Muži v Česku 1-2 2026

Kdo neskáče, není Čech!

Ultimátní hokejová výbava nejen na olympiádu

Slavíme 10 let a rozdáváme dárky

+ detektivní hra, stylové vystřihovánky a kvíz, který zachrání váš sexuální život

SEBASTIAN

Oblíbený zpěvák dává hlavu na špalek. Už ho nebaví dělat jen pop, na novém albu si chce pořádně zakřičet!

VÝPRODEJ SNŮ SLEVY AŽ 35 %

Akce platí do 28. 2. 2026 nebo do vyprodání zásob.

Obsah

To chceš

Život je příliš krátký na to, abychom si neustále odpírali věci, které nám nabízí a které nám dělají radost. Pořiďte si je, než bude pozdě.

poslední z velkých

Erich von Däniken

V lednu nás navždy opustila jedna z nejkontroverznějších osobností záhadologie, která toho pro ufony na naší planetě udělala úplně nejvíc.

„Netvrdím, že popový věci už nikdy neuděláme. Naše hudba bude pořád hodně popová, ale taky bude mít koule.“

téma

Quo vadis, lidský mozku

Tím, že slepě důvěřujete své GPS navigaci a necháte se jí vést i po trasách, které dobře znáte, váš mozek zakrňuje. Nenechte ho!

Proč nemáme sex?

Z nejnovějších výzkumů vyplývá, že lidé přestávají mít chuť na sex. Patříte k nim? Poradíme, co vám spolehlivě vrátí ztracené libido!

Sako a kalhoty, Jan Société, info o ceně u designéra, www.jansociete.com; košile, 2 199 Kč a šátek, 399 Kč, oboje Levi’s; prsteny Apart, 790 Kč / kus, www.apart.cz www.jansociete.com

muž z obálky

Sebastian Navrátil

Oblíbený zpěvák se rozpovídal o tom, co se opravdu skrývá za leskem hudebního průmyslu, ale i o svých plánech do budoucna.

dress code

52 gear

88

ICE ICE BABY!

Lední hokej se díky mnoha faktorům stává nejžhavějším trendem nadcházející sezóny a my vám o tom řekneme všecho, co potřebujete vědět.

Hilux, holiny a dobrodružství

Jaké auto řídí dokumentarista a popularizátor přírody Prokop Pithart, jaká je jeho nejoblíbenější trasa a co za volantem nejraději poslouchá?

explore

92

Mnoho tváří Thajska

Abyste tuhle populární destinaci dokonale poznali, nemusíte ji projet křížem krážem. Stačí navštívit jeden ostrov a jeho blízké okolí.

„Čtecích povinností mám opravdu hodně, ale můžu si za to sám.“

menu

108 kultura

112

Slovensko na talíři

Šunku s křenem, klobásy, perky, prívarok, nebo pagáče. To všechno a mnohem víc můžete ochutnat v nové slovenské restauraci v Praze.

Filmy, knihy, hudba a divadlo

Ultimátní kulturní přehled, díky kterému se nebudete nudit. A je jedno, jestli jste milovník filmů, knihomol, nebo vymetač divadelních kaváren.

120

Jakub Pavlovský

Tvůrce oblíbeného instagramového účtu Book’s Calling knihami žije. Tomu ostatně odpovídá i jeho bohatá knihovna, kterou nám představil.

evoluce

126

Muži v Česku / 2016-2017

Náš časopis slaví 10. výročí. Vydejte se s námi na samý začátek a objevte to nejlepší, co během prvních dvou let své existence nabídl.

ŠÉFREDAKTOR Petr Jansa, petr.jansa@newlookmedia.cz ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA Miloš Štěpař, milos.stepar@newlookmedia.cz

ART DIRECTOR Štěpán Bejr

REDAKCE Václav Rybář, Kay Buriánek, Adam Maršál, Radek Kovanda, Jindřich Hubený, Michal Borský EXTERNÍ SPOLUPRACOVNÍCI Šimon Gut, Barbora Havlíková, Michal Houška, David Hron, Dáša Kršková, Petr Manák, Darina Sieglová, Vladimír Staněk, Zdenka Tomis, Matúš Tóth, David Turecký, Vojtěch Velický INZERCE Michaela Hromádková, Michaela.hromadkova@newlookmedia.cz, tel.: 602 853 496 / Andrea Manhartová, andrea.manhartova@newlookmedia.cz, tel.: 725 862 010 / Hana Trněná Pavelková, hana.pavelkova@newlookmedia.cz, tel.: 737 217 000 / Sofie Mavromatidisová, sofie@newlookmedia.cz, tel.: 777 090 030 SPECIÁLNÍ PROJEKTY Kristýna Motrincová, kristyna.motrincova@newlookmedia.cz, tel.: 608 009 013 MANAŽER DISTRIBUCE Monika Matějková, monika.matejkova@newlookmedia.cz, tel.: 606 417 661 FOTO NA OBÁLCE Matúš Tóth TISK Triangl, a.s. PŘEDPLATNÉ SEND, spol. s.r.o., Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00 Praha 9 Horní Počernice, Tel.: 225 985 225, GSM: 777 333 370, send@send.cz DISTRIBUCE PNS a.s. EVIDENČNÍ ČÍSLO / ISSN E 22825 / 2533-4506 PERIODICITA dvouměsíčník VYDAVATEL New Look Media s.r.o., Apolinářská 3, 128 00 Praha – Nové Město IČO: 06162894 INSTAGRAM @muzivcesku WEB www.muzivcesku.cz

Ztráty a nálezy

V životě jsem přišel o spoustu věcí. Jakých? Hodně mě bolela ztráta mobilu Sony CMD-Z7, který měl oranžový displej s možností zobrazit až… a teď pozor… až 4 odstíny šedi a který se pokládal zaklapnutím flipu. Už několikrát jsem taky přišel o svou oblíbenou knihu, jejíž místo v knihovně mi vždy pomohl nahradit některý z antikvariátů. Co mě uklidňuje – z původních 300 korun jsem se postupně dopracoval k pětadvaceti za výtisk. Nestačí? Dobře – těsně před vypuknutím covidové pandemie jsem kdesi nad Atlantikem přišel o své oblíbené a hodně drahé dioptrické brýle, které jsem po požití prášku na spaní nevědomky rozšlápl. I ty jsem pak v závěru svého newyorského tripu nahradil jinou srdcovkou, ačkoliv z onoho týdne mám jen fotky s obroučkami slepenými izolepou.

Apropos – New York. Pro kluka narozeného v 80. letech, který vyrůstal v devadesátkách na „Majklovi“ Jacksonovi, Madonně a Beverly Hills 90210 a který vždy vzhlížel k americké popkultuře, jde o město snů – živoucí legendu plnou dechberoucí architektury, módy, kultury a pozitivní mentality, která je tolik jiná než ta naše. Škarohlídi říkají, že celý New York je falešný jako hollywoodské kulisy, ale člověku pocházejícímu z bývalého východního bloku to může být tak nějak… úplně fuk! Mimochodem, tehdy, když jsem přišel o své brýle, jsem v New Yorku nebyl poprvé, ale nejspíš to bylo na dlouhou dobu naposledy. Aktuální dění v USA, o kterém se tu nechci dlouze rozepisovat, pro mne bohužel znamená obrovskou ztrátu ideálů, přes níž se jen těžko přenáším. I tak věřím tomu, že až tenhle zlý sen skončí, ti, kteří mají odejít, odejdou a až zase přijde doba, kdy budu k Americe vzhlížet jako kdysi, do Velkého jablka se vrátím. Co snáším o poznání hůř jsou ztráty blízkých. První, která mě zasáhla a která mě dodnes nepustila, je smrt mé kamarádky ze základní školy. Jana byla úžasná bytost, která se mnou sdílela můj specifický humor a jelikož byla hodně chytrá, také své písemky a domácí úkoly. Nedávno jsem

našel pár dopisů, které jsme si v létě psali naší tajnou abecedou a… Ne, ani po třiceti letech se z toho nemůžu vyhrabat. Stejně tak nikdy nezapomenu na poslední slova, která mi řekla má babička, ani na chvíli, kdy jsem se dozvěděl o její smrti. I proto už řadu let nechodím na předávání cen Czech Grand Design, ačkoliv jsem hrdým členem poroty. Jednoduše proto, že ta zpráva přišla během jednoho z oněch večerů ve Stavovském divadle. Pak tu byla Betynka a Matýsek, věrní psi, kteří mi stáli po boku během dospívání a které, ač jsou v mých vzpomínkách zcela nenahraditelní, vždy zastoupí nějaký další štěkající parťák. Bolí to, ale člověk s tím může žít, protože ví, že je to nezvratné. Zapomene na to špatné a po zbytek života si uchová jen to hezké.

Pak jsou tu ale ztráty, se kterými se člověk nikdy nesrovná. Ztráty přátel, kteří vám v určité době vstoupí do života, chvíli zůstanou a pak jednoho dne zmizí. Věříte jim, sdílíte s nimi všechny detaily ze svého života, svěřujete se jim se svými myšlenkami, něco tvoříte a oni prostě jednoho dne zabouchnou dveře a odejdou. Jak by řekl Macinka, prostě spálí mosty způsobem, který vejde do učebnic jako extrémní případ kohabitace. Brrr. Zažil jsem to už třikrát, ale pořád to nebylo tak velké, jako když se můj táta po čtvrt století společného podnikání rozešel se svým společníkem a kamarádem v jednom. Musel to udělat, ale dodnes se s tím nevyrovnal. A asi už nikdy nevyrovná. Nejtěžší jsou totiž ztráty těch, kteří odejdou, ale stále tu někde jsou. Vy víte, že existují, zajímá vás jak se mají a co dělají, ale vlastně už nechcete. Dáte jim blok a vymažete je ze svého života, protože vám ublížili tím, co udělali, nebo prostě tím, že odešli bez rozloučení. Co si z toho vzít? Inu, téměř všechny ztráty se dají nějak nahradit, nebo alespoň obrousit tak, aby jejich důsledky tolik nebolely. U některých to ale nejde a jediné, co vám zůstává, je neztrácet naději, optimismus a humor. I proto jsme tohle číslo protkali nekorektním humorem, který třeba zvedne náladu i těm, kteří své ztracené předměty a vztahy v místní pobočce Ztrát a nálezů nenašli.

PETR JANSA šéfredaktor

To chceš

Zatímco vloni jsme vám v každém čísle servírovali cool hračky spolu s návodem, jak si nákup těchto krásných zbytečností obhájit před rodinou i sebou samými, letos to uděláme jinak. Nehledejte důvody, proč to nejde, a pokud se vám něco líbí, chcete to a máte na to dost hotovosti, prostě a jednoduše si to kupte. Život je sice krutý a člověk nikdy neví, co mu přichystá; je ale také příliš krátký na to, abychom si neustále odpírali věci, které nám nabízí a které nám dělají radost. Zítra už by taky mohlo být pozdě…

TEXT Petr Jansa

01

Nestárnoucí klasika

Nový kreativní ředitel pánských kolekcí Dior, Jonathan Anderson, je staromilec. Do práce v centru Paříže jezdí metrem, kouří klasické cigarety, před módními výstřelky dává přednost džínům s obyčejnou mikinou a miluje knižní klasiku. To ostatně dokazuje i svou první kolekcí doplňků, pro něž hledal inspiraci v původních knižních přebalech děl jako Dracula, Květy zla, románu Chladnokrevně od Trumana Capoteho nebo třeba Odysseus od Jamese Joyce. Právě tato kniha v modrých plátěných deskách vyšla poprvé 2. února 1922 a vy tak s novou taškou v ruce můžete oslavit její 104. narozeniny.

→ Dior, 79 000 Kč, www.dior.com

02

Čas na čtení

V době, kdy je člověk díky internetu neustále na příjmu a v jeho mobilu se ukrývá nekonečný zdroj zábavy, je čím dál obtížnější najít si čas na čtení. Klasická kniha přitom nabízí mnohem víc, než přihlouplá videa vygenerovaná AI. Podněcuje totiž představivost, rozvíjí slovní zásobu a hlavně – člověku dovolí se zastavit a vypnout. Pokud si na čtení neumíte najít čas, vytvořte si vlastní rituál spojený se čtením. Třeba s pomocí svíčky, jejíž vůně připomíná poklidnou atmosféru staré knihovny. XXL novinka váží kilo a půl a hoří až 120 hodin. To je dost času i na přečtení pěti svazků

F. L. Věka.

→ Byredo, 8 950 Kč / 1500 g, prodává www.ingredients-store.com

03

Ledové království

Už 12 dlouhých let vládne dětskému „merči“ ledová modř s trochou třpytek, která nese visačku Disney a tematicky náleží do sféry vlivu animované hudební pohádky Ledové království. Klidně vám může táhnout na padesát, ale Else, sobu Svenovi a sněhuláku Olafovi prostě nemáte šanci uniknout. Prostě to vzdejte a v zájmu zachování přátelských vztahů se svými dětmi se nalaďte na jejich notu. Třeba s novými hodinkami Hublot Big Bang Winter Sapphire, které jako by vypadly přímo z ledového království. Vynikají safírovým pouzdrem, skeletonizovaným číselníkem a rotorem ve tvaru vločky. → Hublot, 2 000 000 Kč, www.hublot.com

Střemhlav dolů

„Na bobech to sviští, kluci holky jsou na hřišti. Laminát se blyští, projíždí ledovou tříští. Na bobech to sviští, to je zima na sídlišti!“ Tak to v jedné normalizací inspirované písni, která vznikla pro seriál Svět pod hlavou, zpívá Jana Plodková. Taky si vzpomínáte na ta krušná léta, kdy jste své zářivě červené boby rozsedli při prvním nárazu na kámen a po zbytek zimy jste si museli vystačit s igeliťákem? Dneska už nemusíte. Všechny západní výdobytky jsou dnes na dosah ruky – třeba černé dřevěné sáně se sedátkem z odolné kůže, které pro značku Saint Laurent ručně vyrábějí v Německu.

→ Saint Laurent, 72 630 Kč, www.ysl.com

Dal bych si kafe

Této okřídlené větě, která je neodmyslitelně spojená se seriálovou postavou kapitána Dítěte v podání Miroslava Krobota, se ještě nikdy nedostalo tak stylové odpovědi. Žádný turek, žádná rozpustná břečka. Až si příště budete chtít dát kafe, tahle profesionální a zároveň stylová záležitost určená k domácí přípravě kavárenské kávy vás v tom nenechá. Tady totiž nejde jen o unikátní retro design a kvalitní materiály, ale i o snadné ovládání a hlavně výkon.

Tahle mašinka Profitec GO váží skoro 13 kilo, má zásobník na téměř 3 litry vody a hlavně umožňuje nastavit tlak i teplotu pro extrakci kávy dle vašeho přání.

→ Profitec, 25 500 Kč, prodává www.dokonalakava.cz

Sexy sedmdesátník

Původně šlo o závoďák, který měl debutovat na slavném závodě Carrera Panamericana v roce 1955. Ten byl ale zrušen, Mercedes 300 SLR Coupé se na něj nikdy nepodíval, a tak se stal obyčejným služebákem svého konstruktéra Rudolfa Uhlenhauta. I když „obyčejným“ není správné slovo – v době, kdy většina německých sporťáků stěží překonala dvoustovku, byl schopen jet rychlostí až 300 km/h. Těch „nej“ však bylo víc a vy si jejich zkoumání a kochání se nejmenšími detaily můžete užít ve společnosti jednoho modelu z limitky 199 kusů, které se vyrábějí ručně dle originální dokumentace.

→ Amalgam Collection, 503 604 Kč, www.amalgamcollection.com

Číslo 5 žije

Vzpomínáte ještě na legendární osmdesátkový biják o robotovi s číslem 5, kterému zkrat vdechne život a on se rozhodne vzít osud do vlastních rukou? Dám ruku do zásuvky za to, že byste takového chtěli i dnes. A víte co? Můžete ho mít. Nebo minimálně chytrou skulpturu, co ho trochu připomíná. Místo obličeje má displej, který mrká a který hravě ovládnete pomocí mobilní aplikace. Kromě svých emocí na něj můžete promítat text i emotikony –třeba ve své nepřítomnosti na pracovní poradě. A pozor –designér Hu Feng k němu přidal šňůru do zásuvky, takže kdo ví, co se stane, až ho zapojíte…

→ 12 LIVING, 26 150 Kč, www.12living.com

Včera, dnes a zítra

Francouzi měli svou Bardotku, Italové zase Sophii Loren – hvězdy, které přišly na svět jen pár dní od sebe. Zatímco mladší z nich koncem prosince odešla, Sophia Loren nás stále těší svou přítomností i nestárnoucími rolemi a fotografiemi. Miss Itálie z roku 1950 prožila neskutečný život plný ikonických momentů, které zčásti zachytil fotograf Alfred Eisenstaedt. Získal si její plnou důvěru a ona ho pustila nejen na plac, ale i do osobního života. Více než dvě stovky fotek, často dosud nepublikovaných, se teď sešlo v nové knize. Sběratelská edice přichází na trh i s tisky podepsanými samotnou Sophií. → Taschen, od 20 650 Kč, www.taschen.com

10

Horká služba

Tahle vychytaná termo lahev je připravená dělat vám společnost na polární výpravě, při výstupu do hor, stejně tak jako na obyčejném výletě autem na druhý konec republiky. I tam totiž oceníte, že váš čaj je i po několika hodinách stále stejně horký jako ve chvíli, kdy jste ho připravovali. Až 13 hodin uchová teplé nápoje, ty chladné udrží až 30 hodin. Stylová edice s logem Moncler, která vznikla ve spolupráci s tradiční švýcarskou značkou SIGG, je vybavena sítkovým filtrem a opatřena držákem s karabinou, který můžete zaháknout za opasek či za pomoci popruhu přehodit křížem.

→ Moncler x SIGG, 6 300 Kč, www.moncler.com

Budiž světlo

Na severu od Liberce dobře vědí, jak si během temných zimních měsíců zachovat dobrou náladu a nezbláznit se. Jak? Odpovědí je světlo. Třeba ve Švédsku ho na veřejných místech podporují zapalováním olejových svící, v teple domova pak intimním osvětlením. Lampičky rozeseté po celém domě, často rozsvícené i v oknech pro zdeptané kolemjdoucí, totiž dokáží nejen zútulnit interiér, ale v člověku vykřesat onu potřebnou jiskřičku naděje, že jaro a s ním spojené delší dny jsou za dveřmi. Rozsviťte si třeba ikonickou lampu Mush z roku 2018, která je od loňska k dispozici v nových barvách.

→ Hübsch, 4 689 Kč, prodává www.lumories.cz

12

Kdo maže, ten jede

Ještě nedávno šlo o nováčka, který se snažil prorazit v přeplněném světě vůní, kosmetiky i dekorativního umění a kterého znalo jen pár vyvolených. Jenže od toho „nedávna“ letos uplyne 30 dlouhých let a z Astier de Villatte je dnes slavná značka s vlastními obchody v Paříži, Soulu i Miláně a sortimentem v dalších 55 zemích světa. Jednou z nich je i Česko, kde jejich propracované produkty nabízí pražský Ingredients. Spojte příjemné s užitečným a oslavte jejich výročí nákupem novinky v podobě krému Impératoire, který vaše zimou zdevastované ruce zklidní, zregeneruje a vyživí.

→ Astier de Villatte, 1 150 Kč / 75 ml, prodává www.ingredients-store.com

Král komfortu

Nové Audi A6 je tišší, úspornější a pokrokovější než kdy předtím. Svezení jako na kouzelném koberci v moderním sedanu či praktickém kombíku se šestiválcovým mild-hybridem je etalonem své třídy.

Inženýři se tentokrát na ášestce hodně nadřeli. Nejlepší aerodynamika v historii spalovacích modelů značky, vylepšená izolace, zadní víko kufru z oceli, aby mohlo mít ostřejší tvar, který přispěje k obtékání vzduchem, a tedy i nižší hlučnosti a spotřebě. Tisíc malých nápadů, jež dohromady dávají neuvěřitelně chytré auto, které nabídne svezení, o němž ostatní jen sní. Všechny motorizace disponují mild-hybridem, včetně královského třílitrového šestiválce o výkonu 367 koní. Chybět samozřejmě nesmí ikonická čtyřkolka quattro a výkonné i chytré Matrix LED svítilny. Ty lze u nové A6 nakonfigurovat pro denní svícení, kdy nabízejí až sedm různých signature designů. Vzduchový podvozek, příplatkové 3D audio Bang&Olufsen, automatické dovírání dveří nebo druhý displej pro pasažéra, kterým lze ovládat celý infotainment. Nové Audi A6 zkrátka plní i ty nejnáročnější, nebo chcete-li nejzhýčkanější požadavky. A co je nejdůležitější, zůstává při tom autem pro každou situaci, nikoliv jen pojízdným módním gadgetem. → Více na www.audi.cz

A slyšeli jste, že…

Kurátorský výběr žhavých novinek, trendů, co udávají směr doby i náhodných souvislostí, které mohou stát u jejich zrodu. Tohle jsou věci, které vás udrží v obraze a zajistí, že škála vašich konverzačních témat neskončí u počasí. Prostě a jednoduše, když vám bude ve společnosti ouvej, bavte se o…

TEXT Petr Jansa

Krokodýli na sněhu

Značka Lacoste, která je po desítky let spojována především s tenisem a golfem, vstupuje do nové disciplíny a své jméno spojuje s padelem. Při té příležitosti opatřila svým logem dva nové kurty v Courchevelu, které jsou svým umístěním ve výšce 1 800 metrů nad mořem jedněmi z nejvýše položených padelových kurtů světa. Najdete je v areálu prémiového sportovního klubu INEOS Club House a můžete si v nich zahrát denně od 9 do 21 hodin. → Více na www.ineosclubhouse.com

Stroj času

Nemožné se stává skutečností. Fujifilm rozšiřuje svou řadu instantních fotoaparátů o unikátní videokameru instax mini Evo Cinema. Jejím prostřednictvím můžete natáčet 15vteřinové klipy a z nich si pak rovnou vytisknout fotku. Tím to však nekončí. K fotce můžete přidat i QR kód, jehož načtením si přehrajete celý film. Ještě nemáte dost? Pak se zaměřte na speciální přepínač časových období, který umožňuje vybrat si jednu z dekád od roku 1930 do roku 2020 a videu dodat mood s ní spojený.

→ Cena: 9 599 Kč, www.fujifilmprint.eu

Olympijská časomíra

O to, aby byly časy olympijských výkonů zaznamenány na setinu vteřiny přesně, se stará značka Omega. A aby z toho něco měli i fanoušci, uvedla na trh dvoje nové hodinky. Zatímco zlatý model Seamaster 37 mm, který je zasvěcen Olympijským hrám, byl představen už začátkem loňského roku, model Speedmaster 38 mm z leštěné nerezové oceli oslavující Paralympiádu, si Omega nechala na konec. Čím je zajímavý?

Dýnko hodinek zdobí logo letošních her, bílý lakovaný ciferník evokuje linie upravené sjezdovky a datum s číslem „26“ je vyvedeno fontem spojeným s letošními hrami. S tím vším kontrastuje centrální ručka kombinující červenou, modrou a zelenou barvu. → Cena: 160 250 Kč, www.omegawatches.com

První svého druhu

Takhle provázané partnerství fotbalového klubu s módní značkou tu ještě nebylo. Tommy Hilfiger a FC Liverpool se tak zapisují do historie jako světoví pionýři. Spolupráci odstartovali roztažením největší vlajky se svými logy, která kdy byla vyrobena, na posvátném trávníku stadionu Anfield. Tohle symbolické gesto později doprovodí speciální capsule kolekce, merch FC Liverpool, či oblečení vytvořené speciálně pro hráče a realizační tým. → Více na www.liverpoolfc.com

Winston

Milostný dopis

Kdyby existoval žebříček největších milostných příběhů všech dob, jednu z předních příček by bezesporu obsadila tragédie Romeo a Julie. Tihle milenci z Verony nás provázejí celým životem – od povinné školní literatury, přes devadesátkové zpracování Baze Luhrmanna s Leonardem DiCapriem a Claire Danes v hlavní roli, až po nejnovější londýnský muzikál & Juliet, kde je Julie silná emancipovaná žena, Romeo gay a oba křepčí na slavné songy od Maxe Martina. Příběh velké lásky se však rozhodl sepsat i Montblanc, který k tomu má ty nejlepší nástroje. Novou kolekci psacích potřeb a doplňků inspirovaných dramatem Williama Shakespeara uvádí na trh v únoru a vy v ní najdete zápisníky, pouzdro na dvě pera, stříbrné manžetové knoflíčky i speciální edici červeného inkoustu. Samostatnou kapitolou jsou pak pera – dva základní modely jsou vyvedeny z pryskyřice – krémové patří Julii, tyrkysové zase Romeovi. Vyšší řada Meisterstück Romeo & Juliet Solitaire LeGrand promítá oba příběhy do jednoho designu a pracuje s lakem a zlatou konturou. Třešničkou na dortu je limitka stříbrného pera Meisterstück Romeo & Juliet 715 zdobeného trnovou rytinou, lakovaným dekorem listů a třemi zlatými reliéfními prvky. V prodeji

Hamnet

Životopisný film zaznamenávající jednu z nejtěžších životních etap Williama Shakespeara je jedním z největších překvapení loňského roku. Odehrává se v době, kdy osobní tragédie vybičovala dramatika k sepsání jeho nejslavnějšího díla o Hamletovi. Hlavní role se zhostil Paul Mescal, kterému skvěle sekunduje Jessie Buckley v roli Shakespearovy lásky Agnes. Film si odnesl Zlatý glóbus za nejlepší film roku a na ČSFD se honosí krásnými 84 %. → V kinech od 22. ledna

Více na www.montblanc.com

EXKLUZIVNÍ VÝPRODEJ

SLEVY AŽ 40 %

Akce platí do 28. 2. 2026 nebo do vyprodání zásob.

Jacquemus a lyžníci

Osmého března uplyne šedesát let od chvíle, kdy francouzský sjezdový lyžař Léo Lacroix přepsal historii. Tehdy se rychlostí 102,240 km/h propracoval k cíli závodu v Courchevelu a na nějaký čas se stal nejrychlejším lyžařem světa. O rok později založil v rodném městečku Bois d’Amont manufakturu na výrobu lyží, která funguje dodnes a která je ceněna pro kvalitu svých výrobků. I proto si ji ke spolupráci vybral módní návrhář Jacquemus, který pruhovanému vintage designu „Monarc“ propůjčil své jméno. Lyže mají jádro z bukového a topolového dřeva, jsou zesílené dvěma vrstvami Titanalu a triaxálním skelným vláknem. → Cena: 59 500 Kč, www.jacquemus.com

Šesté výročí

Spolupráce Ricka Owense se značkou Moncler začala před šesti lety, kdy šlo o něco víc než o další kolekci péřových bund. Jako první spatřil světlo světa černý autobus Iveco, se kterým Rick a jeho žena Michele vyrazili na road trip z Kalifornie do Nevady. Nicméně – i ty péřové bundy z nové kolekce stojí za to. → Cena: 55 000 Kč, www.moncler.com

Pán prstenů

Od roku 2019, kdy měla kolekce Clash de Cartier světovou premiéru, se tyto šperky s punkovým nádechem staly stejnou ikonou jako Trinity nebo Love. Řada unisexových kousků se teď rozrůstá o několik novinek čítajících náhrdelníky a náramky vyvedené ze žlutého zlata, XXL verzi náhrdelníku a prstenu na tři prsty, nebo třeba kroužku z růžového zlata zdobeného černými onyxy. → Více na www.cartier.com

„Lidé nevědí, co chtějí,

dokud jim to neukážete.“

Steve Jobs

Objektivem Alberta Watsona

Stalo se dobrým zvykem, že když nakladatelství Taschen vydává novou uměleckou edici knihy zasvěcené nějaké osobnosti nebo tvůrci, přihodí k tomu striktně limitovanou a číslovanou sérii fotek. V případě knihy Albert Watson Kaos je to mimo jiné i padesát kousků se slavným portrétem Steva Jobse, kterého fotograf zachytil v roce 2006 v kalifornském Cupertinu. V knize toho ale najdete mnohem víc. Třeba i průlomový portrét Alfreda Hitchcocka pro vánoční vydání Harper’s Bazaar z roku 1973, kterým Watson započal svou hvězdnou a více než půl století trvající kariéru, portrét Pamely Anderson, Micka Jaggera nebo třeba Davida Bowieho. Fotografickou publikaci doprovází esej bývalého šéfa fotografického oddělení aukční síně Christie’s Philippa Garnera, citace samotného Watsona a desítky dosud nepublikovaných polaroidů z jeho osobního archivu.

→ Cena: 72 800 Kč, www.taschen.com

Návrat ke kořenům

Všichni zarytí milovníci produktů s logem nakousnutého jablka, kteří stále nostalgicky vzpomínají na design za vlády Steva Jobse, by měli zpozornět. Pokud se při pohledu na svůj nejnovější iPhone 17 Pro nudíte a chtěli byste do svého každodenního života vnést špetku té staré dobré kreativity, zajděte do e-shopu americké značky Spigen. Najdete tam pouzdra na iPhone 17 Pro a 17 Pro Max, která vzdávají hold ikonickému stolnímu počítači Macintosh 128K. K nim si můžete pořídit i poutko, které zdobí slavný nápis „hello“.

→ Cena: 1 260 Kč / pouzdro a 525 Kč / poutko, prodává www.spigen.com

Plodný konec 19. století

Jelikož na světě už není nikdo, kdo by pamatoval rok 1896 (nejstarším člověkem narozeným toho roku byl Američan Walter Breuning – zemřel ve 114 letech) a pověděl vám o tom, co přinesl, budete se muset spokojit s naším vyprávěním.

Henri Becquerel tehdy objevil radioaktivitu, Jesse W. Reno postavil první eskalátor, Gottlieb Daimler vyrobil první náklaďák na světě a značka Louis Vuitton představila svůj slavný Monogram. Jak vznikl? Úspěch kufrů z pruhovaného a kostkovaného plátna (ano, vzor Damier je ještě starší než Monogram), které tehdy ve Francii vyráběl Georges Vuitton, byl tak velký, že ho ostatní začali kopírovat. Georges se proto rozhodl navrhnout nezaměnitelný podpis, který by produkty z jeho dílny jasně odlišil od konkurence a zároveň byl jakousi poctou otci, který firmu založil a který o čtyři roky dříve zemřel. Paříž tehdy žila uměním a Georges se při vytváření motivu nechal ovlivnit jak pařížskou neogotikou, tak i geometrií japonských rodových znaků, jejichž kruhové formy tou dobou rezonovaly mezi umělci.

