Euro Platinum 26/03

JakubPavlík: Jaksechytájednorožec

408 HYBRID

Spotřeba a emise CO2 modelu 408 HYBRID v kombinovaném provozu 5,0 l/100 km, 113-114 g/km. Foto je

Obchodní

50 let Apple: Asijské kořeny amerického impéria

Jakub Pavlík: Americká lekce pro evropské startupy

Mýto na moři: Dějiny jedné renty

Příběhy věcí: Instantní klasiky

Finanční krize: Každá je jiná, všechny stejné

Longevity

Vanderbiltové: Jak se ztrácí impérium

accoladefunds.eu

Na to se musí FUNDovaně. Rozložení rizik?

Naše průmyslové parky generují pravidelný příjem díky dlouhodobým nájemním smlouvám s prověřenými partnery. Transparentní správa, náskok před konkurencí a promyšlená strategie akvizic zajišťují, že vaše investice pracují spolehlivě a s potenciálem stabilního výnosu.

Klub osmdesátníků: Pozdní lekce života

Fin History: Nejdelší obchod historie

Game Changers:

Architekti delšího života

Klub nesmrtelných: Největší držáci (nejen) stříbrného plátna

Průvodce stylem: The Substance

David Hockney:

Poslední optimista moderního umění

Platinum Crime: Elizabeth Holmes

Dekonstrukce: Van Cleef & Arpels

Jaguar XJS: Dvanáct válců a žádné omluvy

Nesmrtelnost: Najdi

ČASOPIS

MILOŠ ŠTĚPAŘ šéfredaktor

PETR STARÝ editor

MATĚJ HANAUER grafický design AUTOŘI

ONDŘEJ HERGESELL

MARTIN RYCHLÍK

VÁCLAV RYBÁŘ

MATĚJ ŠIROKÝ

BLAHOSLAV HRUŠKA

MARTIN KOVÁŘ

FOTOGRAFIE

MICHAEL TOMEŠ VOJTĚCH VEŠKRNA

ILUSTRACE

DANA LÉDL VOJTĚCH VELICKÝ

KOLÁŽE

MICHAELA KARÁSEK

ČEJKOVÁ

MICHAELA HROMÁDKOVÁ obchodní ředitelka michaela.hromadkova@newlookmedia.cz

IVONA KLÍMOVÁ ivona.klimova@newlookmedia.cz

LUCIE OUZKÁ lucie.ouzka@newlookmedia.cz MONIKA ŽAJDLÍKOVÁ monika.zajdlikova@newlookmedia.cz

IRENA PETRÁSKOVÁ irena.petraskova@newlookmedia.cz

MONIKA MATĚJKOVÁ manažerka distribuce, výroby a logistiky monika.matejkova@newlookmedia.cz

VYDAVATEL

MILOŠ ŠTĚPAŘ New Look Media, s. r. o. Apolinářská 3 milos.stepar@newlookmedia.cz

Apolinářská 3 120 00 Praha 2 REDAKCE

PRODEJNÍ CENA VYCHÁZÍ

Názory vyjádřené v časopise Euro Platinum odrážejí závazek redakce poskytovat čtenářům jedinečný obsah. Magazín Euro Platinum je registrován u MK ČR E 24683, ISSN 3029-7311. Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s.p., odštěpný závod Praha, č. j. nov. 6144/96. Předplatné v ČR je zajištěno v SEND, spol. s. r. o., Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00, Praha 9 Horní Počernice, 225 985 225, send@send.cz, www. send.cz. Tisk zajišťuje tiskárna Triangl, a. s., Beranových 65, 199 02 Praha 9 Letňany a distribuci PNS. a. s

ROHAN PENTHOUSE

LUCIE & ROHAN

Rohan Penthouse je zážitkem z výjimečného bydlení. Nabízí naprosté soukromí a nadčasový interiér navržený Lucií Koldovou, první dámou českého designu.

www.novyrohan.cz/penthouse

V lednu 1967 neležel profesor psychologie James Bedford v kapli, ale v provizorní laboratoři,

kovem, ledem a bílou párou. Zemřel na rakovinu ledvin

hodin

4 v zeleni nad Prahou

JEDINEČNÉ BYTY

ADRESA S VÝHLEDEM, KTERÝ SE NEOPAKUJE.

skydreamhrebenky.cz

se stal prvním člověkem, kterému místo posledního

rozloučení nabídli odklad.

smyslu.

Doslova .

Jeho tělo bylo ochlazeno a uloženo s vírou, že budoucí medicína jednou opraví to, co ta tehdejší ještě neuměla. Bedford tam čeká dodnes. Kryonika vznikla v šedesátých letech z velmi moderního nápadu: smrt nemusí být konečný stav, ale technický problém s nepříjemně dlouhou dobou vyřízení. Robert Ettinger jí v roce 1964 dal podobu veřejného manifestu The Prospect of Immortality a během několika let vznikly organizace typu Alcor či Cryonics Institute Alcor byl založen v roce 1972 a dnes uvádí přes 1 500 členů a 263 pacientů. Vědci zatím zůstávají pozoruhodně zdrženliví k představě, že by bylo možné člověka zmrazit, uložit na několik desetiletí do skladu a později jej vrátit do provozu. Právě v tom je na ale něco pozoruhodně startupového. Kryonika neprodává funkční produkt, ale tezi. Dnes to nefunguje, ale jednou bude. Alcor nabízí uchování mozku za 80 tisíc dolarů a celého těla za 220 tisíc. Zájemcům zároveň doporučuje financování prostřednictvím životního pojištění. Je to pozoruhodně důsledný systém. Aby mohl člověk jednou znovu žít, musí nejprve řádně zemřít. Po staletí dávaly rodiny peníze do domu, pole nebo portfolia, aby měly něco děti. Longevity ekonomika přináší jemný, ale zásadní obrat: značná část kapitálu se přestává přelévat do další generace a začíná se vracet do vlastního těla. Nejde už jen o to zabezpečit budoucnost. Jde o to být u ní osobně

Je v tom naděje, vanity i status. Ale hlavně velmi starý lidský instinkt: neodejít příliš brzy ze scény, zvlášť pokud člověk chová podezření, že nejlepší dějství přijde až po něm. Kapitalismus býval stroj na zhodnocení peněz. V éře longevity se tiše mění ve stroj na kupování času. A New Money? Ti už si nekupují jen lepší život. Kupují si opci na další

TEXT Miloš Štěpař

Silicon Valley, 200 milionů dolarů od investorů a firma na dohled magické miliardové hranice.

Jakub Pavlík o tom, proč je jednorožec jen mezistanicí a IPO skutečným cílem.

Jak se jednorožec honí

á za sebou TCP Cloud prodaný Mirantisu za miliardu korun, Volterru prodanou F5 za 500 milionů dolarů a dnes buduje firmu, která se nebezpečně rychle blíží jednorožčí valuaci. Jakub Pavlík (37) přitom tvrdí něco, co se v evropské startupové scéně neposlouchá snadno: Evropa netrpí nedostatkem talentu ani technologií. Podle něj zaostává proto, že příliš často zaměňuje dobrý produkt za vítězný byznys. Ve světě technologických startupů totiž pořád přežívá jedna pohodlná evropská pohádka. Zní zhruba takto: postavte dobrý produkt, buďte rozumní, neutrácejte zbytečně, držte se při zemi a svět si vás nakonec najde. Dva exity a roky v americkém byznysu však Jakuba Pavlíka naučily opačnou lekci: technologie bývá jen začátek příběhu. O vítězích často rozhoduje distribuce, kapitál a schopnost dostat se ve správný čas ke správným zákazníkům. Dnes tuto teorii ověřuje na dosud největší sázce své kariéry. Exaforce, česko-americký startup, který spoluzakládal, letos získal dalších 125 milionů dolarů v investičním kole Series

B. Celkové financování firmy tak dosáhlo 200 milionů dolarů a její hodnota se přiblížila 725 milionům dolarů. Z Prahy a Silicon Valley dnes řídí více než 130 lidí a útočí na trh, který mnozí považují za další velkou frontu technologické války: AI-native kyberbezpečnost, tedy svět, v němž umělá inteligence chrání firmy před útoky vedenými jinou umělou inteligencí. Pavlíkův příběh není zajímavý jen velikostí investičního kola ani blízkostí jednorožčí valuace. Zajímavý je tím, že z něj nezní obvyklý startupový optimismus. Naopak. Čím déle prodával technologie na obou stranách Atlantiku, tím skeptičtější začal být vůči evropskému způsobu podnikání. Tvrdí, že v Americe se při nákupu nových technologií řeší především to, kdo dokáže vyřešit problém. V Evropě se podle něj až příliš často řeší, kdo bude stát mezi výrobcem a zákazníkem. Je to ostrý soud. Jenže přichází od člověka, který prošel dvěma velkými exity a třetí firmu staví s kapitálem a boardem z nejvyšší ligy.

Jeho skepsi navíc podporují i tvrdá data. Evropská komise sama připouští, že startupy narážejí na roztříštěná pravidla napříč 27 členskými státy a na nedostatek kapitálu v pozdějších růstových fázích. Vidíte? Už si toho všimli! Podle Reuters je americký trh s pozdními venture investicemi přibližně sedmkrát větší než evropský. V praxi to znamená, že firma, která chce získat desítky nebo stovky milionů dolarů na další růst, má ve Spojených státech nesrovnatelně širší výběr partnerů než v Evropě. Když Pavlík varuje před zaměňováním lokálního úspěchu za skutečný globální průlom, nepopisuje jen vlastní zkušenost, ale strukturální problém evropského trhu. A přesto je na tomhle příběhu něco až překvapivě českého. Začíná na neplacené stáži v IBM a nocích strávených v autě na Chodově, pokračuje přes písecké datové centrum, TCP Cloud prodaný Mirantisu a Volterru prodanou F5 za půl miliardy dolarů a podle všech pravidel měl vyústit v pohodlnou korporátní kariéru ve Spojených státech. Místo ní však přišel návrat na startovní čáru. Pavlík odmítl relokaci, vysokou manažerskou funkci i komfort, který si většina lidí spojuje s úspěchem. Podle vlastních slov nechtěl skončit ve světě, kde člověk víc telefonuje, než tvoří. Právě odtud se odvíjí i celý následující rozhovor, který není ani tak o českém talentu, tradičním vysvětlení každého domácího technologického úspěchu, jako spíš o kapitálu, distribuci a disciplíně potřebné k budování globální firmy, o proměně kyberbezpečnosti v éře umělé inteligence a také o tom, proč se evropské startupy často zastaví ve chvíli, kdy by teprve měly začít myslet ve světovém měřítku.

„Ve

velké firmě můžete být skvěle placený

za

to, že telefonujete. Já jsem

chtěl znovu něco stavět.“

Po dvou velkých exitových cyklech jste se mohl stát investorem, mentorem nebo dobře placeným manažerem. Proč jste zvolil dobrovolný návrat do chaosu nultého dne? Protože mezi „něco stavím“ a „něco spravuju“ je mnohem větší rozdíl, než si lidé zvenku myslí. Ve velké firmě můžete být skvěle placený za to, že telefonujete, schůzujete, koordinujete a řešíte politiku. Jenže reálně už většinou nic nevytváříte.

Po akvizici Volterry jsem si dovedl představit, že tam zůstanu, vezmu viceprezidentskou roli a budu mít velmi pohodlný život. Ale zároveň jsem přesně viděl, co by následovalo: čím větší firma, tím menší schopnost něco opravdu měnit. A to mě nelákalo. Druhý důvod byl skoro osobní. TCP Cloud byla česká firma s českým investorem. Ve Volteře jsem sice nastoupil jen několik měsíců po založení a byl u jejího růstu prakticky od prvních dní, ale nebyl to projekt, který bych od prvního nápadu stavěl jako zakladatel. Já jsem si jednou chtěl zkusit všechno od úplného začátku: firmu postavenou od první teze, v Silicon Valley rytmu, s top investory, bez hotových schémat. Exaforce je první projekt, v němž mám pocit, že tenhle test podstupuju naplno.

V čem se tedy Exaforce liší od vašich předchozích firem? V cíli i ve fázi. U prvního příběhu jsme byli mladí, část úspěchu byla timing a část naivita. U Volterry jsme měli velmi silnou technologii, ale poměrně dlouho jsme hledali, jak ji přesně zasadit do trhu a kterou vertikálu opravdu obsadit. Exaforce je poprvé projekt, kde od začátku nepřemýšlíme jen o tom, jak postavit dobrou technologii, ale jak z ní udělat firmu, která stojí sama o sobě a není jen hezkým akvizičním terčem. Tím se mění i ambice. Kdybychom hráli čistě na rychlý prodej, chovali bychom se jinak. Jenže velké

kolo jsme nedělali proto, že bychom neuměli přežít bez peněz. Udělali jsme ho proto, že chceme škálovat obchod, vytvořit dlouhou runway a mít prostor reagovat na trh, který se mění každý měsíc. V takovém nastavení už neřešíte jen to, jestli se budete líbit kupci. Zároveň jsem mnohem pokornější k tomu, jak velkou roli v technologickém byznysu hraje dobrý timing. Zakladatelé rádi mluví o strategii, produktu nebo exekuci, ale zpětně si myslím, že u našeho prvního příběhu hrála významnou roli i naivita a štěstí. Dostali jsme se ve správnou chvíli ke správnému problému. Kdybychom přišli o rok dřív nebo o rok později, ten příběh by vypadal úplně jinak. Dneska si to uvědomuji mnohem víc než tehdy.

Pokud Exaforce nestavíte jako akviziční příběh, kde je tedy vaše vysněná meta? V předchozích firmách jsme skončili relativně brzy akvizicí. Tohle je poprvé, kdy se dostáváme za Series B a skutečně škálujeme obchod. Pokud bychom chtěli hrát jen na další prodej firmy, chovali bychom se jinak. Velké investiční kolo paradoxně snižuje počet firem, které si vás mohou dovolit koupit. Proto je naše uvažování jiné. Neřešíme další exit. Pokud to mám říct úplně otevřeně, ultimátní cíl je IPO.

Po dvou exitech člověk ví mnohem víc než na začátku kariéry. Je nějaká věc, kterou byste dnes svému třicetiletému já vysvětloval úplně jinak? Dlouho jsem si myslel, že technologický startup musí stát především na nějakém objevu. Že když postavíte dostatečně originální technologii, trh si vás nakonec najde. Dnes si myslím téměř pravý opak. Technologie je nutná podmínka, ale zdaleka ne postačující. Faktem ale je, že zkušenost není vždycky výhoda. Když jsme budovali TCP Cloud, byli jsme ještě dost mladí na to, abychom neviděli všechny důvody, proč by to nemělo fungovat. Dnes bych si při pohledu na stejný problém možná dokázal vyjmenovat deset překážek dřív, než bych vůbec začal. Čím víc toho člověk ví, tím lépe chápe rizika. A někdy právě tahle znalost může být brzdou. Naivita není strategie, ale v technologických startupech bývá občas podceňovanou konkurenční výhodou.

„V Americe firmy

skutečně hledají nejlepší řešení svého problému. V Evropě se řeší nejdřív to, kdo bude na zakázce vydělávat, a teprve potom to, co se vlastně dodá. Musíte projít přes síť partnerů, distributorů a zprostředkovatelů, kteří mají vybudované vztahy a dlouhodobě kontrolují přístup k zákazníkovi.“

Zní to skoro paradoxně: technický founder, který tvrdí, že o úspěchu startupu nerozhoduje technologie. Kdy vám to došlo? Ve chvíli, kdy jsem definitivně pochopil, že „skvělá věc“ není totéž co prodejná věc. Před deseti lety jsem si myslel, že technologický startup musí stát na nějakém objevu. Dnes si myslím, že mnohem důležitější je znalost toho, kdo ve firmě drží rozpočet, jak ten rozpočet vzniká a proč za to řešení opravdu zaplatí. Můžete mít produkt, který všichni technicky obdivují, ale když ho používá člověk bez budgetu, nic z toho nemáte. Proto jsme u Exaforce strávili extrémní množství času přemýšlením o prodejní strategii ještě dřív, než byl produkt definitivně hotový. Od začátku jsme pracovali s design partnery a testovali, zda řešíme problém, který zákazníka bolí natolik, že je ochoten vzdát se toho, co používá dnes. Spousta startupů dělá přesný opak: dva roky vyvíjejí a teprve potom zjišťují, komu to vlastně prodají. Já dnes věřím obrácenému pořadí. Nejdřív zákazník a jeho problém, teprve potom technologie.

Jaký problém dnes Exaforce řeší? Co firmy bolí natolik, že kvůli tomu změní způsob, jakým chrání své systémy a data? Dvě věci. První je rychlost útoků. Umělá inteligence dramaticky zlevnila a zjednodušila práci útočníků. To, na co dříve potřebovali zkušeného specialistu a hodiny práce, dnes zvládnou během několika minut. Platí to pro podvodné e-maily, falešné webové stránky i získávání informací o cílové firmě. Jinými slovy: útočit je dnes jednodušší než kdykoli předtím. Obrana proto nemůže fungovat stejně jako před pěti lety. Bezpečnostní týmy už si nemohou dovolit trávit hodiny vyhodnocováním každého podezřelého incidentu.

Druhý problém je kapacita. Moderní bezpečnostní dohled je drahý a náročný na lidi. Potřebujete specialisty, kteří útoky odhalují, vyhodnocují, prověřují a reagují na ně, jenže takových lidí je ale málo a je těžké je sehnat i udržet. Navíc bezpečnostní týmy dnes čelí obrovskému množství upozornění, z nichž velká část se nakonec ukáže jako planý poplach. Proto dává smysl využít umělou inteligenci, aby mu pomohla rychleji rozpoznat skutečný problém a zkrátila cestu od prvního varování k rozhodnutí a následné reakci.

Celý obor je dnes plný firem, které staví byznys na technologiích OpenAI, Anthropicu nebo Googlu. Jak zabráníte tomu, aby Exaforce nebyl jen další vrstvou postavenou na cizích modelech? Tohle je dnes zásadní otázka. Pokud váš produkt stojí jen na tom, že využívá modely vyvinuté někým jiným, jste zranitelný. Stačí, aby OpenAI, Anthropic nebo jiný velký hráč udělal výrazný technologický skok, a část trhu může během několika měsíců zmizet. Proto jsme od začátku nechtěli stavět firmu na tom, že vezmeme

cizí model a zabalíme ho do hezčího uživatelského rozhraní. Potřebujete vytvořit něco, co má vlastní hodnotu i ve chvíli, kdy se samotné modely dál zlepšují. Potřebujete rozumět prostředí zákazníka: kdo má k čemu přístup, jak spolu jednotlivé systémy souvisejí, co je v dané firmě normální chování a co už ne. Teprve z takového kontextu poznáte, jestli jde o skutečný útok, nebo jen další falešný poplach. Nestačí tedy rozumět textu. Musíte rozumět prostředí, ve kterém vznikl.

Za co vám zákazník zaplatí dřív, než se rozhodne vsadit na Exaforce naplno? Za rychlý, viditelný výsledek. Ve firmách dnes každý něco slibuje, takže potřebujete důkaz v řádu dnů, ne kvartálů. U nás je to proof of value. Produkt nasadíte, propojíte ho s okolními systémy a velmi rychle uvidíte, co z prostředí skutečně leze ven, kde je šum, kde slepé místo a kde AI přináší kontext, k němuž by se člověk při práci s běžnými bezpečnostními nástroji proklikával hodiny.

Která čísla dnes sledujete nejvíce? Jak poznáte, že růst je skutečný a ne jen na papíře? Tři věci. Jak dlouho trvá získat zákazníka od prvního jednání po podpis smlouvy, kolik proof of value projektů prohrajeme a jaká je průměrná hodnota zakázky. Tyhle tři ukazatele velmi rychle odhalí, jestli jsme produkt správně postavili a jestli jsme schopní jeho hodnotu proměnit ve skutečný obchod. Počet zákazníků v prezentaci vypadá dobře, mě ale zajímá, jestli produkt skutečně používají a jestli za něj platí peníze, které odpovídají jeho hodnotě. I Exaforce nakonec měří svůj přínos velmi pragmaticky: rychlostí, s jakou dokáže tým prověřit podezřelou aktivitu, počtem falešných poplachů, které odfiltruje, nebo časem potřebným k reakci na skutečný incident. Firma uvádí příklady, kdy se práce, která dříve zabrala hodiny, zkrátila na minuty a kdy zákazníci výrazně ušetřili čas i náklady. To je správný jazyk. V bezpečnosti se nakonec všechno přeloží do ekonomiky reakčního času, kapacity týmu a reputačního rizika.

Když jste jednal s investory ze Silicon Valley, co jste od nich dostal navíc oproti tomu, co běžně nabízí střední Evropa? Hlavně kvalitu protistrany.

U top amerického fondu nekupujete jen peníze, ale i přístup k tomu, jak se staví další kolo, jak se vede strategická debata, jak se otevírají dveře k zákazníkům a jak se jedná ve chvíli, kdy se děje něco opravdu důležitého. Zažil jsem investora, který s námi na denní bázi řešil fundraising, vstupoval do vyjednávání a pomáhal i s podobou celého příběhu firmy. To je úplně jiná úroveň zapojení, než když vám někdo pošle peníze a pak čeká kvartální update.

„Investor, který přinese jen peníze, může být pro scale-up dražší než žádný investor.“

„V Česku

někdo

dobře prodal

nefunkční e-shop do Polska, udělal jeden dobrý exit nebo vydělal

peníze na realitách, automaticky rozumí budování technologických firem.“

Pak je tu reputační přínos. Když do vás investuje fond, který patří mezi první investory OpenAI a sedí u vás v boardu, není to jen kapitál, ale i signál směrem k dalším investorům, zákazníkům i talentu. Představa „postavím to v Česku a pak si koupím dva lidi na sales v Německu a jednoho v Americe“ je scestná. scestná. (Pozn. red.: Ve správní radě společnosti působí také Vinod Khosla, zakladatel investiční společnosti Khosla Ventures, která patřila mezi první investory OpenAI.)

Co vás na amerických investorech překvapilo nejvíc během samotného fundraisingu? Hloubka prověřování. V Evropě se často mluví o tom, jak jsou americké fondy agresivní nebo rychlé, ale mě překvapilo spíš to, jak detailně se snaží pochopit, co vlastně kupují. Nemluvili jen s našimi zákazníky, ale i se zákazníky, které jsme nevyhráli. Mluvili se zákazníky konkurence. Nechali nás prezentovat lidem, kteří používali jiné produkty, a snažili se pochopit, v čem jsme skutečně lepší a v čem naopak ne. Nakonec vznikl report, jaký jsem předtím neviděl. Nebyla to investice založená na jednom pitch decku nebo jednom demu. Byla postavená na velmi detailní analýze trhu, zákazníků i produktu. Pro foundera je zajímavé vidět, jak vás vnímají lidé, kteří s vámi nikdy nemluvili a nemají důvod vám cokoliv přikrášlovat.

Kde se podle vás nejvíc láme rozdíl mezi evropským a americkým technologickým trhem? V rychlosti, v jednotnosti trhu a v ochotě řešit problém dřív než proces kolem problému. Amerika samozřejmě není ráj bez compliance a bez politiky. Ale pořád je to mnohem víc jeden trh. Když vyladíte produkt pro určitý typ firmy, můžete stejný model opakovat znovu a znovu. V Evropě přecházíte z jedné země do druhé a pokaždé narážíte na jiný jazyk, jinou obchodní kulturu, jiný způsob rozhodování. To není detail. To je strukturální brzda. A pak je tu ještě jedna nepříjemná věc. V Americe jsem mnohem častěji viděl, že firmy skutečně hledají nejlepší řešení svého problému. V Evropě se příliš

často řeší nejdřív to, kdo bude na zakázce vydělávat, a teprve potom to, co se vlastně dodá. Když jste startup, málokdy prodáváte napřímo. Musíte projít přes síť partnerů, distributorů a zprostředkovatelů, kteří mají vybudované vztahy a dlouhodobě kontrolují přístup k zákazníkovi. V takovém systému bývá technologie až na druhém místě. Nejdřív se řeší, kdo sedí u stolu, až potom potom, jestli jde o skutečně nejlepší řešení.

Jak si v tomhle srovnání vede český investorský trh?

Je potřeba odlišit peníze a přidanou hodnotu. Pokud jste first-time founder a potřebujete kapitál, český investor může dávat smysl. Ale ve chvíli, kdy už víte, jak těžká je hra kolem go-to-marketu, hiringu a dalších kol, začnete být selektivnější. Pro technologický startup je mi málo platné, že investor kdysi jednou dobře vyexitoval úplně jiný typ byznysu, když mi pak neumí pomoct s tím nejtěžším: s orientací v americkém B2B, s dalším fundraisingem, s tím, jak se škáluje firma po produktové i obchodní stránce. Founder musí být brutálně opatrný, od koho peníze bere. V Česku občas vzniká představa, že když někdo dobře prodal nefunkční e-shop do Polska, udělal jeden dobrý exit nebo vydělal peníze na realitách, automaticky rozumí budování technologických firem. Jenže technologický startup neřeší panelák ani optimalizaci marže v retailu. Špatný investor firmu nezabíjí nedostatkem peněz, ale špatným vedením, tlakem na nesmyslné priority a tím, že rozmělňuje rozhodování. Peníze, které vám nepřinášejí správný typ pomoci, mohou být ve scale-upu ve výsledku dražší než žádné peníze.

Jinými slovy: pokud chce český founder postavit globální B2B firmu, neměl by primárně přemýšlet o Česku ani o Evropě. Pokud má ambici postavit opravdu velkou firmu, tak ano. Engineering může klidně sedět v Praze. Ostatně i Exaforce drží významnou část vývoje právě tady. Ale headquarters, sales leadership a founder, který nese obchodní příběh firmy, musí být velmi blízko trhu, na němž se láme kategorie.

Pro nás je to Amerika. Když nevyhrajete v Americe, je dost možné, že nevyhrajete nikde. A iluze, že si to nejdřív „zkusíme doma“, pak v Německu a pak teprve v USA, je spíš evropská forma strkání hlavy do písku. Na řadě úspěšnějších středoevropských firem je tenhle pohyb vidět. Founder může mít doma engineering, ale obchodně a symbolicky musí být u zákazníka, investora a trhu. Kdo si to nepřizná včas, snadno si vytvoří falešný pocit pokroku. A to je v růstové fázi možná nejdražší iluze vůbec.

Jak se při téhle brutalitě trhu daří stavět tým z Prahy?

Co dnes hledáte v lidech? Především motivaci.

