Muži v Česku 3-4 2026

Ultimátní historie

Studia 54 + improvizovaná desková hra jako dárek pro vás k našim 10. narozeninám

Srdcerváč vol. 1

Představujeme první várku mladých mužů, kteří mají našlápnuto k velkým úspěchům.

PAULIE GARAND

Jeden z nejlepších českých rapperů bilancuje dvacet let své kariéry, mluví o splněných snech a prozrazuje, co bude dál…

Obsah

téma

22

Nakupování s nelidskou tváří

Jak se z výkladní skříně onlinu stalo pokřivené zrcadlo našich tužeb a proč jsou v téhle síti lapeni úplně všichni?

muž z obálky

34

Paulie Garand

Jeden z nejlepších českých rapperů oslavil dvacet let na scéně. My jsme mu při té příležitosti uspořádali oslavu v legendárním Studiu 54.

46

Srdcerváč

Představujeme náš nový celoroční projekt a spolu s ním první várku nominovaných mladých mužů, kteří mění svět kolem sebe.

dress code

60

Nothing succeeds like excess!

Už brzy uplyne půl století od otevření Studia 54 –nejslavnějšího tanečního klubu všech dob.

A my vám o něm prozradíme úplně všechno.

knihovna

150

Tomáš Staněk

Co má ve své knihovně výtvarník, milovník graffiti a autor bohatě ilustrovaného bedekru Periferní průvodce Prahou?

ŠÉFREDAKTOR Petr Jansa, petr.jansa@newlookmedia.cz ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA Miloš Štěpař, milos.stepar@newlookmedia.cz ART DIRECTOR Štěpán Bejr REDAKCE Václav Rybář, Kay Buriánek, Adam Maršál, Radek Kovanda, Jindřich Hubený, Michal Borský EXTERNÍ SPOLUPRACOVNÍCI Karel Hartl, Barbora Havlíková, Michal Houška, David Hron, Martin Kovář, Petr Manák, Dominik Merrel, Benedikt Renč, Vladimír Staněk, Soňa Šajdáková, Zdenka Tomis, Matúš Tóth, David Turecký, Vojtěch Velický

INZERCE Michaela Hromádková, Michaela.hromadkova@newlookmedia.cz, tel.: 602 853 496 / Andrea Manhartová, andrea.manhartova@newlookmedia.cz, tel.: 725 862 010 Hana Trněná Pavelková, hana.pavelkova@newlookmedia.cz, tel.: 737 217 000 / Sofie Mavromatidisová, sofie@newlookmedia.cz, tel.: 777 090 030 SPECIÁLNÍ PROJEKTY Kristýna Motrincová, kristyna.motrincova@newlookmedia.cz, tel.: 608 009 013 MANAŽER DISTRIBUCE Monika Matějková, monika.matejkova@newlookmedia.cz, tel.: 606 417 661 FOTO NA OBÁLCE Matúš Tóth, Paulie má na sobě košili Boss, kalhoty Michael Kovacik, brýle T HENRI z optiky Eye-Eye, prsteny a náhrdelník Cartier, vintage kravatu a boty Zign Studio. TISK Triangl, a.s. PŘEDPLATNÉ SEND, spol. s.r.o., Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00 Praha 9 Horní Počernice, Tel.: 225 985 225, GSM: 777 333 370, send@send.cz DISTRIBUCE PNS a.s. EVIDENČNÍ ČÍSLO / ISSN E 22825 / 2533-4506 PERIODICITA dvouměsíčník VYDAVATEL New Look Media s.r.o., Apolinářská 3, 128 00 Praha – Nové Město IČO: 06162894 INSTAGRAM @muzivcesku WEB www.muzivcesku.cz

Malé velké závislosti

Každý člověk si v sobě nese nějaké démony. V mém případě jsou to zdánlivě bezvýznamné závislosti, které však celý život musím držet pevně na uzdě, aby se nerozjely a nezpůsobily větší škody. Od sáčku s čokoládovými bonbóny, kterými mě maminka vybavila, kdykoliv jsme opustili domov, přes noční maratony s ikonickou střílečkou Wolfenstein, až po první gambling, který se mě zmocnil ve chvíli, kdy jsem pod stíracím polem losu Tutovka našel výhru 500 korun. Tehdy jsem byl ještě malý kluk a díky tvrdé ruce rodičů šlo všechno krásně ukočírovat. Nebylo kapesné, nebyl los.

Jenže pak přišla plnoletost a já musel tu rodičovskou pevnou ruku začít suplovat tak nějak sám. Před pár dny mi bylo 43 let a nebudu vám nic zastírat, ani po těch letech tréninku to není lehké. Netrpím žádnými velkými závislostmi ze svaté trojice drogy, sex a alkohol. Závislost na kofeinu nezvládám, ale nevadí mi, stejně jako závislost na dobrém jídle. S čím mám větší problém, je nezvladatelný shopaholismus, který v poslední době graduje díky nejrůznějším algoritmům a novým prodejním taktikám. O těch ostatně píše Vašek Ryblář v našem tématu.

Pro příklad nemusím chodit daleko. Na sklonku ledna jsem musel s politováním konstatovat, že vzhledem ke zvýšení daní a životních nákladů už si nebudu moci dovolit to, co před rokem. Prostě a jednoduše, mým loňským tempem utrácení by na konci roku 2026 už nebylo kde brát. A tak jsem si ve své tabulce příjmů a výdajů vytyčil jasné meze, co si každý měsíc mohu dovolit a co už ne. Jenže…

Začalo to starožitnou porcelánovou soškou chrta (ano, jsem hrdý chovatel jednoho whippeta), kterou jsem následně prostřednictvím eBay doplnil o další figurku – o polovinu menší a o polovinu dražší. Z toho se samozřejmě nestřílí. Jenže pak se na webu Reserved objevil dámský růžový svetr s obrázkem chrta, který je mi logicky krátký, který je extrémně růžový a který si nikdy neobleču. Přesto ho mám ve skříni, stejně jako španělskou manšestrovou bundu s chrtem vyšitým na zádech. Pravda, pouzdru na pas s obrázkem chrta z dílny Louis Vuitton jsem odolal, ale bylo to jen proto, že se ozvaly zbytky soudnosti a banka mi zamítla další platbu kartou.

Je vám to málo? Dobře. Již dlouho toužím po jedné knížce s fotografiemi Herberta Lista, které se v roce 1988 vydalo jen 5 000 kopií. Dnes se těžko shání a její ceny atakují vyšší tisíce korun. První pokus o „výhodný“ nákup přišel, když jsem si ve vaně četl ranní zprávy a… trochu brouzdal po e-shopech –knihu nabízel japonský antikvariát. Nerozuměl jsem ani slovu z toho, co se na webu psalo, ale nezalekl jsem se a ihned jsem kontaktoval japonského malíře Sotu Sakumu, který byl tak hodný, že mi knihu zakoupil, nechal ji poslat ke svým rodičům do Tokia a hned se jal organizovat její dopravu do Česka (ta byla pětkrát dražší, než samotná kniha). Naneštěstí, nebo spíš naštěstí, ho druhý den kontaktoval antikvariát, že kniha již není dostupná. Prostě mi nebyla souzena. Jenže… Už další měsíc jsem se účastnil aukčního souboje o další kus, tentokrát v Londýně. Na účtě peněz sotva na pytel psích granulí a přesto… Nařídil jsem si budík a pár minut před koncem aukce začal přihazovat. Jeden z těch online šmejdů mi však drahocennou knihu vyfoukl před nosem a mě nezbylo nic jiného než si jednou provždy říci: „Není ti souzena. Fakt!“ Co vám budu povídat, nedalo mi to spát. Hned další den ráno jsem si změnil VPN a na americkém eBay jsem objevil skrytý poklad, který byl sice trošku dražší, ale zachovalý a zas ne tak drahý, jako kopie knihy ze Švýcarska. Jenže co si počít, když balíčky neposílají do Evropy? No co myslíte? Ano, kontaktoval jsem kamarádku, která žije na Floridě a se kterou se máme vcelku rádi (až na naše odlišné politické názory).

Samozřejmě souhlasila, že k ní knihu mohu poslat, já klikl na tlačítko KOUPIT a na krásných dvacet minut mne zalil pocit štěstí. Ten přerušilo cinknutí mailu, ve kterém přistála zpráva z e-shopu Adidas. Prý mě „už nějakou dobu neviděli a tak mi posílají voucher v hodnotě 400 Kč, abych měl chuť se k nim vrátit.“ No, nemuseli mě dlouho přemlouvat. Pes sice nemá co žrát, ale já mám nové džíny a tepláky na jeho venčení. Ani já nemám co žrát, ale nevadí – stejně jsem už pár měsíců na dietě.

Co je však horší – napsala mi kamarádka, že doprava z Ameriky je zbytečně drahá a že mi knihu předá, až v květnu pojede do Česka: „Stejně se musíme potkat, abych ti konečně vysvětlila, jak je to s tím Donaldem,“ čtu a potí se mi čelo. „Mysli na Herberta, mysli na Herberta,“ opakuji si v duchu. Inu, co bych neudělal pro objekt své touhy. A teď mne omluvte, e-shop About You mi píše, že mi právě připsal kredit v hodnotě 250 Kč, který získám, když u nich nakoupím další zboží nad 1 500 Kč.

PETR JANSA

šéfredaktor

To chceš

Máme to za sebou! Všechnu tu zimní šeď, hnusné počasí, boty špinavé od bahna, smog zahlcující plíce, sůl rozežírající karosérii našich mazlíků… Prostě všechno to, co nám čtyři měsíce dělalo vrásky na čele, je teď pryč. S prvním jarním dnem, který již tradičně připadá na 20. březen, je načase začít žít život barevnější, veselejší, hravější a v neposlední řadě odvážnější. Pokud na to máte koule, pusťte si k tělu trochu těch neonových odstínů. A pokud nemáte, prostě si udělejte radost nějakou novou hračkou. Zasloužíte si to!

TEXT Petr Jansa

01

Šokující mini

Zatímco šortky se letos nosí v „maxi“ velikostech, výrobci hodinek velí pořídit si „mini“. A nejde jen o švýcarské manufaktury. Trend zmenšování hodinek se valí napříč trhem a samozřejmě nemohl minout ani Japonsko, kde mají miniaturizaci tak nějak v krvi. Jedním z tamních velikánů, který proslul miniaturami, je Casio. Po loňském úspěchu zmenšeniny kovových retro digitálek G-Shock GMW-B5000, které Casio přetvořilo do podoby prstenu, teď fanouškům nabízí i digi prstýnek z plastu. G-Shock Nano DWN-5600 má stejné funkce jako velký brácha a Casio ho nabízí ve třech barvách.

→ Casio, 2 490 Kč, prodává www.hodinky.cz

02

Wow efekt

Řekněte pravdu! Že si myslíte, že jsme se zbláznili, pokud vám doporučujeme nákup neonově růžového smokingového saka? A my vám říkáme, že jste blázni, pokud po něm neskočíte. Za prvé – růžová barva je letos v létě jedním z nejžhavějších trendů. Za druhé – tenhle kousek se postará o to, že kamkoliv vejdete, budete středem pozornosti. Za třetí – bude vypadat skvěle s bílým tričkem a džínami během pracovního týdne, ale i s lakovkami a černými kalhotami během večera v creative black tie. A za čtvrté – když ne vy, tak my určitě. PS. Tak dobře, mají ho i v krémové… → Kenzo, 37 900 Kč, www.kenzo.com

03

Purple Rain

Představte si tu nejemotivnější scénu z vašeho života. Máte to? A teď si k tomu pusťte hitovku Purple Rain od Prince a… Cítíte to? Ty emoce! Pár let zpátky by si k tomu člověk zapálil cigaretu a vyrazil se toulat ulicemi, aby byl ten prožitek dokonalý. A dneska? A dnes? Dnes byste s cigaretou daleko nedošli. Pokud se vám nedaří nebo nechcete přestat, uděláte nejlépe, když přejdete na některou z bezdýmných alternativ – třeba IQOS

ILUMA i PRIME, která je teď v nabídce i v „purple“ odstínu. Nabízí moderní vychytávky, jako třeba dotykový displej s režimem pauzy, abyste o tu dávku emocí nepřišli, když vás někdo vyruší. → IQOS, 2 690 Kč, www.iqos.com

One More Thing

Taky vám chybí ty momenty, kdy si Steve Jobs na pomyslném konci keynote vzpomněl, že nám vlastně chce představit ještě drobnost v podobě revolučního mobilu za babku? V době, kdy se zdá, že nás už jen málokterá technologická vychytávka dokáže překvapit, je jich jako šafránu, ale stále jsou. A když už neoslní svou revolučností, pak jistě potěší svou cenou. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Začátkem března Apple v tichosti odhalil nové noťasy MacBook Neo, které jsou naprosto dostačující pro většinu běžných uživatelů a které jsou levnější než ten aktuálně nejdostupnější iPhone.

→ Apple, od 16 990 Kč, www.apple.cz

Návrat devadesátek

Tak dlouho jste snili o tom, že se vrátí divoké devadesátky, až jste se dočkali. Minimálně v módě, která na rtech dnešních čtyřicátníků a padesátníků probouzí nostalgický úsměv. Pokud taky rádi zavzpomínáte, ale do šusťákové soupravy se na rozdíl od Gen Z nijak zvlášť nederete, pokuste se udržet prst na tepu doby alespoň co se doplňků týče. Třeba pořízením úzkých plastových slunečních brýlí, za které by se nemusel stydět ani AJ z Backstreet Boys. Pod jménem Rush je v šesti odstínech nabízí americký designér Jacques Marie Mage, každý v limitce 150 kusů pro celý svět.

→ Jacques Marie Mage, 21 250 Kč, prodává www.mrporter.com

Neonová jízda

Když už je řeč o módních trendech, které nás vrací do 80. a 90. let minulého století, není od věci podívat se i do jiného odvětví té doby a nechat se pohltit fascinující historií odvážných a často přehlížených automobilů z téhle éry, kterou sběratelé kdysi zavrhli, ale která právě teď dozrává ke svému znovuobjevení. Tato kniha, která vznikla ve spolupráci s Petersen Automotive Museum, vás vezme zpátky do doby přehnaného designu, klínovitých siluet a ambiciózních turbodmychadel, kde bezpečnostní asistenti a ekologické omezovače neměli své místo.

→ Neon Rides, 1 470 Kč, www.gestalten.com

V Curryho botách

Pokud nemáte děti, nepředpokládáme, že jste v uplynulých týdnech viděli v kině animák Goat. A přesto by vás mohl bavit. Film je totiž příběhem outsidera – kozlíka jménem Will, který touží hrát profesionálně roarball. Že vám ten sport nic neříká? Ani nemůže, je totiž fiktivní. Inspiraci však našel v basketu a co je hlavní, na plátně se objeví i žirafa jménem Lenny Williamson, kterou nadaboval hvězdný baskeťák Stephen Curry. Goat je inspirován jeho vlastní životní cestou – z outsidera na vrchol – a vy tak můžete vyrazit v jeho stopách. A klidně i v jeho botách, které navrhl pro Under Armour.

→ Under Armour, 4 299 Kč, www.underarmour.cz

A

teď tu naši!

Tenhle gramec vznikl přesně proto, aby brnknul na správnou strunu všem estétům a milovníkům dokonalého designu, křišťálově čistého zvuku a luxusních materiálů. Jeho minimalismus v kombinaci s lehkým retro nádechem je přesně tím, co si dnešní doba žádá. Když k tomu navíc připočítáme zrcadlově leštěný chrom v kombinaci s jemnou teletinou, nemusely by ho zdobit ani vizuální prvky spojené s francouzskou značkou Hermès, aby se nám zalíbil. Dominantním detailem je multifunkční tlačítko, kterým se gramec zapíná, upravuje se jím hlasitost a zároveň i volí rychlost přehrávání.

→ Hermès, info o ceně v obchodě, www.hermes.com

10

Staré dobré kuželky

Dávno předtím, než v Americe vznikla na přelomu 19. a 20. století první profesionální bowlingová dráha, jsme v Evropě měli kuželky. A ty se hrály napříč generacemi, profesemi i gendery. Hrály se v parcích, hospodách a už ve středověku prý dokonce před německými kostely, kde dřevěné figurky symbolizovaly hřích, který měl hráč koulí „srazit“. No a pár těch hříchů si můžete s kamarády sejmout i teď, třeba až půjdete na první jarní pivko do parku. Stačí si obstarat praktický hrací set od značky Jacquemus, jehož součástí je kožený držák, devět kuželek a dvě koule z bukového dřeva.

→ Jacquemus, 8 550 Kč, www.jacquemus.com

11

Kostky jsou vrženy

Pokud s vámi prarodiče také hráli desetníkové kostky, tahle záležitost ve vás vyvolá grandiózní vlnu nostalgie. Jedničky, dvojky, trojky, čtyřky, pětky, šestky, dvojice, trojice, čtveřice, velký a malý trojúhelník, postupka a generál… Všechno, co budete pro hru potřebovat – od kostek z ořechového dřeva, přes kožený kelímek, až po pero a předtištěné listy k zapisování skóre – najdete v originálním koženém boxu. Pokud na to tedy máte. My ostatní si zahrajeme jako za starých časů, jen deseťáky nahradíme kačkami. A za milion let si třeba tuhle vychytávku z vyhraných peněz budeme moci dovolit.

→ Bottega Veneta, 119 500 Kč, www.bottegaveneta.com

12

Česká stopa

Všechno to začalo v 80. letech v Sovětském svazu, když generál Igor Petrovič Kornickij přinesl do úřadu malý japonský foťák Cosina CX-1. Netrvalo dlouho a petrohradská továrna LOMO PLC už vyráběla jeho vylepšenou kopii. Ta si později získala fanoušky i v Československu, kde ji v jednom z bazarů objevila skupinka studentů z Vídně. Do nedokonalých snímků se zamilovala natolik, že ruské foťáky začala kupovat ve velkém a na chvíli pomohla odrazit krach továrny. Dnes už je značka rakouská a od roku 2014 má v portfoliu i „evropský Polaroid“. Pracuje s technologií Instax a mimo jiné existuje i verze YSL.

→ Yves Saint Laurent, 12 200 Kč, www.ysl.com

A slyšeli jste, že…

Kurátorský výběr žhavých novinek, trendů, co udávají směr doby i náhodných souvislostí, které mohou stát u jejich zrodu. Tohle jsou věci, které vás udrží v obraze a zajistí, že škála vašich konverzačních témat neskončí u počasí. Prostě a jednoduše, když vám bude ve společnosti ouvej, bavte se o…

TEXT

Petr Jansa

Relikvie minulosti

Nebyl to jeho nápad. Podobný náhrdelník, s jakým v polovině 60. let přišel Nicola Bulgari, zdobí i Botticelliho portrét Simonetty Vespucci z roku 1480. Přesto je dnes spojení antických mincí a drahých kovů právě doménou římského šperkařství. Kolekce Monete není nijak široká, možná i proto, že pořídit historické mince v  nejvyšší kvalitě je stále obtížnější. O to vzácnější tyto šperky jsou. Zatím poslední kreací jsou šperkové hodinky s ciferníkem ukrytým pod stříbrnou mincí z let 198–297, na níž je vyobrazen císař Caracalla. Pouzdro je z růžového

zlata (uvnitř pracuje manufakturní strojek Piccolissimo BVP100), stejně jako náramek zpracovaný starobylou technikou milánského splétaného tahu. A cena? Bezmála čtyři miliony korun.

→ Více na www.bulgari.com

David a další

Ikonická socha Davida, vytesaná Michelangelem Buonarrotim z jediného bloku carrarského mramoru je ze stejného masivu, jako skulptura The Village od Elisy Ossino. Vytvořila ji pro značku Salvatori a my jsme na ni umístili nejnovější parfémy, které považujeme za podobně zdařilé mistrovské dílo.

→ Zleva: Oudově dřevitá parfémová voda s nádechem jasmínu, Oud Nacré, Armani / Privé, 8 700 Kč / 100 ml, prodává www.douglas.cz; parfémový elixír s koženým základem ovoněným vanilkou a kouřem, Hero, Burberry, 4 330 Kč / 60 ml, prodávají vybrané parfumerie; orientální parfémový extrakt vonící po dřevě a koření, 9pm Night Out, Afnan, 1 295 Kč / 100 ml, prodává www.fann.cz

Výlet do podsvětí

Tentokrát vám nebude stačit mince. Pro převozníka, který vás vezme do říše mrtvých, si budete muset přichystat několik bankovek – přesněji řečeno 6 250 Kč. Přesně tolik totiž stojí nová verze kultovní kadidlové vůně Mortel Noir, která se dočkala 27% parfémové koncentrace. Tahle síla se srdcem ze somálského kadidla okořeněná černým pepřem není pro každého, ale pokud je kadidlo vaší vášní, budete ji milovat. → Od 1. dubna prodává www.ingredients-store.com

Paláce snů

Přijměte pozvání do interiérů a zahrad historických paláců rozesetých po celé Itálii, které by vám za normálních okolností zůstaly skryty. Kochejte se, nasávejte inspiraci a ve volných chvílích s knihou (cena: 4 300 Kč) posilujte, ať máte na léto tělo antického boha. Váží totiž úctyhodných sedm a půl kila.

→ Více se dozvíte na www.taschen.com

„Řím byl velký ne díky své moci, ale díky svému duchu.“

Napoleon Bonaparte

Historické souvislosti

Je to už hodně dávno, kdy Římané dobyli Pyrenejský poloostrov a začali na něm úřadovat. Tehdy tam rubali a odváželi drahé kovy, šířili latinu, ale také stavěli silnice, mosty a akvadukty. A zakládali města. Třeba historickou Coimbru, po které se jmenuje tahle košile od značky Portuguese Flannel (cena: 3 690 Kč) vyrobená ze směsi lnu a bavlny, která je ideálním outfitem pro letní toulky po antických vykopávkách.

→ Více na www.gentlemanstore.cz

Nová kára

Dlouhých 19 let byla hodinářská značka Breitling propojena s automobilkou Ben… Ale to už odnesl čas. Teď si pořídila novou, pekelně rychlou, káru. Přesněji řečeno navázala nové partnerství s Aston Martin a jejím týmem Aramco Formula One Team. Spolupráce obou značek se začala psát začátkem března během Velké ceny Melbourne. A co z toho budou mít fanoušci? No samozřejmě že limitku hodinek. Zatím jednu, složenou z 1959 kusů. Breitling totiž představil novinku Navitimer B01 Chronograph 43 – má pouzdro z titanu doplněné karbonovým číselníkem a barevnými akcenty v odstínech limetky a Aston Martin Racing Green. Manufakturní strojek B01 je pak pro tento model personalizován prostřednictvím matně černého rotoru z wolframu, který nese logo AM Formula One Team. A na dýnku nechybí rytina s mottem „Instruments for Drivers“. Za cenu 268 000 Kč exkluzivně prodává butik Breitling.

→ Více na www.carollinum.cz

Tutto bene

Ikonická Vespa má narozeniny a její výroční edice je důkazem, že tohle žihadlo umí stárnout s grácií – jako Dolly Parton, nebo Susan Sarandon. Ano, Vespa i obě divy jsou stejný ročník a letos slaví osmdesátku. Ale zpět na dvě kola. Kromě toho, že všechny Vespy, které letos sjedou z výrobní linky, budou opatřeny plaketou „Vespa’s 80 Years“, dočkají se fanoušci i dvou narozeninových edic – Primavera 80th a GTS 80th. Obě dostanou do vínku speciální pastelově zelený lak Verde Pastello, jenž má připomínat jaro 1946 a barvy prvních modelů. Původním skútrem jsou inspirována i kola ve stejném pastelovém odstínu s uzavřenou konstrukcí lisovaných ráfků. Mimochodem, oslava narozenin proběhne v Římě od 25. do 28. června, tak si ji nenechte ujít. → Více na www.vespa.com

Relax, don’t do it!

Všichni asi víme, o čem je text téhle písničky od Frankie Goes to Hollywood. Dá se to sice dělat i v lese, ale my vám ordinujeme jiný relax. Ideálně na hamace uprostřed panenské přírody, s knížkou v ruce a se skládacím stolkem, na který si odložíte pár drobností. Ne, žádný mobil! Mysleli jsme drink a něco k zakousnutí. A přesně tohle si letos naplánujte minimálně na týden, hned jak se oteplí. Protože v dnešním šíleném světě tenhle kontakt s přírodou bez bombardování (ať už reklamou, raketami, nebo zprávami) potřebuje každý. Vše, co k tomu budete potřebovat, vytvořil designér Jasper Morrison pro značku Hay. Fakt, úplně všechno. → Více na www.hay.com

Milostný příběh pokračuje

Když vloni britský bulvár odhalil milostný vztah Paula Smitha a Barbour, nikdo nečekal, že tahle láska vydrží dlouho. A světe div se, aktuálně novinové titulky opět hlásají, že „Paul Smith loves Barbour“. Spolupráce obou značek tedy vstupuje do druhé sezóny a všichni jejich fanoušci se mohou těšit na ještě širší kolekci doplňků i volnočasového oblečení s praktickými střihy a materiály Barbour a hravými barvami i vzory typickými pro značku Paul Smith. Samozřejmě nechybí ani praktická mošna (cena: 3 150 Kč), kterou oceníte na čundru, na rybách, ale i ve městě.

→ Více na www.paulsmith.com

Luxusní nožík na houby s rukojetí z ebenového dřeva, Yves Saint Laurent x Opinel, 8 550 Kč, www.ysl.com a talisman pro houbařské štěstí (nebo přívěsek na tašku), Loewe x Suna Fujita, 9 800 Kč, www.loewe.com

Béé team na stopě

Možná by vás ani nenapadlo jít na film s tak debilním jménem do kina. To by ale byla velká škoda. Tahle věc má totiž potenciál stát se kultem, podobně jako třeba Milionový závod nebo Big Lebowski. Stádo mluvících ovcí tu aktivně řeší vraždu svého pasáčka, kterého si zahrál Hugh Jackman a který jim celý život předčítal detektivky.

→ V kinech od 7. května

Houbová bible

Všechno, co jste kdy chtěli vědět o houbách, se dočtete v nové knize Mushroom od nakladatelství Taschen (cena: 975 Kč). Od esejí hledících na houby z kulinárního i kulturního úhlu pohledu, přes historii a vliv hub na starověký folklor, až po toxikologii, avantgardní umění, architekturu, módu (viděli jste poslední přehlídku Chanel?) film a dokonce i vesmírné cestování. Prostřednictvím stránek ochutnáte muchomůrky i houby z čarodějných kruhů a navrch získáte i pár receptů z celého světa, včetně starosvětského houbového kečupu.

→ Více na www.taschen.com

„Co to je? Asi silnice. A z čeho to je?

Z trávy ne, to je na beton!“

konverzace ovcí z filmu Béé team na stopě

To nejlepší z obou světů

A co děláte s mobilním telefonem vy? Píšete na něm maily, čtete zprávy, hrajete hry, posloucháte hudbu, pracujete s AI asistenty, natáčíte videa a fotíte ty nejlepší fotky vašeho života? No ano, mobily po půl století své existence pomalu ale jistě přestávají plnit svůj prvotní účel a spolu s tím, jak lidstvo ztrácí zájem o živé telefonování, plní spíše funkci multifunkčního pomocníka. A jedněmi z těch nejlepších na trhu jsou mobily značky Xiaomi, která před pár týdny představila nové přírůstky do své rodiny. Nesou označení „17“ a společnost Xiaomi na nich tentokrát s Leicou jen nespolupracovala (jako v uplynulých čtyřech letech), ale obě firmy je spoluvytvářely – od vývoje hardwaru, až po ladění obrazu a designu. Kromě modelů Xiaomi 17 a Xiaomi 17 Ultra vznikl i jedinečný Leica Leitzphone powered by Xiaomi (cena: 48 499 Kč), který spatřil světlo světa při příležitosti 100. výročí založení značky Leica. Kromě všech technologických vychytávek nabízí i ikonický Leica Camera Ring, kterým můžete zoomovat, ostřit, nebo naopak rozostřit snímky, nebo upravené uživatelské rozhraní včetně widgetů, tapet, písma a režimu Leica Essential, jenž odkazuje na charakter legendárních foťáků této značky. → Více na www.mi.com/cz

Vůně prchavých okamžiků

Už od roku 2011 se francouzský parfémový dům Olfactive Studio snaží propojovat svět současné umělecké fotografie s parfémářstvím. Každá esence, kterou vytvoří, vzniká na základě konkrétní fotky. V jejich portfoliu najdete celou řadu vůní, z nichž pět prošlo kurátorským výběrem pražské parfumerie Myskino. Nechybí mezi nimi ani Still Life in Rio (cena: 3 125 Kč / 50 ml), parfémová voda, která letos slaví desáté výročí, podobně jako náš časopis. Slunečná a exotická kompozice této vůně je plná citrusů, zázvoru, kokosové vody a rumu.

→ Více na www.myskino.cz

Generální partner Českého olympijského týmu

„A už jste slyšel o naší nové nabídce?“

Jiazhen Zhao, ředitel čínského online tržiště Temu

Jak se z výkladní skříně onlinu stalo pokřivené zrcadlo našich tužeb a proč jsou v téhle síti lapeni úplně všichni? Ano všichni, včetně vás!

TEXT Václav Rybář FOTO Vojtěch Velický

Nakupování s nelidskou tváří

„Téma o neúprosné realitě online nakupování? Hlavně tam musíš napsat, jak z toho ven,“ odepsal mi šéfredaktor. Následně jsme si vyměnili seznam toho, co jsme onoho dne ráno v onlinu objednali. V obou případech šlo o gadgety, které by se jednoho dne mohly hodit, přičemž patřily do kategorie „šikovná věcička za cenu dvou poledních meníček“ a zcela jistě hrozilo, že naše manželky nebo děti se jich zmocní dřív, než je vůbec stihneme rozbalit. Dnešní text ale nebude o kompulzivním nakupování nebo chorobném hromadění věcí, jakkoliv jde o fenomény, které online nákupní giganti hmatatelně umocňují. Ani jeden z nás nemá na občasné nákupy blbin „papíry na hlavu“, dokonce ani netrávíme hodiny času na čínských e-shopech, o nichž bude dnes řeč především. Prostě jen občas zaměstnáváme hlavu nejrůznějšími scénáři, ve kterých neodvratně dojdeme k tomu, že potřebujeme to či ono. Není to hromadění ve stylu bizarních reality show, kdy lidem po otevření vchodových dveří vypadávají krabice s „provázky krátké, nepoužitelné“ nebo „tucet lustrů do jednoho obýváku“. Jde jen a pouze o vedlejší produkt spotřební doby, z něhož nejvíc profitují konzultanti životních prostorů jako Marie Kondo, jenž nám radí, že se máme zbavit všeho, co nás nenaplňuje radostí. Mimochodem i tahle televizní kurátorka lidských příbytků po narození vlastních dětí seznala, že řada věcí sice člověka nenaplní ničím, ale ke každodennímu fungování je prostě potřebuje. A pak je mu líto je vyhodit, takže nastupují báječní lidé, co vám pronajmou v baráku na kraji města kotec, bednu, garáž nebo hangár. Za drobný měsíční obnos. Když přestanete platit a ignorujete obsílky, prodají

obsah vaší kóje za nejvyšší nabídku lovcům pokladů. Ale to už je zase trochu jiná reality show.

Tato nabídka je časově omezená!

Nejrůznější fígle prodavačů jsou samozřejmě staré jako obchod samotný. V poslední době se intenzivněji řeší hlavně proto, že na ně i ten nejrozumnější člověk se zenovou trpělivostí a hlubokými zkušenostmi začíná být krátký. Ale abychom si to tedy ve zkratce vysvětlili. Přijít do krámu a koupit zboží za vystavenou cenovku u pokladny, to umí prosím pěkně každý. Ovšem smlouvat o cenu jak na tureckém bazaru, vyžadovat množstevní slevu, hledat skrytou vadu, aby se zboží prodalo za polovic, to je pro některé lidi při nakupování vedlejšák, bez něhož si návštěvu obchodu, tržnice nebo setkání s člověkem z inzertního oddělení už ani neumí představit. Stejně jako divá zvěř chceme mít pocit, že jsme si dobrou nabídku vybojovali. Že před námi kořist musela trochu kličkovat a náš fígl se vyplatil. Co na tom, že je obchodník často dva kroky před námi, plně si vědom manévrovacího prostoru, který má k dispozici.

Limitované edice, sběratelské předměty, programy věrnostních bodů, bonusy za utrácení přes kreditní karty, dárečky za nalítané míle, to všechno v nás buduje falešný pocit, že jsme nad systémem vyzráli a ušetřili. Ve skutečnosti jde vždy o způsob dlouhodobého zaháčkování, jehož náklady jsou pečlivě kalkulovány v celkových maržích, takže vy máte slastný pocit vítězství, když vám v kavárně do věrnostní kartičky dávají deváté razítko za vypitý flat white (ještě jedno a máte

kafe zdarma!), zatímco barista za pultem i jeho šéf bezpečně vědí, že jste si vybudovali návyk a budete tam chodit denodenně bez ohledu na to jedno kafe, které do vás musí investovat.

Až do příchodu rádia a televize platilo, že vás obchodníci museli nahánět na ulicích (ti podomní rovnou zvonili u dveří, když nemůže Mohamed k hoře…). Jenže pak se objevilo rozhlasové a později i televizní nakupování. Teleshopping se vždy zaklínal úžasnými slevami oproti nákupům v obchodě –co na tom, že se to zboží vlastně nikde jinde než na obrazovce pořídit nedalo. A jakmile Horst Fuchs předvedl úžasnou pánev nebo kráječ, rovnou dodal, že pokud zavoláte do pěti minut, dostanete k objednávce druhý kus zdarma pro příbuzné či kamarády. A co víc, ke kráječi přidá i sadu nerezových hrnců zcela zdarma. Důležité je nepřemýšlet a ihned volat. Nadiktovat adresu, souhlas, a pak už jen čekat u dveří, než pošták doveze všechny ty báječné věci, které soused zaručeně nemá.

Gamifikace

Naštěstí jsem tu éru teleshoppingů, tlustých barevných katalogů, co zdarma chodily do schránek, nebo letáčků na zázračné masti, kouzelné krystaly či rychle rostoucí jabloně britské královské rodiny, zažil jen coby dítě a moji rodiče měli dost rozumu, aby je házeli rovnou do kamen. Jenže pak přišel internet a éra e-shopů, které mohly oslovovat miliony zákazníků čtyřiadvacet hodin denně. A uhánět je způsobem opravdu nevídaným.

Stovky let jsme byli zvyklí nakupovat tradičním způsobem. Každé zboží má svou cenu a svého kupce. Jeho směna má daná a srozumitelná pravidla i záruky. S příchodem internetu se weby jako Amazon a jemu podobné snažily tento úzus převést do digitálního prostředí tak, aby si získaly naši důvěru a loajalitu. Jenže pak přišla dopaminová kultura a vědci –z poznatků získaných na základě studování hráčů videoher a později i uživatelů sociálních sítí – zjistili, jak snadno je lidská psychika manipulovatelná pomocí opakujících se vzorců. Odtud je už jen krůček pro nejrůznější SEO kouzelníky a technologické vizionáře, aby těmito závěry nakrmili své algoritmy.

Ještě v desátých letech to vypadalo spíš nevinně. Sice jsme tu měli nárůst fast fashion a zbytečných bazmeků, které do světa pumpovaly dropshippingové krámky, kterých bylo na

každém onlinovém rohu milion, ale do nákupů vás vyloženě nikdo nenutil. Našli se tací, co nakupovali, protože se nudili, nebo prostě snadno podlehli volání výhodných nabídek a falešných slev. Nemusel být zrovna černý pátek po Díkuvzdání, oni prostě viděli slevu a běželi pro kreditku. Shopaholici brzy dostali vlastní nálepku chronických online pacientů, ale dokonce i čím dál tím populárnější asijské shopy jako obchod s módou Shein (původně She Inside), nebo univerzální Alibaba, ještě ctily tradiční layout a systém nakupování. Na zákazníky mimo Čínu útočily primárně nízkými cenami, ačkoliv po koupi často přišlo vystřízlivění z kvality produktu nebo třeba nesprávné velikosti či rozměru (šaty pro panenky vydávané za konfekční velikost, modýlek auta o velikosti lidského nehtu apod.).

V roce 2022 byl spuštěn čínský e-shop Temu, který dovedl gamifikaci v nakupování do děsivé dokonalosti. Slovy klasika: „Kdo říká, že to nikdy nezkusil, ten tam nakupuje dodnes“. Podle českých statistik je Temu co do obratu na čtvrtém místě za Alzou, Rohlíkem a Datartem, přičemž na Datart ztrácí už skutečně jen pár set milionů, takže je jen otázkou času, než se stane českou trojkou. Podobně raketový vzestup má v mnoha zemích a za chvilku si vysvětlíme, že příčinou ani zdaleka nejsou jen supernízké ceny za zboží, které ve skutečnosti vůbec k životu nepotřebujete.

Gamifikace v nakupování je přesně ten příklad neplánované odbočky s katastrofálními důsledky, kterých je bohužel historie plná. Původně se tento koncept měl uplatnit hlavně ve vzdělání. Ono pověstné škola hrou vlastně není nic jiného, ačkoliv Komenského učení prostřednictvím her, prožitků a přirozené zvídavosti počítalo i s absencí strachu ze selhání, což se úplně neosvědčilo. Proto bylo v osmnáctém století zavedeno známkování, které je vlastně svým způsobem odměnou či trestem za školní výsledky v průběhu roku. Efekt této metody později zkoumal i B. F. Skinner v behaviorální studii o operantním podmiňování, někdy též zvaném učení úspěchem. Jde o druh učení, při kterém se mění pravděpodobnost výskytu spontánních aktů chování (operantů) na základě jejich důsledků (odměňování, trestání).

Známkování, získávání odznáčků, umístění v žebříčcích, postup do vyšší ligy či dalšího levelu. Vyrostlo nám tu několik generací, které se možná neučily podobným způsobem ve školách, ale vychovaly je videohry, co měly učení úspěchem pevně zakódované ve své DNA.

Podle českých statistik je Temu co do obratu na čtvrtém místě za Alzou, Rohlíkem a Datartem, přičemž na Datart ztrácí už skutečně jen pár set milionů, takže je jen otázkou času, než se stane českou trojkou.

Samozřejmostí jsou odpočty, protože každá nabídka je omezená, nebo zprávy o tom, že už zbývají poslední kusy na skladě. Zrušit registraci je skoro nemožné, tlačítka na zavření reklamy jsou miniaturní. Souhlas je vyznačen červeným písmem a nesouhlas zeleným, ačkoliv konvence velí opak.

Mobil v kapse, co má vždycky otevřeno

Proč se Temu neobjevilo dříve nebo později? Přišlo do éry mobilního hraní a nakupování. Přišlo uprostřed covidu, kdy jsme byli zavření doma a naše telefony byly často jediným oknem do zbytku světa. Temu se svým sloganem „Nakupujte jako miliardář“ chtělo budit dojem obchodu nové éry, v němž najdete extrémně výhodné nabídky, nevídané (a tedy i exotické a luxusně působící zboží) produkty a vše je na dosah jedním kliknutím. Zároveň Temu opouští koncept tradičních kategorií. Jeho hlavní stránka je nekonečnou nabídkou různých produktů. Na Temu sice lze vyhledávat, ale lidé na něj chodí podobně jako do TikTokového feedu, který servíruje další a další inspirace, poháněn vševidoucím algoritmem, který přesně ví, po čem vaše srdce touží.

