Muži v Česku 7-8 2026

Jachtařský speciál

Vše, co potřebujete

vědět, než se nalodíte

miliardářů jako dárek +

hra Lodní bitvy

Srdcerváč vol. 3

Představujeme poslední várku mladých mužů, kteří mají našlápnuto k velkým úspěchům.

EXPEDICE KONGO

Umělci Jan Gemrot a Jan Kaláb se vydali do nitra Afriky, aby našli novou inspiraci. Nakonec našli něco úplně jiného…

Obsah

téma

32

Sladká to hudba

Smrt popu byla v posledním století předpovídána snad každou dekádu. Teď se proti němu spolčilo hned několik nepřátel. Přežije i tentokrát?

muži z obálky

40

Jan Gemrot a Jan Kaláb

Úspěšní čeští umělci se vydali do Konga, aby si užili dobrodružství, našli novou inspiraci a přispěli na dobrou věc. Dopadlo to ale trochu jinak…

52

Srdcerváč

Pokračujeme v našem celoročním projektu a představujeme třetí a závěrečnou skupinu nominovaných mužů, kteří mění svět kolem sebe.

dress code

66

Vzhůru na vodu!

Máte ve svém ruksaku vše potřebné? Ať už se chystáte na šlapadlo, plachetnici nebo luxusní motorovou jachtu, nenecháme vás ve štychu.

gear

112

Zdeněk Košárek

Přátelil se s Lou Reedem, dělal kulisáka, myl okna s arcibiskupem a už více než dvacet let vede klub amerických veteránů. Seznamte se.

ŠÉFREDAKTOR Petr Jansa, petr.jansa@newlookmedia.cz ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA Miloš Štěpař, milos.stepar@newlookmedia.cz ART DIRECTOR Štěpán Bejr REDAKCE Václav Rybář, Kay Buriánek, Adam Maršál, Radek Kovanda, Jindřich Hubený, Michal Borský EXTERNÍ SPOLUPRACOVNÍCI Barbora Havlíková, David Hron Kristýna Juřicová, Lukáš Král, Alex Kumr, Dominik Merrel, Vladimír KIVA Novotný, Daniela Pilná, Benedikt Renč, Vladimír Staněk, Zdenka Tomis, David Turecký, Soňa Šajdáková, Vojtěch Velický INZERCE Michaela Hromádková, Michaela.hromadkova@newlookmedia.cz, tel.: 602 853 496 / Andrea Manhartová, andrea.manhartova@newlookmedia.cz, tel.: 725 862 010 Hana Trněná Pavelková, hana.pavelkova@newlookmedia.cz, tel.: 737 217 000 / Sofie Mavromatidisová, sofie@newlookmedia.cz, tel.: 777 090 030 SPECIÁLNÍ PROJEKTY Kristýna Motrincová, kristyna.motrincova@newlookmedia.cz, tel.: 608 009 013 MANAŽER DISTRIBUCE Monika Matějková, monika.matejkova@newlookmedia.cz, tel.: 606 417 661 FOTO NA OBÁLCE Vladimír KIVA Novotný; Jan Gemrot má na sobě triko a šortky Jan Societě, náhrdelník Janja Prokić; Jan Kaláb má na sobě košili Carhartt a šortky Cos. TISK Triangl, a.s. PŘEDPLATNÉ SEND, spol. s.r.o., Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00 Praha 9 Horní Počernice, Tel.: 225 985 225, GSM: 777 333 370, send@send.cz DISTRIBUCE PNS a.s. EVIDENČNÍ ČÍSLO / ISSN E 22825 / 2533-4506 PERIODICITA dvouměsíčník VYDAVATEL New Look Media s.r.o., Apolinářská 3, 128 00 Praha – Nové Město IČO: 06162894 INSTAGRAM @muzivcesku WEB www.muzivcesku.cz

451 stupňů Fahrenheita

Je vedro. Sice ne takové, aby (na slunci) pečení holubi sami létali do huby, ale jsme blízko. Takoví Pařížané v podkrovních bytech už na svých parapetech účinně smaží na másle palačinky a nespotřebují při tom ani desetinu kilowathodiny. Možná je na čase ukázat světu, že Češi nejsou pozadu, vytáhnout na parapet pánev s řepkovým olejem a ekologicky dozlatova usmažit řízek.

Je takové vedro, že když jsem včera odjížděl z focení naší cover story, měl jsem pocit, že mé pneumatiky postupně tají a zacpávají díry na pražských silnicích (nemyslím tukové pneumatiky na břiše, ale ty gumové u auta – to první by byla vítanější varianta). Když jsem pak na magistrále míjel nový hotel u Masaryčky, kterému zrovna hořela střecha, vzpomněl jsem si na legendární balzám na karoserie od Horsta Fuchse, díky kterému mohl na kapotě auta klidně vzplát oheň a lak se tvářil, že je úplně cool. Vizionář. Tehdy to bylo úplně k ničemu, ale dneska? Dneska bychom tím měli natírat snad i sebe.

Je takové vedro, že lidé v klimatizovaných tramvajích otvírají okna v domnění, že venku je lépe. Lépe už ale bylo. Jak křivka na grafu vývoje globálního oteplování naznačuje, od inferna nás už dělí jen pár dílků, které silou dieselových agregátů popohánějí samozvaní odborníci z českého Ministerstva životního prostředí.

Je takové vedro, že jsem už nevydržel ve svém bytě u streamovacích platforem a musel jsem vyrazit do kina. Do starého dobrého klimatizovaného sálu. A víte co? Bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsem mohl udělat. Kromě toho, že jsem tři hodiny klepal kosu, viděl jsem dva úžasné filmy, o kterých vám tady chci něco říct. Tipy na ně jsem našel v minulých Mužích v Česku a musím říct, že Petr Manák má opravdu dobrou ruku při selekci. Spielbergův Den odhalení mě prvních deset minut trochu nudil, ale zbytek 145minutového sci-fi jsem sledoval s otevřenou hubou a myslel při tom na stará dobrá Akta X

i na to, že Hollywood možná ještě není úplně v plamenech. Díky bohu! A ten druhý film? To je moje nová srdcová záležitost. Nekecám, v pravidelných intervalech jsem řval smíchy a vzápětí brečel. Přísahám, že za to nemůžu. Tak se jmenuje ten film a já se nebojím ho označit za nejlepší počin britských filmařů za posledních… třicet let. Třeba. A pokud jste je už viděli, určitě se nechte nalákat výběrem, který Petr udělal do tohohle čísla. Já mu věřím.

A ještě než tenhle papír samovolně vzplane, zkuste toho přečíst co nejvíc. Začněte třeba tématem čísla, kde Vašek Rybář vysvětluje, proč je dobré si své oblíbené songy pro jistotu stáhnout ve formátu MP3 přímo do přehrávače. Taky jsme pro vás sestavili přehled nejluxusnějších jachet světa, na kterých před vedrem utíkají celebrity a miliardáři a které v připravené hře (str. 85 – 86) můžete zákeřně potopit. Aniž byste kohokoliv ohrozili na životě, samozřejmě… Pokud jsou mezi vašimi přáteli David Beckham, Roman Janoušek, nebo třeba Helena Vondráčková, dáme vám pár tipů, jak se obléci na jejich jachty či hausbót. Sekci Menu jsme s ohledem na předpověď zasvětili osvěžujícím drinkům, přičemž na některé jsme přidali i recept, který zvládne i cvičená opice. A mimochodem, když jsme u opic. Nenechte si ujít rozhovor s Honzou Kalábem a Honzou Gemrotem, kteří popisují svou strastiplnou cestu africkým Kongem. Mluví i o tom, proč si myslí, že evropští kolonialisté nejen brali, ale něco i dali, nebo proč je podle nich naše představa o pomoci Africe často úplně jiná než realita. V přímém kontrastu pak stojí vzpomínky na Afriku od Zdenky Tomis. Zavede vás do Keni, kde tenhle kontinent nevypadá jako peklo, ale ráj na zemi.

A pánové, čtěte! Kromě tohohle čísla si na dovolenou vezměte minimálně dvě knížky (spoustu skvělých kusů najdete nejen v novinkách, ale i v knihovně nejmladšího z klanu Svěráků na str. 154). A možná ani nebude od věci přečíst si Bradburyho román, z jehož názvu jsem si vypůjčil titulek tohohle úvodníku. Za celý tým Mužů v Česku vám přeji krásné (a pokud možno trochu chladnější) léto.

PETR JANSA šéfredaktor

To chceš

Už zase vám hrozí, že během letních prázdnin budete cestovat maximálně tak prstem po mapě? Nevadí. Ne vždy je člověku dopřáno užívat si ničím nerušené válení s knihou a drinkem na pláži. Ostatně, někdo musí vydělávat, aby naše republika měla z čeho financovat své výstřelky. Aby vás však nemrzelo, že u sousedů je tráva zelenější a u kolegů pláže bělejší, vybrali jsme pár věcí, které vám zatím navodí atmosféru věhlasných cestovatelských destinací a které vám ukrátí čekání na zářijovou dovolenou, kterou vám pak budou letní dovolenkáři závidět.

TEXT Petr Jansa

New York

02

Monako

Jestli nevlastníte stroj času, letošní závod Formule 1 v Monaku už nejspíš nestihnete. Ale není čeho litovat. Město je v době jeho konání stejně narvané k prasknutí a monoposty jsou tak rychlé, že než si jich stihnete na okruhu všimnout, v setině vteřiny zase zmizí z vašeho zorného úhlu. Na závody tedy radši koukejte v televizi a do jihoevropského knížectví se vydejte jindy. Než vyrazíte, přečtěte si nový Louis Vuitton City Guide věnovaný právě Monaku. Najdete v něm třeba portrét posledního rybáře z monackého přístavu, bývalé sekretářky Grace Kelly, nebo zaměstnance slavného Casina.

→ Louis Vuitton, 605 Kč, www.louisvuitton.com

03 01

Pokud nemáte zabookovaný dům v Hamptons, New York si během léta kvůli nesnesitelnému vedru a smradu stejně moc neužijete. Podzim je naopak i na Manhattanu příjemný, voňavý a navíc krásně barevný. Abyste se na výlet mezi mrakodrapy navnadili, objednejte si tričko od značky Yves Saint Laurent, které má na zádech adresu jejího newyorského butiku. Design trička je inspirovaný kousky, které na svých lodích během toulek pestrou sítí „dálnic“ nosí francouzští říční lodníci. Můžete ho mít i v bílé barvě, a pokud americká megalopole není vaší vysněnou destinací, mají i Paříž, Peking nebo Beverly Hills. → Saint Laurent, 6 050 Kč, prodává www.ysl.com

Toskánsko

Nekonečné vinice, prašné cesty lemované cypřiši, olivové háje a historická kamenná městečka plná úzkých uliček, které i v letním parnu dopřávají svým návštěvníkům příjemný stín. To všechno dohromady vytváří unikátní vůni, která je tomuto italskému regionu vlastní. A právě tímhle přírodním odérem se inspirovala značka Creed při vytváření svého bytového parfému. Ten si nově můžete vyzkoušet a případně i koupit v pražské parfumerii Douglas ve Westfield Chodov, kde najdete první oficiální corner této značky v Česku. Kromě kolekce parfémů tu mají i svíčky a tělovou kosmetiku.

→ Creed, 2 200 Kč / 150 ml, prodává www.douglas.cz

Barcelona

Letošek měl být rokem, který se do análů zapíše jako rok dokončení ikonické katedrály Sagrada Família. Mělo se tak stát u příležitosti 100. výročí úmrtí architekta Antoniho Gaudího. Nakonec však byla dokončena „jen“ poslední z věží, která měří 172,5 metru a dělá tak ze Sagrady Famílie nejvyšší kostel světa. Dostavba interiéru, fasády a schodiště prý ještě potrvá. Ale víte co? Vy ji můžete dostavět ještě letos. Lego totiž v listopadu uvede na trh stavebnici inspirovanou touto stavbou. Sice není nejvyšší, ale s více než 12 000 kostičkami je bezesporu největší, co kdy dánská značka uvedla na trh. → Lego, 18 499 Kč, www.lego.com

Jižní Korea

Existuje celá řada disciplín, ve kterých Jihokorejci vynikají a kvůli kterým se vyplatí jejich zemi důkladně prozkoumat. Jsou mistry v robotice, dělají skvělá auta i mobilní telefony, jejich videohry jsou legendární, stejně tak jako filmy a seriály. Korejští lukostřelci patří ke světové špičce a… Víte v čem vynikají nejvíc? V produkci kosmetiky. Ve vývoji produktů pro zdravou a krásnou pleť jsou tihle Asiati mistři a pokud je nechcete při své návštěvě zhrozit, začněte s péčí o sebe už teď. Třeba s obnovujícími a zklidňujícími produkty značky Hyeja, kterou má nově v portfoliu pražský butik Ingredients.

→ Hyeja, od 950 Kč, prodává www.ingredients-store.com

Švýcarsko

Napadlo vás někdy, proč slavný německý výrobce psacích per mate svým názvem a prostřednictvím jména Montblanc se skrývá za nejvyšší evropskou horou, která však leží na území Švýcarska, Itálie a Francie? Jednoduše proto, že Zugspitze není tak sexy a Němci už v roce 1908 uměli dost dobře chodit v marketingu. A teď zase díky kreativnímu řediteli Marcu Tomasettovi umí chodit v designu pánských doplňků, které stále rozšiřují o nové designy. Nově v jejich kolekci najdete i tašky a batohy vyrobené ze semiše, se kterým uděláte parádu v Hamburku i v Alpách.

→ Montblanc, 68 100 Kč, www.montblanc.com 07

Francie

Do země galského kohouta se jezdí za historií a památkami, za jídlem či vínem, surfaři tam míří kvůli vysokým vlnám Atlantiku, estéti zase za módou a uměním… Najde se i celá řada těch, kteří do Francie míří za klidem a krásou. Ty nacházejí v tamních vodních zahradách, o nichž by takový Monet mohl vyprávět, kdyby ještě žil. Jednou takovou zahradou, která má chodníky dlážděné starobylými kameny, se inspirovala i značka Diptyque. V rámci letní limitky uvádí na trh vůni Eau des Sens s etiketou od umělkyně Mathilde Jonquière, nebo třeba svíčku Pinède, která voní jako sluncem prohřátý borový háj.

→ Diptyque, 1 650 Kč / 190 g, Vězeňská 6, Praha 1

KTERÉ SI VYBÍRÁ ŘIDIČE

pojištění). Pro získání úvěru je podmínkou sjednání doplňkové služby – pojištění odpovědnosti z

Maroko

Už dlouho se chystáte, ale pořád nemůžete najít vhodný termín? Od září do listopadu je ten nejlepší čas k objevování Marrákeše i na výlet do pouště. Po letních vedrech se příjemně ochladí na 25 stupňů a prší jen zřídka. V létě byste v téhle africké zemi nejspíš zdechli. To ale neznamená, že se na její atmosféru a vzduch provoněný květem pomerančovníku nemůžete naladit už doma v Česku. Pomůže vám s tím vůně Azahar, která je součástí kolekce francouzského parfémového domu Voyages Imaginaires. Zajímavostí je, že je 100% přírodní a nosičem vůně je bio pšeničný alkohol.

→ Voyages Imaginaires, 5 250 Kč / 75 ml, prodává www.byssine.com

09

Veneto

Toužíte usednout na svůj gravel a vyrazit objevovat věhlasný italský region, který svým rozmanitým terénem láká cyklisty z celého světa a který dokonce pravidelně hostí etapy závodů jako Giro d’Italia? Než vše naplánujete, pořiďte si sportovní brýle Spinshield Pro od značky Rudy Project, která z Veneta pochází. Díky zvětšenému zorníku pevně sedí na nose, ultralehký rámeček z biopolymeru zaručuje, že obroučky nikde netlačí a propracovaný ventilační systém se stará o to, aby se brýle ani při velké námaze nezamlžily.

→ Rudy Project, 4 000 Kč, prodává Sportofino Westfield Chodov nebo www.sportofino.com

10

Kuba

Ačkoliv je největší karibský ostrov právem označován za ráj, ekonomická krize a americké sankce tamnímu cestovnímu ruchu příliš nepřejí. Než se situace uklidní a vy se budete moci za doutníky, rumem a pestrobarevnými americkými veterány konečně vypravit, můžete podpořit tamní výrobce a zároveň si vychutnat nejnovější variantu rumu, kterou vytvořili. Jde o Eminente Carta Oro – jantarově zlatý rum, který má jemně kořeněný profil s tóny sušeného ovoce, kakaa a karamelu. Skvělý je samotný, ale třeba i jako součást Daiquiri, kdy se míchá s limetovou šťávou a třtinovým sirupem.

→ Eminente, 889 Kč / 0,7 l, prodávají vybrané obchody

11

Celý svět

Čím víc míst člověk pozná, tím delší je seznam těch, kam se chce ještě podívat. Pokud je přesně tohle váš problém a nevíte, na jakou destinaci se naladit, sáhněte po hodinkách Omega Seamaster Planet Ocean. Právě do nich totiž švýcarská značka vloni přenesla svou komplikaci Worldtimer, která umožňuje sledovat čas napříč kontinenty. Dominuje jim pohled na Zemi z perspektivy severního pólu, který je laserem vyrytý do titanového ciferníku. Moře je na něm znázorněno výraznou tyrkysovou barvou, která dokonale kontrastuje s černým keramickým pouzdrem o průměru 45,5 mm.

→ Omega, 391 900 Kč, www.omegawatches.com

A slyšeli jste, že…

Kurátorský výběr žhavých novinek, trendů, co udávají směr doby i náhodných souvislostí, které mohou stát u jejich zrodu. Tohle jsou věci, které vás udrží v obraze a zajistí, že škála vašich konverzačních témat neskončí u počasí. Prostě a jednoduše když vám bude ve společnosti ouvej, bavte se o…

TEXT Petr Jansa

David Hockney (1937–2026)

Blonďák s ikonickou vizáží spojenou s kulatými brýlovými obrubami byl jedním z nejslavnějších pop-artových umělců. V 60. letech byl u zrodu tohoto směru a celý život se podílel na budování jeho slávy. Zemřel 11. června ve věku nedožitých 89. let. Všeobecně známá jsou nejen jeho díla, ale i životní příběh. Existuje však pár věcí, které možná nevíte a které by vás mohly zajímat. Přestože Hockney pracoval s fotografií, vlastně ji kritizoval. Tvrdil, že klasická fotka zkresluje realitu tím, že ji ukazuje jen z jediného úhlu pohledu. Napsal kontroverzní knihu Secret Knowledge, ve které tvrdil, že renesanční a barokní malíři používali optické pomůcky mnohem častěji, než se obecně tvrdí. Také odmítl šlechtický titul – dlouhodobě se totiž stavěl proti společenské hierarchii. Málo se ví, že mnoho let tvořil scény a kostýmy pro operní domy, včetně toho v San Franciscu. Od 70. let nosil naslouchátka a ztráta sluchu výrazně změnila jeho vnímání světa. Hodně zajímavý je i fakt, že byl průkopníkem digitálního umění a jako jeden z prvních slavných umělců začal tvořit na iPadu. Čest jeho památce!

→ Brýle Mòr H, Banton Frameworks, 12 072 Kč, www.bantonframeworks.co.uk

Oslava bazénu

Hockney se už v mládí přihlásil ke své homosexuální orientaci. Bylo to ještě před tím, než byla ve Spojeném království dekriminalizována. Možná i to stojí za jeho odchodem do Los Angeles, kam se přestěhoval v 60. letech. Právě tam vznikla jeho nejslavnější díla. Symbolem této éry se stal obraz A Bigger Splash z roku 1967, který zná asi každý. Už o rok dříve však vznikl obraz Peter Getting Out of Nick’s Pool (plakát, 560 Kč, prodává shop.tate.org.uk), se kterým Hockney zvítězil na John Moores Liverpool Exhibition. Na něm je ještě patrnější, že jeho slavné obrazy bazénů nejsou jen o barvách a architektuře, ale i o osobní svobodě, kterou v tehdejší Británii postrádal.

A Bigger Book

Impozantní almanach, pohrávající si se jménem Hockneyho nejslavnějšího obrazu, sdružuje díla, která vznikla v průběhu šedesáti let jeho aktivní tvorby – od raných kreseb z umělecké školy, přes slavné portréty, až po digitální kresby a krajinky z Yorkshiru, které tvořil v posledních letech. Limitovaná edice 9000 kopií má 498 stran a dostanete ji společně s barevným stojanem navrženým Marcem Newsonem. → Kniha David Hockney. A Bigger Book, Taschen, 108 753 Kč, www.taschen.com

„Abyste mohli být spontánní, musíte plánovat.“

David Hockney

Poslední výstava

Až do 23. srpna probíhá v londýnské Serpentine South Gallery výstava Hockneyho nejnovější tvorby. Série čítá pět zátiší a pět portrétů zachycujících členy jeho blízkého okolí, včetně jeho rodiny a pečovatelů, kteří se o něho v posledních letech starali. Součástí výstavy je i velkoformátová tištěná malba umístěná v zahradě, která pochází z jarního cyklu „A Year in Normandie“, na níž je vyobrazen stromový dům.

→ Vstup na výstavu je zdarma, více na www.serpentinegalleries.org

Hockney k večeři

David Hockney miloval jezevčíky a několik jich prošlo jeho životem. Nejznámější byl asi Stanley, který se stal modelem pro mnoho umělcových děl. Vy si můžete pořídit porcelánový talíř (i další porcelánové předměty) s motivem jezevčíka, který Hockney nakreslil v roce 1994 perem na ubrousek pro svého přítele Jonathana Silvera. Ten si zrovna otvíral restauraci Salts Dinner v městečku Saltaire nedaleko Leedsu. Mimochodem, v restauraci je k vidění i několik Hockneyho děl a jeho rukama prošel také jídelní lístek.

→ Talíř Dinner Dog Plate, 1 255 Kč, prodává www.saltsmillshop.co.uk

Fotbalové šílenství

Ačkoli v Česku milujeme fotbal, na mistrovství světa jsme zatím uspěli jen dvakrát. Poprvé to bylo v roce 1934, kdy jsme po prohře 2 : 1 s Itálií skončili druzí, podruhé pak v roce 1962, kdy nám zlato uniklo kvůli Brazilcům. Naposledy se Češi kvalifikovali na MS v Německu v roce 2006 a trvalo dlouhých dvacet let, než se na šampionát vrátili. Ale to asi víte a cestu našeho týmu jste během uplynulých týdnů poctivě sledovali. Možná jste si také všimli toho, že fotbalové šílenství letos ovládlo také svět módy, kde ovlivnilo celou řadu návrhářů. Mimo jiné to byl třeba Simon Porte Jacquemus, který ve spolupráci s Nike navrhl dresy francouzského národního týmu. Ten vám logicky vnucovat nebudeme, ale možná vás zaujme kolekce oblečení a doplňků inspirovaná tímto sportem, která vznikla jako vedlejší produkt. Nechybí červeno-bílé kopačky, triko s ilustracemi fotbalistů, neutrální dresy, nebo třeba fanouškovská šála. Ideální pro všechny, kteří chtějí fandit, ale nechtějí riskovat napadení ultras. → Více na www.jacquemus.com

Dostupná časomíra

Je paradox, že ty nejluxusnější oficiální hodinky šampionátu, které vyrábí značka Axia, vyjdou levněji, než vstupenky na vybrané zápasy. Právě kolem cen vstupenek, které se v USA vyhouply až na hranici 200 000 Kč, letos vznikla velká kontroverze. Mnoho lidí proto raději zůstalo doma a zápasy sledovali u televize. Pokud k nim patříte, za ušetřené peníze si můžete pořídit třeba hodinky FIFA Argos ze speciální edice (cena: 31 950 Kč, www.axiatime.com). Mají pouzdro o průměru 42 mm, uvnitř kterého pracuje strojek ETA 2824 Elabore Grade s 38hodinovou rezervou chodu. Hodinky na ocelovém tahu lze proměnit s pomocí pryžového řemínku, který je součástí balení.

Matcha Green

Ačkoliv společnost Pantone zvolila oficiální barvou roku 2026 bílý odstín „Cloud Dancer“, v žebříčku oblíbenosti ho dramaticky předběhla zelená pantonka s označením 7494 C. Jde o barvu inspirovanou japonským mletým čajem, který se v poslední době těší obrovské oblibě u mladších ročníků. S nadsázkou by se dalo říci, že matcha je nová pistácie, která byla ještě nedávno nové avokádo. Odstíny zelené prostě hýbou světem a podle mnohých za to může i touha lidstva po návratu z přetechnizovaných měst zpátky k přírodě a zdravému životnímu stylu. Matcha Green, stejně jako mátově či šalvějově zelená, se díky své schopnosti ladit doslova s jakýmkoli přírodním materiálem, propracovaly i do interiérů. Pokud tedy na léto plánujete velké malování, kromě bílé si nezapomeňte objednat i pár plechovek s tímto odstínem. Nebo si alespoň pořiďte plakát, který vašemu interiéru dodá svěží nádech. → Plakát v rámu z dubové dýhy, 1 550 Kč, prodává www.maisondumonde.com

Jak voní matcha

Proč se omezovat jen na barvy, když můžete matchou i vonět.

A nebojte se, nejde o žádnou divočinu. Thé Matcha 26 od značky Le Labo vás vytrhne z hluku okolního světa a vtáhne vás zpět „dovnitř“. Krom tónů matcha čaje prostupuje touhle parfémovou vodou krémový fík, který uzemňuje dřevitá vůně vetiveru a cedru. K tomu si přidejte aroma hořkého pomeranče a o letní vůni, která rozhodně nezůstane bez povšimnutí, máte rozhodnuto.

→ Cena: 5 350 Kč / 50 ml, Le Labo, Vězeňská 4, Praha 1

Lepší než ledvinka

Mobil, klíče, sluneční brýle a pro všechny případy parfém. To je vše, co během letního dne potřebujete. A to všechno se vám vejde do malého crossbody messengeru od značky Bottega Veneta, který má tělo z Intrecciato kůže. Tenhle kousek je praktický, nadčasový a pokud si pospíšíte, můžete ho mít v odstínu připomínajícím matcha green.

→ Cena: 47 090 Kč, prodává www.mrporter.com

Clint Eastwood žije, nebojte! V šestadevadesáti ale pověsil na definitivní hřebík režisérskou taktovku i hereckou flintu. Málokdo se tomu důchodu vyhýbal vytrvaleji, ale díky tomu nás obdařil tucty památných rolí i režijně vyspělých kusů. Na obou frontách udělal Clint kariéru, kterou mu mohou stejně slavní kolegové jen závidět.

TEXT

Václav Rybář poslední z velkých

Nesmrtelný strážce vyšších

principů a pořádků

Když jsme tuhle rubriku před lety startovali, dostával jsem z vyšších míst pravidelně dotaz, kdy už v ní bude Clint Eastwood. A moje odpověď byla vždy stejná. Dokud Clint točí, tak nemá smysl mu stavět pomníky. Tak se ostatně on sám kdysi vyjádřil, aby ho nepohřbívali, dokud ještě zvládne tasit. Roky běžely, Clint stále točil a k jeho lepším kouskům patří i pohříchu na streamu schovaný Porotce č. 2 z roku 2024. Přes jeho odpor vznikla spousta životopisných knížek, velkých festivalových retrospektiv, cen za životní dílo před kamerou i za kamerou. A čím víc ho posílali na odpočinek, tím víc se tomu bránil. Kdo jsem, abych tuhle legendu vyzýval na souboj v pravé poledne? Prostě jsem si počkal, napůl tušíc, že Clint bude chtít umřít při tom, co miluje ze všeho nejvíc. Nakonec ho ale u nebeské brány předběhnul Chuck Norris a Eastwood usoudil, že už nemá s kým soupeřit. Dnes je tedy správný

den se ohlížet. Mohu tak konečně činit beze strachu z toho, že mi Clintův kolt polechtá žebra.

Pohledný dlouhán s kloboukem a bez Westernových přirovnání mám ještě hodně. Ne nadarmo se říká, že tahle hollywoodská ikona má jen dvě herecké polohy – s kloboukem a bez klobouku. Na životě a díle Clinta Eastwooda se však i přes rádobyvtipné zkratky dá ideálně ukázat nejen to, jak lze uspět v továrně na sny hned na několika frontách zároveň. Zároveň je Clintova sedmdesátiletá kariéra učebnicovým příkladem, jak hned několikrát tzv. převléknout kabát, nakonec se vyrovnat i s nesmrtelnou slávou a následně jí ukázat záda dřív, než se s publikem definitivně rozloučíte.

Clinton Eastwood junior na svět přišel v roce 1930 a ve špitále dostal přezdívku Samson, protože vážil jen

těžko uvěřitelných 5,2 kilogramu. Pocházel ze slušně zaopatřené rodiny, takže po střední mohl brát spíš brigády než opravdová zaměstnání, dokud ho neupoutalo herectví. Nijak zvlášť v něm nevynikal, neměl žádné vzdělání, ale jeho kamarád ho propašoval do studiových ateliérů, kde ho jeden z producentů shledal charismatickým, leč poněkud dřevěným. Podotknul mimo jiné, že Eastwood cedí dialogy skrz zuby, což je nepochybně znak herce-amatéra. Tenhle způsob přednesu se stal jedním z Eastwoodových trademarků. Padesátá léta k němu však před kamerou příliš vlídná nebyla. Ačkoliv byl pohledný dlouhán a ten klobouk mu opravdu slušel, velká role se mu vyhýbala celou dekádu. Koncem padesátých let dělal plavčíka a dokonce i kopal díry na soukromé bazény, aby se nějak uživil. Když popíjel v jednom z barů, všimnul si ho producent chystaného kovbojského seriálu Rawhide a toho hlavního hrdinu

v něm prostě viděl na první dobrou. Slovo dalo slovo a dokonce ani zpackaný konkurs už Eastwooda nezastavil. Dostal roli mladého floutka v televizním westernu, který se dočkal sedmi sezón a umožnil mu časem přeskočit na stříbrné plátno.

Kamera ho milovala a on jí to oplácel. Už od mládí byl sólista. Ve škole nevynikal, před týmovými sporty dával přednost individuálním a místo učebnic ho zajímaly motory, takže doufal, že se stane automechanikem. Kromě rychlých aut byly jeho vášní i rychlé ženy, ke kterým měl snadný přístup právě jako příležitostný plavčík na kalifornské základně Fort Ord. Proháněl tu dcery nadřízených, což ho často přivedlo do potíží. Televizní Rawhide byl vysvobozením, ale brzy se stal pastí. Kovboj s bílým kloboukem, co rozdává polibky a naleštěné dobro. Po pár letech ho měl Eastwood plné zuby, a když jeden z jeho seriálových kolegů, James Coburn, odmítl roli v italském westernu jistého Sergia Leoneho, rozhodl se, že po téhle šanci – zahrát si pro změnu zaprášeného tuláka z trochu tužšího těsta - bezhlavě skočí.

Velká kovbojská násobilka Westernová variace na japonskou klasiku Tělesná stráž, v níž dorazí málomluvný drsňák do městečka, o nějž válčí dva gangy, měla velké ambice. Leone si bohužel nemohl dovolit Henryho Fondu a Charliemu Bronsonovi se zase nelíbil scénář, takže nakonec došlo na televizního Eastwooda. Ze snímku Pro hrst dolarů se ovšem stal v Evropě velký hit a v následujících dvou letech Leone a Eastwood spolupracovali i na dalších dílech Dolarové trilogiePro pár dolarů navíc a především na epickém Hodný, zlý a ošklivý. Ze všech tří jsou dnes klasiky. Vznikaly v době, kdy v Americe pomalu přestával být o westerny zájem, Italům to však nevadilo a jejich špagetová variace v mnoha ohledech americké předobrazy posunula dál a umožnila unikátní pohled na divoký západ zvenku v umouněných, ale možná o to autentičtějších španěl-

ských kulisách. Dolarová trilogie bývá v žánru považovaná za velkou kovbojskou násobilku, kterou nesmí vynechat žádný fanoušek ostrých chlápků. Vztah mezi Eastwoodem a Leonem se však během natáčení třetího z filmů rychle kazil, protože mistr při natáčení svého doposud největšího filmu tak trochu zapomínal na herce, grilující se ve španělském slunci, a neustále řešil světlo, kameru a detaily kulis. Ústřední trio pro něj bylo jen další proprietou velkého příběhu. Někteří to nesli líp, jiní hůř a Eastwood rozhodně patřil do té druhé skupiny. Dával Leonemu nejrůznější přezdívky, upouštěl nad pivem páru s Francem Nerem, který nedaleko točil snímek Adios Django, a při nekonečném čekání na klapku plánoval další fázi své kariéry - daleko od koltů, klobouků a prašných plání.

Leoneho filmy v Americe kritika vnímala jen jako lacinou náhražku, ačkoliv ji historie usvědčila z omylu. Eastwooda to nevzrušovalo, protože měl svůj vlastní plán. Natočil Pověste je výš, po vzoru leoneovek trochu temnější westernovou podívanou, a pak klobouk definitivně odhodil do kouta. Dobře věděl, že už je u diváků zapsaný jako sympaťák, co umí dělat do lidí fotogenické díry. A to mu práci zajistí vždycky. V roce 1968 se potkal s režisérem Donem Siegelem u natáčení Cooganova triku, drsného "kovbojského akčňáku". Eastwood tu ztvárnil arizonského šerifa uplácaného ze zbytků divokého západu. Jeho hrdina ze staré školy se ocitá na Manhattanu v ulicích, kde jsou miliony lidí, nevypočitatelní hipíci a věci, na jaké strážce zákona z druhé strany Ameriky není příliš zvyklý. Byl to roztomilý experiment, ale ve skutečnosti pouhý předkrm jejich další spolupráce, která otřásla Hollywoodem.

Eastwoodovky

V roce 1971 totiž společně divákům představili další ikonickou postavu. Inspektor Harry Callahan žije v San Franciscu, místo osobní zbraně má příruční kanón, nenávidí všechno a všechny, a zároveň jako jediný polda

dovede najít a zastavit šílence, jenž s odstřelovací puškou terorizuje celé město. Harry Callahan byl do velké míry hrdina, jakého tehdejší diváci potřebovali. Přinejmenším ti ze střední a starší generace, kteří nedokázali akceptovat, jak rychle se svět kolem nich mění. Květinová revoluce, volná láska, odpor k válce ve Vietnamu, boj za rovnoprávnost minorit. Scenárista John Milius dokonale vystihnul jejich pocity a nabídnul jim nekompromisního poldu, který žije ve společnosti, v níž se násilí mnohdy stává jedinou možnou zbraní proti divoce bujícímu zločinu. A i když s ním jeho změkčilí nadřízení mnohdy nesouhlasí, vědí, že potřebují někoho, kdo se nebojí trochu ušpinit. Scenáristovi šlo o to, aby jediným rozdílem mezi Drsným Harrym a jeho protivníkem Scorpiem byla policejní placka. Studio se nekompromisní a drsný scénář pokusilo přepsat a upravit, Eastwood a Siegel si však stáli za tím, aby se točilo podle původní verze. Dobová kritika se nezdráhala snímek označit za fašistický a archaický, drtivé většině diváků se ale líbil a chodili na něj znovu a znovu.

V následujících sedmnácti letech si Eastwood zahrál Harryho ještě pětkrát. První díl se i přes spoustu akce řadil spíš mezi detektivky, v těch dalších už se ale čím dál tím víc střílelo a celá série se posunula směrem k moderní akci. Eastwood tu už neudával trendy, ale to nijak nevadilo, protože první film s Harrym mu dveře do Hollywoodu otevřel dokořán. Najednou si mohl diktovat podmínky. Pozdější Železný stisk nebo Zelenáč jsou filmy upečené plus mínus ze stejných surovin jako Drsný Harry, v Útěku z Alcatrazu sází Clintův hrdina nejen na svaly a hlášky, ale i na šedou kůru mozkovou, v Ohnivé lišce si zase hrál na Jamese Bonda a kradl sovětskou superstíhačku, případně v Bojovém nasazení s pomocí nelítostného drillu vycvičil z bandy budižkničemů elitu námořní pěchoty. Nebál se ani lehčích žánrů a ve dvojici snímků Nikdy neprohrát a Vždycky zvítězit svoje drsňáctví

Ačkoliv se mrštně pohyboval mezi žánry, vždy dokázal diváky přitáhnout do kina na svůj obličej a jeho filmům se začalo říkat eastwoodovky. Byl zárukou dobré zábavy a jistého vidění světa. Davy fanoušků ho následovaly kamkoliv.

opepřil humorem, přičemž za parťáka měl orangutana. Publikum ho milovalo. Orangutana i Eastwooda. Ačkoliv se mrštně pohyboval mezi žánry, vždy dokázal diváky přitáhnout do kina na svůj obličej a jeho filmům se začalo říkat eastwoodovky. Byl zárukou dobré zábavy a jistého vidění světa. Davy fanoušků ho následovaly kamkoliv.

Režie jako pojistka

I na pomyslném vrcholu své herecké slávy byl však Eastwood zas o krok před ostatními. Chtěl režírovat, ostatně už při tom čekání na slunci, než Leone nastaví záběr, měl nutkavý pocit, že by to zvládal líp. Za kameru se sám postavil v roce 1971 u psychologické-

ho thrilleru Zahrajte mi „Misty“, kde se ujal i hlavní role, ale na plac si pro jistotu pozval i kamaráda Siegela, svěřil mu malou roli, a poprosil ho, aby na něj dohlížel. Dopadlo to dobře a dnes má Eastwood-režisér na kontě více než třicítku odrežírovaných snímků (tj. víc než mnoho režisérů, kteří to dělají tzv. na plný úvazek). Misty byla žánrově krokem úplně jinam, což si Eastwood pohlídal za kamerou i před ní. Zároveň věděl, že privilegium režírovat mu zajistila jeho popularita, takže se nevyhýbal „svým“ žánrům. Sám režíroval například zmíněný Železný stisk, Zelenáče nebo Ohnivou lišku. Ovšem už ve svém druhém režijním pokusu Tulák z širých plání ukázal, že má větší ambice a do

na pohled vcelku tradičního westernového příběhu o tajemném cizinci zakomponoval několik neokoukaných témat, vybízejících diváka ke čtení mezi řádky.