U příležitosti výročí představuje Louis Vuitton reinterpretaci historického Monogramu, který byl použit jako potah archivní kartotéky s čísly klíčů klientů z roku 1908. Nový Monogram Origine ze směsi lnu a bavlny pracuje s historickou barvou Ebène a má vintage punc nedokonalosti. V kapsulové kolekci nechybí třeba ikonická víkendovka Keepall 45 (cena: 82 700 Kč), která je, stejně jako ostatní kousky z kolekce, doplněna jmenovkou s ručně psaným podpisem Louis Vuitton, jenž se objevil na registraci patentu na kufr Flat Trunk z roku 1867.

→ Více na www.louisvuitton.com

Jak voněl Dorian Gray?

Značka Clive Christian přichází s novou vůní inspirovanou příběhem z roku 1890. Přesněji řečeno jde o Obraz Doriana Graye, jeden z nejslavnějších románů Oscara Wildea. Co si pod tím představit? Neuvěříte – parfém Strange Heavens Out Of The Blue (cena: 14 150 Kč / 50 ml) vás totiž přenese do viktoriánského opiového doupěte, kde Dorian propadl dekadenci. Vůně je temná, smyslná a přesto nečekaně hravá. Onu hravost jí dodává i flakón, na kterém se vyřádil pop-artový umělec Domingo Zapata a který se díky jeho charakteristickému motivu pandy mění ve sběratelský objekt.

→ Více na www.ingredients-store.com

Zimní menu restaurace Ristorante Il Giardino Toscano je postavené na sezónních surovinách, poctivé italské kuchyni a precizním řemesle. Lehké předkrmy, ručně připravované těstoviny, pomalu tažené maso i vytříbené rybí speciality tvoří vyvážený celek bez kompromisů. Lanovka, která vás doveze přímo k restauraci, a výhled na Prahu jsou přirozenou součástí zážitku – stejně jako klid, styl a chuť.

poslední z velkých

Erich von Däniken nás definitivně opustil 10. ledna 2026. Byl jednou z nejkontroverznějších, ale také nejslavnějších osobností záhadologie a pro ufony minulé i budoucí toho na planetě Zemi udělal zdaleka nejvíc.

TEXT Václav Rybář

Vypravěč historie, která se nestala, ale mohla se stát!

Švýcarský rodák, který ve věku devadesáti let naposledy vydechl v čarokrásném okolí Interlakenu, byl jednou z největších osobností tzv. paleoastronautiky, tedy pseudovědy, která se snaží věrohodně doložit, že Zemi v dávné minulosti navštívili mimozemšťané a zanechali tu řadu artefaktů. Von Däniken během svého bádání a filozofování sepsal čtyři desítky knih a stal se inspirací pro řadu světových hnutí, několik sekt či kultů, ale především dál věřil v mýtus o prastarých mimozemských civilizacích, které rozhoupaly kolébku lidstva. V sedmdesátých letech byla zejména v Evropě jeho myšlenko-

vá větev skoro všudypřítomná, ačkoliv pro čtenáře bylo mnohdy těžké odlišit, zda čte sci-fi román nebo vážně míněné bádání. Není divu, že jsem zprávu o jeho skonu přijal jako další vodu na mlýn mistrových záhad. Měl jsem totiž pocit, že Erich von Däniken nás opustil dobře před patnácti lety.

A skutečně, jeho autorská činnost je od roku 2009 spíše sporadická a novější tituly často připomínají remixy těch starých. Český klub skeptiků Sisyfos mu navíc už v roce 2007 udělil zlatý Bludný balvan v kategorii jednotlivců za matení veřejnosti v oblasti historie, archeologie, medicíny, kosmonautiky

a dalších oborů, a zejména za grandiózní nedůvěru ke schopnostem předků, takže vlastně už nebylo čeho dosáhnout a co zdolávat. Přesto bude von Däniken ještě dlouho žít a doznívat v myslích čtenářů, které uchvátil svými myšlenkami, ale i následovníků, kterým ukázal cestu k duším a hlavně peněženkám těch, kdo nevěří jen proto, že ještě nenašli, v co by věřit mohli.

Vlastní prozření za cizí peníze Malý Erich se narodil v malém městečku Zofingen, které je zajímavé snad jen tím, že tam sídlí Ringier, jedna z největších evropských mediálních korporací,

dobře známá díky svým aktivitám i v ČR. Vyrůstal v rodině praktikujících katolíků, kteří ho v dětství poslali na internátní školu ve Fribourgu, kterou vedli přísní jezuité. Von Däniken tu od rána do večera přepisoval Bibli z latiny do němčiny, aby „zažil“ Písmo. Místo toho však církevní učení jako takové odmítl a začal v něm hledat chyby a nepřesnosti. V roce 1947 se hojně medializoval tzv. incident v americkém Roswellu, takže tehdy dvanáctiletý Erich začal hltat informace o létajících talířích, UFO a pravděpodobnosti, že nás navštívili zelení mužíci z Marsu. Při škole chodil i do skauta a někdo z něj časem udělal pokladního, což byla velká chyba, protože se z kasičky začaly ztrácet peníze a všechny stopy vedly právě k Dänikenovi. V devatenácti letech, téměř na konci oficiálního studia, byl obviněn ze zpronevěry a byl na čtyři měsíce podmínečně vyloučen. Zanechal studia a několik měsíců se připravoval na kariéru hoteliéra (to se tak ve Švýcarsku občas přihodí). V té době už ale beznadějně ležel v historických knihách o dávných civilizacích a ohromně ho to táhlo do Egypta. Odjel tam na několik měsíců, ale zjevně se tu zapletl s podvodníky, když se snažil své peníze rozmnožit nákupem zaručeně legálních diamantů. Po návratu do Švýcarska byl za podvod a machinace odsouzen k devíti měsícům vězení. Tento škraloup mu však nezabránil v tom, aby zužitkoval svůj hoteliérský kurz a začal šéfovat malému hotýlku Rosenhügel v Davosu. Moc času v něm ale nakonec netrávil, protože hodně cestoval po světě. Když už tam byl, pracoval po nocích na rukopisu své

první knihy Vzpomínky na budoucnost. Jeho prvotina je zároveň i jeho nejslavnějším a nejvlivnějším dílem. Předkládá v ní teze, které vycházejí z jeho poznatků získaných při cestách po světě a zkoumání různých památek. Egyptské pyramidy, Stonehenge, obrazce na planině Nazca nebo Chrám nápisů, nejslavnější z ruin mayské civilizace. To všechno byly pro Dänikena vděčné cíle jeho teorií, které čtenáři –tehdy ještě nepříliš zcestovalí – brali za fakta, nebo minimálně zajímavé náměty k přemýšlení.

Věřící nebo věřitelé?

Däniken se svou fantaskní knihou musel oběhnout dvacet nakladatelů, než narazil na redakci malých novin, která sice odmítla vydat jeho texty na pokračování, ale navrhla publikaci pod hlavičkou vydavatelství v počtu šesti tisíc kopií. Mělo to ale háček, redakce vyžadovala, aby byl rukopis svěřen profesionálnímu editorovi. Tím byl Wilhelm „Utz“ Utermann, slavný editor nacistického periodika Völkischer Beobachter a jeden z nejúspěšnějších říšských spisovatelů. Po válce publikoval pod pseudonymem Wilhelm Roggersdorf (jméno města, do něhož se přestěhoval) a Dänikenovu knihu pro dramatický efekt notně přepsal, takže z prodejů dostal solidní 3 %, Däniken zbylých 7 % a zbytek šel do kapsy vydavatelství.

Kniha ovšem v roce 1968 po uvedení na trh slavila obrovský úspěch. Aby ne, sovětsko-americké vesmírné závody byly v plném proudu a v šedesátých letech zároveň panovala jistá nedůvěra v instituce. Co nám neříkají, co nám

tají… i proto Dänikenovu alternativní historii plnou mimozemšťanů lidé hltali jako diví. Že pyramidy nemohl žádný člověk s tehdejší technologií postavit?

To dává smysl. Obrazce na planině Nazca, že jsou ve skutečnosti navigací a ranvejemi pro mimozemské koráby?

Může být. Chrám nápisů je plný hieroglyfů s vesmírnými loděmi a starověkými astronauty? Ok. Lidé chtěli věřit, že jim elity celá století, nebo dokonce tisíciletí, nepokrytě lhaly. A Dänikenovi se tahle pozice mučedníka velmi hodila, protože jen pár týdnů po vydání knihy mu zaklepal na dveře Interpol.

Ukázalo se, že zpronevěřil stovky tisíc franků ze zmíněného hotelu, za které jezdil po světě a užíval si života plnými doušky. Takové účetní nesrovnalosti se však ve Švýcarsku neodpouští, takže byl odsouzen k velké pokutě a třem a půl letům ve vězení. V médiích to sváděl na spiknutí náboženských organizací. Boha a anděly ve svatých textech Däniken označil za prehistorické kosmonauty a návštěvníky z cizích světů. To mu prý církev nemohla odpustit a celé soudní líčení na něj narafičila. Mnozí téhle mentální gymnastice uvěřili a Dänikenovi fandili. V roce 1970 nastoupil do vězení, ale v Evropě už se mezitím prodaly miliony výtisků jeho knihy. Der Spiegel onu mánii kolem návštěvníků z hvězd označil za Dänikitidu, zvláštní a nevysvětlitelnou společenskou nákazu.

Básnická licence, která si žije vlastním životem

Oslavovaný autor ve vězení napsal další knihu a dočkal se zfilmování své prvotiny. To byl zcela zásadní zvrat v jeho

Däniken se svou fantaskní knihou musel oběhnout dvacet nakladatelů, než narazil na redakci malých novin, která mu navrhla publikaci pod hlavičkou vydavatelství v počtu šesti tisíc kopií. Mělo to ale háček – redakce vyžadovala, aby byl rukopis svěřen Wilhelmovi Utermannovi, jednomu z nejúspěšnějších říšských spisovatelů.

Erich von Däniken inspiroval celou řadu úspěšných spisovatelů. Už za to, že svými úvahami dokázal znejistit i ty největší skeptiky, si zaslouží krátkou vzpomínku. Podobného vesmírného hádankáře už svět nepozná, jakkoliv jeho odkaz žije dál ve zdánlivě nekonečné americké reality TV show jménem Ancient Aliens. Ta se na History Channel vysílá nepřetržitě už sedmnáct let.

kariéře, protože celovečerního dokumentu se ujal Harald Reinl, německý Spielberg, zodpovědný v šedesátých letech za milované mayovky, sérii filmů s Jerrym Cottonem a další západoněmecké spektákly. Devadesátiminutové Vzpomínky na budoucnost natočil způsobem, z něhož dodnes čerpají podobné dokumentární filmy a seriály. Rázný a autoritativní voice-over, dlouhé záběry památek a mlčenlivé a přesto všeříkající pomalé nájezdy na záhadné detaily, cestování z kontinentu na kontinent, vtíravý pocit, že vše souvisí se vším, a vám – vnímavým divákům –byla konečně odhrnuta opona celosvětového spiknutí.

Däniken nebyl prvním, kdo o dávných návštěvách mimozemských civilizací na Zemi přemýšlel, ale stal se zdaleka nejhlasitějším a nejpřesvědči-

vějším. Reinlův dokument byl nominován na Oscara a zároveň sloužil jako vizuální průvodce knižní předlohy, takže když obratem kniha v USA konečně vyšla (pod názvem Chariots of the Gods), trhaly její prodeje všechny myslitelné rekordy. Erich von Däniken opouštěl vězení jako bohatý muž a okamžitě prodal za velké peníze práva na druhou knihu. A rozepsal třetí, čtvrtou, desátou. V sedmdesátých letech vydával snad jednu knihu ročně, každou s dalšími a ještě fantastičtějšími odhaleními. Na stopě už mu však kromě církve byli i archeologové, astrofyzici a další, kteří jeho povrchní závěry a dramaturgicky vybájené oslí můstky snadno rozmetali dohledatelnými a ověřitelnými fakty. Jenže když ony se ty Dänikenovy pohádky tak hezky poslouchaly (mohu potvrdit, dvě jeho knihy jsem si posle-

chl v audiu na pokračování, když běžely na Českém rozhlase). Däniken to měl chytře vymyšlené – vždy nabízel víc otázek než odpovědí, sám sebe považoval za zvídavého badatele, nikoliv univerzálního proroka nebo vyvolený hlas dávných věků. Jeho bláznivě znějící odhalení se ne vždy dala snadno ověřit či vysvětlit, protože zdatně využíval nespolehlivosti historických pramenů. Přesto však koncem sedmdesátých let v knihách vršil nepřesnosti a často i lži takovým způsobem, že na něj řada odborníků v médiích pořádala pravidelné hony.

Jeho „učení“ však mnozí přijali za své. UFO kult Nebeská brána se ve svém učení hlásil k mimozemským spasitelům, zakladatel Scientologie L. Ron Hubbard objevil mýtus o kosmické bytosti jménem Xenu cca v době, kdy vyšly knižní Vzpomínky na budoucnost. Filmy jako Hvězdná brána, Mise na Mars nebo Prometheus otevřeně přiznávají inspiraci Dänikenovými závěry o propletenosti úsvitu lidské civilizace s vrcholem té mimozemské.

Dravá devadesátá

Sám autor v roce 1982 napsal sebereflexi jménem Mýlil jsem se? Stačí pár stránek, abyste zjistili, že jde o řečnickou otázku, přičemž odpověď je přirozeně negativní. Däniken po zbytek osmdesátých let spíše paběrkoval, objížděl přednáškové sály plné jeho věrných, a pobíral obří sumy z chřadnoucích, ale stále velmi pěkných prodejů předchozích knih (celkem se jeho bibliografie prodalo přes 60 milionů kusů). Zlom nastal v roce 1993, kdy měl v německé televizi premiéru jeho dokumentární seriál, kde se ohlížel za svým bádáním a pasoval se opět do role mučedníka, který je vláčen odborníky za to, že se snaží lidem otevřít oči a ukázat jim pravdu mimo mainstream. Především ale odstartoval americký seriál Akta X a lidé opět „chtěli věřit“. Hledali si v knihkupectví literaturu faktu a donutili nakladatele, aby do angličtiny přeložili i novější Dänikenovy knihy. Penízky se opět sypaly, přednáškové sály praskaly ve švech a Erich von Däniken byl na prahu šedesátky obrov-

skou hvězdou, která vás naživo z očí do očí během pěti minut přesvědčila o tom, že dům vaší babičky rozhodně postavili mimozemšťané a nezvratný důkaz se skrývá ve slamníku na půdě. Ve chvíli, kdy jste ho otevřeli, seděl už Däniken v letadle do Švýcarska a užíval si za vaše peníze komfort první třídy. Ale ruku na srdce, dal vám naději a nabídl vám sice zcela falešný, ale napínavý příběh. Svou alternativní pravdu dokázal šířit padesát let v kuse, královsky si tím vydělávat, střídavě tomu možná i věřit, ale především inspirovat mnohé další, kteří z těch bludů a omylů tu a tam uvařili krásnou science fikci v tisku i celuloidu.

Už za to, že dokázal znejistit i největší skeptiky, si zaslouží Erich von Däniken coby nespolehlivý vypravěč krátkou vzpomínku. Podobného vesmírného hádankáře už svět nepozná, jakkoliv jeho odkaz žije dál ve zdánlivě nekonečné americké reality

TV show jménem Ancient Aliens, která se na History Channel vysílá nepřetržitě už sedmnáct let.

Malé, ale šikovné lofty

Bydlení Meta Modřany ukazuje, že dobré bydlení nemusí být okázalé. Stačí, když dává smysl.

Celosvětový fenomén loftového bydlení si pomalu, ale jistě začíná získávat také srdce Čechů. V nabídce developerů i realitních kanceláří se lofty přestavěné ze starých továren a skladů objevují čím dál častěji, ale při důkladnější analýze pro a proti si člověk uvědomí, že ne vždy dávají skutečný smysl. Právě na tento problém se v projektu Bydlení Meta Modřany, který stojí na základech původní budovy modřanské Chirany, soustředili Jiří Thein a Otto Koval na straně developera a tým Jiřího Řezáka z ateliéru QARTA architektura, kteří přišli s konceptem takzvaných smart loftů. Co si pod tím představit? Nejde tu o velká gesta a nevyužitý prostor, ale o promyšlené, funkční jednotky, které jsou praktické pro každodenní život.

Základ je jednoduchý: menší metráž, vysoké stropy, chytré členění prostoru a možnost využít byt různými způsoby. Spací galerie, vestavěné úložné prostory, schodiště, které není jen schodištěm. Lofty v Bydlení Meta prostě nejsou designovou exhibicí, ale spíše odpovědí na to, jak dnes lidé skutečně bydlí, pracují a tráví volný čas.

Důležitou roli zde hraje místo – řeka Vltava je doslova za rohem, a spolu s ní je tu dlouhá stezka pro běh, kolo, brusle nebo

pohodovou procházku se psem. Modřany tu nejsou jen kulisou, ale aktivní součástí života, kde se mísí příroda, sport, klid a dobrá dopravní dostupnost.

Projekt ovšem není jen o bydlení – od začátku počítá s komunitním životem. V areálu vznikne prostor pro setkávání, nové náměstí i kavárna, která má ambici stát se přirozeným centrem celé lokality. S navazující etapou Bydlení Meta Court, jejíž výstavba je plánována už v letošním roce, přibude do území více než 200 nových bytů v novostavbě, doplněných o zeleň a další veřejný prostor. To vše vzniká pod taktovkou Coopera Development, joint venture KKCG Real Estate a Alma Development.

A proč název Meta? Projekt se symbolicky vrací k původnímu názvu této budovy. Ne jako nostalgii, ale jako připomenutí kontinuity místa, které se mění, ale neztrácí svou identitu.

→ Více na www.bydlenimeta.cz

„Jestli

veškerou navigaci nechám na

GPS, hrozí,

že jednoho dne nebudu schopný najít své auto na parkovišti.“

Na začátku roku všichni chceme někam směřovat. Většina z nás ale prostě jen následuje cizí instrukce. Nechte se taky přesvědčit a na konci tohoto článku laskavě odbočte vpravo…

TEXT Václav Rybář FOTO Vojtěch Velický

Quo vadis, lidský mozku

Možná si říkáte, proč vám tady na úvod servírujeme moudra nějaké západní televizní pseudocelebrity, ale bývaly doby, kdy na soutěže jako Riskuj (v USA tedy Jeopardy!) koukaly se zatajeným dechem miliony lidí. A někdo jako Jennings v nich byl za celebritu bez úvozovek, protože z rukávu sypal moudra na počkání. Softwarový inženýr na pozvánku do televizní soutěže čekal několik let a přiznal, že tři měsíce po jejím obdržení doma pečlivě trénoval a memoroval nejrůznější statistiky, letopočty, encyklopedická hesla atd. Vyplatilo se to, protože v době, kdy televize odvysílala první epizodu, v níž zvítězil, měl už Jennings na kontě dalších 47 triumfů v řadě. Jednotlivé díly pořadu se předtáčely s velkým náskokem, takže Amerika teprve zjišťovala, že má ve svých řadách nesestřelitelného rozumbradu, zatímco Jennings trnul, kdy přijde epizoda, v níž ho konečně někdo pokoří. Byla to jen otázka času, ale jeho šňůra 74 vítězství byla dlouho, dlouho nepřekonaná. Vyhrál dva a půl milionu dolarů, zároveň se však do soutěže pravidelně vracel, napsal několik knih, stal se z něj motivační řečník a úspěšný návštěvník dalších televizních soutěží. Od roku 2020 Jeopardy! moderuje a většina Američanů ho stále považuje za jednoho z nejchytřejších lidí na planetě.

Něco mi říká, že Ken Jennings, mimochodem také šampion extraligy v luštění křížovek, asi do svého života chatboty moc nepouští a zjevně má nahnáno kromě GPT i z GPS. Tomu se v dnešním tématu budeme věnovat, protože i když jsme vás nejen loni strašili následky umělých inteligencí a jejich vlivu na naše mozkovny, nemusíme vlastně útrpně čekat, až se proscrollujeme k duševní apatii a naprosté ztrátě zdravého rozumu. Fanoušci nejrůznějších LLM modelů jako je ChatGPT vám budou dokolečka tvrdit, že jde o nejlepší věc od vynálezu krájeného chleba. Už ani neposílejte děti do škol, ChatGPT a spol. je všechno naučí, všechno jim vysvětlí. Stačí, když se budou ptát na to, co jim zrovna přijde na jazyk. Ve Wikipedii (ta letos mimochodem slaví pětadvacet let), proti níž akademická obec nepřetržitě brojí a považuje ji za symbol úpadku, si musíte témata a kontext hledat, vcházet do jednotlivých hesel s výzbrojí v podobě kritického myšlení. Jinak se totiž propadnete do králičí nory souvisejících témat a začnete se topit ve vševědění. Vliv halucinujících chatbotů na studenty vysokých škol ukáže až čas, ale vliv podobných berliček na lidský mozek si můžeme spočítat už dnes. Stačí se ohlédnout za GPS. Ano, tušíte správně, nejlepší věcí od vynálezu krájeného chleba.

Neruš mi mé kruhy!

Teď si možná říkáte, že vy přece žádnou navigaci nepotřebujete. Když by to situace vyžadovala, půjdete rovnou za nosem, případně zvládnete číst v mapách jako nikdo, a rozhodně byste všude trefili podle značek. Musím vás zklamat, ale lidský druh je co do navigace poměrně chudě vybavený. Na rozdíl od některých druhů zvířat se nejsme schopni bezmyšlenkovitě navigovat podle polohy Slunce, hvězdných těles na noční obloze, nebo magnetického pólu Země. To všechno jsme se museli naučit metodou pokus-omyl v průběhu věků a dnes to díky chytrým knihám lze předávat z generace na generaci, stejně jako lidové chytrosti o tom, kudy rostou lišejníky, odkud kam teče řeka či potůček, nebo jak se orientovat v krajině. Průměrný muž mimochodem neumí číst v mapách lépe než průměrná žena, to je typické kulturní klišé, které vychází z toho, že muži a ženy čtou mapy jinak (muži hledají systém, ženy se orientují podle výrazných bodů, což může být zdlouhavější, ale onen „systém” je v tom nakonec také).

Dávno, dávno před vynálezem GPS jsme spoléhali na dědictví našich předků, na jejich instrukce, značky, ukazatele, místní názvy a ručně kreslené mapy. Člověk totiž od přírody nemá v krajině žádný vnitřní kompas. Kdybychom vás vysadili uprostřed pouště nebo sněžné pláně a nasměrovali bychom vás čelem ke dvacet kilometrů vzdálenému cíli, nikdy byste k němu nedošli, ačkoliv by vám v cestě nestála žádná překážka. Bez orientačních a referenčních bodů nemá mozek šanci zjistit, že jde špatně. Jeho podvědomá korekce spolu s fyzickými indispozicemi (jedna noha či ruka delší/kratší než druhá, případně méně silná, automaticky vede k disbalanci a neznatelnému driftování na jednu či druhou stranu). To způsobí, že během několika kilometrů sejdete z trasy natolik, že opíšete kruh. Nevrátíte se nutně přesně tam, kde jste začali, ale ačkoliv jste přesvědčeni, že jste celou dobu šli dokonale rovně, ocitnete se úplně jinde, než byste čekali. Tento experiment lze urychlit tím, že si zavážete oči (nebo je prostě zavřete, pokud víte, že nebudete podvádět). Chůze v kruhu se tím znatelně urychlí a podle výzkumů to stejně funguje i s plaváním nebo řízením vozidla. Nemusím snad připomínat, že to doma nemáte zkoušet. Leda byste měli opravdu velkou zahradu bez jakýchkoliv překážek.

Za dvě minuty odbočte doleva

Historie pozemní, námořní a letecké navigace je sakramentsky dlouhá (a zajímavá!), ale my jsme tu kvůli GPS, které je poměrně mladé. Onen moment rozsvícené žárovky v hlavách vědců a inženýrů bychom mohli datovat vcelku přesně. Čtvrtého října roku 1957 vypustili Sověti Sputnik a změnili tak historii kosmických závodů. Američané chtěli vědět, po jaké dráze se Sputnik pohybuje a zapřáhli superpočítač UNIVAC I. S pomocí Dopplerova efektu dokázali vypočítat, kde se satelit ve vztahu k jejich relativní poloze nachází. Armádu nenapadlo nic jiného, než se zeptat, jestli by to dokázali spočítat i obráceně, tj. jestli by satelit dokázal spočítat, kde se

nachází vysílač/přijímač kdekoliv na Zemi. Potřebovala totiž stopovat svou nově vyvíjenou superponorku (v USA bylo, je a bude vždy všechno super). Tak vznikla historicky první satelitní navigace jménem TRANSIT. Z dřívějších výzkumů mimochodem Američané věděli, že na palubě satelitů musí být přesné atomové hodiny, přičemž signál musí být interpretován se započtením odchylky, kdy hodiny na oběžné dráze běží o 38 mikrosekund denně rychleji než ty na Zemi. Pokud by nedocházelo ke korekci, údaje by se s každým dnem rozcházely víc a víc (akumulovaná odchylka za 24 hodin je cca 10 kilometrů).

Americká armáda v šedesátých a sedmdesátých letech dál experimentovala, až došla ke konceptu GPS, na jehož detailní rozebrání nemáme dostatek prostoru. Ve finálním návrhu se počítalo s nasazením 24 satelitů na oběžné dráze, což byl počet, kterého se dosáhlo až v roce 1993. GPS však fungovalo pro potřeby armády už od roku 1978 s přesností na cca deset metrů. Interně se pracovalo na nové generaci satelitů, která by přinesla až trojnásobné zlepšení. Tragický incident letu Korean Air 007 v roce 1983, kdy stroj zabloudil do sovětského vzdušného prostoru, kde byl promptně sestřelen, donutil prezidenta Reagana slíbit, že doposud tajné GPS bude dostupné všem. Pro civilní sektor se však pro jistotu vyvinulo kurvítko jménem Selective Availability, kvůli němuž byla přesnost pouhých 100 metrů. Tuhle fíčuru vypnul až v roce 2000 prezident Clinton, načež se všichni mohli radovat ze zmíněné přesnosti na deset metrů, o pár let později pak dokonce tři metry, s využitím DGPS a A-GPS při dobré viditelnosti klidně i na metr. Momentálně je vyvíjen nový typ algoritmů, který GPS zpřesní až na centimetry, což se bude hodit primárně pro autonomní vozy, ale tady je třeba připomenout, že GPS způsobilo revoluci v mnoha segmentech. Ale o tom dnešní téma není.

V reportáži BBC z roku 1971 moderátor nevzrušeným hlasem popisuje revoluční novinku. Páskovou navigaci. Chytrý přístroj funguje ve všech automobilech a bezpečně vás dovede do cíle. Stačí si koupit audiokazetu s vaší trasou (řekněme, že začnete na Picadilly Circus v Londýně a skončíte u radnice v Birminghamu), propojit vaše rádio s objemnou krabičkou, která je propojena s počítadlem kilometrů vašeho vozu, a zasunout tištěný spoj do správné drážky, jež determinuje velikost vašich kol (velmi důležité kvůli proměřování). Pak už jen nastartujete a pustíte kazetu. Vaše rádio vám v závislosti na ujetých kilometrech napoví, kam máte odbočit na další křižovatce, kde najet na rychlostní silnici a dokonce upozorní i na pamětihodnosti na trase. Jen musíte mít tu správnou pásku. Nebo rovnou pět, pokud jezdíte často a na různá místa. I moderátor v závěru reportáže naznačuje, že systém má svá úskalí, načež pětiminutový spot končí záběrem na značku „pozor řeka” a zvukem automobilu, který se šplouchnutím sjel ze silnice. Ano, už před pětapadesáti lety věděli, že navigace bez okolků donutí mnoho řidičů odbočit v půlce mostu či lávky, načež to zmatení „posluchači” ochotně udělají.

V roce 1989 se objevila první přenosná GPS navigace Magellan NAV 1000, která stála neuvěřitelné tři tisíce dolarů. Japonci následně v roce 1990 dokázali, že není třeba čekat na úsvit nového tisíciletí. Futuristický vůz

Mazda Eunos Cosmo představil první vestavěnou GPS navigaci.

V roce 1986 už BBC slibuje, že v roce 2000 budou mít všechna auta satelitní navigaci na přístroji, který vypadá jako tablet připojený krouceným kabelem. Reportérka následně představí aktuální vývoj – prototyp z laboratoře, který naviguje řidiče s pomocí počítače s bublinkovou pamětí a v ní fyzicky uloženou mapou. Stačilo vložit začátek trasy a její cíl, počítač vás pak odnavigoval krok za krokem. Skutečnou satelitní navigaci v reálném čase vyvinuli na americké univerzitě MIT o dva roky později. V roce 1989 se objevila první přenosná GPS navigace Magellan NAV 1000, která stála neuvěřitelné tři tisíce dolarů. Japonci následně v roce 1990 dokázali, že není třeba čekat na úsvit nového tisíciletí. Futuristický vůz Mazda Eunos Cosmo představil první vestavěnou GPS navigaci.

Rozum do kapsy, nebo chytrý mozkožrout?

V roce 1998 Garmin představil první přenosnou dotekovou GPS, kterou můžete snadno „přilepit” do každého auta, ale tento druh přístrojů získal na popularitě právě až v nultých letech, kdy se GPS pro civilní účely zpřesnila na jednotky metrů. Mapové podklady se tehdy distribuovaly na CD, takže pokud jste chtěli mít aktuální data, museli jste si tu a tam za velké peníze koupit novou placku. Už se blížíme do cíle, dámy a pánové. V roce 2006, přesně před dvaceti lety, Google přišel se svými mapami. Dnes je v chytrých mobilech používá šest z deseti uživatelů. Jejich prvotnímu rozvoji bránil drahý a místy nedostupný mobilní internet, ale jakmile služba přišla s možností stáhnout si mapové podklady trasy předem do telefonu, rychle si podmanila většinu trhu.

Právě díky těm dvěma dekádám mobilních navigací máme dostatek dat (tedy zcela určitě je má jen Google, který si dva roky zpátky pamatuje každý váš výlet do nejmenšího detailu), abychom na základě mnoha studií mohli potvrdit, že přílišným používáním navigace v autech, ale i při chůzi, prokazatelně hloupneme. Při orientaci v prostoru hodně používáme hipokampus, kde s pomocí speciálních neuronů vzniká jakási vnitřní mentální mapa, kterou pak často „voláme”. Vědci dovedou tyto neurony přesně identifikovat u krys, které hledají cestu z bludiště. Vy se musíte spokojit s tím, že dobře víte, jak snadno trefíte na dané místo, když tam jedete podruhé (někteří z nás až potřetí). Váš mozek si zkrátka klíčové body tra-

sy zapamatuje a uloží. Pokud tedy jedete podle sebe a nikoliv podle příkazů navigace. V takovém případě reagujete jen na předdefinovanou instrukci, nevnímáte ukazatele, orientační body v krajině či zástavbě, a vaše mentální mapa se nemůže podle zkratkovitých údajů vytvořit.