Jiné texty nebo investigativní YouTube videa se věnují tomu, jak Temu mistrně používá krkolomně nadabované reklamy s domnělým ředitelem Temu, kteří prosté lidi nutí k instalaci aplikace a získání balíčku voucherů zdarma. Nebo obrovským částkám investovaným do lokálních influencerů, jenž dostávají zboží grátis a šíří Temu a jeho výhody dál mezi své ovečky. Já chci na šéfredaktorovo naléhání poukázat na manipulaci skrz tzv. temné vzorce (dark patterns), která nás nutí se na podobná místa vracet znovu a znovu. Tuhle nemilosrdnou strategii Temu už začínají přebírat i renomované západní e-shopy, takže si nemyslete, že když zrovna nesháníte čínské šunty, že jste před nákupní horečkou roku 2026 v bezpečí.

Některé triky Temu jsou patrné na první pohled. Jestli se nebojíte vkročit do jámy lvové, jděte na temu.com a buďte tam deset minut. Nic nekupujte a jenom se rozhlížejte. Okamžitě na vás vyskočí výhodná nabídka s časově omezenou slevou. Po kliknutí na konkrétní zboží se dozvíte, že ho má aktuálně v košíku tolik a tolik lidí, získáte okamžitě individuální slevu a možnost výhodně nakoupit související zboží. Ti šťastnější (čti úplně všichni) si mohou na kole štěstěny vytočit další výhody nebo dokonce produkty zdarma. Na ty máte nárok i po utracení určité částky nebo nákupu X výrobků. Jinde zas můžete ušetřit nákupem většího množství nebo získat produkt zdarma za nainstalování aplikace, zhlédnutí videoreklamy či napsání recenze.

Pohoda? Temu toho umí víc. Tady už nastupují ony temné vzorce či strategie, které byly poprvé důkladně popsány v roce 2010. Web vám nenabídne jednoduchou možnost odmítnout cookies. Nutí vás registrovat, abyste vůbec mohli nahlížet kamkoliv nebo získat slevy. Váš e-mail pak využívá

k tomu, aby vás neustále ponoukal k návratu, případně vás upozorňoval na váš opuštěný nákupní košík. Do toho se během nákupu mohou zatoulat předměty, které jste tam původně nevložili, případně se může měnit cena těch, které už jste tam měli od minula. Samozřejmostí jsou všude odpočty, protože každá nabídka je omezená, nebo zprávy o tom, že už zbývají poslední kusy na skladě. Zrušit registraci je skoro nemožné, tlačítka na zavření reklamy jsou miniaturní. Souhlas je vyznačen červeným písmem a nesouhlas zeleným, ačkoliv konvence velí opak. Manipulační poplatky započítané až v úplném závěru objednávky. Snaha uvrtat vás do drahého ročního předplatného prémiových služeb (rychlejší dodání, dárkové balení) v rámci pátého ze sedmi kroků objednávky, kdy jste zvyklí jen bezmyšlenkovitě klikat na „ano, souhlasím“.

Temu a spol. zkrátka využívají každého klacku, co mohou nepozornému zákazníkovi hodit pod nohy. A než se stihnete zamyslet, jestli vám to za to stojí, připomene vám úžasné slevy a všechny ty bonusy, co vám dal úplně zadarmo a šťastnou náhodou. A když nechcete slevu, k níž vede labyrint pochybných voleb? Označí druhé tlačítko něčím ve stylu „Ne, díky. Rád si zaplatím plnou cenu.“, abyste měli pocit, že plýtváte svými penězi. Představte si, že na takovém shopu dáte svému AI agentovi plnou moc nad svou platební kartou. Vlastně si to představovat nemusíte, protože někteří evangelíci umělé inteligence už to udělali a přišli o tisíce dolarů, protože jejich agent udělal desítky nákupů, které sám sobě ospravedlnil neuvěřitelnými slevami, které nešlo ignorovat. Jeden algoritmus oblafnul druhý. Máme vůbec v tomhle světě bezskrupulózních nul a jedniček šanci přežít, aniž bychom „to koupili“?

V jednom z nedávných čísel jsme psali o jednorukých banditech a svodech gamblingu obecně. Temu té nutkavé touhy něco vyhrát zneužívá při každé návštěvě. Při kritice se zaklíná tím, že zákazník je přeci dospělý a má vždy možnost volby. Proti běžným lidem jsou tu však jako zbraně hromadného ničení používány závěry nejlepších psychologů a jejich dlouholetých studií. Renomované shopy ve snaze soutěžit s Temu sice nenabídnou laciné klony iPhonů, iPadů či PlayStationů, které co do barevného layoutu i fontů kopírují obal originálu, aby zákazníka co nejvíc zmátly, ale ani na chvilku nebudou váhat s nekonečnou hrou na kočku a myš v podobě emočního vydírání výše zmíněnými taktikami. Pokud tedy máte pocit, že odoláte, protože si Temu prostě a jednoduše zakážete, brzy na vás čekají podobné bitvy i tam, kde jste se doposud cítili býti člověkem, resp. lovcem a nikoliv loveným.

10 x 10 Oskara Hese

Když jsme v redakci přemýšleli, kdo stejně jako náš časopis nastartoval svou kariéru v roce 2016 a kdo letos slaví deset let úspěchu, odpověď byla jednoduchá…

TEXT David Hron FOTO David Turecký

Pro Oskara Hese byl rok 2016 zlomový. V temné minisérii Pustina z produkce HBO si zahrál kluka z pasťáku a vůbec poprvé se výrazně zapsal do povědomí diváků. Do té doby se coby syn z taneční rodiny objevoval v dětských muzikálových rolích. Obor muzikál pak na Konzervatoři Jaroslava Ježka také absolvoval. Úspěch

Pustiny ho ale definitivně nasměroval k filmu a divadlu.

V následujících letech se dočkal angažmá ve Švandově divadle, objevil se v 15 filmech a 12 seriálech a svou popularitu korunoval před dvěma lety výhrou televizní taneční soutěže

StarDance. A i když Oskar Hes nedávno oznámil, že by si po těch deseti letech rád trochu odpočinul, jeho fanoušci se i tak mají na co těšit.

Když se ohlédnete deset let nazpět, kam jste se od té doby posunul? Dalo by se říci, že se vám splnily sny?

Určitě ano! Je to neuvěřitelná jízda.

Aktuálně jsou vzpomínky na rok 2016 velkým trendem na Instagramu. Zavzpomínal jste si i vy na #2016vibes?

1 2 3 4 5 6

Raději zůstávám v současnosti, nebo hledím dopředu. Na to, co se dělo před deseti lety, si moc nevzpomínám – byl jsem na škole a upřímně jsem nevěděl, co se mnou bude. Neměl jsem tenkrát moc velké plány, ale ani mi to nevadilo.

Ještě jedna zásadní věc se tehdy stala. Premiéru měl seriál Pustina. Myslíte, že byla ve vaší kariéře zásadní?

Ano, rozhodně. Pustina to celé začala.

Čím je pro vás Pustina s odstupem času?

Znamená pro mě báječný odrazový můstek v mé filmové kariéře. Vzpomínám na ni jako na výrazný projekt, který vždycky bude ten první.

A samozřejmě je to opravdu skvělá minisérie a já jsem šťastný, že jsem toho všeho mohl být součástí.

Vypadá to, že po deseti letech hraní jste se vypracoval na vrchol. Přináší vám to radost, nebo je to pro vás spíše závazek?

Moje práce mi neustále přináší neuvěřitelnou radost. Vlastně mám pocit, že čím déle to dělám, tím víc mě to baví. Mám obrovské štěstí, že se během roku mohu potkávat s tolika lidmi z oboru, kteří mě velmi inspirují a dodávají mi čím dál větší odvahu i klid. Občas mám samozřejmě v hlavě myšlenku, že bych si tu stoupající křivku nerad něčím pokazil, ale snažím se na to nemyslet, protože by mi to akorát zbytečně tříštilo pozornost.

Velkým úspěchem je jistě i vaše nová role Romea ve Švandově divadle. Jak se cítíte po premiéře? Musím říct, že mě Shakespeare neuvěřitelně okouzlil. Vždycky mám

pocit, že se ten den jedná o „divadelní svátek”. Těším se, jak to budeme hrát dál a kam se inscenace posune. Se svým výkonem nebudu asi nikdy plně spokojený, ale jsem pyšný na to, že jsme to představení dokázali, i přes překážky, dotáhnout do zdárného konce. Opona vyjede, zajede. Diváci tleskají a odcházejí plní dojmů. To je za mě úspěch.

7

V létě vás diváci uvidí na Letní scéně Musea Kampa v novince Klan Baťa, kde se představíte nejen jako herec, ale i jako zpěvák a tanečník. Jak se těšíte?

Ohromně se těším! Jedná se zatím asi o největší vykročení z mé herecké komfortní zóny, ale minulý rok jsem si řekl, že prostě budu odvážnější a že budu zkoušet nové věci. Tak jsem tady! Zkouším muzikál a vlastně vůbec netuším, jak by to mohlo dopadnout. Důvěřuji zkušenému týmu Letní scény Kampa a pokorně, i přes bolesti, se všechno potřebné snažím naučit.

8

Kdyby film Gerta Schnirch, v němž vás aktuálně můžeme vidět, vznikl před několika lety, možná by padla i otázka, zda má ještě smysl připomínat příběhy z druhé světové války. Dnes se spíše nabízí otázka – nevzbuzuje ve vás obavy, že tyto příběhy až znepokojivě připomínají aktuální světové dění? Ano, bohužel…

9

Nedávno jste otevřeně promluvil o tom, že po velmi intenzivním období plánujete zpomalit. Budete skutečně odpočívat?

Stejně jako si plánuji práci, tak si v posledních měsících snažím plánovat i více volna. Cítím, že ho potřebuji mnohem víc než kdy dřív. Jedině s odpočatým tělem, čistou myslí a novými zážitky se dá udržovat kvalita i chuť k práci. Bez odpočinku bych se za chvíli sesypal.

10

Co vám teď dělá skutečnou osobní radost?

Radost mi dělají lidi, které kolem sebe mám – moje partnerka, rodina, blízký okruh přátel, moji spolupracovníci v divadle i ve filmu. Mám nesmírnou radost, že moje práce je zároveň i mým koníčkem a že ji mohu (ve zdraví) sdílet s ostatními. Miluji v lidech probouzet plamen a nadšení pro věc. Věřím v optimismus.

10 citátů

„Táta mi toho stihl říct docela hodně, jedna z těch věcí byla: dávej si bacha! Protože v té branži, do které se dostáváš, ti hodně lidí přát bude, ale hodně taky ne.“

Blesk, 2016

„Hrozně rád si hraju na to, že jsem hustej. Že jsem hrdina, který dělá odvážné kroky. Bojím se ale, že v reálném životě bych tu odvahu neměl.“

Deník N, 2025

„Je dobře, když člověk brzy zjistí, že mu ledničku nikdo nenaplní, daně za něj nezaplatí a o auto se nepostará. Někdy mám sice pocit, že přebírám zbytečně zodpovědnost za druhé, ale samostatnost se v životě spíš vyplácí.“

Novinky, 2022

„Dokážu si představit, že bych nedělal herectví. V covidu jsem podnikal. Kamarád mi nabídl, abychom spolu rozjeli e-shop. Já jsem milovník videoher a tak jsme začali prodávat a přeprodávat sběratelské předměty z těch her. Dnes je to velmi úspěšný byznys, ale už tam nejsem. Když skončil covid, začal jsem se zase věnovat své vášni.“

1998 rok narození

13 řada Star Dance, kterou vyhrál

27 350 dní dělí narození

Oskara Hese a skutečného Josefa Hasila alias Krále Šumavy

1 100 v tolika metrech pod zemí natáčel část filmu Dukla 61

1 880 000

tolik televizních diváků sledovalo finále StarDance, kde zvítězil

2 tolik nominací na Českého lva získal

176 výška v centimetrech

15 do tolika chlebíčků položil hlavu kvůli focení naší cover story

2 o tolik minut je mladší, než jeho bratr Oliver 10 čísel

„U divadla je to jen na vás, jak svou roli odehrajete a jaký bude výsledek. Film je skupinová práce. Před kamerou můžete podat svůj nejlepší výkon, ale pak stejně nejvíc záleží na tom, co přijde pak. Tam je nejdůležitější taková svatá pětice, na které závisí dobrý výsledek –producent, režisér, scénárista, kameraman a střihač.“

Neurazitelný podcast, 2025

„Naše generace je extrémně zahlcená informacemi a obsahem ze všech možných médií a má tak blíž k syndromu vyhoření. Proto je důležité začít včas s nějakou psychohygienou a začít se o sebe starat.“

Glanc, 2023

„Chci být na správné straně, ruského vojáka bych ztvárnit odmítl.“

Deník N, 2025

„Kdybych nebyl herec, pravděpodobně bych se věnoval sportu. Chtěl bych lidem přinášet radost.“

Forbes, 2025

Real Talk, 2026

„Do StarDance bych šel. Je to prestiž a ti tanečníci jsou fakt nejlepší v Čechách.“

Muži v Česku, 2023

„Doufám, že fenomén obsazování rolí podle počtu followerů bude na ústupu.“

DVTV, 2024

10 rolí

Karel Černý / Greta Schnirch strážmistr Josef Hasil / Král Šumavy

Josef Mašín / Bratři

Petr Šlachta / Dukla 61

Filip Paskowski / Pustina

Honza Frim / Rédl

Jurij Moravec / Anatomie zrady

Gustav Francl / Božena

Jiří Fabián / Pozadí událostí

Rudolf Hrušínský nejmladší / Iveta

Objevte to nejlepší

Bezzrcadlový fotoaparát EOS R5 Mark II zvládne vše - od fotografování divoké přírody, reportáží a portrétů až po natáčení filmů, rozhovorů a dokumentů. Posuňte své kreativní ambice na nejvyšší úroveň!

Sako a kalhoty Michael Kovacik, info o ceně u návrháře, www.michaelkovacik.com; košile vintage, boty Zign Studio, 2 160 Kč, prodává www.zalando.cz.

muž z obálky

Ve svých začátcích byl pro některé možná outsiderem české rapové scény. Civilní, svůj, oddaný a odhodlaný jít svojí cestou. Bez patosu a s pokorou k žánru, přesto s odvahou experimentovat a nedržet se mnohdy rigidní formule vedoucí k relativně bezbolestnému tuzemskému úspěchu. Dvacet let Paulieho Garanda v „rap game“ mapuje nejenom povedená kniha

Evoluce Haranta, ale dvě uplynulé dekády zarámoval i vyprodaný koncert v pražském Forum Karlín. Co bylo předtím? Co bylo na začátku evoluce? Co bude dál? Nejenom o tom je následující povídání z holešovického

Vnitroblocku, které jsme doplnili fotkami z klubu Fuchs2. Tam jsme se pokusili vykouzlit atmosféru někdejšího Studia 54, kterému je zasvěcená i část tohoto čísla…

Věčnej student rapu

Dá se říct, že Forum Karlín byl zatím největší koncert tvojí kariéry?

Ohledně příprav určitě jo. Hráli jsme sice i větší akce pro víc lidí, ale nikdy jsem neměl vlastní koncert, kterej by byl soustředěnej jenom na mě a kde by bylo tolik mých fanoušků. Takže jo, určitě největší koncert mojí kariéry.

Bylo vyprodáno, to je sen, ne?

Jo, povedlo se nám to vyprodat. Na začátku, když jsme spouštěli předprodej, jsem klasicky stresoval, protože chci mít všechno perfektní a do všeho moc strkám hlavu, takže jsou pak nervózní i lidi kolem mě. Říkal jsem si, že když prodáme třeba dva a půl tisíce a na trojku to pak doplníme kámošema, bude to fajn. Nakonec jsme ale měli už dva měsíce před koncertem úplně vyprodáno. Jsem fakt rád, že se to povedlo.

Upřímně, čekal jsi to?

Popravdě ne. Byl jsem strašně překvapenej, že se to vyprodalo takhle dopředu. Fakt jsem si říkal, že když tam bude trojka, bude to super.

A čím si to vysvětluješ?

Lidi mi furt říkají, že bych si měl víc věřit. Jenže já se v některých věcech pořád podceňuju a vlastně ani nevím proč.

Fakt?

Na mě to bylo velký sousto. Říkal jsem si, že fakt chci lidem předvést těch uplynulých dvacet let v plný parádě, řešili jsme speciální stage, která byla v podstatě skatepark, malý město, moje ulice. Vizuály, na kterých si zakládám, ty jsem taky hrotil a hlídal si to. Nějakým způsobem se povedlo, že ty dvě dekády se mnou přišli oslavit ‘true fans‘, kteří jsou se mnou od začátku. V průběhu roku jsem na tom samozřejmě dělal nějakej marketing, ale žádný velký salta. Nelíbí se mi, když to někdo promuje jako teleshopping. Jsem vlastně rád, že tím hezkým promem, celkem náročnou grafikou a stylovým připomínáním, se nám to povedlo vyprodat dopředu. Bylo to v zásadě spíš přirozenou cestou, žádná velká placená kampaň. Jsem hrdej, že se nám to povedlo.

Byla to velká emocionální nálož?

Byla to strašná nálož. Ani jsem nečekal, že ten večer bude tak dokonalej. Pro mě bylo

geniální, že všechno klaplo a každá složka fungovala. Já většinou nejsem s ničím úplně spokojenej, takže když jsem pak o tom koncertě pěl ódy, lidi na mě koukali, jestli jsem to fakt já. Po dvaceti letech jsem snad poprvý o něčem řekl, že tam vlastně nebyl problém. Největší zadostiučinění pro mě bylo, že to proběhlo bez zádrhelu a fanoušci byli skvělí celou dvouapůlhodinovou show. Dokonce mi pak psali, že by si to hned dali celý znova. Já byl tak přestimulovanej emocema a zážitkama, že jsem potom týden skoro nemohl spát. Když člověk rok maká na dvou hodinách, který mají shrnout celou jeho tvorbu, tak si uvědomuje, že by to neměl posrat.

Je to velká zodpovědnost. Když hraješ na velkým festivalu, máš svůj slot, kterej bys sice taky neměl posrat, ale někde vzadu máš zasunutý, že seš součástí nějakýho celku a že to není jenom o tobě. Ale tady v tom seš úplně nahej… Jo, je to tak. Měsíc předtím jsem se zavřel v Liberci. Chodil jsem cvičit, trénoval show, na kafe jsem chodil jen s jedním kámošem a do toho si dával terapie. Bál jsem se, že mě ten stres nějak sejme a budu před koncertem nachcípanej, jak se to občas stává. Den předem už byla v Karlíně postavená stage a když jsem viděl, jak to vypadá, a že máme ještě klid si všechno vyzkoušet, trošku jsem se srovnal. Pár hodin před koncertem jsem se zavřel v šatně, nechtěl jsem chodit ani mezi hosty, ani moc mezi kapelu, abych byl co nejvíc soustředěnej. Můj stylista mi pak řekl: „Hele, dej si půl hodiny před koncertem sprchu a vem si čistý trenky, ať seš fresh. “ (smích) A ta sprcha mě fakt uklidnila, takže na pódium už jsem šel celkem v pohodě. Ono se to nezdá, pořád je to vlastně malej koncert, protože dneska každej vyprodává O2 arény. Pro mě to ale byla moje vlastní O2 Arena.

Všichni ne. Spousta rapových matadorů se drží malých klubů a nechtějí do větších, protože se toho bojí, nebo protože prostě chtějí zůstat v tomhle levelu. A to je moje další otázka: kam dál?

Já mám výhodu, že mám skvělý fans, a to propojení s nima na koncertech vnímám skoro rodinně. Takže se mi povedlo i v tomhle velkým prostoru vytvořit atmosféru, ve který jsem ty lidi cítil. Nevnímám to tak, že je tam

Tílko a kalhoty Jan Societé, info o ceně u návrháře, www.jansociete.com; boty Zign Studio, 2 700 Kč, prodává www.zalando.cz; dámské boty Converse, 3 090 Kč.

dav, před kterým něco předvádím. Naopak tam cejtím propojení. Osobně mi ale víc vyhovujou menší prostory. Baví mě ten svůj indie-rap se soulovým nádechem posílat spíš do komornějších míst, ideálně s živou kapelou. Tam asi vidím i nějakou svoji cestu do budoucna. Někdy mám pocit, že někteří interpreti neumějí se svojí hudbou důstojně stárnout a neuvědomujou si, že by svůj vývoj měli přizpůsobit i tomu všemu kolem. Hrát živě mě baví, Forum pro mě byla velká výzva a jsem hrozně rád, že jsem to dokázal. Samozřejmě pár dní potom byli všichni hned nadšený a začalo se hned řešit O2 Universum nebo O2 Arena, že už mají termíny a podobně. Ale já jsem striktně říkal, že nechci další rok usínat a vstávat s tím, že jsem zase svázanej dalším velkým projektem, protože by mě to stresovalo. Chci všechno dotahovat do co nejlepšího výsledku. Možná na oslavu čtvrtstoletí zkusím udělat Universum, ale uvidíme, jak se budu vyvíjet. Teď se chci víc ukazovat s akustickým bandem. Takže co se týče klubů, rozhodně nebudu přepínat do módu, že už jsou pod mojí úroveň a že chci hrát jen velký haly.

Ale zase na druhou stranu, s jídlem roste chuť a do jistý míry je to motivační, ne?

Jo, motivační to je. Ale spousta lidí podle mě dělá to, že svoje fans přesytí, a pak se diví, že druhá nebo třetí aréna už najednou není hned vyprodaná. Do takový situace bych se dostat nechtěl. Makali jsme na tom fakt hodně a ten výsledek rozhodně nebyl zadarmo. Kdybych věděl, že to mám na lusknutí prstu, tak do toho asi jdu hned. Takhle se mi tomu ale nechce obětovat další rok.

Podle čeho sis vybíral hosty? Byl to průřez dvaceti lety tvojí kariéry nebo to jsou tvoji aktuální největší kamarádi?

Jo, vlastně je to kombinace obojího. Měl jsem to vystavěný i jako příběh – od prvních historických tracků přes zásadní věci s Kennym, kde ti hosté byli nedílnou součástí, až po živou kapelu, kde už jsem si chtěl vybírat lidi víc podle sebe. Třeba Štěpán Urban je skvělej na refrény, který lidi znají a zpívají. S některýma lidma už se dneska tolik nevídám, ale i tak tam pro mě měli svoje pevný místo. Třeba Lipo z BPM tam rozhodně nesměl chybět, protože to byl velkej milník, kdy jsme se dostali víc do povědomí. Bylo to období, který

bylo určující a kdy jsme tehdejší rapovou scénu nějakým způsobem šokovali, protože jsme byli kontroverzní. Zároveň jsem si vybíral songy, který jsou pro mě zásadní, a lidi, se kterýma mám vztah, jsme v kontaktu a rozumíme si lidsky i hudebně. Nemám moc rád, když jsou hostovačky na takhle velkých koncertech dělaný uměle.

Jak jste se vlastně k sobě dostali s Marcellem? Já znám Mácu ještě coby zpěváka z kapely No Distance Paradise… Mácu mám hrozně rád. Tenkrát jsme s Kennym poslouchali různou hudbu i mimo rapovej žánr a No Distance Paradise nás strašně bavili. V tý době jsme jeli dost elektro-synťákovej sound a jejich produkce byla přesně taková, že jsme si říkali: ty jo, takhle to chceme dělat taky. Vlastně hned první věc, co jsme spolu udělali na desku Dank, byla spolupráce Kennyho a Marcella, do toho refrén a moje sloky. Hodně jsme si sedli. A vidíš, to je vtipný, zrovna mi teď píše. To je náhoda. (smích)

Jak ses vlastně dostal k hudbě?

Bylo to víc cest, který se nakonec spojily v jednu křižovatku. Už na základce mě fascinoval rap – Chaozz, PSH, House of Pain nebo Cypress Hill. Pamatuju si, že když jsem začal jezdit na skejtu, přišel jednou na parkoviště za školou pankáč, položil na zem kazeťák a pustil nějakou kompilaci. A já hned chtěl vědět, co je to za kapely, takže jsem se o to začal víc zajímat. Stejně to bylo i se zahraničním rapem, protože táta Jonáše Červinky nás dávkoval hudbou z Universalu. Tam jsme se začali formovat na jménech jako Black Star, Common, Kanye West, Jay-Z nebo Wu-Tang Clan. Já to pak hltal čím dál víc a do toho mi brácha nosil kapely jako Oasis, Nirvana a další rockovější, grungeový věci. Takže jsem to měl od začátku dost různorodý.

Kdy se to překlopilo do toho, že jsi začal dělat svoje první beaty a texty?

Na konci základky jsem začal něco psát a na střední si stáhnul Fruity Loops, kde jsem začal samplovat. Po vzoru oblíbenejch beatmakerů jsem dělal soulový samply a nějak to lepil dohromady. Trvalo mi ale asi čtyři roky, než jsem udělal aspoň trochu normální zvuk a začalo to dávat smysl. Občas jsem něco poslal kámošům a ty se mi za to spíš vysmáli,

ale neodradilo mě to. Posílal jsem i texty lidem, co psali poezii, a od těch jsem zase slyšel, že je to málo syrový. Až ve čtvrťáku jsem vydal první album, který jsem nahrál na web jedný liberecký rapový kapely. Přes to se to dostalo do BBaráku, začalo se o mně psát, pak jsem vyhrál remix contest pro SuperCrooo a dostal se víc do povědomí scény. První, kdo se mi pak ozvali, byli kluci z Divokýho západu a Patrik z Berouna, kterej vydával kompilaci Lyrik Derby. Ten nám vydal i úplně první regulérní album.

Dvacet let na scéně, to už je docela slušná doba. Jak vnímáš skladbu svýho publika dneska?

Hele, teď jsem zrovna nahrával sloku pro Kata z Prago Union, což je člověk, na kterým jsem vyrostl. A je tam fráze, že nás poslouchaj boomers, ale taky hot teens. Takže je to vlastně takový mezigenerační přelejvání energie. Zároveň si ale myslím, že jsem za poslední roky ztratil iluzi, že bych měl znova nějak ve velkým teen publikum. To by se muselo stát něco fakt prazvláštního. Jádro mýho publika jsou lidi, který se mnou tu cestu šlapou od začátku, la familia, o který často mluvím. Zní to možná jako klišé, ale já jsem fakt šťastnej, že se mnou rostou a že mi tu energii po těch letech vracej zpátky. Moji hrdinové z dneska už v podstatě starý školy se nám kdysi smáli, že na nás chodily mladý holky, a mě to tehdy vždycky sralo. Říkal jsem si, že chci dospělejší publikum. A teď si občas zase říkám: tyjo, co já bych za to dal, kdyby v prvních řadách stáli teens.

Udělal bys nějakou trendovou úlitbu jenom kvůli tomu, abys přilákal mladší publikum? Anebo jsi v tomhle konzistentní? Já se právě považuju v tomhle za konzistentního. Myslím si, že to má furt vývoj, ale není to vývoj k tomu někomu se zalíbit, ale spíš, aby se to čím dál víc líbilo mně samotnýmu.

Kam teď hudebně směřuješ? Je to hraní se živou kapelou? Ono je to vlastně produkčně i náročnější než hrát jen s DJem… Jasně. Zjistil jsem, že potřebuju dělat hudbu, která mi hlavně dělá dobře. Když jedu v autě a chci si zlepšit den, stejně většinou skončím u soulovejch věcí, jazzovýho indie rapu nebo indie muziky obecně. Teď mě hodně baví

třeba Olivia Dean, Loyle Carner nebo Jordan Rakei. Takže chci dělat takový nasoulený jazz-indie rapy, protože v tom se cejtím nejlíp.

Což není úplně rapovej mainstream. To je pravda. U nás to mainstream úplně není, ale třeba v Británii jo, tam s tím vyprodávaj haly. Tady bys s tím možná nevyprodal ani menší klub. Mě to ale vůbec neodrazuje, spíš naopak. Kolem mě se teď objevujou lidi, který přinášej to, co mě baví, ať už je to Štěpán Urban nebo nový mladý producenti. Takže si kolem sebe postupně skládám komunitu i label a tím chci lidem ukazovat věci, který mám rád.

K vlastnímu labelu se ještě dostaneme. Ale ty jsi byl vždycky spjatý s Ty Nikdy labelem, jak jste se vlastně k sobě dostali? A jsi teda ještě pořád součástí Ty Nikdy rosteru?

S Ideou (Idea, rapper a zakladatel vydavatelství Ty Nikdy, pozn. autora) jsme se k sobě dostali díky tomu, že jsem studoval ve Zlíně na filmovce. V tý době vznikala i BPM deska Horizonty a nějak tehdy se o mě začal zajímat. Já už jsem byl přitom rozhodnutej dát hudbu trochu na druhou kolej, protože jsem chtěl hlavně režírovat. Jenže pak jsme začali hodně koncertovat a ve mně znovu ožila láska k tomu, že můžeme něco společně budovat. Idea mi navíc dal prostor i pro moje sólový ambice. Postupem času jsme se ale začali trochu míjet v tom, že já jsem chtěl mít víc věcí po svým – třeba merch, značku a celkově větší řád, proto vznikl Garand Brand. On pak pochopil, že mě nemůže držet na uzdě a že si potřebuju některý věci dělat po svým. I proto jsem založil vlastní label. Zároveň ale chci dál fungovat i pod Ty Nikdy, svoje projekty tam pořád mám a spolupráce s lidma z labelu tam budou dál vycházet. Můj vlastní label beru hlavně jako platformu pro nový talenty. Baví mě předávat dál zkušenosti, který jsem za ty roky nasbíral.

Streamovací platformy, online prostředí, jak je to pro tebe důležitý?

Hodně. Bez YouTube a klipů bych se neobešel. Uměl jsem si za pár korun natočit věci, který vypadaly draze a světově. Když pak přišly streamovací služby, začalo to díky distribuci i vydělávat slušný peníze a všechno to úsilí najednou dávalo větší smysl. Baví mě

„Byli jsme tehdy takoví neurvalí blázni, co po nocích lezli po střechách města.“

starat se jak o weby, tak o streamovací platformy a kanály jako YouTube. A třeba Spotify vnímám i jako skvělou knihovnu hudební inspirace.

Jak moc sleduješ současný trendy a co tě v současný době nejvíc baví a inspiruje? I když vstřebávám leccos, jsem pořád věčnej student rapu. Je to můj žánr, kterej zbožňuju, takže ten sleduju fakt naplno. Rap se za poslední roky v podstatě stal popem, i proto, že do sebe nasává ostatní žánry. Baví mě sledovat, co se v něm děje, celej ten vývoj od devadesátkovejch temp přes trap až po melodičtější a tanečnější věci. A teď se zase začínaj vracet starý, špinavý, rozkřápaný beaty. Sleduju třeba label Griselda, kde jsou MC’s, který rapujou do strašně zlejch beatů. Zní to místy skoro jak demoverze a klidně tam bez refrénu jedou čtyřminutový sloky. A to mě baví, že se to zase překlápí do polohy, která je mi mnohem bližší než všechny ty modulace posledních let. A zároveň se to dostává víc do popředí. Třeba Alchemist dneska hraje na akcích typu fashion week v Paříži nebo v butikovejch shopech různých značek a spolupracujou s ním mainstreamoví MC’s, který rapujou do samplů bez beatu. A to mi přijde strašně cool.

Nedávno jsi vydal skvělou knihu mapující dvacet let tvojí historie na scéně. Tohle není úplně typická věc, tohle dělal svého času možná BiggBoss, ale jak tebe napadlo udělat takhle velkorysou publikaci? Knihy miluju, měl jsem k nim vždycky vztah, pořád píšu a do jistý míry jsem i takovej archivář. Původně jsem chtěl ke koncertu v Karlíně udělat jen knihu fotek, která by se tam prodávala, tak jsem si začal podle kapitol chystat materiál. Po nějaký době mi ale došlo, že je to málo. Moje holka tehdy říkala, že by na papíře dobře fungovaly i moje texty, že v nich lidi můžou objevovat další věci, protože jsou svým způsobem složitý. Tak jsem k tomu přidal texty, jenže ani to mi pořád nepřišlo kompletní. Nakonec jsem z šuplíku vytáhl i rozepsaný krátký povídky ke scénáři filmu, kterej píšu.

Takže ty už píšeš konkrétní scénář?

Ne, spíš jsem měl rozepsaný různý úryvky. Ty jsem pak začal rozvíjet a řekl si, že ke každý

kapitole napíšu drzou beatnickou povídku, protože na beat generation jsem vyrůstal. Nechtěl jsem chronologicky popisovat, co se kdy dělo, spíš zachytit nějakej fragment tý doby. Byli jsme tehdy takoví neurvalí blázni, co po nocích lezli po střechách města.

Jsi sentimentální?

Jsem takovej nostalgickej harant. Vlastně už od začátku měla moje hudba nostalgickej nádech, což je vlastně docela vtipný. A protože mám rád i design, říkal jsem si, že by ta kniha mohla fungovat i jako artefakt. Něco, co si člověk dá do bytu jako coffee table book nebo malej uměleckej objekt. Což tak mimochodem nejspíš přesně dopadne u všech mých kámošů, kterým jsem ji dal, protože jsem na ni doteď nedostal skoro žádnou zpětnou vazbu ani recenzi. (smích)

Jsi s tou knížkou s odstupem času taky tak spokojenej jako s karlínským koncertem?

Jsem. Spousta umělců to má tak, že něco vytvoří a za měsíc už je to nebaví, nebo nechtějí hrát starý věci. Já to mám naopak. Rád se prohrabávám minulostí, hraju i hodně starý tracky a nemám s tím vůbec problém. U tý knihy bych neměnil nic. Kdybych měl něco měnit, tak spíš mindset, kterej jsem měl na začátku kariéry. Když jsme s Molem prokopli ty pomyslný dveře úspěchu, hodně jsme se v tom ještě plácali. Byli jsme týpci, co si ani neuměli říct o adekvátní prachy za koncert.

Možná by ale pak ani některý věci nevznikly… To je pravda. Pár příběhů by se do tý knihy pak možná vůbec nedostalo. (smích)

Od knížky není daleko k labelu, který jsme už zmiňovali. Říkal jsi, že by měl fungovat jako umělecký domov pro lidi, který ty sám vnímáš jako výrazný talenty. Ale to se nebude soustřeďovat jenom na hudbu, jestli se nepletu…

První meta labelu je projekt Korzuj za snem za podpory IQOS, kterej je zaměřenej na hledání talentů. Vlastně i já tam korzuju za snem, protože chci najít někoho, kdo mě bude bavit. S ním pak uděláme track, natočíme klip, pojede s náma festivaly a třeba se časem stane součástí labelu. Dál bych tam chtěl vydávat i knihy a postupně vybudovat plnohodnotnou produkci. No a pak je tam ten film.

Je super, že jeden z mých fanoušků je Oskar Hes. Teď s ním občas chodím v Karlíně do Lokálu a bavíme se o tom. A já ho samozřejmě hned v prvním filmu chci obsadit. (smích) Teď jde jen o to ho napsat.

A je to reálný v dohledný době?

Chtěl bych mít do dvou let hotovej scénář a začít točit. Objeví se v tom i spousta fragmentů z knížky. Chci to postavit na science fiction základu, trochu Guy Ritchie, trochu Tarantino, trochu bratři Safdieové z A24, protože jejich způsob vyprávění mě hodně baví.

V kontextu knihy Evoluce Haranta jsem se lehce otřel o paralelu s BiggBossem, což je popravdě to první, co mě napadlo, když jsem tvojí knížku viděl. Nezaseknout se jenom na hudbě, vydávat i věci, který jsou vzdálený, architektura a tak…

Úplná paralela to není, ale Vladimír 518 je pro mě samozřejmě inspirativní v tom, jak propojuje hudbu s dalšíma uměleckýma světama, který ho baví, včetně architektury. Já to svoje chci propojovat spíš s fotkou, filmem a literární činností.

A ty sám máš vztah k architektuře?

Vztah k architektuře mám i díky uměleckejm školám. Už od libereckýho SIALu, Hubáčka a Ještědu až po obchodní dům Ještěd, kterej byl zbouranej, což je asi jako kdyby v Praze zbourali Kotvu. To jsem docela prožíval a v rámci občanský angažovanosti jsem k tomu napsal song. Ne že bych chtěl nabíhat na radnici s molotovem, ale potřeboval jsem se k tomu nějak vyjádřit. Mám rád funkcionalismus, baví mě Frank Lloyd Wright a hodně mě fascinoval i dokument Architektura 58–89, kterej editorsky i autorsky dával dohromady právě Vladimír 518.

Zmínil jsi Ještěd, jsi liberecký patriot?

Stoprocentně. Vím, kde mám kořeny a kde mám srdce. To je Liberec. Dlouho jsem si myslel, že odtamtud nevytáhnu paty a že tam budu dál tvořit. Ale to se časem změnilo. Pochopil jsem, že nějakej progres pro mě znamená být i v Praze. Navíc to není tak daleko, takže pendluju. Máme byt v Praze i v Liberci.

S Jakubem Děkanem máte taky zářez v podobě fotbalový hymny Modrobílá krev pro

FC Slovan Liberec. To je vlastně relativně čerstvá věc, jak k tomu vůbec došlo? Od mala jsem kopal do míče, táta i děda hráli fotbal. Já sám jsem asi osm let hrál za Slovan, pak mě ale pohltil skateboarding. Fanoušek fotbalu jsem ale zůstal vždycky. Když Ondřej Kania koupil FC Slovan Liberec a začal to tam celý reorganizovat, zapojil do toho i nás. Pro mě to byl splněnej sen a takový zadostiučinění, že můžeme bejt svým způsobem součástí klubu. Dostali jsme možnost udělat hymnu a udělali jsme ji po svým.

A jaké bylo její přijetí? Fotbaloví fanoušci bývají docela konzervativní. Klasicky půl na půl. Úplně stejně jako když se měnilo logo. Jedna půlka to hejtovala, druhá to brala jako posun. Já si ale obecně myslím, že je dobrý lidem ukazovat nový směry.

Je něco v celý tvojí kariéře, na co nejsi pyšnej, co bys smazal, přeskočil?

Možná to bohémství.

Proč, vždyť je to tak trochu i tvůj trademark, kterým se odlišuješ od české rapové majority? No, že jsem třeba dřív tolik nedbal na svoje zdraví. Člověk se ruinuje a až pak mu dojde, že je čas brzdit. Jsem rád, že mi to došlo. Ale jak říkáš, ano, je to moje nedílná součást.

Vím, že máš hodně silnej vztah se svojí rodinou. Podporuje tě hodně?

Máme celkem úzkej rodinnej kruh a vždycky jsme se podporovali. Vyrostl jsem v multigeneračním baráku, vedle nás bydlela babička s dědou, nahoře tátův brácha, babiččina ségra. A vlastně jsem si pak rodinu vytvořil i z crew tý ulice, ze skejtu a skrz rapovou komunitu. Mám rád, když jsem s těma lidma hluboko propojenej.

Co bys byl, kdybys nebyl hudebník?

Možná fotbalista. Myslím, že jsem na to měl celkem talent, jenže pak se ve mně probudila touha po skateboardingu a hudbě a fotbal šel stranou. Svou roli v tom hrál i náš cholerickej trenér. Dával nám ceres a já jsem si to jednou nenechal líbit. Řekl jsem mu, že na to seru, a odešel. A kdybych nedělal hudbu, asi bych skončil u filmu, což se koneckonců možná do budoucna stejně stane. Byl bych, nebo třeba jednou ještě budu, střihač, protože střih mi vždycky šel.