Postupně si v Hollywoodu získával pověst talentovaného tvůrce, jehož možná mohou mít diváci spojeného s rolemi tvrdých chlapů, ale on jako vypravěč dovede být mnohem všestrannější. Během své plodné kariéry zvládl i romantiku (slavné Madisonské mosty), muzikál (méně slavná adaptace Jersey Boys) a mnoho dalšího. Rozebírat jeho režijní filmografii by vydalo na podstatně delší text. Zásadní je, že Eastwood-režisér byl kariérní pojistkou pro stárnoucího Eastwooda-herce. Ten ovšem své vrásky a zkušenosti dával hrdě na odiv, což mu dávalo náskok před všemi těmi svalnatými “armádami jednoho muže” z osmdesátek. To jsme přitom ještě netušili, že už brzy se obě jeho cesty zkříží ve filmu, jež chytře redefinuje žánr, kterému vděčil za svůj celuloidový křest.

Klobouk dolů, klobouk nahoru

Do devadesátých let vstoupil už jako šedesátník a nesnažil se to skrývat. V roce 1992 se definitivně zapsal do filmové historie a potvrdil, že umí být stejně charismatický a brilantní herec jako inteligentní a schopný filmař. Jeho Nesmiřitelní jsou tlustou čárou za westernovým žánrem a hereckým koncertem zároveň. On sám v něm hraje první housle jako stárnoucí pistolník, jenž už nemá tolik sil jako zamlada, život se mu nevydařil, jak si představoval, ale ještě jednou se rozhodne s brokovnicí v ruce hájit spravedlnost, i když tak trochu po svém. Nesmiřitelní Eastwoodovi vynesli Oscara za režii a nejlepší film. Najednou už nebyl jen režírujícím hercem, ale definitivně se zařadil po bok tehdejší hollywoodské smetánky.

Oscar naštěstí neznamenal ústup od akčních rolí. Skorodůchodce Eastwood se rok po Nesmiřitelných objevil v thrilleru S nasazením života, kde ukázal, kterak důstojně po šedesátce hrát akční hrdiny. Eastwood se tu proměnil v bývalého prezidentského bodyguarda, jenž se musí vrátit do akce, když hlavě státu začne vyhrožovat nebezpečný atentátník. Clintův Frank Horrigan je profesionál s roky zkušeností, ale také už má dědkovský věk a na mladší kolegy fyzicky nestačí. Ochota ukázat slabost dělá z jeho pozdních hrdinů uvěřitelnější postavy. Takové, u jejichž příběhů člověk občas musí váhat, zda se dočkají happy endu. Svůj věk úspěšně reflektoval i v dobrodružné podívané Vesmírní kovbojové, kde spolu s trojicí dalších veteránů musí vyrazit do vesmíru a opravit satelit tak starý, že mladší kolegové vůbec netuší, co by s ním měli dělat. Přeskakujeme tu celou řadu výjimečných filmů a Eastwoodových režijních počinů, kdy jeho minimalistické vedení herců vedlo k mnoha Oscarům. On sám si ale nenechal ujít šanci před kamerou zazářit, ať už to bylo právě v oscarovém Million Dollar Baby, nebo v roce 2008, kdy se do kin chystal snímek Gran Torino. Příběh válečného veterána a nepříjemného samorosta, jenž se pustí do boje

s gangem terorizujícím jeho sousedství, evokoval svým názvem možný návrat Drsného Harryho. Walt Kowalski by si s Harrym určitě rozuměl, ale Eastwood tehdy prohlásil, že mu táhne na osmdesát a ve svém věku už si na regulérního akčního hrdinu doopravdy hrát nebude. Moudrost hollywoodské legendy, které zbyly lepší věci na práci.

Věděli jste mimochodem, že si na vlastním dvorku dokázal zjednat pořádek i jako starosta? Už během vojenské služby v padesátých letech navštívil malebné pobřežní městečko Carmel-by-the-Sea a povzdechl si tehdy “tady by se hezky bydlelo”. A když si tu chtěl pořídit letní byt, zjistil, že s některými místními vyhláškami si moc nerozumí. Kandidoval na starostu a porazil stávající šéfovou města tři ku jedné. Během dvou let pak neúnavnou politickou prací městečko zušlechtil, aby se pak spokojeně vrátil zpátky k filmům.

Když se fanoušci v hospodě po třech pivech divoce dohadují, jestli je největší akční hvězdou všech dob Arnold Schwarzenegger nebo Sylvester Stallone, Clint Eastwood sedí u vedlejšího stolu a se svým typicky poťouchlým úsměvem si tuhle debatu jako divák královsky vychutnává, protože jedničkou byl, je a nejspíš navždy bude právě on. Cenný skalp. A přitom by byla taková škoda ho strčit jenom do téhle škatulky a nedodat, že byl i výjimečným režisérem, oblíbeným starostou a nejslavnějším americkým kovbojem - etalonem chlápka, který lifestyle bez hranic, ušitý z pruhů a hvězd, nekonečných plání a absolutní svobody, zosobňoval jako nikdo jiný předtím či potom. Jdu to ještě pro jistotu zkontrolovat. O půlnoci 22. června 2026 je pořád Clint Eastwood mezi námi a planeta Země je díky tomu bohatším a lepším místem.

Kamera ho milovala a on jí to oplácel. Už od mládí byl sólista. Ve škole nevynikal, před týmovými sporty dával přednost individuálním a místo učebnic ho zajímaly motory, takže doufal, že se stane automechanikem.

„Kdyby ty muziky nebyly, tak už jsem dneska měl tři vily. U každé růžovou zahradu, chodil bych s rukama dozadu.“

Smrt popu byla předpovídána v posledním století snad každou dekádu. Teď se ale proti němu spolčilo hned několik nepřátel. Úpadek monokultury, nadstřelování cen a kolem bloumající strašidlo umělé inteligence. Zvládne si nastupující generace najít svůj vlastní „sound”?

TEXT Václav Rybář FOTO Vojtěch Velický

Sladká to hudba

Pamatuju si jako včera, když jsem si na tržnici v Ústí nad Labem za zhruba čtvrtroční kapesné koupil originál audiokazetu (What's the Story) Morning Glory? od Oasis. Obal uvnitř smrděl britským inkoustem, hustě potištěná kazeta se leskla v odpoledním slunci a já se nemohl dočkat, až dojdu domů. Walkmana jsem neměl, byl jsem odkázaný na dvoukazeťák do elektriky od JVC. Následovalo mnoho týdnů, kdy ta kazeta hrála od začátku do konce. Milník britské muziky, nejlepší ostrovní album roku podle Brit Awards. Absolutní extáze z nálože hitů, postupné objevování nových vrstev, krkolomné překládání textu a po pár měsících čekání na další takový přelud. Můžete to brát jako popletené vzpomínání pamětníka na divoké devadesátky, ale musel jsem tu nostalgickou notičku na úvod předložit ke srovnání s dnešní konzumací popmusic. Dneska totiž album nebo track prostě „dropnou” na stream, odkud se šíří jako oheň. Kdo tuší, ten odpočítává hodiny a minuty (i s tím vám vaše platforma pomůže, pokud danou hvězdu sledujete), ostatním je žhavá novinka hrnutá skrz

hlavní stránku či všudypřítomný algoritmus, co poslušně plní playlisty toho, co je zrovna „in”. Čert vem radost z osahávání fyzického nosiče a nějakého posvátného okamžiku, o to už jsme přišli s nástupem digitálních formátů v nultých letech. Dneska má doma zařízení schopné přehrávat audioCD jen pár fanoušků, rádia už se vyskytují výhradně v automobilech a fyzické nosiče zmizely téměř odevšad. Stream je pohodlí, stream je bezstarostnost, stream je nekonečné moře příležitostí. Tak nekonečné, že se v něm další a další přibývající kapky spolehlivě topí.

Máte všechno a vlastně nic

Ve středu vyjde tohle, ve čtvrtek tamto, mezi dvěma, třemi očekávanými songy statisíce dalších bezejmenných každý jeden den. Poslechnete si je, přidáte do jednoho z tuctu playlistů, abyste vzápětí zapomněli. Je to jako házet jednotlivé písničky do obří krabice, kde budou brzy přihrnuty dalšími a dalšími přírůstky. Je tak snadné si v měsíčním předplatném

přidávat další a další oblíbené tituly, alba, interprety. Pokud jste aktivní posluchač, můžete nějakého toho ušního červa vysát opakovaným poslechem během pár dní, a pak ho bezstarostně odhodit do virtuálního šuplíku. Máte všechno a vlastně nic.

To není snaha o pichlavou filozofii, jen odkaz na stranu XX ve smluvních podmínkách, kde je uvedeno, že všechny vaše uložené písničky a playlisty jsou jen zkratkou ke katalogu, jež je v plné moci platformy. Jakmile přestanete odvádět pravidelné předplatné, o přístup k vašim songům logicky přijdete. Na digitálních platformách jako Steam (videohry) nebo Google Movies (filmy) jdou ještě dál - dokonce ani hry či filmy, které jste si koupili za tzv. plnou cenu, vám vlastně nepatří. Jenom jste si pořídili digitální licenci, jež může být kdykoliv z tisíce různých důvodů odebrána či anulována. Stejně tak hudební platformy nemají povinnost vaše oblíbené album držet v oběhu. Jednoho dne se probudíte a zjistíte, že prostě bez vysvětlení zmizelo. Kocovina, kterou zažívají v posledních letech uživatelé Netflixu, HBO Max a dalších, se postupně prokousala i na hudební streamy, které se prohýbají pod vahou čím dál tím rychleji generovaného AI slopu. Nové „písničky“ už není kam dávat, tak musejí občas uhnout ty staré. Pokud jste si oblíbili nějakou indie kapelu, která má sotva pár tisíc přehrání měsíčně, raději jejímu lídrovi napište, jestli vám za úplatu nepošle song na CDčku… nebo na flashce či mailem, abyste si ještě nedejbože nemuseli kupovat z bazaru discmana.

Nebojte, tenhle strach má jen pár jedinců ve většinové populaci, takže se nekoná žádný úprk zpátky k fyzickým nosičům, jakkoliv vám na eBay i jinde potvrdí, že ceny zachovalých CD a audiokazet slavných alb šly nahoru stejně jako u walkmanů, drátových sluchátek (nezapomínejte, že kultovní

Koss PORTA PRO mají doživotní záruku!) nebo iPodů.

Reakce na babylonskou věž současné popmusic, kdy algoritmy do publika futrují stále dokolečka top 20 profláknutých interpretů, je patrná na statistikách Spotify. Trh s novou muzikou se totiž smršťuje. Podle průzkumu představuje Top 200 nejposlouchanějších novinek pouhých 5 % veškerých streamů. Díky globálnímu publiku nové písničky dělají uspokojivá čísla, ale jejich kulturní dopad je mizivý, protože se o pozornost musí přetahovat s katalogem, který nabízí víceméně kompletní historii popmusic. Podíl starých hitů na poslechovosti je čím dál tím větší. Nejstahovanější interpreti na americkém iTunes? Creedence Clearwater Revival a The Police. Každá generace objevuje muziku svých otců, ale nikdy v minulosti

mezi nejposlouchanější songy nepromlouvaly čtyřicet let staré pecky tak mocně jako dnes. Svou roli jistě hraje, že nejen Američané hodnotí aktuální dekádu jako tu vůbec nejslabší v historii hudby, filmů, módy, televize a… vlastně čehokoliv. New York Times jdou ještě dál a označují aktuální století za kreativně nejslabší od vynálezu knihtisku.

Tohle musíte slyšet! Vydavatelství popmusic odnepaměti vědí, že zákazníkovi lze snadno vnutit i to, co vlastně nechce. Ušní červ se dá „vyrobit“ a „prodat“ snáz, než si možná myslíte. Zvlášť s pomocí moderních technologií, detailních průzkumů a schopnosti zmixovat staré beaty s novými, digitálně vylepšenými hlasy. Jsou to však algoritmy, které labely v tomhle chování utvrzují a nutí je pouze nenápadně variovat osvědčené hity. Líbilo se vám tohle? Určitě se vám bude líbit tamto. Račte tudy, cesta k hudební nirváně s malým n zaručena. Kocovina posluchačů je hmatatelná a občas probleskne nějaká revolta, když se virálním stane malá nezávislá hvězdička, neotřelý mix žánrů, nebo prostě nový sound, který komunita vezme za vlastní a roznese ho sdílením tak daleko, že musí kapitulovat i ty zmíněné algoritmy. Jenže i s tím je, zdá se, definitivní konec, protože velké labely se naučily prostřednictvím sociálních sítí a služeb jako TikTok zacementovat svou pozici. Nový song napálí jako hudební pozadí do stovek… pardon tisíců… pardon stovek tisíců klipů, které distribuují speciálně najaté agentury, chrlící mnohdy nesouvisející klipy z filmů, výletů, koncertů, zážitků, podbarvené právě novou hudbou, kterou je potřeba dostat mezi lidi, konkrétně tedy tak hluboko do jejich uší, že začnou mírně krvácet. Ale budou mít pocit, že jde o autentický proces, protože všechno, co se šíří virálně, je přece dobré a skvělé, protože se to líbí všem.

Pokud doomscrollujete na TikToku, YouTube nebo Instagramu, měli byste vědět, že podle konzervativních odhadů je až 70 % klipů, které vám protečou očima, ve skutečnosti maskovaným marketingem. Včetně virálních tanečků, kdy hezká děvčata křepčí náhodou před plakátem chystaného filmu, případně se do konverzace dvou lidí v záběru zrovna vloudí to správné klíčové slovo. Náhody neexistují. A že jste o tom filmu doposud neslyšeli, neznamená, že po vás nejdou!

AI, schopná chrlit tyhle klipy mnohem rychleji a zacíleněji, nastupující krizi ještě prohloubí. Posluchači si možná ještě myslí, že vědí, co se jim líbí, ale producenti muziky, jejich

Podle průzkumu představuje Top 200 nejposlouchanějších novinek pouhých 5 % veškerých streamů. Jejich kulturní dopad je mizivý, protože se o pozornost musí přetahovat s katalogem, který nabízí víceméně kompletní historii popmusic.

Ceny amerických koncertů už vyskočily natolik, že se vám vyplatí naskočit do letadla, zaplatit si čtyř hvězdičku v Madridu a dojít si na koncert tam. Když sečtete všechny náklady, pořád budete oproti americké útratě v plusu.

agenti a labely už to pro jistotu netuší vůbec. Pokud má zrovna úspěch písnička od konkurence, absolutně netuší, zda je to proto, že oni sami málo zaplatili agenturám, nebo naopak ti druzí zaplatili hrozně moc. Nebo že by se to těm lidem líbilo doopravdy? Těžko říct. V dobách monokultury jste se mohli spolehnout na billboardy, MTV a nejposlouchanější rádia. Nová muzika měla výsadní postavení a moc zatlačit archivní nahrávky do pozadí. Na internetu jde o divoký západ, kde může přijít David s prakem, co obejde algoritmy, a porazit sebevětšího Goliáše. Nejlepší pozici mají interpreti, kteří se stihli proslavit před nástupem streamovacích platforem a nejnovějších algoritmických kejklí. Spoléhají do jisté míry na setrvačnost, sílu správně načasovaného comebacku, nebo hudební dramaturgy, kteří jejich dobře uleželý hit propálí v populárním seriálu (Kate Bush s Running Up That Hill ze Stranger Things může vyprávět). Už vlastně nemusí vydávat novou muziku a spoléhat na drobné desátky ze streamů. Stačí se udržovat ve formě, protože když některý z dvacet, třicet let starých songů chytí mediální hranu, musíte být připraveni vyrazit na turné a začít vydělávat miliony.

Hudba budoucnosti

Has-beens dnes vyprodávají velké haly i obří arény. Nikdy v minulosti neobjíždělo Ameriku i svět tolik veteránů a řada z nich je schopná vyprodat celou tour během několika dnů nebo i hodin. Po Covidu se publikum zbláznilo do živáků a koncerty se spolu s merchem staly jedinou cestičkou ke kariéře, kterou jsme znali od popových celebrit devadesátek. Slovy klasika: „Dřív jste nahrávali hudbu, abyste měli s čím jezdit koncerty. Dnes jezdíte koncerty, abyste měli za co nahrávat hudbu.” Kdo se bojí nevypočitatelnosti algoritmů, ten spoléhá na vyprodané kapely. Když je tolik lidí ochotných utratit tolik peněz, tak má zrovna tenhle koncert grády, ne? Přemýšlíte, jestli utratit půlku výplaty za poskakování v kotli, nebo o pár tisíc míň, abyste zažili atmosféru svých oblíbenců ze stometrové vzdálenosti. Ceny lístků a zájem o koncerty je přitom stejně „hratelný” jako zmíněná onlinová popularita. Stačí si zařídit monopol jako Live Nation Entertainment (spojení výhradních prodejců koncertních lístků Live Nation a TicketMaster) a pak chtít za VIP sektory neskutečné ceny. Navíc umožnit přeprodej lístků, což po spuštění rezervací způsobí nálet překupnických kobylek, které ceny šroubují do absurdních hodnot. Interpreti mlčí, protože největší podíl z prodaných lístků končí v jejich kapsách a díky hladovým překupníkům trhají rekordy v rychlosti vyprodaných turné.

Ruka ruku myje, ale ceny amerických koncertů už vyskočily natolik, že se vám vyplatí naskočit do letadla, zaplatit si čtyřhvězdičku v Madridu a dojít si na koncert tam. Když sečtete všechny náklady, pořád budete oproti americké útratě v plusu, protože EU přeprodávání lístků zakazuje a monopoly drží pod krkem. Tak či onak utratíte velké peníze, trochu jako v té písničce Pepíčka Zímy, na kterou úvodní citací odkazujeme. On házel kapelníkům halíře, vy už musíte sáhnout pro talíře. Co s tím? Ta pomyslná babylonská věž soudobé popmusic se dřív nebo později zřítí. K onomu zmatení jazyků dochází čím dál tím hlasitěji, např. Pussycat Dolls nebo Post Malone na základě analýzy své onlinové popularity vyhlásili velká turné, kde se na obřích arénách nešetřilo, aby následně zjistili, že nahoněná onlinová viditelnost se ani zdaleka nerovná popularitě. To, že vás někdo „nesvajpne ve fídu” ještě neznamená, že za vás bez mrknutí oka vysází tisíce dolarů. Podobných omylů, které budou promotéry stát přinejmenším vyšší miliony dolarů, bude zcela jistě přibývat. Až se dostaneme k tomu, že mládež bude poslouchat jen algoritmickou Top 20 novinek, prokvetlou stále staršími songy, u kterých budou padesátníci přísahat na to, že jsou doložitelně populární.

A labely? Ty budou náslouchat umělé inteligenci, která spočítá, že cesta k nejvyšším ziskům vede skrz přežvýkání již ověřeného a úspěšného. Ne nadarmo jsou nejžhavější komoditou na trhu hudební katalogy. Queeni prodali katalog Sony, stejně tak se včas zbavili svých písniček Bruce Springsteen, Bob Dylan, Neil Diamond, Kiss, Britney Spears nebo Justin Bieber. Jde o obchody v hodnotě stamilionů dolarů. A rozumná rozhodnutí, protože se z toho králové a královny popu mohou zajistit na stáří. Vydavatelství pak mohou legálně nakoupenými songy nakrmit AI modely, které vyplivnou další a další drobné variace, předurčené k tomu, aby se zalíbily algoritmům i nenáročným posluchačům. Pořád lepší, než kdyby si AI revoluce ty staré songy vzala bez dovolení a zadarmo. Vy to zatím řešit nemusíte. Odložte tento text jako klasické spílání o pádu říše Římské. Přece pořád máte svůj playlist. Pusťte si ho do ucha a zapomeňte. Jen za námi zítra či pozítří nechoďte, až vám ten seznam oblíbených songů nečekaně prořídně a oblíbené interprety v něm nahradí jedničky a nuly. Autotune popmusic řadí dvojku a brzy se zpoza horizontu začne ozývat podivná kakofonie, v níž najdou rytmus už jen ty stroje. V případě apokalypsy se vždy radí, abyste měli staré FM/AM rádio. Věřím, že nějaký srdcař najde frekvenci, na které z vinylů a CDček bude pouštět staré dobré hity.

Jan Gemrot má na sobě top a šortky Jan Sociéte, info o ceně u designéra; boty Fendi, 19 800 Kč.

Jan Kaláb má na sobě košili Carhartt, 1 850 Kč, prodává www.cartoon-shop.cz; šortky Cos, 2 500 Kč a boty Fendi, info o ceně v obchodě.

muž z obálky

Měla to být výprava do africké divočiny, která jim rozšíří obzory, inspiruje je v další tvorbě a ještě přinese nějaké peníze organizaci, která chrání slony. Samé dobré věci a ještě k tomu s partou přátel, na které si kvůli pracovnímu vytížení doma jen těžko najdou v diářích čtrnáctidenní okno. A tak si umělci Jan Gemrot (42) a Jan Kaláb (48) sbalili krosny a vyrazili vstříc konžskému dobrodružství. Jaké to bylo?

Viděli jsme toho zbytečně moc

Pokud čekáte výlet na safari, kde se vyspíte v designovém bungalovu, k snídani si dáte míchaná vajíčka s čerstvým pečivem a těsně před východem slunce vyrazíte na korbě Defenderu pozorovat zvířata, abyste po obědě ještě stihli bazén s výhledem na putující stáda slonů, otočte rovnou na stranu 120. Ačkoliv „umělecká expedice“ se na první pohled může tvářit jako pohodový výlet, kde si umělci budou do skicáku črtat pasoucí se zebry a největší dobrodružství bude návštěva domku, kde před lety žila česká rodačka Joy Adams, není tomu tak. Tahle čtrnáctidenní cesta do srdce Afriky, kam se vydala fotografka Veronika Souralová, umělci František Skála, Michal Škapa, Jan Poupě, Denisa Krausová, Filip Kůrka, fotografka Alžběta Jungrová a umělci Jan Kaláb a Jan Gemrot sice měla ušlechtilý cíl, ale členové expedice během ní objevili něco úplně jiného, než měli v plánu. Minimálně poslední dva jmenovaní, se kterými jsme se sešli, abychom společně zavzpomínali na Afriku. Uměleckou expedici Kongo pořádá biolog a ochranář přírody Arthur F. Sniegon, který se svým českým týmem od roku 2012 provozuje organizaci Save Elephants. Jejím prostřednictvím se přímo v Africe snaží chránit slony před pytláky i před místními. Ti je často likvidují jako škodnou, která jim zadupe do země jejich pracně vypěstovaný maniok. Krom toho pomáhá tamním komunitám a během expedice s partou českých umělců proslul neúnavnou schopností pádlovat bez ustání několik hodin a vydržet několik dní na těstovinách z pytlíku. Druhým hybatelem téhle výpravy, která se letos konala podruhé, je dokumentarista a producent Lukáš Hodis, který organizaci pomáhá s osvětou a fundraisingem. Výsledkem čtrnáctidenní expedice, během které si umělci sáhli na úplné dno, bude devět děl, která budou od 7. do 27. září vystaveny v pražské Galerii Kodl a které se následně budou dražit prostřednictvím aukčního portálu Artslimit.com. Výtěžek samozřejmě poputuje do Afriky, přesněji na projekt Kongo: Cena slona. Jaká tahle cena je? Mají štědré příspěvky od dárců z vyspělých zemí vůbec nějaký smysl? A stojí o ně někdo? Na všechny tyhle otázky hledali členové expedice během své cesty odpovědi. Povedlo se jim je najít? A viděli během těch dvou týdnů vůbec nějakého slona? To se dozvíte v našem rozhovoru. Nejdřív se ale pohodlně usaďte k ohni

a nalaďte se na dobrodružství, které vás čeká.

A František Skála k tomu přidá jeden konžský fórek: Na břehu řeky Kongo potká štír želvu. Prosí ji, aby ho převezla na druhý břeh. Slibuje, že jí neublíží, a tak želva souhlasí. Na druhém břehu ji štír bodne. Skomírající želva se na něj z posledních sil udiveně podívá a on jí odpoví: „Co se divíš? Tak to chodí na řece Kongo.“ Řekněte mi jednu věc. Proč jste se vlastně rozhodli jet na expedici do Konga? Gemrot: Ta expedice se mi náhodou trefila do období po dokončení náročného projektu a tak jsem si řekl, že na čtrnáct dní udělám úkrok stranou. Věděl jsem, kdo pojede, a přesvědčilo mě, že s některými účastníky se dlouho znám a máme spolu kamarádské vztahy. Těšil jsem se kvůli těm lidem. Chtěl jsem zažít Frantu Skálu v pralese, Honzu Kalába, Michala Škapu a Alžbětu Jungrovou ve stanu! Nejvíc mě lákala právě ta parta a vidět ty lidi v jiným kontextu.

Kaláb: Já taky. S cestou jsem souhlasil i proto, že sám od sebe bych do Afriky nikdy nejel. Možná by mě zajímala Jihoafrická republika, ale střední Afrika nikdy nebyla na mém wish listu. A ani po téhle zkušenosti tam není. Jsem rád, že jsem to viděl, že mám tu zkušenost. A dnes upřímně můžu říct, že tam už znovu nechci.

Gemrot: Tak to mám úplně stejně.

Kaláb: Umělecká skupina, která na téhle expedici byla před námi, nás jemně upozornila, že asi žádná zvířata neuvidíme a že to bude hodně nepohodlné. Říkal jsem si: Ok, aspoň to bude sranda a životní zážitek. No, pár zvířat jsme viděli, i když ne divokých. Gorily a opice, co byly v záchranné stanici, tam přivezli z cirkusů, zoologických zahrad, nebo je sebrali pašerákům. Asi to stálo za to, byť to člověk relativizuje.

Gemrot: Mnohdy nás to dostalo do mezních situací, kam bych sám od sebe nešel. Nějaké momenty se mi ale i dost líbily! Většinou ty, které jsme prožili mimo itinerář. Třeba když jsme se ocitli na hornické diskotéce. To byl přece zážitek, že jsme zakalili s horníky ze zlatých dolů někde uprostřed keňské pánve. Vidíš je, vidíš jejich holky… Mělo to svou intenzitu.

Kaláb: Jo, to bylo něco. Oni v potu tváře kopou čtrnáct dní, vykopou nějakou zlatou nugetku, tu ve vesnici prodají překupníkům a pak všechny ty prachy utratí v bordelu a za hnusný teplý pivo.

„V jedné vesnici jsme strávili dva dny. Ti lidé už nejsou izolovanou

komunitou, mají kontakt s okolním světem, a právě to vytváří zajímavé kontrasty. Vidíte třeba satelit na hliněné chatrči, která ale nemá komín. Tam si uvědomíte, jak zvláštně se ten svět vlastně vyvíjí.“

Jan Gemrot

Gemrot: Těžba zlata tam probíhá povrchově a ručně. Prostě mají jen krumpáč, v lepším případě detektor kovů.

Kaláb: Na jednom místě kopou třeba třicet let. A to místo překopali už třikrát, protože předtím neměli ty technologie. Měli jen krumpáče a detektor kovů, který mají posledních pár let, jim dovolí najít i menší nugetky. Paradox je v tom, že o tři kilometry dál těží zlato Číňani pomocí rtuti chemicky.

Proč vlastně existuje něco takového, jako Umělecká expedice?

Kaláb: Je to iniciativa Arthura Sniegona, který chce, aby to umělci opravdu prožili, ventilovali ty prožitky dál a ideálně je zakomponovali do svých děl. Umění se tak stane formou konkrétní osvěty. Bylo to dobrodružství, ze kterého jsem si odnesl především to, že ta země je úplně v rozkladu. Nefunguje tam v podstatě nic, možná tak zákon silnějšího. Nemají žádný systém sběru odpadků, lidi nemají žádné vzdělání, děti tam nikdo neučí ani poděkovat. V nejzákladnějších věcech jsou místní úplně mimo. Jejich společnost není tak vyspělá, aby si dokázala uvědomit, že slon je nádherné vzácné zvíře a nemělo by se zabíjet. Tamní obyvatelé jsou maximálně schopni vypěstovat buráky, které tam beztak rostou samy od sebe, a možná zasadit nějaký ten maniok. Ale dál už nic. Je drsné to říct, ale lidé tam žijí jako v pravěku. Přitom je to krásná země plná přírodního bohatství, které oni ale neumí využít. Jediné, co umí, je natáhnout provaz přes cestu a vybírat mýtné. Je to ekonomika založená na nataženém provazu přes cestu. A to jim funguje. Prostě vás zastaví, začnou kontrolovat nesmysly a když to trvá moc dlouho, běloši jim dají nějaké prachy jako úplatek a jede se dál.

Takže vás to umělecky nijak neovlivnilo?

Kaláb: Mě nijak. Já jsem jen znechucený, že někdo takhle musí žít. Ta společnost je v tak dezolátním stavu, že nedokáže nic vyprodukovat. Je zoufalé vidět, že je to uzavřený kruh.

A jak z toho ven? Ale koncept té expedice je skvělý, umělci své zážitky dokáží nasát jako houby a každý z toho vyplodí něco jiného.

Gemrot: Já jsem si cestou dělal různé skici a už teď mám rozdělaný obraz, který následně vystavím. Pro mě to bylo podnětné i tematicky. Některé věci, které dělám, by bez expedice prostě nevznikly.

Tak si to pojďme říct na rovinu. Jaké tedy je skutečné Kongo?

Kaláb: Ta země je krásná, když tam nejsou žádní lidi. Jednou jsme vylezli na pahorky, odkud se můžete rozhlédnout tři sta šedesát stupňů a nevidíte stopu po civilizaci. Tam, kam Konžané ještě nevstoupili, tam je to krásný. Ale když přijedete do měst, je to zoufalé. A ve vesnicích je to ještě zoufalejší. Ve městech kdysi aspoň bývali Evropané, kteří tam něco vybudovali, ale to všechno teď jen chátrá, protože místní to neumí opravit. I taková v Evropě běžná věc, jako je asfaltová silnice, tam pravidelně mizí v bahně. A ty vesnice… Gemrot: V jedné vesnici jsme strávili dva dny. Ti lidé už nejsou izolovanou komunitou, mají kontakt s okolním světem, a právě to vytváří zajímavé kontrasty. Vidíte třeba satelit na hliněné chatrči, která ale nemá komín. To jsou momenty, kdy si uvědomíte, jak zvláštně se ten svět vlastně vyvíjí.

Kaláb: To mě fascinovalo. V chatrčích na ohni furt něco klohní, ale nemají komín. I zvenku byl zážitek tak intenzivní, že jsem se vážně ani nechtěl podívat dovnitř. A to se považuju za velmi zvědavého člověka.

Gemrot: Byli jsme ve městě Dolisie v Konžské republice. Viděli jsme věci, které tam ještě za kolonialismu někdo postavil a dnes pomalu mizí. Člověk si pak uvědomí, že ta historie není vůbec černobílá. Nikdo nezpochybňuje, že kolonialismus přinesl spoustu zla. Ale zároveň jsme viděli věci, které po něm zůstaly a které dnes už nikdo neudržuje. Třeba koleje, po kterých kdysi jezdily vlaky. Dnes už slouží spíš jako pěšina. I to je součást té reality.

Kaláb: Musím se smát, když si na to vzpomenu. Prý tam vlaky jezdí, ale zhruba tak jednou za týden.

Začínám mít depresi. Co vám tedy tahle cesta dala?

Gemrot: Najednou si mnohem víc vážíš toho, co máš. A víš, že se o to musíš starat. Lidé tam jsou v jádru hodní, necítil jsem z jejich strany žádné ohrožení. Nebezpečné jsou ale okolnosti, ve kterých tam žijí. Já jsem se třeba bál nemocí. Bylo nesmírně náročné pohybovat se a fungovat v prostředí, kde není vůbec žádné zázemí. Oříškem byla i základní hygiena. Člověk se pořád musí ptát: Mám filtrovanou vodu, abych si vyčistil zuby? To, co tady vůbec neřešíme, se v Kongu ukáže jako velká výzva.

Kaláb: Ale je to výzva pro nás. Oni jsou na to zvyklí a je neuvěřitelné vidět, jak jsou všichni čistí. Ženy jsou vyfintěné, mají krásné květované šaty… Akorát že vylezou z nějaké špinavé díry. Obdivuhodné bylo, jak si pomáhají. Je to tam taková prvobytně pospolná společnost a všechno je tam tím pádem jednodušší – i řešení problémů. Naši řidiči tam jezdili starými terénními Toyotami a každý měl po ruce tři klíče, kterými dokázali to auto - i jakékoliv jiné - opravit. A opravovat se muselo dost často. Jednou stál na hliněné cestě uprostřed ničeho rozbitý náklaďák a jeden z našich řidičů pomohl během pěti minut to auto opravit. Zamávali si a jelo se dál. I v těch omezených možnostech, které mají, jsou neuvěřitelně šikovní. Jindy jsme museli přeskočit strouhu, která měla asi metr a půl na šířku. Normálně bychom to asi zvládli, ale Veronika Souralová z naší party měla zvrknutý kotník. A tak afričtí borci vzali mačety a během pěti minut udělali lávku. Nebo když jsme přišli do džungle, tak za deset minut postavili přístřešek, ve kterém pak spali. Když chtějí, tak dokáží máknout. To se mi na nich líbilo.

No vida, takže přeci něco pozitivního.

Kaláb: Nevím, já se nedokážu smířit s tím, že jim k životu stačí jen úplné minimum a nemají potřebu žít v něčem lepším nebo hezčím. Mají chýši bez komína, venku si radši sednou na bobek, nebo v lepším případě na starý barel, a nenapadne je si zbouchat nějakou lavici. Kdyby chtěli, tak to dokážou, ale jim to za to

nestojí. Není to jejich priorita. Jasně, uměli by to, ale oni mají pohodu. Dobrovolně jsou tisíc let za námi, a jediný výdobytek techniky, který se k nim dostal, je mobil. Ono je to ve výsledku jedno, protože skoro nikde není elektřina. Mimochodem, ve vesnici si nedáte ani studený pivo, protože nemají elektřinu. To mi dost vadilo. A kvůli tomu všemu si pořád pokládám otázku: proč? Kde se ztrácí ta základní lidská touha žít lepší život, nebo si ho alespoň udělat hezčí?

Gemrot: Já si myslím, že svou roli v tom hraje i prostředí. My jsme ve střední Evropě byli odjakživa zvyklí plánovat. Když sis v létě nenasekal dříví, v zimě jsi měl problém. V tropech je ten život přece jen jiný. Ale je to jen jedna část celé té skládačky. To Kongo, které jsme poznali, navíc netrpí hladomorem. Je sice skromné, ale je tam úrodná půda a lidi si můžou ty základní věci vypěstovat

Kaláb: Jasně, takhle to můžeme obhájit. Ale třeba v takové Brazílii, kam rád jezdím a strávil jsem tam docela dost času, je podnebí dost podobné tomu africkému a lidi jsou tam stejní, jako my. Nevím, pořád na to myslím, proč jim stačí tak málo.

Gemrot: Na mě udělaly nejsilnější dojem děti v jedné vesnici. Připadaly mi zvídavé, chytré a plné energie. Jen jsem měl pocit, že vyrůstají v prostředí, které jim moc šancí ten potenciál rozvinout nedává. To pro mě bylo asi nejtěžší z celé té cesty.

Kaláb: Jojo, návštěva téhle vesnice. I když ona to ani nebyla vesnice, spíš pár chýší na bahně. To byl pro mě taky nejotřesnější zážitek. V noci pořádně zapršelo, a když jsme druhý den vylezli ze svých příbytků a stanů, během minuty jsme měli na botách ohromný těžký bahnitý val, po kterém se nedalo chodit. Komíhali jsme se tam jako po Měsíci, a oni nás u toho sledovali, jak si s tou situací jako běloši poradíme. Ta hlína je tak mazlavá a lepkavá, že nejde jen otřít o šutr, jako to děláme u nás.

Jejich jediná vychytávka na tuhle situaci, která se tam stává často, je, že si tu hlínu z podrážky seřezávají mačetou. Jejich reakce mě trochu mrzela. I přesto, že jsme byli jejich hosté a zaplatili jsme jim peníze za ubytování, tak je ani nenapadlo nám pomoct. Prostě nás jen pozorovali a v duchu se smáli, jak jsme v boji s bahnem nemožní.

Gemrot: Uprostřed té vesničky je obrovský strom plný hnízd snovačů.

Jan Gemrot má na sobě bundu, 53 400 Kč; kalhoty, 34 000 Kč; košili, 29 200 Kč a boty, 29 200 Kč, vše Louis Vuitton; bandana Zara, 314 Kč. Jan Kaláb má na sobě bundu, 40 800 Kč; košili, info o ceně v obchodě; kalhoty, 24 500 Kč a boty, info o ceně v obchodě, vše Fendi; náramek Zdeněk Vacek, info o ceně u designéra.

Sako, 24 000 Kč a kalhoty, 14 000 Kč, oboje Toteme, prodává Blackout; košile Portuguese Flannel, 2 690 Kč, prodává www.gentlemanstore.cz; náhrdelník, 12 600 Kč a prsten, 9 200 Kč, oboje Janja Prokić; náramek Zdeněk Vacek, info o ceně u designéra.