Dnes už se mnohem méně dívám na životopis a mnohem víc na to, jestli se tomu člověku chce něco dělat. Můžete mít dvacet let zkušeností a perfektní CV, ale pokud vám chybí energie a chuť posouvat věci dopředu, moc nám nepomůžete. Ve startupu je důležitější tah na branku než seznam předchozích pozic. Praha a Česko v tom mají pořád výhodu. Kvalita života je vysoká, technických lidí je tu hodně a pro americký startup dává smysl stavět část týmu právě tady. Už to není levná pracovní síla. To si o nás na Západě myslí spíš lidé, kteří tu dlouho nebyli. Pořád tu ale najdete schopné

Jakub Pavlík (*1989) nepatří k podnikatelům, kteří svůj příběh stavějí na startupových legendách. V roce 2010 nastoupil na neplacenou stáž do IBM v Praze a protože neměl peníze, spal během ní v autě na Chodově. Přes technickoobchodní role se dostal k budování cloudové infrastruktury a později založil TCP Cloud, který koupil Mirantis za zhruba miliardu korun.

Další kapitola vedla přes Volterru, startup zaměřený na edge a bezpečnostní infrastrukturu. Tu v roce 2021 převzala společnost F5 za 500 milionů dolarů. Místo pohodlné manažerské kariéry a relokace do USA se však Pavlík rozhodl začít znovu. Chtěl vybudovat firmu od prvního nápadu, s globální ambicí a podporou nejlepších investorů ze Silicon Valley.

Dnes tuto sázku představuje Exaforce. Právě odtud vychází i Pavlíkova nejostřejší teze: Evropa netrpí nedostatkem talentu. Chybí jí spíš kombinace ambice, kapitálu, distribuce, blízkosti trhu a ochoty opustit lokální komfort dřív, než se promění v omezení.

lidi a dobré prostředí pro vývoj produktů. Jen bych nespoléhal na to, že se odsud dá vybudovat globální firma bez toho, abyste byli blízko zákazníkům a trhu.

Pohovory si stále děláte sám. Jak poznáte, že před vámi sedí člověk, který ve startupovém prostředí neobstojí? Když někdo od prvních minut rozhovoru řeší hlavně to, jak přesně funguje dovolená, jak obejít přítomnost v kanceláři nebo jak si nastavit práci tak, aby jí měl co nejméně, je to pro mě samozřejmě red flag. Zároveň se snažím být při pohovorech úplně transparentní. Kandidátům ukazuji i to, co je na produktu těžké, co ještě není hotové a co bude bolet. Vlastně je trochu vystraším. A právě reakce na tuhle nepříjemnou upřímnost mi často řekne víc než životopis nebo reference. Člověk, který chce něco budovat, zbystří a začne se ptát. Člověk, který hledá hlavně pohodlí nebo další položku do životopisu, začne couvat.

200 mil. $

Celkový kapitál získaný Exaforce, poslední investiční kolo přineslo 125 milionů dolarů . . .

750 mil. $

Jak často přemýšlíte o tom, že se celý trh může změnit rychleji, než stihnete vyrůst? Prakticky každý den. Tohle není obor, kde si můžete udělat tříletý plán a pak ho jen disciplinovaně plnit. Ještě před pár měsíci si většina lidí neuměla představit, že AI bude samostatně generovat větší části kódu. Dnes je to běžná součást vývoje. To tempo změn je extrémní. Největší riziko není konkurence v tradičním slova smyslu, ale spíše to, že se změní samotná pravidla hry. Že některý z velkých modelových hráčů posune hranice možností tak rychle, že část trhu přestane existovat. Proto se snažíme stavět věci, které nejsou jen tenkou vrstvou nad cizími modely. Pokud je váš produkt pouze hezčí rozhraní nad technologií někoho jiného, pravděpodobně vás dříve nebo později pohltí. Musíte vlastnit hlubší vrstvu problému, data, kontext nebo způsob, jakým se rozhodnutí dělají. Jinak vás budoucnost velmi rychle dožene.

Tým rozdělený mezi Silicon Valley a Prahu

Hodnota Exaforce po posledním investičním kole, jednorožec je na dohled

130 lidí . . . . . . . . .

TCP Cloud prodaný Mirantisu, Volterra prodaná F5 za 500 milionů dolarů 2 exity

Jak mu Asie pomohla na vrchol. Na úspěchu technologického gigantu se podílel japonský průmysl i čínská výrobní síla — a pro ně z toho vyplynuly důsledky

TEXT Patrick McGee

aše kolektivní paměť klame. Příběh o tom, jak se Apple na konci 90. let vrátil z pokraje bankrotu až ke zrození iPhonu v roce 2007, se téměř vždy vypráví jako triumfální sága o produktové vizi Steva Jobse spojené s vytříbeným designem Jonyho Ivea.

Jenže léta triumfu byla zároveň výrobním peklem, v němž Apple skládal dohromady soupeřící systémy, jak vyrábět ve velkém, rychle a bez vad. „Byl to křest ohněm,“ říká Tony Fadell, který v té době vyrostl od externisty až na seniorního viceprezidenta. „Nevěděli jsme, co všechno nevíme.“

Apple tehdy čelil jedné krizi za druhou, od burzovního propadu po splasknutí dotcomové bubliny v roce 2000 až po výrazná produktová selhání, jako byl model G4 Cube. Přes kulturní úspěch iMacu a iPodů byla ziskovost tak nízká, že během prvních sedmi let, kdy

Jobs stál v čele firmy, Apple dohromady vydělal jen asi 2,1 miliardy dolarů čistého. Dnes Apple vydělá 2,1 miliardy dolarů za týden. Pro poměrně malou skupinu lidí, která cestovala po světě a rozjížděla potřebnou infrastrukturu, mohly být tyto roky bolestivé a ne každý je vydržel až do konce. „Všechen ten ‚insanely great‘ design si vyžádal sakra vysokou daň na lidech,“ míní David Lundgren, vedoucí produktového designu prvního iMacu

Apple však v těchto letech objevil něco zásadního: naučil se oddělit vědění o tom, jak se něco vyrábí, od samotné výroby. Tyto lekce si firma osvojovala dlouho: týmy Applu budovaly systémy kvality s prvky převzatými od rivalů, propojovaly je se špičkovým designem, a to vše dělaly vražedným tempem. Teprve s  iPodem nano v roce 2005 se Applu začalo dařit všechny tyto prvky sladit  – a tím

položil základ k nejdůležitějšímu manévru ve své historii: vstupu na trh telefonů. Právě tento krok proměnil Apple do doby Jobsovy smrti v roce 2011 v nejhodnotnější firmu světa. Během následující dekády ale úspěch Applu ještě výrazněji zasáhl japonský průmysl i čínskou výrobní sílu, protože firmy ve dvou největších asijských ekonomikách prošly zrcadlově opačným vývojem podle toho, jak se začlenily do vznikajícího impéria Applu Apple ve svém vyjádření tuto interpretaci svého vzestupu odmítl. „Celý předpoklad tohoto textu je chybný a neodpovídá tomu, jak spolupracujeme s partnery v dodavatelském řetězci,“ uvedla firma.

MINUTA ZNAMENÁ MILION DOLARŮ

Na počátku 90. let, kdy se portfolio Applu rozšířilo z několika produktů ročně na desítky, si firma vytvořila rámec řízení kvality nazvaný

ANPP neboli Apple New Product Process –postup, který mapoval cestu vývoje produktu od nápadu až k zákazníkovi. Jakmile se Jobs v roce 1997 vrátil, ukázalo se, že už nestačí. „Jobs chtěl opravdu plochou organizaci,“ říká jeden z bývalých výrobních inženýrů. „Postupně se tam navršila neuvěřitelná byrokracie se všemi těmi viceprezidenty a všemi těmi různými skupinami – v podstatě samá oddělená sila. Nikdo spolu nemluvil.“ Jobs podle něj provedl masivní čistku na úrovni viceprezidentů, až na Jackie Streeterovou.

Streeterová nastoupila do Applu v polovině 80. let a jako šéfka centrálního inženýringu se podílela na vzniku ANPP. To, že ji Jobs ponechal ve funkci, je významné. Mladší Jobs kdysi prohlásil, že „je lepší být pirátem než vstoupit do námořnictva“. Tento riskantní přístup stál u zrodu Macu, úspěchu, který definoval éru, ale také modelů Apple Lisa, Apple III a NeXTcube –všech komerčních propadáků. Starší Steve už pochopil význam procesu, tedy té neokázalé disciplíny, která zajišťuje kvalitu a konzistenci.

Jenže když Apple vykouzlil iMac v odstínu Bondi Blue a chtěl ho mít za 14 měsíců v obchodech, ukázalo se, že ANPP je zastaralý.

JAPONSKÝ

„Lidé si mysleli, že jsme se zbláznili,“ vzpomíná Jon Rubinstein, tehdejší seniorní viceprezident pro hardwarové inženýrství. „ANPP jsme v podstatě nahradili. Celé jsme to roztrhali.“ Začínat znovu přineslo velké potíže. Šest měsíců po startu projektu iMac Jobs zjistil, že inženýři nedokážou postavit zařízení podle navrženého designu, a projekt se musel vrátit na začátek. Spustil tirádu a na hlavní vedoucí projektu křičel: „Na vás závisí zasraných devět a půl tisíce pracovních míst, a vy jste selhali!“ Rubinstein a Glen Miranker, dva zkušení inženýři, kteří do Applu přišli po působení v  Motorole, do věci vnesli větší disciplínu. Upravili třífázový rámec kvality, který měl projekt iMacu dovést přes konstrukci, vývoj a výrobu. „Je to kaizen — neustálé zlepšování,“ říká Rubinstein s odkazem na japonskou podnikatelskou filozofii. „Měl jsem celý tým, který pracoval na procesu, jakým vyvíjíme produkty.“

Rámec Applu, který se navzdory všem změnám dodnes označuje jako ANPP, se dále vybrousil s příchodem iPodu. V roce 2001 trvalo Applu od nápadu k expedici pouhých devět měsíců  – oslnivý výkon, jenž odrážel nový model spolupráce napříč odděleními.

ÚVOD VZESTUPU SPOLEČNOSTI APPLE

—

Výrobní systém Toyoty: just-in-time

Původní logo Apple. Žádné nakousnuté jablko, ale složitá rytina Isaaca Newtona sedícího pod jabloní. Navrhl ho třetí spoluzakladatel firmy Ronald Wayne, který krátce nato prodal svůj desetiprocentní podíl za 800 dolarů. Jestli Newton objevil gravitaci, Wayne později objevil sílu promarněné příležitosti.

HP — zjišťuje, že japonské čipy jsou vyrobené 1 000 % lépe

Sony— polovodiče, obrazové senzory — pohlceno rozsahem Applu

—

Podle Fadella se záchranným lanem ukázaly kontroly kvality na každém výrobním stanovišti. Když se v roce 2002 iPody expedovaly po stovkách tisíc kusů, zdála se jednoprocentní zmetkovitost ještě snesitelná, ale o pouhých pět let později, kdy poptávka narostla na 50 milionů kusů, by to znamenalo „obrovské plýtvání“. „Měli jsme jednu dvě výrobní linky, a pak jich bylo deset, dvacet a sto montážních linek, všechny běžely paralelně,“ říká. „Když jste vyráběli šunt, hromadilo se to rychle.“

Současně ale Apple hledal rovnováhu mezi spolehlivostí a dodržováním termínů. Noví lidé z  IBM přinesli mentalitu „termín je nade vše“ a pomocí „štíhlého řízení“ inspirovaného Toyotou odstraňovali plýtvání. Když v roce 1998 přišel do Applu řídit operace Tim Cook, udělal z času těžko napodobitelnou konkurenční výhodu. Pro někoho může pomalost působit jako známka řemeslné pečlivosti, pro Cooka to ale byl jen proces náchylný k chybám v jiném převleku. Pomalost byla promarněný čas a čas jsou peníze. Jak Cook, který o sobě kdysi prohlásil, že je „Attila skladových zásob“, později vysvětloval někomu z týmu produktového designu: „Chápete, že každá minuta znamená ztrátu jednoho milionu dolarů?“

NEJNIŽŠÍ SPOLEČNÝ JMENOVATEL

Jak Apple prodával produkty ve stále větších objemech, jeho partnerství napříč dodavatelským řetězcem nabývala na významu. A hlavně jich rychle přibývalo. Průlom přišel, i když z etického hlediska byl přinejmenším sporný.

V prvních letech Jobsova návratu Apple dával u důležitých komponent přednost jedinému dodavateli. Úvaha byla taková, že když si rozložíte riziko mezi tři dodavatele, je dost pravděpodobné, že jeden z nich bude výrazně lepší než zbývající dva. To by firmu nutilo nastavit technické parametry podle „nejnižšího společného jmenovatele“, říká Rubinstein. Jobs, soustředěný na kvalitu, si raději vybral nejlepšího dodavatele a pak udělal všechno pro to, aby uspěl.

To šlo proti běžné praxi odvětví, jenže běžné odvětví si může dovolit používat standardní součástky od více výrobců. Apple naproti tomu neustále tlačí dodavatele k tomu, aby přicházeli s díly, materiály a funkcemi, které ještě neexistují. „Když jsme našli firmu, která už uměla přesně to, co jsme chtěli, znamenalo to, že neděláme správnou věc,“ říká jeden z bývalých inženýrů.

Jenže samotný rozsah úspěchu Applu ho donutil změnit kurz. Jakmile objemy iPodu

IPAD

OSTATNÍ

dosáhly desítek milionů kusů, bylo šílenství spoléhat se na jediného dodavatele. Aby Apple obešel problém „nejnižšího společného jmenovatele“, vytipoval nejlepšího dodavatele určité součástky a pak aktivně učil jeho konkurenty tajům výrobního procesu tak dlouho, až mezi nimi nezůstal žádný rozdíl. Dodavatelé tehdy tento postup přirovnávali k „firemní špionáži“.

Případovou studií se stal iPod Classic. Měl nádhernou zadní stranu z nerezové oceli, tenkou jen 0,4 milimetru, a díky preciznímu ručnímu leštění se leskla jako zrcadlo. Apple při vývoji procesu spolupracoval s mistrem svého řemesla v Japonsku a během několika let už na výrobě 15 až 20 tisíc krytů iPodu denně spolupracovalo více než 20 firem.

Jakmile popularita iPodu explodovala, tito řemeslníci přestali stačit. Tehdy dorazily filmové štáby. Apple zaznamenal každý krok procesu: úhel řemeslníkova zápěstí, tlak, rychlost i zvuk leštění a také to, jak pracovat s tepelnou deformací, aby se kov nezkroutil. Pak Apple každý krok rozložil do matematického kódu a vše ve gigantickém měřítku zautomatizoval v Číně.

WEARABLES

Z JAPONSKÝCH HLAV APPLE

VYTĚŽIL, CO SE DALO

Tuto epizodu podrobně popisuje japonská kniha z roku 2013 The True Face of the Apple Empire, jejímiž autory jsou novináři Naoyoshi Goto a Jun Morikawa.

Tuhle taktiku Apple opakoval znovu a znovu: průmyslovědesignérský tým Jonyho Ivea si našel japonského dodavatele, vychválil design, zdůraznil význam jeho práce a slíbil velké zakázky. Jenže jakmile vztah převzalo oddělení operací, jehož úkolem je škálovat výrobu při minimálních nákladech, Japonci se často ukázali jako příliš drazí a příliš opatrní. Výsledek? Apple si okoukal řemeslné postupy, podrobil je reverznímu inženýrství a rozjel je ve velkém jinde.

Další obětí byl Sharp. Na sklonku nultých let se jeho byznys s LCD televizory trápil v náhlé cenové válce s korejskými konkurenty. Ozval se Apple: růst iPhonu začal připomínat exponenciálu a firma potřebovala desítky milionů LCD panelů. Apple Sharpu nabídnul pomoc s přestavbou TV továrny na výrobu pro smartphony a budoucí dodávky panelů předplatil investicí v hodnotě téměř miliardy dolarů. ČISTÉ

Goto, jeden z japonských novinářů, s překvapením zjistil, že přímo v závodě Sharpu existovala utajená kancelářská část, kde mohlo pracovat až padesát lidí z Applu. Zaměstnanci Sharpu do ní nesměli.

Jenže to nebyli žádní Kaliforňané; přijeli z Asie. „Byli to experti na displeje, které Apple přetáhl ze Samsungu, Motoroly a tchajwanských firem,“ říká. „A podpisem exkluzivní dodavatelské smlouvy získal Apple přístup ke všemu: k know-how výrobní linky Sharpu, výrobním metodám i nákladové struktuře.“

Kapitálovými investicemi, dosazením vlastních lidí a tvrdými smlouvami Apple fakticky ovládal dodavatelský řetězec LCD zevnitř. Když Apple panely potřeboval, využití kapacity se zvedlo nad 90 procent; když ne, továrna stála. Stroje zaplatil Apple a Sharp například nesměl dodávat Samsungu. Vedení Sharpu, říká Goto, mělo pocit, že snědlo „otrávené jablko“. O kontrolu nad vlastní výrobní linkou přišlo.

Taktika Applu se dala snadno vnímat jako zneužití moci  – čtyři japonští akademici v článku z roku 2021 tuto praxi označili za „závislostní“ formu řízení. Pro dodavatele přitom tahle výrobní tajemství nebyla informací Applu, s níž by měl právo se volně dělit. Z právního hlediska si však Apple pohlídal, aby bylo všechno neprůstřelné. Standardní podmínky jeho objednávek vyžadují, aby

dodavatelé převedli na Apple „bez výhrad veškerá vlastnická práva, právní titul i všechny související nároky“. S příslibem velké zakázky na iPhony dokázal Apple z Cupertina pravidelně vyvíjet obrovský tlak, aby získal práva k duševnímu vlastnictví – i když většinu práce i financování výzkumu a vývoje odváděli dodavatelé. „Kdybychom chtěli rozjet dalšího dodavatele, právně bychom z našeho pohledu prostě řekli: ‚Hele, to duševní vlastnictví patří nám,‘“ říká bývalý konstruktér výrobních řešení. „Můžeme jít za někým jiným a říct mu všechno, co potřebuje vědět, aby to dokázal vyrobit.“

Japonsko se kvůli svým úzce specializovaným dovednostem, ale také relativně vysokým mzdám, ocitlo ve zvlášť zranitelné pozici. Apple našel způsob, jak Japonce převálcovat oklikou. Nikoli tím, že by sám stavěl lepší produkty, ale tím, že si přisvojil duševní vlastnictví ke klíčovým procesům  – a pak je šířil dál. Dokonce instaloval sofistikované lasery, které měřily každý rozměr i každý odstín součástek od dodavatelů, zatímco do Cupertina proudila data v přímém přenosu. Apple převzal lekce ze Sarasohnových statistických metod kontroly kvality a posílil je technologiemi 21. století. „Japonci jsou kvůli tomu dodnes naštvaní,“ říká vysoce postavený manažer dodavatelského řetězce. „Jejich hodnota, jejich řemeslo, jejich tajný recept  – to všechno bylo do

Továrna na hity. Příběh firmy, která opakovaně vstupovala do zavedených kategorií a odcházela z nich jako jejich nový vládce.

poslední kapky vytěženo… (Apple) si odnášel videa a vy jste s tím nemohli nic dělat. A pak to prohlásili za své duševní vlastnictví.“

JAK SE APPLE STAL ZÁVISLÝM NA ČÍNĚ Ve snaze dál inovovat a udržet si prémiový podíl na trhu Apple vybudoval tým takzvaných odborníků na danou problematiku (SME). Jejich úkolem bylo projíždět svět a vyhledávat málo známé postupy, které stojí za špičkovými fotoaparáty a hodinkami, a pak tyto techniky přizpůsobovat výrobě iPhonů a MacBooků. Nabídky práce u  Applu potvrzují, že tito experti tráví ve fabrikách 25 procent svého času a pracují přímo na místě, aby „vyvíjeli výrobní procesy, které dokážeme se svými dodavateli škálovat“.

Analýza patentů, na nichž se tito experti podíleli jako spoluautoři, ukazuje zdánlivě neuvěřitelnou šíři jejich záběru. Matt Theobald, který strávil 17 let v hardwarové divizi Applu, je veden jako spoluautor patentu na „zarovnávání skla pro vysokoteplotní procesy“, „sjednocený horní kryt přenosného počítače“, „zařízení pro tvorbu prošlupu u tkalcovského stroje“ i na „žakárový stroj“ složený z nožů pohybujících se proti sobě.

To, jak pestrá škála vynálezů je připisována jedinému inženýrovi, odráží typický postup Applu: financovat kapacitu dodavatele, získat provozní kontrolu, nasát znalost procesů tím, že inženýry usadí přímo do továrny, smluvně si přivlastnit práva k duševnímu vlastnictví, a nakonec z dodavatele udělat zaměnitelnou komoditu tím, že se rozjede jeho konkurence.

„Mohl jsem jet do Japonska, nebo letět kamkoli  – klidně na konec světa  – a pracovat s těmi nejzajímavějšími dodavateli,“ říká bývalý člen týmu SME. „A pak jsme vymysleli, jak to dostat do velkého měřítka.“

Čína a Tchaj-wan podle něj uměly výborně stavět „dostatečně dobré stroje“, zatímco japonští dodavatelé často vyráběli stroje „až příliš dobré“  – v tom smyslu, že je nedokázali dost rychle škálovat tak, aby vyhověli operačnímu týmu Applu zaměřenému na objemy. Někteří bývalí odborníci SME přiznávají, že je tahle praxe trápila. „Bylo mi z toho hrozně,“ říká jeden z nich. „Podrazili jsme původního vlastníka duševního vlastnictví. Dělal jsem to pořád dokola.“ Lidé z Applu tvrdí, že za to, že Japonsko přišlo o větší zakázky, nemohli. „Přežije nejschopnější,“ říká bývalý inženýr Applu. „Když máte skvělý nápad, ale nedokážete ho dodat (ve velkém), tak jste se prostě nevyvinuli.“ A dodává: „Nikdy to nebylo ve stylu: ‚Chceme zničit Japonce‘ nebo tak něco. Bylo to jen o tvrdých obchodních

Po letech šedých krabic přišel počítač, který vypadal jako bonbon. Barevný iMac vrátil Applu styl, pozornost i cestu zpět na vrchol.

Tisíc písní do kapsy. Jednoduchý slogan pro zařízení, které změnilo hudební průmysl a udělalo z Applu globální fenomén.

Malá hliníková krabička měla jednoduchý úkol: dostat Apple do domácností bez vysoké vstupní ceny. A povedlo se jí to překvapivě dobře.

Apple nevynalezl chytrý telefon. Jen vytvořil verzi, podle níž se začaly poměřovat všechny ostatní.

Poslední a nejlepší podoba zařízení, které naučilo svět nosit hudbu stále při sobě. Krátce nato ho začal vytlačovat iPhone.

Když Steve Jobs vytáhl notebook z obyčejné kancelářské obálky, bylo jasné, že tloušťka počítačů už nikdy nebude stejná.

Kritici se ptali, k čemu je dobrý. Zákazníci odpověděli miliony prodaných kusů. Tabletům dal smysl teprve iPad.

Poslední velká produktová kategorie éry po Stevu Jobsovi. Dnes jde o nejprodávanější hodinky na světě.

požadavcích. Typu: ‚Potřebujeme sedm milionů kusů týdně, jinak to prostě nepůjde.‘“

Manuál, který Apple za posledních pětadvacet let dovedl k dokonalosti, mu přinesl nový typ konkurenční výhody – skryté před očima, ale tiše klíčové pro jeho marže, schopnost inovovat i kapacitu růstu.

Našel ty nejlepší dodavatele, vytěžil z nich jakési výrobní DNA a poté je zakódoval do patentů, procesních specifikací a konfigurací zařízení. Apple se naučil chápat výrobní procesy tak do hloubky, že dokázal dodavatele rozeštvávat proti sobě, přenášet mezi nimi know-how, a kdykoli kteréhokoli z nich nahradit.

Byl to obrovský posun v paradigmatu. Jenže ve stejném období vstoupila do hry Čína s jiným způsobem práce  – a ten ohrožuje nejen Apple, ale i Západ. Čínští podnikatelé pro to mají tříslovné rčení: yang-tao-sha, tedy „vykrmit–nalákat–porazit“. Myšlenka sahá do konce 70. let, kdy Teng Siao-pching navštívil továrny v Singapuru a Japonsku a na vlastní oči viděl, jak zaostalá Čína tehdy byla. Země byla tehdy chudší než subsaharská Afrika. Ve velkém však měla něco jiného: lidi, soustředěné na malém prostoru a pracující za nízké mzdy. Byli bez kvalifikace, ale ochotní učit se a tvrdě pracovat, a jejich práci bylo možné

řídit prostřednictvím silného státu, který dokázal aktivně určovat, kde budou nasazeni. Čína potřebovala zahraniční kapitál a know-how a zároveň způsob, jak lidem zamezit odchodu do Hongkongu. Místo fyzické bariéry vytvořila ekonomickou příležitost: vznikl Šen-čen. Zvláštní ekonomická zóna, v níž mohli podnikatelé a místní politici přivádět investice i odborné znalosti ze zahraničí. Současně Čína zavedla praktiky, jež stlačovaly náklady exportu: udržovala konkurenceschopné mzdy a podhodnocený kurz měny, zároveň poskytovala daňové úlevy a dotovala strojní vybavení. Dohromady to fungovalo jako magnet na zahraniční kapitál a know-how a vytvořilo podmínky, aby lidé v Číně mohli vstřebat celé stohy „tacitních znalostí“ – dovedností, které se dají osvojit jen praxí. Právě to je jedna z hlavních přísad čínské schopnosti vyzvat Západ v technologiích i průmyslové produkci. Apple a Čína se společně naučily, že stejnou pracovní sílu, která šije oděvy, lze vycvičit k montáži iPodů a  iPhonů. Západní korporace systematicky znehodnocovaly roli výroby a soustředily se na design produktů, branding a finance. Z toho vychází takzvaná „usmívající se křivka“ vývoje produktu: na jednom konci stojí vysoce hodnotná tvorba konceptu, na

(GLOBÁLNÍ

SAMSUNG

druhém ještě hodnotnější prodej a budování značky  – a nízko hodnotná výroba se propadá do spodní části křivky.

Apple to zvládl tak dokonale, že dnes má hodnotu 3,7 bilionu dolarů a ročně generuje zisk přes 100 miliard dolarů. Čína však vsází na to, že tato hodnotová křivka je na úrovni státu převrácená: říkejme jí „zamračená křivka“ vývoje produktu.