Tereza (vlevo): Top On The Boat, info o ceně u návrháře, www.ontheboat.eu; džíny Levi’s, 3 399 Kč. Paulie: kabát Michael Kovacik, info o ceně u návrháře, www.michaelkovacik.com; košile The Kooples, 4 690 Kč a kalhoty Studio ID, 10 290 Kč, oboje prodává www.zalando.cz; brýle Skyline, T HENRI, 20 170 Kč, prodává optika Eye-Eye. Michaela (vpravo): Šaty vintage H&M.

Za zapůjčení oblečení děkujeme obchodům:

Muži, kteří mění svět kolem sebe myšlenkou, činem, odvahou i srdcem. To jsou SRDCERVÁČI! Možná jste o nich něco málo slyšeli, možná je ještě vůbec neznáte… Ať tak či onak, rozhodně by byla škoda je nepoznat víc. Na základě jejich zkušeností a vizí se totiž začínají psát příběhy, které mají potenciál ovlivnit ne jednu, ale mnoho generací. I proto jsme se rozhodli vám v následujících

měsících představit celkem osmnáct mladých mužů, vždy tři v jedné tematické kategorii, kteří svou práci

dělají srdcem a mají našlápnuto k velkým věcem. S jejich výběrem nám pomohli ambasadoři, kteří nejen

že ve svých oborech něco dokázali, ale patří k těm nejlepším.

Jakmile odhalíme všech osmnáct jmen, přijde řada na vás! Spolu s vydáním zářijového čísla spustíme hlasování a rozhodnutí, kdo se stane SRDCERVÁČEM ROKU 2026, necháme ve vaší režii. Vítěze pak vyhlásíme během slavnostního večera, který se zároveň stane

závěrečnou oslavou našich 10. narozenin. Připraveni? Začínáme dvojicí kategorií KULTURNÍ VLIV & VIZUÁLNÍ STOPA.

David Matásek

„Nafoukanec,“ odpovídá David Matásek na otázku, jaký byl jako mladý a nadějný herec. Bylo mu devatenáct, když se proslavil díky komedii Jak svět přichází o básníky (1982). Po příchodu do Národního divadla se prý střetl s realitou a prozřel. Představitel seriálového Poldy o šikaně v divadelní šatně i o tom, že největší radost zažívá mimo svou profesi.

Mladí herci se dnes musí zatraceně snažit

Když jste v roce 1991 přišel do Národního divadla, měl jste nějakého staršího kolegu, který vám byl rádcem?

Svůj příchod do Národního divadla si pamatuji velmi dobře. Přišel jsem, nechci říct namistrovanej, ale měl jsem určité představy. Měl jsem ale taky to štěstí – a nevím, čím jsem si ho zasloužil – že se ke mně všichni chovali velice laskavě a kolegiálně. Tu vybíravě, tu méně vybíravě mě upozorňovali na úskalí herecké profese, zejména technického rázu. Je to velký prostor, který s sebou přináší velká očekávání, velké změny. Za všechny bych jmenoval Borise Rösnera – to byl můj největší pan učitel.

Jací jsou dneska vaši mladší kolegové, mladí herci?

V podstatě jim nemohu nic vyčíst. Jsou zvídaví, jsou draví, správně drzí. Nebojí se riskovat. To je potřeba. Nijak mě nešetří a já je taky ne. Vzájemná šikana musí být. (směje se)

Jak se šikanují herci?

No, když si kolega o sobě začne trošičku něco myslet, tak ho musíte včas klepnout přes prsty. Nejlepší je to slovně a já jsem vyhlášený tím, že mé glosy jsou mířené přímo na komoru. Největší tragédie totiž je, když se herci nenaplní jeho očekávání. Snažím se

proto mladším kolegům říkat: „Neboj se, teď hraješ halapartníka, ale tvoje chvíle přijde." Já jsem to tak taky měl –také jsem měl očekávání, která nebyla naplněná. Když ale pak dostanete velký úkol a myslíte si, že odteď už jste zralý na bustu ve foyer Národního divadla, tak to se musí kolegovi rychle vysvětlit, že nic takového ho nečeká, že herectví je o neustálém učení se nových věcí –pořád začínáte od nuly. Možná získáte nějaké renomé, ale renomé musíte znovu a znovu potvrzovat.

Chtěl byste, aby vám bylo znovu dvacet?

V žádném případě! Dnešní doba je složitější. Herců je jako sraček. V době, kdy já jsem začínal, stačilo natočit jeden ne moc – jak to jen říct – filmeček malého typu a najednou jsem měl nastartovanou kariéru. Dneska se musí mladí zatraceně snažit a být alespoň influenceři nebo něco takového. Pouhopouhým herectvím nikoho neoslníte.

Loni jste odešel z Národního divadla, kde dohráváte poslední představení. Až to přijde, s jakou náladou se vám bude definitivně odcházet?

To víte, není to jednoduché. Ne ani tak proto, že jsem si tam zvyknul. Spíš je mi líto, že opouštím kamarády a kolegy. Samozřejmě si říkáme, že se budeme

v tom našem malém rybníčku dál potkávat, ale už to nebude ten každodenní kontakt, to každodenní sdílení naší zakouřené šatničky, ta šikana. Tak se bojím, aby mi ti kluci nezvlčeli. Snad to tam za mě někdo vezme.

Teď vás ale můžeme vidět také v inscenaci Jana bude brzy sbírat lipový květ. Jak se vám hraje v této jevištní básni, v tak intimním prostoru divadla Viola?

Tam nemám koho šikanovat. Jenůfka (kolegyně Jenovéfa Boková, pozn. red.) je moc laskavá bytost, ta si to nezaslouží. Tam jsem otloukánkem já. Pojmenovávám všechny ty kytky, musím si vzpomenout, jak jdou po sobě. Tohle představení mám ale strašně rád. Člověk si tam prožije takovou nepříjemnou životní peripetii, ale s optimistickým koncem.

Co vám teď dělá radost?

Moje děti. Jestli se mi v životě něco povedlo, tak jsou to právě ony. Během jarních prázdnin jsme trošku cestovali, prožili spolu spoustu legrace a zase jsme se o sobě dozvěděli něco nového.

Jste známý propagátor jízdy na Vespě. Jak jste letos odstartoval sezonu?

Sezona nikdy neskončila – já jezdím furt! Akorát jsem dneska přesedlal z Vespy, se kterou jezdím po městě, a jel jsem do filmového ateliéru v Hostivaři na velké motorce Triumph Bonneville T120. A všiml jsem si, že motoristé – nebo jak to teď říct jinak – že nás automobilisté nevidí. Oni vždycky přes zimu získají takovou motocyklovou slepotu. Tak všechny prosím, aby dávali blinkr a dívali se do zrcátek.

KULTURNÍ VLIV

Absolvent Pražské konzervatoře, dnes představitel spartakiádního vraha v populární detektivce

Metoda Markovič: Straka. Objevil se také v komediálním seriálu Sex O’Clock (Voyo, 2023), kde ztvárnil hlavní roli Adama. Jeho talentem se můžete pokochat i na divadelních prknech – například v Divadle Kladno nebo na Letní scéně Musea Kampa v inscenaci Forman.

Jak vnímáte svou náhlou popularitu, která přišla s rolí vraha Straky?

Moc mi to nedochází, jelikož všechno se to stalo strašně rychle. Straku jsme začali natáčet přesně před rokem, seriál po roce vyšel, a já měl velké obavy z toho, jak ho diváci přijmou – je to true crime, ten příběh se stal, ten člověk žije, takže jsem vůbec nevěděl, jaké na něj budou reakce. Naštěstí jsem se po prvních pár dílech uklidnil, protože se seriál divákům líbí –tedy líbí v rámci možností. A popularita?

Nepociťuji, že by byla nějak velká, že by to bylo něco jiného než předtím. Jen teď kamkoliv jdu, tak se na mě lidé otáčejí nebo mračí, protože mě nedokáží oddělit od reálného Straky.

Vím, že je pro vás důležitá hudba. Co teď nejraději posloucháte?

To máte pravdu, pro mě je hudba opravdu hodně důležitá. Vlastně i během natáčení Straky jsem poslouchal asi třicet československých hitů, ne-li víc, abych nasál tu dobu. Zmínil bych Do člna od Miroslava Žbirky, Pojď, dáme řeč od Dalibora Jandy, nebo Dievčatá od skupiny Modus. A jelikož nám pomalu začíná jaro, tak v tomto období nejvíc poslouchám Beatles, Led Zeppelin a Eltona Johna, z českých kapel J.A.R. a Nightwork. Když přijde podzim, tak se můj playlist zase liší.

Často se mluví o rozdílech mezi vaší generací a generací vašich rodičů – v čem podle vás mladí dnes přemýšlejí jinak a co jsou témata nebo obavy, které tu starší generace možná úplně nechápe?

Nerad dělám rozdíly mezi mladší a starší generací. Samozřejmě jsou, a jsou logické, jelikož jsme vyrůstali v jiné době. Například moji rodiče si hráli hlavně venku, já vyrůstal v době, kdy všechno bylo napůl – taky jsme si hráli venku, ale zároveň se rozjížděly technologie, měli jsme první smartphony, začaly sociální sítě jako YouTube a Instagram. Velký rozdíl mezi mojí generací Z a boomery je v tom, že my máme přístup ke všem možným informacím, ale nikdo nás neučil, jak je vstřebávat – pořád se dozvídáte o válce, jak co bude, kdo umřel, velmi nemilé události. Vím, že se o naší generaci často mluví jako o snowflakes, že jsme moc citliví, že si moc stěžujeme. To je ale myslím důsledek toho, jaké informace ze světa dostáváme, že se pak nebojíme o našich problémech mluvit.

Maxmilián Kocek

Tadeus Racety

Pro hudbu tohoto mladého hudebníka je charakteristický zvuk z přelomu 90. a nultých let. Skládá upřímné texty s osobními tématy, které podtrhuje melancholickými melodiemi. Na konci loňského roku vydal nové EP Život je samet – o svobodě a hledání sebe sama v rychlém světě.

Čím vás přelom milénia hudebně fascinuje?

Tím, že zněl mým dětstvím. Od britského trip-hopu přes devadesátkové eurodance hymny až po Báru Basikovou nebo Ma-

donnu, všechno to ve mně zanechalo obrovský otisk. Byla to doba, kdy se lidé těšili na rok 2000 jako na něco magického. Ve vzduchu visela naděje, že budoucnost bude lepší, zářivější. Dnes mám někdy pocit, že se víc ohlížíme zpět než dopředu, a to je podle mě škoda. Možná i proto se k této estetice vracím. Ne z nostalgie, ale z touhy znovu probudit pocit očekávání.

Co vás inspiruje při psaní vašich textů?

Každodenní život. Inspirují mě hlavně maličkosti a obyčejné věci – cesta busem, procházka v lese, konverzace ve škole. Rád jezdím do přírody nebo na místa, kde mohu jen být a poslouchat své myšlenky. V psaní hledám klid a komfort. Je to můj bezpečný a posvátný prostor. Psaní textů a písniček je pro mě nástrojem vnitřní proměny. Cokoliv se stane, mohu proměnit v písničku, v chytlavou melodii, v něco hezkého. Proto to dělám. Je kouzelné, jak se dokáží dobré i zlé emoce proměnit v kus umění. Je to až jakási alchymie – z něčeho ne tak hezkého udělat něco hezčího. To mi, myslím, dost jde. Moc rád bych také zmínil Karlovy Vary během filmového festivalu. Jezdím tam s rodiči už od třinácti let a pokaždé mám pocit, že vstupuji do úplně jiného rytmu času. Dny jsou naplněné filmy, příběhy, cizími osudy. Sedím v kinosále a dvě hodiny žiji něčím úplně jiným. Stačí mi slyšet novou hudbu ve filmu a hned dostanu nápady na další projekty.

Proč jste se rozhodl napsat svou poslední desku Život je samet v češtině?

Protože jsem cítil, že je čas mluvit bez překladů. Angličtina může znít krásně, ale čeština jde víc pod kůži. Nedovolí vám skrýt se za zvuk. Každé slovo je srozumitelné, každé má váhu. „Život je samet“ pro mě byla potřeba být pravdivější, možná zranitelnější. Byla to výzva. Já ale věřím, že růst přichází právě ve chvíli, kdy si dovolíte být slyšet ve svém vlastním mateřském jazyce.

Herectví se věnuje od dětství.

V roce 2022 absolvoval Pražskou konzervatoř a s bývalými spolužáky založil divadelní soubor KAMPAK kolektiv.

Má za sebou zkušenosti hned z několika pražských scén –Národního divadla, Divadla v Celetné nebo Jatka78. Na svém Instagramu @josef_banovec komentuje politické dění jako „influencer demokracie“.

S Davidem Matáskem, ambasadorem našich cen Srdcerváči, hrajete v představení

Naši furianti v Národním divadle. Co vám tahle zkušenost dala?

Přesně to, co jsem si přál a ještě mnohem víc. Těžko se to popisuje slovy – o této příležitosti část mých kolegů možná sní celé roky a já přijímám velmi pokorně, že toho mohu být součástí, že mi dokonce dílem osudu bylo na začátku sezóny umožněno zaskočit jednu z hlavních postav. Cítím obrovskou vděčnost za to, jakými osobnostmi jsem díky tomu obklopen. Mám k tomuto místu silný osobní vztah, ve kterém se mísí úcta k jeho dějinám, zdravá láska k vlasti a jejím lidem.

Proč by diváci neměli minout ani vaši hru Černá voda na Jatkách78?

Troufnu si říct, že pro většinu pozorovatelů bude zážitek z této inscenace spíše neprobádaným územím. Děj se neodehrává klasicky lineárně, ale často skáče v prostoru i čase. Stejně tak aktéři buď jednají v situaci nebo dění komentují s odstupem. Diváky znalé této jevištní poetiky, doufám, naším zpracováním potěšíme a ty, kteří s podobnou produkcí ještě nemají zkušenost, snad příjemně překvapíme. Kdybych to měl vměstnat do jednoho souvětí, tak mladé, ještě neokoukané tváře rozplétají v Holešovicích

příběh o tom, jak může jedna noc zásadně změnit jejich životy.

Na Instagramu mimo jiné tvoříte politický obsah. Proč cítíte potřebu se takto angažovat?

Hned zkraje bych chtěl ujasnit, že za to nejsem nikým placený – dělám to čistě z pocitu osobní odpovědnosti. Je mi jasné, že části společnosti je angažovanost herců trnem v oku, ale já se na prvním místě považuji za občana, který má právo vyjadřovat své názory stejně jako pokladní nebo třeba instalatér. Každý by podle mě měl dle svých možností najít odvahu a čas se o politiku zajímat, jelikož demokracie není žádnou neochvějnou daností. Bude tu s námi jen tak dlouho, dokud se o ní budeme dostatečně starat.

Josef Bánovec

Benedikt Renč

43 let / fotograf

První fotoaparát dostal od táty – starý ruský Zenit. S mnohem lepší technikou později fotografoval Johnnyho Deppa, Arnolda Schwarzeneggera nebo Rogera Federera. Jeden z nejznámějších módních a reklamních fotografů v Česku Benedikt Renč mluví o tom, že má pocit, že se nemění, o obsesi jménem sbírání obrázků a také o tom, co podle něj dělají mladí fotografové špatně.

Být si jistý sám sebou je krokem ke konci

S fotografií jste začínal, když vám bylo patnáct. Jaký jste tehdy byl jako kluk, jako fotograf?

Já mám pocit, že jsem byl úplně stejný jako dneska, že jsem se moc nezměnil. Změnily se jen okolnosti kolem mě, změnila se technika. Ale to, proč jsem začal fotit, co mě k fotografii vedlo, mám v sobě dodnes.

Co je to?

Mě v životě zkrátka zajímá obraz –fotografie i film. Akorát že film už byl v naší rodině obsazený (bratrem Benedikta je režisér Filip Renč, pozn. red.) a fotka se mi v patnácti zdála snazší. Všechno se u mě točí kolem vizuálních věcí, co vidím, co nevidím, chci to zachytit a sbírat, stejně jako když někdo sbírá motýly nebo známky. Možná nechápu, co ho k tomu vede, ale je to nějaká obsese. A já v podstatě nedělám nic jiného, než že celoživotně sbírám obrázky. K čemu to je? To nevím. Odpověď jsem ještě nenašel a upřímně už ji ani nehledám.

Pamatujete si moment, kdy jste si začal být ve své profesi jistý sám sebou?

To si pamatuji relativně přesně. Stalo se mi to několikrát a v momentě, kdy jsem nabyl tohoto dojmu, se mi přestalo dařit nebo jsem udělal nějakou velkou chybu. Být si jistý sám sebou je podle mě krokem ke konci.

Jaká je podle vás současná generace mladých fotografů?

Myslím si, že jsou strašně fajn a taky, že mají daleko větší strach než měla moje generace. Fotografů je dnes relativně hodně a konkurenční prostředí vede právě k tomu, že spousta mladých kluků-fotografů má strach – strach něco zkoušet, strach cestovat, strach se prosadit. A taky si myslím, že jim trošku chybí znalosti historie fotky.

Přál byste si, aby vám bylo znovu dvacet?

Já si pořád myslím, že mi je pětadvacet, takže pak bývám nemile překvapený, že už mi tolik není. (směje se)

Jste tátou dvou dětí, zajímá je vaše profese? Učíte je fotit?

Už jsem to trošku vzdal, protože si myslím, že si k tomu musí dojít sami.

Ale určitě chci, aby nějakým způsobem vizuálně žili, takže si dávám pozor na to, jaké filmy pro ně vybírám, jaké knížky jim ukazuji. Nesnažím se jim ani tak ukazovat svoji práci, jako jim spíše ukázat vizuální svět a jak dokáže život obohatit.

Loni jste vydal svou autorskou knihu Cairo, což je velmi syrový portrét Káhiry. Chystáte se na další výlet a vydat další knihu?

Za poslední dva roky jsem vydal tři knihy – kromě Cairo to byla ještě Euphoria & Tragedy nebo portrét NobodyListen. Původně jsem chtěl letos vydat další fotoknihu, ale pak jsem se zastavil a řekl si, že tento rok budu raději odpočívat a sbírat materiál. Knihu tak možná vydám až příští rok.

Prý každý den musíte udělat alespoň jednu fotku, jinak se vám den zdá promarněný. Co už jste dnes vyfotil?

Zatím jsem dělal jen testy – mám nový objektiv, ale je teprve po poledni. A během odpoledne určitě ještě něco zajímavého přijde.

VIZUÁLNÍ STOPA

Absolvent nejen pražské FAMU, ale i prestižní Royal College of Art v Londýně. Vedl fotografický tým Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku, nyní působí jako Visual Director v agentuře Artspeak. Podílí se také na digitalizaci sbírek Národní galerie v Praze. Díky spolupráci s agenturou Elite London nebo firmou Lasvit realizoval projekty v Londýně, Kuvajtu, Indonésii i Spojených arabských emirátech. Za fotografické projekty pro Roberta Wuna a LAFORMELA byl nominován mezi finalisty kategorie Fotograf roku 2025 v rámci cen Czech Grand Design.

Máte za sebou řadu úspěchů – na který moment ve své kariéře jste nejvíce hrdý?

Snažím se z každého „úspěchu“, ale i neúspěchu, odnést momenty, ze kterých čerpám dlouhodobě. Konkrétně rád vzpomínám na promoci v londýnské Royal Albert Hall na Royal College of Art, kde nám jako kancléř školy gratuloval Jony Ive. Ten moment se mi zapsal hluboko do paměti, protože to byl splněný sen, na kterém jsem dlouho a intenzivně pracoval. Rád si také vybavuji moment, kdy jsem stál na Piccadilly Circus a díval se na svůj videoart promítaný na velkoplošné obrazovce v rámci projektu Circa x Dazed Class of 2021.

Fotíte každý den?

Často mám pocit, že jsem dlouho nic nevyfotil, že mi utíká světlo, že bych měl okamžitě vzít fotoaparát a jít něco zachytit. Pak si ale uvědomím, že to vlastně není pravda. Kromě běžné práce si velmi často udělám i pár snímků do osobního deníku. Možná i proto moje oblíbené snímky často vznikají tak, že si to ani neuvědomuji. Dnes jsem například vyfotil hromadu asfaltu na staveništi před naším domem.

Je podle vás nástup AI pro fotografickou profesi spíše hrozbou nebo výzvou?

Myslím, že problém to může být především pro fotografické práce, které stojí na digitální montáži nebo na obrazech, kde AI fotografa relativně snadno nahradí. Věřím, že díky AI může fotografie paradoxně zažít určitou renesanci. Po estetické stránce očekávám velký návrat k analogové a obecně řemeslné fotografii – k obrazům, které mají jasně lidský původ a fyzickou stopu autora. Fotografie je totiž vždy spojená s realitou, s momentem, světlem a přítomností člověka za fotoaparátem. Myslím si, že budeme svědky mnohem upřímnější a realističtější fotografie. Jako dobrý ukazatel vnímám ty značky, které nemohou prodávat iluze svých produktů – potřebují autenticitu a důvěryhodnost. AI může dobře fungovat spíše u méně náročných projektů nebo u značek, kde zákazník není tolik citlivý na kvalitu a autenticitu.

Mojmír Bureš

Petr Simon

I když talentovaný režisér nikdy žádný vizuální obor nestudoval, teď patří mezi přední české tvůrce. Začínal jako fotograf na undergroundové hudební scéně. Dnes tvoří hudební videa a reklamy pro globální značky, které definuje autenticita a syrovost. Jeho práce byla nominována na Ceny Anděl i na UK Music Video Awards.

Co vás na vaší cestě přes fotografii k režii nejvíce formovalo a jak jste si našel vlastní směr?

Začínal jsem jako fotograf a videomaker na rapové hudební scéně. Bylo to prostředí plné autentických lidí, silných emocí a situací, které nebyly nijak stylizované. Myslím, že právě tam jsem si vytvořil cit pro moment, atmosféru a práci s přirozeností. Postupně jsem začal cítit potřebu tyhle momenty rozpohybovat a vyprávět skrze ně příběhy, což mě přivedlo k režii. Dodnes mě nejvíc baví práce s reálnými lidmi a situacemi, které působí uvěřitelně a lidsky.

Připravujete krátkometrážní film Raklo –o čem je a kdy se ho diváci dočkají?

Raklo je krátký film z prostředí romské komunity. Sleduje mladou partu kluků na hraně dospívání, kteří se snaží najít své místo ve světě, kde jsou pravidla často daná dřív, než si je člověk stačí sám zvolit. Je to spíš intimní, observační příběh o přátelství, vztazích a tlaku okolí. Film jsme nedávno dokončili a čeká na svou festivalovou cestu.

Máte za sebou mezinárodní projekty i nominace, ale jaký sen si ještě toužíte jako režisér splnit?

Mým dlouhodobým cílem je natočit celovečerní film nebo minisérii. Krátké formáty a reklamy mi umožnily hodně experimentovat s vizuálním jazykem, ale čím dál víc mě láká vyprávět příběhy v delším formátu a jít víc do hloubky postav. Zároveň bych rád dál pracoval na projektech se silným lidským rozměrem, které dokážou divákům ukázat svět z trochu jiné perspektivy.

V hudební branži začínal jako bubeník kapely Mandrage, poté hrál po boku Mekyho Žbirky. Dnes je jedním z nejvyhledávanějších koncertních designérů. Navrhuje podobu stage a stojí za celkovým vizuálním obsahem koncertů předních českých umělců – ať už v největších koncertních halách, na festivalech, či hudebních klubech. Společně se svou partnerkou Luckou stojí za Cenami Anděl a každoročně je také členem české delegace na Eurovizi coby creative director.

V čem vás profese stage designera naplňuje?

Je to pro mě forma realizace, ale především je to práce se skvělými lidmi –a mám štěstí, že i pro skvělé lidi.

Kam si myslíte, že lze stage design posunout dál? Co vás v tomto oboru stále láká objevovat nebo zkoušet?

Stejně jako všechno kolem nás se i design koncertů neustále posouvá dál. Mám pocit, že v poslední době je velkým trendem propojování koncertního světa s tím filmovým. Ještě donedávna to bylo téměř nemyslitelné, ale dnes se na koncertech běžně využívají filmové štáby a technologie, které známe z produkce velkých filmů – a přitom může jít třeba „jen“ o livestream na obrazovky pro diváky. Velký důraz se dnes klade také na samotné snímání koncertu a choreografii přizpůsobenou právě pro kameru. To je

oblast, která mě osobně velmi fascinuje a baví dál objevovat.

Máte vysněného interpreta, pro kterého byste chtěl vytvořit stage?

To nemám. Ale vzhlížím k interpretům, kteří mají své týmy pro mě velmi inspirativní a rád bych se od nich něco přiučil. Moci se dostat do týmu interpretů, jako je Ye, Justice, Tyler, the Creator, Kendrick Lamar, Rosalía nebo třeba The 1975, to by byl můj takový velmi nerealistický, ale hezký sen.

Matyáš Vorda

PŘIPRAVIL Petr Jansa

Nothing succeeds like excess!

Dnes, kdy se k vám novinky z druhého konce světa dostanou rychleji než kurýr z restaurace odnaproti, je pro tištěná média velmi těžké zůstat relevantní. Ať už se objeví jakákoli aktualita, algoritmy ji poctivě rozesílají všude tam, kde je o ni zájem. Když někdo zemře, lidé s mobilem v ruce o tom často vědí dříve než rodina zesnulého. Co s tím? My jsme se rozhodli předběhnout čas. O rok. Nejslavnější taneční klub Studio 54 totiž už 26. dubna 2027 oslaví 50. výročí svého otevření a my chceme být první, kdo vám dá o tomhle jubileu vědět.

A jelikož slavíme kulatiny, rozhodli jsme se to udělat ve velkém stylu, jak bývalo v tomhle newyorském doupěti zvykem. Na následujících stránkách najdete vše, co potřebujete vědět, a jak už je letos naším zvykem, máme pro vás i malý dárek – ne, vystřihovánka šňupací trubičky to není!

Shora po směru hodinových ručiček: Zapalovač Zippo x Yves Saint Laurent, 15 761 Kč, www.ysl.com; zlaté hodinky Tank Louis Cartier, Cartier, 406 000 Kč, www.cartier.com; černobílý film B&W SX-70, Polaroid, 549 Kč, prodává www.polagraph.cz; kniha Studio 54, 1 471 Kč, prodává www.enbook.cz; semišové boty Yves Saint Laurent, 24 000 Kč, www.ysl.com; gramofon Beogram 4000C z limitované edice, Bang & Olufsen, 242 500 Kč, www.bang-olufsen.com; džíny se širokými nohavicemi Celine, 23 000 Kč, www.celine.com; LP Donna Summer, 500 Kč, prodává www.gramodesky.cz; šampaňské Vintage 2015, Dom Pérignon, 4 959 Kč / 0,75 l, prodává www.global-wines.cz; sluneční brýle Jasper, Jacques Marie Mage, 22 150 Kč, prodává Žilka Optik Studio, optik-zilka.cz; dvouřadové vlněné sako Valentino, 94 600 Kč, www.valentino.com.

Před startem

Legendární taneční klub Studio 54 fungoval v New Yorku pouhé dva roky a devět měsíců.

Bylo to méně času, než kolik měli jeho majitelé následně strávit ve vězení za daňové úniky.

Přesto se mu podařilo stát se legendou, o které se s obdivnou nostalgií mluví i po půl století. Co jeho otevření předcházelo?

TEXT Petr Jansa

Na začátku byla touha německého modela Uvy Hardena otevřít taneční klub v srdci New Yorku. S investorem Joramem Polanym převzali bývalé televizní studio CBS a jelikož se nacházelo na 54. ulici, pojmenovali ho Studio 54. Nastal ale zásadní problém – dvojici se nedařilo získat licenci na prodej alkoholu. Do plánů následně promluvila i kauza držitele většiny akcií vznikajícího podniku, který se měl dle rozhodnutí soudu vyrovnat s dcerou umělce Marka Rothka částkou 9 milionů dolarů. Long story short – na scénu vstoupili podnikatelé Steve Rubell a Ian Schrager, kteří už v tomhle byznysu uměli chodit. Tou dobou provozovali klub Enchanted Gardens. Jeho velkou nevýhodou bylo, že se nenacházel na Manhattanu, ale v Queensu. Aby o sobě dali vědět, oslovili slavnou večírkovou PR Carmen D’Alessio, která je s touhle adresou nejprve poslala do… Pak ale luxusní podnik viděla, změnila názor a navrhla jim uspořádat první tematickou party ve stylu pohádek Tisíce a jedné noci. Ona přivedla supermodelku Pat Cleveland, Steve s Ianem živé velblou-

Steve Rubell (vpravo) od počátku 70. let podnikal v restauračním byznysu. Vlastnil už dvě restaurace, když v roce 1974 oslovil ke spolupráci začínajícího právníka Iana Schragera (vlevo), aby mu pomohl s obchodními záležitostmi. Tou dobou vznikající klubová kultura oba muže fascinovala. Steve si ji chtěl užít, Ian vydělat peníze. Nejprve zkusili pořádat večírky ve Stevových restauracích, později společně otevřeli noční klub v Queensu.

dy a slony. Z barmanů udělali sultány, najali hostesky, které byly oblečeny jen do harémových kalhot, a… samozřejmě to byl úspěch.

Na další akci už dorazily dva školní autobusy plné celebrit a Rubell se Schragerem zařídili, že na party vy-

stoupila Grace Jones – zadarmo. „Vzala jsem tam Furstenbergovi a Calvina Kleina,“ vzpomíná D’Alessio. „To všechno v Queensu! Bylo to jako z Měsíce!“ Právě tehdy D’Alessio oslovili slavní přátelé s tím, že vědí o vhodném prostoru na Manhattanu.

10 zásadních momentů 76/77

21. ledna 1976

Concorde zahajuje pravidelné nadzvukové linkové lety + 1. dubna 1976

Vzniká společnost Apple Computer +

13. května 1976

Svou premiéru má videohra Breakout od Atari +

Abyste si dokázali představit tehdejší atmosféru pulzujícího New Yorku, dejte si na Netflixu pětidílnou sérii Halston. Začíná v roce 1961, kdy se stejnojmenný módní návrhář poprvé proslavil díky klobouku, který nosila Jacqueline Kennedyová, pokračuje přes Halstonův vzestup v 70. letech, slavné období kdy navštěvoval Studio 54, a končí jeho krizí a osobním i profesním pádem v 80. letech. Na scénáři pracoval Ryan Murphy (American Horror Story, Monstrum, Hollywood) a hlavní roli návrháře Halstona si zahrál Ewan McGregor, který si vysloužil nominaci na Zlatý glóbus.

→ Streamuje Netflix

Warholova mašinka

Když Polaroid v roce 1972 představil tuhle věcičku, šlo o totální sci-fi. Polaroid SX-70 byl totiž prvním foťákem s integrálními filmy, které nebylo třeba složitě vyvolávat. Zároveň šlo o první skládací zrcadlovku se skvělou optikou a manuálním ostřením, která se dala několika pohyby složit do malé „placky“ a strčit do kapsy džínů. Vrcholným modelem je SX-70 Alpha kombinující kovové tělo s koženými prvky. Právě tenhle foťák používal Andy Warhol, Ansel Adams, nebo třeba Wim Wenders. Konec výroby nastal v roce 1977 a přístroje, které dnes na trhu najdete, jsou tak téměř půl století staré. Přesto skvěle fungují a vzhledem k tenčící se zásobě neustále rostou na hodnotě. → Polaroid SX-70 Alpha, 14 990 Kč, prodává www.polagraph.cz

16. srpna 1976

ABBA vydává svůj největší hit Dancing Queen

+

2. listopadu 1976

Demokrat Jimmy Carter zvolen americkým prezidentem

+

6. ledna 1977

V Československu je zveřejněna Charta 77

+

23. ledna 1977

Premiéru má seriál Roots, který rozvířil debatu o rasismu

+

26. dubna 1977

Otevírá se klub Studio 54

+

25. května 1977

V amerických kinech má premiéru Star Wars: Epizoda IV

+

16. srpna 1977

V americkém Memphisu umírá Elvis Presley

Svět, kde žádná pravidla neplatí

Zajímá vás, proč se ze Studia 54 stala taková legenda? Co všechno se v něm dělo, kolik vydělával a proč tak rychle skončil? Odpovědi najdete právě tady…

TEXT Petr Jansa

Původní budova z roku 1927 sloužila jako divadlo, od roku 1943 v ní sídlilo televizní studio CBS. Zaplnit tenhle velkolepý prostor dostal za úkol architekt Scott Bromley se svým týmem, který přesně věděl, za jaký konec celou věc uchopit. Dominantou celého klubu se stala kinetická světelná socha Moon and the Spoon, jejímž autorem bylo designérské studio Aero Graphics v čele s Richie Williamsonem. Šlo o světelný objekt znázorňující srpek měsíce, pod jehož nos se vždy jednou za večer za všeobecného jásotu hostů přiblížila lžička s kokainem. Drogy tu ostatně byly naprosto běžnou záležitostí, stejně jako nevázaný sex, který většinou probíhal na balkónech. Nábytek tam byl pokryt vrstvou plastu, aby bylo snadné tělní tekutniny vždy po akci jednoduše opláchnout hadicí. „Disko bylo pravým opakem hippie hudby, která mu předcházela. Už nešlo o záchranu světa, šlo o to najít si partnera, bavit se a na zbytek světa zapomenout,“ nechal se slyšet Nile Rogers ze skupiny Chic, který později produkoval alba Madonně nebo Davidu Bowiemu.

Klub se otevřel 26. dubna 1977 a mezi hosty nechyběli Michael Jackson, Diana Ross, Warren Beatty, Cher, Brooke Shields nebo třeba Donald Trump s novou manželkou Ivanou. Jeden z pamětníků vyprávěl, že stejná party jako uvnitř se začala odehrávat i venku, kde se tísnilo zhruba tisíc lidí toužících po vstupu. Jeden z lékařů, který byl součástí davu, totiž začal rozdávat tablety Quaaludy. Další z pamětníků se nechal slyšet, že už samotná vstupní chodba do klubu byla vždycky zážitkem. Jeden valentýnský večer koridor zaplnilo dvacet harfistek, jindy zase hospodářská zvířata.

Krátce po otvíračce přišel za Rubellem návrhář Halston s tím, aby studio uspořádalo narozeninovou oslavu pro Biancu Jagger. Oslava se zapsala do historie tím, že Bianca dorazila do klubu na bílém koni a ze stropu se k zemi snesly tisíce bílých balónků. Na dalších party pak balónky vystřídaly pingpongové míčky, konfety, nebo třeba peří. Tenhle efekt snášejících se předmětů měl premiéru právě ve Studiu 54, stejně jako sametové provazy regulující dav. Čím byl klub populárnější, tím těžší bylo dostat se dovnitř. Kdo nebyl bohatý a slavný, musel být alespoň krásný, aby prošel sítem vyhazovačů. Člověkem, který odpovídal za výběr vpuštěných hostů, byl Marc Benecke. Jeho historky jsou z dnešního pohledu neuvěřitelné. Jednou to byla třeba žena, která s vidinou toho, že díky své originalitě ji vpustí dovnitř, přijela na koni. Jenže jí zůstaly jen oči pro pláč, když musela sledovat, jak Benecke vpouští do klubu pouze koně.

V klubu se postupně začalo pořádat čím dál více tematicky zaměřených akcí. Jednou se Studio 54 proměnilo v ulici Šanghaje při příležitosti narozeninové oslavy asijského podnikatele, jindy v country stodolu pro Dolly Parton. „Byli tam obrovské sudy napěchované kukuřicí, farmářské auto naplněné senem, nebo slepice v ohrádce,“ vzpomínal klubový florista. V živé paměti měl i po letech party k premiéře filmu Pomáda, kam přivezli celou flotilu veteránů z 50. let. „Nejhůř dopadl kabriolet Chevy z roku 1950, který jsme museli nechat kompletně zrenovovat.“ Úspěch klubu s sebou téměř okamžitě přinesl i první problémy v podobě policejních zátahů kvůli ilegálnímu prodeji alkoholu. Licenci získali až v říjnu 1977. Z té doby také pochází slavný výrok Rubella, který pronesl, že jejich zisky jsou astronomické a snad jen mafie si vede lépe. „Vydělávali jsme obrovské částky. Já jsem u svého baru za jednu noc namarkoval klidně šest nebo

sedm tisíc dolarů. A to byl jen můj bar. V sobotu večer jelo šest až osm barů plus vstupné u dveří,“ vzpomínal jeden z barmanů. Daňové přiznání Studia 54 z roku 1977 přitom uvádělo hrubý příjem přibližně milion dolarů a čistý zdanitelný příjem 47 000 dolarů. Jakmile někdo dostal privilegium dostat se dovnitř, získal pocit, že může dělat cokoli. Tehdy se vžil slogan, že vše, co se stane ve Studiu 54, zůstane ve Studiu 54. Lidé skákali z balkonů a houpali se na lustrech, u baru postávali prostituti obou pohlaví, do VIP místností se na stříbrných tácech nosil kokain zdarma a lidé ztráceli veškeré sexuální zábrany. „Byl to jediný klub, kde jste mohli mít sex,“ nechal se slyšet princ Egon von Fürstenberg, tehdejší manžel slavné módní návrhářky Diane. „Já tam měl sex s jednou z nejlepších kamarádek mé ženy,“ doplnil. Další historky mluví o slavných heterosexuálních magnátech, kteří si na balkon vodili mladé chlapce k orálním hrátkám. Tou dobou už klub skvěle fungoval a vydělávat začaly i další věci. Casablanca Records vydala desku s klubovou hudbou a po celé Americe se začaly prodávat džíny značky Studio 54 Jeans, které doprovázel slogan: “Teď se

do Studia 54 může dostat každý!“. Tak to mohlo jít dál a dál, kdyby Rubell jednoho dne nevyhodil jednoho ze zaměstnanců, který byl natolik zhrzený, že majitele klubu udal na policii. A prásknul všechno – od dvojího účetnictví a tajných trezorů, přes pytle s hotovostí ukryté ve stropě, až po drogy a Rubellovy deníky, do kterých zaznamenával hodnotu „dárečků“, kterými „obdarovával“ své slavné přátele. Majitelé klubu byli nakonec obviněni z krácení daní ve výši 2,5 milionu dolarů a 18. ledna 1980 odsouzeni ke třem a půl roku vězení.

V listopadu toho roku se Studio 54 prodalo za 4,75 milionu dolarů s tím, že po odpykání trestu do něho Rubell se Schragerem nastoupí jako konzultanti. Nic už však nebylo jako dřív. I slavní přátelé se od dvojice odvrátili, snad jen krom Calvina Kleina, který jim vypsal bianco šeky do nového začátku. Spolu s klubem skončilo jedno z nejdivočejších období novodobé historie. Steve Rubell 25. června 1989 podlehl AIDS, Ian Schrager stále žije. Vrhl se do hotelnictví a jeho Ian Schrager Company dnes stojí třeba za sítí luxusních hotelu EDITION, kterou provozuje ve spolupráci s Marriott International po celém světě.