„Oni v potu tváře kopou čtrnáct dní, vykopou malou zlatou nugetku, tu ve vesnici prodají překupníkům a pak všechny ty prachy utratí v bordelu a za hnusný teplý pivo.“

Jan Kaláb

Pardon, co je snovač?

Gemrot: Snovači jsou ptáci, kteří si staví poměrně netradiční hnízda, někdy se označují za ptačí paneláky. A když pak padají na zem, tu bahnitost ještě zhoršují. Docela mě překvapilo, že si tu vesnici postavili právě tady u toho stromu a dlouho jsem přemýšlel, co je k tomu vedlo.

Kaláb: To jsem ani nevěděl. A že by si tam udělali nějakou dlažbu nebo prkenné chodníky, to asi předbíhám pár stovek let dopředu… Ale tak dobře, mají tam hlínu a mají hlavně mačety, se kterými si poradí snad v každé nastalé situaci. Mačety jsme si tam mimochodem s Honzou taky pořídili. Až pak jsme zjistili, že ani ty nejsou vyrobená v Kongu, ale v Brazílii… Ale bylo to neskutečný, jak to tam vypadalo. Ta koupelna? To byl jakýsi nedostavěný chlívek s kýblem uvnitř, kde byl místo dveří opřený plech. Tak tam jsme si čistili zuby. A vedle byl další chlívek, kde byla díra do země a přes ní ocelová deska se čtverhrannou dírou asi deset krát na deset centimetrů, kam se člověk musel trefit. Teď se tomu směju…

Gemrot: Já mám rád dramata, a tak vzpomínám na to, jak jsme právě tady zažili pravou konžskou bouřku. V Kongu, jak už to tak bývá, jsou všechny věci nejhorší na světě. A to se samozřejmě týká i bouřek. A tahle byla epic.

Kaláb: Nejvíc blesků za minutu, bylo to jako stroboskopy, jak se rozsvěcela obloha. Příroda je tam úžasná, i ta bouřka byla krásná.

Pokud je bouřka to jediné, co tam bylo krásné tak…

Gemrot: No, hezká byla i plavba po řece! Jeli jsme na jejich domorodých lodích – pirogách – což vlastně nejsou úplně lodě, ale vydlabané kmeny. Prostě bare minimum, aby to nějak plulo. Zrovna zašlo slunce a džungle se rozeřvala. To mělo svou sílu.

Kaláb: Tyhle řeky byly dost bahnité, takže úplně hnědé. A pak jsme přijeli k řece, která vyvěrá z podzemních vod a byla křišťálově průzračná. U ní byl kemp, tedy opět v uvozov-

kách, prostě plácek, kde se může rozdělat stan a jsou tam schody do vody. Samozřejmě rozbitý. A vedle ještě jedny, rozbitý jen z poloviny. A tak se k vodě chodilo pěšinkou mezi nimi… Je to fascinující, tam se věci prostě neopravují. Musí tam přijít nějaký cizinec, ten to udělá znova, a pak se to zase nechá rozpadnout.

Takže prostě dobrodružství až na dřeň.

Kaláb: Občas jsem si říkal, proč to děláme? V tu chvíli jsem měl pocit, že jsem toho viděl už zbytečně moc. Být dva dny a dvě noci v nějaké hlíně… Mně by stačilo přijet, podívat se tam na dvě hodiny a zase odjet. Díval bych se na to úplně stejně jako teď, jen bych si ušetřil traumata.

Gemrot: Když jsme dva dny v kuse stopovali slona, to bylo mega náročné. Byla to možná jedna z fyzicky nejhorších aktivit, co jsem kdy v životě zažil. Bylo jasný, že to nebude pohoda. Podstata stopování slona je v tom, že slon jde kamkoliv. Jde vedrem, savanou, pak si zajde do džungle a nakonec si vleze do řeky. A stopař to podle různých indicií pozná. Dva dny jsme následovali cestu zvířete. Těžkým terénem, v pětačtyřiceti stupních jsme s těžkým batohem na zádech šplhali do kopce, pak do džungle, kde se člověk hned o něco řízne. Takhle to šlo den, aniž bychom byli úspěšní a slona vystopovali. Nakonec jsme došli na místo, kde jsme se utábořili. Já se po tom dni, kdy jsem se koupal v potu, potřeboval aspoň umýt v řece. Náš průvodce mě ale upozornil, že v řece mohou být električtí úhoři nebo krajty. I tak jsem si řekl, že to dám, ať se děje co se děje. Hodil jsem tam kámen a umyl jsem se. To je jeden z těch autentických zážitků na dřeň. Drsnost přírody střídala drsnost prostředí, kde žijí lidé.

Takže zážitkům ještě není konec?

Gemrot: Závěr naší expedice byl ve městě Pointe-Noire. Je to město u moře, kde je letiště a kde nás čekala noc na hotelu s tekoucí vodou, splachovacím záchodem, postelí

i restaurací. Kvůli organizačním neshodám jsme my s Honzou, Alžbětou Jungrovou a Michalem Škapou šli do jiného ubytování, než zbytek výpravy – do hotelu, který vedl Libanonec. A ten od nás chtěl platit cash, jak už to tak ve střední Africe bývá. Jenže vybrat si peníze není jen tak. Sice je to město s letištěm, ale peníze vám dají jen některé bankomaty. Libanonec nám tedy nabídl, že nás odveze k jednomu, který funguje. Naskákali jsme k němu do auta a jeli jsme, cestou necestou, chvíli po asfaltu a pak přes díry, které byly různě hluboké. To město na mě působilo velmi temně. Chlapi, co tam chodili po ulicích, byli podle mě buď policajti, nebo hrdlořezové. A ženský prostitutky. Všude jsou tam policejní a vojenské checkpointy a když na jednom z nich viděli bělochy v autě, chtěli nás zastavit. To už jsme z předchozích dní dobře znali – vždycky je to zdržení zhruba na tři hodiny a vždycky jde o peníze. Nicméně –Libanonec, který byl zběhlejší než my, na výzvu nezastavil a naopak zrychlil. Až po chvíli mi začalo docházet, co se vlastně děje. Otočil jsem se dozadu a viděl jsem policajty, kteří si dávají pušky na ramena, sedají na motorky a vyráží za námi. Následovala desetiminutová honička ve stylu GTA, kdy jsme zahýbali do různých postranních uliček, krosili to přes výmoly. Běželo mi hlavou, jakou roli v tomhle hraju já. Měl jsem u sebe pas, druhý den nám letělo letadlo… Říkal jsem si, že nás asi nezabijou, ale mohli by nás zavřít. Oni neumí anglicky, my nemluvíme jejich řečí ani francouzsky a hotovost u sebe nemáme. Jak tahle rovnice dopadne?

Kaláb: Naštěstí dopadla dobře, protože jsme zajeli do postranní uličky, policajti si nás nevšimli a přejeli nás. A tohle celé vlastně jen dokazuje tu absurditu celého toho systému, který je zhroucený a bezzubý. Oni si hrají na pravidla, ale ve skutečnosti tam žádná neplatí. V Evropě by nás prostě chytili, ale v Kongu ne. A tak nad tím mávli rukou. My jsme byli úplně konsternovaní, protože když vás najednou někdo unáší v autě, nemáte tušení, jestli zapadnete do díry v silnici, upadne vám kolo nebo jestli se v zatáčce nepřevrátíte na střechu. A ten Libanonec nám pak po té honičce říká: „No jo, ale když tu žijete, tohle zažíváte pořád dokola a víte, že když zastavíte, vezmou vás stranou a zdrží vás na tři hodiny, raději jim ujedu. V konečném důsledku stejně jen

chtějí víc a víc peněz a já už jim žádné dávat nebudu.“

Já bych pak asi nebyl v klidu. Bál bych se, že si mě vyhmátnou na letišti.

Kaláb: Nic už se nestalo. Žádný Interpol po nás nepátral, žádný registr poznávacích značek tam neexistuje. Prostě se jede dál. V Pointe-Noire jsme pak dojeli až k moři, kde to bylo krásné. Tedy tam, kam dosáhly vlny omílající břeh. Dál už se jen válely odpadky. Ti lidi tam ani nejsou zvyklí jít se projít na pláž a jen se tak koukat. A po těch chceme, aby chránili přírodu?

Gemrot: Ta cesta mi ukázala, jak strašně složitá je debata o kolonialismu. Ano, přinesl obrovské utrpení a nespravedlnost. Ale zároveň jsme na vlastní oči viděli věci, které po něm zůstaly a které dnes už nikdo neudržuje. Člověk si pak uvědomí, že jednoduché soudy na tohle téma moc nefungují.

Kaláb: Možná je kámen úrazu v tom, že oni nechtějí. Někdo jim sice nabízí pomoc, něco tam vybuduje, ale ono to nakonec stejně zchátrá a přestane to fungovat. Možná si myslíme, že zoufale potřebují pomoc, ale oni jsou v pohodě. Dobrým příkladem je třeba stav silnic. Na jednom místě byla zatarasená a vypadalo to, že se pracuje na opravě. Jenž na té se už prý pracuje deset let. Stát na opravu poskytl nějakou dotaci, tu si rozebrali starostové a najatá firma tu díru jen zasypala štěrkem. Po pěti letech přijdou další peníze a oni si je zase strčí do kapsy. Ta díra je pořád ve stejném stavu a pomalu chátrají i další části té silnice. A takhle je to se vším. Ta bezvýchodnost mi připadá děsivá.

Gemrot: A pak přijedete na pobřeží a vidíte ty obrovské ropné plošiny zahraničních firem, hlavně z Číny a Ruska, které si berou tamní nerostné bohatství a místním z něj skoro nic nezůstává. I to je dnešní Kongo.

Kaláb: Přesto všechno je ta iniciativa Save Elephant ušlechtilá. Kdyby se díky ní zachránil byť jen jeden slon, má to smysl.

Viděli jste nakonec nějakého toho slona?

Gemrot: Na vlastní oči ne. Víme, že šel před námi, viděli jsme stopy a pak jsme viděli jeho fotku na fotopasti. Byl jsem rád, že jsme to zažili. A teď si toho slona představuju. Ony ty představy jsou kolikrát lepší než realita.

„Najednou

si mnohem

víc

vážíš toho, co máš. A víš, že se o to musíš starat. Lidé tam jsou v jádru hodní, necítil jsem z jejich strany žádné ohrožení. Nebezpečné jsou ale okolnosti, ve kterých tam žijí.“

Jan Gemrot

Muži, kteří mění svět kolem sebe myšlenkou, činem, odvahou i srdcem. To jsou SRDCERVÁČI! Možná jste o nich něco málo slyšeli, možná je ještě vůbec neznáte… Ať tak či onak, rozhodně by byla škoda je nepoznat víc. Na základě jejich zkušeností a vizí se totiž začínají psát příběhy, které mají potenciál ovlivnit ne jednu, ale mnoho generací. I proto jsme se rozhodli vám představit celkem osmnáct mladých mužů, vždy tři v jedné tematické kategorii, kteří svou práci dělají srdcem a mají našlápnuto k velkým věcem. S jejich výběrem nám pomohli ambasadoři, kteří nejen že ve svých oborech něco dokázali, ale patří k těm nejlepším. Právě máte před sebou třetí díl a všichni ambasadoři a nominovaní jsou již teď známí. V zářijovém čísle všechny znovu připomeneme a spustíme hlasování. Rozhodnutí, kdo se stane SRDCERVÁČEM ROKU 2026, totiž bude ve vaší režii. Vítěze pak vyhlásíme během slavnostního večera, který se zároveň stane závěrečnou oslavou našich 10. narozenin. Připraveni? Nominace vrcholí kategoriemi MISTROVSTVÍ & ŘEMESLO a V POHYBU.

Mezinárodně uznávaný sklářský umělec, který patří k nejvýraznějším osobnostem současného českého designu. Proslavil se inovativní prací se sklem, v níž propojuje tradiční řemeslné postupy s moderním výrazem. Je autorem řady oceněných kolekcí užitkového i volného umění a jeho díla jsou zastoupena ve významných galeriích a sbírkách. Vedle vlastní tvorby se dlouhodobě věnuje také pedagogické činnosti. S Rony Pleslem o tom, proč se v patnácti kvůli umění trápil, co škodí dnešní generaci mladých tvůrců, i o jeho aktuální výstavě v Galerii Magnus Art.

Vzpomenete si, jaký jste byl, když vám bylo dvacet?

Tak od patnácti do devatenácti let, když jsem studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Železném Brodě, jsem byl obrovsky zarputilý. Chtěl jsem být umělec jako Leonardo da Vinci, jako Michelangelo. Hodně jsem si odříkal, až jsem se týral, řekl bych. Nekoukal jsem se na televizi, četl jsem knížky o umění a Dostojevského. Drásal jsem si klouby do krve, když se mi nedařilo kreslit, a dělal jsem pro umění úplně všechno. Ve dvaceti se to trochu změnilo. Byl jsem pokřtěný v adventistickém sboru, začal jsem číst Bibli a stejně zarputile jsem přemýšlel nejen o umění, ale i o životě, o křesťanství.

Jaké jste tehdy měl představy o profesi designéra?

Myslel jsem si, že na vysoké škole budeme chodit na pitvy jako Leonardo, že budeme nosit dlouhé kabáty, budeme romantici, kteří od rána do večera diskutují jen o umění. Později jsem si uvědomil, že realita světa i doba je jiná, a trochu jsem ztrácel iluze. Bylo to v době komunismu, a tak jsem začal svobodu hledat jinde, především ve víře. Myslel jsem si tehdy, že nikdy neuvidím Florencii, do které jsem se zamiloval z obrázků. Když jsem v roce 1989, těsně před revolucí, objel celou Evropu a viděl jsem všechno možné umění, tak jsem se před katedrálou Santa Maria del Fiore rozbrečel doje-

tím. Znovu jsem začal tvrdě pracovat a získal novou chuť tvořit.

Měl jste nějakého mentora, který vás během studia ovlivnil?

Na střední škole to byl pan profesor Ježek, ředitel střední školy v Železném Brodě, a také můj kamarád, který byl velmi lidský, empatický a neskutečně dobrý vypravěč, Pavel Ježek. Později jsem si na vysoké škole rozuměl s Vratislavem Karlem Novákem, mým profesorem, který do školy nastoupil až na sklonku mého studia. Byl velice intelektuálně zaměřený a velmi chytrý. Svými názory mě zásadně ovlivnil.

Chtěl byste být dnes studentem na UMPRUM? Zkusit si to alespoň na jeden den?

Já si ale myslím, že jsem studentem na UMPRUM. Jsem ohromně vděčný, že sedmnáct let učím na této škole, že znovu chodím do antikvariátů a znovu mám své sny jako v patnácti.

Jací jsou vaši studenti?

V něčem stejní jako jsem byl já, ale daleko víc řeší okolní svět a své ukotvení v něm. Umění trochu ustupuje do pozadí. Cítím, jak obrovský tlak je na ně veden skrze sociální sítě a celkovou situaci ve světě, který je dnes více provázaný. Navíc se nám na škole změnila skladba studentů. Dnes činí až osmdesát procent studentky, které samozřejmě řeší témata, která jsou především ženská.

Zmínil jste tlak sociálních sítí, jak zasahují do životů mladých tvůrců?

Extrémně. Na svých studentech vidím, že jakmile vyjdou školu, začnou rychle pátrat po tom, čím by se dostali kariérně nahoru. Pracují na svých sociálních sítích a ukazují – když to tak řeknu – každou blbost pořád dokola. Chtějí přesvědčit celý svět, že už toho mají hrozně moc za sebou. A přitom toho za sebou nemají zdaleka tolik. To ani za tři nebo čtyři roky nelze. Upřímně mě tím štvou, protože oni jsou výborní, jsou talentovaní, ale nechtějí si tu vlastní cestičku prošlapávat – chtějí být rychle slavní a bohatí. Ale samozřejmě nejsou takoví všichni.

Takže by radši měli odložit telefon a jet do Florencie?

Ano, a vykašlat se na hledání nějakých úspěšných vzorů. Já mám své studenty rád, vážím si jich, protože dělají dobré věci, ale tohle jim prostě škodí.

Pozvěte nás prosím na aktuální výstavu vaší soukromé sbírky To podstatné se děje mimochodem. Proč bychom se na ni měli přijít podívat?

Protože na ní najdete nejen výběr mladých autorů, kterých si vážím a jsou opakem toho, o čem jsem před chvílí mluvil. Najdete tam autory, kteří se zabývají něčím, čím se zabývalo umění od pradávna, – nejen životem, ale i smrtí – tím, že lidé nejsou dokonalí, že jsou chybující, a že umění není suverénní. Takové věci já sbírám.

MISTROVSTVÍ & ŘEMESLO

Původně studoval tvorbu nábytku a interiéru, po střední škole se však rozhodl věnovat designu oděvu. Tento obor absolvoval na Univerzitě

Tomáše Bati ve Zlíně, následně sbíral zkušenosti v ateliéru Jana Černého. Ondřejovy kolekce jsou pověstné promyšleností, elegancí a praktičností. Jeho poslední oděvní řada nese název Prominent Child a je plná zkrácených košil, dlouhých kravat a kožených doplňků.

Nejdříve jste se věnoval tvorbě nábytku, později jste se vydal směrem módního návrhářství. Jak se toto rozhodnutí zrodilo a bylo pro vás těžké změnit obor?

Na první pohled to může působit jako velká změna, ale pro mě to byla spíš změna média než samotného přístupu k designu. Už při navrhování nábytku mě zajímaly proporce, materiál a detail. U oblečení jsem našel možnost pracovat s člověkem mnohem bezprostředněji. Šicí stroj mi navíc umožnil tvořit kdykoliv, takže přechod přišel přirozeně. Základy, které jsem získal u produktového designu, využívám dodnes.

Co pro vás móda znamená a čím vás jako tvůrce nejvíce naplňuje?

Módu nevnímám jako něco okázalého. Je to design, který lidé skutečně používají každý den. Baví mě vytvářet věci, které jsou promyšlené, funkční a zároveň mají charakter. Největší radost mám z toho, když oblečení nezůstane na ramínku nebo v archivu, ale stane se přirozenou součástí života svého majitele.

Jaký profesní sen byste si chtěl v oblasti designu a módy jednou splnit?

Chtěl bych dál rozvíjet vlastní rukopis a vytvářet značku, která bude stát na kvalitě, řemesle a poctivém přístupu. Nejde mi o rychlý úspěch nebo trendy. Mým cílem je navrhovat věci, které budou mít dlouhou životnost, a které si lidé budou vybírat proto, že v nich najdou smysl, ne proto, že jsou zrovna módní.

Jiří Krejčiřík

Přední český designér, který se věnuje tvorbě nábytku, svítidel, instalací a prostorového designu. Absolvoval Fakultu designu a umění Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě v Plzni, má za sebou stáž na prestižní umělecké škole The Royal Danish Academy of Fine Arts v Kodani. Jiřího objekty dnes zastupují galerie a soukromé sbírky v Evropě, Austrálii i ve Spojených státech amerických. Czech Grand Design jej ocenil titulem Grand designér roku 2025.

Sledujeme vaši cestu od úplných začátků až po současnost, kdy patříte mezi výrazné tváře českého designu. Jak se v této fázi života a tvorby cítíte?

Je to pro mě především období velké vděčnosti. Když se ohlédnu zpět, uvědomuji si,

kolik práce, pochybností i hledání bylo potřeba, aby se moje tvorba dostala do bodu, kde je dnes. Nikdy jsem ale svou cestu nevnímal jako snahu rychle dosáhnout nějakého cíle – spíš jako dlouhodobý dialog se sebou samým, s materiálem a s historií designu. Dnes mám pocit větší svobody. Vím lépe, co chci říct, ale zároveň zůstávám otevřený tomu, kam mě proces navrhování zavede. Každý nový objekt je pro mě stále určitým objevováním.

V jednom z předchozích rozhovorů jste říkal, že chcete vytvářet věci, které přetrvají a budou mít hodnotu i pro další generace. Přemýšlíte někdy nad tím, jak jednou budou lidé vaši tvorbu vnímat a interpretovat?

Ano, přemýšlím nad tím. Design pro mě nikdy nebyl jen otázkou současného trendu nebo okamžitého efektu. Zajímá mě, jestli má objekt schopnost zestárnout krásně – jestli v sobě má něco, co zůstane relevantní i ve chvíli, kdy se promění okolní svět. Možná je to podobné jako u architektury nebo umění. Nevíte, jak přesně bude dílo za desítky let čtené, ale můžete mu dát pevný základ – kvalitní materiál, řemeslo, myšlenku a emoci. A také si myslím, že každý autor trochu doufá, že jeho práce přežije vlastní přítomnost. Ne ve smyslu podpisu nebo ega, ale jako pocit, který v člověku zůstane.

Nedávno jste se vrátil z Japonska. Co vám tato cesta přinesla po tvůrčí stránce?

Našel jste tam inspiraci, která se může promítnout do vaší budoucí práce?

Japonsko pro mě bylo zajímavou zkušeností s jiným vnímáním času. Fascinuje mě tamní schopnost hledat krásu v jednoduchosti, v nedokonalosti a v procesu samotného vzniku věci. Silně na mě působí respekt k materiálu a řemeslu – že člověk není ten, kdo materiál ovládá, ale spíš s ním spolupracuje. Myslím, že právě tento princip se do mé práce může promítat dlouhodobě. Celkově jsem si odvezl hlavně pocit a atmosféru. Tyto zkušenosti se do práce často nepromítnou okamžitě, ale postupně se ukládají – ve způsobu, jak přemýšlím o proporci, materiálu nebo vztahu člověka k objektu.

Vaření má v rodině – inspiroval ho dědeček, který byl kuchařem. Absolvoval střední učiliště v Chrudimi, profesně začínal v Kavárně Pavilon. V síti Ambiente působí od roku 2009 – prošel podnikem Pizza Nuova, následoval Čestr, poté La Degustation Bohême Bourgeoise, dále Eska a Grils. Absolvoval stáže v Norsku, Anglii, Brazílii či Japonsku. Již několik let působí jako kreativní šéfkuchař Ambiente, pod nímž letos otevřel podnik Biskup –restauraci a obchod v jednom, kde se propojuje česká kuchyně s japonským pohostinstvím.

Byl jste pro gastronomii zapálený už během studií? A myslíte si, že hotelové školy dnes dokáží mladé lidi motivovat a dobře připravit?

Paradoxně jsem byl pro gastronomii zapálenější ještě před nástupem na školu. Během studií moje nadšení trochu opadlo.

Je ale pravda, že od té doby uplynulo už několik let a nedokážu posoudit, jaká je situace dnes. V době, kdy jsem studoval já, jsem ve svém okolí často vídal spíše opačný trend – řada lidí odcházela z gastronomických škol demotivovaná a bez větší chuti se oboru dál věnovat. Myslím si, že škola by měla mladým lidem ukázat krásu řemesla, probudit v nich zvědavost a chuť se zlepšovat.

Procestoval jste Japonsko – je něco, co bychom si podle vás mohli od Japonců vzít –ať už v gastronomii, pracovním přístupu, nebo v pohledu na život?

Nejvíce na mě zapůsobila jejich ohleduplnost, slušnost a pohostinnost. V gastronomii pak obrovský smysl pro detail a respekt k surovinám i samotnému řemeslu. Japonci jsou hrdí na svou kuchyni, tradice, rituály i postupy, které se předávají z generace na generaci, a zároveň je neustále zdokonalují. Inspirativní je také jejich disciplína a důslednost. Právě kombinace pokory, respektu k tradici a snahy dělat

věci co nejlépe je něco, co bychom si podle mě od nich mohli vzít i my.

Každý odvážný projekt s sebou nese i kritiku. Co vám pomáhá věřit vlastnímu úsudku ve chvílích, kdy ostatní pochybují?

Když si nejsem jistý, většinou mi pomůže dát myšlence čas. Nesnažím se všechno rozhodnout hned. Nechám si ji nějakou dobu v hlavě, vracím se k ní a postupně si skládám jednotlivé souvislosti. Zároveň se snažím naslouchat názorům ostatních, protože kritika může být užitečná a často člověku ukáže věci, které sám nevidí. Nakonec ale musí převzít odpovědnost za rozhodnutí sám a věřit zkušenostem, které během let získal.

Libor Podmol

let / závodník ve freestyle motocrossu

Libor Podmol je mistr světa ve freestyle motocrossu z roku 2010, dvojnásobný vítěz zlaté medaile na X Games a autor legendárního triku Surfer Flip. Jako první freestyle motokrosař v historii startoval na Rallye Dakar, letos navíc ovládl kategorii velkých motocyklů na nejnáročnějším evropském offroadovém závodě zvaném Rally Albania. Aktuálně zažívá velmi úspěšnou sezonu – po sérii závodů Světového poháru drží průběžné čtvrté místo a v Berlíně vybojoval umístění na stupních vítězů. Je autorem pěti knih. Celovečerní dokument Tomorrow Will Be Better o jeho cestě k titulu získal v roce 2012 sošku Českého lva.

Co pro vás znamená vítězství v Rally Albania?

Je to další velký zážitek a zkušenost, z níž si vezu pohárek, na který bude padat prach v mé pohárové místnosti. (směje se)

Které okamžiky vás během tohoto závodu prověřily nejvíce po fyzické a psychické stránce?

První dvě etapy byly fyzicky a technicky velmi náročné, až 30 procent startovního pole se přes ně nedostalo. Start byl v pět ráno, do bivaku jsme přijeli kolem páté až šesté hodiny večer. Celý den jsem byl jen na GAIE, tyčinkách a vodě. Na jedné rally etapě se uskuteční spousta zážitků – od těch pozitivních, kdy se vám daří, zažíváte pocity volnosti a flow při jízdě na motorce krásnou krajinou, až po ty horší, kdy se zvedáte z kamenů, zachraňujete jiného motorkáře, ztratíte se, nebo řešíte nějaký technický problém. Je to šílená disciplína, ale je v tom vlastně i jakási krása. My chlapi jsme někdy prostě trochu mimoni a občas musíme vyjet ulovit nějakého „mamuta“, abychom byli v životě happy.

Po vítězství v Rally Albania prý následovala dost divoká oslava. Co nám o ní můžete prozradit?

Rally chlapi jsou drsňáci a skvělá parta, takže když se po osmi dnech nebezpečného závodění po albánských horách sejdeme v cíli ve zdraví, slavíme a vyprávíme si své zážitky. Je to takovej rally gang, kde se tůrují motorky a alkohol teče proudem – což mi v mých letech, jak jsem následně zjistil, už tolik nejde. (směje se) Ale se svou motorkou bez stupačky jsem pak skočil do nafukovacího bazénu a začal hrabat, takže jsem

vytvořil takový vodotrysk a zároveň bazén vypouštěl.

Mě na vašem sportu fascinuje, že nejde jen o váš výkon, ale silně jej ovlivňuje také technika, stroj, váš mechanik. Není to někdy frustrující? Viz vaše ztráta stupačky ve finále Rally Albania. Já se soustředím jen na věci, které mohu ovlivnit. Když se „vysere“ něco většího uprostřed etapy, tak s tím stejně nic neuděláte a závod pro vás končí. Když je to alespoň trochu opravitelné, musíte si umět poradit – ať už zručností nebo tím, že uprosíte nějakého místňáka, aby vám pomohl. Proto je dobré mít s sebou i nějaký ten cash. Může se vám stát, že budete muset u nějaké chatrče zvonit s prosbou o pomoc. Ta stupačka byla ale o nervy. Když mi odpadla, tak jsem hodil totální tlamu v pravotočivé zatáčce, až se mi nafoukl airbag. Chvíli jsem měl pocit, že mám zlomenou klíční kost. Naštěstí to bylo jen naražené rameno a já se mohl kodrcat na jedné noze až do cíle. Častokrát jsem měl poslední etapy hodně zajímavé – na Dakaru jsem zase po osmi tisících kilometrech přišel 25 kilometrů před cílem o přední kolo.

Který moment považujete za nejdůležitější zlom své kariéry?

Když jsem tátovi ve dvanácti slíbil, že ty motorky budu dělat na 100% a jak jen nejlépe budu umět. Táta tragicky zemřel, když mi bylo čtrnáct, ale v těch dvanácti jsem si zakódoval, že jsem Podmol a budu tím motorkářem jako táta. Vesmír už to pak nějak zařídil.

V jednom z vašich posledních příspěvků na Instagramu říkáte, že před každým

skokem máte pořád strach – čeho se konkrétně bojíte?

Samosebou jsem taky jen člověk a mám své strachy o neúspěších, bolesti, zraněních. Když už ale odstartuju, tak na tyhle strachy nemám prostor myslet a věnovat jim energii.

Když se podíváte na současnou generaci mladých dvacetiletých jezdců, jsou jiní, než jste byl vy?

Mladá generace jezdců mi přijde taková uvědomělejší, než jsme byli my. Vidím to i na svém synovi, kterému je patnáct, a častokrát žasnu nad tím, jak řeší tréninky, stravu, pohled na alkohol a flákání. To když nám bylo patnáct, tak nás zajímaly jiné věci. Jsme asi holt všichni nachytřelí z těch telefonů a hodně záleží, co na nich člověk sleduje. Já jsem byl ve dvaceti letech asi divnej. To jsem začínal s freestylem a ukončil celkem úspěšnou a nadějnou dráhu v klasickém motocrossu. Všichni si tenkrát klepali na hlavu, že jsem si zničil kariéru, jenže ona tím vlastně začala – jen v jiném sportu, ve kterém jsem se pak stal mistr světa.

Co vás nutí si znovu a znovu sednout na motorku?

Můj sport je někdy hodně krutý a můžete v něm přijít i o blízké přátele. To jsou pak težké chvíle, kdy si říkáte, zda to vůbec stojí za to. Jenže pak se zase dostaví onen pocit svobody a volnosti, který zažijete jen v desetimetrové výšce na FMX skoku nebo když to pálíte 150 km/h po poušti. Každej dělá něco a já umím jezdit dobře na motorce. Vím, že v mém lifetimu se už nic tak dobře nenaučím, ale stále se v tom zdokonaluji. Není to pro mě práce, není to hobby, je to životní styl. Jsem prostě motorkář.

V POHYBU

Kdyby rodinným byznysem nebyla kanoistika, stal by se prý fotbalistou. Jenže úspěchy v kanoistice sbíral už táta i bratr a dědeček je legendárním trenérem. Petr dnes s o pět let starším bráchou Martinem jezdí na deblkanoi. Světu se představili na olympiádě v Tokiu, v Paříži se umístili na sedmé příčce. K nedávným úspěchům „Fuksič teamu” patří šesté místo na mistrovství Evropy, sedmý flek na svěťáku v Brandenburgu, a byli též šestou nejrychlejší deblkanoi na Světovém poháru v Szegedu.

Jak se během let proměnil váš vztah k rodinnému odkazu – vnímáte ho jako motivaci, nebo jako tlak?

Ze začátku to určitě byla motivace, když jsem viděl taťkovy i bráchovy úspěchy.

Byl jsem motivovaný na ně navázat, ale postupem času, když můj bratr začal být nejlepší kanoista na světě, mě to začalo malinko tížit. Byl jsem pod větším tlakem, protože se ode mě možná očekávalo to samé. To ale nevím, co bych musel udělat, abych byl ještě lepší. Navázat na někoho tak dobrého je strašně těžké.

Vyvíjí se rychlostní kanoistika v průběhu času? V čem vidíte největší rozdíly mezi generací vašich rodičů a současnou generací závodníků, pokud jde o trénink nebo psychickou přípravu?

Rychlostní kanoistika se určitě v čase vyvíjí, to je jasné. Už jenom tím, že lodě jsou hubenější, mohou mít méně kil. Trénink je úplně jiný. Trénuje se podle tepové frekvence, více se dbá na regeneraci, je to konstruktivnější. Dříve šli kanoisté na vodu a jeli podle pocitu. Takhle už to dnes nefunguje. A psychickou přípravu děláme,

myslím, stejně jako kdysi taťka – řešíme ji spíše sami v sobě. Odbornou pomoc jsme vyhledali asi jenom jednou nebo dvakrát.

Čeho byste chtěl dosáhnout v příštích pěti letech?

To je úplně nejvíc jednoduchý – samozřejmě bych se chtěl v roce 2028 dostat na Letní olympijské hry v Los Angeles a sesbírat nějaké medaile na mistrovství světa, mistrovství Evropy a ve světových pohárech.

Petr Fuksa

Jan Tobiška

Myslíte si, že vaše generace řeší zdravý životní styl víc než ty předchozí?

Jednoznačně – zdravý životní styl je dnes téma, které rezonuje napříč společností. Jenže řešit ho „víc“ nutně neznamená dělat to „líp“. Předchozí generace sice neměla tolik informací, ale měla jednu zásadní výhodu: naslouchala vlastnímu tělu a zjišťovala, po čem se cítí dobře a co jí naopak nevyhovuje. Dnes se čím dál víc lidí řídí výhradně tím, co jim říkají data z chytrých zařízení, a schopnost vnitřního naslouchání se pomalu vytrácí. Ideální je, když se oba světy potkají – tvrdá data a věda na jedné straně, vlastní zkušenost a intuice na straně druhé.

Jakou roli podle vás hrají sociální sítě ve vztahu mladých lidí k jídlu a zdraví? Jsou pomocí, nebo zdrojem zmatku?

Obojím. Záleží jen na tom, jak s nimi umíte pracovat. Pro mladé jsou sociální sítě dnes pravděpodobně nejdůležitějším zdrojem informací o výživě, protože škola ani rodiče toto téma většinou nepokrývají do hloubky. Na sítích najdete skvělé tvůrce s opravdovými znalostmi, ale ještě více těch, kteří mají charisma, ale postrádají adekvátní vzdělání. Proto si (nejen) mladí lidé musí původ i kvalitu informací ověřovat a nenechat se unést prvním videem, které na ně vyskočí.

Jaký trend ve výživě považujete za smysluplný a který byste naopak nejraději poslal do důchodu?

Nejsmysluplnější „trend” mi opakuje táta od malička: všeho s mírou. Nemá smysl dělit potraviny na zdravé a nezdravé –existují jen potraviny vhodné a méně vhodné, vždy v závislosti na kontextu, množství a frekvenci. I vrcholovému sportovci klidně doporučím čokoládovou tyčinku nebo fast food, pokud tvoří max 10–20 % stravy, jsou zařazeny ve správný čas a zbytek jídelníčku je postavený na kvalitních potravinách. Do důchodu bych bez váhání poslal low-carb a carnivore –alespoň v kontextu týmových sportovců, kterým se věnuji. Fotbalisté a hokejisté potřebují ke svému výkonu velké množství sacharidů, a kdo tvrdí opak, nerozumí základům sportovní fyziologie.

Úspěšný sportovec, který má za sebou mistrovství Evropy i mistrovství světa a dvě paralympiády – Česko reprezentoval v roce 2021 v Tokiu a před dvěma lety v Paříži. Jeho disciplínou je polohový závod na 200 metrů. S plaváním začal v pěti letech kvůli skolióze. Narodil se jako první z dvojčat bez předloktí pravé ruky. Teď je jedním z mála Čechů, kteří mají bionickou ruku – protézu za tři čtvrtě milionu korun. Také studuje Vysokou školu technickou a ekonomickou v Českých Budějovicích.

Kdy jste si uvědomil, že plavání nebude jen koníček, ale cesta, které chcete dát maximum?

Řekl bych, že tak v roce 2017, kdy jsem se dostal na svou první velkou soutěž a plaval jsem na ní celkem dobře – vyhrál jsem i pár medailí. To byl takový začátek, kdy jsem si začal opravdu seriózně říkat, že bych to mohl někam dotáhnout.

Jaký moment ve své dosavadní kariéře považujete za nejdůležitější, který vás nejvíc formoval?

Takový moment nebo spíše období, které pro mě bylo nesmírně důležité, byl rok po mojí první paralympiádě v Tokiu. Tehdy jsem mentálně vyhořel a musel jsem si v hlavě opět nastavit své cíle, znovu najít vášeň pro plavání.

Jakou radu byste dal mladým lidem, kteří mají pocit, že jim něco brání dosáhnout jejich cílů?

Nepřestávejte zkoušet nové způsoby a varianty – všechno se vždycky dá nějak vyřešit. Člověk u toho pouze musí zůstat dostatečně dlouho a nevzdat se. A taky bych jim poradil, aby se nebáli riskovat. Strach by nám neměl bránit v plnění našich cílů a snů.

Jonáš Kešnar

PŘIPRAVIL Petr Jansa

Vzhůru na vodu!

Když jsme byli ještě děti, balení na dovolenou za nás obstarávala maminka. Ta dobrá žena vždycky věděla, co budeme potřebovat, a my jsme díky ní nikdy neměli nouzi o cokoliv – od pláštěnky po pěnivý panthenol na spáleniny. Dnes už si většina z nás musí poradit sama. A právě tehdy začínají problémy. Jestli je na cestování něco, co nenávidím, je to právě balení. Pravidelně si říkám, že si do počítače vytvořím excelovou tabulku se seznamem věcí pro různé příležitosti. Abych už nikdy nemusel pár hodin před odjezdem bez rozmyslu házet do kufru všechno, co by se mohlo hodit, a pak polovinu věcí zase vyndávat, protože se tam jednoduše nevejdou. Nepomohl ani kurz balení od Louis Vuitton, který jsem absolvoval před patnácti lety. Jediné, co si z něj dodnes pamatuji, je rada nacpat ruličky ponožek do bot a ušetřit tak místo. Na následujících stránkách najdete pár tipů, co by se vám na léto mohlo hodit. Ideálně pokud se letos chystáte na jachtu. Věřte tomu, že jedny plavky a dobrá nálada vám prostě a jednoduše nestačí. Moře sice odpouští ledacos, ale zapomenutý opalovací krém jen výjimečně.