Jednotlivá firma typu Applu se soustředí na konce křivky, aby zvyšovala zisk, zatímco Čína přijala její „břicho“ jako způsob, jak nasát schopnosti. Z dlouhodobého hlediska Čína sází na to, že know-how a kapacita ve velkém měřítku mají vyšší hodnotu než zisk, který může být pomíjivý. „V dlouhém horizontu, z makro pohledu, myslím, že Číňané udělali krok zpět a řekli si: ‚No dobře, když to všechno vyrábíme my, je to moc,‘“ říká bývalý manažer operací Applu Únik znalostí, který Applu pomáhal učit se od dodavatelů v Japonsku, se v Číně změnil v hrozbu. A tak si Apple od roku 2006 nechal u Foxconnu postavit v Guanlanu vyhrazený areál známý jako „Apple Garden“. Během několika let přibyly další dva – v Čcheng-tu a Čeng-čou.

Dnes Apple vyrábí pětinu všech chytrých telefonů na světě. Bez Číny je však vlastně nemá kde vyrábět. Mezitím čínské značky drží 50 procent trhu se smartphony a navíc i strategická úzká hrdla v lithiumiontových bateriích, prvcích vzácných zemin, deskách plošných spojů a dalších oblastech.

APPLE VYTÁHL ČÍNU NA VRCHOL Apple si na firemní úrovni našel způsoby,

HLAVNÍ ČÍNSKÉ ZNAČKY

jak Japonce přehrát. Čína si ale všimla ještě jednoho strategického uzlu: záleží na tom, kde se všechno skutečně vyrábí. Čína už není jen montovna s nízkou přidanou hodnotou; stále víc se z ní stává i světové centrum inovací.

Trajektorie společnosti BYD to dobře ilustruje. BYD začala Applu kolem roku 2008 dodávat kovové kryty. Od té doby se stala jedním z nejdůležitějších montážních partnerů Applu pro iPad a dodavatelem komponent z titanových slitin. Právě tahle „škola“ pomohla BYD vybudovat automobilku s elektromobily, která prodává víc než Tesla – a potvrzuje tak logiku „zamračené křivky“.

Jinými slovy: Apple nevynesl výrobu do Číny jen proto, aby ušetřil; sehrál hlavní roli při budování její průmyslové kapacity. Kontrast s Japonskem je do očí bijící. Za poslední čtvrtstoletí Apple vytěžil klíčové know-how z nejlepších japonských hlav a proměnil slavné japonské elektronické značky jako Sharp či Sony v neviditelné subdodavatele ukryté uvnitř produktů Applu. V Číně se naopak neviditelní subdodavatelé, například BYD, posouvali po hodnotovém řetězci vzhůru a vyvinuli se v čínské značky světové úrovně.

Padesáté výročí Applu je triumfem designu, softwaru a marketingu. Dodavatelský řetězec, který vybudoval, se však může ukázat jako jeho nejdůležitější produkt  – akorát je to řetězec, nad nímž už nemá plnou kontrolu. Americe trvalo celou generaci, než se znovu naučila lekce, které kdysi předala Japonsku. Tentokrát už nemusí dostat druhou šanci.

TRVALÝ ÚSPĚCH IPHONU (ROČNÍ ÚDAJE)

Expedované kusy (mil.)

Tržby (mil. $)

Průměrná prodejní cena ($)

Provozní zisk (mld. $)

Dožijte se aktivní stovky pomocí vědy

Našim cílem je předvídat a aktivně ovlivňovat procesy vedoucí ke vzniku chronických onemocnění ještě před jejich klinickou manifestací, a tím dosahovat maximální možné úrovně zdraví, vitality a kvality života v každém věku. V rámci unikátního programu A2C Anti-Aging Clinic systematicky analyzujeme a optimalizujeme klíčové oblasti zdraví tak, abychom předcházeli vzniku chronických onemocnění a zpomalili proces stárnutí.

ANTI-AGING DESATERO PRIMÁŘKY

MUDr. MONIKY GOLKOVÉ

1.

Bio-identická hormonální terapie: vytvoříme pro Vás hormonální krém na míru a narovnáme Vaše hormony mládí, jako jsou DHEA, estradiol, progesteron, testosteron a další. Tím obnovíme lepší regeneraci Vašich buněk a zvýšíme vitalitu i obranyschopnost organismu.

2.

Nastavíme protizánětlivou individuální dietu pomocí vědecky podloženého ALCAT testu a aktivujeme sirtuiny, Vaše geny dlouhověkosti.

3.

Na základě Vaší podrobné genetické a epigenetické analýzy utvoříme preventivní program na míru. Budete tak vědět, jaká konkrétní preventivní opatření je třeba pravidelně vykonávat, abyste se onemocněním spojeným se stárnutím buď zcela vyhnuli, nebo je výrazně oddálili.

4.

Vyšetříme hladiny Vašich mozkových neurotransmiterů a navrátíme Vám mladistvou energii, sebevědomí a dobrou náladu.

5.

Provedeme komplexní analýzu Vašeho těla, zkontrolujeme Vaše biochemické parametry, nádorové markery a biochemii veškerých orgánů. Následně doplníme veškeré nutné mikrovyživující látky, které jsou základem pro správnou funkci buněk.

6.

TOP 5 ZÁSAD

NAŠÍ FILOZOFIE:

1. Vážíme si Vašeho času (u nás se nečeká)

2. Individuální přístup

3. Vstřícný a empatický personál

4. Unikátní zdravotní péče v příjemném prostředí soukromého zdravotnického zařízení

5. Hlavní zájem: postarat se o Vaše zdraví, Váš

Zanalyzujeme stres uvnitř Vašich buněk a nastavíme antistresovou terapii šitou přímo Vám na míru.

7.

8.

Změříme Vaše telomery a budeme bojovat proti jejich zkracování.

Upravíme Váš spánkový rytmus a postaráme se o správnou funkci biologických hodin organismu.

9.

Urovnáme hormonální de city v období zrychleného stárnutí v menopauze a mužské andropauze.

10. Zpomalíme stárnutí Vaší pleti a podpoříme Vaši individuální krásu.

Divadelní 322/24, Praha 1 – Staré Město

Tel: 724 087 505, 602 234 004

www.a2c.cz

dlouhý aktivní život a Vaši naprostou osobní spokojenost ve všech etapách života.

MUDr. Monika Golková primářka A2C ANTI-AGING CLINIC

Legendární dřevěná garáž táty bratrů Davidsonových, kde se pracovalo

Dílna Harley Davidson .

na prvních motorkách, stála v roce 1902 na rohu ulic 37th a Highland, které najdete na předměstí Juneau v Milwaukee, ve státě Wisconsin. To kdybyste si chtěli udělat na své harlejce výlet. Garáž tam ale už dávno není, věrnou repliku starých časů ovšem najdete v nedaleké továrně Harley-Davidson .

Dnes nejen o nudlích z pytlíku, co jsou hotové po jednom pípnutí varné konvice.

Podobně rychle do vás nahustíme hned několik fascinujících historek a historií.

Za každým číslem patentu nebo ikonickým tvarem či řešením se skrývá fascinující lidský příběh, v němž

bojují nápady s byrokracií, pokrok se snahou nevyčnívat, moderna s tradicí.

Spousta věcí nebo designů, které dnes považujeme za klasické, musela ve své době bojovat s nedůvěrou starousedlíků nebo strážců těch správných hodnot.

Ani my se při přijímání nového a nepoznaného nevyhneme nejistotě a averzi, lidský mozek je takhle

naprogramovaný s ohledem na pud sebezáchovy. Někdy se ale vyplatí

jít proti instinktu, aby člověk udělal tolik potřebný krok kupředu.

Ikonická láhev Coca Colly .

Nezaměnitelný tvar letos slaví 110. narozeniny. Už v roce 1906 přitom  Coca-Colu napodobovala řada výrobců. Značka tomu čelila výrobou speciálních etiket a kolků, které se však v ledové vodě odlupovaly. Proto se s návrhem nového tvaru lahve začalo logo  Coca-Coly razit rovnou do skla. Deset skláren mělo za úkol vymyslet láhev, kterou člověk

pozná i se zavázanýma očima po hmatu. Sklárna Root přišla s nadčasovým designem, kterému dodnes dávají mnozí přednost před kulatou petkou.

Běžecké podrážky Nike .

Bill Bowerman v roce 1971 dlouho přemýšlel, jak vyrobit podrážku, která se nebude příliš bořit do moderních měkkých podkladů, ale zároveň poskytne rozumný grip. Řešení ho napadlo při pohledu na vzor rodinného vaflovače, který dostal jako svatební dar v roce 1936. Zalil ho uretanem a za pár sekund vytáhnul geometricky dokonalý vzorek podrážky budoucích Nike Moon . Zničený vaflovač pak zahrabal na zahradě. Dneska je z něj muzejní kousek a historický milník.

Historicky první minifig z roku 1974 měl tzv. ruce v kapsách.

První Lego minifigurka .

Šlo o jednoduchou figurku, která byla z jednoho kusu. Ruce při těle, nohy u sebe, jen ta hlavička byla stejná jako u těch dnešních, jen neměla shora díru, oči ani pusu. Jediné, podle čeho jste tak mohli odlišit pohlaví byla pokrývka hlavy — figuráci měli klobouk nebo čepici, figuračky paruku.

Návrat tohohle kousku v éře moderních figurek (od roku 1978) nastal v roce 1983, kdy se objevila

ta původní figurka ve stavebnici nizozemského středověkého hradu z roku 1592.

Macintosh 128k .

Pamatujete si tu legendární Apple reklamu á la 1984? Tohle byl produkt, na který odkazovala. Dva dny po odvysílání šel do prodeje první Mac — historicky první osobní počítač se zabudovaným monitorem, myší a plnohodnotným grafickým rozhraním. Než ho do roka nahradil nový model, prodalo se ho úctyhodných 70 tisíc kusů.

Instantní nudle .

Momofuku Ando — amatérský kuchař i chemik — navždy změnil tvář japonské kuchyně. Už v poválečném Japonsku marně přemýšlel nad tím, proč vláda nutí krajany jíst chleba, když jsou odjakživa zvyklí na nudle a rýži. Když se mu v roce 1957 kariéra seskládala jako domeček z karet, postavil si za domem garáž/kuchyň a po roce experimentování měl v rukou instantní kuřecí ramen nudle, které stačilo zalít horkou vodou. Tradiční chuť, rychlá příprava, neporazitelná trvanlivost. Kompletně vysušené nudle, které lze snadno balit a skladovat jako kostičky lega, jsou dnes povinnou výbavou každé kuchyně, estetickou ikonou i důkazem lidské vynalézavosti s kapkou štěstí a kulinářské alchymie.

PENTA BANK

Pátý šampion skupiny Penta

Investiční skupina Penta výrazně posiluje aktivity ve finančních službách.

Penta Bank přichází s novou strategií, vlastní AI laboratoří a s mezinárodními ambicemi.

FOTO Penta Bank

Finanční služby jsou pro investiční skupinu Penta dlouhodobě strategickou oblastí.

„V  Pentě máme čtyři šampiony s úspěšnou mezinárodní expanzí: Dr. Maxe, Fortunu, Penta Hospitals a Penta Real Estate. V sektoru bankovnictví a finančních služeb, který v naší skupině reprezentují Penta Bank, Penta Fund a  Prima banka, vidíme s ohledem na vývoj trhu významný růstový potenciál. Penta Bank má s novým vedením ambici vytvořit platformu s přesahem mimo český a slovenský trh,“ říká Marek Dospiva, partner skupiny Penta a její spoluzakladatel.

NOVÉ VEDENÍ S JASNOU VIZÍ

Od listopadu 2025 stojí v čele banky Petr Řehák, zkušený lídr s téměř třicetiletou praxí v předních tuzemských i mezinárodních bankách a poradenských firmách. „Naší vizí je být bankou vašich budoucích úspěchů, kde osobní vztah, dlouhodobá odbornost, moderní technologie a digitální inovace tvoří jedinečnou kombinaci pro rozvíjení potenciálu našich klientů,

zhodnocování jejich majetku a budování udržitelného úspěchu,“ říká Petr Řehák, generální ředitel a předseda představenstva Penta Bank

Rebrandingu banky předcházela rozsáhlá analytická studie. Její výsledky jsou jednoznačné: značku Penta zná drtivá většina lidí v Česku i na Slovensku, přičemž ji vnímají především jako symbol úspěchu. Claim banky — Success. Together. — tak není jen marketingový slogan, ale odraz toho, co si klienti se značkou Penta přirozeně spojují. „Vytváříme podmínky, abychom se společně s našimi klienty stali synonymem úspěchu,“ říká Henrieta Arslanová, ředitelka marketingu Penta Bank

Penta Bank vstupuje do nové fáze se strategií a konkrétním plánem. Vedení banky letos v březnu posílili dva členové představenstva. Provozní ředitel Jiří Mizera přišel s cílem vybudovat technologickou páteř banky, finanční ředitel Tomáš Dvořák pak zodpovídá za strategické plánování, řízení kapitálu a podporu růstových iniciativ.

KOMPLETNÍ PRODUKTOVÁ NABÍDKA

Produktová nabídka pokrývá celé spektrum potřeb — od každodenního bankovnictví až po sofistikované investiční nástroje. Individuální klienti mají k dispozici čtyři balíčky služeb: Plus, Premium, Private a Signature, běžné účty v korunách i eurech, měnové konverze bez poplatku nebo lombardní úvěry umožňující rychlý přístup k likviditě bez nutnosti prodeje investic. Vedle toho banka nabízí přístup k exkluzivním fondům skupiny: Penta Equity Fund otevírá cestu k private equity investicím, Penta Real Estate Fund ke špičkovým realitním projektům.

Pro firmy, podnikatele a instituce připravila banka samostatnou nabídku — od termínovaných účtů přes forwardové zajištění kurzového rizika až po individuální emise dluhopisů. Corporate klienti s vklady a investicemi nad jeden milion eur mají přístup k řešením nastaveným zcela na míru. Dohromady tvoří tým, který má ambici posunout Penta Bank mezi klíčové finanční hráče ve střední Evropě.

VLASTNÍ AI LABORATOŘ

Klíčovým nástrojem je interní inovační laboratoř AI Product Lab, kterou banka buduje od roku 2026. Jejím cílem je výrazně zkrátit cestu nového produktu na trh z měsíců na pouhé týdny. Prvním výsledkem je investiční řada Avior, která nabízí unikátní kombinaci dvou produktů v jednom řešení. „Klient tak získá vyšší zhodnocení než ze samostatného produktu. Aktuálně je v nabídce první produkt z této řady, a to Avior Invest, který automaticky zhodnocuje průběžné výnosy z dluhopisů a diverzifikuje portfolio přesně podle investičních preferencí klientů. Zároveň připravujeme další novinky z této řady,“ popisuje Marek Benčat, obchodní ředitel a člen představenstva Penta Bank

MODERNÍ BANKA STAVÍ NA TECHNOLOGIÍCH

Digitální inovace a moderní technologie chce Penta Bank využívat ve prospěch klientů a k rychlejšímu přístupu ke kvalitním informacím, přijímání správných rozhodnutí a efektivní správě majetku s maximálním komfortem. Technologická platforma se staví od prosince 2025 a první výsledky jsou již viditelné: nový web, internet banking, digitální onboarding a mobilní aplikace. V dalším kroku přijdou investice do core bankingu a umělé inteligence.

„AI mění roli banky. Z reaktivní na proaktivní. AI sleduje portfolio a signalizuje příležitosti

a rizika dřív, než vzniknou,“ popisuje Jiří Mizera, provozní ředitel a člen představenstva Penta Bank, a dodává: „Aby naši klienti dostávali to nejlepší, musíme to nejlepší stavět doma. S naším týmem proto budujeme Technology Hub, který se stane centrem technologického rozvoje pro Česko, Slovensko a další trhy.“

ČESKO JAKO PRVNÍ KROK, EVROPA JAKO CÍL Penta Bank se nyní soustředí na rozvoj v České republice a má pro to dobrý důvod. „Český trh investic a depozit je v našich cílových segmentech třikrát až čtyřikrát větší. V první fázi rozvoje je tak logickým krokem,“ vysvětluje Benčat. Výhled za horizont Česka a Slovenska je ale jasný. „V následující fázi se zaměříme na další evropské trhy, kde už skupina Penta působí, a plně tak využijeme společné synergie,“ říká Řehák. Vedle organického růstu banka průběžně vyhodnocuje také možnosti inorganického růstu a potenciální akviziční příležitosti, které by mohly strategicky posílit její tržní pozici. Nechce přitom v každé zemi budovat paralelní strukturu — jejím cílem je jedna banka s modulárním ekosystémem, škálovatelná napříč trhy. Skupina přitom disponuje silným zázemím: působí v 11 evropských zemích, zaměstnává přes 60 000 lidí a za finanční rok 2025 dosáhla rekordního čistého zisku ve výši 17,5 mld. Kč.

„AI mění roli banky. Z reaktivní na proaktivní. AI sleduje portfolio a signalizuje příležitosti a rizika dřív, než vzniknou.“

Třicet let zkušeností, nová značka a jasná mapa dalšího rozvoje. Penta Bank sází na kombinaci, kterou v regionu jen málokdo nabídne: osobní přístup zkušených bankéřů, technologická platforma budovaná vlastními silami a zázemí skupiny přítomné v jedenácti evropských zemích. Ambice je jasná — stát se jednou z klíčových finančních platforem celé střední Evropy.

HISTORIE PENTA BANK

Historie Penta Bank sahá až do roku 1995, kdy byla na Slovensku založena pod názvem Banka Slovakia. V roce 2005 došlo k její transformaci na Privatbanku a stala se první bankou na slovenském trhu, která se začala primárně orientovat na poskytování služeb privátního bankovnictví. Od roku 2007 je banka součástí investiční skupiny Penta a silné zázemí jí otevírá unikátní příležitosti. Na českém trhu banka působí osm let a v květnu změnila název na Penta Bank. Nejde jen o kosmetickou změnu, jedná se o novou kapitolu s novým vedením, novou strategií a jednoznačnou ambicí stát se nadnárodní finanční platformou středoevropského významu.

„Každá generace věří, že její obchodní války jsou bezprecedentní. A každá generace se mýlí. Jen kulisy se mění. Zůstávají cla, monopoly, dluhy, boj o obchodní cesty i nekonečná snaha proměnit moc v rentu. Dějiny obchodu jsou ve skutečnosti dějinami soupeření o to, kdo bude určovat pravidla hry.“

Finanční krize: Každá je jiná, všechny stejné

Obchodní války

Mýto na moři: Dějiny jedné renty

Vanderbiltové: Jak se ztrácí impérium

Babylóňané zažívali dluhové krachy. Krize amerických spořitelen a úvěrových družstev připravila půdu pro rok 2008 a velkou recesi. Co dalšího nám minulost napovídá?

avřete oči a představte si následující scénu: dluhy se šplhají stále výš, sílí populistické protesty a nový vůdce se obává politické vzpoury. Sáhne proto k radikálnímu kroku: odpustí veškeré spotřebitelské dluhy, aby znovu nastartoval ekonomiku a oživil společnost.

Je to popis budoucnosti Ameriky, Evropy nebo Japonska? Mohli byste si to myslet, vzhledem k rychle rostoucí zátěži veřejného dluhu, napjatému politickému klimatu a slabému hospodářskému růstu. Ve skutečnosti však byly opakované státem posvěcené vlny oddlužení oblíbeným společenským i hospodářským pojistným ventilem starověkého Babylónu.

Ačkoli Babylón neznal peníze – alespoň ne v tom smyslu, v jakém je známe dnes  – existoval tam složitý systém úvěrových vztahů mezi obchodníky, rolníky a vládnoucí dynastií,

zaznamenávaný na hliněných tabulkách. Každých několik desetiletí tyto nabobtnalé dluhy hrozily vyvolat politickou explozi. Starověcí mezopotámští vládci proto „vyhlašovali oddlužení“, jak říká americká historička Amanda Podanyová. „Ty hliněné tabulky (doslova) rozbíjeli.“ Jinými slovy: dluh symbolicky odpouštěli. Svět dnes dál sužuje fiskální napětí spolu s neustále se proměňující směsicí dalších neduhů. V půlce dubna MMF a Světová banka uspořádaly své každoroční jarní zasedání v nezvykle teplém Washingtonu, doprovázené záplavou ekonomických prognóz. Mezi nimi byl i odhad, že podíl globálního veřejného dluhu na HDP vzroste do roku 2029 na 100 procent

z méně než 80 procent v roce 2015. A započteme-li i dluh soukromého sektoru, činí tento poměr už dnes 235 procent. To je znepokojivé vzhledem k válce na Blízkém východě, rozkolísaným energetickým trhům, otřesům vyvolaným umělou inteligencí i nepokojům v neprůhledném odvětví soukromých úvěrů. Krátce před zasedáním Ray Dalio, zakladatel hedgeového fondu Bridgewater, varoval, že fiskální tlaky přiživují geopolitické konflikty a ty zase prohlubují fiskální problémy, a navíc vytvářejí v Americe cosi na způsob „občanské války“. „Světová ekonomika stojí před další těžkou zkouškou,“ řekl při představování nejnovějších prognóz MMF hlavní ekonom fondu Pierre-Olivier Gourinchas. „Negativní rizika jsou zjevně velmi vysoká.“

Zatímco finančníci a ekonomičtí mandaríni upírají zrak do budoucnosti, leckomu uniká jiný zdroj poučení, ne-li přímo politické inspirace: historie. Ačkoli máme sklon domnívat se, že žijeme v jedinečné chvíli lidského vývoje, mnohé z výzev, jimž dnes čelíme, mají až znepokojivě přesné ozvěny v minulosti.

„Stále analyzujeme rozpad římské říše, britského impéria, čínské říše i selhání po první světové válce, jež otevřela cestu nacistickému Německu,“ upozornil ve svém letošním výročním dopise šéf a předseda představenstva JPMorgan Jamie Dimon. „Existují však zásadní trendy, které bychom měli studovat – jsou jako posouvající se tektonické desky, jež mohou určovat budoucí běh dějin.“

Ekonom John Kenneth Galbraith kdysi poznamenal, že „jen málokde v lidském snažení hraje historie tak malou roli jako ve světě financí“. Následujících šest lekcí z minulosti je však aktuálních i dnes.

1

Bezpečná aktiva bývají často nejnebezpečnější

Fotomontáž titulních stran amerických novin věnovaných krachu na Wall Street, říjen 1929.

FINANČNÍ KRIZE Každá je jiná, všechny stejné

ádný investor nepřijímá s nadšením ztráty na akciovém trhu ani na rizikových dluhopisech. Nikoho by však nemělo překvapovat, že k nim dochází. I proto samotné velké burzovní propady jen zřídka stačí k tomu, aby vyvolaly vážné hospodářské potíže. Krach na černé pondělí 19. října 1987 měl například zanedbatelný ekonomický dopad. Index S&P 500 při splasknutí dotcomové bubliny na počátku nového tisíciletí ztratil téměř polovinu své hodnoty, přesto to vedlo jen k mírné recesi. Finanční systém se však začíná lámat ve chvíli, kdy se ukáže, že cenné papíry, které investoři považovali za neprůstřelné, takové zdaleka nejsou.

Jedním z nejstarších příkladů je takzvaný „trojí default“ z roku 1557, kdy Francie, Španělsko a Nizozemsko nedostály svým dluhům

a podle jednoho pozdějšího líčení „otřásly evropskými financemi a obchodem až do základů“. V novější době spustily rozpad finančního systému v letech 2007 až 2008 především obavy, zda jsou bezpečné i nejlépe hodnocené americké hypoteční dluhopisy, ačkoli skutečné ztráty se nakonec ukázaly jako poměrně omezené.

Dnes plní americké státní dluhopisy roli globálního „bezrizikového“ aktiva, které podpírá nejen rozpočet vlády Spojených států, ale celý dolarový světový finanční systém i globální banky. Historie ukazuje, že pokud by se jejich bezpečnost vážně zpochybnila, škody by mohly být obrovské.

Mark Twain kdysi slavně poznamenal, že člověka nedostane do potíží to, co neví, nýbrž to, o čem je pevně přesvědčen a co není pravda. Finance jsou ukázkovým příkladem tohoto bonmotu.

Bubliny mohou být i přínosné

mělá inteligence patří dnes ve světě financí k nejžhavějším tématům a analytici bankovího domu JPMorgan označují investiční horečku v řádu bilionů dolarů do datových center a výroby elektřiny potřebné k jejich provozu za „mimořádnou a dlouhodobou událost na kapitálových trzích“. Přesto i pět bilionů dolarů, které podle JPMorgan mohou do roku 2030 směřovat do AI a související infrastruktury, bledne ve srovnání s největším investičním boomem v dějinách: železnicí.

Výstavba, kterou generál William T. Sherman nazval „dílem obrů“, si vyžádala gigantické kapitálové výdaje financované převážně dluhopisy. Do roku 1890 vydaly jen železniční společnosti ve Spojených státech dluhopisy v hodnotě zhruba pěti miliard dolarů. Po přepočtu na inflaci to odpovídá asi 180 miliardám dnešních dolarů. Tím se však skutečný rozsah celého podniku podceňuje, protože americká ekonomika byla tehdy mnohem menší. V roce 1890 představovalo pět miliard dolarů asi třetinu amerického HDP, takže tehdejší investiční horečka by se v dnešním měřítku rovnala výdajům přesahujícím deset bilionů dolarů.

Výsledkem byl i monumentální krach, který poznamenal celou generaci. V roce 1873 se pod tíhou neprodaných železničních dluhopisů náhle zhroutila Jay Cooke & Co, přední investiční banka řízená tehdy nejmocnějším americkým finančníkem. Spustilo to obří finanční krizi a období, kterému se po dlouhou dobu říkalo velká deprese – dokud ji ve 30. letech 20. století nezastínila ještě větší. Jak s uspokojením poznamenal o několik let později v dopise Karel Marx: „Ve skutečnosti železnice udržují zdání prosperity tím, že hromadí dluhy a den ode dne nafukují svůj kapitálový účet.“ Železniční boom však Ameriku proměnil: propojil jednotlivé státy a učinil z této země

VÝDAJE NA PROJEKTY V OBLASTI UMĚLÉ INTELIGENCE

KAPITÁLOVÉ VÝDAJE NA GLOBÁLNÍ DATACENTRA V BILIONECH $

OMEZENÉ VÝDAJE

ZÁKLADNÍ SCÉNÁŘ

ZRYCHLENÁ POPTÁVKA

Data centra IT vybavení Energie

3

Finanční páka je smrtící

jevné poučení prakticky z každé velké finanční pohromy stojí za to opakovat. Finanční páka – ať už v podobě klasického bankovního dluhu, maržového úvěru u brokera nebo složitého násobení rizika prostřednictvím derivátových kontraktů – dokáže proměnit požár v inferno. Její zdroje i podoba se však neustále mění.