Klub 54

Ačkoliv nejde o žádné filmové veledílo (svědčí o tom nominace na dvě Zlaté maliny), ani o snímek striktně postavený na základě skutečných událostí, k dokreslení představy o fungování klubu to stačí. Mike Myers si zahrál Steva Rubella, Ryan Phillippe barmana a Salma Hayek ambiciózní šatnářku, která se touží stát zpěvačkou. Ve filmu je hodně drog, hodně sexu a hodně skvělé hudby. Zajímavostí je, že film produkoval dnes nechvalně proslulý Harvey Weinstein, na kterého některé scény byly moc. A tak tenhle slušňák nechal 25 minut původní stopáže vystřihnout. Dnes už se na film můžete podívat bez jeho cenzorských zásahů.

→ Streamuje Apple TV+

Poslechněte si!

Hudební pravěk? Jasně, na tyhle hity se pařilo ještě než se na vrchol dostala Madonna s Michaelem Jacksonem. Přesto jde o tak kvalitní taneční hudbu, že ve vás i teď dokáže z fleku probudit horečku sobotní noci a v uších rezonovat víc, než kdejaká novinka.

Le Freak CHIC +

I Will Survive GLORIA GAYNOR

Don’t Leave Me This Way THELMA HOUSTON

Hot Stuff DONNA SUMMER

You Make Me Feel SYLVESTER

Boogie Wonderland EARTH, WIND & FIRE +

Disco Inferno THE TRAMMPS

Got to Be Real CHERYL LYNN

Playlist najdete na Spotify. Stačí načíst QR kód a o zábavu máte postaráno.

Legendární Studio 54 nebylo jen klubem, ale také symbolem jedné éry – New York jako centrum svobody, nočního života a výstředností. Fotograf Robert Vano zažil 70. léta plná večírků i nejzářivější časy Studia 54. Díky jakému extravagantnímu outfitu mu byly dveře klubu otevřeny? A jak vzpomíná na setkání s Andym Warholem?

TEXT David Hron FOTO David Turecký

Kdo nebyl slavný nebo zajímavý,

nesměl dovnitř

Proč se podle vás stalo Studio 54 takovou legendou?

Víte, že ani nevím? Frank Zappa říkal, že kluby a diskotéky byly vymyšleny americkou vládou. Generace hippies nepracovala, fetovala a po válce ve Vietnamu odcházela pryč – do Kanady, do Švédska, Bill Clinton žil v Praze. Americká vláda si myslela, že jim podstatná část mladých odejde. Měli strach, že za dvacet let z nástupnické generace mnoho nezbyde. Tehdy bylo zakázané užívat drogy, ani alkohol jste nemohli pít v neděli, hospody zavíraly v deset hodin večer. Proto prý vymysleli kluby, které byly privátní, kde se mohlo pít, fetovat, mít sex, ale museli jste si koupit členství. Privátní kluby

otevíraly v deset večer, alkohol prodávaly do čtyř do rána a lidi tancovali do šesti. První takový klub byl Limelight. Tam vás vyfotili polaroidovým foťákem, vy jste vyplnili papír, jednu fotku vám nalepili na kartu se jménem a druhá šla na policii. Takhle měla být potlačena celá hippies revoluce, protože jim vytvořili místa, kde mohli legálně fetovat, souložit, pít, a měli je pod kontrolou.

Kolik stálo členství do Studia 54?

Do Studia 54 jste si nemohli koupit členství. Tomu se přezdívalo Club of beautiful people, takže jste museli dobře vypadat nebo být známý. Tam chtěl patřit každý. Všichni postávali venku na ulici a před vchodem byli bor-

ci, kteří věděli, kdo je kdo, a ukazovali na ty, co mohli dovnitř. Samozřejmě pustili politika Henryho Kissingera, modelku Biancu Jagger, která přijela na bílém koni, zpěvačku Grace Jones, co dorazila na motorce, Johna Lennona s Yoko Ono, Barbaru Streisand, nebo Andyho Warhola, který chodil do klubu fotit. Do studia jste ovšem nemohli jít, když jste byl svobodný muž. Museli jste mít s sebou holku, nebo být hodně vidět.

Vy jste se prý snažil zaujmout outfitem…

No, musel jsem. Ušil jsem si tehdy pelerínu, na kterou jsem našil zelené diody z answering machine. V kapse jsem měl

„Tohle je moje malá polaroidová fotka, stará 50 let.“

„Warhol byl v klubu pořád. Vždy s nějakými lidmi. Osobně jsme se potkali jednou, když jsem dělal make-up a vlasy pro časopis Interview, který založil. Seděl tam se svými asistenty, s nikým si nepovídal. Od té doby, co na něj spáchala atentát Valerie Solanas, tak s nikým nekomunikoval.“

baterky, a když jsem vystoupil z taxíka, tak jsem je zapnul a celý jsem svítil. To už na mě křičeli: „Welcome, welcome!”

Jak to v klubu „krásných lidí” vypadalo?

Původně to byly filmové ateliéry, ale filmaři se pak odstěhovali do LA a prostor zůstal prázdný. Takže to bylo velkolepé – divadelní prostor na třech patrech, polonahé holky se houpaly na vysoko zavěšených houpačkách, v obřích akváriích plavali žraloci.

A pilo se, tančilo, a taky fetovalo. Jaké drogy tehdy frčely?

Záleželo, kolik měl kdo peněz – něco vám vystačilo na deset minut, něco i na dvanáct hodin. Pak jsme večer nemohli spát, tak jsme si kupovali velké gumové kapsle, co stály dolar, a spali jsme pak tři dny. Ale nemyslete si –i v Československu se fetovalo, i když moje prvotní představy o drogách byly spíš srandovní. Bylo mi čtrnáct, když jsme si na jižním Slovensku četli s kamarádem v časopise, že na západě se dělá LSD z banánových šlupek. Museli jsme pak čekat celý rok, než jsme dostali na Vánoce čtyři banány. Ty jsme usušili na radiátorech a dali je do Bystrice nebo do jiného cigára. Pak nám bylo špatně. Taky jsme si mysleli, že i Coca-Cola je droga. Coca-Cola – to už přece znělo jako kokain! Když jsme pak utekli za hranice, koupili jsme si s kamarádem poprvé v životě Coca-Colu. Mysleli jsme si, kdo ví, co nám to neudělá. Sedli jsme si, já si nalil půlku, kamarád druhou půlku, ochutnali jsme, koukali, až mi kamarád říká: „Cítíš něco?“ Necítil. Vypili jsme celou colu a seděli půl hodiny s tím, že asi chvíli trvá, než to zabere. Když to nezabralo, řekli jsme si, že problém je asi v tom, že jsme se rozdělili, a že bychom si příště měli koupit každý jednu láhev. A když jsem se po revoluci vrátil do Prahy, tak naproti mně bydlela osmdesátiletá paní, která se o dům starala. Na chodbě mi pak říká: „Pane Vano, vy jste ze Slovenska, však? Když tam pojedete, nezeptal byste se maminky, jestli by

mi neposlala fenmetrazin?" Já nevěděl, co je fenmetrazin. Tak se ptám: „A co to dělá?" A ona říká: „No, víte, když já myju ty schody v pěti patrech, tak mi to trvá i dvě hodiny, ale když si dám fenmetrazin, mám to za patnáct minut."

Pak se ještě rozpovídala o tom, jaká to byla za komunismu nádhera: „To jsem ještě měla všechny zuby, skákala jsem přes švihadlo a souložila. Teď za té demokracie nemůžu nic. Ani ten fenmetrazin není.” (směje se)

Ve Studiu 54 jste se ale potkal i s Andym Warholem. Jak na vás působil? Já ani nevím. On byl v klubu pořád, jen cvakal a cvakal. Vždy byl s nějakými lidmi. Osobně jsme se potkali jednou, když jsem dělal make-up a vlasy pro časopis Interview, který založil. Seděl tam se svými asistenty, s nikým si nepovídal. Já dodnes mluvím s přízvukem, takže se mě Warholův asistent ptal, odkud pocházím. Když jsem řekl „from Czechoslovakia”, utíkal k Warholovi, táhnul ho ke mně a říkal mu: „On je Čechoslovák! Mluv na něj!” (Warholovi rodiče pocházeli z rakousko-uherské obce Miková, dnes patřící Slovensku, pozn. red.)

A Warhol říká: „Pyatnitsa, pyatnitsa.” Pak šel a zase si sednul. Jeho asistent mi pak řekl: „Sorry.” Od té doby, co na něj spáchala atentát Valerie Solanas, tak s nikým nekomunikoval. Warhol jí tehdy slíbil, že ji obsadí do svého nového filmu, a když se pořád netočilo, tak šla a postřelila ho. Richard Avedon pak nafotil Warholův portrét s odhaleným hrudníkem plným jizev.

Kdyby to šlo, chtěl byste znovu zažít sedmdesátky ve Studiu 54?

Ne, já se nechci vracet do New Yorku. Tam už jsem byl a chci si ho uchovat v paměti tak, jak jsem ho zažil. Nechci se vracet ani domů do Nových Zámků, protože už to tam vypadá jinak. Teď jsme tedy natáčeli Třináctou komnatu – to jsem udělal výjimku. Ale Nové Zámky byly krásné malé barokní městečko, a teď tam jsou všude obchoďáky a paneláky. Už to není moje město.

Tři looky jako PROPUSTKA!

Studio 54 nebylo prvním místem, kam pouštěli hosty na základě vzhledu a módního stylu.

Rubell a jeho tým ale tuhle věc dotáhli k dokonalosti a udělali z ní show, která donutila lidi více se zamýšlet nad volbou oblečení. Mohli jste mít peněz, kolik jste chtěli, být hvězdy první velikosti, ale když jste nedokázali zaujmout, zůstali jste přede dveřmi. Své by mohli vyprávět třeba Nile Rodgers a Bernard Edwards z kapely Chic, které do klubu nepustili, ačkoliv je osobně pozvala Grace Jones. To je prý ještě ten večer inspirovalo k napsání hitu Le Freak (původně Fuck off!), který se později dostal i na klubový playlist. My jsme v obchodech našli pár věcí, které by se aktuálně mohly stát vaší propustkou, kdyby klub ještě existoval…

PŘIPRAVIL

Petr Jansa

Běžná sobota

Když nejdete na tematickou party, musíte jít do rizika. Ať už máte pekáč buchet nebo vanu, oblék něte smoking na holé tělo. Nejde o to, jak vypadáte, ale jak umíte zaujmout!

Smokingové sako, 26 800 Kč a šortky, 14 800 Kč, oboje Ami Paris, www.amiparis.com

Brož Dior, 25 000 Kč, www.dior.com

Neo Frame Jumping Hour, Audemars Piguet, 1 499 000 Kč, www.audemarspiguet.com

Versailleská party

Představte si poslední velkou party před pádem Bastily. Tady už dvůr nemá co ztratit – je čas nasadit paruku, obléknout nejlepší plášť, dát si kus perníku a pořádně to rozjet.

Čepice Louis Vuitton, 14 350 Kč, www.louisvuitton.com

Boty Manolo Blahnik, 22 100 Kč, www.manoloblahnik.com

Hodinky Union Square, Tiffany & Co., 370 000 Kč, www.tiffany.com

Veneta, 31 550 Kč, www.bottegaveneta.com

Obojek pro psa Louis Vuitton, 10 950 Kč, www.louisvuitton.com

Košile Auralee, 11 396 Kč, prodává www.mrporter.com

Vesta Dior, 36 000 Kč, www.dior.com

Džíny Dries van Noten, 9 577 Kč, prodává www.mrporter.com

Pelerína Dior, 170 000 Kč, www.dior.com

Oslava narozenin Dolly Parton

Slavná zpěvačka v klubu oslavila své 32. narozeniny. Letos v lednu jí bylo osmdesát a my vám zaručujeme, že tenhle outfit „sexy zahradník“ vám otevře dveře nejen k jejímu srdci.

Triko Jacquemus, 5 350 Kč, www.jacquemus.com

Kalhoty Loewe, 31 550 Kč, www.loewe.com

Šátek Ami Paris, 5 150 Kč, www.amiparis.com

Taška Loewe, 43 650 Kč, www.loewe.com

Tenisky Jacquemus, 9 500 Kč, www.jacquemus.com

Přívěsky na tašku ve tvaru zeleniny, Jacquemus, 6 100 Kč / kus, www.jacquemus.com

Klobouk Prada, 20 900 Kč, www.prada.com

Hodinky Ocean Star Tribute, Mido, 27 900 Kč, prodává www.carollinum.cz

Šedé eminence

Tváře hvězd, které byly pravidelnými hosty divokých večírků ve Studiu 54, si vybaví každý. Jen málokdo však tuší, kdo stál v pozadí a díky komu se z newyorského tanečního klubu stal světový fenomén. Měli štěstí – byli ve správný čas na správném místě, měli ostré lokty a nebáli se riskovat. O kom je řeč?

1 RICHIE KACZOR († 40) rezidentní DJ

I když v klubu hráli i jiní, jemu patřily víkendy. Za mixážním pultem stál i 26. dubna 1977, kdy se klub otevíral – hosty tehdy vítal songem Devil’s Gun od C. J. & Co. Za svůj úspěch mu vděčí třeba i Gloria Gaynor. Když Richie dostal promo kopii jejího singlu Substitute, moc ho nezaujal. Doprovodné skladbě z druhé strany desky ale podlehl, začal ji hrát a I Will Survive se díky jeho vlivu brzy prodrala do žebříčku Billboard, kde vydržela 27 týdnů, z toho tři na první příčce. Richie v roce 1993 podlehl AIDS.

2 MICHAEL OVERINGTON (72) provozní manažer

V klubu začínal jako uklízeč za tři dolary na hodinu a postupně se vypracoval až na šéfa provozu. Lidé se ho prý často ptají, jaké to bylo pařit ve Studiu 54. On to ale nikdy nezažil, podobně jako většina zaměstnanců. Pracovali tvrdě, vydělávali velké peníze a klubem doslova žili. On si v něm našel manželku – tehdy pracovala jako šatnářka. I po zavření Studia 54 spolupracoval s Ianem Schragerem, v jehož společnosti je viceprezidentem a se kterým vybudovali síť klubů Public, nebo butikové hotely Edition spadající pod Marriott.

3 MYRA SCHEER (76)

asistentka vedení

Do Studia 54 se nejdřív chodila bavit. Po několika měsících ji Rubell se Schragerem oslovili, aby se stala jejich pravou rukou. Jejím úkolem bylo i zvát VIP na „backdoor parties“ – soukromé rozjezdové akce, které probíhaly vždy od 22 hodin za zástěnou. Tam se pravidelně setkávali Warhol, Liza Minnelli, Diana Ross, Halston a další. O půlnoci se pak zástěna zvedla a oni se stali součástí klubu. Dnes Myra moderuje rádiovou show stojící na někdejší slávě klubu.

4 CARMEN D’ALESSIO (78) PR

Peruánská rodačka začínala jako překladatelka v OSN, což ji vystřelilo mezi smetánku. Její největší devizou byl notýsek plný VIP jmen a jejich telefonních čísel. Řídila se heslem, že slavní nejsou vždy bohatí a bohatí nejsou vždy krásní, ale když se dají dohromady, stane se zázrak. A ten se stal ve Studiu 54, které pomohla vybudovat. Rubella se Schragerem oblékla do obleků Armani a před otevřením klubu je na soukromé večeři představila lidem jako Halston, Calvin Klein nebo Warhol. Po uzavření klubu vybudovala desítky vlastních podniků a ve světě PR se pohybuje dodnes.

„V životě nejsou problémy, jen projekty. Nejsou ztráty, jen lekce. A všechny jsou tu proto, aby vás posílily a zlepšily.“

Carmen D’Alessio

5 MARC BENECKE (69)

doorman

Bylo mu 19, když šel s kamarádem omrknout nový klub těsně před jeho otevřením. Studenta politologie na Hunter College si tehdy všiml Rubell a zeptal se na jeho plány na léto. Marc žádné neměl a tak mu nabídl práci. Později to byl on, kdo z davu lidí před vchodem vybíral ty, kteří jsou dostatečně cool na to, aby mohli vstoupit. Po zavření klubu provozoval vlastní bary a restaurace, dnes pracuje jako noční manažer hotelu Edition v New Yorku a s Myrou moderuje show Sirius XM Studio 54.

6 CHUCK GALERICK (68) šéf security

Tenhle kníratý mladík dohlížel na to, aby byli všichni zaměstnanci klubu v bezpečí. Zejména Marc Benecke, který nejčastěji přicházel do kontaktu s rozhněvanými mladými muži, co neprošli jeho „cool“ sítem u vstupu. Galerick a jeho tým se pak spojeni pažemi formovali do formace ve tvaru písmene V a razili si cestu davem k těm šťastným, které doprovodili dovnitř. Dnes šéfuje security agentuře Elite Investigations.

7 JOANNE HOROWITZ (73) VIP manažer

Začínala jako sekretářka v Universal Pictures, když jí Steve a Ian nabídli peníze za to, že do klubu dostane hvězdy. Každý měl jinou cenu - za Alice Coopera dostala 60 dolarů, za Stalloneho o dvacku víc. Hlavní zkouškou byla otvíračka - pozvala pár hvězd a když se druhý den ráno na titulní straně New York Post objevila fotka Cher ze Studia 54, o budoucnost měla postaráno. Později dělala manažerku Kevina Spaceyho, dnes se angažuje v ochraně nosorožců.

8 SCOTT TAYLOR (69) barman

Patřil k nejoblíbenějším barmanům Studia 54, ačkoliv Steve Rubell mu tuhle pozici nikdy svěřit nechtěl. Jeho vize byla, že barmani budou mohutní svalnatí gayové, kdežto Scott byl šlachovitý hetero Žid z Queensu. První den začínal v šatně, druhý den vzal záskok za nemocného barmana. Byl tak pracovitý a okouzlující, že se za něho ostatní zaměstnanci přimluvili a Steve nakonec povolil. Po zavření klubu rozjel Scott řadu vlastních barů, developerskou firmu a dnes působí jako vizuální umělec.

New York měl Studio 54, celá Paříž chodila do La Palace a moje máma v 70. letech pařila s Dádou Patrasovou v pražském klubu Déčko. Když se ptám, jak tahle slavná diskotéka voněla, dozvídám se, že jako cigaretový dým, rozlité víno, pot a omamná kytice konvalinek, jasmínu a hyacintu ukrytá ve flakonu vůně Charlie od Revlonu. Zajímá vás, jak to vonělo v dalších slavných klubech? Máte to mít.

Tohle bude

www.ingredients-store.com;

Zpátky do šedesátek vás vezme toaletní voda Orphéon inspirovaná stejnojmenným pařížským klubem na prahu soumraku, kdy je člověk ještě svěží a atmosféra je plná očekávání. Ale dost bylo jazzu. Je čas odvázat se v klubu Le Palace na druhém břehu, kde se pod jednou střechou tísní intelektuálové, herci, designéři a modelky. DJ Guy Cuevas zrovna pouští novinku Nightclubbing od Iggy Popa a vy s cigaretou v ruce tančíte jako v transu. Kouř se vpíjí do červených sametových křesílek a ve vzduchu je cítit směs potu a vanilkových parfémů, které zrovna frčí. Že si to neumíte představit? Parfém Nightclubbing od Celine vám s tím pomůže. To už ale k vašemu stolu přitančí Jane Birkin v šatech posetých blyštivými plíšky: „Allez! Allez! Všichni jdeme k Pacovi!“ vezme vás za ruku a vy se spolu s ní vydáváte do futuristického apartmánu návrháře Paca Rabanneho, který je pověstný skvělými večírky trvajícími do brzkého rána. S prvními slunečními paprsky zaplaví jeho byt stříbrné a zlaté odlesky odrážející se od šatů Jane Birkin a dalších dívek, se kterými jste strávili noc. Ve vzduchu je ještě cítit vanilka protkaná svěžestí bílé levandule, jak se v koupelně někdo snaží zamaskovat hříchy noci pánskou kolínskou. To ráno se koncentruje ve vůni After Club.

New York, baby Už ani nevíte, čí to byl nápad, ale nebránili jste se. Někoho u Rabanneho napadlo koupit letenky a zaletět si Concordem do New Yorku, kde teď frčí Studio 54. Je nemožné se tam dostat, ale Dalí to prý domluví s Warholem, tak proč to nezkusit. O pár hodin později jste na místě a nevěříte vlastním očím. Něco takového se může stát jen v sedmdesátkové Americe. Večírek v tropickém stylu je prosycený vůní piña colady s kardamomem. Někdo objednal tác plný čokoládových pralinek s kubánským rumem a vy jste dostali chuť zapálit si doutník. Atmosféra téhle noci se vrací v parfému Fifty Four od parfémového domu Jusbox, pro který tvoří vůně slavný

Julien Rasquinet. Před brzkým ranním letem máte ještě čas projít se ulicemi večerního Manhattanu, kde barevné neony osvětlují páru linoucí se z podzemí. Z indické večerky je cítit čerstvý ananas, květinářka právě sklízí neprodané kosatce a vy máte chuť zapálit si cígo a zase se líbat s tou holkou, kterou jste včera sbalili ve Studiu 54. To už vás ale zvuk klubové hudby táhne do suterénu, kde začíná další party. „Jak že se to tu jmenuje?“ ptáte se šatnářky… „Magenta. Black Magenta“ odpovídá.

Britská jízda

Ani nevíte, jak se to stalo, ale konec sedmdesátek máte v mlze. Možná jste to přehnali s drogami, možná vás jen pohltila hudba. Teď se píše rok 1985 a vy sedíte v londýnském klubu Taboo. Chvíli přemýšlíte, jestli jste to s tím ostnatým obojkem, leopardím bomberem a mikro šortkami trochu nepřehnali, ale když se podíváte na Boy George svíjícího se na parketu, musíte uznat, že jste dost decentní. DJ pouští Sweet Dreams od Eurythmics a vy toužíte po jediném – tančit. O pár minut později ji vidíte, nejkrásnější holku v sále, jak se vlní do rytmu staršího hitu od Kraftwerk. Je vám jasné, že DJ ho pustil jen pro ní: „She’s a model and she’s looking good, I’d like to take her home, that’s understood,“ line se z repráků, když se vaše pohledy setkají. Jdete blíž a cítíte jemnou kašmírovou vůni, která překvapivě osvěžuje těžký vzduch plný oudu a kouře, co štípe do očí. Takhle voní Eye Contact. Šeptá vám, že se musí vrátit domů do Manchesteru. Neváháte a odejdete s ní. Ve vlaku zjistíte, že pracuje pro Factory Records a ve slavném klubu The Haçienda je jako doma. Blue Monday, New Order, nebo Joy Division… Ty všechny zná osobně a vám je jasné, že s touhle holkou to bude jízda. Nejdřív vás ale pozve k sobě, pustí nejnovější vinyly a namíchá vám gin & tonic. Významně se na vás podívá, kousne se do spodního rtu a z ramene si sundá ramínko šatů. „Ups!“ řekne koketně a vy se zmůžete na jedinou odpověď: „Yes Please!“

Co se stane v klubu, zůstane v klubu

Muži v Česku letos slaví deset let! A protože vás máme rádi, rozhodli jsme se pronajmout taneční klub a uspořádat v něm nezapomenutelný soukromý večírek ve stylu sedmdesátých let plný skvělé hudby, omamné atmosféry a slavných hvězd. Vaší vstupenkou je tento výtisk, ve kterém najdete vše potřebné. Teď už stačí jen pozvat pár kamarádů, otevřít láhev něčeho dobrého a pustit se do hraní! Vítězem se stane ten, kdo tuhle divokou party přežije ve zdraví a do cíle dorazí s nejvyšším počtem bodů. Přejeme příjemnou zábavu!

PŘIPRAVIL Petr Jansa

PRAVIDLA A HERNÍ PLÁN

Kompletní pravidla a odpovědi na soutěžní otázky najdete na straně 160, herní plán klubu na straně 162 a 163.

KOLIK LET BYLO

BROOK SHIELDS, KDYŽ SE POPRVÉ PODÍVALA DO STUDIA 54?

A) 16

B) 18

C) 21

ZÁNOVNÍ ZUBNÍ NÁHRADA

FABERGÉHO VEJCE

KMOTR

JE 27. DUBNA 1977. DORAZILA MADONNA NA VČEREJŠÍ OTVÍRAČKU?

A) Ano, přišla s JeanMichelem Basquiatem.

B) Ano, ale nepustili jI dovnitř.

C) Kdo je Madonna?

HAJLUJÍCÍ PRASE

POLAROID Z MARCIPÁNU

PŘELET NAD KUKAČČÍM HNÍZDEM

VYSVĚTLUJÍCÍ KARTIČKA

ŘEKNI MI:

Steve si dal hrst quaaludes a je mimo. Odpovědět na jeho otázku ale musíš!

Správná odpověď 1 bod Špatná odpověď 0 bodů

UDĚLEJ:

Chceš do klubu dostat kamarády, ale Marc si postavil hlavu. Pustí je, když pantomimou předvedeš to, co ti řekne.

Někdo to pozná 3 body

Nikdo nepoznal 0 bodů Ten co poznal 2 body

NAKRESLI:

Na baru je hrozný hluk a Scott neslyší ani slovo. Svou objednávku namaluj!

Někdo uhádl 2 body

Nikdo neuhádl 0 bodů Ten co uhádl 1 bod

PSSST: Carmen chce drbat, ale všude je plno známých. Popiš jí slavný sedmdesátkový film, aniž zmíníš jeho název a jména herců.

Někdo uhádl 2 body

Nikdo neuhádl 0 bodů Ten co uhádl 1 bod

KTERÝ SLAVNÝ HEREC DĚLAL VE STUDIU ČÍŠNÍKA, NEŽ SE STAL HVĚZDOU?

A) Kevin Bacon

B) Alec Baldwin

C) Kevin Costner

OPUŠTĚNÁ LUXUSNÍ KABELKA

HRST PRÁŠKŮ NA SPANÍ

HVĚZDNÉ VÁLKY

KOLIK STOJÍ V ROCE

1978 V NEW YORKU GRAM KOKAINU?

A) 50 dolarů

B) 100 dolarů

C) 200 dolarů

LEVNÉ HODINKY ROLEX

DŽUS Z KUMKVATU

MECHANICKÝ POMERANČ

KDO Z ČESKA SE PROKAZATELNĚ PODÍVAL DO STUDIA 54?

A) Miloš Forman

B) Robert Vano

C) Ivana Trump

VYSLOUŽILÁ DISCO KOULE

HUMR Z VOLNÉHO CHOVU

ČELISTI

JAKOU POHLAVNÍ NEMOCÍ SE URČITĚ NENAKAZIL HLAVNÍ BARMAN?

A) syfilis

B) virus HIV

C) kapavka

PARALYZOVANÁ LISTONOŠKA

SKLENICE VODKY S VODOU

ROCKY

JAK DLOUHO TRVAL NEJRYCHLEJŠÍ LET CONCORDEM Z NEW YORKU DO LONDÝNA?

A) 4 hodiny 15 minut

B) 3 hodiny 27 minut

C) 2 hodiny 52 minut

MEXICKÁ TELENOVELA

PIVNÍ

KOLIK LIDÍ SE VEJDE DO KLUBU?

A) 1 300

B) 1 900

C) 2 500

ROZHAZOVAČNÝ ŽID

CIBETKOVÁ KÁVA

DO NITRA PLANETY OPIC

KTERÝ UMĚLEC VYTVOŘIL TISKY

KUPÓNŮ NA DRINKY ZDARMA ZE STUDIA 54?

A) Andy Warhol

B) Roy Lichtenstein

C) Keith Haring

DOBŘE VDANÁ PROSTITUTKA

SÁČEK MOUČKOVÉHO CUKRU

DIAMANTY JSOU VĚČNÉ

CO SI V ROCE 1978 MŮŽU POŘÍDIT OD CALVINA KLEINA?

A) džíny

B) slipy

C) parfém Obsession

PARFÉM OPIUM OD YVES SAINT LAURENT

LAHEV MEDVĚDÍ KRVE

SKLENĚNÉ PEKLO

JAKÉ ZVÍŘE SE DO

STUDIA 54 NIKDY NEPODÍVALO?

A) slon

B) tygr

C) netopýr

POHLAVNĚ PŘENOSNÁ CHOROBA

KOŇSKÁ KOBLIHA S KONFETAMI

DOBRODRUŽSTVÍ POSEIDONU

JAK SE JMENUJE KOKTEJL, KTERÝ SI VŠICHNI DÁVAJÍ?

A) Harvey Milk

B) Harvey Weinstein

C) Harvey Wallbanger

OSM MANŽELŮ ELIZABETH TAYLOR

ZLATÁ KREDITNÍ KARTA

HOREČKA SOBOTNÍ NOCI

CO BY NÁM MOHL

ZAZPÍVAT ELTON JOHN NA SILVESTROVSKÉ PARTY 1978?

A) Can You Feel the Love Tonight

B) I’m Still Standing C) Rocket Man

MLADISTVÝ PROSTITUT

LEDOVÁ SOCHA DAVIDA

ŠIMON A MATOUŠ

KOLIK TULIPÁNŮ DOVEZLI V ROCE

1979 NA VALENTÝNSKOU PARTY Z HOLANDSKA?

A) 3 000

B) 5 000

C) 8 000

KOČKA KRÁLOVNY KLEOPATRY

MAST NA HEMOROIDY

NEBOŽTÍCI PŘEJÍ LÁSCE

JAK SE JMENOVAL

TEN MODEL, KTERÝ PŘIŠEL S NÁPADEM OTEVŘÍT TADY KLUB?

A) Uva Harden

B) Peter Berlin

C) Marcus

Schenkenberg

ROZBITÁ BAREVNÁ TELEVIZE

JAKÉ SE V KLUBU PLATÍ VSTUPNÉ?

A) Neplatí se nic! O tom kdo půjde dovnitř se rozhoduje u vchodu.

B) Všichni, i ti které vyberou, musí zaplatit 15 – 20 dolarů.

C) Vstupné je pevně dané, každý kdo vejde platí 50 dolarů.

PROPADLÝ CESTOVNÍ PAS

ŠAMPAŇSKÉ VEUVE CLICQUOT

KING KONG

KAM PŘESNĚ JSME SCHOVALI TY PYTLE S ČERNÝMI PENĚZI?

A) Do podhledu ve stropě

B) Do vzduchotechniky ve sklepě

C) Do polstrovaných sedaček na balkoně

VYZOBANÁ SLUNEČNICE

KOLIKÁTÉ NAROZENINY OSLAVILA V ROCE

1979 SALLY LIPPMAN, NEJSTARŠÍ PRAVIDELNÝ HOST STUDIA 54? A) 71 B) 79 C) 85

LILIPUT S VELKÝM PENISEM

ŠPANĚLSKÉ MUŠKY

JAKÝ TVAR MÁ NÁŠ DJSKÝ PULTÍK?

A) kruh

B) podkova

C) čtverec SEXY MUŽ NA MĚSÍCI

FLAMBOVANÁ ZMRZLINA

KŘIDÝLKO NEBO STEHÝNKO

DVA KAVIÁROVÉ TOUSTY

ČETNÍK A MIMOZEMŠŤANÉ

LANÝŽOVÁ ČOKOLÁDA

VETŘELEC

KOLIK DNÍ CELKEM BYLO VLASTNĚ STUDIO OTEVŘENÉ?

A) 874

B) 1015

C) 2322

KOKAINOVÁ LŽIČKA

PRAVÝ KUBÁNSKÝ DOUTNÍK

Jste v klubu inkognito. Ostatní musí odhalit vaši identitu. Odpovídáte jen ANO / NE. Dokud odpovídáte ANO, ptá se stejný

člověk (ten, který má hrát po vás), když odpovíte NE, ptá se další v pořadí.

10x NE 3 body

Odhalili vás 0 bodů

Ten kdo vás odhalil 2 body

Kartička „BONUS“ – výběr osobnosti je na vás.

Pelého košile s volány

Kdybychom vám řekli, že tuhle košili oblékl Osvald ve filmu Lucie, postrach ulice, asi vás to nedojme. Ale že ji měl Pelé při jedné ze svých návštěv Studia 54, to už je jiná liga. Mimochodem, košile s volánem se po letech opět snaží dostat do přízně milovníků módy. Podaří se jí to tentokrát?

TEXT Petr Manák

Edson Arantes do Nascimento, kterého dodnes všichni znají pod přezdívkou Pelé, byl jednou z největších hvězd fotbalové historie. V roce 1970 byl prvním hráčem, který měl na kontě tři tituly mistra světa, za celou kariéru pak nastřílel neskutečných 1283 gólů. Ve svých třiatřiceti letech ohlásil konec kariéry, plány na fotbalový důchod mu však zhatila nabídka z fotbalového klubu New York Cosmos. Téměř pět milionů dolarů za tříleté angažmá se totiž neodmítá, obzvláště v době, kdy nejlepší hráči vydělávali zhruba tři sta tisíc za rok. Tahle smlouva z Pelého učinila nejlépe placeného fotbalistu světa. Navíc to bylo v New Yorku, který v polovině sedmdesátek zažíval neuvěřitelný rozkvět a člověk se v něm rozhodně nenudil – zejména pokud měl na kontě dost peněz.

Tak se stalo, že Pelé byl jedním z pravidelných návštěvníků Studia 54. V té době byl sportovní hvězdou číslo jedna a když se v klubu objevil, všichni mu padali k nohám. Při jedné ze svých návštěv oblékl smoking doplněný košilí s volány, která v té době už pomalu vycházela z módy. Nicméně – když si ji vzal on, rázem se stala hitem, který chtěl mít v šatníku každý. Její historie je však mnohem bohatší.

Volány se v pánské módě objevují už od pradávna. Největší rozkvět zažívaly během baroka a rokoka. Na dvoře Ludvíka XIV. byl šlechtic ve zdobeném outfitu považován za ideál mužnosti, což se změnilo po Francouzské revoluci. V roce 1800 už po volánech neštěkl ani pes a ze světa pánské módy postupně úplně zmizely.

Výrazná změna přišla až v 60. letech 20. století s nástupem éry takzvaného peacockingu. Jak už název této módní etapy napovídá, do mužské módy se vrátilo parádění. První zmínky o volánových košilích padly v pánském magazínu GQ v roce 1957, přičemž skutečným trendem se tyhle extravagantní kousky staly po předávání Oscarů v roce 1959,

kdy je vyneslo hned několik progresivních celebrit. Rapidní nárůst zaznamenaly v roce 1965, kdy volán začal dominovat celé přední části košile a dokonce se rozšířil na manžety. Už o dva roky později módní značky nabízely volány dvojité, volány s kontrastní výšivkou, harmonikové sklady, vroubkované lemy, to vše ve výrazných barvách. V roce 1969 se volánová košile dokonce poprvé (a naposled) dostala do šatníku Jamese Bonda, když ji ve filmu Ve službách Jejího Veličenstva oblékl George Lazenby. Sedmdesátá léta pak znamenala největší rozmach téhle divočiny, kdy už nešlo jen o volány, ale i o pestré barvy a vzory, to vše navíc vyrobené z polyesteru, který v té době ovládal svět. Konec volánových košil přišel zhruba v polovině sedmdesátek, kdy se z generace hippies postupně začala stávat generace yuppies. Pelého módní vliv ze Studia 54 byl tak na dlouhou dobu poslední hurá pro volánovou košili.

Před pár lety se o její návrat pokusil Alessandro Michele během svého působení u Gucci. Tehdy využil popkulturní vliv svých ambasadorů a extrémní volány začal během svých veřejných vystoupení nosit třeba Harry Styles. Letos se volány zmenšily a snad poprvé po dlouhé době vypadají vcelku nositelně a vkusně. Co myslíte, půjdete do toho?

Košile Ami Paris, 11 800 Kč, www.amiparis.com

Na světě neexistuje další manufaktura, která by dokázala to, co L’Epée 1839. Jejich doménou jsou stolní hodiny vybavené pekelně přesnými manufakturními strojky, které balancují na hraně šperku a kinetické skulptury. Tihle Švýcaři z městečka Saint-Suzanne vládnou svému oboru již téměř 190 let a stále chrlí nové jedinečné designy a strojky. My jsme se soustředili na jejich auta, která bychom chtěli mít na poličce.

Světový

NEW YORK, 7:00

Základ jednomístného autíčka, které bylo upraveno v designérském studiu slavného šperkařství, navrhl švýcarský designér Georg Foster. Inspiraci našel v historických závodních vozech z 50. let minulého století. Hliníková karoserie je opatřena automobilovým lakem v odstínech černé a Tiffanyho modré barvy, kola jsou vyplétána nerezovými dráty a osazena gumovými pneumatikami.

Monogram Tiffany & Co. najdete na masce chladiče i plaketě na boku. Kapotu zdobí závodní číslo 57, odkazující k adrese butiku na 5. Avenue. Hodiny se řídí volantem, strojek se natahuje tažením dozadu.

Time for Speed, Tiffany & Co., 982 100 Kč, exkluzivně prodávají butiky v severní Americe, www.tiffany.com

ŘÍM, 13:00

Tihle krasavci našli inspiraci v 60. letech minulého století, kdy svět s obdivem sledoval závody v Le Mans nebo Daytona Beach. Po vzoru tehdejších závoďáků mají hliníkovou karoserii, která stála za lepším výkonem i kratší brzdnou dráhou. Autíčko je vybaveno dvěma strojky – první se stará o měření času, druhý o chod motoru, který se spustí otočením klíčku v zapalování. Čas je zobrazován pomocí dvou rotujících nerezových disků na vrcholu motoru. Přesný čas nastavíte otáčením volantu. Time Fast II, limitovaná edice 99 kusů od každé barvy, 1 067 350 Kč / kus, www.lepee1839.ch

LONDÝN, 12:00

Závoďák inspirovaný rychlými šípy z 20. a 30. let minulého století vznikl u příležitosti oslav 185. výročí založení švýcarské manufaktury. Krom decentně zobrazených hodin na boku vozu se v autíčku ukrývá i plynový zapalovač na doutníky, který se aktivuje zatažením ruční brzdy. Otočením volantu proti směru hodinových ručiček nastavíte čas, manufakturní strojek s rezervou chodu 8 dní natáhnete jednoduše tak, jak jste byli zvyklí u plechových natahovacích autíček z vašeho dětství – prostě a jednoduše zacouváte. TF35, limitovaná edice 100 kusů, 948 600 Kč, www.lepee1839.ch

PAŘÍŽ, 13:00

Slavný náklaďáček, kterým značka Louis Vuitton na počátku 20. století vozila své výrobky k zákazníkům, se dočkal jedinečného zpracování. Na designu stolních hodin pracovali mistři z La Fabrique du Temps Louis Vuitton, strojek, který je pohání, vytvořili exkluzivně pro francouzskou značku v L’Epée 1839. Vůz je zdobený nejen barvami Louis Vuitton, ale i prvky slavného Monogramu, který slaví 130. výročí. Čas zobrazují kotouče na místě motoru, strojek s osmidenní rezervou chodu se natahuje klíčkem ukrytým ve funkční dřevěné miniatuře kufru potažené plátnem. Kufřík najdete na korbě vozu. Camionnette Louis Vuitton, 1 662 000 Kč, www.louisvuitton.com

Nová generace

V uplynulé dekádě svět přišel o celou řadu velikánů, kteří pomohli definovat systém ready-to-wear a kteří vybudovali značky, jejichž jméno zná každý. Lagerfeld, Valentino nebo třeba Armani už mezi námi nejsou a chvíli to vypadalo, že spolu s nimi odešli z módního světa i řemeslo a kreativita. Korporace začaly do rolí kreativců obsazovat celebrity a influencery, popřípadě návrháře, jejichž hlavním úkolem bylo šokovat. Tím začala trpět nejen vizuální stránka oblečení, ale především zisky značek. Možná právě to některé donutilo opět sáhnout po lidech, kteří módní tvorbu studovali a kteří vědí, co dělají. Tohle je sedm návrhářů, kteří nahrazují starou gardu a které je dobré znát.