Zleva: Pruhované džínové kalhoty Jacquemus, 11 850 Kč, www.jacquemus.com; plavky Loro Piana, 12 080 Kč, prodává www.mrporter.com; bavlněný klobouk Zara, 549 Kč, www.zara.com; semišový námořnický batoh Brunello Cucinelli, 94 250 Kč, exkluzivně prodává www.mrporter.com; kožené boty Merton, Polo Ralph Lauren, 4 750 Kč, www.ralphlauren.eu; kniha Sailing the Sea, Gestalten, 1 290 Kč, prodává www.gentlemanstore.cz; přenosný reproduktor Beosound Explore, Bang & Olufsen, 4 189 Kč, prodává www.bostore.cz; hydratační opalovací mléko Piz Buin SPF 30, 820 Kč / 100 ml, prodává www.fann.cz

Námořník ze stříbrného plátna

Hollywoodský herec Errol Flynn neskončil zrovna šťastně. Celý život holdoval alkoholu, prodělal hepatitidu, měl poškozená játra, jeho zdraví ovlivnila prodělaná malárie a v 50. letech nakonec zemřel na infarkt. Sice nežil dlouho, ale díky tomu, že to bylo naplno, stál jeho život za to.

TEXT Petr Jansa

Většina hollywoodských hvězd se nejprve proslaví a až pak si za vydělané miliony pořídí jachtu. Herec Errol Flynn to měl přesně naopak. V polovině června roku 1930, pět let předtím, než díky svým zkušenostem zazářil ve filmu Captain Blood, připlul na své jachtě Sirocco do australského Rockhamptonu. Dvacetiletý kapitán Flynn a jeho tříčlenná posádka mladých dobrodruhů byli tehdy na cestě ze Sydney na Novou Guineu a v přístavním městě na nějaký čas zakotvili. Jak zmínil Flynnův životopisec Thomas McNulty, každodenní rutinou mladíků bylo tehdy plavání, pití, rybaření, rvačky, plachtění, hazard a balení holek. Plánovaná čtyřtýdenní plavba, během které žili sen milionů kluků po celém světě, se i díky tomu nakonec protáhla na půl roku.

Sirocco bývala špičkovou jachtou. Měla dlouhý štíhlý černý trup, vysoký stěžeň a bohatou minulost v Royal Sydney Yacht Clubu. V době, kdy s ní Flynn zakotvil v Rockhamptonu, už měla do trupu vrytý padesátý křížek a přitom prý byla stejně pevná jako v den, kdy ji poprvé spustili na vodu. Flynn jachtu objevil kolem roku 1929, když pracoval v Sydney jako model. Natolik ho uchvátila, že dostal nápad doplout s ní na Novou Guineu. Někdo říká, že mu ji koupil otec, někdo tvrdí, že matka, sám Flynn říkával, že na ni vyhrál v kartách. Ať tak či onak, dal dohromady 4 000 dolarů a v březnu se s kumpány vydal na cestu. Do Rockhamptonu dorazili ve chvíli, kdy ve městě probíhal karneval plný tance, koncertů, boxerských turnajů i divadelních představení. I díky téhle

zábavě se posádka zdržela ve městě asi měsíc, během kterého si přivydělávala boxem, hazardem, prodejem ulovených ryb i vyhlídkovými plavbami pro místní. A také zaujala dobový tisk, díky kterému se dnes tuhle informaci můžete dozvědět.

Flynn se v té době živil jako plantážník, hledač zlata, námořník a dobrodruh. V roce 1933 získal díky svým námořnickým zkušenostem svou první roli ve filmu In the Wake of the Bounty, kde si zahrál vzbouřence Fletchera Christiana. Tahle událost v něm probudila zájem o herectví a dovedla ho až do Anglie, kde začal studovat herectví. O rok později už začal získávat první role ve filmech. Při natáčení Murder at Monte Carlo si ho všimli lidé z Warner Bros, pozvali ho do Hollywoodu a nabídli mu smlouvu. První velkou roli dostal v dobrodružném filmu Captain Blood, který se stal hitem a Flynna

Moře z gauče

„Můj problém spočívá ve sladění mých nákladných návyků s čistým příjmem.“

Titanik a Dobrodružství Poseidonu viděl snad každý. Filmy odehrávající se na širém moři však nemusí být jen katastrofické, nebo zoufale nudné (promiň, Guyi Ritchie – s Madonnou to byl krok vedle a Swept Away je toho jasným důkazem). Dali jsme dohromady podle nás nejlepší pětici filmů ze života námořníků a přihodili jednu komedii z luxusní jachty jako bonus. Znáte je všechny?

1. PONORKA (1981)

Film sleduje osudy mladíků z ponorkové posádky, kteří pod vlivem nacistické propagandy vstoupili do války s představou dobrodružství, aby následně čelili brutální realitě boje, izolace a téměř jisté smrti v nebezpečných vodách druhé světové války.

2. KAPITÁN PHILLIPS (2013)

Napínavý thriller podle skutečných událostí z roku 2009, který sleduje střet kapitána Richarda Phillipse a somálského piráta Múseho během únosu americké nákladní lodi a zároveň ukazuje lidské i geopolitické důsledky globalizace.

3. AFRICKÁ KRÁLOVNA (1951)

Dobrodružná romantická klasika o upjaté anglické misionářce a svérázném kapitánovi říčního parníku, kteří během první světové války putují africkou divočinou a postupně překonávají vzájemné rozdíly tváří v tvář nebezpečí i válce.

4. PÁN SEDMI MOŘÍ (1940)

Korzár Geoffrey Thorpe ve službách královny Alžběty I. bojuje proti španělské nadvládě, prožívá romanci s urozenou Španělkou a odhaluje spiknutí ohrožující Anglii. Závěrečné poselství odráží tehdejší odpor vůči nacistickému Německu.

5. MASTER & COMMANDER (2003)

Strhující námořní dobrodružství z období napoleonských válek, v němž kapitán Jack Aubrey a lodní lékař Stephen Maturin pronásledují nepřátelskou francouzskou loď a zároveň čelí zkouškám velení, přátelství i nebezpečím života na moři.

BONUS:

TROJÚHELNÍK SMUTKU (2022)

Satirická černá komedie o modelovi Carlovi a influencerce Yaye, jejichž luxusní plavba mezi bohatou elitou skončí katastrofou, která převrátí společenské hierarchie a odhalí skutečnou povahu cestujících.

takřka přes noc proměnil ve hvězdu první velikosti.

V roce 1938 si pořídil třiadvaceti metrovou jachtu jménem Karenita, která byla postavena v době jeho spanilé jízdy na Novou Guineu. Proti všem pravidlům, které lodím věstí smůlu, když se přejmenují, ji na počest své první lodi pojmenoval Sirocco. Tahle plachetnice vyhrála řadu závodů a i když kvůli omezeným ubytovacím

prostorám nikdy nebyla vrcholem luxusu, dodnes patří k nejlepším klasickým jachtám světa. Poté, co Flynn v roce 1959 zemřel, neustále měnila majitele. V 70. letech ji vlastnil bodyguard Elvise Presleyho, později ji koupil Bill Coffman, který ji v roce 1989 nechal zrestaurovat a vrátil jí původní jméno Karenita. Loď patřila i oděvní společnosti „Blanc Bleu“, jež s ní kotvila v přístavu v Saint-Tropez. V roce 2009 pak

Knížka snů

Svět luxusních jachet byl vždy na hony vzdálený běžným smrtelníkům. Magnáti, šlechta i celebrity utíkali na širé moře, kde nacházeli soukromí, aniž by se museli vzdát komfortu svých sídel. Ať už šlo o královskou jachtu Britannia, elegantní Nahlin, kterou si pronajímali král Eduard VIII. s Wallis Simpsonovou, slavnou Christinu O Aristotela Onassise nebo superjachtu Dilbar miliardáře Ališera Usmanova, vždy to byly plovoucí paláce s cenovkou, která dalece přesahuje možnosti většiny z nás. Ale nezoufejte – právě na palubu těchto jachet zve bezmála dvanáctikilová bichle s texty britské novinářky Miriam Cain, která na 236 stranách odhaluje svět, jenž pro většinu z nás zůstane navždy nedostupný.

→ Kniha Yachts: The Impossible Collection, 30 060 Kč, www.assouline.com

byla na prodej za půl druhého milionu eur. Poslední zmínka o ní se objevila vloni. Jeden z fanoušků ji objevil v přístavu v Marseille – opuštěnou, ale stále v perfektním stavu.

Co z toho plyne? Že někdy je dobré sny neodkládat na zítra, ale vrhnout se do jejich plnění po hlavě. Kdo ví, třeba právě to, že se vydáte proti proudu a koupíte si loď, změní celý váš život.

Černá perla

Pod tímto označením se ukrývá mnohé. Znám lidi, kteří tak pojmenovali svou jedničkovou Octávku, jež jim dělá společnost už třetí dekádu. Jmenuje se tak táborská restaurace, stírací los i exotická kráska v příhraničním nevěstinci. Nejslavnější Černá Perla však říká pane kapitánu Jacku Sparrowovi, kterého si v pirátské sérii zahrál Johnny Depp. Pokud patříte k fanouškům tohohle bijáku a rádi si stavíte z Lega, rozhodně si nenechte ujít loňskou novinku z kolekce Icons. Má vztyčené stěžně, roztrhané plachty a otočný mechanismus, pomocí kterého lze ovládat děla na levoboku i pravoboku. Mezi 2 861 dílky samozřejmě nechybí ani osm minifigurek inspirovaných hlavními postavami z filmu.

→ Pirátská loď Jacka Sparrowa, Lego, 8 599 Kč, www.lego.com

od

Optika EYE-EYE (založená v roce 2013) dostala do vínku motto EYEWEAR WITH STYLE. Krásné brýle totiž dotvářejí osobnost jejich nositele či nositelky. Styl, kvalita a přátelský přístup ke klientům jsou motivací každodenní práce v EYE-EYE. eye-eye.cz | V Jámě 2, Praha 1

Jeho jachta, jeho pravidla

Pokud máte svou jachtu, můžete na ní klidně chodit nazí. Jestli jste ale dostali pozvánku na plavbu lodí, která patří vašemu známému, měli byste se naladit na jeho notu. Na lodi totiž vždy platí pravidla, která nastolí její kapitán. My jsme vybrali čtyři archetipální chlápky s kapitánskou čepicí z dob dávno minulých a sestavili ideální kombinaci oblečení a doplňků, které byste si měli vzít s sebou na jejich palubu.

PŘIPRAVIL Petr Jansa

EROL FLYNN minimalista

Některé věci nestárnou a jednoduché nadčasové kousky hollywoodské legendy jsou přesně ten případ. Bílé tričko, žebrovaný rybářský svetr a chinos kalhoty obstojí stejně dobře dnes, jako před devadesáti lety, kdy na Flynnově lodi Sirocco vznikla tahle fotka.

Parfémová voda Carmen s vůní tabáku a dřeva, Trudon, 5 250 Kč / 100 ml, prodává www.ingredients-store.com

Hodinky Seamaster Diver 300M 42 mm, Omega, 171 800 Kč, www.omegawatches.com

JOHN FITZGERALD KENNEDY preppík

Kdo jiný by měl být příkladem chlápka oblečeného v East Coast preppy stylu, než ten, kdo ho proslavil po celém světě. Americký prezident JFK nedal na své jachtě Manitou, které se přezdívalo „plovoucí Bílý dům“, dopustit na béžové bavlněné kalhoty či šortky, polo triko nebo lněnou košili a plátěné tenisky, do kterých nosíval froté ponožky.

Opasek Zara, 849 Kč, www.zara.com

Ralph Lauren, 24 080 Kč, www.ralphlauren.eu

Polo Ralph Lauren, 1 580 Kč, www.ralphlauren.eu Opalovací krém Hello Sunshine SPF 50, V.Sun, 489 Kč / 200 ml, prodává www.beloved.cz

Hodinky Navitimer B19 Chronograph Perpetual Calendar 44 mm, Breitling, 816 000 Kč, www.breitling.com

Košile Gant, 3 599 Kč, www.gant.cz

Šortky Zara, 999 Kč, www.zara.com

voda Bois du Portugal s hřejivou dřevitou vůní protkanou citrusy, Creed, 7 500 Kč / 100 ml, prodává www.douglas.cz

Boty Chuck Taylor Throwback, Converse, 2 090 Kč, www.converse.cz

ALAIN DELON cool týpek

Ruku na srdce – co byste dali za to být sami na jachtě s mladou Brigitte Bardot? Alain Delon to v roce 1968 v Saint-Tropez zažil na vlastní kůži a když se podíváme na jeho outfit, vůbec nás nepřekvapuje, že mu tahle sexy ikona podlehla. Přitom stačilo obléknout rafinované polo tričko a doplnit ho dlouhým náhrdelníkem.

Opalovací fluid SPF 50+, Christian Dior, 1 680 Kč, prodává www.fann.cz

Absolu de Parfum Silver Ceremony s dřevitokořeněnou vůní, Studio Collection, BDK Parfums, 8 500 Kč / 100 ml, prodává www.ingredients-store.com

Klobouk Zara, 699 Kč, www.zara.com

Hodinky na solární pohon Aquaracer

Professional 200 Solargraph 40 mm, TAG Heuer, 76 900 Kč, prodává www.carollinum.cz

Taška Porter, 16 700 Kč, prodává www.denimheads.cz

MARCELLO MASTROIANNI playboy

Italové vždycky uměli zaujmout a Mastroianni nebyl výjimkou. Při natáčení filmu Rozvod po italsku z roku 1961 na sebe strhl veškerou pozornost díky vzorované košili a knírku, který se letos po šedesáti letech zase dere do popředí. Tohle kombo doplňte džínovinou a hlavně slipovými plavkami. Ty k tomuhle stylu prostě a jednoduše patří.

Byly doby, a není to tak dávno, kdy jsem s kamarádem Standou ručně vyráběl mořské kajaky. A nešlo jen o nějaký amatérský pokus. V naší jablonecké dílně jsme skutečně vyrobili celou řadu profesionálních sklolaminátových kajaků, které jsme pak ve Skandinávii testovali. Během těch výprav na sever se mi moře dostalo pod kůži a když dneska cítím jeho ostrou minerální vůni v nějakém parfému, okamžitě se mi vrací vzpomínky na ty chvíle – i když jsem třeba v dílně.

Koncentrované moře

Mořské akordy přitom patří k poměrně mladým parfémářským vynálezům. Do flakónu se poprvé dostaly v roce 1988 tak trochu omylem. Parfumér Pierre Bourdon hledal nový způsob, jak přepracovat tehdy populární fougère vůně stojící na levanduli, gerániu a bergamotu. V začátcích zkoušel různé experimenty, včetně přidání výměšku z pachových žláz cibetek. Nakonec se však rozhodl jen klasické fougère ingredience použít v mnohem odlehčenější koncentraci. K nim přidal jednu tajnou věcičku a ještě špetku molekuly Calone, která byla objevena někdy v 60. letech a kterou parfumáři používali k navození vůně melounu. Bourdonova kompozice zaujala šéfa parfumářské divize Davidoff, který jí dal zelenou. Tedy vlastně modrou – dnes už ikonická vůně Davidoff Cool Water v tmavě modrém flakónu tehdy pobláznila svět a hlavní evropský distributor, parfumérie Douglas, na ni dokonce vypisoval pořadníky.

Tento úspěch inspiroval řadu dalších tvůrců, kteří toužili po podobném úspěchu. V devadesátých letech se to povedlo třeba trojici parfumérů (Morillas, Menardo a Dussoulier), kteří pro Giorgia Armaniho vytvořili Acqua di Giò. Právě ona otočila kormidlo parfumařiny směrem k aromatickým vodním vůním.

Konec romantických představ Ty koncem devadesátých let zaplavily trh, stejně jako jejich líbivé reklamní vizuály sexy opálených těl cachtajících se v moři. Jenže ne všichni byli spokojeni. Stejně jako kdysi Pierre Bourdon toužil po novém pojetí fougère vůně, zatoužila rodina Durante vyrazit proti proudu a ukázat světu skutečnou tvář moře – ne tak idylickou a rozhodně ne tak blankytnou. V roce 1996 do skleněného flakónu koncentrovali syrovou novinku, která připomínala mořskou vodu tříštící se o ostré skály. Jejich Acqva di Sale je dodnes považována za jednu z nejlepších interpretací vůně moře, která kdy byla vyrobena. Úspěch podobných vůní otevřel dveře ingrediencím jako Ambroxan, které se začaly používat v mnohem větší koncentraci. Do popředí zájmu parfémářů se dostalo také absolue z mořských řas, jódové a minerální akordy, sůl, chaluhové

extrakty či tóny dehtu. Z opalovačky na luxusní jachtě ve Středomoří jsme se najednou dostali do přístavů plných starých rybářských bárek, na nehostinné pláže během odlivu a na chladná skaliska plná řas a naplaveného dřeva. Ke slovu se dostává autenticita.

Rok 2008 přinesl jeden z prvních úspěšných parfémů, který přestal vůni moře idealizovat. Značka Heeley v něm sice zachovala svrchní citrusové nóty i dřevo a pižmo v základu, jak bylo u „modrých“ vůní zvykem, ale do srdce Sel Marin kromě mořské vody vetkala i výtažek z mořských řas a mechu, což z vůně udělalo jeden z nejrealističtějších mořských parfémů.

Cesta z Bermudského trojúhelníku

Díky vzestupu niche parfémů se během následujících let objevily desítky novinek, které se snažily zachytit skutečnou vůni moře. Dodnes mezi nimi září třeba parfém Megamare od Orto Parisi, který mísí hyperrealistický akord soli, minerálů a mořského aerosolu, Oud Minérale od Toma Forda navozující dojem temného severního pobřeží, nebo jedna z nejmelancholičtějších mořských vůní Walk the Sea od Kerosene. Modrá tsunami tvořená svěžími vůněmi (jen Davidoff Cool Water se dočkal více než sedmdesáti reinterpretací) sice stále neopadla, lidé toužící po originalitě se jí ale začali stranit.

Komerční značky se s tím nechtějí smířit a stále hledají cestičky, jak ztracené duše získat zpět. Aktuálně tedy začínají do mainstreamových vůní přidávat ingredience, které byly ještě před pár lety v tomto segmentu nemyslitelné. Velmi zajímavá je třeba novinka od Lacoste, která v srdci kombinuje mořské tóny s kaviárem.

Co bude dál? V parfumařině je dnes patrná tendence vyprávět příběhy a prostřednictvím vůní se vracet do minulosti. Příkladem může být třeba londýnská značka BeauFort, která vytváří parfémy inspirované britskou námořní historií. Jejich Tonnerre je vlastně pozvánkou na válečnou loď během slavné bitvy u Trafalgaru. Kromě slané vody v ní ucítíte akord krve, kouř i střelný prach, který se drží ve vzduchu po výstřelu z děla. Možná právě tudy vede cesta…

Ahoy!

Jeden z nejpoužívanějších českých pozdravů má kořeny v anglickém výrazu „ahoy“, kterým od 18. století námořníci z velkých lodí volali na menší čluny, aby zjistili, kdo je na palubě. A není to jediné dědictví, které nám svět mořeplavců zanechal. Představujeme šest kousků, které se z palub rybářských bárek, válečných lodí a zaoceánských parníků dostaly až do našich šatníků.

BANDANA

Šátek kolem krku nosili námořníci už v 18. století. Důvod byl veskrze praktický – bavlněný kus látky zadržoval pot stékající z hlavy a zabraňoval tak zašpinění límce. Zároveň námořníky chránil před větrem i ostrým sluncem. Zatímco v 18. století byl vázán těsně u krku, postupem času se uzel uvolňoval. Námořníci si bandanu přizpůsobovali vlastnímu vkusu, u mariňáků však platily přísné předpisy –musela být jednobarevná, většinou černá či tmavě modrá. Důstojníci ji nosili pod svrchníkem, běžní námořníci naopak přes něj.

→ Bandana Zara, 399 Kč, www.zara.com

BOAT SHOES

GUERNSEY

Ostrov Guernsey ležící mezi Francií a Británií je už pět století rodištěm stejnojmenných námořnických svetrů z česané ovčí vlny, které se v průběhu let moc nezměnily. Na rozdíl od jiných pletenin se tyhle oboustranné kousky nemění ani při kontaktu s vodou. I proto to nejspíš dotáhly do oficiální výbavy britského královského námořnictva, kam je roku 1804 doporučil lord Nelson. Konkrétně tento model je vyráběn s jejich svolením a 10 liber z každého prodaného kusu putuje na charitu podporující děti a rodiny námořníků z Royal Navy a Royal Marines. → Svetr Guernsey, Le Tricoteur, 5 050 Kč, www.letricoteur.co

V dávných dobách chodili námořníci po palubě bosí. Na kluzkém povrchu se díky tomu cítili jistější. Ve 20. století už si ale lidé nedokázali život bez bot představit a potřeba stabilní obuvi na kluzkém povrchu stála za vznikem jachtařských bot s protiskluzovou podrážkou. Vymyslel je Paul Sperry, který v roce 1935 na své lodi uklouzl a spadl přes palubu. Jeho kokršpaněl se stabilitou problém neměl, Sperry se proto inspiroval jeho tlapkami a o čtyři roky později si patentoval první protiskluzovou podrážku na světě.

→ Boty Sperry, 3 580 Kč, prodává www.farfetch.com

MARINIÈRE

Pruhované triko z těžkého bavlněného úpletu se začalo objevovat na bretaňských rybářích už v první polovině 19. století. Za jeho oficiální vznik je však považován rok 1858, kdy se tenhle kousek poprvé objevil jako součást uniformních předpisů francouzského námořnictva. Jeho design byl praktický a řídil se přísnými pravidly – triko mělo dlouhý rukáv, kulatý výstřih a tvořily ho bílé (2 cm) a tmavě modré (1cm) pruhy. Jednou z nejstarších značek, která se výrobou bretonských triček zabývá, je Saint James. → Triko Saint James, 2 299 Kč, www.saint-james.com

WHITE DUCKS

Stejně jako u pruhovaného trička, i u kalhot šlo námořníkům především o praktickou stránku věci. Bílé plátěné kalhoty měly široké nohavice, vysoký pas a vždy byly utkané z těžšího plátna. Široké proto, aby se v případě potřeby daly vyhrnout, bílé proto, aby odrážely sluneční paprsky a šly snadno bělit. Námořníci je nosili už v 18. století, v 50. letech 19. století se staly součástí oficiálních námořnických uniforem. Mimochodem, označení „ducks“ nemá nic společného s kachnou –vzniklo z nizozemského výrazu „doek“ označujícího plátno.

→ Kalhoty Ralph Lauren, 5 950 Kč, www.ralphlauren.eu

YACHT-MASTER

Na počátku byly námořní chronometry, které v 18. století vymyslel anglický hodinář John Harrison. Tehdy šlo o mimořádně drahé přístroje uložené v kapitánské kajutě, kterými se určovala zeměpisná délka. Dnes navigaci zajišťují satelity a specializované mechanické hodinky plní spíše sportovní a prestižní funkci. K největším ikonám patří regatový chronograf Rolex Yacht-Master II, který značka představila v roce 2007. Letos uvedla jeho zcela novou generaci s kompletně přepracovaným designem, novým kalibrem 4162 a zásadně modernizovanou funkcí regatového odpočítávání.

→ Hodinky Yacht-Master II 44mm ve žlutém zlatě, Rolex, 1 489 000 Kč, www.rolex.com

STEAL THEIR LOOK

Když celý život poctivě pracujete a jste jedničkou ve svém oboru, čeká vás důchod, o jakém se vám nesnilo. Důkazem mohou být tito dva muži, kteří by se za normálních okolností nejspíš míjeli. Jeden svého času patřil k nejslavnějším fotbalistům světa, druhý byl šedou eminencí zákulisních čachrů českých politiků. Teď je spojila láska k mezinárodním vodám a luxusním jachtám, se kterými kotví v nejslavnějších evropských přístavech. My jsme si vzali na paškál jejich outfity a necháme jen na vás, čí styl je vám bližší.

PŘIPRAVIL Petr Jansa

David Beckham (51)

Bývalý fotbalista užívající si důchod zahradničením a chovem drůbeže &

Roman Janoušek (57)

Bývalý lobbista v invalidním důchodu a přední fanoušek děl Karla Poláčka

S velikostí konta a délkou jachet (i jiných věcí) jde v přímé úměře extravagance ležérních outfitů pro den strávený v přístavu. Zatímco Beckham (jachta Seven, Riva 130, 40 m) volí kvalitní materiály v neutrálních zemitých odstínech, Janoušek (jachta Zilvar, Sanlorenzo SD96, 29 m) na sebe strhává pozornost kombinací divokých vzorů a výrazných barev.

BECKHAM: JANOUŠEK:

Klobouk Borsalino, 11 360 Kč

Sluneční brýle Montblanc, 10 300 Kč

kalhoty (součást obleku) Ralph Lauren, 16 910 Kč

Náhrdelník Gucci, 10 400 Kč

Tílko Tom Ford, 4 850 Kč

Lněná košile Zegna, 16 450 Kč

Opasek Brunello Cucinelli, 16 910 Kč

Bottega Veneta, 23 000 Kč

LODNÍ BITVA

Jak si zkrátit dlouhou chvíli během letní pauzy? Ideálně zábavnou hrou. Pokud jste zrovna v některém z věhlasných letovisek, doporučujeme „yacht hunting“. Jednoduše se vydejte do přístavu, najděte molo s největšími jachtami a podle jejich jmen začněte pátrat po tom, komu říkají pane. S těmi nejluxusnějšími, které patří celebritám a světoznámým miliardářům, vám pomůže náš průvodce. A pokud trávíte léto na Slapech nebo na Mácháči, zahrajte si partičku našich lodních bitev. Ještě než vás to začne bavit, list z protější strany si nakopírujte!

3 CYAN

1 SEVEN SEAS

Majitel: Steven Spielberg / Výrobce: Oceanco, Nizozemsko / Model: vyrobeno na míru / Délka: 109 m / Šířka: 16 m / Maximální rychlost: 18 uzlů / Počet členů posádky: 35 / Počet hostů: 14 / Počet kajut: 7 / Odhadovaná cena: 5 231 525 000 Kč

2 JOY

Majitel: Michael Jordan / Výrobce: Feadship, Nizozemsko / Model: vyrobeno na míru / Délka: 70 m / Šířka: 12 m / Maximální rychlost: 16 uzlů / Počet členů posádky: 19 / Počet hostů: 12 / Počet kajut: 7 / Odhadovaná cena: 1 674 204 000 Kč

Majitel: Bono Vox / Výrobce: Codecasa, Itálie / Model: vyrobeno na míru / Délka: 49 m / Šířka: 10 m / Maximální rychlost: 19 uzlů / Počet členů posádky: 12 / Počet hostů: 12 / Počet kajut: 6 / Odhadovaná cena: 334 812 800 Kč

4 VA BENE

Majitel: Eric Clapton / Výrobce: Euroship Cees Cornell, Nizozemsko / Model: vyrobeno na míru / Délka: 48 m / Šířka: 9 m / Maximální rychlost: 18 uzlů / Počet členů posádky: 14 / Počet hostů: 12 / Počet kajut: 6 / Odhadovaná cena: 167 435 200 Kč

5 PRIVACY

Majitel: Tiger Woods / Výrobce: Christensen, USA / Model: vyrobeno na míru / Délka: 47 m / Šířka: 9 m / Maximální rychlost: 18 uzlů / Počet členů posádky: 9 / Počet hostů: 10 / Počet kajut: 5 / Odhadovaná cena: 418 608 000 Kč

6 SEVEN

Majitel: David Beckham / Výrobce: Riva, Itálie / Model: 130 Bellissima / Délka: 40 m / Šířka: 8 m / Maximální rychlost: 22 uzlů / Počet členů posádky: 4 / Počet hostů: 10 / Počet kajut: 5 / Odhadovaná cena: 544 336 000 Kč

7 UNLEASH THE LION

Majitel: Max Verstappen / Výrobce: Mangusta Yachts, Itálie / Model: GranSport 33 / Délka: 33 m / Šířka: 7 m / Maximální rychlost: 26 uzlů / Počet členů posádky: 5 / Počet hostů: 10 / Počet kajut: 5 / Odhadovaná cena: 314 065 500 Kč

8 SEDICI

Majitel: Charles Leclerc / Výrobce: Riva, Itálie / Model: 102 Corsaro Super / Délka: 30 m / Šířka: 7 m / Maximální rychlost: 28 uzlů / Počet členů posádky: 5 / Počet hostů: 10 / Počet kajut: 5 / Odhadovaná cena: 251 445 600 Kč

9 CG MARE

Majitel: Cristiano Ronaldo / Výrobce: Azimut Yachts, Itálie / Model: Grande 27M / Délka: 27 m / Šířka: 7 m / Maximální rychlost: 27 uzlů / Počet členů posádky: 4 / Počet hostů: 10 / Počet kajut: 5 / Odhadovaná cena: 150 883 560 Kč

10 GREAT WHITE

Majitel: Rafael Nadal / Výrobce: Sunreef Yachts, Polsko / Model: 80 Sunreef Power / Délka: 24 m / Šířka: 12 m / Maximální rychlost: 11 uzlů / Počet členů posádky: 4 / Počet hostů: 10 / Počet kajut: 4 / Odhadovaná cena: 230 401 600 Kč

m

9 ZILVAR

1 AZZAM

Majitel: Mohamed bin Zayed Al Nahyan / Výrobce: Lurssen Yachts, Německo / Model: vyrobeno na míru / Délka: 181 m / Šířka: 21 m / Maximální rychlost: 30 uzlů / Počet členů posádky: 80 / Počet hostů: 36 / Počet kajut: 18 / Odhadovaná cena: 12 559 470 000 Kč

2 ECLIPSE

Majitel: Roman Abramovič / Výrobce: Blohm + Voss, Německo / Model: vyrobeno na míru / Délka: 163 m / Šířka: 22 m / Maximální rychlost: 21 uzlů / Počet členů posádky: 70 / Počet hostů: 36 / Počet kajut: 18 / Odhadovaná cena: 13 297 102 500 Kč

3 DILBAR

Majitel: Ališer Usmanov / Výrobce: Lurssen Yachts, Německo / Model: vyrobeno na míru / Délka: 156 m / Šířka: 24 m / Maximální rychlost: 22,5 uzlů / Počet členů posádky: 96 / Počet hostů: 24 / Počet kajut: 12 / Odhadovaná cena: 16 742 240 000 Kč

4 A

Majitel: Andrej Melničenko / Výrobce: Nobiskrug, Německo / Design: Philippe Starck / Model: vyrobeno na míru / Délka: 143 m / Šířka: 25 m / Maximální rychlost: 21 uzlů / Počet členů posádky: 54 / Počet hostů: 20 / Počet kajut: 10 / Odhadovaná cena: 12 555 180 000 Kč

5 KORU

Majitel: Jeff Bezos / Výrobce: Oceanco, Nizozemsko / Model: vyrobeno na míru / Délka: 126 m / Šířka: 17 m / Maximální rychlost: 17 uzlů / Počet členů posádky: 40 / Počet hostů: 18 / Počet kajut: 9 / Odhadovaná cena: 10 459 425 000 Kč

6 LAUNCHPAD

Majitel: Mark Zuckerberg / Výrobce: Oceanco, Nizozemsko / Model: vyrobeno na míru / Délka: 118 m / Šířka: 16 m / Maximální rychlost: 24 uzlů / Počet členů posádky: 49 / Počet hostů: 26 / Počet kajut: 13 / Odhadovaná cena: 6 275 760 000 Kč

7 PELORUS

Majitel: Samuel Tak Lee / Výrobce: Lurssen Yachts, Německo / Model: vyrobeno na míru / Délka: 115 m / Šířka: 17 m / Maximální rychlost: 20 uzlů / Počet členů posádky: 47 / Počet hostů: 24 / Počet kajut: 12 / Odhadovaná cena: 4 497 470 700 Kč

8 SYMPHONY

Majitel: Bernard Arnault / Výrobce: Feadship, Nizozemsko / Model: vyrobeno na míru / Délka: 102 m / Šířka: 14 m / Maximální rychlost: 22 uzlů / Počet členů posádky: 27 / Počet hostů: 16 / Počet kajut: 8 / Odhadovaná cena: 3 138 232 500 Kč

Majitel: Roman Janoušek / Výrobce: Sanlorenzo, Itálie / Model: SD96 / Délka: 29 m / Šířka: 8 m / Maximální rychlost: 17 uzlů / Počet členů posádky: 5 / Počet hostů: 8 / Počet kajut: 4 / Odhadovaná cena: 179 893 510 Kč

10 V

Majitel: Karel Komárek / Výrobce: Wally, Itálie / Model: WallyCento / Délka: 30 m / Šířka: 7 m / Maximální rychlost: 11 uzlů / Počet členů posádky: 4 / Počet hostů: 6 / Počet kajut: 3 / Odhadovaná cena: 145 077 000 Kč

Šest kroků k dokonalé pleti

Nemusíte trávit hodiny v koupelně, abyste docílili zdravě vypadající pleti, která není vysušená, podrážděná a zbytečně se na ní netvoří nedokonalosti.

Poznávacím znamením úspěšného muže už dávno není jen luxusní auto, oblek na míru a seriózní vystupování. Lidé si na člověku čím dál víc všímají také zdravě vypadající pleti, která vypovídá nejen o jeho životním stylu, ale i o stresu, který zvládá či nezvládá. Nejde o to ubrat si roky, ale na svůj věk vypadat co nejzdravěji. Ačkoliv mnoho mužů žije v představách, že jde o komplikovanou a časově náročnou rutinu, opak je pravdou. Důkladná péče o pleť sice může zabrat hodiny, ale stejně tak může trvat jen pár minut denně. Důležité je zvolit kvalitní produkty a dodržovat pravidelnost.

ČIŠTĚNÍ

Čistá pleť je základem všeho. Během dne se na ní usazuje pot, maz, prach i celá řada dalších nečistot, které narušují její přirozenou rovnováhu. Proto každý večer před spaním proveďte důkladné, ale šetrné čištění. S tím vám pomůže The Ordinary Glucoside Foaming Cleanser (prodává www.notino.cz). Zbaví pokožku všeho, co na ní nepatří, a zbytečně ji nevysuší.

TONIZACE

Tomuto kroku se možná záměrně vyhýbáte, protože si myslíte, že jde o sladění tónu pleti. Ne pánové, není tomu tak. Tonikum pomáhá obnovit pocit komfortu, zklidnit pokožku a připravit ji, aby snadno vstřebala další produkty. Skvěle to zvládá třeba Kiehl’s Calendula Herbal-Extract Toner (prodává www.notino.cz), který využívá zklidňující účinky měsíčku lékařského. Je účinný jak na citlivou pleť, tak i na pokožku podrážděnou holením.

HYDRATACE

Každodenní hydratace je alfou a omegou. Rozhodně není určena jen pro suchou pleť. Naopak – zavlažit potřebuje úplně každý typ pleti. Pokud je pokožka dostatečně hydratovaná, působí pružněji, lépe odolává vnějším vlivům a mnohem lépe plní svou ochrannou funkci. Notino Hydrating Cream s ceramidy, kyselinou hyaluronovou, niacinamidem, panthenolem a probiotiky (prodává www.notino.cz) spojuje několik složek, které pomáhají udržet optimální úroveň hydratace po celý den.

04 03

VITAMÍNOVÁ INFUZE

Cítíte se ve stresu a unavení?

Bezesporu tak i vypadáte. Jestli je vaše pleť mdlá a bez jasu, dopřejte jí pořádnou dávku antioxidantů. Mezi ně patří i vitamin C, který je spolu s vitaminem E a výživným skvalanem součástí Notino Hydrating Face Oil (prodává www.notino.cz).

Díky téhle nadupané kombinaci stačí několik kapek, aby pleť působila zdravěji, odpočatě a opět získala přirozený vzhled.

06

MASKA

Když cestujete, málo spíte nebo máte všeobecně náročnější období, přidejte k pravidelné denní rutině cílenou pleťovou masku. Notino Calming Bio-Cellulose Face Mask s niacinamidy (prodává www.notino.cz) poskytuje pleti koncentrovanou dávku hydratace a zklidnění, díky čemuž pomáhá obnovit její komfort, svěžest a zdravý vzhled.

OCHRANA

Pokud byste měli k čištění zubů a sprchování zařadit byť jen jednu další činnost, měla by to být ochrana před sluncem. UV záření je totiž jedním z hlavních faktorů, které ovlivňují předčasné stárnutí pleti i závažnější zdravotní problémy. Že neležíte na pláži, ale chodíte do kanceláře? Nenechte se mýlit, UV paprsky útočí i ve městě. Ideálním řešením je sáhnout po produktu, který kombinuje péči a ochranu. To je třeba Clinique For Men™ Super Energizer™ SPF 40 Anti-Fatigue Hydrating Concentrate (prodává www.notino.cz). Chrání, hydratuje a má lehkou gelovou strukturu, která se rychle vstřebává a nelepí.

→ Více na www.notino.cz 05

Brýle mého nejlepšího přítele

Není pochyb o tom, že pes je tím nejlepším parťákem pro život. Ať už je to obchodní schůzka, kde jeho přítomnost rozhodí i toho nejtvrdšího soupeře, házení frisbee, zevlování na letní party nebo třeba sledování béčkového krváku – pes vám nikdy nedá košem. Mimochodem, všimli jste si, že pes je často přesným obrazem svého pána? Seznamte se s kluky z pražské Parukářky, kterým jsme půjčili pár kousků z lidského šatníku. Třeba svým vytříbeným stylem inspirují i vás!

