Muži v Česku 5-6 2026

Filmový speciál

Koupelny filmových postav, plakáty z vašeho pokojíčku, bohatá tombola a filmové ceny, o které nikdo nestál.

Srdcerváč vol. 2

Představujeme druhou várku odvážných mužů, kteří mají našlápnuto k velkým úspěchům.

LIBOR MACHÁČEK

Mladá stand-up hvězda vysvětluje, jak je těžké dělat humor v zemi, kde si o sobě každý myslí, že je vtipný.

www.ccc.eu

Obsah

téma

30

Snění o hvězdách, které stojí nohama na zemi

Co bylo v počátcích kinematografie považováno za brak teď aspiruje na Oscary. Vydejte se s námi na cestu po stopách sci-fi.

muž z obálky

38

Libor Macháček

Přerovský patriot míří ke hvězdám nejen obrazně. Kdo je stand-up komik, který vyprodává své turné na několik měsíců dopředu?

52

Srdcerváč

Pokračujeme v našem celoročním projektu a představujeme druhou várku nominovaných mužů, kteří mění svět kolem sebe.

dress code

Když film inspiruje

Podívali jsme se do historie československých filmových plakátů a inspirovali se jejich propracovaným designem.

Česká legenda ze Šestidenní

Mezinárodní šestidenní motocyklová soutěž letos oslaví stovku. My jsme při té příležitosti navštívili našeho nejúspěšnějšího reprezentanta. 110

ŠÉFREDAKTOR Petr Jansa, petr.jansa@newlookmedia.cz ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA Miloš Štěpař, milos.stepar@newlookmedia.cz ART DIRECTOR Štěpán Bejr REDAKCE Václav Rybář, Kay Buriánek, Adam Maršál, Radek Kovanda, Jindřich Hubený, Michal Borský EXTERNÍ SPOLUPRACOVNÍCI Jakub Dohnálek, Šimon Gut, David Hron, Sandra Kisić, Honza Kolář, Petr Manák, Benedikt Renč, Miroslav Romaniv, Vladimír Staněk, Soňa Šajdáková, Jakub Švejkar, Zdenka Tomis, Matúš Tóth, David Turecký, Vojtěch Velický INZERCE Michaela Hromádková, Michaela.hromadkova@newlookmedia.cz, tel.: 602 853 496 / Andrea Manhartová, andrea.manhartova@newlookmedia.cz, tel.: 725 862 010 Hana Trněná Pavelková, hana.pavelkova@newlookmedia.cz, tel.: 737 217 000 / Sofie Mavromatidisová, sofie@newlookmedia.cz, tel.: 777 090 030 SPECIÁLNÍ PROJEKTY Kristýna Motrincová, kristyna.motrincova@newlookmedia.cz, tel.: 608 009 013 MANAŽER DISTRIBUCE Monika Matějková, monika.matejkova@newlookmedia.cz, tel.: 606 417 661 FOTO NA OBÁLCE Matúš Tóth, Libor má na sobě triko, oblek a boty, vše Fendi, info o ceně v obchodě. TISK Triangl, a.s. PŘEDPLATNÉ SEND, spol. s.r.o., Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00 Praha 9 Horní Počernice, Tel.: 225 985 225, GSM: 777 333 370, send@send.cz DISTRIBUCE PNS a.s. EVIDENČNÍ ČÍSLO / ISSN E 22825 / 2533-4506 PERIODICITA dvouměsíčník VYDAVATEL New Look Media s.r.o., Apolinářská 3, 128 00 Praha – Nové Město IČO: 06162894 INSTAGRAM @muzivcesku WEB www.muzivcesku.cz

Máte seznam oblíbených filmů? A

mohl bych ho

vidět?

Zeptejte se mě na co chcete a já vám odpovím. Chtějte po mě vidět co mám na Apple Music a já se budu bránit zuby nehty. Osobně totiž neznám nic osobnějšího, než seznam oblíbených skladeb. Nechci si ani ve snu představit, co by si o mě lidé pomysleli, kdyby zjistili, že mezi Billym Joelem, Madonnou a Beatles mám i album Pasu Pasu Písničky od Dády nebo hitovku Sláva, jsou bály! od Marcely Holanové… Podobně jako s hudbou to mám i s filmy. A vcelku oprávněně. Filmový vkus totiž odráží osobnost člověka stejně jako ten hudební. Zračí se v něm, čím si člověk prošel, v jakém prostředí vyrůstal, jaká traumata si nese životem, odhalí jeho humor, vkus či nevkus, a v mnoha případech i kdejakou úchylku. Samozřejmě mám pár lidí, se kterými si rád vyměním filmové tipy a se kterými občas rád zajdu do kina, ale širšímu publiku bych se se svou filmotékou nikdy nesvěřil.

Když už jsme pro vás ale připravili to filmové číslo, rozhodl jsem se, že půjdu s kůží na trh a alespoň některá má filmová tajemství vám odhalím. Ostatně, je to pro vaše dobro. Nevím, jak vy, ale já často prožívám jakési filmové FOMO, jak dnes mladá generace ráda používá. Prostě ten pocit, že než umřu, nestihnu vidět všechny filmy, které jsem vidět chtěl a měl. Ta představa mi nahání husí kůži, a proto nenechávám nic náhodě. V počítači mám složku „koukačka“ do které házím screenshoty filmů, které chci vidět, a která neustále bobtná. Ten seznam prostě musím stihnout odškrtat, dokud budu ještě vnímat. Přeju vám příjemné pokoukání, ještě lepší počtení a… Nesuďte mě!

PETR JANSA

šéfredaktor

Aftersun / Amélie z Montmartru / Armageddon / Bota jménem Melichar / Dej mi své jméno / Cesta do Ameriky / Cesta do fantazie / Což takhle dát si špenát / Četník ze Saint Tropez / Deník Bridget Jonesové / Dívka na koštěti / Dovolená s Andělem / Druhá nebo první / Duch / Ece Homo Homolka / Erin Brockovich / Eva tropí hlouposti / Evita / Fantomas / Fany / Fargo / Filmové hvězdy neumírají v Liverpoolu / Forrest Gump / Francouzský polibek / Vlasy / Hamnet / Hotel Modrá Hvězda / Hříšný tanec / Hvězdy nám nepřály / Hodinový přítel / Charlieho malá tajemství / Imaginární lásky / Jak dostat tatínka do polepšovny / Jeden život / Jesus Christ Superstar / Kaktusový květ / (K)lamač srdcí / Klub odložených žen / Kmotr / Kolonie / Kontakt / Krvavý diamant / Křidýlko nebo stehýnko / Kulový blesk / La La Land / Láska nebeská / Lásky čas / Lid versus Larry Flynt / Léto s kovbojem / Marečku, podejte mi pero! / Milionový závod / Millerovi na tripu / Modrá laguna / Na samotě u lesa / Narušení / Návrh / Nebožtíci přejí lásce / Něco na té Mary je / Nedotknutelní / Nejvyšší nabídka / Někdo to rád horké / Než jsem tě poznala / Notting Hill / Pelíšky / Pianista / Planeta opic / Pod toskánským sluncem / Podivuhodný případ Benjamina Buttona / Podnikavá dívka / Poklad na Stříbrném jezeře / Pomáda / Prázdniny / Prázdniny v Římě / Projekt X / Prostě úžasná / Předčítač / Přes palubu / Přítelkyně pana ministra / Pták na drátě / Pyšná princezna / Roztomilý člověk / S čerty nejsou žerty / Slečna Drsňák / Nežádej svůj poslední tanec / Sedm let v Tibetu / Sestra v akci/ Single Man / Skleněné peklo / Slunce seno a pár facek / Snídaně u Tiffanyho / Snílci / Star Trek / Starci na chmelu / Svatba jako řemen / Svatý rok / Světáci / Světová válka Z / Šifra mistra Leonarda / Thelma a Louise / Titanic / V jejích botách / Vadí nevadí / Válka Roseových / Velké vítězství / Velký / Vesničko má středisková / Vlastníci / Vojín Benjaminová / Volání divočiny / Vrchní, prchni! / Všichni moji cizinci / Zápisník jedné lásky / Zelená míle / Zlodějka knih / Želary / Život je krásný

To chceš

Jak se na následujících stránkách dozvíte, tohle číslo je doslova protkané filmovou tématikou. I na samotném začátku časopisu jsme se proto rozhodli inspirovat světem stříbrného plátna a naservírovat vám kurátorský výběr stylových rekvizit, o kterých jste doposud neměli tušení, že je ve svém životě potřebujete. Ne snad, že by si už v nějakém filmu zahrály – na to jsou tyhle novinky příliš žhavé… My jsme se však přesto rozhodli obsadit je do rolí ve fiktivních blockbusterech, jejichž názvy vám možná něco řeknou, ale ve filmové databázi je budete hledat jen marně. Připraveni? Kamera, klapka, jedem!

TEXT Petr Jansa

01

Snídaně u Diora

Dojemný příběh krásné, leč morbidně obézní, ženy jménem Juliette, kterou každé ráno budí vůně čerstvě upečených croissantů linoucí se z pekárny v přízemí jejího domu. Ačkoliv zkusila už řadu způsobů, jak neodolatelné vůni pečiva odolat, stále se jí to nedaří. Sen o šatech Dior, na které při pojídání pečiva pravidelně hledí do výkladu na Avenue Montaigne, se stále vzdaluje. Jednoho dne si jí ale všimne prodavač Luca, který jí naservíruje trochu jiný croissant. Jak se jejich příběh vyvine dál? Obalamutí dekorativní talíř a čistá láska její chuťové pohárky a oblékne Juliette nakonec vysněné šaty?

→ Dior, 18 000 Kč, www.dior.com

02

Tu pláštěnku

si nesvlíkej

Pohádka o smolaři, kterého každé ráno cestou do práce podělá racek. Vše se změní ve chvíli, kdy se pohledný rybář jménem Jack Barbour, jemuž se kvůli skvrnám na oděvu ženy vyhýbají obloukem, se svými strastmi svěří starému japonskému námořníku jménem Kaptain Sunshine. Staříkovi se ho zželí a rozhodne se mu věnovat zbrusu novou bundu opatřenou krátkou červenou pláštěnkou bez rukávů.

A k tomu dobrou radu: „Tu pláštěnku si nesvlíkej!“ Jack je od té chvíle vůči ptačímu trusu rezistentní. Co se však stane, když Jack potká tu pravou, která mu pláštěnku svlékne? → Barbour x Kaptain Sunshine, 12 890 Kč, www.barbour.com

03

Parfém: Příběh sultána

Mystický thriller z orientálního Ománu se točí kolem nové parfémové esence Sequence, která je netradiční svou 30% koncentrací čistého parfémového oleje, ale i dobou zrání v hoblinách z australského santalového dřeva.

Po šesti měsících, během nichž vůně ve speciálních nádobách získává na intenzitě, se pomalu, ale jistě uzavírá kruh, jenž ztělesňuje vznešený návrat všech věcí. Podaří se zakladateli parfémové značky, princi Sayyid Hamad bin Hamoud Al Busaidimu, během této doby rozluštit vzkaz, který mu prostřednictvím oudového akordu vyslal zesnulý sultán Qaboos bin Said?

→ Amouage, 10 700 Kč / 100 ml, prodává www.ingredients-store.com

Bonbonový Joe

Klasický western z období zlaté horečky vypráví příběh talentovaného šperkaře Benedicta Haenera, kterému nikdo neřekne jinak než Joe. Své řemeslo sice precizně ovládá, ale o jeho služby není zájem. Vše se změní ve chvíli, kdy městečko ovládne loupeživá skupina pistolníků, kteří majetek místních drancují ve velkém. Pro výstřel nejdou daleko a nezajímá je nic jiného, než zlato a drahé kameny. Joa proto napadne, že vzácné suroviny přetvoří do podoby bonbonů a majetek místních se mu tak podaří skrýt.

Dokáže mladý šperkař přesvědčit obyvatele městečka, aby mu svěřili svůj majetek?

→ Benedict Haener, 65 800 Kč, www.garteneben.ch

2026: Čokoládová odysea

Kultovní film Giovanniho Ferrera inspirovaný skutečnými událostmi. Snímek je nejen příběhem slavné čokoládové pomazánky, která se zrodila 20. dubna 1964, ale především velkolepým vizuálním dílem, ve kterém pozorný divák objeví přes 200 originálních ilustrací. Do historie vstoupila scéna, během níž se v ostře sledovaném přímém přenosu z kosmické lodi Artemis mezi astronauty náhle vynoří sklenice naplněná Nutellou, jež se elegantně vznáší ve stavu beztíže. A zatímco posádka zvažuje možnost jejího snězení, na Zemi se mezitím rozehrává válka o palmový olej. Zvítězí jeho zastánci, či odpůrci?

→ Assouline, 3 010 Kč, eu.assouline.com

Hodinky

Přesně 42 mm široká páska s animovaným dokumentárním filmem vás zavede do manufaktury La Fabrique du Temps Louis Vuitton, kde poodhalí zákulisí vzniku nejnovější in-house kreace nazvané Tambour Taiko Arty Automata. Odvážný design těchto hodinek našel inspiraci v četných uměleckých spolupracích značky Louis Vuitton, které reinterpretuje prostřednictvím umělecké techniky smaltu grand feu. Pouzdro z bílého zlata osazené drahokamy ukrývá číselník tvořený sedmi animovanými prvky, na něž bylo použito 23 různých odstínů smaltu, a to během více než 250 hodin ruční práce.

→ Louis Vuitton, info o ceně v obchodě, www.louisvuitton.com

07

Dobré víno

Šest lahví, šest příběhů. Oblíbený formát filmu složeného z několika příběhů začíná v šampaňském domě G.H.Mumm, odkud jednoho dne vyexpedují karton se šesti lahvemi elegantního vína Cordon Rosé. Zatímco první lahev vás zavede na oslavu letitého přátelství, další skončí v nákupním košíku ženy, která si dobrým vínem hodlá zpestřit večer se svou kočkou. Třetí lahev vás pozve do michelinské restaurace, kde tamní šéfkuchař rozehraje symfonii nového menu plného červených a černých bobulí. A další tři? Nechte se překvapit příběhy tvůrčího týmu složeného z Pinot Noir, Chardonnay a Meunier.

→ Mumm Cordon Rosé, 1 360 Kč / 0,75 l, www.prestigeselection.cz

Kia K4 Sportswagon

Opravdu velký vůz pro rodinu i podnikání.

Již od

Kč 489 980

Objevte zcela novou Kia K4 Sportswagon, která v sobě mistrně spojuje sportovní design s dynamickým charakterem jízdy. Na každé cestě se můžete opřít o moderní technologie, které zvyšují vaši bezpečnost a usnadňují ovládání vozu. Velkorysý interiér se zavazadlovým prostorem o objemu 604 litrů zajistí pohodlí pro rodinu i dost místa pro vaše podnikání. Objednejte si testovací jízdu ještě dnes!

Kombinovaná spotřeba a emise CO2 (WLTP). Kia K4 Sportswagon: 5,8–7,1 l/100 km, 130–161 g/km. Uvedená cena 489 980 Kč platí pro model K4 Sportswagon Comfort 1.0 T-GDI GPF 6MT, 115 k a zahrnuje slevu 20 000 Kč a výkupní bonus 20 000 Kč. Nabídka platí do 31. 5. 2026 nebo do odvolání. Vyobrazení vozů je pouze ilustrativní a může obsahovat doplňkovou výbavu. Pro bližší informace navštivte www.kia.com.

09

Legenda o vůni

Cestopisný film vás zve na nezapomenutelnou

jízdu napříč světadíly, během které vám bude dělat společnost jeden z nejcharismatičtějších chlapíků, které jste kdy potkali. Spolu s ním usednete na sedlo naleštěného ocelového stroje s logem Montblanc Legend Elixir a vydáte se na cestu podél francouzských levandulových polí i lánů kosatce v německém vnitrozemí, které posléze vystřídá krajina provoněná hřejivou šalvějí a ovocnou sladkostí akordu Pomarose. Cesta vás zavede na plantáže vanilky na Madagaskaru i do rozpálené poušti, kde vás ohromí vůně hřejivé pryskyřice. Těšíte se?

→ Montblanc, 2 890 Kč / 100 ml, prodávají vybrané parfumerie

Císařovy nové brýle

Historický velkofilm vás zavede na francouzský královský dvůr, kterému vládne mladý Ludvík XIV. Arogantní a cynický muž, kterého zajímají jen krásné ženy a dvorní slavnosti náhle procitne, když si na nos nasadí sluneční brýle s logem šperkařského domu Cartier. Nový doplněk nejenže zamezuje poškození zraku škodlivým slunečním zářením, ale také odhaluje, jací jsou lidé doopravdy či jaké úmysly skrývají za líbivými maskami. Lehká titanová konstrukce obrub krále ohromí stejně tak, jako funkčnost skel. Co všechno Ludvík odhalí díky kousku z kolekce Santos de Cartier z léta roku 2026?

→ Cartier, 34 650 Kč, www.cartier.com

11

Nezvratný osud: kouzelný

zvoneček

Pokračování hororové série zavede diváky do komunity přistěhovalců, kteří si vydělávají rozvozem jídla. Ibrahim, Vitalij a Džafar brázdí ulice bez nehody již řadu let, když jim jednoho dne nezávisle na sobě do cesty vstoupí lidé se sluchátky na uších a přivodí jim velmi vážná zranění. Nebezpečná situace se po pár dnech opakuje a hrozí, že všechno skončí katastrofou. Džafar však jednoho dne objeví prototyp nového zvonku Duobell z dílny automobilky Škoda, jehož zvuk dokáže proniknout i skrz funkci aktivního potlačení hluku. Podaří se kouzelnému vynálezu vyrvat trojici přátel ze spárů osudu?

→ Škoda, více informací na www.skoda-storyboard.com

Náramek

„Každá z lidských bytostí zrozená na této planetě nese svůj jedinečný osud. Své osudy a příběhy však mají i věci námi lidmi stvořené. Tušíme, že by mohly mnohé vyprávět, ale nejde to. Kdo se dotýkal třeba tohoto náramku? Kdo se opájel jeho krásou a koho naopak tížil na zápěstí? Otázky bez odpovědi. Co zbývá, než si začít vymýšlet…“ Těmito slovy začíná výpravný film o osudech majitelů stříbrného náramku inspirovaného kostmi, který pochází z dílny českého šperkaře Zdeňka Vacka. Kam až se z pražského ateliéru, kde v roce 2026 vznikl, dostane a komu bude říkat pane?

→ Zdeněk Vacek, od 35 000 Kč, www.zdenekvacek.com

A slyšeli jste, že…

Kurátorský výběr žhavých novinek, trendů, co udávají směr doby i náhodných souvislostí, které mohou stát u jejich zrodu. Tohle jsou věci, které vás udrží v obraze a zajistí, že škála vašich konverzačních témat neskončí u počasí. Prostě a jednoduše když vám bude ve společnosti ouvej, bavte se o…

TEXT Petr Jansa

Mise Artemis II

Prvního dubna ve 22:35 se z Kennedyho vesmírného střediska vznesla k nebi raketa

Space Launch System, která na oběžnou dráhu vynesla kosmickou loď Orion. A nezůstalo jen u toho. Šlo totiž o první let kosmické lodi s posádkou od legendárního Apolla 8, který se vydal na cestu za nízkou oběžnou dráhu Země. Čtveřice astronautů během devítidenní cesty obletěla Měsíc a jako první od roku 1968 spatřila na vlastní oči modrou planetu vycházející zpoza něj. Nám ostatním tento úchvatný pohled zprostředkovali unikátní sérií fotografií, které zachytili léty prověřeným fotoaparátem Nikon D5 z roku 2016. Ten tak coby hlavní fotografický přístroj vystřídal upravený Hasselblad 500EL použitý před 58 lety. Na palubě použili také iPhone 17 Pro Max a bezzrcadlovku Nikon Z9. Ano, stojí 150 990 Kč a pravděpodobně ji nepotřebujete. Ale když to zvládne fotit i ve vesmíru…

→ Více na www.nikon.cz

Vesmírné závody

Od startu na Kennedyho kosmodromu po přistání kosmické lodi Orion do Tichého oceánu uběhlo přesně 9 dní, jedna hodina, 32 minut a 15 sekund. Schválně, dokážete během této doby ve volných chvílích sestavit 3 601 dílků LEGA, ze kterých je složená věrná replika Artemis Space Launch System? Nechybí několikastupňové rakety se dvěma motory, kosmická loď Orion, ani propracovaná mobilní startovací rampa.

→ Cena: 6 599 Kč, www.lego.com

Unikátní komplikace

Od premiéry hodinek Omega MoonSwatch Mission to Earthphase uběhl už rok a půl. Díky vychytávce, která je jejich součástí, se teď však opět dostávají do světel reflektorů. Tenhle kousek s bio-keramickým pouzdrem o průměru 42 mm totiž disponuje patentovanou komplikací Earthphase, která znázorňuje fáze Země při pohledu z Měsíce. Nejde o limitovanou edici, na e-shopu je však k dostání jen pro registrované zákazníky. Ostatní musí zajít do kamenné prodejny, kde vyjde asi na 8 000 Kč. A to je hodně dobrá cena za hodinky s logem Omegy, nemyslíte?

→ Více na www.swatch.com

„Urazili jsme tak dlouhou cestu, abychom prozkoumali Měsíc, a nejdůležitější

Písně kosmické

Jedinečná publikace The NASA Archives (cena: 2 450 Kč), vznikla při příležitosti 60. výročí zahájení činnosti první civilní vesmírné agentury NASA (1. října 1958). Obsahuje více než 400 historických fotografií a vzácných koncepčních vizualizací, které na 468 stranách mapují fascinující výpravy člověka a jím vytvořených technologií do kosmu. → Více na www.taschen.com

Česká stopa

Astronauti Christina Koch, Victor Glover, Gregory Wiseman a Jeremy Hansen oblékli během mise trika ATAR z 16,5mikronové merino vlny, která vyrobila sokolovská firma Lasting. NASA si tenhle kousek vybrala už v roce 2020 a během pěti let ho důkladně testovala. ATAR obstál a let kolem Měsíce se tak stal pomyslným vrcholem jeho dvacetileté existence. Firma ho nabízí v 15 barvách za cenu 1 700 Kč, za zhruba 150 Kč si k němu můžete pořídit i nášivku s logem mise.

Bill Anders, astronaut mise Apollo 8

→ Více na shop.lasting.eu a na www.officialnasagear.com

Proti proudu

Byly doby, kdy měla většina zaměstnanců vlastní kancelář. Po covidu, který donutil firmy minimalizovat náklady, přišli lidé nejen o kanceláře, ale i o vlastní pracovní místa. Jeden stůl tak dnes v korporátech sdílí hned několik lidí a na jeho obsazení se vypisují pořadníky. Vlastní pracovní místo se prostě a jednoduše stává čím dál větším luxusem. Pokud patříte k těm šťastným, kteří mají nejen vlastní kancelář, ale třeba i domácí pracovnu, hýčkejte si ji. Třeba na zakázku vyrobeným psacím stolem z dubového dřeva, který pro Montblanc navrhl umělecký ředitel Marco Tomasetta. Jeho součástí je kožená podložka, přihrádka na psací nástroje a inkousty či praktické zásuvky s madly napodobujícími siluetu hory Mont Blanc. V pražském butiku Montblanc ho lze samozřejmě oživit i celou řadou originálních doplňků – od psacích per a stolních boxů až po bloky, zápisníky nebo třeba nůž na dopisy.

→ Více na www.montblanc.com

Praktické umění

Stylové doplňky na pracovní stůl nenabízí jen hamburská manufaktura, ale i celá řada dalších značek, které praktické předměty běžné denní potřeby povyšují na umělecká díla. Příkladem může být ručně vyráběná řada doplňků Crocodile, kterou ve svém portfoliu nabízí americká značka L’Objet. Kromě dóz, podložek a boxu s hracími kartami v ní najdete třeba nůž na dopisy či lupu s rukojetí ve tvaru krokodýla (cena: 4 100 Kč, prodává www.praguekabinet.com).

Milovníci ikeáckého minimalismu nejspíš zapláčou, ale aspoň si bude s čím hrát, až se budete při online meetingu nudit.

Papírnictví snů

Ramdane Touhami, spoluzakladatel oblíbené kosmetické značky Officine Universelle Buly 1803, otevřel v pařížské pasáži Palais-Royal luxusní papírnictví Papier Royal. V něm kromě širokého sortimentu psacích potřeb z celého světa nabízí i zakázkovou výrobu papírů, bloků, vizitek a dalších záležitostí, do kterých na přání klienta vyrazí iniciály na vlastním kyvadlovém stroji. Obchod Papier Royal s touto tradiční technikou zvanou „timbrage sur balancier“ pracuje jako jediný v Evropě a disponuje přitom bohatými archivy až 12 000 monogramů vzniklých během uplynulých tří století. Zákazníci si zde mohou vybrat i obálky s klopami inspirovanými tvary límců pánských košil, nebo originální ilustrované pohlednice. Ty, podobně jako dopisy, lze v obchodě vlastnoručně napsat, nebo využít služeb přítomného kaligrafa. A co víc, na zásilku lze nalepit speciální známku, která vznikla přímo pro toto papírnictví, a na místě ji ihned odeslat.

→ Více na www.papierroyal.com

Chrám času

Prvního dubna byl na pražské adrese Pařížská 6 otevřen zbrusu nový butik hodinářské značky Patek Philippe. Prostor, který v minulosti obývaly butiky Salvatore Ferragamo, Hugo Boss, nebo ještě dříve cestovní kancelář ČEDOK získal zbrusu nový kabát od pařížského architektonického studia AW2, který realizovalo pražské studio slaby architects. Ačkoliv ani v minulosti nebyla na této adrese o zajímavý mobiliář nouze, dnes se zde snoubí ty nejluxusnější materiály jako palisandrové dřevo a masivní broušená mosaz s lustry Baccarat, originálními objekty a sochami od francouzského umělce Thierryho Martenona či doplňky od italské značky Venini. Hodinářská značka Patek Philippe není na českém trhu, a dokonce ani v Pařížské, žádným nováčkem. Do nového butiku o rozloze 155 m2 se přestěhoval z menších prostor na Pařížské 9, kde sídlil uplynulých deset let. Na českém trhu je však značka díky hodinářskému multibrandu Carollinum zastoupena již od roku 2005. Nový butik nabízí průřez kolekcemi i možnost seznámit se s jedinečným dědictvím tohoto brandu s calatravským křížem ve znaku, který nabízí hodinářské legendy jako Nautilus, Aquanaut, Calatrava, nebo mistrovská díla z řady Grand Complications.

→ Více na www.patek.com

GRAVEL CARINTHIA

Sedm regionů, jeden společný cíl – 1600 km tras

GRAVEL CARINTHIA nabízí výzvu pro všechny fanoušky gravelů. Trasy vedou od pohodových gravelových okruhů podél jezer a řek až po náročná stoupání na alpské salaše, vrcholy a odlehlé vysokohorské plošiny.

www.korutany.com – www.gravelcarinthia.cc

poslední z velkých

Letos je to čtvrt století, kdy Clarkson v kanceláři Andyho Wilmana vymýšlel, jak oživit letitý motoristický pořad, aby byl přístupnější, zábavnější a lidovější.

Dal tehdy světu nejen legendární Top Gear, ale především sám sebe.

TEXT Václav Rybář

S láskou nenáviděný Jeremy Clarkson

Původní Top Gear, který byl v mnohém podobný československému Auto-Moto Revue, se vysílal od roku 1977. Pro skalní fanoušky šroubků a matiček ideální pořad, v němž kultivovaní odborníci hodnotili nové vozy, testovali různé vychytávky a tvářili se při tom velmi, velmi distinguovaně. Tak moc, že BBC pořad v roce 2001 z důvodu klesající sledovanosti zrušila a většina štábu se přesunula do konkurenčního pořadu Fifth Gear.

To byla příležitost pro Jeremyho Clarksona a producenta Andyho Wilmana. Ti přišli za BBC s novým konceptem pořadu, který by byl přímou konkurencí Fifth Gear. Natolik, že po vzoru typické britské jízlivosti navrhli název Top Gear, protože nejvyšší rychlostní stupeň je přece víc než ten pátý! K jejich překvapení na to BBC kývlo. Částečně i proto, že Clarkson byl už v té době svým způsobem lokální celebritou.

Se stříbrnou lžičkou a zlatým jazykem

Jeremy Clarkson se narodil jako Jeremy Charles Robert Clarkson 11. dubna 1960 v severoanglickém Doncasteru do rodiny obchodního cestujícího Edwarda a učitelky Shirley. Bylo to bezpečné, šťastné a nekomplikované dětství v konzervativní Anglii šedesátých let. Rodina patřila k zajištěné střední třídě, dokud Jeremyho maminka nepřišla s nápadem vyrobit mu pod stromeček hračku – vycpaného medvídka Paddingtona z úspěšných dětských knih. Hračka měla takový úspěch v širokém okolí, že Shirley získala licenci na výrobu hraček a prodala jich tolik, že rodiče mohli svým dětem zaplatit soukromé vzdělání, mj. na prestižní škole Repton. Jeremy Clarkson však byl rebelem bez příčiny již odmala, a tak ho pro špatné chování (alkohol, kouření) z velmi drahé internátní školy, k nevoli jeho těžce pracujících rodičů, po pěti letech vyloučili. Bylo mu sedmnáct, neměl žádnou

kvalifikaci ani praxi, ale díky rodinným konexím získal práci v novinách, konkrétně v Rotherham Advertiser, kde hledali redakčního eléva.

Byla to práce, která nevyžadovala běžný kancelářský rytmus a naopak byla spojena s časem stráveným v terénu, v místní komunitě. Clarkson se stal nadšeným mladým reportérem, který musel obsáhnout celou řadu lokálních témat. Jeho vášeň pro auta se rodila od dětství, už v roce 1977 si udělal řidičský průkaz v dědečkově Bentleym. Od skromné (ale později užitečné) kariéry v Rotherham Advertiser vedla cesta až ke slavnému multimilionáři, který řídí ta nejlepší auta na světě. K autům v novinách tíhnul čím dál tím víc a nebál se u nich vtipně vypíchnout slabé stránky. Jeho upřímnost a autenticita čtenáře bavila a v roce 1988 dostal Clarkson příležitost jako jeden z mnoha moderátorů původního televizního Top Gearu. Se svou výškou i kudrnatou hřívou byl nepřehlédnutelný a jeho kariéra

„drzého reportéra“ rychle vzkvétala: stal se veřejně známou osobností, moderoval vlastní televizní speciály (např. Motorworld v roce 1995) a jako host se objevoval v mnoha dalších produkcích BBC. Následovalo psaní sloupků o autech i životě jako takovém pro noviny The Sunday Times a The Sun, na kontě má Jeremy též několik úspěšných knih, ať už jde o soubor zmíněných sloupků nebo pár historických ohlédnutí, vždy však s nezaměnitelným britským humorem a směsí neomalenosti i schopnosti trefně vystihnout, co ostatní v konverzaci opatrně obcházejí. Z uvedeného vám zřejmě došlo, že Clarkson by byl díky vycpanému medvídku Paddingtonovi pohádkově bohatý i bez Top Gearu, ale právě obrozená verze motoristického pořadu mu umožnila být hlavní hvězdou, která břitce komentuje nejnovější auta, vrhá se po hlavě do bláznivých dobrodružství, peskuje anonymního závodního jezdce Stiga a griluje hosty v rozhovorech, než je vyšle na trať v levné kraksně, která je akorát tak pomalá,

aby si nezlomili vaz. Koncept byl svěží a stavěl na Clarksonových osvědčených kvalitách. Jenže ani ten největší komik nedosáhne vrcholu, když se nemá od koho odpinknout.

Když se sejdou tři sobi, tak se radost násobí

Clarkson si proto vybral Richarda Hammonda, o dvě hlavy menšího mladíka s nadšením teriéra, co běží k plné misce žrádla. Kombinace jízlivých hlášek a bezbřehého optimismu byla sama o sobě základem pro solidní britcom, ale ještě tomu něco chybělo. Jason Dawe, třetí do party, byl takový typický bazarník, co lidem radil s nákupem a bolístkami ojetin. Clarksonovi a Wilmanovi ale rychle došlo, že to dlouhodobě fungovat nebude. Proto si došli pro Jamese Maye – věčného pedanta, zádumčivého hračičku a myslitele, majitele nejnevkusnějších košilí na britských ostrovech. Zkrátka někoho, v kom se poznala půlka chlápků u televize.

Magie byla dokonána a svatá trojice televizní motoristické žurnalistiky se

v letech 2003 až 2005 velmi rychle „našla“. Jejich neustálé špičkování diváky bavilo. Nekompromisní odstřelování mizerných aut vs. nostalgické oslavy závodnických legend nebo slzení nad novými supersporty, to byl přesně ten mix autentické zábavy pro mainstream. Tvůrčí tým rychle pochopil, že nejvděčnějším segmentem je poslat moderátory do terénu, vybavit je starými rachotinami a nechat je „dělat humory“. Stejně jako Rychle a zběsile přestal být Top Gear o autech a začal být o spektakulárním záběrování, epických explozích, naaranžovaných akčních scénách a vlastně i té rodině. Tři výtečníci s charismatem Pata a Mata, typickým britským humorem a dokonalou dramaturgií ohromili svět.

Já Top Gear objevil asi v roce 2006… na internetu. Prostě se ke mně nějak dostal a já začal shánět jednotlivé epizody a královsky se bavit tím, že někdo přenechal faktickou žurnalistiku tištěným magazínům a chce lidi bavit tak jako v mých oblíbených britských sitcomech. Byla to láska na první

„Koupit si tohle auto kvůli jízdním vlastnostem

je jako koupit si porno kvůli příběhu.“

recenze

Jeremyho Clarksona na Alfa Romeo 8C Competizione

pohled a na každé další setkání moderátorské trojice jsem se těšil jako na epizodu oblíbeného seriálu. Moje vášeň pro auta byla už jen třešinkou na dortu a předem domluvené strastiplné situace sice byly průhledné, ale vrcholily pointou tak třeskutou, že jsem přistoupil na domluvená pravidla hry.

A spolu se mnou desítky milionů diváků v desítkách zemí. Kdy nastal ten definitivní přesun do globálního mainstreamu? Asi když měl Top Gear za hosty Toma Cruise a Cameron Diaz. Americká megahvězda v Británii propagovala nový film Zatím spolu, zatím živí a málem se na ikonické Top Gear trati převrátila na střechu, když lízla zatáčku trochu ostřeji. Dnes ten okamžik patří k hojně citovaným, zejména proto, že všem producentům tehdy hodně zatrnulo, když málem zabili Toma Cruise v rutinním televizním segmentu. Takhle nějak ten okamžik uvedla americká média, což britské televizní show pomohlo k dalším divákům.

I dinosaura lze dostat na kolena Od té doby už se fenomén Top Gearu nezastavil. Pořad se vysílal ve 170 zemích světa a jeho sledovanost činila 350 milionů diváků. Každoročně vznikaly roadtripové speciály, Clarkson i jeho kolegové točili vlastní tematická DVD, vyjížděli do světa na Top Gear Live show a BBC na merchandisingu vydělávala nejen na nákladný pořad, ale i na mnohé další. Tehdy se zdálo, že je Clarkson nesestřelitelný a to i přes řadu kontroverzí, jež pořad vyvolával.

Výbušná kombinace tkví ve dvou faktorech: Jeremy Clarkson je jedním z nejsledovanějších lidí ve veřejnoprávní televizi a prezentuje nikoliv komediální skeč, ale automobilovou show s komediálními prvky, uváděnou třemi zlobivými kluky, kteří jsou uvězněni

v těle mužů středního věku. Vyvádí skopičiny, vyhazují auta do vzduchu, chovají se nezodpovědně a nic neberou vážně. Nejméně tedy sami sebe.

Pohár Clarksonových afér se přesto jednoho dne dočkal své poslední kapky. BBC nad jeho mnohdy úmyslnými provokacemi a přešlapy vždy přimhouřila oko. On se napůl omluvil, televize vydala tiskové prohlášení, ale husu snášející zlatá vejce zaříznout logicky nechtěla. Jenže v roce 2015 Clarkson slovně i fyzicky inzultoval jednoho z produkčních, když nedostal po celodenním natáčení teplou večeři. Aféra přetekla do médií způsobem, který už televize nechtěla zachraňovat. Neprodloužila tak slavnému moderátorovi smlouvu a jeho dva kolegové a kamarádi odešli na truc s ním. Celé situace mistrně využil Amazon, který trojici zaplatil pohádkové honoráře za účast v novém pořadu na jeho platformě Prime Video. Ten byl opět dílem Clarksona a Wilmana a jmenoval se Grand Tour.

Když dva dělají totéž, není to totéž Důkazem úspěšného receptu původního tria budiž i fakt, že když před dvěma lety „jejich“ Grand Tour končil posledním speciálem, někteří na sociálních sítích psali „tak nám končí Top Gear“. Ano, ze setrvačnosti mnozí vnímají Clarksona, Hammonda a Maye jako ten jediný skutečný Top Gear. Ani nové týmy moderátorů, jakkoliv se snažily, nedokázaly bývalou partu zastínit. Nepovedlo se to ani lokálním verzím (jen americké vzniklo hned několik odrůd, ale existovala i ruská, finská, australská), nebo neautorizovaným náhražkám. V jeden čas chtěli všichni na internetu být tak cool jako Top Gear, ale nepovedlo se to nikomu, protože nikdo neměl Clarksona a spol.

S příchodem Grand Tour se i osvědčení mazáci chvilku hledali. Snaha skloubit turné á la Top Gear Live s novými segmenty, aby to nevypadalo, že kopírují postupy od zaměstnavatele, co Clarksona neslavně propustil, vyzněla na prázdno. Až se třetí sezónou Amazon, Wilman a Clarkson pochopili, že jejich unikum je právě v těch roadtripech, na nichž jsou sami sebou a ve starých autech se nemusejí podbízet inzertním dolarům od automobilek.

A Jeffu Bezosovi vyhovovalo pustit do světa jednou za půl roku velkolepý speciál, o němž se bude mluvit.

V roce 2019 se speciálem Seamen (hahaha) začala poslední, ale velmi úspěšná éra Grand Tour sólových celovečeráků. Ano, chlapci zestárli a jejich skeče byly ještě průhlednější. A jak se říká, s věkem se všechny zlozvyky násobí, takže Clarkson začal být sám sobě největším nepřítelem a kromě krachujícího manželství se některé jeho kontroverzní výroky dostaly do mediálního kolečka tak velikého, že i Amazon musel po několika urážkách britské královské rodiny zakročit a několikrát udělat bububu. Jedno z ultimát dokonce hrozilo rychlým koncem Grand Tour i Clarksonových navazujících pořadů. Ale sledovanost a obliba Jeremyho u publika nakonec zvítězila a flintu, resp. volant do žita nakonec hodili až samotní moderátoři, kteří prožili ten nejlepší petrolheadský život za nás všechny, co nemůžeme rozrývat ve čtyřicet let starém Ferrari při soumraku pláž někde v Karibiku, nemyslet na následky a řvát nadšením na kámoše, co vedle vás jede v terénním Porsche, kterému orval nárazníky rezavou flexou. Nejlepší televizní kámoši, lidi co naučili svět milovat auta nikoliv jako marketingové symboly nebo dokonalé stroje, ale prostě jako generátory

NEJEFEKTIVNĚJŠÍ CESTOVÁNÍ ZA BYZNYSEM

LETĚT MŮŽETE JIŽ ZA 2 HODINY

JSME K DISPOZICI 24/7

SOUKROMÉ LETY PO EVROPĚ I CELÉM SVĚTĚ

Zatím existují čtyři řady dokumentární série Clarksonova farma. Na ČSFD má hodnocení neuvěřitelných 93% a její fanoušci se už teď mohou těšit na řadu pátou. Je hotová a svou premiéru by měla mít na streamovací platformě Prime Video už začátkem června.

univerzální zábavy a ryzího adrenalinu. Sami se jich nevzdávají, ale mají i jiné záliby. James May si koupil hospodu, Richard Hammond obrovský ranč, kde má dost místa pro rodinu i velmi, velmi eklektický vozový park.

Ten, co vám do toho hodí vidle

A Clarkson? Ten investuje čas a peníze do své farmy. Clarksonovy farmy. To je další seriál, který ukazuje, že to kouzlo Top Gearu začíná a končí u tohohle hřmotného Brita, se kterým byste určitě rádi zašli na pivo, ale do kostela už spíš ne, protože by určitě něco patřičně nahlas a nevybíravě okomentoval. Ve zmíněné show se Jeremy vrátil na rodnou hroudu, ale zároveň ukázal lidem, že když se “nešika” jako on rozhodne farmařit s nezaměnitelným selským rozumem a smyslem pro humor, je z toho opět velehit. Svůj díl viny na tom má jistě i Andy Wilman, který jako producent v zákulisí opět nemůže chybět, ale je to Clarkson před

kamerou, jenž tomu dává ono srdíčko. Clarksonova farma nabízí staršího, ale stejně rozpustilého Jeremyho, co brázdí pole přerostlým traktorem Lamborghini, sype hlášky a ničí věci s lhostejností pětiletého dítěte. A přesto je něco jinak. Jeho sonda do nitra britského zemědělství má řadu bolavých okamžiků, donutí vás přemýšlet nad každou nakousknutou houskou, nebo momentem, kdy v autě na dálnici míjíte osetá pole. Clarksonovi se během jediné sezóny povedlo to, co žádnému jinému dokumentu nebo televizní reportáži o tvrdě pracujících farmářích. Po druhé sezóně všechny zemědělské univerzity v Británii hlásily nárůst přihlášek o desítky procent. O třetí sezóně psala média, která se televizi nebo zrní nevěnují ani smykem. Po čtvrté začal v Česku farmařit i Vojta Kotek, ale něco mu chybí. To něco se jmenuje Jeremy Clarkson.

Tohle je, dámy a pánové, osobní kouzlo, které nejde rozmnožit a prodávat v zavařovačkách. Buď ho máte,

nebo ne. V dobách největší slávy Top Gearu stačilo, aby Jeremy Clarkson řekl o nějakém autě, že je „rubbish“ a jeho tvůrci si mohli sbalit fidlátka. Neslavný test jednoho z prvních vozů značky Tesla zabrzdil Muskovu slávu v Británii na několik let dopředu. A Clarksonova farma teď nejen doma na britských ostrovech otevírá vzrušené debaty o stavu zemědělství a nutí koncové zákazníky k větší zodpovědnosti.