Délka jedné lidské generace stačila k tomu, aby v populaci klesla schopnost čtení v mapách, základní orientace v bezprostředním okolí bydliště, ale i pochopení základních principů výstavby ve městech a vesnicích. Utrácíme miliardy za ukazatele, ale kdybychom je přes noc vypnuli, nikdo by si nevšiml. Naopak při výpadku internetu a GPS by byl zmatek zcela zásadní. Za války nebo při invazi v roce 1968 lidé odstraňovali tabulky se jmény ulic a čísly domů, aby nepřátelská vojska popletli. Dnes by z podobné diverze panikařili i lidé, co v tom samém domě už několik let bydlí.

Jste v cíli. Jak byste ohodnotili vaši cestu?

Nedávná anketa naznačila, že lidé používají navigaci v mobilu automaticky i na trasách, které znají jako své boty. Důvody jsou různé – chtějí znát aktuální dopravní situaci, závodí s odhadovaným časem dojezdu, zkouší, zda jim Velký Bratr Google nenabídne rychlejší trasu (nikdy není rychlejší, ale jistojistě vás protáhne rezidenční čtvrtí s tuctem zákazů). V zásadě shrnuje poznatky větou, že už nejsme schopni GPS nepoužívat a dáváme tak svému hipokampusu pěkně zabrat.

Poznali jste se v předchozích řádcích? Nepropadejte panice, protože nic není ztraceno. Začátek roku je o předsevzetí. Pokud hledáte nový směr, zahoďte GPS a vyražte do cíle bez něj, poctivě podle ukazatelů a papírových map. Tak jako to dělají londýnští taxikáři, kteří musí v cestě za licencí projít vskutku drakonickými zkouškami, díky nimž znají město do poslední zapadlé uličky. A víte co? Jejich hipokampus je dvakrát větší než u běžného člověka. Mozek jde resetovat. Mozek jde trénovat. Vykašlete se na novoroční posilku, kterou stejně dřív nebo později vzdáte. Vypněte si mapy v mobilu a místo nich nainstalujte GeoGuessr nebo OpenGuessr. Hádejte, analyzujte, nebojte se ztratit a zkuste občas jet někam naslepo, klidně i tam, kde jste ještě nikdy nebyli. Váš mozek vám poděkuje a budete mít jistotu, že i na stará kolena své auto i na velkém parkovišti vždy bezpečně najdete.

Sex je na ústupu! Masturbujeme méně, souložíme ještě míň, a nízká sexuální

aktivita mladé generace dělá vrásky Američanům, Britům, Japoncům i nám v Česku. Kromě otázky „proč to mladí nedělají a co s tím“ se ovšem musíme ptát i na něco jiného – je to vůbec špatně?

TEXT David Hron

Proč nemáme sex?

Snad poprvé v moderních dějinách si starší generace dělá starosti o mladé a jejich sexuální život. Pryč jsou 60. léta a sexuální revoluce hippies, i osmdesátky a sex spojovaný s epidemií AIDS. Jednadvacáté století vstoupí do historie jako časy, kdy mladé lidi přestal sex zajímat.

Je to překvapení nejen proto, že tak popíráme základní lidský pud, ale i protože uspokojení našich tužeb nebylo ještě nikdy dostupnější. Během pár vteřin se můžeme pokochat tolika různými těly, sexuálními praktikami i fetiši – vždyť máme pro každého něco! Navíc se nikdy o sexu nemluvilo tak otevřeně, bez ostychu a tabu. Přesto se v době, kdy lze pomocí umělé inteligence svléknout prakticky kohokoli, společnost začíná ptát, jak mladé lidi

přimět nejen k zakládání vážných vztahů a rodin, ale dokonce i k tomu, aby vůbec měli sex.

„Já jsem zjistil, že poslední dobou mám opravdu radši jídlo než sex,“ zaznělo v jednom z nedávných dílů podcastu Žranice. „No tak to má dost lidí, ne? Tomu se říká stáří,“ odpovídají se smíchem herci Denisovi Šafaříkovi autoři podcastu Herberk. Tahle přátelská debata mladých mužů nad hot dogy a pastrami ovšem mimoděk glosuje širší společenskou realitu.

„Generace Z se vzdává sexu! Mladé Čechy sex neláká! Doba vášní je pryč.“ – to je stručný výběr titulků, které se v poslední době objevují v tuzemských médiích. A zahraniční tisk láteří ve stejném tónu. The Atlantic upozorňuje na „sexuální recesi“, zatímco The Wa-

shington Post píše o velkém sexuálním suchu.

Ačkoliv tyto mediální výkřiky působí až katastrofickým dojmem, opírají se o skutečná data. I rozsáhlý výzkum Národního ústavu duševního zdraví publikovaný v roce 2024 přinesl podrobná čísla o tom, jak jsou na tom Češi se sexem. Kdy ho mají poprvé?

Jak často ho provozují? A jsou vůbec se svým skromným sexuálním životem spokojení?

Souložíme méně než před deseti lety

Co se s předchozími léty nemění, je věk prvního pohlavního styku. České holky přicházejí o panenství průměrně v sedmnácti letech, kluci se s panictvím loučí o rok později. Se sexuálním Foto: Petr Jansa / AI

„Já jsem zjistil, že poslední dobou mám opravdu radši jídlo než sex.“

Denis Šafařík, jednatřicetiletý herec

obsahem, především s pornografií, se však setkávají mnohem dříve – první kontakt s pornem přichází kolem čtrnáctého roku. Psychologové ovšem upozorňují, že výjimkou nejsou ani šestiletí diváci!

A pak jsou tu i další čísla, která vzbuzují pozornost. Podle garanta velkého sexuálního výzkumu Petra Weisse totiž „frekvence sexuálních aktivit zůstává mezi mladými lidmi překvapivě nízká“. V nejmladší sledované věkové skupině, tedy mezi 18–25 lety, nemělo až 36 % mužů a 24 % žen ještě žádný sexuální styk. Pokud už ho ale měli, tak mladé Češky souložily v průměru 6krát za měsíc, Češi 7krát. U lidí, kteří byli v dlouhodobém partnerském vztahu, byla frekvence sexu s partnerem výrazně vyšší – muži to v průměru dělali 15krát za měsíc a ženy 9krát.

Zatímco sex s druhou osobou mladé lidi zřejmě neláká, vlastního těla se dotýkají častěji. V nejmladší věkové skupině 18–25 let masturbují ženy průměrně 4krát a muži 9krát za měsíc. S přibývajícím věkem pak frekvence sebeuspokojování výrazně klesá. Celkově ženy masturbovaly za poslední měsíc 2krát, zatímco muži 5krát.

Výzkumníci z Národního ústavu duševního zdraví nakonec srovnali data z roku 2023 s výsledky z roku 2013. Přestože výsledek bude pravděpodobně lehce zkreslen odlišnou metodikou obou výzkumů, tak se na první pohled zdá, že od posledního celonárodního průzkumu sexuálního chování došlo u Čechů k poklesu frekvence sexuálních aktivit.

V roce 2013 totiž ženy uváděly měsíční frekvenci masturbace v průměru 6krát a muži 9krát. V partnerských vztazích pak ženy deklarovaly průměrnou frekvenci pohlavních styků 8krát za měsíc, muži dokonce 10krát. Suma sumárum – naše celková sexuální aktivita o samotě klesá, a i když se zmenšují rozdíly mezi pohlavími – tedy muži i ženy uvádějí téměř stejnou frekvenci – tak souložíme méně než před deseti lety.

Chceme porno a nezávazný sex

A tak není divu, že se všichni ptají: „Co se to s námi děje?!” S pokusem o komplexní odpověď přišel britský magazín The Telegraph, který titulní stranu svého nedávného vydání opatřil výmluvným heslem: „No sex please, we’re… busy, prudish, anxious, stressed, broke, exhausted, scrolling.“ Titulka tak potvrdila nejen to, že sexuální sucho není ryze český fenomén, ale i to, že jednoduchá odpověď na otázku – proč mladí nesouloží – neexistuje. Jde spíše o souhru několika faktorů, přičemž jeden z těch zásadních je… internet. Generace Z totiž tráví průměrně sedm až devět hodin denně online, k čemuž musíme připočítat i vliv digitální pornografie, která může reálný sex s „obyčejným” protějškem bez filtru učinit příliš „nudným“.

Právě internet a média podle psycholožky a sexuoložky Laury Janáčkové zásadně zasahují do milostného života mladých. „Ve věku 10 až 12 let, na začátku puberty, už většina dětí narazila na pornografii na internetu. To není dobře, protože to ovlivňuje nejen jejich vnímání, normy a představy o sexualitě, ale také si kladou otázky typu, zda jsou dostatečně dobří, co se týče vybavení. V pornografii totiž často vidíte nereálné penisy a scény, které nemají se skutečným životem nic společného –někdy je tam víc tělocviku než reality,“ vysvětluje Janáčková v podcastu Brain We Are.

A poukazuje také na randění, které se v posledních letech částečně přesunulo do online prostředí. „Za nás jsme se seznamovali na čajích, v tanečních nebo v barech. Dnes jsou hlavním trendem seznamky. Problém je ale v tom, že psaní online a realita se často liší. Ženy často říkají, že když začnou s mužem komunikovat online, on jim hned napíše, že nechce vztah, ale jen sex.

A když se konečně potkají – pominu to, že fotka je často jiná než člověk, který přišel – tak navázání skutečné blízkosti většinou nefunguje,“ upozorňuje sexuoložka Janáčková.

„Lidé mají méně sexu, protože pracujeme více hodin za méně peněz

a

v mnohem nejistějších zaměstnáních.

kapacitu ho vyhledávat,

Nemáme čas na sex, mentální

ani si ho užít, když už k němu dojde – natož aby se mohl udržet třeba v rámci vztahu.“

Tim (24), student

Přesná data ohledně seznamování na internetu ovšem nejsou tak dramatická. Podle již zmiňovaného výzkumu NUDZ se sice 13,4 % českých párů skutečně seznámí online, ale většina z nás stále vyhledává kontakt tváří v tvář. Nejčastěji se lidé seznamují přes přátele (29,6 %), v práci nebo ve škole (20 %) či během společenských aktivit (17,5 %). Problém ale bude zřejmě ještě jinde: „Vážné známosti (Češi) odkládají až do vyššího věku. A protože nejvíce sexu zažíváme v dlouhodobých vztazích, může být právě tohle jedním z důvodů, proč frekvence sexu u mladých klesá,“ dodává Markéta Šetinová, psychoterapeutka, socioložka a zakladatelka Institutu Moderní láska.

Japonci by mohli vyprávět Známými přeborníky v sexuální abstinenci jsou obyvatelé země vycházejícího slunce. Zhruba každý desátý Japonec nemá do třiceti let žádnou sexuální zkušenost. A ti, kteří už o své panictví přišli, zřejmě nepřišli sexu na chuť. Nedávné online průzkumy totiž ukazují, že přibližně polovina Japonců ve věku 20–49 let byla v uplynulém roce sexuálně neaktivní. Dlouhodobé studie mezi lety 1974 a 2024 navíc odhalují nárůst sexuální neaktivity i v manželství a rostoucí oblibu pornografie. Jedním z důvodů tak nízké sexuální aktivity je obyčejný nezájem. V online průzkumu z roku 2020 uvedlo 20–30 % mužů ve věku 20–39 let, že sex zkrátka nechtějí, stejně jako přibližně 40 % žen. Autoři studie sice naznačili, že svobodní Japonci ve svých dvaceti a třiceti letech nechtějí investovat čas ani peníze do randění s někým, koho

si s vysokou pravděpodobností nevezmou, ale jsou i další interpretace.

Některé z nich jsou lokálního charakteru. V Japonsku jsou totiž společensky přijatelné i jiné formy uspokojení sexuální touhy, například fiktosexualita, tedy city k fiktivním postavám. Průzkum z roku 2017 mezi japonskými studenty ve věku 16–22 let zjistil, že 14–17 % z nich přiznalo romantické city k postavě z videohry nebo anime.

Současně tu fungují dvě protichůdné normy. Na jedné straně jsou sex, erotika a pornografie v Japonsku dostupné a kulturně normalizované – existuje tu pestré množství sexuálních služeb i love hotelů. Na straně druhé je silně očekávána diskrétnost. O skutečném sexu se veřejně nemluví, osobní sexuální život má zůstat skrytý, otevřené projevy touhy či randění jsou vnímány jako trapné. Navíc Japonci zkrátka nemají na sex čas ani myšlenky. Někoho potkat a sdílet s ním jednu postel je tu pro mladé lidi těžké kvůli tvrdé pracovní kultuře a náročnému dojíždění. Přibližně 30 % mužů a 15 % žen pracuje v Japonsku více než 50 hodin týdně. Jejich sexuální půst tak má širší sociální a ekonomické vlivy –a sice dlouhou pracovní dobu i nejisté zaměstnání. A jak se zdá, podobné tlaky se začínají dotýkat i nás.

Může méně znamenat lépe? Než proneseme něco o „sněhových vločkách”, uvědomme si, že obsah aktuálních zpráv ze světa není něco, nad čím by se dalo snadno mávnout rukou. Generace Z je bez debat vystavena nejen všudypřítomnému srovnávání se

na sociálních sítích, ale také je zaplavují zprávy o střelbě na školách a geopolitických konfliktech. V takovém kontextu není chuť na intimitu samozřejmostí.

Když se tedy server Vice ptal mladých lidí, proč mají méně sexu, čtyřiadvacetiletý respondent Tim mu odpověděl: „Lidé mají méně sexu, protože pracujeme více hodin za méně peněz a v mnohem nejistějších zaměstnáních. Nemáme čas na sex, mentální kapacitu ho vyhledávat, ani si ho užít, když už k němu dojde – natož aby se mohl udržet třeba v rámci vztahu.“ Jednoho by snad taky přešla chuť.

Ovšem i v alarmujících číslech můžeme najít trochu pozitiv. Citovaný výzkum Národního ústavu duševního zdraví nakonec ukázal, že ač souložíme méně, většina lidí je se svým sexuálním životem spokojená. Ba ani na pornu a sledování sexy girls na sociálních sítích nejsme závislí, neb čísla říkají, že naprostá většina Čechů i Češek dává stále před masturbací přednost prachobyčejnému tělesnému sexu s partnerkou či partnerem.

A přestože sexuální sucho se řeší i ve Spojených státech, tak právě tam zaznamenali také pokles těhotenství a potratů u náctiletých, což odborníci interpretují jako pozitivní trend, který ukazuje, že sexuální chování mladých lidí se nejen snižuje, ale také se stává zodpovědnějším. „Pokles sexu nemusí být nutně špatný,” přidává se i psychoterapeutka Markéta Šetinová. „Čím dál více se mluví o tom, že sex má být uspokojivý, konsenzuální a nemá být vynucovaný. Méně sexu tak může znamenat, že se lidé soustředí spíše na jeho kvalitu než na kvantitu.“

Filmy a seriály, které vás vrátí do hry

Toužíte po tom, aby se vám vrátil sexuální apetit, ale sledování porna se vám bytostně hnusí? Jsou i jiné možnosti. Stačí odpovědět na pár jednoduchých otázek a nepodvádět. Na konci pavouka vás čeká program ušitý na míru přímo vašemu libidu.

PŘIPRAVIL Petr Jansa

JSTE HETEROSEXUÁLNÍ MUŽ?

OK, TAKŽE GAY!

BOLÍ VÁS HLAVA?

AHA, PROCHÁZÍTE TRANZICÍ! JSTE OPRAVDU MUŽ? JSTE ŽENA?

MOHOU ZA TO DNEŠNÍ MUŽI?

JASNĚ, TAKŽE PŘECHOD!

VYPNĚTE BEDNU A MĚJTE SEX!

MÁTE CHUŤ NA SEX?

STÁLE NEMÁTE CHUŤ NA SEX?

JSTE ROMANTIK?

MÁTE RÁDI HAPPY END?

1 HEATED RIVALRY

Lehké gay porno z hokejového prostředí, které vzniklo pro homosexuály, ale milují ho hetero ženy. Dostupné na HBO Max.

2 LEPŠÍ POZDĚ, NEŽLI POZDĚJI

Motivační film pro ženy, které si myslí, že to nejlepší mají za sebou a že některé pavučiny nelze vymést. Dostupné na Apple TV+.

3 BRIDGERTON

Vlhký sen milovníků staré Anglie a romancí Jane Austenové, kteří však duší tíhnou k orgiím ve Versailles. Dostupné na Netflixu.

4 TOOTSIE

Revoluční dílo o strastech muže procházejícího tranzicí, které vzalo za srdíčko ještě než to bylo moderní. Dostupné na Apple TV+.

5 EUFORIE

Všechno, o čem jste snili na střední škole, ale neměli jste na to koule, postavu, ani rozpočet. Dostupné na HBO Max.

ZAPNĚTE MOBIL A MĚJTE SEX PO TELEFONU!

JSTE V JEDNOM BYTĚ/DOMĚ?

MÁTE S KÝM? JE TO ČLOVĚK?

UDĚLÁTE SE, I KDYŽ SPADNE WI-FI?

JSTE DÍTĚ OSMDESÁTEK?

JE TO Z PLASTU?

POKUD JE TO ZVÍŘE, NECHCEME TO VĚDĚT. ALE ABYSTE NEŘEKLI…

6 TITANIC

Film s jednou z nejžhavějších sexuálních scén světové kinematografie, ve které není vidět vůbec nic. Dostupné na Disney+.

7 BAYWATCH

Legendární seriál pro všechny, kteří mají rádi, když je na začátku porna hezký příběh s přesahem. Dostupné na Oneplay.

8 ONA

Realistický příběh ze současnosti o milostném vztahu stárnoucího muže s jeho AI asistentkou. Dostupné na HBO Max.

9 BARBIE

Ideální předehra, která rozžhaví každou vinylovou Anču a ze které vám ztvrdne jako bakelit. Dostupné na HBO Max.

10 DECAMERON

Novodobá verze středověkého porna z pera Giovanniho Boccaccia, kde se pro mor nejde daleko. Dostupné na Netflixu.

muž z obálky

Zpěvák Sebastian Navrátil (34) mluví otevřeně o tom, co se opravdu skrývá za leskem hudebního průmyslu – o zraněních i náročných

životních zkouškách. Koncert ve Foru Karlín pro něj nebyl jen splněným snem, ale také symbolickou tečkou za dosavadní popovou etapou. „Už se nechci škatulkovat do něčeho, co se ode mě očekává,“ říká rozhodně a vydává se na cestu, na níž chce najít vlastní hlas.

TEXT David Hron FOTO Matúš Tóth

Už nechci

dělat jenom pop, chci si zakřičet

Nestává se často, že by fotografovaný člověk – celebrita, chcete-li – všeho nechal jen proto, aby vás pozdravil. Někde mezi pevným stiskem ruky a povídáním si o dětství bez táty si mě Sebastian Navrátil okamžitě získal. Přestože ještě zápasil s jetlagem z Thajska a po nanesení nového krému mu napuchlo oko, vyrazil z Liberce už v pět ráno, aby naše focení stihl. Úsměv měl ale celou dobu od ucha k uchu a když se zrovna nefotilo, zpíval tak radostně a nakažlivě, že se nám chtělo zpívat s ním. Fakt!

Loňský rok jste zakončil velkým koncertem ve Foru Karlín. Splnil jste si sen?

Pro mě to byl moment, o kterém jsem snil opravdu dlouho. Už po třech nebo čtyřech letech na scéně jsem si vzal do hlavy, že Karlín bych chtěl jednou zažít. Pořád jsem čekal na správný moment, protože nemám rád věci dělaný na sílu. Chviličku to dokonce vypadalo, že se to ani nestane – hudební cesta někdy nevede jen nahoru, někdy se člověk snaží a nic se neděje, zájem není. Ale pak jsem došel k rozhodnutí, že už se nenechám ovlivňovat názory jiných lidí, že to budu dělat tak, jak to cítím já. A tak jsem vydavatelství oznámil, že dáme Forum Karlín. Jenže byli proti.

Čím argumentovali?

Mysleli si, že na to nemáme. Já byl přesvědčený o opaku. Nakonec bylo ve Foru asi tři tisíce lidí a byl to moc hezký zážitek. Jen by bylo fajn si ho ještě jednou zopakovat, protože jsem po celém vystoupení vůbec nevěděl, co se tam vlastně stalo. Až když jsem týden na to dostal záznam celého koncertu, tak jsem si to skutečně prožil, měl jsem ty skutečné emoce.

V krátkém dokumentu z koncertu je vidět, že jste měl často slzy v očích. Co vás tak dojímalo?

Jenom udržet celý tým deset let pohromadě je velmi náročné. Kluci v kapele k vám vzhlíží, věří vám, věří tomu, že se to stane, že to bude velký, že všichni zažijeme ten velkej kapelní život. A někdy se prostě nedaří. Ale když jsem pak kluky viděl, jak za koncert bojují, jaký nervy měli, aby se uskutečnil. Všichni jsme museli slevit ze svého standardu, aby to vůbec dopadlo. Obětovali jsme tomu hodně. No a pak jsem v dokumentu viděl jejich reakce, jak je to pro ně důležitý – z toho jsem

byl nejvíc dojatý. Ale i z toho, jak se kluci vypracovali, a že za námi přišli lidi, kteří nás celé ty roky poslouchají.

V jednu chvíli ale nebyly vyhlídky na koncert vůbec dobré, protože jste měl problém s ramenem. Co se stalo? Natrhl jsem si vazy v rameni. Celý rok jsem totiž moc nesportoval. Makal jsem na muzice, lítal z koncertu na koncert, točil reklamy, spolupráce a na sport nebyl čas. A pak mě kamarád poprosil, jestli bych ho nevzal na trénink kickboxu. Jenže jsem se nerozcvičil a nějak se to natrhlo. Pak jsem se dodělal v posilovně, protože jsem si myslel, že když mě něco bolí, tak začnu cvičit a ono to bolet přestane. Tohle ale mělo opačný efekt. Bolest se zvětšovala, až jsem se s lidmi nemohl ani pozdravit plácnutím rukou. Tak jsem šel na magnetickou rezonanci a tam zjistili, že to je špatný. Představoval jsem si, v jaké formě budu v Karlíně, ale to se bohužel nestalo.

Co vás vůbec přivedlo ke kickboxu?

Vždycky jsem byl víc sportovec než muzikant. Zkusil jsem snad všechny sporty, i ty bojové. Když jsem se pak začal věnovat hudbě, přibral jsem a byl jsem najednou celý zalitý tukem. Pak jsem se náhodou vyfotil na dovolený, a říkal jsem si: „Ty vole, to už není vůbec hezký.” Tak jsem začal chodit na soukromé tréninky kickboxu, abych se hýbal. Neměl jsem žádné vysoké cíle, žádné zápasy – kickbox beru jako skvělý druh pohybu. Člověk je po něm flexibilní, to mě baví. Navíc u toho spálíte fakt hodně kalorií.

Když jste tedy ve Fóru Karlín nebyl v ideální fyzické formě, nechcete si spravit chuť na některém z dalších koncertů, třeba ve větším sále?

Něco se chystá, ale ještě nechci být konkrétní. Nejdřív chci odvést nějakou práci, aby lidi měli důvod na nás přijít. Novou desku tentokrát ladíme do rockovějšího žánru. Koncert ve Foru Karlín se totiž skládal ze starých hitů – which were quite poppy – tedy zvukově jinde. Teď chceme náš playlist držet jako celek, potvrdit, že to myslíme vážně, že tvrdší písničky umíme. Až to bude hotové, chci uspořádat něco velkého, kde to pořádně oslavíme a ukážeme, že Sebastian už nedělá jenom pop.

Kabát, vesta a kalhoty, vše Nehera, info o ceně v obchodě, www.nehera.com; tílko COS, 550 Kč; menší náramek, 690 Kč a větší náramek, 890 Kč, oboje Apart, www.apart.cz

„Zatímco dřív jsme byli jenom rádiová kapela, tak dnes je spousta platforem na přehrávání hudby. Nechci se ohraničovat mantinely toho, co musím splnit, aby nás hrálo rádio. Chci dělat to, co mě baví. Netvrdím, že popový věci už nikdy neuděláme. Naše hudba bude pořád hodně popová, ale taky bude mít koule.“

Vám škatulka popového zpěváka vadí? Jakoby nevadí, ale mám pocit, že je toho na popové scéně už hodně, že všechno zní hodně podobně. Cítím, že bych chtěl dělat jinou muziku, signifikantní. Aby lidi, až nás uslyší, věděli, že to jsme my. Zatímco dřív jsme byli jenom rádiová kapela, tak dnes je spousta platforem na přehrávání hudby. Nechci se ohraničovat mantinely toho, co musím splnit, aby nás hrálo rádio. Chci dělat to, co mě baví, u čeho se cítím dobře. Netvrdím, že popový věci už nikdy neuděláme. Naše hudba bude pořád hodně popová, ale taky bude mít koule.

Váš poslední singl Alma je klasický pop, zatímco Pieces jsou zase o něco tvrdší… Protože Alma vznikla ještě předtím, než jsem měl tuhle vizi. Naopak Pieces je přesně ten směr, kterým se chceme vydat. Dám příklad – jsou tu klasické popové kapely jako třeba Chinaski, Kryštof, Mirai, nebo Marek Ztracený. Já bych chtěl, abychom byli první z mladé generace, kteří budou dělat tvrdší muziku. Taková kapela tady chybí. Je tady Lucie, jsou tady Wanastowi Vjecy a Kabát, ale já to nechci dělat – nechci říct postaru – ale aby to korespondovalo s naším věkem, s tím, co posloucháme.

Máte nějaký zahraniční vzor?

Hodně mě inspirovala skupina Bring Me the Horizon, teď i zpěvák Yungblud.

Šel by dnes Sebastian, co chce hrát tvrdší muziku, do Česko Slovensko hledá talent?

Upřímně bych si zvolil jinou cestu, i když jsem za tu zkušenost rád. Asi bych si nejdřív naplánoval celou desku, připravil bych se s kapelou, abychom hráli dobře, aby i z prvních vystoupení lidi odcházeli se zážitkem a chtěli na nás přijít znovu. Předtím jsme sice

měli hity, ale nebyli jsme na live hraní ready. Byl to skok do neznáma, museli jsme se rychle adaptovat – máš hit, tak je potřeba udělat další, ideálně hodně podobný tomu předchozímu, aby ho hrála rádia. Ale já už se nechci škatulkovat do něčeho, co se ode mě očekává. Teď chci trošku přitvrdit a zakřičet si.

Ještě hrajete Toulavou?

Hrajeme a hrajeme ji rádi. Ona se totiž dá zahrát i trošku jinak. Celý koncert mám za úkol dostat lidi do varu a u Toulavé vím, že se to stane. Ale daleko větší úspěch je, když se nám to podaří i s písničkou, kterou lidi neznají, a přesto to rozjedou. Ne protože ji slyšeli z rádia, ale protože má dobrou energii.

V jednom rozhovoru jste řekl, že období, kdy jste vydal Toulavou, hráli vás v rádiích a měl jste přes noc statisíce zhlédnutí, vám udělalo v hlavě nepořádek. Co jste měl na mysli?

Ono to nebylo jenom tím, že jsme měli statisíce views, ale bylo to i kvůli tomu, že jsem pocházel z jistých poměrů. Nikdy jsem toho moc neměl a v momentě, kdy se mi začalo dařit, přišel úspěch, finance, kontakty, sláva, i určitá „moc”. To prostě může mladému klukovi udělat v hlavě nepořádek…

Zpychnul jste?

Ne, to vůbec. Spíš bych řekl, že jsem byl divokej, že jsem s některýma věcma počítal automaticky. Ne že bych rozhazoval peníze nebo se s nima ukazoval – takovej nejsem, nikdy jsem nebyl, a nikdy nebudu. Ale prostě vám jdou všichni na ruku. Všechno je možný, nikdo vám neřekne ne.

Co na tohle vaše období říkala vaše máma?

Mamka si celkově nepřála, abych dělal muziku. Teď mě sice podporuje, ale ještě před pár

lety tomu nedůvěřovala. Na některé lidi totiž může hudební scéna působit povrchně, že je to jenom na chvíli. Mamka chtěla mít toho syna, co bude normálně pracovat, a bude mít brzy rodinu, aby mu mohla vychovávat vnoučata.

Ale ve vašem případě to byla právě ona, kdo vás vedl k hudbě, ne?

Jo, mamka mě přihlásila na zobcovou flétnu a do sboru. Zásadní zlom přišel, když mi koupila notebook, já brouzdal po YouTube, a když jsem viděl kluky, co se nahrávali, tak jsem si říkal – to je docela fajn. Proto jsem si koupil kytaru. Mamka pak přetrpěla první roky, kdy jsme s kámošema zkoušeli doma v pokojíčku a já do toho falešně krákoral. Dneska přijde i na koncert a myslím, že je pyšná.

Vaše divoké období skončilo v roce 2018, kdy se ukázalo, že máte problém s hlasivkami. Jak jste přišel na to, že je něco v nepořádku?

Tehdy jsme hráli hodně koncertů. Za měsíc jsme jich dali i dvacet devět. Do toho jsme si to celkem užívali, takže jsme měli třeba tři koncerty za den, pět koncertů za víkend, a pak jsme se opili.

Proč jste jeli v takovém tempu?

Byli jsme pod labelem a lidi nás bookovali. Ale šílené na tom bylo i to, že jsme hráli za málo peněz. Člověk se huntoval, ale hráli jsme za patnáct, za dvacet tisíc v pěti lidech, z toho ještě odvádíte procenta. Ale jelo se. Ukazovali jsme naši muziku, objeli jsme toho fakt raketu. A pak jsem začal chraptit. Našel jsem si proto foniatričku, zkušenou paní doktorku, která pracovala se známými zpěváky. Jenže zpěváci si furt na něco stěžují – furt je něco bolí, furt cítí, že jsou nemocní – takže

mi tvrdila, že to mám jenom v hlavě. Výtěry byly čistý, na vyšetřeních se nic nenašlo, ale pořád jsem se nelepšil. Když už jsem na tom byl hodně špatně, zašel jsem do Hlasového a sluchového centra na Národní třídě v Praze. Tam mi po prvním vyšetření řekli, že mám na pravé hlasivce polyp. Odehrál jsem poslední tři vystoupení a zbytek – koncerty za půl milionu – se musely zrušit.

Bál jste se operace?