TEXT Petr Jansa

Sweetie

Milovník francouzské kuchyně a od přírody gurmán. Miluje meringue, ale jeho skutečnou vášní jsou zrající sýry. Čím aromatičtější, tím lepší.

Brýle Bottega Veneta, 10 150 Kč; šátek Ami Paris, 5 100 Kč.

Hejsek

Jeho páníček vyznává permisivní výchovu, díky které

Hejsek během dospívání dostál svého jména. Sebevědomí má na rozdávání a jde si tvrdě za svým.

Brýle Jacques Marie Mage, 24 350 Kč, prodává www.zilkastudio.cz; kravata Dior, 6 500 Kč.

Merlin

Své jméno získal po mocném čaroději a rádci krále

Artuše. Tenhle mladík doslova čaruje s létajícími předměty, které často dokáže lapit ještě za letu.

Brýle Gucci, 12 930 Kč; frisbee Hermès 5 800 Kč.

Iggy

Žije v rozlehlém vinohradském bytě. Jen nerad opouští pohodlí kašmírového pelíšku, ale když není zbytí, preferuje procházku do oblíbené kavárny.

Brýle Sato, 22 750 Kč, prodává www.mrporter.com; hodinky Audemars Piguet x Swatch, 9 700 Kč, prodávají obchody Swatch.

Na vlně tajemna, s vidinou exotických dálav. V tomto duchu se nese nejstarší model hodinek značky Panerai, která je synonymem nespoutanosti, stylu a ležérní elegance. Radiomir si až do dnešních dní zachoval výrazné polštářkové pouzdro, číslice i dokonalý design, o který však na počátku vlastně vůbec nešlo.

TEXT Jindřich Hubený

Panerai: Radiomir

Tyhle hodinky stály už na samém začátku příběhu značky Panerai. Dávno předtím, než se pro ni stal charakteristickým poznávacím znamením ochranný můstek korunky a než se model Luminor jako stylový doplněk propracoval na zápěstí filmových hvězd. Radiomir se zrodil přesně před devadesáti lety. Tehdy šlo o nástroj stvořený pro vojenské potápěče, tedy pro ty, co se ve tmě pohybují pod hladinou a obsluhují pilotovaná torpéda. Sice nemá ochranný můstek korunky, ani si nehraje na technický instrument budoucnosti, zato není nijak agresivní. Naopak – připomíná dobu, kdy se hodinky vyráběly pro piloty, potápěče, vojáky i objevitele. Zastávaly funkce specializovaných nástrojů a jen hrstka z nich měla nějaké estetické či investiční ambice.

Italské kořeny

Ačkoliv kořeny firmy sahají až do roku 1860, kdy si zakladatel značky Giovanni Panerai otevřel ve Florencii hodinářský obchod, jako výrobce hodinek se Panerai proslavil až později, když mu šéfoval Giovanniho vnuk Guido. Právě za jeho vedení se obchod rozšířil o výrobní dílnu, která později začala spolupracovat s italským námořnictvem. Guido tehdy vyráběl kompasové systémy, měřicí přístroje i zařízení pro vojenskou správu. Když pak ve třicátých letech italské královské námořnictvo shánělo spolehlivé hodinky, které by byly perfektně čitelné pod vodou, tenhle vynález mu hodně pomohl. Nebyl to však jediný požadavek, který měli – chtěli jednoduché a zároveň robustní hodinky, které by byly schopné spolehlivě fungovat

i v těch nejnáročnějších podmínkách. Měli je totiž nosit příslušníci speciálních námořních jednotek, jejichž úkolem bylo pronikat do nepřátelských přístavů a hluboko za obrannými liniemi provádět riskantní operace.

Výsledkem byl prototyp z roku 1935 a následně první známé hodinky Radiomir z roku 1936. Tehdy ještě vznikly ve spolupráci se značkou Rolex, která dodávala pouzdra i strojky. Charakteristický polštářkový tvar, velká korunka i číselník byly převzaty z kapesních hodinek. To, co z nich udělalo skutečnou legendu, však byla luminiscence.

Guido Panerai byl už od roku 1916 vlastníkem patentu na látku Radiomir, což byla směs založená na radiu-226 a sulfidu zinečnatém, která umožňovala odečítat čas i v absolutní tmě. Právě

Jedny ze dvou hodinek, které byly představeny letos na jaře a které si vybraných třicet klientů mohlo pořídit ve speciálním setu Viaggio Nel Tempo. V tomto případě jde o referenci PAM01729, která má pouzdro vyrobené z bronzu a ciferník ve stylu California, který kombinuje římské a arabské číslice. Podobný model Radiomir California 8 Giorni (ref. PAM01349) s pouzdrem z oceli si můžete pořídit za 311 900 Kč. Více na www.panerai.com

podle ní dostaly hodinky své jméno. Radioaktivita radia sice představovala zdravotní rizika, ale ve třicátých a čtyřicátých letech si to připouštěl jen málokdo. V hodinářském oboru šlo o technologický zázrak, díky němuž mohli potápěči odečítat čas pod vodou nejen ve dne, ale dokonce i během nočních operací. Ale nebojte se – hned po válce značka vyvinula nezávadnou luminiscenční směs Luminor, která se používá dodnes.

Tady možná přichází správný čas popsat si rozdíl mezi dvěma nejslavnějšími modely značky Panerai, které nesou název právě podle luminiscenčních směsí. Zatímco modely Radiomir mají elegantní siluetu, užší nožky a jednoduché pouzdro bez dodatečných prvků, Luminory jsou výrazně robustnější a jsou obdařeny typickým ochranným můstkem korunky. Ten si značka nechala patentovat v roce 1955 a rok nato jej začala používat. Ten je dodnes považován za jeden ze symbolů značky Panerai.

Vzkříšení lodi Eilean

Když se podíváme zpátky do minulosti, hodinky Radiomir nebyly po většinu času, co existují, považovány za luxusní záležitost. Ostatně během druhé světové války byly běžnou součástí výbavy příslušníků italské jednotky Decima MAS a doprovázely je při tajných operacích ve Středomoří. Právě jejich velké číslice, luminiscenční číselník a jednoduché zobrazení času byly navrženy tak, aby co nejlépe sloužily právě jim – ve velkých hloubkách a extrémních podmínkách. To se změnilo až s příchodem nového milénia, kdy Radiomir objevili muži toužící po svobodě, kteří milují nekonečný horizont a oceán je pro ně druhým domovem.

Snad právě na jejich počest se značka Panerai rozhodla zachránit legendu, jejíž vznik je datován do stejného roku jako první prototyp hodinek Radiomir. Řeč je o bermudském keči Eilean, který v roce 1936 postavili ve slavné skotské loděnici Fife of Fairlie. Po desetiletích služby téměř upadl v zapomnění a tiše

Již devadesát let se plaví po moři bermudský keč Eilean. Značka Panerai ho koupila a zrekonstruovala i proto, že je stejně starý, jako první prototyp hodinek Radiomir. Na devět křížků rozhodně nevypadá ani jeden z nich.

chátral v přístavu na ostrově Antigua. Panerai ho v roce 2006 objevil, důkladně zrekonstruoval a v roce 2009 opět vrátil na moře, které od té doby úspěšně brázdí.

Právě k devadesátému výročí jeho vzniku představila značka novinku v podobě modelu Radiomir Bronzo PAM00760. Jak už jeho název napovídá, má masivní bronzové pouzdro s průměrem 47 milimetrů, k němu tmavě zelený číselník připomínající mořské

hlubiny a kalibr P.3000 s ručním nátahem a třídenní rezervou chodu. Pokud si kladete otázku, proč právě bronz, odpověď je nasnadě. Bronz totiž k moři patří stejně tak jako teakové paluby plachetnic, nebo mosazné lodní přístroje. Při výrobě lodí se totiž často využívá, protože jedinečným způsobem odolává slané vodě a stárne tak, že si vytváří vlastní patinu.

Radiomir dneška

Dlouhá léta byl Radiomir vnímán jako historická alternativa k populárnějšímu Luminoru. Dnes se ale zdá, že mu chce Panerai věnovat stejnou pozornost, jako ostatním kolekcím.

Důkazem může být i to, že značka v rámci výročí plachetnice Eilean představila ještě další model – limitku

Radiomir 8 Giorni Eilean Experience Edition. Její pouzdro je vyrobeno z patinované oceli a doplňují ho autentické bronzové prvky z materiálu získaného při renovaci samotné plachetnice. Uvnitř pak pracuje manufakturní kalibr P.5000 s osmidenní rezervou chodu. Vedle těchto limitovaných výročních edic pokračuje Panerai také v rozvoji základní kolekce. Modely Radiomir Officine PAM01382 a PAM01384 s kalibrem P.6000 s ručním nátahem představují to nejpodstatnější, co si dnes lze pod názvem Radiomir představit – čistý číselník, tenké nožky, historické proporce a třídenní rezervu chodu. Bez zbytečných komplikací a bez snahy přepisovat původní DNA. Přesně tak, jak by si to první vojenští potápěči nejspíš představovali.

Ferrari Luce

Motor: elektromotor, baterie 122 kWh

Výkon: 1049 koní

0–100 km/h: 2,5 sekund

Maximální rychlost: 310 km/h

Dojezd: až 530 km

Cena: cca 13 310 000 Kč

Kráska i zvíře

Obrázek skutečně vydá za tisíc slov, v našem případě za tisíc znaků. Jeden pohled na italskou novinku z pera bývalého designéra Apple, Jonnyho Ivea, a máte jasno. Buď jste uhranuti jablíčkově oblým a podmanivým kukučem, nebo jste v šoku z toho, jak daleko za hranu se Ferrari s novinkou Luce odvážilo vydat. Nutno říct, že těch šokovaných je mezi novináři, laiky, ale i bývalými zaměstnanci Ferrari o něco víc. Značka proslulá rafinovanými siluetami supersportů, štíhlými šíjemi závodních ořů, tu představuje „medvídkovitý“ elektromobil, který v interiéru suverénně kombinuje tradici i modernu, ale zvenku – bez ohledu na kombinaci laku, designu kol či zvoleného úhlu - působí bizarně, dokonce až obyčejně. Je to velký odklon i od strategie posledních let, která přepsala designový jazyk Ferrari tlustou fixou, když na čumáky aut kreslila výrazné linky po vzoru osmdesátkových modelů. Tohle je ovšem dvojité espresso pro všechny, kdo se rozhodli vstoupit do elektrické budoucnosti. Možná právě o to automobilce šlo. Radikálně oddělit EV skoro až experimentálním designem a ponechat tradici modelům, které i v následujících letech vsadí na spalovací motory. → www.ferrari.com

Bezstarostné léto

Potřebujete auto, které bude ve městě reprezentovat, ale klidně zvládne i náročnější terén na chalupě? Nějaké eko vozítko, kterým bez výčitek vyrazíte do Krkonoš? Vychytávku, co vám změří výkon a nebude vám překážet? Nebo prostě jen něco, co vám uleví od vedra? Všechno máme…

TEXT Václav Rybář

Sporty chalupář

Přizvednuté kombíky jsou lék pro každého, kdo si stýská po starých časech a chce nejpraktičtější tvar karoserie, nejnižší spotřebu a největší kufr. Allroad je tu s námi už od roku 1999, kdy svým oplastovaným zevnějškem ukázal cestu mnoha koncernovým bratrancům i konkurenci. Vzduchový podvozek, legendární čtyřkolka a silný šestiválec, to jsou zbraně do nepohody. Jen někteří zákazníci si možná naříkali, že musí vybírat mezi sportovním Audi RS6 a opancéřovaným Allroadem. Už nemusí, protože nejnovější generace kombinuje to nejlepší z obou světů. Samozřejmostí je robustní čtyřkolka, možnost zvednout vzduchový podvozek až o 55 milimetrů a v režimu Offroad+ upravit chování celého vozu včetně delších převodů automatické dvouspojky. Ale taky při tom chcete dobře vypadat, ne? Allroad A6 přijíždí v karoserii s přifouklými zadními boky ve stylu RS6, takže budete sexy i pod třemi vrstvami bahna.

→ Cena: od 2 080 900 Kč, více na www.audi.cz

Zapomenete, že ho máte

Chcete chytré hodinky kvůli sledování zdravotního stavu a možnosti je obléknout každý týden do jiného designu, ale zároveň se nehodláte vzdát analogové klasiky? Donedávna to znamenalo nosit na každém zápěstí jedny, což rozhazovalo nejen vaši image, ale taky rovnováhu těla. Teď ovšem existuje celá řada elegantních řešení, včetně trackerů bez displeje. Vypadají jako stylové náramky, můžete je mít dokonce hned v několika barvách, aby ladily k vašemu oblečení nebo náladě. Potíž je, že řada z nich svá data umí plnohodnotně prezentovat jen skrze drahé předplatné. Fitbit Air taktéž nabízí měsíční Premium, ale i bez něj prozradí většinu naměřených hodnot, spolupracuje nejen s domácím Androidem (Fitbit vlastní Google), ale i s konkurenčním iOS. Na jedno nabití vydrží sloužit celý týden, umí si půjčovat data ze senzorů telefonu, ale hlavně má dost svých vlastních, aby vám změřil kroky, tep, kvalitu spánku a všechno, na co jste zvyklí z chytrých hodinek.

→ Cena: 2 990 Kč, prodává www.pixelstore.cz

Seznamte se, přijíždí K4

Klasický hatchback K4 od Kia nabízí dynamickou siluetu s charakteristickou plovoucí linií střechy a se skrytými klikami zadních dveří. Zejména pro rodiny a obecně všechny zákazníky, kteří potřebují maximální prostor, je určena varianta Sportswagon.

Společným pro obě verze je důraz na stabilitu a pohodlí. Za pozornost stojí plně nezávislé zavěšení kol již v základní výbavě nebo za příplatek kompletní sada asistenčních systémů Drive Wise. Interiér je navržen jako tichý prostor s odvětrávatelnými sedadly z prémiových materiálů, jenž posádku izoluje od vnějšího hluku. Palubní deska nabízí panoramatický displej, který integruje ovládání klimatizace i pokročilý infotainment ccNC. Řidiči jistě ocení bezdrátové spojení s chytrým telefonem i AI hlasového asistenta. Příplatkový digitální klíč 2.0 navíc umožňuje odemknout a nastartovat vůz pomocí mobilního telefonu nebo hodinek. Přestože je vůz tak říkajíc nabitý elektronikou a novými funkcemi, Kia sází na prověřenou spolehlivost svých spalovacích a mild-hybridních motorizací. → Více na www.kia.com

Ekologická rally

Kapesní GTI je konečně zpátky a vypadá tak ostře, jak si ho pamatujeme z rallye osmdesátých let, kdy dvěstěpětka proháněla o velikost větší protivníky. Inženýři Peugeot Sportu vám u modelu e-208 s odznáčkem GTI nadělí sportovní pružiny, tlumiče s hydraulickými dorazy, masivní kotouče o průměru 355 mm nebo jízdní režim určený na okruhy. Předokolka s výkonem 280 koní má i chytrý samosvor, takže jí chybí jen čivavovsky naštvaný zvuk čtyřválce. Pod kapotou totiž neskrývá zhola nic. Jde o elektrického prcka, jehož pohon se skrývá v kolech a v podvozku. Odradili jsme vás? Škoda, protože po městě bude tohle auto na 350 kilometrech dojezdu rozdávat radost na každé křižovatce. Pocitově už bude tahle kapitola jinde než surové osmdesátky, ale kdo chce líbivý a pohotový kompakt, který skládá poctu klasice, ten by měl do dealerství minimálně ze zvědavosti nakouknout.

→ Cena: cca 1 050 000 Kč, více na www.peugeot.cz

Vždy připraven

Jeden prsten vládne všem

Kdo chce chytré hodinky vyměnit za něco nenápadnějšího a luxusnějšího, ten jistě pohledem zavadil o nabídku chytrých prstenů. Oura je v tomhle segmentu průkopníkem. Na prst si navlékáte skutečný šperk v mnoha provedeních, v páté generaci navíc absolutně voděodolný, takže s ním klidně můžete šmudlat talíře po večeři, protože ani agresivní saponáty jeho povrch nevyvedou z míry. Navíc je odolný i proti otlučení a poškrábání, nabídne zbrusu novou aplikaci a chytřejší a rychlejší generaci senzorů, co změří víc než konkurence. Hlavně je ale Oura konečně menší a lehčí, takže je pocitově shodná s obyčejným prstenem. Tedy s tou výjimkou, že ji občas musíte sundat a nabít. Zároveň se jedná o luxusní zboží, což prozrazuje nejen, ale také měsíční předplatné v ceně dvou točených Plzní, kterým aktivujete aplikaci, jež vám pravděpodobně prozradí, že si to pivo příště máte dát radši jen jedno.

→ Cena: od 10 500 Kč, více na www.ouraring.com

Je vám vedro? Meteorologové slibují, že bude hůř. A inženýři ze značky Dyson už spěchají na pomoc. Na letní trh uvedli novinku v podobě přenosného větráčku HushJet Mini Cool, který můžete postavit na stůl, nebo ho nosit zavěšený na krku (a nebudete přitom vypadat jako obecní trouba – fakt). Váží jen 212 gramů, vydrží foukat šest hodin, má pět režimů včetně intenzivního „Boost“ a fičí rychlostí až 25 m/s. El Niño, třes se!

→ Cena: 2 590 Kč, více na www.dyson.cz

Pro Elišku

Lotus je automobilkou, která má v srdci mnoha petrolheadů speciální místečko. Ať už pro hranaté sporťáky typu Esprit, nebo pro devadesátkový model Elise, jenž se stal ekvivalentem pro nefiltrovanou řidičskou nirvánu na okreskách. Pokud ho někde v létě potkáte, nezapomeňte uctivě pozdravit!

TEXT Václav Rybář

Jestli vám Lotus něco říká, jistě znáte duchovního otce jeho „moderní“ éry, Colina Chapmana a jeho slavné „přidej lehkost“. Chapman moc dobře věděl, že hmotnost auta ovlivňuje všechny základní předpoklady - schopnost rychlost nabrat i ztratit, ať už na rovince nebo v zatáčkách. V éře dvoutunových spalováků a dvouapůltunových elektromobilů, pod jejichž vahou praská litý podklad podzemních garáží, je jeho mantra dvakrát tak aktuální. Jenže Chapman už v sedmdesátých letech, kdy vyvíjel oblíbený Esprit (a s ním i příbuzné modely Eclat a Elite), neváhal sáhnout ke kompromisům, aby hmotnost udržel na uzdě. Tehdy lisoval karoserie převratným způsobem, o dvacet let později pak Lotus sáhl po další technické novince - šasi z lisovaného hliníku, který se ohýbal a lepil, takže je zcela bez svárů. Tím se ušetřilo mnoho kilogramů, aniž by došlo k pevnostním kompromisům. Stejně tak na první pohled patrná karoserie ze skleněných vláken, často v pastelovém laku, pomohla udržet hmotnost auta na skandálních 730 kilogramech. Designéři a inženýři přirovnávali Elise k motorce na čtyřech kolech - rychlé, obratné, plnící rozkazy řidiče jako prodloužená ruka. Designově pak vůz trochu odkazuje k italským legendám z Maranella, což je dáno i tím, co pánové skicaři tenkrát parkovali ve vlastních garážích, ale také osobou tehdejšího majitele Romana Artioliho. Vůz je pojmenovaný

po jeho tehdy dvouleté vnučce Elise. Ta v roce 1996 dostala darem první vyrobený exemplář. Dodnes se stříbrným autem jezdí, teď už je ale oběma přes třicet.

Není bez zajímavosti, že když se Elise začal vyrábět, bylo to už v područí malajské automobilky Proton. Název Elise přesto přetrval a Lotus se následujících pětadvacet let, kdy Elise zůstal ve výrobě, skutečně držel modelu stylového a puristického sporťáčku. Nevydělal na tom bambiliony, ale získal si srdce mnoha motoristických novinářů a fanoušků let dávno minulých. Jako živá vzpomínka na slavné britské roadstery, co vyměnily koně za kilogramy, funguje dodnes. Pod kapotou Elise Series 1 byl lehoučký čtyřválec od Roveru s výkonem pouhých 118 koní. Vzhledem k muší váze však vůz zrychlil na stovku za 5,8 sekund. Měl strmé řízení, ostré brzdy, perfektní podvozek a skvěle komunikoval s řidičem. To mu vydrželo i do dalších dekád, kdy se podobné vlastnosti stávaly čím dál tím raritnějšími. Elise navíc sílil, aniž by tloustnul. Limitka 340R v edici Track Pack měla 195 koní při váze pouhých 571 kilogramů. To už bylo okruhové šídlo, v němž tedy chyběla klima, rádio i odhlučnění čehokoliv. Jet s takovým autem po dálnici? Za trest. Vydat se s ním na Nürburgring? Nirvána!

V prvních testech se motorističtí redaktoři rozplývali nad jízdním prožitkem, který nenabídla ani Mazda

MX-5, slavná „kopie“ těch nejlepších britských roadsterů, která též sázela na malé balení s čilým motorem, parádní převodovkou a větrem ve vlasech. Lotus Elise šel ještě dál, nabízel prémiovější svezení, ale očesané na dřeň. Jakmile jste začali sázet kvalty do šestistupňové kulisy, vaše ruce i zadek okamžitě komunikovaly se zbytkem auta. Schopnost bez zaváhání a chirurgicky přesně umisťovat auto do zatáček udělala z malých Lotusů větší modly než z násobně výkonnějších a dražších sporťáků zvučných jmen.

Lotus Elise

Rok počátku výroby: 1996

Motor: atmosférický čtyřválec 1.8 l

Rover K-Series

Výkon: 118 koní

0–100 km/h: 5,8 sekundy

Maximální rychlost: 205 km/h

Cena v době uvedení na trh:

cca 800 000 Kč

V následujících letech pak přišly na trh nejen spřízněné modely jako Exige a Evora, ale také Elise nové generace s motory od Toyoty. S nimi vozítko dosahovalo výkonu až 260 koní, takže kalup na stovku zvládalo pod čtyři sekundy. Zachovalo si přitom charakter sportovního etalonu. Není divu, že když Elon Musk vymyslel v roce 2008 první Teslu, nechal si maličký elektrický roadster postavit právě u Lotusu na podvozku Elise. Foto:

Designový skvost

Elektrická novinka EX60 od švédské automobilky Volvo překvapuje nejen vyladěným designem, ale především integrovanými moderními technologiemi, vysokým dojezdem a jízdními vlastnostmi, díky kterým nechává konkurenci za sebou. Zkusili jsme ji a nemůžeme na ni přestat myslet. TEXT Petr Jansa

Položili jste si někdy otázku, proč většina evropských automobilek využívá k testování svých nových elektro vozů země jako Itálie, Španělsko či Portugalsko? Krom toho, že tahle místa jsou neuvěřitelně fotogenická a nabízejí opravdu pestrou paletu silnic, podle mého je jedním z důvodů i fakt, že v nich panuje teplé klima a baterie tím pádem déle vydrží. Při testování nového Volva EX60 ve španělské Barceloně mě ale napadla ještě jedna možná souvislost. Ten mini-

malistický ostře řezaný exteriér nové šedesátky a její interiér napěchovaný autentickými materiály (co vypadá jako vlna, je vlna, co vypadá jako dřevo, je dřevo) mi totiž připomněl Barcelonský pavilon od Ludwiga Miese van der Rohe, který letos slaví čtyřicet let od svého znovupostavení. Náhoda? Nemyslím si. Ať tak či onak, já tohle auto budu mít už navždy spojené právě s tímto domem, který je právem považován za vrchol modernistické architektury.

Švéd tělem i duší

Volvo si na svém nejnovějším modelu dalo pořádně záležet a je naprosto jasné proč. Střední SUV XC 60 totiž od svého debutu v roce 2008 patří k nejúspěšnějším modelům značky a současná generace, uvedená na trh v roce 2017, je dokonce historicky nejprodávanějším Volvem. Je tedy logické, že jeho elektrický následovník v podobě modelu EX60 si klade podobné cíle. Nutno podotknout, že více než reálné, protože základní cena nového

elektromobilu je nastavena o necelých sto tisíc korun níž, než plug-in verze, tedy na 1 562 000 Kč. Co za tuhle cenu dostanete?

V první řadě je třeba zmínit, že tohle auto je od základu vymyšlené a vyrobené ve švédské Torslandě, takže škarohlídi vytahující z rukávu červené karty s nápisem “Made in China” mají smůlu. EX60 je prostě Evropanka jak se sluší a patří. Tomu samozřejmě odpovídá kvalita materiálů, dokonalý design, ale i bezpečnost, na které Volvo staví své celosvětové renomé.

Když jsme u té bezpečnosti, na předních sedadlech EX60 najdete zbrusu nové multiadaptivní bezpečnostní pásy, které si vás před jízdou pěkně změří (doslova ucítíte lehké přitažení a povolení) a dle dat ze senzorů v kabině následně přizpůsobí zádržnou sílu konkrétní situaci. Co si pod tím představit? Když při jízdě nedej bože dojde k nárazu, vaše tělo se vymrští dopředu

a pás ho jedním ostrým škubnutím zastaví. Nová generace pásů na to jde jinak. Ten rozdíl bych přirovnal k jízdě výtahem ve starém paneláku, který sebou při zastavení nepříjemně škubne, a jízdě výtahem v moderním mrakodrapu, který zastavuje mnohem houpavěji. Jako poctu originálním tříbodovým pásům, které inženýr Nils Bohlin pro Volvo vyvinul v roce 1959 a které pak převzal celý svět, umístili designéři na kovový jazýček pásu rytinu “SINCE 1959”. Blbůstka, ale potěší.

Tím ale bezpečnost na palubě nekončí. EX60 je totiž doslova prošpikovaná moderními technologiemi, senzory a kamerami, které monitorují situaci uvnitř i vně vozu a všechny získané informace okamžitě předávají centrálnímu procesoru HuginCore. Řeknu vám příklad – pokud máte starší Volvo, určitě je vám známá situace, kdy vůz vyhodnotí kolonu nebo překážku na silnici a přibržděním a zvukovým

signálem automaticky probere řidiče k akci. S novou technologií se vůz stává ještě chytřejším, mnoho situací sám předvídá a hlavně se rychle učí. Zjednodušeně – pokud se cokoliv stane, systém zanalyzuje data a díky softwarovým aktualizacím na dálku, známým jako OTA, se může průběžně zlepšovat. Riziko, že se něco podobného bude v budoucnu opakovat, se tím sníží. A pozor, během mého testování senzory fungovaly i za silného deště, takže až neuvidíte na krok, tohle auto vás ve štychu nenechá.

Dokonce se ani nemusíte bát, že by mu najednou došla šťáva. Lépe řečeno elektřina. Systém, který upozorňuje na dojezd, stejně jako informace o výskytu dobíjecích stanic po cestě, je opravdu vymakaný. Na displeji vidíte krom dojezdu i předpokládaný stav baterie v cíli. Auto navíc umí spustit předehřev baterie přesně v ideální okamžik, pokud si nabíjecí stanici nastavíte jako cíl.

Co je však hlavní – EX60 nabízí vůbec nejdelší dojezd ve své třídě (u verze P12 AWD je to až 810 km, u P10 AWD až 660 km a základní model P6 s pohonem zadních kol až 611 km) a zároveň jedno z nejrychlejších dobíjení. P6 a P10 se při ideálních podmínkách na vhodné rychlonabíječce dokáží z 10 na 80% dobít za 16 minut. Tohle je prostě konec stresu při jízdě elektromobilem na delší vzdálenosti a konec vypínání klimatizace, když skončíte v nečekané zácpě na dálnici.

Kámoš na cesty Že jste se těšili na jízdní dojmy, jsme v půlce článku a já se k nim ještě nedostal? Inu, jsou věci, které považuji za zásadnější. Třeba to, že nová EX60 je vybavena AI asistentem Gemini, který dokonce mluví česky. Zatím tedy pouze v beta verzi, kterou jsem měl v Barceloně možnost vyzkoušet, ale integrace češtiny do asistenta je na spadnutí. A je to něco neskutečného. Ten systém je prostě jako kámoš, který sedí na vedlejším sedadle – navigátor, bavič i velký učitel. Vtipkuje, vypráví o tom, co mů-

žete vidět kolem, dává ověřená doporučení, kde zastavit pro dokonalé výhledy i adresy s nejlepší kávou. Věřím tomu, že až ho za pár let poprosíte, klidně si s vámi zazpívá nějaký duet. A pokud k tomu zvolíte audiosystém Bowers & Wilkins s 28 reproduktory (čtyři z nich jsou dokonce i v opěrkách hlavy, což jsem ještě nezažil), bude to pořádná jízda. Ale vážně, tohle je přesně ten typ AI, která neruší a je nápomocná. Stejně jako v telefonu si pamatuje, o čem jste se naposledy bavili, navazuje a z rukávu tahá starší trumfy. V neposlední řadě hodně usnadňuje řízení – třeba tím, že nastaví klimatizaci a ověří si, jestli jste spokojeni. Samozřejmě neumí všechno. Třeba do samotného řízení přístup nemá, ale to je svým způsobem dobře.

Když už pohodlně sedíme (nové sedačky jsou opravdu komfortní) a povídáme si, pojďme zhodnotit interiér a ovládací prvky, které se v něm ukrývají. A ukrývají je v tomto případě zcela správně zvolené slovo – snad po vzoru Tesly je totiž interiér očištěn do posledního detailu a fyzická tlačítka v něm budete hledat jen horko těžko. Některá

sice zůstávají na novém volantu (je menší než u starších modelů, částečně hranatý, ale velmi příjemný na ovládání), ale většina toho, na co jste zvyklí, je pryč. I páčka ovládající stěrače zmizela a byla nahrazena voličem směru jízdy. Nic zásadního, stěrače se stejně zapnou automaticky. Pravdou však je, že pokud se intenzita deště náhle zvýší a vy ještě nemáte infotainment dostatečně osahaný, trochu to potrápí (ostřikovače lze stále ovládat tlačítkem na levé páčce pod volantem). To je prostě ale daň za čistý design Miese van der Rohe. Tedy designového týmu Volvo, pardon.

A není to jen o páčkách a displeji. V interiéru se událo mnohem více změn. Třeba spolujezdec už nemá výsadní právo užívat přední schránku – z prostoru před ním se přesunula doprostřed, aby k ní měli přístup oba cestující.

Jízda jako po másle

Než se dostanu ke slibovanému popisu jízdních vlastností, je třeba se dostat do auta. Nesmějte se – tohle auto nemá klasické kliky! Nový systém používá

Neuvěřitelně čistý design nového Volva podporuje i skutečnost, že přišel

o klasické mechanické kliky. Ty nahradil speciální dotykový ovladač Wing Grip, kterého si na první pohled ani nevšimnete.

integrovanou alternativu „Ving Grip“ s haptickou odezvou. Stačí stisknout integrované tlačítko na vnitřní straně úchytu a dveře se otevřou. A není to jen srandička – pomáhají k čistému designu a aerodynamice. Na tuhle vychytávku jsem si zvykl rychlostí blesku, stejně jako na otvírání tlačítkem zevnitř. Mnohem horší pro mě bylo v prvních chvílích dveře fyzicky zavřít, protože designéři klasické madlo nahradili pevnou kapsou, která je umístěna jinde, než bývá zvykem. Člověk chvíli slepě šátrá, ale už při druhé jízdě si zvykne. Ale k jízdě. Auto sice není autonomní, ale technologie jízdu maximálně usnadňují. Režim “Auto” oceníte zejména ve městě a v jeho kolonách, kde v rámci ovládání jedním pedálem (s pomocí radaru a kamery) rozpozná

auto před vámi a po uvolnění pedálu pomůže zpomalit. Na volné silnici pak naopak nechá auto plachtit. Dle libosti si můžete vybrat ještě mírnější nebo výraznější rekuperaci.

Během dvoudenního testování jsem vyzkoušel jak základní model P6 RWD se zadním pohonem, tak i výkonnější čtyřkolku P10 AWD. Ta disponuje aktivním podvozkem s adaptivními tlumiči, které jízdě dodávají komfort na každém povrchu. Člověk má skoro až pocit, jako by auto mělo adaptivní vzduchové odpružení. Nemá – přijde až s chystanou verzí Cross Country. Překvapivě i P6 dělala dojem, že podvozek je aktivní, ačkoliv nebyl. Tohle se prostě povedlo.

Auto jsem vyzkoušel ve městě, na dálnici, polní cestě i na klikaté

úzké horské silnici, která byla během pěkného víkendu plná cyklistů. Díky zrychlení z 0 na 100 za 4,6 sekundy mi však vůbec nedělalo problém předjíždět. Auto navíc ochotně reagovalo, perfektně kopírovalo silnici a v zatáčkách sedělo jako přikované. Za to nejspíš může i nově řešená baterie, která stojí na systému Cell-to-body. Co to znamená? Akumulátor už netvoří samostatný blok vložený do karoserie, baterie je konstrukčně integrována do karoserie a podlahové struktury auta.

Sečteno a podtrženo, Volvo EX60 nabízí skvělé jízdní vlastnosti, luxusní interiér, nadprůměrný dojezd i revoluční design. A co je důležité – už základní verze bude pro většinu řidičů víc než dostačující.

→ Více na www.volvocars.cz

Spojení, které láme rekordy

Ještě nebyl oficiálně představen, přesto už stihl přepsat rekordní tabulky a vyvolat obrovská očekávání. Nový elektrický Cayenne představuje jednu z nejdůležitějších novinek značky Porsche posledních let. Za volantem předsériového prototypu seděla také česká závodnice a vývojová jezdkyně Porsche Motorsport, Gabriela Jílková, která s vozem absolvovala rekordní jízdu v legendárním Shelsley Walsh i vystoupení na Festivalu rychlosti v Goodwoodu.

A jedním Cayennem také sama jezdí.

Porsche uvádí na trh první plně elektrickou generaci modelu Cayenne. Vůz, který se za více než dvacet let stal nejúspěšnějším modelem značky, vstupuje do nové éry s ambicí spojit praktičnost velkého SUV s technologiemi vyvinutými v motorsportu. Tím je ostatně německá značka proslulá – tak úzké napojení technologií ze závodních tratí do série nemá snad nikdo.

Jednou z prvních lidí, kteří dostali možnost nový Cayenne Electric vyzkoušet na limitu, byla česká závodnice Gabriela Jílková. Jaké bylo usednout za volant vozu, který má definovat budoucnost Porsche?

Jak se Gabriela Jílková ocitla za volantem předsériového prototypu nového Porsche Cayenne Electric? Souvisí to s tvojí pozicí vývojového jezdce Formule E?

Ano, souvisí, ale vzniklo to vlastně trochu spontánně. Porsche natáčelo video s Richardem Hammondem a hledalo jezdce, který by se pokusil zajet rekord pro SUV v Shelsley Walsh. Díky své roli vývojové jezdkyně Porsche Motorsport oslovili právě mě. Co se týče samotného vývoje Cayenne Electric, na tom jsem se přímo nepodílela. Když jsem s autem jezdila, dávala jsem inženýrům zpětnou vazbu, ale v té fázi už šlo spíš o dolaďování detailů než o samotný vývoj vozu.

Do nové generace nejprodávanějšího modelu Porsche sis mohla sednout mnohem dřív než všichni ostatní. Jaký

je to pocit vytvářet něco tak zásadního jako je Porsche Cayenne? Je to rozhodně výjimečný pocit. I když jsem nebyla součástí samotného vývoje od začátku, možnost řídit předsériový prototyp ještě před jeho uvedením na trh je něco, co se poštěstí jen málokomu. Měla jsem možnost inženýrům předat svou zpětnou vazbu a vidět zblízka, jak precizně Porsche pracuje na

Rekord v Shelsley Walsh

Gabriela Jílková zajela s předsériovým Porsche Cayenne Electric čas 31,28 sekundy, čímž vytvořila nový rekord mezi SUV na legendární trati Shelsley Walsh. Na 914 metrů dlouhé trati překonal nový elektrický Cayenne dosavadní maximum o více než čtyři sekundy a potvrdil, že i velké SUV může nabídnout jízdní vlastnosti odpovídající sportovnímu vozu.

každém detailu. Pro závodního jezdce je to obrovská zkušenost a zároveň velká čest.

Jak se ti jezdilo na závodní trati s obřím SUV s výkonem přes tisíc koní?

Rozhodně to byla velká změna, ale nešlo o klasický závodní okruh. Obě tratě byly závody do vrchu, kde jsou silnice velmi úzké, lemované svodidly nebo zdmi, takže není prostor na žádnou chybu. O to víc mě překvapilo, jak přirozeně se Cayenne Electric řídil. Přes své rozměry působil velmi kompaktně, měl skvělé řízení, obrovskou stabilitu a na limitu dodával velkou jistotu. Bylo až neuvěřitelné, jak agilně se tak velké SUV dokáže pohybovat.

Co tě na novém Porsche Cayenne zaujalo nejvíc na první dobrou? Byla to síla nebo ovladatelnost?

Nejvíc právě kombinace obojího. Výkon je ohromující, ale ještě větší dojem na mě udělalo, jak snadno se auto ovládá. Přes svou velikost působí velmi lehce a sebejistě.

Co si Cayenne Electric bere z Formule E?

Porsche Cayenne Electric těží z dlouhodobého vývoje Porsche v oblasti elektrického motorsportu, zejména

z přístupu k řízení energie, teploty a výkonové efektivity. Klíčové principy, které se přenášejí z prostředí Formule E a dalších elektrických projektů, jsou chytré řízení rekuperace, optimalizace energetických toků a maximální využití výkonu v různých jízdních režimech. Díky tomu dokáže Cayenne kombinovat vysoký výkon, rychlé nabíjení a stabilní tepelný management i při dlouhodobé zátěži. Jde o přístup vyvinutý v motorsportu, ale přizpůsobený pro každodenní použití v sériovém autě.