Stále častěji je jedním z hlavních zdrojů páky takzvaný repurchase market neboli repo trh. Jak název napovídá, jde o prodej a zpětný odkup finančních cenných papírů s malou přirážkou; právě tato prémie fakticky plní roli úrokové sazby krátkodobého úvěru. Představte si, že prodáte dluhopisy za

bezkonkurenční průmyslovou velmoc. Mnozí investoři přišli o všechno, ale infrastruktura, kterou financovali, se přesto ukázala jako obrovský přínos, jenž určil celé století. Podle historika Richarda Whitea „vytvořili modernitu stejně svými neúspěchy jako svými úspěchy“.

Vydá se umělá inteligence po podobné trajektorii? Bude její infrastruktura stejně odolná jako železniční tratě? Není to jasné. Paralely jsou však nápadné.

deset milionů dolarů v hotovosti a zavážete se, že je příští týden koupíte zpět za 10,1 milionu. V praxi to znamená týdenní zajištěný úvěr ve výši deseti milionů dolarů za cenu sto tisíc. Dluhopisy, akcie, nemovitosti i další aktiva slouží jako zástava za úvěry prakticky od počátků financí. Dluhopisy se poprvé objevily v Benátkách ve 12. století jako nástroj financování válek a záhy začaly sloužit i jako zástava za půjčky. Moderní repo trh se však zrodil teprve před necelým stoletím, kdy jej nově vzniklý Federální rezervní systém zavedl, aby usnadnil bankám nákupy amerických státních dluhopisů prodávaných na financování vstupu Spojených států do první světové války. Od té doby význam repo trhu nesmírně vzrostl a po cestě vyvolal řadu menších krizí i katastrof – od krachu firmy Drysdale Securities v roce 1982 až po pád hedgeového fondu LTCM v roce 1998. Během globální finanční krize roku 2008 to bylo právě zamrznutí repo trhu, které zlomilo vaz Bear Stearns i Lehman Brothers A přesto repo trh od té doby dál a dál roste. Ministerstvo financí USA odhaduje, že samotný americký trh má dnes hodnotu téměř 13 bilionů dolarů. Oborová asociace International Capital Market Association nedávno uvedla, že evropský repo trh dosahuje bezmála 14 bilionů eur. Část těchto čísel může zahrnovat dvojí započítání, protože repo představuje patrně nejméně průhlednou a nejméně ohraničenou podobu financí. Jisté však je, že tento trh je pilířem globálního systému. Historie bohužel ukazuje, že repo financování dokáže podporovat pošetilost a pokaždé, když se prudce stáhne, vytváří napětí.

Složitost je nebezpečná

dyž v roce 1989 supertanker Exxon Valdez najel na mělčinu a u aljašského pobřeží uniklo 11 milionů galonů ropy, nechtěně tím pomohl na svět úvěrovým derivátům. JPMorgan nesla závazek z úvěrové linky v řádu miliard dolarů, kterou firma ExxonMobil čerpala na úklid následků havárie a placení pokut. Bance nebyla příjemná tak velká expozice vůči jedinému klientovi a tížil ji i kapitál, který kvůli tomu musela držet stranou, a tak požádala své derivátové kouzelníky, aby našli řešení. Výsledkem byl nástroj  – credit default swaps, tedy swapy úvěrového selhání –, jenž poskytoval pojištění proti selhávajícím úvěrům a bylo možné s ním i obchodovat.

To přineslo značné výhody. Swapy úvěrového selhání však později daly vzniknout divoce složitým syntetickým zajištěným dluhovým obligacím, které v roce 2008 spektakulárně explodovaly. A vynalézavost tehdejších derivátových bankéřů z  JPMorgan přispěla i ke vzniku dalšího novodobého fenoménu, jenž začíná znepokojovat některé regulátory: takzvaných syntetických převodů rizika (SRT).

SRT jsou transakce, při nichž banky kupují od investorů pojištění proti možným špatným úvěrům, a mohou proto držet méně kapitálu jako ochranu proti ztrátám. Jde dnes o prudce rostoucí byznys: podle Banky pro mezinárodní vypořádání (BIS), dlouho přezdívané centrální banka centrálních bank, je už v USA, Kanadě a Evropě tímto způsobem pojištěno zhruba 750 miliard eur úvěrů.

Přestože jim mnozí regulátoři opatrně žehnají, „zasluhují si, aby je dohled nadále sledoval, protože trhy SRT dál rostou“, upozornila BIS v nedávné zprávě. Důvod je prostý: složitost často zakrývá nebezpečí číhající i v těch finančních transakcích, které mají údajně riziko snižovat.

OBJEM REPO OBCHODŮ V EVROPĚ PRUDCE VZROSTL CELKOVÝ OBJEM NESPLACENÝCH ÚVĚRŮ (V BILIONECH EUR)

5

Pod sluncem

je jen málo nového

tablecoiny jsou dnes dalším žhavým tématem. Jejich zastánci tvrdí, že mohou bankovní systém zrychlit, zlepšit, posílit a učinit spravedlivějším, zatímco kritici namítají, že mohou podrývat finanční stabilitu, živit zločin, usnadňovat terorismus a nahrávat darebáckým státům. I tady ostatně historie nabízí poučení. V Americe před občanskou válkou, v rychle rostoucím, ale chaotickém období mezi válkou Spojených států s Británií v letech 1812 až 1815

❶ Banka A má ve své rozvaze soubor dluhů — typicky firemních úvěrů. Chce půjčovat další peníze, ale aby splnila regulatorní požadavky, musí držet dostatek kapitálu v rezervě na pokrytí případných ztrát.

❷ Banka A vybere část těchto firemních úvěrů, z nichž vytvoří referenční portfolio. Aktiva však stále zůstávají v účetnictví Banky A.

❸ Investoři — obvykle úvěrový fond, pojišťovna nebo penzijní fond — souhlasí, že poskytnou pojištění/krytí pro část tohoto referenčního portfolia.

a občanskou válkou, která vypukla v roce 1861, byl i pojem peněz nejasný a proměnlivý.

Spojené státy tehdy neměly skutečnou centrální banku – instituce, která se jí nejvíc blížila, nedostala v roce 1835 nové pověření – a každá komerční banka s licencí od jednotlivého státu směla vydávat papírové peníze, které měly být údajně kryty tvrdými aktivy, například zlatem. V praxi však podle historika Stephena Mihma z  University of Georgia „bylo stát se bankéřem asi stejně těžké jako stát se zedníkem“.

Mnohé instituce v takzvané éře svobodného bankovnictví nedodržovaly ani ty nejvolnější státní regule, prosluly bezuzdným tiskem peněz a vysloužily si označení „divoké banky“. Padělatelům se v následném měnovém chaosu dařilo. Poptávka po čemkoli, co mohlo sloužit jako peníze – při tak rozmazané hranici mezi solidní bankou, divokou

❹ Na oplátku investoři dostávají od banky pravidelnou platbu, a navíc výnosy z kolaterálu, který vložili na depozitní účet.

❺ Pokud ale úvěry v referenčním portfoliu selžou, investoři musí vyplatit peníze až do výše sjednaného pojištění. Za zbytek ztrát dál odpovídá banka.

bankou a očividným podvodem – , byla tak silná, že mnoha Američanům to nevadilo. Tento zmatek nakonec přispěl k panice roku 1857, která smetla velkou část amerického bankovního sektoru. V roce 1863 přijala vláda USA zákon National Bank Act, jenž nařizoval, aby všechny banky kryly emisi svých bankovek držením amerického státního dluhu. Trumpova administrativa se pokusila o cosi podobného u stablecoinů: takzvaný Genius Act stanoví, že tyto kryptotokeny musejí být kryty v poměru jedna ku jedné americkými dolary nebo jinými bezpečnými aktivy. Protože však audit, regulace i vymáhání pravidel jsou v dnešním kryptosvětě často neprůhledné (například Tether, největší emitent stablecoinů, podléhá především dohledu Salvadoru), mnozí odborníci se obávají, že tento fenomén povede k opakování krize divokého bankovnictví.

Semena příští

krize se často

sejí už při řešení té minulé

merická krize spořitelen a úvěrových družstev je dnes téměř zapomenutá. Přitom šlo o jednu z největších vln bankovních krachů v dějinách, která pomohla připravit půdu pro ještě mnohem větší globální finanční krizi, jež propukla v roce 2008.

Rostoucí úrokové sazby v 70. a 80. letech spolu s dlouholetými regulacemi, které omezovaly, kolik mohou banky vyplácet střadatelům, a s neuváženou úvěrovou horečkou v nemovitostech nakonec smetly celé zástupy malých místních amerických bank. Hospodářské škody byly vážné a samotná sanace vyšla podle zprávy kongresového rozpočtového úřadu z roku 1993 americkou vládu zhruba na 200 miliard dolarů.

Hlavním dědictvím krize S&L ale bylo, že prostřednictvím chybně koncipované daňové úlevy pomohla rozdmýchat růst trhu s cennými papíry krytými hypotékami, povzbudila

deregulaci finančního sektoru a inspirovala vynález úvěrových derivátů. Všechny tři faktory sehrály v katastrofě roku 2008 zásadní roli. Od té doby regulátoři po celém světě na banky mnohem přísněji dohlížejí. To přineslo i určité úspěchy: bylo pozoruhodné, jak dobře si bankovní systém vedl během pandemie koronaviru, přestože šlo o tvrdý zátěžový test. Jedním z důsledků reforem po roce 2008 však je, že velké banky jsou méně ochotné působit jako tvůrci trhu s aktivy, jako jsou americké státní dluhopisy – a jejich absence v době krize zvyšuje volatilitu. Dalším je přesun rizikových transakcí z bank do méně regulovaných a méně průhledných institucí, jako jsou hedgeové fondy: do systému „stínového bankovnictví“, který dnes regulátorům dělá starosti. Tento seznam rozhodně není vyčerpávající. Z tisíciletých dějin finančních a hospodářských katastrof lze vyčíst bezpočet dalších lekcí — větších i menších. Podstatné však je, že studium dějin nás činí moudřejšími. Kdo to nedělá, je odsouzen k jejich opakování, jak kdysi poznamenal Winston Churchill. Ony babylonské hliněné tabulky jsou něčím víc než jen muzejními exponáty.

Babylonská klínopisná tabulka z 1. tisíciletí př. n. l. Když starověcí mezopotámští vládci vyhlásili odpuštění dluhů, doslova rozbili hliněné tabulky, čímž dluhy odpustili.

BURZA CENNÝCH PAPÍRŮ PRAHA

České firmy se musí přestat bát burzy.

Kapitál pro růst doma existuje. Evropští politici i manažeři dnes vedou nekončící debatu o tom, proč Evropa zaostává za

Spojenými státy. Zaznívají argumenty o přebujelé regulaci, vysokých cenách energií, nedostatku technologických šampionů, pomalé digitalizaci či nepřívětivém prostředí pro startupy.

Všechny tyto výhrady mají své opodstatnění. Přesto existuje ještě jeden problém, o němž se mluví podstatně méně, ačkoli má zásadní dopad na schopnost evropské ekonomiky růst: neochota firem získávat kapitál prostřednictvím kapitálového trhu. Americké společnosti chápou kapitál jako předpoklad růstu. Pokud chtějí expandovat, investovat do inovací nebo získat náskok před konkurencí, neváhají využít kapitálový trh. Vstup na burzu pro ně není poslední možností, ale běžnou součástí podnikatelské strategie.

V Evropě stále převažuje jiný model. Firmy spoléhají především na bankovní financování, případně na vlastní zdroje. Jakmile se začne mluvit o vstupu na burzu, často zaznívá dlouhý seznam důvodů, proč to není možné. Že na trhu není dostatek likvidity. Že chybějí investoři. Že lokální burza není dostatečně velká. Realita však ukazuje něco jiného.

Český kapitálový trh v posledních letech opakovaně prokázal, že funguje. Na trzích Start i  Prime proběhla řada úspěšných emisí a samotný fakt, že za posledních sedm let bylo realizováno dvacet IPO, rozhodně nesvědčí o nefunkčním trhu. Investoři dnes mohou vedle

nových společností na trhu Start participovat také na mezinárodním růstu firem, jako jsou Colt CZ Group nebo Doosan Škoda Power. Ještě důležitější je však jiná skutečnost. Prakticky zde nevidíme sérii neúspěšných IPO, která by potvrzovala obavy skeptiků a dokazovala, že domácí trh nedokáže nové emise absorbovat.

Možná je však problém ještě hlubší a zároveň méně diskutovaný. Evropské, a české obzvlášť, podnikatelské prostředí je stále založeno na představě téměř absolutní kontroly nad firmou. Vstup na burzu není vnímán jako partnerství, které může podpořit další růst, ale spíše jako oslabení vlivu zakladatelů či vlastníků. Právě ochota otevřít firmy investorům přitom patří mezi důležité faktory americké ekonomické dominance. Když se podíváme na deset nejbohatších Američanů, většina z nich vybudovala své jmění na veřejně obchodovaných společnostech. Své firmy uvedli na burzu, získali kapitál pro další rozvoj a s podporou investorů z nich vybudovali globální hráče. V Evropě bychom podobných příkladů našli výrazně méně. A v Česku? Odpověď je bohužel až příliš jednoduchá.

Místo nekonečných diskuzí o tom, proč něco nejde, bychom měli konečně začít využívat to, co už máme k dispozici. Pokud budeme stále čekat na ideální podmínky, hlubší trh, více investorů nebo jednu burzu pro celou Evropu, může se argument „proč to nejde“ stát nekonečně plovoucí výmluvou, která bude jakoukoli změnu jen dál odkládat.

České firmy dnes mají jedinečnou příležitost. Kapitál existuje. Investoři existují. Úspory domácností rostou. Penzijní fondy i retailoví investoři hledají nové příležitosti. Chybí především větší ochota firem otevřít se trhu a využít jeho potenciál.

Evropa ani Česká republika nepotřebuje další roky debat o tom, proč zaostává. Potřebuje více firem, které budou mít odvahu růst. A právě kapitálový trh může být jedním z klíčových nástrojů, jak toho dosáhnout.

Od osmanských sultánů po dánské krále: Írán svým plánem vybírat mýto v Hormuzském průlivu oživuje starý námořní spor

dějiny zpoplatňování

Mýto na moři

TEXT Alice Hancocková, John Paul Rathbone

vodních cest

průjezd přírodní vodní cestou se žádné poplatky vybírat nesmějí. Otevřelo by to Pandořinu skříňku.“

Suezský průplav na obraze Charlese Pearse. Úzká vodní cesta rozhodovala nejen o obchodních trasách, ale i o vojenské převaze ve Středomoří.

Francouzská mapa ostrova Hormuz z roku 1756 od Jacquese Nicolase Bellina zachycuje pevnost a přístav někdejšího království Ormus, strategického uzlu u vstupu do Perského zálivu. Právě tudy dodnes vede jedna z nejcitlivějších námořních tras světa.

DĚJINY JEDNÉ RENTY Mýto na moři

oncem 18. století proplouvala Dardanelami loď vezoucí zhruba 50 tun pšenice, která mířila k území dnešní Ukrajiny. Aby mohla s tak skromným nákladem průlivem projet, věděl kupec Apaştaş Parasara, že bude muset Osmanům zaplatit poplatek za bezpečný průjezd. Tato dávka, označovaná jako İzn-i sefînei, činila podle historických záznamů zhruba 300 akçe – stříbrných mincí, jejichž hodnota by v dnešních poměrech odpovídala asi 15 tisícům dolarů. Šlo o součást propracované soustavy mýt, povolení a výjimek, které osmanské úřady vybíraly od lodí mířících na území, jež Osmanská říše pokládala za své soukromé vnitřní jezero: Černé moře.

KASÍROVAT ZA PRŮJEZD

HORMUZEM JE NEZÁKONNÉ

Současné námořní právo státům výslovně zakazuje vybírat od lodí poplatky za průjezd teritoriálními vodami. Přesto to Íránu o 230 let později nezabránilo oznámit, že hodlá zpoplatnit průjezd až částkou dva miliony dolarů. Jde přitom o dosud volně průjezdnou trasu, kterou prochází více než pětina světové námořní přepravy ropy a zemního plynu.

„Celá otázka mýta na mezinárodní vodní cestě je složitá a pravděpodobně nezákonná,“ říká Andrew Rigden Green, partner pro námořní spory v advokátní kanceláři Watson, Farley & Williams

„Za průjezd přírodní vodní cestou se žádné poplatky vybírat nesmějí. Otevřelo by to Pandořinu skříňku,“ upozorňuje Yörük Işik, analytik námořní dopravy, který vede konzultační firmu Bosphorus Observer se sídlem v Istanbulu. Podle něj by takový krok mohl „převrátit staletí námořního práva“.

Veřejné oznámení systému mýta v Hormuzském průlivu přišlo po dohodě o křehkém příměří mezi USA a Íránem. Předcházely mu týdny bojů, během nichž byl průliv uzavřen pro všechny kromě hrstky lodí, jimž povolily plout Islámské revoluční gardy

Podle lidí obeznámených s průjezdy se tranzit lodí těsně před příměřím zpoplatňoval spíše ad hoc, bez jasných pravidel; zároveň zůstává nejasné, kolika plavidel se tyto neprůhledné transakce vlastně týkaly.

Íránský svaz vývozců ropných, plynárenských a petrochemických produktů následně uvedl, že platby by se měly provádět v kryptoměnách, aby se obešly americké sankce.

NĚKDE SE POPLATKY STÁLE VYBÍRAJÍ

S tím, jak se Írán snaží prosadit kontrolu nad průlivem, nabízí se srovnání s jinými úzkými vodními cestami, kde se  – v různých podobách – poplatky vybírají, například s Bosporem v Istanbulu nebo se Suezským průplavem či Panamským průplavem. Podle Andrewa Serdyho, profesora námořního práva na University of Southampton, mají však tyto případy „své vlastní, na míru šité smluvní režimy“. „Hormuzský průliv je – alespoň prozatím – podřízen obecnému mezinárodnímu právu moře,“ říká. Mimo rámec specifických smluv dokázalo dlouhodobě uplatňovat finanční kontrolu nad průlivem jen Dánsko, které přibližně od roku 1429 vybíralo clo v Öresundu. Lodě musely zastavit v Helsingøru, kulise Hamleta od Williama Shakespeara, a odvést dánské koruně 1–5 procent hodnoty nákladu. Vybírání takzvaných „sound dues“ skončilo poté, co se proti němu vymezily stále mocnější Spojené státy. Zpráva britské Dolní sněmovny z té doby označila tyto odvody za „nejvíce zavrženíhodné z daní, které dopadají na obchod“, a argumentovala, že „působí nerovnoměrně a způsobují velké ztráty času“. Dohoda, jež tuto praxi ukončila, přičemž smluvní strany Dánsku poskytly kompenzace za výpadek příjmů, byla uzavřena v roce 1857.

Poplatky se dodnes platí v Suezském a Panamském průplavu; každoročně přinášejí příslušným správám miliardy dolarů. Oba průplavy se řídí sjednanými smlouvami, které umožňují vybírat poplatky na údržbu a infrastrukturu. „Průplavy vedou přes pevninské území, kde mají dotčené státy Panama a Egypt plnou suverenitu, omezenou pouze konkrétními smlouvami, a proto jsou oprávněny mýto vybírat,“ říká Serdy.

„Zpoplatnění Hormuzu by mohlo převrátit staletí námořního práva a změnit pravidla světového obchodu.“

Suezský průplav je z vodních cest nejvýnosnější: v roce 2023 vybral rekordních 10,3 miliardy dolarů na tranzitních poplatcích, než konflikt na Blízkém východě provoz v oblasti přiškrtil a většinu nákladů nasměroval kolem mysu Dobré naděje.

Naproti tomu analytická společnost Kpler odhaduje, že pokud by se podařilo formálně proměnit Hormuzský průliv v zpoplatněný koridor, mohlo by to Íránu a Ománu, jehož teritoriální vody pokrývají jižní polovinu průlivu, přinášet 5–8 miliard dolarů ročně za předpokladu, že by podobná dohoda vůbec byla možná.

JEDINÁ SLUŽBA: OCHRANA

PŘED VLASTNÍ ARMÁDOU

Experti míní, že nejbližší srovnání k Hormuzu nabízí Bospor, turecká teritoriální vodní cesta. Řídí se Konvencí z Montreux, která Ankaře umožňuje vybírat od lodí poplatky nikoli za průjezd, nýbrž za služby spojené s majáky, zdravotními kontrolami a záchrannými zásahy; částky se počítají podle čisté tonáže. Výnosy z lodí, které v přístavu nezastaví, dosahují ročně zhruba 250 milionů dolarů.

Odborníci poznamenávají, že jedinou „službou“, kterou by v praxi nabízeli Íránci, by byla ochrana – především před vlastní armádou –a případně zajištění proti minám v hlavních plavebních trasách.

George Macheras, globální šéf námořního sektoru ve firmě Watson, Farley & Williams, přirovnal poplatky, které by revoluční gardy účtovaly a vybíraly, k situaci, kdy by britská armáda chtěla zpoplatnit využívání Lamanšského průlivu.

Zároveň však upozorňuje, že ani Írán, ani USA neratifikovaly Úmluvu OSN o mořském právu, která upravuje mezinárodní námořní průjezd. Donald Trump islámský režim kritizoval za to, že požaduje poplatky za bezpečný průjezd, ale zároveň naznačil, že Washington by se jednou mohl k Teheránu přidat a proměnit průliv ve společný zpoplatněný projekt. Írán a USA se navíc rozcházejí v tom, jak má být na Hormuz uplatňováno mezinárodní právo; Teherán už dlouho dává najevo, že by nad tímto klíčovým průlivem rád vykonával větší kontrolu. Když v roce 1982 úmluvu OSN podepsal, připojil k ní prohlášení, že státy, které nejsou smluvní stranou  – například USA  – nebudou moct využívat právo volného průjezdu průlivem. „To, čím se Hormuzský průliv od všech ostatních příkladů liší, je skutečnost, že Íránci mají ‚jen jednu stranu‘,“ říká Helen Doeová, námořní

historička z  University of Exeter, zatímco jiné země ovládají obě strany vodních cest. „Kolem těchto úzkých hrdel vždy docházelo k historickým střetům,“ dodává.

Vlády zemí Perského zálivu i západních států spolu s majiteli lodí dávají najevo frustraci a odpor vůči omezování dosud otevřené trasy. „Nemyslíme si, že platba poplatků je v souladu s mezinárodním právem a budeme se jejich zavedení bránit,“ říká Phillip Belcher, ředitel pro námořní oblast v  Intertanku, sdružení nezávislých vlastníků tankerů. „Udivilo nás, že se jako výchozí bod jednání v Pákistánu vůbec připustila debata o mýtu a o suverenitě nad průlivem.“

Úžina Dardanely se táhne v délce 61 kilometrů mezi Egejským mořem a Marmarským mořem. Touto vodní cestou projede ročně přibližně 46 000 lodí.

Bospor je 30 kilometrů dlouhý průliv, který rozděluje Istanbul na dvě části a tvoří kontinentální hranici mezi Asií a Evropou; v nejužším místě je široký pouhých 700 metrů.

Öresund dnes odděluje Dánsko od Švédska, ačkoli až do 50. let 17. století byly obě strany součástí Dánského království. Kodaň účtuje za průjezd touto vodní cestou poplatky ve výši určitého procenta z hodnoty nákladu.

Panamský průplav spojuje Atlantický a Tichý oceán 82 km dlouhou vodní cestou, kterou každoročně propluje přibližně 13 000 plavidel.

Suezský průplav byl dokončen v roce 1869, aby propojil Středozemní a Rudé moře a vytvořil tak zásadní zkratku, která zkrátila dobu plavby mezi Evropou a Asií přibližně o dva týdny.

Hormuzský průliv odděluje Perský záliv od Ománského zálivu. V nejužším místě je široký asi 39 kilometrů a lodě při průjezdu musí zvládnout proplout ostrý a obtížný oblouk.

v šímvš Vzestup půvab

s e

“

A m e r i c k ý s e n

„

a úpadek rodiny Vanderbiltových

Od lodníka ke králi amerických železnic. Příběh Vanderbiltových je fascinující kronikou bohatství, moci a společenského vzestupu, ale také varováním, jak rychle se i to největší impérium může rozpadnout.

TEXT

Martin Kovář KOLÁŽE Michaela Karásek-Čejková

anderbiltové jsou podobně jako Rockefellerové, o nichž byla řeč v jednom z předchozích vydání, dokonalým příkladem „amerického snu“ a faktickým synonymem úspěšného podnikání, velkého, často bezskrupulózního byznysu, značného ekonomického a nezřídka i politického vlivu a spousty peněz, stejně jako charitativní činnosti a velkorysého mecenášství. Současně jsou i ztělesněním amerického velkolepého „pozlaceného věku“ ( Gilded Age ), tedy období od konce

sedmdesátých let 19. století do přelomu 19. a 20. století, na které dnes už zůstaly jen vzpomínky dávno zapadlé prachem. Pro představu, jak majetní Vanderbiltové byli, stačí nahlédnout do žebříčku nejbohatších Američanů všech dob, například do známé knihy The Wealthy 100: From Benjamin Franklin to Bill Gates — A Ranking of the Richest Americans, Past and Present autorů Michaela Kleppera a Roberta Gunthera z roku 2006. Podle sofistikovaných přepočtů, které umožňují srovnání napříč časem, například s ohledem na podíl hrubého národního produktu, jenž dotyční ve své době ovládali, je Cornelius Vanderbilt druhým nejbohatším Američanem všech dob. Aktualizované vydání knihy z roku 2024, dosud poslední vydané, uvádí na prvním místě Johna D. Rockefellera a na třetím místě, hned za Vanderbiltem, Johna Jacoba Astora. Pro zajímavost: „automobilový král“ Henry Ford je jedenáctý, Bill Gates jednatřicátý a Warren Buffett devětatřicátý (Elona Muska kniha ještě nezahrnovala).

PO STOPÁCH RODINY VANDERBILTOVÝCH

Vždycky, když mě osud zavede do New Yorku, snažím se zastavit alespoň na chvilku na Páté avenue a koupit manželce nějaký pěkný dárek, klidně jen drobnou pozornost, která je na místní poměry nepříliš drahá, ale má zvláštní „příchuť“ této „ulice všech newyorských ulic“. Nezřídka přitom zavítám mezi 51. a 59. ulici, tedy k jižnímu okraji Central Parku, kde měla v 19. a na počátku 20. století svá sídla řada příslušníků rodu Vanderbiltů. Právě proto se této části Páté avenue říkalo Vanderbilt Row, doslova „řada Vanderbiltů“ či v přeneseném smyslu „ulička Vanderbiltových“.