TEXT Petr Jansa

Věk: 44

Místo narození: USA

Alma mater: Brown University Zkušenosti: Balenciaga, Ralph Lauren

Narodil se ve Washingtonu D.C. a původně se živil jako učitel. Kariéru návrháře mu otevřela stáž u Nicolase Ghesquièra (tehdy Balenciaga), který si ho vybral jako osobního asistenta. V roce 2008 ho oslovila Phoebe Philo, aby s ní pracoval u Celine. Skončili společně v roce 2017. Rider se opět vrátil k učitelování – uprchlíky v Calais učil francouzsky. Jenže pak mu zavolali od Ralpha Laurena a pozvali ho na pohovor. Starý Lauren v něm prý viděl svého otce za mlada a aniž by se během pohovoru bavili o práci, dal mu místo šéfa dámské kolekce. Na postu kreativního ředitele u Celine nahradil v roce 2025 Hediho Slimana.

JONATHAN ANDERSON / DIOR

Věk: 41

Místo narození: Severní Irsko

Alma mater: London College of Fashion Zkušenosti: Loewe, JW Anderson

Syn slavného rugbisty Willieho Andersona se chtěl stát hercem. Vystudoval prestižní uměleckou školu Juilliard v New Yorku, ale nakonec ho víc chytla tvorba kostýmů. V té se pak dovzdělal v Londýně. Začínal jako vizual merchandiser pro Pradu, v roce 2008 uvedl vlastní módní značku JW Anderson. V roce 2013 mu dala šanci

Donatela Versace u značky Versus, tentýž rok podíl v jeho značce koupilo LVMH. A Andersona udělali kreativním ředitelem své španělské značky Loewe. V té době vytvářel až 18 kolekcí za rok. Jako kostýmní výtvarník začal spolupracovat s režisérem Lucou Guadagninou (Queer, Rivalové), od roku 2025 šéfuje značce Dior.

JACK MCCOLLOUGH & LAZARO HERNANDEZ / LOEWE

Věk: 48 a 47

Místo narození: Japonsko a USA

Alma mater: Parsons The New School for Design Zkušenosti: Proenza Schouler

Jeden pochází z Miami a chvíli studoval medicínu, druhý se narodil v Japonsku a nějaký čas se věnoval foukání skla. Poznali se v roce 1998 v klubu v New Yorku a od té doby jsou nerozluční – jak v práci, tak v partnerském životě. Oba studovali Parsons a dokonce spolu dělali na diplomce. Později založili módní značku Proenza Schouler, kterou pojmenovali po rodných příjmeních svých matek. A s tou slavili úspěch neuvěřitelných 23 let, než dostali nabídku vystřídat Jonathana Andersona u španělské značky Loewe, která je stále na vzestupu a její tržby za poslední dekádu vzrostly z 230 milionů eur na 2 miliardy.

SIMON PORTE JACQUEMUS / JACQUEMUS

Věk: 39

Místo narození: Francie

Alma mater: samouk

Narodil se do farmářské rodiny v Provence a v osmnácti letech odešel do Paříže studovat módní školu ESMOD. Studia mu ale nic nedávala, a tak po třech měsících skončil a živil se jako stylista. Tehdy jeho život ovlivnila smrt matky, po které o rok později pojmenoval svou značku. Jeho třetí kolekce si všimla Rei Kuwakubo ze značky Comme des Garçons a rozhodla se mladému návrháři předat své kontakty i zkušenosti. Tehdy se mu začalo dařit, čemuž pomohl i rozmach sociálních sítí, kterým díky hravosti a kreativitě kraluje. Hodnota jeho společnosti, kterou dlouhodobě odmítá prodat nebo do ní přizvat investora, se odhaduje na půl miliardy eur.

DANIEL LEE / BURBERRY

Věk: 40

Místo narození: Velká Británie

Alma mater: Central Saint Martins Zkušenosti: Celine, Bottega Veneta

Narodil se v Bradfordu do rodiny úřednice a mechanika. V pubertě miloval módní časopisy a práci lidí jako John Galliano, Alexander McQueen nebo Vivienne Westwood, což ho přivedlo na studia do Londýna. Když člověk studuje Central Saint Martins, má dveře otevřené. Lee absolvoval stáže u Maison Margiela a u Balenciagy pod vedením Nicolase Ghesquièra. Když v roce 2010 absolvoval, dostal místo u Donny Karan v New Yorku. O dva roky později odešel do Celine, kde pracoval po boku Phoebe Philo. Jeho největším úspěchem však bylo znovuzrození značky Bottega Veneta. Od roku 2022 je kreativním ředitelem britské značky Burberry, která je teď opět na vzestupu.

MATTHIEU BLAZY / CHANEL

Věk: 41

Místo narození: Francie

Alma mater: La Cambre

Zkušenosti: Calvin Klein, Bottega Veneta

Nejtěžší úkol pro návrháře? Úspěšně nahradit Karla Lagerfelda v pozici kreativního ředitele Chanel. Blazymu se to však podařilo skvěle vybalancovat a jeho nový Chanel sklízí jen ovace. Otec je znalec umění, matka historička, on sám skromný kluk bez přebujelého ega. Jeho absolventskou práci hodnotil Raf Simons, který po něm později sáhl, když šéfoval značce Calvin Klein. Mezitím stihl ještě dělat pro Maison Margiela nebo Celine. V roce 2021 nahradil Daniela Leeho u Bottega Veneta, zeštíhlil návrhářský tým a dal větší prostor řemeslníkům. Italské značce šéfoval až do prosince 2024.

Módní trendy jsou nevyzpytatelné. Můžete s nimi nesouhlasit nebo je nenávidět, můžete je odmítat, ale pokud nechcete zůstat úplně demodé, bylo by dobré se jimi minimálně trochu inspirovat. Abychom vám to usnadnili a dostali vás do obrazu, prošli jsme všechny možné přehlídky a vybrali sedm trendů, které nás na molech nejvíce zaujaly a které nemáme problém letos na jaře a v létě vyzkoušet na vlastní kůži. A nezapomeňte – trendy nemusíte slepě následovat. Bude stačit, když doma projdete svou skříň, vyzobete pár výrazných kousků, které jsou zase v kurzu, a doplníte je nějakou novinkou. Tou, která vás dostane na správnou stranu módní barikády, než na podzim zase převléknete dres… Odvahu, pánové!

Sedm statečných

GRAND CAFÉ ORIENT

Nikdo neříká, že takhle máte vyrazit do kanceláře. Tenhle trend nejvíc oceníte během vlahých letních večerů. Chladivý satén, mušelín, etnické vzory, vrstvení, volné a lehké splývavé materiály, které nikde neškrtí, pro ty nejodvážnější pak pánská verze sárí, které určitě znáte ze svých návštěv asijských chrámů. Prostě outfit jako vystřižený z luxusních podniků kdesi v Orientu. Maroko, Omán, Cejlon… Nebo prostě jen osada na východě Slovenska. No ano, XXL šátky s třásněmi ve stylu romské kultury také frčí – stačí je ovázat kolem pasu přes džíny a máte splněno.

Kabát, 42 275 Kč; košile, 18 800 Kč; pletený pásek, 5 950 Kč; sárí, 13 950 Kč, vše Dries van Noten, www.driesvannoten.com.

POWER DRESSING

Všechno, jen ne šedá myš. Čím víc, tím líp. Prostě a jednoduše, tohle je velký návrat na přelom 70. a 80. let minulého století, kdy dělat kariéru bylo stejně důležité jako dýchat a kdo vydělal peníze, musel to dát ostatním ostentativně najevo. I letos musíte ukázat, že jste někdo. Saka s vycpanými rameny, zlaté detaily, výrazné barvy, pruhované potisky a džíny, ať je vidět, že jste si na to vydělali a nemáte nad sebou nikoho, kdo by vás nutil dodržovat dress code. Hlavním poznávacím znamením toho, že víte o co jde, jsou letos netradiční kravaty. U Celine jim usekli spodní část, u Dior udělali z rubu líc.

Sako, 81 000 Kč; košile, 19 500 Kč; džíny, 26 000 Kč; kravata, 6 700 Kč; opasek, info o ceně v obchodě, vše Celine, www.celine.com.

PŘI ZEMI

SPORTY LUXUS

Víte, co je aktuálně hitem sociálních sítí? Krátká béžová bunda na zip s černým pruhem přes prsa, která více než cokoliv jiného připomíná devadesátkovou šusťákovku. Jenže tahle má na prsu logo Yves Saint Laurent a vyjde vás na 60 000 Kč. Teplákovky, za které by se nemuseli stydět ani běhající Pražáci z filmu Vesničko má středisková mají teď v kolekci všichni, od Prady po Celine. A svou troškou do mlýna přispěl i Dior. Sportovní mikiny s luxusním logem doporučuje nosit přes košili, k tomu klasické šedé tepláky.

Mikina Dior, 36 000 Kč, www.dior.com

Nebudeme vám nic nalhávat, bude to trochu bolet. Tyhle boty totiž nemají žádné pěnové podrážky ani integrované vzduchové polštáře. Prostě je to pořádná placka. Vloni se začaly hlásit o slovo téměř bezpodrážkové retro tenisky, letos se k nim přidávají mokasíny a světe div se – papuče. Když už chůze v nich bolí, ať se do nich alespoň pohodlně leze. Pro fajnšmekry pak návrháři připravili pánské balerínky. Ano, takové ty lakovky s kulatou špičkou a mašličkou. Do těch vás ale nutit nechceme – jsme soudní!

Boty Bottega Veneta, 26 650 Kč, www.bottegaveneta.com

NĚCO RŮŽOVÉHO

Stále máte předsudky vůči růžové barvě? Zbavte se jich jednou provždy. Ostatně, proč se bránit růžové, když jste před chvílí zcela vážně uvažovali, zda své nové sárí nemáte doplnit balerínami. Navíc, růžová sluší všem. Jediná potíž přichází ve chvíli, kdy člověka sežehne letní slunce a on začne tvořit růžový monolit. Tričko, čepice, šortky, taška (Jacob Elordi dělá parádu s víken dovkou Bottega Veneta), to vše můžete kombinovat v různých odstínech růžové, vybrat si jeden kus, nebo prostě jen růžový detail. Ano, ponožky stačí. Ponožky COS, 218 Kč, www.cos.com

PYŽAMOVÁ PARTY

Během covidu se zlegalizovalo chození v teplácích téměř kamkoli. Letos zašli návrháři ještě dál a chystají se do módy protlačit jedno tabu. To do nedávna porušovalo pouze romské etnikum na pražském Žižkově a na okresních sídlištích. No ano, tohle si nedovolili ani pacienti v nemocnicích, kteří se vydali z pokoje na cigaretku. O čem je řeč? O pyžamech nošených během dne, mimo ložnici, ba dokonce mimo domov! Proužky, pastelové barvy, kostěné knoflíky… Jako je to divné, ale znáte něco pohodlnějšího?

Košile Yves Saint Laurent, 53 300 Kč, www.ysl.com

AŤ ŽIJE VENKOV

Vždycky, když jsme přijeli na chalupu, rodiče naléhali, abych se převlékl z pražského oblečení do toho venkovského.

A já to nesnášel a vlastně to bojkotuji dodnes. Žhavý trend letošního jara a léta mi hraje do karet! Až přijedu na chalupu v chinos kalhotách, kostkované košili a džínové bundě, nikdo mě nebude nutit, abych se převlékl. Tohle je totiž chalupářský norm core, který však Prada a další značky povýšily na trend. Nosí se kostky všech tvarů a barev, do módy se vrací Burberry, grunge i flanel. A kromě džínové bundy můžete sáhnout po štrikovaném svetru s výstřihem do V, vestě na knoflíky, nebo úpletu s motivy farmářské zeleniny či hospodářských zvířat.

Triko, 23 200 Kč; košile, 29 000 Kč; bunda, 46 200 Kč; kalhoty, 31 700 Kč a pásek, 18 000 Kč, vše Prada, www.prada.com

STEAL THEIR LOOK

Zaprcatělí velikáni, kteří tahají za nitky světových událostí.

Filmové a hudební hvězdy, které dostávají luxusní oblečení a doplňky zadarmo jen proto, aby vy jste jejich outfity zahlédli na sítích a toužili je mít. Ano – i za cenu toho, že si na ně budete muset vzít úvěr. Influenceři, kteří i z aušusu dokáží udělat luxusní záležitost, po které touží celý svět, a kteří mají tu moc z neznámé značky udělat novou Pradu.

Vítejte ve světě, kde nezáleží na tom jací jste, co děláte, jak při tom vypadáte, a kolik rozumu jste pobrali. Tady jde o to, jak umíte ovlivnit algoritmy!

PŘIPRAVIL Petr Jansa

Robert „Fajko“ Fico (61)

Slovenský premiér a lamač dívčích srdcí &

Gwyneth McMullen (29)

Transgender influencerka a královna Slovenska

Celé Slovensko šílí z uvolněného stylu své nové samozvané královny Gwyneth, která prostřednictvím sociálních sítí začíná pomalu ale jistě ovlivňovat tamní veřejné mínění. „Já nejsem podobná vašemu premiérovi. Jelikož mám víc sledovatelů než on a za týden více zhlédnutí, než je celá vaše populace, je to váš premiér, kdo je podobný mně,“ nechala se slyšet sebevědomá Američanka a dala světu jasně najevo, jak hodlá s nově nabytou popularitou naložit – www.queenofslovakia.com.

I Fajko, jak Gwyneth premiérovi familiárně přezdívá, dostal strach. Odložil oblek a prostřednictvím ležérní elegance ve stylu Gwyneth se snaží přilákat zpět voliče, kteří již podlehli jejímu šarmu. Uvidíme, kdo za rok ovládne slovenské parlamentní volby!

Na první pohled by se mohlo zdát, že co se svrchníků týče, nepanuje mezi dvojicí shoda. Zatímco Gwyneth zvolila sako ve stylu „Podnikavá dívka“, Fajko dává vyniknout maskulinitě v koženém bomberu vhodném k řízení sporťáku i eliminaci medvědů. Opak je však pravdou – přírodní materiály a zemité odstíny jsou hodně „matchy-matchy“ a obě notabenky jimi dávají na odiv svůj pozitivní vztah k přírodě.

→ Sako Seductive, 10 000 Kč a bunda Frame, 51 170 Kč

Džíny jsou skvělým nástrojem, jak se přiblížit obyčejným lidem a přitom od nich zůstat oddělen neviditelnou bariérou luxusu. Nikoho na sídlišti Luník IX by ani ve snu nenapadlo, že původně dělnické kalhoty mohou přijít na několik měsíčních dávek. → Dámské Gucci, 17 290 Kč a pánské Loro Piana, 15 770 Kč

Zatímco Martina Šimkovičová se snaží protlačit zákon ukládající ženám nošení minimálně 8 cm vysokého podpatku, Gwyneth prosazuje pohodlné „topánky“, ve kterých člověk vyběhne jak na Chopok, tak do food courtu v bratislavském Auparku. Jak Gwyneth tak Robert, sladili barvu svrchníku s botami. Náhoda? Nemyslíme si.

→ Tenisky Le Monde Béryl, 11 890 Kč a polobotky Edward Green, 34 500 Kč

Nezáleží na pohlaví, genderu ani na tom, zda je člověk svobodný či v manželství. Nenápadný zlatý kroužek je v katolickém Slovensku zásadním doplňkem, který jasně naznačuje smýšlení kandidáta – tedy že dává přednost tradiční rodině před genderovou ideologií. A političtí stratégové transgender královny to dobře vědí.

→ Prsten Tiffany & Co., 42 500 Kč

Sláva plešatosti

Jaký účes se nosí? Který střih bude nejlépe slušet vašemu obličeji? Zkrátit o cenťák, dva, nebo snad o pět? Bla bla bla… Spousta otázek, na které od nás nikdy neuslyšíte odpověď. Nám totiž mohou být všechny trendy účesy ukradené. Proč? Jsme plešatí a rozhodli jsme se, že nám to i tak bude slušet!

TEXT Petr Jansa

Z kraje roku můj instagramový feed zaplavily trendy účesy, které vynesly hollywoodské hvězdy na červený koberec. Odrostlý shag inspirovaný sedmdesátkami, army střih s krátkými boky a delším vrškem, mullet, nahoře kudrny, boky do ztracena, šedesátkový strukturovaný mod nebo dokonce rozcuch a kotlety, jaké na plakátu k filmu Bouřlivé výšiny ukázal Jacob Elordi! „Víte co? Jděte s tím někam,“ říkal jsem si podrážděně a pomalu jsem opět začínal upadat do vlasové deprivace. Pak mi ještě svitla jiskřička naděje, když jsem zahlédl účes propagovaný hercem Drewem Starkym. Spočíval v tom, že mu celou hlavu vzali kolem dokola strojkem na dvojku. Nojo – jenže tomu klukovi je dvaatřicet, pořád mu tam nějaký porost zůstává a vypadá to sexy.

Top 5

Co mám ale říkat já, nebo nebohý princ William, kterým už táhne na padesát a jejichž temeno a střední část hlavy pokrývá jen nebohý náznak chmýří? Kde je trendy účes ve stylu pana Burnse ze Simpsonů, nebo Evžena Humla z Chalupářů? Máme se jít zabít rovnou, nebo ještě zkusit zabookovat letenky do Turecka?

Většinová populace si to nejspíš neuvědomuje, ale ztráta vlasů je pro řadu mužů opravdu bolestivé téma a nebudeme si nic nalhávat, pro mnoho z nás i vcelku zásadní šrám na kráse. Ne každý totiž vypadá bez vlasů jako Kelly Slater, nebo Jason Statham. O to palčivější téma je plešatost u nás, kde chlapi nemají tak ostré rysy a kde ztrátu porostu řeší více než 40 % dospělých mužů. Ano, je to tak. Češi bohužel patří

Pět kosmetických produktů, které z vaší pleši udělají umělecké dílo!

Revitalizační maska na pokožku hlavy s maďarským detoxikačním bahnem Hydratační šampon pro plešatou hlavu Čisticí a obnovující kúra pro pokožku hlavy

Revitalising Scalp Mask, Omorovicza, 2 000 Kč / 200 ml, prodává www.ingredients-store.com

No Hair Shampoo, Better Be Bold, 499 Kč / 200 ml, prodává www.gentlemanstore.cz

Scalp Enhancer, Oway, 1 012 Kč / 174 ml, prodává www.glamot.cz

k nejplešatějším mužům v Evropě. Někdo se to snaží maskovat přehazovačkou, jiní moderní alternativou přilepovacího tupé. Ti odvážnější zkouší transplantaci v Turecku, majetnější pak na českých klinikách. A pak jsou tu ti, kteří to prostě vzdají. Smíří se s tím, co jim příroda nadělila, a pokusí se ze ztráty vlasů udělat přednost. A právě příslušnost ke skupině, kde je „hlava jako koleno“ brána na milost a spíše než na depresivní stránku se hledí na výhody tohoto „účesu“, bychom vám chtěli nabídnout. A hned vám vysvětlíme proč do toho jít.

Samozřejmě existuje celá řada odborných výzkumů, které řeší příčiny plešatění spojené s genetickou predispozicí, stresem i hormonálními výkyvy. Ty už ale většině z nás mohou

Zklidňující hydratační sérum obnovující přirozenou rovnováhu pokožky hlavy

Balancing Scalp Serum, Dr. Barbara Sturm, 2 385 Kč / 50 ml, prodává www.fann.cz

Lehký rychle vstřebatelný fluid, který pokožku hydratuje a chrání proti UVA a UVB záření

The Sunscreen SPF 50, Augustinus Bader, 3 250 Kč / 30 ml, prodává www.ingredients-store.com

Dali jsme dohromady sto mužů, kterým jejich pleš v cestě k úspěchu rozhodně nezabránila. Pokud vám stále chybí potřebné sebevědomí, najděte si mezi nimi svůj vzor, který se pro vás stane osobní plešatou inspirací. Myslíme, že je z čeho vybírat…

být upřímně jedno. Nacházíme se totiž ve fázi, ve které nám šampon s kofeinem, omezení stresu, ani zázračné pilulky podporující sílu a růst, trn z paty nevytrhnou. Pokud jste na tom stejně a nechystáte se letos na jaře zasadit další řádky vlasových folikulů na renomované klinice, určitě vás ale zaujme jiný výzkum. Postarali se o něj na Pensylvánské univerzitě a pokud jste se rozhodli s holou hlavou žít, jen hledáte potřebné sebevědomí k tomu odložit kšiltovku či klobouk, máme pro vás dobrou zprávu. Výzkumy totiž dokazují, že vlasy samy o sobě přitažlivost neurčují. O tom, zda se budete líbit, nebo ne, totiž podle nich rozhoduje vaše sebevědomí a tím pádem i to, zda jste se svou plešatostí srovnaní.

Muži, kteří svou plešatost přijmou, bývají pro opačné pohlaví přitažlivější – ne kvůli tomu, že nemají vlasy, ale protože se tím přestanou stresovat. Studie ukázala, že muži s oholenou

hlavou byli hodnoceni jako dominantnější, sebevědomější a vůdcovštější, než muži se kšticí. Co si z toho vzít? Že ženy nehledají vlasy, hledají charisma. Podle jiného průzkumu webu SkullShaver.eu považuje 87,5 % žen sebevědomí u mužů za důležitější, než vlasy. Vnímání plešatosti se také liší v různých kulturách – někde hustý porost značí mládí a divokost, holá hlava naopak zralost, moudrost a autoritu. Ať žije Dalajláma!

Pokud se ztrátou vlasů stresujete, pravděpodobně se trápíte mnohem víc, než je nutné. Výzkum totiž také odhalil, že plešatost si spojuje s něčím negativním méně než 23 % dotazovaných. „Radši bych chodila s plešatým mužem, který to přijímá, než s někým, kdo to maskuje,“ odpověděla jedna z respondentek. „Plešatí muži s plnovousem?

Ano, prosím,“ reagovala další. Muži, kteří ji přestanou vnímat jako slabost a přijmou ji jako součást identi-

Udělátko, které si zamilujete

Pokud nepatříte k fanouškům barber shopů a zastáváte názor, že nejlépe si to uděláte sami, máme pro vás tip na žhavou novinku, která se stane vaším nejlepším kámošem.

Oholit hlavu zastřihovačem zvládne při troše dobré vůle každý. Holení žiletkou už je ale těžší disciplína, která se často neobejde bez pořezání. Další problém nastává, když kvůli nedostatku času nestíháte pravidelnou údržbu a na hlavě vám pomalu ale jistě začne rašit nevzhledné strniště, které je sice složené z pár stébel, ale zároveň při dopadu slunečních paprsků z určitého úhlu připomíná magickou aureolu, chcete-li svatozář. Ne, z nikoho nesrší sebevědomí ani dominance, když má na hlavě ozářené trčící chmýří. Mimochodem, dobře nepůsobí ani přerostlé chmýří, kterým se snažíte maskovat pleš, nicméně princi Williamovi se neodvažujeme radit.

Ale zpět k věci. Nový holící strojek na hlavu Philips Head Pro je tu přesně proto, aby vás ušetřil řezných ran, zbavil

vás té aureoly a udržel vaši hlavu krásně hladkou a rovnoměrně oholenou. Můžete ho použít jak na odstranění chmýří na temeni a vrcholku hlavy, tak i k vytvoření dokonale hladkého oholení po celé hlavě. Jeho výhodou je velmi snadné a rychlé použití, které umožňuje každodenní akci v rámci ranní hygieny – třeba po dobu, co necháte v ústech působit ústní vodu. Stačí opravdu málo.

My jsme tuhle věcičku vyzkoušeli na vlastní pleš a po pár týdnech používání nás mile překvapil. Za prvé je to lehké a skvěle to padne do ruky. Za druhé je to bez kabelu, takže se s tím skvěle pracuje a na jedno nabití zvládne makat až 90 minut. Za třetí – holicí hlavice umístěná na speciálním kloubu se skvěle přizpůsobí jakémukoli tvaru hlavy (podle nás by zvládla i hlavu Hermana Munstera) a nevynechá ani kousek. Další výhodou je senzor PowerAdapt, který snímá hustotu vlasů a až 125krát za vteřinu automaticky upravuje výkon strojku. To je velká výhoda nás, kteří máme nahoře

ty, často zažijí výrazný růst sebevědomí. Je rozdíl, když přijdete do místnosti v kšiltovce a tím, když vejdete se vztyčenou hlavou – i když holou. Myslíte, že Jeff Bezos, nebo aktuálně nejbohatší Čech Michal Strnad skrývají svou pleš pod čepicí nebo šátkem? Myslíte, že jsou pro ženy méně atraktivní, než Pavel Šporcl, který se celou kariéru snaží udělat ze šátku image, ačkoliv všem je jasné, že se jen nikdy nevyrovnal se ztrátou vlasů?

Pokud se rozhodnete jít do toho s námi a jednou pro vždy přestanete skrývat svou řídnoucí kštici pod čepicí, na těchto stránkách najdete i pár tipů jak o svou hlavu pečovat, abyste se za ni nemuseli stydět a aby se zdravá a krásná pokožka vašeho „třetího kolene“ stala tématem družného hovoru, ve kterém vždy budete za sebevědomou hvězdu. Hvězdu, která k úspěchu nepotřebuje slepě následovat vlasové trendy.

poušť a vzadu a po stranách bujnou vegetaci, která je hustější a roste rychleji – oholení je rovnoměrné. V neposlední řadě je třeba vyzdvihnout to, že strojek je výkonný, nezasekává se, netahá a hlavně zbytečně nedráždí, protože stačí přejet hlavu jen párkrát. A co je hlavní – dá se používat nejen na sucho, ale i ve sprše, nebo společně s gelem.

Izraelská parfémová značka Zielinski & Rozen stojí na příbězích, které prostřednictvím svých vonných kompozic vypráví její zakladatel a parfumér v jedné osobě – Erez Rozen. Každá vůně se pojí s jeho vzpomínkami a zážitky. Teď uvádí na trh trojici parfémů, díky kterým můžete prožít 24 hodin v Paříži.

TEXT Petr Jansa

Pařížská trilogie

Zrovna nedávno jsem vzpomínal na svou návštěvu New Yorku, při které jsem v hotelu Edition objevil kosmetiku Le Labo. A nebyl bych to já, abych si kousek toho zážitku v podobě miniatury mýdla nepřivezl domů. Tak se stalo, že ačkoliv jsem tam byl už před nějakými sedmi lety, dodnes ze skříně cítím tu vůni, která mi evokuje kožešinový přehoz na posteli, huňatý froté župan a kávu, kterou jsem si vychutnával na parapetu svého pokoje s výhledem přímo na Empire State Building. Vánoční Vídeň budu mít zase dlouho spojenou s vůní sprchového gelu Zielinski & Rozen, který na mě koncem loňského roku čekal v typicky hnědé lahvičce připomínající lékárenské sklo ve sprše tamního hotelu Ritz-Carlton. Mimochodem, na posteli jsem měl připravenou dárkovou krabičku s tuhým mýdlem od této značky, které dnes vládne mé druhé šatní skříni. Vůně jsou prostě něco jako fotografie. Stačí málo a člověka dokáží přenést zpátky tam, kde mu bylo dobře a kde zažíval něco jedinečného. Pak je tu vyšší level, který vás vezme do určitého časového období na místa, kde jste třeba nikdy nebyli, a dokonce na vás přenést emoce, které se v té době nacházely ve vzduchu. Není k tomu třeba žádný kouzelný prsten, ani brána do jiné dimenze. V tomto případě bohatě postačí šikovný parfu-

mér, který své osobní zážitky a vjemy promění ve vonnou kompozici. Jedním z těchto lidí je i Erez Rozen, který svou značku postavil na jedinečném příběhu své rodiny a tajných vonných recepturách svého pradědečka. První vůni však udělal ještě dříve, než je objevil. Stalo se to v hlavním městě Makedonie. „Tehdy jsem měl velmi komplikovaný vztah s jednou ženou, byla to umělkyně. Vytvořil jsem parfém, který byl ovlivněn naším vztahem,“ zavzpomínal v jednom z rozhovorů a já bych hrozně rád cítil vůni tohoto díla. Ačkoliv… bezesporu jsou tu příjemnější věci z Rozenovy dílny, které stojí za vyzkoušení.

Rozen je světoběžník a jeho podnikání ho v touze cestovat ještě podporuje. Jeden den je v Izraeli, další den v Miláně, Římě, Madridu, Paříži, Vídni, Athénách, nebo na Ibize. Všude tam má jeho značka své obchody a všude tam sbírá inspiraci pro své parfémy. Proto nehrozí, že by jeho parfémářská kreativita ustrnula na mrtvém bodě. Nejnovější kreace z jeho dílny je zasvěcena jednomu dni a jedné noci v Paříži. „Můj životní styl je velmi dynamický. Neustále pracuji, bez ohledu na to, kde se právě nacházím,“ říká a vzápětí dodává, že přesto mají v jeho životě své místo rituály. „Ráno si potřebuji sednout do kavárny a dát si dobrou

kávu, nebo dobrou hotelovou snídani –to je věc, bez které nemohu žít. Téměř každý den chodím do fitness centra, kde cvičím třicet a více minut. A večer si vždy potřebuji dát půl sklenky červeného vína,“ popisuje a člověku je hned jasnější, co všechno se také promítlo do jeho novinky. Vlastně do tří novinek – jde totiž o trilogii vůní značky Zielinski & Rozen. Proč? Jednoduše proto, že každá denní doba v Paříži Erezovi voněla jinak.

I když v pozadí vždy stojí konkrétní příběh a místo, své vůně většinou pojmenovává výčtem nejvýraznějších ingrediencí. A u pařížské novinky to není jinak. Oud, ambra a různé druhy dřeva zachycuje Erezovo ráno a jeho vnitřní dilema, s nímž se potýkal při toulkách pařížskými ulicemi.

S myšlenkou na to, že i v ten nejobyčejnější den se vám kdekoliv na světě může stát něco výjimečného, dával dohromady nóty ambrového dřeva, vanilky a lehkého náznaku koření. To vše tvoří vůni, jež evokuje sladké možnosti, jimž někdy není snadné odolat.

Závěrečný akord trilogie vám umožní vzkřísit vzpomínky na jeden dramatický večer, na který nelze zapomenout, a to bez ohledu na to, kolik času uplyne. Tato vůně v sobě snoubí nakyslost černého rybízu a pelargonie s hlubokými tóny ambry a kůže.

Foto: archiv Zielinski & Rozeb

Ačkoliv je loňská reference 7010/1G-013 původně určena ženám, aktuální trend miniaturních pánských hodinek jí nahrává, aby měla úspěch i u mužského pohlaví. Hodinky Patek Philippe Nautilus

Date Central Seconds s lakovaným číselníkem s efektem vlny, 32 mm, bílé zlato a 46 diamantů (0,8 ct), quartzový strojek. Cena: 1 573 000 Kč, prodává Patek Philippe, Pařížská 6, Praha 1.

Těm, jimž mechanické hodinky nejsou cizí, se bude zdát tento příběh až příliš známý. Ale ruku na srdce, drželi jste je někdy v dlaních, zkusili je na zápěstí?

Málokdo z těch, co si model Nautilus oblíbili, měl možnost ho skutečně poznat. Proč jde o fenomén a co se za padesát let jeho existence změnilo?

TEXT Jindřich Hubený

Patek Philippe: Nautilus

Velký boom celoocelových sportovních hodinek charakterizuje sedmdesátá léta stejně tak, jako quartzová krize. Hodinky na kovovém tahu měnily svět bohatých a na rozdíl od levných bateriových kusů neměly být dostupné pro každého. Trend zněl jasně: dost bylo kulatých pouzder s kulatou lunetou, doba si žádala moderní přístup. Pro tradiční švýcarskou hodinařinu sice sedmdesátky nebyly tou nejlepší etapou (tu už zažila mnohem dřív a zároveň i mnohem později), ale přinesly světu několik ikon. Quartzové bateriové hodinky stály za likvidací mnoha menších i větších švýcarských manufaktur (z 1600 jich nepřežila ani polovina), ale staly se i hnacím motorem mechanické budoucnosti, respektive její nevyžádanou múzou. Levné bateriové modely začaly vládnout světu, jak jim tedy mohly konkurovat ty mechanické?

Muž, který se nebál

Ti největší hráči na trhu přišli brzy na to, že jediné řešení je vymyslet něco speciálního. Jedinou sázkou na jistotu jim byla nejistota. Rozhodli se představit mechanické hodinky, které budou tak drahé a tak jiné, že si je koupí jen málokdo. Někteří výrobci hledali nová technologická řešení, jiní chtěli zaujmout neokoukaným vzhledem. V roce 1970 si značka Audemars Piguet najala Géralda Gentu, designéra s obrovským přesahem k hodinářskému řemeslu. Zadání znělo jasně: „navrhni nám módní a zároveň luxusní hodinky, takové, co se budou v ocelovém provedení prodávat za cenu zlatých...“ A tak se pod jeho perem a hlavou vizionáře zrodil ikonický model Royal Oak. Když ho o dva roky později uvedla manufaktura z Le Brassus na trh, stál v ocelovém provedení na ocelovém tahu neuvěřitelných 3 300 švýcarských

franků! To bylo víc než většina zlatých hodinek té doby. Zažil sice vlažné přijetí, důvěra v něj však byla silnější. Vlastně šlo o nevídanou senzaci, která sice nenaplnila původní obchodní plány, ale splnila ty marketingové. Začalo se o ní mluvit.

Gérald Genta měl sebevědomí na rozdávání. Když v roce 1974 seděl v restauraci v rámci nejprestižnější hodinkové výstavy v Basileji, povšiml si hostů u vedlejšího stolu. Nebyl to nikdo jiný než Henry Stern, tehdejší prezident značky Patek Philippe. Gérald neváhal a na obyčejný kus ubrousku namaloval jednoduchý model hodinek, který svým vzhledem připomínal okénko, respektive lodní průzor z ponorky Nautilus od Julese Verna. V mnoha ohledech byly jiné a rodině Sternů se Géraldův nápad zalíbil.

Model měl specifické výčnělky po stranách, jež byly součástí konstrukce

pouzdra a zajišťovaly vodotěsnost, časem se jim začalo říkat ouška. Hodinky měly dokonale padnoucí integrovaný tah a také malé datum na pozici 3. hodiny, dostaly označení (referenci) 3700/1A. Hodinky nebyly kulaté a nebyly levné. Nepřipomínaly nic, co se do té doby, tedy do roku 1976, dalo koupit. Gérald odvedl skvělou práci a marketéři ji měli následovat. Nautilus prezentovali jako nejdražší ocelové hodinky světa a snažili se je nabídnout mladým aktivním lidem i manažerům, jež měli (dle sloganu) „zabíjet draky v zasedačce“. Nutno říct, že jejich masový hype přišel až o 40 let později. Ale to předbíháme.

Jistota a nejistota

Odvážný počin se totiž velkého zájmu nedočkal. Sice se zapsal do dějin jako nejdražší ocelový model své doby, ale věřil mu jen málokdo. 40 mm pouzdro (od ucha k uchu měřilo dokonce 42 mm) nezaznamenalo tolik pozornosti, kolik by si zasloužilo. Značka

Hodinky Patek Philippe Nautilus Haute Joaillerie osazené 195 bagetovými diamanty (13,27 ct) a 1 285 brilanty (6,43 ct), 41 mm, bílé zlato, automatický strojek. Cena: 16 696 000 Kč, více na www.patek.com

Hodinky Patek Philippe Nautilus s „Tiffany Blue“ číselníkem z roku 2021 patřily k posledním modelům vyrobeným z oceli.

se proto v roce 1981 rozhodla rozšířit portfolio o další velikosti. Nová mid-size reference 3800 měřila 37,5 mm a nabízela se ve zlatě i v oceli, menší variace (33 mm a 27 mm) pak poháněl quartzový strojek. Referenci 3800 poháněl strojek s centrální vteřinovou ručkou a na rozdíl od předchozí ocelové varianty ji Patek vyráběl i v různých barvách drahých kovů. Typický modrý číselník se vzorem jemných linek mu zůstal, platinový model pak doprovázel antracitový ciferník.

Hodinkové komplikace (vyjma typického data) se u Nautilu neobjevovaly až do roku 1998, kdy jim ženevská manufaktura poprvé přidělila ukazatel rezervy chodu. V době, kdy se quartzové hodinky prodávaly na každém rohu a hodinářské řemeslo vymíralo, neuměli zákazníci náročné mechanismy ocenit. Až v roce 2005 se začalo vše vracet do starých kolejí a hodinářské značky, které přežily, nabraly druhý dech. Od té doby se v kolekci Nautilus setkáme s měsíční fází, kruhovým datem,

chronografem či dokonce věčným kalendářem.

Král je mrtev, ať žije král

V roce 2006 přišel Patek Philippe s referencí 5711, která měla o milimetr širší pouzdro (od ucha k uchu tak měřila 43 mm) vyrobené z oceli, s tenkým profilem a modrým číselníkem. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo jít o enfant terrible budoucnosti. Jenže přišel covid, výroba se téměř zastavila a ocelové hodinky značka omezila na minimum. Cena Nautilu v oceli se na druhotném trhu začala šplhat nepřirozeně vysoko a spekulanti vydělávali na lačnosti jiných spekulantů. Thierry Stern, současný prezident Patek Philippe, se v roce 2021 rozhodl výrobu ocelového modelu 5711 ukončit. Než tak učinil, ukázal světu varianty se zeleným a „Tiffany Blue“ číselníkem, jež si sběratelé a vážení klienti značky okamžitě rozebrali. Poté, co Thierry Stern řekl The New York Times: „Jediné hodinky by neměly řídit vše

Hodinky Patek Philippe Nautilus Flyback Chronograph Date, 40,5 mm, bílé zlato, automatický strojek. Cena: 2 135 000 Kč, prodává Patek Philippe, Pařížská 6, Praha 1.

okolo sebe, je to až moc nebezpečné“, se to stalo. Na začátku roku 2022 zmizel tento ocelový model navždy z katalogu a webových stránek značky. A paradoxně se za pár let změnil na platinovou variantu s lunetou osazenou bagetovými drahými kameny s cenou okolo šesti milionů korun.

Těm, co si mysleli, že se po ukončení produkce pánského ocelového modelu něco změní, došla slova. Nestalo se vůbec nic. Nautilus se nabízí primárně ve zlatě (ocelová verze zůstala v menším 35 mm provedení) a je pořád jednou z nejžádanějších kolekcí značky. Produkce je však stále velmi limitovaná, ikonický design se tak nedostane ke každému. Kdo chce moderní sportovně-elegantní hodinky, může si pořídit mladšího bratra – linie Cubitus představená v roce 2024 nabízí dnes pět referencí ve dvou velikostech pouzdra. Má podobné tělo a číselník jako Nautilus, ale nemá ambice stát se nechtěnou.

Automatický strojek 26-330 S byl představen v roce 2019. Má průměr 27 mm, výšku 3,32 mm a přinesl několik inovací a optimalizací.