Kde to bylo zábavnější – Shelsley Walsh nebo Goodwood?

Obě tratě byly úplně jiné. Shelsley Walsh je velmi technická a úzká trať do vrchu, kde není prostor na chybu, zatímco Goodwood má jedinečnou atmosféru díky fanouškům a historii motorsportu. Pokud bych si měla vybrat, tak Goodwood, protože atmosféra Festivalu rychlosti je opravdu výjimečná.

Sprint s Markem Webberem proti Porsche 918 – kdo vyhrál a jaké to bylo?

Z pohledu čistého zrychlení byl Cayenne Electric překvapivě rychlejší. Po natáčení těch scén to byl vlastně i největší wow moment, protože člověk

nečeká, že tak velké SUV bude v přímce působit tak brutálně. S Markem byla každopádně radost spolupracovat. Je to legenda motorsportu, ale zároveň velmi přátelský a skromný člověk, takže celé natáčení mělo skvělou atmosféru.

Tvůj Cayenne Turbo E-Hybrid – co tě na něm baví a vyměnila bys ho za elektrický Cayenne?

Na mém Cayenne mám ráda univerzálnost. Umí být komfortní na běžné cestování i velmi rychlý, když je potřeba. Po zkušenostech s novým elektrickým Cayennem ale můžu říct, že bych s přechodem rozhodně neměla problém.

Kde se s tebou mohou lidé setkat?

Nejčastěji na závodech, akcích Porsche nebo různých motoristických událostech. Průběžně také sdílím své aktivity na sociálních sítích, takže mě lidé mohou sledovat i tam. Kromě toho se věnuji i koučingu na závodních tratích, kde si mě mohou lidé objednat. Je to pro mě přirozené pokračování závodění, protože mě baví předávat zkušenosti dál a pomáhat jezdcům posouvat se v jejich výkonu i práci s autem.

Co bys vzkázala lidem, kteří jsou k elektromobilitě stále skeptičtí?

Aby si ji nejdřív vyzkoušeli. Mnoho lidí má předsudky, aniž by s elektromobilem někdy jeli. Když zažijí okamžitou reakci, plynulost a jízdní vlastnosti, často svůj názor přehodnotí. Elektromobilita se rychle vyvíjí a určitě stojí za to jí dát šanci, i když nemusí být pro každého to samé řešení.

Porsche Cayenne Electric

Výkon 1 156 koní

0–100 km/h: 2,5 sekund

Dojezd až 642 km

Nabíjení: až 400 kW Elektrická architektura: 800V Indukční nabíjení Schopnost táhnout až 3,5 tuny

Nový Cayenne Electric bude dostupný ve dvou karosářských verzích: jako klasické SUV Cayenne a elegantnější Cayenne Coupé se splývavou linií střechy. Obě varianty kombinují technologie vyvinuté v motorsportu s každodenní použitelností, která z modelu Cayenne udělala nejúspěšnější vůz značky Porsche.

→ Více na www.porsche.cz

Roky jsem ho vídal na koncertech veteránů punkrockové scény, kde si notují klidně tři až čtyři generace posluchačů. Vždycky měl hladce oholenou tvář, padnoucí džíny, kvalitního křiváka a moderně střižený účes. Věkem by mohl být mým otcem. Až po letech jsem zjistil, že máme společné známé, nejen ty, co za normalizace odešli do zahraničí. Zdeněk Košárek (73) z Československa nikdy neodešel, v 60. letech propadl americkým autům a hudbě. Přátelil se s Mejlou Hlavsou z Plastic People of the Universe, později s Lou Reedem z Velvet Underground. Dělal kulisáka v Činoherním klubu, myl okna s arcibiskupem. Přes dvacet let vede Košárek 1st Veteran US Car Club Praha a pořád chodí na koncerty, kde vyhledává společnost mladých lidí nabušených energií a entuziasmem.

Až neudržím volant, napíšu knihu vzpomínek

Zdeněk Košárek, řečený Kočár, mě vyzvedává svým černým Cruiserem u školy ve Slivenci, kde žije a vede 1st Veteran US Car Club Praha. Setkáváme se na konci dubna, pár dnů po první letošní veteránské akci, soutěži elegance na zámku Sychrov. „Touhle akcí otevíráme sezonu. Letos proběhl dvacátý osmý ročník, to si ostatní ještě hráli s kačerama,“ komentuje sebevědomě Košárek. Na Sychrov se mu kromě parádních automobilů a motocyklů

podařilo dostat též několik amerických jednoplošníků Piper Cub, které v impozantní formaci přelétaly nad Sychrovem.

Z jakého pocházíš prostředí? Můj otec byl voják z povolání u letectva, ale pouze do osmačtyřicátého, protože byl za války v Anglii u RAF. V Praze na Klárově je pomník věnovaný čs. příslušníkům RAF, kde má i můj otec štítek. Takže nás vystěhovali z Pra-

hy na sever do baráku po Němcích. Narodil jsem se do opuštěných Sudet, mezi Teplicemi a Ústím nad Labem, v roce 1953. Tam jsem se naučil lyžovat. Otec mě přivedl ke kutilství, furt doma něco šrouboval, měli jsme dílnu, věci, krámy. Přivezl si z Anglie motorku BSA, na které ale nejezdil. Měli jsme starého Opela, ten byl úplně vyvoněnej.

Já třeba stavěl ze dřeva modely válečných lodí, pyšně jsem to ukázal tátovi, on mi to pochválil a zeptal se, kde jsem

na to sebral nové hřebíky imitující dělové hlavně. Potom jsem dostal plechový kyblík od maziva plný vytahaných hřebíků z prken, táta mě postavil ke kovadlině a řekl mi, že až to narovnám, mám za ním přijít. Byl jsem za to ve výsledku vděčný, táta mě naučil pracovat s kovem. Můj otec umřel ve 48 letech, to mi bylo 7, když se pohádal s nějakým okresním tajemníkem KSČ. Otec zemřel na infarkt.

A máma?

Máma byla krasavice, vzala si důstojníka armády, který se vrátil z Anglie. Když táta umřel, máma všechno prodala a šup do Prahy ke svému otci do Holešovic, i s dětmi.

Pro mámu to muselo být těžké. My jsme byli čtyři děti a ona to utáhla. Byla dobrá. Hrozně obětavá. Krásná ženská. Po smrti táty jí hodně obletovali a ona nešla do ničeho. Vychovala nás docela dobře. Nic nám nechybělo. A na Vánoce jsme dostávali anglický autíčka. Máma se dožila 89 let. Umřela na pumpě hraničního přechodu Rozvadov, když jela ze Švýcarska. Ona byla velká turistka, ale už neměla do těch vejšek jezdit.

Jak ses vlastně dostal k americkým veteránům?

Asi tak v šesti sedmi letech jsem dostal Matchbox z první série. Měl jsem úplně první sérii, kde byla Impala 59. To mě úplně nadchlo, ta křídla. Mimochodem, teď mám Chevrolet Impala Sport Coupé i ve skutečné velikosti. Od modýlků jsem se dostal ke knihám, samozřejmě jsem si přečetl Dědeček automobil. A to mě vzalo. Už na základce jsem začal chodit na veteránské výstavy. V roce 1968 na jaře jsem v Praze na Jungmannově náměstí viděl Corvettu dirigenta Herberta von Karajana. Přijel si spravit stradivárky a Corvettu zaparkoval na kraji Jungmannovy ulice. Vypadala jako auto pro Batmana. Trvalo mi půl hodiny, než jsem se mohl jít podívat na interiér, protože to auto bylo obklopené lidmi.

Od té doby jsem si pořád pro sebe říkal: Corvette, Corvette, Corvette.

Začal jsem ale s Camarem. Za bolševika jsem měl šestiválcové jedničkové Camaro.

Jak se k tomu tenkrát člověk dostal? Vyměnil jsem ho za Renaulta 6. Žralo to, oni si s tím nevěděli rady, bylo to rozhašené. Já už si to tenkrát uměl opravit. Tak jsem to vyměnil, povrtal jsem se v tom, chvíli jsem to provozoval a už jsem byl chycenej americkejma autama.

Tenkrát vycházel časopis Věda a technika mládeže. A na zadní straně byly takové tři medailonky: auto, motocykl a k tomu třeba loď. Byly k tomu technické údaje. A já si to vystřihoval. Taky jsem tady jako čtrnáctiletý kluk viděl projíždět karavanu Kaiser Jeepů. Jeli po Evropě asi se sedmi auty a u technického muzea rozdávali prospekty, kde se o to lidi poprali. To Američani tedy koukali.

No a pak těsně po revoluci v roce 1989 jsem si řekl, že chci osmiválec. Bylo to dvojkové Camaro, předělané z šestiválce na osmiválec, motor byl předělaný z Opela Diplomata. To jsem si naběhl, to byl podvod. Tak jsem se o to začal zajímat úplně podrobně a přišel jsem k tomu dekódování, protože jsem díky muzice uměl anglicky. Pak jsem nahromadil velkou knihovnu odborné literatury, manuálů a všeho možného. Americké firmy mi posílají pravidelně katalogy, odebírám periodika s touto tematikou.

Jak to pokračovalo v tvém případě? Lidi se začali sdružovat. Přišel jsem do takového jako klubu, protože tenkrát bylo v zákoně, že člověk musí být v klubu historických vozidel, když chce takové auto provozovat, aby získal registraci veteránského vozidla.

Jaké jsou podmínky pro to dostat atestaci?

Základ auta by měl být originál, což u amerických aut vždycky není, protože tam byl rozšířený trh druhovýroby, vše-

lijakých doplňků. Nikdo na konkurenci nečekal. V Americe to bylo všechno úplně jinak. To tady lidi dodneška nedovedou pochopit. Musí to tedy být původní a tenkrát to muselo být starší vozidlo než 20 let jenom. Pak se každý rok přidávaly dva roky. A nakonec největší mezinárodní veteránská asociace stanovila pravidlo 30 let. A přes to vlak nejede.

Co mám udělat pro to, abych se do klubu dostal?

Musíš vlastnit auto americké výroby nebo motocykl vyrobený minimálně před 30 roky. Pak se staneš takzvaným čekatelem. Jsme největší tuzemský klub zaměřený výhradně na historická americká auta. A když se na to dáš, podvědomě začneš vyhledávat. Třeba filmy, kde ta auta jsou, a už se ti ta americká kultura dostává pod kůži.

Jak jsi se stal prezidentem klubu?

V roce 2003 za mnou přišli, protože jeden předseda to složil, a že prej bych to měl dělat já, že se v tom nejvíc vyznám. Koneckonců jsem měl nějaké organizační schopnosti, protože jsem provozoval hudební agenturu. Říkal jsem, že si seženeme nějaké sponzory, jsou tu firmy, které prodávají díly, dokázal jsem to dohodnout. Dohodl jsem i ta místa, kde bychom mohli srazy dělat. A založil jsem asociaci amerických klubů z celé republiky, aby si mohli dělat atestace sami, což je předpoklad k tomu, aby dostali doklady a mohli jezdit po silnici.

Čím jsi jel letos na Sychrov? Corvettou. Tu mám 32 let.

Popiš mi příběh toho auta. Ušetřil jsem si nějaké peníze, prodal jsem jedno Camaro, jezdil jsem po Evropě a říkal si, že už si musím konečně koupit Corvettu. Jezdil jsem všude možně. A v Německu jsem narazil na jednu lehce klepnutou Corvettu, kterou tam nechal americký voják, co letěl zpátky do USA. Nebyl to teda úplně model, který jsem chtěl, chtěl jsem ten s chromovanými nárazníky. Ale jinak

to bylo ono: červená venku, červená v interiéru, zrcadlová skla odnímatelné střechy, lepší hliníková kola. Byla lehce bouraná na sloupek. Chlapík za to tenkrát chtěl 10 tisíc marek, což nebylo špatné, marka byla 15 korun.

A pak mi ještě ukazoval nabouranou C4, tenkrát nový convertible, který byl dost drahý. Bylo to bourané na rám, a to v Německu umí rovnat snad jen Geiger v Mnichově, jenže bylo to hrozně drahé, asi 4 tisíce marek chtěli jenom za vyndání a nandání agregátu z auta. Tak jsem majiteli řekl, že mu to vyndám, protože jsem viděl, že má dvousloupový hever. Když jsem přidělal nějaký překlad mezi ramena heveru, zvedl jsem to, všechno odmontoval, vyndal agregát a on jen koukal. A rázem byla slevička na Corvettu 5 tisíc marek!

Takže mě vyšla na sto tisíc i se clem. Celníci na hranicích vykřikovali, co to

je za Ferrari. Je z roku 1981 a má úplně poslední karburátor, který se dělal.

Jak se tahle auta u nás posuzují?

Musí mít testaci na historickou původnost, absolvovat STK v režimu historického vozidla a vyřídit si příslušné doklady a registrační značky.

A je ta corvetta na české silnice?

Je. Američani mají měkčí pérování, protože jezdí i po šotolině. Pro Evropu se přitvrzovalo. Sobě Corvettu taky.

Uděláš si toho na autě hodně sám?

Téměř všechno. Američané mají na všechno podrobné manuály. Musíš mít vercajk, nemetrický, palcový, a když dodržíš technologické postupy, uděláš všechno. To není problém. Já jsem dělal i renovace Corvett všech možných generací a ročníků lidem z klubu.

Jste v klubu dobrá parta?

Jo. Jsme každej jinej, ale spojujou nás ta stará auta. Mám příjemné zážitky a pocity. Když ti někdo po akci pošle zprávu, že se mu to líbilo, a bere tě. Kolikrát už jsem s tím chtěl skončit, protože to člověk dělá zadarmo pro lidi. Jednou za pár let dostanu jako uznání nějakej pohár. Ale o tom to není. V klubu mě mají rádi, považujou si mě. Ve výkonném výboru klubu mám skvělé lidi zapálené pro věc.

Předáváte si know-how?

Předáváme, předáváme. Ale hochu, to ti sežere veškerej volnej čas. To není legrace, člověk musí opustit jiné koníčky. Já dřív jezdil na hory lyžovat, to už vůbec neexistuje. A hlavně dělám ty posudky, přípravu na to, aby dostali papíry. Před nástupem internetu se o to moc lidí nezajímalo, ty znalosti neměli.

Ručím za historickou původnost. A on si s tím pak musí dojít na technickou, kde mu řeknou, jestli má volný čepy a tak dál. To já nezkoumám. Já zkoumám VIN kódy, původní papíry, pokud jsou, hledám, jestli je původní motor.

Kdy byla zlatá éra výroby aut v USA?

Na konci 50. let měla auta nejbizarnější karoserie, taková ta všelijaká křídla. A na konci 60. let to bylo přemotorované, to mělo strašlivé výkony. Já mám Chevrolet Chevelle s pěti sty koňmi. To je peklo.

Je veterán dobrá investice?

Taky. Dneska je to hrozná móda. Já to nemám rád. Lidi si myslí, že to je bez práce a bez starostí. Tomu se musíš věnovat, nebát se umazat si ruce. Když to nedokážeš, musíš si na to najít lidi.

Kolik máš aut?

Šest. Ale Impalu ještě nemám dodělanou, protože jsem se rozhodl, že ji budu úplně renovovat. Mám nalakovanou karoserii, chybí mi ještě udělat interiér, osadit auto lištami.

Kromě aut je tvojí další vášní hudba. Kdy a jak to začalo?

To je jednoduché, jako každý puberťák jsem si nahrával na Sonet B Duo z Radia Luxembourg nebo přes mikrofon. Půjčil jsem si od někoho kotouč, natáčel jsem Troggs nebo Rolling Stones a do toho při nahrávání přes mikrofon z rádia cinkaly lžíce. Nějaké desky se objevily. Taky se mi stal takovej zázrak, v sedmé třídě jsme na hudební výchovu měli takovou prsatou blondýnu, která vzala školní kufříkovej gramofon a pouštěla třeba první LP Beatles a jiné,

tehdy nedostupné desky. Bomba! Pak jsem začal shánět všechno možné.

Chodili jste na DJe?

Jo, znal jsem je všechny. Petra Síse a další. Ten pak v New Yorku úspěšně výtvarničil.

Já znám jeho synovce Samuela. A ten má někde na chalupě desky právě po strejdovi.

Petr Sís má bráchu, režiséra. Ten točil klip skupině Jolly Joker and The Plastic Beatles of the Universe, které jsem v devadesátých letech dělal manažera.

Na koncertech jsem tě vídal s křivákem, který má na zádech logo punkrockerů Ramones… Šlape jim to. Není to nijak komplikovaná hudba, ale v jednoduchosti je někdy síla. Proto mám rád starý Rolling Stones, Ramones a Iggyho Popa, kteří byli předzvěstí punku. Já poslouchal a poslouchám všechno. Ve čtrnácti letech jsem chodil na základku s Irenou Benešovou, což byla sestra Mirky, která chodila s Mejlou Hlavsou. V té době jsme měli takovou kapelu, jmenovala se Good Boys nebo něco takového, úplně stupidně. Měli jsme ale dobrou zkušebnu v Holešovicích, kde se objevil Mejla Hlavsa z Plastiků. Na ty jsem začal jezdit do Horoměřic, byly vypravené dva autobusy od Husova pomníku v roce 1969, to bylo peklo. Hrávali třeba v bývalém FClubu, v Mánesu, na Ořechovce a jinde.

Začal jsem s nima kamarádit. Začal jsem tu muziku pojímat velkým způsobem. Mě zajímaly všechny žánry, objevil jsem samozřejmě Velvet Underground, tenkrát to někdo přivezl.

A všichni: Wow, to je dobrý! Protože Plastici sice měli hábity a ohně, ale hráli třeba i hudbu Doors a jiné. Oni to okopčili od Primitives Group Ivana Hajniše. Velveti se mi líbili. Lou Reed se mi líbil, sledoval jsem ho, když hrál sólo. Pak jsem tady taky na černo dělal nějaké koncerty amerických kapel, když jeli tranzit.

Jaké kapely tu hrály?

Třeba Swans. Hráli v Melounu. To se domluvilo během odpoledne. Já měl asi organizační schopnosti. Nějak jsme se bavili a já jim řekl, že mám rád Lou Reeda. Oni, že ho znají, tak mu to řekli, že má v Československu fanouška. A když pak Lou Reed přijel do Prahy po revoluci, chtěl se vidět s Havlem a se mnou. Já bral Lou Reeda normálně, já jsem se z něj neposadil na zadek. Ale byl to fajn chlápek, nějak jsme si sedli.

Lou Reed zkraje 90. let přiletěl do Prahy a dělal s Havlem rozhovor. Rolling Stones ho ale následně neotiskl. Ono to pak vyšlo někde jinde. Mám to i s věnováním, včetně knihy jeho textů, kterou mi Lou Reed poslal k Vánocům. Volali jsme si o obyčejných věcech, jak ho bolej záda a tak podobně. On se v Praze prvně docela bál. Tenkrát byl v Intercontinentalu a nechtěl mluvit s nikým jiným než se mnou. Tak jsem tam šel, na recepci mi řekli, že tu žádný Lou Reed ubytovaný není, ale je tu jeden Američan ubytovaný na jméno Perry Mason, což mě pobavilo. A říkám: tak mi ho zavolejte. A začali jsme kecat. Já tenkrát dostal za úkol Lou Reeda přemluvit, aby zahrál. Zpočátku o tom nechtěl ani slyšet, odvolával se na nějaké smlouvy. Havel to posta-

„Na konci 50. let měla auta nejbizarnější karoserie, taková ta všelijaká křídla. A na konci 60. let to bylo přemotorované, to mělo strašlivé výkony. Já mám Chevrolet Chevelle s pěti sty koňmi. To je peklo.“

„Já byl nasranej na komunisty a říkal jsem, že je třeba tady s nima bojovat a neutíkat. Já tady třeba myl okna v Restauracích a jídelnách. Jednou jsem udělal scénu, že mi strhávají příspěvky ROH.“

vil tak, že když Lou Reed nezahraje, žádné interview nebude. To bylo dobrý. A nakonec byl Lou Reed rád, měl zážitek. Já mu řekl: Neboj, to bude jen pro Havlovy kamarády. Ve výsledku tam bylo několik set lidí. My šli po těch schodech v ÚLUVu dolů, on to viděl a zeptal se mě: To mně chceš říct, že tohle jsou všechno Havlovi kamarádi?

No jasně, vole, pojď! A nakonec byl rád. Byl příjemně překvapenej.

Měl jsem tu nahrávku Lou Reeda z ÚLUVu, kterou pořídila jeho někdejší manželka Sylvia na walkmana. Jenže jsem jí někomu půjčil.

Cos měl rád z československé muziky?

Třeba Garáž, v současnosti si poslechnu i Dvořáka.

Pamatuješ si na srpen 1968?

Úplně všechno. Mně tenkrát bylo patnáct a stříleli po mně Rusové. 21. srpna ráno nás sousedka vzbudila: Vstávejte, je válka s Rusama. Letadla hučela. Máma mi hned dala dvě tašky, abych šel v Holešovicích na Komunardů do fronty na jídlo. Tašky jsem mrsknul do sklepa a vrátil se za tři dny. Máma musela prožívat věci. Byl jsem u všeho. Hořely tanky. Zažil jsem, že po mně stříleli. Jezdili jsme v takovém náklaďáku a vykřikovalo se proti Rusům. Vyhlásilo se stanné právo, my jeli přes Karlák, kde byla Lidová demokracie, a najednou to začalo lítat. A já hodil šipku z toho náklaďáku do lidí. Teď jsme koukali. Přeběhnout jenom tu ulici, to bylo o nervy, tam bylo 40 lidí. Stříleli po lidech. Byl to zážitek. Pak jsem chodil na všechny demonstrace, policajt mi vyrazil zub.

Ono se říká, že horší to bylo na první srpnové výročí v roce 1969, kdy už de facto Čechoslováci převzali iniciativu Rusů.

Nebo jak vymlátili výlohu Aeroflotu, když jsme v březnu 1969 porazili Rusáky v hokeji. To byla scéna. To bylo passé, to bylo jasný, že to Rusové nepustí. Bylo to na prd.

Také nezapomenu, když měl přijet do Prahy Brežněv. Mě v roce 1970 vyhodili z gymplu, protože jsme při vítání Brežněva s Jiřím Štěvichem a Mejlou Hlavsou pálili ruský vlajky. A mě při tom chytli, ztloukli mě a v šestnácti letech jsem byl asi měsíc ve vazební věznici na Ruzyni. Všechno jsem tvrdě zapřel, říkal jsem, že jsem to chtěl uhasit. U soudu mě osvobodili, ale zážitek to byl hroznej. Ztloukli mě jak psa. Bylo to hustý. Kluci viděli, že mě čapli, a nevěděli, jestli jsem je neprásknul. Jak mě pustili, hned jsem za nimi jel a Mejlovi nakonec spadnul kámen ze srdce.

Takže jste si dělali svůj malej svět. Kamarád Honza Honner mluvil o tom, jak balil cizinky v centru Prahy… O tom bych raději pomlčel. Byla to divoká doba. Netýkalo se to jenom cizinek.

Přemýšlel jsi někdy o emigraci? Plno známých šlo pryč.

Mně to nabízeli, ale já byl nasranej na komunisty a říkal jsem, že je třeba tady s nima bojovat a neutíkat. Já tady třeba myl okna v Restauracích a jídelnách. Jednou jsem udělal scénu, že mi strhávají příspěvky ROH. Vlítnul jsem na tu účtárnu a začal řvát, co to jako má zna-

menat. Já se do ROH nikdy nepřihlásil, nechci tam bejt a vy mi tady strháváte nějaký příspěvky? A ještě jsem si přidal: Jó, kdyby tady byly odbory jako třeba v Polsku Solidarita. Byli ze mě úplně hotový.

Mě teda v 70. roce vyhodili z gymplu, ale také jsem se dostal do Činoherního klubu, kde jsem dělal kulisáka. Samozřejmě jsem se hned chyt Landovského, kalili jsme spolu. No a tam jsem skončil, když jsem urazil Oldřicha Nového, toho slavného herce. Jemu se totiž nelíbily moje dlouhé vlasy, začal říkat, že Beatles nosí paruky a tak. Úplně jsem se mu vysmál.

Jseš spokojenej?

Jo, jsem, rád se bavím. Ale nejsem spokojenej s některejma lidma, co jsou vychcánci. Ale když to víš, tak ti to neublíží. Mám postavení prezidenta klubu (směje se). Protože, když jsme si psali stanovy klubu, řekli jsme si, že předseda je v JZD a ROH, takže musíme mít prezidenta, a hotovo.

A pořád mě baví muzika, muzika, co dělají mladí lidé. Třeba Janny Richter. Honza umí dělat zábavnou show. Taky mám rád Blue Moon Club, předtím se jmenovali Elvisovi sirotci. Hlavně jsem chytil ty devadesátý léta, který jsou pro dnešní lidi nepředstavitelný, to bylo neskutečný. Já byl takzvaně u všeho. Nevím, jak jsem to dělal. Hned jsem se s těma lidma sčuchnul. Ale myl jsem okna s arcibiskupem, dobrý to bylo. Výborný to bylo. Já sem zažil věci. Každý máme nějaký příběh. Až nebudu moct držet volant, napíšu knihu vzpomínek. Jenomže já už jí vlastně píšu, a volant stále držím pevně.

Černý leopard není žádným speciálním druhem. Od běžných leopardů se liší pouze tím, že má melanismus – nadbytek pigmentu v těle, který způsobuje jeden specifický gen. V historii se černého leoparda povedlo vědcům v Africe zdokumentovat jen třikrát. Poprvé v roce 1909 v Etiopii a v letech 2007 a 2018 v Keni. To však neznamená, že tu nebyli a nejsou další jedinci. Lidé si o nich vyprávějí legendy a snad každý má v rukávu nějakou historku, kde a kdy černého leoparda viděl.

Planeta zvířat

Jestli toužíte zažít luxusní dobrodružství na safari, udělejte pro sebe jednu věc:

Nejezděte sem jen na jeden nebo dva dny v rámci výletu, kterým si jen zkrátíte dovolenou u moře. To je jednak zbytečně náročné cestování, protože pláže jsou od safari většinou poměrně daleko, a jednak byste si to nikdy neužili dostatečně. Místo symbolické ochutnávky proto ze safari udělejte hlavní chod. Protože koupat se nebo ležet u bazénu budete v životě ještě mockrát, ale jak často se objevíte v krajině, které vládnou divoká zvířata a člověk tu znamená tak strašně málo? Přestože o to důležitější je lidský přístup k takovým místům… A kterou africkou zemi si vybrat? My doporučujeme jednoznačně Keňu, zvlášť pokud na safari míříte poprvé. Známe tady hned dvě oblasti, které vám předvedou všechny tváře safari a především všechna zvířata, za kterými se sem vydáváte: Od lvů přes leopardy až po nosorožce. Ani hroši tu nejsou žádnou vzácností, sloní rodiny jsou tu naprosto běžnou součástí krajiny, o zebrách, antilopách nebo buvolech ani nemluvě. A když víte, kam a s kým vyrazit, možná zahlédnete i super vzácného černého leoparda.

TEXT Zdenka Tomis

Vzpomínky na Afriku

Jestli jste si jako malí rádi hráli na dobrodružné expedice a v představách se uprostřed africké savany vydávali po stopách lvů, slonů a žiraf, máme pro vás dobrou zprávu. Dnes se můžete vydat na cestu, která vám tyhle sny nejen splní, ale ještě dalece překoná.

Mezi džunglí a mrakodrapy

-1.2884892, 36.8230976

Vaše cesta na safari pravděpodobně začne v Nairobi, kam se z Prahy létá například přes Paříž. Odtud pak z maličkého, ale komfortně vybaveného (je to mimochodem jedno z mála míst, kde si dáte skvělou výběrovou kávu) Wilsonova letiště budete miniaturním letadlem pokračovat na safari. Ale ještě než to uděláte, zůstaňte aspoň na jeden den v této moderní africké metropoli. Nairobi je jedním z nejvýznamnějších ekonomických center východní Afriky a často se mu díky rychle rostoucímu technologickému sektoru a start-upové scéně přezdívá Silicon Savannah. Ovšem už tady začíná setkání s úchvatnou přírodou. Přímo v centru totiž leží park Nairobi – jediný národní park na světě, který leží přímo uprostřed velkoměsta. Tady můžete pozorovat lvy, žirafy, zebry nebo nosorožce, zatímco v dálce za nimi stojí panorama kancelářských budov. Nairobi je zároveň místem, kde se mísí koloniální historie s novou africkou architekturou. Dominantou města je například Kenyatta International Convention Centre, jedna z nejznámějších staveb v zemi, která byla otevřena v 70. letech a dlouho patřila k nejvyšším budovám

v Africe. Je výrazně ovlivněna brutalismem, takže si v ní budete připadat jako doma. Ikonická věž se spirálovitým tvarem a vyhlídkovou plošinou navíc nabízí jeden z nejlepších pohledů na Nairobi. Mezi nové obchodní čtvrti s moderními podniky i hotely patří Westlands. → kicc.co.ke, kws.go.ke

Jako z filmu

-1.4431175, 35.2073950

Jestli jste na safari úplně poprvé, začněte v oblasti Masai Mara. Právě tady se totiž zrodil typický, i když trochu nepřesný obraz safari, jak ho v posledních desetiletích zobrazují filmy a fotografie. Obvykle totiž safari nevypadá jako ve Vzpomínkách na Afriku. Většinou je plné keřů, stromů, je členité a skalnaté, zvířata jsou v něm plachá, velmi dobře schovaná a vy je musíte stopovat. Ale filmové safari, které skutečně existuje v Masai Maře? Placatá krajina, jejíž horizont končí v nedohlednu, a díky tomu tu jsou zvířata nevídaně v klidu. Mají dokonalý přehled o každém nebezpečí, a tak mohou klidně hodiny nerušeně odpočívat. A protože lidí, kteří se tu pohybují pouze na otevřené korbě Land Cruiseru, se nebojí, vy je můžete pozorovat z bezprostřední blízkosti a při každé vyjížďce potkáte neuvěřitelně bohatou koncentraci zvířat. Zatímco ze začátku budete bez sebe, že vidíte volně se pasoucího slona, už druhý den se ze slonů, zeber, antilop i žiraf stane samozřejmost a vy budete dychtit po větších lahůdkách. I lvů je tu požehnaně, a tak není vzácnost potkat lvici se lvíčaty, vidět je při lovu, nebo třeba ve chvíli, kdy odpočívají vedle právě uloveného buvola a s ironickým úsměvem pozorují blížící se hyeny, které doufají, že na ně

také něco zbyde. V této oblasti žijí také leopardi a gepardi, a s dobrým průvodcem zahlédnete i nosorožce. Tento druh je však extrémně ohrožený a v celé oblasti jich zůstalo jen pár desítek. Navíc nežijí ve stádech, jsou to samotáři, mají rádi křovinaté oblasti, kde se lépe ztratí. Jsou také poměrně plaší a jejich teritoria jsou veliká. Hlavní sezona tady startuje se začátkem léta. To tady totiž vrcholí velká migrace, během níž miliony pakoňů a zeber migrují mezi Masai Marou a sousedním Serengeti, které se nachází za jen pár kilometrů vzdálenou hranicí s Tanzanií. Ožívají také krokodýli v řece Mara, protože zatímco přes rok se živí rybami a menšími savci, touto dobou si troufnou i na větší „oběti”. → www.masaimara.com

Safari glamour

-1.2483054, 35.0128013

Protože na safari se nemůžete pohybovat na vlastní pěst, ale vždycky jen s průvodcem, žádné velké hrdinské výpravy se tu nekonají. Proto rovnou rezignujte na touhu dokázat si, že přežijete i v divočině s málem a naopak si dopřejte safari se vším všudy. V oblasti Masai Mara je jednoznačně nejstylovějším i nejkomfortnějším ubytováním &beyond Bateleur Camp, který leží pod zalesněným srázem Oloololo na západním okraji Masai Mara a nabízí nádherné výhledy do otevřené savany a zároveň pocit většího soukromí než některé rušnější části rezervace. Zároveň vám tu poskytnou i prvotřídní průvodce a řidiče, tím pádem se už po celou dobu pobytu o nic nestaráte. Místo si nehraje na moderní designový hotel uprostřed buše, naopak vědomě navazuje na zlatou éru afrických expedic. Interiéry připomínají ten už zmíněný filmový svět – leštěné dřevo, starožitný nábytek, kožená křesla Chesterfield, měděné vany, křišťálové karafy a desítky drobných detailů odkazujících na historii východní Afriky. Přesto se tu necítíte jako v muzeu, ale jako v elegantním soukromém sídle někoho, kdo sem jezdí už po generace. Pocit domova ještě zajistí místní servis. Na ranní vyjížďky na safari se vyráží klidně v šest ráno a snídáte až po návratu kolem desáté, ale ani to personálu nezabrání, aby vám ještě před odjezdem nepřipravili čaj, kávu nebo třeba horkou čokoládu. A klidně vám ji spolu s dekou dají i na cestu – brzy ráno totiž na otevřeném autě bývá poměrně chladno dokonce i ve dnech, kdy potom teploty vystoupají ke třicítce. → www.andbeyond.com

Autentická Afrika

-1.0063130, 34.8790596

Abyste poznali nejen svět zvířat, ale i život místních obyvatel, dejte si jeden den cestou z ranní vyjížďky zastávku ještě ve vesničce Kilgoris. Funguje jako obchodní a správní centrum pro okolní venkov, kde se mísí pastevecká kultura Masajů se zemědělskými oblastmi obývanými etnikem Gusii. Jde o velmi autentické místo, kde vás vaši průvodci rádi vezmou třeba do místní školy, na trhy řemeslných výrobků místních žen nebo na některý z workshopů v komunitním centru společnosti Wild Impact, která vzdělává jak místní obyvatele, tak turisty, aby lépe pochopili, že lev v savaně není jen úctyhodné a nebezpečné zvíře, ale nedílná součást ekosystému.

→ www.kilgoris.org a wildimpact.earth

Vyšší level

0.3291407, 36.8895168

Druhou oblastí, kterou byste v Keni měli jednoznačně navštívit, je náhorní plošina Laikipia u severních hranic. Sahá od úpatí hory Mount Kenya až ke srázům Velké příkopové propadliny. Přestože se zde prolínají soukromé ranče s dobytkem a komunitní rezervace, Laikipia si zachovává typický divoký charakter, je skalnatá a členitá. Představuje navíc takové safari pro pokročilé. Uvidíte tu totiž i spoustu dalších druhů zvířat, která jste dosud možná ani neznali, a kromě toho jde o jedno z mála míst na světě, kde žije vzácný černý leopard, a tak se připravte na dobrodružné noční jízdy v náročném terénu, často se zcela vypnutými světly auta, jen s červeně filtrovanými ručními reflektory, abyste neoslnili zvěř. Tajemný černý leopard přitom není samostatným druhem, jde o běžného leoparda s genetickou mutací zvanou melanismus, která způsobuje nadměrnou tvorbu tmavého pigmentu. Desítky let existovaly jen ojedinělé zprávy a fotografie tohoto zvířete, až v roce 2019 zveřejnili vědci první kvalitně zdokumentované snímky volně žijícího černého leoparda v Keni, pořízené právě v oblasti Laikipia. Ta se tak zařadila mezi několik málo míst na světě, kde existuje reálná šance „černého pantera“ spatřit. Naplánovat to však úplně nelze – za týden ho nemusíte vidět ani jednou, anebo můžete mít štěstí jako skupina Australanů, kteří přijeli po nás a potkali ho hned první večer. → new.laikipia.go.ke

Za hranicí představivosti

0.4814622, 36.7463476

Síť &beyond, která provozuje luxusní lodge nejen v Africe, ale třeba také v Bhútánu, Peru a má svou jachtu také na Galapágách, právě v oblasti Laikipia nedávno otevřela nové ubytování, které překoná všechny vaše představy o luxusním ubytování. Suyian Lodge totiž není o okázalosti, ale o umírněné architektuře a interiérech, které jsou skoro stejným zážitkem jako samotné safari. Bydlíte tu v samostatných vilách, z nichž každá má nejen svoji terasu s bazénem a venkovní sprchou, ale také výhled, který vám dá pocit, že máte celou Keňu jako na dlani. Je tu také dokonalé spa i tělocvična, o několika terasách s barem, krbem a bazénem ani nemluvě. Tady najednou volný čas, který máte přes den mezi ranní a večerní vyjížďkou na safari, plyne zbytečně rychle.