Jeden by skoro věřil, že Jeremy Clarkson svým pověstným humorem dokáže spasit jakékoliv odvětví. Škoda, že se nedá řízkovat jako kytky a zůstává jediným, unikátním, nenapodobitelným. Milujete ho, omlouváte ho, jenže pak řekne něco velmi, velmi neslušného o vaší matce… Přesně takhle bouřlivý vztah má Británie s jedním ze svých nejslavnějších synů. Jeden den na piedestalu, druhý den v bulváru, třetí na pranýři a čtvrtý zas na výsluní. Právě takové hvězdy stále potřebujeme, aby svět nebyl moc nudný a moc obyčejný.

„Podívej, Dave, vidím, že tě to opravdu mrzí. Upřímně si myslím, že bys

Filmový i knižní žánr sci-fi zažívá v poslední dekádě renesanci, která nemá obdoby. Co bylo v počátcích kinematografie považováno za brakovou tvorbu, teď aspiruje na Oscary a dává lidem možnost uzřít na stříbrných plátnech lepší zítřky, které zatím marně očekávají od zvolených politických reprezentací.

TEXT Václav Rybář FOTO Vojtěch Velický

Snění o hvězdách, které stojí nohama na zemi

V dubnu letošního roku došlo k fantastické konvergenci. V kinech slavil mamutí úspěch snímek Spasitel, natočený podle stejnojmenné knižní předlohy Andyho Weira (Marťan, Artemis), a k Měsíci se téměř ve stejný okamžik přiblížila mise Artemis, která našeho věrného souseda ladně obkroužila a poslala tak symbolicky člověka nejdál od rodné hroudy v celé historii lidstva. Nešlo o hollywoodské marketingové cvičení, protože mise Artemis byla odložená o několik měsíců a původně se měla odehrát jindy než premiéra sci-fi bijáku, v němž skromný učitel v podání Ryana Goslinga zachraňuje svět. Dokonce i název je náhodný, protože nemá s knižní Artemis nic společného - Weir tak ve své další knize, která si na zfilmování ještě musí počkat, pojmenoval měsíční kolonii, na níž se odehrává napínavý kriminální příběh. Popsaný ovšem

do posledního detailu tak, aby se klidně mohl odehrát za pár (desítek) let. Nic v něm totiž neporušuje zákony. Tedy alespoň ty fyzikální.

Popularita filmového Spasitele i měsíční mise Artemis dokládá, že fanoušky má dnes science i fiction. V té popkulturní sci-fi však došlo k výraznému odklonu směrem k faktům a umění možného. Odborně se tomu říká hard sci-fi. Ale abychom si tuhle větev v košatém stromě žánru zařadili, musíme se vrátit proti proudu času. Takhle mezi řádky ani nebudeme potřebovat DeLorean, stačí prostě začít slovy “Kdysi dávno v jedné předaleké galaxii…”

Star Wars George Lucase, které jsem právě citoval, trikově, popkulturně i vypravěčsky jistě revoluční dílo žánru, je zároveň jedním z učebnicových průniků fantasy a sci-fi. Ne

nadarmo se občas u nás science fiction překládá jako vědeckofantastická (literatura, kinematografie…). Star Wars se odehrávají v jiné galaxii, tj. mimo planetu či naši sluneční soustavu, ale zároveň jde o minulost a nikoliv budoucnost. Lasery se tu kříží s meči, vesmírní žoldáci si podávají ruce s rytíři a princeznami. Lucas moc dobře věděl, že na intergalaktickou pohádku naláká nejširší možné publikum, ale zároveň narušil letitý úzus, že sci-fi snímky jsou portrétem našeho světa v budoucnosti, tak jak se promění předpokládaným rozvojem soudobé vědy a techniky. Tato škatulka na spoustu filmových děl sedí, u mnoha se zdá být až příliš těsná.

Na začátku bylo kouzlo

Slíbil jsem cestu do historie. Zavřete oči a ocitnete se v Paříži roku 1895. Bratři Lumiérové tu od března bohatým měšťanům prezentují svůj nový vynález - kinematograf. Promítají hrst krátkometrážních filmů na svém projektoru. Když tento zázrak uvidí kouzelník a eskamotér Georges Méliès, snažně vynálezce prosí, aby mu jeden prodali. Lumiérové odmítnou, ale Méliès se nenechá odbýt, odjede do Londýna, kde si koupí od konkurence podobný přístroj a metodou pokus-omyl se ho naučí používat jako projektor i kameru. Natočené filmy si přitom vyvolává v koupelně a během následujících dvaceti let natočí 500 produkcí. Méliès coby kouzelník rychle rozezná schopnost nové technologie vodit publikum za nos. Vystřižením několika políček filmu umí věci před kamerou nechat náhle mizet a opět se objevovat. Hraje si s perspektivou, pochopí kouzlo násobné expozice a dokáže v záběru vyrobit několik svých kopií, které se hýbou nezávisle na sobě. Publikum je ohromené a jeho projekce budí velký poprask. V těchto zfilmovaných kouzelnických číslech lze vidět první zárodky sci-fi, ale abychom se dostali k praotci žánru, musíme se vydat na Měsíc. Američané tam přistanou až v roce 1969, ale díky Mélièsovi to celý svět dokázal pouhé dva roky po začátku dvacátého století.

Cesta na Měsíc je kinematografickým milníkem z mnoha důvodů. Čtrnáctiminutový snímek z roku 1902 je považován za vůbec první dílo s kompletním tříaktovým narativem, zároveň jde o premiéru mnoha speciálních efektů, ať už jde o miniatury, optické triky, nebo např. stop-motion. Méliès se

inspiroval romány od Vernea a Wellse, což jsou dodnes velké inspirace mnoha autorů knižních i filmových sci-fi. Cesta na Měsíc fascinuje dodnes a podařilo se jí spustit popularitu vědeckofantastických filmů, ve kterých lidstvo navštěvuje neznámé kouty vesmíru, případně se musí vypořádat s návštěvami na svém vlastním dvorku.

Opatrný start

Jak už vám možná došlo, v Hollywoodu si na svou chvilku musela science fiction počkat. Je s podivem, že žánr, který si s americkou továrnou na sny neodmyslitelně spojujeme, měl své kořeny v již zmíněné Francii nebo v Německu (legendární robokalypse Metropolis bude už rovných sto let). V hollywoodské žánrové hierarchii dvacátých a třicátých let byly sci-fi snímky považovány za bláhové experimenty a brakovou část kinematografie. Prim hrála dramata, adaptace knižních klasik, křesťanských eposů, nebo úspěšných divadelních her. Amerika vyslala své pruhy ke hvězdám až během šedesátých let. Závod o to, kdo první přistane na Měsíci, se přirozeně zračil i v popkultuře, takže jsme se dočkali v televizi premiéry seriálového Star Treku, původní Zóny soumraku nebo Krajních mezí. Za nastartování žánru v Hollywoodu je však zodpovědná hlavně Kubrickova 2001: Vesmírná odysea a původní Planeta opic se svým šokantním závěrem. Oba filmy jdou do kin v roce 1968 a stávají se obrovskými hity. K velkému třesku však začátkem sedmdesátých let paradoxně nedochází. Žánr se sice košatí a přichází s odvážnými úhly (THX 1138, Tichý běh, Soylent Green, Westworld, Loganův běh), ale víceméně mimo zájem většinového diváka. Opravdový třesk se odehraje v roce 1977, kdy Lucasova pohádka spustí sci-fi horečku a žánr se všemi svými odbočkami se definitivně stává nedílnou součástí komerční kinematografie. O rok později přichází Spielberg s Blízkými setkáními třetího druhu a zbylé epizody Lucasovy trilogie nastartují revoluci, která už nikdy nepoleví.

Filmové války

V neuvěřitelně různorodém žánru dalších padesát let sledujeme souboj dvou hlavních větví. Star Wars vs. Star Trek nebyl jen Spartou a Slávií filmového sci-fi, byl i duelem dvou

Je s podivem, že žánr, který si s americkou továrnou na sny neodmyslitelně spojujeme, měl své kořeny ve Francii nebo v Německu. V hollywoodské žánrové hierarchii dvacátých a třicátých let byly sci-fi snímky považovány za bláhové experimenty a brakovou část kinematografie. Prim hrála dramata, adaptace knižních klasik, nebo divadelních her.

Lidi chtějí sahat po hvězdách a mít pocit, že tam někde venku je „pravda“. Ne nadarmo byla Akta X jedním z nejpopulárnějších seriálů 90. let. V době, kdy se kina prohýbala návštěvníky z vesmíru, tu byl seriál, který si hrál s jinotaji a polopravdami, zatímco se odehrával výhradně na Zemi.

zásadně odlišných přístupů k vědeckofantastickému žánru. Pohádka vs. utopie, obojí trochu přehnaně idealistické (vždy naštěstí vyvážené množstvím dystopických sci-fi). Star Trek a realističtější pojetí dlouhé dekády zůstávaly hájemstvím obýváků, rozmáchlé pohádky o dalekých světech a magických artefaktech byly doménou stříbrného plátna, čemuž hodně napomohl i nástup trikových sci-fi, kdy zhruba od Dne nezávislosti (1996) už tvůrci nejsou limitováni schopnostmi autorů miniatur, dekorací či kostýmů - tedy toho, co lze vidět a na co si lze sáhnout - ale počítačoví kouzelníci jim podle libosti vyrenderují úplně cokoliv. To se pak snáz vzdaluje realitě a pouští se fantazie na špacír.

Jenže lidi chtějí sahat po hvězdách a mít pocit, že tam někde venku je “pravda”. Ne nadarmo byla Akta X jedním z nejpopulárnějších seriálů 90. let. V době, kdy se kina prohýbala návštěvníky z vesmíru (druhá půlka devadesátek a první půlka nulek), tu byl seriál, který si hrál s jinotaji a polopravdami, zatímco se odehrával výhradně na Zemi. Přesto se nálada ve společnosti neodrážela v tlaku na rozpočet NASA, který kulminoval někdy v půlce šedesátých let, kdy se USA honily se Sověty o to, kdo dřív přistane na Měsíci. Pak následoval prudký sešup, znásobený koncem studené války. V anketě z roku 2011 se vědci ptali náhodných chodců, kolik si myslí, že jde na provoz NASA z každoročního rozpočtu USA. Lidé tipovali cca 6 %, ve skutečnosti to bylo pouhopouhého půl procenta. Maximum ve zmíněných šedesátkách bylo 4 %. Možná si řeknete, že po tomto šokujícím zjištění se situace pronikavě zlepšila - vždyť jsme přeci v dubnu obletěli Měsíc. Omyl, od roku 2020 spadla cifra z půl procenta na pouhých 0,35 %. A právě v době škrcených rozpočtů největší vesmírné agentury, která vlastně jen střídala personál na ISS, poptávku po vesmírných objevech začal plnit Hollywood. Snímky jako Gravitace (2013), Interstellar (2014), Marťan (2015), Příchozí (2016), Ad Astra (2019) nás z dalekých galaxií a exotických světů vrátily zpátky na Zemi, nebo alespoň do přilehlého okolí. Ve stínu renesance hard sci-fi jako by částečně zanikl i návrat Star Wars. Jediný, kdo poptávce po realistických výletech do vesmíru unikl, byla adaptace Duny, která je považována za soft sci-fi právě proto, že se točí kolem “měkké” vědy (politika, náboženství, “magie”) a má tedy blíž ke sci-fi opeře,

jakkoliv se, brzy již trilogii, režisér Denis Villeneuve snaží prezentovat s větším důrazem na technologie a vnitřní fungování světa, než je tomu v Herbertových knihách.

Hard sci-fi jako chráněný druh Hlad po realistických sci-fi je neutuchající. Lze ho vysvětlit jako reakci na nultá léta, v nichž jsme si zvykli, že z pixelů lze vykouzlit cokoliv a my můžeme cestovat do libovolně bláznivých světů. NASA dlouhé roky nelétala do kosmu jinak než skrz sondy, takže jsme si plnili sny o kolonizaci nekonečna vně nás prostřednictvím knížek, filmů a videoher. Teď chce ale publikum prožívat a nejen snít. Tváří v tvář nečitelné současnosti a nejistým zítřkům hledáme posla, který nám ukáže světlo na konci tunelu. Naši nedůvěru posiluje i nástup AI, která umí vyfantazírovat cokoliv, ale vzdaluje nás mílovými kroky od žité reality.

Vlastně není divu, že v posledních letech se i z dříve neviditelných astrofyziků staly celebrity, ať už je to Neil DeGrasse Tyson nebo Brian Cox. Jednak vědcům nic jiného nezbývá, pokud chtějí ke své práci přivést pozornost veřejnosti a zvýšit šanci na získání grantů, jednak jsou pořád ještě zárukou vesmírných vědomostí bez rizika halucinací generativní AI.

Právě o tu autenticitu a důvěryhodnost, ať už na filmovém plátně nebo v přednáškových sálech, se teď hraje nejnaléhavěji. AI klepe na dveře a v době postfaktické hrozí tím, že postupně smaže naše dosavadní vědomosti. Vlastně to připomíná zápletku jednoho z nejpopulárnějších hard sci-fi románů posledních let - Problému tří těles. V něm k nám mimozemská civilizace putuje dlouhá staletí a uvědomuje si, že až k nám dorazí, stihneme se technologicky vyvinout natolik, abychom její pokusy o kolonizaci planety hravě odrazili. A tak k nám nadsvětelnou rychlostí pošle neviditelného sabotéra, který pozmění výsledky všech výzkumů a experimentů, aby zanesl do myslí vědců pochybnosti. Fyzikální zákony zdánlivě přestanou fungovat, dole je nahoře a černá je bílá. Bez vědy lidstvo nedosáhne pokroku a je odsouzeno k porážce.

Už proto jsou hard sci-fi artiklem hodným opatrování.

Jejich autoři nemusí být nutně raketoví inženýři. Stačí, aby nám dali inspiraci a motivaci zvědavě nakukovat za nejbližší roh.

muž z obálky

Kosmonaut z Hané

Přerovský patriot Libor Macháček (29) míří ke hvězdám nejen obrazně. Stand-up komik vyprodává turné na několik měsíců dopředu a ukázky z jeho představení mají stovky tisíc zhlédnutí na YouTube. Zeptali jsme se ho, jak se žije komikům v Česku, jaké je to objíždět s humorem celou republiku, a proč dobré fóry nezačínají na pódiu, ale doma v obýváku.

A jelikož celým tímhle číslem se táhne filmová nit, ani focení cover story nemohlo zůstat bokem. Projeli jsme filmy, jejichž hlavním hrdinou je stand-up komik, a… Najednou nám docvaklo, že film o Andym Kaufmanovi, jednom z těch nejslavnějších, natočil náš nejúspěšnější režisér Miloš Forman. Pokud jste tohle komediální drama s Jimem Carreym neviděli, na streamovacích platformách ho hledejte pod názvem Muž na Měsíci.

A právě na Měsíc jsme poslali i Libora…

TEXT Václav Rybář FOTO Matúš Tóth

Letos je to deset let, co děláš stand-up. Už si připadáš jako mazák, nebo se občas ještě dostaví lehká nervozita, když saháš po mikrofonu?

Nervozita je tam vždycky. Já jsem shodou okolností před týdnem měl nejdůležitější představení v životě. Po těch deseti letech jsem se konečně odhodlal vystupovat v Přerově, tj. doma v sále pro 400 lidí, půlka z nich mě znala osobně. To se mi za tou oponou před začátkem hodně třásly nohy. Pak to ze mě naštěstí spadlo a byla to skvělá show. Ono se říká, že když začneš dělat stand-up, tak vlastně začínáš žít od nuly. Dělám ho deset let, takže jsem jako desetiletý dítě a pořád se učím. Na ten vrchol se pravděpodobně dostanu tak kolem třicítky, ale takhle se to počítá v USA, kde můžeš v klubech vystupovat čtyřikrát denně. Ale když dám paralely stranou, tak mým cílem je dělat konzistentně kvalitní stand-up, což se mi podle mě už daří.

Tvoje začátky na vesnici už se probíraly, ale kdyby tě někdo náhodou ještě neznal, vezmi nás na chvilku do Vlkoše u Přerova. Jak moc vděčný to byl zdroj historek pro stand-upy před Pražákama?

Když jsem začal, tak mi bylo 19 nebo 20, na začátku jsem vůbec netušil, jak to dělat. Takže jsem se typicky snažil najít něco o sobě, co je zajímavý. Akorát že já jsem nebyl prostě v ničem extra zajímavý. Vypadal jsem průměrně, byl jsem mladej bez zkušeností, nebyl jsem cizinec, příliš vysokej, příliš malej apod. Takže jediný, v čem jsem vlastně v tom velkoměstě vynikal, byl můj hanácký původ. A to může být vděčný terč. Sypat z rukávu humory o malé hanácké vesnici je takhle zpětně podbízivé, když pořád hraješ tu linku, že ha-ha-ha vidlákov, ale když začínáš, je to prostě odrazový můstek.

Dlouhodobě je to ale neudržitelný, když se chce člověk někam posunout. Na některých výjezdech jsem zažil, že kolegové komici si udělali rešerši, kdo tam vyhrál a prohrál volby, aby se pak v rámci vystoupení mohli trefovat do těch neúspěšných stran. Je to sázka na jistotu, ale zároveň je to předvídatelné. Včera jsem vystupoval v Praze, ale že bych to otevřel tím, že si budu dělat srandu podbízivýma vtipama o venkově, tak to už bych se po těch deseti letech musel stydět. Člověk hledá

inspiraci všude, ale musí se posouvat dopředu. Jinak ztrácí skalní fanoušky a jen horko těžko najde nové.

Byl jsi tedy rád, že si do Přerova jel až “po letech”, kdy už jsi měl dospělejší a originálnější materiál?

Rozhodně. Já bych tam hlavně před třemi lety vyprodal tak možná školní třídu, to se ještě moje kariéra teprve hledala. Moji kamarádi by možná přišli, ale měl bych pocit, že jsem si to domácí publikum ještě jako by nezasloužil. Bylo to poprvé, co jsem vystupoval před mámou, ale třeba i před mýma učitelkama a známýma. Největší kulturní prostor ve městě a v publiku fakt hodně lidí, kteří mě někdy někde viděli nahýho. Bylo to prostě celkem netradiční vystoupení. Ale zároveň je to velká výzva, která když klapne, tak je z toho nezapomenutelný zážitek. Jsem vděčný za to načasování i za výsledek.

Přijde mi, že stand-upoví komici se dělí na přiznané třídní klauny, kterým někdo řekl, že jsou vtipní a měli by se tím živit, a tzv. překonané introverty - lidi, co mají strach z publika, ale zároveň mají nutkání se o něco podělit. Kam by ses zařadil na začátku téhle kariéry?

Paradoxně si myslím, že na začátku bych se označil za extroverta. Šel jsem na to pódium, protože jsem chtěl, aby lidi slyšeli moje vtipy, zasmáli se, prostě ocenili tu snahu a ideálně se při tom bavili. Čistý narcismus a ego, chtělo by se říct. Mám ale pocit, že s každým dalším rokem se ze mě stává čím dál tím větší introvert. Na pódiu po té pozornosti bažím, ale jakmile slezu, chci mít pokoj. Na sociální sítě dávám jen věci, které se týkají vystoupení, ale své soukromí si chráním. Když mě někdo pozná na ulici, jsem napůl vděčnej a napůl nervózní, protože jsem tzv. povědomej sotva dva roky a moje mentalita kluka z vesnice se ještě nesrovnala s tím, že bych mohl být jakkoliv populární.

Trochu jsem narážel i na takovou tu klasickou českou zakřiknutost. V mladších generacích se to zlepšuje, ale obecně se dá říct, že české školství nás úplně k exhibování nenutí. Žádné debatní kroužky, dramaťáky v rámci výuky... Za mých dob to byl jednou měsíčně referát a každého polil studený pot, když měl

„Na začátku bych se označil za extroverta. Mám ale pocit, že s každým dalším rokem se ze mě stává čím dál tím větší introvert.“

předstoupit před třídu. Myslíš, že v tomhle mají na západě náskok, že jsou vychovaní k té základní práci s publikem?

To je dobrý postřeh. Já si teda referáty ve škole užíval, ale chápu, co tím myslíš. Zase na druhou stranu si ale myslím, že úplně nejdůležitější je vliv rodiny a kamarádů. Z obou stran mě v tomhle lidi odjakživa podporovali, což byla ta největší motivace. Nikdo neříkal takový to “vykašli se na to”, “kam si myslíš, že to dotáhneš”. To má potenciál ve vás tu jiskru uhasit. Mě kamarádi, ale i třeba babičky, vždycky říkají, že je důležité minimálně zkusit dělat to, co tě baví. Možná jsem měl štěstí, protože to u nás v základu určitě není jako za mořem. Tam si pořád žijou ten americkej sen, to klasický “you are the hero”, kdy je každý vychováváný v tom, jak je výjimečný. Pak často ti lidi narazí a jsou z toho zmatení, kdežto u nás jdou spíš od začátku proti proudu, což je dělá trochu odolnější.

Tím neříkám, že mě to přímo motivovalo, abych s tím šel před publikum, ale vlastně si uvědomuju, jak moc mi rodina v tomhle směru nepřímo pomohla.

Kdy jsi v těch začátcích pochopil, že je to opravdu makačka? Když došel takový ten úvodní materiál, který měl člověk “odžitý” a vtipy mu naskakovaly samy? Jaké to bylo sedět před prázdnou stránkou a psát nový stand-up. Jde vůbec odněkud začít? Kde si tenkrát v roce 2016 lovil inspiraci? Pochopil jsem to hned po druhém vystoupení, protože při tom prvním jsem absolutně netušil, co se bude dít. Měl jsem rád Šimka a Grossmana, takže jsem to celé pojal jako pásmo historek z vesnice. Lidi se smáli, nějak to dopadlo, takže jsem si říkal “fajn, seš stand-up komik”. Jenže jsem napodruhé komplet obměnil vtipy a bylo to hrozné a potřetí ještě horší. Tak špatné, že jsem si pak musel dát třičtvrtě roku pauzu.

Vrátil jsem se, když jsem sebral odvahu, a zas to byla katastrofa. Jenže jsem měl prostě vůli nepřestat a zlepšovat se. Byla to důležitá studená sprcha, kterou jsem bral jako motivaci. Ale aby sis nemyslel, že tím to skončilo. Jakmile člověk začne psát nový materiál, ocitá se znova na začátku. První hodinový speciál jsem psal průběžně sedm let. Ten další jsem musel stihnout napsat za tři měsíce. V listopadu jsem vydal ten původní komplet na YouTube a od ledna jsem se chystal jezdit s úplně novým. Pár vtipů už jsem měl v hlavě, ale znovu se vrátily hodiny, kdy člověk koukal na prázdnou stránku, pochyboval o každém

Občas stand-upoví komici mluví o svém dětství a říkají něco ve stylu “byl jsem třetí nejvtipnější kluk v naší třídě, měli byste slyšet ty další dva”. Jenže ono zjevně nestačí být jen vtipný. Rád bych se rozpovídal o tom tvém procesu, ale nejdřív chci vědět, jestli je ta vrozená vtipnost alespoň základním předpokladem, nebo se dá stand-up prostě našprtat… Když si sám o sobě nemyslíš, že seš vtipnej, je ohromně těžký, o tom přesvědčit ostatní. Jestli mi rozumíš, prostě to sebevědomí tam musí být v základu, i kdyby nebylo podložené realitou. Znám pár lidí, nebudu jmenovat, co nijak extra vtipní nejsou, ale dokázali o tom všechny kolem sebe přesvědčit, nebo si prostě tu svou rutinu nadřít a nakonec s ní slavit úspěch. Publikum od komika očekává, že bude autentický. A pokud má být tvůj humor autentický, tak mu musíš věřit hlavně ty sám. To je zpátky u toho souboje introvert vs. extrovert. Mezi komikama je určitě víc extrovertů, protože je pro ně snazší, aby byli sebevědomí a hlasití. Prostě přijdou na pódium a ukradnou si tu pozornost pro sebe, nemusejí nad tím vůbec přemýšlet. Jak jsem říkal, že se ze mě čím dál tím víc stává introvert, tak je to možná i tím, že nad tím publikem víc přemýšlím. Jde s tím ale “pracovat”, když vycítíš atmosféru v sále. Včera jsem v Praze měl jedno z nejlepších vystoupení celého turné, protože jsem prostě přidal na tom sebevědomí a lidi na to skvěle reagovali. To je pak ta největší radost. A kdo je tedy nevtipnější z tvého bezprostředního okolí? Táta, brácha, manželka? Moje manželka je skromná, takže vždycky říká, že to určitě není ona, ale spíš můj táta nebo moji bráchové. Vlastně bych ale mohl říct komplet o svojí rodině, že má smysl pro humor větší než spousta lidí, co jsem v životě poznal. V dětství jsem to tak vůbec nevnímal, protože jsem si myslel, že je to normální. U nás probíhá 90 % komunikace v nadsázce a všichni se snaží ty ostatní pobavit. I proto se za rodinou vždycky ohromně těším, protože tenhle způsob vedení rozhovorů je tam absolutně přirozený. Když jsem pak viděl, jak to funguje v jiných domácnostech, byl jsem dost překvapený.

vtipu, věděl, že těch prvních pár představení bude mizerných, i když třeba jenom v tvojí hlavě.

Ale stojí to za ten risk. Můj oblíbený komik Bill Burr říká, že když jede poslední představení stávajícího speciálu, tak už si připadá, že jen odškrtává vtipy. Přesně ví, kdy přijde smích publika, kde naváže další vtip, nebo jaká bude reakce, když se na konci obloukem vrátí k fóru z první půlky. Prostě už to jede po paměti a těší se, až bude mít novou hodinovku a bude teprve lovit a ladit reakce obecenstva. V  om se poznávám. A taky ti v hlavě raší nové nápady a vtipy, ale ty je nemůžeš zapracovat do té hotové hodinovky, se kterou vystupuješ, protože ta už je v křehké rovnováze. Takže se těšíš na novou, ačkoliv víš, že to bude ze začátku drhnout. Ta sebenenávist z toho, že to ještě nešlape, je ve mně zatím čerstvá, ale po čtyřech měsících s novým turné už vidím světlo na konci tunelu a vím, že to bude dobrý.

Ještě bych tady trochu zacouval a zmínil, že kdybychom o stand-upu mluvili jako o sportovní disciplíně, třeba běhu, tak máme sprinty i maratony. Něco jiného je vystřelit třeba i pětiminutovku na jedno téma, bavit různorodé publikum čtvrt hodiny, nebo vystřihnout hodinový speciál.

To je hezký příměr, to jsem ještě neslyšel. Typicky, když začínáš, tak máš pětiminutové nebo třiminutové sety. Tam ti v podstatě vystačí jedno téma. Když začneš vystupovat pravidelně, tak už seš na patnáctiminutovce. Teď už nemám tolik času, ale dřív jsem jezdil se skupinou Underground Comedy, kde jsi měl dvakrát patnáct minut, které logicky nemohly být identické. To už je dost materiálu na promyšlení, ale nedá se to srovnat s tou speciálovou hodinovkou. To už je kumšt, kdy to musí být různorodé. Nejde mít deset minut stejného typu vtipů, ideální když člověk kombinuje klasické vtipy s příběhy, vyzpovídá publikum, přihodí nějakou zajímavost, aby měl divák pocit, že si zapamatoval i něco užitečného. Neexistuje univerzální recept, ale být tu hodinu v pozoru na pódiu, kde musíš být přítomný fakt na 100% a nesmí ti myšlenky uhýbat jinam, to je trochu fyzicky a hodně mentálně vyčerpávající. Rozhodně je to náročnější, než si lidé myslí.

Já mimochodem stand-up v knize, kterou aktuálně píšu, přirovnávám ke curlingu. Lidi

ho vidí jednou za pár let a 90 % z nich si myslí, že je to snadné a mohli by to dělat taky. Plus většina curlingových sportovců dělá tuhle disciplínu vedle normální práce a musí si ji finančně dotovat. Takže za mě curling, ale ten běh na dlouhou trať tam vidím taky.

Trochu předčasně se dostanu ke tvému trumfovému esu, práci s publikem. Na to si spousta komiků netroufne, protože - jak už jsme naznačili - mají třeba svůj stand-up pečlivě naučený a rozvržený, nechtějí tedy aby jim do toho diváci hodili tzv. vidle. Ty si naopak s lidmi rád povídáš. Je to svým způsobem oddechový čas, kdy můžeš improvizovat a najít oslí můstek, kde navážeš na další pasáž stand-upu? Co bylo tím prvním impulsem, že sis vybral vděčné cíle v publiku?

Ona to není vyloženě oddechovka, ale zase je to změna tempa. Já nevidím vůbec nic špatného na tom, když mají komici ten tradiční stand-up, kde není žádný crowdwork. Mají prostě připravenou hodinu vlastního programu, který si odjedou ve vlastním tempu. To je pořád ještě standard, který publikum očekává. Já si s diváky začal povídat tak nějak přirozeně už před pár lety, ještě než jsem měl YouTube kanál, kde tenhle typ videí frčí nejvíc. Bral jsem to jako domácí úkol, abych se s publikem naučil komunikovat. Na sociálních sítích se to ujalo natolik, že musím v úvodu každé hodinovky vysvětlovat, že není celá jen o povídání si s lidmi. To je dohromady tak deset, patnáct minut - rozdrobených do celé stopáže. Nechci, aby pak někdo odcházel zklamaný, protože na živák přišel právě z YouTube.

Ty jsi zmínil, že komik by měl být autentický a tohle je o krok blíž k té bezprostřednosti. Že se to děje unikátně přímo na tom představení. Že je to pokaždé jiné.

Rozhodně je to do jisté míry moje poznávací znamení, ale na sociální sítě dávám i jiný obsah než jenom crowdwork. A když dělám novou hodinovku materiálu, tak tu původní dávám na YouTube komplet zadarmo. Natočenou na vlastní náklady, ale pro mě je to investice do publika, aby vědělo, co na mých show mohou očekávat.

U amerických a britských komiků jsou ohromně sledované právě interakce s tzv. hecklery. Stalo se ti, že si naopak někdo

„Americká scéna je na míle vzdálená čemukoliv jinému, oni prostě mají tradici, prostředky a takovou tu přirozenou drzost.“

chtěl povídat uprostřed monologu a tzv. rušil?

Bereš to jako výzvu?

Milionkrát se mi to stalo, ale já se ty lidi snažím neodměňovat. Na začátku každého vystoupení jim říkám, že si můžeme povídat, když s tím začnu já, ale jakmile někdo pokřikuje, je to pro mě stopka. Stává se to i tak, prostě se někdo napije a začne pokřikovat. Kdybych ho obratem ztrapnil, nebo to ještě vydal online jako video, jenom bych motivoval další pokusy. Cca před dvěma lety jsem měl vtip o penězích a někdo mi na pódium hodil kovovou dvacku, že to bude vtipný. Tak jsem mu tam dvě minuty sypal, ale nedělal jsem z toho další humor, protože tím bych vykolejil celou show. Kvůli podobným překvapením tam lidi nejdou, takže se to snažím likvidovat už v zárodku.

Loni v Olomouci jsem jel jeden svůj vtip, pokud jsi viděl ten předchozí speciál, tak si ho možná pamatuješ, že nejsem ten nejslavnější Libor Macháček. Že na Googlu i Wikipedii vždycky vyjede někdo jiný. A v půlce vstala nějaká paní a začala na displeji telefonu ukazovat, že to tak opravdu je. Jakmile na to zareaguješ, obětuješ pointu vlastního vtipu. Občas doufám, že to těm lidem dojde, nebo se o ně tzv. postará zbytek publika. Ale je to prostě riziko povolání. Někteří tomu jdou naproti, ale z dlouhodobého hlediska je to riskantní.

Já vím, že třeba Jimmy Carr nebo Matt Rife, jdou těm hecklerům často naproti a součástí jejich představení je právě podobné stírání buřičů z publika. Přijde mi ale, že pak diváci vyrušují schválně, protože si chtějí toho komika otestovat, jakkoliv pak často hořce litují.

Tam je to součást hry, vím, že třeba Tom Segura s tím ve svých představeních též počítá, ale ta dramaturgie amerických stand-upů je vyladěná do posledního detailu, takže mi přijde, že i to publikum ví, jak se chovat, případně jak na takovou situaci reagovat.

Kolem toho, že stand-up je v USA a v Británii nesmírně populární a má tam košatou historii, už trochu kroužíme, tak se rovnou zeptám, jestli tě některá tamní esa přímo inspirovala, nebo je máš rád.

Můj nejoblíbenější komik je Louis CK. Kdo sleduje stand-up dlouho, tak to pro něj může být skoro až mainstreamová odpověď. Přijde

mi ale, že Louis má to vystupování tak dokonale promyšlený, že je ohromná radost na to koukat, ať už o dělání humoru víte absolutní nulu, nebo se tím živíte. Viděl jsem několikrát všechno, co kdy udělal, byl jsem na něm několikrát naživo, a je to vždy zážitek.

Taky mě baví raný Bill Burr nebo Dave Chappelle. Jejich poslední speciály už možná nemají tu správnou hranu, ale rád si je kdykoliv poslechnu. A těch menších komiků jsou desítky a desítky. Je to neuvěřitelně živá a pulzující branže, takže je z čeho vybírat. Americká scéna je na míle vzdálená čemukoliv jinému, oni prostě mají tradici, prostředky a takovou tu přirozenou drzost. Já se to snažím dělat po svém, abych měl kontrolu nad obsahem, tím kde budu vystupovat apod. takže se snažím tomu americkému stylu alespoň přiblížit v rámci možností. Což mi připomíná, že tou úplně první inspirací byl Kevin Hart. Viděl jsem jeho hodinový speciál, kde mluvil o svojí rodině a měl neuvěřitelný drajv. Okamžitě jsem si řekl “takhle bych to chtěl někdy umět”. Byla to pro mě hrubá předloha toho, jak má ten stand-up vypadat, když jsem začal psát první vystoupení.

Byla to inspirace ve smyslu, že má ta hodinovka nějakou dramaturgii, střídá se tam tempo, má to nějaký tzv. oblouk?

To jsem vlastně vůbec nevnímal. Líbilo se mi, jak tam sebevědomě nakráčel jako rocková hvězda a dokázal si během několika vět podmanit celý sál. Přirozeně, autenticky. A udržel jejich pozornost i tu náladu od první do poslední minuty.

Když si začínal, rozjížděl se v televizi pořad Comedy Club, navazující na legendární Na stojáka. Myslíš, že tenhle průnik do mainstreamu českému stand-upu pomohl, nebo v něm naopak míchá čistokrevné stand-upy třeba s divadelními herci, kteří si chtějí vyzkoušet “něco jiného” a sází na to, že už mají nějaké fanoušky?

To je trefný. Je to určitě menší freestyle než býval, protože - nechci nikoho urazit - se stávalo, že jsi přišel na casting, kde ti automaticky řekli: dobrý, za týden vystupuješ na HBO. Teď už tam filtr je a myslím si, že je teď i víc komiků, kteří prostě dlouhodobě dělají klasický stand-up. Na druhou stranu je také dost influencerů a spol., kteří si řeknou “já

mám x desítek nebo stovek tisíc sledujících, to bych mohl taky dělat stand-up”. Jako kdyby šel dělat stand-up Jarda Jágr. Lidi na něj přijdou, protože je to Jágr, ale znamená to automaticky, že bude vtipný nebo že utáhne hodinový materiál? K tomu se musíš propracovat. Publikum, které přijde a tleská, protože tě zná odjinud, ti může v začátcích spíš uškodit, protože ti dá falešný pocit, že seš dobrej. V té knížce mám přirovnání s Petrem Čechem. Slavný a skvělý fotbalista, který - pokud se nepletu - taky ve volném čase bubnuje. Ale šel bych na jeho koncert? Ani omylem.

Psal jsi, možná pořád ještě píšeš, i scénáře pro některé pořady Luďka Staňka. Luděk je zrovna člověk, který toho v životě zkusil hodně. A jde i směrem, který stand-upovým komikům trochu leze do zelí. Má podcast, s ním pak vystupuje na živácích. To je dneska oblíbená kratochvíle, že se kulturáky plní podcastery.

Jasně, ale tam to nevnímám jako stejný případ (viz výše), protože ty podcasteři jsou už v rámci těch svých pořadů zvyklí pracovat s publikem, i když logicky hlavně pasivně. Lidi na ně přijedou na živák, protože si chtějí “sáhnout”. Vidím to, kdykoliv někam přijedu do kulturáku a v programu jsou buď týden přede mnou nebo za mnou třeba Kecy a politika. To je aktuální trend, že se ty kulturní prostory snaží vyhovět potřebám nového publika. A skutečně úspěšní podcasteři si tu hodinku upovídají. Typicky Luděk je člověk, který se hodně najezdil i klasických stand-upů a to s čím vystupuje teď má ke stand-upu hodně blízko, takže on má s podobným materiálem obrovské zkušenosti.

Pak jsou tu ale živáky např. truecrime podcastů, které se pořádají klidně i v O2 aréně. Nad tím mi zůstává hlava stát, protože dva lidi u stolečku, co čtou z wikipedie černou kroniku, podle mě moc nemají šanci udělat v takovém prostoru zajímavou show. Ani Joe Rogan by si asi tříhodinovým povídáním o všem možným nedovolil vyprodávat fotbalový hřiště, protože by to působilo zvláštně. Tak či onak mi připadá, že tyhle podcasty naživo jsou trendem posledních několika let, takže ještě uvidíme, jestli se to uchytí dlouhodobě. Zatím v tom vidím hodně experimentování.

Dneska s tebou mluvíme jako s úspěšným člověkem z oboru, ale když jsi v roce 2018 vystupoval, jezdil jsi autobusem z Brna do Prahy kvůli pěti minutám, kdy člověku hrozilo vypískání. Co bys poradil těm, kdo si to chtějí vyzkoušet: Je důležitější začít nebo nepřestat? Obojí. Potkal jsem hodně lidí, ale jen málokoho, kdo by u toho zůstal. Nechci se moc chválit, ale v čem se liším od ostatních je to, že jsem nepřestal a furt šel hlavou proti zdi. Nikdo toho po Česku nenacestoval tolik, co já. Kvůli pěti minutám jsem klidně jel tři hodiny tam a zase zpátky, spal jsem v kuse dvě hodinky denně a furt doufal, že se to zlomí. To se naštěstí povedlo. Pořád jezdím ohromně moc, ale teď už naštěstí s manželkou nebo předskokanama. Jakmile máte plný auto, jsou ty nekonečný kilometry po D1 tak nějak snesitelnější.

Jak je důležité potkat na téhle cestě někoho slavnějšího, šikovnějšího, nebo prostě zkušenějšího? Jsou stand-upoví komedianti osamělí vlci, nebo drží při sobě?

Ohromně důležité. Já začal vystupovat v roce 2018 s Comedy Underground a se svými patnácti minutami jsem objel celé Česko několikrát. A pak jsem začal předskakovat Tigranu Hovakimyanovi, což mi dalo hrozně moc. On je dříč, prošel si všemi těmi zmíněnými televizními pořady a já ho potkal, když už toho měl dost za sebou a ochotně mi poradil. Snažím se teď být vzorem pro ostatní, ale ne každému se chce trávit život na cestách a počítat drobné. Měl jsem za poslední týden pět show, to prostě každý do toho rozvrhu nedostane, zvlášť když si ještě musí vydělávat jinde. Problémem Česka je nedostatek komiků, ne nedostatek diváků. Bohužel je to vzájemně provázané, takže člověk musí být srdcař, aby se někam nahoru proboxoval.

Vystudoval jsi politologii, píšeš scénáře, strávíš velkou část roku na cestách. Je to dlouhodobě udržitelné? Teď nemyslím finančně, ale třeba co se týče životního stylu. Mám velkou výhodu, že moje manželka i bezprostřední okolí je se mnou po celou dobu, co dělám stand-up. Prostě mě takového berou a fandí mi. Navíc mám tedy vyprodané termíny nového turné na několik měsíců dopředu, takže minimálně dva roky dopředu mám o práci postaráno. Už bych se určitě

„Nechci se moc chválit, ale v čem se liším od ostatních je to, že jsem nepřestal a furt šel hlavou proti zdi. Nikdo toho po Česku nenacestoval tolik, co já. Kvůli pěti minutám jsem klidně jel tři hodiny tam a zase zpátky, spal jsem v kuse dvě hodinky denně a furt doufal, že se to zlomí. To se naštěstí povedlo.“

nechtěl vrátit do Flixbusu, co někam přijíždí ve tři ráno. Kdybych klesnul zpátky na tuhle úroveň, asi bych hledal práci jinde. Snažím se zdravě jíst, cvičit a udržovat se ve formě. Pokud chcete stand-up zkusit, tak doporučuji sportovat, protože po hodině na pódiu vás jinak budou pěkně bolet záda.

Zmínil jsi, že turné si organizuješ osobně. Jak to vlastně funguje, tipuješ si místa, kde si měl úspěch, oslovuješ nová, nebo za tebou občas i klub nebo podnik přijde, jestli bys u nich nevystupoval?

Je to tak půl na půl. Míněno, že nejde vynechat velká města, kde už mám dlouhodobý vztah s některými podniky, kde navzájem víme, že se lístky pohodlně prodají. Pak se snažím vytipovat místa, ale občas se stane, že mi napíšou třeba z Pelhřimova, kde jsem nikdy nebyl, že mají prostor pro 150 lidí a jestli nechci přijet. Byl to úspěch, už děláme pokračování, takže člověk by někdy ani neřekl, kde všude na něj lidi přijdou. A pak naopak napíše do Karviné, že by jim rád vyprodal nějaké divadlo a oni odepíší “Ne, děkujeme”. Neberu si to osobně, ale občas jsem překvapený. Ale zase aby to nevyznělo špatně, v Karviné nakonec vystupovat budu, ale někde jinde. Takže to dobře dopadlo.

A kdybys přijel do Karviné, jak moc je ten materiál univerzální a jak moc ho ladíš. Třeba ty jsi zmínil, že někdo se podívá na politické preference a upustí tam nějaký ten vtip. Jestli to ladíš podle toho, jak je to velké město, v jaké části republiky to je, jestli tam máš nějakou linii, kterou akcentuješ víc, nebo míň.

A jsou linky, za které nejdeš?