Bál jsem se, že už nikdy nebudu zpívat. Fakt jsem kvůli tomu brečel, do toho jsem řešil nějaké vztahové problémy. Bylo to opravdu náročné období. Po operaci nesmíte mluvit, dorozumíval jsem se tenkrát přes Google Překladač. Byla zrovna zima, díval jsem se v obýváku na film, když ze střechy spadl obří rampouch. Hrozně jsem se lekl a poprvé nahlas řekl: „Ty vole, co to bylo?!” Poprvé od operace jsem slyšel svůj hlas. Předtím jsem měl fakt brutální chraplák a najednou jsem mluvil úplně čistě. Rychle jsem potřeboval začít něco dělat, takže jsem šel rovnou do studia a během měsíce jsem nahrál album Rub a líc.

To byla vaše první snaha se stylově odklonit od popového hitu Toulavá. Proč? Je to myslím zvláštní lidská vlastnost, že člověk po něčem touží, pak to dostane, a najednou si říká, že to vlastně takhle nechtěl, že to chce ještě trošku jinak. A mě začalo štvát, že nás poslouchá strašně moc dětí. Mně nikdy primárně nešlo o to být nejúspěšnější nebo nejposlouchanější, ale chtěl jsem mít nějaké uznání – přijít mezi svý lidi, kteří si mojí hudbu pustí, a neřeknou: „No, to je ale pro malý." Je hrozně těžké se téhle nálepky zbavit. Na albu Rub a líc jsem proto spolupracoval s Xindlem X a snažili jsme se nahrát dospě-

„Celkem jsme si vystoupení užívali, takže jsme měli třeba tři koncerty za den, pět koncertů za víkend, a pak jsme se opili. Člověk se huntoval, ale hráli jsme za patnáct, za dvacet tisíc v pěti lidech, z toho ještě odvádíte procenta. Ale jelo se. Ukazovali jsme naši muziku, objeli jsme toho fakt raketu.“

Bomber, 6 900 Kč, košile, 3 590 Kč a šortky, info o ceně u designéra, vše Ondřej Petr, www.ondrejpetr.com; kravata, Ties Planet, 560 Kč, www.tiesplanet.com; ponožky H&M, 359 Kč / 3 páry; boty Prada, 33 000 Kč; prsteny Apart, 790 Kč / kus, www.apart.cz

Bunda, info o ceně v obchodě a kalhoty, 43 800 Kč, oboje Louis Vuitton; prsten (vlevo), 790 Kč a pečetní prsten (vpravo), 990 Kč, oboje Apart, www.apart.cz

„Nejde jen o odpuštění tomu druhému, částečně to funguje i směrem k vám samotným. Chcete žít zbytek života s otázkou – udělal jsem to správně? Já jsem tátovi odpustil. Necítím zášť, ani negativní pocity. Naopak – všechno, co se mi v dětství stalo, mě formovalo, abych mohl dneska být tím, kým jsem.“

lejší muziku. Jenže už jsem měl tu nálepku a taky si dovolím říct, že vypadám poměrně mladě, takže to nemělo žádný význam. I když singl Rub a líc si nakonec starší posluchače získal. Když si dneska vzpomenu na koncert ve Foru Karlín a na lidi, kteří přišli, bylo zajímavé, že to byl průřez všemi generacemi. Je to myslím právě tím, že první album oslovilo mladé lidi, druhé ty starší, pak jsme udělali rockovější tvrdší písničky. Přišli na nás jak kluci, tak mladý holky i třicetiletý mámy na tahu. Mám tak pocit, že se pomaličku té nálepky „Sebastian – Toulavá – hudba pro malý” zbavujeme.

V roce 2024 jste se zúčastnil reality show Survivor. Byl to dobrý tah?

Já bych asi do Survivoru nešel, kdybych nezačal chodit s Ájou. (modelka a Sebastianova přítelkyně Andrea Bezděková, pozn. red.) Tomuhle showbyznysovému prostředí jsem se vždycky vyhýbal – a to jsem měl i nabídky na účast v Tvoje tvář má známý hlas. Říkal jsem si, že nejdřív chci být přece známý s naší muzikou. Ale když přišel Survivor, tak mi Ája řekla: „Běž, to ti hrozně pomůže. Lidi potřebují vidět, jaký skutečně jsi.” Takže já jsem do toho šel a byl jsem sám sebou. I když jsem měl v soutěži dobře našlápnuto a věřím, že bych se mohl dostat poměrně daleko, tak jsem se nakonec rozhodl odstoupit – kvůli rodině, kvůli mamce, kvůli tomu, co je pro mě opravdu důležité. A ve finále to byla ta největší výhra. Já jsem v Survivoru nevyhrál díky tomu, že bych byl nejlepší hráč, ale svou lidskostí. Myslím si, že lidi v dnešní době nemají interprety rádi jenom díky muzice, ale taky kvůli tomu, jací jsou. Podívejte se na Bena (Ben Cristovao) – ten nahrává spoustu písniček, je to mašina! Ale kromě toho se o něm ví, že je vegan, sportovec, dělá jiu jitsu,

a to si s ním každý okamžitě spojí. U mě si řekli jen: „Jo, to je ten s tou Toulavou.” Já jsem se vždycky držel zpátky, ani na Instagramu jsem se moc neukazoval, byl jsem opatrný. A mám pocit, že v momentě, kdy jsem začal být sám sebou, tak naše songy sice neměly taková čísla jako dřív, ale lidi si ke mně našli cestu.

Ze Survivoru jste odešel dříve kvůli vážné nemoci svého otce, se kterým jste měl dlouhodobě komplikovaný vztah. Jak těžké pro vás bylo rozhodnutí soutěž opustit?

Moje účast v Survivoru byla už od začátku složitá. Musel jsem sehnat někoho, kdo se mi postará o moje tři kočky, měl jsem starost o mamku, která na tom nebyla zdravotně nejlépe. Takže pro mě nebyl na ostrově největší nepřítel hlad nebo souboje. Pro mě byl největší nepřítel moje hlava a strach o mé blízké. Do toho přišel táta. A udělal jsem to tak, jak jsem to cítil. V reality show jako je Survivor samozřejmě nikdo nikdy neví, jak ho nakonec sestříhají. Ale udělali to, myslím si, velmi hezky, přátelsky, a díky tomu jsem mohl lidem předat nějakou zkušenost – sami se mohli zamyslet, jak by se zachovali v mé situaci. Jsem rád, že jsem do toho šel a nenasbíral jen followery, nezískal jen spolupráce, ale mohl jsem se také lidem nějak zapsat do povědomí.

Z vaší písně Pieces, kterou jste pak složil pro otce, usuzuji, že jste mu jeho nepřítomnost ve svém životě odpustil. Nebo – je odpuštění to správné slovo?

Ono nejde jen o odpuštění tomu druhému, částečně to funguje i směrem k vám samotným. Chcete žít zbytek života s otázkou –udělal jsem to správně? Neměl jsem to přeci jen udělat jinak? Takže ano – já jsem mu

„Miluju zimu, miluju snowboarding. V Liberci mám na pravé straně louku velkou jak deset Edenů, na levé straně mám sjezdovku a koukám na Ještěd. Všude to je deset minut autem. Prahu mám rád, ale když jedu autem z Letný do centra, tak to zabere i třicet pět minut. Z Liberce to do Prahy trvá hodinu.“

odpustil. Necítím žádnou zášť, ani negativní pocity. Já si naopak uvědomuji, že všechno, co se mi v dětství stalo, mě formovalo, abych mohl dneska být tím, kým jsem, a dělat to, co dělám.

V poslední době se hodně mluví o chybějícím otcovském vzoru a jeho vlivu na mladé kluky. Jak jste to vnímal vy? Chyběl vám táta? Když to trošku přeženu, tak neumím takové ty věci, co by mě jinak naučil táta – mám na mysli takové ty různé domácí práce. Neprožil jsem s tátou spoustu věcí. Ale zase o to mám ostřejší lokty, protože bez táty musíte zaujmout jeho roli. Určitě mě to poznamenalo i jinak – myslím si, že kluci, které vychovávala jenom máma, jsou jiní. Možná citlivější? Ale o to máte vyšší očekávání. Představujete si nějaký druh otcovské lásky, kterou pak očekáváte od někoho jiného, nebo o sobě vím, že jsem si vytvořil vlastní představu, jaký chci být jednou pro svoje děti. Ale ta představa se vůbec nemusí setkat s realitou.

Šeptalo se, že se po této náročné rodinné zkušenosti do Survivoru vrátíte, dokonce i s vaší přítelkyní Andreou Bezděkovou… Ale kvůli problémům s ramenem jsem musel tuto nabídku odmítnout. Stejně tak i zápas v Oktagonu. Ale s kapelou nás letos čeká sezóna nabitá koncerty, máme naplánováno čtyřicet koncertů a velké festivaly. Připravujeme desku a v květnu bych chtěl oznámit velkou novinu, která bude spojená s jejím křtem. Do toho chci zdokumentovat práci nejen na nové desce, ale i na sobě, svůj život.

Vy se v životě moc nezastavíte – jezdíte po koncertech, rád cestujete, ale vaším domovem je Liberec. Proč jste mu věrný? Já miluju zimu, miluju snowboarding. V Li-

berci mám na pravé straně louku velkou jak deset Edenů, na levé straně mám sjezdovku a koukám na Ještěd. Všude to je deset minut autem. V Liberci mám mamku i nemovitost, takže se mi nechce přesidlovat jinam. Prahu mám rád, je to extrémně hezké město. Ale když jedu autem z Letný do centra, tak to zabere i třicet pět minut. Z Liberce to do Prahy trvá hodinu. Co nesnáším na Praze je parkování, to je pro mě úplnej hejt. Já navíc nejsem městský typ. Když jsem na koncertech, tak přes týden chci mít klid. Ale s Ájou je to v podstatě nemožné, protože Ája je raketa. Ona chce pořád něco dělat. Andrea tě nenechá sedět doma. Prostě řekne: „Už tady zase ležíš. Šup do studia!” Na druhou stranu musím říct, že díky ní jsem byl v poslední době hodně aktivní. Cítím, že všechno jde správnou cestou.

Styling: Barbora Havlíková

Make-up: Dáša Kršková

Vlasy: Michal Houška / OnSy Hair Design

Asistent fotografa: Šimon Gut

Video: Vladimír Staněk

Produkce: Petr Jansa

Košile Dhruv Kapoor, 5 590 Kč, www.dhruvkapoor.com, overal Levi’s, 3 199 Kč; boty Dr. Martens, 5 190 Kč, www.drmartens.com; menší náhrdelník, 990 Kč, větší náhrdelník, 1 290 Kč a prsteny, 790 Kč / kus, vše Apart, www.apart.cz

Foto: Petr Jansa / AI

Lední hokej ještě nikdy nebyl tak v kurzu, jako právě teď. A to nejen v Česku, kam tým hokejistů do 20 let přivezl začátkem ledna z mistrovství světa stříbro, ale po celém světě. Všechny algoritmy totiž pobláznil nový seriál z hokejového prostředí, který divákům servíruje nečekanou zápletku. Ta k hokeji nově přivedla i lidi, kteří se ledovému sportu tvrdých chlapů dosud vyhýbali obloukem. I to je důvod, proč bude na hokejových zápasech během zimních olympijských her v Miláně a Cortině pořádně těsno. My vás ale rozhodně neplánujeme nechat ve štychu a máme pro vás ultimátní přehled všeho, co musíte vědět a mít, abyste naše hochy podpořili v cestě za zlatem!

PŘIPRAVIL

Petr Jansa

Ice Ice Baby!

Zleva: kašmírový rolák Stòffa, 29 140 Kč a džíny NN07, 4 614 Kč, oboje prodává www.mrporter.com; kniha Cortina D’Ampezzo, Assouline, 2 630 Kč, eu.assouline.com; hokejka HO25 Pulse Grip, Bauer, 9 299 Kč, www.bauerhockey.cz; kufr Essential Cabin, Rimowa, 18 900 Kč; boty s ovčí kožešinou Manolo Blahnik, 25 497 Kč, prodává www.mrporter.com; parfémová voda Above Us, Steorra, Aesop, 4 250 Kč / 50 ml, prodává www.ingredients-store.com; čepice Acne Studios, 3 890 Kč, www.acnestudios.com; olympijský dres české hokejové reprezentace, 2 990 Kč, prodává fanshop.ceskyhokej.cz; kniha The Story of Hockey, Sports Illustrated, 625 Kč, prodává www.amazon.com.

Spalující rivalita

Zbrusu nový kanadský seriál Heated Rivalry pobláznil celý svět a už 6. února se objeví i na českém HBO Max. Jakmile se tak stane, zaručujeme vám, že nebudete mít šanci mu uniknout. I kdybyste chtěli…

TEXT Petr Jansa

Ostré bitky na ledě, vyražené zuby a vysněný chlapský svět, kde je práce zábavou a kde si na nové Lambo vyděláte ještě dřív, než stihnete dojíst svůj kaviár. Tak si většina z nás představuje život tvrdých hochů v americké NHL. Jenže v tomhle seriálu jde o MLH a hokejisté Shane Hollander a Ilya Rozanov jsou sice tvrdí, ale někde jinde. No ano – první dva díly jsou vlastně hodně odvážným lehkým gay pornem, ve kterém hlavní roli hrají odvěcí rivalové a největší hvězdy MLH. Že už nemáte na sledování chuť? Chyba, tenhle seriál

vzniklý na základě knižní předlohy, který jeho tvůrci natočili na pouhé dvě kamery a stihli to za 36 dnů, se totiž zapíše do historie. A nebude to jen kvůli jeho kontroverzi. Ostatně, hodnocení fanoušků mluví jasně – ČSFD 87%, IMDb 9 z deseti, přičemž pátá epizoda si několik měsíců držela nejvyšší skóre v seriálové historii. Pořád nic? Ale no tak, když překousnete těch pár felací a zásunů, dostanete dost kvalitní love story, která dle reakcí všech genderů dokáže rozsekat i ty největší tvrďáky. Právě ona kombinace extrémně

heterosexuálního prostředí a vztahu dvou mužů k seriálu přilákala i ty, kteří by předtím o hokej nezavadili pohledem. A nejde jen o blížící se olympiádu, se kterou se herci hlavních rolí spojili jako členové štafety s pochodní. Už i pořadatelé květnového mistrovství světa ve Švýcarsku si všimli vyššího zájmu o vstupenky. Prostě a jednoduše – připravte se na to, že z hokeje se v následujících měsících stane módní trend číslo jedna. Vše, co potřebujete vědět, najdete na následujících stránkách.

Hlavní role dvou konkurenčních hokejistů dostali zcela neznámí herci, což produkci ušetřilo nemalé náklady. Hudson Williams (24) a Connor Storrie (24) se však během pár měsíců dostali z nuly na dva miliony followerů na Instagramu, na titulky světových magazínů a večírky slavných značek, odkud je to jen krůček k podepsání tučného kontraktu.

Knižní předloha

Šestidílný seriál vznikl na základě knižní předlohy. Ta je druhým dílem ze série nazvané Game Changers, která čítá celkem šest stejně zaměřených knih. Druhá řada seriálu, která již byla oficiálně potvrzena, tak má z čeho vycházet. Autorkou knih je kanadská spisovatelka Rachelle Reid, která po celém světě prodala na 650 000 výtisků. Zatím –šílenství, které se spustilo po premiéře seriálu, není do prodaných výtisků započítané, ale budou to miliony. Spalující rivalita se koncem loňského roku dočkala i českého překladu. Pokud tedy máte gay porno radši na papíře, máte jedinečnou možnost užít si ho v mateřském jazyce.

→ Kniha Spalující rivalita, 359 Kč, prodává www.luxor.cz

Merch vyvážený zlatem

Vy si pořád myslíte, že si děláme srandu, co? Kdepak – tohle je vážná věc. Kult kolem Heated Rivalry je tak obrovský, že merch je celosvětově vyprodaný a na eBay se prodává za neuvěřitelné částky. Ideální čas zapsat se na čekačku a kdo ví, třeba se do května dočkáte svého dresu fiktivního týmu Boston Raiders (případně Montreal Metros či New York Admirals) a během mistrovství si na tribuně užijete nějakou tu zábavu. Mimochodem, gayové a ženy tenhle seriál milují, takže se připravte, že o vás budou projeví mimořádný zájem! Bojíte se? Kdo má strach, nesmí na hokej! → Dres Boston Raiders, 3 100 Kč, prodává www.heatedrivalry.com

Poslechněte si!

Jestli v seriálu něco stojí opravdu za to, je to hudba. Ty nejlepší songy z Heated Rivalry najdete v našem playlistu. Jako bonus jsme přidali i pár osvědčených vypalovaček, které znáte z přestávek mezi třetinami, a jednu českou píseň jako poctu tomuto dílku. Není zač!

I Feel Free DILLY DALLY

+

Une journée parfaite DUMAS +

Chelsea mon amour PHILIPPE B +

Never In a Million Years ALVIN STARDUST +

Your Body NIGHT LUNCH +

My Moon My Man FEIST +

Lumière ALFA ROCOCO

All the Things She Said HARRISON

Mám rád vůni tvý kůže PAVEL VÍTEK

Playlist najdete na Spotify. Stačí načíst QR kód a o zábavu máte postaráno.

Zklidni se a oblékni

PASTU!

Kdykoliv se na ledě objeví český národní tým, je to balzám na duši. Přesto jsou to nervy a kdo je nemá ze železa, koketuje s mrtvicí. Na stadionu se o rozptýlení stará Kiss Cam, maskot nebo zpěv Sweet Caroline. Ale doma u televize? Až půjde do tuhého, vezměte do ruky nůžky, vystřihněte pár svršků a oblečte si Pastu. Proč? Vystřihovánky totiž zklidňují mysl. A až vyhrajeme, můžete svou partnerku za odměnu nechat, ať si Pastu zase svlékne. Ona bude šťastná a pro vás je to bez rizika!

Svetr Drake’s, 8 260 Kč, prodává www.mrporter.com

Kšiltovka Boston Bruins, 950 Kč, prodává www.hatstore.cz

www.mrporter.com Džíny Aimé Leon Dore, 8 989 Kč, prodává www.mrporter.com

8 989 Kč,

Kdo neplete, není Čech!

V roce 1947 zažil náš národ jeden z největších úspěchů hokejové historie. Ano, olympijské zlato z Nagana v roce 1998 i sedm titulů mistrů světa od roku 1993 tento milník dávno překonaly. Jedno se však mistrům z roku 1947 musí nechat – byli skvělí, byli první a dokázali to bez moderních vychytávek, oblečeni jen do těžkých vlněných svetrů. A zatímco hokejisté přicházejí a odcházejí, ikonické dresy zůstávají…

TEXT Petr Jansa

Historie našich hokejových dresů je starší než samotná republika. Už v listopadu roku 1908 totiž místodržitelství království Českého v Praze schválilo stanovy „Českého svazu Hockeyového“ a dalo tak zelenou nejen prvním dresům, ale i sportovní tradici, jejíž plody sklízíme dodnes. Vůbec první dochovaný dres národního týmu pochází z roku 1911 a s dnešními dresy vlastně nemá vůbec nic společného – jde o těžký bílý vlněný svetr, který má na prsou červenou nášivku s vyobrazeným bílým lvem. Dnes by v něm naši hokejisté sice udělali hodně parády, ale k vyšším výkonům by jim nejspíš nepomohl. Tehdy v něm však vybojovali zlato na mistrovství Evropy.

Nás ale zajímá jiný svetr, přesněji ten, ve kterém se českoslovenští hokejisté v roce 1947 proháněli po pražském ledním stadionu na Štvanici a se kterým se stali nejen mistry Evropy, ale poprvé v historii také mistry světa. Šlo o bezprecedentní úspěch, který navíc po prohraném zápase se Švédskem nikdo nečekal. „Byl to boj, ale konečně v neděli večer jsme mohli se všemi přítomnými zazpívat naše hymny s radostným rozechvěním, že na stožár stoupá vlajka našeho mladého národa, československého státu, který v soutěži osmi národů získal přece jen nejvíc potřebných bodů. Jsme první. Toho dne kronikář našeho hockeye zapisoval rozechvělou rukou to, v co

den před tím přestal věřit,“ zaznamenali novináři z časopisu Ruch moment, na který se nezapomíná. I když svůj text doprovodili černobílými fotografiemi, z historických pramenů dnes víme, že hvězdný tým v čele s Vladimírem Zábrodským (během šampionátu nastřílel neskutečných 29 branek) byl oblečený do modro-bílých vlněných svetrů s červeným pruhem a velkým státním znakem na prsou.

Právě repliku tohoto dresu si v rámci oslav 70. výročí slavného vítězství nechal vytvořit Český svaz ledního hokeje u rodinné pletařské firmy Kama, která neváhala rozjet pletařské stroje a vytvořila limitovanou edici tříset kusů, po které se jen zaprášilo. Vizuálně šlo o kousky velmi podobné původním dresům, ale materiál byl lehčí a prodyšnější. Přesněji řečeno –těžkou vlnu nahradila směs vlněné příze a akrylového vlákna. A jelikož o svetry byl obrovský zájem a pletací stroje již měly jasné zadání, řekli si manželé Pertlovi z Kamy, že by nebylo špatné svetry zařadit do sortimentu. Ostatně, nevztahovala se na ně již žádná autorská práva ani patenty a cesta tak byla volná.

Dnes svetry inspirované dresy československé hokejové reprezentace z roku 1947 nabízejí hned ve dvou variantách – první s velkým znakem na prsou, druhý pak s decentnějším znakem. Ještě pestřejší je pak paleta velikostí, do kterých se vejde každý.

„Ten

Robert Záruba, sportovní komentátor

Motýlek Tom Ford, 6 080 Kč, prodává www.mrporter.com

Vlajkonoš

My Češi máme tu výhodu, že na rozdíl od bratrů Slováků se honosíme vcelku jednoduchou státní vlajkou. Není proto těžké si ji pro účely fandění namalovat na tvář. Jak na to? O výběr těch nejlepších pomůcek a polopatický postup jsme požádali naši oblíbenou make-up artistku Soňu Šajdákovou, která prý fandí Čechům i Slovákům. A když už má tu paletku očních stínů se žlutou barvou navíc, je prý ochotna fandit i Švédům, pokud se naši nedostanou do finále.

1. Štětcem a bílou barvou nakreslete obrys vlajky a vybarvěte bílou plochu.

2. Štětec otřete do papírového kapesníku a zbavte se zbytků barvy.

3. Vybarvěte modrý trojúhelník a opakujte postup s kapesníkem.

4. Vybarvěte červenou část a štětec opět otřete.

5. Použijte fixační sprej. Díky němu vlajka odolá potu, rozlitému pivu i jiným nehodám.

sprej Infaillible, L’Oréal Paris, 209 Kč, prodává www.alza.cz

Na Jágra, prosím!

Krém na kudrnaté vlasy Bounty Balm, Osis+, 327 Kč, prodává www.notino.cz

Matná stylingová pasta Night.Rider, Kevin.Murphy, 580 Kč, prodává www.bezvavlasy.cz

1. Do vlhkých vlasů zapracujte krém na kudrny a nechte je volně uschnout.

2. Následně vlasům dodejte texturu za pomoci spreje s mořskou solí.

3. Na temeno použijte trochu matné pasty, abyste vymodelovali požadovaný tvar.

č. 317, Zoeva, 309 Kč, prodává www.douglas.cz

Texturizační sprej Balmain Hair Couture, 1 099 Kč, prodává www.douglas.cz

Taky se vždycky od srdce zasmějete, když vidíte fotku Jardy Jágra z devadesátek? On vás ten smích přejde. Účes, kterému odborníci říkají „mullet“ a my ostatní „vpředu byznys, vzadu party“, je totiž zase hitem. Nevěříte? Jeden z nejpopulárnějších zpěváků současnosti, Benson Boone, s mulletem úspěšně objel světové turné. A během Zlatých glóbů si tenhle účes vysloužil zvláštní cenu poroty, když se objevil na hlavách Jacoba Elordiho, Glena Powella, Patricka Schwarzeneggera, Connora Storrieho a dalších. Něco se ale změnilo. Zatímco Jarda nechával svým vlasům volnost, aktuálně se neobejdete bez stylingových produktů. Dnešní mullet je totiž mnohem více o textuře. Paletka Kryolan, 440 Kč, prodává www.makeupbrands.cz

Foto: archiv módních a kosmetických značek, Petr Jansa / AI

Bruno Munari, italský designér, autor knih o práci s papírem

TRIKOLÓRA

Přijměte naše pozvání do šatny českých hokejistů, kde je zatím klid před bouří. Už brzy se ale její zdi zaplní adrenalinem, emocemi, přátelstvím, odhodláním a také barvami. Bílá značí čistotu, červená krev prolitou vlastenci za svobodu vlasti a modrá oblohu bez mráčku – to je česká trikolóra, která je jedním z našich státních symbolů a která vypadá dobře nejen na dresech.

Kožená ledvinka, 53 450 Kč a klíčenka ve tvaru ryby (funguje jako otvírák lahví), 10 950 Kč, oboje Loewe, www.loewe.com

www.mrporter.com;

www.driesvannoten.com

Zleva: The Language of Glaciers, Imaginary Authors, 2 600 Kč / 50 ml, prodává www.silkferries.cz; L’Air des Alpes Suisses, Tauer Perfumes, 3 650 Kč / 50 ml, prodává www.vava-voom.cz; Penguin, Zoologist, 4 250 Kč / 60 ml, www.zoologistperfumes.com

Ledové ostří

Mrazivý vítr fičící ze severu štípe do tváře a na vousech se vlivem desublimace začíná tvořit jinovatka. Opodál na zamrzlé hladině jezera hrají kluci hokej, když se jeden prudce zastaví. Závan tříště skalpované ocelovým nožem jeho brusle si razí cestu do vašich nozder a její vůně projede celým tělem – rychle a nekompromisně jako skalpel. Nejprve vás ochromí ledovou svěžestí, než se vás začne zmocňovat příjemné teplo… Seznamte se s ledovými vůněmi, které budete milovat!

TEXT Petr Jansa

Každá vůně v našem má jiné složení. Jednu věc však mají společnou – jejich hlavní inspirací se staly momenty, emoce a silné lidské příběhy spojené s mrazivou zimou, krajinou pokrytou bílým sněhem a hlavně nebeským klidem, který v dnešní uspěchané a turbulentní době tolik potřebujeme.

Vzhůru k výškám

Smyšlený příběh o muži, jenž stanul sám na vrcholu hory, odkud bezpečně sleduje lavinu padající do údolí, se ukrývá ve flakónu s ilustrací ledovce od Imaginary Authors. Ačkoliv hlavní tóny vůně jsou dřevité (borovice, kašmírové dřevo) chladivou svěžest jí dodává sněhová nóta ovoněná jalovcem. Cestu zpět do údolí zalitého jarním sluncem pak mapuje parfémová voda L’Air des Alpes Suisses, kterou sestavil curyšský parfumér Andy Tauer. Na vrcholku ucítíte svěží závan levandule a jak budete sestupovat níže, v nose se vám postupně vystřídají vůně zelených pastvin prostoupených divokou lilií a hořkými alpskými bylinami, suchého jehličí s pryskyřicí a nakonec i zemitá vůně vlhké půdy. Na opačnou stranu zeměkoule, na výstup k vrcholům majestátních osmiti-

sícovek v srdci Himalájí, vás vezme ve stříbrném flakónu ukrytá vůně Creed. Pracuje s jiskřivým úvodem svěžích citrusů umocněných tóny muškátového oříšku, santalového dřeva a cedru. Adrenalin pak kompozici dodávají akcenty střelného prachu, pepře a jalovcových bobulí.

Za polární kruh

Štěkot psího spřežení, které vás zavezlo doprostřed laponské divočiny, je spolu s praskáním ohně tím jediným ruchem, který slyšíte. Všude kolem je ticho a mráz atakující hranici minus třicet stupňů se snaží proniknout skrz vrstvu husího peří a kožešiny blíž k vašemu tělu. Od jednoho z domorodců s díky přijímáte panáka absintu zrovna ve chvíli, kdy se na nebi objeví nádherná polární záře. Přesně tak voní Absinthe Boréale od Maison Crivelli, kde se muškát mísí s nahořklým pelyňkem a chladivým eukalyptem. Pouhých pár set kilometrů směrem na východ, se podobný pohled nabízí hnědému medvědovi, který se právě probudil ze zimního spánku a jeho výrazný zvířecí odér se mísí se zelenou nótou jehličnatých lesů protkaných mrazivou vůní levandule, bazalky

a máty. Že to živě vidíte? Právě touhle scénou uprostřed tundry je inspirován parfém Russian Leather od Memo Paris. Teď je však čas vydat se na moře a ocelovou přídí ledoborce si prorazit cestu věčným ledem. Cíl cesty? Island. Právě z tohoto ostrova totiž pochází rodinná parfémová značka Fischersund, kterou spoluzaložil frontman experimentální rockové kapely Sigur Rós – Jónsi Birgisson. Parfém Flotholt, jehož název značí záchranný kruh, vznikl v roce 2022 u příležitosti světového turné kapely. Jeho vůně pak našla inspiraci v mořské soli, která ulpívá na kůži a vlasech, v mořských řasách a nekonečném horizontu protkaném paprskem světla a kouřem z hořícího naplaveného dřeva. A co se děje na jižním pólu? Kolonie tučňáků císařských se právě sklání před silou nemilosrdného větru vanoucího od australských břehů. Zatímco otec neohroženě chrání vajíčko, matka se vydává za potravou. Tuhle scénku rámuje parfém Zoologist Penguin tvořený antarktickým vzduchem, ledovým akordem a jalovcovými bobulemi okořeněnými špetkou šafránu a růžového pepře. Co zůstává, je vůně pižma, mořského mechu a broušené kůže.

Stříbrné New Balance 1906 jsou to nejdivočejší, co nosím

Tahle zpráva vás na konci loňského roku nemohla minout – módní značka Arket otevřela v Česku svůj první flagship store. V Praze na Příkopě tak vyrostl módní ráj pro všechny minimalisty – dvě patra severské módy pro celou rodinu, její domov i slavné Arket Café. My měli možnost setkat se s návrhářem Erikem Schedinem, pod jehož vedením vznikají veškeré pánské kolekce.

TEXT David Hron

Návrhář Erik Schedin (46) žije ve Stockholmu. Vystudoval návrhářství na vyšší odborné škole Beckmans College of Design ve Švédsku a následně téměř 20 let pracoval v ateliérech H&M. V roce 2017 ale slavný oděvní řetězec stvořil další značku – moderní severskou destinaci pro design a životní styl, Arket. A její pánské kolekce vede od roku 2022 právě Erik. Proč by měl být váš první nákup v butiku Arket bílé tričko a modré džíny? Nakoupil by tu i Ozzy Osbourne? A proč je nadšený ze stěhování do nového domova? To vše nám oděvní designér prozradil v exkluzivním rozhovoru.