Motor: spalovací, dvakrát přeplňovaný V8, objem 5,5 litru plus elektromotor

Výkon: 1 267 koní

0–100 km/h: 1,69 sekundy

Max. rychlost: přes 370 km/h

Cena: od 5 milionů Kč výš

→ Více na www.chevrolet.com

Modrý límeček na steroidech

Motor uprostřed, koně frkající vzadu skrz mnoho koncovek, ale čumák vždycky vepředu. Americké šídlo s dělnickou image slaví 250 let amerického snu tím, že si k snídani dává Ferrari, k obědu Lambo a po večeři loví z mřížky chladiče kosti ze zbytků Porsche, co beznadějně skončilo v zadním zrcátku. Namachrované, drzé, sebestředné? Tak trochu jako Amerika, která letos slaví své jubileum. Už „nejslabší“ verzi osmé generace Corvette přezdívali americké Ferrari. Konečně inženýři po letech dali motor doprostřed a postavili nejen sporťák, ale i regulérní závoďák. Pak přišla brutální tisícikoňová ZR1, aby vyprášila kožich Evropě. A teď Xko jako dezert, který nenechá nikoho na pochybách. Americká palebná síla je postrachem na rovinkách i v zatáčkách, ZR1X je králem dragstripů i Nürburgringu. A přitom stojí tolik, co základní modely zmíněných automobilek. S elektromotorem se Corvette proměnila ve zběsilou čtyřkolku, která táhne jako lokomotiva do rychlosti 370 km za hodinu. Dobíjet ji nemusíte, baterka se sama „nažere“ při intenzivním brzdění. Vy se jen držíte volantu a snažíte se dožít další zatáčky.

TEXT Václav Rybář

Jarní hojnost

Xko z předchozí stránky rozhodně není jedinou novinkou, která se těší, až ji vezmete na čerstvě zalátané asfaltky. Ještě je tu hranatá novinka od Audi, pouštní škorpión, nizozemská malosériovka a… No, projeďte si to sami!

TEXT Václav Rybář

Sexy macek

U čtyř kroužků chystají tolik změn, že se vám z toho až zamotá hlava. Co je důležité? Ostré kombíky neopustili, jen je tentokrát musíte hledat pod odznáčkem RS5. Tahle novinka od Audi má správně hranatý design ve stylu japonského origami, 640 koní a… je to hybrid. Pro někoho dobrá, pro někoho špatná, pro někoho zpráva někde mezi. Ano, stejně jako BMW M5 nová RS5 přibrala pár metráků, ale pokud vám jde o bezpečnost a náskok díky pokroku, vezmete novinku na milost, protože si přece kupujete kombík a jste rodinný typ. Takový ten, co chce po dálnicích jezdit tři sta z místa a zatáčky už neřeže jako kdysi, aby se netrápil tím, že ho dvě a půl tuny vynáší ve vlásenkách směrem k alpským srázům. V přímce zrychlíte na stovku za 3,6 sekundy a jakmile budete potřebovat předjíždět, pomůže vám tlačítko Boost. Možná jste už trochu fotr, ale nová RS5 vypadá zvenku jako angličák Hot Wheels. To nejlepší z obou světů! → Více na www.audi.cz

Auto z plakátu

Toyota se svým sportovním brandem Gazoo Racing zatím spíš profitovala z rallyových vavřínů a brutálních hatchů jako Yaris GR a Corolla GR. S tím je ale konec, protože teď se bude válcovat i konkurence v závodech GT3. A na to je třeba postavit odpovídající vlajkovou loď. GR GT je sportovním vrcholem Toyoty a bude se na vás usmívat i z krabice nové videohry Forza Horizon, která se odehrává v Japonsku. Tzv. poster car, nebo dnes už spíš cover car, musí mít ty nejvyšší ambice.

Tady už dlouhatánský čumák, aktivní aerodynamické doplňky a kabina jak z Le Mans naznačují, že si spíš kupujete závoďák na značkách než jakýkoliv pokus o komfortní GT, jak to umí evropské značky. GR GT je výkonnější, lehčí, nižší a širší než např. Mercedes-AMG GT. Gazoo Racing si nechal spočítat ideální siluetu z počítačového modelu obtékání vzduchu a tu teprve obalil hliníkem a plastem vyztuženým karbonem. GR GT možná není nejkrásnější auto na světě, ale nezapomínejte, že tohle jsou závody, nikoliv soutěž Miss. → Více na www.toyota.com Foto:

Postapo pro ropné šejky

Taky nesnášíte, když automobilky představí koncept, ze kterého pak nic není? Korejci v Genesis na to šli trochu jinak. Vzali funkční vnitřnosti už existujících modelů a poslali designéry, ať postaví něco, co by jinak renderovali možná tak do videoherního Gran Turisma. A tak vznikl plně funkční X Skorpio – prototyp terénního kupé s osmiválcem z karbonu, kevlaru a skelných vláken, s typickou dvoulinkou světelného podpisu, který je Genesis vlastní. Dopředu nakrčená buggy má připomínat pouštního škorpióna a kromě písečných dun zvládne i obrubníky nebo… no přiznejme si to, plazící se zombíky. Vnitřek připomíná závodní auto, komplet s bezpečnostním rámem, pod kapotou je přeplňovaný osmiválec o výkonu tisíce koní. Možná s hybridem, možná bez. To záleží na poptávce. Věřím, že pár desítek zákazníků z Emirátů už žhaví telefony, takže bych se nedivil, kdyby tahle sranda do dvou let skutečně jezdila po Blízkém východě. → Více na www.genesis.com

Rande v Kontíku

To je ale nádhera. Bentley po základním GT a brutálním Superkontíku představil také zlatou (nebo spíše efektně začerněnou) verzi GT S, která útočí na potenciální fotbalis… zákazníky hlavně extrémně chytrým podvozkem, co zvládá městskou dlažbu i závodní okruhy, a hybridním výkonem 680 koní, díky němuž se podíváte za 300 km/h a na stovce jste za tři a půl sekundy. Bentley k uvedení vozu natočil video, v němž velké GT ladně driftuje po dílně, ale přiznejme si, že navzdory solidním úspěchům závodní verze ve vytrvalostních závodech, si tenhle cesťák s dlouhatánským čumákem lidé kupují především pro image. Aby bylo jasné, že si mohou dovolit auto za šest a víc milionů. Aby v něm mohli jako v bavlnce absolvovat stovky kilometrů a přitom stále tvrdit, že jde o sporťák a nikoli limuzínu. Mise opět splněna, ale bude vás to něco stát. → Více na www.bentleymotors.com

Než to vyslovíte, je to pryč!

Splašené trubky z Nizozemska vrací úder. Malosériové sporťáčky od Donkervoortu dřív sázely na pětiválce od Audi a našly celou řadu spokojených zákazníků. Konkurence na trhu podobných víkendovek však rychle rostla (zdravíme Atom), takže se na severu vrátili k rýsovacím prknům a zároveň domluvili nové motory, tentokrát V6 od Forda. Mohli bychom, tak jako jejich PR materiály, hlásat, že jde o motor z Fordu GT, ale stejný najdeme i pod kapotou pick-upu F-150. Důležité je, že P24 RS je s osmi metráky lehoučké jako pírko, takže vlastně tolik výkonu nepotřebuje. Pokud ho tedy nepotřebujete vy? Vybírat můžete ze tří verzí – 400, 500 a 600 koní. Ta poslední zvládá 200 km/h za 7 a něco sekund, zastaví se někde na 300 km/h. Jo a ABS je pouze na přání. Řídit tuhle raketu bez něj je jako eutanazie. Není náhodou, že Nizozemsko byl v roce 2002 první zemí, která ji oficiálně povolila.

→ Více na www.donkervoort.com

Neue Klasse

BMW iX3 je oběma nohama, nebo spíš všemi koly, daleko za rohem. V budoucnosti, které se možná ještě někteří bojí, ale nikdo ji nechce zmeškat.

TEXT Václav Rybář

Ale než vykročíme vstříc lepším zítřkům, neodpustím si malé historické okénko. Výraz Neue Klasse, kterým se nastupující vozy BMW budou zaklínat, a jehož je BMW iX3 prvním sériově vyráběným zástupcem, odkazuje na éru bavorské automobilky z let 1962 až 1972. Tehdy se značka otřepala z finanční krize v letech padesátých a poslala na trh vozy, které byly skutečně revoluční a do značné míry diktovaly

image německých aut jako takových. Teď se tahle zlatá éra vrací, protože BMW iX3 je obrovským skokem kupředu, ať už v designu či v technologiích. Na první pohled je evidentní, že BMW jde naproti novému designovému jazyku, v jehož charakteristických ledvinkách lze rozeznat historické reference právě k původní Neue Klasse. A jakmile otevřete dveře a vstoupíte do kabiny, skutečně se ocitáte ve stroji času, pro-

tože nový panoramatický infotainment vás – jak je u BMW dobrým zvykemobklopí a zahrne prémiovými materiály i ergonomicky vyladěným ovládáním. Na svůj nový vůz můžete mluvit, ale díky čtyřem výkonným hardwarovým mozkům ho můžete také ovládat gesty či dotekem rychleji, než kdykoli předtím. Minimalistický design a maximum možností, to definuje Neue Klasse, která se již brzy rozšíří do zbytku port-

folia. BMW iX3 je první vlaštovkou, do níž automobilka investovala obrovské úsilí, protože technologie tohoto vozu se do roku 2027 rozšíří do 40 nových či modernizovaných modelů.

BMW iX3 na evropské silnice vyjede v průběhu března letošního roku, v létě startuje v USA. Už na startu mu díky modelu iX3 50 xDrive nebude chybět dynamika, protože díky technologii BMW eDrive šesté generace má dojezd až 805 km (WLTP) a zároveň disponuje výkonem 345 kW (469 koní) a elektrickým pohonem všech kol. Ten dovede skoro 4,8 metru dlouhý vůz rozjet z nuly na stovku za 4,9 sekundy až na 210 km/h. BMW iX3 nabízí královský prostor i větším rodinám, které ocení kufr s objemem 520 litrů a také dostatek místa pod přední kapotou (58 litrů).

Zvenku přitom vůz klame tělem. Jeho nový světelný podpis nahrazuje chrom a přidává na unikátní image. Z profilu pak vytvářejí velké plochy s několika přesnými liniemi monolitický celek. Výše zmíněný dojezd dosahuje takových čísel zásluhou velké baterky, založené na 800V architektuře. Ta umí za deset minut dobít baterii na dalších 372 km, což by skutečně mělo přesvědčit i ty největší nedočkavce na benzínových pumpách. Při průměrném dálničním kvapíku to znamená zastávku každé dvě, tři hodinky, dlouhou tak akorát na protažení a kontrolu zmeškaného cvrkotu na sociálních sítích.

Jsou vaše uši zvyklé na šestiválec? Zvuková kulisa BMW HypersonX přináší nové zvuky jízdy, efekty a signály navržené pro Neue Klasse. O sportovní

atmosféru, která k BMW patří, se postarají pakety M Sport a M Sport Pro, zahrnující leskle černé vnější ozdobné prvky, sportovní sedadla a volant.

Ještě bychom mohli dlouze mluvit o schopnostech nového palubního systému OS X, díky němuž lze na panoramatickém displeji nativně pouštět Spotify, připojit se ke streamovacím platformám typu Disney+ nebo uspořádat konferenční hovor přes Zoom či Teams. Jenže to můžeme zkrátit, protože ačkoliv BMW iX3 teprve zamíří k prvním zákazníkům, redakce auto-moto i technologických časopisů po celém světě mu už stihly udělit několik cen, včetně trofeje za nejlepší vynález či technologický pokrok roku 2025.

→ Více na www.bmw.cz

Džíp 2.0

Málokteré auto změní historii natolik, že se jeho název stane synonymem pro celý segment. Když jste ještě v devadesátkách měli teréňák, prostě se mu říkalo džíp bez ohledu na to, zda pocházel z USA, Japonska nebo Ruska. Za tohle zjednodušení můžeme děkovat právě Jeepu Wrangler.

TEXT Václav Rybář

Teď logicky musím kvůli té zkratce v podtitulku zacouvat, aby mě fandové Jeepu neumlátili kšiltovkami, protože všem teréňákům se džíp neříkalo kvůli Wrangleru, který letos slaví čtyřicítku, ale kvůli legendárnímu vojenskému teréňáku, kterému už táhne na pětaosmdesát. Jeep Willys MB jako lehké vozidlo pěchoty poprvé vyrazil do bojů v roce 1941 a podle Eisenhowera šlo o jednu ze tří rozhodujících zbraní, které válku vyhrály. Jeho nesmrtelná čtyřkolka zdolala Afriku i Evropu, vyrobilo se jí stovky tisíc kusů a nedali na ni dopustit pěšáci ani vyšší šarže. Není divu, že po skončení druhé světové byla po tomhle báječném vozítku obrovská poptávka. Tak vznikl plán na Jeep CJ (Civilian Jeep alias Jeep pro nevojáky). Původním záměrem bylo uspokojit primárně poptávku mezi zemědělci a bývalými vojáky. CJ neměl být určen na běžné silnice, šlo stále o vůz do terénu, ať už na pole nebo nezpevněné vozovky. Verze 1 a 2 byly experimentální, až CJ-2A byla masovkou, které se během prvních pěti let po skončení války vyrobilo přes 200 tisíc kusů. Klasická maska se sedmi štěrbinami, odolný motor s třístupňovou převodovkou a délka i váha po vzoru armádní předlohy (3,3 metru a plus minus jedna tuna). Byl to recept na úspěch a s každou další generací se prodalo víc a víc aut. Jeep dokonce poskytl licenci Indům (Mahindra) a Japoncům (Mitsubishi), aby si postavili své vlastní klony. CJ-5 a CJ-7 byly největší prodejní trháky, poslední jmenovaný dokonce i s osmiválcem a pětistupňovým manuálem. S čím dál

tím bohatší výbavou však rostla chuť zákazníků, kteří si vydupali Jeep, který bude komfortní i na běžných silnicích, aniž by přišel o offroadové schopnosti a charakteristický kukuč. Tak vznikl v roce 1986 Jeep Wrangler. Od sedmého CJ se lišil hranatými světlomety, větším předním sklem a pohodlnějším podvozkem. Také byl o třicet centimetrů delší a o poznání širší, což přispělo nejen ke zvětšení prostoru pro posádku, ale zejména k vyšší stabilitě, aniž by utrpěla průchodnost terénem.

Zákazníci se u AMC (American Motors Corporation), kde první Wranglery vyráběli, prali o pořadníky. Wrangler byl okamžitým hitem a během prvního roku se rychle přidávala další výbava a příplatkové prvky. Extra světlomety, lepší sedačky, větší nádrž, víc repráků, víc barev, sportovnější nebo odolnější stabilizátory a tlumiče… na co si jen vzpomenete.

Celých dvacet let byl Wrangler k dispozici jako kompaktní dvoudvéřový polykač těžkých terénů, univerzální plážová ikona, nepřehlédnutelná pouliční dekorace, těch rolí bylo nepřeberné množství. Díky svým rozměrům byl roztomilý a drsný zároveň, zvlášť když jste ho zvedli o deset čísel a postavili na tučné offroadové gumy. Jeep měl postupně v nabídce větší modely Cherokee a Wagoneer (hlavně tedy jejich Grand verze), takže neměl potřebu Wrangler nějak natahovat. Dnes si můžete auto koupit nejen jako čtyřdveřák, ale také jako ještě praktičtější pick-up s přízviskem Gladiator.

Jeep Wrangler YJ

Výroba: 1986 – 1995

Výkon: 105 – 190 koní

Max. rychlost: až 160 km/h

Délka: 3 851 mm – 4 343 mm

Šířka: 1 676 mm

Výška: 1 735 mm – 1 803 mm

Rozvor: 2 373 mm

Mysleli jste si, že dovolená v Belgii je dobrá leda tak pro seniory, kteří chtějí trochu slunce, ne moc velké vedro a hlavně žádné kopce? Vlastně jste se moc nespletli. Zejména belgické pobřeží je pro svůj klid a pozvolné tempo života vyhledávaným cílem starších a pokročilých. Proč vám o tom tedy říkáme? Čím dál častěji sem míří i osvícení mladí lidé, kteří dobře vědí, že Belgie žije uměním, architekturou, má neuvěřitelně progresivní módní scénu a také skvělou gastronomii. Pokud tedy zrovna mají otevřeno…

TEXT Zdenka Tomis

Renesance

Klenoty Belgie

O Antverpách se mluví jako o městě diamantů. Tím ale poklady, které Belgie nabízí, zdaleka nekončí. Zvlášť když je řeč o architektuře a designu.

Vybrali jsme pro vás místa s opravdu unikátní estetikou, která vás přesvědčí, že tahle země je mnohem zábavnější, než jste si kdy pomysleli.

Skrytá

krása Bruselu

50.8102217, 4.3538063

Zdá se vám Brusel jako nudné město úředníků? Ani náhodou, když víte, kam jít. Procházka historickým centrem je asi povinnost, když už jste tady. Kromě toho se ale vydejte i na jeho okraj, který je mnohem zábavnější. Obdivovat můžete překrásné coworkingové centrum se skvělou kavárnou Fosbury & Sons Boitsfort, určitě si zajděte prohlédnout vilu s exteriérem amsterdamské školy a art deco interiérem, v níž sídlí Museum David and Alice van Buuren. Obě místa najdete v opravdu příjemné a překvapivě zelené jižní části města, nedaleko Sonian Forest. Zajímavým zážitkem je v tomhle městě i cesta metrem. Rozhodně se zajeďte podívat na stanici Pannenhuis, která je typickým příkladem pozdního modernismu se silnými prvky brutalismu, jaký byl v Belgii běžný při výstavbě infrastruktury v 70. a 80. letech. → www.museumvanbuuren.be, www.fosburyboitsfort.com

Město stylu

51.2175293, 4.4211568

Antverpy patří k nejstylovějším městům nejen v Belgii, ale v celé severní Evropě. Historicky jde o obchodní centrum, které se dnes přirozeně prolíná s módou, designem a současným uměním, a tak by vaše první kroky měly vést do MoMu (ModeMuseum), které mapuje vlámskou módní scénu a kde 28. března začne velká retrospektivní výstava věnovaná Antverpské šestce. Milovníci architektury ocení okázalou moderní přístavní budovu Havenhuis od Zahy Hadid nebo ikonické nádraží Antwerpen-Centraal, často označované za jedno z nejkrásnějších v Evropě. Za návštěvu stojí i nově zrekonstruované Royal Museum of Fine Arts (KMSKA) s interiérem od studia KAAN Architecten či fotografické muzeum FoMu. Na nákupy nebo na módní průzkum pak vyrazte do legendárního Het Modepaleis, historické budovy, kde sídlí butik Dries Van Noten. V okolních ulicích najdete i další výrazná jména antverpské módy, jako je Ann Demeulemeester, Christian Wijnants nebo concept store Graanmarkt 13. Doporučujeme také showroom nábytku St Vincents či knihkupectví Luddites. Abyste to všechno zvládli, začněte den snídaní v pekárně Nordica 31, přes den si dejte kafe v Caffénation – stylové kavárně v bývalé policejní stanici – a skončit můžete večeří v restauraci August nebo v nenápadném bistru Osaka.

→ www.momu.be, www.kmska.be, www.fomu.be

V pohádkových kulisách

51.0832679, 3.7163152

Při procházce městy Gent a Bruggy si budete připadat jako uprostřed filmových kulis, kde by se mohla klidně natáčet belgická verze Harryho Pottera. Bruggy jsou esencí romantické představy o středověké Evropě. Historické centrum, zapsané na seznamu UNESCO, je protkáno kanály, díky čemuž si vysloužilo přezdívku „Benátky severu“, dlážděnými uličkami a domy s typickými štítovými fasádami, které jako by se v průběhu staletí téměř nezměnily. Neubráníte se proto pocitu, jako byste se procházeli skanzenem. Gent oproti tomu působí živě, současně a jistě je také autentičtější, a to zejména díky univerzitě, kreativním podnikům i moderní gastronomii. Kavárny, bary a designové obchody se tu přirozeně prolínají s gotickou i brutalistní architekturou, takže město nabízí ideální kombinaci historie a současné městské kultury. Charakterizuje ho dramatické panorama středověkých věží, které se zvedají nad kanály a historickými domy v centru města. Dominantou je hrad Gravensteen a také katedrála sv. Bavona, kde je vystaven slavný Gentský oltář bratří van Eycků. → www.historischehuizen.stad.gent

Dovolená u moře

51.3543336, 3.2777374

Na samém severu belgického pobřeží, jen pár minut od nizozemských hranic, leží Knokke-Heist, elegantní přímořské letovisko, které je často přirovnáváno k belgické verzi Saint-Tropez. Široká písečná pláž, stylové beach bary a promenáda lemovaná moderními galeriemi, butiky a restauracemi zajišťují, že se jedná o velmi sofistikované letní útočiště. Město je proto oblíbené mezi milovníky umění a designu, najdete tu desítky galerií současného umění. Nedaleko odtud se nachází ještě přírodní rezervace Zwin, což je unikátní pobřežní mokřad na hranici Belgie a Nizozemska. Tuto neobvyklou krajinu plnou slaných lagun si určitě nenechejte ujít. Zatímco Knokke působí moderně a kosmopolitně, De Haan nabízí úplně jinou, téměř nostalgickou a možná trochu ospalou atmosféru. Tohle menší letovisko je proslulé svou čtvrtí Concessie s vilami z přelomu 19. a 20. století, postavenými v anglo-normandském stylu s hrázděnými fasádami, verandami a zahradami plnými zeleně. Na rozdíl od většiny belgického pobřeží tu téměř nenajdete vysoké apartmánové domy a hotely, a tak panorama zůstává nízké, elegantně starosvětské a spolu s dlouhou písečnou pláží obklopenou dunami vytváří kouzelnou atmosféru letních prázdnin, které jako by se tu zastavily někdy ve třicátých letech. Je to ideální zastávka pro ty, kdo chtějí zažít belgické pobřeží v jeho nejromantičtější podobě.

Estetika 70. let 51.2314640, 2.9163983

Vůbec nejživější ze všech přímořských letovisek v Belgii je určitě Ostende. Užijete si tu lehce nostalgickou estetiku 70. let. Podél dlouhé promenády se vedle starších secesních staveb zvedají modernistické apartmánové domy s širokými balkony a skleněnými fasádami a v celém městě narazíte na směs architektury od belle époque až po strohý pobřežní modernismus. Město má navíc silnou uměleckou tradici: narodil se tu symbolistní malíř James Ensor a dodnes tu vznikají galerie, designové projekty i letní umělecké instalace podél pobřeží. Přímo na pláži najdete galerii současného umění Mu.zee, během procházek místními uličkami určitě nevynechejte návštěvu obchodu s extrémně cool vintage nábytkem a doplňky White Interiors, který rovněž působí jako svébytná galerie. Včas si zarezervujte stůl v Brasserie David, která vzdává hold Davidu Bowiemu a kterou najdete i v Michelin Guide, a výběrovou kávu si potom dejte hned naproti v Meerman Specialty Coffee.

→ www.brasseriedavid.be

Otevírací doba

Belgické kavárny a restaurace mohou cestovatele zaskočit nezvykle krátkou nebo „rozkouskovanou“ otevírací dobou. Mnoho podniků funguje během dne v blocích, kdy otevřou na oběd, po něm na několik hodin zavřou a znovu přivítají hosty až večer. Nebo se soustředí na snídaně a kávu, a tak tu jsou od rána třeba do dvou. Nebo mají otevřeno – a to je velmi časté – od středy do neděle. Nebo jiné dny v týdnu. Důvodem je jednak silná tradice stolování, která klade důraz na kvalitu a čerstvost, ale roli hraje i pracovní kultura a legislativa, která podporuje vyváženější pracovní dobu. Zároveň je tu běžné, že v gastronomii pracují lidé, kteří mají ještě jinou práci, věnují se úplně jinému oboru nebo třeba rozjíždějí vlastní byznys, a tak vítají, že mohou pracovat jen pár dnů v týdnu. A pak je tu ekonomika provozu – proč by měli otevřeno každý den, když vědí, že třeba v pondělí nikdo nechodí. S celodenním a každodenním provozem tady proto úplně nepočítejte a raději si vždy dopředu zkontrolujte, zda podnik, do kterého míříte, není zrovna dnes zavřený.

Kde se ubytovat

51.2139092, 4.4071464

Belgie je malá země, proto není nutné každý den měnit hotel. Mnohem příjemnější je vybrat si jednu či dvě strategické základny a odtud vyrážet na výlety. Skvěle funguje například kombinace Antverp a pobřežního Ostende. V Antverpách stojí za to ubytovat se v Botanic Sanctuary Antwerp, luxusním hotelu, který je považovaný za nejkrásnější ve městě a je ukrytý v historickém klášterním komplexu, odkud máte na dosah galerijní čtvrť, módní butiky i nejlepší restaurace města. Stylový je ale i hotel Julien. Druhou základnou může být Ostende na belgickém pobřeží, kde doporučujeme loni otevřený Paradis Apartment, tedy kurátorovaný apartmán s výhledem na moře. Projekt funguje zároveň jako showroom, galerie i prázdninový byt: nábytek, designové objekty i umění, jimiž je interiér vybaven, jsou totiž na prodej a každý rok se obměňují. Nová podoba interiéru čerpá inspiraci ze Severního moře, tvoří ji šedé, zelené, stříbrné a modré tóny a také kontrast materiálů, od měkkých koberců po chlad kovu a keramiky. Stylovější ubytování ve městě nenajdete. → www.botanicantwerp.be, www.paradisapartment.com

Jak vyrazit

Belgie sice není daleko, ale přesto důkladně promyslete, jaký způsob dopravy zvolíte. Letadlo do Bruselu je sice rychlejší, ale na místě se pak budete chtít přesouvat, což je možné vlakem, ale nabízí se také půjčit si tu auto, ať jste flexibilnější. Když pojedete vlastním vozem, ztratíte sice delší dobu na cestě, ale zase ušetříte. Variantou je také vlak, přičemž z Prahy, Ústí nad Labem či Plzně můžete využít spoj Českých drah. Ve vybraných dnech totiž do Bruselu míří přímý noční spoj European Sleeper, do kterého si můžete pořídit jízdenku do vlastního spacího kupé. Není to žádný Orient Express, ale může to být docela zajímavý zážitek. → www.europeansleeper.eu

Výlet za hranice

51.0557272, 2.3801737

Kdyby vám Belgie byla malá, udělejte si ještě výlet do Francie. Totiž hned za hranicemi se nachází Dunkerk, kde se můžete projít nebo vykoupat na slavné pláži, navštívit muzeum nebo se pokochat historickým centrem města. Když vyrazíte hned ráno, během jediného dne stihnete i prohlídku úžasné modernistické Villy Cavrois, která se nachází ve městě Croix nedaleko Lille na severu Francie. Pro textilního průmyslníka Paula Cavroise ji na začátku 30. let navrhl francouzský architekt Robert Mallet-Stevens. Během druhé světové války sloužila německé armádě jako kasárna, poté byla přestavěna a postupně chátrala. Až v roce 2001 ji koupil francouzský stát a zahájil rozsáhlou rekonstrukci, která trvala víc než deset let. Veřejnosti se tak znovu otevřela až v roce 2015.

→ www.villa-cavrois.fr

Zvyky belgických bratrů

V některých ohledech je Belgie Česku dost podobná. Pivo, hrady, šťastné krávy…

Jen tu vyčůranost Belgičané pojali trochu jinak.

TEXT Zdenka Tomis

Slunce, seno, Belgie

Že spokojené krávy produkují více mléka, není pro nás Čechy žádná nová myšlenka. To samé si ovšem myslí i belgičtí farmáři, a proto se na některých belgických mléčných farmách používají automatické rotační kartáče pro krávy, které fungují jako masážní zařízení a krávám dělají lepší den i mléko.

Vyčůrané umění

Sochu čůrajícího chlapce známého jako Manneken Pis asi velmi dobře znáte. Jedná se o jednu z nejznámějších turistických památek v Bruselu. Věděli jste ale, že ve městě najdete také sochu čůrajícího psa Zinneke Pis? V roce 1998 ji vytvořil belgický sochař Tom Frantzen a najdete ji na rohu ulic Rue des Chartreux a Kartuizersstraat. Na rozdíl od slavného chlapečka však nejde o fontánu, takže ze psa nic neteče. Bizarní trojici uzavírá Jeanneke Pis, socha malé močící dívky, ukrytá v jedné z úzkých uliček poblíž náměstí Grand-Place.

Stopa ve vesmíru

Věřili byste, že belgické silnice jsou vidět z vesmíru? A to i přesto, že je Belgie poměrně malá země. Místní dálniční síť je však téměř kompletně osvětlená lampami a vytváří tak světelnou stopu, která je velmi jasně vidět i z oběžné dráhy. Tak to alespoň zmiňují astronauti.

Hod kočkou

V belgickém městě Ypres se každé tři roky koná festival Kattenstoet – Kočičí průvod. Oslavuje tuhle zvířenu karnevalovým průvodem s alegorickými vozy, hudbou a ještě jedním neobvyklým způsobem – jejím házením z městské věže. Akt připomíná středověkou tradici, kdy byly kočky považovány za společníky čarodějnic a symboly neštěstí. Podle kronik je tehdy obyvatelé města shazovali dolů, aby se zbavili zlých sil. Ale klid – dnes už se dolů házejí pouze plyšové hračky.

Slavné spodní prádlo

Jakmile zjistíte, že v Bruggách je Muzeum hranolek, už vás nepřekvapí, že v Bruselu mají Muzeum spodního prádla.

Založil ho belgický umělec a galerista Jan Bucquoy, který chtěl vytvořit prostor na pomezí umění, ironie a popkultury. Expozice proto nefunguje jako klasické módní muzeum, spíš připomíná kuriózní galerii, kde se spodní prádlo stává uměleckým objektem i prostředkem satiry. Největší pozornost přitahuje část věnovaná prádlu darovanému známými belgickými osobnostmi. Ty musely odpřisáhnout, že prádlo skutečně alespoň jednou nosily.

Rok a půl bez vlády

Jestli se vám zdá, že sestavení naší aktuální vlády trvalo příliš dlouho, ohlédněte se do belgické historie. Země je známá komplikovaným politickým systémem, který musí skloubit několik jazykových a regionálních komunit, což někdy vede k pozoruhodným situacím. Třeba po volbách v roce 2010 trvalo neuvěřitelných 541 dní, než se politické strany dokázaly dohodnout na nové vládě. Země tak téměř rok a půl fungovala bez plnohodnotného kabinetu – a k překvapení mnoha pozorovatelů přitom dál běžela víceméně normálně.

Boj o pivo

Zdejší pivní kultura je tak významná, že byla dokonce zapsána na seznam UNESCO. V Belgii existuje přes 1500 pivních stylů a značek a některé místní pivovary posouvají vaření piva ještě o krok dál. Tradiční mok typu lambic se totiž fermentuje díky divokým kvasinkám, které se nacházejí ve vzduchu kolem Bruselu. Mladina se nechává přes noc v otevřených nádobách, aby se „nakazila“ mikroorganismy z okolí. Výsledek je nepředvídatelný, lehce kyselý a pro milovníky piva téměř kultovní. V podstatě jde o jeden z mála případů, kdy je v gastronomii žádoucí, aby se něco nechalo „dokončit přírodě“.

Nejvíc hradů na kilometr

Na svou rozlohu má Belgie překvapivě velké množství hradů a zámků – od středověkých pevností až po romantická šlechtická sídla. Některé odhady dokonce říkají, že jde o jednu z největších koncentrací hradů na kilometr čtvereční v Evropě. Stačí vyjet z velkých měst a například v krajině Valonska začnete okamžitě narážet na kamenné věže, pevnosti i elegantní zámecké parky.

Čokoládová diplomacie

Belgie je čokoládovou velmocí a sladkosti tu rozhodně nejsou jen dezertem. Jsou národním symbolem a svým způsobem i zbraní. V zemi působí stovky čokolatiérů, ročně se tu vyrobí stovky tisíc tun čokolády a pralinky se tu prodávají na každém rohu. Právě Belgičané pralinku vynalezli. Pozor, nepleťte si to s tou rumovou. Tohle je čokoládová skořápka plněná krémem nebo ganache. V Bruselu dokonce existuje zvyk, že politici nebo diplomaté přivážejí na oficiální schůzky luxusní belgické pralinky jako drobný, ale velmi účinný nástroj „měkké diplomacie“.

Komiksová velmoc

Brusel se někdy označuje jako „evropské hlavní město komiksu“. Právě odtud totiž pocházejí legendární postavy jako Tintin, Šmoulové nebo kovboj Lucky Luke. V Bruselu dokonce existuje takzvaná Comic Strip Route – asi šest kilometrů dlouhá trasa městem, která vás vede kolem domů zdobených nástěnnými malbami slavných komiksových scén. Projít ji a najít je všechny zabere zhruba tři až čtyři hodiny.

Belgie dala světu Tintina, vafle, čokoládové pralinky a 1 500 druhů piv.

Ráno se probudíte, podíváte se z okna, kde svítí sluníčko, a vás v tu chvíli napadne – tohle bude ideální den na první pivko na zahrádce a něco dobrého k tomu. Nojo, jenže ono ráno mrzne, odpoledne je vedro a večer zase přituhuje.

A do toho se občas přižene nějaká ta vydatná sprška. Prostě aprílové počasí, kdy člověk nikdy dopředu netuší, co ho čeká. Oroseného půllitru se ale rozhodně vzdávat nemusíte – naopak! Na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad totiž v půlce února otevřel nový (v pořadí již druhý) Automat Matuška s moderním výčepem a osmi druhy piva včetně vlastního nealka nazvaného Bylinný střízlivec. A co je důležité – když se rozprší nebo vám bude zima, z prostorné zahrádky (80 míst) se můžete přesunout do moderního interiéru, kde je ještě pět židlí navíc. A uvnitř vás to bude bavit. Pípu navrhli Adam Matuška s Michalem Froňkem z Olgoj Chorchoj a umělecké prvky rozeseté po celém podniku vytvořil Jakub Matuška alias Masker, starší bratr Adama.

PŘIPRAVIL Petr Jansa

Jarní pábení

Na rozdíl od podniku na Hradčanské si na Jiřáku můžete jídlo objednat od stolu. A nebudete litovat. „V menu skládáme hold těm nejvyhlášenějším českým hospodám, například podniku U Kalendů, kde podle nás dělají úžasné věci. Vaříme české klasiky, které posouváme na úroveň, jež je těžko pojmenovat. Nabízíme kachnu na vafli, steak z hovězího srdce nebo uzenou zmrzlinu s mlatem,“ popisuje kreativní šéfkuchař Michal Pravda. Například zmiňovaný steak z telecího srdce tu připravují podle starého francouzského receptu, který se podává s omáčkou ze slivovice a staročeskou bramborovou buchtou. Více na www.automatmatuska.cz

Asijská škola

Je natolik exotická, že nás nepřestává bavit. Je tak pestrá, že se nám hned tak nepřejí.

Může být lehká, tučná, složitá i maximálně minimalistická. Asijská kuchyně je prostě fenomén, který se u nás zabydlel a bez kterého si dnes svůj gastro život neumíme představit. Co je tedy na české asijské scéně nového?

TEXT Petr Jansa

Skrytý poklad

Tenhle podnik je jako speakeasy bar. Kdo o něm neví, ten ho bude jen těžko hledat. Svůj domov totiž našel v nové budově Masaryčky od Zahy Hadid, kde se krčí v traktu přiléhajícím k nádraží a ještě k tomu v patře. O to víc vás překvapí svým prosvětleným interiérem navrženým studiem Neuhäusl Hunal, ve kterém se snoubí sklo, beton a dřevo. Fajnšmekři do korejské restaurace jménem Han.sik chodí za korejským barbecue, které si připravují u stolu sami a krom mas jako wagyu, ibérico nebo black angus tu dostanou i tradiční banchany – pestrou paletu mističek s různými přílohami a omáčkami. A tím nekončíme. Další specialitou Han.sik je sushi. Krom klasických maki, nigiri a sashimi na vás čekají i klasické a fusion rolky, nebo třeba speciální nigiri set, kde ochutnáte wagyu, tuňáka, mořského vlka, kranase, nebo foie gras. Je vám to málo? Nebojte, na své si přijdou i milovníci korejské klasiky – mají tu vše, od japache, přes bibimbap, až po ojingeo bokkeum –oliheň s bokkeum omáčkou, zeleninou a rýží. Podnik nabízí i polední menu a kdybyste sem náhodou šli sami, dlouhou chvíli si můžete krátit učením základních korejských frází, které najdete v jídelníčku. Masisseoyo! → Více na www.ihansik.cz

Vždy připraven

Mějte vždy při ruce vlastní hůlky! Tyhle jsou kombinací ebenového dřeva a alpaky, mají vlastní dřevěné pouzdro a pro značku Yves Saint Laurent je vyrobila tradiční japonská manufaktura Marunao, jejíž historie sahá až do roku 1939.

→ Cena: 12 015 Kč, www.ysl.com

Brněnská škatulata

Hvězda pod čepicí

Vzpomínáte na vinohradskou kavárnu Momoichi, která Pražáky naučila zbožňovat okonomiyaki s roztančenými hoblinkami sušeného tuňáka katsuobushi, nechala je objevit yuzu a matchu podávala ještě než to bylo trendy? Skončila na následky covidu. Její majitel Lukáš Kubín tehdy zmizel z Vinohrad a zabydlel se na opačné straně řeky, kde v centrále PPF rozjel kavárnu Café Sofa. O pár let později na stejném místě otevřel restauraci Silq, jejíž inspirací se stala Hedvábná stezka a nejrůznější kuchyně, které na ní může člověk potkat – od Asie, přes Persii až po Afriku. Ostatně, pravidelně zde pořádají různé pop-up akce. Tenhle podnik, krčící se v přízemí administrativní budovy, by mohl klidně zůstat bez povšimnutí a kolemjdoucí by ho klidně mohli vydávat za firemní kantýnu. To by však na jeho existenci nesměl před pár týdny upozornit gastro průvodce Gault&Millau, který mu udělil prestižní kuchařskou čepici.

→ Více na www.silq.cz

Japonské tousty

Toustovač navržený tak, abyste ho mohli použít na přímém ohni, vyrábí japonská firma Tamaki Kinzoku. Do hliníkové formy stačí umístit sendvič, zavřít, zajistit a umístit ji na gril, plynový vařič nebo přímo na uhlíky. Prostě bez elektřiny, ready to apocalypse!

→ Cena: 2 150 Kč, prodává www.tokyotools.cz

Moravská metropole je na asijskou kuchyni vcelku bohatá. Jsou zde stálice, jako Cà Phê Cổ, Večerka, rodinný podnik Rễ, Mori, Béo Asian Fusion, Diandi, nebo Maneko s progresivní panasijsou kuchyní. V lednu tu bohužel zavřel oblíbený podnik Bango, ale o pár měsíců dříve tu zase uprostřed sídliště ve čtvrti Líšeň vznikla nová moderní restaurace Soyshi s otevřenou kuchyní a espresso barem. Obědy jsou cenově dostupné, o víkendu nabízejí brunche a večery patří à la carte menu s příslibem michelinského servisu. Ten slibuje Tomáš Ngoce, jeden ze tří společníků, který sbíral zkušenosti v londýnské michelince Story.

→ Více na www.soyshi.cz

Ari Munandar působí v Praze už bezmála 30 let. Šéfkuchař původem z Indonésie se do Česka přestěhoval z jižní Afriky a částečně může za to, že Češi začali asijskou kuchyni vnímat i z jiného úhlu pohledu – ne jen prostřednictvím plastové misky naplněné lepkavou hmotou s označením B13 z bistra na rohu. Teď si Ariho umění můžete

vychutnat na zbrusu nové adrese v The Piano Bar Prague.