Snažím se mít větší část toho materiálu univerzální, protože kdybych měl všude úplně jinou hodinovku, bylo by to riskantní. Lokální reference mám hlavně při tom povídání s publikem, tam se vyplatí si něco nastudovat o městě, kam zrovna jedeš. Ten hlavní materiál časem vykrystalizuje a zbytek je drobná improvizace. Co se týče zakázaných linek, tak jsem nerad moc sprostý, protože pak je jednodušší šokovat nebo zachránit průměrný vtip. A já obecně nemám rád ten termín “zakázané vtipy”. Hodně se tím ohánějí američtí komici, ale zatím nikdy nikoho nezakázali za to, co řekl. Možná ho nepustili do televize, ale v klubech mohl vystupovat apod. Takže já

tyhle hry na “teď vám řeknu něco, za co mě zakážou” vůbec nehraju. Když to vidím u některých svých dřívějších oblíbenců, co stejnou větu používají pět let v kuse, tak jsem z toho trochu smutný.

Je vlastně Česko dostatečně velkým rybníčkem, aby se tu člověk jako profesionální komik uživil jen po klubech a kulturácích, nebo se prostě zákonitě časem musí proměnit v herce, moderátora apod.?

Doufám, že ne. Nechci znít nevděčně, ale pořád dostávám nabídky na moderování opékaček buřtů někde v Nymburku, což samozřejmě nic proti Nymburku ani buřtům. Teď jsem ale v pozici, kdy tyhle věci brát nemusím. Odjezdil jsem si v začátcích hodně firemních akcí, ale vlastně už je odmítám předem, protože tyhle vánoční večírky vždy dopadnou stejně. Lidé jsou opilí a komik na pódiu je prostě jenom kulisa. Aktuální turné už má kolem stovky termínů, což je víc, než jsem vůbec doufal. Mám nějaké očekávání, ale i kdyby se naplnila třeba jen na 60 %, tak to finančně zvládnu a nemusím nutně do Nymburka nebo do Ordinace v růžové zahradě.

Občas je těžké rozhovor nějak efektně zakončit, zauzlovat. Máš problém s konci stand-upů? Necháváš si na závěr nějakou jistotu, nejlepší historku, co je osvědčená strategie?

Je tam strategie. Nemůžeš to ukončit prostě dalším náhodným vtipem. Mám tam na konci historku, kterou říkám a myslím si, že je důležitý nad tím přemýšlet. Začátek a konec jsou nejdůležitější a já rád ty stand-upy ukončím historkou, která to pěkně zavře. Na ten poslední sedmiminutový vtip, na kterém jsem nechal možná nejvíc času, protože je ten nejdůležitější, jsem dřív musel lidi upozorňovat, aby neodešli příliš brzo. Dneska je ale spousta stand-upů třeba na Netflixu, takže publikum je poučenější. A náročnější. Obojí mi vyhovuje.

Aby se teda lidé na konci našeho rozhovoru zasmáli, skončím klasickým klišé, které profesionální komici nesnáší. Když jim někdo na ulici řekne, aby byli vtipní, nebo rovnou řekli vtip. Jak na takovou výzvu reaguješ? Neubližujte mi, prosím. A přijďte na show.

Muži, kteří mění svět kolem sebe myšlenkou, činem, odvahou i srdcem. To jsou SRDCERVÁČI! Možná jste o nich něco málo slyšeli, možná je ještě vůbec neznáte… Ať tak či onak, rozhodně by byla škoda je nepoznat víc. Na základě jejich zkušeností a vizí se totiž začínají psát příběhy, které mají potenciál ovlivnit ne jednu, ale mnoho generací. I proto jsme se rozhodli vám v následujících měsících představit celkem osmnáct mladých

mužů, vždy tři v jedné tematické kategorii, kteří svou práci dělají

srdcem a mají našlápnuto k velkým věcem. S jejich výběrem nám pomohli ambasadoři, kteří nejen že ve svých oborech něco dokázali, ale patří k těm nejlepším.

Jakmile odhalíme všech osmnáct jmen, přijde řada na vás! Spolu s vydáním zářijového čísla spustíme hlasování a rozhodnutí, kdo se stane SRDCERVÁČEM ROKU 2026, necháme ve vaší režii. Vítěze pak vyhlásíme během slavnostního večera, který se zároveň stane závěrečnou oslavou našich 10. narozenin. Připraveni? Pokračujeme dvojicí kategorií DIGITÁLNÍ ÉRA a INOVACE & VIZE.

Tomáš Břínek

Živí se tím, že skládá realitu do obrázků, které jsou často pravdivější než originál. V zemi, kde politika připomíná špatně napsaný sitcom, funguje jako archivář absurdity. Mluví úsečně, skoro neochotně, jako by každé další vysvětlení bylo zbytečné. Možná má pravdu. V jeho případě totiž platí, že čím míň slov, tím víc reality prosákne ven.

Humor mívá pud sebezáchovy, ne respekt k aureole

Když ráno otevřeš internet, komentuješ ještě realitu, nebo už jen dokumentuješ zločin?

Spíš dokumentuju zločin. A dost často se mi stane, že něco udělám a ono to začne být aktuální až za pár dní. To je na tom to hezké i lehce znepokojivé: člověk si udělá koláž a pak čeká, jestli realita zase dorazí pozdě, ale dorazí. Pak už si jen říkáš, jestli máš dobrý odhad, nebo špatnou zemi.

A když si vybíráš terč, snažíš se být nestranný?

Ne. Promítám do toho vlastní názor a nedělám, že ne. Lidi pořád říkají, že bych měl být nestranný, ale proč bych měl? Nejsem instituce, jsem člověk. To ale neznamená, že si vybírám jen „ty druhé“. Když někdo udělá blbost i na straně, které jsem třeba dřív víc fandil, stejně to použiju. Blbost je v tomhle demokratická.

Máš někdy vnitřní brzdu, kdy si řekneš, že tohle už je moc?

Upřímně, větší brzdou bývají sociální sítě než moje svědomí. Často spíš přemýšlím, jestli to nesmaže Zuckerberg, než jestli si tím zavařím doma. Pak jsou samozřejmě věci, u kterých si řekneš, že je lepší nereagovat. A někdy si to řekneš až pozdě. To už je pak taková opožděná morálka.

Potřebuješ humor, aby se dala přežít

česká politika?

Asi jo. Kdybych ji měl zpracovávat úplně vážně, byla by to dost katastrofa. Pár nevtipných věcí jsem udělal, jenže to neběhá. Lidi po tobě chtějí, abys je pobavil a zároveň jim připomněl, že to, na co koukají, se bohužel opravdu stalo. Ideálně ve chvíli, kdy se tomu ještě smějí.

Sám o sobě říkáš, že jsi lempl s Photoshopem. Je tvoje práce intuice, nebo už i kalkul?

Obojí. Intuice je první impuls, kalkul je to, že víš, co právě rezonuje. Když se mezi dvěma nápady rozhoduješ a oba fungují podobně, klidně vezmeš ten, který zrovna trenduje. Není to věda. Spíš rychlé rozhodnutí člověka, který se dívá kolem sebe a tuší, kde to píchne nejvíc. Estetika bokem, načasování je někdy všechno.

Stalo se někdy, že tě politik po koláži pozval na kafe místo žaloby?

Jo, několikrát. Co tím sledoval, nevím. Třeba chtěl vypadat velkoryse, nebo chtěl prostě potkat zajímavého člověka (smích). V českém veřejném prostoru se docela často stává, že i uraženost se překládá do zdvořilosti a místo otevřeného konfliktu přijde pozvání na kafe. Je to vlastně taková levnější a pohodlnější varianta, než to řešit přes právníky.

Čelil jsi někdy žalobě?

Žalobě ne. Předžalobní výzvě jo. Třeba ladovská zima s kokainem místo sněhu. Vnuk Josefa Lady to vzal jako zneuctění odkazu či dobrého jména a přišla předžalobka. Bylo to do Mužů v Česku, takže technicky vzato za to můžeš ty.

To je mi líto. Pojďme dál. Máš někdy chuť udělat koláž tak brutálně pravdivou, že by ji nikdo nesdílel, protože by vlastně nebyla zábavná?

Jasně. To mi trochu chybí. Dřív jsem dělal věci bez většího ohledu na to, jestli je systém rozdýchá, a ta hrana byla jinde. Dneska je všechno víc hlídané, víc nahlašované a člověk si některé rohy obrousí. A často platí, že čím je to blíž pravdě, tím míň je to vtipný.

Blížíš se vyhoření, nebo spíš chvíli, kdy si k tomu přibereš něco jiného?

Nemyslím, že bych zítra vyhořel. Spíš děláš pořád totéž a postupně ti dochází, že to nebude jediné, co chceš dělat napořád. Internet tě sice nese a dává ti prostor, ale zároveň si tě pomalu přizpůsobuje. Ne naráz, spíš nenápadně, krok za krokem. Najednou zjistíš, že přemýšlíš jinak než dřív, že některé věci děláš automaticky a jiné už vůbec. A ty jen zjišťuješ, jestli je to únava, nebo vývoj.

Existuje někdo, na koho si netroufneš? Asi úplně ne. Spíš jsou lidi, u kterých ti to přijde líné nebo zbytečné. A pak pár takových, kolem nichž jejich fanoušci vytvářejí auru nedotknutelnosti. Jenže to je většinou přesně chvíle, kdy to začne být lákavé. Humor má někdy pud sebezáchovy, ale skoro nikdy nemá respekt k aureole.

DIGITÁLNÍ ÉRA

Sedím naproti člověku, který si na svobodu vydělal tím, že ji prodává ostatním. V jeho světě se práce a život dávno slily do jedné věci, která se jen občas publikuje. Jan Macák nemluví o úspěchu jako o cíli, spíš jako o vedlejším efektu. A mezi větami naznačuje, že nejtěžší dnes není růst, ale včas zabrzdit.

Když jsi si uvědomil, že se dá vydělávat tím, že tě lidé sledují na internetu, co to pro tebe znamenalo?

Zjistil jsem to někdy v osmé třídě. YouTube byl pro mě nejdřív hlavně formou seberealizace. Vždycky jsem chtěl být herec, moderátor nebo dělat něco kolem televize a filmu, ale byl jsem hodně introvertní.

Když mi pak asi ve čtrnácti přišla výplata, došlo mi, že se tím opravdu dá uživit.

Kolik procent tvého života je ještě skutečný život a kolik už je obsah, který čeká na zveřejnění?

Ono se to prolíná. Já žiju tak, abych mohl být co nejsvobodnější. Svoboda je pro mě absolutně nejdůležitější věc v životě a YouTube mi ji dává naplno. Když dělám obsah, dávám tím prostor svému vnitřnímu dítěti. Dělám věci, které jsem chtěl dělat vždycky, a neřeším, jestli by je dospělý člověk „měl“ dělat.

Kde má ta svoboda, o které mluvíš, svoje limity?

Myslím, že největší limit je v tom, že si ho musíš hlídat sám. Nikdo ti neřekne „teď už je to moc“. Můžeš jet pořád dál, dělat větší věci, víc extrémní věci, protože víš, že to bude fungovat. A v tu chvíli je jednoduché začít to dělat víc pro ten výsledek než pro sebe. Já se snažím brzdit právě tam. Jakmile mám pocit, že něco dělám jen proto, že to bude mít čísla, tak mě to přestává bavit. Ta svoboda je super, ale zároveň tě nutí být k sobě mnohem upřímnější, protože jinak se v tom snadno ztratíš.

Když vypneš kameru, zůstává z tebe ještě něco, co není tvoje internetová persona?

Myslím si, že moje internetová persona

je moje lehce šílenější alter ego. Ty věci dělám jako Honza, protože chci, ale tahle část mě je možná o něco extrémnější.

Některé nápady chceš prostě dotáhnout dál a překročit limit komfortní zóny. Jenže uvnitř to stejně chci dělat hlavně kvůli sobě.

Tlačí tě algoritmus do rychlé spotřeby?

Nemám moc rád krátký obsah, proto se mu úplně nevěnuju. Jasně, musíš sledovat trendy a umět diváka zaujmout, ale pořád to chci držet tak, aby se to líbilo i mně. Musíš najít balanc: udržet pozornost, a přitom nevyrábět přestimulovaný obsah.

Co tě děsí víc: že o tebe internet jednou ztratí zájem, nebo že ho bude mít pořád?

Nejsem úplně člověk, který by po pozornosti vyloženě toužil. Bez pozornosti lidí by to samozřejmě fungovat nemohlo, ale nechci být všude. Tu validaci vlastně nepotřebuju. Rád lidem ukážu tu část sebe a svého života, kterou chci, ale přesně si vybírám, kam je pustím.

Jan Macák

Už dávno nemluví o technologiích jako o sérii nových hraček. Zajímá ho spíš to, co dělají s pozorností, prací a člověkem samotným. Obsah chápe jako interpretaci, ne servisní manuál, AI jako zesilovač myšlení i lenosti a vlastní posun jako logický důsledek doby, v níž technologií přibývá rychleji než smyslu.

Petr Mára

Vaše videa jsou doporučení, nebo spíš interpretace reality?

Spíš interpretace. Nejsem testovací laboratoř. Ukazuju, jak věci vidím já, a pokud něco „prodávám“, tak hlavně vlastní způsob uvažování. Technika je pro mě záminka, jak mluvit o širších souvislostech.

Takže nezávislá rada podle vás vlastně neexistuje?

V mém podání ne. Jsem do těch věcí emočně zapojený a netvářím se, že stojím mimo. Objektivní tabulka parametrů může být užitečná, ale je to ta nejméně zajímavá část. Důležitější je, co technologie dělá s člověkem.

Která etapa technologického vývoje vás bavila nejvíc?

Ta raná. Produkty tehdy ještě nevěděly, čím budou. Každá další generace hledala směr a bylo v tom víc rizika i fantazie.

Dnes jsou hlavní kategorie dospělé, spíš se leští detaily. Proto mě pořád víc přitahují věci na začátku než hotové stroje na upgrade.

Dlouho jste mluvil o efektivitě a optimalizaci. Platí to pořád?

Méně než dřív. Měl jsem období, kdy byla produktivita skoro ideologie. Dnes je pro mě důležitější prožitek než výkon. Když všechno optimalizujete, můžete nakonec žít správně, ale trochu mimo vlastní život.

Jak se díváte na krátký obsah?

Je řemeslně chytrý, ale systémově spíš zplošťuje pozornost. Krátké video vás rychle chytne, dlouhý formát vás nutí vydržet a přemýšlet. Čím víc světa běží na okamžitý dopamin, tím větší hodnotu má hloubka.

Co z dnešního nadšení pro AI podle vás rychle zastará?

Představa, že běžný člověk bude dlouhodobě psát složité prompty. To je přechodná fáze. V běžném životě bude AI jednodušší a neviditelnější. Důležitější budou lidé, kteří umějí přesně myslet, dobře zadat problém a výsledek kurátorovat.

A co to udělá s hodnotou obsahu?

Když je levná výroba, zdraží myšlenka. Nejdůležitější nebude, kdo umí něco rychle vyrobit, ale kdo má vlastní pohled a vkus. Obchod sám o sobě nevadí; problém začíná ve chvíli, kdy začne předstírat neutralitu.

Kdybyste dnes začínal od nuly, vyrostl byste znovu?

Ano, ale jinak. Méně přes recenze a víc přes život kolem technologií. Čím technologičtější svět bude, tím víc lidí bude hledat opak: ne útěk od technologií, ale vnitřní rovnováhu. A to je dnes možná zajímavější téma než další unboxing.

Když začínali nahrávat první epizody svého podcastu, šlo hlavně o snahu zachytit rozhovory, které nechtěli nechat zmizet. Dnes kolem projektu, který vznikl z fascinace lidským mozkem, vyrostla jedna z nejsilnějších komunit v českém vzdělávacím prostoru — od podcastu přes živé akce až po knihy o pozornosti, dopaminu a fungování moderní mysli. I přes obrovský úspěch si ale Vojta s Kryštofem dokázali zachovat odstup od vlastního vlivu i stejnou zvědavost, se kterou kdysi začínali. Na naše otázky odpovídal Kryštof.

Jak dnes rozlišujete mezi poznatkem, který má pevnou oporu ve vědě, osobní zkušeností, která může být cenná, a příběhem, který jen dobře zní?

Záleží, jakou roli má ten poznatek mít. Se vším se vyplatí umět pracovat. Poznatek v příběhu má svou roli, protože si ho pamatujeme. Z osobní zkušenosti se vztahujeme ke světu a tudíž se v ní odehrává vše. A věda nám zase pomáhá nejrůznější poznatky testovat a zjišťovat, které jsou pravděpodobnější a které méně.

Které téma jste v minulosti podali příliš zjednodušeně a dnes byste se k němu vrátili opatrněji?

Zjednodušování k popularizaci patří, ale vždycky se v něm vytratí nějaké informa-

ce, s tím je třeba počítat. Asi každé téma by šlo podat opatrněji, ale nemůžete se zavděčit vždycky všem. My máme rádi metafory a příběhy, které člověka zapálí pro dané téma, že si řekne: „Jo, o tom chci vědět víc”.

Jak poznáte, že vás nějaká myšlenka opravdu posouvá? Že jen zapadá do aktuálního trendu osobního rozvoje?  Řídím se větou, že ty dobré věci v nás vždy nějak zůstanou. A tak, když se mi nějaké téma nebo myšlenka vrací opakovaně, je to důvod je prozkoumat víc. I k informacím můžeme mít vybudovanou intuici, která funguje jako takový kompas, co navádí naše další kroky.

Co je pro vás dnes těžší: hledat nové myšlenky, nebo poctivě revidovat ty staré?

Skvělá otázka! Teď se mi stává, že nacházím mnoho starých myšlenek v novém kabátu. A ono to dává smysl, protože ty nejvíc fascinující uvědomění už tu „byly“. Určitě je tak těžší hledat nové a neotřelé myšlenky. Ale spousta “aha” momentů přichází právě i z těch starých oprášených.

Kdybyste měli Brain We Are zbavit všech populárních slov jako biohacking, vědomí, optimalizace nebo neurověda, jaké jádro by zůstalo?

Fascinace. Ta nás doprovází od samého začátku.

Vojtěch Hlaváček a Kryštof Jarmar

Tomáš Mikolov

Zatímco celý svět dnes obdivuje dovednosti umělé inteligence, on stál u jejího zrodu. Svými výzkumy ukázal, že význam slov lze reprezentovat matematicky pomocí vektorů a umožnil tak počítačům lépe chápat význam textu. Vlastně by se dalo říci, že umělou inteligenci naučil porozumět lidské řeči. Jak se mu to povedlo, se můžete přesvědčit dnes a denně, ať už u strojových překladů, při komunikaci s chatboty, hlasovými asistenty či při práci s vyhledavači. I díky tomu je dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších českých vědců současnosti.

Výzkum jsem vždycky dělal kvůli sobě, ne kvůli někomu jinému

Z pohledu na vaše začátky v Šumperku a později v Brně, co vás tehdy formovalo víc, radost z řešení problémů, nebo chuť být napřed před ostatními?

Určitě mě bavilo řešit problémy a přicházet s výsledky, které nikdo jiný na světě neměl. To mi přišlo na výzkumu nejzajímavější – dostat se tam, kam se ještě nikdo nedostal, vidět jako první něco nového a překvapivého.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že to, co děláte, není jen koníček, ale něco, co vás může dostat do světové vědy a byznysu?

To trvalo docela dlouho. Přece jen věda v Česku má spíš nádech toho koníčku, než že by měl člověk pocit, že mění svět. Nicméně když jsem byl na prvním internshipu v zahraničí – v roce 2010 jsem strávil půl roku na Johns Hopkins University v Baltimoru ve skupině slavného vědce Freda Jelinka – tak jsem viděl, o kolik jsou moje výsledky napřed oproti všem ostatním. Až mi to tam odmítali věřit a neustále chtěli všechno kontrolovat a přepočítávat. Přitom ostatní studenti už měli v některých případech domluvené pozice

v top týmech v IBM, Google a podobně. To mi začalo být jasné, že bych mohl časem taky dělat výzkum někde, kde opravdu měníte svět.

Ve své kariéře jste opakovaně narážel na to, že vám lidé nevěřili. Co vám pomohlo vydržet ve chvíli, kdy okolí vaše nápady odmítalo?

Tak hlavně jsem výzkum vždycky dělal kvůli sobě, ne kvůli někomu jinému. Prostě mě zajímá, jak vytvořit AI, nové algoritmy jsem vytvářel sám od dětství – to ještě nebyl internet, co jsem v Šumperku nevymyslel, to jsem neměl. Samozřejmě nebylo příjemné, když mě kritizoval někdo starší a zároveň výrazně méně zkušený, ale většinou jsem to moc vážně nebral. Prostě jsem si věřil na základě toho, co jsem měl za sebou.

Pracoval jste pro Google nebo Facebook. Co vás tam nejvíc překvapilo?

V Česku byla taková představa, že ve světě je všechno větší a lepší, lidi jsou tam chytřejší a pracovitější. Ale ne, lidi jsou všude stejní – to, že má někdo na české poměry astronomický plat někde

v Google, neznamená, že víc pracuje. To spíš odráží nastavení společnosti, ekonomiky, jak dobře jsme zorganizovaní a efektivní jako celek.

Jak poznáte ten okamžik, kdy je nápad správný, ale okolí na něj ještě není připravené?

Těžko. Často máte nápady, které vypadají slibně, ale ještě nefungují. Odhadnout, kolik to bude ještě práce, je zprovoznit, se často ani nedá. Dost věcí se ani nikdy nepodaří. To jen z venku to vypadá, že každý má jen samé úspěchy. Ale to je tím, že o těch neúspěšných projektech nemá kdo mluvit.

Když jste odešel z ČVUT a mluvil o problémech systému, co byl ten konkrétní moment, kdy jste si řekl, že už nemá smysl v něm pokračovat?

Nejvíc mě k tomu navedl Jarda Beck – popsal jsem mu tu svou českou zkušenost s akademickým prostředím, no a vyplynulo z toho, že zkoušet to, co je běžné v zahraničí – skoro každý AI profesor v Americe má teď několik start-upů – v našich podmínkách nebude fungovat.

Z dnešního pohledu na svou kariéru: co považujete za důležitější? Samotné objevy, nebo schopnost se prosadit?

Za mě je to kombinace obou, ale popravdě – znám řadu lidí, kteří se ve vědě dokázali prosadit i bez toho, že něco sami objevili. Na druhou stranu je i nemálo těch, kteří sice přišli s převratnými objevy, ale historie na ně zapomněla. Proto myslím, že vědecké PR je v Česku silně podceňované téma a je třeba se v něm zlepšit.

INOVACE & VIZE

Stojí mezi laboratoří a trhem a dobře ví, že v medicíně nestačí mít správný nápad. Těžší než samotný objev je získat pro něj důvěru, projít regulacemi a přeložit složitá data do řeči, které rozumí i člověk bez odborného vzdělání. Právě v tom se podle něj láme rozdíl mezi dobrou vědou a skutečným dopadem na život lidí. A právě tam má Česko největší slabinu.

Vaše projekty stojí na pomezí vědy a byznysu. Co je těžší prodat: vědecký objev, nebo důvěru v něj?

Objev je těžké udělat, ale v medicíně je ještě těžší vybudovat pro něj důvěru. V Česku nevzniká málo dobré vědy; slabší jsme v jejím převodu do praxe. Od laboratorního výsledku k produktu vede v medicíně dlouhá cesta plná regulací, odpovědnosti a času.

Říkáte, že Česku chybí schopnost komercializovat vědu. Je to problém systému, nebo mentality?

Obojí, protože jedno vyrůstá z druhého.

Pořád jsme země, která se to teprve učí. Tam, kde vědecký transfer funguje dobře, spolu výzkum, byznys a kapitál mluví už od začátku. U nás se ty světy často potkají až ve chvíli, kdy je pozdě.

Během covidu vaše firma rychle vyrostla. Jak poznáte, že růst je zdravý a ne jen reakcí na mimořádnou situaci?

Žádná kontrolka se nerozsvítí. Poznáte to až ve chvíli, kdy firma začne narážet do zdí a řeší víc samu sebe než práci. Během covidu to ale nebyl standardní růstový příběh. Byla to mimořádná situace a naším cílem bylo hlavně pomoct pacientům a odlehčit přetíženému systému.

V diagnostice a prevenci pracujete s daty, která lidé často ani plně nechápou. Kde je hranice mezi pomocí a vytvářením potřeby řešit problémy, které by jinak neřešili?

Prevence nesmí vyrábět pacienty ze zdravých lidí. Hranice je v tom, jestli člověku po datech zůstane srozumitelný další krok, nebo jen úzkost. V krvi často

vidíte první signály budoucího problému roky předtím, než propukne nemoc. Když z toho vznikne motivace něco změnit, je to dobře. Když zůstane jen strach, je to špatně.

Jaký byl váš největší omyl při budování firem v medicíně?

Přehnané nadšení. Když vás obor opravdu baví, snadno se rozstřelíte do příliš mnoha aktivit a ztratíte potřebný odstup. V některých chvílích mi chyběl někdo, kdo by mě přibrzdil a řekl, že ne všechno musí jít dělat najednou.

Kdybyste měl dnes začít znovu bez reputace a kapitálu, šel byste znovu do medicíny?

Ano. Medicína je pro mě pořád nejzajímavější prostor, protože spojuje intelektuální náročnost s přímým dopadem na lidský život. Kdybych začínal znovu, nevybral bych si snazší obor jen proto, že v něm je menší odpovědnost. Šel bych znovu do diagnostiky a prevence.

Michal Pohludka

David Špunar

V šestnácti se nechal zplnoletnit, aby mohl podnikat. Dnes stojí za platformou FaceUp, která dává lidem možnost anonymně mluvit o věcech, o kterých se jinak mlčí — od šikany po interní selhání ve firmách. David Špunar ale nepůsobí jako někdo, kdo by svůj příběh potřeboval přikrášlovat. Spíš jako někdo, kdo ví, jak tenká je hranice mezi růstem a iluzí.

Když se vrátíte do Brna a na gymnaziální roky s programováním, co vás formovalo víc: technologie, soutěživost, nebo potřeba být napřed?

Většinou soutěživost a motivace ty nápady realizovat. Samotné programování bylo spíš noční můra a byl jsem rád, že jsem nepropadl. Ale právě díky tomu jsem po-

tkal spolužáky, kteří programovat uměli. Já nebo Honza (Jan Sláma, pozn. red) jsme měli nápady a oni je pomáhali převést do reality.

V šestnácti jste se nechal zplnoletnit. Byl to tah na branku, nebo hlad po svobodě? Byl to hlavně moment, kdy jsme narazili na limity. Nešlo dál dávat podepisovat všechny smlouvy rodičům a přenášet na ně riziko, protože jsme tehdy ještě nemohli legálně podnikat. Zároveň jsme rozjížděli projekt proti šikaně a potřebovali první investici a k tomu již bylo potřeba založit i s.r.o..

Kdy se ze studentského projektu stal závazek?

Ve chvíli, kdy jsme získali první investici na projekt proti šikaně. Tu problematiku jsme se rozhodli řešit, protože jsme šikanu znali z role mlčící většiny. Na škole byla schránka důvěry naproti ředitelně, tedy na nejfrekventovanější chodbě. Představa, že tam někdo něco hodí, byla absurdní. Tehdy nám došlo, že problém není jen šikana, ale i bariéra promluvit.

O neúspěšných pokusech o expanzi v Africe mluvíte otevřeně. Co přesně byl ten fail a co vám došlo až pozdě?

Tvářili jsme se, že když se FaceUp někomu v cizině líbí, stačí ho podpořit. Jenže ti lidé neměli placený mandát ani odpovědnost. Hodně prezentovali a málo prodávali. V Africe jsme pak na místě viděli, že country manažerka na nás má hodinu nebo dvě denně a zbytek řeší svou hlavní práci. Nebyl to její fail. Byl to náš špatně nastavený model.

Po oceněních a mediální pozornosti už nejste jen co-founder, ale i symbol mladého úspěchu. Jak se bráníte tomu, aby z vás nebyl jen PR projekt?

Tím, že se primárně soustředíme na businessové výsledky a ocenění bereme jako příjemný bonus. Máme kolegy, které zaměstnáváme, a firmu, kterou chceme posouvat. Pro nás se po ceně nic zásadního nemění. Kdybychom začali žít z cen a z toho, že vypadáme dobře navenek, tak to firmu nikam neposune.

Na začátku jeho cesty nebyla vize velkého startupu, ale obyčejná otázka, proč knihy po přečtení končí zaprášené v policích, když by mohly sloužit dál. A tak vybudoval platformu Reknihy, která proměnila přeprodávání knih v něco přirozeného a téměř generačního. Tadeášův projekt je důkazem, že dobré nápady nepotřebují silný marketing. Stačí, když přijdou ve chvíli, kdy je lidé začnou potřebovat.

Váš život prý „dostal smysl“ v Indii. Co jste tam viděl? Indie mě ovlivnila ve dvou rovinách. Několik let jsem tam chodil na americkou školu, což mi dalo agresivnější přístup k podnikání a opravdovou víru, že to dokážu. Druhá rovina byla ekologie. Dva roky jsem tam zažíval odpadky všude kolem a celkovou nesystematičnost v tom, jak se s nimi nakládá. To jsem v Česku v takové míře vidět nemohl.

Reknihy stojí na myšlence, že lidé nemusí vlastnit nové věci. Nemáte pocit, že podnikáte proti základní logice byznysu?

Záleží, kterou logiku myslíte. Pokud tu, že firma má vyrábět co nejvíc nového a prodávat co nejvíc kusů, tak ano. Ale tahle logika je relativně nová, je to logika 20. století, kdy bylo všeho nedostatek a hlavní problém byl výrobní. Dnes je všeho přebytek – od knížek, po elektroniku. Hodnota se přesouvá z toho „udělat nové“ do toho „lépe využít to, co už existuje“. To není úplně proti logice byznysu, to je prostě jiná logika.

Říkáte, že chcete „aktivovat ležící knížky v českých poličkách“. Je pro vás důležitější ekologický dopad, nebo pocit, že jste našel trh, který ostatní přehlíželi?

Obojí. Začalo to ekologickou frustrací. Viděl jsem, kolik knih leží ladem nepřečtených a kolik končí v antikvariátech, které

je nedokážou prodat. To mě naštvalo dřív, než mě napadlo, že je to byznys. Tržní mezera přišla jako důsledek. Když začneš nad něčím přemýšlet z té první motivace, dřív nebo později zjistíš, jestli na tom jde stavět firmu, nebo ne. U knih to šlo. Dlouhodobě jsou pak ty dvě věci neoddělitelné.

Řada startupů používá udržitelnost hlavně jako marketingový jazyk. Jak poznáte moment, kdy se z dobré myšlenky stává jen značka, která má dobře prodávat? Test je jednoduchý. Když firma stojí před rozhodnutím mezi tím, co je v souladu s hodnotou, a tím, co prodává líp, co vybere? Pokud konzistentně to druhé, hodnota je marketing. Pokud občas to první, i když to bolí, hodnota je reálná. Není to černobílé, každá firma někdy ustoupí, protože musí přežít. Ale směr je vidět.

Československo

Hoří, má panenko

PŘIPRAVIL Petr Jansa

V pořadí pátý film pod Formanovou režisérskou taktovkou měl dobře našlápnuto. Po úspěchu jeho snímků Černý Petr a Lásky jedné plavovlásky (Oscarová nominace na nejlepší cizojazyčný film) si jeho práce všiml i slavný italský producent Carlo Ponti, který v té době projevoval zájem o československou novou vlnu. Manžel herečky Sophie Loren stál za filmy jako Včera, dnes a zítra, Antonioniho Zvětšeninou nebo Menzelovými Ostře sledovanými vlaky, které v roce 1968 získaly Oscara. Komedii z hasičského bálu, která se točí kolem rozkradené tomboly i pofiderní volby královny krásy a která se díky Pontiho penězům stala Formanovým prvním barevným filmem, však čekal jiný osud. Ačkoliv dnes na tento snímek pohlížíme jako na ikonu československé kinematografie, v době svého vzniku pobuřoval. Ponti ho označil za nepřijatelný a odmítl se pod ním podepsat, komunistům zase vadilo, že zesměšňuje autority a poukazuje na nefunkčnost systému. Tehdy prý strana uměle vyvolala protest údajně zdiskreditovaných hasičů, aby si otevřela cestu k jeho zákazu. S tím jim nakonec nechtěně pomohl sám Forman, když v roce 1968 emigroval do USA a v Československu tak film poslal na dlouhá léta do trezoru.

Zleva: Suché víno Müller Thurgau, Lahofer, 119 Kč / 0,75 l, prodává www.vinotrh.cz; kniha 100 Movies of the 1960s, Taschen, 860 Kč, www.taschen.com; kšiltovka Cherry Los Angeles, 2 313 Kč, prodává www.mrporter.com; váza ve tvaru medvěda, Ateliér Šunčík, 6 900 Kč, www.ateliersuncik.com; otvírák na víno Alessi x Paul Smith, 2 680 Kč, www.paulsmith.com; křišťálový popelník Baccarat x YSL, 29 150 Kč, prodává www.ysl.com; vepřová hlava, info o ceně u vašeho oblíbeného řezníka.

Pokud dnes chcete k filmu upéct lákavý plakát, existuje jeden osvědčený recept.

Bohužel, výtvarná originalita není jednou z jeho zásadních ingrediencí. Ve druhé polovině minulého století měl ale československý filmový plakát nezaměnitelnou podobu i silný autorský hlas. Kdo byli jeho autoři? A jak tvořili, když samotný film často ani neviděli? TEXT David Hron

Ztracená krása filmového plakátu

Zárukou marketingově úspěšného filmového plakátu je dnes seskupení „létajících hlav“. S uměleckou hodnotou už je to horší. Výtvarná originalita totiž není pro filmové producenty důležitá – mnohem víc rozhoduje rychlé zaujetí v online prostředí, čehož nejlépe dosáhnete tváří oblíbeného herce nebo herečky. Přidejte název filmu, jména tvůrců a sponzorů a tadááá – máte hotovo.

Přitom platí, že čím známější herec je, tím větší hlavu bude na posteru mít. Ani nemusí ve filmu ztvárnit hlavní roli. Vzpomeňme třeba na úspěšný snímek Vlny (2024) o dění v Československém rozhlase během srpna 1968. Z plakátu bychom hádali, že v hlavní roli uvidíme Stanislava Majera a Táňu Pauhofovou. Skutečný hrdina celého příběhu, mladý technik, kterého ve filmu hrál Vojtěch Vodochodský, je ale na plakátu až vlevo dole, ze všech nejmenší.

Když zaplatíš Sydney Sweeney, musíš ji ukázat Že u návrhu filmového plakátu má hlavní slovo marketingové oddělení, nikoli grafik, je vidno i u nedávno vášnivě diskutovaného snímku Bouřlivé výšiny. Přestože se režisérce Emerald Fennell podařilo natočit obrazově bohaté a esteticky zdařilé drama, o jeho plakátu to už říci nelze. Tváře herců Jacoba Elordiho a Margot Robbie v těsném objetí, dvě vteřiny před polibkem, připomínají spíše obálku laciného romantického braku. Splňují jediné – vystavit tváře draze zaplacených hollywoodských hvězd.

K Bouřlivým výšinám přitom existuje ještě několik dalších, povedenějších variant plakátu. Je tak velká škoda, že se alespoň jedna z nich nestala hlavním vizuálem filmu – například ta, která zachycuje Catherine, jak ve svatebních šatech kráčí zamlženou krajinou, zatímco jí vítr vzdouvá nekonečný závoj. Obraz plný emocí i divoké anglické přírody, která hraje v příběhu zásadní roli, producenti použili jen jako teaser k blížící se premiéře.

Na atraktivní tváře (a jejich vzdouvající se vnady) vsadili též producenti

snímku Pomocnice. Film sleduje mladou ženu s několika záznamy v trestním rejstříku, která nastoupí jako pomocnice do bohaté domácnosti. Postupně vychází najevo, že dokonalý život jejích zaměstnavatelů je plný násilí a manipulace. Motivy, které by bylo možné vizuálně uchopit daleko sugestivněji, ale tvůrci spláchli vystavením obličejů hlavních hereček a zdůrazněním fyzické atraktivity femme fatale Sydney Sweeney.

Podobně to odnesl i snímek Spasitel, v němž je náš hrdina vyslaný do vesmíru, odkud zachraňuje lidstvo. Dramatická zápletka je ale na plakátu prezentována spíše schematicky – plochý portrét Ryana Goslinga s efektními výbuchy planet a rakety. Jako milovník výtvarného umění byste si plakát na zeď zkrátka nepověsili, pokud tedy neuctíváte kult Ryana Goslinga. A že tváře herců v méně či více toporných pózách dnes představují běžný standard dokazují i plakáty k pokračování filmu Ďábel nosí Pradu, nebo k nové české komedii Někdo to rád v Plzni.

Kde ty krásné časy jsou?

Plakát patřil k filmu už od začátků kinematografie. Jen se nejdříve místo slavných tváří používala textová inzerce ve formě takzvaných nudlí. Úzké podlouhlé plakáty pak lákaly kolemjdoucí na filmová představení, během nichž mohli shlédnout hned několik filmů najednou. „Nudle byly postupně doplňované obrazy, většinou překreslenými fotografiemi herců, a začaly lákat na jeden určitý film,” vysvětluje Michaela Matějčková, archivářka sbírky plakátů z Národního filmového archivu (NFA).

Upozorňuje mě, že nejstarší dochovaný plakát k českému filmu je uložený v Moravské galerii v Brně. Obraz objímající se dvojice na pozadí Hradčan pochází z roku 1913 a akademický malíř Josef Wenig jej vytvořil ke snímku Idyla ze staré Prahy. Film samotný se nedochoval, je ovšem známo, že úroveň tvorby Maxe Urbana – scénáristy, režiséra a kameramana v jedné osobě nebyla příliš valná.

Autoři někdy film ani neviděli a výsledný poster s filmem obsahově nesouvisel. Vznikla pak pozoruhodná díla jako například plakát k hororu Ptáci od Josefa Vyleťala.

Jáchyme, hoď ho do stroje, Zdeněk Ziegler, 1974

Objížďka, Zdeněk Ziegler, 1967

ZDENĚK ZIEGLER, Jáchyme, hoď ho do stroje, 1974

Grafik, architekt, typograf a výstavní designér Zdeněk Ziegler (1932 - 2023) navrhl více než 300 filmových plakátů. Na UMPRUM ho nepřijali, a tak se na doporučení kamarádů dal na studia architektury na ČVUT. Jeho první zakázky byly grafické vstupy do sportovního vysílání ČT. K jeho nejslavnějším plakátům patří ty k filmům Markéta Lazarová (1966), Psycho (1970) nebo West Side Story (1973). Za svou plakátovou tvorbu získal řadu světových uznání – ocenil ho Typomundus v Montrealu, MFF v Chicago, The Hollywood Reporter nebo Mezinárodní soutěž filmových plakátů v Colombu. Od počátku 90. let působil jako pedagog na Vysoké škole Uměleckoprůmyslové v Praze (studoval u něj i Aleš Najbrt), později byl také rektorem školy. Hostoval na univerzitách v Mainzu, Stuttgartu, Paříži či Istanbulu. Získal čestný doktorát Miami University. Byl členem prestižní mezinárodní asociace Alliance Graphique Internationale. Kromě řady knižních obálek navrhl také logotypy mnoha institucí – Stavby silnic a železnic, Židovského muzeua v Praze nebo ČEZu.

Reprodukce otištěných děl pochází ze sbirky Moravské galerie v Brně

Jak by asi vypadal plakát k novému filmu Spasitel, kdyby se jeho podoby ujal někdo z předních československých výtvarníků ze 60. let?

Dalšími perlami mezi archiváliemi NFA je také největší plakát, který měří téměř tři metry – pochází z roku 1912 a inzeruje němý film Atlantis aneb v noci a ledu, který byl inspirovaný zkázou Titanicu. Podle archivářky Michaely Matějčkové pak můžeme výtvarně hodnotné plakáty najít i ve 30. letech. Z dob raného zvukového filmu vyzdvihuje především poster od výtvarníka Willyho Weigelta k mezinárodně úspěšnému a kvůli erotickým scénám skandálnímu filmu Extase (1932). Uměleckým dílem je i plakát ke snímku Ze soboty na neděli (1931), který portrétem milenců a dlouhých dámských nohou láká na noční dobrodružství dvou mladých písařek.

Zásadní časy filmového plakátu ale měly teprve přijít. Nahrálo tomu i politické dění v Československu. V 50. letech došlo ke znárodnění filmového trhu – vznikla nejen státní distribuční společnost Ústřední půjčovna filmů, ale také praxe, že se ke každému filmu, který vstoupí do československých kin, vytvoří originální český plakát. Výrazní grafici, ilustrátoři a malíři tak s autenticitou sobě vlastní tvořili unikátní plakátová díla. Jejich ztvárnění bylo tak nepřehlédnutelné, že si jich povšimli i laici a pro vývěsky s filmovými plakáty se vžil termín „galerie na ulici”.

Film neviděl, ale vytvořil skvost Následující 60. léta znamenala pro film mimořádné období. Ingmar Bergman natočil své drama Mlčení nebo válečný snímek Hanba. Federico Fellini dal zase světu Sladký život či romantickou komedii Boccaccio '70. Pro všechny tyto filmové skvosty vytvořili přední čeští umělci originální plakáty. Jejich díla prodávala spíše náladu filmu a výtvarníkův styl než jméno režiséra a herců, ovšem i díky tomu jsou tyto plakáty vzácné artefakty, na něž je radost se

dívat i po osmdesáti letech. Jak by asi vypadal plakát k filmu Spasitel, kdyby se jeho podoby ujal někdo z předních československých výtvarníků ze 60. let?

Pod vlivem uvolněné politické atmosféry tvořili výtvarníci s osobitým stylem. „Pro plakáty Zdeňka Zieglera je typická kreativní práce s typografií, pro Milana Grygara fotografické koláže, pro Karla Vacu využívání děl „vysokého“ umění, pro Josefa Vyleťala surrealistické malby,” vyjmenovává archivářka Michaela Matějčková. Osobně má prý slabost pro plakát k francouzskému filmu Let balónem o dobrodružné cestě jednoho chlapce nad Francií. V roce 1963 jej vytvořil Jiří Hilmar.

Pro grafika byla práce na filmovém plakátě zajímavá nejen co do kreativního vyřádění, ale také z finančních důvodů. Podle Pavla Rajčana, kurátora, spoluzakladatele několika artových pražských kin a autora plakátové sbírky Terryho ponožky, činil běžný honorář za filmový plakát dva až tři tisíce korun – „což tenkrát představovalo zakázku snů”.