Když navrhujete novou kolekci pro Arket, na jakého muže myslíte?

Na někoho, kdo vede velmi společenský a rušný život. Pohybuje se mezi prací a rodinou, městem a přírodou. Šatník Arket je totiž směsí elegantních, ležérních a technických kousků doplněných o produkty pro konkrétní příležitosti a potřeby.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Je to směs schůzek nad inspiracemi a strategiemi a praktických debat. Velkou část dne věnuji objevování nových nápadů – prohlížím si materiály, rozpracovávám koncepty nebo si vyměňuji

myšlenky s mým týmem. Každý můj den je založen na spolupráci, hledání řešení a chytrém zvládání výzev, které se během procesu návrhu objevují. Právě tato kombinace kreativity a struktury dělá mou práci tak zajímavou a je také důvodem, proč ji mám tak rád.

Do čeho by měl v roce 2026 investovat chlap, kterému záleží na kvalitní módě?

Naše nabídka stojí hlavně na nadčasových základních kusech, které nabízíme dlouhodobě – máme několik opravdu skvělých produktů, které jsou samy o sobě perfektně dotažené. Doporučil

bych investovat do dokonale padnoucího bílého trička z bavlny s vyšší gramáží, do džínů v klasickém středně modrém odstínu, do overshirt košile z bavlny a vlny, do silnějšího pleteného svetru s kulatým výstřihem a do perfektního kabátu z vlněného twillu. Na zimu pak doporučuji péřovou bundu z recyklovaného peří, která vydrží dlouhá léta a bude vám sloužit po mnoho sezón.

V roce 2004 jste na škole jako svou závěrečnou práci navrhl bílé kožené tenisky bez jakéhokoli loga a viditelných detailů. Byly tehdy vůbec první svého druhu. Je podle vás minimalistická bílá teniska stále relevantní?

Rozhodně – řekl bych, že minimalistická bílá kožená teniska je nadčasový kousek.

Souhlasíte tedy s trendem „tenisky ke všemu”?

Hodně záleží na tom, jak je zkombinujete. Tenisky mohou skvěle odlehčit formálnější outfit. Věřím, že obuv vždy určuje celkový tón, takže když chcete jít opačným směrem a outfit naopak pozvednout, stačí vyměnit tenisky za moderní mokasíny. I obyčejné džíny s nimi hned vypadají elegantněji.

Před třemi lety server The Guardian publikoval článek „The end of the suit: has Covid finished off the menswear staple?“. O tom, zda pánský oblek není přežitek, diskutují i dnešní módní editoři a komentátoři. Je podle vás pánský oblek „mrtvý“, nebo jen prochází proměnou?

Nemyslím si, že oblek bude někdy skutečně „mrtvý“, ale rozhodně se vyvíjí. Osobně mám momentálně raději uvolněnější, ležérnější střihy. Ale na druhou stranu cítím, že tradiční, více strukturovaný oblek se vrací.

Oblečení v nabídce značky Arket působí klasicky a kvalitně, ale také velmi moderně. Odpovídá tomu i váš osobní styl?

Ano, řekl bych, že můj osobní styl je

opravdu postavený hlavně na základních, nadčasových kouscích. Pro mě je klíčové, jak jednotlivé věci zkombinujete a jak dobře padnou – právě to dělá outfit zajímavým.

Máte v šatníku něco, co by nás překvapilo – něco excentrického?

Nemám v šatníku příliš excentrických věcí. Moje New Balance 1906 se stříbrnými detaily jsou momentálně tím nejdivočejším, co nosím. (směje se)

V jednom rozhovoru jste zmínil, že vás kdysi velmi inspiroval Ozzy Osbourne, jeho styl a hudba především z období 70. let. Oblékl by se v Arketu i fanoušek Black Sabbath?

Doufám, že ano! (směje se) Myslím, že naše zákaznická skupina je opravdu široká – ať už hledáte nadčasové základní kousky, nebo něco odvážnějšího a více módního. U nás si vybere každý, i fanoušci Ozzyho.

Arket na konci loňského roku otevřel v Praze svou první českou prodejnu. Už jste ji navštívil?

Ještě jsem neměl čas se do Prahy podívat, ale opravdu doufám, že se tak brzy stane – naše nová prodejna totiž sídlí v nádherné historické budově v samotném centru města a myslím, že spojení tohoto historického domu s naší severskou DNA je skvělou kombinací.

Co vás v poslední době inspirovalo, nadchlo?

Po 14 letech se s rodinou chystáme přestěhovat do nového bytu a celý proces je pro mě obrovským zdrojem inspirace. Vždycky mě fascinovala architektura, materiály a řemeslné zpracování, takže možnost utvářet nový prostor úplně od základů má pro mě velký význam. Chci vytvořit prostředí, které bude odrážet to, kým jsme – klidné a hřejivé útočiště pro lidi, které miluji. Plánuji navrhnout a vyrobit mnoho prvků sám. Práce rukama a možnost nechat domov postupně, vrstvu po vrstvě vyrůstat v něco osobního a trvalého, má na mě hluboce uzemňující účinek.

Oversize tričko s gramáží 270 GSM, Arket, 947 Kč

STEAL HIS LOOK

Zaprcatělí velikáni, kteří tahají za nitky světových událostí. Filmové a hudební hvězdy, které dostávají luxusní oblečení a doplňky zadarmo jen proto, aby vy jste jejich outfity zahlédli na sítích a toužili je mít. Ano – i za cenu toho, že si na ně budete muset vzít úvěr. Influenceři, kteří i z aušusu dokáží udělat luxusní záležitost, po které touží celý svět, a kteří mají tu moc z neznámé značky udělat novou Pradu. Vítejte ve světě, kde nezáleží na tom jací jste, co děláte, jak při tom vypadáte, a kolik rozumu jste pobrali. Tady jde o to, jak umíte ovlivnit algoritmy!

PŘIPRAVIL Petr Jansa

Bývalý venezuelský diktátor

Vždy dával přednost klasickému byznys looku. Tmavě modrý či šedý oblek rád kombinoval s bílou košilí a červenou či modrou kravatou. Kancelářskou nudu občas rád oživil prsteny a náhrdelníky ve stylu maharádži z Patialy, které byly vyrobeny ze zlata těženého v oblasti Guyanské vysočiny na jihovýchodě Venezuely, popřípadě osázeny drahými kameny nalezenými v okolí řeky Guaniamo ve státě Bolívar. Mezi svými soukmenovci měl úspěch především díky zálibě v army oblečcích s kamuflážovým potiskem a uniformách, které taktéž doplňoval kousky ze zlata. Do povědomí celosvětové veřejnosti se však jeho originální styl dostal až díky volnočasovému outfitu, který zvolil při svém zatčení americkou armádou.

Pouzdrová sluchátka pro extrémní hlukové zatížení oceníte při bombardování svého sídla, stejně jako při přeletu vojenským vrtulníkem. Maximálně izolují vysoké frekvence, minimalizují rezonanci, a přesto umožňují vnímat řeč.

→ Sluchátka Optime III, 3M, 716 Kč, prodává www.strauss.com

Víceúčelové brýle s boční ochranou jsou ideální pro svařování, ale užijete je i při pozorování slunečního kotouče nad Brooklynem z detenčního centra MDC.

→ Brýle Welding Safety PW 68, Portwest, 118 Kč, prodává www.nejodevy.cz

Pánská flísová bunda se zipem a tepláky ze stejné kolekce jsou vyrobeny z recyklovaných materiálů. Maduro tak dal světu najevo, že Venezuela si je vědoma svého ekologického závazku a že plně respektuje Pařížskou dohodu o klimatu, k níž se v roce 2015 připojila. O pohodlí se stará flís s hladkým povrchem a volnější střih, který oceníte zejména při dlouhých cestách s nekonečnými přestupy.

→ Bunda, 2 950 Kč a tepláky, 2 450 Kč, oboje Nike Tech, Nike, www.nike.com

Pokud potřebujete působit cool a zároveň nemáte tušení, jestli nebude nutné začít utíkat, zvolte hi-tech běžeckou obuv s glamour detaily. Tu ve svých kolekcích nabízí německá módní značka Philipp Plein, kterou si oblíbili zejména excentričtí milionáři, šéfové drogových kartelů a zástupci jihoamerické mafie.

→ Tenisky Tiger Attack, Philipp Plein, 7 005 Kč, www.plein.com

Bereme ho jako fakt. Ten bílý nápis LONGINES ve spodní části obrazovky při sledování velkých závodů v alpském nebo běžeckém lyžování. Jako by se tahle

hodinářská značka pro měření času na zasněžených svazích a pláních prostě narodila. A jaké hodinky nosí na zápěstí mistr světa Marco Odermatt?

Přeci model Conquest!

TEXT Jindřich Hubený

Longines: Conquest

Hodinky Conquest jsou jednou z nejstarších ikon švýcarského velikána ze Saint-Imier, a zároveň první kolekcí s originálním názvem, kterou si značka nechala oficiálně registrovat. Dříve se totiž časomíry nepojmenovávaly výraznými jmény a hlubokými přezdívkami (natož motivačním označením, jakým je „conquest“ – dobytí). V roce 1954 se ovšem v Longines rozhodli uvést novinku, která namísto nicneříkající číselné reference (do té doby naprosto běžné) dostala tento silný a nestárnoucí název.

V nabídce značky se dnes onen původní model z poloviny padesátých let proměnil do mnoha různých reinkarnací. Menší část z nich ctí typický vintage

styl se všemi klasickými prvky, větší podíl pak tvoří velmi moderní modely, které s praotcem Conquestem sdílejí jen nepatrné procento jeho DNA. Pro všechny linie je však stále charakteristický automatický nátah mechanického strojku, jímž je osazena většina modelů, tvar ruček typu dauphine s protáhlým trojúhelníkovým základem a absence číslic.

V této nestárnoucí kolekci tak najdeme tradiční tříručky, moderní chronografy a také ryze sportovní modely HydroConquest, jež se chlubí 300 metrovou vodotěsností. Není divu, že si tuhle linii oblíbili právě vrcholoví sportovci. Provází je na jejich cestě za vítězstvím, protože dobývat ty nejvyšší

příčky sportovních žebříčků je pro ně přirozené.

Medailonek s rybou

První hodinky Conquest z poloviny padesátých let doprovázely elegantní linie a velmi tradiční vzhled. Kulaté pouzdro s průměrem 35 mm v sobě ukrývalo automatický strojek, jehož přítomnost dokazoval nápis Automatic na číselníku. Už tehdy byly vodotěsné do 50 metrů, což v té době rozhodně nebylo běžné – naopak, šlo o technickou vychytávku, která si zasloužila speciální vodní označení. Na dýnku původních modelů můžeme vidět umělecký prvek v podobě medailonku se zeleno-zlatou rybou a nápisem waterproof. Tenhle krásný

Hodinky Longines Conquest Heritage, 40mm, ocel, automatický strojek. Cena: 71 500 Kč, prodává Carollinum.

detail byl zachován až do současnosti a setkáme se s ním na tříručkových modelech Conquest Heritage. Původní modely ze 60. let dostaly i přídavné funkce, jako třeba datumovku nebo centrální ukazatel rezervy chodu, 70. léta pak ovšem přinesla výrazné estetické změny – ručky a indexy se oděly do přísných obdélníkových tvarů, hodinky byly plošší i tenčí, a medailonek s rybou na dlouhou dobu zmizel. Doba si prostě žádala jednoduchost a strohost.

Bílá síla

Moderní hodinky Conquest můžete nosit k džínům i obleku a někteří je dokonce vozí pod lyžařskou kombinézou. Právě tato ikonická kolekce je onou "vyvolenou" partnerkou nejlepších lyžařů světa. Americká olympijská vítězka Mikaela Schiffrinová i Švýcar Marco Odermatt, trojnásobný mistr světa a dvojnásobný vítěz světového poháru v alpském lyžování, patří mezi zářící hvězdy a také ambasadory značky Lon-

gines. Ta je s rychlostí a adrenalinem na černých sjezdovkách spojená už od roku 1924, kdy byla poprvé partnerem a časomírou lyžařského závodu v Saint-Imier. Spolupráce s FIS, Mezinárodní lyžařskou federací, začala nedlouho poté v roce 1937. Toto partnerství stále trvá a za ta léta se posunulo do absolutních rozměrů. Longines je partnerem a časomírou všech světových závodů a posouvá hranice měření na hranice možností.

Dnes tak fanoušek zimních sportů může vidět srovnání dvou lyžařů vedle sebe v aktuální rychlosti na konkrétním úseku, výsledky ukazují místo zrychlení i maximální rychlost. Kolem každé trati, která má ambice stát se oficiální sjezdovou FIS, vede speciální optický kabel a lyžaři mají na botě připevněný snímací čip, který monitoruje desítky údajů a informací. Tým časoměřičů Longines doprovází celou tour světových pohárů jak v alpském, tak i běžeckém lyžování a jsou zodpovědní za rychlost a správnost výsledků. Mož-

Tým časoměřičů

Longines doprovází celou tour světových pohárů a to jak v alpském, tak i běžeckém lyžování.

ná si řeknete, že tohle už s mechanikou v náramkových hodinkách nemá nic společného, ale právě rozvoj měření, využívání speciálních materiálů a překonávání hranic možného je něco, co ke značce Longines už odjakživa neodmyslitelně patří.

Moderní doba

Vraťme se ale k hodinkám Conquest. Ty si líbivý retro vzhled zachovaly v podlinii Heritage, ve které si můžete vybírat mezi 38mm a 40mm modely v oceli. Možnost volby pak máte i mezi koženým řemínkem či ocelovým tahem. Nejširší řadu, co do počtu modelů, tvoří Conquest s barevnými číselníky, na nichž se pastelové barvy střídají s bestsellery v tmavě zelené a modré. Pořídit si je můžete v jedné ze čtyř velikostí pouzdra (30, 34, 38, 41 mm) a také zdobení – dámské modely mají diamantové indexy či dokonce celodiamantovou lunetu. Linie Conquest Classic má o něco jemnější

vzhled a oblejší tvar pouzdra, zároveň jde o ryze dámskou podkolekci, která nabízí jen quartzové strojky. Mezi muži momentálně vítězí mechanické modely Conquest Chronograph, výrazné 42mm automaty s keramickou lunetou, stopkami s kontrastními subčíselníky. Jejich vzhled a dynamika je natolik uhrančivá, že si získaly popularitu i mezi sjezdaři. Není divu, že se právě s chronografy setkáme v limitovaných lyžařských edicích, které značka vydává jen při velmi speciální příležitosti. Poslední limitka v počtu 2025 kusů byla uvedena loni na mistrovství světa v alpském lyžování v Saalbachu. Hodinky Conquest Chrono Ski Edition se šedým číselníkem a červenými detaily byly sice brzy vyprodány, dalších osm referencí ale v kolekci seženete docela bez problémů. Jednu z těch nejhezčích se zlatým číselníkem nosí na zápěstí moderátor Libor Bouček a nutno říct, že mu sluší stejně, jako světovým olympionikům.

Velká norková loupež

Přidejte se spolu s námi k celosvětovému pátrání po unikátním luxusním norkovém kožichu značky Fendi, který byl naposledy spatřen 17. ledna 2026 v business salonku společnosti Finnair na letišti Vantaa v Helsinkách, a pomozte vyřešit tento hororový příběh, který se opravdu stal!

PŘIPRAVIL Petr Jansa

Máte rádi detektivky? Jste muži z Česka, jistě že máte! A jelikož to dobře víme, připravili jsme pro vás detektivní hru sestavenou na základě skutečných událostí. Dáme vám časové schéma, přidáme pár indicií, podle kterých byste hledaný předmět mohli lépe identifikovat a necháme vás v klidu pracovat. Vítěz naší hry, který odhalí pachatele, získá dobrý pocit. Detektiv, který kožich skutečně najde, získá od poškozené finanční odměnu. Jste připraveni?

POŠKOZENÁ

Jméno a příjmení: Věra Komárová

Věk: 50

Povolání: spolumajitelka značky DERMACOL

Titul: 158. nejvlivnější žena v Česku

UKRADENÝ KOŽICH

Značka: Fendi, design Karl Lagerfeld

Materiál: norková kožešina

Barva: černá / červené, zelené a bílé detaily

Odhadovaná cena: 1 000 000 Kč

Zvláštní znamení: Na límci ušpiněn

nesmazatelným make-upem značky Dermacol

INDICIE K IDENTIFIKACI

1. V kapse kožichu se nacházela rtěnka Hyaluron Hysteria od Dermacol.

2. Na kožichu mohla ulpět vlákna koňské hřívy z koně Gerryho, který patří poškozené. Nutný rozbor DNA!

3. Mince, které se mohly nacházet v kapse kabátu: poškozená se vracela z Japonska.

4. Vzorek parfému Dermacol Mon Amour – může posloužit jako pachová stopa. 1

ČASOVÁ REKONSTRUKCE

6:03 Poškozená Věra Komárová vstupuje do letištního salonku Finnair.

6:08 Kožich značky odkládá na věšák v rohu místnosti.

6:15 Poškozená se věnuje čtení zpráv na svém mobilním telefonu.

8:40 Komárová odchází na toaletu.

8:50 Kožich zmizel ze svého stanoviště.

8:58 Poškozená nahlašuje obsluze salonku zmizení předmětu.

9:38 Přichází letištní ochranka, se kterou poškozená sepisuje svědectví.

ÚKOLY PRO VÁS

1. Zjistěte, kdo byl s poškozenou v salonku.

2. Na sociálních sítích dohledejte majitele identického kožichu.

3. Vyslechněte svědky a ověřte jejich alibi.

4. Konfrontujte podezřelé.

5. Zanalyzujte výpovědi.

6. Zajistěte co nejvíce kožichů a s pomoci indicií proveďte pachové, vizuální a DNA testy.

Motor: spalovací W16, objem 8.0 litru

Výkon: 1600 koní

0–100 km/h: 2,2 sekundy

Max. rychlost: až 483 km/h

Cena: nejvyšší možná

→ Více na www.bugatti.com

Více na www.bugatti

Včera je dnes, zítra neexistuje

Nostalgie dožene každého všude. S nadšením vyhlížíme návraty starých filmových hrdinů, znovu kupujeme milované videohry remasterované do vyššího rozlišení a někteří jsou ochotní utrácet miliony za staré poršáky s novými podvozky, pohony či interiéry. Při honbě za starými dobrými časy jsme ochotni obětovat vše, ale v případě tovární jednorázovky Bugatti F.K.P. Hommage se někdo odhodlal přetočit ciferník o dvacet let, ať to stojí, co to stojí. Unikátní edice, jejíž iniciály odkazují k Fernandu Karlu Piëchovi, tehdejšímu kápovi Volkswagenu, který si vývoj Veyronu prosadil, je nikdy nerealizovaným faceliftem Veyronu. Štíhlejší linie, LEDkové štěrbiny vpředu a ještě luxusnější interiér jsou ale jen prvním dojmem. Pod kapotou se skrývají útroby z Chironu SuperSport a tedy i 1600 koní. O tom, že čas je relativní, vás přesvědčí i na míru vyrobené palubní hodiny Audemars Piguet, jejichž neokázalá přítomnost naznačuje, že za tuhle výpravu proti směru dějin dal někdo nikoliv desítky, ale stovky milionů korun. Bravo!

TEXT Václav Rybář

Thorovo kladivo srší blesky

Evropský bestseller a sen mnoha rodin sází při elektrifikaci značky na stůl mimořádně silné trumfy. Nové Volvo EX60 tak má potenciál poslat k dobíjecím stanicím tisíce váhajících řidičů.

TEXT Václav Rybář

V druhé polovině ledna představila švédská automobilka svůj nejnovější počin, který se pořádně rozjel a už teď ujíždí konkurenci – minimálně dojezdem a samozřejmě i bezpečností (EX60 je prvním modelem s novými multiadaptivními bezpečnostní pásy).

Co zaujme na první pohled? Minimalistický design zvenku i zevnitř a spousta hravých detailů i tradiční skandinávské úspornosti. Prostě klid i síla.

Škarohlídy, kteří při každé příležitosti neváhají vytáhnout z rukávu informaci, že automobilka má čínského vlastníka,

určitě potěší, že tahle plně elektrická „šedesátka“ je od základu navržena i vyrobena v Evropě. Starý kontinent má ostatně v hledáčku už od první myšlenky, protože chce přesvědčit zákazníky bestsellerové XC60, pětimístného rodinného ideálu, aby přezbrojili na technologie budoucnosti. EX60 je zásadním střípkem mozaiky. Zatímco EX30 je neuvěřitelně návyková a hravá kapesní raketa, která však většinou zastává roli druhého či třetího auta v domácnosti, a vlajková EX90 je vyhrazena pro nejmajetnější a nejnáročnější okruh

Volvo EX60

Motor: elektrický RWD a AWD

Výkon: 370 - 680 koní

0–100 km/h: 5,9 - 3,9 sekundy

Dojezd: 620 - 810 km

Cena: od 1 562 000 Kč

fanoušků značky, elektrická „šedesátka“ má ambice mnohem větší. Jedná se o první vůz Volvo z nejžadanější kategorie středně velkých SUV, který vstoupí do největšího globálního segmentu elektrických vozů, což automobilce umožní výrazně rozšířit pole působnosti a zvýšit její podíl na trhu elektromobilů.

Už proto musí všechno klapnout napoprvé. Severský design, který si na silnici s ničím jiným nespletete, dobře funguje na první signální. EX60 s charakteristickým nosem bez mřížky chladiče slibuje zelenou budoucnost, ale zároveň nese DNA značky – neokázalý luxus, všudypřítomné bezpečí a snaha být o krok před vámi a plnit každé přání. Schválně, jestli dovede Volvo EX60 vytušit vaše troufalé požadavky. Dojezd srovnatelný se spalovací verzí, ultrarychlé nabíjení, za volantem bezpečí, ale i trochu té zábavy. Ale zajisté, řeklo kouzelné sluchátko a na úvod přináší na český trh hned tři motorizace.

Ta základní (P6 Plus) začíná na půldruhém milionu a nabídne pohon zadních kol s dojezdem 620 km a vý-

konem cca 370 koní. To je dynamika, která by měla plně dostačovat průměrnému řidiči, ale když si pár desítek tisíc připlatíte, získáte verzi P10 Plus, která k pohonu všech kol servíruje plus minus 500 koní s mírně zvýšeným dojezdem 660 km a kvapíkem na stovku pod pět sekund. Vrchol nabídky pak představuje P12 Ultra se 680 koňmi a extra dojezdem 810 km díky obrovské 112 kWh baterii, která je pro lepší jízdní vlastnosti a úsporu hmotnosti integrována přímo do karoserie vozu. Nemusíte se bát dlouhého čekání u nabíječky, díky 800V architektuře je EX60 schopné během 18 minut doplnit až 70 % (z 10 na 80 %) dojezdu, přičemž na baterii a její komponenty poskytuje Volvo systémovou záruku v délce 10 let. Zmíněná Ultra verze má zrychlení z nuly na sto za 3,9 sekundy, což je z říše čísel, na něž jsme dřív byli zvyklí spíš u supersportovních vozů. Cenově se přitom vejde pod dva miliony a v její bohaté výbavě nechybí prémiové audio Bowers & Wilkins (nabízí reproduktory ve všech opěrkách hlavy, včetně

těch zadních), panoramatická střecha z elektrochromatického skla, která se zatmaví jedním dotykem obrazovky, kamerový systém s 360° zobrazením nebo rozšířené parkovací asistence apod. Nová platforma SPA3 je vůbec plná technologických novinek včetně integrovaného asistenta Google Gemini s umělou inteligencí, který se neustále učí nové věci.

Ale abyste si nemysleli, že nová éra Volva je jen a jen o suchých číslech, vězte, že baterie integrovaná přímo do podvozku prý výrazně zvýší tuhost vozu, stejně jako zadní nosná část, která je vyrobena z jednoho kusu hliníku novým procesem zvaným megacasting. Obojí by mělo výrazně přispět k jízdnímu komfortu a v kombinaci s velkorysým výkonem všech představených variant bych se nebál mluvit i o příslibu nějaké té jiskry za volantem. Ačkoliv je Volvo EX60 primárně cílené na rodinné ježdění, příkladná dynamika a ochota vystoupit z řady mohou automobilce přihrát kromě starých známých i řadu úplně nových zákazníků.

Slaví nesmrtelní narozeniny?

Mercedes-Benz W123 je ikonickým nesmrtelným éčkem, které se novinářům potichu představilo v lednu 1976. I po padesáti letech zůstává dost možná nejdůležitějším modelem, který kdy německá automobilka postavila.

TEXT Václav Rybář

Slavné „piáno”, jak se mu podle tvaru zadního víka kufru přezdívalo, chtělo být jen dalším spolehlivým vozem z produkce třícípé hvězdy. Jenže němečtí inženýři někde udělali chybu. Snažili se tak moc, že postavili nejnerozbitnější auto na světě. Mercedes, který odmítá vypustit duši a i po půl století oslovuje svým nadčasovým designem, přívětivým interiérem a nesmrtelnou technikou další a další majitele. Vyráběl se pouhých deset let, ale zastínit ho nedokázal ani podobně úspěšný a legendární W124, další éčko s tuhým kořínkem, které přišlo hned po něm v půlce osmdesátých let. Tehdy prostě mercedesy platily za nejlépe přeinženýrovaná auta na trhu. Z dnešního pohledu, kdy je technika plná s odpuštěním kurvítek, to zní skoro jako korporátní omyl. Fachmani si nedali schůzku s markeťáky a postavili auto, které už nikdy nikdo nemusí nahradit. W123 s dieselem ochotně jezdí na cokoliv a coby vozy taxislužby v německých metropolích obkroužily podle ukazatele kilometrů na budících palubní desky celou planetu třeba desetkrát nebo patnáctkrát. Ani půl milionu kilometrů však pro tyhle dělníky silnic neznamenal konečnou.

Postavilo se jich skoro tři miliony kusů – od nenápadných sedanů s vděčnými diesely, přes elegantní kupé se silnými šestiválci, až po raritní prodloužené limuzíny. Těch čtyřdveřových „obyč” aut bylo zdaleka nejvíc (téměř 2,5 mi-

lionu), nejčastěji s označením 240D. Jakmile je taxikáři a fleetoví zákazníci v západní Evropě ojezdili, putovaly nikoliv do bazarů se stočenými kilometry, ale hrdě svůj nájezd prezentovaly na novém kontinentě. Nizozemci, Němci, Belgičané, ti všichni je ve velkém vozili na lodích do Afriky, kde o ně byl obrovský zájem. W123 měl spolehlivý motor, nebyl vybíravý na palivo, v případě potřeby ho bylo možné snadno opravit, ale především měl mimořádně schopný a přitom pohodlný podvozek. Na silnicích Maroka či Sudánu staré mercedesy absolvovaly další stovky tisíc kilometrů a našly mnoho spokojených řidičů taxi i jejich zákazníků. W123 tu pro jeho schopnosti přezdívají „Merci Dix” –Děkuji desetinásobně, my bychom asi řekli spíš nastotisíckrát. Investice do ve své domovině již neprodejné ojetiny se africkým zákazníkům v tolika násobcích možná skutečně vyplatila. Tamní vlády se snaží nesmrtelných taxíků zbavit a nabízí jejich řidičům štědré dotace. Mnozí z nich se nechali zlákat, ale v nových autech smutně vzpomínají na staré pořádky a německý ordnung, který už se jen tak nevrátí.

Kdyby se vám po nich zastesklo, na německém trhu je relativně zachovalých 240tek ještě pořád dost. V USA už tyhle padesátníky nejrůznější dílny skupují, oprašují a pak se nostalgikům prodávají s velkou přirážkou. U nás zatím můžete získat originál za hubičku, tak dlouho neváhejte.

Výroba: 1975 – 1986

Výkon: 60 – 185 koní

Max. rychlost: až 200 km/h

Délka: 4 725 mm – 5 355 mm

Šířka: 1 786 mm

Výška: 1 435 mm

Rozvor: 2 795 mm

2026: Vesmírná odysea

Představte si, že vzduchem pošlete fotku svého mrtvého pradědečka do rámu na zdi. Skutečnost, že se v něm fotka zobrazí a vypadá sakra dobře, asi nikoho nepřekvapí. Nojo! Jenže tahle fotka se začne hýbat, mluví a… No ano, díky integrované AI si s vámi začne povídat! Bizár? Určitě, ale stejně bychom tuhle vychytávku od VinaBot chtěli.

A nejen ji! Seznamte se s technologickými novinkami z CES 2026!

TEXT Václav Rybář

Smartlet Watch Band

Bohatí lidé často musí řešit problémy, které (si) sami způsobili. Máte rolexky, kterými se chcete pochlubit, ale zároveň se nechcete vzdát údajů z Apple Watch, i když se za ně v lepší společnosti trochu stydíte? Někdo zkouší nosit hloupé-drahé a chytré-dostupné hodinky každé na jedné ruce. Díky Smartlet je ale můžete mít na jednom zápěstí na hybridním “obojku”, který je uzpůsoben pro všechny rozměry a výrobce. Titanová verze vyjde na 14 500 Kč, standardní „jen“ na 8 200 Kč. → Více na www.smartlet.io

02

Lego Smart Play

Trendy se mění, technologie přicházejí a odcházejí, ale Lego zůstává. Hranaté, plastové a stále neodolatelné, bez ohledu na věk, protože legendární stavebnice nabízí něco pro fandy filmů, architektury, sportu, umění, zkrátka čehokoliv, protože zasáhne i ty, co prostě jen chtějí vysypat krabici nesourodých dílků a nechat plynout fantazii. Teď budete experimentovat ještě víc, protože na letošním CES představilo Lego tzv. systém SMART Play, který zahrnuje chytré kostičky, chytré figurky, chytré všechno. Kostka SMART Brick o rozměrech 2 x 4 je vskutku revoluční novinkou. Má vestavěný akcelerometr, který rozezná, jak se pohybuje ve vzduchu, a podle toho reaguje rozsvěcováním a blikáním v různých barvách. Její chování lze měnit s pomocí SMART tagů a SMART minifigurky na ni pak i různě reagují. V Americe už kostičku prodávají jako součást tří stavebnic Star Wars, nejlevnější za 1 450 Kč.

→ Více na www.lego.cz

03

Lollipop Star

CES vždy přichází s řadou bizarních nápadů a slepých uliček. Lollipop Star klidně může být jedním z nich, ale na stánku tohoto technologického výkřiku bylo plno, protože jste si tam mohli zadarmo brát testovací lízátka. Ano, tenhle produkt skutečně vypadá a chutná jako lízátko, které strčíte do pusy, zakousnete se a vaši spodní čelist rozvibrují beaty, které se dostanou až do vnitřního ucha. Dostanete tak písničku, její unikátní příchuť (Akon chutná po borůvkách) a jakmile “dolížete”, je hotovo. Jednorázový zážitek za dvě stovky, který je soukromým koncertem “teď a tady”, neopakovatelným, nepopsatelným a návykovým. Trendy vynález pro tiktoky GenZ, po němž za pár měsíců neštěkne ani pes? Nebo možná ideální marketingové tintítko pro hudební hvězdy a labely? To ukáže až čas. I tak se ale radši zapište na čekačku.