TEXT Karel Hartl

Když kari, tak Ari!

Jeho jméno je na české gastro scéně pojem. Nejen že umí skvělé kari, ale v minulosti se projevil i jako šikovný manažer a podnikatel. Vedl kuchyni obou pražských hotelů Hilton, otvíral restauraci v hotelu Mandarin Oriental a chvíli dokonce šéfoval vlastní restauraci. Přestože má bohaté zkušenosti z Čech i ze světa a v šuplíku tolik receptů, že by mohl z fleku vydat kuchařku o mnoha dílech, má obrovskou pokoru a úctu k řemeslu. „Kuchařina je o tom, že se neustále učíte a posouváte dopředu. Jinak je konec,” říká mi s úsměvem Ari, který v současné době rozjíždí nový podnik. The Piano Bar Prague najdete v Paláci Savarin na Příkopech. Tři bary, jedna restaurace a spousta živé hudby… To je místo, kde Ari našel svůj nový kuchařský domov.

Po deseti letech v jednom podniku jste změnil práci. Proč?

Potřeboval jsem změnu. Poté, co mě oslovili, jsme ještě chvíli ladili formu spolupráce a zjišťovali, jestli potřebují jen pomoci s konceptem, nebo půjde o dlouhodobější spolupráci. Dal jsem

dohromady tým, našel šéfkuchaře… Ten si to ale na poslední chvíli rozmyslel a tak jsem tu prostě zůstal já. Bylo to logické vyústění.

Jaký je koncept nové restaurace?

Ten nápad pochází z Polska, kde už funguje Piano Bar Warsaw. V Praze bude ten koncept rozšířený o restauraci. To znamená, že u nás můžete začít skvělou večeří, po ní si dát koktejl, plynule přejít z místnosti do místnosti a od osmi večer se zaposlouchat do živé hudby. Co se kuchyně týče, nebude to ani fine dining, ani Asie. Na menu najdete klasiku v podobě Caesar salátu nebo Fish and chips, ale samozřejmě to udělám po svém. Pocházím z Asie, což v sobě nezapřu. Mé menu vždy bude mít tak trochu asijský twist.

Takže něco úplně jiného, než jste vařil doteď?

Vlastně navážu na dobu, kdy jsem řídil hotelové restaurace s mezinárodní kuchyní. Teď oprašuji staré recepty i dovednosti, sleduji nové trendy. Je to sice něco jiného, ale zase je to výzva,

která mě baví. Člověka to dostane mimo jeho komfortní zónu, což ho nutí posouvat se dál. A tak to má být. Mám tu malý tým a jsem rád, že se zase dostanu k vaření.

Jak jste se vlastně dostal do Prahy?

Po studiích jsem odjel pracovat do Anglie, kde jsem žil rok. Poté jsem se vrátil do Indonésie, tři roky pracoval na Bali a pak přišla jižní Afrika, kde jsem strávil další tři roky. Následovala Praha, kde už jsem zůstal. Potkal jsem manželku, vzali jsme se, měli jsme děti a… Je to už osmadvacet let a mě pořád připadá, jako by to bylo včera. V Praze už žiju delší dobu, než kolik času jsem strávil na rodné Jávě. Srdce mám sice v Indonésii, ale doma jsem tam, kde mám rodinu a děti. A to je tady.

Pamatujete si, jaké to bylo, když jste tenkrát do Prahy přijel poprvé?

Nikdy nezapomenu na to, když jsem poprvé přišel na Staroměstské náměstí. Bylo to jako sen, jako nějaká pohádka. Už jsem zažil Londýn, ale s tím kouzlem staré Prahy se to nedalo srovnat.

Vlastně dodnes, když se ocitnu na Staroměstském náměstí a rozhlédnu se kolem, mám husí kůži. Já miluju Prahu! Kdykoliv se odněkud vracím, přistanu na letišti nebo přejedu hranice, cítím, že jsem doma.

Tehdy byla Praha kulinárně ještě v plenkách.

Byla! A musím říct, že od té doby enormně vyrostla. Když jsem v roce 1997 přiletěl, nevěděl jsem, kde se najíst. Krom bistra Marlene, restaurace La Provence, nebo pizzy z Colossea tu vlastně nic nebylo. A když o tom tak přemýšlím, nebyly tu ani suroviny. Sójovou omáčku nebo asijské ingredience aby člověk v supermarketu pohledal. Vzpomínám si, že jsem od někoho dostal tip na asijskou tržnici v Modřanech, která byla předchůdcem dnešní Sapy. Když jsem tam přišel, otočil jsem se na podpatku a hned zmizel. Tam jsem suroviny do restaurace mezinárodního hotelu opravdu nakupovat nemohl. Nakonec jsem na I. P. Pavlova objevil čínskou restauraci, šel jsem dovnitř a říkám jim: „Jsem z Asie a potřebuju ty a ty suroviny. Vy jste taky z Asie, tak určitě víte, kde se dají sehnat. Paní se usmála, vzala mě do sklepa a tam měla všechno, na co jsem si vzpomněl. Takhle jsem tu tehdy sháněl první ingredience. Dneska člověk koupí v každé večerce prakticky cokoliv a často ani neví, jakou restauraci si vybrat, protože těch skvělých míst je tady plno. V té době jsem ale potkal spoustu skvělých přátel a jsem nesmírně rád, že jsem součástí zdejší kulinární rodiny a patřím do té staré party kuchařů, kde jsou lidi jako Zdeněk Pohlreich, Roman Paulus, Marek Fichtner nebo Mirek Kalina. Ten slogan, co se se mnou táhne: „Když kari, tak Ari,“, to je vlastně Zdeňkova věta. On pro českou gastronomii udělal neskutečně moc. Mluví přímo a občas někoho urazí, ale to my šéfkuchaři děláme.

Říkáte, že patříte do staré gardy kuchařů. Jak vnímáte ty mladé? Je mezi nimi spousta šikovných lidí.

Obecně ale platí, že kuchařů je málo. Všichni chtějí být MasterChefem a když pak vidí realitu v kuchyni, utečou. Dříve ta profese nebyla tak respektovaná, ale díky televizi a sociálním sítím nabrala na popularitě. To je sice skvělé, ale ti lidi pak přeskakují celý ten proces, během kterého mají sbírat zkušenosti a růst. Chtějí být slavní hned a to je trochu potíž.

Co pro vás znamená být šéfkuchařem?

Neustále se učit. Základy vás sice naučí ve škole, ale tím to nekončí. Kuchař se učí od každého, s kým v kuchyni pracuje. Praha, Bali, Afrika… to všechno jsou rozdílná místa, kultury, suroviny… z každého jsem si odnesl něco. Jeden šéfkuchař vás naučí dělat guláš tak, druhý zase jinak. A vy si z každého vezmete to, co vás baví, co vám sedí a ten guláš zase vaříte tak trochu po svém. Je to nekončící proces – trendy, suroviny, postupy. Myslím, že neexistuje něco jako nejlepší kuchař na světě. Nikdo není nejlepší, jen někteří něco objeví dřív, než ti ostatní. To je celé. Nevíte, jak se dělá kari, já vás to naučím a pak možná bude to vaše kari lepší, než moje. Není to o tom, že já umím nejlepší kari. Jen jsem se ho naučil dřív, než vy. A tak je to se vším.

Co jste se naučil naposledy?

Nedávno jsem vedl kurz vaření a jedna z účastnic mi říká, že má histaminovou intoleranci. O tom jsem slyšel poprvé. Rozhlédl jsem se kolem a v tu chvíli všichni vytáhli telefon a začali hledat, o co jde. Člověk se pořád učí, aby udržel krok.

Kam nejraději chodíte na jídlo?

Přiznám se, že už nikam moc nechodím. Když se v minulosti otevřela nová restaurace, hned jsem ji šel prozkoumat. Dnes, když mám volno, nechci čtyři hodiny někde sedět a projídat se fine diningovým menu. Chci dobré, rychlé jídlo a relax s kamarády. Do asijských restaurací nechodím vůbec. Tam mě vždycky poznají a myslí si, že jdu na kontrolu. Já přitom jídlo nikdy

nekritizuji, respektuji šéfkuchaře i jeho styl. Abych ale odpověděl na vaši otázku, nejraději chodím ke kamarádům. Za Tomášem Černým do Dejvická 34 a za Markem Fichtnerem do Červeného jelena.

Jak trávíte volný čas?

Snažím se hodně odpočívat a být s dětmi. Mám dvě dcery, teenagerky, a snažím se s nimi trávit co nejvíc času. Když mluvím s kolegy a kamarády, všichni říkají to samé – rodinu vidí ráno, když odchází do práce, a domů se vrací večer, kdy už děti spí. Když nad tím člověk začne přemýšlet, nebo litovat, bývá už pozdě. Tak se snažím být s dětmi co nejvíc a když už jdu někam ven, jdu s nimi. Snažím se jim vynahradit to, že jsem na ně měl málo času.

Už netoužíte po slávě?

Já už slavný byl! Tenkrát, když v Praze byla restaurace Maze Gordona Ramsayho, která dostala michelinskou hvězdu a hned zavřela. Přebíral jsem ji s celým tím velkým týmem, což pro mě byla obrovská výzva i zkušenost. Novináři se tehdy hodně zajímali, co s tím podnikem bude a já se stal přes noc téměř celebritou! Taky se občas objevím v televizi – byl jsem v MasterChef Česko, v Hell‘s Kitchen… Dokonce i ve Všechnoparty u Karla Šípa. Tam jsem šel, aniž bych věděl, kdo je Karel Šíp a co dělá. Najednou jsem seděl v sále plném lidí a nějaký chlapík si ze mě dělal legraci. Když se na to koukám zpětně, opravdu to legrace byla, ale tenkrát jsem byl pořádně nervózní.

Na co se teď těšíte?

Až to tady doladíme a restaurace The Piano Bar bude dobře fungovat a bude mít každý den plno. Až se k nám lidi naučí chodit a budou se vracet.

A taky na spoustu vaření tady i mimo restauraci. Teď se chystám k Martinovi Svátkovi do Tábora, kde společně s dalšími šéfkuchaři budeme vařit degustační večeři. Některé znám dlouho, s některými se teprve poznáme. A na to se moc těším. Foto:

Křupavý mořský okoun

Suroviny

• 150 g filé z mořského okouna

• 30 g červených cherry rajčat

• 30 g žlutých cherry rajčat

• 3 g jemně nakrájené šalotky

• 2 g jemně nakrájeného česneku

• 10 g oliv Kalamata

• 1 filet z ančovičky, nasekaný

• 5 ml bílého vína

• 5 g másla

• 5 ml olivového oleje

• Štáva z poloviny citronu, sůl, pepř

Jak na to:

1. Rozpalte nepřilnavou pánev a přidejte olivový olej.

2. Filet z mořského okouna smažte kůží dolů, dokud nezezlátne. Poté otočte a smažte další 3 minuty, dokud není hotový. Následně ho odložte stranou.

3. Do stejné pánve přidejte šalotku, česnek, ančovičky, olivy a míchejte, dokud nezačnou vonět.

4. Zalijte bílým vínem, aby se vše glazovalo a zredukovalo. Dochuťte citronovou šťávou, solí a pepřem, přidejte kousek másla a dobře promíchejte, aby se omáčka spojila.

5. Do středu talíře dejte omáčku a na ni filé z mořského vlka.

Tekuté zlato

Venezuelská značka Diplomático představila začátkem března v Londýně svůj nejnovější a zároveň dosud nejvzácnější rum Chancellor. Do světa se ho dostane jen něco málo přes 900 lahví, přičemž cena jedné z nich se pohybuje zhruba ve stejné výši jako prsten Trinity od Cartier. Není proto pochyb o tom, že titulek „tekuté zlato“ je v tomto případě více než na místě. My jsme si o této novince povídali přímo s Master Blenderem, Nelsonem Hernandezem.

TEXT Vladimír Staněk

Nelson Hernandez je sympatický chlapík, který klame tělem. Kdyby vám o něm kamarád řekl, že je to jeho strýček z Moravy, bylo by snadné tomu uvěřit. Ovšem jen do chvíle, než by tenhle sedmdesátník promluvil. Silný španělský přízvuk v jeho angličtině totiž jasně naznačuje, že jeho rodiště

leží více na západ. Přesněji řečeno ve Venezuele, kde absolvoval obor strojní inženýrství, kde sbíral první pracovní zkušenosti u tamní největší ropné společnosti a kde v roce 1986 konečně zakotvil u jednoho z největších distributorů alkoholu na světě. Postupně zkoumal všechny fáze procesu výroby

rumu – od pěstování cukrové třtiny, přes její zpracování, fermentaci, destilaci a úpravu vody, až po plnění sudů, zrání a lahvování. Od roku 2008 začal postupně zastávat také manažerské pozice, aby se nakonec v roce 2017 připojil k Titu Corderovi jako Maestro Ronero značky Diplomático.

Do Londýna přijel představit nejnovější a zároveň nejraritnější produkt z její dílny, kterým je rum Chancellor s podtitulem „extra antique“. Jde o blend těch nejkomplexnějších a nejvýraznějších rumů z kotlíkových destilačních přístrojů, které v srdci Venezuely prošly náročným procesem zrání ve třech různých typech sudů. O jak raritní záležitost jde, svědčí počet křišťálových lahví s kovovou plaketou, které se k zákazníkům distribuují v nádherné dřevěné skříňce. Takový rum člověk neochutnává každý den. Upřímně, někdo ani jednou za život. O to víc jsem vděčný, že jsem tu příležitost dostal.

Ačkoliv Chancellor obsahuje větší podíl alkoholu (47 %), než je u prémiových rumů zvykem a blíží se síle whisky, nepálí a je příjemně hladivý. Voní po sušeném ovoci, dubu a tabákových listech a já v něm cítil i zvláštní zemitou vůni lesních hub. V chuti se však neprojevily – tu ovládlo sušené ovoce, tabák, skořice a vanilka. Rum odlehčuje náznak citrusů a na patře pak dlouho zůstává chuť čokolády a bazalky. Tohle je určitě nejlepší rum, co jsem kdy ochutnal. A co mi (ne jen o něm) pověděl Nelson?

V oboru se pohybujete téměř čtyřicet let. Jak se za tu dobu změnila tvář rumu?

Změna je to naprosto zásadní. Před třiceti či čtyřiceti lety měli lidé o rumu představu jako o agresivním, silném destilátu, který musíte s něčím namíchat, abyste ho vůbec vypili. Ale v posledních dvou dekádách bylo právě Diplomático průkopníkem, který vnímání rumu změnil. Vytvořili jsme kategorii prémiového rumu a když dnes lidé pijí naše rumy, říkají: „Wow, to chutná jako nejlepší koňak nebo armagnac.“

Ta bariéra zmizela.

V Evropě se hodně mluví o tom, že mladá generace přestává pít alkohol. Pociťujete tento trend při svých cestách po světě?

Lidé se mění, to je pravda. Ale v naší prestižní kategorii stále hledají něco

nového, speciálního, co jim nabídne jiný zážitek. Pokud jde o mladé lidi, všímám si jedné věci: možná pijí méně, ale hledají mnohem vyšší kvalitu. Chtějí znát příběh, řemeslo a filozofii, která za lahví stojí. My netvoříme rumy pro módu, ale abychom ukázali naše dědictví.

Před dvěma lety jste prohlásil, že trh s prémiovými rumy stále roste. Platí to i v dnešní ekonomicky složitější době?

Trh se stabilizoval a drží se. Právě díky tomu, co jsem zmínil – posunu od kvantity ke kvalitě. Lidé si raději dopřejí jednu skleničku něčeho výjimečného, než aby pili průměr.

Pojďme se věnovat Chancelloru. Pro celý svět je k dispozici méně než 1 000 lahví. Je tato vzácnost to, co dnešní sběratelé vyžadují?

Víte, ta limitace není umělá. Je diktována obsahem sudů. Před lety jsme uložili určité množství destilátu a nyní jsme se rozhodli, že nastal ten „perfektní moment“. Toho tekutého zlata uvnitř sudů je prostě jen omezené množství. Je to vzácnost z podstaty věci, ne z rozhodnutí marketingu.

Co dělá Chancellor tak unikátním z hlediska výroby? Použili jste prý i jiné než tradiční sudy.

Přesně tak. Chancellor je inovace. Obvykle používáme sudy po bourbonu, whisky nebo sherry. Zde jsme ale vsadili na kombinaci francouzského a amerického dubu v jeho čisté i upravené formě. Je to tzv. „triple cask“ proces. Základem je náš těžký destilát z kotlíkového přístroje, který má plné tělo a v těchto typech dubu se vyvíjí naprosto úžasně. Výsledná komplexnost je u rumu nevídaná.

Kupují lidé takto drahé lahve jako investici, nebo si je opravdu otevírají?

Věřím, že pro speciální příležitosti. Chancellor je stvořen k tomu, aby oslavoval výjimečné momenty života.

Představení v Londýně doprovází hudba venezuelské klavíristky Clary

Rodriguez. Jakou roli hraje hudba při degustaci?

Obrovskou. Hudba aktivuje určité části mozku a existuje přímá korespondence mezi zvukem a chutí. Spolupracovali jsme dokonce s vědcem z Oxfordu, Charlesem Spencem, na konceptu „Sonic Seasoning“ (zvukové dochucování). Přepsali jsme chuťové poznámky Chancelloru do hudební partitury, aby skladba podtrhla a zintenzivnila chuťový zážitek z rumu.

Nemohu se nezeptat na situaci ve Venezuele. Ovlivňují politické změny vaši práci nebo dodávky cukrové třtiny?

Sledujeme situaci velmi pozorně a máme připravené krizové plány. Aktuálně ale nepředpokládáme žádné narušení výroby nebo dodávek. Naše výroba běží dál se stejným nasazením.

Co vás na vaší práci po těch desetiletích stále baví?

Vášeň. Výroba rumu je pro mě neustálou výzvou vytvářet něco nového.

A nejlepším momentem je vždy ta vteřina, kdy někdo poprvé ochutná můj nový blend a řekne: „To je neuvěřitelné.“ To je moje největší odměna.

Venezuelská značka vytvořila pro celý svět méně než 1 000 číslovaných lahví s exkluzivním archivním rumem Diplomático Chancellor. Pro český trh je jich určeno pouze čtyřicet. Cena: 54 999 Kč, více na www.rondiplomatico.com

Love Story

Je nám úplně jasné, že milostné příběhy nejsou ve vašem kulturním hledáčku prioritou. Přesto si myslíme, že tahle záležitost by vás mohla bavit. Love Story totiž tak trochu klame tělem. Jde o devítidílný seriál založený na skutečných událostech, který mapuje životní příběh syna zavražděného amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho. Pokud jste zažili devadesátá léta, jméno Johna juniora určitě znáte, stejně jako jeho tragický osud. A taky je vám určitě jasné, proč se produkční tým slavného Ryana Murphyho pustil do jeho zpracování – dítě amerického prezidenta, které je nucené své třetí narozeniny slavit doslova nad rakví svého otce; matka módní ikona a miláček Ameriky, která synovi o pár let později vyvdá nebetyčně bohatého otčíma s příjmením Onassis; studia na prestižních univerzitách, cesty po světě, charita, sportovní úspěchy a v roce 1988 titul nejvíc sexy muže světa. Nový seriál začíná jen pár let poté…

→ Streamuje Disney+

Ústředním motivem nového seriálu je vztah Johna Fitzgeralda Kennedyho Juniora (Paul Anthony Kelly) s Carolyn Bessette (Sarah Pidgeon), kteří tvořili jeden z nejikoničtějších párů 20. století. Ten musel čelit nejen mediálnímu tlaku, ale i tíze jména rodiny Kennedy.

Když máte chuť na popcorn a nefunguje vám mikrovlnka…

Nové filmy, na které rozhodně stojí za to vyrazit do kina

Šampión

Neděje se často, aby si diváci v relativně krátkém čase mohli užít hned dva filmové pohledy na jednu osobnost. V případě krasobruslaře Ondreje Nepely se to povedlo a po loňské premiéře snímku Nepela slovenského režiséra Valentoviče s Josefem Trojanem a Zuzanou Mauréry teď přichází další zpracování. O to se postaral český režisér Jakub Červenka, který do role Nepely obsadil slovenského herce Adama Kubala, trenérku pak ztvárnila seriálová Arabela Jana Nagyová. Také jste napjatí, komu se to povedlo lépe? → V kinech od 9. dubna

Tajný agent

Napínavý politický thriller ze sedmdesátkové Brazílie ověnčený mnoha cenami.

→ V kinech od 19. března

Zmizení Josefa Mengeleho

Filmy s nacistickou tématikou jsou divácky vděčné. Pokud se jim však k neuvěřitelným příběhům podaří přidat i umělecké ztvárnění, jsou sázkou na jistotu. Přesně to je případ černobílého filmu, který se odehrává v Jižní Americe po skončení druhé světové války. Právě tam totiž prchnul Josef Mengele, nacistický doktor z Osvětimi přezdívaný „anděl smrti“. Toho se rozhodne vyhledat jeho vlastní syn, aby mu mohl položit otázky, na něž by chtěl slyšet odpovědi snad každý. Ve filmu září August Diehl v roli Mengeleho.

→ V kinech od 7. května

Lee Cronin: Mumie

Že už nemůže být

hůř? A teď si představte, že se vám ztracená dcera vrátí jako mumie.

→ V kinech od 16. dubna

Michael Životopisný film

o králi popu, kterého na plátně ztvárňuje jeho vlastní synovec Jaafar.

→ V kinech od 23. dubna

Doma je doma…

Filmy a seriály, během jejichž sledování dobrovolně srostete se sedačkou

Gangy z Birminghamu: Nesmrtelný muž

Jeden z nejoblíbenějších seriálů historie se po letech dočkal pokračování, ačkoliv filmového. Kromě kratší stopáže se ale fanoušci nemusí ničeho bát – BBC sice nahradil Netflix, jinak ale starý dobrý tým stále drží pokupě. Nechybí scénárista Steven Knight, režisér Tom Harper ani kameraman George Steel, kterého doplnil Ben Wilson známý ze seriálu Koruna. A do města se samozřejmě vrací i Cillian Murphy coby Tommy Shelby. → Od 20. března na Netflixu

Harry Hole

Hlavní postava ze série oblíbených kriminálních románů norského spisovatele Joa Nesbøho ožívá v novém seriálu, na jehož scénáři se podílel i Nesbø sám. První série je adaptací páté knihy, která v Česku vyšla pod názvem Pentagram. Krom pořádné dávky napětí a mrazivé severské atmosféry se fanoušci mohou těšit i na hudební stránku věci, o kterou se postarali hudebníci Nick Cave a Warren Ellis. V hlavní roli Tobias Santelmann. → Od 26. března na Netflixu

A jelikož temných severských detektivek není nikdy dost, po pěti letech se na obrazovky vrací oblíbený dánský seriál Kaštánek. V jeho druhé sérii se opět sejde tým vyšetřovatelů ve složení Naia Thulin a Mark Hess, který dostane na starost vraždu jednačtyřicetileté ženy. Hlavní roli tu sehraje stalking a namísto kaštanových figurek (na které už nikdo z nás nebude nikdy koukat stejně), dostanou prostor dětské říkanky. Brrr!

→ Od 7. května na Netflixu

Haló, tady Medůza…

Zavřete oči a zaposlouchejte se do hudebních novinek

Charli XCX

Wuthering Heights

Charli XCX se netají tím, že po albu Brat ji hudba příliš nenaplňuje. To je koneckonců patrné i z jejích připravovaných projektů – vlastního fiktivního dokumentárního filmu The Moment, role ve filmu 100 Nights Of Hero, spolupráce na scénáři a role ve filmu Erupcja a dalších pěti filmech, které jsou v přípravě. Pokud to nebylo dostatečně jasné, své pocity potvrdila loni v listopadu v příspěvku na Substacku, kde napsala: „V současné době mě více inspiruje film než hudba.“ Naštěstí to neznamená, že by její fanoušci byli ochuzeni o její hudební tvorbu. Už v listopadu loňského roku se objevil song House, na kterém spolupracovala s Johnem Calem z legendárních Velvet Underground. Byla totiž požádána režisérkou Emerald Fennell, aby napsala píseň pro soundtrack k její filmové adaptaci novely Bouřlivé výšiny. Původně neplánovala vytvořit celé album. Nicméně hudebně vyhořelá Charli jakoby našla novou inspiraci ve scénáři a projekt rychle rozšířila na plnohodnotné album, jehož ústředním motivem je sebedestruktivní láska. Nejedná se tedy o soundtrack v pravém slova smyslu, ale o reflexi vnějšího příběhu očima hudebnice známé svým provokativním, poněkud šíleným, kokainem poháněným electro-glamem. Projekt, který vytvořila, je blíže Patricku Wolfovi a Nine Inch Nails než Kate Bush a Madonně. Je to temperamentní převyprávění příběhu o chtíči, posedlosti, vzájemné závislosti a úzkosti. Charli XCX se naplno ponořila do filmového světa, který podle jejích vlastních slov působil nepopiratelně syrově, divoce, sexuálně, goticky, byl plný skutečných vět, interpunkce a gramatiky. Paralela s jejím debutem z roku 2013 True Romance je nasnadě. Ten totiž překypuje podobně goticky laděným, dramatickým popem, takže aktuální kolekce písní Wuthering Heights funguje jako návrat mnohem zkušenější a sebevědomější umělkyně k jejímu původnímu zvuku.

Song Dying for You spojuje romantiku s ústředním motivem sebepoškozování – smyčce jsou sestříhány a editovány tak,

aby znázorňovaly ostré řezy, a basa zrychlený srdeční tep. Druhý singl Chains of Love jakoby vzdáleně odkazuje na balady Jacka Antonoffa z repertoáru Taylor Swift. Mimochodem celé Wuthering Heights svým způsobem ukazuje, jak abstraktním se v průběhu času mainstreamový pop stal – třeba skladba jako Seeing Things by byla před deseti lety považována za vrcholně avantgardní. A když už o ní mluvíme, Eyes of the World s hostující Sky Ferreirou by se skvěle hodila na gotické koncepční album Bat for Lashes The Bride. Je to nesmírně zlověstná, temná a agresivní skladba. Altars působí jako generický electro-popový song, My Reminder je o něco chytlavější, má brilantní vokální melodii a chytré vyvrcholení, ale její kompozice je příliš jednoduchá na to, aby se stala nejsilnější skladbou alba. Závěrečná Funny Mouth je jedna z nejlepších skladeb, které Charli kdy vytvořila.

Wuthering Heights je v její diskografii kuriozita, přitom by zároveň mohlo jít o její nejúspěšnější album. Jakoby se na něm dobrovolně zříkala hyperpopové formule ve prospěch introspektivnější a propracovanější atmosféry a komplexní zvukovou krajinu doplňuje bolestivými, obsesivními a erotickými příběhy, které k ní perfektně sedí. Odvážná transformace a extraordinérní album!

Mandy, Indiana

Urgh

Druhé album téhle kapely z Manchesteru (a tak trochu i z Berlína) je průlomové: záludně chytlavé, sebevědomě naštvané a neuvěřitelně groovy. Už jejich debut z roku 2023 zvířil vody svým odvážným mixem industriálního techna, syrového post-punku a experimentální elektroniky s francouzskými texty a kapela sama je považována za jednu z nejzajímavějších akvizic současné britské undergroundové scény. Podobně jako Model/Actriz, Moin nebo Gilla Band, i Mandy, Indiana dekonstruují klasické rockové struktury a klonují jeho mechanické částice s DNA techna. Novinka Urgh je očividně tvrdší, její syrovější a hutnější zvuk demonstruje děsivý kontrast extrémní fyzické síly a hyperdetailnosti, který působí, jako by vás strhla silná vlna a vy jste žasli nad troskami zachycenými v jejím příboji. Něco, co na první pohled vypadá jako klubový banger se zvrhne v pulzující zvukovou stěnu. Touha bortit a znovu vytvářet vlastní kompozice dělá z každé skladby nekonvenční dobrodružnou cestu.

Health

Conflict DLC

Na svém šestém albu se Health rozhodli spojit síly s kanadským popovým producentem Stintem, který dříve spolupracoval například s Ke$hou nebo Demi Lovato. V jistém smyslu to trochu zjednodušilo a pročistilo jejich zvuk tím, že zmizely některé noisové elementy, ale základní nálada je stále stejná – depresivní androgynní vibrace v kontrastu s jejich typickým soundem. Conflict DLC je jakýmsi pokračováním Rat Wars z roku 2023, přičemž skladby jsou prezentovány jako strany C a D k stranám A a B tohoto alba a na Rat Wars odkazuje i koncepce obalu. Zpěvák a kytarista Jake Duszik říká, že chce, aby jejich nové album bylo zábavné, agresivní, ale také psychologické. Je to pokračování dystopické atmosféry, kterou se zabývají už roky: přístup, který jasně rezonuje s generací, která musí žít s živě vysílanými genocidami a nevyhnutelnou apokalypsou v podobě klimatické krize. Tito lidé vědí stejně dobře jako všichni ostatní, že svět je v háji, ale odmítání tančit nic nezlepší. Tak tančete.

Angel Du$t

Cold 2 The Touch

Angel Du$t vznikli v roce 2013 z členů baltimorských Trapped Under Ice a Turnstile. Zatímco Brendan Yates, Daniel Fang a Pat McCrory postupně odešli věnovat se raketově rostoucím Turnstile, zpěvák Justice Tripp prožil opačnou jízdu. V roce 2022 skončil v nemocnici s příznaky připomínajícími mrtvici, později označenými za následek psychického zhroucení. O rok později kapela vydala páté album Brand New Soul, poslední s Patem a Danielem. Cold 2 The Touch je tak první deskou, na níž Tripp jako jediný původní člen představuje Angel Du$t v kompletně nové sestavě. Jedenáct skladeb jde ostře proti směru, kterým hardcore tlačí Turnstile: jsou rychlé, frenetické a zuřivé, jak jen to jde. A i když je nepravděpodobné, že by Angel Du$t někdy získali Grammy tak, jako letos Turnstile, tyto skladby dokazují, že Angel Du$t jsou aktuálně jednou z nejoriginálnějších kapel na hardcore scéně a také potvrzují odkaz, který za sebou zanechali. Skvělý návrat ke kořenům bez tlačení na pilu.

Femtanyl pro tvorbu svých vizuálů se zmrzačeným kočičím maskotem Tokenem používají metodu, kdy nejprve vytvoří ilustraci a poté ji vyfotí telefonem na obrazovce počítače, čímž vzniknou malé mřížky s moaré efektem. Je to dobrá analogie k jejich digitální hudbě – apokalyptickému, obludně komprimovanému, na cimpr-campr rozšmelcovanému laptopovému raveu. Torontské duo si v roce 2020 získalo popularitu díky špinavému, zkreslenému elektronickému zvuku a loni také spoluprací s Danny Brownem na jeho albu Stardust. Man Bites Dog pokračuje v tomto vzestupném trendu. Čerpá z breakcore, vaporwave i witchhouse, odkazu Death Grips, horrorcore a naprostého brainrotu (slangový výraz pro sníženou schopnost soustředění, která je důsledkem nadměrného sledování triviálního obsahu na sociálních sítích. Prostě krátká videa bez hlubšího smyslu, která způsobují závislost na dopaminu). Děti objevily oldschoolovou elektronickou taneční hudbu a dávají jí nový rozměr. Tohle vám roztrhá repráky.

Staré dobré výpravy za kulturou…

Odlepte oči od obrazovky, ohákněte se a vyražte do divadla!

Winton

Městské divadlo Brno

Původní český muzikál na motivy příběhu o záchraně 669 životů dokazuje, že kvalitní hudební představení lze vytvořit i bez zahraniční předlohy a využití slavných hitů. Stačí k tomu silný příběh, dobrý scénář, skvělé herecké výkony a propracovaná choreografie korespondující s minimalistickou a přesto důkladně promyšlenou scénou. Tvůrcům muzikálu Winton se povedlo nevídané – notoricky známý příběh zpracovat bez zbytečného patosu a klišé, zároveň však tak procítěně a citlivě, že i největší cynik uroní slzu. Tohle je představení, které zprofanovanému žánru „muzikál“ napravuje reputaci. → www.mdb.cz

Když nedopnete sako, je tu výstava…

Heda Gablerová

Stavovské divadlo

Ibsenova hra Heda Gablerová se v minulosti dočkala celé řady zpracování, přičemž nejnovější z pera britské dramatičky Niny Segal lze vidět třeba i v Činoherním klubu. Klasika v novém kabátu se pak od března objeví v repertoáru Stavovského divadla, pro jehož jeviště hru nastudoval maďarský režisér Viktor Bodó. Ten je známý svou prací s popkulturními odkazy a groteskními prvky, díky čemuž si vysloužil přezdívku „Quentin Tarantino současného divadla“. V hlavních rolích se objeví Pavla Beretová, Filip Kaňkovský, Denisa Barešová nebo Igor Orozovič, o hudbu se postaral Klaus von Heydenaber. → www.narodni-divadlo.cz

Rothko ve Florencii

Fondazione Palazzo Strozzi

Pokud se během léta chystáte do Toskánska, nenechte si ujít výstavu děl mistra americké abstrakce Marka Rothka. Ta se soustředí na vývoj jeho umění, od raných figur až po slavná plátna z 50. a 60. let. Projekt bude mít přesah i do města – jedna instalace bude čekat v Museo di San Marco, kde se jeho díla objeví po boku fresek Fra Angelica, další pak ve vestibulu

Biblioteca Medicea Laurenziana, navržené Michelangelem.

→ Od 14. března do 23. srpna 2026, www.palazzostrozzi.org

Průvan na poličce…

Nové knihy, které rozhodně nezůstanou ležet ladem

Ohromní optimisti

Lék na syndrom podvodníka

Generace dnešních třicátníků a čtyřicátníků bojuje s nízkým sebevědomím a často pochybuje o svých schopnostech. Jde o syndrom podvodníka, k jehož překonání slouží tato sebevzdělávací kniha. Naučí vás totiž vidět sebe sama očima ostatních. Jessamy Hibberd, Portál

Dva zdánlivě nesouvisející příběhy, jejichž hrdinové hledají dobro a odpuštění uprostřed katastrofy. První se odehrává v 80. letech v Chicagu, kde se nekontrolovaně šíří epidemie AIDS, druhý o třicet let později v Paříži, kde žena pátrá po dceři, kterou zlákala sekta.

Rebecca Makkaiová, Paseka

Zachránce tváří

Maratonská zeď

Zatímco první příběh ze sportovního prostředí zavedl kapitána Lenze na ovál kladenského stadionu, druhý se odehrává během pražského maratonu, kde náhle zemře německý běžec. Vyšetřovatel musí odhalit, zda šlo o náhodu, sebevraždu, nebo zločin. Jiří Homola, Kniha Zlín

Příběhy brněnských vil a domů

Brno není jen Vila Tugendhat. Půvab a příběhy skryté za fasádami dalších významných vil a domů z konce 19. a první poloviny 20. století, které při toulkách Brnem míjíte, vám prostřednictvím nové knihy odvypráví autor známého facebookového profilu Miluji Brno. Martin Martinec, C Press

Moderní plastická chirurgie vlastně vznikla jen díky válečné brutalitě. Důkazem je příběh Harolda Gillese, který je považován za otce tohoto lékařského oboru. Právě jeho práci

sugestivně a jazykem blízkým beletrii líčí historička a autorka knihy Umění řezničiny. Lindsey Fitzharrisová, Paseka

Demon

Román ověnčený Pulitzerovou cenou a volně inspirovaný Dickensovým Davidem Copperfieldem pojednává o rezatém chlapci, který se sžíravým sarkasmem vypráví o zkušenostech s pěstounskou péčí a dětskou prací, o závislosti, lásce a těžkých ztrátách. Barbara Kingsolver, Hlas

Hlasitou a barevnou show slibuje divákům režisér Viktor Tauš (52) ve svém novém divadelním počinu Human Zoo. Na otáčivé jeviště Nové Spirály umístil čtyřicet osobností napříč žánry – boxují, zpívají, rapují, tancují dospělí i děti a spolu s nimi prý budou i diváci.

TEXT David Hron FOTO David Turecký

Člověče, kdo jsi a kam patříš?

„Příběhy uvnitř naší hry vyprávíme několika prostředky – činohrou, krumpem, boxem, skrze písničky. Uvidíte autentické duely – krumpovou sešn, duel v rapu i regulérní ligový boxerský zápas. To taky znamená, že rappeři netuší, o čem budou rapovat. Je to plné života. Není to úplně muzikál, kde se skrze písně vypráví narativní příběh. Tady je vyprávění postaveno na emocích: emoce rodí další emoci a tím posouvá příběh dopředu,” prozrazuje Viktor Tauš o hudební show, která se bude opakovat jen v padesáti reprízách. Před premiérou jsme se setkali nejen s Viktorem, ale i s Tadeášem Moravcem (29), mladým hercem, který v hudební show Human Zoo hraje a ještě o něm uslyšíme. Vystudoval herectví v Anglii, vidět jsme ho mohli v seriálech Studna nebo Adikts a tento rok má mimořádně dobrou sezonu – kromě Human Zoo Tadeáše uvidíme i v seriálu Oddíl B nebo v dokudrama Osamělý vlk.

Co si pomyslel, když mu Viktor Tauš zavolal, že ho chce do hudební show, kde se zpívá, tančí a chodí dvě hodiny v kruhu? A co vůbec podle úspěšného režiséra a nadějného herce dělá člověka člověkem?

Viktore, co vás vedlo k vytvoření show Human Zoo, která má podtitul Gospelová anarchie?

Viktor: Jednou mě a mojí přítelkyni, tanečnici a choreografku, Kristínku Martanovičovou oslovil náš kamarád, majitel boxerské školy, jestli bychom mu nepomohli s programem na jeho každoroční boxerský galavečer. Napadlo nás propojit komunitu boxerů, krumpových tanečníků a rapperů, protože všechny tyhle disciplíny mají ve svém srdci zápas. Vznikl z toho úžasný, bláznivý, punkový večer, který pro mě znamenal katarzi tak velkou, že jsem pak několik dní plakal. Já sám jsem boxoval mnoho let, ale tehdy jsem

si uvědomil, že ty děti nechodí do ringu jen boxovat. Chodí se tam učit dát druhému absolutní pozornost a tedy úctu a skrze to se učí dát ji sami sobě. Když slezou z ringu, objímají se, často pláčou a děkují si navzájem, protože díky tomu druhému o sobě něco zjistily. Tenhle moment byl pro mě klíčový. Došlo mi, že do ringu chodí proto, aby si kladly základní otázky: Kdo jsem? Kam patřím?

Tadeáši, vy se věnujete bojovým sportům. Chodíte do ringu ze stejných důvodů?