Zajímavé také je, že autoři plakátů mohli film shlédnout a inspirovat se k prvním návrhům, ale podle archivářky Michaely Matějčkové se tak nedělo příliš často. Autoři někdy film ani neviděli a výsledný poster s filmem obsahově nesouvisel. „Vznikla pak pozoruhodná díla jako například plakát ke známému hororu Ptáci Alfreda Hitchcocka od Josefa Vyleťala z roku 1970,” upozorňuje mě Michaela Matějčková na dílo s nahými postavami a ptákem vznášející se nad krajinou při západu slunce.

Ale i tvorba posteru měla v socialistickém Československu své limity. Kurátor Pavel Rajčan pro magazín Reportér vzpomíná, že když Josef Vyleťal navrhl v roce 1971 plakát k filmu

Bezstarostná jízda, neobešlo se to bez komplikací. Soudruhům se totiž nelíbilo, že Vyleťal do středu plakátu umístil postavu v bundě s americkou vlajkou a nevítaný symbol tak musel grafik zakrýt oblakem černého kouře.

Čest výjimkám

Tvorba autorsky výrazných a originálních plakátů zanikla po roce 1989. Od té doby se plakáty k cizojazyčným filmům přebírají od zahraničních studií a veškerou plochu plakátu zabírá hercova tvář a jméno. „Autorská tvorba se začala postupně snižovat a prakticky skončila v 90. letech minulého století. V dnešní době je velkou výjimkou,” upozorňuje archivářka Michaela Matějčková a dodává, že „obvyklé plakáty s tvářemi hvězd mají jednu slabinu – jsou těžko zapamatovatelné”.

Uměleckým standardům dostálo v posledních třiceti letech jen málo snímků. Z těch esteticky kvalitnějších si možná vybavíte poster k filmům Mlčení jehňátek (1991), Kolja (1996), Pelíšky (1999), nebo Americká krása (1999). Oslovit výborného grafika a požádat ho o artově zajímavý plakát se ovšem tu a tam skutečně děje. Ostatně Český lev každoročně uděluje cenu v kategorii Nejlepší filmový plakát – letos jí získal grafik Michal Čermín za poster k filmu Franz, před ním byly oceněny plakáty ke snímkům Amerikánka či Němá tajemství.

Pokud však toužíte ozdobit zdi svého domova graficky kvalitním filmovým plakátem, možnosti tu stále jsou. Bazary, antikvariáty, i již zmiňovaný obchod Terryho ponožky nabízejí nejen reprinty plakátů od slavných grafiků za pár stovek, ale i starší kousky a plakáty ke známým snímkům, u nichž už je třeba si připlatit – klidně i desítky tisíc korun.

Kdo umí, ten umí!

Jak už jsme zmiňovali v článku na předchozích stranách, z moderních filmových plakátů se vytrácí kreativita a často jsou vystavěné jen na několika marketingových pravidlech, kterým vévodí „létající hlavy“. Trojice historických plakátů od věhlasných českých umělců je důkazem, že „létající hlavy“ tu byly vždycky, ale kreativita a originalita je dokázala posunout do úplně jiných sfér, než v jakých se filmový plakát nachází dnes. Jejich tvůrci se inspirovali atmosférou filmu a hlavními postavami, my jsme to samé udělali s plakáty a vytvořili styling, který plně koresponduje s hlavními postavami. Kruh se uzavírá…

TEXT David Hron

JAROSLAV FIŠER, Utrpení mladého Boháčka, 1969

Grafik, typograf a výstavní designér Jaroslav Fišer (1919 - 2003) vytvořil 104 filmových plakátů, mezi něž patří ten k westernu Sedm statečných (1964), k filmům o Angelice, či k satirickému Panelstory aneb jak se rodí sídliště (1979). Fišerův poster k filmu Hra o jablko od Věry Chytilové byl roku 1976 oceněn na MFF v Chicagu. Ve své tvorbě kombinoval různé výtvarné prostředky – grafické znaky, prvky koláže s typografickými postupy. Studoval na Českém vysokém učení technickém v Praze, na Uměleckoprůmyslové škole a Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Rok strávil na studijním pobytu v Číně, kde realizoval československé putovní výstavy. Působil v Pekingu, Šanghaji a Kantonu. Dále se podílel na přípravě expozice pro Brusel a Montreal, pro československou výstavní expozici v Bruselu vytvořil logo. Tvořil také knižní obálky, navrhoval známky.

Antonín Boháček, starý mládenec

Košile Ami Paris, 8 800 Kč, www.amiparis.com

Kravata Dior, 6 500 Kč, www.dior.com

Parfém The One, Dolce & Gabbana, 3 300 Kč / 100 ml, prodává www.douglas.cz

Mokasíny Tod’s, 16 900 Kč, www.tods.com

Klíčenka Dior, 15 500 Kč, www.dior.com

Hodinky Sport 68 Automatic – E, Prim, 15 900 Kč, eshop.prim-hodinky.cz

KAREL VACA, Setkání v červenci, 1978

Malíř, grafik, ilustrátor, scénický a kostýmní výtvarník Karel Vaca (1919 - 1989) vytvořil více než 300 filmových plakátů. Byl jedním z předních českých afišistů, který vytvořil plakáty k filmům jako Sladký život (1962), Perný den (1965) nebo Trhák (1980). Od roku 1958 spolupracoval s Ústřední půjčovnou filmů Praha, navrhoval divadelní a výstavní plakáty. Za své postery získal řadu cen – nejen na MFF v Karlových Varech, ale jeho práci ocenil též The Hollywood Reporter nebo MFF v Chicagu. Studoval na Rotterově škole reklamní grafiky a Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Krátce pracoval jako podnikový výtvarník textilní firmy v Prostějově. Jako scénograf a kostýmní výtvarník spolupracoval s Národním divadlem v Praze, Státním divadlem v Brně a dalšími scénami.

Klára Fišerová, učitelka

Klíčenka Coach, 2 690 Kč, www.coach.com

Svetr Aaron Levine, Zara, 1 199 Kč, www.zara.com

Kšiltovka Cherry Los Angeles, 2 314 Kč, prodává www.mrporter.com

Pantofle Arizona, Birkenstock, 2 669 Kč, prodává www.footshop.cz

Džíny Human Made, 7 186 Kč, prodává www.mrporter.com

extrakt Musc Nurasana,

Crivelli, 5 100 Kč / 50 ml, prodává www.ingredients-store.com

MILAN GRYGAR, Páni kluci, 1976

Malíř, grafik, typograf a tvůrce zvukových realizací Milan Grygar (*1926) pochází ze Slovenska. Od začátku 60. let patří k předním českým výtvarným umělcům. Vytvořil celkem 175 filmových posterů – jako ke snímkům Žert (1968), Dívka na koštěti (1972) či Kramerová versus Kramer (1981). Jeho plakát k filmu Muzika pro dva získal v roce 1988 cenu na MFF v Chicagu. Studoval na Škole uměleckých řemesel v Brně a Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Od roku 1965 se věnuje akustickým kresbám, ve kterých spojuje kresbu se zvukem. U Supraphonu vydal dvě desky akustických kreseb. Grygarova tvorba byla vystavována ve Francii, v Japonsku, Německu nebo v Polsku. V roce 2013 obdržel cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění.

Tomáš a Blanka, školáci

Čepice Stetson, 2 450 Kč, www.stetson.com

Bunda Barbour x Paul Smith, Barbour, 14 650 Kč, www.barbour.com

Boty Castanar, 6 250 Kč, prodává www.mrporter.com

Parfém The Tragedy of Lord George, Penhaligon’s, 6 895 Kč / 75 ml / EdP, www.penhaligons.com

Přívěsek Loewe, 13 500 Kč, www.loewe.com

Kalhoty Jacquemus, 11 950 Kč, www.jacquemus.com

Sluneční brýle Garrett Leight, 9 500 Kč, prodává www.mrporter.com

Pokud máte rádi zkratky, klidně se nechte ošálit propracovaným marketingem kosmetických značek, které si rády připlatí za to, aby filmový hrdina používal jejich parfém. Pokud toužíte po vůni, která není masová a kromě netradiční kompozice nese hlubší myšlenku, vydejte se k nezávislým parfumérům, kteří milují filmy a nebojí se naplnit je do flakónů.

Jak voní film?

Když se při sledování filmu zaměříte na detaily, často zjistíte, čím voní hlavní hrdina. Patrick Bateman z filmu Americké psycho třeba používal vůni Yves Saint Laurent pour Homme. Tu už dnes v parfumeriích nekoupíte a je otázkou, zda za to nemůže právě mladý ambiciózní finančník a jeho vražedné choutky. Při premiéře filmu bylo úspěšné vůni téměř třicet let a krátce poté byla stažena z trhu. Oproti tomu klasiku od Old Spice, kterou používal hrdinný Martin Brody z Čelistí, koupíte v drogeriích dodnes. Kdo ví, jestli právě její vůně nepomohla policejnímu šéfovi zvítězit nad žralokem.

Zrovna v těchto případech mohlo jít o náhodný výběr scénografa, který prostě sáhl po tom, co se pro jeho postavu hodilo. Nenechte se však napálit. Parfémy, které se objevují na filmovém plátně, jsou většinou spojeny s reklamou. Ať už to byl flakón Le de Givenchy, který měla v poštovní schránce ukrytý Holly Golightly (Audrey Hepburn byla blízká přítelkyně Huberta de Givenchyho), Shalimar od Guerlain – jeden z nejobsazovanějších parfémů ve filmové historii, nebo novinky renomovaných značek, téměř vždy si můžete být jisti, že jde o placený product placement a že slavná značka si za účinkování ve snímku připlatila. A není to žádná novinka z posledních let. V historických filmech se dokonce několikrát stalo, že se na plátně objevil takzvaný „factice“ (atrapa flakónu), který byl často větší než originál a tvůrci filmu i parfémové značky tak měli jistotu, že bude dobře vidět. Příkladem může být obří flakón Lanvin Arpège ve filmu Jak si vzít Milionáře (1953), či menší kanystr s vůní Monsieur de Givenchy ve francouzském filmu Záletník (1976).

Co je mnohem zajímavější, jsou vůně, které tvůrci parfémů vytvořili na základě kultovního filmu a dojmu, který v nich zanechal.

Nezávislý parfém

Jak už jsem zmínil, tvůrci klasických blockbusterů většinou uzavírají placené smlouvy s kosmetickými giganty a nám divákům pak už nezbývá moc prostoru pro představivost. O to víc fantazie jede u nezávislých filmů. A nejen nám, ale

Parfémová voda Capri, 19-69, 4 420 Kč / 100 ml, www.nineteen-sixtynine.com

Parfém Erotikon, Pigmentarium, 3 960 Kč / 50 ml, www.pigmentarium.com

i parfumářům, kteří čas od času svá oblíbená dílka koncentrují do flakónu. Příkladem může být třeba citrusová vůně okořeněná kardamomem, jejíž předlohou se stal ikonický film Le Mépris (1963) s Brigitte Bardot v hlavní roli. Pro značku 19-69 ji na přání majitele Johana Bergelina, který je fanouškem filmu, vytvořila Amélie Bourgeois. Pokud byste hledali parfémový dům, který se zaměřuje hlavně na experimentování s vůněmi inspirovanými nezávislým filmem, vydejte se do Berlína. Byl založen v roce 2016 a jmenuje se Moth and Rabbit. Aktuálně je v jeho portfoliu celkem 19 vůní, mezi kterými nechybí The Lobster, Single Man, Parasite, Dreamers, The Duke of Burgundy, nebo třeba Daisies. Pokud vám to něco říká, jste na správné cestě. Film Daisies, neboli Sedmikrásky, je kultovní československý film od Věry Chytilové a Ester Krumbachové z roku 1966, který podle parfuméra Marka Buxtona voní po sladkém ovoci, květinách, čokoládě se skořicí, pižmu a kůži. A když už jsme v Česku, pražský parfémový dům Pigmentarium má ve svém portfoliu gurmánskou vůni Erotikon plnou čokolády, zázvoru a vanilky, která našla inspiraci ve stejnojmenném dramatu Gustava Machatého z roku 1929.

Tohle je horor

A takový vtípek na závěr. Když už byla řeč o Spielbergově kultovním filmu Čelisti (1975), vaší pozornosti by neměl uniknout parfém Jaws z loňského roku, který voní po mořské vodě, řasách, písku, vyplaveném dřevu a ambře. Vznikl k 50. výročí tohoto hororu a je ukrytý ve flakónu, který připomíná klasickou videokazetu. Samozřejmě nejde o náhodu – vůně patří do portfolia amerického parfémového domu Xyrena, který si koupil licenci od Universal Pictures a vrhl se na produkci vůní inspirovaných slavnými dílky jako Chucky, Texaský masakr motorovou pilou, nebo Halloween. A kdyby to na vás přece jen bylo moc, sáhněte po oudovo-šeřikové niche vůni Nosferatu od Heretic Parfum, která našla inspiraci ve stejnojmenném hororu z roku 2024 s Nicholasem Houltem a Lily-Rose Depp v hlavní roli.

Parfém Nosferatu, Heretic, 3 150 Kč / 30 ml, prodává www.licirna.cz

Parfémový extrakt Jaws, Xyrena, 2 715 Kč / 50 ml, www.xyrena.com

A vítězem se stává…

Filmové ceny jsou zvláštní disciplína. Na jednu stranu oslava talentu, na druhou společenské divadlo, kde jde často o víc než jen o filmy. Dnes máme pocit, že se ceny rozdávají skoro každý měsíc. Ale v československém kontextu to byla vždycky trochu jiná hra — někdy o prestiž, jindy o politiku, a občas i o to, kdo najde odvahu říci „ne“.

TEXT Petr Jansa

Ještě než se na scéně objevily sošky, byly tu stužky. A překvapivě to docela fungovalo. V roce 1930 rozdával vůbec první ceny odborný časopis Filmový kurýr. Zlatou medaili si tehdy odnesl režisér Martin Frič za film Varhaník u sv. Víta. O rok později přispěchal konkurent — Český filmový zpravodaj — a přidal vlastní systém: červená stuha pro zahraniční film, modrá pro český a bílá za herecké výkony.

Ve chvíli, kdy se do filmového světa vložil stát, začalo to být zajímavější. A taky komplikovanější. V roce 1935 vznikly první státní filmové ceny.

Ocenění a slušnou finanční odměnu si tehdy odnesli režisér Josef Rovenský a herečka Jiřina Štěpničková za Maryšu. O pár let později se ceny přejmenovaly na Svatováclavské filmové ceny — protože národní hrdost se hodí vždycky, obzvlášť když je zle. Pak přišly Filmové žně ve Zlíně, které byly jakýmsi pokusem o festival, jenž měl český film nakopnout. A pak přišla německá klapka a tvrdý střih. Poslední státní i festivalové ceny si tehdy odnesly filmy Hotel Modrá hvězda, Noční motýl, Advokát chudých a Roztomilý člověk.

Válka, politika a změna režimu udělaly své. Filmové ceny šly na čas stranou. A když se po válce vrátily, už to nebyla jen kulturní záležitost. Ve stejném roce jako vznikl filmový festival v Cannes, byly položeny základy dnes tolik úspěšného Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Psal se rok 1948 a Křišťálový glóbus – dnes ikonická a krásná cena vyráběná

Zleva: Cena Pavla Kouteckého pro české dokumentární filmy, Cena Mezipatra pro filmy s queer tématikou, dnes již zrušená cena televizní popularity Týtý, Cena české filmové kritiky, cena Kristián dnes již zaniklého filmového festivalu Febiofest, cena Český Lev, cena Trilobit pro mimořádná audiovizuální díla, Křišťálový glóbus z Mezinárodního filmového festivalu Kralovy Vary a Zlatý střevíček ze Zlín Film Festivalu.

sklárnou Moser – byla ještě kýčovitou záležitostí. Mimochodem, první glóbus ozdobil poličku režisérky Wandy Jakubowské, která ho získala za film Osvětim. V mezičase pak komunističtí pohlaváři rozjeli další filmovou soutěž o titul „zasloužilý umělec“, po kterém však ne každý toužil. Herec Josef Kemr ho například odmítl se slovy, která dnes zní až překvapivě současně: „Nahý jsem přišel na svět a nahý chci z tohoto světa odejít. Nenavykl jsem byzantským způsobům, abych ruku, která bije, ještě políbil a poděkoval.“ Kdo by to dnes řekl, že za maskou obecního všeuměla Bohouše Císaře ze seriálu Chalupáři, se skrývá takový charakter.

V 60. letech se na chvíli otevřelo okno na západ. A díky Svazu československých filmových a televizních umělců vznikly ceny Trilobit. František Vláčil, Vojtěch Jasný, Věra Chytilová — jména, která dnes patří do zlatého fondu, tehdy stála na začátku něčeho, co mohlo

Nejlepší z nejlepších

fungovat. Jenže pak přišla normalizace. Ceny zmizely, zmizel i svaz a bylo po srandě. Doslova. Aby se národ nažral a strana zůstala celá, místo filmového umění se začala řešit popularita. Zlatý krokodýl, Televizní rolnička a další divácké ceny, které více než uměleckou kvalitu odrážely počet minut, po které soudruzi dané tvůrce nechali divákům na očích. Ono to ale fungovalo. Lidé se ve zlých časech chtěli bavit a televizní zábava jim to umožnila. I když podléhala tvrdé ruce cenzorů. Po revoluci přišlo uvolnění, všechno se zrychlilo a v roce 1993 se poprvé rozeřval Český lev. Projekt Petra Vachlera měl ambici vytvořit domácí ekvivalent velkých filmových cen.

A povedlo se. Lev se stal symbolem prestiže – i když občas i terčem kritiky. Lidem začala vadit netransparentnost cen, slavnostním hostům zase Vachlerovy striktně vegetariánské rauty bez řízečků a svérázný životní styl. Po drobných peripetiích se od roku 2014

Nejúspěšnějším československým filmařem všech dob, minimálně co do počtu nasbíraných cen, je režisér Miloš Forman (18. 2. 1932 – 13. 4. 2018). Na kontě má filmy jako Hoři, má panenko, Černý Petr nebo Lásky jedné plavovlásky, které režíroval ještě v Československu a za které sbíral ceny v Locarnu a Helsinkách. Po své emigraci v roce 1968 se usadil ve Spojených státech, což mu otevřelo dveře ke světovému věhlasu. Prvním velkým úspěchem byl film Přelet nad kukaččím hnízdem s Jackem Nicholsonem v hlavní roli, který si v roce 1976 odnesl hned šest Zlatých glóbů, pět Oscarů a šest britských cen BAFTA – včetně sošek za nejlepší režii přímo pro Formana. Tvůrce hitů jako Vlasy, Amadeus, Lid versus Larry Flynt či Muž na Měsíci si prestižní ceny během svého života převzal ještě mnohokrát. Jen pro zajímavost – pár jsme jich vyskládali na pomyslnou poličku a i takhle na papíře je jejich výčet impozantní. Nemyslíte?

ceny ujala Česká filmová a televizní akademie – profesionální, uhlazená, méně výstřední a možná trochu nudnější. Ale co už.

A jak jsme na tom dnes? Zlatý střevíček ve Zlíně, Ceny Pavla Kouteckého, Ceny filmové kritiky, Anifilm, Mezipatra oceňující queer tvorbu… Některé ceny vznikají, jiné se chvíli ohřejí a pak zase zmizí. Některé mají váhu, jiné jsou jen pračkou na peníze.

Jestli historie československých filmových cen něco ukazuje, pak to, že nikdy nešlo jen o filmy samotné. Každá éra si z nich udělala zrcadlo (neplést s tím zakřiveným od Kurta Gebauera v podobě ceny Týtý) vlastních hodnot – jednou nástroj propagandy, jindy symbol svobody či prestiže. Podoba cen se v průběhu let měnila, názvy přicházely a odcházely, ale potřeba oceňovat silné příběhy, které nás spojují, zůstává. Možná právě v tom je jejich největší význam – ne v soškách, ale v tom, co o nás jako o společnosti vypovídají.

Oscar Přelet nad kukaččím hnízdem Nejlepší režie 1976

Amadeus Nejlepší režie 1985

Zlatý glóbus

Přelet nad kukaččím hnízdem Nejlepší režie 1976

Amadeus Nejlepší režie 1985

Lid versus Larry Flynt Nejlepší režie 1997

Zlatá palma

Taking Off – Odcházím Velká cena poroty 1971

Zlatý medvěd

Lid versus Larry Flynt Nejlepší film 1997

Muž na měsíci Nejlepší režie 2000

BAFTA

Přelet nad kukaččím hnízdem Nejlepší režie 1977

David di Donatello

Přelet nad kukaččím hnízdem Nejlepší režie 1976

Vlasy Nejlepší režie 1979

Amadeus Nejlepší režie 1985

Velká filmová očista

Vrchní, prchni! Československo (1980)

Režie: Ladislav Smoljak

Vybrali jsme tři oblíbené československé filmy z osmdesátek a podívali se na ně trochu jinou optikou. Vydejte se spolu s námi do koupelen hlavních hrdinů a nechte se unést představami, jaké kosmetické produkty asi používají.

PŘIPRAVIL Petr Jansa

Maison Sisley

Sebevědomá a společenská Manuela (Dagmar Patrasová) je mladá, krásná a lehce povrchní. Má ráda kvalitu a luxus, což splňuje čisticí balzám provoněný ikonickou vůní Eau de Campagne z kolekce kosmetické značky Sisley.

→ Cena: 2 160 Kč / 350 ml, www.sisley-paris.com

Diptyque

Nenápadný knihkupec a záletník Dalibor Vrána (Josef Abrhám) objeví způsob, jak se díky podvodu dostat k penězům. Ty dokonale omámí jeho smysly, stejně jako to umí krásné ženy a bezesporu i nová exkluzivní butiková svíčka Shiso s vůní japonské máty.

→ Cena: 1 650 Kč / 190 g, prodává Diptyque, Vězeňská 6, Praha 1

Stolek z mangového dřeva Benno, Westwing, 7 349 Kč, www.westwing.cz

Matière Première

Daliborův spolužák Rudy Vyskočil (Jiří Kodet) v tom umí chodit. Drží se hesla „Čím víc dáš, tím víc dostaneš!“. Lahve Cinzana plní českým vermutem, vydržuje si krásnou Manuelu a používá luxusní parfém inspirovaný atmosférou levandulové destilerie.

→ Cena: 4 250 Kč / 50 ml / EdP, prodává www.ingredients-store.com

Nard

Sebevědomá maminka (Daniela Kolářová) malé Lucie pracuje jako zubařka. I proto dokáže ocenit blahodárné účinky tea tree oleje, rozmarýnu a extraktů z himalájských bylin. Ty působí protizánětlivě nejen v ústní dutině, ale díky sprcháči s jejich obsahem i na kůži.

→ Cena: 550 Kč / 1 000 ml, prodává www.boyscollective.com

Lancaster

Sedmiletá Lucie (Žaneta Fuchsová) tráví prázdniny ve městě. Její kamarádky odjely a tak se nudí. Život jí změní až postavičky Ferda a Ferda, které se zrodí z ukradené formely. Aby se Lucie při pobytu venku nespálila, rodiče ji nutí používat krém na obličej SPF 50.

→ Cena: 1 010 Kč / 50 ml, prodává www.sephora.cz

Plastový stolek Facet 100, Hay, 3 620 Kč, prodává www.designspot.cz

Elie Saab

Jak už to tak bývá, vedle přísné matky stojí hodný otec, který své dítě rád rozmazluje. To je i případ Rudolfa Krause (Jaromír Hanzlík). Lucii, která má domácí vězení, dá náhradní klíč od domu, aby mohla ven. Rudolf používá dřevitou vůni s tóny bergamotu a pepře.

→ Cena: 1 906 Kč / 50 ml / EdP, exkluzivně prodává www.marionnaud.cz

Nicolas Vahé a Dr. Barbara Sturm

Zamilovaná Blažena (Veronika Kánská) chce vypadat skvěle. Matka jí tvrdí, že na opalování jí stačí kuchyňský olej. Blažena ale ví, že pokud se nechce uškvařit, musí používat ochranu. Do avokádového oleje tak tajně přidává kapky Sun Drops SPF 30.

→ Cena: 434 Kč / 250 ml / avokádový olej, prodává www.bellarose.cz

→ Cena: 3 500 Kč / 30 ml / Sun Drops SPF 30, prodává www.ingredients-store.com

Aesop

Svérázná Růžena Škopková (Helena Růžičková) se s ničím necrcá. Vždycky má pravdu a pro ránu nejde daleko. Občas zajede ke kadeřnici do Volyně, většinou jí však stačí umýt se v sudu s dešťovkou a použít exfoliační mýdlo s pemzou a olejem z hroznových jader.

→ Cena: 470 Kč / 150 g, prodává www.douglas.cz

Dřevěné štokrle, Óda, 5 500 Kč, prodává www.odanadoma.cz

Steve’s No Bull***t

Šimon Plánička (Pavel Kikinčuk) přijíždí do Hoštic, aby v místním kravíně vyzkoušel dojící experiment. Student z Prahy a syn komunistického pohlavára vystupuje inkognito, aby se obešel bez protekce. I proto používá parfém inspirovaný nedalekou Šumavou.

→ Cena: 1 899 Kč / 50 ml, prodává www.steves.cz

A nyní se přesvědčíme, zda je přítomen hliník!

Legendární hláška z oblíbeného filmu Marečku, podejte mi pero! je momentálně aktuálnější než kdy dříve. Hliník se totiž neodstěhoval do Humpolce. Jen si pořídil lepší PR. Kdo ho v současnosti nezařadí do svých kolekcí, ten jako by nebyl.

LOUIS VUITTON

Deset let od představení kufru Horizon, který pro francouzskou značku navrhl designér Marc Newson, přichází Louis Vuitton se zcela novým zpracováním tohoto kousku. Kufr na první pohled vypadá minimalisticky, ale jak už to tak u designově čistých věcí bývá, jeho výroba je velmi komplikovaná. Proč? Hliníková skořepina vzniká sérií procesů, během nichž se hliníkové pláty nejprve tvarují tak, aby si zachovaly zaoblené křivky, v závěrečné fázi pak vznikají reliéfní vzory. Ty nejsou jen estetické, ale zároveň zpevňují konstrukční tuhost kufru. Panty jsou šikovně skryté a tradiční nýty byly nahrazeny ultratenkým rámovým systémem, který je uchycený ke skořepině. Vizuální čistotu designu tak vůbec nic nenarušuje.

Právě koncept skořepiny vytvořené z jednoho kusu a bez viditelného nýtování či spojů představuje výrazný posun v  designu zavazadel. A co je nejdůležitější – vše je navrženo tak, aby případná oprava poškozených částí byla tak jednoduchá, že ji zvládnou provést přímo v butiku či v regionální dílně Louis Vuitton. V prodeji bude od června letošního roku.

→ Více na www.louisvuitton.com

RIMOWA x MYKITA

Rok po uvedení první společné kolekce slunečních brýlí přichází německá dvojice s novou siluetou obrouček a netradičním odstínem, který je výrazný, ale neruší. Jílově zelená se objevuje nejen u nových modelů, ale vrací se i k těm loňským. Matný šedo-zelený povrch

pokrývá ocelové obroučky i hliníkové očnice, díky nimž brýle působí lehce a zároveň pevně. Přesně tak, jak to mají Němci rádi.

→ Cena: 15 000 Kč, www.rimowa.com

ALESSI

Věděli jste, že prezident společnosti Alessi je vnukem Alfonsa Bialettiho, který v roce 1933 vymyslel onu ikonickou hliníkovou moka konvičku? Teď už to víte. A nejspíš už také chápete, proč značka Alessi neustále přichází s novými designy těchto konviček. Pod tím nejnovějším je podepsán Philippe Malouin. Ten se při návrhu hliníkové konvičky Vite inspiroval šroubem, který se nakonec stal ústředním motivem celého designu.

→ Cena: 2 100 Kč, www.alessi.com

Aby tělo stíhalo hlavu

Moderní muž chce podávat výkon v práci, ve sportu i doma. Ne jen přežívat, ale fungovat naplno. Lidské tělo má s přibývajícím věkem své limity, které však dnešní medicína umí částečně obejít. Stačí si udělat diagnostiku, abyste zjistili, kde má váš motor rezervy. Ani ten nejzdravější životní styl nepřetočí biologické hodiny směrem vzad, ale vhodnými doplňky může jejich ručičky účinně brzdit.

Začíná to trochu jako reklama na krabičkovou dietu, deset tisíc kroků denně a pravidelný páteční “kruháč” místo hospody. Všechna tahle předsevzetí (už je květen, kolika z těch novoročních se ještě držíte?) určitě pomáhají směrem k dlouhověkosti a pevnému zdraví, ale muži často pracují spíš s pocitem než s realitou. Za doktorem přijdou ve chvíli, kdy už něco nefunguje, ale dlouho předtím ignorovali signály, které jim tělo dávalo. Žádný ze čtyřicátníků si nechce připustit, že mu zpod kapoty pár koníků zkouší utéct, vždyť hlava pořád pracuje na plné obrátky, kariéra je v nejlepším možném bodě a člověk má konečně pocit, že ví, co dělá. V takový moment máte často nejvíc elánu a nápadů. Jak zajistit, že to všechno zvládnete?

Testík nejen na tesťák

Za zpomalením organismu, který je na první i druhý pohled zcela zdravý, stojí většinou pokles hladiny testosteronu. Většinou. V ALPHALABS proto začínají vždy diagnostikou. Detailní laboratorní vyšetření, hormonální profil a komplexní vyhodnocení stavu organismu ukážou, jak na tom muž skutečně je. „Jakmile máme data, dokážeme přesně určit, kde je problém. Často nejde jen o testosteron, ale o kombinaci více faktorů, jako je metabolismus, tělesné složení nebo cévní systém,“ vysvětluje Marek Dvořák, hlavní lékař kliniky ALPHALABS.

Testosteron přirozeně klesá po třicítce, u dnešních mužů to často začíná dřív a pokles je výraznější. Proč? Je to kombinace stresu, nedostatku spánku a životního stylu. Jak zjistit, kolik ho máte? Na rozdíl od krevního tlaku nebo hladiny kyslíku vám to žádné chytré ho-

dinky neprozradí. Muž je na vrcholu někdy mezi 20. a 29. rokem věku, kdy jeho hladina v krvi dosahuje 600–800 nanogramů na decilitr. U někoho je ztráta pomalejší, u jiného rychlejší, nicméně za významnou je považována hodnota pod 300 nanogramů, při které lékař zvažuje hormonální léčbu.

Kdo maže, ten jede

Na základě výsledků diagnostiky na specializovaném pracovišti jako ALPHALABS vzniká individuální plán, který může zahrnovat úpravu životního stylu, programy zaměřené na redukci tuku a návrat kondice, cílené řešení erektilní dysfunkce nebo terapii při vypadávání vlasů. V případě potřeby přichází na řadu i bioidentická hormonální terapie. „Testosteronová terapie není žádný doping. Je to kontrolované doplnění hormonu, který si tělo přirozeně vytváří, jen ho už nemá dostatek,“ doplňuje Marek Dvořák.

K doplnění testosteronu může docházet buď injekčně přímo na klinice, nebo pomocí gelu vstřebávaného přes pokožku u vás doma. Oba způsoby jsou legální i bezpečné a je jen na vás, jaká aplikace vám bude příjemnější. Nutné je vzít v potaz, že rozhodně nejde o jednorázovou záležitost. Gelová aplikace je každodenní chleba, doplňování testosteronu injekční formou probíhá méně často. I z toho důvodu nabízí ALPHALABS tři různé druhy ročního členství, které proces usnadní a zaručí, že po celou dobu terapie budete pod odborným dohledem.

Podobný přístup dnes není výjimkou. Naopak. Řada mužů, kteří jsou zvyklí na výkon, ať už ve sportu nebo byznysu, začíná řešit nejen to, co dělají, ale i to, v jakém stavu je jejich tělo. Prostě vědí, že bez energie, soustředění a kontroly nad vlastním tělem se dlouhodobý výkon udržet nedá.

→ Více na www.alphalabs.cz, kde můžete požádat o konzultaci zdarma.

Hodinářská výstava Watches & Wonders je největší svého druhu na světě. Poté, co nemá konkurenci (Baselworld zanikl v covidu), se každým rokem rozšiřuje o další značky. Letos se přidala i manufaktura Audemars Piguet a celkem zde vystavovalo pětašedesát značek. Co se nám v Ženevě nejvíc líbilo? Tohle je naše top ten.

TEXT Jindřich Hubený

PANERAI

Luminor 31 Giorni ref. PAM01631

Původem italská značka, dnes ryze švýcarská, nepřestává fascinovat sběratele, ani stylové muže. To proto, že se jí omamná „dolce vita“ vryla do DNA, stejně jako typické designové prvky. Polštářkové pouzdro sice může někomu připadat trochu old school, ovšem zřejmě je to důvod, proč jsou paneraiky tak populární a kontinuálně se jim daří. Výrazný ochranný můstek korunky i prořezávaný číselník, v případě novinky úplně skeletovaný, k ní také neodmyslitelně patří podobně jako delší doba rezervy chodu. Hodináři v Panerai však rádi překračují vlastní limity, proto celých sedm let pracovali na strojku, jehož rezerva chodu je dlouhých 31 dní. Limitovaná dvousetkusová edice je obdařena čtyřmi perovníky, v nichž je smotané pero o celkové délce 3,3 metru. Dá se tedy říct, že mají energie na rozdávání. Strojek je ukryt v 44mm zlatém pouzdře a je nutné jej natahovat ručně. Stačí „pouhých“ 128 otočení korunkou... Ale ruku na srdce, kdo by si na takový rituál nevzal i dovolenou?

→ Cena: 2 350 500 Kč, exkluzivně prodává Carollinum, Pařížská 11, Praha 1, www.carollinum.cz

PATEK PHILIPPE

Cubitus Perpetual Calendar Skeleton ref. 5840P-001 Kolekce Cubitus uvedená na podzim roku 2024 je pro manufakturu Patek Philippe zásadní z mnoha důvodů. Značka s ní rozběhla komunikaci na mladší klientelu a prodávat by jí chtěla primárně lidem okolo pětatřiceti let. Zároveň v ní používá prvky, které se jí dobře osvědčily v kolekci Nautilus, ať jde o totožný typ náramku nebo horizontální vzor na číselníku. I nekulatý tvar pouzdra je to, co mladší zákazníci vyhledávají, strategie, směr a kurz je tak rozhodně správný. Nyní se kolekce rozšířila o velkou hodinkovou komplikaci a technické geniality dosahuje díky věčnému kalendáři. Odlehčený číselník dává nahlédnout do nitra platinového pouzdra, skeletované můstky strojku umožní zadní pohled do strojku. Hodinky pohání automatický kalibr s mimostředným mikrorotorem, na němž se vyjímá modrý calatravský kříž. Na můstku setrvačky pak najdeme pečeť Patek Philippe Seal, punc nejvyšší kvality.

→ Cena: 4 459 000 Kč, Patek Philippe, Pařížská 6, Praha 1, www.patek.com

BVLGARI

Octo Finissimo Ultra Tourbillon ref. 104344

Je to šperkař par excellence a hodinky umí stejně tak dokonale. Jen se o tom tolik neví, nebo možná nemluví. V Bvlgari si již víc než deset let pohrávají s myšlenkou tenkých hodinek, kolekci Octo Finissimo představila značka už v roce 2014. Od té doby se snaží (a také se jí to daří) o rekordně tenké strojky a pouští se tak do soutěží v oboru miniaturizace. Letos představila desetikusovou limitovanou edici v platině, stačí se podívat na její tenký boční profil a okamžitě pochopíte, že proces výroby musel být velkou výzvou. Má na výšku pouhých 1,85 mm a strojek je do něj bezchybně integrován. Manuální nátah a kompletně otevřená konstrukce kalibru BVF 900 s létajícím tourbillonem je fenomenální, a to především kvůli platině, z níž je vyrobena. Tento materiál, tak extrémně náročný na opracování, byl použit jak na výrobu pouzdra, tak i na náramek.

→ Cena:16 072 000 Kč, Bvlgari, Pařížská 13, Praha 1, www.bvlgari.com

ROGER DUBUIS

Excalibur Perpetual Calendar Quatuor ref. DBEX1127

Ohromující, dekadentní, výrazná, zároveň technicky dokonalá a nedostupná. Tak by se dala popsat produkce značky, která dostala jméno po svém zakladateli a věhlasném hodináři. Dnes je bohužel v Čechách upozaděna, kdysi ji zastupovalo Carollinum, nyní pro tyto hodinky musíte do Vídně. Svůj význam v hodinářském světě deklarovala opět na výstavě Watches & Wonders, kde předvedla šestici velmi speciálních novinek. Mezi nimi i model s věčným kalendářem a čtveřicí setrvaček zvanou Quatuor – tuto kombinaci funkcí v jednom pouzdře dopřála značka sběratelům vůbec poprvé. Gravitace je nyní pokořena a věčnost je tady hlavní téma. Novinka je limitována počtem osmi kusů, strojek této výjimečné časomíry je složen ze 758 dílků a je precizně dekorován. Aby se daly všechny komponenty do pohybu, musí být natahovány ručně. Průměr pouzdra je sice větší, ale 48mm velikost ocení všichni muži, kteří hledají výrazný status na zápěstí.

→ Cena: 15 272 000 Kč, www.rogerdubuis.com

JAEGER-LECOULTRE

Master Control Chronomètre Perpetual

Calendar ref. Q4178180

Kolekce Master Control je sázkou na jistotu.

To proto, že všechny hodinky v linii prochází tisícihodinovým testováním přesnosti, odolnosti a kvality. Ještě donedávna byla spojována s primárně elegantními modely na kožených řemíncích, letos nás mile překvapily integrovanými tahy, a to jak v ocelové, tak i zlaté verzi. A dá se o nich říct, že jde o game-changer. Hodinky s perfektně padnoucími náramky posunuly tuto modelovou řadu na úplně jinou úroveň. Puristickou volbou jsou tříručkové modely s datem umístěným na pozici 3. hodiny Master Control ChronomètreDate. V ocelovém či zlatém 38mm pouzdře je pohání automatický kalibr s rezervou chodu 70 hodin. Další variantou je ocelová verze modelu s ukazatelem rezervy chodu a datem, vrcholnou formou pak ocelový a zlatý model s věčným kalendářem. 39mm varianta v oceli nabízí modrý číselník s šedivým nádechem, zlatá verze s bronzovým číselníkem nadchne ohromující zářivostí.

→ Cena: 1 170 000 Kč, prodává Carollinum, Pařížská 11, Praha 1, www.carollinum.cz

IWC SCHAFFHAUSEN

Big Pilot’s Watch Perpetual Calendar Ceralume ref. IW505801

Budiž světlo! Značka IWC vyvinula keramický materiál, který svítí ve tmě a to celých 24 hodin. Manufaktura ze švýcarského

Schaffhausenu se nikdy nebála experimentovat a její výroba keramiky doznala nevídaných rozměrů. Na výstavě Watches & Wonders představila materiál Ceralume v ikonickém modelu Big Pilot’s. Jde o keramiku s příměsí pigmentů luminiscenčního materiálu Super-LumiNova, přičemž vývoj této bílé hmoty trval řadu let. Po intenzivním nasvícení dokáží hodinky i řemínek zářit ve tmě jako Sirius na noční obloze. Kromě výjimečného vzhledu mohou nabídnout i funkci věčného kalendáře, sedmidenní rezervu chodu, 100metrovou vodotěsnost a výraznou pilotní korunku z oceli. Jsou limitovány počtem pouhých 250 kusů, možné ale je, že pokud se výroba osvědčí, budou podobné „mimozemské“ hodinky v blízké budoucnosti i dostupnější.

→ Info o ceně v obchodě, prodává Carollinum, Pařížská 11, Praha 1, www.carollinum.cz

CARTIER

Roadster ref. WSRD0014

O maisonu Cartier je známo, že dokáže interpretovat ikony s absolutní dokonalostí. Pro letošní rok se rozhodl vzkřísit kolekci Roadster, která byla populární na začátku milénia. Odvaha, dalo by se říct, ovšem Cartier se reinkarnace nebojí a zhostil se jí po svém. Hodinky představené poprvé v roce 2002 jsou nyní dostupné v přepracované podobě, ovšem s charakteristickou siluetou. Soudkovité proporce zůstaly, linie jsou kompaktní a ladné, nová ergonomie je podobně jako kdysi inspirována automobilovým designem. Hodinky si tak zachovávají typický, plynule tvarovaný profil. Harmonický vztah mezi pouzdrem, datumovkou, lunetou a integrovanou korunkou podtrhuje souhra kovu a safírového sklíčka, včetně malé lupičky. Hodinky jsou osazeny automatickými kalibry 1847 MC pro velké modely a 1899 MC pro střední modely, vodotěsné jsou do 100 m. V prodeji budou od podzimu letošního roku.

→ Cena: 245 000 Kč, prodává Cartier a Carollinum, Pařížská 11, Praha 1, www.cartier.com

AUDEMARS PIGUET

Neo Frame Jumping Hour ref. 15245OR.OO.A206VE.01

Značka z Le Brassus je jednou z nejstarších v oboru a stále patří do rukou dědiců Audemarsů a Piguetů. Novinky představila novinářům a sběratelům již v únoru, široké veřejnosti právě na veletrhu Watches & Wonders. Mezi stálicemi v kolekcích Royal Oak a Code 11.59 se tu objevil i lehce kontroverzní model – buď si ho zamilujete, nebo ho ihned odepíšete. Ale pozor, tahle značka ví, co dělá. Loni totiž podobný počin s digitálním ukazatelem hodin a minut uvedl maison Cartier a poptávky na něj se stále hrnou. Některým lidem se jednoduše líbí „divnohodinky“ a sběratelé chtějí vlastnit něco vskutku výjimečného. Uvnitř tohoto modelu s moderním názvem Neo Frame pracuje automatický strojek s rezervou chodu 52 hodin a číselníkem ze safíru potaženým černým PVD. Pouzdro je vyrobeno z růžového zlata a i když působí futuristicky, pravdou ale je, že inspiraci našel v referenci značky 1271 pocházející již z roku 1929!