→ Více na www.lollipopstar.com

Jørgen Vig Knudstorp, bývalý CEO Lego Group

Brolan ClearX

Ještě před deseti lety fungoval v Praze pan Grivalský, poslední příslušník svého cechu, co leštil na ulici boty s úsměvem a rozdával při tom historky. Dříve zcela běžné povolání ve velkých městech, kde člověk ve svých lakýrkách často šlápnul do něčeho nevalného a potřeboval před vstupem do kanceláře tzv. reprezentovat. Ze stejného důvodu mívají v hotelích mechanické čističky, kdy vám rotující kartáč zbaví obuv alespoň základní uliční šmíry. Ale co když máte epesní sbírku kecek ve světlých barvách a bojíte se podzimu a zimy jako čert kříže. Co s nimi, když venku číhá tolik nebezpečných substancí. Chytrá krabička ClearX vám boty citlivě vypere (vystačí si s pouhým litrem vody), vysuší a dokonce i dezinfikuje. Má v databázi stovky tisíc bot, včetně jejich materiálů, takže vždy vybere nejvhodnější proces. Stačí vložit boty a hodit starosti za hlavu. Tahle věcička zatím není v prodeji. Až bude, měla by stát zhruba 16 500 Kč. A to ujde. → Více na www.brolan.shop

Clicks Communicator

Před dvaceti lety mělo BlackBerry na trhu s mobilními telefony veliký podíl. Pro kancelářské krysy to nebyl telefon, byl to komunikátor. S integrovanou plnohodnotnou klávesnicí šlo o počítač do kapsy. Jenže pak přišel iPhone a éra chytrých telefonů. Pár výrobců to ještě zkoušelo (BlackBerry stihlo vstát z popela a znovu zkrachovat. Dvakrát), LG na své dlouhé telefony nabízelo přicvakávací klávesnice, ale všichni až na pár nostalgiků si prostě zvykli na dotykové klávesnice v displeji. Těch pár zpátečníků teď ale zkouší oslovit startup Clicks se svým Communicatorem. Telefon za 12 400 Kč s veskrze průměrnými parametry, ale také s ergonomickou klávesnicí, solidním foťákem a umělou inteligencí, která datlování do klávesnice ještě víc usnadní. Dáte světlým včerejškům ještě jednu šanci?

→ Více na www.clicksphone.com

„Nevěřím na psychologii. Věřím na dobré tahy!“

Bobby Fischer, mistr světa v šachu

InMotion P6

Nejrůznější kurýry, co na unicyclech zdolávají více či méně úspěšně pražské ulice (pár rozsypaných donášek na kočičích hlavách už jsem viděl), lze potkávat v centru často. Jedou silnicí, nesilnicí zhruba třicítkou, nervózně kličkují mezi chodci, zvířenou a patníky a vzbuzují v očích okolí děs kombinovaný s obdivem. InMotion jim do nového roku nadělil “Ferrari” mezi jednostopými stroji, protože P6 s historicky nejvyšším nabíjecím výkonem i výdrží disponuje také největší dynamikou. Kolik tipujete, že je na podobném stroji tzv. o život? Padesát, šedesát, osmdesát? Chyba lávky, tenhle trhač asfaltu za 103 000 Kč umí až 150 km/h. To není překlep, skutečně můžete s touhle mašinou dostat na dálnici pokutu za rychlou jízdu. Pokud to tedy přežijete, protože na ni doslova klečíte nebo stojíte a jste vydáni na pospas interní vyvažovací mechanice. Ano, při tomhle kvapíku se štěstím zdoláte nájezd, ale devadesátkou se prý dá na InMotion jet klidně dvacet minut v kuse a z nuly na městských 50 km/h to umí za 1,9 sekundy!

→ Více na www.inmotionworld.com

SenseRobot Chess

Všimli jste si, že čím dál méně lidí ovládá šachy? Možná ještě zvládnou Sázky a dostihy, nebo Člověče nezlob se… Ale královskou hru s promyšlenými tahy, kde to není o štěstí, nýbrž o šroubování mozkových závitů, si s vámi dnes dobrovolně zahraje jen málokdo. Samozřejmě se můžete přihlásit do šachového klubu, nebo zkusit najít spoluhráče na síti. Společnost SenseRobot nicméně nabízí i další řešení. Za krásných 20 500 Kč vám domů pošle robota, který se proti vám posadí na stůl, podívá se vám zpříma do očí a začne vás trénovat, nebo vás vyzve na souboj. Tahy dělá vlastní rukou a v “hlavě” má stovky naučených partií, které dají zabrat nováčkovi i velmistrovi s ELO 3200.

→ Více na www.senserobotchess.com

Dokumentarista a popularizátor přírody Prokop Pithart (29) ve svém seriálu Úlet

ukazuje, co všechno o ní ještě nevíme. Na svých výpravách odhaluje nejen fascinující příběhy z divočiny, ale i velká dramata, která se nám odehrávají přímo pod okny – od orlí pranice po krádeže stavebního materiálu mezi stehlíky. Proč je pro něj jízda autem důležitý kreativní proces? A bez čeho přírodovědný influencer neopouští garáž?

TEXT David Hron

Hilux, holiny a dobrodružství

Co ve vás probudilo tak silný zájem o přírodu?

Většina dětí je na přírodu napojena od narození. Čili každý z nás má k přírodě vztah, ale výchovou, často i školou jsme od ní odtahováni, až se postupně stává jenom takovou kulisou. Naštěstí u mě sehrálo významnou roli prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, stejně jako přírodovědný oddíl a moji rodiče. Táta je biolog, z přírody je nadšený a dobře ji zná. Také pro mě bylo zásadní, že mi nikdo neříkal, že bych se měl přírody štítit. Naopak bylo v pohodě, když jsem lezl po stromech nebo se umazal od bahna. Zároveň jsem musel pracovat kolem domu. A když jsem nepomáhal, prostě jsem se toulal. Díky tomu jsem si fascinaci přírodou uchoval. Později se pro mě příroda stala i jistým útěkem. Pocházím z velmi hodnotícího prostředí, kde byl člověk vždycky málo – vždycky bylo potřeba být víc, být

dospělejší, intelektuálnější. A příroda je obecně nehodnotící prostředí, oproštěné od těch nepřiměřených nároků na dítě. (Prokopův otec David Pithart je hydrobiolog, dědeček Petr Pithart je právník a bývalý předseda vlády České republiky, pozn. red.)

Při natáčení se občas musíte brodit bahnem, hodiny čekat na zvíře... Stojí vám to za to?

Já mám hodně bujnou fantazii, takže ta představa, že se natáčení povede a co se během něj asi tak stane, mě v tom krytu dokáže udržet opravdu dlouho. Třeba orli byli můj dětský sen. Už jako malý jsem se je snažil vyfotit, ale vůbec mi to nešlo. Dělal jsem začátečnické chyby a orli mě pokaždé odhalili. Poprvé se mi to podařilo až po dvacítce. To napětí a nejistota, jestli se to povede, mě na tom hrozně baví. Zároveň je ale natáčení zvířat drsné v tom, že

stojí obrovské množství času a úsilí. Je k tomu potřeba také technika, která není levná, a pak se musí natočený materiál zdlouhavě stříhat.

Už jste v náročných podmínkách o nějaké technické vybavení přišel?

Ano, ale ne kvůli tomu, že by mi něco zmrzlo. Spíš proto, že jsem zbrklý. Takhle jsem třeba kolegovi utopil infrakameru, když jsem se v noci snažil natáčet kuňkající kuňky a celé mi to spadlo do vody. Když jsem v procesu, je hezké světlo a do toho něco uvidím, úplně se ponořím do práce a chvátám. V tu chvíli občas zanedbám péči o techniku. Takže ano, občas se mi něco takového přihodí.

Jaké živočišné druhy jsou u vašich fanoušků nejpopulárnější?

Paradoxně to jsou ty, které jsou lidem důvěrně známé, tedy často všechna

zvířata vázaná na lidská sídla. Vlaštovky, rehkové, čápi, zkrátka to, co člověk zná z vlastní zahrady. Orlům jsem věnoval celý týden, ale když natočím co mi lítá na zahradě, v podstatě pod okny – včely, motýly, opylovače – přitáhne to mnohem víc pozornosti. Lidi na tom baví souvislosti: že jim vysvětlím, proč tato zvířata v daném prostředí žijí, proč se chovají tak, jak se chovají, a že jim informace podávám srozumitelnou, přístupnou formou.

Máte jako přírodovědný influencer i nějaké hejtry?

Samozřejmě. Opravdu ošemetné je pouštět se do myslivců. Nechci je všechny házet do jednoho pytle, ale část z nich se nechová dobře. Často máme pocit, že pytláctví se děje někde v Africe, ale reálně se odehrává skoro v každém druhém lese za naší vesnicí. Jsou tu lovci, kteří si pořizují drahé zbraně, pronajímají si za velké peníze atraktivní honitby a jdou cíleně třeba po rysech, které chtějí ulovit jako trofej. Tahle banda je opravdu nebezpečná. A i když udělám decentní video – třeba že jsem na vypuštěném rybníce, který mám pronajatý, sesbíral spoustu vystřílených patron a upozornil na to, že by si to myslivci měli po sobě uklízet – okamžitě jsem dostal hejt. Že jsem zelený vykuk, že se nám myslivci starají o přírodu a že za úbytek zajíců mohou dravci, ne myslivci. Odpověděl jsem jim, ať mi řeknou jediný rozumný důvod, proč by ty patrony měly v přírodě zůstávat, proč se tam mají jen tak válet, v čem je to přínosné. V tu chvíli samozřejmě celá diskuze utichla.

Myslíte, že vaši práci zná i Petr Macinka, nový ministr životního prostředí? Dříve jsem pro Ministerstvo životního prostředí natáčel sérii videí o ochraně přírody, takže je to možné. Rozhodně ale nesouhlasím s tím, co chce všechno bořit. Je směšné, že lidi, kteří se starají o přírodu, Macinka nálepkuje jako šílené ideology, ale sám se chová jako demagog, a chce zrušit opatření, která

nám jsou opravdu prospěšná. Například v Čechách žijí lidé, kteří jsou postiženi erozí. Mají doma připravený kýbl a holinky, protože po každém slejváku jim bahno z pole nateče na zahradu a do sklepů. S erozí tedy musíme něco dělat. Jen v roce 2024 jsme přišli o více než dvacet milionů tun půdy. Úklid bahna ze silnic a z obcí stál čtrnáct miliard korun – což platíme my, daňoví poplatníci – a hodnota odplavené zeminy je zhruba čtyři miliardy. Přesto pan Macinka navrhuje erozní vyhlášku zrušit, protože ji zemědělci a velcí agrobaroni berou jako šikanu.

Jak s tím můžete bojovat?

Když tvořím videa, snažím se navozovat dialog, neútočit, vysvětlovat věcnými argumenty. Doufám, že pokud lidé z tábora pana Macinky uvidí moji tvorbu, tak nebudou mít pocit, že je chce ochranář přírody zničit. Někteří z nich totiž skutečně mohou mít strach, že jim Green Deal vezme auta, která potřebují, protože bydlí na vesnici, je to pro ně hlavní dopravní prostředek,

a bojí se, že je někdo bude nutit kupovat si drahé elektroauto. To je skutečná dezinformační kampaň. A většina lidí, která volí Motoristy, ani neví, co Green Deal znamená. Jen věří tomu, že je to celé špatně. Já je nechci odsuzovat.

Myslím si, že spousta z nich může být opravdu frustrovaných a mít pocit, že ochranáři dělají věci proti nim, aby jim škodili. Já se snažím být pokorný a jejich frustraci chápat, především ale uvádět věci na pravou míru a nešířit dezinformace, jako to dělají Filip Turek s Petrem Macinkou.

Co teď máte v plánu natočit?

Trápí mě, že v jižních Čechách je problém s pytlačením rysů. Tak bych se možná pokusil rysa natočit. Je to asi utopie, protože spatřit ho v přírodě je opravdu těžké. Ale když si na něj dokáží počkat myslivci nebo trofejní lovci, tak bych se o to mohl pokusit i já a ukázat, jak je to úžasné zvíře – jak prospěšné je pro ekosystém, vysvětlit jakou má roli, proč se ho fakt nemusíme bát.

Čím teď jezdíte?

Jako ambasador Toyoty mám zapůjčený Hilux a musím říct, že je to skvělé auto. Nedávno jsem s ním stěhoval dřevo, když jezdíme na tábory, naložím ho až po strop, a odvezl jsem v něm i čtyři mladé berany.

První auto?

Škoda Octavia CNG – moje první služební auto u Pražské zvířecí záchranky.

Aktuální stav tachometru?

60 000 km

Nejoblíbenější trasa?

Třeboň – Novohradské hory. Prostě jízda krajinou jižních Čech, kde jsem vyrostl.

Jakou funkci by mělo mít vaše vysněné auto?

Strašně by se mi hodil stan na auto.

Bez čeho se v autě neobejdete?

Nůž Leatherman

Maskovací kryt a látky na pozorování zvířat

Japonská lopata na odhazování sněhu

Holínky

Co v autě posloucháte?

Radiohead / Interplanetary Criminal / Little Simz / Podcast

Podhoubí / Podcast 2050 / ticho

Divoké večírky, jaké jinde nezažijete, slavné filmové lokace, kde se z vás lusknutím prstu stane James Bond, ale také rajské pláže, příjemný klídek, nejlepší pad thai na světě a autentické Thajsko. Abyste tohle všechno zažili, nemusíte nutně procestovat celou tuhle zemi v jihovýchodní Asii. Stačí vám jediný ostrov a jeho okolí. Phuket je zkrátka výjimečně rozmanitý a dovolená tam může vypadat pokaždé jinak. Sestavte si z našich tipů takovou, která se nejlépe trefí do vašeho vkusu a na kterou budete dlouho vzpomínat.

TEXT Zdenka Tomis

Sběratelem zážitků

Jediný ostrov, a stejně tu může každý váš den vypadat úplně jinak. Odpočinek tu střídá dobrodružství, duchovní zážitky zase hříšné turistické atrakce. Co vám ale Phuket může slíbit opravdu každý den, to je skvělé jídlo, průzračné moře a unikátní příroda.

Nejkrásnější pláže

7.8755277, 98.2757654

First things first, takže kde na Phuketu najdete ty slavné thajské pláže jako z pohlednice? Je dobré vědět, že Phuket není žádný opuštěný ostrov, je naopak poměrně živý. Vůbec nejrušnějším letoviskem je Patong s jeho slavnou Patong Beach. Pokud ale chcete zažít pořádný prázdninový kýč, musíte se vydat jinam. Jednou z mála pláží, které se ještě dnes na Phuketu dají označit za panenské, je Freedom Beach. Její jemný bílý písek, tyrkysová voda a džungle za zády stojí i za strmou stezku, kterou cestou sem musíte absolvovat. Přístupná je ale i lodí. To je samozřejmě i výhoda – kolem nevede žádná silnice a v okolí je jen minimum staveb. Na severu Phuketu najdete kilometry dlouhou Mai Khao Beach, která je známá ikonickými fotkami s přistávajícími letadly. Kromě nich tu ale uslyšíte už jen šumění moře. Dokonce i v hlavní sezóně bývá překvapivě klidná také Pak Weep Beach v blízké oblasti Khao Lak. Divoká a syrová je potom Khuk Khak Beach.

Koloniální centrum

7.8859558, 98.3889631

Je také dobré vědět, že Phuket nejsou jen pláže a bary, ale nachází se tu i překrásné historické centrum, které překvapí koloniální architekturou. Barevné domy s oblouky, dřevěnými okenicemi a portugalskými vlivy vytvářejí úžasnou atmosféru a také výrazný kontrast k plážovým resortům i tradičním vesničkám. Nejživější je staré město během nedělního večerního trhu, kdy se ulice zaplní turisty i místními, stánky se street foodem a živou hudbou. → www.tourismthailand.org

Město gastronomie

8.0387322, 98.2767132

Jasně, že jídlo je jedním z hlavních důvodů, proč vyrazit do Thajska. Málo se ale ví, že Phuket je v tomto ještě o něco speciálnější. Díky své bohaté kulinářské tradici získalo tohle místo dokonce titul UNESCO City of Gastronomy a najdete tu jednu michelinskou restauraci (PRU) a osmnáct podniků s oceněním Bib Gourmand. Místní kuchyně kombinuje thajské, čínské i malajské vlivy a nabízí řadu specialit, které jinde v zemi neochutnáte. Takže kromě obligátních pad thai a mango sticky rice si určitě dejte místní specialitu moo hong (skvělé mají třeba v restauraci Eden v Kathu), pomalu dušené karamelizované vepřové maso, oblíbené palačinky roti nebo dim sum knedlíčky, které místní jedí k snídani. Zapít je můžete tradičním thajským čajem, jehož kořeněná chuť připomíná spíš masalu než klasický čaj. → www.prurestaurant.com

Buddhismus v jeskyni

7.8469021, 98.3368511

Na Phuketu můžete rozhodně objevovat i tradiční spirituální tvář Thajska. Vypravte se do chrámu Wat Chalong, za návštěvu stojí také ikonický Big Buddha (45 metrů vysoká socha na kopci Nagakerd, odkud je nádherný výhled na ostrov). Mimochodem, nejde o žádnou historickou památku – budovat se tu začalo v roce 2004 a dokončeno bylo v roce 2017. Je ale součástí chrámu Wat Kata, a tak určitě nejde jen o nějakou turistickou atrakci. Abyste se ale přiblížili místnímu životu, nemusíte hned do chrámu. Buddhističtí mniši totiž ráno vycházejí do ulic a tiše procházejí vesnicemi, kde jim místní nabízejí jídlo, vodu nebo třeba hygienické potřeby a další předměty každodenní potřeby. Podle buddhistické tradice tak získávají zásluhy, které jim mají přinést prosperitu a harmonii nejen v tom současném, ale i v budoucích životech.

→ www.wat-chalong-phuket.com

Bizarní sex show

7.8937171, 98.2969697

Sexuální turistika není v některých částech Thajska nic výjimečného a patří sem i Patong, město na západním pobřeží Phuketu. Přestože na první pohled vypadá zcela nevinně, masážní salony, které jsou v Thajsku na každém rohu, tu najednou mají na dveřích nápisy „No sex“ nebo „No happy end“. Jakmile se setmí a vy vyrazíte na Bangla Road, pochopíte, že tady je zřejmě možné úplně všechno. Tato ulice září neonovými světly a bary lákají nejen hlasitou hudbou, ale i tanečnicemi u tyče. A v davu vás občas zastaví člověk s malou cedulí nabízející Sex Show nebo Ping Pong Show. Zavede vás do vcelku nenápadné budovy, za jejímiž dveřmi se na jevišti odehrává vystoupení, které se ani nesnaží předstírat nějakou uměleckou hodnotu. Jde o sérii bizarních kousků, které jen jdou s nahým ženským i mužským tělem udělat, často zakončenou sexem přímo na pódiu. Nutno dodat, že na tuhle podívanou chodí jen turisti. Nikoho z místních by to pravděpodobně ani nenapadlo. Vědí totiž, že většina účastníků pochází z chudých částí Thajska a tady možná skončili, když přišli o práci v továrně a podobně. Výrazy vystupujících tomu nasvědčují - některé jsou jen extrémně znuděné, z jiných je cítit spíš extrémní smutek.

Klidnější alternativa

8.9986405, 98.4580319

Pokud máte tuhle party divočinu raději z dálky, nebo vám stačí třeba jen na jeden večer, zajímavější než samotný Phuket pro vás bude nedaleká oblast Khao Lak. Protože ostrov je od pevniny vzdálený jen kousíček, s oblastí Khao Lak ho propojuje most, a tak je cestování mezi těmito dvěma místy velmi pohodlné a rychlé. Poznáte tady autentičtější tvář Thajska a relax na pláži tu určitě prostřídejte s výlety do přírody. Nenechte si ujít národní park Phang Nga, známý především svými mangrovovými lesy. V národním parku Si Phang Nga na vás čekají vodopády ukryté v džungli a příjemné stezky ideální na nenáročný trek. Největším vodopádem je tu Tam Nang, který se řítí z výšky asi 60 metrů a zvlášť po deštích je skutečně impozantní. Mimochodem, cestou sem si můžete udělat malou odbočku a podívat se do Monkey Cave Temple (originálním názvem Wat Suwan Khuha), chrámu ukrytého v jeskyni, který sdílí prostor s volně žijícími opicemi. S jejich krmením však buďte raději opatrní. Z lidí totiž moc velký respekt nemají a klidně vám vezmou z ruky telefon nebo z hlavy sluneční brýle.

Po stopách Jamese Bonda

8.2753788, 98.5005815

Nedaleko od Phuketu se nachází také legendární James Bond Island, kde se natáčel filmový hit ze 70. let Muž se zlatou zbraní. Ideální je vyrazit sem brzy ráno nebo v rámci menšího výletu, kdy si atmosféru jeho dramatických vápencových skal vychutnáte bez davů, které sem pochopitelně každý den proudí. Nedaleko odtud si můžete také půjčit kajak a vyrazit na projížďku podél skalisek tyčících se z vody a na jednom místě, kde se vytvořila jakási jeskyně, je můžete dokonce podeplout. Cestou do těchto míst se určitě zastavte ještě na ostrově Koh Panyi, což je unikátní plovoucí vesnice, kde prakticky přímo na hladině moře žije muslimská rybářská komunita. Zdejší škola, mešita i tržnice stojí na kůlech „rostoucích“ z vody, a kulisy jim tvoří okolní skály. Místní si tu vlastnoručně postavili dokonce i fotbalové hřiště.

Kýč na opuštěném ostrově

8.1290230, 98.5627112

K oblíbeným výletům v této oblasti patří cesta na ostrovy Koh Yao Yai a Koh Yao Noi. Nabízejí něco naprosto odlišného, než je samotný Phuket nebo třeba nedaleké Krabi. Zachovaly si totiž velmi tradiční ráz, pomalejší tempo života a minimum masového turismu. Jsou ideální jak na jednodenní výlet, tak na několikadenní pobyt pro ty, kteří chtějí opravdu vypnout. A pokud toužíte po pocitu naprostého úniku, malý ostrůvek Koh Nok pak nabídne ty nejkýčovitější opuštěné pláže, moře všech odstínů modré a také velkou pravděpodobnost, že tady budete úplně sami.

Přímá cesta do ráje

8.7998148, 98.2632858

Skvělá zpráva je, že přestože je to do Thajska cesta přes půl planety, až na Phuket se dostanete klidně i přímým letem. Vyrazte s Čedokem, který vypravuje své charterové lety z Brna. Aby vás po příletu čekal maximální komfort, ubytujte se v hotelu Graceland Khao Lak Beach Resort, který kombinuje vysoký standard služeb s atmosférou tropické zahrady. Rozlehlý areál plný zeleně, klidných zákoutí a několika bazénů vytváří pocit soukromí a pohody. Potěší také přímý vstup na písčitou hotelovou pláž a dvakrát denně tu jezdí hotelový bus do centra městečka Khao Lak. Pokud byste ale chtěli mít zábavu každý den na dosah a bydlet v samotném Phuketu, zvolte jiný pětihvězdičkový hotel Graceland Phuket Resort & Spa, který leží hned u oblíbené Patong Beach a zároveň v samém centru dění. V jeho areálu najdete tři bazény, dvě restaurace a pět barů.

→ www.gracelandkhaolak.com

Všechno je jinak

Thajsko je zemí, kde každodenní život stojí na mnoha různých tradicích a zvycích. Ve spojení s duchovní buddhistickou kulturou to pak znamená, že tu dost často narazíte na spoustu věcí, nad nimiž budete vrtět hlavou, ale zároveň i díky nim se sem určitě budete rádi vracet.

TEXT Zdenka Tomis

168 písmen

Vy ho možná znáte jako Bangkok, ale ve skutečnosti se thajské hlavní město jmenuje Krung Thep Maha Nakhon Amon Rattanakosin Mahinthara Ayutthaya Mahadilok Phop Noppharat Ratchathani Burirom Udomratchaniwet Mahasathan Amon Piman Awatan Sathit Sakkathattiya Witsanukam Prasit. Jde o nejdelší oficiální název města na světě.

Každý den má jinou barvu Měli jste někdy pocit, že každý den v týdnu je pocitově nějak jinak barevný? V Thajsku to tak doopravdy je. Podle thajské astrologie a buddhistické symboliky je pondělí žluté, úterý růžové, středa je zelená, čtvrtek oranžový, pátek světle modrý, sobota fialová a neděle dostala červenou. Daná barva v ten den přináší štěstí i harmonii. V praxi se pak barvy tradičně používaly při výběru oblečení, důležitých událostech, rituálech i pojmenovávání dětí.

Stovky penisů

Mužský pohlavní orgán je v Thajsku tradičně považován za symbol plodnosti a štěstí, proto dřevěné dekorace v tomto tvaru zdobí například domácnosti a také si je můžete běžně pořídit třeba na tržištích. V Bangkoku je dokonce svatyně Chao Mae Tuptim, v níž visí stovky dřevěných penisů různých velikostí, které sem lidé přinášejí s přáním zdraví, štěstí nebo plodnosti.

Pozor na nohy

V thajské kultuře mají jednotlivé části těla obecně silný symbolický význam. Hlava je považována za nejposvátnější část těla (proto byste na ni neměli nikomu sahat), zatímco nohy jsou naopak vnímané jako nejnižší a nečisté. Ukazovat na někoho chodidly, opřít si nohy o stůl nebo směrovat chodidly k soše Buddhy je považováno za neuctivé chování. Stejně tak je nevhodné překračovat lidi nebo posvátné předměty. Proto pokud si půjdete sednout do chrámu, vždy se posaďte s nohama stranou, nikdy ne dopředu.

Pohyblivá diskotéka

Zatímco v Evropě jezdíme taxíkem proto, abychom se dostali na párty, v Thajsku začíná párty už v taxíku. Zdejší tuktuky jsou totiž v podstatě přestavěné do pohyblivých diskoték.

Jejich korby jsou vybaveny barevnými světly, LED páskami, pestrobarevným interiérem a také repráky. Jejich kvalita je sice nevalná, ale nejlepší je, že DJe vám nedělá taxikář, ale vy sami. Prostě se k jeho soundsystému připojíte přes Bluetooth a jedete si svůj playlist na Spotify.

Hlad neexistuje

Často se říká, že thajština nemá slovo pro „hlad“. Což samozřejmě není pravda, ale tahle urban legend vznikla proto, že se tu o hladu nemluví. Používají se spíš slovní spojení s nějakým konkrétním jídlem, nejčastěji rýží a zní zhruba jako: „Dal bych si rýži.“ Říct totiž v thajštině narovinu „mám hlad“ se tu považuje za krajně nezdvořilé a drzé. Pokud by otázka na hlad měla být spojená s jiným člověkem, zeptají se tu: „Už jsi jedl?“ Nebo: „Je o tebe postaráno?“ Pocit hladu se tu často spojuje s celkovou péčí a psychickou pohodou. Žádný host by tady neměl zůstat hladový. Ještě před druhou světovou válkou se tu dokonce místo dnešního „sawatdee“ lidé zdravili větou: „Už jsi jedl?“ Protože když jste najedení, všechno bude fajn. A kromě toho, se zdejší špičkovou gastronomií se v Thajsku hlad skutečně moc nevyskytuje.

Cesta do budoucnosti

Když jedete do Thajska, rázem se ocitnete v roce 2569. Ne že by tahle země byla tak moc vyspělá, ale tradičně používá jiný kalendář. V něm se letopočet počítá od roku smrti Buddhy, který se tradičně datuje do roku 543 před naším letopočtem. A pozor – není to jen nějaká tradice z kláštera. S buddhistickým letopočtem se skutečně setkáte třeba i na účtenkách, v bankách i na úřadech. Ten gregoriánský se používá jen v mezinárodní komunikaci, jako jsou třeba víza nebo letenky.

Nespěchejte

V thajštině neexistuje přímý ekvivalent vět „musím to udělat hned“ nebo „spěchám“ v evropském smyslu naléhavosti. Lze je sice opsat (třeba pomocí „mám málo času“), ale vždycky chybí tvrdý, příkazový tón, který známe z evropských jazyků. Spěch je tady navíc často vnímán jako známka ztráty sebekontroly a narušení harmonie. V praxi tak bývá důležitější zachovat klidný průběh situace a dobré vztahy než striktně dodržet časový plán. To zní jako velmi osvobozující přístup, ale jen do té doby, než budete potřebovat „udělat něco hned“.

Yes man

Vítejte v zemi, která nespěchá a přesto je o 500 let napřed. V zemi, kde penis považují za svátost!

Je tu ještě jedna věc, která vás může začít rychle štvát. V Thajsku nejsou zvyklí na hlasitou kritiku, konflikty nikdy neřeší otevřeně, ale velmi opatrně a nepřímo. Stejně tak tu moc neříkají „ne“. Ne že by byli národem yes manů, ale raději vám řeknou „možná“, než aby vás odmítli, i když dobře vědí, že je vaše žádost nesplnitelná.

Pokud dáváte přednost nealkoholickým koktejlům, můžete zkusit Bloom Berry – hořký a ovocný drink postavený na Beefeater Zero, Bitteru, heřmánku, malině a minerální vodě Perrier.

Bývaly doby, kdy jsme všichni pili jako duhy bez ohledu na měsíc v kalendáři. V roce 2013 pak přišla Liga otevřených mužů a v rámci osvětové kampaně vyhlásila „Suchej únor“ bez alkoholu, kterého se v prvním ročníku zúčastnilo 100 chlapů. V roce 2021 už se přidalo 10,3 % populace a loňské statistiky dokonce hovoří o 22 procentech. Neměli bychom nic proti – přece jen jde o nejkratší měsíc v roce. Letos na nás ale někdo ušil nepěknou boudu a už na sklonku roku nás začal vyzývat k účasti v „suchém lednu“, což je podobná iniciativa pocházející z Velké Británie. Nechali jste se napálit? Nejste sami. Proto jsme se rozhodli vrátit úder a po lednovém strádání vyhlásit „Mokrej únor“. Jdete do toho s námi? Možná nás bude pouhá stovka, ale povíme si za deset let! Tak vejdi a neubliž!