→ www.andbeyond.com

Druhá nejvyšší

-0.1529714, 37.3170158

Kdybyste náhodou zatoužili vyměnit savanu a safari za trochu jiný typ krajiny a možná ještě o něco větší dobrodružství, uprostřed země se tyčí Mount Kenya, druhá nejvyšší hora Afriky, která se svými 5199 metry dokonce převyšuje většinu evropských Alp. Ačkoliv leží téměř přímo na rovníku, její vrcholky právě díky extrémní nadmořské výšce pokrývá led a sníh. Hora je pozůstatkem dávného vulkánu, který byl kdysi mnohem vyšší, než je dnes. Dnes má tři hlavní vrcholy: nejvyšší Batian, o něco nižší Nelion a turisticky dostupnější Lenana. Zatímco na Batian a Nelion vedou náročné horolezecké výstupy, na vrchol Lenana, tyčícího se do výšky 4985 metrů, se můžete vydat i vy. Stačí vám dobrá kondice, lezecké zkušenosti nepotřebujete. Výstup obvykle trvá několik dní, aby si tělo zvyklo na řidší vzduch, a nejčastěji se chodí po trasách Sirimon nebo Chogoria. Odměnou nejsou jen výhledy na keňskou krajinu, ale také úplně jiný svět než na safari, tedy horské louky, bambusové lesy, obří lobelky a staré jalovce,

které vypadají jako z jiné planety. Zajímavé je, že hora má několik výškových „pater“ přírody – od tropického lesa na úpatí, přes vysokohorské pásmo až po ledovce nahoře. Národní park Mount Kenya je dnes chráněnou oblastí a patří mezi místa zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO. Zůstává sice ve stínu slavnějšího Kilimandžára v sousední Tanzanii, ale také díky tomu nabízí mnohem klidnější zážitek. → www.mtkenyapark.org

Hodina přírodopisu

Strávit pár dní na safari znamená zažít tu nejzábavnější lekci přírodopisu v životě. Připravte se na každodenní přísun zážitků a informací, které vám otevřou ústa na hodně dlouho. Tady jsou některé z nich.

TEXT Zdenka Tomis

Slon versus člověk

Věděli jste, že sloní chobot má kolem 40 000 svalů? Pro srovnání: Celé lidské tělo má jen něco přes 600 svalů. Chobot navíc nemá žádné kosti ani klouby, tvoří ho hlavně svaly, šlachy a vazivová tkáň a díky jejich obrovskému množství dokáže zvednout i několik set kilogramů váhy, ale zároveň sebrat ze země malý oříšek, nasát vodu, komunikovat dotekem i vydávat zvuky.

Keňa na mlýnku

Keňa je sice kávová velmoc, která produkuje jednu z nejoceňovanějších káv na světě, ale moc se netěšte. Většina produkce totiž míří na export a představa, že tu budete na každém kroku pít výběrovou kávu, je proto zcestná. Místní navíc preferují spíše čaj. A vy taky budete, až ochutnáte, co vám tu po ránu naservírují.

Bílá na černém

Další šokující poznatek, který na vás na safari čeká, je, že zebra ve skutečnosti není černobílá, ani bílá s černými pruhy, ale naopak. Biologové se o to sice léta přou, ale technicky vzato je kůže zeber pod srstí černá, takže právě tahle barva převládá. Mimochodem, každá zebra má unikátní vzor pruhů - stejně jako lidé otisky prstů.

50 jazyků

Možná vás zarazí, že i místní se mezi sebou velmi často baví anglicky. Nenechte se zmást, není to z úcty k vám, abyste se necítili hloupě, že nevíte, o čem se baví. Je to spíš tím, že zatímco vy si myslíte, že všichni jsou tu Masajové, v Keni ve skutečnosti žije více než 50 národnostních skupin a kmenů a většina z nich mluví úplně jiným jazykem. Často jsou jazyky natolik odlišné, že si mezi sebou nerozumí, a tak je přirozené, že i Keňané mezi sebou používají angličtinu. Mimo jiné to znamená, že tu všichni mluví perfektně, což z nich také dělá skvělé průvodce.

Odpočinek především Lvy často vnímáme jako hbité šelmy, krále zvířat, kteří jsou neustále v akci. Jenže oni si úplně na pohodu dvacet hodin denně prospí. To taková žirafa spí klidně jen dvě hodiny denně. Proto až pojedete na noční vyjížďku po safari, budete potkávat až překvapivě mnoho ve tmě se procházejících žiraf.

Leopard na stromě Pokud vám průvodce řekne, ať se díváte do korun stromů, přestože jste právě vyrazili po stopách leopardů, není to vtip. Leopardi si totiž svou kořist často vytahují několik metrů nad zem, aby jim ji nesebrali lvi nebo hyeny. Není proto výjimkou zahlédnout na větvi stromu antilopu, která vypadá, jako by tam vyrostla. Pro leopardy je to ale jen dobře zabezpečená spižírna.

21. ročník prestižního turnaje družstev bankéřů v golfu

Bank of the Green

Indiana Jones a životadárný nektar

Jak sám přiznává, s whisky začal hned po škole. A podle nás trochu kecá, protože v době, kdy chodil do školy teenageři začínali s pitím mnohem dřív. Legendární Harrison Ford je totiž ročník 1942 a za pár dní (13. července) oslaví 84. narozeniny. Ať už mu věříte, nebo ne, s pitím whisky začal v šedesátých letech minulého století a může si tak připsat více než šedesát let zkušeností. A pozor – vzhledem k tomu, že Harrison byl a je hollywoodská hvězda, nešlo o žádné laciné patoky! Je jasné, že zmlsanější jazýček, který umí ocenit kvalitní a chuťově dokonalou whisky, byste hledali jen těžko. “Mám rád trochu razance na začátku, možná trochu ostrosti, kousnutí, a pak zážitek - to kousnutí se v ústech promění v něco dost komplexního,” nechal se slyšet při uvedení limitované edice whisky Glenmorangie, která nese jeho jméno a jejíž chuť schválil. Tomu schválení předcházela řada dnů, kdy Harrison s týmem Glenmorangie ochutnával whisky z různých sudů a ladil jednotlivé vrstvy chuti. Pak následovaly měsíce, kdy mezi Skotskem a Amerikou putovaly desítky vzorků, než vznikla finální receptura jež odpovídá Harrisnovu osobnímu vkusu. Chce se říci – práce snů. A myslí si to i Ford. Tuhle práci přirovnává k natáčení filmu, jen s tím, že v tomto případě měl větší kontrolu nad výsledkem. A jaká limitka Glenmorangie schválená slavným Indim je? Bronzově zlatá. Má výraznou a živou chuť citrusů doplněnou o jemnější nuance pečeného chleba, meruněk, muscovadového cukru a máslového karamelu. Závěr je dlouhý, s tóny pomerančového oleje, kůže a dubových tříslovin.

Tohle je léto, jak má být

Podobně jako již mnohokrát v minulosti, si vypůjčím slova méně slavné písně Karla Gotta, abych uvedl téma letní rubriky, tentokrát té gurmánské. Protože jak zpívá mistr, dlouho nebylo léto, jak má být. Ale teď ho tu máme. A je pekelně horké! Co s tím? Někoho láká pólo hrát, druhý si v trávě zdřímne rád. A co je zásadní? No přeci chladné nápoje!

TEXT Petr Jansa

Ušlechtilým sklem se neťuká!

Člověk se občas ocitne na místě, kam úplně nepatří. A občas tam dělá věci, které se úplně nehodí. Jako třeba ťuknout si sklenkou Riedel, která je plná vzácného ročníkového šampaňského vína Dom Pérignon Vintage 2008 Plénitude 2. Jak mi totiž sdělil jeden znalec, přesně to se s ušlechtilým sklem nedělá. Pozvedám tedy sklenku do výše očí a přeji vám, ať se na podobné rady vykašlete a naplno si užijete víno, které stojí za to. Přesně takové představil francouzský šampaňský dům v nově otevřeném a luxusním Chateau Peruc. Nové ročníky Dom Pérignon Vintage 2017, Dom Pérignon Vintage 2008 Plénitude 2 a Dom Pérignon Rosé Vintage 2010 tam rovnou spároval s exkluzivním menu, o které se postarali ambasadorka Dom Pérignon, šéfkuchařka Eva Che, a šéfkuchař Château Peruc Saša Pavlović. A byl to skutečný zážitek. Zejména při ochutnání Vintage 2008 Plénitude 2, které šéfkuchaři doplnili halibutem a houbovým consommé. Tohle víno se na

stůl dostalo po dlouhých patnácti letech zrání a chutnalo neuvěřitelně svěže. Bohužel už v tuto chvíli je v Česku kvůli obrovskému zájmu znalců vyprodané. Naštěstí jsou tu ještě dva neméně povedené várky. Zatímco Vintage 2017 odráží výrazné klimatické kontrasty ročníku a nabízí harmonickou, opulentní, ale stále svěží chuť, Rosé Vintage 2010 staví na síle Pinot Noir a spojuje intenzitu s noblesou.

→ Více na www.chateauperuc.com

V Žatci se ťuká!

Znáte něco lepšího, než si zajít na pivo, po několikátém žejdlíku si pohodlně ustlat pod peřinkou a usnout spánkem spravedlivých? My ano! Spojit to všechno v jeden kompaktní zážitek a udělat to v žateckém výčepu Oblouk. Ten se otevřel letos v březnu v historickém domě, který originálně zrekonstruoval a zařídil ateliér ORA, a kde najdete i několik designových apartmánů k přespání. Do půlitrů tu čepují pivo z nedalekého létajícího pivovaru Falkon a určitě se najde i něco na zub.

→ Více na www.obloukova171.cz

Golf Resort Karlštejn

I. ročník prestižního turnaje družstev finančníků v golfu Promoted

Master of the Green

Bačák na červeném koberci

Ačkoliv je slavný český ilustrátor Michal Bačák (41) aktuálně na opačné straně zeměkoule, před svým odjezdem udělal fůru práce, kterou můžeme obdivovat, než se zase vrátí. Kromě velkoplošných tapet pro novou cukrárnu Myšák na Hradčanech se postaral i o vizuál k signature drinku letošního 60. ročníku filmového festivalu v Karlových Varech, který stojí na rumu Don Papa. Nejen o tom jsme si povídali v našem rozhovoru.

TEXT Petr Jansa

Když spolu teď mluvíme, jste v Hongkongu. Co tam děláte?

Ano, jsem zde na umělecké rezidenci, která se koná díky West Kowloon Cultural District, Generálnímu konzulátu České republiky v Hongkongu a The Chemistry Gallery. V Hongkongu jsem potřetí a miluji to tady! Město, lidi, jídlo. A vcelku nepřekvapivě je tady i nádherná příroda.

Je to nezvyk, ale tentokrát rozhovor s vámi není v sekci o umění, ale v gurmánské rubrice. Takže – ven s tím! Co vaše chuťové pohárky v Hongkongu nejvíc zaujalo?

Myslím, že jsem si mezi hongkongskými přáteli vysloužil pověst co do jídla velmi otevřeného gwailou – tak tady říkají lidem z Evropy. Dobré jídlo je zde smyslem života, 140 % Hongkongčanů mluví o jídle bez přestání. Popis chutí, textur, receptů a dobrých restaurací je zde nedílnou součástí jakéhokoliv hovoru s kýmkoliv. Michelinské hvězdy se tu snad práškují z letadla a zdobí dveře od nejluxusnějších restaurací a barů až po poslední budku z vlnitého plechu s plastovým štokrletem k sezení.

Tak pojďte do nás, udělejte nám chutě! Kromě několika drobností jsem nadšený ze všeho. Třeba včera jsem měl výbornou mandlovou polévku s vepřovými plícemi. Char siu a siu mai jsou tady všude a nade vše. A nejlepší sladkokyselé vepřové, co jsem kdy jedl, se tady v jedné dělnické jídelně v Kwun Tongu podává na ledu. Ale také mám

své limity – nakládané a sušené ovoce chutná jako periodická tabulka prvků, nad pečivem jsem zlomil hůl už v prvních dnech a myslím, že stinky tofu si dost užiju v očistci, tak proč bych ho měl jíst teď?!

Jste gurmán, nebo jste spíš typ té Hrabalovské postavy ze Slavností sněženek, co všechno sežere?

Spíš druhá možnost. A česnek taky okopávám nejraději vleže!

Mimochodem, když jsme u Hrabala. Rád chodil ke Zlatému Tygrovi. Máte taky svůj oblíbený podnik?

Je to jakákoliv autentická pivnice. Nejblíž do ateliéru to mám z hospody Na Mělníku. Ale mám rád i jídelny, takové ty „táckárny“. A v Litomyšli je skvělá školní jídelna nebo vietnamské restaurace. Ostatně, to, že pho je nedílnou součástí české gastronomie už víme.

Čekal jsem, že mi řeknete cukrárnu Myšák, kde vaše ilustrace bdí nad věnečky a indiánky. Nejen v centru, ale i v té nové na Hradčanech. V čem je nová tapeta jiná, než tapiserie ve Vodičkově?

To co obě práce spojuje, je snaha reagovat na místo, jeho historii. S architektkou Terezou Froňkovou byla radost bavit se o motivech. Ve Vodičkově ulici byla cukrárna Myšák zdobena interiérem v orientálním stylu, proto je motivem “tapiserie” čínská zahrada. Myšák ve Schwarzenberském paláci je obklopený středoevropskou renesancí a na dohled od Hradu. Tereza přišla s nápadem zobrazit architektonické motivy a já je doplnil o poetiku rudolfinské Prahy. Alchymistické pojednání o tom, že nejryzejší zlato je z másla a nikoliv margarínu a elixírem mládí jsou vzpomínky na laskonku, indiánka a němou tvář z Císařova pekaře. Ó Adonai!

Ve svých hravých kresbách sem tam použijete i typické české pochutiny. Jaká patří ve vašem díle k nejzobrazovanějším?

Petře, nerad to říkám a musím s tím něco udělat, ale je to pivo.

S tím nejde nic moc dělat. Pivo je prostě láska na celý život. Stejně jako bůček, rum, nebo film. Nechme ale pivo na piedestalu a pojďme na další místa. Máte radši rum, nebo film? Jsem moc rád, když se oba fenomény spojí dohromady. A tím nemyslím jen rum v cukroví u vánočních filmů.

Abych tu nenadálou otázku vysvětlil čtenářům – jste autorem vizuálu, který doprovází letošní oficiální drink MFF Karlovy Vary. A jeho základem je rum Don Papa. Měl jste možnost ho ochutnat? A jak ovlivnil vaši práci?

Ty lahve mají krásnou etiketu, obsah taky. Obojí mě inspirovalo u kreslení. (směje se)

To mi zavání dlouhými pracovními večery. Jak dlouho jste na vizuálu pracoval? A můžete si vybrat odpověď v hodinách nebo litrech.

Já jsem velmi špatný matematik a převod jakýchkoliv jednotek je pro mě noční můrou a bitevním polem. Práce na vizuálu pro Don Papa byla ale spíš procházkou růžovým sadem - hlavně díky týmu, se kterým jsem komunikoval.

Mimochodem, rum Don Papa pochází z filipínského ostrova Negros, který je z Hongkongu co by kamenem dohodil. Měl jste příležitost se na Filipíny podívat?

Na Filipínách jsem nikdy nebyl a zatím jsem o nich nepřemýšlel. Víte, mně stačí výlet do Chřibů. Ale věřím, že je to tam vyloženě ráj! Co mají chřibské túry a negroské hiky společné je jednotné turistické značení podle Klubu českých turistů.

Fakt? To jsem vůbec nevěděl. Jak se to stalo?

V rámci rozvojové pomoci ho tam zavedli studenti Mendelovy univerzity v Brně. Přijde mi to jako roztomilý příklad našeho neškodného pivního ko-

lonialismu. Já motiv barevné turistické značky propašoval do ilustrace vizuálu.

Jak máte rád rum?

Tuzemský v hruškovém frgálu. A velmi jsem si pochutnal na koktejlech při příležitosti představení vizuálu Don Papa.

A co filmy? Máte nějaké oblíbené?

Asi je to buď druh ADHD, nebo lenost, ale pokaždé, když si mám před spaním pustit nový film, tak raději usnu hned nebo až potom, co film vyměním za audiopovídku. Do kina moc nechodím a vlastně bych na třech rukách mohl spočítat filmy, které znám sice už nazpaměť, ale když je čas, tak si je rád pustím znovu a znovu. Většina z nich jsou české, od Karla Zemana, Jiřího Brdečky nebo pánů Svěráka a Smoljaka. Tajemný hrad v Karpatech a gothamská katedrála z Burtonova Batmana jsou moje nejoblíbenější filmové památky.

Ovlivnily nějaké filmy způsob, jakým se díváte na kresbu/malbu?

Určitě. Vynález zkázy, Baron Prášil a Cesta do pravěku byly v dětství jedním z filmových návodů, jak se na svět dívat s nadšením a humorem - jak díky scénáři, tak hlavně pro neskutečnou výtvarnou stylizaci.

To jsou krásné klasiky. A co nějaké filmové guilty pleasure?

Mými guilty pleasures jsou Indiana Jones, Vražda na večeři, Fantomas versus Scotland Yard, Mladý Frankenstein Mela Brookse a Pytlákova schovanka.

Poslední otázka – vidíme se ve Varech?

Naposledy když jsem jel na filmový festival, tak jsem ztratil brýle, vypadly mi někde u Chomutova z vlaku. Výběr filmů byl tímto dost ovlivněn. Byly tam opravdové pecky, ale titulky přes půl plátna neměl žádný z nich, tak si pamatuji jen dabovaný dokument o sibiřských Němcích. No a letos jsem do srpna v Hongkongu a tak se utěšuji tím, že jediné, co tu můžu ztratit, jsou naděje na atletickou postavu.

Nechť šampaňské teče proudem!

Na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary letos poteče Mumm proudem. A chladit se bude v unikátním skleněném objektu od sklářského designéra Františka Jungvirta.

TEXT Petr Jansa

Nestává se často, aby léty prověřená spolupráce filmového festivalu a šampaňského domu měnila pravidla. Ostatně, filmový festival v Cannes je toho se svým třiatřicetiletým partnerstvím se značkou Piper-Heidsieck důkazem. V Karlových Varech mělo dlouhá léta neotřesitelnou pozici šampaňské Moët & Chandon. To však před rokem potichu vyšumělo a na jeho místě stanul festivalový nováček v podobě šampaňského domu G.H. Mumm. Ten byl doposud spojován spíše se sportovními událostmi jako Formula E, America’s Cup nebo třeba Kentucky Derby. Ani ve světě filmu ovšem není tahle láhev žádným začátečníkem. Objevila se i v takových klasikách, jako je Moje nejmilejší žena nebo v legendárním snímku Casablanca s Ingrid Bergman a Humphrey Bogartem. Film prostě značce G.H. Mumm zachutnal. A Mumm zase zachutnal hostům festivalu.

Možná i proto se letos na festivalu ve Varech objeví podruhé. A nebude to jen tak. Spolu se zásobou lahví totiž dorazí i unikátní skleněný objekt inspirovaný coolerem, který speciálně pro tuto příležitost navrhl designér František Jungvirt a který vyfoukli mistři v lindavské sklárně AJETO. Může to být cooler, stejně jako váza. Rozhodnutí je na vás. Faktem je, že váží přes dvacet kilo a že na unikátním brusu pracoval mistr Jiří Štencl z Jablonce nad Nisou dlouhých 16 dní.

Tento objekt míří do dražby, která bude startovat na částce 300 000 Kč, výtěžek poputuje Nadaci Dagmar a Václava Havlových VIZE 97. Pokud by vám originál unikl, je zde ještě další možnost. Vznikla totiž i menší verze podle návrhu Františka Jungvirta. Na trh se dostane v limitované edici 12 kusů a v prodeji bude exkluzivně na www.prestigeselection.cz

3 otázky pro Františka Jungvirta

Čím je tento skleněný objekt unikátní?

Pro mě jednoznačně tím, že jde o největší kus skla, který jsem vytvořil. Klíčovým prvkem designu je jeho růžovo-červené zbarvení, které odkazuje na legendární stuhu Cordon Rouge. Dosáhli jsme ho barvením za pomoci oxidu zlata.

V jakém skle si nejraději vychutnáváte šampaňské?

Preferuji vysoké flétny, kde lépe vynikne perlení. Zároveň mi útlé sklenice připadají elegantnější.

Jaké jsou vaše tři nejoblíbenější filmy?

Kolja, Forrest Gump a Velký Gatsby.

Nejkrásnější zahrada v centru Prahy!

Sezónní a Michelinské menu | BBQ večeře | živá klavírní hudba

Výjimečné prostory pro společenské události, oslavy a konference

Možnost zakoupení dárkových voucherů

Prožijte nezapomenutelné okamžiky přímo v srdci Prahy!

Letní barmanská škola

Nemusíte žonglovat se šejkrem naplněným dvaceti ingrediencemi, ani se pokoušet o složité drinky s vyšlehanými bílky. Dali jsme dohromady čtyři jednoduché recepty, které zvládnete udělat bez profesionálních pomůcek a kterými během léta dostanete každou návštěvu.

PŘIPRAVIL Petr Jansa

Aromatizované víno Lillet Rosé, 446 Kč / 0,7 l, prodávají vybrané obchody Bezdýmné zařízení na nahřívaný tabák IQOS ILUMA i PRIME REMIX s holografickým designem, letní limitovaná edice je dostupná pouze pro členy IQOS CLUBU, www.iqos.com

LILLET ROSÉ SPRITZ

Když má na něco chuť, ale vlastně neví na co. Dala by si něco jako Aperol nebo Hugo, ale do růžova…

Ingredience

• 4 panáky Lillet Rosé

• 8 panáků toniku

• 1 plátek grapefruitu

Postup

Do skleničky na víno naplněné ledem nalijte Lillet Rosé a tonik. Jemně promíchejte a ozdobte plátkem grepu.

SPICY LEMONADE

Když je třicet ve stínu, potřebujete se dostat do nálady a nemáte čas ani chuť hrát si na barmana...

Ingredience

• 2 panáky vodky ABSOLUT × TABASCO

• 8 panáků ovocné limonády

• ½ limety

• Kajenský pepř a sůl

Postup

Do jednoho mělkého talířku vymačkejte šťávu z limety, do druhého nasypte směs kajenského pepře a soli (1:1). Namočte okraje skleničky ve šťávě a poté obalte v pepři a soli. Naplňte sklenici ledem a vložte plátek limety. Přilijte vodku a nakonec limonádu.

„Když jsem byl mladší, měl jsem pravidlo nikdy nepít tvrdý alkohol před obědem. Dnes mám pravidlo nikdy ho nepít před snídaní.“

Sir Winston Churchill

SPICY MANGOSÉ

Když si potrpí na luxus, dala by si něco ovocného i pikantního a ráda zapaří na songy od Pharrella Williamse.

Ingredience

• 2 kapky kořeněného bitteru

• 1 lžička agávového sirupu

• 4 panáky mangového nektaru

• Moët & Chandon Ice Impérial

Postup

Do sklenice na whisky dejte velkou kostku ledu a na něj kápněte bitter a agáve. Nalijte mangový nektar a dolijte vychlazeným šampaňským.

Vše jemně promíchejte, aby se nektar a šampaňské spojily, aniž by se ztratily bublinky.

CON LIMONE GIN & TONIC

Když nedáte dopustit na starou dobrou klasiku, ale v létě máte rádi osvěžující citrusový twist.

Ingredience

• 2 panáky Malfy Gin con Limone

• 6 panáků toniku

• pomerančová kůra

Postup

Vysokou sklenici naplňte ledem, přelijte ginem a doplňte vychlazeným tonikem. Ozdobte pomerančovou kůrou.

Staré dobré časy

S novým konceptem Brasserie 1932 se pražský hotel Almanac x Alcron vrací do dob své největší slávy. Masaryk byl prezidentem, Baťa úspěšně rozvíjel své impérium a v tehdy zbrusu novém hotelu si dávaly dostaveníčko hvězdy typu Adiny Mandlové, Hugo Haase či Vlasty Buriana. Krom lokálních surovin a exkluzivních lahůdek, jakými byli třeba raci, chřest nebo želví polévka, zde byla velmi populární fúze české a francouzské gastronomie. A právě ta je vlastní i novému šéfkuchaři podniku, kterým se stal Leonhard Wenzel.

TEXT Petr Jansa

Leo není v Alcronu žádným nováčkem – do zdejší kuchyně se vrátil již potřetí. Tentokrát si s sebou přináší nové zkušenosti z michelinských kuchyní i novou vyzrálou vizi. Jeho návrat vlastně symbolicky odráží samotný koncept nového podniku, který se také vrací zpět ke kořenům. „Moderní českou gastronomii vnímám jako návrat k tradičním pokrmům. Tahle klasicky bohatá jídla se ale snažím připravovat lehčeji, aby vynikla samotná surovina. Můj přístup je méně o objemu a více o rovnováze,“ říká Leo, jehož signature pokrmem je konfitovaná kachna s jablkem, omáčkou s kmínem a slaninou a knedlíkem či nokem. Snad proto, aby si dva nesmiřitelné tábory fanoušků ikonického filmu Pelíšky mohli vybrat to své. My jsme si s Leem povídali nejen o jeho nové roli, ale i o tom, jak ho baví život v Praze a co dělá, když zrovna nevaří pro své hosty.

Když jste chystal nový koncept, našel jste ve starých jídelácích či kuchařkách z první republiky nějaké jídlo, které jste do nového menu zařadil?

Nedá se říct, že bych dal na menu konkrétní pokrm, ale z materiálů pocházejících z té doby jsem si vzal hodně inspirace. Nejvíc mě oslovila ta jednoduchost jídel, která se tehdy podávala. Právě na základě toho jsem vytvořil menu, které by mělo být přístupné a srozumitelné pro každého.

O vás se ví, že jste „omáčkovej“. A jelikož máte kořeny v Německu, možná budete tím správným člověkem, který by měl odpovědět na věčnou otázku: Kdo je v počtu a pestrosti omáček lepší – Češi, nebo Francouzi?

Je pravda, že v Česku jsou omáčky velmi důležitou součástí pokrmů. Pro mě je ale nepřekonatelným vzorem francouzská kuchyně a její omáčky. Neříkám, že jsou lepší než české, ale francouzský systém základních omáček je neuvěřitelně propracovaný.

Jakou omáčku vy osobně považujete za nejlepší vynález v celé historii gastronomie?

Nedokážu vybrat jednu. Kdybych měl ale zmínit několik

Leo přiznává, že k jeho guilty pleasures patří sladkosti, což ostatně můžete vidět níže. A taky české pivo, což vidět nemůžete. A bez jakých surovin si neumí představit život?

Bez másla, burraty, těstovin značky Benedetto Cavalieri a bez ryb a mořských plodů.

svých oblíbených, byly by to omáčky Béarnaise, Bordelaise, Beurre Blanc a šampaňská omáčka.

Před návratem do Alcronu jste pracoval v pražském podniku Café de Paris, kde si recept na svou ikonickou omáčkou přísně střeží. Nebudu ho z vás tahat, ale musím se zeptat –když jste si ten recept přečetl, překvapilo vás, co je v něm za ingredience?

Musím říct, že velmi. Tu omáčku jsem chutnal nesčetněkrát, ale některé její ingredience bych nikdy nedokázal rozklíčovat. Co můžu prozradit – je jich víc než třicet.

Než jste přišel do Česka, dlouho jste pracoval v německých restauracích. Je něco, co vás na české kuchyni překvapilo? Přiznám se, že mě překvapilo, jak jsou si některá jídla podobná. Je ale pár věcí, které mám na české kuchyni opravdu rád a které v Německu nejsou tak populární. Je to především využívání hub, lesních plodů a bobulovin, stejně jako nakládání a konzervování surovin.

Jak důležitá jsou pro vás kuchařská ocenění? V michelinské restauraci už jste pracoval. Je pro vás vlastní hvězda

důležitý milník, nebo vám na tom zas tolik nezáleží a je pro vás důležitější mít v kuchyni pohodu jazz, jak se u nás říká?

Myslím, že mohu mluvit za většinu šéfkuchařů: gastronomická ocenění jsou důležitá a mnoho z nás je považuje za svůj cíl. Když jsem začínal vařit, snil jsem o tom, že jednou získám michelinskou hvězdu. Postupem času si ale po zkušenostech z různých restaurací v různých zemích najdete vlastní cestu a uvědomíte si, jaký styl kuchyně vám nejvíc vyhovuje. Jídlo, které vařím v Brasserii 1932, není typickým materiálem pro michelinskou hvězdu. Je pohodovější, méně komplikované a zaměřené na tu radost, kterou člověk z jídla má. Jeden cíl ale mám. Chci v průvodci Michelin získat ocenění Bib Gourmand.

Mimochodem, jaká je vaše oblíbená hudba? A hraje vám něco v kuchyni při vaření, nebo je tam hrobové ticho?

Hudbu miluji, je velkou součástí mého života a poslouchám ji téměř neustále. Mám rád různé žánry, ale nejčastěji asi rock. V kuchyni máme hudbu povolenou pouze během ranních a odpoledních příprav. Během samotného servisu ji nepouštíme, protože chci, aby se celý tým soustředil a navzájem si naslouchal. To je pro hladkou komunikaci klíčové.

Do Prahy jste přesídlil z Berlína, kde jste žil řadu let. Co jste tam nejraději dělal, když jste měl volno?

Jsem velký fanoušek fotbalu, takže mnoho víkendů trávím na stadionu nebo kopáním s přáteli. No a Berlín samozřejmě nabízí spoustu skvělých barů, restaurací a parků, kde se dá to volno trávit opravdu příjemně.

To si dovedu představit. Po Berlíně vás Praha nenudí?

Praha? To rozhodně ne. To město miluju, stejně jako jeho přírodu a celkovou atmosféru. I to je důvod, proč jsem se sem před téměř sedmi lety přestěhoval. Gastronomie se tu navíc velmi rychle rozvíjí a má čím dál vyšší úroveň. Jsem tu spokojený a upřímně si nedokážu představit jiné místo, kde bych chtěl trávit svůj život.

Co kromě kuchařiny vám dělá radost? Někteří kuchaři sbírají staré kuchařky (tím myslím knihy), jiní si tetují na tělo oblíbené suroviny, další obrážejí televizní pořady. Co vy?

Když nejsem v kuchyni, rád vyrazím se svým psem do přírody. To je věc, která mě uklidňuje a pomáhá mi relaxovat. Taky hodně rád cestuji a jsem vděčný, že se mi v posledních letech povedlo podniknout celou řadu zajímavých cest. A ano, i já sbírám kuchařky, což je trochu nebezpečný koníček, protože člověk má neustále chuť kupovat další a další. Ve své sbírce mám jak moderní tituly, tak knihy staré padesát let. Je fascinující je mezi sebou porovnávat.

Když jsme u těch vášní, máte nějaké své „guilty pleasures“? Rozhodně sladkosti, čokoládu a české pivo.

Hledání Svatého grálu

Vzpomenete si ještě na finále misteriózní televizní série Ztracená brána z pražského podzemí?

Vrcholilo v Rotundě Nalezení sv. Kříže, v níž se podle scénáristů otevřela brána do jiných světů, kde se možná ukrýval i Svatý grál… Těsně vedle, pánové! Poznání nepoznaného, odhalení nečekaných souvislostí a nalezení překvapivé harmonie najdete jen o pár desítek metrů dál –v restauraci Parzival.

TEXT Petr Jansa

Upřímně? Neměl jsem žádná velká očekávání. Když jsem se koncem loňského roku dozvěděl o další z řady hotelových restaurací v historickém centru Prahy, které se rozhodly postavit svůj marketing na šéfkuchaři, co před lety míval michelinskou hvězdu, říkal jsem si, že jde jen o šikovný tah. O to víc, když onen šéfkuchař nechal své hvězdy ležet ladem, oceňovaný berlínský podnik zavřel a z ničeho nic se usadil v Praze, kde začíná od nuly. Zrovna tady – to určitě!

Jenže ono je to všechno trochu složitější. Dnešní rychlá doba prostě člověka nutí zjednodušovat, a aniž by si ověřil fakta, tak i velmi rychle odsuzovat. A zatímco do podniku nabízejícího nový typ zákusku běžím mílovými kroky vždycky, když mi ho v instagramovém feedu vyhodí algoritmus, restauracím tolik šancí nedávám. A jak se ukázalo při mé včerejší návštěvě Parzivalu, je to velká škoda. Zatímco fotogenické dezerty z pražských bister

jsou chuťově totožné a liší se maximálně tvarem, velikostí nebo cenou, restaurace dokáže překvapit.

Jiná liga

Během letošního roku jsem vyzkoušel degustační menu ve třech vyhlášených podnicích, z nichž jeden byl dokonce oceněn michelinskou hvězdou. Dostal jí zaslouženě, o tom není pochyb. Přesto mě jeho menu ničím nepřekvapilo –nechybělo foie gras, lanýž, espuma,

křehoučká ryba, ani originální dezert – to vše oživeno desítkami výrazných a pracně vyráběných komponentů. V Parzivalu to ale bylo jiné. Nešlo jen o úspěšnou aplikaci okoukaných trendů z vyhlášených světových podniků, tady byla cítit vlastní invence a neuvěřitelný cit pro mixování zdánlivě neslučitelných chutí. Vezměte si třeba klasické pečivo podávané na začátku degustace, které si v dobrých podnicích sami pečou a často ho servírují se šlehaným máslem a ochucenou solí. V Parzivalu vám na stole přistane ještě teplá listová brišoška doplněná marmeládou z olivového oleje. Že je to zvláštní? To bezesporu je, ale buďte si jistí, že to budete milovat. A to ještě nejsme ani u prvního chodu – počkejte, až ochutnáte hořčičnou zmrzlinu s grilovanou meruňkou!

Už když na stole přistál první amuse bouche, bylo mi jasné, že zdejší šéfkuchař rozhodně nebude druholigový kuchtík nakynutý marketingovým práškem do pečiva. To, co vychází z kuchyně, má nápad, vyladěnou chuť, koncept a v neposlední řadě duši. Zabralo to víc než 2500 znaků, ale je čas, aby šéfkuchař Gal Ben Moshe slyšel mou upřímnou omluvu za předčasné odsouzení! Mistře, mýlil jsem se a sypu si popel na hlavu. Vy rozhodně nejste další z řady marketingových nástrojů.

Cesta kolem světa

Ještě než vám udělám chutě popisem aktuálního menu, za kterým do Prahy létají Galovi fanoušci ze všech koutů světa, sluší se v krátkosti odvyprávět jeho životní příběh, který se propisuje do každého komponentu, co se na talíři objeví.

Gal Ben Moshe nepatří k šéfkuchařům, kteří by se vypracovali přes televizní soutěže a instagramové recepty. Vyrůstal v Tel Avivu, místo románů četl kuchařky, prošel londýnskými restauracemi i chicagskou tříhvězdou Alinea a nakonec si otevřel vlastní podnik v Berlíně. Právě tam našel svůj rukopis postavený na moderním pojetí levantské kuchyně. Skutečný průlom však

přišel až s restaurací The Prism, kterou v roce 2019 otevřel se svou ženou (ta v jeho podnicích pracuje jako sommeliérka). O rok později získal michelinskou hvězdu a vše nasvědčovalo tomu, že v Berlíně zůstane. Pak ale přišla nabídka z pražského hotelu Bookquet a po dlouhých úvahách, zda řídit oba podniky, přišlo překvapivé rozhodnutí. Berlínská restaurace nadobro zavřela dveře a šéfkuchař s rodinou se přestěhoval do Prahy.

Tak se zrodil Parzival. Ben Moshe ho pojmenoval po jednom z rytířů, kteří v románu Wolframa von Eschenbacha z přelomu 12. a 13. století hledali Svatý grál. Restaurace v přízemí historického domu U Kuchyňků, kde byla hospoda už v 15. století, je překvapivě útulná a moderní. Minimalistickému interiéru dominují přírodní materiály a zemité barvy doplněné vkusnými obrazy s pražskou tématikou. Jediným výraznějším prvkem je nástěnná malba hodin pražského orloje, která však nijak neruší. Veškerou pozornost tak na sebe strhávají dokonale naaranžované chody, které postupně přistávají na stole a jejichž degustace zabere klidně

tři hodiny. A buďte si jisti, že nudit se rozhodně nebudete.

Vlastně nevím, jestli se hodí, abych vám tady popisoval jednotlivé chody a jejich chutě. Byla by škoda přijít o ten moment překvapení, který přichází s každým ze šesti, potažmo jedenácti, jídel, co se před vámi postupně odhalují jako umělecká díla. Už při prvním pohledu na ně se vám chce zatleskat a když dojíte, chce se vám aplaudovat znovu, tentokrát ve stoje. Ne, nepřeháním. Počkejte, až se na tuhle cestu kolem světa v Parzivalu vydáte. Můj favorit? Nemůžu se rozhodnout mezi Makrelou „Aburi“ se sezónním salátkem a krevetou Kattayif s pistáciemi. To je ale ten nejmenší problém. Horší je, že bych si je dnes dal k večeři znovu. Za degustační menu zaplatíte 3 200 Kč, s vinným párováním pak o 1 800 Kč navíc. Kdo patří k pravidelným návštěvníkům degustačních restaurací, mi dá zapravdu, že to rozhodně není vysoká částka. Zejména když si člověk uvědomí, že mu jídlo vaří šéfkuchař, který několik let za sebou obhájil michelinskou hvězdu. → Více na www.parzivalrestaurant.cz

Nolanovým dobrým zvykem je pracovat s těmi nejlepšími. Do svého nového snímku tedy vyzobal herce, se kterými měl dobrou zkušenost z minulosti. V hlavní roli Odyssea se objeví Matt Damon, který si zahrál v Oppenheimerovi i Interstellaru. A trojlístek doplní ještě Anne Hathaway a Robert Pattinson –hvězdy jeho dalších snímků. K nim si přidejte ještě Toma Hollanda, Zendayu, Charlize Theron či Lupitu Nyong’o a máte casting jako víno. Myslím, že tohle by mohlo klapnout. Schválně, tipnete si kolik cen Nolan příští rok posbírá?