→ Cena: 1 590 000 Kč, Audemars Piguet, Pařížská 5, Praha 1, www.audemarspiguet.com

ZENITH

G.F.J. Calibre 135 ref. 30.1865.0135/56.C216

Zenith loni oslavil 160 let od založení a jako dárek nadělil milovníkům této tradiční manufaktury novou modelovou řadu G.F.J. Je pojmenována podle iniciál zakladatele značky Georgese Favre-Jacota, má kulatý tvar a jednoduché proporce. Její 39mm pouzdro loni doplnil výrazný modrý ciferník z kamene lapis lazuli a vyrobeno bylo pouze 160 kusů. Letos si limitovaná kolekce o jeden kus polepšila, zdobí ji číselník z tmavě zeleného polodrahokamu zvaného heliotrop nebo – díky červeným žilkám – také krevel. Ten je doprovázen zeleným koženým řemínkem, který skvěle ladí s barvou žlutého zlata. Hodinky mohou být na objednávku osazeny i celozlatým tahem. Nejdůležitější je ale chronometr uvnitř těla hodinek. Kalibr 135, historicky jeden z nejoceňovanějších přesných strojků světa, byl loni vzkříšen a upgradován tak, aby splňoval veškeré nároky na moderní mechaniku.

→ Cena: 1 326 500 Kč, prodává Carollinum, Pařížská 11, Praha 1, www.carollinum.cz.

ROLEX

Perpetual Day-Date 40 ref. 228235 JG

Značka, která letos oslavila stoleté výročí patentovaného ústřicového pouzdra Oyster, dokáže každoročně překvapit něčím vskutku inovativním. Loni to byla zcela ojedinělá konstrukce strojku hodinek Land-Dweller, letos je to nový typ 18kt zlata s názvem Jubilee. Má velmi jemnou a hřejivou barvu, je více béžové než růžové zlato a méně okaté než žluté. Rolex si ho samozřejmě vyvinul a vyrobil sám, u značky s korunkou ve znaku to ani jinak nejde. Jubilee zlato bylo poprvé použito na náramek President (nikoli Jubilee, asi aby se to nepletlo) a pro hodinky Day-Date s 40mm pouzdrem. Ikonický model se dnem a datem ve výrazných aperturách vyrábí Rolex už 70 let, není divu, že se mu dostalo velkého privilegia a stal se prvním nositelem patentovaného zlata. Číselník ze světle zeleného aventurínu doplňují hodinové indexy broušené do tvaru bagetových diamantů. Ztělesnění elegance!

→ Info o ceně v obchodě, Rolex, Pařížská 14, Praha 1, www.rolex.com

Renault Twingo E-Tech Electric

Motor: elektromotor, baterie 27 kWh

Výkon: 80 koní

0–100 km/h: 12 sekund

Dobíjení: z 10 % na 80 % za 30 minut

Dojezd: až 263 km

Cena: cca 500 000 Kč Návštěvníci

Návštěvníci

Napadlo vás někdy, jaké by to asi bylo, kdyby Adam Bernau udělal své výpočty týkající se přesunu planet v prostoru o nějaký ten rok později a expedice vědců z budoucnosti by přicestovala třeba pod krycím názvem ADAM 26? Pokud by to tak bylo, místo Lady Nivy by klidně mohli do městečka Kamenice přicestovat novým Renaultem Twingo, který doslova klame tělem. Vypadá totiž nostalgicky, přitom je napěchovaný technologiemi a poháněný elektřinou. Francouzská automobilka sáhla po receptu, který se jí bohatě vyplatil už s resuscitovanou pětkou. Ta už stihla uhranout spoustu fanoušků městských minísků a stala se ozdobou evropských metropolí. Twingo už letos stihlo na milánském týdnu designu vyhrát Car Design Award a nejspíš nezůstane jen u toho. Je totiž na první pohled roztomilé a lišácky navazuje na žabácký styl první generace vozu z devadesátých let, což se dnes nosí. Novinka má na délku jen 380 centimetrů, ale nenechte se zmást. Vůz pojme až velkorysých 360 litrů v zavazadlovém prostoru, má pět dveří a dojezd 263 km, což vystačí i chronickým dojížděčům ve velkoměstě. Je obratný, chytrý díky 24 asistenčním systémům a plně integrovaným službám Google. Malá baterka = rychlé nabíjení, hravý interiér = velká míra uzpůsobení potřebám začínajících i náročných řidičů. V novém Twingu si prostě každý najde to svoje. Nenechte se zmást jeho nevinným obličejem, protože tenhle prcek má velké ambice.

TEXT Václav Rybář

Byl první máj, gadgetů čas

Jasně. My víme, že jste si letos v lednu slíbili šetřit a nekupovat žádné krávoviny. A taky víme, že jste si chtěli veškeré peníze navíc odložit stranou, abyste se na dovolené nemuseli omezovat. Aby na vás někdo zase nezavolal sociálku, až vaše dítě bude vřeštět, že chce zmrzlinu, na kterou vám už nezbylo. Nojo, ale co máme dělat, když…

TEXT Václav Rybář

O kolečko míň

Ryn FP3 je pomyslným vrcholem všech auto-moto startupů, které se rodí jako houby po dešti. Ty z Číny nabízejí imitace amerických či evropských sporťáků a fantazie v jejich pohonu nemají žádný strop. Výrobce vysavačů Dreame například nedávno přidělal na zadek své sportovní placky rovnou trysky a vyhlásil akceleraci z nuly na sto pod jednu sekundu. Čím takové experimenty trumfnete? Postavíte formuli. Přesně to v Rynu udělali. Váží pouhých 500 kg, má motor z Hayabusy a dokáže generovat přítlak tak mocný, že vás v zatáčkách doslova přilepí k asfaltu. Jenže není náhodou formule na běžných silnicích zakázaná? Navíc taková, co je kvůli snížení váhy vyrobená z křehkého sklolaminátu? Nebojte, Ryn vám FP3 dodá jako tříkolku, na kterou se vztahují podstatně benevolentnější pravidla. Doma si ji pak pomocí dodané stavebnice a náhradních dílů můžete zase předělat na čtyřkolku a ohromovat blízké okolí pořádáním soukromé Grand Prix. Legální? Asi ne. Rychlé a zběsilé? Určitě. Riskněte to za dva a půl mega a nekonečný přísun pokut do vaší datové schránky. → Více na www.rynmotors.com

Alternativní žiletka

Už vás nebaví, že všichni v okolí mají iPhone, Galaxy nebo Pixel? Jenže kde jinde hledat, když nechcete jít do asijských fotomobilů? Motorola má řešení, které znovu vychází z jejího legendárního véčka RAZR. Nová žiletka už sice není tak tenká jako před lety, kdy ještě vládly Nokie, ale nabídne hodně muziky, luxusní provedení a osobitý kukuč. Záda telefonu jsou nejen v oficiálních barvách Pantone, ale ještě pro lepší úchop a styl potažené alcantarou. Vnější i vnitřní displej mají nadprůměrnou svítivost, HDR certifikaci a obnovovací frekvenci 165 Hz. Do ohebného těla se Motorole povedlo dostat 512 GB úložného prostoru, 16 GB rychlé RAM a 5000 mAh baterku. Spolu s rychlým Snapdragon Elite čipem a trojicí 50Mpx foťáků (8K video je samozřejmostí, speciální technologie LOFIC pro maximalizaci dynamického rozsahu je naopak jinde nevídaným trumfem) si tak můžete být jistí, že se vám majitelé mainstreamu nebudou vysmívat. Naopak se rychle začnou zajímat a pak možná i shánět. A vlastně by mohlo zůstat i něco na tu zmrzlinu. Cena skládačky Motorola RAZR 70 Ultra startuje na 18 699 Kč. → Více na www.motorola.com

Sny, které stojí za to

Před pár týdny se v Praze uskutečnila světová premiéra projektu Electric Dreams. Jeho prostřednictvím značka IQOS propojila moderní technologie s hudbou i dalšími formami umění. Vše se točilo kolem splněných snů a nás při té příležitosti napadlo vyzpovídat

Oggieho Kapetanoviće (47), prezidenta kategorie nahřívaných tabákových výrobků u Philip Morris International, a zeptat se nejen na jeho sny, ale i na to, jak se za poslední dekády změnil kuřácký vesmír, kam směřuje a proč je důležité kromě rozvoje technologií dbát i na spojení s emocemi, designem a uměním.

TEXT Sandra Kisić

V poslední době se hodně mluví o tom, že mladí lidé přestávají pít alkohol. Jak je to s tabákem?

Podle globálních dat počet kuřáků klesá. Pořád ale mluvíme o více než miliardě aktivních kuřáků. A protože se snažíme urychlovat odklon od klasických cigaret a nabídnout dospělým kuřákům jiné alternativy, znamená to, že naše práce není zdaleka hotová. Naší ambicí je dostat cigarety do muzea. To není jen slogan, ale dlouhodobý směr, kterým jdeme.

IQOS jste představili před 12 lety, s vývojem alternativy ke klasickým cigaretám se ale začalo už před čtvrt stoletím. Proto předpokládám, že už teď pracujete na tom, co budou lidé kouřit v roce 2050. Můžete poodhalit nějakou vizi?

Když jsme uvedli první generaci IQOS, nebyla dokonalá. Ale naslouchali jsme, upravovali jsme ji, posouvali dál. A to děláme dodnes. Ta cesta je dlouhá, ale její jádro je pořád stejné – spojit inovaci s jasným účelem. A pokud se ptáte na budoucnost, doufám, že samotné slovo „kouření“ bude jednou zastaralé. Že pro nové generace už nebude běžnou součástí reality. Když tu práci uděláme správně, může se stát, že ten pojem zůstane spíš historickou vzpomínkou, než živou součástí každodennosti. Ale samozřejmě to nezvládneme sami. Potřebujeme k tomu správný regulatorní rámec, vlády, instituce i celé odvětví. Jak rád říkám, chce to celou vesnici.

Akce jako Electric Dreams jsou důkazem, že už nejde jen o technologii, ale i o emoce, design a kulturu. Proč je to důležité?

Protože silné značky dnes nevznikají jen z funkce produktu. Vznikají také z toho, jaký svět kolem sebe vytvářejí. Electric Dreams je emocionální vrstva toho, co děláme – práce se zvídavostí, imaginací, propojením. Ale pod tím je i velmi tvrdá byznysová realita: tahle kategorie změnila způsob, jakým celý sektor přemýšlí o inovaci. Dlouhá desetiletí se v cigaretovém

průmyslu v zásadě nic zásadního neměnilo. Dnes je to jiné. A my chceme být těmi, kdo tu změnu dál definují.

Kdybyste si mohl vybrat umělce, který by s IQOS spolupracoval, kdo by to byl?

Lákalo by mě spolupracovat s někým, kdo je dnes ještě sám kuřákem a kdo by se stal součástí té změny. To by pro mě bylo silné gesto. Ne jen další kulturní partnerství, ale skutečný pohyb směrem k něčemu novému. Jako mladý kluk jsem vyrůstal i kolem rapové kultury a basketbalu v New Yorku, takže je mi tento svět blízký. Ale nejde mi o slavné jméno – jde mi o člověka, který se sebevědomě stane součástí proměny.

Jste člověk z vrcholného managementu. Člověk si pod tím představí buď extrémní disciplínu, nebo naopak doutník a whisky po večerech. Do které kategorie patříte vy?

Těch kategorií je víc. Já jsem bývalý sportovec a velká část mého života se pořád točí kolem sportu. Budování sportovních komunit, práce s mladými sportovci, podpora jejich ambicí a snů – to je něco, co mě v životě nabíjí. Fascinuje mě ten okamžik, kdy člověk najednou uvěří, že může něco dokázat. V tom je mimochodem i jistá paralela s mou prací. I tam jde o vizi, energii a sdílený směr. Takže já jsem zkrátka sportovní typ.

Když už jsme se sešli na akci Electric Dreams, prozraďte mi –jaký je váš osobní sen? Miluju basketbal. Kdysi jsem ho profesionálně hrál, dnes pracuji s dětmi v mládežnických klubech. A moc bych si přál vzít některé z těch kluků, kteří si něco takového sami nemohou dovolit, na NBA – ukázat jim naživo hráče jako Nikola Jokić nebo Luka Dončić, dát jim zažít ten moment, kdy se jim rozzáří oči. Já sám jsem jako dítě něco podobného zažil a člověka to poznamená na celý život. Takový sen podle mě stojí za to.

Památníky stroje času

Legendárních Concordů se vyrobilo pouhých dvacet. Už si s nimi nikdo nikdy nezalétá, ale některé z nich můžete navštívit a dokonce do nich nahlédnout. Letos je k tomu dobrý důvod, uplynulo totiž 50 let od prvního vzletu dopravního krále nebes a nadzvukového atleta letecké dopravy.

TEXT Václav Rybář

Když se v padesátých letech ukázalo, že tzv. štíhlé delta křídlo by mohlo posloužit ke stavbě rozumně velkého dopravního letadla, které nebude ke vzletu potřebovat kilometrovou ranvej a neobvykle vysoké rychlosti, začal v roce 1956 výbor pro nadzvuková dopravní letadla připravovat koncept stroje s cca dvojnásobnou rychlostí zvuku (Mach 2). Náklady na jeho vývoj tehdy odhadl na 70 milionů liber. Britové a Francouzi byli odevšad přesvědčováni, že v nadzvukových letadlech je budoucnost osobní letecké přepravy, že Američané i Sověti už na podobných konceptech pracují a západní Evropa přece nechce zůstat pozadu. Francouzi a Britové se navzájem potřebovali, ostatně i název Concorde (Jednota) odkazoval k výjimečné průmyslové spolupráci. Ačkoliv náklady během testování v šedesátých letech rychle rostly, pořád šlo o dostihy v nadzvukovém létání. Do cíle nakonec první doletěli Sověti, když v roce 1968 poslali do vzduchu Tu-144. Ten fičel rychlostí kolem 2000 km/h v letové hladině 16 kilometrů. Bylo tu ale jedno ale. Sice byli první, ale kvůli rozpočtovým průtahům ho uvedli do služby až na konci roku 1977, tj. o více než rok později než Concorde.

Britsko-francouzský projekt měl 21. ledna 1976, kdy se první stroj vydal na první komerční trasu, za sebou utracené bezmála 2 miliardy tehdejších liber. No a vzhledem k tomu, že se po ropné krizi letecký průmysl přeorien-

toval na vysokokapacitní širokotrupé letouny, šlo o jednorožce, na jehož provoz – natož ještě astronomicky nákladný vývoj – si jeho producenti nemohli vydělat ani omylem. Ze sta objednávek se stalo necelých sedmdesát opcí a ve výsledku se postavilo jen dvacet exemplářů. Ochlazení zájmu přišlo i poté, co se ukázalo, že kvůli sonickému třesku může Concorde létat jen nad oceánem. Vzniklo šest prototypů a čtrnáct komerčních letounů, sedm pro Air France a sedm pro British Airways. Z Paříže do New Yorku to trvalo klasickým letadlům osm hodin, Concorde to zvládnul za 3,5 hodiny, protože letěl rychlostí Mach 2 v letové výšce 18 tisíc metrů. Za tenhle expres jste si připlatili zhruba 20 % oproti první třídě v běžných podzvukových letadlech. Jiná než první třída na palubě nebyla, ale zapomeňte na dnešní luxus. Sice se stolovalo na porcelánu se šampaňským, ale místa k sezení bylo málo a strop byl hodně, hodně nízko. To vše bylo úlitbou za aerodynamiku, bez níž by čtyři supersilné motory prostě Atlantik přeletět nedokázaly. I tak byla spotřeba paliva enormní a provoz linek navzdory vysokým cenám letenek nerentabilní.

Létání Concordem se stalo symbolem životního stylu bohatých a báječných. Možnost koukat na ostatní účastníky letového provozu shora stála mnoha lidem za tučný příplatek až do roku 2000, kdy došlo k tragické havárii letu č. 4590 společnosti Air France.

Její Concorde na ranveji přejel titanový pás, který o pár minut dříve ztratil jiný startující letoun. Došlo k explozi jedné z pneumatik a zdeformování jedné z nádrží. To odstartovalo řetěz událostí, které vedly ke zřícení letounu devadesát sekund po startu. Inženýři provedli mnoho změn a Concorde se o rok později vrátil do služby. Nerentabilní provoz a útlum letecké dopravy po 11. září 2001 však poslaly nadzvukovou legendu v roce 2003 do předčasného důchodu (podle mnohých až příliš brzy). Od té doby marně vyhlížíme něco lepšího, rychlejšího nebo exkluzivnějšího. Stroj času, který vám umožnil předběhnout časové zóny a přistát v New Yorku o dvě hodiny dřív, než jste z Londýna či Paříže odstartovali, postupně zaparkoval v leteckých či technických muzeích po celém světě.

→ Pokud chcete Concorde vidět na vlastní oči, nejblíž to budete mít do německého Sinsheimu. Tam si v Technickém muzeu Sinsheim Speyer můžete prolézt nejen Concorde, ale také o pár metrů dál stojící konkurenční Tu-144. Více na www.technik-museum.de

Cupra nám půjčila na hraní auto pro vyvolené. Formentorů s pětiválcem od Audi vzniká jen pár tisíc. Už na dálku je prozradí bublavý zvuk naštvaného motoru, zblízka si pak všimnete popisků VZ5. Ostatní většinou uvidí ten na zadních dveřích, protože tohle auto se nikdy nikde neloudá.

TEXT Václav Rybář

Když

je pětka vlastně jednička

Nádherná kola i koncovky výfuků v měděné barvě jdou krásně dohromady s matně zelenošedým odstínem Enceladus Grey, který měl náš zapůjčený exemplář. Aby ne, když charakteristický měděný tón se právě do takovéhle zelené časem na vzduchu proměňuje, stačí se podívat na newyorskou Sochu svobody. Na Cupře tedy není tak úplně ta světle zelená patina zvaná verdigris, ale navzájem se ty dvě barvy dokonale doplňují a matný finiš je magnetem na pohledy řidičů v zácpách i chodců na krajích vozovky. Jako by nestačilo, že Formentor po faceliftu v roce 2024 je jen těžko k přehlédnutí. Jeho ladná silueta je v kontrastu k trojúhelníkovým detailům. V tomto tvaru je nejen logo automobilky, ale také shluky diod denního svícení a boční nádechy žraločího nosu.

Tajemství

šéfkuchaře

Dravě vypadá Cupra Formentor VZ5 i zevnitř. Nejsportovnější verze kompaktního SUV o délce 4,45 metru nabídne skořepinové sedačky, které vás sebejistě obejmou i v těch nejzákernějších vlásenkách. A že je to potřeba. Nechci totiž dlouho chodit kolem horké kaše. Tohle auto je výjimečným kouskem pro sběratele. Základní Formentor začíná na ceníkových 900 tisících za benzínovou patnáctistovku se 150 koňmi. Je to parádní auto se vším všudy - osvědčeným motorem, líbivým zevnějškem, ergonomickým interiérem a trochou té zábavy při rodinném ježdění. Přesně proto před třiceti lety jméno Cupra vzniklo a na začátku aktuální dekády se proměnilo v samostatný brand, který nabízí záruku sportovního svezení a řidičských

emocí. U Cupry je prostě spoleh na to, že i základní model má v sobě jiskru. Pokud ale budete chtít objednat tajemství šéfkuchaře, dostáváte se u VZ5 motorizace do světa vyvolených, který finišuje s nejrůznějšími příplatky někde u dvou milionů korun. Já jsem se za týden ježdění po Praze i jihočeských okreskách přesvědčil o tom, že to není nikterak absurdní suma.

Formentor VZ5 má mnohem blíž k autu, které uteklo ze závodní homologace, než k libovolnému rodinnému SUV. Přitom když nastavíte DCC podvozek do režimu Comfort, můžete s ním v klidu brázdit jakoukoli silnici. Automat DSG si v klidu přede, auto spokojeně bublá, dokonce i spotřebu lze udržet pod deset. Snad jen ty kočičí hlavy v Dejvicích prozradí, že sedíte v autě, kterému víc chutnají zatáčky

a hladký asfalt. Jenže děti vzadu si nějaké ztráty pohodlí neměly šanci všimnout, protože měly radost, že táta sehnal generátor silniční zábavy. Auto, co vypadá zvenku jako angličák od Hot Wheels, při nastartování na požádání vyplaší kočky ve vedlejší ulici a dokonce umí jezdit bokem.

Co prosím? Ano, nejsilnější Formentor si od Audi nepůjčil jen ikonický pětiválec 2.5 TSI, který je tu naladěný na 390 koňských sil (oproti předfaceliftovým 310 je to hmatatelný upgrade), ale také kouzelnou čtyřkolku s torque-splitterem. Výsledek je z místa řidiče neprůstřelnou radostí. Stačí přepnout do režimu Sport nebo Cupra, kdy auto ztuhne a převodovka zpozorní. Zatímco v Comfortu se z křižovatek můžete rozjíždět plynule a potichu,

než auto chytne turbodech v horní půlce otáček, ve sportovním režimu ho odtamtud software nepustí, dokud nepovolíte nohu na plynovém pedálu, za což se vůz odvděčí úlevným zapráskáním do výfuků. Pokud se chcete spolehnout na vlastní úsudek, můžete si pádly pod volantem pomáhat, abyste ždímali vždy maximální množství newtonmetrů. Formentor VZ5 má jen 1700 kilogramů, což je v kombinaci se silným motorem recept na příkladnou dynamiku. Adaptivní tlumiče v zatáčkách netolerují jakýkoliv náklon karoserie, torque-splitter vám odpustí i menší řidičské chybičky a masivní brzdy mají dokonale čitelný nástup. Takzvaně blbnout za volantem tohohle auta je pohádkově jednoduché, při klasicky svižné jízdě může být i průměrný

Matné měděné detaily z exteriéru elegantně prostupují i dovnitř vozu. Své místo našly na volantu i středovém panelu, kde měděný rámeček zvýrazňuje volič převodovky.

Cupra Fermentor VZ5

Motor: přeplňovaný pětiválec 2.5 TSI

Výkon: 390 koní

0–100 km/h: 4,2 sekundy

Max. rychlost: elektronicky omezena

na 250 km/h

Cena: od 1 684 900 Kč

řidič za superhrdinu, protože Formentor skvěle komunikuje a motorově i podvozkově má potenciál, jehož hrana je daleko od schopností víkendových závodníků. Tím ale chvála nekončí, protože na konci seznamu jízdních módů je ikonka Drift.

Driftující jednorožec

Nebudu vám mazat med kolem pusy, jako osmiválcová zadokolka tohle SUV logicky nejezdí. Chytrý podvozek ale umí poslat všech 390 koní na zadek, takže jakkoliv má v základu Formentor jako čtyřkolka sklony k nedotáčivosti, stačí to v nájezdu trochu přehnat nebo ji rozhodit, aby šel zadek do snadno kontrolovatelného smyku. Je s podivem, jak výrazné úhly vám VZ5 dovolí zachránit (doporučujeme zkoušet na

dostatečně velké tréninkové plošebezpečnost především!), což ji řadí do nepříliš početné kategorie kouzelných čtyřkolek, co skutečně umí driftovat. Skoro bych se nebál je označit za jednorožce, protože kombinace zmíněného podvozku, silného pětiválce a schopnosti zastat v rodině roli komorníka, babysitterky i chuligána, to už se dnes jen tak nevidí, pokud tedy nelovíte v luxusním segmentu, kde létají vzduchem podstatně vyšší částky. V takovém kontextu jsou dva miliony za Formentor VZ5 vlastně investicí do budoucna, protože až někomu jednou povyprávíte, co jste řídili, bude se zdráhat uvěřit, že to nějaká automobilka vůbec poslala do výroby. Neexistuje! A co když tu je? Díky za něj.

→ Více na www.cupraofficial.cz

Květoslav Mašita ve své původní soutěžácké bundě Barbour, kterou tehdy všichni nazývali „Anglické lédry“. Foceno v budově Autoklubu ČR v Opletalově ulici. Tady probíhaly ceremoniály a vítání navrátilců ze Šestidenní. I dnes se tu schází bývalí soutěžní jezdci a závodníci.

Mezinárodní šestidenní motocyklová soutěž, dnes známá jako International Six Days Enduro, oslaví letos v říjnu v portugalské Grândole jubilejní 100. ročník. Při té příležitosti jsme se podívali hlouběji do její historie a zaměřili se na českou stopu, která se do ní nesmazatelně otiskla. V 70. letech totiž naši jezdci patřili ke světové špičce. Jedním z těch, kteří tuto éru reprezentovali, je Květoslav Mašita (78), žijící legenda, které si dodnes váží celý motocyklový svět.

TEXT Jakub Švejakr

Česká legenda ze Šestidenní

Ačkoliv nejstarší a nejprestižnější týmová soutěž v terénních motocyklových disciplínách, dnešní International Six Days Enduro, byla založena už v roce 1913, některé ročníky se kvůli válkám či pandemii nekonaly. Proto se jubilejního stého startu dočkáme až letos. V průběhu let se změnil jak název klání, tak jeho pravidla i celkový charakter. Co se nemění, je skutečnost, že závod díky své tradici a formátu národních týmů bývá dodnes označován za olympiádu motocyklového sportu. Proč? Šest dnů sedí jezdci v sedle svých strojů a denně absolvují zhruba dvě až tři sta kilometrů, přičemž musí v přesně daných časech projíždět časovými kontrolami. Etapy kombinují přejezdy po silnici i v terénu s měřenými zkouškami, v nichž se rozhoduje o výsledném pořadí, a doplňuje je přísná technická kontrola včetně měření hluku. Výsledek

tak neurčuje jen rychlost, ale i přesnost, spolehlivost techniky a schopnost vyvarovat se penalizací. Významnou roli hraje i týmový aspekt – výsledek Trophy týmu závisí na výkonech všech jeho členů. Přestože dnes mají jezdci k dispozici omezené servisní zázemí, zůstává důležitá i jejich schopnost zvládnout opravy v rámci daných pravidel. Jedním z našich historicky nejúspěšnějších reprezentantů tohoto sportu je Květoslav Mašita, který na Šestidenní startoval třináctkrát a šestkrát byl členem vítězného Trophy týmu. K tomu se mu podařilo deset sezón po sobě vyhrát mistrovství Evropy ve třídě 350 cm3 – výkon, který z něj učinil jednu z nejvýraznějších osobností historie terénních motocyklových soutěží. Své úspěchy přitom získal v době, kdy měla Šestidenní podstatně syrovější podobu – s delšími etapami, minimálním

servisním zázemím a výrazně větším důrazem na schopnost jezdce poradit si s technikou vlastními silami.

Šťastná náhoda

Když budete projíždět středočeskou obcí Všenory, možná si všimnete poměrně dlouhé ulice s názvem „Květoslava Mašity“. Ta je pojmenována po strýci tohoto závodníka, kterému se jako sedmnáctiletému staly tragicky osudné květnové události roku 1945. Právě po něm dostal Květoslav, narozený dva roky po válce, své jméno. V rodině Mašitových nebyl do té doby nikdo, kdo by se motocyklům věnoval a Květa tak přičichl k vůni benzinu a terénům postupnou cestou přes jízdní kolo a maloobjemové motocykly. Závody upravených pionýrů a podobných strojů byly pro mnoho kluků v tehdejším Československu odrazovým

můstkem pro regulérní terénní soutěže i motokros. A v motokrosové disciplíně viděl svoji budoucnost i Květa.

Tehdy obdivoval jezdce Jaromíra Čížka, který byl jednou z největších legend československého motokrosu s titulem mistra Evropy roku 1958. Náhodou bylo, že se se švagrem pana Čížka (panem Hrudkou, pozn. red.) přátelili Květovi rodiče a on tak měl možnost se se svým idolem nejen potkat, ale také od něho získat cenné rady. Jaromír Čížek v něm ihned rozpoznal jezdecký potenciál a dokonce mu umožnil jezdit na svém tréninkovém motocyklu Jawa 350 „Evropan“. Vypadalo to, že motokrosová kariéra se Květovi začíná pořádně rozjíždět, ale slibný rozjezd narušil nástup na vojnu. Pan Čížek naštěstí nelenil a pomohl Květovi vyjednat přijetí do benešovské Dukly. Šlo o oddíl, který vedle vojenské přípravy vychovával motocyklové závodníky ne pro motokros, ale pro disciplínu terénních soutěží. Tím tak bylo o jeho dalším směřování rozhodnuto.

První úspěchy

V následující sezóně 1966 podával Květa takové výkony, že se mu dostalo nominace na jeho první šestidenní, která se toho roku jela ve Švédsku. Tehdy ještě jako člen klubového týmu, složeného z mladých jezdců/nováčků Františka Mrázka a Pavla Vyhnala. Šlo i o jeho vůbec první cestu do zahraničí. Jejich tým tehdy dojel na třetím místě v soutěži klubových týmů, čímž na sebe chlapci upozornili a Květa individuálně tuto šestidenní premiéru dojel na zlatou medaili. Pokračovaly další sezóny plné soutěží a v roce 1968 přišel první titul mistra Evropy ve třídě 350 cm3. Velký úspěch, i když jinak se v závěru 60. let československým Trophy týmům ta nejlepší umístění ještě zatím vyhýbala. To všechno se změnilo v roce 1970 ve španělském El Escorialu, odkud po delší odmlce přivezl náš tým zlato ve Světové trofeji a současně i v soutěži o Stříbrnou vázu. Odstartovala se tím série pěti vítězství v řadě a celkově dekáda,

ve které československý Trophy tým vyhrál celkem sedmkrát.

Květa byl z těchto sedmi vítězství až na jedno jediné vždycky u toho. Jedinou šestidenní, která mu utekla, byla paradoxně ta domácí roku 1972 ve Špindlerově Mlýně. Na ni nemohl nastoupit kvůli zranění ramene. I tak ale vyrazil své parťáky podpořit. Existují fotky, jak je se zafixovanou rukou v depu a baví se s ostatními jezdci a členy týmu. V jeho tváři je zároveň vidět, že by nejradši sám seděl na motorce a závodil. Dneska už je jen těžko k uvěření, že tehdejší tuzemský ročník v Krkonoších vedl některé své etapy třeba přes Mísečky a jiné úseky Krkonošského národního parku. Ostatně, tehdy to nebylo nic výjimečného. V té době byly tratě nebo zvláštní zkoušky na Šestidenních často vedené přes zajímavá a dnes už těžko myslitelná místa. Rychlostní zkouška se při italském podniku roku 1968 jela třeba na okruhu v Monze. Při zmiňované šestidenní ve španělském El Escorialu zase na okruhu Jarama. Představte si jet zvláštní rychlostní zkoušku po předchozích pěti dnech terénu na okruhu, kde jinak závodí formule. A k tomu na soutěžním motocyklu s terénním vzorkem pneumatik. Na ostrově Isle of Man byla zase tato zkouška vedena částečně přes silniční úsek, kde se jinak jezdí ikonický závod Tourist Trophy. To všechno ukazuje na to, jak komplexním a zajímavým závodem Šestidenní bývala.

Poprvé za velkou louží V roce 1973 se Šestidenní poprvé konala v USA. Konkrétně v Daltonu ve státě Massachusetts. Květa vzpomíná, že na Ameriku byli všichni jezdci moc zvědaví. Na nepoznanou zemi s nulovou zkušeností v pořádání takových podniků. Větší strach než ze samotné dálky měli ale jezdci z toho, jak mladí byli piloti jejich letu z Frankfurtu do Bostonu. Polovinu výpravy tehdy tvořili tajní, kteří měli za úkol dohlížet na československou výpravu, a to aby se náhodou někomu nechtělo za oceánem zůstat. Museli mít zamotané hlavy,

když se den po skončení Šestidenní během vyhlašování ukázalo, že v areálu chybí čtyři členové československého týmu Stříbrné vázy.

Jezdci Milan Jedlička, Pavel Cihelka, Jozef Jozíf a Petr Válek si tehdy řekli, že když už jsou v Americe, musí vidět Niagarské vodopády, a tak se k nim s vypůjčeným autem na tajno vypravili. Nikdo netušil, kde jsou. V československé delegaci to tehdy vyvolalo obrovské napětí a všichni už počítali s tím, že jde o emigraci, vzpomíná Květa. Všechno se vysvětlilo návratem čtveřice soutěžáků do areálu jejich ubytování –Hotelu Eastover. Před většími problémy a následky tyto jezdce uchránil vedoucí naší výpravy pan Jaroslav Bříza st. a možná tak trochu i skutečnost, že jedním z vodopádových jezdců byl i syn tehdejšího ředitele pražské továrny Jawa Jozefa Jozífa st. Od té doby se této čtveřici jezdců říkalo „Niagara tým“. Československý Trophy tým se z Ameriky vrátil kompletní a navíc přivezl další vítězství, díky kterému ho na letišti v Ruzyni vítaly davy lidí.

Setkání s legendou

Právě vedle vítacích ceremoniálů na pražském letišti bývala místem setkávání jezdců s fanoušky taky Opletalova ulice, přesněji prostor před budovou Autoklubu. Jde o místo, kde se dodnes dvakrát do roka scházejí bývalí soutěžáci, aby se viděli a zavzpomínali na své aktivní jezdecké roky. Pro mě osobně má dané místo zvláštní význam i z toho důvodu, že jsem se na jednom z tamních setkání s Mašitovými seznámil. I proto jsme část fotografií realizovali právě v jeho prostorách. Speciálním výstrojním doplňkem tehdejších soutěžních jezdců byla dnes už ikonická povoskovaná bunda Barbour International. Jde o model nepromokavé motocyklové bundy s kapsami, z nichž ta na levé straně prsou je našita šikmo, aby umožňovala dobrý přístup ruky pro jezdeckou kartu, kterou si každý musel nechávat označovat v průjezdních kontrolách. Od 50. do 70. let jezdil v těchto bundách téměř celý

Květa na známém plakátu, který odkazuje k úspěchům československých jezdců a motocyklů Jawa na mezinárodních šestidenních. Vznikl v mnoha jazykových mutacích a zdobil tehdy mnoho delareství značky i garáží po celém světě. Vzpomněl jsem si, že stále visí v garáži dalšího skvělého soutěžáka Josefa Rabase. Tím bylo rozhodnuto, kde vyfotit zátiší s Květovo přilbou.

Udělat výběr pár fotek z tak dlouhé a úspěšné sportovní kariéry je těžký úkol. Tahle sada může sloužit opravdu jen jako základní zkratka. Obsahuje Květovo začátky na upraveném malém motocyklu Jawa 50 “Pionýr”, přes skvělé fotky ze slavného soutěžáckého období 70. let až po dobovou fotku rodiny s domácí síní slávy. Na dobovém snímku se svojí ženou Martou a synem Květou, který s pohárem napodobuje tátovu pózu ze známého plakátu.

Květa se soutěžním motocyklem Jawa. S podobným modelem, až na malé odlišnosti a změny, bylo možné vidět ho závodit v letech 1974-1977. Při focení se dostavilo i typické soutěžácké, deštivé počasí.

V roce 2014 byl Květa jako vůbec první Čech uveden do Síně slávy

Mezinárodní motocyklové federace FIM. To potvrdilo jeho opravdu výjimečnou kariéru, kterou v jeho případě vnímají lidé napříč celým světem.

motorkářský svět. V tuzemsku si spolu se stejně povoskovanými kalhotami vysloužil tenhle komplet mezi jezdci označení „Anglické lédry“, jakkoliv na těchto kusech oblečení žádnou kůži nenajdete. Tyto bundy u nás byly z pochopitelných důvodů pro veřejnost nesehnatelné, ale soutěžní jezdci je ve svých oddílech v omezeném množství fasovali.

Zvláštně symbolické a až filmově krásné mi přišlo, že přímo v této jezdecké bundě, kterou si Květa přinesl na focení, prý po skončení jeho kariéry jednu dobu rozvážela v místě jejich bydliště na Babettě poštu jeho žena Marta. Ta také doprovázela svého manžela na velkém množství závodů a celkově měla o soutěžení svého muže upřímný zájem, díky čemuž si pamatuje z dané éry často informace a detaily, na které už si nevzpomenou ani samotní jezdci.

Vyrobeno v Československu

Samostatnou kapitolou v terénních soutěžích byly motocykly. Jejich výroba byla od roku 1967 již jen v režii Výzkumného vývojového závodu Jawa Strašnice. Do té doby vznikaly soutěžní speciály jak v Jawě, tak ČZ Strakonice. Květa i další jezdci si motocykly upravovali individuálně dle svých potřeb před podniky mistrovství Evropy i před tuzemskými soutěžemi, což se často nesetkávalo s pochopením vedení továrny. Odlehčování motocyklů, úpravy rámu, změna uložení tlumičů a další…

Manažer a šéfkonstruktér Jan Křivka míval obavu, zda nestandardně upravený a takto „vylepšený“ motocykl vůbec

dokončí soutěž a nebude mít poruchu, což by bylo špatnou vizitkou továrny. Mistrovské tituly a vítězství v Šestidenních totiž znamenaly pro značku Jawa zvýšenou poptávku a skvělou reklamu v rámci jejich civilní sériové výroby. Pro Květu bývalo nejvíc satisfakční, když se daná úprava osvědčila a následně byla třeba plošně aplikovaná například u všech fabrických strojů novější generace. Jan Křivka měl v Květovi důvěru, což dokazuje i to, že byl pověřen každoročně před šestidenní otestovat motocykly všech reprezentantů a posoudit jejich výkon a kvality. Takové testy probíhaly často na letištní dráze a Květa tak doslova létal třeba patnáctkrát stejnou trasu s motocykly svých jezdeckých kolegů.

Smutnou pravdou je, že i přes pověstnou spolehlivost strojů Jawa začaly tyto motocykly kvůli politické situaci a s ní spojenými špatnými rozhodnutími technicky zaostávat za konkurencí. Víc a víc tak musely jejich někdejší úspěchy svou kvalitou kompenzovat právě jezdci. I tak se Květovi v roce 1977 podařilo dosáhnout na zmíněný desátý titul mistra Evropy ve třídě 350 cm3. Dodnes jde o nepřekonaný výkon, který ho řadí mezi nejznámější soutěžní jezdce historie.

Mašita na Hrad!

O dva roky později Květa ukončil svou aktivní jezdeckou kariéru, jakkoliv se na dalších ročnících Šestidenní objevoval často jako motocyklový doprovod. Začátkem 80. let pak přebral po Františku Mošnovi vedení pražského oddílu DUKLA. Na toto období vzpomíná jako na etapu výkazů, shánění peněz, ad-

ministrativy a hlavně politiky, o kterou se jinak jako jezdec nikdy nezajímal a zajímat nechtěl.

V každém případě právě politika měla vliv i na jeho další angažmá spojené s motocykly. Když se totiž v roce 1989 stal Václav Havel prezidentem a v jeho prezidentské flotile přibyly tehdy nové a silné motocykly BMW, padla volba právě na bývalé soutěžáky. Kdo jiný by měl tyto motocykly jízdně zvládnout zkrotit a dočasně tak Havlovi dělat hradní doprovod? Samozřejmě jen do chvíle, než se na tyto stroje najdou a zaučí noví členové Hradní stráže. Květa tehdy sestavil tým jezdců a tito na světové soutěže zvyklí soutěžáci vyměnili své anglické lédry za uniformy navržené Theodorem Pištěkem a znovu se takto po letech týmově setkali na motocyklech.

V roce 2014 byl Květa jako vůbec první Čech uveden do Síně slávy Mezinárodní motocyklové federace FIM. To potvrdilo jeho opravdu výjimečnou kariéru, kterou v jeho případě vnímají lidé napříč celým světem. Na podzim roku 2023 pak převzal z rukou prezidenta republiky Petra Pavla Medaili za zásluhy I. stupně.

Květa bývá mimo sportovní a jezdecké kvality všemi vzpomínaný také pro svou povahu, která dokonale potvrzuje pravidlo, že ti nejlepší bývají zároveň těmi nejskromnějšími. Z toho důvodu mu přišel můj záměr s jeho focením skoro až nepatřičný. Jsem proto rád, že nakonec souhlasil a že se díky těmto odstavcům může alespoň ve zkratce připomenout nejen jeho příběh, ale i slavná éra Čechoslováků jezdících v anglických lédrech.

Kultovní film Federica Felliniho z roku 1960 je dnes považován za jedno z nejvýznamnějších děl světové kinematografie. Marcello Mastroianni v roli novináře v něm díky své profesi okusí sladký život italské vyšší společnosti, kterému samozřejmě není těžké podlehnout. Obzvláště když do hry vstoupí krásná Anita Ekberg! V době svého vzniku film způsobil obrovský skandál, který ještě podpořila katolická církev. Ta totiž Felliniho dílo zapověděla. Já jsme se do Itálie vydal po ďábelských 66 letech od premiéry a v roli novináře jsem během milánského Salone del Mobile zjišťoval, jak se za ta léta sladký život posunul.

La Dolce Vita

ČTYŘICET VYVOLENÝCH

Italové si vždy potrpěli na motorizovaná umělecká díla, za kterými se na ulici každý otočí. Proto asi nikoho nemůže překvapit, že výsledek spolupráce německé tuningové značky Brabus a francouzského výrobce elektrických motocyklů DAB Motors si odbyl svou světovou premiéru právě v Miláně – městě, kde je styl často důležitější než cíl cesty. O co jde? O novou řadu lehkých elektrických motorek URBAN E, která stojí na platformě DAB-1 z roku 2021. Nejzajímavější je sběratelská edice URBAN E FIRST EDITION, která přichází na trh v pouhých čtyřiceti kusech. Aby to bylo ještě zajímavější, půjde o čtyři monochromatické varianty, každá po deseti kusech. Béžová Desert Sand, červená Fusion Red, broskvová Peetch a fialová SperViolet navíc ladí se supersporty, které už Brabus v minulosti představil. Pokud tedy máte některý z nich zaparkovaný v garáži, bude vám to pěkně ladit. Tři modely se drží striktně monochromatického formátu, jen ten fialový trochu vybočuje sportovnějším vzhledem, který podtrhují přiznané prvky kapotáže z uhlíkových vláken. Jedno takové elektrické přibližovadlo vyjde na 793 000 Kč, nabídne výkon 37 koní a dojezd kolem 150 kilometrů na jedno nabití. Podobné limitky dnes lidem dodávají stejný pocit exkluzivity jako večírky římské smetánky ve Felliniho filmu – jsou krásné a lehce pomíjivé. Možná právě proto je tolik chceme.