TEXT Petr Jansa

Mokrej únor

S oslavami „mokrého února“ můžete začít třeba v pražském Alcron Baru, kde na vás čeká zbrusu nové koktejlové menu inspirované historií legendárního hotelu, který je mu domovem. Celkem vzniklo devět signature koktejlů, ve kterých se pojí lokální suroviny, prémiový alkohol a nejmodernější mixologický přístup. Jednou z nejvýraznějších novinek je koktejl Unexpected, který se inspiroval skutečnou událostí, kdy hotelový tým při úklidu v jednom z pokojů objevil krokodýla. Samotný drink propojuje sedmiletý rum Havana, červený rybíz, ovesné falernum, české ghí a Cynar. Více na www.alcronprague.com/bar/

Jezte jako Tucci

Živijó, živijó, živijó!

Letos uplyne přesně půl století od chvíle, kdy byla v Guatemale založena destilerie Zacapa. Tento destilát, který v tamních horách zraje v sudech z bílého dubu, byl jedním z prvních prémiových rumů dostupných v Česku. Byl to on, kdo nás naučil přendat Tuzemák z baru do kuchyně a do budoucna se na tento alkohol dívat ze zcela jiné perspektivy. První vlaštovkou letošních oslav je výroční koktejl, který se podává exkluzivně v pražském baru Forbína a na jehož vizuálním konceptu se podílela malířka Lucie Jindrák Skřivánková. Právě pod skleněným gloshem s jejím uměleckým podpisem se ve Forbíně podává dekonstruované Daiquiri, jehož základem je rum Zacapa Gran Reserva doplněný o zelené jablko, bílý hrozen a medovinu. → www.barforbina.cz

Oblíbený herec Stanley Tucci, jehož pořady o cestování za jídlem můžete znát i z České televize, vydal unikátní knihu. Ta je jeho gurmánským deníkem, v němž najdete přehled všeho, co během jednoho roku snědl – doma, u přátel i v restauracích. Kniha je osobní, plná anekdot, osobních historek a především skvělých sezónních receptů. → Cena: 363 Kč, prodává www.knihydobrovsky.cz

O hladu nebudete

Pokud jste do nového roku vykročili s předsevzetím, že se v jídle rozhodně nebudete nijak omezovat, gratulujeme vám. Bez sankcí a trestných bodů se totiž můžete zúčastnit tradičního zimního festivalu, který pořádají pražské restaurace Mlýnec a V Zátiší. Až do konce února je pro vás v obou podnicích během obědů a brzkých večeří přichystáno speciální tříchodové menu zahrnující i dvě sklenice vína za speciální cenu 1 290 Kč. V Mlýnci si dejte zauzený telecí tatarák s yuzu majonézou a candátem, do Zátiší si zajděte třeba na hovězí tatarák s černým lanýžem a kachnu s červenou řepou. → www.mlynec.cz a www.vzatisi.cz

Kuchař se zlatou hvězdou na čele

Česko prostřednictvím agentury CzechTourism zaplatilo zhruba 32 milionů korun, aby legendární Michelin zařadil během tří let naše podniky do svého hvězdného průvodce.

To znamená, že pro rok 2026 činí investice asi 10 a půl milionu korun. Kdo z šéfkuchařů se nejlépe chopil příležitosti a ukousl si z michelinského koláče největší krajíc?

Field Restaurant

Radek Kašpárek U Milosrdných 12, Praha 1 www.fieldrestaurant.cz

La Villa Restaurant

Štangl

Martin Štangl

Pernerova 49, Praha 8 www.stangl.ambi.cz

Július Löffler

Stráže 3661, Zlín 1 www.lavilla.cz

La Degustation

Bohême Bourgeoise

Oldřich Sahajdák

Haštalská 18, Praha 1 www.ladegustation.cz

Restaurant Essens

Otto Vašák

K zámečku 16, Hlohovec u Břeclavi www.restaurantessens.com

Entrée Restaurant Přemek Forejt Ostravská 975, Olomouc www.entree-restaurant.cz

Jan Knedla

Tyršova náves 1, Vysoký újezd u Berouna www.restaurant-papilio.cz

Michelinský košt

Vedle hvězdiček pro nejlepší české restaurace předal slavný gastro průvodce koncem roku i ocenění pro nejlepšího someliéra. Tím se stal Zdeněk Oudes z pražského podniku Marie B. My jsme ho poprosili, aby pro vás uspořádal degustaci trojice vín, která si aktuálně nejvíc podmanila jeho patro.

TEXT Petr Manák

Požádat someliéra, který má na starost nekonečnou vinnou kartu a který za svůj život okoštoval tisíce vín, aby vybral své tři favority? Jednoznačná Sofiina volba, se kterou by nás mohl klidně poslat… vy víte kam! My jsme to přesto udělali a Zdeněk náš požadavek vyřešil s nonšalancí sobě vlastní. „Ve své práci mám rád kontrasty – napětí mezi strukturou a lehkostí, energií a klidem. Právě proto mě dlouhodobě oslovují vína, za kterými stojí ženy vinařky. Ne proto, že by byla „jiná“, ale proto, že často pracují s větší citlivostí k místu, detailu a přirozenému projevu vína,“ říká ke svému výběru Zdeněk, který je prvním držitelem Michelin Sommelier Award v Česku. Tohle ocenění není jen o dechberoucích znalostech vína, je o umění párování s jídlem, čtení myšlenek hostů, osobním charismatem i celkovém dojmu, který svým vystupováním someliér v člověku zanechá. U Zdeňka to klaplo ve všech bodech a krom ocenění tu byl položen základ příběhu, který by jednou klidně mohlo natočit Voyo. No uznejte – nebylo už dost detektivek plných vražd? Nezaslouží si český divák svého vlastního Medvě… Oudese?

Zdeněk Oudes sbíral someliérské zkušenosti v podnicích jako Geranium a Noma. Pracoval jako generální manažer v pražské restauraci La Degustation a vloni v létě přešel do sesterské restaurace Marie B, kde získal Michelin Sommelier Award.

Anne Buiatti –Maison Advinam

Víno: Bouffonne 2022

Odrůda: Cuvée (Merlot, Cabernet Sauvignon, Syrah)

Země původu: Francie (Bordeaux)

Zdeněk: „Bouffonne je cuvée, které stojí na kontrastu terroirů i odrůd – Merlot z kamenitého podloží, Cabernet Sauvignon z jílových půd a Syrah z břidlice. Každá odrůda je vinifikována zvlášť, víno zraje dva roky v hliněných amforách a následně se sceluje v dubových sudech. Má zemitý aromatický projev, živou kyselinu a uhlazený tanin – víno, které je hluboké, přirozené a zároveň velmi kultivované.“

Catharina Sadde –Les Horées

Víno: Volnay Le Matin Blanc 2023

Odrůda: Pinot Noir

Země původu: Francie (Burgundsko)

Zdeněk: „Víno z apelace Volnay vyrobené ze 100 % Pinot Noir, které skvěle ilustruje precizní práci s terroirem. Hrozny pocházejí z vinic obhospodařovaných biodynamicky a udržitelně, fermentace probíhá s podílem celých hroznů a bez přidané síry během kvašení. Výsledkem je elegantní, živé a vrstevnaté burgundské víno s výraznou energií a osobitým rukopisem.“

Dominika Černohorská –Vinařství Plenér

Víno: Víno domu přírody Pálavy 2023

Odrůda: Ryzlink vlašský

Země původu: Česká republika (Pálava)

Zdeněk: „Ryzlink vlašský, který vznikl ve spolupráci s Domem přírody Pálavy, je pro mě ukázkou vína s přesahem. Limitovaná edice reprezentuje pálavskou krajinu nejen chutí, ale i myšlenkou – výtěžek z prodeje se vrací zpět do péče o místní přírodu.

Víno je čisté, přímé a autentické, stejně jako rukopis Dominiky Černohorské, která nechává mluvit terroir bez zbytečných zásahů.“

Je až s podivem, že v Praze se doposud nedalo zajít do žádné moderní slovenské

restaurace. To se teď díky Ambiente a šéfkuchaři Tomáši Valkovičovi změnilo. Jejich nový podnik Skô vás dostane hravým interiérem, otevřenou kuchyní s centrální pecí, jednoduchým sezónním menu a přátelskou atmosférou, kterou do celého konceptu dává nejen Tomáš, ale i celý jeho tým. My jsme do Holešovic vyrazili na oběd a při

té příležitosti jsme Tomáše vyzpovídali. Než jsme se stačili rozkoukat, na stole nám přistála miska plná pagáčků. „Přesně jako u nás doma!“ směje se Tomáš…

TEXT Darina Sieglová

Slovensko na talíři

Jak vlastně vzniklo Skô?

Dlouho leželo v šupíku! Už někdy v roce 2018 jsem se bavil s Tomášem Karpíškem, že bych chtěl otevřít restauraci, ve které bych chtěl definovat moderní slovenskou kuchyni. Pak jsme dali ten nápad do šuplíku s tím, že až nastane ten pravý čas a najde se správný prostor, tak se k tomu vrátíme.

Jak se pak z toho šuplíku dostalo?

Jako kreativní šéfkuchaři UMu (experimentální a vzdělávací gastronomický prostor pod hlavičkou Ambiente, pozn. red) jsme začali jezdit pro inspiraci do různých zemí a Slovensko bylo první. Navštívili jsme tam lokální producenty a vinaře, které osobně znám, a celý ten týden jsem zakončili obří grilovačkou, na kterou přijel i Tomáš Karpíšek.

Druhý den byl ještě na obědě v mé oblí-

bené restauraci Sýpka u Ludvíka byl z toho všeho velmi nadšený. V té době už jsme tady v Holešovické tržnici ten prostor měli, nicméně tu byl naplánovaný úplně jiný koncept. Tomáš ale po návštěvě Slovenska přišel s myšlenkou, že ten koncept trochu překreslíme a konečně uděláme tu slovenskou restauraci.

U čistě slovenské restaurace ale nakonec nezůstalo.

Je to tak. Od prvního nápadu uplynulo pár let a já, čím jsem starší, tím víc je pro mě Slovensko místem spojeným se vzpomínkami na dobu, kdy jsem vyrůstal. Pocházím ze Zlatých Moraviec u Nitry – to je nějakých 100 kilometrů od Bratislavy, ale zároveň i 100 kilometrů od Komárna, které už je na jižním Slovensku a kde vidím velký

vliv Rakouska, Maďarska, i balkánských zemí. Tuhle část slovenské gastronomie já znám a proto ji ve Skô najdete. Je to v podstatě takový můj osobní projekt. Děláme tu věci, které mám rád, hraje tu hudba, která se mi líbí, čepujeme tu Plzeň, protože mi chutná. Máme tu víno od vinařů, které osobně znám. No a samozřejmě tu máme i slovenská jídla, která mi chutnají. Rozhodně se ale nechceme omezit jen na tuhle oblast. Já si sice nejsem tak jistý v přípravě jídel z východního či severního Slovenska, ale už tu mám kluky z jiných regionů, kteří tomu zase dají něco ze sebe.

Co nám tedy naservírujete?

Hodně masa, opravdu hodně papriky všeho druhu, rajčat a cibule. Měl jsem to štěstí, že jsme doma měli velkou soběstačnou zahradu, kde jsem trávil

Prívarok

Suroviny

• 5 středně velkých brambor

• 500 ml plnotučného mléka

• 250 ml vody

• 2 lžíce hladké mouky

• 3 ks bobkového listu

• 3 kuličky pepře

• 3 kuličky nového koření

• cukr a sůl

• ocet

• 100 ml smetany

Jak na to:

1. Očistěte a nakrájejte brambory, dejte je vařit společně s bobkovým listem, novým kořením a celým pepřem do 250 ml osolené vody. Přilejte polovinu mléka.

2. Ve zbylém mléku rozmíchejte hladkou mouku a směs nalijte k uvařeným bramborám.

3. Přisypte cukr a nechte rozpustit. Privarok ale bývá především kyselý, proto přidejte i ocet.

4. Přelít můžete ještě paprikovým nebo bylinkovým olejem. Navrch se hodí i smažená cibulka.

5. Jako další komponent můžete přidat vařené vejce, zeleninový karbanátek nebo plátek masa.

spoustu času. Vím, co se v průběhu roku na zahradě děje, co kdy roste. To kuchaři velmi pomáhá, když to vidí a když s tím žije. Aktuálně máme na menu napsáno „Január“ a kdo má alespoň trochu přehled, je mu jasné, že to nebude nic lehkého. Pár kroků od restaurace máme Halu 22, kam chodíme nakupovat, a kde teď mají plno cibule, zelí, řepy, dýně a pórku. Tak to prostě je a nezměníme to. Takový bude leden i únor. Později bude naše menu barevnější, hravější a svěžejší. Teď je ale na menu slanina, strapačky, krkovice, zelí, pórek a kapusta. Ta jídla vycházejí ze srdce a z pocitu, že vaření z těchto surovin je aktuálně správné. Nechtěl jsem tu vybudovat skanzen plný halušek a vyprážaného oštiepoku. Skô je hravé, hlučné, neformální a přesto z něho všude dýchá Slovensko – od jídla, přes kávu až po víno a alkohol. Vždy dostanete na stůl pagáče a čerstvou parenicu, stejně jako u nás doma, když přijdete na návštěvu, abyste měli co zakousnout k vínu. To máme nejen na lístku, ale i na čepu, aby o něm člověk nemusel dlouho přemýšlet. Nábytek, oblečení, vše tu do sebe zapadá.

Uniformy se hodně povedly. Kdo je pro vás navrhl?

Jsou od slovenské návrhářky Gréty Tribus a když se na ně zadíváte, za těmi moderními střihy určitě objevíte tu typickou lidovou kulturu. Servis je zase tradiční modranská keramika. Určitě si vzpomenete na takové ty hodně malované talíře a vázy. Támhle na polici vlastně jednu mám – tu mi dala babička. Dneska už ty vzory i barvy hodně zjednodušili, ale pořád je z nich to Slovensko cítit. Tenhle vzor je vytvořený pro nás, ještě bych chtěl aby mi udělali poháry na pití.

Hádám, že ze Slovenska máte i většinu surovin.

Ano! luštěniny, uzeniny, sýry… to všechno od slovenských producentů, které znám. Většina z nich je z mého regionu, med je dokonce ze stejné

vesnice, kde žijí moji rodiče. Každopádně musím říct, že je snazší a rychlejší dostat do Prahy cokoliv z Itálie, než ze Slovenska. Třeba sýr si nechávám posílat ve třicetikilovém balíku přes Zásilkovnu. Ten musíte ochutnat, děláme z toho smažák a když ho rozříznete, celé to vyteče ven. Něco takového umí jen čerstvý sýr.

Je něco, co vás překvapilo?

Přišli jsme na dvě překvapivé věci. Tou první je jazyková bariéra – jelikož v kuchyni i na place jsou většinou Slováci, menu totiž píšeme ve slovenštině. Vůbec nás nenapadlo, že hosté ten jazyk neznají tak, jak jsme si původně mysleli, že ho znají. A pak to zklamání, když lidé přijdou a na menu nenajdou halušky. Spojení Slovenska s haluškami je fakt velké klišé. Vždyť slovenská kuchyně je mnohem víc, než blbé halušky, strapačky, kapustnica a vyprážaný oštiepok.

Středobodem kuchyně je otevřený oheň. Co všechno na něm děláte? V původním konceptu už byla pec navržená, a když už tu ten komín byl, využili jsme ho na ohniště. Taky to trochu připomíná kolibu, kde taky vždycky hoří oheň. Jsem rád, že ho tu máme – děláme na něm omáčky, grilujeme, v uhlících pečeme zeleninu, nad oheň se věší ryby, kuřata, maso… ještě pořád se s ním ale učíme a zkoušíme, co všechno se dá. Mimochodem – taky jsme se poučili, že za restaurací ta polínka nemůžeme nechat jen tak volně složené. Mízí nám!

Když přijdu poprvé, co nemám vynechat?

Když jsme začínali, měl jsem představu, že na menu by vždycky měla být šunka a klobása. Stejné, jaké jsme mívali doma. Šunku jsme s Amasem ladili asi rok. Podáváme ji s křenem a jsem na ni hodně hrdý. I klobásu jsme ladili hodně dlouho, ale pořád to nebylo ono. Nakonec jsem si uvědomil, že ji řezníci dělají moc jemně a profesionálně, kdežto ta naše domácí je víc hrubá a rustikál-

ní. Určitě bych zkusil i grilované zelí s ančovičkami a bramborový prívarok s vajíčkem a smaženou cibulkou. Z toho mám obrovskou radost, že jsme tak obyčejné jídlo dokázali vyzdvihnout na skoro signature dish!

A je to tady - jazyková bariéra. Co je to prívarok?

Prívarok je hustá zeleninová kaše, vždycky doplněná o nějakou bílkovinu, ať už je to vejce nebo dušené či smažené maso. A teď tam máme zeleninový prívarok, což je v podstatě cibulový základ zpěněný s česnekem, hodně brambor, smetany, mléka a k tomu divoké koření. No a to všechno se rozmixuje do husté kaše. Může se dělat čočkový, fazolový, dýňový, houbový… to definuje naši kulturu, protože je to jídlo chudých. Vždy do toho ale přidáme i něco, aby nešlo jen o kaši, ale aby to jídlo mělo i texturu. A jako dezert si dejte povidlové perky.

Perky?

Ano! Tak tomu říká moje máma. Jsou to v podstatě plněné bramborové taštičky, které se uvaří a pak se hodí do připravené směsi strouhanky, spousty cukru a másla, ve které se obalí. Doma to pak jíme rovnou z pekáče. Perky se dělají s různými náplněmi – vždy záleželo na regionu i na tom, jak byl kdo bohatý. Teď je děláme s třešňovými povidly, které jsme si dělali sami. To bude také náš signature dish.

Co vy a treska v majonéze?

Tu miluju! Na Slovensku máme dva tábory – jedna fabrika je v Žilině, druhá v Košicích. Tady naproti ve Slovenských delikatesách prodávají tu košickou, která je úplně k ničemu! Tu můžete rovnou hodit do koše. Já vyrostl na té žilinské, která je nejlepší. A k ní je nejlepší rohlík. Ten nejlepší v celém Československu mají právě tady v Holešovicích v těch slovenských delikatesách. Nic jiného k ní nejde. Bez rohlíku pak celé to jídlo ztratí smysl.

→ Více na sko.ambi.cz

Čaroděj z Kremlu

Vzpomínáte si ještě na Marka Prchala, který stál za politickým vzestupem Andreje Babiše? Devadesátkové Rusko, utápějící se v postsovětském chaosu, mělo podobnou figurku. Vladislav Surkov vystudoval divadelní režii, pracoval v televizi, koncem osmdesátek byl krátce bodyguardem Michaila Chodorkovského a později se stal součástí administrativy Borise Jelcina.

V roce 2000 se začal motat kolem Vladimira Putina a postupně se stal jeho hlavním politickým stratégem. Právě na základě jeho příběhu vznikl román a teď i thriller Čaroděj z Kremlu, který je fikcí vystavěnou na střípcích pravdy.

Na plátně se Surkov jmenuje Vadim Baranov a bravurně ho ztvárnil Paul Dano. Učí mladého Putina jak mluvit k lidem, jak pravdu nahrazovat manipulací a jak víru proměnit v nástroj kontroly. Z pohledu dnešních událostí z filmu mrazí a mnohdy se neubráníte srovnání se současností. Třeba když se z Putinových úst ozve: „Nobelova cena za mír mě nezajímá! Já chci válku!“ Co nám to jen připomíná?

→ V kinech od 26. února

Když máte chuť na popcorn a nefunguje vám mikrovlnka…

Nové filmy, na které rozhodně stojí za to vyrazit do kina

Milost

Jak už u velkých italských režisérů bývá zvykem, i filmy Paola Sorrentina jsou zárukou vizuálního orgasmu. Nejinak je tomu u snímku Milost. Ten nás zavede do úřadu italského prezidenta, kterého čekají poslední dny v úřadu a s tím spojená poslední těžká rozhodnutí. Na jeho stole jsou totiž dvě žádosti o milost za vraždy z lásky a jeden kontroverzní zákon. Prezident však zatím s podpisem váhá. Nejprve se totiž musí smířit s nedávným odchodem milované ženy i podezřením, že mu byla nevěrná.

→ V kinech od 29. ledna

Cesta zločinu Poslední akce nepolapitelného dálničního zloděje v hlavní roli s Chrisem Hemsworthem.

→ V kinech od 19. února

Nejlepší snímek Filmového festivalu v Benátkách má hvězdné obsazení a vděčné téma. Jsou jím totiž rodinné vztahy, ve kterých se stoprocentně najde každý.

Na plátně excelují Adam Driver, Cate Blanchett či Tom Waits, to vše pod taktovkou hvězdy amerického nezávislého filmu Jima Jarmusche, který přišel s prvním filmem po šesti letech. A jak už bývá jeho zvykem, velký důraz klade nejen na vizuál, ale i na hudební podkres. Připravte se tedy na to, že po zhlédnutí tohohle díla pár songů dlouho nedostanete z hlavy.

→ V kinech od 19. února

Christy Příběh slavné americké boxerky

Christy Martin v hlavní roli se Sydney Sweeney.

→ V kinech od 12. února

Potopa Slovenský klenot odehrávající se v roce 1980 na pozadí výstavby vodní nádrže Starina.

→ V kinech od 5. února

Doma je doma…

Seriály, během jejichž sledování dobrovolně srostete se sedačkou

Urgent 2

Další řada dalšího seriálu z nemocničního prostředí?

Ano. Jak už však dokázala jednička Urgentu, tohle není žádná Ordinace v Růžovce. Tohle dílko je ověnčené pěti cenami Emmy i Zlatým glóbusem. Trochu jako kdysi Pohotovost, se kterou sdílí členy týmu, ale i hlavní hvězdu – herce Noaha Wylea. Druhá řada začíná tam, kde první skončila, a každý díl sleduje šedesát minut z patnáctihodinové šichty lékařů pittsburghského traumacentra.

→ Od 1. ledna na HBO Max

Mladý Sherlock

Příběhy detektiva Sherlocka Holmese jsou sázkou na jistotu a režisér Guy Ritchie to ví. Ostatně, na kontě má už dva úspěšné celovečeráky s touhle legendou. Teď pro Amazon Prime natočil seriál – hrdina zůstává stejný, jen omládl. Příběh se totiž odehrává na střední škole, kam mladý Sherlock nastoupil a kde se, světe div se, stane vražda. Ale nebojte – pořád je to Guy Ritchie, takže o hlášky, rány a pár přestřelek nebude nouze.

→ Od 4. března na Prime Video

Olověné děti

Poláci se stále častěji vrhají do temných sérií inspirovaných severskou kinematografií a je pravda, že ta mrazivá atmosféra jim dost jde. Když se k tomu navíc přidají peníze od Netflixu a kulisy komunistického Horního Slezska 70. let, husí kůže je zaručena. Příběh lékařky, která si všimne rapidního nárůstu otrav dětí olovem, vychází ze skutečných událostí a my od něj čekáme něco mezi Erin Brockovich a Chlupáčkovým Úsvitem. → Od 11. února na Netflixu

Haló, tady Medůza…

Zavřete oči a zaposlouchejte se do hudebních novinek

A$AP Rocky

Don’t Be Dumb

I přes vytíženost v osobním i profesním životě si americký rapper našel dost času na to, aby cizeloval následovníka alba Testing (2018) a přivedl na svět svoje čtvrté umělecké dítě. V prosinci se objevil překvapivý cover art alba z dílny kultovního režiséra Tima Burtona, následoval první singl Punk Rocky a zábavné video, režírované Rockym ve spolupráci s Folkertem Verdoornem a Simonem Becksem, ve kterém se v hlavní roli skví herečka Winona Ryder. Klipem se mihnou i další známí jako Thundercat, A$AP Nast nebo další Burtonův úzký spolupracovník a přítel Danny Elfman v roli bubeníka garážové kapely. Ano, ten Danny Elfman, který původně zpíval v esenciální osmdesátkové new wave kapele Oingo Boingo, aby se posléze stal jednou z největších postav filmové hudby konce minulého století. Komponoval hudbu k více než dvaceti Burtonovým filmům jako jsou například dnes již absolutní klasiky Beetlejuice, Batman, Střihoruký Edward, Mars útočí!, Ospalá díra, Velká ryba, Ukradené Vánoce nebo Alenka v říši divů, ale i k filmům Sama Raimiho nebo Guse Van Santa. Ve světě hip-hopu, kde i hvězdy první velikosti, jako je Rockyho přítel a spolupracovník Tyler, the Creator, vydávají několik alb ročně, je osm let od vydání A$AP Rockyho posledního alba Testing jako celá věčnost. Za tu dobu se takový Kanye West stihl přejmenovat, stát se znovuzrozeným křesťanem, posunout radikálně doprava a vydat pět alb. Jenže ani Rocky se neflákal. Díky svému vztahu s popovou superstar Rihannou, s níž má tři děti, byl stálým tématem médií a loni byl zproštěn obvinění ze střelby na bývalého přítele, čímž se vyhnul více než dvacetiletému trestu vězení. Uznání si získal i jako herec, když se blýsknul po boku Rose Byrne v chválené černé komedii Kdybych měla nohy, tak ti nakopu a po boku Denzela Washingtona ve filmu Spikea Leeho Až na dno. Kromě několika jednorázových singlů ale v posledních

letech vydával hudbu jen sporadicky. Mimochodem, pokud jde o mainstreamové hvězdy, snad jen Rockyho partnerka ho předčí, co se týče nechávání fanoušků čekat: od posledního vydaného alba Rihanny totiž uplynulo již deset let. Nyní, jako by se A$AP Rocky ocitl na rozcestí. Má se vydat směrem prozkoumávání relevance multižánrových experimentů, nebo se na jistotu vrátit k přímočařejší hudbě, která ho proslavila? Nové album se paradoxně pokouší o obě cesty najednou. Byť to určitě nebyla hračka a místy z alba prosakuje horká jehla, navzdory své hodinové délce působí překvapivě svižně a soudržně. Na seznamu hostů najdeme všechny od Hanse Zimmera přes Tylera, the Creatora, již zmíněného Dannyho Elfmana a Thundercata, až po Gorillaz, Slay Squad, Westside Gunn, will.i.ama nebo indie folkovou hvězdu Jessicu Pratt, ale středobodem je pochopitelně Rocky. Ať už jde o zdánlivý diss track na Drakea Stole Ya Flow, nebo když v Air Force rapuje na drsný glitchový beat, který se náhle promění ve zhulený psych-rock a celé to působí jako lstivá provokace pro všechny, kteří zavrhli indie narativ alba Testing, je to pořád ten charismatický Rocky; pohotový, vtipný a o krok napřed. A Don’t Be Dumb je nejsilnější album od jeho debutu, podpořené hravostí, kterou na chvíli zdánlivě ztratil.

Dry Cleaning

Secret Love

Dry Cleaning nikdy nedělali singalong písničky. Jejich kouzlo tkví jinde – málokdo vám dovolí nahlédnout do svého nitra tak otevřeně jako (ne)zpěvačka Shaw, jejíž volné monology mohou v jediném verši přeskakovat mezi každodenní všedností, sociální kritikou a dadaistickou fraškou, přičemž si zachovává klidnou dikci moderátorky wellness podcastu. I když její zdánlivě bezvýrazný projev může působit jako nepružný nástroj, právě on dává jejím spoluhráčům kompoziční a instrumentální volnost a zároveň nezměrnou jistotu, že jakákoli píseň, ve které Shaw deklamuje, bude znít jako píseň Dry Cleaning a nic jiného. Na novém albu Secret Love však fungují příjemně překvapivým intuitivnějším a integrovanějším způsobem než doposud a do písní vkládají výrazné dramatické prvky i zpívané refrény. Hudební vize kapely se stále rozšiřuje, takže ani obecně vžitý termín jako post-punk nestačí k popisu jejich chameleonství.

The Hellp

Noah Dillon a Chandler

Ransom Lucy se již nějakou dobu pohybují na okraji popové scény. Teď The Hellp vyměnili indie sleaze pastiš za odvážnou introspekci a party energii nahradili téměř filmovou elektronikou, která v sobě ale stále nese sebevědomou drsnost jejich debutu Twin Sinner (2016). Často jsou označováni jako indie sleaze, což jim moc nevoní a byli by raději, aby jejich hudba byla vnímána jako „americká“, ne ve smyslu šovinistického nacionalismu nebo country rocku, ale ve smyslu Ameriky jako místa neustálé proměny. To demonstruje i jejich liberální přístup k žánrům. Trochu elektroniky Justice tady, pop-rockový refrén Phoenix tam, místy klaustrofobní produkce Salem a… sakra, proč ne i nějaké kytarové riffy ve stylu Strokes, když už jsme u toho. I když Riviera jasněji definuje jejich vizi, ani tady nechybí odkazy. Country Road zjevně cituje Johna Denvera, název Revenge of the Mouse Diva je zase převzat z eseje o malířce Karen Kilimnik. Skvělá, opravdu povedená deska.

Robbie Williams

Britpop

Muži, který kdysi řekl:

„Doufám, že zestárnu dřív, než zemřu“, je dnes jednapadesát. Během deseti let od vydání posledního alba The Heavy Entertainment Show jsme viděli dokument Netflixu a kontroverzní biografický film Better Man. Ten druhý byl podle něj i zlomovým momentem, který odstartoval třetí dějství jeho kariéry. I to začíná retrospektivou. Rozhodl se totiž vytvořit album, které chtěl původně napsat a vydat v roce 1995, kdy opustil Take That. Britpop a britská hudba obecně zažívaly zlatou éru. Odér nostalgie je tak nedílnou součástí Robbieho třináctého studiového alba stejně jako důraz na analogovou syrovost, pozitivní vibe a hymničnost. Tomu napomáhají i hosté –Chris Martin z Coldplay, Gaz Coombes ze Supergrass, legendární kytarista Black Sabbath Tony lommi nebo Gary Barlow. Britpop je Robbieho nejlépe přijatou nahrávkou za poslední roky a na oslavu překvapivého vydání byl její obal promítán na několik slavných londýnských památek.

Sleaford Mods

The Demise of Planet X Sleaford Mods nikdy neupadají do stejné stagnace jako deprese, které je inspirují. Williamsonova naoko bezmocná zuřivost je plná absurdního humoru, upřímnosti a obrazotvornosti, která vás udrží v napětí, zatímco Andrew Fearn čaruje s žánrem a přidanými tóny, což z The Demise Of Planet X dělá hudebně nejambicióznější album jejich kariéry. Ať už je to drzý garážový dance rock No Touch s hostující legendou Sue Tompkins, skeč Bad Santa, dýchající atmosférou Massive Attack nebo titulní skladba, která je pokřivenou reinterpretací tématu The Magic Roundabout, a která nás vezme na fantaskní prohlídku blázince. Williamson po svém a zcela trefně glosuje genocidu, novou vlnu britského nacionalismu, hnilobu sociálních médií, aktivismus ve jménu nadřazenosti i vlastní problémy v tak hořkém a zároveň zábavném mixu, že ho nelze neadorovat. The Demise Of Planet X je prostě další geniální reminiscence jejich statusu novodobých Sex Pistols i vlastní nekompromisní jedinečnosti.