Tadeáš: Je mi blízký princip překonávání sebe sama – jak fyzicky, tak psychicky. Hodně ve mně rezonuje to, co říká Viktor. I když jdu „jen“ na trénink thajského boxu a děláme sparingy, je to pro mě – nechci to přehánět – ale v určitém smyslu až duchovní záležitost. Je v tom úplné propojení psychiky a těla. Není to jen o tom, že si jdu do posilovny

zacvičit. Stojím proti druhému člověku, musím mu čelit, cítím strach, učím se o sobě. Když sledujete boxerský zápas, často vidíte, že se po něm ti kluci nebo holky obejmou – i když si předtím opravdu tvrdě nabili. Protože po takové zkušenosti je těžké toho druhého nerespektovat. Nejde jen o vítězství. V zápase má člověk možnost nechat úplně všechno, skutečně se vydat. Podobně to vnímám i v našem představení. Funguje jen tehdy, když jsme tam všichni naplno a dáváme do toho sami sebe. Viktor: To je totiž fascinující věc – že vůbec největší dar, který může jeden člověk druhému dát, je absolutní pozornost. V ringu nemáte jinou možnost. Tím, že jste v zápase dali někomu absolutní pozornost, znamená, že jste mu dali úctu. Člověk, který tuhle zkušenost nemá, vychází z ringu vždycky jako nový člověk.

Vy jste do pomyslného ringu Human Zoo postavil herce, zpěváky, tanečníky, boxery, rappery, celkem čtyřicet performerů z různých odvětví. Co vás vedlo k takovému spojení?

Viktor: Pokud nás zajímá, kdo jsme a kam patříme, tak zákonitě vyprávíme o identitě. Ptám se, co znamená udělat člověka jako jednotlivce? Co znamená udělat lidi jako skupinu, jako společnost? Tyhle otázky predestinovaly naši inscenaci k tomu, aby byla vystavěna z maximálně odlišných lidí. Jsem totiž přesvědčený, že abychom se mohli opravdu radovat z toho, že jsme spolu, musíme být nejdříve každý sám sebou – být v jistém smyslu anarchista, odmítnout hierarchii i autority, které se nám sápou na život a říkají nám, co máme nosit na sobě, jak máme mluvit,

jak se máme chovat a v čem se angažovat, abychom byli přijati do skupiny. A teprve když se od těchto očekávání osvobodíme, tak můžeme být bernou součástí společnosti. O tom vyprávíme. A proto čtyřicet velmi rozdílných lidí z rozdílných disciplín.

Tadeáši, co jste si pomyslel, když jste se dozvěděl, že Viktor Tauš tvoří hudební show, do které vás chce jako herce obsadit?

Tadeáš: Že to je přesně to, co chci dělat. Já jsem se před rokem a půl úplně náhodou vyskytl na premiéře Amerikánky v Karlových Varech a strašně mě to zasáhlo. Říkal jsem si: něčeho takového bych chtěl být součástí. No a krátce na to jsme se s Viktorem potkali na place seriálu Oddíl B režiséra Honzy Prušinovského. Celý příběh se odehrává ve vězení, já v něm hraji mladého odsouzence a Viktor mého právníka. Takový easter egg je, že moje postava vyrostla v dětském domově a Viktor mi ne úplně hezky naloží, což je v kontextu Amerikánky velmi vtipné. (směje se) Ale když jsme se potkali na natáčení, tak jsem Viktorovi říkal, že se mi Amerikánka moc líbila. Doufal jsem, že se třeba někdy setkáme. A půl roku na to mi Viktor volá s tím, že budou dělat takovou show, kde bude čtyřicet lidí, bude se tam chodit dvě hodiny v kruhu, zpívat, tančit a hrát. Takže jsem řekl: „Jo, jasně! Sign me up!" Říkal jsem si, že pokud bych chtěl dělat v Česku divadlo, tak nějakou multižánrovku, být s lidmi na jevišti a hýbat se.

Je Human Zoo pro fanoušky Amerikánky?

Tadeáš: Jako fanoušek Amerikánky

si myslím, že rozhodně. Mně totiž imponuje Viktorův styl, který není jenom klasicky narativní, ale jde skrze všechny možné prostředky. Zároveň bych neřekl, že když půjdete na Human Zoo, tak zažijete nějakou jinou verzi Amerikánky, to určitě ne.

Viktor: Human Zoo je pro fanoušky Amerikánky stejně jako pro kohokoliv jiného. Já si dokonce myslím, že Human Zoo je pro tu nejširší cílovou skupinu. Možná víc pro mladé lidi, ale nakonec se v tom najde každý, protože otázky, které si naši zápasníci, nebo jak já jim říkám děti nebo miláčci, na jevišti kladou, si klademe všichni každý den. A ta forma je nesmírně zábavná, barevná, laskavá. Miluju divadlo, ale nezajímá mě divadlo katalogové. V roce 2026 mě zajímá divadlo, ve kterém se opravdu něco stane – nějaký zážitek nebo prožitek, kterého se mohu já jako divák stát součástí. O to se v Human Zoo pokoušíme. Proto ten gospel, proto ten rituál. Jednak je to forma, jak dát vážnost příběhům mladých lidí v ringu, o nichž vyprávíme, ale rituál je taky kolektivní věc. Zcela záměrně hrajeme Human Zoo v kruhovém prostoru, v Nové Spirále s otáčivým kruhovým jevištěm, kde se diváci sice dívají na jeviště, ale také vidí sebe navzájem. Já miluju takovéhle divadlo! Divadlo, ve kterém se opravdu riskuje.

Riskuje?

Viktor: Já si herce nevybírám podle toho, jak vypadají – mně jde o jejich způsob práce. Já miluju tou hrou procházet, zabývat se tím, co je vlastně to, co chceme sdělit. Já to většinou nevím, ale vím, že to je strašně důležité. Miluju na to přicházet, objevit to! Miluju trávit

„Miluju divadlo, ale nezajímá mě divadlo katalogové. V roce 2026 mě zajímá divadlo, ve kterém se něco stane – nějaký zážitek, kterého se mohu já jako divák stát součástí. O to se v Human Zoo pokoušíme.“

„Kruhový prostor dává celé show až hypnotický efekt – jak pro nás, tak

pro

diváky.

Nutí nás být spolu nejen čistě prostorově. Ve Spirále nejsme rozdělení na diváky a herce, jsme tam všichni naproti sobě, a působí to jako aréna.“

čas s lidmi, kteří mají vášeň pro stejnou věc a chtějí věcem přijít na kloub. A těch je strašně málo. Abych vrátil Tadeášovi kompliment – herci jako Tadeáš jsou pro mě důvod, proč mě stále víc baví dělat divadlo. Že jsem mohl potkat Tadeáše, je pro mě důležitější, než si možná, Tadeáši, myslíš. Daleko víc než o konkrétní role, tedy jde o skutečnou přítomnost, reagovat na druhé, být spolu. Jenom z přítomnosti v kruhu může vzejít opravdu katarzní, rituální, gospelový prožitek.

To vypadá, že divák nebude ve Spirále jen sedět a koukat… Viktor: Doufám, že bude křičet, jásat, fandit a trochu tančit. Myslím, že mu shoří duše. (směje se)

Tadeáši, jak se vám hraje na otáčivém jevišti?

Tadeáš: Zatím nemám zkušenosti s jiným prostorem. Naposledy jsem hrál divadlo na škole, předtím jako dítě v Divadle Komedie. Ostatně jedna z mých prvních vzpomínek na divadlo vůbec je inscenace Sen noci svatojánské v Komedii. Ale jako diváka mě baví, když jdu do divadla, které se neodehrává v tom klasickém prostoru s řadami a jevištěm. Už jen z tohoto hlediska je Nová Spirála velmi příjemná. Kruhový prostor dává celé show až hypnotický efekt – jak pro nás, tak pro diváky. Nutí nás být spolu nejen čistě prostorově, protože ve Spirále nejsme rozdělení na diváky a herce, ale jsme tam všichni naproti sobě, a působí to jako aréna.

V Human Zoo se nejen zpívá a boxuje, ale také tančí krump. Co je to za styl? Viktor: Krump je nejsugestivnější a nejagresivnější tanec, který jsem kdy viděl. Zároveň je neuvěřitelně osvobozující.

Krump vznikl v Los Angeles mezi prostitutkami a gangstery, kteří se skrze tanec vyrovnávali s frustrací z toho, jakým způsobem se musí živit. To, jak ze sebe krumpeři dokáží dostat emoce, je úplně fascinující. A světe div se, dneska máme v Česku jednu z nejlepších krumpových komunit na světě. Díky Kristíně jsem mezi ty děti začal chodit a viděl jsem, že krump je úplně stejný jako box nebo jako rap.

Tadeáš: Já si myslím, že když divák vidí krump v kontextu našeho představení, tak velmi rychle pochopí, jak tento tanec souvisí s boxem a rapem. Všechny tyhle tři disciplíny mají v sobě nějakou bolest, agresi – tanečník ze sebe naplno dostává spoustu emocí a nestydí se, neomlouvá se za to.

Proč jste Viktore svěřil hudbu k Human Zoo Romanovi Holému? Viktor: Nevím o nikom jiném, kdo by byl v našem kontextu schopen vytvořit gospelovou show. Byť se netváříme, že jsme černoši z New Yorku – je to spíš taková hra na gospel. Gospel, jeho rytmus a základní motivy se táhnou celých devadesát minut našeho představení. A v dalších vrstvách se objevuje a zase mizí další melodie jako třeba kankán a množství dalších stylů. Roman do naší show vnáší humor také díky funku, kterému se věnuje celý život. On je neuvěřitelně vtipný a ryzí. Já ho miluju úplně bezezbytku. Máme teď spolu obrovskou love affair.

Tadeáš: Já myslím, že obecný princip Human Zoo je, že sice používáme určitou formu, ale nedržíme se jí striktně. My neděláme gospel, my si na něj hrajeme, ale to neznamená, že bychom si z něj dělali srandu. Srandu si děláme sami ze sebe a látku samotnou bereme velmi vážně. A Roman je skvělý, pro-

tože je v hudbě extrémně kompetentní a zároveň má velký smysl pro humor.

Gospel, kankán, krump, box, rap – to zní jako velký multižánrový experiment… Viktor: Může to znít experimentálně v kontextu tradiční scény v Česku, ale v širším kontextu to určitě experimentální není. Je to rozhodně rituální divadlo, které ale existuje už od Athén a ve 20. století ho ikonicky dělalo mnoho režisérů, například britský režisér Peter Brook, včetně chození v kruhu. Human Zoo je živá a velkolepá hudební show. Tadeáš: Mně slovo experiment evokuje, jako kdybychom nevěděli, kam směřujeme. Sice je to živé představení, a v určité chvíli nevíme, co se a kdy přesně stane, ale Human Zoo má absolutní strukturu a směřuje k obrovské katarzi.

Natočíte podle Human Zoo i film?

Viktor: To víte, že na to myslím. Vlastně s Meirem Luborem Dohnalem scénář už tak trochu píšeme. Pro mě je to opravdu působivé nadějeplné představení, zároveň nejvíc divácká věc, o kterou jsem se kdy pokusil. A vidět všechny ty lidi všech věků s jakým nasazením do toho jdou, jak jsou spolu, jak se stále míň a míň bojí postavit se sami za sebe… To mě tak neuvěřitelně dojímá, že by mě opravdu hodně bavilo vyprávět o tom i film.

Potkáváme se v době, kdy za sebou máte první představení pro novináře, kterým jste z celé show odehráli několik scén. Jak to šlo?

Tadeáš: Podle mě to šlo dobře. Já jsem si to moc užil už jen z toho hlediska, že to pro nás byla první příležitost hrát s kostýmy, kompletní scénografií a všemi účastníky.

Viktor: Já jsem plakal.

Výtvarník Tomáš Staněk (31) je autorem Periferního průvodce Prahou, bohatě ilustrovaného bedekru, který vás zavede na opuštěná a kuriózní místa hlavního města. Letos byl za svůj počin nominován na ceny Czech Grand Design. Čím ho fascinuje graffiti a neučesaná periferie? A co na jeho lifestyle říká dědeček, profesor a významný archivář?

TEXT David Hron FOTO David Turecký

Knížky z vágních terénů

Knihovnička je to sice malá, ale plná příběhů! Tomáš Staněk nemá ve svém břevnovském podnájmu mnoho místa, a tak pečlivě vybírá, se kterou knihou bude svou garsonku sdílet. Do velké zavařovačky nám připravuje kávu, vypráví o svých studiích ilustrace v Plzni i rapové kapele Dvě slunce – z výroby mu právě dorazil merch, vlastnoručně navržené šály, a s nadšením je vytahuje z krabice. Kafe překapalo, Tomáš si zapaluje cigaretu a usedá na parapet, ze kterého je nádherný výhled přes panorama bohnických paneláků až na vrcholky českého středohoří…

Tomáši, co najdeme ve tvé knihovně?

Hodně graffiti publikace, kterých mám celkem respektabilní sbírku, a jsem na ně hrdý. Hlavní část tvoří německé graffiti ziny. Třeba tohle je série od berlínského fotografa Emmetta Edelsteina,

který každý rok vydává jeden zin. Fotí graffiti v ulicích autorským způsobem, zcela jinak než většina fotografů, zároveň má super selekci lidí, kteří se graffiti věnují.

Ty sám graffiti taky děláš, že?

Věnoval jsem se mu dřív, teď už maluju spíš důchodcovsky, ale většina mé tvorby z graffiti vychází – vztahem k městu i estetikou. Je to moje velká vášeň. Proto u mě najdete i tuhle mega oblíbenou věc, knížku Like Lipstick Traces. Její autoři rozdali několika graffiti umělcům z celého světa polaroidy a nechali je měsíc fotit vlastní život. Vyšly z toho různé dokumentární fotky pouličního trochu špinavého lifestylu – mejdany, graffiti samotné, fotky přímo z akce. Někdo to celé nafotil vzhůru nohama, jiní do fotek zasahovali fixama. Takové věci mě baví.

Vyfotit ses ale nechal s knihou své přítelkyně, Nory Třískové. O čem je?

Je to knížka Atlas křoví, která vyšla letos v nakladatelství Lux. Skládá se z fotek a básní. Autorkou fotek je moje holka Nora Třísková, která je zároveň kulturní publicistka a studuje fotku na FAMU. Básně napsala moje dobrá kamarádka Bára Müllerová, ilustrátorka a mimo jiné kurátorka festivalu Lustr. Jejich básně a fotky se věnují fenoménu vágních terénů, různým liminálním místům nemístům…

Vágním terénům?

No, to je moje další oblíbená věc!

Na tohle téma vyšla třeba knížka Město naruby – pro mě důležitá knížka, až bible, řekl bych. Mapuje fenomén vágních terénů, což jsou místa, která měla dříve nějakou funkci a pak ji z různých důvodů pozbyla. Teď čekají na funkci

novou a jsou mezitím otevřená jiným náplním. Jsou tedy efemérní, dočasná –taková divočina, ve které člověk maluje graffiti, udělá si ohýnek, nebo na nich přespí, jde tam na rande. V Praze to bylo například Žižkovské nádraží, než se na něm začalo stavět, nebo Rohanský ostrov. Jsou to místa, která nevědí co se sebou, a jsou oproti jiným částem města relativně svobodná. Knížka

Město naruby fenomén vágního terénu důkladně zpracovává – věnuje se mu z vědeckého, ale i botanického, urbanistického, filozofického nebo estetického úhlu, jejich opuštěnosti, svobodě, otevřenosti.

Ty se těmto místům věnuješ i ve své knížce Periferní průvodce Prahou, za níž si letos nominovaný na cenu Czech Grand Design. Co pro tebe takové ocenění znamená? (slavnostní předání cen proběhlo 11. března, po uzávěrce tohoto čísla, pozn. red.)

Pro mě to je radostné, ale před dvěma lety už mě nominovali za komiksovou knížku Prázdniny – to je támhle ten žlutej bazmek. Je super, že jsem se teď dostal až do finále. Na druhou stranu je to vtipné, protože ceny CGD jsou trochu posh, má to úroveň, vyhlašují se ve Stavovském divadle a Česká televize vysílá z jejich předávání přímý přenos. Lidi jsou vyšňoření, přijdou tam designéři, kteří se živí tím, že vypadají hezky a bohatě, a do toho je nominovaná tahle moje knížka, která tu estetiku hledá na opačném konci spektra, v bordelu, v neučesanosti…

Ve vágních terénech…

Přesně! Představa, že bych cenu za Periferního průvodce přebíral mezi

všemi těmi krásně oblečenými lidmi, je legrační. Stejně jako fakt, že cena Czech Grand Design nebyla nikdy honorovaná. Samotná cena je tak okázalá, zároveň ilustrátoři nemají co žrát. Bavil jsem se na tohle téma s různými lidmi, co dělají třeba fashion a oni říkají: „My sice všichni vypadáme, že ty prachy máme, protože máme hezký hadry. Ty jsme si ale ušili sami nebo naši kamarádi." Celá kulturní sféra je na tom podobně. Letos ale Czech Grand Design poprvé nabídne výherci kategorie Ilustrátor roku cash od nakladatelství Euromedia. (50 tisíc korun, pozn. red.) Pro každého ilustrátora je to skvělé, protože bude moct třeba měsíc nebo dva pracovat na knížce s pocitem, že je zaplacený.

Co tě přivedlo ke knížkám? Představuji si, že každého ilustrátora musela v dětství ovlivnit právě literatura. Mě ke knížkám přivedl můj děda Ivan Hlaváček, který je do knížek opravdový blázen. Pracuje jako archivář, je mu 94 let a má jednu z největších soukromých knihoven v České republice –několik místností obehnaných knihami. Děda je pan profesor, odborník, a trochu nemocný člověk v tom smyslu, že sbírá nejen odborné publikace, ale žádný potištěný papír se nesmí vyhodit. Nějakou náklonnost k potištěnému papíru jsem po něm určitě zdědil, přestože jsem vůči jeho životnímu stylu v mladých letech rebeloval.

Co jsi vyváděl?

Grafáče. Právě graffiti mě přivedlo k výtvarnu a k ilustraci. Graffiti má sice v sobě adrenalinovo-vandalský pouličně hravý aspekt, který mě taky bavil,

ale to výtvarno ve mně přetrvalo déle a čerpám z něj dodneška – v ilustraci, ve volném umění, v kérkách.

Co na tyto adrenalinovo-vandalské aspekty říkal děda?

Děda je hrdý, že jsem published a že lidi Periferního průvodce Prahou kupují. Zároveň se knihám věnuje celý život, jeho specializací jsou v pomocných vědách historická diplomatika, spisy, dopisy – jakákoliv tiskovina od Gutenberga dál je jeho obor. Myslím, že měl trošku pocit, že mu vydáním vlastní knížky vstupuju na jeho píseček. Udělil mi různé rady. Ve stejné době, kdy jsem vydával Periferního průvodce Prahou, on vydával své paměti, na kterých pracoval několik let. Bylo vtipné, když se mě ptal: „A dostal si za to něco zaplaceno? Hm, to já jsem teda tolik nedostal. A kolik se toho prodalo? Tolik?!” (směje se) Ale jinak si myslím, že z toho má upřímnou radost. Když jsem se dal na umění a nešel jsem akademickou cestou, oba prarodiče akademici, babička docentka, děda profesor, těžce nesli, že já budu bohémskej, neukotvenej člověk, že se neuživím, že jsem na cestě do pekla. Takže po vydání měli z mojí knížky, která má vlastní ISBN a psali o ní i v Respektu, dva měsíce Vánoce. Rozesílali ji svým známým, upozorňovali na ni své kamarády i studenty, kladné recenze mi přeposílají. Docela silně to prožívají.

Máš v knihovně nějaký vzácný kousek?

Třeba tohle je můj oblíbený piece –Meyrinkův Golem od holek z UMPRUMky, ilustrátorky Julie Kyryljuk, grafickou úpravu a sazbu dělala Eva Havlová. Je to sběratelská bibliofilie

„Knížka

Město naruby je pro

mě

důležitá – až bible, řekl bych. Mapuje fenomén vágních terénů, což jsou místa, která měla dříve nějakou funkci a pak ji z různých důvodů pozbyla. Teď čekají na funkci novou a jsou mezitím otevřená jiným náplním.“

Tomášova knihovna je plná graffiti publikací, kterých má již respektabilní sbírku. Hlavní část tvoří německé graffiti ziny, třeba série od fotografa Emmetta Edelsteina.

Autoři knihy Like Lipstick Traces rozdali graffiti umělcům polaroidy a nechali je měsíc fotit vlastní život. Vyšly z toho dokumentární fotky pouličního lifestylu. www.hitzerot.com

s custom-made písmem a dřevořezy. Navíc Golem je pro mě jedna z nejdůležitějších knížek, které mě zásadně formovaly – vztahem k Praze, tajemnem Starého Města, atmosférou Prahy těsně před asanací… Tahle knížka vyšla v několika málo kusech a stála tři tisíce korun, což je docela dost, zároveň jsem ji nemohl nemít.

Pak mám moc rád Kořeny, větve, šlahouny od Epose 257, což je umělec, který vychází z graffiti, pořádá happeningy a performance. Do mého průvodce připsal krátkou esej, protože právě jeho vztahu k městu si velmi vážím. A tohle je jeho vlastní knížka…

V deskách z kartonu…

Dokonce ji dával do igelitek, které našel v křoví. Epos totiž v rámci svého projektu žil na ulici, bez peněz, seznámil se s několika bezdomoveckými komunitami. Obecně se věnuje tématu chudoby a přežívání na úplném okraji společnosti. Jeho knížka pro mě byla zásadní v tom, že jsem se díky ní začal přibližovat k úplně jinému chápání veřejného prostoru, městské přírody a ulice.

Beletrii v tvé knihovně nenajdeme?

Beletrii jsem hltal v pubertě, teď už ji příliš nevyhledávám. Ale v posledním roce jsem si oblíbil knížky, ke kterým přijdu nějakým zajímavým způsobem. Třeba tuhle – Vše pro firmu od Karla Poláčka – jsem našel ve strojvedoucovně vyhořelého vlaku. Reálně jsem ji celou nepřečetl, moc mě nebavila, ale mám k ní vztah právě kvůli tomu, jak jsem k ní přišel. Další knížky jsem dostal od kamarádů nebo našel v knihobudce. Moje knihovna je ale malá, takže se důsledně snažím ji nezaplevelit. Jakmile nemám ke knize vztah, dávám ji pryč.

Máš na seznamu nějakou knihu, po které toužíš?

To jsou zejména různé nízkonákladové, selfpublished graffiti publikace. S mojí mámou máme už roky nepsanou dohodu, že si je přeji k narozeninám a k Vánocům. Je vtipné, že tahle nejvíc dirty literatura je právě od maminky, a v berlínském knihkupectví Hitzerot ani nevědí, že své knížky o graffiti posílají šedesátileté paní, tlumočnici z Česka.

Reading list podle Tomáše Staňka

1. jakýkoli zine od Emmetta Edelsteina, prodává Hitzerot.com

2. Like Lipstick Traces: Daily life polaroids from thirteen graffiti writers, Jérémie Egry, Dokument Press, 2009

3. Atlas křoví, Barbora Müllerová a Nora Třísková, Lux, 2025

4. Město naruby. Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy, Radan Haluzík a kol., Academia, 2020

5. Periferní průvodce Prahou, Tomáš Staněk, Labyrint, 2025

6. Prázdniny, Tomáš Staněk, Centrala, 2023

7. Golem, Gustav Meyrink, ilustrovala Julie Kyryljuk, grafická úprava a sazba Eva Havlová, UMPRUM, 2024

8. Kořeny, větve, šlahouny, Epos 257, Spolek Trafačka, 2018

EVOLUCE

Mužů v Česku / 2018 - 2019

Letošní rok se nese v duchu oslav desátého výročí našeho časopisu. To nás přimělo vrátit se zpátky v čase, ponořit se do análů (nemyslete hned na nejhorší), zavzpomínat, to nejlepší z vybraných let oprášit a naservírovat v kontextu dnešní doby. Budete se divit, o čem všem jsme psali, ještě než to bylo trendy…

PŘIPRAVIL Petr Jansa

Jedeme dál

Mužům v Česku se daří a stále srší humorem. Titulní straně prvního z dvanácti čísel kraluje Mirek Topolánek a čtenář se mimochodem dozvídá, že má radši trenýrky než slipy a že víno má rád lehké, suché a bílé. V cestovatelské rubrice pozval Petr Bílek čtenáře do živého, zajímavého, vstřícného a překvapivého velkoměsta, které u nás prakticky neznáme. My doufáme, že Kyjev zase brzy budeme moci poznat právě z této stránky a že nás od něj opět budou dělit jen ty dvě hodinky přímého letu, jako v roce 2018.

V dalším čísle, na jehož titulní straně se poprvé a naposledy objevily ženy, nechyběl třeba recept na veverčí ragů. V tom roce se vůbec hodně experimentovalo. Po ženách dostali svou titulku dokonce i psi, kterých se v čísle sešlo hned sedm. A poslední číslo roku bylo také speciální. Stalo se jen jednou, že někdo dostal prostor na coveru, aniž by nám zároveň poskytl rozhovor. Inu, Standa Majer byl vždycky speciální.

Rok 2019 přinesl redesign a konec bíle orámovaných titulek. Nejtlustší číslo tohoto roku mělo 204 stran a na coveru se ztrácel Vojta Kotek, který právě zázračně zhubl. Za pět měsíců celých 17 kilo! Mimochodem, tou dobou už byl v EU schválený Ozempic a tak nás napadá… Vojto, nechtěl bys nám k tomu něco říci?

A ještě perlička na závěr. Vzpomínáte na Adama, který koncem loňského roku prožil trauma, když ho v Lucerně svou nenechavou ručkou obtěžoval slovenský influencer Fero Joke? My už skoro ne, ale narazili jsme na něj v čísle z roku 2019, kdy ho v našem editorialu ze Staromáku obtěžoval velký bílý medvěd. Má to někdo smůlu…

TITULKY, KTERÉ PSALY HISTORII

8 ŽEN

Stává se opravdu výjimečně, že se v našem časopise objeví žena. O to víc fascinující bylo, že v roce 2018 se jich na titulní straně sešlo hned osm. Překvapivě jsme se jich ptali na… muže!

1. JANA PLODKOVÁ

Vlastnosti, které ti na mužích imponují?

„Když se mnou jednají jako s rovnocennou partnerkou a dokáží si udělat ze sebe legraci. To je uvolňující.“

2. ZUZANA ŠULAJOVÁ

Kteří muži tě nebaví?

„Stěžovatelé, kteří mají neustále nějakou chorobu nebo problém. Ti, co všechno svádějí na okolí. A ti, co o věcech jen mluví, ale nic nedělají.“

3. PETRA NESVAČILOVÁ

Nejnebezpečnější situace, v níž ses s mužem ocitla?

„Čtyři roky jsem točila dokument se členy Berdychova gangu, to mi myslím úplně stačí.“

4. ESTER GEISLEROVÁ

Recept na šťastný vztah?

„Najít harmonii mezi schopností umět dělat kompromisy a být upřímný k partnerovi, ale i sám sobě. A jak říkala Nina Divíšková: „Krmte tu svini.“

5. JENOVÉFA BOKOVÁ

Nejdůležitější muž tvého života?

„Táta. Disponuje všemi vlastnostmi, které miluju, i těmi, které nenávidím.“

6. JITKA ČVANČAROVÁ

Rande snů?

„Kvalitní dialog, kvalitní sex.“

7. JITKA SCHNEIDEROVÁ

Dárek od muže, který tě nadchne?

„Prsten od Tiffanyho, šaty od Diora, lodičky od Louboutina a vintage Porsche.“

8. JANA ŠVANDOVÁ

S kým byste šla ráda na večeři?

„Kdyby šel vrátit čas, tak s Marcellem Mastroiannim, který mě na ni na jedné party pozval. Nedošlo k tomu, za týden zemřel.“

„Dávám přednost ovarovýmu kolenu před stehnem z KFC.“

Přesně tolik titulních stran a módních story pro nás během deseti let nafotil Matúš Tóth. Druhé místo obsadil Marek Musil spolu s Benem Renčem (8), na třetí příčce je Honza Zima (6).

Zemřeli

Opustilo nás hodně skvělých chlapů, od Stephena Hawkinga, přes Burta Reynoldse a Aviciiho, až po Nikiho Laudu, Luka

Perryho a Keitha Flinta z Prodigy. Nejvíc ale kmocháček smrťák zdecimoval české legendy.

Miloš Forman 13. dubna 2018

Václav Vorlíček 5. února 2019

Václav Postránecký 7. května 2019

Karel Gott 1. října 2019

Novinky z kultury

Nejprodávanější alba: The Greatest Showman soundtrack 2018 3,5 milionu Taylor Swift Lover 2019 3,2 milionu

Nejúspěšnější filmy

Avengers: Infinity War 2018 2,1 miliardy dolarů

Avengers: Endgame 2019 2,8 miliardy dolarů

Nejnavštěvovanější filmy v Česku

Bohemian Rhapsody 2018 1 073 638 diváků Ženy v běhu 2019 1 543 842 diváků

Nové seriály

Dabing Street 2018 Česká televize

Most! 2019 Česká televize Černobyl 2019 HBO

15. dubna 2019 vzplála během rekonstrukce katedrála Notre-Dame a Emma Smetana vstoupila do historie s ikonickým selfie.

Návrat roku

V roce 2018 sjel z výrobní linky nový český elektroskútr Čezeta 506. Jeho prapředek vznikl už v roce 1957 a díky výraznému designu s vystouplým čumákem se mu začalo lidově přezdívat „Prase“. Po šedesáti letech Prase vzkřísil nadšenec Neil Eamonn Smith, který s pomocí investorů na crowdfundingové platformě vybral 15 milionů korun během 10 dnů. A spustila se výroba prvního českého elektrického skútru. Do konce roku 2019 se prodalo 73 kusů a… v roce 2021 přišla insolvence. Od té doby je bohužel budoucnost téhle ikony ve hvězdách.

Základní údaje:

Zahájení výroby: leden 2018

Nej: nejrychlejší elektrický skútr s homologací na světě

Celkový počet prodaných kusů: 73

Výroba: Prostějov, Česká republika

Startovací cena: 294 000 Kč

Dojezd: 120 – 150 km

Výkon: 11 - 15 koní

Nejvyšší rychlost: 90 – 120 km/h

Vychytávky: propojení přes Bluetooth, solární nabíječka, rekuperace

Tehdy a teď

V únoru 2018 přišlo české studio Warhorse s revoluční počítačovou hrou Kingdom Come: Deliverance, které se za šest let prodalo šest milionů kopií. „Ten proces trval deset let. Když odečtu shánění peněz, výroba trvala zhruba sedm let,“ prozradil nám tehdy v rozhovoru videoherní scénárista, designér a spolumajitel firmy Daniel Vávra. A ještě se smíchem dodal, že až mu na účet přijdou peníze, koupí si pozlacený Range Rover. V únoru loňského roku, po dalších sedmi letech, vydalo studio pokračování Kingdom Come: Deliverance II. Během jediného dne se prodal milion kopií, v listopadu už to byly miliony čtyři. A Daniel Vávra? V únoru 2026 na svém Instagramu představil svůj nový elektro Jaguar F-Type z limitky Heritage 60 Edition. Máme dojem, že peníze už přišly.

3 IKONY

Zásadní novinky představené v letech 2018 a 2019.

Galaxy Fold, Samsung nový mobilní telefon, první svého druhu s revolučním skládacím displejem

Code 11.59, Audemars Piguet zbrusu nová kolekce hodinek se 13 novými referencemi a řadou modelových variant

Santal Volcanique, Maison Crivelli jedna z oblíbených vůní zbrusu nové niche parfémové značky

PRAVIDLA HRY

CO BUDETE POTŘEBOVAT:

1 × kostka (str. 76)

4 × figurka (str. 76)

1 × herní plán (str. 162 – 163)

20 × karta OTÁZKY & ÚKOLY (str. 77 a 79)

23 × karta INKOGNITO (str. 81)

4 × kondom, 4 × voucher na drink (str. 77)

Tužka + papír

Herní plán (str. 162 - 163) čítá celkem 47 políček, které tvoří pomyslnou cestu tanečním klubem až k taxíku. Do hry může hráč vstoupit až ve chvíli, kdy mu na kostce padne číslo šest. Jakmile se tak stane, může postavit svou figurku na políčko „START“ a opět házet. Následně se hráč posune o příslušný počet políček kupředu.

Plán obsahuje celkem 20 políček s podtituly „Nakresli…, Udělej…, Řekni mi… a Pssst“. Když na ně hráč vstoupí, bere si kartičku „OTÁZKY & ÚKOLY“. Následně buď sám odpoví na otázku (správné odpovědi jsou na této stránce), nebo předvede pantomimu, kreslí či povídá. Ostatní hráči hádají správnou odpověď. Po použití pak hráč kartičku vrací na dno balíčku. Za správnou odpověď a splnění úkolu náleží body, jejichž hodnota je součástí vysvětlující kartičky (str. 77).

Řekni mi… Hráč musí správně odpovědět na danou otázku. Na výběr má vždy ze tří variant. Nakresli… Hráč musí nakreslit pojem z kartičky. Nesmí přitom mluvit ani gestikulovat. Povoleno je pouze hlavou naznačit, pokud by ostatní uhádli část pojmu. Obrázek nesmí obsahovat ani čísla, ani písmena. Udělej… Hráč musí pojem z kartičky ztvárnit pouze pantomimicky. Nesmí mluvit, používat předměty ani na žádné ukazovat.

Psssst… Hráč musí popsat název filmu, aniž by přitom použil název samotný, jeho části, kořeny slova, nebo slova od něj odvozená.

Plán obsahuje pět políček s podtitulem „Inkognito“. Když na ně hráč vstoupí, bere si kartičku „INKOGNITO“, podívá se na osobnost z kartičky a promění se v ni. Ostatní hráči (začíná ten, kterého má po levici), mu pokládají otázky, hráč inkarnovaný do osobnosti na ně odpovídá ANO / NE. Dokud odpovídá ANO, ptá se stejný hráč. Jakmile odpoví NE, otázky začne pokládat další hráč – sedící po směru hodinových ručiček. Pokud inkarnovaný hráč odpoví 10 × NE a nikdo neuhádne, vítězí. Pokud je jeho identita odhalena, vítězí hráč, který ji odhalil. Body, které hráči získávají, jsou osvětlené na vysvětlující kartičce (str. 81). Mezi 23 kartičkami s osobnostmi jsou 2 bonusové kartičky. Ty hráči umožňují zvolit osobnost dle vlastního výběru.

VIP VOUCHER

Společenská hra pro 2 – 4 hráče

Každý hráč dostane na začátku hry jeden VIP voucher. Ten může použít, pokud nechce odpovídat nebo nechce splnit daný úkol. O voucher může hráč přijít, pokud vstoupí na políčko „DRINK“.

KONDOM

Každý hráč dostane na začátku hry jeden kondom. Ten může použít, pokud se dostane na políčko, kde po něm bude vyžadován sex, nebo se ho někdo pokusí znásilnit. Takových políček se v herním plánu nachází pět – tři na VIP balkoně a dvě na klasické trase klubem. Pokud hráč kondom má, odevzdá ho a může zůstat na místě. Pokud už ho nemá, musí se vrátit před VIP dveře, popřípadě zpět o tolik políček, kolik mu určuje herní plán.

KUDY?

Na políčku označeném „KUDY?“ se může hráč rozhodnout, zda zvolí rychlejší a nebezpečnější cestu k cíli vedoucí přes políčko VIP dveří, nebo zvolí delší a bezpečnější trasu směrem dolů.

ANDY

Pokud hráč vstoupí na toto políčko, automaticky se posune o tři pole dopředu.

VÝTAH

Jakmile se hráč dostane na políčko s motivem výtahových dveří, musí změnit směr. Z balkonu dolů, nebo nahoru na balkon a dále pak pokračovat směrem k východu.

SALLY CHCE TANČIT

Hráč, který vstoupí na jedno z těchto čtyř polí, jedno kolo nehraje.

ZPÍVEJ!

Pokud hráč vstoupí na toto políčko, musí svým mobilním telefonem načíst QR kód a vybrat si jednu píseň ze soundtracku, kterou společně s původním interpretem zazpívá. Za zpěv dostane 5 bodů. Pokud zpívat nechce, vrací se o pět políček zpět.

DROGOVÝ ZÁTAH! A POLICIE

Jakmile hráč vstoupí na pole „DROGOVÝ ZÁTAH“, automaticky se přesouvá na políčko „POLICIE“. Ať se sem dostane tímto způsobem, nebo klasickým hodem kostkou, musí na políčku zůstat až do chvíle, dokud na jeho kostce nepadne jednička. Až poté se hráč může přesunout do taxíku – cíle.

Každý hráč (popřípadě jeden určený sčítač) zapisuje během celé hry bodové skóre. První, kdo dorazí do cíle, si připisuje na konto 10 bodů, druhý v pořadí 5 bodů. Vítězem se stává ten, kdo bude mít v cíli na kontě nejvíce bodů.

SPRÁVNÉ ODPOVĚDI 1A / 2B / 3C / 4C / 5C / 6B / 7B / 8B / 9A / 10C / 11A / 12B / 13A / 14C / 15B / 16B/ 17C / 18A / 19A / 20B

Roční předplatné časopisu Muži v Česku

6 čísel za 570 Kč + dárek v hodnotě 1 050 Kč

Nemůžete časopis sehnat ve vaší oblíbené trafice?

Aktuální číslo si nově můžete objednat také online za 95 Kč (stejná cena jako na stánku, včetně poštovného). Časopis pak během pár dní dorazí až do vaší schránky.

Objednávejte na send.cz a muzivcesku.cz

+ Nicolas Vahé

Prémiový degustační balíček dánských delikates z e-shopu Bella Rose.

Obchod Bella Rose, který se specializuje především na skandinávský design, založila česká podnikatelka Martina Svadbíková už v roce 2009. Od té doby se obchod i jeho sortiment značně rozšířily a dnes v jejich e-shopu, kromě designových předmětů, najdete třeba i čaje nebo další prémiové pochoutky. Ty pocházejí od dánské značky Nicolas Vahé, za níž stojí michelinský šéfkuchař stejného jména. Ten svou značku založil v roce 2011 a splnil si tak svůj sen. Nejprve nabízel velmi úzký sortiment džemů, který postupně rozšiřoval do pestrého portfolia delikates, které nejenže skvěle chutnají, ale také krásně vypadají a není třeba je schovávat hluboko do potravinové skříně. Jako dárek k ročnímu předplatnému našeho časopisu získáte prémiový degustační balíček, který obsahuje celozrnnou hořčici s medem (115 g), křupavou svačinku z brambor a křenu (75 g), pikantní mletý česnek v chilli oleji (135 g) a lanýžový krém Ceps / White Summer Truffle (250 ml).

Více na www.bellarose.cz

PRAVIDLA

1. Hráč vstupuje do hry, když mu na kostce padne šestka, dále se pohybuje hodem kostky.

2. Při vstupu na políčka „Nakresli…“, „Udělej…“, „Řekni mi…“ a „Pssst“ si hráč bere kartičku „OTÁZKY & ÚKOLY“. Buď sám odpoví na otázku, nebo předvede pantomimu, kreslí či povídá, ostatní hráči hádají. Po použití kartičku vrátí na dno balíčku.

3. Při vstupu na políčko „Inkognito“ si hráč bere kartičku „INKOGNITO“. Promění se v osobnost z kartičky, ostatní hráči mu pokládají otázky. Hráč na ně odpovídá ANO / NE. Pokud odpoví 10× NE a nikdo neuhádne, vítězí. Po použití kartičku vrátí na dno balíčku.

4. Hráč může využít „VIP“ voucher a 1× nehrát / neodpovídat.

5. Při vstupu na políčko „SEX“ je nutné použít kondom. Pokud ho hráč nemá, vrací se zpět (dle políčka).

6. Každý hráč si zapisuje získané body. První v cíli si připíše 10 bodů, druhý 5. Vyhrává ten, kdo jich získá nejvíce.