→ Více na www.dabmotors.com

CHLÉB A HRY

Věděli jste, že designéři automobilů kromě klasického skicování na papír a monitor vytvářejí i fyzický model auta z průmyslové hlíny? S touhle téměř až sochařskou technikou přišel už ve 30. letech minulého století designér Harley Earl z General Motors, který se inspiroval v hollywoodských studiích. Pomohlo mu to vidět reálné proporce vozu, odlesky i stíny na karoserii a také snadno přidávat či ubírat hmotu tam, kde bylo třeba. Tahle technika, která se dodnes používá i ve Škodovce, se stala inspirací instalace zasvěcené nejnovějšímu elektromobilu Epiq. Nádvoří historické budovy Palazzo del Senato si vzal do parády španělský umělec Ricardo Ortse, který čelo nádvoří zaplácl hromadou pestrobarevných hroud. Z patra spustil k zemi pastelové hady a jako třešničku přidal Epiq z „plastelíny“ v životní velikosti. Škodovka pak celý tenhle bláznivý nápad dotáhla k dokonalosti, když se spojila s výrobcem hraček Hasbro a jeho ikonickou hmotou PLAY-DOH. V tomhle fantaskním světě si člověk mohl dát lázeňskou oplatku, sklouznout se do molitanových kostek, nebo si z plastelíny vysochat vlastní káru. Mimochodem, znáte latinské úsloví „panem et circenses“? Označuje strategii římských císařů, kteří upláceli prostý lid jídlem a zábavou, aby se nezajímal o to důležité. I Škodovce se to povedlo dokonale – ačkoliv v době prezentace nový Epiq ještě nikdo neviděl (představí se 19. května), mluvil o něm každý a automobilka si z Milána odvezla cenu Fuorisalone Award, jíž návštěvníci oceňují nejlepší instalace.

→ Více na skoda-auto.cz

UČEBNICE SLADKÉHO

ŽIVOTA

Ve Felliniho světě se „umění žít“ nikdy nedalo úplně uchopit – vždycky jen na chvíli problesklo mezi večírky, rozhovory a tichými momenty. Italská značka Acqua di Parma se ho teď pokusila zachytit na papíře v knize Buongiorno s podtitulem „The Art of Living Under the Italian Sun“. V ní se na 348 stranách ze své lásky k Itálii vyznává 50 významných osobností, mezi kterými nechybí Rossana Orlandi nebo zástupci slavné vinařské rodiny De Simone. Ti všichni vám dají cenné a nečekané rady, jak si tuhle zemi užít jako místní, odhalí přísně střežená tajemství a ještě vám je naservírují svěžím způsobem – žádnou encyklopedickou formou. Ostatně, celou knihou se prolíná typický humor satirické postavičky Gstaada Guye, kterou na sítích vytváří britský komik Ruben Lonsdale, jenž rád paroduje životní styl extrémně bohatých lidí. Ale není to jen o vtipu. V téhle bezmála tři kila vážící bichli najdete řadu praktických tipů a cestovatelských itinerářů s tipy na hotely, restaurace i lokální řemeslné dílny, autorské fotky ze šedesáti ikonických lokací a pět stovek pečlivě vybraných adres. Kniha je k dostání i v limitované edici, jejíž součástí je vonná plastika s motivem slunce. Tu vytvořil Matteo Cibic a vy ji můžete provonět třeba jedním z pěti nových parfémů z kolekce Buongiorno. V těch parfuméři zachytili běžné momenty, které můžete zažít jen v Itálii a které vás možná dokáží vrátit přesně do stavu mysli, kdy máte pocit, že jste ono „umění žít“ konečně na chvíli pochopili.

→ Více na www.acquadiparma.com

DEKADENTNÍ UMĚNÍ

Takovou absurditu, jako umístit gigantický automat na plechovky s pologovanou limonádou na nádvoří historického kláštera San Simpliciano, může vymyslet snad jen Gruzínec s italským rozpočtem. Nezastírám, že destrukce módního domu Balenciaga pod vedením Demny Gvasalii mě ranila, a tak mám vůči jeho novému působení u značky Gucci značnou skepsi. Přesto jsem neodolal a na automat jsem se do kláštera zašel podívat. A opravdu –kreativní šéf italského módního domu nezklamal. Instalace to byla vskutku zrůdná. Měla však ještě pokračování, které bylo pravým opakem zážitku od automatu. Další klášterní nádvoří se totiž proměnilo v rozkvetlou louku inspirovanou slavným květinovým motivem Flora, kterou pro značku v roce 1966 vytvořil Vittorio Accornero. Po obvodu ji lemovalo podloubí zaplněné dvanácti překrásnými velkoformátovými tapiseriemi. Až na druhý pohled si člověk uvědomil, že nejde o díla starých mistrů, ale výjevy mapující bohatou historii módního domu, který letos slaví 105. výročí svého založení. Série začíná formativními lety Guccia Gucci v londýnském hotelu Savoy, pokračuje založením prvního florentského ateliéru, mapuje odlišné vize jednotlivých kreativních ředitelů a končí obrazem rámujícím aktuální směřování značky pod vedením Demny, který je na poslední tapiserii zachycen s… Odpornou kancelářskou židlí. Ať tak či onak, za tenhle nápad se hluboce klaním. Jsem si totiž jistý, že tahle okouzlující a zároveň absurdní podívaná by ve Felliniho světě působila naprosto přirozeně. → Více na www.gucci.com

MÁ SAUNA, MŮJ HRAD

Zatímco v našich zeměpisných šířkách nadšeně odhazujeme svršky, jakmile teplota stoupne na deset stupňů, italští turisté při návštěvě Česka nesundávají péřovky ani když teploměr atakuje dvacítku. Teplo prostě v Itálii vypadá jinak. A jinak vypadají i tamní sauny. Minimálně ta, kterou pro italskou wellness značku Effe navrhla designérka Patricia Urquiola. Její inspirací se stal hradní bastion, který středověkým rytířům poskytoval ochranu a zároveň i výhled do okolí. Dnešnímu člověku by měl nabídnout chráněný prostor, kde může v klidu relaxovat a odpojit se od každodenní reality. Minimalistický modulární systém Baluar, pokrytý tepelně upraveným lipovým dřevem (ve světlém či tmavém provedení), nabízí buď jednotku se saunou, nebo hammamem. Ten je uvnitř dekorován buď mozaikou Conchiglia nebo Nocci. Obě samostatné místnůstky je zároveň možné spojit do jednoho kompaktního celku, aniž by byl jeho design jakkoliv rušen. Pokud tedy máte v domácím spa dostatek prostoru – samostatná jednotka má rozměry 220 x 220 cm a výšku 230 cm, kombinovaná varianta sauny s hammamem má na šířku 440 cm. Samozřejmostí je ambientní osvětlení, elegantní ovládání… A pocit, že jste se na chvíli odřízli od okolního světa. Otázkou zůstává, jak dlouho si tenhle klid dokážete udržet, než se realita znovu přihlásí o slovo. → Více na www.effe.it

KDYŽ HRAJE HUDBA

Itálie je všechno, jen ne tichá. Ve dne ji zaplňují klaksony aut a hlasy lidí, kterým je překřikování stejně vlastní jako výrazná gestikulace. V noci zase ticho přerušuje hudba, která se line z restaurací, barů i otevřených oken. Nikdo si nestěžuje, protože právě tohle je ta atmosféra plná emocí, ve které se místní cítí jako doma. Ta, která patří k tomu oblíbenému „dolce far niente“. A právě do tohohle mumraje, který utichá snad jen časně nad ránem, se rozhodly vydat dvě značky, jejichž spojení překvapí. Jde o švýcarský IQOS a francouzský Devialet. Každá z obou značek vytváří produkty, kterými chce lidem dopřát zážitek. Ten díky vzájemné spolupráci naservírují tisícovce šťastlivců v jednom ladícím balíčku. Limitku v podobě dvojice stylových gadgetů – IQOS ILUMA i PRIME a bezdrátová sluchátka Devialet Gemini II – propojuje černo-stříbrný design inspirovaný zvukovými vlnami, které doslova ožily v jejich milánské expozici. Těžko se to vysvětluje, ale v černé místnosti osvícené bílými světelnými prvky byl zvuk nejen slyšet, ale i vidět a cítit. A víte co je na tom super? Že pokud tuhle dvojici gadgetů získáte a budete si vychutnávat svou chvilku „dolce far niente“, můžete si vybrat, jestli ji doprovodíte songem Sarà perché ti amo od Ricchi E Poveri, nebo využijete aktivní potlačení hluku a i uprostřed toho italského hlaholu si užijete chvilku klidu. Možná jsou to právě tyhle okamžiky, kdy se soustředíte jen na sebe a jen tak v klidu pozorujete, co se děje kolem, ve kterých se ukrývá ono tajemství „La Dolce Vita“. → www.instagram.com/iqos_cz

TRADIČNÍ KÁVA

Tak schválně – kdy a jak jste si naposledy dali kafe? Bylo to dnes ráno z vašeho domácího automatu? Byl to turek na návštěvě u rodičů, nebo snad „fancy šmenci“ latte art z kavárny severského typu? V Česku je možné asi všechno, ale Itálie má na kávu jiný názor. Buď si tu můžete objednat „un caffè“ v nenápadné kafeterii, během minuty ho do sebe kopnout a jít dál, zajít do tradiční pasticcerie na kafe a zákusek, nebo si objednat latté v předraženém podniku, kde vám ho přinesou s pěnou ve tvaru loga módní značky. Během letošního design weeku měl v historické milánské čtvrti Ticinese premiéru ještě hybrid mezi pasticcerií a módní kavárnou. Pasticceria Cucchi je jedním z nejstarších podniků svého druhu v Miláně. Jeho historie sahá až do roku 1936 a dodnes zůstává jedním z těch míst, kde vás obslouží letitý číšník v bílé košili s precizním uzlem na kravatě a kde se zásadně platí přísné „nonně“ trůnící za kasou. Prostě něco jako pražský Louvre mixlý s pultem lahůdek ze seriálu Žena za pultem. Tak právě tohle místo se letos spojilo s módní značkou Marni a kompletně se převléklo do jejích barev. Přesněji do retro puntíků a pruhů v červené a zelené barvě, do kterých se zahalily markýzy, porcelán, papírové prostírání i motýlky a kravaty personálu. Každý čtvrtek se tu konají živá hudební vystoupení, kromě zákusků si tu můžete dát i salát. A kafe? Tohle je přesně to místo, kde i obyčejné espresso může být součástí velké společenské hry. Přidat se můžete až do 15. července.

→ Více na www.pasticceriacucchi.it

Zleva: Lanovka na Lomnický štít, cca 2 200 Kč, prodává www.vt.sk; džínová kšiltovka s červenou vlaječkou Forét, 1 500 Kč, www.foretstudio.dk; džínová kšiltovka s hráčem póla, Polo Ralph Lauren, 1 850 Kč, prodává www.mrporter.com.

Anděl na horách Československo (1955)

PŘIPRAVIL Petr Jansa

Anděl na horách

Při pohledu na proklatě nízká čísla návštěvnosti dnešních filmů v kinech je počet prodaných vstupenek na pokračování budovatelské komedie Dovolená s Andělem k neuvěření. Veselohru Anděl na horách v době její premiéry před sedmdesáti lety vidělo jen v Československu neuvěřitelných 4,4 milionu diváků a dnes je mnohem oblíbenější než první díl. V něm byl sice Jaroslav Marvan v roli revizora pražských elektrických drah Gustava Anděla ostřejší a tím pádem vtipnější, snímek byl však zároveň napěchován budovatelským étosem a komunistickou propagandou. To je v příběhu z Tater upozaděno. Druhý snímek jasně ilustruje odklon od ideologického zaměření československé kinematografie, který nastal během tří let a naznačil směr, který pak vyvrcholil v mnohem uvolněnějších 60. letech spojených s novou vlnou. Příběh filmu Anděl na horách se odehrává ve Vysokých Tatrách, kam vás tentokrát zavedeme i prostřednictvím našich cestovatelských stránek. Pokud jste v Tatrách ještě nebyli, nezoufejte – sám Jaroslav Marvan měl při natáčení svou tatranskou premiéru a to mu v té době bylo 54 let. Natáčení se samozřejmě neobešlo bez komplikací – zatímco na plátně jeden z rekreantů své zranění předstírá, Josef Kemr a Stella Zázvorková prý několik scén odehráli s podvrknutým kotníkem a Marvan dokonce se zlomenou nohou. Tu si pochroumal při nehodě na sáňkách. Ne však při natáčení slavné scény, ale ve chvíli, kdy jel s kameramanem na panáka. Ve filmu se Andělovi stane trochu jiná nehoda, když mu vítr na Lomnickém štítu odfoukne čepici. Odtud ostatně pramení inspirace kompozice z protější strany.

Tatry v hlavní roli

V rámci Evropy jsou Vysoké Tatry co do výšky až na čtvrtém místě po Kavkaze, Alpách a Pyrenejích. Majestátnost jejich skalnatých štítů přesto bere dech. Ačkoliv se turistům z okolních zemí zdají vcelku vlídné a pohodové (až tak, že na túry vyráží v pantoflích), dokáží být i pěkně nevyzpytatelné. Počasí se tu mění z minuty na minutu, člověka občas v houští překvapí medvěd a… No ano, alkohol tu teče proudem. Jak se však říká – kdo je připraven, není překvapen! Proto jsme pro vás dali dohromady tipy, které vám pomohou si pobyt ve Vysokých Tatrách naplno užít a které byste si měli prostudovat, než si koupíte jízdenku na vlak. Ten je totiž jedním z nejpohodlnějších dopravních prostředků, které vás sem z Česka dovezou.

Hotelová legenda

49.1194817, 20.0589967

Pokud se rádi spokojíte s tím nejlepším, adresa vašeho dočasného domova ve Vysokých Tatrách je jasná. Ze dvou zdejších pětihvězd nabízí Grand Hotel Kempinski ten nejkrásnější výhled, kvůli kterému budete bojovat s myšlenkou zůstat na pokoji a jen se tak kochat. Z nádraží ve Štrbě vás na Štrbské pleso doveze během 15 minut zubačka, za deset minut to zvládne elektrické Volvo, které pro vás z hotelu mohou vyslat. A pak? „Cíťte sa tu ako doma!“ popřejí vám na recepci a ačkoliv jste přesně v to doufali, ono to nejde. Tohle je totiž daleko lepší. Když pomineme výše zmíněná panoramata za oknem, jsou to zdánlivé maličkosti jako výška plyšových koberců, všudypřítomné řezané květiny, ovoce a domácí pralinky přichystané na stole v pokoji, nebo neviditelné pokojské, které vám odestelou a na papírek napíší, jaké vás čeká počasí. Nejkrásnější jsou klasické pokoje s výhledem na jezero. Apartmány jsou pro duši minimalisty trochu přezdobené, nicméně nabízejí pár vychytávek. Některé mají krb, jiné soukromou věžičku. Třeba to romantické ji má korunovanou soukromou vířivkou, odkud je vidět do všech světových stran. I z místního Zion spa je ale díky prosklené stěně dokonalý výhled. Ten si asi nejvíc užijete během zimních měsíců, kdy venku mrzne, zatímco vy si v plavkách vychutnáváte svůj drink. Když už jsme u drinku, zdejší restaurace disponuje neuvěřitelnou bankou vín, ve které najdete na 615 lahví včetně těch slovenských, naturálních nebo opravdu vzácných. Tím nejhodnotnějším kouskem z nabídky je lahev červeného Château Le Pin. Pokud si nebudete vědět rady s výběrem, ochotně vám poradí Matěj Lacko, který byl letos zvolen nejlepším someliérem na Slovensku. Podobně bohaté, jako zdejší vinotéka, jsou i hotelové snídaně, které se podávají ve velkolepém historickém sále, který je součástí centrální budovy nazvané Hviezdoslav. Ta je nejmladší z trojice spojených domů, postavená

v roce 1923. Základy toho nejstaršího byly položeny ještě o třicet let dříve.

V hotelu si můžete dopřát saunu či masáž, zahrát si kulečník a deskové hry, v místní knihovně si vybrat knížku a relaxovat, nebo si půjčit kolo, zaveslovat si na lodičce, jít si zaběhat kolem plesa, nebo si na jeho břehu zahrát padel, pro který tu vybudovali nové hřiště. Kdybyste náhodou neměli s kým, jeden z hotelových manažerů se k vám rád připojí. A mimochodem – právě tady se natáčel film Šťastný nový rok s Emílií Vašáryovou a Jiřím Bartoškou. → www.kempinski.com/sk/grand-hotel-high-tatras

Jídlo dobré, všechno dobré

49.1415792, 20.2231485

Fine dining ve stylu „nouvelle cuisine“ nabízí Grand Restaurant na Štrbském plese. Pokud nebydlíte v Grand Hotelu, můžete si sem zajít od pondělí do čtvrtka. Jako předkrm si dejte carpaccio z candáta a k němu domácí chléb s dokonalou kúrkou a našlehaným máslem. Originální je telecí brzlík, skvělé jsou domácí bramborové pirohy a pokud je někdo z vaší společnosti masožravec, dejte si na půl chateaubriand. A rozhodně nevynechejte domácí hranolky, které si zaslouží Michelina. No a pokud si chcete užít spíše klasiku v moderním kabátku, zajděte do jedné ze dvou místních podniků Koliba Kamzík. Jednu, která má tradiční, leč velmi moderní interiér, najdete ve Starém Smokovci. Dejte si česnečku s uzeným oštiepkom, bryndzové halušky, smažené masové pirohy, nebo jelení svíčkovou s knedlíkem plněným brusinkami. Ta je v žebříčku svíčkových, které jste kdy ochutnali, posazena výš než Mount Everest. A jelikož je nám jasné, že to všechno nemáte šanci během jedné návštěvy ochutnat, zajděte si sem ještě jednou, tentokrát na knedlík plněný borůvkovým džemem posypaný kakaem. Nebudete litovat. → www.smokovec.kamzik.sk a www.kempinski.com/sk/grand-hotel-high-tatras

211 kilo na zádech 49.1414360, 20.2227588

Kolik váží batoh, o kterém řeknete, že už je fakt těžký? Tatranský rekordman mezi vysokohorskými nosiči Laco Kulanga, zvládl na zádech odnést až 211 kilogramů. Na Zbojnickou chatu vynesl 141 kilogramů, na Téryho chatu 151 kilogramů a na Zamkovského chatu 207 a půl. Když slavil 55. narozeniny, naložil si symbolických 155 kilogramů. Obvykle ale nosiči na zádech nosí okolo půl metráku. A ano, nosí i dnes. Právě díky nim si na horských chatách dáte čepované pivo i iontový drink. „Na váhu se lidé ptají v 35 obměnách. A na to, kam jdu. A kolikrát za den. V létě nosím sluchátka, tehdy se aspoň můžu tvářit, že neslyším. Někomu ale odpovím, aspoň dětem se snažím. V top den je to ale i 30krát za den,“ vypráví v knize Na chrbte nosič Filip Zacher, který nosí už od svých 17 let. Jestli to má těžké? „Jako všechny hříchy světa,“ odpovídá na další z každodenních otázek kolemjdoucích. Mimochodem, nosiči mají ve Starém Smokovci 7 vlastní muzeum. Je soukromé a provozuje ho Štefan Bačkor, který sám 18 let vynášel náklad na vysokohorské chaty. → www.instagram.com/svajciarsky.dom

Kniha Na Chrbte, 1 196 Kč, prodává www.martinus.cz

Tatry filmové a televizní

49.1200741, 20.0634165

Když od 14. do 22. února 1970 probíhalo na Štrbském Plese Mistrovství světa v klasickém lyžování, bylo to vůbec poprvé, kdy diváci u nás mohli sledovat přímý televizní přenos v barvě. Pokud tedy měli barevnou televizi. Umožnila to zbrusu nová technika z Itálie, kterou byla vybavena zdejší budova spojů. Tehdy šlo ještě o experiment, protože barevné vysílání se u nás oficiálně spustilo až 9. května 1973. Štrbské Pleso a jeho okolí bylo oblíbené i u filmařů. Vše začalo sportovní komedií Václava Wassermana Čertova stěna z roku 1948, po které následoval Anděl na horách. Točil se jak tady, tak v nedaleké Tatranské Lomnici ve funkcionalistickém hotelu Morava. Ten byl vystavěn v roce 1930 dle návrhu Bohuslava Fuchse, je zapsán na seznamu slovenského kulturního dědictví a v posledních letech procházel kompletní rekonstrukcí. Otevření se několikrát odkládalo, nyní to vypadá na rok 2027. V šedesátých letech v Tatrách vznikl východoněmecký western Náčelník Velký had, v roce 1970 tu Martin Hollý natáčel ceněný film s Emíliou Vašáryovou Měděná věž i jeho pokračování Orlí pírko s Andreou Čunderlíkovou. O deset let později sem z nebe spadla Majka z Gurunu a v roce 1988 tu Jindřich Polák natáčel i poslední příběh Pana Tau. Z novodobé historie je to pak akční trhák s Nicole Kidman a Georgem Clooneym Peacemaker, který však Tatry spíš zneužil a nepřiznal, Román pro muže, Román pro Ženy a již zmiňovaný Šťastný nový rok. → www.botanicantwerp.be, www.paradisapartment.com

Vzhůru k výškám

49.1967006, 20.2132323

Nejvyšší slovenskou horou je Gerlachův štít, který se tyčí do výšky 2 655 m. Pokud si najmete horského vůdce, není problém se vydat k jejímu vrcholu. Pořádně se ale zapotíte. Pokud chcete dechberoucí výhledy bez námahy, vydejte se na druhý nejvyšší vrchol. Lomnický štít je sice o jednadvacet metrů nižší, ale vyveze vás k němu lanovka. Vlastně tři. Sice se také zapotíte – nejdřív při placení (jízdenka vyjde na 2 200 Kč na osobu), poté při prvním poryvu větru – ale za ten výhled, který byl ještě před 85 lety dopřán pouze horolezcům, za ten to stojí. Čtyři stanice lanovky navrhl architekt Dušan Jurkovič, o stavbu se postarala firma Karla Marvana z Hradce Králové, jejím konstruktérem byl Václav Nevrlý a postavila ji firma Františka Wiesnera z Chrudimi. Vrcholným zážitkem je poslední úsek vedoucí ze Skalnatého Plesa k observatoři na vrcholu. Jezdí zde totiž visutá lanovka s jednou kabinou. Zda vás vyveze, nebo ne, je jako sázka do loterie. Často se totiž stává, že kvůli počasí prostě nevyjede (cca 20% jízd). A není to jen o větru, který nejvíc škodí ze západního směru. Svou roli sehrává i námraza, která může lano zatížit vahou až dvaceti tun. Když už je řeč o laně, při montáži ho na rukou neslo 36 nosičů. 70 lidí lanovou soustavu stavělo a materiál, který byl na stavbu potřeba, vynesli na Skalnaté pleso koně, na Lomničák pak lidé. A ještě něco! V observatoři na vrcholu můžete přenocovat ve stylovém apartmánu. Budete tu skoro sami, naservírují

vám čtyřchodovou večeři a díky téměř nulovému světelnému znečištění budete mít ten nejkrásnější výhled na hvězdy. Je to ale vcelku drahé (cca 30 000 Kč / noc) a na dlouhou dobu dopředu vyprodané. Naštěstí je tu ještě ona výše zmíněná loterie jménem počasí. Stejně jako se může stát, že nepojedete nahoru, může se stát i to, že nepojedete dolů. Rekord zatím drží výletníci, kteří kvůli nepřízni počasí na vrcholku zůstali čtyřicet dní. To už je doba, kdy nejspíš hrozí nějaká ta nuda. Jinak ji tu ale nečekejte. Ve stejné budově s vámi totiž budou i výzkumníci Slovenské akademie věd, kteří tu v jednom z nejvýše položených astronomických pracovišť v Evropě zkoumají koronografem Slunce a měří kosmické záření. Když tu uvíznete, prý vás svým pracovištěm provedou… → www.tmrhotels.com

Izba Paráda

49.1863785, 20.2335781

Skalnatá chata je skrytá perla. Má bohatou historii, najdete ji jen pár kroků od lanovky, vaří v ní skvělé knedlíky s čokoládovou náplní, mají tu společenské hry i něco na čtení a hlavně tu disponují vyvoněnou Izbou Paráda. Vlastně jde o čtyřlůžkový pokojík s oknem do údolí, s naducanými polštáři a voňavým povlečením, kde krom kartáčku na zuby a zubní pasty nebudete potřebovat nic (ani další tři nocležníky – za příplatek 750 Kč tu klidně můžete strávit noc úplně sami). Ideální místo, kde můžete složit hlavu, když už je pozdě vrátit se do údolí, nebo se ukrýt před nepřízní počasí. Tohle ale není žádná nouzovka – Skalnatá chata může být klidně i cílem vašeho výletu, kde vypnete, dáte si tatranský čaj a budete pozorovat hvězdy. Pro nenáročné či pro početnější skupiny tu mají ještě šestilůžkový pokojík. Ten je ale bez výhledu. Příběh chaty se začal psát už roku 1841, první útulna tu vznikla v roce 1915. Dnešní podobu chata začala mít v roce 1932, kdy ji převzal Klub československých turistů. Od roku 1972 sloužila jako sklad, než ji v roce 1993 zrekonstruoval legendární nosič Laco Kulanga (o něm píšeme výše) se svou manželkou Boženou. Laco sice v roce 2020 zemřel, ale loutka s jeho podobiznou v chatě zůstává, stejně jako jeho krev – chatu dnes provozuje Lacův syn Pavol. → www.skalnatachata.sk

Případ ztracené chaty

49.1547691, 20.0792250

Jednou z nejnavštěvovanějších tatranských chat je ta u Popradského plesa. Vede sem jedna z nejsnazších procházek od Štrbského plesa, na které nemáte šanci zabloudit. („Ne túra, procházka,“ jak upozorňuje kniha Tam hore. „Jestli chcete túru, pokračujte na Rysy.“) O to snadněji se ale ztratíte v příběhu této stavby. Takhle: Figuruje v něm chat rovnou pět, ale vlastně je to pořád jedna. Ne ta, kterou myslíte, ale ta vedle. Ta vedle je totiž druhá chata, která je vlastně v pořadí pátá. První chatu, pojmenovanou jako Majláthovu, tu postavili už v roce 1879. Stejně jako potom ta druhá vyhořela. Třetí nechal zbourat nový majitel Christian Hohenlohe v roce 1897, protože se chtěl zbavit turistů. Na nátlak pak ale postavil čtvrtou. V roce 1964 vyhořela. Současná Chata u Popradského plesa je tu od roku 1961, ale jak se píše v Tam hore, „nevíme, do jaké míry se dá za chatu označit stavba, k níž vede asfaltová cesta a auta tam nejezdí jen proto, že dole je závora. Aspoň ve Vysokých Tatrách bychom mohli mít vyšší nároky.“ A nekončíme: V roce 2011 vedle této „chaty“ vyrostla ještě šestá, postavená po vzoru své předchůdkyně z dobových fotografií - a dostala původní jméno Majláthova. Že se v tom nevyznáte? To máte fuk. Důležité je, že se tady dobře najíte, napijete a v té chatě, kde sídlí Horský Hotel Popradské pleso, si můžete užít opravdu nádherné wellness. Mají tu jacuzzi s výhledem na tatranské štíty i ledovou káď z Islandu, kam můžete skočit hned poté, co se důkladně prohřejete v sauně s panoramatickým výhledem.

→ www.popradskepleso.pekyho.sk, www.majlathovachata.pekyho.sk

Mrtvým

na památku, živým na výstrahu

49.1490018, 20.0801195

Nedaleko Popradského plesa, pod západní stranou Ostrvy, najdete v lese ukrytý symbolický hřbitov těch, jejichž život vyhasl ve Vysokých Tatrách, popřípadě Tatranců, kteří zahynuli ve světových horách. Ačkoliv jde o pietní místo, není nijak depresivní, spíš naopak. Pomáhají v tom ručně vyřezávané a malované kříže zasazené do panenské přírody, kterých je tu na padesát. Krom nich tu najdete i více než 160 pamětních desek a malou kapličku. S myšlenkou založit tohle místo přišel v roce 1936 akademický malíř Otakar Štáfl s manželkou, kteří v té době vedli chatu u Popradského plesa. Hotový hřbitov však nikdy neviděli – kvůli politickým změnám byli nuceni vrátit se do Prahy, kde později paradoxně zemřeli při bombardování spojenci. No a hřbitov? Ten 11. srpna 1940 vysvětil kolaborantský prezident první Slovenské republiky Jozef Tiso. Místo je přístupné vždy od 15. června do 31. října.

Proč zrovna po modré?

Češi a Slováci jsou dnes považováni za mistry turistického značení. V tuto chvíli je však nutné podotknout, že Slováci byli první. Se značením začali díky Sitnianskému klubu už před více než 150 lety a jen v Tatranském národním parku je dnes značeno přibližně 600 kilometrů turistických tras.

K tomu jsou tradičně použity čtyři základní barvy, které nikdy nejsou vybrané náhodně. Červená patří dálkovým nebo hřebenovým trasám, modrá se používá na důležité regionální trasy vedoucí jedním pohořím. Zelenou se označují hlavně nástupové turistické trasy z údolí na hřebeny a žlutá patří kratším stezkám, navazujícím na významnější cesty. A ještě jednu specialitu má tatranské značení. Jsou jím originální, folklorně ztvárněné rozcestníky, které by vydaly na celou fotoknihu.

→ mapy.dennikn.sk

Horský průvodce

Ve Vysokých Tatrách existuje řada míst, kam se turista může vydat pouze v doprovodu zkušeného průvodce. Aktuálně se hodně mluví o tom, že by se tato pravidla zmírnila a turisté by si tak mohli sami vyšlápnout třeba na Gerlachovský či Ťažký štít. Podle mě by to ale byla chyba, a to nejen kvůli nebezpečí, které na příležitostné turisty obuté v módních teniskách na horách čeká. Lidé by totiž přišli i o spoustu zajímavostí, legrace, příběhů a legend, kterých jsou túry s horskými průvodci plné.

Vím, o čem mluvím. Trasu ze Štrbského na Popradské pleso jsem absolvoval již dvakrát. Poprvé to bylo před pár lety uprostřed léta po Tatranské magistrále. Trochu náročnější, zhruba dvouhodinová trasa byla sice plná přírodních krás a nádherných výhledů do Mengusovské doliny, ale jinak to byla vcelku nuda. V cíli jsme si dali oběd, panáka pálenky, udělali pár fotek, prozkoumali jsme hřbitov horolezců a vydali se zase zpět na cestu, v jejímž cíli čekalo pár puchýřů a pekelná únava. Podruhé jsem se na Popradské pleso vydal letos na sklonku zimy ve společnosti horského průvodce Františka Mrázika mladšího a ačkoliv jsme tentokrát kvůli počasí (bylo hodně silné náledí) zvolili nudnější trasu po

asfaltce, užil jsem si ji mnohem víc, než tu před dvěma lety. Krom toho, že jsem měl lepší boty (špatná zkušenost je k nezaplacení), Fero fungoval jako spolehlivý nosič dobré nálady a studnice informací, které člověk z knižního průvodce nevyčte.

Zbytečné obavy

Nejsem úplný idiot. Dobře vím, co si profíci z hor myslí o lidech z města. Proto jsem se výšlapu s Ferem trochu děsil – přeci jen je to předseda Tatranské horské služby! Na setkání s ním jsem odcházel s obavou, že jakmile mě uvidí, pošle mě zpátky, abych se převlékl – ta bunda není dost odolná; ty boty jsou k ničemu; kde máš nesmeky… Nic

Fero Mrázik pracuje jako horský průvodce, záchranář a v posledních letech je i jedním z instruktorů šinrin-joku. U nás jde o novou léčebnou metodu, kterou už v Japonsku praktikují od 80. let minulého století. Zní to složitě, ale je to velmi jednoduché. Vlastně jde o řízenou terapii, během níž se člověk navrací k přírodě, nasává její atmosféru, vnímání vůně, dotýká se kůry, vědomě dýchá… To vše pomáhá snižovat stres, zlepšit náladu i soustředění a podpořit imunitu. → Více na www.tatry.guru

z mých nočních můr se však nevyplnilo. Fero Mrázik prostě není má matka. Místo toho stál přede mnou pohodový sympaťák, který mi doporučil mou „výbavu“ spíš ubírat, než nějak hrotit. Nicméně šli jsme jen pár kiláků po asfaltu. Kdo ví, co by mě čekalo při cestě na Rysy! A jak takový horský vůdce vypadá? Lehké outdoorové oblečení, batoh s lahví vody a připevněnými nesmeky, sluneční brýle, černý kšilt, na krku pár šňůrek, které si přivezl z Himálaje a úsměv od ucha k uchu. Jak se později dozvídám, i když se Fero živí především jako IT specialista, horala má v krvi. Jeho otec František je totiž tatranskou legendou – byl jedním ze zakládajících členů slovenské horské služby a později jejím náčelníkem, organizoval tatranské sportovní akce, chodil s lidmi na túry a třeba na Gerlachovském štítě byl s klienty více než stokrát. Jedním z těch klientů byl i prezident Ludvík Svoboda. A když bylo panu Mrázikovi 67 let, narodil se jeho ženě malý Fero. Když se zajímám, zda při výchově svých dětí hodlá pokračovat v rodinné tradici a plánuje je nechat šplhat po horách, dělat záchranáře a riskovat život, usměje se: „Daj dieťa na horolezectvo a nikdy mu nezostanú peniaze na drogy.“

Bez dobrovolníků by to nešlo Ve Vysokých Tatrách pracuje zhruba 30 profesionálních záchranářů, kteří se prioritně starají o svahy v Tatranské Lomnici. Na zbylém území je člověk odkázán na pomoc šedesáti dobrovolníků z Tatranské horské služby, které vede právě můj průvodce. Fungují od roku 1997 a rozhodně se nenudí. Jak Fero potvrzuje, počet úrazů neustále roste a v loňském roce jich dokonce bylo nejvíc za celou historii horské služby. A to i přesto, že moderní technologie nám všechno ulehčují. Podle Fera je naopak chyba, že se na ně často spoléháme a přestáváme dávat na instinkty a léty ověřená fakta.

Než se člověk stane záchranářem, trvá to zhruba dva roky. Během nich čekatel skládá nejrůznější zkoušky –

lyžování, lezení, místopis, znalost hor. Proč tak dlouho? Jednoduše proto, že tahle práce člověka neživí a většina záchranářů jí dělá vedle plnohodnotného zaměstnání jako koníčka a pro dobrý pocit, že pomáhají lidem.

Zatímco probíráme smůlu jednoho z čekatelů, který se během zkoušek hned dvakrát ocitl u smrtelné nehody, Fero najednou zastaví a začne ukazovat na lavinový odtrh zhruba uprostřed hory, kterou máme po levici. Na místě, kde právě stojíme, prý došlo k největší lavinové katastrofě v Tatrách. Vzhledem k nenáročnosti terénu a celkové pohodě, která vládne kolem, z toho až mrazí. Psal se rok 1974 a lavina, která spadla do Mengusovské doliny, tu zavalila skupinu studentů Střední průmyslové školy, kteří tu byli na lyžařském výcviku. Masa sněhu padala z výšky 2 200 metrů a urazila dráhu 1,5 kilometru, překonala Hincov potok a narazila do protilehlého svahu, kde studenti lyžovali.

Jak jsme se dostali k tématu smrti, všímám si, že Fero k ní má trochu jiný přístup než my ostatní, říkám si, že možná až trochu hinduistický. Možná je to způsobeno tím, že už s ní přišel do kontaktu tolikrát a ví, že některé věci je prostě lepší přijmout racionálně a bez zbytečných emocí.

Hory jsou škola života

Když už jsme narazili na téma lavin, nemohu se nezeptat, jak se má člověk zachovat, když to přijde? „Vím jen to, že když je člověk zavalený, měl by plivnout a podle toho, kam slina padá, bude vědět, jakým směrem hrabat,“ říkám Ferovi zasvěceně. On mě však vrací zpátky na zem. „To je pekná myšlienka, ale myslím, že veľmi nefunguje. Keď je človek pod lavínou, je ako zaliaty v betóne.“ Směje se Fero. Podle něj je v první řadě důležité nemít poutka od hůlek navlečené na rukách, snažit se zůstat na povrchu valící se masy a pokoušet se o něco, co by se dalo nazvat plaváním po povrchu. Když už to nejde, měl by člověk zaujmout boxerský postoj, aby si při

závalu vytvořil trochu místa. Všechno je ale hlavně o štěstí. Jednou prý člověk zavalený pod lavinou přežil jen díky tomu, že jeho hlava skončila těsně u břehu potoka, který mu pod zával přinášel potřebný kyslík. Cesta ubíhá a Fero přidává k dobru další a další historky. Tentokrát udeřil na veselejší strunu, když mi se smíchem popisuje jedno z pravidel místních. To prý říká, že ve výšce nad 1 500 metrů jsme všichni svobodní – svatba, nesvatba. „Hory sú školou života. Hory ťa naučia, že výhovorky neexistujú,“ přidává Fero další moudro, než se dostaneme k tomu, jak jsem málem uvízl na Skalnaté chatě, protože zatímco jsem si vychutnával tatranský čaj, lanovka nahoru i dolů přestala kvůli větru „premávať“. Fero přidal k dobru historku z dob, kdy na Skalnaté chatě ještě hospodařil legendární a svérázný nosič Laco Kulanga. Jednou prý do chaty přišel bratislavský hipster a poručil si od starého pána cappuccino. Ten se na něj podíval a spustil: „Najprv sa ohoľ a uprav, a až potom si objednávaj kapučínko!“

Mimochodem, za Lacem prý na Skalnatou chatu několikrát přišel medvěd. Když mu Laco zamknul dveře, přišel prý oknem. Když pak starý pán zemřel, medvěd už se v chatě nikdy neukázal. Jen v den jeho smrti našli na dveřích škrábanec od jeho drápů…

Když se vracíme zpět, dochází mi, že tahle cesta vlastně nebyla o Popradském plese ani o kilometrech v nohách. Byla o tom, co všechno člověk vidí –a co všechno přehlédne, když jde sám. Hory dají člověku hodně, ale jen pokud ví, jak se na ně dívat. A k tomu člověk prostě potřebuje někoho, kdo ho to naučí. Hory prostě nejsou jen o výkonech a dosažených vrcholech. Jsou o lidech, příbězích a zkušenostech, které se nedají vyčíst z mapy ani stáhnout do mobilu. A právě horský průvodce je tím, kdo vám je může pomoci objevit. A třeba vám i zachránit život, až si budete na nevhodném místě dělat selfie. I o tom by Fero mohl vyprávět dlouhé hodiny…

Drsný kraj

Co dělat, když v Tatrách potkáte medvěda, proč po „čaji“ radši nesedat za volant a kolik kilo váží ten nejlepší průvodce?

TEXT Petr Jansa a Zdenka Tomis

Turistika jako symbol luxusu

Napadlo vás někdy, že aby vznikli turisté, museli se lidé mít dostatečně dobře na to, aby se turistice vůbec mohli věnovat? Také museli mít dost volného času a sil. Po šesti dvanáctihodinových směnách ve fabrice, s tuberkulózou na krku – případně cholerou – máte jiné starosti, než si v neděli vyrazit na Chopok. Turistika proto byla nejprve záležitostí boháčů a šlechty.

Na tykačku

Zapomeňte na to, že byste někomu na túře či v horské chatě vykali. Že je neznáte? To je úplně jedno. Že jsou o pár dekád starší? Neřešte. Pokud nechcete být za exoty, prostě řekněte

AHOJ a neřešte. V horách jsou si všichni rovni.

Tatranský čaj

V každé kolibě i chatě vám nabídnou čaj. Často jde o silný odvar z mateřídoušky, máty, meduňky a šípku, který je kořeněný skořicí, hřebíčkem, badyánem a hodně slazený medem. Ale pozor! Jelikož v Tatrách mají rádi alkohol, dejte bacha, jaký „čaj“ si objednáváte. Existuje totiž i lihovarnická verze –likér s 32 až 72 % alkoholu.

Není medvěd, jako medvěd

„Bude tu dnes ještě ten člověk v masce? Chtěli jsme se s ním vyfotit, ale někam zmizel!“ ptali se hosté na recepci v Grand Hotelu Kempinski na Štrbském plese. Jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že nešlo o člověka v karnevalové masce, ale o skutečného medvěda, co šel zrovna kolem. Ano, žijí tu taky. Většinou jsou ale plaší a společnost člověka nevyhledávají. O krk může jít ve chvíli, kdy medvěda překvapíte. Třeba když sejdete z vyznačené stezky do křoviska, abyste se vyčůrali. V houští nebo mlází totiž během dne rád odpočívá. Když se tak stane, neutíkejte, neotáčejte se k němu zády a rozhodně se mu nedívejte do krásných hnědých očí. Jednoduše zařaďte zpátečku a dejte se na pomalý a klidný ústup. A mluvte na něj, ať ví, že jste člověk.

Ty krásné modré kytičky kvetoucí všude kolem jsou hořce a rozhodně byste je neměli trhat. Pokud zákaz porušíte, hrozí vám pokuta až 10 000 eur.

Škola hrou

Všechno, co jste chtěli vědět o Vysokých Tatrách, najdete ve třech nádherně zpracovaných knihách od nakladatelství Žurnál. Na chrbte, Kade? Tade! a Tam hore vás nadchnou nejen obsahem plným zajímavostí, ale i grafickým zpracováním. Koupíte je v běžné síti knihkupectví, ale můžete si je odnést i jako suvenýr. Třeba na zádech, ať si rovnou vyzkoušíte tvrdou práci horských nosičů, kterým je věnována jedna z nich. Tři a půl kila se zdají jako nic, ale… No, povíme si, až budete zpátky z cest… Dalším skvělým suvenýrem jsou Tatranské sedmové a žolíkové karty, na kterých najdete nejslavnější osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do historie Vysokých Tater. Na kartách uvidíte jejich ilustrované portréty, v přiložené brožurce se o nich dozvíte víc.

5. ročník golfového turnaje družstev importérů a autosalonů Promoted by

Car

of the Green

www.montblanc.com;

2 360 Kč, www.ruckl.com.

Což takhle dát si špenát? Československo (1977)

www.hermes.com;

PŘIPRAVIL Petr Jansa

Což takhle dát si špenát?