Dnes již drtivá většina rezidencí Vanderbiltových neexistuje. Jejich paláce a městské domy byly zbořeny a na jejich místě vyrostly nové budovy. Například na místě někdejšího sídla Cornelia Vanderbilta II., o němž bude v tomto textu rovněž řeč a které zabíralo celý blok mezi 57. a 58. ulicí, dnes stojí obchodní dům Bergdorf Goodman. Na místě takzvaného

Trojího paláce (Triple Palace) na číslech 640, 642 a 644 na Páté avenue, kde nechal William Henry Vanderbilt postavit tři propojené domy, se dnes rovněž nacházejí obchody, například H&M či Zara. Také takzvaný Petit Chateau na čísle 660 byl již dávno, ve dvacátých letech minulého století, zbořen a na jeho místě vyrostly poměrně nezajímavé kancelářské budovy. Pouze dům známý jako Vanderbilt Mansion na čísle 647 na Páté avenue stále stojí a nacházejí se v něm luxusní a mimořádně drahé butiky.

Pokud byste se nicméně chtěli vydat po stopách slávy příslušníků rodiny Vanderbiltů, nemusíte se, respektive nesmíte, omezovat pouze na Pátou avenue. Dodnes je například k vidění takzvaná Vanderbilt Gate, původní brána do rezidence již zmíněného Cornelia Vanderbilta II., kterou se dnes vstupuje do Conservatory Garden v Central Parku na rohu Páté avenue a 105. ulice. V  Metropolitním muzeu umění (The Met) lze naopak obdivovat monumentální krb z Corneliova sídla. Za jediným zcela dochovaným vanderbiltovským sídlem byste pak museli vyjet téměř sto padesát kilometrů od New Yorku, konkrétně do Hyde Parku ve státě New York, kde se nachází Vanderbilt Mansion National Historic Site. Před několika lety jsem měl možnost si toto sídlo díky americkým přátelům podrobně prohlédnout a mohu vás ujistit, že to stojí za to.

JAK TO VŠECHNO ZAČALO

Na počátku vzestupu rodiny stál muž jménem Cornelius Vanderbilt, později označovaný jako Cornelius Vanderbilt I. (1794–1877). Jeho osobní příběh je takřka příběhem prvního století Spojených států amerických. Cornelius se totiž narodil v době prezidentství George Washingtona (1789–1797) a zemřel v roce, kdy končilo takzvané období rekonstrukce Jihu (The Reconstruction Era; 1865–1877) po občanské válce a kdy země rázně vykročila do klíčového období svého ekonomického a politického vzestupu. Cornelius přišel na svět v New Yorku, na Staten Islandu, v rodině, jejíž předkové připluli za „velkou louži“ z Nizozemí již krátce po třicetileté válce, a považovali se proto v Americe právem za starousedlíky. Protože pocházeli z vesničky De Bilt v nizozemské provincii Utrecht, získali v Novém světě jméno Vanderbiltové (doslova van der Bilt, tedy „z De Biltu“). Již otec faktického zakladatele rodinné dynastie úspěšně

podnikal. Vlastnil převoz v newyorském přístavu a Cornelius jej brzy napodobil. Školu opustil v jedenácti letech a začal pracovat pro otcovu firmu. V šestnácti letech si pak založil vlastní podnik. V rámci rodiny si půjčil peníze na loď, která převážela cestující i zboží mezi Staten Islandem a Manhattanem. Již jako mladík získal od přátel i konkurentů přezdívku Komodor ( Commodore ; námořní hodnost vyšší než kapitán a nižší než kontradmirál), která mu vydržela až do konce života. Pro nás Čechy je zajímavé, že Cornelius, hlava početné rodiny, měl se svou manželkou Sophií, rozenou Johnsonovou, třináct dětí a byl členem takzvané Moravské církve ( Moravian Church ), tedy církve moravských bratří ( Moravian Brethren ). Od konce roku 1817 začal Cornelius vedle vlastního podnikání pracovat také jako provozní manažer ve službách právníka, politika a podnikatele v paroplavbě Thomase Gibbonse (1757–1826). Současně mu pomáhal v boji proti monopolu „parníkových magnátů“ Roberta Fultona (1765–1815), vynálezce parníku, a Roberta Livingstona (1746–1813), později pak i proti jejich nástupci Aaronu Ogdenovi (1756–1839), který byl nejen vlivným podnikatelem, ale také guvernérem státu New Jersey. Legendární spor Gibbons v. Ogden před Nejvyšším soudem Spojených států, který Gibbons a Vanderbilt vyhráli, se stal důležitým mezníkem v boji proti monopolům v amerických dějinách.

SELFMADEMAN NA VRCHOLU MOCI A VLIVU

Po Gibbonsově smrti pracoval Cornelius Vanderbilt pro jeho syna Williama a současně rozšiřoval vlastní podnikání v námořní dopravě. Právě tehdy se začalo rodit jeho budoucí impérium. Ve třicátých letech začal Vanderbilt konkurovat dalším velkým a již zavedeným společnostem, které na řece Hudson zajišťovaly spojení mezi New Yorkem a hlavním městem státu New York, jímž bylo a dosud je Albany. Nezříkal se přitom tvrdých obchodních praktik ani populistické rétoriky, která byla, čistě na okraj řečeno, příznačná i pro tehdejšího prezidenta Spojených států Andrewa Jacksona (v úřadu v letech 1829–1837). Vanderbiltovi přineslo úspěch mimo jiné i to, že svou plavební linku nazval The People's Line, tedy Lidová linka. Následně přesunul své aktivity na jih Spojených států, ovládl tamní paroplavební linky a začal plánovat expanzi do železniční dopravy.

Ve čtyřicátých letech 19. století se Cornelius Vanderbilt stále více soustředil na železniční podnikání, které bylo v souvislosti s pronikáním osadníků stále dál na západ Spojených států skutečným zlatým dolem pro každého, kdo měl odvahu, ostré lokty a nedostatek skrupulí, což o něm platilo bezezbytku. Ovládnutí společnosti New York, Providence and Boston Railroad, která spojovala Providence ve státě Rhode Island se Stoningtonem v Connecticutu, bylo typickou ukázkou jeho postupu. Na konci čtyřicátých let se Vanderbilt zaměřil také na oceánské dopravní linky, etabloval se jako podnikatel v Nikaragui, jednal o projektech v Kostarice a jeho podnikatelské impérium dále rostlo a sílilo.

Za občanské války (1861–1865) stál Vanderbilt neochvějně na straně Severu, kterému se snažil pomáhat i jako podnikatel. Na konci šedesátých let již byl nekorunovaným králem amerických železnic. Stál v čele řady společností a na fungování dalších se alespoň částečně podílel. Jako příklad lze uvést společnost Erie Railway, která působila na severovýchodě Spojených států, nebo New York and Harlem Railroad, známou zkráceně jako Harlem. Mimochodem, dopravní, ekonomické a politické ovládnutí této do té doby podceňované části města bylo vzhledem k blízkosti Manhattanu jedním z Vanderbiltových největších triumfů. Corneliusovi nešlo „jen“ o budování velkých železničních společností, ale také o rozšiřování a modernizaci dopravní infrastruktury země, o vývoj nových technologií, zavádění nových forem podnikové organizace a organizace práce a o vše, čemu se dnes říká korporátní ekonomika a korporátní kultura. Právě proto je právem řazen mezi muže, kteří se v druhé polovině 19. století zasloužili o proměnu Spojených států v první světovou velmoc. Stejně tak byl roku 1999 uveden do Síně slávy severoamerických železnic (The North America Railway Hall of Fame). Autorem jeho sochy, kterou lze spatřit na jižní straně newyorského Grand Central Terminalu , je americký sochař a řezbář německého původu Ernst Plassmann.

KOMODOROVO IMPÉRIUM

Na sklonku života a zároveň na počátku již zmíněného „pozlaceného věku“ představoval Cornelius Vanderbilt I. snad nejdokonalejší ztělesnění amerického snu a tolik vzývaného amerického úspěchu. Nešlo pouze o úspěch

„Podle sofistikovaných přepočtů, které umožňují srovnání napříč časem, je Cornelius Vanderbilt druhým  nejbohatším Američanem všech dob.“

v podnikání, jehož dosáhli i jiní, nýbrž o fascinující rozsah jeho veřejných i soukromých aktivit, o obrovské částky, které, nezřídka anonymně, věnoval na charitativní účely, stejně jako o jeho velkorysé mecenášství vědy, umění a kultury. Právě to učinilo z Vanderbiltů jedno z největších jmen amerických dějin.

Nejstarší syn Cornelia Vanderbilta, známý jako Billy, celým jménem William Henry Vanderbilt (1821–1885), zdědil otcovo impérium i pohádkový majetek, který v roce 1877 přesahoval sto milionů dolarů. Třebaže během dospívání a mládí projevoval jistou křehkost a nedostatečnou odolnost, nakonec se v něm přece jen projevila „vanderbiltovská krev“. Když roku 1885 umíral, byl objem rodinného majetku přibližně dvojnásobný. O tom, že ani Billy neměl v podnikání příliš skrupulí, svědčí legendární rozhovor pro vlivný deník The Chicago Times, v němž roku 1883 reportérovi Johnu Dickinsonu Shermanovi prohlásil, že železnice neprovozuje kvůli veřejnému prospěchu, ale proto, aby vydělávaly peníze. Následné pobouření tisku i veřejnosti ho poučilo nejen o síle médií, ale také o tom, že veřejný obraz má i v podnikání velkou váhu. Abych ale nebyl jen kritický: když po krachu společnosti Grant & Ward, firmy bývalého prezidenta Ulyssese S. Granta (1822–1885; prezident v letech 1869–1877) a Ferdinanda de Wiltona Warda (1851 – 1925), přezdívaného „mladý Napoleon z Wall Street“ (Young Napoleon of Wall Street), přišel William Henry Vanderbilt o investici ve výši 150 tisíc dolarů, tedy o skutečně značnou částku, zachoval se nakonec velkoryse. Grant totiž zastavil své cenné osobní památky, aby dluh splatil. Po jeho smrti však Vanderbilt tyto memorabilie vrátil prezidentově vdově Julii Grantové, což bylo všeobecně považováno za velkodušné a velkomyslné gesto.

„Billy“ Vanderbilt se stal rovněž proslulým filantropem a mecenášem. Kromě toho, že finančně podporoval YMCA, tedy Asociaci mladých křesťanů (Young Men’s Christian Association), založenou roku 1844 v Londýně, podílel se také na vzniku Metropolitní opery (The Metropolitan Opera) v New Yorku. K jejímu založení přispělo mimo jiné i to, že část staré newyorské společnosti pohlížela na „nové zbohatlíky“ s despektem, což se projevovalo například jejich vylučováním z Newyorské hudební akademie. Vanderbilt rovněž podporoval Kolumbijskou univerzitu a shromáždil fenomenální sbírku umění, zejména obrazů, z níž se těšil ve svém sídle na Páté avenue.

„Z bohatství, které patřilo k největším v amerických dějinách, nezůstalo téměř nic.

Vanderbiltovy nesrazila jediná katastrofa, ale kombinace rozhádaných dědiců, okázalého utrácení a neschopnosti přizpůsobit se novému století.“

Dechberoucí příběh Vanderbiltů pokračoval i za života Billyho synů, Cornelia „Neila“ Vanderbilta II. (1843 – 1899) a Williama Kissama Vanderbilta I. (1849–1920), jakkoli již nešlo o tak výrazné osobnosti, jakými byli první dva Vanderbiltové.

Cornelius II. byl, jak uvádějí všechny jeho životopisy, oblíbeným vnukem Cornelia I., jehož si získal mimořádným pracovním nasazením a touhou uspět. Působil především jako prezident společnosti New York Central and Hudson River Railroad, jejíž vedení převzal v roce 1885 a v jejímž čele byl mimořádně úspěšný. Současně se aktivně podílel na činnosti řady veřejných a charitativních institucí a organizací; za všechny lze jmenovat již zmíněnou YMCA, Červený kříž či Armádu spásy Odpočinek nacházel ve svém oblíbeném golfovém klubu Newport Country Club na Rhode Islandu, založeném roku 1893, kde se o dva roky později uskutečnilo první amatérské golfové mistrovství Spojených států.

Mladší William se zapsal i do historie slavné arény Madison Square Garden. Její název odkazuje na Madison Square, náměstí pojmenované po čtvrtém prezidentovi Spojených států Jamesi Madisonovi (1809–1817). První Madison Square Garden vznikla v roce 1879 přestavbou někdejšího železničního depa společnosti New York and Harlem Railroad, kterou Vanderbiltové ovládali. V roce 1890 byla nahrazena druhou arénou, na jejímž financování se vedle Williama Kissama Vanderbilta podíleli i Phineas Taylor Barnum, Andrew Carnegie a John Pierpont Morgan starší. Tato stavba sloužila až do roku 1925. Třetí Madison Square Garden byla v provozu v letech 1925 až 1968. Současná, v pořadí čtvrtá Madison Square Garden, v níž jsem měl možnost vidět skvělý hokej, box i politický mítink, funguje díky rozsáhlým a nákladným rekonstrukcím z let 1991 a 2011 až 2013 dodnes.

KAM ZMIZELO BOHATSTVÍ VANDERBILTŮ?

Ještě než se podíváme na žijící potomky rodu Vanderbiltů, řekněme si, jak se toto obrovské podnikatelské impérium rozpadlo. Hned na úvod je třeba připomenout, že již zakladatel rodinné dynastie Cornelius Vanderbilt ve své závěti vybízel potomky k jednotě a svornosti a varoval je před „zkázonosnými osobními animozitami“. Jako první krok k budoucímu úpadku se zpětně jeví již rozhodnutí jeho syna Billyho rozdělit rodinný majetek na tři části. Synové a jejich rodiny navíc postupně ztráceli zájem o železniční podnikání a stále větší část

zděděného bohatství vynakládali na luxusní rezidence, jachty a okázalý životní styl, který působil bez přehánění ohromujícím dojmem i v prostředí tehdejší americké společenské elity. Mimořádně důležité bylo, že mezi jednotlivými větvemi rodiny prakticky neexistovala podnikatelská koordinace. Právě naopak, v některých případech si její příslušníci sobecky a žárlivě konkurovali. Nedokázali se navíc přizpůsobit novým podmínkám podnikání ve 20. století, které bylo dynamičtější, dravější a podstatně rychlejší než v době jejich předků. Postupně také ztratili ochotu podstupovat riziko, jež byla pro první generace Vanderbiltů tak příznačná. Na rozdíl od jiných bohatých amerických rodin, například Kennedyů, kteří dokázali i v této době vydělávat značné peníze, zasáhla Vanderbilty velmi tvrdě velká hospodářská krize (Great Depression; 1929–1933). Svou roli sehrálo také zavedení federální daně z příjmu v roce 1913 a její následné postupné zvyšování. Z podnikatelského hlediska byl zlomový rok 1954, kdy rodina Vanderbiltů ztratila velkou část kontroly nad společností New York Central Railroad. Jedním z hlavních důvodů byl prudký a prakticky nezadržitelný rozmach automobilové a letecké dopravy v padesátých a šedesátých letech, kterému železnice nedokázala účinně konkurovat. Definitivní konec přišel v roce 1968, kdy se New York Central Railroad spojila se svým dlouholetým rivalem, společností Pennsylvania Railroad Ve vzniklé společnosti Penn Central již Vanderbiltové neměli rozhodující vliv. Fúze navíc již po dvou letech ztroskotala a nová společnost na jaře 1970 vyhlásila bankrot, tehdy největší v amerických dějinách. Významná část jejího majetku byla následně převedena do státem podporované společnosti Conrail Po pozdější reorganizaci amerických železnic převzaly většinu původních tratí společnosti CSX Corporation a Norfolk Southern Úpadek rodiny Vanderbiltů byl po druhé světové válce patrný i navenek. Do konce čtyřicátých let byla většina jejich luxusních sídel na newyorské Páté avenue zbořena nebo zásadně přestavěna. Moc, vliv a sláva někdejších „králů New Yorku“ se před očima současníků měnily v minulost.

VANDERBILTOVÉ DNES

Potomci Cornelia I. žijí i dnes, byť již většinou nedisponují velkým majetkem a mnozí z nich nenosí ani rodové příjmení. Patří mezi ně

například Consuelo Vanderbilt Costin (*1979), zpěvačka, skladatelka, herečka a podnikatelka, zakladatelka House of Vanderbilt, která se věnuje investicím a filantropii, dále James Vanderbilt (*1975), hollywoodský scenárista, režisér a producent, nebo Timothy Olyphant (*1968), přímý potomek Cornelia I., konkrétně jeho praprapravnuk. K nejznámějším příslušníkům rodu patří také Anderson Cooper (*1967), syn Gloria Vanderbilt (1924 – 2019), která byla nejen ikonou světa módy, ale i výraznou postavou newyorského společenského života. Za zmínku stojí rovněž nedávno zesnulý William Amherst Vanderbilt Cecil (1928– 2023) a jeho syn William A. V. Cecil Jr., který dnes spravuje slavné sídlo Biltmore Estate. A to zdaleka nejsou všichni.

POST SCRIPTUM

Pokud byste měli chuť vrátit se do časů největší slávy Vanderbiltů, konkrétně do posledních let života Cornelia Vanderbilta I., sáhněte po románu americké spisovatelky Edith Whartonové (1862–1937) Čas nevinnosti (The Age of Innocence) z roku 1920, který zachycuje prostředí vysoké newyorské společnosti roku 1871, tedy na počátku této éry. A pokud byste na rozsáhlý román neměli chuť nebo čas, pusťte si alespoň stejnojmenný film režiséra Martin Scorsese (*1942) z roku 1993 s Daniel Day-Lewis, Michelle Pfeiffer a Winona Ryder v hlavních rolích. O době, o níž byla v tomto článku řeč, se z něj nedozvíte všechno, ale velmi mnoho z toho, co je dobré vědět. A kdybyste zatoužili poznat také odvrácenou tvář této doby, dovolím si doporučit knihu Herberta Asburyho (1891–1963) Newyorské gangy: neformální dějiny newyorského podsvětí z roku 1927, která inspirovala již zmíněného Martina Scorseseho k natočení filmu Gangy New Yorku (Gangs of New York; 2002) s Daniel Day-Lewis, Leonardo DiCaprio, Liam Neeson a Cameron Diaz v hlavních rolích. Přečtete-li si tuto knihu nebo si pustíte tento film, bude vaše představa o New Yorku v době pozlaceného věku téměř úplná.

Investice do nemovitostí není sprint, ale maraton.

Trend profesionalizace správy bytů roste. Nájemní investiční byt není trofej a dobrá lokalita sama nevydělává. Své o tom ví David Bureš, zakladatel a CEO FLET. Bez dat, správně nastaveného nájmu, prověřených nájemníků a kvalitní správy se z investiční nemovitosti snadno stane starost, která vydělává méně, než by měla.

Kdy se z bytu stává skutečná investice a kdy je to jen draze koupená nemovitost? Za investici lze byt považovat ve chvíli, kdy rozhodování nestojí na emocích, ale na datech, kalkulaci výnosnosti, rizicích a jasném business plánu. Pokud kupujete byt s tím, že „nemovitosti přece vždycky rostou“, nejde o investiční rozhodnutí v pravém slova smyslu, ale spíše o spekulaci na další růst trhu. Skutečná investice generuje předvídatelný cash flow, má jasně spočítaný výnos na vložený kapitál a pracuje s profesionálním správcem. Jakmile do výpočtu započítáte reálné náklady na neobsazenost, opotřebení a svůj vlastní čas, zjistíte, zda držíte aktivum, nebo jen nemovitost, jejíž skutečný výnos po započtení nákladů a času neodpovídá očekávání. Řada investorů však tuto analýzu podceňuje a u nevhodně zvolených bytů se výnos postupně ztrácí.

Mnoho lidí u investičního bytu sleduje hlavně lokalitu a kupní cenu. Která další kritéria rozhodují o tom, jestli bude byt dlouhodobě fungovat? O dlouhodobém úspěchu rozhoduje provozní efektivita a likvidita nájemního trhu v dané mikrolokalitě. Musíte se dívat na dispozici  – je byt funkční pro moderního nájemníka? Jaké jsou fixní náklady na provoz domu? A hlavně: jak je nastavený management správy. Dnes vyhrává ten, kdo dokáže řídit byt jako firmu. Bez vyhovujících nájemníků a prediktivní údržby vám provozní slepá místa sežerou veškerý papírový výnos. U samosprávy se tyto chyby objevují často, typicky v podobě opožděného navyšování nájemného nebo nedostatečně řešených daňových dopadů.

Jaké chyby dělají investoři ještě předtím, než byt vůbec koupí? Investoři často kupují byt podle toho, kde by se líbilo žít jim samotným, místo aby analyzovali potřeby cílové skupiny nájemníků. Také je problémem počáteční ekonomická kalkulace, jež může přinést nerealistické představy o výnosu vlastního kapitálu. Počítá se s 12 měsíci stoprocentního nájmu v roce a s nulovými náklady na opravy. V neposlední řadě se podceňuje právní a technické prověření. Investice není sprint, je to maraton, a proto se nevyplácí zanedbat přípravu.

Investoři dnes skládají majetek z fondů, akcií, podnikání i nemovitostí. Jakou roli podle vás může v takovém portfoliu hrát dobře vybraný nájemní byt? Podnikání není jen o vyšším potenciálu výnosu, ale také o vyšší míře rizika a volatility. Dobře vybraný nájemní byt přináší

hmatatelný, inflačně chráněný výnos a větší pocit kontroly s nižším rizikem kolísání. To ale nesplňují všechny nemovitosti. Navíc nemovitosti mohou využít dlouhé hypotéky a tím podstatně zvýšit jejich výnosnost. My ve FLETu jsme velkými zastánci diverzifikace. Jádro investiční pyramidy by mělo být rozhodně postaveno na finančních aktivech a nemovitostech. Tato kombinace je pro dlouhodobé budování rodinného majetku nejlepším základem.

Často se mluví o pasivním příjmu z nemovitostí. Jak moc pasivní je nájemní byt ve skutečnosti? Mluvit o přímém vlastnictví bytu jako o „pasivním příjmu“ patří k nejčastějším mýtům českého realitního trhu. Pokud byt spravujete sami, je to regulérní druhá práce na částečný úvazek. Řešíte kapající kohoutky, neplatící nájemce, vyúčtování energií, problémy s SVJ, cizineckou policii, dohadování s nájemníky při poškození bytu a podobně. Skutečně pasivní se investice stává až ve chvíli, kdy mezi sebe a nemovitost postavíte profesionálního partnera a technologie. V praxi se však častěji setkáváme s opakem: problémy se kumulují, majitelé byt nespravují aktivně a přicházejí tak o desítky tisíc.

Kde se u pronájmu nejčastěji ztrácí výnos, aniž si toho majitel všimne? Výnos se často ztrácí v drobných provozních ztrátách, které se nasčítají. Velkým problémem bývá nedostatečná dokumentace stavu bytu. Stává se, že většina bytu je před jeho předáním a po vrácení poškozená. Majitelé tak musí jednou za čas udělat rekonstrukci bytu z vlastní kapsy – jinak by dobrého zájemce nezískali. To je v přepočtu na peníze v praxi největší problém. Další peníze mizí v neefektivním vymáhání dluhů, ignorování drobné údržby, která později

přeroste v drahou havárii. To vše v čase, který majitel stráví papírováním na úkor toho, aby vydělával peníze ve svém hlavním byznysu.

Je lepší chtít za byt co nejvyšší nájem, nebo co nejstabilnější nájemní vztah? Z pohledu dlouhodobé výkonnosti portfolia vyhrává stabilita a predikovatelnost. Maximalizace nájmu za každou cenu často vede k vysoké fluktuaci nájemníků. Z praxe vyplývá, že jeden měsíc neobsazenosti může snadno převážit dodatečný výnos z „přepáleného“ nájemného. Cílem je najít férovou cenu opřenou o špičkový byt a servis, který přitáhne bonitního, dlouhodobého nájemníka. To je byznysově udržitelný model. Pokud máte totiž perfektní byt na správném místě, tak máte hodně zájemců. Bohužel naprostá většina bytů nepatří to této kategorie a kvůli tomu dochází k častější výměně nájemníků a k další mezerám.

V čem je profesionální správa víc než jen řešení oprav a komunikace s nájemníkem? Profesionální přístup podle FLETu představuje budování majetku, nikoli nákup bytů a jejich pronájmy. Začínáme analýzou stávajícího portfolia: některé byty se vyplatí zrekonstruovat, jiné prodat a nahradit efektivnějšími. Teprve poté má smysl připravit plán dalších investic, včetně vhodného financování hypotékou, které může zvýšit výnos vlastního kapitálu. U vhodně vybraného bytu následuje kompletní příprava a následně pronajmutí správnému zájemci, kterého musíme vybrat v několika úrovních prověření. Poté je na řadě komplexní správa: od komunikace s SVJ, oprav a vyúčtování přes navyšování nájmu až po kontroly bytu a případné přeobsazení. Důležitou součástí je i pravidelné vyhodnocování výkonnosti jednotlivých nemovitostí.

Investoři pečlivě hlídají výnos, ale často vůbec neoceňují hodiny, které spolyká správa nájmu. A právě tam začíná ekonomika pozornosti.

xistuje zvláštní druh investiční iluze. Člověk koupí byt, spočítá cenu peněz, výši nájmu, možnou valorizaci a někde na konci si řekne: správu si raději zařídím sám, ať zbytečně neplatím. Zní to rozumně. Jenže ekonomie má jednu nepříjemnou vlastnost: připomíná nám, že i to, co nevypadá jako náklad, náklad být může. A čas patří mezi ty úplně nejzákeřnější. Becker už v 60. letech vysvětloval, že čas není vedlejší produkt života, ale normální vstup. Herbert Simon pak dodal, že ve světě přebytku informací vzniká nedostatek pozornosti. Přeloženo do běžné češtiny: problém není, že o správě bytu nevíme dost. Problém je, že na ni dáváme kus mentální kapacity, který už pak chybí jinde.

Většina investorů přesně ví, kolik vydělává jejich byt. Málokdo ale ví, kolik stojí. Navenek se bavíme o nemovitosti, ve skutečnosti se bavíme o pobídkách. O tom, co člověk sleduje a co ignoruje. Investor typicky vidí fakturu za správu. Nevidí ale tři večery strávené hledáním nájemníka, dva telefonáty

Investiční byt a ekonomika času

s řemeslníkem, zpožděné zvýšení nájmu, víkendovou prohlídku nebo jeden prázdný měsíc, který vznikl proto, že se cena nastavila příliš sebevědomě. Levitt a Dubner proslavili jednoduchou myšlenku: lidé se nechovají iracionálně proto, že by byli hloupí, ale často proto, že reagují na špatně nastavené pobídky. A jednou z nejčastějších špatně nastavených pobídek u drobného investora je věta: „Když to udělám sám, bude to levnější.“

Jenže levnější pro koho a v jaké měně?