Odyssea

Naposledy o něm bylo slyšet v roce 2024, kdy posbíral snad všechny možné i nemožné filmové ceny za režiji snímku Oppenheimer. Teď se Christopher Nolan vrací a celý svět netrpělivě čeká, jak si poradil se žánrem, jenž mu není úplně vlastní. Jasně, na kontě má jeden historický velkofilm za druhým, ale s touhle novinkou se přeci jen vydává mnohem hlouběji do historie, než kam ho pustil Oppenheimer, nebo Dunkirk. O čem je řeč? O mytologickém eposu, který vznikl na základě Homérovy epopeje a který vypráví příběh krále Odyssea, který dle legend vymyslel slavného Trojského koně. Skvělá vychytávka, o které se mluví dodnes. Nicméně zatímco dnes trojský kůň naštve maximálně tak majitele PC bez antivirového systému, bájný král ostrova Ithaka tehdy nakrknul bohy. A ti se rozhodli, že mu návrat domů za manželkou Pénelope a synem Télemachem trochu zkomplikují. No a zatímco Odysseus vzdoruje bohům, obrům a svůdné kouzelnici Kirké, jeho žena má co dělat s odoláváním mužům, kteří by si chtěli podmanit ji i celé království. Kdo ve škole dával pozor, ten ví, jak to dopadne. Kdo povinnou četbu vynechal a dostal pětku, ten se teď může těšit na moment překvapení, který vzejde z Nolanova scénáře.

→ V kinech od 16. července 2026

Je tady léto, tak neseďte doma!

Na dva měsíce odhlašte streamovací platformy a vyražte do kina. Rozhodně je na co koukat…

Birthday Party

Na soukromém ostrově kdesi ve Středomoří právě začíná honosná narozeninová party. Pro svou jedinou dceru Sofíu ji tu pořádá Marcos Timoleón (Willem Dafoe), magnát ve stylu Aristótela Onassise. Je konec 70. let a zatímco Marcos i Sofía chystají jeden pro druhého nepříjemné překvapení, pozvaní hosté využívají oslavu jako dokonalou záminku k tomu vetřít se do magnátova života a přihřát si u něj vlastní polívčičku. A jak se oslava s postupující nocí stává stále divočejší a dekadentnější, střet mezi otcem a dcerou se řítí k nevyhnutelnému završení.

→ V kinech od 13. srpna

Hořské svátky Nejnovější film

Pedra Almodóvara, který je považován za jeho vůbec nejosobnější.

→ V kinech od 6. srpna

Bojovník

Hvězdně obsazený film, ve kterém se kromě Martina Fingera, Kryštofa Hádka, Davida Matáska a Milana Ondríka objeví třeba i rapper Calin, vypráví příběh vysloužilého mistra Evropy a olympijského medailisty v boxu Pavla „Hoffa“ Hoffmeistera, který se po letech rozhodne vrátit do světa bojových sportů. Tentokrát však boxerský ring vymění za klec MMA. Bývalý šampion tak musí čelit nejen novým pravidlům, ale i svým vnitřním démonům. Mohla by to být pěkná pitomost, ale vzhledem k tomu, že se pod režiji a scénář podepsala dvojice Vojtěch Frič a Tomáš Dianiška, nejspíš se máme na co těšit.

→ V kinech od 13. srpna

Pramen

Drama o jedné kapitole našich dějin, ve které o možnosti Romů mít děti rozhodoval stát.

→ V kinech od 16. července

Zápas století Dokument o tom, že zápas mezi

Anglií a Argentinou v roce 1986 přesahoval svět sportu.

→ V kinech od 20. srpna

Spider-Man: Zbrusu nový den

Úspěch v podobě 81% na ČSFD a pozice 683. nejoblíbenějšího filmu mluví za vše. Spider-Man: Bez domova si vysloužil pokračování. A to přichází právě letos v létě. Jde o zcela novou kapitolu příběhu Petera Parkera i Spider-Mana. Od událostí posledního filmu uplynuly čtyři roky – Peter je teď dospělý, žije sám a svou existenci dobrovolně vymazal ze životů i vzpomínek těch, které miluje. V New Yorku jako Spider-Man bojuje se zločinem, ale je to stále náročnější. A to ho ještě překvapí nová fyzická proměna, která ohrožuje jeho existenci. V hlavních rolích opět Holland, Zendaya a Cumberbatch! → V kinech od 29. července

Cliffhanger

O tomhle filmu se začalo mluvit už v roce 1993, krátce po premiéře stejnojmenného thrilleru se Sylvesterem Stallonem. Jeho vzniku ale osud nepřál a reboot, ve kterém by hlavní hrdinkou byla žena, se stále odkládal. V roce 2023 Sly vítězoslavně oznámil přípravy na pokračování a… O rok později se z projektu stáhl. Inu, osud tomu nechtěl. Na jeho místo nastoupil Pierce Brosnan, který hraje zkušeného horolezce a provozovatele luxusní chaty v Dolomitech. Během výletu s mladým miliardářem však oba přepadnou a jediná osoba, která tuhle dvojku může zachránit, je bývalá horolezkyně s pořádnou fóbií.

→ V kinech od 27. srpna

Smrt Robina Hooda

Všichni známe slavného Robina Hooda v plné síle, všichni víme, jak bohatým bral a chudým dával. Tenhle film nás ale zavede do chvíle, kdy většina pohádek končí. Vlastně ještě dál. Vezme nás do bitvy, kterou Robin Hood (Hugh Jackman) považoval za svou poslední. Mohl by to být konec, ale ten stařík se díky jedné tajemné ženě ještě na chvíli probudí k životu a dostane druhou šanci. Tohle drama není o legendě, kterou známe. Je o drsných posledních dnech člověka, který si životem nese spoustu šrámů a výčitek, co mu nedají spát. Kromě Hugha se můžete těšit na Jodie Comer, nebo Billa Skarsgarda.

→ V kinech od 13. srpna

Vzhlížet ke hvězdám

Režisérská legenda Ridley Scott se po velkofilmech jako Napoleon či Gladiátor II vrhl na… Další epický thriller, tentokrát natočený na základě knižního bestselleru Petera Hellera. Odehrává se ve světě, kde je touha přežít přirozeným instinktem, kdežto lidskost vzácnou volbou. Takže vlastně jako v reálu. Scott na plátně vypráví příběh mladého pilota Higa (Jacob Elordi), který se díky záhadnému rádiovému signálu rozhodne opustit izolovanou usedlost, jež sdílí s vojenským survivalistou Bangleyem (Josh Brolin), a vydat se do neznáma. Tam chce najít naději a právě onu lidskost, ve kterou nepřestává věřit.

→ V kinech od 27. srpna

Rajská hudba pro vaše uši…

Letošní léto začalo dřív, než jsme čekali, z čehož máme nepokrytou radost. Tady jsou čtyři tipy na soundtrack pro horké letní večery.

TEXT Kay Buriánek

Dukla a Berlin Manson. Tihle dva nejvýraznější reprezentanti současné tuzemské indie scény jsou ukázkou toho, jak funguje česko-slovenská semknutost v reálu. Obě kapely přerostly z malých klubů na velká pódia a neustálé koncertování a sounáležitost s publikem je katapultovala do zcela jiného vesmíru. Přesto zůstávají nohama na zemi a otevírají témata, se kterými se jejich vrstevníci dokážou identifikovat. Hvězdné manýry nehledejte. Jsou to pořád kluci, co rozumí ulici, svým městům i generačním problémům. Nehledají řešení, někdy o nich trochu rezignovaně mluví, jindy glosují neutěšenou současnost. Dukla je typicky pražská záležitost, jejich texty a melancholická hudba navazují na československou novou vlnu počátku 80. let, odkazuje na skupiny jako Letadlo, Soubor tradičního popu, Abraxas, ale i na literaturu nebo trampskou píseň. K tomu všemu se hrdě hlásí stejně jako k milovaným Vinohradům. Slovenská kapela Berlin Manson vznikla původně jako duo Patrik Nagy a Adam Gragun na začátku covidové hysterie bez ambice vystupovat živě, což se velmi rychle změnilo. Jejich minimalistický hybrid punku, tanečních vibes, lo-fi rapu a nekompromisních textů, které reflektují současné sociální problémy a zaujímají jasný antifašistický postoj, z nich pomalu ale jistě udělal mluvčí té části generace, která nežije jenom konzumem a lhostejností. Přibráním bubeníka jejich zvuk ještě víc přidal na údernosti a fakt, že mezitím přesídlili do Prahy, kde jsou v současnosti schopní vyprodat i ten největší klub, reflektuje to, že česko-slovenská alternativní scéna existuje a nabírá na síle.

A tady dochází k nečekaně plodnému průniku obou kapel. Vše začalo letos na jaře instagramovou zprávou od Patrika z Berlin Manson Lukášovi Vydrovi, frontmanovi Dukly: „Čau Lukáš, nechcel by si urobiť spoločný trek?" Když během prvního večera vymysleli a nahráli tři kompletní písničky, bylo jasné, že z toho bude celé album. Rychlost zrodu Gaanz, tedy měsíc od první schůzky nad pivem až po samotný release, odráží zběsilé

tempo doby, ve kterém vznikl. Reflexe stárnutí, osamělosti, bytové krize nebo jen obyčejného vyčerpání z toho všeho koncentrovaná do necelé půlhodiny. Album kompletně vznikalo u Patrika ve zkušebně během několika květnových večerů a kromě nekompromisního přístupu s ničím se moc nemazat je stoprocentním ‘do it yourself’ produktem, který se nevyhýbá srovnání s domovskými kapelami obou protagonistů. Naopak, syrovost prvních singlů Berlin Manson skvěle koexistuje se subtilními náladotvornými kytarovými linkami a každodenností sycenými texty Lukáše Vydry tak jak je známe z Dukly.

Duo přiznaně pracuje s estetikou domovských projektů, bere si z ní nejelementárnější prvky a spojuje je zpět v surovou hmotu, originální, přesto už známou. Tohle album prostě nejde pustit z hlavy. Zažírá se pod kůži jako handpoke kérka z mejdanu, co se trochu zvrhnul, která stejně po čase zmizí, protože proč ne. Sbal si svý sny do černýho kufru, pošli je první třídou k moři, pak se jdi projít do Stromovky, vyskoč a uleť, obkruž město, všechny sídliště, že jich tu je, začni v Modřanech, leť na Stodůlky, přes Rajskou zahradu až na Černej most. Genialita jednoduchosti. Žijeme město a k tomu nám hrajou Gaanz.

Rumspringa

Nejnovější album dua Ear spojuje folkovou intimitu s elektronickou katarzí a vytváří tak zasněné album o dospívání. Jonah Paz a Yaelle Avtan, kteří se potkali na privátní newyorské umělecké škole Bard College, tvoří laptop twee hudbu. Ta prská a rozlévá se, jako sjetá SD karta. Po vydání debutového singlu Nerves v roce 2024, mimochodem nahraného na iPhone, si tato dvojice získala ohromný ohlas na univerzitních večírcích a ravech po celé zemi. Pak přišla loňská alba The Most Dear a The Future, která balancovala na pomezí popu, ambientu, folku a dance s nádechem rustikálního mysticismu. Jejich nejnovější album Rumspringa sází na ještě jemnější přístup a sofistikovaně buduje tenzi od jemně zpívaných lo-fi melodií až po kontrolovaný syntezátorový chaos. Název alba vychází z tradice amišů, kteří dětem po dosažení plnoletosti umožňují strávit nějaký čas mimo komunitu, než se rozhodnou, zda se vrátí. Rumspringa je album zabývající se právě podobnými přechodovými fázemi mezi teenagerskými léty a zatím nepoznanou dospělostí.

Iceage

For Love of Grace & the Hereafter

Punk vždycky byl a stále je záležitostí mladých lidí. Když Iceage v roce 2011 vydali strhující debut New Brigade, šlo jim o to zachytit bouřlivou energii svých živých vystoupení. Nebylo na něm místo pro zdlouhavé skladby ani studiové vychytávky. Zrát začali až ve chvíli, kdy zpomalili a přetransformovali svou výjimečnou energii do ponuré velkoleposti. Tato evoluce začala na albu Plowing Into the Field of Love (2014) a vyvrcholila na albu Seek Shelter (2021), které do transformace vneslo vliv Madchesteru i gospelové sbory. S novým albem se kruh uzavírá. Vrátili se do malého studia na švédském venkově, kde chtěli jen pracovat s tím, co vymysleli ve zkušebně a nahrát to na pásku. Syrovost. Rønnenfelt je jako zpěvák ve skvělé formě. Srovnání s nejlepší érou Nicka Cavea & the Bad Seeds z počátku devadesátých let je nasnadě už proto, že tematicky často vykresluje romantiku jako hazardování s katastrofou a temnotou. Ale v průběhu celého alba vpouští dovnitř i trochu světla a připomíná nám, že potěšení a naděje mohou trápit stejně jako bolest.

Bezmála dvouhodinové album se 31 skladbami se objevilo bez velkého rozruchu po téměř šesti letech od jejich poslední novinky. Shromažďuje vzácné nikdy nevydané archivní nahrávky, spolu s několika novými skladbami. Salem z Michiganu už skoro dvě desetiletí patří k mizícím a znovu se vynořujícím fenoménům. Jack Donoghue a John Holland jsou hudební anomálií, která tak trochu omylem definovala velké žánrové zemětřesení jménem witch house. Nyní se vrací s albem Red Dragon, které organicky navazuje na poslední vydané Fires in Heaven a pokračuje v ponurém, fragmentovaném zvuku, který Salem charakterizuje již od nejranějších nahrávek. Projekt vychází společně s novou spoluprací s kultovní značkou Supreme, což odráží dlouhodobé propojení kapely jak s undergroundovou hudbou, tak s módní kulturou. Red Dragon nepůsobí jako nějaká radikální proměna, ale spíš jako další silný přírůstek do jejich diskografie, která je dlouhodobě prezentuje jako geniální intoxikované chameleóny operující napříč žánry.

Olivia Rodrigo

You Seem Pretty Sad For A Girl So In Love

Tohle album je ucelené, koncepční a právě natolik alternativní, aby vyniklo v popovém prostředí. Zvukově jde o nejlepší věc, jakou kdy Rodrigo natočila. Neutuchající vlna emocí, strhující melodie, specifický nádech new wave a post-punku 80. let... to všechno perfektně funguje jako soundtrack každodenního idylického života. O to více je matoucí, že z hlediska textů je to pravděpodobně její nejméně zdařilé album. Skoro to vypadá, jako by instrumentace zakrývala určité nedostatky v textech a nutila posluchače se smířit s verši, které jsou buď kýčovité, nebo vágní. Naštěstí jsou tu ale momenty, za které je třeba ji milovat. Třeba když s ní Robert Smith zpívá duet v písni What’s Wrong With Me? a jeho věčně zlomený hlas se s jejím pozoruhodně dobře doplňuje. Navíc textové narážky na skladbu Just Like Heaven v úvodní písni Drop Dead nebo skladby, jež jsou svými basovými linkami a akustickými kytarami zcela zjevně poctou The Cure, to vše je jasným důkazem o existenci jejich silného vlivu. Jo, všichni máme rádi Roberta.

Staré dobré výpravy za kulturou…

Nevzdávejte se kultury a během divadelních prázdnin vyražte na výstavu.

125 Škoda Motosport

Škoda Muzeum, Mladá Boleslav

Letos je tomu už 125 let, co se závoďáky české výroby prohánějí po závodních okruzích. Při té příležitosti si mladoboleslavské muzeum připravilo speciální výstavu, která se věnuje právě těmto rychlým šípům. Celkem je na ní vystaveno 15 exponátů, mezi kterými najdete Laurin & Klement FC z roku 1908, legendární Škodu Popular MD z roku 1937, nebo ikonickou Škodu 130 RS, která se po asfaltu proháněla v roce 1978. Kromě hlavní expozice je otevřeno i unikátní Depo Motosport, kde najdete výstavu zasvěcenou dvacítce závodních speciálů, včetně unikátní Škody Sport, která se v roce 1950 zúčastnila vytrvalostního závodu 24h Le Mans. → Od 22. května 2026 do ledna 2027, museum.skoda-auto.cz

Memory of Touch

Kunsthalle, Praha

Od února 2022, kdy byla pražská galerie otevřena, je to vůbec poprvé, kdy návštěvníkům servíruje samostatnou výstavu vlastní sbírky. První kapitola z plánovaných dvou, propojuje díla moderního, poválečného i současného

umění s pracemi šesti výrazných osobností české umělecké scény. Díla Bohumila Kubišty nebo Běly Kolářové na výstavě vstupují do dialogu například s pracemi Valentýny Janů či Romana Štětiny a otevírají tak nové souvislosti mezi minulostí a přítomností.

→ Od 19. června do 8. října 2026, www.kunsthallepraha.org

Marilyn Monroe: A Portrait

National Portrait Gallery, Londýn

Od narození legendární americké herečky uplynulo letos 1. června 100 let. Při té příležitosti pořádá londýnská galerie ve spolupráci s pozůstalostí Marilyn Monroe jedinečnou výstavu portrétů, z nichž některé vytvořili nejvýznamnější fotografové a umělci 20. a 21. století. Díla Andyho Warhola, Marlene Dumas, Jamese Gilla, Cecila Beatona či Richarda Avedona jsou doplněna i osobními předměty samotné Marilyn, což dokupy pomáhá lépe pochopit ženu, která pro mnoho z nás i desítky let po své smrti zůstává záhadou.

→ Od 4. června do 6. září 2026, npg.org.uk

Text: Petr Manák Foto: archiv muzeí, galerií a knižních nakladatelství

Průvan na poličce…

Nové knihy, které rozhodně nezůstanou ležet ladem

Jsem tu novej

Britský velvyslanec v Česku se ve své prvotině dělí o zážitky a zkušenosti z devíti míst na pěti kontinentech, kde během své kariéry žil.

Náměstí říšského kancléře

Román popisuje tragické osudy dvou milenců v soukolí historických událostí mezi roky 1919 a 1945. Zatímco budoucí Magda Goebbelsová se s Hansem snaží uniknout z nešťastného manželství, on vztahem s ní maskuje svou homosexualitu. Nora Bossongová, Argo

Vypráví o tom, jak obtížné je neustále začínat znovu a s humorem sobě vlastním poodkrývá oponu moderní diplomacie.

Matt Field, Universum

Vespa

Podivuhodná večerka

Tajemný Tokko, který se z bezdomovce stane nočním prodavačem, stojí v centru příběhu plného naděje, lidskosti a nečekaných setkání. Díky muži se postupně začnou měnit životy všech lidí, kteří se kolem večerky motají a kteří hledají vlastní místo ve světě. Hojon Kim, Host

Kniha, která vznikla při příležitosti osmdesátého výročí sestrojení prvního motocyklu Vespa není další publikací stroze popisující cestu této italské legendy. Jde spíše o kulturní portrét, který se věnuje vlivu legendárního skútru na různé oblasti. Knihu si můžete pořídit samostatně, nebo s originální helmou. Michael Köckritz, Assouline

Krakonoš

Duch hor, který trestá zlé a dobré odměňuje.

Bájná postava, o které už od 16. století kolují legendy, a která se objevuje nejen v pohádkách. Skrz Krakonoše, Rübezahla, nebo také Liczyrzepa, jak mu říkají Poláci, lze ale originálně vylíčit i dějiny střední Evropy. Ivana Čornejová, Paseka

Zrození atomové bomby

Vše, co jste kdy chtěli vědět o vývoji, existenci i použití jaderné bomby, ale báli jste se na to byť jen pomyslet. Příběh nejničivější zbraně světa je zároveň i příběhem naší civilizace, ve kterém se propojuje věda, politika, literatura, film i osudy celé řady lidí. Richard Rhodes, Host

Rodinu nezapře – pracovna Františka Svěráka (35) je plná filmařského vybavení a knih. Syn Jana Svěráka a vnuk Zdeňka Svěráka vystudoval fotografii, dnes pracuje jako střihač a kameraman. Podílel se na snímku Betlémské světlo a v kinech mu právě běží komedie Pět švestek. Kromě filmařiny se František věnuje i kresbě a svou tvorbu denně zveřejňuje na Instagramu. Kterého výrazného dramatika četl ve dvanácti letech a dnes ho má uloženého vedle knížek svého dědy? A proč těžce nese, když má autor na kontě jen dvě knihy?

TEXT David Hron FOTO David Turecký

Číst v překladu je podle mě škoda

Jsou pro vás knížky důležité?

Moc. Doufám, že papírové knihy nevymizí. Já je zaprvé hrozně rád sbírám, protože je to krásný předmět. Zadruhé si je můžete vzít s sebou do letadla, k moři. Není to tablet, který se rozbije, nebo mu dojde šťáva. Voní to. Čtení je podle mě velmi intimní setkání s člověkem, který si sednul a vypsal se z vlastního nitra, odkud si to zase vy jako čtenář sosáte. To není Netflix, to není svajpování na TikToku – je to dialog s autorem. Pro mě je čtení nenahraditelné. Je to jako s Ernestem Hemingwayem – když jsem ho objevil poprvé, říkal jsem si: „Ty jo, to je chlap, který píše tak, že si připadám, jako když s ním sedím u krbu a on mi

vypráví o svém životě. A to mě teda baví.” Mám pocit, že takhle mohu sedět klidně týden, ani nejíst a jen poslouchat to krásné vyprávění. Když objevím autora, který mě takhle chytne, tak ho úplně hltám. Všechno od něj skupuju a dělám si sbírku jeho knih.

Kolik toho přečtete?

Nečtu na množství. Pro mě je důležité, aby toho měl autor napsaného hodně, aby mi jeho zdroj knih rychle nevyschnul. Když zjistím, že nějaký dobrý spisovatel, má jen dvě knížky, říkám si: „Sakra, to je blbý.” (směje se) Naopak když jich má dvacet, je to jiná. To mám pak radost, že budu mít co číst.

Dáváte přednost paperbackům?

Není to pro mě podstatné. To už si spíš zakládám na pengvínech (knihy z nakladatelství Penguin Books, pozn. red.), protože mají krásný design – to na tabletu nemáte. Každá jejich kniha má zajímavý přebal od výborného ilustrátora, nebo fotografii uvnitř. Krásný je i ten anglický font. Když takovou knížku otevřu, je to pro mě jako přijít na nějakou nádhernou louku nebo lesní mýtinu, cítím ty stromy, tu pryskyřici…

Jakou knihu jste si vzal s sebou na natáčení vašeho posledního filmu Pět švestek?

Původně jsem si myslel, že si nebudu brát žádnou, že na to nebude čas.

„Začínal jsem ve dvanácti Shakespearem a tehdy mě všichni obdivovali, že čtu

tak malej Shakespeara. Zpětně bych řekl, že jeho hry jsou pro děti vlastně docela jednoduché pohádky. Mají krátkou formu, je to rýmovaný ve verších rozepsaný příběh – teď si myslím, že na tom nebylo nic k obdivování.“

Nakonec jsem si sbalil The Sound of the Mountain od Jasunari Kawabaty –poznáte to i podle přebalu, ošuntělého a špinavého. Další Hemingway mi taky kdysi spadnul z lodi a namočil se, takže je fakt olezlej. Ale i to jsou vzpomínky.

Jaká je vaše knihovna?

Malá, ale pro mě krásná. Mám to zorganizované tak, abych v tom měl pořádek. Vpravo je všechno, co jsem přečetl, a těším se, až si to všechno třeba jednou přečtu znovu. Nalevo mám knihy, které jsem rozečetl a nešlo mi to – jako třeba Odysseus od Jamese Joyce. Pak jsem ještě nedočetl zbylé knihy od Johna Steinbecka a později mě přestal bavit i Kerouac, protože některé jeho další knihy se mi zdály podobné těm předchozím. A pak mám na gauči připravené nové knížky – Karla Klostermanna, dalšího Jasunari Kawabatu a další japonské autory, které čtu v angličtině, protože japonsky neumím.

Vy čtete převážně v angličtině, že? Ano, už asi patnáct let. Prostě mi přijde blbý číst knížku v českém překladu, když umím anglicky. Vždyť někteří autoři jsou tak zajímaví, že by to byla škoda.

Kteří?

Třeba nigerijský spisovatel Chinua Achebe, pro něhož je angličtina druhý rodný jazyk. Nebo tady Argentinec Jorge Luis Borges dokonce řekl, že angličtina je skvělá tím, že je jak germánským, tak latinským jazykem, a vzdal se ve prospěch své tvorby rodné španělštiny. Ale zrovna nedávno jsem si po těch patnácti letech koupil českou knížku a to od Karla Kloster-

manna, tedy spisovatele z přelomu 19. a 20. století. Byl jsem totiž na výstavě VLTAVA slavná & splavná, kde byla o Klostermannovi zmínka. Tak jsem to zkusil a to je tedy zase taková archaická čeština, že je to mnohdy až cizí, nebo už pozapomenutý, jazyk.

Najdeme ve vaší knihovně i nějaké knihy, které jsou důležité pro vaši profesi?

Filmařské, kameramanské?

Určitě fotografickou knížku Byways od britského kameramana Rogera Deakinse. Druhou knížku Reflections od Deakinse tu zrovna nemám – půjčil jsem ji tátovi. Ale tahle knížka s fotografiemi Josefa Sudka je naopak tátova a při stěhování jsem mu ji zatáhl. Krásná!

Najdeme tu i nějaké knížky, které odkazují na vaše rodinné kořeny?

Tady mám dědovy knížky, tady zase tátovy. Tady je dokonce jedna básnická sbírka Miloně Čepelky. V divadle Járy Cimrmana mi jí chtěli dát zadarmo, ale já nechtěl. Říkal jsem si: „Prdlajs, já to chci podpořit!” No a všichni – děda, táta i Miloň Čepelka – jsou ve společnosti Williama Shakespeara a dalších britských dramatiků.

Vy jste v pubertě rebeloval proti škole i proti příjmení Svěrák. Promítl se tento váš vzdor i v literatuře? Četl jste nějaké blázniviny?

Možná právě ta Joyceova Odyssea je na mě už trošku bláznivina. Nebo Kerouac – ten byl experimentální a dost rebel. Jinak jsem byl vychovaný spíš klasicky. Začínal jsem ve dvanácti Shakespearem a tehdy mě všichni obdivovali, že čtu tak malej Shakespeara. Zpětně bych

řekl, že jeho hry jsou pro děti vlastně docela jednoduché pohádky. Mají krátkou formu, je to rýmovaný ve verších rozepsaný příběh, který by vydal třeba jen na dvacet stran – teď si myslím, že na tom nebylo nic k obdivování.

Zvládl jste v těch dvanácti Shakespeara pobrat?

Určitě ne. Vždyť spoustu věcí z Hemingwaye jsem asi nepobral doteď. Dneska, když jsem ženatý a mám dítě, bych ho už vnímal jinak. A ve stáří budu zase jiný – člověk určitě chápe knížky podle toho, jak se mění svět kolem něj i on sám, a při druhém či třetím čtení v nich třeba pochopí nějaký význam, který mu předtím zůstával skrytý.

Která z knížek je vaše nejoblíbenější?

Mám problém vybrat jen jednu, protože mám rád spoustu knih. Ale pokud musím, vybral bych In the Heart of Africa od Sira Samuela White Bakera, který o svých cestách po Africe v roce 1860 napsal celkem tři knížky. Četl jsem je asi před třemi lety a všechny jsem je hltal. Je to takové chlapecké dobrodružné čtení, ale Baker zároveň píše o náboženství, otrokářství, a podobných tématikách. Velmi zajímavá kniha, a o to víc mě bavila, že vše, o čem při zkoumání Nilu píše, opravdu zažil.

Najdeme u vás i nějakou podivnost?

Možná Dějiny sexuality. Když mi ji daroval kamarád, grafik a vtipálek, přišlo mi to jako bizár, ale pak jsem se začetl a zjistil jsem, že nejde o žádné oplzlosti, že je to zajímavá kniha. Jsou tam spíš historické věci, třeba že když byl ve Starém Egyptě muž neplodný, tak jeho

Anglické paperbacky jsou nejpočetnějšími obyvateli Františkovy knihovny. „Přijde mi blbý číst knížku v českém překladu. Vždyť někteří autoři jsou tak zajímaví, že by to byla škoda.”

bratr mohl jeho manželce, své švagrové, udělat dítě a ono pak bylo právně uznávané jako syn nebo dcera onoho neplodného muže.

Co máte teď rozečteného?

Již zmiňovaného Karla Klostermanna a pak různé knížky o malování. A taky Waltera Murche, který napsal další krásnou knihu o filmu, střihu, zvuku a tak.

Vaše knihovna ale neslouží jen k uložení knih…

Máte pravdu. Mám tu lampy, synťák, monitory, objektivy, různé kabely, baterie a do toho všeho pergamenový papír na archivaci mých olejových pastelů.

Své pastely a kresby denně přidáváte na Instagram. Proč to děláte?

Původně jsem se chtěl vykreslit, abych mohl připravovat storyboardy pro kameru, pro sebe, abych si to lépe promyslel, abych se zlepšil. Cokoliv člověk dělá každý den, tak v tom musí být zákonitě po nějakém čase lepší. Tedy pokud nejste třeba přerostlý chlap, který se chce živit podlézáním mini stolů, to půjde blbě. (směje se) Ale teď už kreslím spíš proto, že mě to baví. Je to taková moje meditace. Většinou kreslím podle fotek, něco z paměti, v létě se mi občas poštěstí sedět přímo v plenéru. A lidem se to líbí, někdy si ode mě nějaký obrázek koupí, což mě vždy potěší. Navíc je těžké přestat, když už teď maluji desátým rokem. Nekreslím do zásoby, kreslím skutečně každý den. Ono by to asi na Instagramu nikdo nepoznal, ale já z toho pak mám dobrý pocit, že to nebyl proflákanej den.

Reading list Františka Svěráka:

1. In the Heart of Africa, Sir Samuel White Baker, Dodo Press, 2006

2. The Sound of the Mountain, Yasunari Kawabata, Penguin Books, 2011

3. Reflections, Roger Deakins, Grand Central Publishing, 2025

4. Watermark: An Essay on Venice, Joseph Brodsky, Penguin Books, 2013

5. Things Fall Apart, Chinua Achebe, Penguin Books, 2006

6. Suddenly Something Clicked, Walter Murch, Faber & Faber, 2025

7. Green Hills of Africa, Ernest Hemingway, Arrow Books, 1994

8. Lonesome Traveler, Jack Kerouac, Penguin UK, 2000

9. Antonius a Kleopatra, William Shakespeare, Knižní klub, 2006

10. Pošumavské rhapsodie, Karel Klostermann, Nina Iris, 2023

EVOLUCE

Mužů v Česku / 2022 - 2023

Letošní rok se nese v duchu oslav desátého výročí našeho časopisu. To nás přimělo vrátit se zpátky v čase, ponořit se do análů (nemyslete hned na nejhorší), zavzpomínat, to nejlepší z vybraných let oprášit a naservírovat v kontextu dnešní doby. Budete se divit, o čem všem jsme psali, ještě než to bylo trendy…

PŘIPRAVIL Petr Jansa

Nová kapitola

Na jaře 2022 jsem po pár letech zase změnil lokál a v květnovém čísle jsem se poprvé představil jako zástupce šéfredaktora. Od té doby s Muži v Česku trávím každý den, každou noc, a ráno se vedle nich probouzím. V souvislosti se jménem našeho časopisu to může znít trochu divně a já můžu působit jako homosexuální prostitut, ale co nadělám – já ten název nevymyslel! Ať tak či onak, byly to krásné roky, náročné roky, chvílemi to byla práce snů a jindy to zase stálo za starou bačkoru. Určitě bych v mailové schránce našel i pár pěkně vydatných a hodně dlouhých mailů, které jsem v záchvatu vzteku psal našemu vydavateli a které líčily, jak mě všechno ser… To ho většinou tak nasr… že mi musela volat jeho drahá žena a to nasr… uklidňovat na obou stranách. Vzhledem k tomu, že jsem pořád tady a píšu tyhle řádky, zjevně je v tom mediátorství dobrá. Mužům v Česku se v těch letech dařilo a na titulkách se objevila celá řada legend i začínajících hvězd, které tehdy znalo jen pár zasvěcených a dnes jsou slavní u nás i za hranicemi. Když se na ně dívám, hned mě napadá celá řada příběhů a vtipných průšvihů, které se odehrávaly na pozadí a které se ve finále k vám čtenářům nedostaly. O těch vám ale povyprávím ve výročním čísle, které už teď chytáme a na které se můžete těšit po prázdninách. Tady bych si ale rád vzpomněl na stylistu Honzíka Pokorného, se kterým jsme začali pracovat jen pár měsíců před jeho smrtí a který byl vždycky zárukou toho, že focení dobře dopadne a že na place bude skvělá nálada. Osobně nikdy nezapomenu na výlet, na který jsme společně s partou přátel vyrazili do Cannes. Myslím, že to

bylo někdy v roce 2010. Na pláži hotelu Carlton mě tehdy Honza naučil, že „dolce vita“ není jen trendy slovní spojení, že peníze jsou tu od toho, aby nám dělaly život hezčí a ne bankovní účty tučnější, a taky to, že do klubu se zásadně nechodí v otevřených botách. Ten čas strašně letí. A víte co? V mobilu mám dodnes schovanou poslední zprávu od něj, ve které reaguje na jeden z mých úvodníků. „Amen! Královsky jsem se pobavil,“ napsal tehdy. A já jsem hrozně rád, že to poslední, co jsem pro něho udělal, bylo právě tohle. Odpočívej v pokoji, Honzíku.

RONY PLESL

ZÁŘÍ - ŘÍJEN 2022

Cover story s Ronym Pleslem byla poslední, na které pro nás pracoval Honza Pokorný (1983 – 2022)

„Beru to tak, že když mi bude padesát, už si můžu dělat, co chci. Padesátka je taková hranice, kdy už můžete říct, toto ano, toto ne, toto je dobře a toto je špatně..“

Hynek Čermák, rozhovor s Muži v Česku

Zemřeli

Postcovidové roky sice křivku úmrtnosti opět srazily dolů, ale o to překvapivější některé odchody byly. Někteří byli zbytečně mladí na to, aby odešli, jiní měli za sebou pestrý a dlouhý život. Ať tak či onak, na mnohé s láskou vzpomínáme a věříme, že už s Matthewem Perrym vysedávají v nebeském Central Perku.

Josef Abrhám 16. května 2022

Michail Gorbačov 30. srpna 2022

Jan Pokorný 1. prosince 2022

Pelé 29. prosince 2022

Emil Boček 25. března 2023

Milan Kundera 11. července 2023

Matthew Perry 28. října 2023

Karel Schwarzenberg 12. listopadu 2023

Novinky z kultury

Nejprodávanější alba

Bad Bunny Un Verano Sin Ti 2022 8 milionů

FML Seventeen 2023 6,5 milionů

Nejúspěšnější filmy

Avatar: The Way of Water 2022 2,32 miliardy dolarů

Barbie 2023 1,45 miliardy dolarů

Nejnavštěvovanější filmy v Česku

Top Gun: Maverick 2022 809 977 diváků

Barbie 2023 722 410 diváků

Nové seriály

Wednesday 2022 Netflix

Dahmer – Monster 2022 Netflix

The Bear 2022 Hulu / Disney+

The Last of Us 2023 Max

„Nerad chodím na premiéry, ale jinak mám kino rád. Myslím, že film se má sledovat ve společenství. Lidi se mají společně bát i smát. Když se na film díváte doma v televizi, a můžete mít obrazovku velkou, jak chcete, není to ten zážitek.“

Jiří Bartoška, rozhovor s Muži v Česku

Dříve a nyní

V září 2023 se nám povedl husarský kousek, když Miloš Štěpař během hodiny udělal rozhovor s celou kapelou J.A.R. a David Turecký je během půl hodiny skupinově vyfotil. Tahle událost se zapíše do dějin jako jeden z posledních projektů, kde se všichni sešli v jedné místnosti a kdy Ota ještě nikoho nes… Hrozní jsme, no. Já vím… Jednotka akademického rapu se rozpadla o dva roky později, po koncertě v Poděbradech.

„Někdy je lepší

to

nechat uležet, než o tom dva dny ustavičně přemýšlet.“

Ota Klempíř, budoucí ministr kultury

3 IKONY

Zásadní novinky představené v letech 2022 a 2023

APPLE

Californský gigant uvedl na trh revoluční brýle Vision Pro rozšiřující možnosti AI.

ROLEX

ADIDAS

Retro se vrací do módy a legendární tenisky Samba jsou po půl století opět na vrcholu.

Na oslavu šedesátin modelu Cosmograph Daytona získaly Oystery nový design i strojek.

Roční předplatné časopisu Muži v Česku

1 200 Kč

Nemůžete časopis sehnat ve vaší oblíbené trafice?

Aktuální číslo si nově můžete objednat také online za 95 Kč (stejná cena jako na stánku, včetně poštovného). Časopis pak během pár dní dorazí až do vaší schránky.

Objednávejte na send.cz a muzivcesku.cz

Nard

Kosmetický balíček obsahuje zklidňující bylinný sprchový gel Tea Tree Rosemary (1000 ml) a chladivý šampon Scalp Cooling Shampoo (1000 ml) s mentolem, bylinami, proteiny a aminokyselinami.

Boys Collective je nový internetový obchod s kosmetikou od korejských značek Pyunkang Yul a Nard. Zatímco první sází na jednoduchost, spojuje tradiční korejské byliny s moderními kosmetickými ingrediencemi a dodává pleti hydrataci, rovnováhu a zklidnění, Nard je tu hlavně pro tělo a vlasy. Už název této značky napovídá, že rostlinné extrakty hrají hlavní roli – připomíná léčivku rostoucí v Himálajích. Produkty jsou funkční, příjemné a vhodné i pro citlivou pokožku. Co je ale nejdůležitější – jsou určeny všem bez ohledu na věk, pohlaví nebo to, jaký máte zrovna den. Kluci z Boys Collective nevěří v kult mládí ani v nekonečné rituály. Péče o sebe pro ně není projekt ani koníček. Je to běžná součást každého dne.

Více na www.boyscollective.com