Jako malí jsme se špenátu vyhýbali jako čert kříži. Rodiče nám mohli tisíckrát dávat za příklad Pepka námořníka a jeho svaly, ale nás to stejně nepřesvědčilo. Přes tu zelenou šlichtu ze školní jídelny prostě nejel vlak. Pak nám ještě přihrál na smeč Miloš Macourek se scénářem ke sci-fi komedii o zázračném omlazování v přízemí pražského Parkhotelu, a bylo vymalováno. Špenát v něm byl totiž spouštěčem procesu zmenšování. Prostě a jednoduše, po ozáření speciálním přístrojem jste mohli vy (nebo vaše kráva) výrazně omládnout, ale jakmile jste to zajedli knedlo vepřo se špenátem, zmenšili jste se na velikost mravence. Mohla to být zkáza pěstitelů zeleného zlata, jenže ono to nakonec dopadlo úplně jinak. Minimálně tak to kdysi Vorlíček s Macourkem vtipně komentovali v rozhovoru pro časopis Premiere: „Jednou z nekonečné řady celostátních akcí, které v sedmdesátých letech otravovaly život občanů, byla akce na podporu konzumace zeleniny. Pravda, situace byla tehdy vážná, mrkev a kedlubny zůstávaly ležet na stáncích, děti ve školních jídelnách houfně odmítaly špenát, málokdo už věděl, jak vypadá zelí. Se vší rozhodností dali jsme tedy své umění do služeb národního zdraví. Za rok po premiéře jsme s uspokojením konstatovali, že konzumace špenátu stoupla o 89,7 procenta.” Dnes je špenát opět vyhledávanou lahůdkou, která má v lepších restauracích dokonce strukturu skutečných listů. Kdo si dá?

Slavnosti sněženek

Se šípkovou, nebo se zelím? Věčná otázka, na kterou prostě a jednoduše není jednoznačná odpověď. My pro vás máme tip na podnik, kde vám to ve výsledku bude jedno, protože jejich divočák s višněmi a divokou brokolicí je bezkonkurenční. A přihodíme ještě něco navíc, kdyby vás honila mlsná.

TEXT Petr Jansa

Zvěřinové hody

Když jste koncem minulého století dostali v Praze chuť na zvěřinu, mohli jste zajít do Hájovny či Myslivny na pražském Žižkově, kde vám ji vždy rádi naservírovali. Tyhle restaurace už ale bohužel pamatuje jen pár starousedlíků. Kam se tedy na daňka, jelena, srnku nebo divočáka vypravit dnes? Do doupěte v pražském Domě U Dvou jelenů o jedné hlavě. Morbidní? Možná. Díky tomuhle názvu se ale provozovatelé zdejší restaurace Deer rozhodli na menu zařadit právě zvěřinu, která je ostatními restauratéry spíše opomíjená. A je to škoda. Ono zmiňované doupě v Michelské ulici je vlastně velkolepá hospoda, která jako by se sem přestěhovala odněkud z britského venkova. V létě oceníte její dvorek, na který vrhá stín vzrostlý platan, po celý rok pak stálice zdejšího menu. Mezi nimi najdete dančí carpaccio s kaštanovým krémem, ravioly s jelenním masem nebo třeba jelení hřbet s bramborovými noky plněnými jelení plecí. Za vyzkoušení však stojí i lahůdky z nového à la carte menu, které přichystal zdejší šéfkuchař Lubomír Dolejš. O co jde? O osvěžující salát se sladkokyselou dýní, dančím hřbetem a uzenou srnčí kýtou, silný zvěřinový vývar, nebo opravdu vychytanou kančí plec na višních, kterou tu podávají s máslovými noky a divokou brokolicí.

→ Více na www.deerprague.com

Udělej si sám

Pokud patříte k vášnivým myslivcům (či k pravidelným návštěvníkům Makra), můžete si zvěřinový pokrm uvařit sami. Třeba podle skvělé kuchařky The Wild Game Cookbook, ve které najdete recepty na běžná jídla i fine diningové speciality. Ty do knihy společnými silami sepsali šéfkuchař Mikael Einarsson ze stockholmské restaurace Brasserie Astoria a švédský lovec a lesník Hubbe Lemon. → Cena: 855 Kč, prodává www.gestalten.com

Z aprílového žertu, v němž IKEA představila lízátko s příchutí masových kuliček, je díky spolupráci s Chupa Chups skutečnost. Limitka milionu kusů, která má chutnat jako ikonické kuličky (Věděli jste, že ty tradiční se dělají z losího masa?) s brusinkami, ale nebude na prodej. Když během června do IKEA zajdete, dají vám tam jedno zdarma, ať máte nějakou tu radost ze života.

Všechno má svůj čas, řekl jalovec

Ve francouzském regionu zasvěcenému koňaku existuje značka, která ukazuje, že i odvaha se dá velmi precizně macerovat a následně vydestilovat.

TEXT Petr Manák

Gin by se dnes dal bezesporu označit za módní pití. A ne jen dnes. Bylo tomu tak i před mnoha a mnoha lety. Dokládá to třeba vtipná scéna z letošní netflixovské minisérie Sedm ciferníků Agathy Christie, která se odehrává ve staré Anglii. „Mohu vám nabídnout nějaké občerstvení?“ zeptá se Lady Eileen Brant superintendant Battle. „Máte gin?“ otáže se mladá aristokratka. „Měl jsem na mysli spíše čaj, ale…“ snaží se svou nabídku upřesnit Battle, když ho vtipná aristokratka usadí: „Na čaj je příliš brzy.“ Tato scéna je důkazem, že gin není jen nápoj, ale skutečný postoj. Pro Alexandra Gabriela, majitele Maison Ferrand, to platí beze zbytku. Pod jeho vedením vzniká ve francouzském městečku Ars nejen oblíbený gin značky Citadelle, ale i luxusní Ferrand Cognac a ve spolupráci s barbadoskou palírnou West Indies Rum Distillery třeba i rumy Planteray.

Gabriel je Francouz, který se odvážně rozhodl vyrábět gin v krajině zasvěcené vínu a koňaku. To všechno navíc pod hlavičkou firmy, jejíž jméno má ve zdejší oblasti zapuštěné kořeny už od roku 1469. Vlastně je to něco podobného, jako by někdo přišel do tradičního českého pivovaru s tím, že by stálo za to věnovat se krom chmelového ležáku i výběrové kávě. Na první pohled drzost, na druhý odvaha a intuice.

Patentovaná alchymie

Když se rodilý Burgunďan v osmdesátých letech po několikaletém působení v Americe vrátil domů, naskytla se mu jedinečná příležitost koupit právě výše zmiňovanou značku Ferrand. Ta sice tehdy stále spravovala vinice i palírnu koňaku, ale její lesk už dávno vybledl.

Nová energie, kterou Gabriel přinesl, tak nepůsobila jako provokace, ale spíš jako probuzení. Rozhodnutí rozšířit produkci o další prémiovou lihovinu přišlo v době, kdy to čekal jen málokdo. V roce 1996 tak uprostřed vinic Château de Bonbonnet nedaleko Cognacu vyrobili první lahev Citadelle – tehdy jediný řemeslný francouzský gin. V době, kdy pojem „craft spirits“ téměř neexistoval, šlo o krok, kterým Gabriel předběhl dobu. Dnes Citadelle stojí na tom, co je ve světě vína a koňaku samozřejmostí: na původu. Terroir je výchozí bod, stejně jako důraz na prvotřídní suroviny, kdy i ta nejmenší složka musí obstát.

Základ tvoří devatenáct bylin a koření. Vedle jalovce, který si značka pěstuje přímo na místě v zámeckých zahradách, se v ginu objevuje anýz, fenykl, pepř, kořen anděliky, skořice nebo květy růže a jasmínu. Každá ingredience má svůj přesný okamžik, kdy vstupuje do macerace, a svůj čas, kdy zase ustupuje. Nic se nepřidává najednou, nic se nenechává náhodě. Výsledná chuť vzniká postupně. Výroba ginu je disciplína na pomezí laboratoře a alchymie. No a v Maison Ferrand pro

ni mají vlastní označení: progresivní macerace (jde o postup, který si nechali patentovat).

Jako parfém

Chuť ginu Citadelle se rozvíjí podobně jako parfém. Ne v jedné rovině, ale ve vrstvách. V první chvíli přichází jalovec a citrusy, postupně se otevírá srdce, kde se potkává koření s květinami, a nakonec zůstává základ s jemnějšími, možná by se slušelo říci až kulatějšími tóny. V těch se objevuje skořice nebo muškátový oříšek. Výsledkem není ostrý destilát, ale strukturovaná, téměř krémová chuť.

Citadelle dnes existuje v několika variantách. Základní verze nejlépe vynikne v jednoduchém servírování s tonikem nebo v čistém gin martini s kvalitním vermutem, jak ho má rád i sám Gabriel. Vedle ní vznikají i experimentálnější edice: letní Jardin d’Été s tóny melounu Charentais a yuzu, Citadelle Rouge s kyselými plody a jemnou rebarborovou linkou nebo experimentální varianta Vive Le Cornichon!, která pracuje s chutí malých nakládaných okurek.

Nejnovější odpovědí na současný trend střízlivosti je pak Citadelle 0.0. Pít gin bez alkoholu v tomto případě rozhodně není rezignováním na chuť. Citadelle 0.0 totiž vzniká pomocí jedinečné hydro-destilace, díky které si zachovává svůj nezaměnitelný chuťový profil. Vůně zůstává bylinná a vzdušná, s jemnými květinovými nuancemi, chuť překvapí plností, dotekem pepře a dlouhým, živým závěrem. Chybí pouze alkohol. Takže až se vás někdo zeptá, jestli si dáte čaj, můžete s klidem odpovědět, že raději gin.

Revoluční nealkoholický destilát, který přináší 0 % alkoholu, ale 100 % autentické chuti ginu. Ideální volba pro všechny, kteří hledají plnohodnotný chuťový zážitek bez kompromisů i bez cukru. Cena: 500 Kč / 0,7 l, prodává www.warehouse1.cz

Špagety Clemenza

Co by to bylo za filmové číslo, kdyby v něm chyběl jeden z nejslavnějších filmových receptů všech dob! Tohle chlapácké jídlo je ověřeno několika generacemi italských mafiánských klanů i členy naší redakce. Jeho příprava není nijak složitá a můžeme vám zaručit, že jím oslníte partu kámošů, milenku i celou rodinu včetně tchýně.

TEXT Petr Jansa

Kdo nečetl Kmotra od Maria Puza z roku 1969, měl by to okamžitě napravit. Nebo by se měl alespoň podívat na stejnojmenný film z roku 1972, který na motivy mafiánského románu natočil Francis Ford Coppola. Tenhle film ze zlatého fondu kinematografie dostal Oscara za film roku, Marlon Brando si zlatou sošku odnesl za nejlepší výkon v hlavní roli a Coppola s Puzem shrábli cenu za nejlepší scénář. Zlatých glóbů si filmaři odnesli hned pět a ještě k tomu dostali jednu britskou cenu BAFTA za nejlepší hudbu. Přijde vám to málo? Magazín Entertainment Weekly zvolil Kmotra nejlepším filmem všech dob a časopis TV Guide ho v žebříčku umístil na sedmé místo. A mimochodem, kromě Marlona Branda si ve filmu zahrál i skvělý Al Pacino nebo třeba Diane Keaton.

Pokud film znáte, nemusíme vám prozrazovat o čem přesně je. A vám ostatním zase nehodláme kazit překvapení. Jednu věc bychom vám ale rádi poradili. Než si Kmotra pustíte (aktuálně ho můžete sledovat na SkyShowtime, Prime Video a na Apple TV), uvařte si špagety a k nim hrnec rajčatové omáčky se salsicciou a masovými kuličkami. Tohle ikonické jídlo má ve filmu svou roli a bez nadsázky se o něm dá říci, že se stalo nejslavnějším filmovým pokrmem všech dob. Mimochodem, na stejném jídle si v animáku od Disney pochutnávala i Lady s Trampem. To už je ale úplně jiný příběh.

Všechny suroviny, které budete potřebovat, najdete v seznamu na této straně, stejně jako samotný postup přípravy, který jsme ověřili na vlastní kůži. Jakmile budete mít uvařeno, nezbývá už nic jiného než nandat jídlo na talíř, zmáčknout na dálkovém ovladači tlačítko PLAY a pohodlně zalehnout. Ideálně na gauč, ne na matraci, jako u Corleonů.

na to:

1. Toustový chléb nakrájejte na kostičky, vložte do mísy a zalijte mlékem. Nechte chléb chvilku nasáknout a zbylé mléko slijte. Přidejte mleté maso, petrželku, 2/3 nastrouhaného sýru a vejce. Osolte, opepřete a vše důkladně promíchejte. Rukou vytvořte kuličky velikosti pingpongového míčku a obalte je ve strouhance.

2. Na pánvi rozehřejte trochu olivového oleje, vyndejte salsicciu ze střívka a orestujte. Poté ji dejte stranou. Na pá-

MASOVÉ KOULE

• 500 g mletého masa (mix hovězího a vepřového)

• 70 g okoralého toustového chleba

• 100 g nastrouhaného sýru Caciocavallo

• 100 ml mléka

• 3 lžíce strouhanky

• 1 rozšlehané vejce

• 1 hrst nasekaných petrželových listů

nev přidejte dostatečné množství oleje, zahřejte ho na vysokou teplotu a masové kuličky na něm zprudka osmažte ze všech stran, dokud nezezlátnou. Poté je odložte stranou k opečené salsiccii.

3. Na velké hluboké pánvi rozehřejte dvě lžíce olivového oleje a přidejte nakrájenou cibuli. Restujte asi 5 minut, dokud cibulka nezesklovatí. Přidejte česnek, rajčatový protlak a restujte další tři minuty. Poté přidejte drcená rajčata a vše asi 5 minut míchejte.

OMÁČKA

• 200 g salsiccia

• 1 žlutá cibule

• 3 nasekané stroužky česneku

• 280 g rajčatového protlaku

• 1500 g drcených rajčat

• 2 lžičky cukru

• 100 ml červeného vína

• Špagety

• olivový olej

• sůl, pepř

4. Dejte si vařit vodu na špagety.

5. Do omáčky přidejte víno, cukr a špetku soli, promíchejte a poté přidejte osmažené masové kuličky a salsicciu. Vše nechte bez pokličky probublávat na mírném plameni asi 35 minut.

6. Zatímco omáčka bublá, vroucí vodu osolte a vložte do ní špagety. Vařte dle návodu na obalu, aby byly al dente.

7. Špagety zceďte a podávejte společně s omáčkou a zbytkem nastrouhaného sýra.

Klenot plný zlata

Dát si v hospodě skvěle načepované pivo je samo o sobě odměnou. Když vám ho ale načepují do nového půllitru Krušovice, tahle chvilka obyčejné radosti se okamžitě promění ve slavnostní obřad, který bychom klidně mohli zapsat na seznam českých tradic. Třeba hned vedle slavnostního vyzvednutí korunovačních klenotů, nebo vedle střídání hradní stráže.

TEXT Václav Rybář

Rony Plesl se na našich stránkách objevuje poměrně pravidelně. Aby také ne, když tenhle mistr tvaru a vedoucí ateliéru skla na VŠUP zanechává otisky na tolika ikonických výrobcích. Někdy je to skleněná soška pro ty nejlepší z nejlepších ve světě českého filmu, jindy sklenice, po níž denně sahají tisíce lidí. Ano, pokud jste v poslední době vyrazili do hospody na jedno orosené, pravděpodobně jste drželi v ruce některý z Pleslových půllitrů.

Sklo je součástí zážitku

Každý pivovar volí tvar sklenice podle vlastního vkusu i typu piva, které vyrábí. Obecně ale také v gastru platí jisté normy, které musí každá sklenice a potažmo i pivní půllitr splňovat. Zrovna on musí mít jmenovitý objem 0,5 litru, což je označeno tzv. cejchem (úřední značka na skle, obvykle čára s objemem a logem výrobce nebo kontrolním symbolem). Tato značka garantuje, že je sklenice úředně schválena pro prodej nápojů. Logo výrobce, které na sklenici najdete, se v českých hospodách často opakuje. Nejčastěji je to Sahm – německý výrobce, který to ze skromných rodinných poměrů v roce 1900, kdy se ještě vyráběly pivní půllitry keramické,

dotáhl na každoroční produkci skla v objemu stovek milionů kusů. Pokud máte restauraci, pravděpodobně objednáváte sklo přímo od něj. A kdo pro něj vymýšlí designy? Hádáte správně, zas ten Rony Plesl.

Krušovický klenot

Velké pivovary ale chtějí, abyste pili pivo z jejich vlastní sklenice, nikoliv z generické skleničky. I to však u Sahm umí zařídit, takže ke vzájemné spolupráci s Ronym se německý velkovýrobce dopracoval přes dnes už desítky návrhů ikonických půllitrů pro velké české, ale i evropské pivovary. Nový unikátní půllitr Krušovice byl vytvořen exkluzivně pro celé portfolio značky včetně prémiového ležáku Krušovice Bohém a splňuje ty nejpřísnější normy a požadavky pro dokonalé čepování piva, které se tak na stůl dostane v té nejlepší možné kvalitě. Rony Plesl zvolil vertikální pruhy, které spolu se slavnou korunkou z loga Krušovic trochu připomínají divadelní oponu, kde se něco dramatického odehrává uvnitř; fotbalový dres, nebo uniformu, kterou se pivo hrdě hlásí ke svému původu.

Ani k tomu nepotřebuje nápis, protože tuhle korunku už milovníci chmelové-

ho nápoje dobře znají. Logo značky je sofistikovaně zapracováno do královské pečeti na dno nového skla.

Žízeň nad zlato

Do designu Rony Plesl promítl obrysy královského hermelínu, ale také divadelní opony, což nás přivádí i k patronovi Krušovic, kterým je herec Bolek Polívka. Ten se objevuje také v novém reklamním spotu právě společně s Ronym Pleslem. Kamera v něm bloudí ateliérem plným intelektuálů, kteří v minimalistickém tvaru a noblesních liniích nově vystaveného půllitru hledají hluboké významy. „Je úžasný… monumentální,“ zaznívá mezi hosty. Vzápětí však přichází zlom –půllitr mizí a ateliérem se šíří panika. Dynamický příběh s lehkou nadsázkou a dramatickou stylizací vrcholí odhalením „pachatele“ – Bolka Polívky, který si půllitr odnáší, aby si do něj nechal načepovat pivo od autora designu. Svůj půllitr v ní drží za asymetrické ucho –z jedné strany kulaté a z druhé ploché - které je symbolickým mostem mezi tradicí a modernou. Běžte si ho také vyzkoušet, než vám vyschne v krku.

→ Seznam provozoven najdete na webu krusovice.cz

Pražský hotelový trh je přesycený. Cluster General Manager hotelů NH Prague City a NH Collection Prague Petr Nešpůrek má ale recept, jak hosty překvapit a nalákat. Pomáhá mu v tom hotelová lanovka, jedinečné výhledy nebo domácí koláče, které turisté zbožňují.

TEXT Miloš Štěpař

Smíchovská perla

V čem podle vás spočívá jedinečnost vašeho hotelu?

Jednoznačně v zážitku, který hostům nabízíme. Máme dvě hotelové budovy propojené lanovkou, výbornou gastronomii a nádherné výhledy. To jsou věci, kterými se v Praze jen tak někdo pochlubit nemůže. Každý hotelový řetězec nastavuje určité standardy, což ale neznamená, že nemůžeme jít o krůček dál. My se hostům snažíme nabízet něco navíc oproti tomu, co je řetězcem dané. Třeba u snídaní jsme zavedli „lokální koutek“, kam naše cukrářky každé ráno chystají něco speciálního. Od typických českých koláčů a pečených buchet až po velikonoční mazanec či vánočku o svátcích. Právě takové detaily vytvářejí zážitky, na které pak hosté vzpomínají.

Znamená to tedy, že v rámci řetězce máte možnost experimentovat, nebo jste spíš stratégem v předem daném rámci?

Ty základy jsou dané, ale snažíme se být kreativní. Značka NH definuje klíčové standardy – třeba kvalitu lůžkovin, úroveň servisu, design určitých prostor

– a také některé prvky atmosféry. Třeba vůně a hudba ve společných prostorách jsou jednotné pro celou síť. Když vejdete do lobby jakéhokoli hotelu NH, všude ucítíte stejnou vůni. U prémiové značky NH Collection je ta vůně zase úplně jiná. Podobně máme kurátorovanou hudbu. To všechno je součást atmosféry, kterou řetězec jednotně nastavuje a kterou dodržujeme. Na druhou stranu – v rámci těchto mantinelů máme volnost přidávat k zážitku vlastní prvky. Zmínil jsem už lokální snídaňové speciality, ale kreativní můžeme být i v dalších službách a detailech, pokud tím hostům zpříjemníme pobyt a neporušíme standard kvality.

Pražský trh je rozkročen mezi velkými nadnárodními řetězci a malými butikovými hotely. Kde se podle vás nachází NH Prague City?

Jsme jedním z největších hotelů v Praze, což nás do jisté míry definuje. Kapacitou a zázemím patříme k velkým business hotelům, takže se logicky zaměřujeme hlavně na konferenční a firemní klientelu. Máme rozsáhlé konferenční prostory, takže hostíme mnoho

kongresů, školení a firemních akcí. Zároveň ale máme velké zkušenosti se sportovními skupinami – možná by to každý netipoval, ale náš hotel často volí špičkové sportovní týmy. Jsme vlastně domovským hotelem české fotbalové reprezentace, která u nás pravidelně bydlí před důležitými zápasy. Když se národnímu týmu daří, jsme hrdí, že jsme součástí jejich úspěchu – hráči od nás odjíždějí na zápas perfektně zázemím připravení, s jídelníčkem na míru každému. Když se výjimečně nedaří, tak se k tomu raději moc „nehlásíme“. (směje se). Mimochodem, hostili jsme třeba i německou fotbalovou reprezentaci, a to jsme pro ně vyhradili celé horní patro. Měli absolutní soukromí – jejich bezpečnostní tým nepustil na patro vůbec nikoho cizího, dokonce ani na mě se první den netvářili zrovna přátelsky, když jsem je chtěl osobně přivítat (směje se). Dohromady tedy cílíme hlavně na business hosty, skupiny a náročnější klientelu.

Váš hotel je zasazený mezi Smíchov a Košíře, tedy mimo klasickou turistickou zónu centra. Je to pro vás spíš

výzva, nebo příležitost ukázat hostům jinou tvář města?

Vidím to rozhodně jako příležitost a výhodu. Není pravda, že bychom byli „bůhvíjak z ruky“ – do historického centra je to od nás pěšky asi 20 minut, autem nebo MHD ještě rychleji. Zároveň ale hosté poznají i autentičtější Prahu mimo hlavní davy turistů. Naše poloha navíc skvěle vyhovuje určitým skupinám hostů. Třeba pro letecké posádky jsme ideální – na půli cesty mezi letištěm a centrem. I proto u nás pravidelně bydlí posádky z Emirates, Etihad, Qatar Airways nebo China Airlines. Další výhodou je blízký nájezd na dálnici D5. Pro hosty z německy mluvících zemí, kteří tvoří velkou část klientely, je pohodlné přijet přímo do naší garáže a nemuset zajíždět do úzkých uliček centra. Takže ano, nejsme na Staroměstském náměstí, ale vnímáme to spíš jako přednost. Hosté od nás mají blízko jak do centra, tak do parku na Petřín a objevují i Smíchov, který má unikátní charakter.

Smíchov se v posledních letech výrazně proměňuje. Jak vnímáte vývoj této části města?

Ta čtvrť má před sebou velkou budoucnost, což je vidět na každém kroku. Je tu nespočet stavebních jeřábů, tolik jich pohromadě snad jinde v Praze neuvidíte. Výstavba nových projektů celé lokalitě zvedne prestiž. Už teď tu vznikají zajímavá místa – galerie, kavárny, bary i nové restaurace. Gastronomie v Praze obecně je dnes úplně jinde než před deseti lety a Smíchov není výjimka. Náš hotel má vlastní italskou restauraci Il Giardino, která je dlouhodobě oblíbená. Už před deseti lety sbírala ocenění a dodnes do ní řada hostů chodí „z ulice“ – tedy Pražané, kteří tu nejsou ubytovaní. To je pro mě potvrzení, že i v hotelové restauraci můžete nabízet špičkovou kuchyni.

Česká gastronomická scéna teď zažívá vzestup – několik restaurací získalo michelinské hvězdy nebo jiná ocenění. Pomáhá to změnit obraz Prahy jako „levné“ destinace?

Já v to pevně doufám. Praha patří mezi nejnavštěvovanější města Evropy, ale hodně turistů sem zatím přijíždělo jen za levným pivem a na tradiční „knedlo-vepřo-zelo“. To se ale mění. Díky zlepšující se gastronomii a třeba i zmiňovanému Michelin Guidu se profil Prahy posouvá víc k sofistikované destinaci. Třeba ve Vídni nebo v Kodani už je gastro-turistika naprosto běžná věc. Pro nás hoteliéry to bude mít za výsledek i to, že se časem zvýší průměrné ceny za ubytování. V západní Evropě stojí noc v pětihvězdičkovém hotelu několikanásobně víc než v Praze – průměrná cena v Paříži je okolo 400 eur za noc, v Praze kolem 80 eur. Je tady prostor pro růst.

V poslední době se mluví o nedostatku personálu v pohostinství. Týká se to i vás?

Je pravda, že před pár lety nebyl o práci v hotelnictví moc zájem, ale dnes je to jiné. Když vyvěsíme inzerát třeba na pozici recepční, během dne se nám sejdou stovky životopisů. Věřím, že

„Jsme domovským hotelem české fotbalové reprezentace, která

u nás pravidelně pobývá před důležitými zápasy. Jsme hrdí, že můžeme

být součástí jejich úspěchu, a pyšní, že jsme stáli při nich na cestě k postupu na Mistrovství světa ve fotbale 2026.“

to souvisí i s tím, že pověst odvětví se zlepšila – a možná si lidé uvědomili, že práce v hotelu může být kreativní a pestrá, když se dělá v dobrém týmu. Nám se navíc daří si zaměstnance udržet – máme jednu z nejnižších fluktuací v pražském hotelnictví. Klíčem je se o lidi dobře starat. My pro ně a jejich rodiny třeba pořádáme různé akce – od letního grilování po vánoční večírek. K tomu nabízíme benefity jako zvýhodněnou cenu v našich hotelech po celém světě, pět týdnů dovolené, během směny jídlo zdarma nebo příspěvek 2 000 Kč měsíčně na penzijní pojištění. A důležitá je i atmosféra v práci. I když máme přes dvě stě zaměstnanců, v hotelu panuje rodinná atmosféra. Řada lidí tu pracuje mnoho let – někteří kolegové nastoupili hned po škole a vypracovali se, jiní u nás vydrželi celou kariéru. Příští rok budeme jednomu z nich dokonce gratulovat k 30 rokům služby u nás. Občas se říká, že mladší generace už není ochotná dávat práci „kus sebe navíc“, ale já to tak nevnímám. Když je práce baví, dokážou se nadchnout stejně jako my před dvaceti lety.

Mnoho hoteliérů říká, že by se nikdy neubytovali jinde než ve „své“ síti. Máte to stejně?

Upřímně, většinou skutečně využívám hotely z naší sítě, kterých je po celém světě asi 550. Ona ta zaměstnanecká sleva je příjemný benefit, tak proč ji nevyužít? (usmívá se) Navíc když jedu soukromě, často volím resorty na pláži nebo v přírodě, a těch má naše skupina spoustu. Patříme pod korporaci Minor Hotels, která provozuje i luxusní značku Anantara – a to jsou jedny z nejlepších hotelů na světě vůbec. Takže když

můžu, vyrážím objevovat právě hotely Anantara. Nedávno jsem byl třeba na Maledivách a ten zážitek byl fantastický.

V čem podle vás spočívá specifikum pražského hotelového trhu? Praha je obrovsky populární destinace – dlouhodobě patří mezi nejnavštěvovanější města v Evropě. Na druhou stranu je tu pořád cenová hladina výrazně nižší než v západních metropolích. Už jsem to naznačil: srovnatelný hotel v Paříži nebo Londýně může stát i pětkrát víc. Praha tedy za poměrně málo peněz nabízí hodně muziky. Z pohledu hoteliéra je to ale výzva – marže jsou nižší a musíme hledat cesty, jak i při nižších cenách udržet špičkovou kvalitu služeb. Věřím, že postupně se to bude zlepšovat a ceny se s růstem kvality zvednou. Pomoci tomu může právě vyšší úroveň gastronomie, nové kulturní projekty, ale třeba i lepší regulace sdíleného ubytování.

Je podle vás nutná regulace projektů jako Airbnb?

Já si to nemyslím. Je to prostě jiný produkt než klasický hotel a cílovka Airbnb je jiná než naši hosté. Kdo míří do Airbnb, často hledá nižší cenu a nevyžaduje služby navíc. My naopak cílíme na hosty, kteří chtějí plnohodnotný servis a zážitek. Ročně ubytujeme okolo 250 tisíc hostů a troufnu si říct, že drtivá většina z nich by do bytu přes Airbnb nikdy nešla. Jsou to třeba konferenční hosté, firemní klienti, páry nebo rodiny na víkendovém pobytu, kteří si chtějí užít pohodlí hotelu –ráno snídani formou bufetu, kávu, omeletu nebo palačinku udělanou na přání přímo před nimi. To jim žádný

pronájem bytu nenahradí. Další skupinou jsou již zmiňované sportovní týmy nebo různé skupiny, které potřebují mít desítky pokojů pohromadě. Tito hosté zkrátka Airbnb nevyužívají. Co by ale podle mě sjednoceno být mělo, to jsou podmínky podnikání. Hotely odvádějí z každého pobytu městský poplatek a pokud pronajímatelé přes platformy typu Airbnb nic takového dělat nemusí, není to fér. Takže spíš než omezování bych uvítal, aby pro všechny platila stejná pravidla. Potom ať si každý host svobodně vybere, jaký typ ubytování chce.

Když vás navštíví někdo ze zahraničí a ptá se, kam má jít v Praze na večeři, co mu kromě vaší restaurace doporučíte?

Nejraději doporučuju typickou českou hospodu, kde dobře vaří a hlavně točí výborné pivo – protože to k Praze prostě patří. (usmívá se) Poblíž hotelu máme třeba hospodu Zlatý klas, kde si hosté mohou dát poctivou českou kuchyni a k tomu perfektně ošetřenou „plzničku“.

Když večer odejdete z práce, máte nějaký osobní rituál, který byste přál každému hostovi zažít?

Jsem vášnivý běžec a snažím se to skloubit i s prací – dvakrát až třikrát týdně běhám do práce a z práce, místo abych jel autem. Když zrovna neběžím, jedu na kole. Tenhle rituál si neodpustím nikdy, ať jsem kdekoli. Je to skvělý způsob, jak poznat město jinak než z turistického autobusu. A to doporučuji i hostům – objevujte město aktivně. I svižná procházka vám ukáže místa, kam byste se jinak nedostali. A o to přece v cestování jde, no ne?

Mandalorian a Grogu

Věřili byste, že mezi námi žijí tací, kteří nikdy v životě neviděli Hvězdné války a kteří nemají ani tucha, kdo je to mistr Yoda? Většinou se řadí k fanouškům Star Treku a pohybují se v trochu jiném časoprostoru. Možná si ale k Yodovi i zbytku osazenstva kultovní série najdou cestu poté, co si zamilují padesátiletého mladíka jménem Grogu. Tenhle učedník (a adoptivní syn) mandaloriánského lovce odměn Dina Djarina je totiž hvězdou nejnovějšího filmu ze světa Star Wars. Odehrává se v období mezi Návratem Jediů a Star Wars: Síla se probouzí, a navazuje na seriálový hit z roku 2019 vysílaný na Disney+. Ten končí ve chvíli, kdy se hlavní hrdinové usadí na planetě Nevarro. Co bude dál? Modří už samozřejmě vědí. Pro vás ostatní jen základní fakta – zlé Impérium padlo a jeho válečníci jsou roztroušeni po celé galaxii. Nově vzniklá Republika se teď snaží chránit všechno, za co povstalci bojovali. Právě proto povolává do služby legendárního Dina Djarina (Pedro Pascal) a Grogua, které čeká dlouhá cesta po galaxii a lov imperiálních vojevůdců…

→ V kinech od 21. května 2026

Když máte chuť na popcorn a nefunguje vám mikrovlnka…

Nové filmy, na které rozhodně stojí za to vyrazit do kina

Přísahám, že za to nemůžu

Jestli máte rádi suchý humor a britská dramata, rozhodně musíte zajít do kina na tenhle film Kirka Jonese. Nejen, že ho zrežíroval, ale na základě skutečného příběhu Johna Davidsona také sepsal scénář. A proč by vás měl příběh kluka odněkud z anglického venkova vůbec zajímat? Inu, protože je to dost silný kousek. Začíná bezstarostným dospíváním, které se během vteřiny změní v drsné odcizení a odmítání ze strany nechápajícího okolí. Do života hlavního hrdiny, kterého skvěle zahrál Robert Aramayo, totiž vstoupí Tourettův syndrom. „A kurva!“ → V kinech od 4. června

Scary Movie

Legendární hororová parodie se vrací, aby si posvítila na novou éru tohoto žánru.

→ V kinech od 4. června

Den odhalení

Jestli vás partnerka vylákala do kina na sexy Emily Blunt, abyste se posléze dvě hodiny nudili při Ďábel nosí Pradu 2, oplaťte jí stejnou mincí. Ostatně, kdo by neměl rád Emily Blunt, že? A pokud neuslyší na ni, na Joshe O’Connora či Colina Firtha určitě. Tahle trojka se totiž sešla v novém sci-fi bijáku, s nímž se Steven Spielberg po několika letech vrací z reálného světa mezi mimozemšťany a který vás určitě bude bavit víc než zoufalá snaha o návrat výše zmíněné komedie. O co půjde?

O kruhy v obilí, akci, vládní spiknutí, honičky a… Možná nám Steven konečně řekne pravdu, jak je to s těmi ufony!

→ V kinech od 11. června

Šedá zóna

Henry Cavill

a Jake Gyllenhaal v akčňáku Guye Ritchieho? To k popisu úplně stačí.

→ V kinech od 11. června

Pět švestek

Mladý Svěrák vyvezl na moře partičku důchodců, aby zavzpomínali na staré časy.

→ V kinech od 28. května

Doma je doma…

Filmy a seriály, během jejichž sledování dobrovolně srostete se sedačkou

Monyová

Minisérie o vrazích a jejich obětech se díky Ryanu

Murphymu (Příběh Jeffreyho Dahmera či Eda Geina) těší velké oblibě po celém světě a Česko není výjimkou.

Možná i proto Oneplay oprašuje příběhy starých vraždících monster z Československa jako na běžícím pásu.

Hojer, Straka, Jelínkovi z Vonoklas… Teď se platforma posunula do nedávné minulosti a zpracovala příběh slavné spisovatelky Simony Monyové. Byla oblíbená, úspěšná a… měla smůlu na chlapy. V hlavní roli Tereza Ramba a Igor Orozovič.

→ Od 15. května na Oneplay

Poloviční chlap

Dost bylo srandy – je čas na pořádně třaskavé drama!

Tohle sleduje čtyři dekády života dvou mužů, které vtěsnává do šesti epizod minisérie. V hlavních rolích se objevuje Richard Gadd, kterého znáte ze seriálu Sobík, a Jamie Bell, který je britským zlatíčkem a zárukou kvalitního času u obrazovky. Celá série se točí kolem příběhu nevlastních bratrů, z nichž jeden je gay a druhý má problém s toxickou maskulinitou. Což, jak tušíte, nejde k sobě. Přidejte násilí, traumata z dětství a máte drama jak vyšité s 80% na ČSFD.

→ Od 23. dubna na HBO Max

Rivalové

Třeskutě vtipný, sprostý a velmi rychle kultovní. Vlastně taková Dynastie pro dnešní třicátníky a čtyřicátníky. Tenhle seriál zasazený do osmdesátkové Anglie sleduje osudy hrdinů žijících v bezohledném světě soukromé televize, kde jsou účesy hrdinek velké, ambice hrdinů ještě větší a intriky všech doslova galaktické. První série přinesla v roce 2024 osm epizod, které mnozí zkoukli během víkendu. Letošní druhá série vypadá o poznání slibněji – 12 dílů se totiž tváří jako materiál minimálně na prodloužený víkend. → Od 15. května na Disney+

Rajská hudba pro vaše uši…

Zaposlouchejte se do hudebních novinek, které zkoumají různé úhly pohledu na lidskou existenci v kulturním kontextu.

TEXT Kay Buriánek

Foo Fighters

Your Favorite Toy

Nahlédneme-li retrospektivním prismatem na uplynulé dvě dekády, Dave Grohl měl zatím štěstí a vždy se mu dařilo navázat na předchozí desku novým konceptem tak, aby se vyhnul stereotypu a zacyklení. In Your Honor bylo dvojalbum založené na jednoduchém kontrastu kombinujícím tvrdé a jemné prvky, zatímco následující Echoes, Silence, Patience & Grace tyto dvě polohy extrahovalo a zhustilo do jednoho alba. Ve snaze o autentičnost natočili Wasting Light v Grohlově garáži, album Sonic Highways naopak nahráli tak, že každou z osmi skladeb kompletovali v jiném městě a jiném studiu. Concrete and Gold znamenalo markantní příklon k popu, Medicine at Midnight naopak experimentovalo s širokou stylovou paletou, But Here We Are bylo silně emocionální, vypořádávající se se smutkem a ztrátou milovaného kolegy, bubeníka Taylora Hawkinse a zároveň Grohlovy matky Virginie. Před vydáním Your Favorite Toy byl však Grohl spíše mlčenlivý. Jednou z mála poznámek, které k tomuto dvanáctému albu Foo Fighters veřejně pronesl, je, že působí nově, což je zvláštní, protože zní jako Foo Fighters ze starých časů. Stylově se nejvíce podobá jejich stejnojmennému debutu, který Grohl napsal a téměř celý nahrál sám, když se prohrabával post-grungeovými troskami Nirvany. Což byl, zdá se, skvělý tah. V nejlepších momentech z Your Favorite Toy totiž sálá stejně nakažlivá punková energie, která byla určující pro rané období kapely. Typickým příkladem je riffová sebejistota titulní skladby, stejně jako nabroušená Of All People, která evokuje singl I’ll Stick Around z roku 1995, jen jejím textovým terčem není Courtney Love, ale drogový dealer, kterého Grohl znal v 90. letech a který zázračně unikl smrti a chaosu, které pomohl zasít. Spit Shine a Amen, Caveman jsou dalšími vynikajícími songy kombinujícími punkově zběsilé tempo s nakažlivou me-

lodií. Je to i díky čerstvému rytmickému motoru - na desce se poprvé objevuje nový bubeník Ilan Rubin, bývalý člen Nine Inch Nails, který obstál na výbornou; nejlepší skladby jsou většinou ty, ve kterých udává tempo právě on. Další příjemnou připomínkou starých časů bez přehnaného sentimentu je znovuobjevený vokální projev Davida Grohla. Nebojí se jít do křičených poloh jako kdysi, byť texty nikdy nebyly jeho silnou stránkou. Ti, kdo by hledali mezi řádky náznaky toho, jak se vypořádal s konsekvencemi skandálu s vlastní nevěrou, budou zklamáni, většina textů je jako dřív jen nutným doplňkem hudby, na čemž se nic zásadního nezměnilo. Jedinou světlou výjimkou je introspektivní song Child Actor, který zkoumá konflikt mezi potřebou uznání a kritickou sebereflexí. Sečteno, podtrženo, Your Favorite Toy je jen pár skladeb od toho, aby se stalo nejdůležitějším albem Foo Fighters od jejich The Colour and the Shape z roku 1997. Alespoň prozatím si vzpomněli, že jim ten neokázalý punk, hraný rychle a nahlas, sedí mnohem lépe než průměrný, byť stadiónový dad-rock.

→ www.foofighters.com

Gorillaz

The Mountain

„Víš, nejtěžší je rozloučit se s někým, koho miluješ,“ zpívá Damon Albarn ve skladbě Orange County, která tvoří jádro devátého alba Gorillaz. Jak později sám Albarn řekl, Britové si s vyrovnáváním se smrtí nevědí příliš rady, ale v Indii, kam se spolu s Jamie Hewlettem vydali hledat klid po smrti svých otců, tomu tak není. Jde o možná nejucelenější opus od Plastic Beach s nejdivočejší škálou skvěle fungujících hostů od bizarních Sparks, přes frontmana Idles Talbota, až po Paula Simonona z The Clash. Jak se sluší a patří, nechybí ani hosté z onoho světa. Mistr rytmu Tony Allen opakuje v písni The Hardest Thing mantru „Oya E dide erori“, což v překladu znamená „jsme připraveni, pojďme“, zatímco Mark E. Smith (The Fall) předvádí svůj surrealismus v raveové hororové show Delirium. Jejich posmrtná účast je dojemným svědectvím o tom, jak umění přežívá nás všechny. The Mountain je album, které oslavuje lásku, kterou po sobě zanecháváme, lidi, které ovlivňujete a to, jak jsme si nakonec všichni rovni, když je po všem.

Harry Styles

Kiss All the Time. Disco, Occasionally

Crystalpunk

Debutové album belfastského dua, které se zabývá identitou na osobní i národní úrovni, využívá syrovou energii k propojení industriálních, post-punkových a techno elementů do strhujícího dance-punku. Bývalí studenti filmové školy Queen’s University Belfast a zároveň spolubydlící Ross Cullen a Ben Goddard na sebe strhli pozornost už v roce 2023, kdy dostali Northern Ireland Music Prize za nejlepší živé vystoupení. Svůj sound sami popisují jako ‘trauma techno‘, přičemž jako největší hudební vlivy zmiňují Nine Inch Nails, The Prodigy a Underworld. Jasně, nejsou jediní, kdo se snaží spojit taneční parket s mosh pitem. Jenže na rozdíl od ostatních jejich hudbou prostupuje intenzita, která jim pomáhá vyniknout. Asi nejsilnějším momentem alba je skladba Béal Feirste; halucinogenní reminiscence skvělé Born Slippy od Underworld, song o vlastní identitě, solidaritě a jednotě. Jednotě v protikladných zvukových krajinách, které Chalk spojuje.