Dejme tomu, že správou bytu trávíte jen tři hodiny měsíčně. Pokud má vaše hodina hodnotu 800 korun, je to 2 400 korun měsíčně. Pokud 1 500 korun, je to 4 500 korun. Ročně 28 800 až 54 000 korun. A to jsme pořád v relativně klidném roce, kdy nikdo neřeší havárii, dlužné nájemné ani rychlé střídání nájemníků. Teď si vedle toho představte jeden jediný prázdný měsíc u bytu za 25 tisíc. Náklad 25 tisíc. Pokud jste předtím „vybojovali“ o pět procent vyšší nájem, získali jste navíc 1 250 korun měsíčně. Jeden měsíc prázdna smaže zhruba dvacet měsíců

tohohle vítězství. Najednou se ukazuje, že maximalizovat cenu neznamená maximalizovat výnos. Znamená to někdy jen maximalizovat ego.

Právě tady začíná být užitečný Ronald Coase. Jeho slavná otázka nezní, proč existují firmy, ale proč si některé činnosti necháváme uvnitř a jiné kupujeme na trhu. Odpověď: protože hledání, domlouvání, kontrola a koordinace také něco stojí. U pronájmu nemovitosti to platí učebnicově. Čím víc času a pozornosti vás stojí obsazenost, komunikace, opravy, dokumenty a průběžné rozhodování, tím méně dává smysl představa, že „ušetříte“, protože neplatíte externí službu. Možná jen převádíte peněžní náklad na náklad časový, psychologický a příležitostní. A ty bývají paradoxně vyšší.

To neznamená, že každý investor nutně potřebuje profesionální správu. Někomu dává vlastní režie perfektní smysl: má levný čas, zkušenost, proces i chuť. Ale ekonomicky rozumná otázka nezní, zda je správa „navíc“. Zní, kdy už je levnější přestat si hrát

na vlastní back office. Jakmile vás byt stojí opakovaně několik hodin měsíčně, jakmile jste nuceni držet v hlavě desítky drobných úkolů, nebo jakmile vás jediné chybné nacenění připraví o celý měsíc nájmu, přestává být outsourcing známkou pohodlnosti. Stává se normální optimalizací. A možná právě to je nejméně romantická, ale nejpřesnější definice pasivního příjmu: ne příjem bez práce, ale příjem, u něhož jste si dobře spočítali, kdo tu práci ponese.

„Lidé se od nepaměti snaží

přelstít stáří. Většinou bez většího úspěchu. Jen metody se mění.

Alchymisty vystřídali genetici, elixíry laboratoře a víru věda.

Touha po delším životě však zůstává. Dnes ji pohánějí

biotechnologie, algoritmy i miliardy dolarů. To, co bývalo snem, se pomalu mění v průmysl.“

Klub osmdesátníků: Pozdní lekce života

Longevity

Architektura zdraví: Méně nemocná společnost

Klub nesmrtelných: Největší držáci (nejen) stříbrného plátna

Game Changers: Architekti delšího života

Donald Trump oslavil osmdesáté narozeniny a stal se součástí generace, která už zažila téměř vše. Bob Dylan, Liza Minnelli, Robert De Niro, Gloria Steinemová a další výrazné osobnosti popisují, co člověk v osmé dekádě života získá, co nevyhnutelně ztratí a jaké rady by dali prezidentovi, který vstupuje do věku bez iluzí.

TO NEJLEPŠÍ

Na osmdesátce je nejlepší, že přežijete všechny hodiny, které vás honily. Je to svoboda od lži, že někdy bylo něco pod kontrolou. Už se neženete za průvodem. Jste starý král ze země, která zmizela z mapy. Už vás nikdo tak snadno nenaprogramuje. Nespěcháte, abyste se někým stali, a nestraší vás to, co jste udělali. Straší vás, jak málo z toho mělo nakonec váhu, kterou jste tomu celý život přikládali.

Bob Dylan

Zpěvák, skladatel a držitel Grammy i Nobelovy ceny

TO NEJHORŠÍ

Na osmdesátce je nejhorší, že byste pořád ještě chtěli na všechno říkat ano, jenže svět jde dál a nikoho se neptá. Ten starý oheň v srdci vám pořád říká, abyste udělali tohle a pak zase tamto, ale tělo odpoví: to už jsme dělali. A taky vás už nic nepřekvapí. Zní to jako přepych, jenže není. Došly vám i iluze. Lidé se k vám chovají, jako byste na něco přišli, nebo jako byste o něco přišli. Ale nestalo se ani jedno. Jen všude vidíte, jak se život opakuje. To doopravdy nejhorší na osmdesátce je, že nakonec pochopíte něco, co by kdysi možná změnilo všechno, kdyby to přišlo v době, kdy ještě bylo možné něco změnit. Když jste mladí, myslíte si, že čas jde dopředu. V osmdesáti víte, že ne. Čas stojí. To my se hýbeme.

Liza Minnelli

TO NEJLEPŠÍ

Kdyby vám někdo řekl: „Bude vám osmdesát. Jaký je to pocit?“ odpověděla bych takhle: přestanete se ucházet o potlesk druhých. Víte, kdo jste, co milujete a na čem opravdu záleží. V osmdesáti hluk slábne a hudba je slyšet jasněji. Prožila jsem život před publikem, pod světly, skrze vítězství i zlomená srdce. A co zůstane, je radost. Opravdová radost. Taková, za kterou se neběží. Prostě ji poznáte, podržíte ji v dlaních a řeknete děkuji.

TO NEJHORŠÍ

Ztrácíte lidi. Tak to prostě je. Přátele, spolupracovníky, kusy vlastní historie. Nosíte je v sobě dál, ale místnost ztichne. A vaše tělo už má svůj vlastní názor. Naučila jsem se mu naslouchat, ne s ním bojovat. Přizpůsobíte se. Najdete si nový rytmus. Přesto ten pocit chybění nikdy docela nezmizí.

Liza Minnelli

Herečka, zpěvačka a tanečnice oceněná Oscarem

MÁTE PRO PREZIDENTA, KTERÝ SLAVÍ OSMDESÁTINY, NĚJAKOU RADU?

Každému prezidentovi bych řekla totéž: osmdesátka vám dá nadhled. Už jste toho viděl dost, abyste poznal, co přetrvá a co si od lidí vybírá příliš vysokou daň. Využijte toho. Zůstaňte zvídavý. Nepřestávejte se zajímat o svět kolem sebe. Zkušenost je dar, pokud se člověk dál učí a naslouchá. Obklopte se lidmi, kteří vám řeknou pravdu. Jste tu především pro lidi. Naslouchejte jim, když nesou těžké břemeno. Jednejte spravedlivě. Pamatujte, že za každým rozhodnutím stojí skutečné lidské životy. A veďte s empatií.

Aktivistka a spoluzakladatelka časopisu Ms.

TO NEJLEPŠÍ

Když už práce a rodina nevyžadují tolik sil jako dřív, vracejí se nám možná některé bezprostřední radosti dětství. Radost ze zvířat a přírody. A také radost z toho, když nás lidé kolem nás dokážou překvapit. Když se vydají cestou, kterou bychom od nich nečekali. Třeba moje kamarádka, která pracovala jako maskérka, si otevřela nádherné knihkupectví.

TO NEJHORŠÍ

Ztrácet lidi, které milujete.

Dionne Warwick Gloria Steinem

Zpěvačka oceněná Grammy

MÁTE PRO PREZIDENTA, KTERÝ SLAVÍ OSMDESÁTINY, NĚJAKOU RADU?

Odstupte.

TO NEJLEPŠÍ

To, že mi bylo dopřáno dožít se osmdesátky.

TO NEJHORŠÍ

Zatím jsem na nic nepřišla.

MÁTE PRO PREZIDENTA, KTERÝ SLAVÍ OSMDESÁTINY, NĚJAKOU RADU?

Ať se konečně začne chovat na svůj věk!

Robert De Niro

Robert De Niro

Herec, režisér a producent oceněný Oscarem

TO NEJLEPŠÍ I TO NEJHORŠÍ

Narozeninová jubilea nepovažuji za příležitost k bilancování. Každý den prostě žiju svůj život a jsem vděčný za dar rodiny, přátel a práce.

MÁTE PRO PREZIDENTA, KTERÝ SLAVÍ OSMDESÁTINY, NĚJAKOU RADU?

Prezident na rady nedá. Obklopuje se neschopnými šašky, kteří si drží místa tím, že přikyvují každému jeho rozmaru. Kdybych dokázal prorazit tu skořápku krutosti, chamtivosti, korupce a hlouposti a dostat k němu jedinou radu, poradil bych mu, aby si nechal dobře poradit od slušných lidí. A aby se tím řídil.

Art Gartfunkel

Art Garfunkel

Zpěvák a básník oceněný Grammy

TO NEJLEPŠÍ

S věkem získáte nadhled. Čas se za vámi rozprostře a věci do sebe začnou zapadat. Naléhavost poleví. Nasloucháte pozorněji. Všímáte si toho, co přetrvá. Pro mě to byl vždycky hlas, slova, ticho mezi nimi a melodie. V osmdesáti tomu tichu důvěřujete. Nemáte potřebu je zaplňovat. Necháte smysl, aby si vás našel sám.

TO NEJHORŠÍ

Tělo si začne klást své hranice a člověk je musí přijmout. Svět, který jste znali, mění tvář, někdy rychleji, než byste si přáli. Na osmdesátce je krásné to, že mám vedle sebe svou ženu Kim a své syny, kteří jsou tím největším darem mého života. A pak je tu zpívání a jeviště. Radost, kterou mi dávají dodnes. Věk mi umožnil naplno pochopit, jak velká věc je láska. A být za ni každý den vděčný.

MÁTE PRO PREZIDENTA, KTERÝ SLAVÍ OSMDESÁTINY, NĚJAKOU RADU?

Neradím. Život je tajemství a nikdo z nás ve skutečnosti neví. Přesto bych každému prezidentovi, kterému je osmdesát, řekl jedno: važte si rozvahy stejně jako činu. Nutkání jednat rychle bývá silné, ale hloubka potřebuje ticho. Vyhledávejte hlasy, které vás nutí přemýšlet jinak. Čtěte zeširoka. Naslouchejte pozorně. Národ nereaguje jen na rozhodnutí. Reaguje i na tón. Volte slova pečlivě. Ať je v nich jasnost, zdrženlivost a vědomí, že jsme všichni lidé.

Jak postavit méně nemocnou společnost

TEXT Anjana Ahujaová ILUSTRACE Andy Carter

V Tanzanii našli nečekaný způsob, jak chránit zdraví dětí. Architektura může zachraňovat životy

dyž v odlehlých částech Tanzanie začali cizinci stavět podivně vyhlížející domy a přidělovat je rodinám losem, začaly se šířit temné zvěsti. Měly ty hranaté novostavby vylákat vesničany na smrt? A proč ti cizinci vyžadovali průkazové fotografie jejich dětí? Vždyť makondské přísloví Cha bure cha kudoroja varuje, že nic není zadarmo, natož dům zdarma, a tak padalo podezření na svobodné zednáře, čarodějnictví i nadpřirozené síly.

Ve skutečnosti šlo o neobvyklý experiment: ověřit, zda architektura může fungovat jako zdravotní intervence. Skupina výzkumníků od té doby zjistila, že děti žijící v těchto účelově navržených dvoupodlažních domech Star Homes vykazovaly v průměru lepší zdravotní stav než jejich vrstevníci v tradičních jednopodlažních hliněných chýších se střechou z došků. U dětí z těch „divných“ domů, jejichž zdravotní stav se sledoval po dobu tří let, se méně často objevovala malárie, průjmová onemocnění i akutní respirační infekce, tedy choroby, jež patří k hlavním zabijákům dětí v subsaharské Africe. Navíc děti mladší pěti let byly v těchto domech na svůj věk vyšší. Lorenz von Seidlein, odborník na globální zdraví z  Oxfordské univerzity, který působí v  Mahidol Oxford Tropical Medicine Research Unit v thajském Bangkoku, pomáhal studii vést. Výzkum financovala singapurská nadace Hanako Foundation a v dubnu vyšel v časopise Nature Medicine. Von Seidlein zdůraznil, že nárůst tělesné výšky považuje za klíčový úspěch. „Ani nelze úplně docenit, jak důležité je omezení zakrnění růstu v průběhu života,“ říká. Zakrnění růstu, jímž podle UNICEF trpí v subsaharské Africe asi 62 milionů dětí, může brzdit vývoj mozku, školní výsledky, budoucí výdělky i zdraví v pozdějším věku. Je to připomínka, že zdravotní opatření jsou zároveň opatřeními ekonomickými.

Domy, jež navrhl Jakob Knudsen z dánské Královské akademie, původně vystudovaný lékař a dnes architekt, jsou ukázkovým příkladem pasivního navrhování a spojují prvky, jež byly v menším měřítku už odzkoušeny v Tanzanii a Gambii. Stavby jsou orientovány tak, aby měly během dne co nejvíce stínu a v noci zůstávaly chladné; v prvním patře mají místo stěn perforované zástěny. Samozavírací dveře brání vnikání hmyzu.

Vyvýšená betonová podlaha, kterou lze snadno čistit, spolu s uzamykatelnými

zásobníky odolnými proti krysám zlepšuje hygienu v kuchyni; součástí domu je i větraná toaleta zabezpečená proti mouchám. Kamna s odtahem zbavují obyvatele nutnosti vařit uvnitř na otevřeném ohni, čímž brání hromadění škodlivých plynů spojovaných s respiračními chorobami. Systém na střeše zachytává a filtruje dešťovou vodu. Podstatná část zdravotního přínosu měla vycházet z toho, že jsou oddělené prostory pro vaření, spaní a toaletu.

Jistotu však mohla přinést jen randomizovaná kontrolovaná studie. V 60 vesnicích v jižním tanzanském regionu Mtwara výzkumníci losem náhodně přidělili rodinám 110 domů Star Homes. Z výběru vyřadili domácnosti žijící v domech se zavedenou elektřinou a tekoucí vodou, aby už od počátku omezili riziko zkreslení výsledků.

Během tří let do konce prosince 2024 vědci srovnávali děti z domů Star Homes

s jejich vrstevníky žijícími v 513 hliněných obydlích s doškovou střechou a zjistili o 44 procent méně případů malárie, o 30 procent méně průjmových onemocnění a o 18 procent méně respiračních infekcí. Jde o významná čísla, i když jeden z odborníků na malárii, který se studie neúčastnil, řekl časopisu Science , že to do jisté míry připomíná srovnání nejhoršího bydlení v Tanzanii s tím nejlepším.

Domy Star Homes s ocelovým rámem a solárními panely stojí kolem 8 800 dolarů. To je podle von Seidleina výrazně víc než 500 dolarů za hliněnou chýši, tým ale odhaduje, že opravy takového obydlí mohou za padesát let vyjít až na 5 000 dolarů. Pořád je to však srovnatelné s cenou velmi oblíbených jednopodlažních betonových domů; studie tvrdí, že při použití dřeva a bambusu místo oceli by domy ještě zlevnily. Star Homes využívají

pasivní chlazení; betonové bungalovy naproti tomu teplo spíše akumulují a zvyšují tak potřebu klimatizace.

Smyslem experimentu podle von Seidleina není zaplavit těmito domy celou Afriku. Jde o to najít nápady, které skutečně něco změní. „Kdyby si více lidí při stavbě svého příštího domu osvojilo tyto principy návrhu – maximalizaci proudění vzduchu, dvoupodlažní řešení – mělo by to pro veřejné zdraví zásadní přínos,“ míní. Samozřejmě pouze tehdy, pokud je lidé přijmou. Než mohl začít sběr dat, uplynuly dlouhé měsíce, částečně proto, že někteří měli z přespávání v nových domech obavy. Terénní výzkumníci vedení spoluautorem studie Salumem Mshamuem, který působí v Tanzanii, si získali důvěru místních i starších tím, že pořádali společenské akce a fotbalové zápasy. Někdy veřejné zdraví začíná prostě tím, že opravdu přijdete na hřiště.

Pennywise TO

Pokud existuje argument proti tvrzení, že věk přináší moudrost, je to Pennywise. Kosmická entita stará miliardy let disponuje téměř neomezeným časem, a přesto jej tráví tím, že v pravidelných intervalech děsí obyvatele jednoho městečka v Maine. Zatímco jiní nesmrtelní budují říše, hledají poznání nebo se alespoň pokoušejí pochopit smysl existence, Pennywise zůstává věrný svému oboru. Specializace bývá základem úspěchu.

očítat věk fiktivních postav je činnost, která na první pohled působí nevinně. Člověk si představuje několik čísel, pár poznámek pod čarou a možná drobnou hádku o tom, zda se má započítávat pobyt v jiné dimenzi. Jenže pak zjistí, že lidská představivost věnovala nesrovnatelně více energie hledání nesmrtelnosti než hledání rozumu.

Po tisíciletí totiž vznikají bytosti, které se odmítají smířit s tím, co je ostatním vnuceno jako základní podmínka existence. Stárnutí. Zatímco běžný člověk považuje za úspěch dožít se vysokého věku bez většího počtu náhradních kloubů, hrdinové, bohové, čarodějové, démoni i podivíni z literatury a filmu si zvykli zacházet s časem způsobem, který by každého poctivého biologa přivedl k rezignaci.

Někteří našli elixír. Jiní ukryli svou smrt tak důkladně, že ji už sami nedokázali najít. Další přenesli stárnutí na někoho nebo něco jiného.

Objevují se bytosti, které přežijí říše, náboženství, kontinenty i vlastní civilizace. A pak jsou tu tací, kteří prostě pokračují dál, jako by tisíc let navíc bylo jen administrativní komplikací.

Je přitom pozoruhodné, že dlouhověkost bývá v představách autorů vydávána za odměnu, ale velmi často připomíná trest. Čím déle tyto postavy žijí, tím méně je zajímá svět kolem nich. Nesmrtelnost se mění v únavu, vševědoucnost v otrávenost a věčnost v nekonečné opakování téhož. Člověk by čekal, že několik století života přinese vyrovnanost. Místo toho nacházíme podivíny, tyrany, samotáře, fanatiky a bytosti, které by si očividně potřebovaly najít nový koníček. Možná právě proto jsou tak přitažlivé. Neproto, že by nabízely recept na dlouhý život, ale protože odhalují zvláštní lidské přesvědčení, že všechny problémy lze vyřešit dostatečným množstvím času. Jako by někde za hranicí sta, tisíce nebo deseti tisíc let čekala moudrost, klid a poznání. Literatura, mytologie i film však opakovaně naznačují něco jiného. Že věčnost sama o sobě nic neřeší. Jen velmi důsledně prodlužuje všechno, co si do ní člověk přinese.

VĚC MAKROPULOS

Emilia Marty

Operní diva Emilia Marty z Janáčkovy Věci Makropulos

získala to, po čem lidstvo touží odedávna: dalších několik století života navíc. Elixír vyvinutý pro císaře

Rudolfa II. jí umožnil přežít generace současníků, měnit identity podle potřeby a sledovat dějiny z první

řady. Po 337 letech ovšem dochází k závěru, k němuž se propagátoři dlouhověkosti obvykle nehlásí.

Život může být vzácný právě proto, že jednou končí.

◁ EMILIA MARTY V PODÁNÍ

SOŇI ČERVENÉ V INSCENACI

NÁRODNÍHO DIVADLA

STÁŘÍ

337 let

Společenstvo věčného mládí

Když nestačí biohacking, kryokomora ani ranní studená sprcha, nastupují osvědčené postupy: elixír, kletba, kožní parazit, ukrytá smrt či prosté odmítání umřít. Sepsali jsme hvězdy fikce, které berou dlouhověkost až neslušně vážně.

Leto II Atreides

Pokud většina vládců řeší, jak se udržet u moci jedno volební období navíc, Leto II Atreides z románového cyklu Duna zvolil ambicióznější přístup. Syn Paula Atreida se proměnil v hybrid člověka a písečného červa, stal se takřka nezničitelným Božským císařem a vládl lidstvu déle než tři a půl tisíciletí. Dlouhověkost pro něj nebyla odměnou ani vedlejším efektem. Byla pracovním nástrojem. Jeho plán na záchranu lidstva byl natolik rozsáhlý, že mu na něj jedno století jednoduše nestačilo.

Connor MacLeod

„Who Wants to Live Forever?“ ptala se skupina Queen v soundtracku k filmu Highlander Connor MacLeod je jednou z mála postav populární kultury, která na tuto otázku mohla odpovědět z vlastní zkušenosti. Skotský válečník narozený v 16. století přežil války, říše i několik generací svých blízkých, aniž by výrazně zestárl. Na rozdíl od jiných nesmrtelných nehledá tajemství věčnosti ani neusiluje o vládu nad světem. Prostě pokračuje dál. A právě v tom spočívá jeho osud.

Kostěj nesmrtelný

Zatímco ostatní hrdinové a padouši hledají elixíry, magické schopnosti nebo technologické zázraky, Kostěj nesmrtelný zvolil přímočařejší řešení. Svou smrt jednoduše ukryl mimo vlastní tělo. Záporná postava slovanských pohádek je díky tomu prakticky nezničitelná a po staletí unáší princezny, intrikuje a vzdoruje osudu. Jeho příběh ukazuje, že lidská představivost vyřešila problém nesmrtelnosti dávno před moderní medicínou. Stačilo najít dostatečně komplikovanou skrýš.

Otec Fura

Pevnost Boyard je místem, kde lidé běhají, šplhají, padají do vody a zoufale sledují ubíhající čas. Otec Fura je její jediný obyvatel, který pochopil, že dlouhověkost vyžaduje pravý opak. Už 211 let sedí ve své věži, střeží poklad a sleduje, jak se před ním střídají generace zadýchaných soutěžících. Francouzská soutěž nikdy přesně nevysvětlila, co ho udržuje při životě. Možná nejde o kouzlo, ale o důslednou životosprávu: minimum pohybu, žádné termíny a práci, při níž se potí výhradně ostatní.

Dorian Gray Lazarus Long

Dorian Gray z románu Oscara Wildea dostal dar, který by dnes bez váhání zaplnil čekárny estetických klinik. Zatímco on zůstává mladý a krásný, jeho portrét stárne místo něj a postupně přebírá i stopy jeho života. Na první pohled ideální dohoda. Jenže Dorianův případ připomíná, že věčné mládí není totéž co nevinnost. Tvář může zůstat hladká, ale někde se přesto shromažďují všechny stopy času, které na ní nejsou vidět.

Když se někdo dožije více než dvou tisíc let, přestává být člověkem a začíná být institucí. Hrdina knih Roberta A. Heinleina patří k nejstarším postavám sci-fi a během svého mimořádně dlouhého života stihl nasbírat tolik

zkušeností, že působí spíš jako chodící archiv než běžný smrtelník. Na rozdíl od mytických nesmrtelných nepůsobí jako zázrak, ale jako extrémně odolný veterán budoucnosti. Nečte dějiny z knih. Má je v osobní paměti.

Bak Mei

Některé postavy nemají věk, ale pověst. Bělovlasý mistr známý také jako Pai Mei stojí na hranici mezi historickou postavou, legendou a popkulturním archetypem učitele, který si autoritu nemusí vynucovat, protože ji kolem něj už dávno vybudovalo vyprávění. V čínské tradici bývá spojován s bojovým uměním a obrazem starého mistra, jehož stáří se neměří přesně, ale spíše mírou respektu. Do podobného žebříčku proto patří ne kvůli doloženému počtu let, ale jako připomínka toho, že některé postavy nestárnou v čase, nýbrž v legendě.

John Oldman

Profesor z filmu Muž ze Země je nenápadný typ nesmrtelného. Netouží po moci, nemá armádu, kult ani kosmický plán. Jen tvrdí, že se narodil v paleolitu a od té doby prochází dějinami tak dlouho, až se z nich stala soukromá vzpomínka. Jeho dlouhověkost nepůsobí jako triumf, spíše jako nekonečné stěhování. Jakmile si okolí začne všímat, že nestárne, zmizí a začne znovu. Věčný život tu nemá podobu velkolepé výsady, ale nekonečné potřeby balit kufry.

Benjamin Button

Na rozdíl od ostatních kandidátů se nesnaží čas přemoci, ale uvést ho do rozpaků. Hrdina povídky F. Scotta Fitzgeralda a slavného filmu Davida Finchera přichází na svět jako stařec a postupně mládne, čímž z dlouhověkosti dělá nikoli vítězství nad stárnutím, ale jeho administrativní záměnu. Zatímco ostatní touží zastavit úpadek, Benjamin Button se pohybuje opačným směrem a zjišťuje, že ani mládnutí není řešení, pokud kolem vás všichni ostatní stárnou obvyklým tempem. Jeho případ proto patří do žebříčku jen jako divoká karta. Nežije déle než ostatní, pouze ukazuje, že i obrácený čas může být stejně neúprosný jako ten běžný.

Závist

Některé bytosti přežívají díky elixíru, jiné díky kouzlu. Závist z pohádky Nesmrtelná teta, ztvárněná Jiřinou Bohdalovou, má jednodušší a spolehlivější zdroj vitality: lidskou povahu. Dokud se lidé porovnávají, trápí cizím štěstím a podezírají radost druhých z nepatřičnosti, nemá důvod slábnout. Její představitelce je dnes 95 let, což je úctyhodné. Sama Závist je na tom ovšem ještě lépe. Nezestárla. Jen čeká na další příležitost.

Yoda

V galaxii, kde se i planety rozpadají dřív než politické konflikty, působí devítisetletý mistr Jedi jako vzácný případ trpělivosti dotažené do extrému. Malý zelený mudrc ze ságy Star Wars strávil většinu života výcvikem rytířů, varováním před temnou stranou Síly a formulováním vět, které by neprošly žádnou jazykovou korekturou. Jeho dlouhověkost nepůsobí jako trik, ale jako důsledek disciplíny. Kdo vzestup i pád republiky viděl, na pořadí slov už hledět nemusí příliš.

Víla Morgana

Artušovský svět má pro dlouhověkost zvláštní talent: kdo nezemře v bitvě, odpluje na Avalon. Víla Morgana, známá také jako Morgan le Fay, se v něm pohybuje mezi léčitelkou, čarodějkou a vládkyní ostrova, kde čas zjevně nepracuje běžným tempem. Není snadné říct, kolik jí je let, protože podobné postavy nestár- nou podle matriky. Vrací se v dalších a dalších verzích legendy a každá k ní přidává něco nového. Skutečná nesmrtelnost tu není biologická, ale vypravěčská.