Staré dobré výpravy za kulturou…

Odlepte oči od obrazovky, ohákněte se a vyražte do divadla!

Přelet nad kukaččím hnízdem

Divadlo F. X. Šaldy Liberec

Diváky velmi kladně přijatá adaptace slavného románu Kena Keseyho není jen sázkou na osvědčený titul. Klade si za cíl připomenout, že ke ztrátě svobody nevede jen diktatura – stačí pohodlnost, únava a přesvědčení, že odpor stejně nic nezmění. Podprahové poselství ostatně bylo v této hře přítomno i v roce 1979, kdy se ji ve Státním divadle Brno marně pokusil uvést režisér Jan Kačer – jeho inscenaci soudruzi zakázali pouhé dva dny před premiérou. To se naštěstí v Liberci nestalo a vy se tak můžete bez obav zařadit po bok osazenstva psychiatrické léčebny.

→ www.saldovo-divadlo.cz

Když nedopnete sako, je tu výstava…

Facka

Dejvické divadlo

Ještě pár dní před tiskem našeho prosincového čísla s Jiřím Havelkou na titulce nebylo vůbec jisté, jestli se jeho Facka vůbec dočká premiéry. Až teď je jasné, proč. Tahle dokumentární inscenace, která čerpá z nešťastné a tragické události na pražském Pavláku, je totiž jako houba nacucaná silnými emocemi a vzhledem k tomu, že Havelka potřeboval posvěcení potomků zemřelého, je pochopitelné, že vše mohlo dopadnout jinak. Facka ale vznikla a vyniká nejen skvělým zpracováním příběhu, ale i skvěle vystavěnou atmosférou, kterou podporuje hudba i projekce. → www.dejvickedivadlo.cz

Avant-Garde: Max Liebermann

Muzeum Barberini

Pokud byste během jara měli navštívit jedinou výstavu, vaše kroky by určitě měly vést do Postupimi. Tam se totiž představí rozsáhlá přehlídka jednoho z nejvýznamnějších středoevropských impresionistů Maxe Liebermanna doplněná díly jeho souputníků – Lovise Corintha, Maxe Slevogta a dalších. Více než stovku děl bude možné zhlédnout v přímé konfrontaci s díly francouzských impresionistů ze stálé sbírky muzea. → Od 28. února do 7. června 2026, www.museum-barberini.de

Průvan na poličce…

Nové knihy, které rozhodně nezůstanou ležet ladem

Osamělí hrdinové

Vnitřní dokonalost

Kromě toho, že je nejprodávanějším autorem knih osobního rozvoje podle New York Times, je Jim Murphy také výkonnostním koučem. Prý stačí rok spolupráce a stanete na vrcholu kariéry. A je úplně jedno, jestli jste sportovec, podnikatel, nebo otec pěti dětí. Jim Murphy, Mimochodem

Všichni jsme výjimeční... Když najdeme své pravé já, konečně budeme šťastní… Máme právo žít si po svém… Že už jste takové poučky slyšeli? Tahle kniha vám ukáže, proč byste s nimi v žádném případě neměli souhlasit. Pavel Pospěch, Host

Vitra: The Anatomy of a Design Company

Hodně vymazlená kniha plná unikátních fotografií mapuje vývoj ikonické značky Vitra od malé švýcarské manufaktury až po globální designový gigant. Nechybí představení spolupráce s legendami jako Charles & Ray Eamesovi, Frank Gehry či Zaha Hadid. Deyan Sudjic, Phaidon

Vadný kontakt

Franz Escher je smuteční řečník, který doma čeká na elektrikáře, Elio Russo zase svědek, který usvědčil 27 mafiánských bossů a čeká za mřížemi na novou identitu. Mohlo by se zdát, že nemají nic společného, ale všechno nakonec skončí úplně jinak. Wolf Haas, Paseka

Rodinná rada

Novinka oblíbeného scénáristy a spisovatele vypráví příběh dvou stárnoucích bratrů pečujících o nemohoucí matku. Jejich odlišné osobnosti, politické preference i různá hierarchie hodnot jsou odrazem dnešního rozděleného světa. Petr Jarchovský, Mladá fronta

Klamy a manipulace

V době, kdy se pravda stává relativním pojmem, je nezbytné pochopit, jak lidé od nepaměti ovlivňují myšlení druhých –od šíření pradávných mýtů až po algoritmy dnešních sociálních sítí. Tohle je komplexní historie manipulace. Tomáš Kolomazník, Zdeněk Rod, Kniha Zlín

Jakub Pavlovský je tvůrce populárního instagramového účtu Book’s Calling a knihami žije i ve svých profesích – působí jako redaktor obtýdeníku Tvar a středoškolský učitel společenských věd. V jeho knihovně mají své místo nejprodávanější novinky i knihy v kožených vazbách, které nikdy neotevírá. Proč si své nejoblíbenější knížky podepisuje? A proč by měli zpozornět všichni, kdo mají v knihovně první vydání Harryho Pottera a Kamene mudrců?

Čtecích povinností mám hodně, ale můžu si za to sám

Jakube, jaká je vaše knihovna?

Moje knihovna není jenom moje, ale i mého muže, který se stejně jako já pohybuje v knižním prostředí. Než jsme se sestěhovali, moje knihovna byla skromná, jen s několika základními kousky, partnerova naopak obsáhlejší. Dodnes je vidět, že naše knihovna je různorodá, ale i veselá, řekl bych. Na jedné straně jsou novinky – to je moje část, protože se jako redaktor a pořadatel book clubu aktivně scházím s lidmi z knižního světa. Pak to v policích postupně stárne a volně přechází v kožené vazby, které se nesmí otevírat, protože by jim popraskala kůže. Kdysi měli čtenáři dvě vydání jedné knihy –jednu brožovanou ke čtení a druhou vázanou pouze do knihovny. To už dnes samozřejmě nikdo nedělá. My alespoň

kožené vazby jednou za rok voskujeme, většinou na Vánoce. Sedíme tu na židličkách a oprašujeme naše knihy.

Vypadá to na bohatou sbírku. Víte, kolik knih vlastníte?

Řekl bych, že tak kolem dvou tisíc. Knihy jsou už uloženy i ve druhých řadách, aby se sem vůbec vešly. Ale dělat by se to nemělo – pořádně nevidíme, kde co je, a není to ani fér vůči skrytým knihám. I když některé knížky máme schované záměrně. Jmenovat je ale nemůžu. (směje se)

Tipuji, že v takové knihovně je spousta knihomolských pokladů. Mám pravdu?

Máte. Vzácnější knihy dáváme do speciálních obalů, do takzvaných etují. Jsou to i sešitky, které se časem poni-

čily, a protože je chceme uchovat, tak pro ně necháme vyrobit krabičku na míru. Máme své knihvazače, manžele Stašovy, kteří se zabývají zakázkovou výrobou. Můžete si u nich vybrat, jestli chcete etuji potaženou kůží nebo plátnem, jestli má barevně ladit s původní obálkou. Takto krásně nám udělali etuji třeba na Šťastného prince od Oscara Wildea, kterého ilustroval náš oblíbený grafik a ilustrátor Jan Konůpek. No, a taková rarita, kterou jsem si pořídil v aukci, je Ani labuť ani Lůna. Je to sborník z roku 1936, který vyšel v redakci Vítězslava Nezvala ke stému výročí smrti Karla Hynka Máchy. Najdete v něm různá zamyšlení nad Máchovým dílem od Konstantina Biebla, Adolfa Hoffmeistera, Karla Teigeho, Záviše Kalandry, ale také ilustrace od Jindřicha

Štyrského a Toyen, plus jejich podpisy.

U Stašových jsem nechal knihu dát do kůže, která barevně ladí s původním provedením, a vložil do ní vlastní exlibris, které jsem dostal od svého muže. Takto je už navěky moje.

A pyšný jsem i na naší takzvaně teplou poličku plnou queer literatury, knížek o gayích a lesbách. Zajímavá je Homosexualita u muže od známého českého sexuologa Kurta Freunda. Právě díky němu došlo v Československu v 60. letech k legalizaci homosexuality. A pak to jsou takové evergreeny jako Gay historie od Jiřího Fanela, Od žaláře k oltáři Jana Seidla nebo Studna osamění od britské spisovatelky Radclyffe Hall, což je vůbec první otevřeně lesbická kniha z roku 1928.

Proč máte v knihovně dvakrát Harryho Pottera a Kámen mudrců?

Chtěl jsem mít jeho první české vydání, které se dá dnes poměrně dobře nacenit, a když ho lidé vlastní, nechtějí se ho vzdát. Byt si za to nekoupíte, ale hodnotu pár tisíc má. (Antikvariáty knihu prodávají od 5 000 Kč, na online aukcích se cena pohybuje i kolem 25 000 Kč, pozn. red.). Své první vydání Kamene mudrců jsem si objednal z jednoho antikvariátu, a oni mi poslali dotisk. Ono tu je sice napsáno „1. vydání”, ale je v tom háček. Úplně první vydání Harryho Pottera vyšlo s jiným fontem, který už se později nepoužíval. Navíc na něm má Harry cylindr, špičatý klobouk se na obálce objevil až v dalších vydáních. Člověk musí vědět, co má doma. Tak jsem jim do antikvariátu napsal, že je to skandální, a oni mi jako omluvu poslali skutečné první vydání.

Jaký jste čtenář?

Rád bych zmínil, že jsem členem Spolku českých bibliofilů, který vznikl už v roce 1908. A tak se snažím knihu otevírat každý den. Byly doby, kdy jsem přečetl sto knih za rok, ale to jsem byl student a neměl mnoho jiných aktivit. Navíc jsem si tehdy na Goodreads nastavil laťku a aplikace mi pořád připomínala, jak jsem pozadu. Teď přečtu kolem čtyřiceti až padesáti knih ročně. Rád bych četl ještě víc, protože dobrých knih je opravdu hodně, ale za jeden lidský život se to prostě nedá stihnout. Na druhou stranu mě čím dál víc láká slow reading – pomalé čtení – stejně jako slow fashion nebo slow food, tedy opak konzumu. Radši než hrát na počty přečtených knih, přečíst klidně jednu měsíčně, ale poctivě. To by bylo ideální, ale ne vždycky je to možné – ať už kvůli práci, kdy se chystám na moderování literárního festivalu, nebo kvůli čtenářskému klubu ve škole, kde učím. Musím také pravidelně číst nové knížky, abych byl v obraze. Čtecích povinností mám hodně, ale můžu si za to sám.

Vzpomenete si, jaké to bylo, když jste v roce 2014 zakládal svůj instagramový účet o knihách?

Je to skoro až nepředstavitelné. Nechci znít moc sebestředně, ale myslím si, že jsem byl tehdy jeden z prvních bookstagramerů v Česku. V zahraničí už tento trend fungoval nějakou dobu, takže jsem samozřejmě spoustu věcí převzal. To prostředí u nás bylo hodně neprobádané, nejen z čtenářského pohledu, ale i toho, jak vůbec knihu fotit, co o ní psát. Do té doby lidé četli jen recenze v novinách, v časopisech

nebo v blogosféře. Na Instagramu bylo všechno možné.

Která kniha vás přivedla ke čtení?

Je to asi legrační, ale já jsem se rozečetl kolem třinácti let, když jsem četl Šifru mistra Leonarda od Dana Browna. Jeho knihy a také špionážní thrillery mám rád dodnes, ale už na ně nemám tolik času.

Vidím, že máte v knihovně i Brownovu poslední knihu, Tajemství všech tajemství, která se odehrává v Praze, a jejíž recenze jsou rozporuplné. Už jste ji četl?

Tajemství všech tajemství mě teprve čeká, ale mám rád knížky, do kterých se snadno začtu a jejichž děj rychle plyne. Neměli bychom nad takovými knihami zavírat oči ani je nějakým způsobem hanit, protože bez nich by nebyla spousta čtenářů – včetně mě. Negativní recenze na Dana Browna mi jsou celkem jedno. Já ho mám rád. Brown to zkrátka umí. Líbí se mi, jak míchá fakta s výmysly, a čtenář s ním může utéct do jiného světa. Četl jsem všechny jeho knihy s profesorem Robertem Langdonem a přečtu si i ty další.

Když vás chtěl fotograf David Turecký vyfotit s vaší nejoblíbenější knihou, sáhl jste po Prašině. Proč právě tato dobrodružná knížka pro mladé od Vojtěcha Matochy?

Na spoustu knih člověk zapomene, nijak zvlášť jím nezarezonují. A pak existují knihy, které ve vás zůstanou i po letech. Třeba se někde procházíte a vzpomenete si na jejich atmosféru nebo konkrétní obrazy. To se mi stalo

„Rozečetl jsem se ve třinácti letech díky Šifře mistra Leonarda od Dana Browna. Tajemství všech tajemství mě teprve čeká a negativní recenze mi jsou celkem jedno. Mám rád knížky,

do kterých se snadno začtu a jejichž děj rychle plyne.“

Knihovna známého bookstagramera přetéká, a tak už knihy ukládá do dvou řad. Ve vstupní hale stojí knihovnička se svazky autorů, kteří Jakuba občas navštěvují u něj doma.

s Prašinou. Vzpomínám na ni hlavně na podzim, za šera, kdy je hodně mlhy a svítí oranžové lampy – které už z Prahy pomalu mizí – a je to takové neveselé. Později Vojtěch Matocha vydal ještě další dva díly Prašiny. Na ty se ale teprve těším.

Na Instagramu jste zveřejnil svůj žebříček nejpůsobivějších knih roku 2025, a mezi knihami, jako je Svatá od Sáry Zeithammerové nebo Flora od Jonáše Zbořila, jste zařadil i Všechno je v pořádku, všude je láska. Musím říct, že mám tuto sbírku povídek od Michala Talla právě rozečtenou a je to velmi specifické čtení – Tallo vás navnadí šílenou zápletkou a najednou povídka bez jakéhokoliv vysvětlení skončí. Vám to nevadilo?

I mně chvilku trvalo, než jsem povídkám Michala Talla přišel na chuť – to až tak po čtvrté nebo páté povídce. Moje kolegyně z Tvaru to hezky pojmenovala. Řekla, že každá jeho povídka končí, jako kdyby jí autor umazal poslední odstavec. Všechny totiž končí velice nejasně, závěr je nechaný na čtenářích. Tallo je opravdu zjevení. Chápu, proč získal doma na Slovensku tolik ohlasů.

Působíte také jako učitel společenských věd na střední Škole EU Praha. Podsouváte studentům knížky?

Dělám, co můžu, abych knihy ve svých hodinách zmiňoval. Studentům je opravdu podsouvám – dávám i tipy v rámci různých témat, která zrovna probíráme. Když jsme se bavili o toxických vztazích a domácím násilí, doporučil jsem jim knihu rozhovorů Zamrzlé duše od Renaty Kalenské. Když jsme si povídali o gaslightingu, dal jsem jim tip na Srpny od Jakuba Stanjury nebo knihu Tenhle pokoj se nedá sníst od slovenské spisovatelky Nikoly Hochholczerové.

A začetli se?

Když mám k dispozici výtisk, rád jim ho nabídnu k zapůjčení a musím říct, že si je zatím berou. Ale je to spíše hrstka lidí, než že by mi knihy trhali z rukou.

Ovšem ve škole máme i čtenářský klub. Scházíme se jednou měsíčně asi v patnácti lidech nad knížkami ze seznamu povinné četby. Takto už jsme četli Kytici, Divou Báru, Kuře melancholik, 451 stupňů Fahrenheita nebo Báječná léta pod psa.

Vy ale pořádáte čtenářský klub i pod svým instagramovým účtem Book’s Calling. Co se členy klubu právě čtete? V lednu to byly Medúzy od Jakuba Stanjury, v únoru Lover/Fighter od Kristiny Hamplové. V dubnu navíc oslavíme jubilejní sedmdesátý book club. Pořádám ho už od roku 2017 téměř jednou měsíčně. Měl jsem jen několik výpadků, ať už kvůli covidu nebo mému drobnému vyhoření. Jsou to veřejné akce, přihlásit se může, kdo chce. Zásadní součástí tohoto book clubu přitom je, že čteme knihy současné, většinou novinky, které vyšly v minulých měsících, a ještě toho o nich nebylo tolik řečeno. Zveme do diskuse i samotného autora, takže spolu sedíme a velice detailně, často i stránku po stránce, řešíme a debatujeme, proč to autor napsal tak, jak to napsal. V posledních book clubech jsme takto prošli zmíněnou Svatou nebo Čas vos od Aleny Mornštajnové.

To je všechno poměrně těžké čtení… Ano, moc veselých knih teď nevychází.

Co máte právě rozečteného?

Teď čtu Bibli a mám radost, že jsem se k tomu konečně dostal. Všichni Bibli známe, ale kdo z nás ji reálně četl, že? Říká se, že všechny příběhy už byly popsány v ní, tak jsem na to zvědav. Moje vydání má tisíc pět set stran a obsahuje i plán čtení, aby čtenář zvládl přečíst Starý zákon za jeden rok, každý den kousek. Už mám nějaké cestovatelské plány, tak přemýšlím, jestli nebudu ve skluzu, jestli mi to čtení Bible do jednoho roku vůbec vyjde.

Jak vytahujete knížky z knihovny a otevíráte je, všiml jsem si, že na první stránce míváte vlastní značku se jménem…

Ano, do některých knih, mých oblíbených, těch, které čteme v book clubu nebo je mám podepsané od autorů, si postupně vkládám vlastní exlibris. Kdysi se tyto knižní značky se jménem lepily do knih, aby bylo vidět, komu patří. Pokud bylo exlibris namalované známým výtvarníkem, různí sběratelé je pak ze starých knih vytrhávali a prodávali je jako samostatné umělecké dílo. Já jsem si nechal vytvořit vlastní exlibris od různých současných výtvarníků. Tady, v knize V pasti pohlaví od Silvie Lauder, mám zrovna exlibris od ilustrátorky Nikoly Logosové –s knihou, kávou a kočkou. Značky už mi došly, a tak si musím objednat další. Říkám si totiž, že až třeba jednou někdo mojí knihovnu převezme, tak ať to nějak vypadá.

Reading list Jakuba Pavlovského

1. Prašina, Vojtěch Matocha, Paseka, 2018

2. Svatá, Sára Zeithammerová, Listen, 2025

3. Flora, Jonáš Zbořil, Paseka, 2024

4. Všechno je v pořádku, všude je láska, Michal Tallo, Paseka, 2025

5. Zamrzlé duše, Renata Kalenská, N Media, 2024

6. Srpny, Jakub Stanjura, Host, 2023

7. Tenhle pokoj se nedá sníst, Nikola Hochholczerová, Host, 2023

8. Gay historie, Jiří Fanel, Dauphin, 2000

9. Od žaláře k oltáři, Jan Seidl, Host, 2012

10. cokoli od Dana Browna

EVOLUCE

Mužů v Česku / 2016-2017

Letošní rok se nese v duchu oslav desátého výročí našeho časopisu. To nás přimělo vrátit se zpátky v čase, ponořit se do análů (nemyslete hned na nejhorší), zavzpomínat, to nejlepší z vybraných let oprášit a naservírovat v kontextu dnešní doby. Budete se divit, kdo se v našem časopise objevil a kam až to dotáhl…

PŘIPRAVIL Petr Jansa

Stručná historie

První číslo časopisu Muži v Česku vyšlo v roce 2016 tak trochu na zkoušku. Bylo to v nákladu 12 000 kusů, rozdávalo se grátis a pokud ho někde doma máte zahrabané, jste hodně šťastný člověk. Nám totiž v archivu chybí. Časopis vzešel ze stejnojmenného blogu, který byl nerozlučně spjatý s obchodem Le Premier a který společnými silami budovali Jakub Lohniský a Miloš Štěpař. Blog se primárně věnoval módní osvětě a tištěný dvouměsíčník si kladl stejné cíle. Přidal však něco navíc – do hry totiž vrátil redaktory čerstvě zaniklého časopisu Maxim, který byl pověstný svým černým humorem. A tak se na papíře opět začaly objevovat krutě nekorektní texty Pavla Vondráčka, Petra Bílka, Radka Kovandy a dalších. Vedení redakce se ujal Miloš Štěpař a stal se tak jakýmsi otcem zakladatelem. V té době mu bylo 28 let a trh zaplavil 25 000 výtisky. V době, kdy se začala projevovat krize tištěných médií, to byl hodně odvážný krok, který stál u zrodu jeho budoucího vydavatelství New Look Media. To dnes kromě Mužů v Česku vydává i časopisy Dolcevita, Euro a Euro Platinum. Na titulce prvního, tedy vlastně druhého, čísla se objevil polský model Robert Kaźmierczak (dnes spolumajitel ateliéru zahradní a krajinářské architektury Rock & Flower), uvnitř nechyběl rozhovor s Michalem Horáčkem či návod, jak se obléci na pohřeb.

TITULKY, KTERÉ PSALY HISTORII

95 Kč

Cena, která odolala zubu času i růstu inflace.

Naše první cover star

Dominik Feri – v roce 2016 hudebník, politik, student práv a radní města Teplic. O deset let později umístěn ve vazební věznici tamtéž.

Tak šel čas s Dominikem Ferim

2016 titulní strana časopisu Muži v Česku

2017 zvolen do Poslanecké sněmovny ČR za TOP 09 2018 je jedním z mála politiků bravurně ovládajících sociální sítě

2019 fyzicky napaden během ochutnávky vín

2020 získává titul Mgr. na Univerzitě Karlově 2021 skandál týkající se sexuálního obtěžování, rezignace na poslanecký mandát

2022 obžaloba, konec politické kariéry 2023 odsouzen ke třem letům vězení 2024 nástup do věznice v Teplicích

2025 nová obžaloba, zamítnutí žádosti o podmínečné propuštění

„Frustruje mě, když se pravidla mění nepředvídatelně,

51,9 %

Procento obyvatel Velké Británie, kteří v roce 2016 hlasovali pro BREXIT.

Tip z roku 2016: Jak si udělat účes na Trumpa

1. Řídnoucí vlasy vpředu přehoďte do strany, aby zakryly oblast nad čelem.

2. A teď ten nejdůležitější krok: nejdelší zadní část vlasů načešte dopředu, aby tak tato přehazovačka ležela kolmo na spodní vrstvu. Tím se vytvoří zdání objemu.

3. Vezměte třetí část vlasů shora, přibližně v linii levého ucha, a šikmo ji vyčešte dozadu, aby se tak zakryla řídnoucí oblast po straně.

4. Vlasy přímo nad uchem vyčešte dozadu. Jinak budou povlávat vedle obličeje a rušit celkový dojem z účesu.

#metoo

V těchto letech jsme přišli o velikány, které od té doby nikdo nenahradil a my je zdravíme na nebeskou Playboy party…

David Bowie 10. 1. 2016 Muhammad Ali 3. 6. 2016

Hugh Hefner 27. 9. 2017 Roger Moore 23. 5. 2017

Novinky z kultury

Nejprodávanější alba:

Beyoncé Lemonade 2016 2,5 milionu

Ed Sheeran Divide 2017 6,1 milionu

Nejhranější songy v Česku

LP Lost on You 2016

Despacito Louis Fonsi 2017

Nejúspěšnější filmy

Captain America: Občanská válka 2016 1,15 miliardy dolarů

Star Wars: Poslední z Jediů 2017 1,33 miliardy dolarů

Nejnavštěvovanější filmy v Česku

Anděl Páně 2 2016 913 000 diváků Já, padouch 3 2017 610 882 diváků

Nové seriály

Stranger Things 2016 Netflix

The Crown 2016 Netflix

Po aféře producenta Harveyho Weinsteina se hnutí „metoo“ rozšířilo do celého světa a vyvolalo zásadní změnu veřejné debaty o sexuálním obtěžování.

Auto premiéra

Česká Škoda přišla v roce 2016 se žhavou novinkou – zbrusu novým SUV Kodiaq. Jeho jméno se inspirovalo velkým hnědým medvědem kodiakem, který žije na stejnojmenném souostroví u jižního pobřeží Aljašky.

Základní údaje z roku 2016:

Premiéra: 1. září 2016

Design: Jozef Kabaň a tým

Výroba: Kvasiny, Česká republika

Nej: Největší SUV Škoda

Základní cena: 677 900 Kč

Motorizace: přeplňované benzinové a dieselové motory

Výkon: 125 – 190 koní

Nejvyšší rychlost: 190 – 210 km/h

Novinky: 7 míst, 360° kamera, asistent couvání s přívěsem, adaptivní tempomat, asistent pro jízdu v koloně

2017 zahájení globální výroby mimo ČR (Čína, Indie)

2018 Kodiaq RS – první SUV RS v historii Škoda

2018 Nejvýkonnější diesel v historii značky (239 koní), adaptivní podvozek DCC, virtuální kokpit, Full LED světlomety

2021 Facelift – užší světla, nová maska, Matrix LED světlomety

2021 Kodiaq RS přechází z dieselového motoru na benzínový 2.0 TSI (245 koní)

2023 2. generace Kodiaq – větší rozměry, nový interiér

2023 První elektrifikace u modelu – plug-in hybrid (iV)

Základní údaje z roku 2026:

Výroba: Kvasiny, Česká republika

Základní cena: 995 000 Kč

Motorizace: přeplňované benzinové a dieselové motory, mild-hybrid a plug-in hybrid

Výkon: 150 – 265 koní

Nejvyšší rychlost: 205 – 231 km/h

3 IKONY

Zásadní novinky představené v letech 2016 a 2017.

AirPods, Apple

revoluční bezdrátová sluchátka, stabilní, okamžité párování, skvělá výdrž

Connected, TAG Heuer první smartwatch s dotykovým displejem od tradiční švýcarské manufaktury

L’Homme, Prada zbrusu nová řada vůní pro muže

Poprvé a naposledy

Youtuber a cestovatel Martin Carev, který byl hvězdou naší titulní strany v listopadu 2024 se v Mužích v Česku neobjevil poprvé. V roce 2016 jsme si ho za pár šlupek najali v modelingové agentuře, oblékli ho do armádou inspirovaných svršků a postavili ho na stráž k Národnímu památníku na Vítkově. Historka z focení: Coverstory s Martinem Carevem jsme fotili v pražském hotelu Alcron. Pojali jsme ji ve stylu slavných gangsterek, což obnášelo zapůjčení replik zbraní ve Fundusu Barrandov. Během focení jsme ale jednu z pistolí zapomněli na schodišti, kde na ni narazili hoteloví hosté. Vzhledem k tomu, že neuběhlo mnoho času od tragického teroristického útoku na Právnické fakultě, incident rozrušil celý hotel a blízké okolí. O to víc když se ukázalo, že na Barrandově požadovanou zbraň neměli a tak naše všehoschopná produkční sehnala skutečnou pistoli, byť nefunkční.

Podivné otázky, které skutečně padly

Redaktoři Mužů v Česku pro obveselení čtenářů často riskovali, že jim někdo naruší úsměv. Dnešní tým už by si něco takového díky autocenzuře nejspíš nedovolil, ačkoliv náš vydavatel a bývalý šéfredaktor Miloš často a rád tlačí na to, abychom se trochu víc odvázali – jako za starých časů.

Otázky na Patrika Eliáše:

Je obtížné jít v hokejové výstroji na záchod?

Ne, to je fofr. Člověk si stáhne kalhoty a je to.

Kdybys byl gay, dokázal bys chodit s Donaldem Trumpem?

Ne. Ani když je teď prezident

A s Hillary Clinton?

Taky ne. I když… Těžko říct. Ale vlastně… Určitě ne!

Daft Punk v Transgasu

Přesně tři roky předtím než se do ceněné brutalistické budovy Transgas na pražské Vinohradské třídě zakously bagry, fotili jsme v jejím futuristickém interiéru módní story. Za objektiv se postavil fotograf Marek Musil, který dostal za úkol do centra Prahy dostat členy skupiny Daft Punk. Zda to byli oni, nebo ne, dodnes nevíme. Jisté však je, že do roku 2026 nevydržely ani budova Transgas, ani francouzské hudební duo. Bohužel.

„Muži v Česku – Časopis pro muže na Slovensku“

podtitul prvního čísla z roku 2016 Všechny naše tipy a rady jsou léty ověřené a často jdeme sami s kůží na trh, abychom vše otestovali. Když je budete brát smrtelně vážně, hodně budete někde! Důkazem je dubajský podnikatel Adrián Chabrada, který byl v roce 2016 v našem editorialu pouhým modelem. A dnes? Je nejnovějším ženichem slovenské verze reality show Bachelor 2026. Gratulujeme Adriáne, četl jsi nás opravdu důkladně!

Roční předplatné časopisu Muži v Česku

Zielinski & Rozen

Kosmetický balíček obsahuje kuličkový antiperspirant s vůní černého pepře, vetiveru, neroli a ambry (50 ml) a sprchový gel vonící po třech druzích dřeva (200 ml).

Nemůžete časopis sehnat ve vaší oblíbené trafice?

Aktuální číslo si nově můžete objednat také online za 95 Kč (stejná cena jako na stánku, včetně poštovného). Časopis pak během pár dní dorazí až do vaší schránky.

Kořeny niche parfémové značky Zielinski & Rozen sahají až do roku 1905 a jsou pevně spjaty s osobním příběhem jejího zakladatele a parfuméra Ereze Rozena. Zielinski je totiž rodným příjmením jeho matky, kdežto jméno Rozen nesl jeho otec. Erez dodnes osobně vyvíjí všechny parfémové kompozice a získává ingredience z celého světa. Díky tomu nese každá vůně fragmenty jeho vlastního života. Některé vůně dodávají energii, jiné uklidňují či poskytují pocit útěchy, všechny však zvou k plnému prožitku přítomnosti. Klíčovými hodnotami značky Zielinski & Rozen, která je dnes zastoupena ve více než dvaceti zemích světa, jsou nadčasovost a udržitelnost. Obalový materiál je proto převážně vyroben z udržitelných surovin, jako je recyklovaný karton a sklo, které doplňují starosvětskou lékárenskou estetiku značky. Kromě parfémů a produktů na tělo, ruce i vlasy najdete v sortimentu značky i interiérové vůně.

Více na www.zielinskiandrozen.com, prodává Symbols, Karolíny Světlé 32, Praha 1 6 čísel za 570 Kč + dárek v hodnotě 1 050 Kč

Objednávejte na send.cz a muzivcesku.cz