Ach, jak nesnadný je život popové superstar! Od vydání posledního alba Harry’s House z roku 2022 prošel život někdejšího člena One Direction zásadními změnami. Styles se snažil získat kontrolu nad svým soukromím, přičemž volný čas věnoval cestování a hledání nového životního rytmu. Zatímco před čtyřmi lety neuplynul den bez příspěvku o jeho vztazích, dnes uvidíte spíš fotky z jeho běhu. Výsledkem je i aktuální album, které působí osvobozeně a plné světla, a to i v melancholičtějších momentech. Z hudebního hlediska se přístup hvězdy, která přijímá každou výzvu, promítá i do desky. Jde o nejodvážnější počin jeho kariéry, na kterém zkouší zcela nové věci. Úvodní singl Aperture udává tón celého alba svou elektronickou kompozicí notně inspirovanou LCD Soundsystem, i když tu a tam přichází s odbočkami. I životní výkyvy mají svou hodnotu a mohou posunout hudební vývoj nečekaně čerstvým směrem, čehož je toto album důkazem. Přestože ne všechno funguje, i tak jde o velmi solidní kus Harryho diskografie.

Pokud jste si mysleli, že zákaz vstupu do různých zemí a hněv politiků stačí k tomu, aby irské trio Kneecap zmírnilo kritiku britské přítomnosti v Irsku a mezinárodního imperialismu obecně, šeredně se mýlíte. Od svého vstupu na scénu se prezentují jako radikálové, připravení postavit se všem, kteří se snaží udusit zbytky irského republikanismu. Mladí lidé z jejich generace upřednostňují práva irského jazyka a migrantů, vidí paralelu mezi útlakem irských katolíků a Palestinců a mají touhu být svědky konce britské přítomnosti na severu a sjednocení Irska. Na novém albu Fenian Kneecap spolupracovali s producentem Danem Careym, který jejich hněv napěchoval do papiňáku plného explozivního post-punku, bass music a něčeho, co připomíná hity zlaté éry MTV. Fenian se sice může pochlubit propracovanějšími skladbami a jasně formulovanou revoluční politikou, ale jsou za ním stále ti samí kluci ze západního Belfastu, kteří dělají rozruch právě a hlavně proto, aby se pokusili přivést ty špatné herce současné politické šarády k zodpovědnosti.

Staré dobré výpravy za kulturou…

Odlepte oči od obrazovky, ohákněte se a vyražte do divadla!

Hříšní lidé města pražského

Divadlo ABC

V Česku jsou televizní detektivky tak oblíbené, že už to dotáhly i na prkna renomovaných divadel. Možná si řeknete, že to není dobrý nápad stavět Detektiva Martina do Národního, protože Donutil už v něm byl a nemělo to slavný konec. Jenže tohle není Martin a taky to není Národní. Naopak, do pražského ABC se detektivka ze staré Prahy tak nějak hodí. Tomáš Pavelka v roli vrchního policejního rady Vacátka tu spolu s osvědčeným trojlístkem detektivů Mrázek-Brůžek-Bouše vyšetřuje několik zdánlivě nesouvisejících případů, v nichž hraje roli věštec, učitelka, syn továrníka i pár účinkujících z oblíbeného kabaretu. → www.mestskadivadlaprazska.cz

Když nedopnete sako, je tu výstava…

Radostný výlet

Činoherní klub

Humor Ondřeje Sokola je specifický, ale když vám sedne, budete nadšeni jak z jeho moderování, tak z jeho režijního zpracování. Tím nejnovějším je veselá i smutná dvouaktovka trojnásobného držitele Pulitzerovy ceny Thorntona Wildera, kterou nastudoval herecký tým z pražského Činoheráku. Vše začíná Dlouhým Štědrým večerem, pokračuje přestávkou a končí Radostným výletem do Trentonu a Camdenu. Na tenhle road trip napříč časem i prostorem s vámi vyrazí skvělá Lucie Žáčková, Julie Stejskalová, charismatický Martin Finger, Václav Šanda s Jakubem Burýškem a v neposlední řadě i výše zmíněný Ondřej Sokol. → www.cinoherniklub.cz

Bez konce a začátku

Volmanova vila, Čelákovice

I když se svým objektivem už dávno nefotí válečné konflikty, ani pákistánské překupníky heroinu, její tvorba má i tak neuvěřitelnou duši a hloubku. Alžběta Jungrová má navíc skvělý cit pro místa, kde své dílo prezentuje. V minulosti to byl třeba Benediktinský klášter v Rajhradě nebo stará prádelna v nemocnici na Karlově. Teď díky jejím fotografiím ožívá slavná funkcionalistická Volmanova vila, kde si Alžběta opět hraje s citlivou instalací snímků na odrazové plochy, průhledy i polopropustné materiály. Na výstavu je nutné si z kapacitních důvodů rezervovat vstup předem, tak pozor na to! → Od 28. května do 31. srpna 2026, www.vilavolman.cz

Corbijn, Anton

Fotografiska, Berlín

Když se zadíváte na ikonickou černobílou fotografii z roku 1980, na které je zachycena zcela zahalená Nina Hagen, po jejímž boku stojí zcela nahá zpěvačka Ari Up, nejprve vás napadne, že tahle fotka má hloubku. Pak vám dojde, že během jejího focení to musela být pořádná jízda. Už vůbec vás ale nenapadne, že fotograf, který stál za objektivem, býval zakřiknutým klukem z malého nizozemského ostrova, který vyrůstal v rodině místního faráře. Možná právě proto jsou fotografie Antona Corbijna tak uhrančivé a plné emocí. Na výstavě v berlínské Fotografisce si jich můžete prohlédnout téměř 150 a nebudou mezi nimi chybět ani ikonické portréty

Depeche Mode, U2, Rolling Stones nebo třeba Kurta Cobaina. Ty všechny stihl nafotit během své více než padesát let trvající kariéry, kterou začínal na přelomu 70. a 80. let minulého století v Londýně. Ten tehdy pulzoval nespoutanou energií kapel jako The Clash nebo Joy Division. Právě je se Antonovi podařilo nafotit už desátý den po příjezdu do Londýna. Pravda, bylo to podvodem (předstíral, že pracuje pro významný nizozemský časopis), ale snímek udělal a otevřel si tak cestu k dalším. Corbijn, který vloni oslavil sedmý křížek, během své kariéry fotil jak o život. Kromě toho stihl ještě natočit desítky hudebních videoklipů pro umělce jako U2, Metallica, Coldplay, Nick Cave nebo natočit celovečerní film o smrti Iana Curtise ze skupiny Joy Division. Tenhle chlapík je prostě renesanční osobnost a jeho retrospektivní berlínská výstava to jen dokazuje. → Od 9. května do 20. září 2026, berlin.fotografiska.com

„Fotoaparát je úžasný nástroj, jak se spojit s lidmi, dát si nějaký smysl, něco někomu sdělit. To jsem objevil už v mládí, protože jsem byl nesmírně plachý. Zároveň mě ale poháněla touha s fotoaparátem něco vytvořit — a ta překonala mou plachost.“

Anton Corbijn

Na Slovensku se jeho prozaický debut „Všechno je v pořádku, všude je láska“ stal literární událostí. Jako jedna z nejlepších knih loňského roku byla přijata i u českých čtenářů. Se spisovatelem Michalem Tallem (33) jsme si povídali o tom, jak se mu tvoří v dusivé atmosféře slovenské politiky nebo kde stojí zvláštní malá stavba, která ho inspirovala k povídce Domy jiných tvarů.

TEXT David Hron

Nepředvídatelné zvraty

naší každodennosti

Při čtení vašich povídek si mnozí čtenáři kladou otázku: „Kam na tyhle příběhy chodí?“ Odkud tedy čerpáte inspiraci pro zvláštní události a nepředvídatelné zvraty ve svých textech?

Je to různé, jsem ovšem typ autora, který rád poslouchá náhodné cizí rozhovory, pozoruje své okolí a přitom tráví nezdravě mnoho času čtením zpráv a více či méně obskurních informací z nejrůznějších oblastí. V případě zvláštních událostí a zvratů v knize mám pocit, že paradoxně do jisté míry kopírují princip fungování naší dnešní reality: stačí si kdykoli přečíst zprávy – většina toho, co se ve světě kolem nás děje, mi připadá přinejmenším zvláštní. Kdo by například řekl, že se po novém roce začneme kvůli uraženému egu Donalda Trumpa intenzivně zabývat možnou americkou invazí do Grónska? Nepředvídatelné zvraty mé knihy nejsou o nic absurdnější než nepředvídatelné zvraty naší každodennosti.

Vaše tvorba bývá označována jako fantazijní, hororová či vychýlená z reality. Jiní čtenáři ji zase označují za „slušný

úlet“ a spekulují o inspiraci psychedeliky. Jak tyto interpretace vnímáte?

Spekulace o vlivu psychedelik mě docela baví; kdyby tak lidé tušili, jak nudný je ve skutečnosti můj život! Dlouhá léta nepiji alkohol, o jiných látkách ani nemluvě. Jsem nervózní, když po desáté večer náhodou ještě nesedím doma v tichu s knížkou nebo filmem. Na to, aby mi současnost připadala děsivá, nepotřebuji žádné speciální látky. Ale to vychýlení z reality se mi zdá přesné. Celá naše realita je vychýlená. A k inspiracím takzvanou žánrovou, především fantazijní a hororovou literaturou, se rád hlásím – tyto žánry jsou mi blízké od dětství a domnívám se, že i jejich prostředky dokážeme účinně mluvit o problémech našeho světa. Tak či onak, jako autor jsem vděčný za jakoukoliv interpretaci; u tohoto typu prózy, v níž zůstává mnoho nevysloveného, neexistují správné ani nesprávné.

Jedna z povídek – Domy jiných tvarů – pracuje s motivem starých malých staveb, které se náhle objeví ve městě bez jasného původu. Zmínil jste, že inspirací pro vás byla skutečná událost

v Norsku. Můžete prosím prozradit, kde se onen dům nachází?

Ten domeček se skutečně nachází ve městě Stavanger, konkrétně v přístavu. Alespoň tedy doufám, že tam stále stojí – čas od času si to kontroluji na Google Maps, jestli se mi to celé jen nezdálo. Pokud se na něj chce někdo podívat, stačí se na Street View projít po stavangerské ulici Bekhuskaien. První týden svého pobytu jsem totiž přes přístav chodil každé ráno a přísahal bych, že tam nestál. Po pár dnech se mi najednou před očima zhmotnil doslova z ničeho.

Myslíte při psaní na čtenáře? Pracujete vědomě s napětím, nevyřčeným a překvapivými zvraty, nebo necháváte příběh plynout bez ohledu na čtenářská očekávání?

Navzdory možnému zdání je v mém prozaickém psaní prakticky všechno výsledkem vědomých rozhodnutí. Povídky se snažím mít promyšlené a naplánované do nejmenšího detailu a o svých postavách toho potřebuji vědět mnohem víc, než nakonec prozradím ve výsledném textu. Na čtenářstvo

Svou první básnickou sbírku Antimita vydal Michal Tallo před deseti lety. I další básně pod tituly „Δ“ a „Kniha tmy“ byly přeloženy nejen do angličtiny a němčiny, ale také do polštiny, řečtiny, japonštiny nebo ukrajinštiny. Pracuje jako překladatel – do slovenštiny přeložil knihy britského autora Seána Hewitta a australského spisovatele Andrewa McMillana. Za povídkovou sbírku „Všechno je v pořádku, všude je láska” získal Cenu Nadácie Tatra banky.

myslím do té míry, že je pro mě důležité dívat se i na vlastní text s odstupem, nechat ho po dopsání uležet, vrátit se k němu pokud možno „cizíma“ očima a snažit se ho číst tak, jako bych nebyl jeho autorem. Jen tak si dokážu všimnout problematických míst nebo přesněji posoudit, jaký má ta která povídka pocitový účinek na čtenářstvo – a zda to odpovídá mému autorskému záměru.

Další fází je také konzultování prvních verzí povídek s okruhem několika blízkých lidí, jejichž názoru důvěřuji a kteří mě dokážou upozornit, pokud něco nefunguje. Důsledkem samozřejmě je, že všechny povídky následně velmi intenzivně edituji, přepisuji a měním.

Vaše sbírka povídek se objevila v řadě českých žebříčků nejlepších knih loňského roku. Jaké pocity ve vás tento ohlas u českých čtenářů vyvolává?

Velmi mě to těší, vždyť kterého autora by zájem o knihu netěšil? Při psaní pro mě bylo důležité, aby byla kniha pokud možno univerzální, aby podobně působila nejen na slovenské čtenářstvo, ale ideálně na kohokoli a kdekoli (samozřejmě v rámci možností mezikulturního přenosu). Přesto tyto věci nejde vždy dopředu úplně odhadnout a to, že kniha výrazně rezonovala na Slovensku, automaticky neznamenalo, že tomu tak bude i v Česku nebo jinde. V jistém smyslu se mi tedy ulevilo – za krátkou dobu od vydání už v českých médiích vyšlo i několik pěkných recenzí a chodí mi také hodně čtenářských reakcí na Instagramu. Jsem za to všechno velmi vděčný. Nic z toho by se ale nestalo bez práce skvělé redaktorky z nakladatelství Paseka, Barbory Klimtové, která knihu takříkajíc „objevila“ pro český knižní trh. Bez jejího nadšení a profesionality by výborný překlad Martiny Bekešové asi nevznikl.

Jste básník a překladatel – co vás tentokrát vedlo k napsání prózy? V něčem to byl vlastně úplně přirozený vývoj. Do psaní poezie se nutit nedokážu, musí ke mně takříkajíc přijít sama, a to se od dokončení rukopisu

mé třetí básnické sbírky jaksi neděje. Na druhou stranu prózu je jednodušší si takříkajíc „vysedět“ – její psaní je jiný proces, vzniká úplně odlišně. A na rozdíl od básnického psaní mi to prozaické v posledních letech spíš „jde“. Navíc jsem už delší dobu cítil, že mě zajímají témata, která dokážu funkčněji zpracovat právě takto; v básni by se možná až příliš uzavřela do sebe, nebo by se naopak rozplynula.

Aktuálně pracujete na románu, který má vedle obvyklých obskurních motivů výrazněji reflektovat také politická témata. Jak se vám zatím píše a kdy se můžeme na knihu těšit?

Nacházím se ve fázi, kterou bych si asi ještě nedovolil nazvat psaním. Nějaké pasáže sice nahozené mám, ale jinak zatím spíš plánuji, promýšlím příběh a postavy, rešeršuji, dokonce si kreslím vývojové oblouky a grafy se vztahy mezi postavami. Momentálně mám kolem čtyřiceti stran poznámek a asi je nejvyšší čas přestat si dělat poznámky a pustit se do samotného psaní, jinak ty poznámky nakonec budou delší než kniha samotná. Doufám, že se mi v nejbližších měsících podaří tomu plnohodnotně věnovat. Sám pro sebe jsem si stanovil deadline první ucelenější verze rukopisu na konec roku. Snad je to realistický a ne naivně optimistický termín.

Jak se vám v současné politické a společenské situaci na Slovensku píše a tvoří?

Zřejmě nepřekvapí, že velmi špatně. Jedna věc je příšerně dusivá atmosféra neustálé úzkosti, hněvu a nepřátelství, která je v této zemi už roky politicky přiživována, druhá, z praktického hlediska ještě závažnější, je systematická destrukce kultury ze strany současného vedení ministerstva, zejména současné ministryně, té, jejíž jméno nevyslovujeme (mimo jiné proto, že lidem z kulturní obce, kteří jsou kritičtí k jejím krokům, pravidelně rozesílá žaloby a některým už soudně zakázala o ní mluvit – bohužel nežertuji).

Slovensko mělo před nástupem této vlády jeden z nejlepších a nejtransparentnějších systémů veřejné podpory kultury v našem regionu, česká kulturní scéna nám ho otevřeně záviděla. Díky dotacím a stipendiím udělovaným odbornými komisemi se rozběhlo a profesionalizovalo množství festivalů, akcí, nakladatelství, časopisů a dalších projektů, autorstvo za svou práci konečně dostávalo důstojné honoráře. To všechno bylo zničeno. Momentálně denně sledujeme zavírání kulturních center v regionech i v hlavním městě, zánik festivalů, vychází méně knih, mnohé časopisy byly zlikvidovány, nejschopnější lidé hromadně odcházejí do zahraničí. Asi je třeba to považovat za varovný příklad i pro Česko. Nevím, zda škody napáchané současnou slovenskou vládou bude vůbec ještě možné napravit. A příliš velkou naději mi nedává ani dnešní opozice.

Uvažoval jste někdy o odchodu do zahraničí?

Nu, snad mohu prozradit, že jsem o tom uvažoval – a už i douvažoval. Letos se definitivně plánuji odstěhovat, i když (alespoň zatím) jen do Prahy, kde už mám vybudované určité zázemí, blízké lidi a kde už teď trávím hodně času. Rozdíly mezi Slovenskem a Českem možná nejsou až tak velké, ale v Praze se mi přece jen dýchá o něco méně úzkostně.

Příběhy o neschopnosti uniknout z míst, která si nosíme všude s sebou, vydala Paseka.

Průvan na poličce…

Nové knihy, které rozhodně nezůstanou ležet ladem

Tadej Pogačar: Nezastavitelný

Je mu teprve 27 let a přitom už stačil vyhrát všechno, co je ve světě cyklistiky možné. Tadej Pogačar prostě není jen další profi cyklista, ale světový fenomén. Jeho životní příběh z pera sportovního novináře Andyho McGratha si teď můžete přečíst v češtině. Andy McGrath, Universum

Samotáři

Autor skvělé knížky Ten, koho přece znám, přichází po letech s novinkou. V ní vypráví příběh důchodce Huberta Birda, který žije spokojený život. Tak ho alespoň prezentuje před svou dcerou, která žije na opačném konci světa. Jeho lež ale cosi naruší a...

Mike Gayle, Kniha Zlín

Football: The Impossible Collection

Hinterland

Odborná, leč díky nádherným fotografiím čtenářsky vstřícná, kniha si letos odnesla cenu Magnesia Litera. Celá se točí kolem archeologických pokladů, které se ukrývají v severočeských pískovcových krajinách. A ve vás zase probudí zvědavého kluka. Petr Pokorný a Petr Šída, Kodudek

Rory Smith je chlapík, který se fotbalu věnuje už přes dvacet let. Nikdy ho nehrál, ale hodně toho viděl a osm let pracoval jako fotbalový korespondent pro The New York Times. Teď vytvořil tuhle bibli, která mapuje stovku zásadních momentů fotbalové historie. Je velká, zdobí ji 3D kopačák a váží dvanáct kilo, takže si to zaslouží vlastní oltář. Rory Smith, Assouline Muž, který se bál žít

Máte pocit, že váš život je fajn, ale zároveň nuda a šeď? Přečtěte si příběh chlapíka, který se vším seknul a vydal se na Svatojakubskou cestu. Kdo ví, jestli tahle knížka na pomezí beletrie a osobního rozvoje nerozjede ve vašem životě nějakou pozitivní změnu. Miguel Ángel Montero, Metafora

Černý kos

Česká mrazivá detektivka oceněná Magnesií Literou? Bereme. Tahle se odehrává před třemi lety a je vzdáleně inspirovaná skutečnými událostmi. O co jde? O zmizelé děti, dávné zločiny a o osudy, které se po letech opět protnou. Jiří Klečka, Host

Rudolf Merkner (53), scenárista legendárního seriálu Vyprávěj, se osmnáct let po premiéře vydal na influencerskou dráhu. Na sociálních sítích vzpomíná nejen na psaní slavné retrosérie, ale i na zážitky z natáčení. Tvůrce a vysokoškolský pedagog, který je podepsaný také pod filmy Bobule nebo Rafťáci, nám odhalil poklady ze své knihovny – punkovou knížku, kterou objevil už v sedmé třídě, nebo autobiografii Miloše Formana, díky níž se naučil psát film.

TEXT David Hron FOTO David Turecký

Návod na film mám od Formana

Kdo vás přivedl ke knížkám?

Maminka. Pamatuji si takový výjev z dětství – máma řekla: „Jdeme spát, dobrou noc.” Sama si lehla do postele a začala si číst knížku. Přitom byla inženýrka, stavěla jaderné elektrárny. Neměla vůbec nic společného s literaturou, i když moc hezky malovala. Když jsem se pak hlásil na filmovou a televizní tvorbu na Střední průmyslové škole sdělovací techniky, tak mě od toho všichni zrazovali: „Zkus to, ale těch lidí je hrozně moc. To by byla náhoda, kdybys v tom byl úspěšný.“ Někdy o tom přemýšlím – co to vlastně bylo za puzení.

Na mou otázku, co je vaše nejoblíbenější kniha, jste z knihovny vytáhnul hned tři svazky. Které to jsou?

Rozhodně Do posledního dechu od španělského režiséra Louise Buñuela.

Tu jsem dostal v sedmé třídě a odjel s ní na lyžák, aniž bych věděl, o čem

je. Buñuel byl největší surrealista, kamarád Salvadora Dalího a André Bretona. Byli skuteční pankáči, narušovali konvence. Já si myslel, že to napsal nějaký velmi důležitý pán a celou dobu si pak říkal: „To snad není možný!” Například tam čtete, parafrázuji: „Tak jsme si s Dalím sedli a řekli si, že jsme dlouho neudělali žádnej skandál. Čteme noviny. Píší o nějakém francouzském generálovi, který dostal vyznamenání. Napsali jsme mu dopis, že většího debila jsme opravdu dlouho neviděli, že se stydíme za jeho výkony. A poslali jsme to na ministerstvo. Dalších deset let jsme do Francie nesměli. Vyhostili nás do Španělska.“ Nebo: „Jeli jsme tramvají a Dalí měl pocit, že už dlouho nic neudělal, když uviděl slepce. Vzal mu hůlku, a tou holí ho ztloukl. Vyhodili nás z tramvaje.“ Nebo: „Bar v Toledu – po každém šampaňském jsme vystřelili ránu z děla.” Byli to pankáči, kteří chtěli po impresionismu

a expresionismu, tvořit svobodně. Luis Buñuel natočil v roce 1929 Andaluského psa, nejslavnější surrealistický film. V knížce na něj vzpomíná, parafrázuji: „Šel jsem na projekci a narval jsem si do kapsy oblázky. Když začnou pískat, že to je hnusný, tak to po nich začnu házet a uteču.“ Já to četl v sedmé třídě a říkal si, že je to naprostej úlet. Do posledního dechu fakt doporučuju, je to geniální kniha.

Další knížku máte… okopírovanou?

Ano, takhle si ji četla moje máma, vytištěnou na xeroxu ve formátu A4. Tenkrát si lidi knížky xeroxovali a vzájemně si je půjčovali. Je to Co já vím? od Miloše Formana. Dostala se mi do rukou znova, když jsem studoval FAMU a zjistil jsem, že Forman byl živočich s neuvěřitelnou energií. Neměl rodiče, trpěl psychickými problémy, občas se i zhroutil, ale mezitím psal o tom, jak obsazuje herce, jak píše příběh, co

je důležité pro gradaci příběhu. Zjistil jsem, že je to ta nejlepší kniha, podle níž se mohu naučit psát filmy – taková bible příběhu. Díky Formanovi jsem přišel na to, že „filmová adaptace je otázkou zdravého rozumu a dílem jisté troufalosti.” Nebo že: „Při psaní scénáře se řídím pouze několika málo pravidly. Odmítám ztrácet čas probíráním obecností. Každý nový nápad vkloubím do toho, co mám už napsané.” Tyhle Formanovy hlášky jsme si spolu s Tomášem Bařinou, se kterým jsem studoval FAMU a později natočili i Bobule, rádi citovali. Forman, aniž by to věděl, nám dal návod, jak se dělá film.

A co jste se naučil z této knížky – Příručka filmaře–amatéra?

Tu jsem si koupil poté, co jsem dočetl Buñuela. Říkal jsem si, že když chci být filmař, tak si musím koupit nějakou příručku. Tak jsem jí začal listovat a říkal si: „Hm, tahle kamera se mi líbí. Tady jsou základy ostrosti, jak se správně svítí, popis správné délky kotouče.”

Až na konci jsem zjistil, že je to samá technika, že tomu vůbec nerozumím, a nikdy jsem ji skutečně nečetl.

Která kniha je pro vás nejcennější?

Mým snem jsi prošla, což je moc hezká sbírka básní, výběr od nejznámějších českých autorů jako je Jaroslav Seifert, Josef Hora nebo Jan Skácel, ale hlavně miláček František Halas. Z ní jsem vždycky recitoval holkám, když jsem byl mladý. Ale nezabralo to. Tak snad teď. (směje se)

To je pěkný oslí můstek k těmto sešitům – verše psané na stroji, stránky sešité svorkami. Co je to?

Na střední škole jsem miloval jednu holku, a tak jsem ji pořád psal básničky. Tahle sbírka je z roku 88. Když mě pak na vysoké škole učila paní doktorka Helena Kupcová, dával jsem jí básničky přečíst. Úžasná žena, můj životní guru. Řekla mi: „No, Rudolfe, je to hezký, ale zanechte té mladistvé poezie a začněte psát prózu.“ Tak jsem začal.

Ty vaše mladistvé básně jsou nádherně graficky zpracované. Samotného mě to po těch letech překvapuje, ale tehdy jsem chodil do lidové školy umění na výtvarku, takže jsem si sbírky sám ilustroval. Výtvarno pro mě bylo na prvním místě. To až později jsem začal mít pocit, že bych k tomu měl ještě něco napsat. (směje se)

Jaké knížky najdeme ve vaší knihovně?

Moje knihovna zabírá od antické literatury, přes renesanci a baroko, až po druhou polovinu 20. století. Plus tu mám spoustu odborné literatury – filmařské, filozofické. Studoval jsem literaturu na Univerzitě Karlově, kde jsme měli množství literárních seminářů. Četli jsme pořád. První a druhou polovinu 20. století české literatury tak mám de facto zmáklou. Znám všechny hlavní vlivy i spisovatele, protože jsem měl skvělé profesory – hlavně paní doktorku Helenu Kupcovou, ale i třeba profesora Vladimíra Křivánka, který vedl seminář, na nějž jsme museli každý týden přečíst novou knížku.

Vidím tu spoustu knih, které se pojí k vaší práci scénáristy a režiséra. Ale čtete i mimo svou profesi?

Teď mám období, kdy čtu detektivky. Objevil jsem Eda McBaina a jeho 87. revír, takový roman noir, kriminálka z New Yorku 60. až 70. let. To miluju. Dokonce jsem si napsal seznam všech jeho knížek, skupuju je v antikvariátech a všude možně na databázi knih.

Najdeme u vás i nějaké knížky, do kterých jste nahlížel, když jste psal scénář k seriálu Vyprávěj?

Nenajdete, protože Vyprávěj jsem psal podle své rodiny, vycházel jsem z našich zážitků. To spíše najdete archiv fotoalb, rodinných vzpomínek. Nicméně když jsem dával dohromady scény z kontextové historie, tak v té době, v roce 2006 až 2007, neexistovala žádná odborná komplexní knížka o novodobých českých dějinách. Prostě nebyla. Ptal jsem se tehdy historiků, jako je Petr Charvát nebo Petr Čornej –což je mimochodem jedna z největších kapacit u nás, a napsal například knihu o Janu Žižkovi. Ale konkrétní literatura k dispozici nebyla. Internet taky nebyl tak rozvinutý. Jediná kniha, podle které jsem se orientoval, byla Kronika lidstva, která na každé stránce popisuje významné události konkrétního roku.

Neostýchal jste se tenkrát psát o životech svých příbuzných?

Ne, to je až dnešní téma. Řekněte, jaký máte rádi film? Zlatí úhoři? Ostře sledované vlaky? Obecnou školu? To jsou všechno vzpomínky na dětství.

Pro mě dobrý film nebo dobrá literatura vždycky nějakým způsobem popisuje příběh samotného autora. Dokonce už si dneska dělám takový malý průzkum – podle energie autora zjistíte, jaká je energie jeho hlavních postav. Je to

„Když mě na vysoké škole učila paní doktorka Helena Kupcová, dával jsem jí své básničky přečíst. Úžasná žena, můj životní guru.

Řekla mi: „Je to hezký, ale zanechte té mladistvé poezie a začněte psát prózu.“ Tak jsem začal.“

Rozsáhlá knihovna Rudolfa Merknera zabírá od antické literatury, přes renesanci a baroko, až po druhou polovinu 20. století. Vlastní též spoustu odborné literatury – filmařské, filozofické.

„Doba kina končí. To, o co jsem se celý život snažil, se mění, a já to nemohu

nijak ovlivnit. Ale protože mám rád výzvy, řekl jsem si, že se taky musím změnit, že půjdu s kůží na trh, a začal jsem si sám „patlat“ videa.“

fascinující. Nejlépe je to vidět asi na Stevenu Spielbergovi – to je malej kluk, který touží po dobrodružství. Stejně jako Françoise Truffaut nebo Bohumil Hrabal – jejich hlavní hrdina vypadá jako sám režisér nebo autor. Myslím si, že základ dobré literatury je záznam vzpomínek, který je založený na pravdivosti. A pravdivost vyvěrá z toho, že to máte nějakým způsobem prožité. V jakém žánru to potom použije, už záleží na naturelu autora.

Dneska tohle téma otevírá film Sbormistr…

Tu problematiku neznám dopodrobna, ale řeknu vám, jak to řeším já. U rodiny Dvořákových z Vyprávěj nenajdete nic, jako bylo u nás doma, i když jsou to vzpomínky nás všech. Každá postava – Eva, Karel, Josef, Jana – spotřebovala minimálně tři až čtyři skutečné příběhy. Veronika Freimanová sice vypadá jako moje maminka, ale vlastně hraje mojí babičku. Moje teta Magda, která je předobrazem postavy Evy Dvořákové, nezažila ani desetinu toho, co Andrea Růžičková v našem seriálu. Jejich charaktery jsou namixované, což je v pořádku. Nikdo se nemůže poznat. A vždycky se všech ptám: „Když mi to budeš vyprávět, možná to bude v seriálu. Nevadí ti to?“ A oni se vždy smějí a řeknou: „Nevadí.”

V jednom vašem instagramovém videu ale říkáte, že nikdo z vaší rodiny si nedokázal představit, jak úspěšný ten váš seriál bude.

To je pravda! Dokonce si pamatuji, jak jsme seděli u tety Magdy a ona říkala: „Rudíku, klidně si to tam napiš. Třeba to někdo i uvidí.” Říkal jsem jí: „Teto, vždyť já ani nevím, jak to dopadne, jestli to někdo uvidí.“

Co rodina říkala, když jste pak s Vyprávěj sbírali jednu cenu TýTý za druhou?

To nikdo neřešil. (směje se)

Díky repríze seriálu Vyprávěj jste se dal na influencerství. Jak k tomu došlo?

Loni jsem natočil film Milion, do kterého jsem vložil mnoho úsilí. Myslím, že se nám podařilo natočit hezký film, ze kterého jsou diváci nadšení, ale lidi už do kina zkrátka nechodí. Na filmu jsme projeli poměrně velké peníze. Návštěvnost kin se totiž každým rokem propadá přibližně o deset procent. Když jsme před dvěma lety natočili s mojí bývalou ženou Janou Bernáškovou film Jak přežít svého muže, přišlo na něj 150 tisíc lidí. Byl jsem tehdy naštvaný, že je to málo, protože Bobule měly 400 tisíc diváků, Rafťáci 600 tisíc – o ničem jiném se nemluvilo – byly to highlighty doby. Dneska ani nevím, jestli si vzpomenete, který film letos vyhrál Českého lva? Doba kina končí. To, o co jsem se celý život snažil, se mění, a já to nemohu nijak ovlivnit. Ale protože jsem od dětství inovátor a experimentátor, a mám rád výzvy, řekl jsem si, že se taky musím změnit, pokud se tím chci dál živit, že půjdu s kůží na trh, a začal jsem si sám „patlat” videa. Už jsem si na nich namohl palec a koupil jsem si asi třetí mikrofon, ale už jsem dokonce pochopil nějaké ty zákonitosti, kdy příspěvky sdílet. A učím se pořád. Už spravuji nejen Instagram a Facebook, ale i TikTok a YouTube.

Kde máte nejvíce sledujících?

Na TikToku jsem úplně nejlepší. (směje se) Založil jsem si ho na konci ledna a měl jsem pět sledujících. Dneska mám čtyři tisíce a můj poslední příspěvek

o Bobulích vidělo 35 tisíc lidí. Mladé holky mi píší: „Já jsem díky Vyprávěj začala studovat historii. Je to můj nejoblíbenější seriál!” Přímá komunikace s divákem je fantastická. Jsem za to vděčný a hrozně mě to nabíjí. Z práce na posledním filmu jsem byl úplně vyřízený, z odezvy jsem měl depresi. A najednou jsem díky sítím v živé diskuzi o tvorbě. Teď jsem dopsal detektivku Případ pražské bestie, tak jsem zvědavý, jak na ni lidé zareagují. Vyjde na podzim, tak to budu vědět hned, protože když jsem nedávno dal sledujícím prostor na otázky, tak mi jich během jednoho dne položili tři sta. Každou moji odpověď vidělo tři a půl tisíce lidí. Musím říct, že jsem z toho pořád v šoku. Ale je to skvělý pocit.

Reading list podle

Rudolfa Merknera

1. Zabiják, Ed McBain, Naše vojsko, 1969

2. Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka, Petr Čornej, Paseka, 2019

3. Kronika lidstva, kolektiv autorů, Fortuna Print, 2003

4. Do posledního dechu, Luis Buñuel, Mladá fronta, 1987

5. Co já vím? Autobiografie Miloše Formana, Miloš Forman a Jan Novák, Atlantis, 1994

6. Sto roků samoty, Gabriel García Márquez, Odeon, 2006

7. Mým snem jsi prošla (z moderní milostné poezie české), kolektiv autorů, Mladá fronta, 1969

8. Souostroví Gulag, Alexandr Isajevič Solženicyn, OK Centrum, 1990

9. Hlava XXII, Joseph Heller, Naše vojsko, 1985

10. Příručka filmaře amatéra, Dénes Holló a kolektiv, SNTL, 1982

EVOLUCE

Mužů v Česku / 2020 - 2021

Letošní rok se nese v duchu oslav desátého výročí našeho časopisu. To nás přimělo vrátit se zpátky v čase, ponořit se do análů (nemyslete hned na nejhorší), zavzpomínat, to nejlepší z vybraných let oprášit a naservírovat v kontextu dnešní doby. Budete se divit, o čem všem jsme psali, ještě než to bylo trendy…

PŘIPRAVIL Petr Jansa

Jedeme dál

Rok 2019 byl úžasný. Vlastně nám v té době ani nedocházelo, jak moc! Mohli jsme cestovat, chodit do hospody, pracovat… Prostě jsme mohli žít, jak jsme chtěli… V té době náš vydavatel Miloš Štěpař kupuje od Babišovy Mafry skomírající časopis Dolce Vita a má s ním velké plány.

Jenže ono nikdy není nic tak, jak si to člověk maluje. Začátkem roku se začaly objevovat první zprávy o záhadném viru, který prý decimuje lidstvo. Nejdřív si všichni začali mýt ruce. Podnikaví Češi samozřejmě nelenili a zatímco ještě 20. února prodávali u stánků ve vestibulu metra palčáky a šály, už 28. února se sortiment změnil na dezinfekční gely a spreje. Šlo o první náznaky doprovázené hororovými zprávami, jak sousedka Kláry, která je sestřenicí Michala, jenž je nevlastním bratrem známého od Vojty, chytla ten virus a do dvou dnů bylo po ní! Postupně začali panikařit všichni. Všichni chtěli roušky, ale nikdo je neměl. Stánky z vestibulů metra zmizely a tak nezbylo nic jiného, než se spolehnout na známé, kteří uměli roušky šít. Ti s konexemi měli tyhle pomůcky dokonce značkové – tímto děkuji Petře Balvínové, že se o mě v hodině hrozící smrti postarala a poskytla mi stylovou a skvěle držící roušku v černobílém pruhovaném designu. Ale zpět do reality. V březnu vláda vyhlásila první „lockdown“. Začal platit zákaz nočního vycházení, zavíraly se hospody, omezoval se prodej v obchodech… Byly časy, kdy ven mohl vyjít jen ten, kdo vlastnil psa… Ehm – vážně se to dělo? Vážně jsme se všichni nechali zmanipulovat a rezignovali na své svobody? Čísla však byla neúprosná. Zemřelo mnoho lidí, zkrachovalo mnoho firem.

Jiné naopak posílily. Náš vydavatel a tehdejší šéfredaktor Miloš Štěpař nejen že protáhl Muže v Česku krizí, ale podařilo se mu opět nastartovat i časopis Dolce Vita, který se stal vlajkovou lodí celého vydavatelství. A zatímco jiní se báli jít si do Lidlu koupit rohlík, Miloš vyrazil na nákup dalšího titulu. Tentokrát v jeho košíku skončil ekonomický Týdeník Euro.

Dva nezapomenutelné roky se promítly do životů každého z nás. Dali jsme si pauzu od cestování, i ten největší workoholik byl nucen si odpočinout, započala zkáza kin, jak jsme je znali, a naopak raketově vzrostl vliv a příjmy streamovacích platforem. A mimochodem, koncem roku 2021 vydala ABBA po dlouhých 40 letech desku. Začalo se blýskat na lepší časy.

TITULKY, KTERÉ PSALY HISTORII

LEDEN – ÚNOR 2020 BŘEZEN – DUBEN 2020

KVĚTEN – ČERVEN 2020 ČERVENEC - SRPEN 2020

ZÁŘÍ – ŘÍJEN 2020 LISTOPAD – PROSINEC 2020

Zemřeli

S úmrtností nejen u nás, ale po celém světě, zamávala pandemie covidu-19, která se koncem roku 2019 vypravila z tržiště v čínském Wu-chanu na cesty do celého světa. Těžko dnes budete hledat někoho, kdo tehdy nepřišel o někoho blízkého.

A samozřejmě v tom nebyl jen covid, ale i spadlé vrtulníky atd… Na eskalátorech do oblak tak byla pořádná fronta.

Kobe Bryant 26. ledna 2020 Jiří Menzel 5. září 2020

Sean Connery 31. října 2020

Diego Maradona 25. listopadu 2020

Ladislav Štaidl 31. ledna 2021

Petr Kellner 27. března 2021

Princ Philip 9. dubna 2021

František Nedvěd 18. července 2021

Milan Lasica 18. července 2021

Jean-Paul Belmondo 6. září 2021

Miro Žbirka 10. listopadu 2021

Novinky z kultury

Nejprodávanější alba:

BTS Map of the Soul: 7 2020 5 milionů

Adele 30 2021 5 milionů

Nejúspěšnější filmy

Demon Slayer: Kimetsu 2020 472 milionů dolarů no Yaiba

Spider-Man: Bez domova 2021 1,92 miliardy dolarů

Nejnavštěvovanější filmy v Česku Ženská pomsta 2020 290 000 diváků

Náš vydavatel a tehdejší šéfredaktor Miloš Štěpař byl vždy mistrem minimalistických, leč účinných řešení. Jeho nejkratší editorial měl přesně čtyři slova. V covidových letech však byly mrazivě vypovídající: „Miloš Štěpař is unwell.“, napsal tehdy.

Spider-Man: Bez domova 2021 700 000 diváků

Nové seriály

Bridgerton 2020 Netflix

Hra na oliheň 2021 Netflix

Bílý lotos 2021 HBO

Kukačky 2021 Česká televize

TITULKY, KTERÉ PSALY HISTORII

„Nejvíc chlastají v Rusku. Ti co tam dokázali vydržet, to hlava nebrala. Po zápase začali, skončili ve čtvrtek, trochu se oklepali, potrénovali, odehráli zápas a od neděle znovu. Fyzicky byli přitom na hřišti úplně nesmrtelní.“

Jan Koller, fotbalista, únor 2021

Až budu jednou na ministerstvu…

V roce 2020 nám ve speciálním projektu „I’m in love with my car“ své miláčky na čtyřech kolech představili třeba Hynek Čermák nebo David Koller. Leopold Bareš ukázal svou retro Tatru 603-1, Martin Wichterle zase nablýskaný Wikow 7/28 sport – roadster. A ještě někdo nám před šesti lety vyparkoval svou káru z garáže – investiční konzultant a ředitel českého Jaguar Clubu Filip Turek! V rozhovoru nám mimo jiné sdělil zásadní myšlenku, která ho nepustila ani po šesti letech.: „Mám procestovaný celý svět a ekologie je pro mě zásadní téma.“ Uf – ještě že to ten kluk dotáhl až na Ministerstvo životního prostředí!

3 IKONY

Zásadní novinky představené v letech 2020 a 2021.

Balenciaga a další

V duchu hesla „kam vítr, tam plášť“ začaly módní značky vyrábět značkové roušky.

Zoom + Teams + Google Meet

Práce online a porady z domova daly vzniknout novým komunikačním platformám.

Pangaia

Vyhrály značky, které lidem prodaly myšlenku, že volnočasové oblečení je luxus.

Roční předplatné časopisu Muži v Česku

+

Alexmonhart

Discovery set šesti parfémů (6 x 3 ml) z kolekce The Lexicon of Eternity v minimalistickém dárkovém balení.

Nemůžete časopis sehnat ve vaší oblíbené trafice?

Aktuální číslo si nově můžete objednat také online za 95 Kč (stejná cena jako na stánku, včetně poštovného). Časopis pak během pár dní dorazí až do vaší schránky.

Kolekce šesti osobitých unisex parfémů je další kapitolou minimalistické značky, která se proslavila nadčasovými batohy, ledvinkami a dalšími lifestyle doplňky. Všechny parfémy z této kolekce fungují nejen samostatně, ale dají se i vzájemně vrstvit. Vzniká tím nekonečné spektrum unikátních vůní, které plně vyjadřují jedinečnost svého nositele. Myšlenka The Lexicon of Eternity tak zapadá do celkové filozofie Alexmonhart, jíž je stát se permanentní součástí vaší existence. Za značkou stojí designérka Alexandra Steklík Monhart, díky níž byl Alexmonhart v minulosti nominován na česká i zahraniční ocenění (Czech Grand Design, Roots of European Design) a sama Alexandra byla za své úspěchy zařazena časopisem Forbes Česko do žebříčku 30 pod 30. Za značkou stojí také Daniel Steklík, který se dlouhodobě pohybuje na pomezí brandingu, kultury a současné kreativní scény. V rámci Alexmonhart rozvíjí projekty, které propojují produkt s reálným kulturním kontextem – od autorských formátů až po mezinárodní spolupráce.

Více na www.alexmonhart.com 6 čísel za 570 Kč + dárek v hodnotě 2 190 Kč

Objednávejte na send.cz a muzivcesku.cz

Nové CLA Shooting Brake.

Nové hybridní a elektrické CLA Shooting Brake spojují elegantní, sportovní design s praktičností a větším prostorem pro vše, co vás žene vpřed.