Maestro

Jen málokterá postava dokázala zestárnout tak samozřejmě, že se z ní stal průvodce celými dějinami lidstva. Bělovousý mudrc z francouzského seriálu Byl jednou jeden člověk se objevuje v různých epochách jako učitel, rádce a civilizační pamětník, který působí, jako by byl u všeho podstatného osobně. Jeho dlouhověkost nemá podobu kletby ani biologické výjimky. Spíš připomíná školní pomůcku, která přežila všechny osnovy. Tam, kde se dějiny opakují, musí někdo trpělivě znovu vysvětlovat, co a proč se znovu pokazilo.

Heinrich Faust

Goethův Faust není člověk, který by chtěl jen žít déle. Chce začít znovu, protože všechno, co se naučil, mu nestačí k tomu, aby byl spokojený. Učenec unavený knihami, věděním i sebou samým uzavře smlouvu s Mefistofelem a získá zpět mládí, vášeň i nebezpečnou iluzi, že čas lze přelstít. Jeho příběh proto nepatří mezi obyčejné návody na dlouhověkost. Spíš ukazuje, že touha po novém životě může být jen jiná podoba staré nespokojenosti.

Tithónos

Řecká mytologie znala kruté omyly dávno před moderní administrativou. Bohyně Éós vyprosila pro svého milence Tithóna nesmrtelnost, zapomněla však požádat také o věčné mládí. Výsledek patří k nejpřesnějším varováním před neuváženou touhou po dlouhém životě. Tithónos nezemřel, pouze stárnul dál, až se z daru stala past a z milence připomínka špatně formulované žádosti. Pokud někdo dokazuje, že věčnost bez kvality života není výhra, je to právě on.

Co vytváří bohaté důchodce?

Největší chyba není investovat špatně. Je to nezačít. Data XTB ukazují, že čas a poplatky rozhodují víc než státní bonus.

Na penzi máme v Česku zvláštní talent: umíme o ní mluvit jako o vzdálené budoucnosti, a přitom ji často financujeme produktem, který se chová jako minulost. To je první paradox. Druhý je ještě dražší. Největší rozdíl v tom, kolik člověk na stáří nasbírá, totiž často nevytvoří státní příspěvek, ale čas, výnos a poplatky.

Analýza XTB vychází z jednoduchého předpokladu: česká populace stárne, na jednoho seniora bude připadat méně pracujících a vlastní rezerva přestává být luxusem pro finanční nadšence. Je to manažersky nudná, ale o to důležitější pravda. Dnes pobírá starobní důchod zhruba 2,35 milionu lidí. Kolem roku 2060 může připadat asi 60 seniorů na 100 osob v produktivním věku, tedy jen 1,66 pracujícího na jednoho seniora. V takovém prostředí není hlavní otázka, zda si odkládat bokem. Hlavní otázka zní, jak nenechat inflaci a zbytečné náklady sežrat budoucí životní úroveň.

Právě zde se ukazuje jeden z nejzajímavějších závěrů studie. Státní podpora a daňové zvýhodnění mohou být na kratším horizontu významnou výhodou. S přibývajícími roky ale jejich vliv postupně slábne a stále větší roli začíná hrát samotný výnos,

výše poplatků a efekt složeného úročení. V modelu pravidelné investice 1 700 korun měsíčně vychází po 30 letech varianta ETF o 836 tisíc korun lépe než doplňkové penzijní spoření a o 1,34 milionu lépe než staré penzijní připojištění. Při 4 000 korunách měsíčně už rozdíl proti DPS dělá 2,2 milionu korun, proti penzijnímu připojištění 3,3 milionu a proti DIP 866 tisíc korun. To zní jako detail pro excelové nadšence. Jenže právě detail bývá v investicích nejdražší položkou. Model XTB ukazuje, že roční poplatek 2 % u aktivně spravovaného fondu může každý rok ukrojit přibližně čtvrtinu očekávaného výnosu 8 %. V překladu do normální češtiny: dvě procenta nevypadají dramaticky na letáku, ale za třicet let mohou znamenat ztrátu v řádu milionů. A protože efekt složeného úročení funguje i obráceně, skládají se v čase nejen výnosy, ale i náklady. Kdo platí vysoké poplatky, nebohatne jen o něco pomaleji. Bohatne výrazně pomaleji.

Je fér dodat i druhou polovinu rovnice. Neexistuje jedno univerzálně nejlepší řešení pro každého. Člověk deset let před penzí řeší jinou úlohu než člověk, který má před sebou třicetiletý horizont. U kratšího horizontu roste význam stability, daňových výhod a nižší volatility. U dlouhého horizontu naopak sílí váha výnosu, poplatků a disciplíny. Studie proto neříká: všichni dělejte totéž. Říká něco střízlivějšího a užitečnějšího: nezačínejte produktem, začněte horizontem.

Síla času je přitom větší, než bývá na první pohled vidět. Při pravidelné investici 1 000 korun měsíčně a zhodnocení 7 % vychází po 30 letech přibližně 1,2 milionu korun, zatímco po 40 letech už asi 2,6 milionu. Rozdíl deseti let tak neznamená kosmetiku, ale více než dvojnásobek. A kdo investuje 10 000 korun měsíčně, tedy zhruba čtvrtinu čisté průměrné mzdy, vidí, jak rychle s rostoucí částkou slábne význam státní podpory a roste význam samotného výnosu.

Možná nejpraktičtější závěr celé analýzy je ale ještě prostší. Největší chybou nebývá špatně zvolený nástroj. Největší chybou je nezačít vůbec, začít pozdě nebo zůstat příliš dlouho v řešení, které se tváří bezpečněji, než je pro váš cíl užitečné. Důstojný důchod tak nezačíná výběrem dokonalého produktu. Začíná rozhodnutím, že z času uděláte spojence a z poplatků téma, ne poznámku pod čarou. A to je, kupodivu, jedna z mála investičních strategií, která nestojí ani korunu navíc.

NOVO NORDISK

Obezita není selhání.

Je to nemoc

Moderní léky dokážou snížit hmotnost o desítky kilogramů a výrazně omezit riziko infarktu, diabetu i dalších

komplikací. Přesto obezita stále zůstává jednou z nejvíce

stigmatizovaných nemocí. O jejích příčinách i budoucnosti

léčby hovoří profesor Martin Haluzík.

FOTO Filip Zikmund

Pane profesore, přestože obezita patří mezi nejzávažnější zdravotní problémy současnosti, mnoho lidí ji stále vnímá spíše jako osobní selhání než jako nemoc. Setkáváte se s tím i dnes? Bohužel stále velmi často. Situace se postupně zlepšuje, ale pořád přetrvává představa, že člověk s obezitou si za svůj stav může sám. Přitom obezita je chronické onemocnění úplně stejně jako vysoký krevní tlak nebo diabetes.

U vysokého krevního tlaku nikdo nepochybuje o tom, že jde o nemoc. Víme, že existují genetické dispozice, víme, že určitou roli hraje životní styl, a pokud je potřeba, léčíme pacienta léky. U obezity bychom měli postupovat stejně. Není to otázka charakteru ani morálního selhání. Je to onemocnění, které má biologické příčiny a které si zaslouží standardní medicínský přístup.

Proč je vlastně tak těžké zhubnout a ještě těžší si novou hmotnost udržet? Protože naše tělo bylo evolučně připraveno na úplně jiný svět, než ve kterém žijeme dnes. Po většinu lidské historie byl problém nedostatek potravy, nikoli její nadbytek.

Organismus proto disponuje velmi sofistikovanými mechanismy, které ho chrání před hubnutím. Mozek se snaží zachovat energetické zásoby pro případ budoucího nedostatku. Jakmile začneme snižovat hmotnost, spouští se celá řada obranných reakcí. Zvyšuje se hlad, mění se hormonální regulace a tělo se snaží vrátit zpět k původní váze.

Paradoxně téměř nemáme mechanismy, které by nás chránily před přejídáním. Evoluce je jednoduše nepotřebovala.

V posledních letech se stále více mluví o tom, že obezita není jen problém vzhledu nebo zvýšeného rizika infarktu. Jakou roli hraje tuková tkáň v organismu? To je velmi zajímavá oblast. Ještě před několika desetiletími jsme tukovou tkáň považovali za pasivní zásobárnu energie. Dnes víme, že jde o velmi aktivní orgán.

Zásadním objevem byl hormon leptin, který ukázal, že tuková tkáň komunikuje s mozkem a ovlivňuje řadu metabolických procesů. Problém nastává ve chvíli, kdy je tukové tkáně příliš mnoho.Část tukových buněk začne odumírat a do tkáně se stahují buňky imunitního systému. Vzniká chronický nízkoúrovňový zánět, který pacient necítí, ale který postupně poškozuje organismus. Právě tento zánět přispívá ke vzniku diabetu druhého typu, kardiovaskulárních onemocnění, ale také neurodegenerativních chorob, jako jsou Alzheimerova nebo Parkinsonova nemoc.

Jinými slovy, obezita není jeden problém, ale vstupní brána k celé řadě dalších nemocí. Přesně tak. Nedávné analýzy ukazují, že obezita souvisí s více než 270 různými onemocněními. Když se podíváme na civilizační choroby, které dnes řešíme, najdeme mezi nimi jen velmi málo takových, jejichž riziko by obezita nezvyšovala.

Týká se to kardiovaskulárních nemocí, diabetu, některých nádorových onemocnění, degenerativních změn kloubů i poruch kognitivních funkcí. Proto je důležité začít problém řešit včas.

Kdy je ten okamžik, kdy by měl člověk zbystřit? Čím dříve, tím lépe. Ideální je samozřejmě prevence. Ve chvíli, kdy si začínáme všímat, že postupně přibíráme, že se nám zhoršuje kondice nebo že potřebujeme větší oblečení, je vhodné začít jednat. Pokud už nás nadváha omezuje při běžných aktivitách, zadýcháváme se při chůzi do schodů nebo nás bolí klouby, pak je nejvyšší čas problém řešit.

Často se mluví o jojo efektu. Proč je tak

častý? Protože organismus se snaží návratu k původní hmotnosti aktivně pomoci. Když omezíme příjem energie a zvýšíme pohyb, začínáme pociťovat větší hlad. Navíc fyzická aktivita sama o sobě zvyšuje chuť k jídlu. Situaci ještě zhoršuje stres. Ten zvyšuje hladinu kortizolu, který podporuje ukládání tuku a současně zvyšuje pocit hladu. Proto je dlouhodobé hubnutí založené pouze na silné vůli velmi obtížné.

V dnešní době máme jídlo dostupné prakticky okamžitě. Nemusíme nikam chodit, nemusíme nic hledat. Stačí několik kliknutí v telefonu. To vytváří prostředí, na které naše biologická výbava není připravena.

Na Longevity Festivalu se často mluví o sarkopenické obezitě. Proč je tak nebezpečná? Protože kombinuje dva problémy současně. Pacient má nadbytek tukové tkáně, ale současně nedostatek kvalitní svalové hmoty nebo sníženou funkci svalů.

Dlouhověkost přitom velmi úzce souvisí s fyzickou kondicí. Nejde jen o to, zda vyjdeme schody bez zadýchání. Ukazuje se, že jedním z nejlepších ukazatelů budoucího zdraví je svalová síla.

Existují jednoduché testy stisku ruky, které velmi dobře predikují budoucí zdravotní stav i pravděpodobnost dlouhověkosti. Proto je při léčbě obezity zásadní nejen redukovat tuk, ale současně zachovat nebo zvýšit množství svalové hmoty.

Jak se takový pacient léčí? Velmi individuálně. Musíme zjistit, jaké pohybové aktivity zvládne, co ho baví a jaká omezení má. Někdo může začít svižnou chůzí, jiný plaváním, další potřebuje nejprve spolupráci s fyzioterapeutem. Klíčové je vytvořit plán, který je dlouhodobě udržitelný. Sebelepší doporučení nemá smysl, pokud ho pacient není schopen dodržovat.

Obrovskou změnu přinesly léky založené na GLP-1 agonistech. Mluví se o nich jako o revoluci v léčbě obezity. Souhlasíte? Jednoznačně. Poprvé v historii máme k dispozici léky, které dokážou významně snížit hmotnost a současně působí způsobem blízkým přirozené fyziologii.

GLP-1 je hormon, který se uvolňuje ze střeva po jídle. Zvyšuje pocit sytosti, snižuje hlad a podporuje správné hospodaření organismu s glukózou. Léky využívající tento mechanismus dokážou navodit pocit nasycení mnohem efektivněji.

Původně byly vyvinuty pro léčbu diabetu druhého typu. Teprve později se ukázalo, že velmi účinně snižují také hmotnost.

O jak významném efektu se bavíme? Dnes už běžně vidíme poklesy hmotnosti o 15 až 20 procent. U některých pacientů i více než 20 procent. To bylo ještě před několika lety prakticky nepředstavitelné.

Navíc se ukazuje, že přínos těchto léků nespočívá jen v hubnutí. Mají pozitivní vliv na srdce, ledviny i další orgány a snižují riziko závažných komplikací.

Přesto často zaznívá, že by léky neměly nahrazovat změnu životního stylu. To je naprosto správná připomínka. Léky nejsou zázrak, který všechno vyřeší. Jsou velmi účinnou pomůckou.

Pacientovi výrazně usnadní dodržování režimu, sníží pocit hladu a změní chuťové preference. Ale stále platí, že je potřeba hýbat se, dobře spát a dlouhodobě pracovat na životním stylu.

Pokud člověk využije období léčby k vytvoření nových návyků, mohou být výsledky mimořádně dobré.

Jak vidíte budoucnost léčby obezity? Jsem přesvědčen, že bude stále více personalizovaná. Už dnes se objevují studie ukazující, že genetická výbava ovlivňuje odpověď na konkrétní léčbu.

V budoucnu pravděpodobně budeme schopni podle genetických markerů nebo dalších biologických parametrů vybrat pro každého pacienta terapii, která bude nejúčinnější právě pro něj. Podobný přístup dnes běžně používáme například v onkologii.

Myslím, že během několika let budeme mít k dispozici mnohem širší spektrum léčebných možností a budeme schopni je cílit daleko přesněji než dnes.

A co je podle vás nejdůležitější pro dlouhodobý úspěch? Motivace a podpora. Obezita je velmi stigmatizovaná nemoc a mnoho pacientů má za sebou řadu neúspěšných pokusů o hubnutí. Proto je nesmírně důležité, aby věděli, že na svůj problém nejsou sami. Velkou roli hrají odborníci, kvalitní informace i komunita lidí se stejnou zkušeností. Ve chvíli, kdy pacient pochopí, že obezita není jeho osobní selhání, ale nemoc, kterou lze léčit, udělá první a často nejdůležitější krok ke změně.

Srdce stárne desítky let před infarktem

Kardiovaskulární onemocnění zůstávají nejčastější příčinou úmrtí, přesto jim často věnujeme méně pozornosti než jiným zdravotním rizikům. Kardioložka a internistka Jana Bucková vysvětluje, proč by prevence měla začínat už ve dvaceti letech.

Kardiologie patří mezi obory, které v posledních letech prošly výraznou technologickou proměnou. Co vás osobně nejvíce nadchlo?

Mě fascinovalo už samotné zobrazování srdce. Když jsem pracovala na kardiochirurgickém oddělení v Nemocnici na Homolce, měla jsem možnost vidět moderní trojrozměrné echokardiografické rekonstrukce. Najednou nevidíte jen obraz na monitoru, ale skutečně prostorovou strukturu srdce. To byl jeden z momentů, kdy jsem si uvědomila, jak rychle se diagnostika posouvá.

Vedle zobrazovacích metod se ale rozvíjí i laboratorní diagnostika. Dlouhá léta jsme sledovali především cholesterol, LDL, HDL nebo triglyceridy. Dnes máme k dispozici další ukazatele, například lipoprotein(a), který je geneticky podmíněným markerem kardiovaskulárního rizika.

Proč je právě lipoprotein(a) tak důležitý?

Protože nám pomáhá vysvětlit případy, které byly dříve obtížně pochopitelné. Občas přijde pacient bez jakýchkoli obtíží. Nemá bolesti na hrudi, netrpí dušností, sportuje, cítí se zdravý. Přesto prodělá infarkt myokardu.

Právě u těchto pacientů často nacházíme výrazně zvýšenou hladinu lipoproteinu(a). Klasický cholesterol může být v normě, ale geneticky podmíněné riziko je vysoké. Proto se dnes tomuto markeru věnuje stále větší pozornost.

Velkým tématem současnosti je umělá inteligence. Jak mění kardiologii? Poměrně výrazně. Nejviditelnější je to v oblasti monitorování srdečního rytmu. Velkou roli začínají hrát chytré hodinky, náramky a další nositelná elektronika. Často se setkáváme s mladými pacienty, kteří přijdou s bušením srdce. Standardní vyšetření někdy žádnou poruchu nezachytí, protože arytmie se jednoduše v danou chvíli neobjeví. Díky moderním technologiím si ale pacient může natočit EKG v okamžiku, kdy potíže skutečně má. Výsledek nám pošle elektronicky a my můžeme mnohem rychleji stanovit diagnózu.

Takže i EKG z chytrých hodinek může mít medicínský význam? Rozhodně. Samozřejmě nenahradí komplexní vyšetření, ale například při záchytu fibrilace síní mají tato zařízení velmi dobrou výpovědní hodnotu. Urychlují diagnostiku a umožňují zahájit léčbu mnohem dříve.

Když se podíváme na rizika pro naše srdce, co dnes považujete za největší hrozbu? Ty klasické rizikové faktory se nemění. Stále

platí, že mezi nejvýznamnější patří kouření, vysoký krevní tlak, cukrovka, obezita a nedostatek pohybu.

Do popředí se ale dostávají i témata, o kterých se dříve tolik nemluvilo. Jedním z nich je právě lipoprotein(a). Druhým je chronický zánět. Ateroskleróza totiž není jen ukládání cholesterolu do cévní stěny. Je to chronické zánětlivé onemocnění, které vzniká velmi dlouho. Často desítky let. Ve skutečnosti mohou první změny vznikat už v období dospívání.

To zní jako argument pro velmi časnou prevenci. Přesně tak. Kdyby záleželo na mně, začínala by systematická prevence kolem dvacátého roku života. Ve chvíli, kdy mladý člověk přechází z péče pediatra k praktickému lékaři, měl by znát základní parametry svého zdraví. Měl by vědět, jaký má krevní tlak, hladinu cukru v krvi a lipidový profil. To jsou základní údaje, které mohou odhalit budoucí problém ještě v době, kdy je člověk zcela bez příznaků.

Mnoho lidí si řekne, že ve dvaceti nebo třiceti letech je na podobné kontroly příliš brzy. To je velmi častý omyl. To, že je člověk dnes zdravý, neznamená, že bude zdravý za deset let. Některá onemocnění mají výraznou genetickou složku. Právě proto je důležité sledovat vývoj v čase.

Pokud je ve dvaceti letech vše v pořádku, neznamená to, že můžeme na prevenci zapomenout. Naopak. Pravidelné kontroly nám umožňují zachytit změny v okamžiku, kdy jsou ještě snadno ovlivnitelné.

Přesto se zdá, že kardiovaskulární prevenci společnost stále nevěnuje tolik pozornosti, kolik by si zasloužila. Souhlasím. A je to paradox. Kardiovaskulární onemocnění jsou stále nejčastější příčinou úmrtí. Přibližně každý druhý člověk umírá na onemocnění srdce nebo cév.

Pro srovnání, onkologická onemocnění jsou příčinou zhruba každého čtvrtého úmrtí. Přesto se o prevenci kardiovaskulárních chorob často mluví méně. Ve své ambulanci pravidelně vidím pacienty, kteří vůbec nevědí, že mají vysoký krevní tlak. Přitom hypertenze může dlouhé roky probíhat bez příznaků. Člověk se cítí dobře, ale poškození cév už probíhá.

Jakou roli hrají zobrazovací vyšetření? Měli bychom například sledovat stav karotid?

To je velmi individuální. Ale ultrazvuková vyšetření mohou přinést řadu cenných informací a někdy odhalí i zcela nečekané nálezy. Nedávno ke mně přišla mladá žena, které ještě nebylo čtyřicet let. Trápily ji občasné závratě. Vyšetření krčních tepen bylo v pořádku, ale náhodou jsme zachytili drobný nález na štítné žláze, který si vyžádal další diagnostiku. Právě v tom spočívá význam prevence. Často nehledáme konkrétní problém, ale zachytíme něco jiného v okamžiku, kdy je řešení nejjednodušší.

Mnoho lidí spoléhá na doplňky stravy. Jaký je váš pohled na omega-3 mastné kyseliny nebo koenzym Q10? Nejsem zastáncem univerzálních doporučení. Medicína by měla být individualizovaná.

Omega-3 mastné kyseliny dávají smysl zejména lidem, kteří nejí pravidelně ryby. V takovém případě může být suplementace přínosná. Koenzym Q10 má zase význam zejména u pacientů, kteří dlouhodobě užívají statiny na snížení cholesterolu. Ty totiž mohou jeho hladinu v organismu snižovat. V takové situaci je doplnění logické.

Když se bavíme o dlouhověkosti, co můžeme dělat pro své srdce, abychom se dožili vysokého věku ve zdraví? Nejvíce věřím dlouhodobým návykům. Nejsem příznivcem radikálních změn. Často vidím lidi, kteří se po čtyřicítce rozhodnou, že začnou běhat maratony nebo absolvovat extrémní sportovní výkony. Pohyb je samozřejmě důležitý, ale měl by odpovídat zdravotnímu stavu konkrétního člověka. Nejprve je potřeba vědět, v jaké kondici organismus skutečně je. Teprve potom má smysl nastavovat sportovní cíle.

Kdybyste měla na závěr dát jednu jedinou radu pro zdravé srdce, jaká by byla? Možná vás překvapím, ale neřeknu pohyb ani cholesterol. Řeknu vnitřní klid.

Když je člověk spokojený sám se sebou, lépe zvládá stres, má více energie, lépe spí a většinou také přirozeněji pečuje o své zdraví. Naopak dlouhodobá nespokojenost často vede k přejídání, nedostatku pohybu nebo psychickým problémům.

Vnitřní klid samozřejmě není lék na všechno. Ale je to velmi dobrý základ, na kterém lze postavit zdravý a dlouhý život.

CARLSBAD

MAGNIFLEX

Nejdražší chyba v ložnici? Šetřit na spánku

Spánek se stal jedním z hlavních témat longevity. Přesto mnoho lidí stále podceňuje prostředí, ve kterém tráví třetinu života.

Filip Hlaváč, šéf společnosti Magniflex pro Česko a Slovensko, vysvětluje, proč kvalitní matrace není luxus, ale investice do budoucího zdraví.

FOTO Filip Zikmund

Když se řekne kvalitní spánek, většina lidí si představí délku spánku nebo správnou životosprávu. Jak vypadá vaše vlastní ložnice? Postel je pro mě posvátné místo. Řeším zatemnění, hluk, teplotu i správnou matraci. Ale je tam ještě jeden rozměr, na který se často zapomíná. Člověk by se měl na svou postel těšit. Měl by mít pocit, že jde do prostoru, kde si opravdu odpočine. Zní to možná banálně, ale má to významný psychologický efekt. Když si vytvoříte prostředí, které máte spojené

s komfortem a bezpečím, ovlivňuje to usínání i kvalitu spánku. V dnešní době řešíme spoustu biologických a technologických faktorů, ale ten lidský a emocionální rozměr bývá často opomíjený.

Co má na kvalitu spánku větší vliv? Vnitřní nastavení člověka, nebo prostředí, ve kterém spí? To nejde oddělit. Všechno spolu souvisí. Hodně se dnes mluví o stresu, stravě, pohybu nebo cirkadiánním rytmu. To všechno je důležité. Současně ale platí, že třetinu života trávíme v posteli. Můžete mít perfektní životosprávu, ale pokud každou noc ležíte na nevhodné matraci, regenerace nebude optimální. A opačně to funguje stejně. Když budete celý den žít nezdravě, nezachrání vás ani nejlepší matrace na světě. Spánek je systém, ve kterém se jednotlivé faktory navzájem podporují.

Matrace se za poslední roky výrazně proměnily. Co se v tomto oboru změnilo nejvíc? Především se změnilo samotné vnímání spánku. Ještě před několika lety byla matrace pro mnoho lidí jen kus vybavení domácnosti. Dnes se stále více ukazuje, že jde o součást péče o zdraví. S tím souvisí i technologický vývoj. Moderní matrace už nejsou jen o měkkosti nebo tvrdosti. Řeší se ergonomie, podpora páteře, tlakové body, termoregulace, prodyšnost materiálů nebo zdravotní nezávadnost. Objevují se také technologie, které dokážou aktivně regulovat teplotu lůžka během noci. Dokonce existují systémy využívající umělou inteligenci, které reagují na potřeby spáče v reálném čase. Je to obor, který prošel za poslední dekádu obrovskou proměnou.

Přesto mnoho lidí nákupu matrace nevěnuje příliš pozornosti. To je paradox. Lidé jsou ochotni utrácet za auta, elektroniku nebo designový nábytek, ale při výběru matrace často hledají nejlevnější řešení. Přitom právě na matraci trávíme každou noc šest až devět hodin po dobu mnoha let.

Když dobře spíte, snižujete riziko celé řady chronických onemocnění a podporujete regeneraci organismu. Z tohoto pohledu je kvalitní matrace jedna z nejvýhodnějších investic, které člověk může udělat. Přesto bývá často až na konci nákupního seznamu.

Podle čeho by měl člověk novou matraci vybírat? Nejdřív by se měl rozhodnout, že svůj spánek chce skutečně řešit. Potom doporučuji sledovat kvalitu a certifikace. Lidé si často

neuvědomují, že trh s matracemi není regulován tak přísně jako například farmaceutický průmysl. Proto je důležité ověřovat zdravotní nezávadnost použitých materiálů a další certifikace potvrzující kvalitu produktu. Pak přichází nejdůležitější část, a to osobní vyzkoušení. Matrace je velmi individuální záležitost. Každý člověk má jiné proporce, jinou distribuci váhy, jiné zakřivení páteře a jinou zdravotní historii. To, co vyhovuje jednomu, nemusí fungovat druhému.

Jak dlouho by měl člověk matraci testovat? Rozhodně déle než pár minut. Dvacet minut už dokáže napovědět, ale ideální je dát si opravdu načas. Máme zákazníky, kteří přijdou několikrát. Nedávno si jedna paní přinesla sluchátka a strávila na matraci téměř dvě hodiny. Poslouchala své oblíbené album a zkoušela, jak se na jednotlivých modelech cítí. To je podle mě správný přístup. Matraci nekupujete na týden ani na rok. Obvykle na ní budete spát osm až deset let. Proto má smysl věnovat výběru dostatek času.

Dnes se hodně mluví o personalizaci. Platí to i pro matrace? Rozhodně. Každý člověk má jiné potřeby. Někdo řeší regeneraci páteře, jiný kloubů nebo svalů. Někdo preferuje pevnější oporu, jiný měkčí komfort. Personalizace je dnes jedním z hlavních trendů. Velmi zajímavé je to u párů. Často se stává, že každý z partnerů potřebuje jinou tuhost matrace. Dnes už existují řešení, která umožňují mít jedno společné lůžko, ale uvnitř dvě různá jádra. Každý tak získá komfort odpovídající jeho potřebám, aniž by mezi nimi vznikala nepříjemná mezera. To navíc pomáhá omezit přenos vibrací. Pokud jeden partner vstává dříve nebo chodí spát později, druhého tolik neruší.

Před příchodem do světa spánku jste působil v technologickém sektoru. Co vás na tomto oboru oslovilo? Původně jsem pracoval pro velkou americkou technologickou společnost. Spánek mě začal zajímat i osobně, protože s věkem člověk stále více vnímá význam regenerace. Překvapilo mě ale také množství inovací, které v tomto segmentu vznikají. Zvenčí může svět matrací působit trochu nudně, ale ve skutečnosti je plný výzkumu a technologií. A pak je tu ještě jeden rozměr. V technologické firmě jsme dostávali příběhy lidí, kterým chytré hodinky pomohly v krizové situaci nebo jim zachránily život.

Dnes dostáváme zprávy od lidí, kteří po letech přestali trpět bolestmi zad, začali lépe spát nebo mají více energie do života. To jsou velmi silné momenty. Uvědomíte si, že když pomáháte lidem lépe spát, pomáháte jim lépe žít.

Jak se mění potřeby spáčů s věkem? Poměrně výrazně. S přibývajícím věkem ubývá hlubokého spánku a člověk se snadněji probouzí. Proto je stále důležitější minimalizovat všechny rušivé podněty a zajistit co nejvyšší komfort. Obecně vidíme, že mladší lidé častěji preferují tvrdší matrace. Starší zákazníci naopak inklinují k měkčím variantám. Souvisí to jak s proměnou těla, tak s citlivostí na tlakové body. Ve vyšším věku se navíc častěji řeší konkrétní zdravotní omezení nebo následky starších úrazů.

Kromě matrace, na co lidé v ložnici nejčastěji zapomínají? Na prostředí. Mnoho lidí podceňuje absolutní tmu. Přitom právě zatemnění má na kvalitu spánku obrovský vliv. Stejně důležité je ticho. Někdy řešíme matraci za desítky tisíc korun, ale současně spíme vedle hlučné ulice nebo za dveřmi, které propouštějí každý zvuk.

Dalším problémem je elektronika. Když si do postele nosíme telefon nebo notebook, nevystavujeme se jen modrému světlu. Současně učíme mozek, že postel neslouží pouze ke spánku. A to není ideální.

Kdybyste měl dát jedinou radu, která většině lidí okamžitě pomůže zlepšit spánek, jaká by byla? Pravidelnost. Kdybych měl vybrat jednu jedinou věc, pak je to chodit spát každý den ve stejnou dobu.

Mozek miluje rutinu. Cirkadiánní rytmus je základní biologický mechanismus, který ovlivňuje kvalitu spánku i regenerace. Mnoho lidí, kteří mají problémy se spánkem, ve skutečnosti netrpí žádnou závažnou poruchou. Jen chodí každý den spát v jinou hodinu. Pravidelnost bývá překvapivě jednoduché, ale mimořádně účinné řešení.

Tajemství vitality možná najdete v lahvi

Většina lidí řeší vitaminy, suplementy nebo nejnovější trendy v dlouhověkosti. Přitom často zapomínáme na to nejzákladnější. Podle farmaceutky a klinické naturopatky Ireny Hončlové začíná zdraví i energie správnou hydratací.

Na první pohled propojujete dva světy, které se mohou zdát vzdálené. Farmacii a naturopatii. Jak jste se k tomu spojení dostala? Ve skutečnosti si myslím, že si ty světy nejsou vzdálené vůbec. Naturopatie pracuje s přírodní medicínou, ale současně respektuje poznatky moderní vědy a západní medicíny. Je to vlastně průnik obou přístupů.

Mám pocit, že jsme první generací, která se od přírody trochu odpojila. Všichni hledáme jedno řešení, jednu kapsli, jeden zázračný hack, který nám zajistí zdraví nebo dlouhověkost. Jenže skutečné zdraví stojí na mnohem obyčejnějších věcech. Na tom, jestli dobře spíme, jak jíme, jak zvládáme stres nebo jestli se dostatečně hýbeme. To jsou pilíře, se kterými naturopatie pracuje.

Říkáte, že nemáte pacienty, ale klienty. Proč? Protože slovo pacient automaticky předpokládá nemoc. Já mám nejraději lidi, kteří přijdou ještě předtím, než onemocní. Když někdo přijde a řekne: Chtěl bych vědět, jestli žiju správně a co mohu udělat pro své zdraví do budoucna, tak to je ideální situace.

Samozřejmě za mnou chodí i lidé s konkrétními problémy. Ale pořád se snažím dívat na příčinu. Neřešit jen symptom, ale pochopit, proč vznikl.

A právě tady se krásně propojuje moje farmaceutické vzdělání s naturopatií. Mohu pracovat s laboratorními výsledky, se suplementací i s přírodními přístupy a hledat řešení šité konkrétnímu člověku na míru.

Jedním z témat, kterému se dlouhodobě věnujete, je hydratace. Není voda zkrátka jen voda? Právě že není. Kdybychom pili pouze destilovanou vodu, nepřežijeme. Voda není jen nosič tekutin. Přináší také minerály a ovlivňuje fungování celého organismu.

Přitom jsme z velké části tvořeni vodou. Přibližně sedmdesát procent našeho těla představuje právě voda. Je tedy logické, že její kvalita i množství mají zásadní vliv na naše zdraví.

Mám pocit, že hydrataci často podceňujeme. Když někoho bolí hlava nebo se cítí unavený, hledá složitá vysvětlení. Přitom někdy je důvod velmi prostý. Ten člověk je jednoduše dehydratovaný.

Kolem pitného režimu koluje mnoho doporučení. Někdo říká dva litry denně, jiný tři. Existuje univerzální číslo? Neexistuje. Každý člověk je jiný a každý má jiné potřeby.

Záleží na věku, tělesné hmotnosti, fyzické aktivitě, zdravotním stavu i na tom, jaké léky užívá. Někdo sportuje každý den, jiný tráví většinu času v kanceláři. Někdo se výrazně potí, jiný téměř vůbec.

Proto jsem opatrná na univerzální doporučení. Ano, přibližně dva litry denně mohou být pro řadu lidí rozumným vodítkem. Ale vždy musíme vnímat celý kontext konkrétního člověka.

Jak poznáme, že pijeme málo? Žízeň už sama o sobě znamená, že organismus začíná signalizovat nedostatek tekutin. Ale existují i další příznaky. Lidé často přicházejí a říkají mi, že vlastně nemají pocit žízně. Nebo že pijí, ale voda jimi doslova proteče. Napijí se a okamžitě musí na toaletu.

To bývá signál, že voda není správně využívána na buněčné úrovni. Aby se dostala tam, kam má, potřebujeme správně fungující minerální rovnováhu. A právě tady často vzniká problém.

Takže nestačí jen pít? Přesně tak. Důležité je také to, co pijeme. Pokud chybějí důležité

minerály, například sodík, draslík nebo hořčík, může být narušeno hospodaření s vodou v organismu. Proto někdy doporučuji minerální vody nebo elektrolyty. Ne jako módní doplněk, ale jako nástroj k obnovení rovnováhy. Lidé mají tendenci řešit množství vody. Méně už řeší její složení.

Mluvíte o minerálech. Jak by měl vypadat pitný režim člověka, který pracuje v kanceláři, ale současně sportuje? To je dnes velmi typický model. Přes týden sedíme v kanceláři, o víkendu se snažíme všechno dohnat sportem nebo fyzickou aktivitou. Ideální je udržovat pitný režim průběžně. Nečekat na večer, kdy zjistíme, že jsme celý den skoro nic nevypili. Ve dnech s vyšší fyzickou zátěží je vhodné doplňovat také minerály. Může to být kvalitní minerální voda nebo elektrolyty. Stejně tak ale mohou být minerály důležité během náročného pracovního dne. Když jsme pod dlouhodobým stresem, spotřebováváme například více hořčíku. Takže i kancelářský pracovník může mít důvod sáhnout po minerální vodě.

Zmiňujete stres. Má skutečně vliv i na hydrataci? Velký. Když jsme ve stresu, mění se celá řada procesů v organismu. Spotřebováváme více některých minerálů, mění se hormonální regulace a často také zapomínáme pít. Navíc stresovaní lidé bývají unavení, mají horší koncentraci a řadu těchto příznaků automaticky přisuzují pracovnímu vytížení. Přitom část problému může souviset právě s nedostatečným pitným režimem.

Jak se díváte na současný trend, kdy děti i dospělí nosí láhev s vodou prakticky neustále? Myslím, že je to do určité míry reakce na naši generaci. My jsme vyrůstali v době, kdy se pitný režim téměř neřešil. Přišli jsme ze školy, napili jsme se a běželi ven.

Dnes možná někdy zacházíme do opačného extrému. Neustále někoho upozorňujeme, aby pil. Ale obecně si myslím, že je lepší vytvořit si návyk průběžného pití než fungovat stylem, který znám od mnoha klientů.

Ráno káva, pak několik hodin nic, odpoledne únava, bolest hlavy a večer půl litru vody najednou. To rozhodně není ideální.

Proto doporučuji jednoduchou věc. Mějte u sebe lahev a sledujte, kolik skutečně vypijete.

Funguje to? Překvapivě velmi dobře. Mnoho lidí mi tvrdí, že pije dostatečně. Když si ale

vezmou jednu lahev a celý den sledují její obsah, zjistí, že vypili možná polovinu toho, co si mysleli. Je to jednoduchý a velmi účinný nástroj. Najednou vidíte realitu místo pocitu.

Jsme na festivalu longevity. Jakou roli hraje správná hydratace v dlouhověkosti? Obrovskou. Začíná to už v dětství, kdy si vytváříme návyky. Pokračuje to v produktivním věku, kdy pitný režim často obětujeme výkonu a pracovním povinnostem.

A potom přichází seniorský věk, kdy se pocit žízně přirozeně snižuje. Právě tehdy bývá dehydratace velmi častým problémem. Přitom voda ovlivňuje prakticky všechno. Stav pokožky, energii, koncentraci, fungování mozku i střevního mikrobiomu. Když je organismus dobře hydratovaný, funguje jednoduše lépe.

Často se mluví o zdraví střev. Souvisí i to s pitným režimem? Samozřejmě. V naturopatii se střevu věnujeme velmi intenzivně. A záleží nejen na tom, kolik pijeme, ale také co pijeme. Je rozdíl mezi minerální vodou a litrem sladké limonády. Obojí je tekutina, ale dopad na mikrobiom i metabolické zdraví je zcela odlišný. Právě kvalita pitného režimu bývá často podceňovaná.

Nacházíme se v Karlových Varech, tedy ve městě minerálních pramenů. Jak se díváte na význam lázeňství? Velmi pozitivně. Lázeňství je krásným příkladem celostního přístupu ke zdraví. Neřeší jeden izolovaný problém, ale člověka jako celek. Patří sem pitné kúry, minerální vody, pohyb, odpočinek, hydroterapie i práce se stresem. To všechno jsou faktory, které podporují dlouhodobé zdraví. A právě proto si myslím, že význam lázeňství bude do budoucna spíše růst.

Na závěr jedna praktická rada. Co může člověk udělat už zítra ráno pro lepší hydrataci? Začněte tím, že si pitný režim uvědomíte. Nestačí mít sklenici na stole a myslet si, že pijete.

Vezměte si lahev, sledujte její obsah a zkuste být po celý den vědomě v kontaktu s tím, kolik tekutin skutečně přijmete. Je to jednoduchý krok, ale u mnoha lidí přinese překvapivě rychlý efekt na energii, soustředění i celkovou vitalitu.

LÁZEŇSKÝ FOND SICAV

Největší longevity investiční trend vznikl před staletími

Lázně už dávno nejsou jen místem doléčování.

Podle investora Miroslava Lišky, zakládajícího člena

a investora Lázeňského fondu SICAV, se mění v centra

aktivní prevence a dlouhověkosti. A právě proto patří zdraví mezi nejzajímavější investice budoucnosti.

FOTO Filip Zikmund

Máte za sebou zkušenost z vedení velkých lázeňských společností i z investičního prostředí. Jak se za poslední roky změnilo české lázeňství? Především se změnil přístup samotných lidí ke zdraví. Dříve většina klientů přijížděla do lázní proto, že jim pobyt doporučil nebo předepsal lékař. Často šlo o doléčení konkrétní diagnózy nebo řešení chronických potíží. Dnes vidíme výrazný posun. Lidé začínají chápat zdraví jako aktivum, o které je potřeba pečovat průběžně. Do lázní už nejezdí pouze řešit problém, ale aktivně pracovat na své kondici, energii a dlouhodobé vitalitě. Chtějí si nastavit životní režim, zlepšit fyzickou i psychickou kondici a investovat do svého budoucího zdraví. Právě tato změna klientského myšlení je podle mě největší proměnou posledních let.

Když se řekne lázně, mnoho lidí si stále představí procedury, kolonádu a lázeňské oplatky. Jak moc se dnešní lázeňství opírá o vědu a medicínu založenou na důkazech? Lázeňství má jednu velkou výhodu. Je prověřené staletími praxe. Sedíme v Karlových Varech, kde lázeňská tradice sahá

hluboko do historie. Ve Františkových Lázních nebo dalších lázeňských městech je situace podobná.

To samozřejmě neznamená, že bychom se měli spokojit s tradicí. Naopak. Dnes probíhá řada výzkumných projektů a studií. Významnou roli hraje například Institut lázeňství a balneologie, který systematicky sbírá data a vytváří vědecké důkazy o účincích lázeňské léčby.

Na druhou stranu největším důkazem bývá často samotná zkušenost klientů. Pokud by lázeňská péče nefungovala, nemohla by být po tak dlouhou dobu součástí zdravotního systému. Právě kombinace historické zkušenosti a moderního výzkumu vytváří velmi silný základ pro další rozvoj oboru.

Dnes si mnoho lidí buduje vlastní wellness doma. Mají saunu, vířivku, fitness vybavení. Co zůstává nenahraditelnou výhodou lázní? První rozdíl je přírodní léčivý zdroj. Pokud chcete provozovat skutečné lázně, musíte disponovat přírodním léčivým zdrojem a splnit velmi přísné podmínky.

Druhým zásadním prvkem je odborný zdravotnický personál. Doma můžete mít saunu nebo vířivku, ale nemáte tam lékaře, fyzioterapeuta ani zdravotní sestru. V lázních pracujete pod odborným dohledem.

A pak je tu ještě něco, co bývá možná nejdůležitější. Změna prostředí. Člověk vystoupí z každodenního stereotypu, opustí pracovní stres, přeruší zaběhnuté návyky a dostane se do prostředí, které je celé nastavené na regeneraci. Právě kombinace procedur, pohybu, léčivých zdrojů, odborné péče a změny prostředí vytváří efekt, který doma jednoduše nenahradíte.

Mluví se o zdraví jako o investici. Začínají lidé skutečně uvažovat tímto způsobem? Jednoznačně ano. Stále více lidí chápe, že investice do zdraví není spotřeba, ale dlouhodobě velmi výhodné rozhodnutí.

Pokud podnikáte, vedete firmu nebo nesete odpovědnost za tým lidí, je vaše zdraví jedním z nejdůležitějších aktiv. Když jste zdravý, máte energii, výkonnost i schopnost dělat správná rozhodnutí. Když zdraví ztratíte, najednou zjistíte, jak obrovskou hodnotu mělo.

Proto pozorujeme, že klienti stále častěji přijíždějí do lázní preventivně. Nečekají na problém. Snaží se mu předcházet. A z pohledu celého systému je prevence vždy levnější než následná léčba.

Vy sám se na zdravotnictví díváte také optikou investora. Proč je dnes lázeňství a zdravotní péče pro kapitál zajímavým sektorem? Je to kombinace několika faktorů. Za prvé jde o relativně stabilní sektor, který není tolik závislý na ekonomických cyklech jako některá jiná odvětví. Lidé budou zdravotní péči potřebovat bez ohledu na to, jaká je ekonomická situace.

Za druhé vytváří vysokou přidanou hodnotu. Pracují v něm vysoce kvalifikovaní lidé a výsledkem není výrobek, ale zlepšení zdraví a kvality života.

A za třetí zde působí velmi silný demografický trend. Evropská populace stárne a potřeba zdravotní péče bude v následujících desetiletích růst. To je realita, kterou nelze ignorovat. Proto investoři zdravotnictví stále častěji vnímají jako strategický sektor budoucnosti.

Může být lázeňská péče v budoucnu výrazně personalizovanější? Do určité míry byla personalizovaná vždy. Už před desítkami let přijel klient do lázní, absolvoval vstupní vyšetření a lékař mu sestavil individuální léčebný plán.

Dnes ale máme k dispozici mnohem více dat. Nositelná zařízení, kontinuální monitoring zdravotních parametrů, umělou inteligenci nebo pokročilou diagnostiku. To všechno umožňuje mnohem přesnější práci s informacemi. Jsem přesvědčen, že se budeme posouvat směrem k ještě větší individualizaci. Budeme schopni vytvářet programy skutečně na míru konkrétnímu člověku.

Dokonce i podle genetického profilu? Myslím si, že je to velmi pravděpodobný směr vývoje. Nejen v lázeňství, ale v celé medicíně. Dnes už vidíme první příklady personalizované medicíny v onkologii nebo dalších oborech. Není důvod, proč by se podobný přístup neměl postupně promítnout také do preventivní a lázeňské péče.

Jakmile budeme schopni efektivně pracovat s genetickými informacemi, životním stylem a daty z monitorovacích zařízení, získáme mnohem přesnější obraz o tom, co konkrétní člověk skutečně potřebuje.

Vy často mluvíte o budování zdravotnického ekosystému. Co si pod tím představit?

Nestačí mít jen lázně. Smysl dává vytvářet propojený systém, který zahrnuje ambulantní péči, specializované kliniky, diagnostiku i následnou péči.

Právě tímto směrem se vydáváme i my. Budujeme síť služeb, které se vzájemně doplňují a umožňují klientovi řešit své zdraví komplexně. Velkou výhodou je, že člověk nemusí začínat pokaždé od začátku. Informace se přenášejí, jednotlivé části systému spolu komunikují a klient získává kontinuitu péče.

To zní jako model, který by mohl fungovat i na úrovni celých regionů. Přesně tak. A myslím si, že je to nevyhnutelný vývoj. Nelze samozřejmě nikomu nařídit spolupráci. Ale pokud lékaři, zdravotnická zařízení a lázeňské společnosti vidí, že spolupráce funguje a přináší výsledky, propojení vzniká přirozeně.

Důležitou roli hraje vzdělávání, sdílení zkušeností a osvěta. Jakmile si odborná veřejnost ověří přínosy lázeňské péče, začne ji mnohem aktivněji využívat.

Jsme na festivalu longevity. Jak podle vás bude vypadat české lázeňství za deset let? Možná vás překvapím, ale myslím si, že vlastně nebude potřeba nic zásadně přejmenovávat.

Když se podíváte na základní pilíře longevity, tedy pohyb, výživu, prevenci, regeneraci, práci s psychikou, kvalitní spánek nebo zvládání stresu, zjistíte, že přesně s těmito oblastmi lázeňství pracuje už dnes.

Proto občas říkám, že longevity centra už dávno existují. Jen jim zatím říkáme lázně. Rozdíl bude v tom, že se více propojí s technologiemi a budou schopna pracovat s klientem průběžně po celý rok. Díky nositelné elektronice, monitoringu a digitálním nástrojům nebude péče končit odjezdem domů. Právě dlouhodobá práce s klientem bude podle mě největší změnou příští dekády.

Takže budoucnost lázeňství vidíte optimisticky? Velmi optimisticky. Jsem přesvědčen, že lázně budou i za deset let pevnou součástí zdravotního systému. Budou více propojené s preventivní medicínou, budou více využívat technologie a budou ještě intenzivněji pracovat s konceptem dlouhověkosti.

A možná se nakonec ukáže, že jsme při hledání receptu na dlouhý a zdravý život nemuseli vymýšlet nic úplně nového. Stačilo se podívat na to, co lázeňství dělá už po staletí: propojit prevenci, pohyb, regeneraci, odbornou péči a čas věnovaný vlastnímu zdraví.

Lék – Penicilin Rok objevu – 1928

V září 1928 v laboratoři St Mary’s Hospital v londýnském Paddingtonu si Alexander Fleming všiml, že kontaminovaná Petriho miska se stafylokoky má kolem plísně čistý kruh bez růstu. Náhodu proměnil

v důkaz: na dalších kulturách ověřil, že látka z plísně rodu Penicillium brzdí množení bakterií a citlivé druhy rozrušuje. Penicilin, první účinné antibiotikum, blokuje stavbu buněčné stěny. Jeho izolace a velkovýroba si vyžádaly další roky práce, ale právě Flemingův klidný postřeh navždy změnil medicínu z éry bezmoci v éru léčby a zachránil nesčetné životy po celém světě.

Úspěchy farmaprůmyslu neurčují jen velká gesta a slavné okamžiky, ale také roky tiché práce, omylů, trpělivosti i odvahy vidět možnost tam, kde jiní viděli slepou uličku. Právě z tohoto soustředěného úsilí se rodí léčiva, která neokázale mění rytmus lidského života: tlumí bolest, prodlužují čas, snižují riziko a umožňují lidem žít dál i s diagnózami, které dříve znamenaly konec běžného života.

TEXT Miloš Štěpař

dyby se dějiny léků psaly podle toho, jak skutečně vznikaly, nebyl by to jen sled velkých objevů a slavných jmen, ale také záznam náhod, omylů a nečekaných odboček. Někdy rozhodla kontaminovaná laboratorní miska, v níž plíseň zastavila růst bakterií. Jindy látka vyvíjená pro srdce neuspěla v původní roli, ale ukázala účinek, který otevřel úplně jiný směr v jiné části těla. Starý lékařský recept, jedovatý had nebo vedlejší výsledek pokusu se v těchto příbězích mohou stát stejně důležité jako nejdražší vybavení laboratoře.

Cesta od slibné molekuly k léku bývá dlouhá a zpravidla končí dřív, než se vůbec dostane k pacientům. Látka může dobře fungovat v buněčné kultuře, obstát v prvních testech, a přesto selhat, jakmile se ukáže její toxicita, slabý účinek nebo špatná vstřebatelnost. Farmaceutický vývoj je proto do velké míry práce s odpadem: z mnoha možností zůstane jediná, zatímco ostatní zmizí ve složkách neúspěšných kandidátů. Každá tableta v lékárně tak připomíná jen viditelný konec příběhu, v němž většina molekul nikdy nedostala jméno.

Právě v tom jsou farmaceutické objevy zajímavé. Často nejde o velký okamžik prozření, ale o schopnost naložit s výsledkem, který se nehodí do původního plánu. Vědec musí poznat, kdy je neúspěch skutečně slepá ulička a kdy jen znamení, že má otázku položit jinak. Kontaminovaná miska může ukázat antibakteriální účinek, starý léčebný postup správný způsob extrakce a jedovatá látka mechanismus, který půjde využít bezpečněji. Rozhodující je vydržet u problému dost dlouho, aby se z náhody stal ověřený výsledek.

Tichá

práce ve službě naděje

Moderní medicína je plná podobných posunů. Nemoci, které dříve rychle braly život nebo člověka na roky vyřadily z běžného fungování, se díky novým lékům začaly léčit, brzdit nebo alespoň držet pod kontrolou. Infekce, vysoký tlak, malárie, HIV i potíže, o nichž se dlouho mluvilo s rozpaky, přestaly být jen osudem, s nímž se pacient musí smířit. Ne vždy to znamenalo definitivní vítězství. Často šlo o něco méně okázalého, ale pro nemocné zásadního: více času, méně bolesti, nižší riziko a možnost žít obyčejnější den. Možná právě v tom je zvláštní paradox těchto objevů. Čím lépe lék funguje, tím méně je vidět. Přestane být zázrakem a stane se součástí ranní rutiny, receptem v peněžence, krabičkou v koupelně, kontrolou u lékaře jednou za několik měsíců. Nemoc nezmizí z dějin, ale ztratí část své moci nad každodenností. Pacient může jít do práce, plánovat cestu, zestárnout, dožít se narozenin dítěte. Vynálezci léků tak nevstupují do života lidí jako hrdinové na scéně, spíš tiše mění jeho kulisy. To, co začalo jako nejistá chemická možnost, se nakonec pozná podle něčeho velmi prostého: člověk má před sebou další den.

Lék – Penicilin Rok objevu – 1928

Ve Pfizeru tehdy hledali lék na anginu pectoris. Simon Campbell patřil k chemikům, kteří dovedli sildenafil až k testům na lidech. Jenže molekula si vybrala jinou kariéru. Jako lék na

bolest na hrudi zůstala rozpačitá, zato přes enzym PDE5 a hladinu cGMP zlepšovala prokrvení tam, kde to pacienti hlásili ochotněji, než výzkumníci čekali. Z neúspěchu se stal přesměrovaný projekt a roku 1998 Viagra, první slavná pilulka na erektilní dysfunkci. Nejen lék, spíš změna společenské etikety: o potíži, která bývala šeptem, se začalo mluvit v ordinaci.

Lék – Penicilin Rok objevu – 1928

Malárie trápila lidstvo od nepaměti a v době, kdy chlorochin začínal selhávat, sáhla Tu Youyou po zdroji, který moderní věda často přehlížela: starých čínských receptech. V jednom textu

lékaře Ge Honga ji zaujalo, že se pelyněk roční nemá vařit. Právě tahle drobnost ji přivedla k nízkoteplotní extrakci z Artemisia annua a k artemisininu. Nová látka dokázala parazity ničit rychle i tam, kde starší léčba nestačila. Nobelova cena z roku 2015 pak jen potvrdila, že velký objev někdy začíná u poznámky, kterou by jiný přeskočil.

Lék – Penicilin Rok objevu – 1928

Vysoký tlak se dlouho krotil léky, které sice pomáhaly, ale často zasahovaly tělo dost zeširoka: odvodňovaly, tlumily nervový systém nebo prostě roztahovaly cévy. Miguel Ondetti mu s Davidem

Cushmanem dali přesnější cíl. Ve Squibbu si všimli, že látky obsažené v jedu brazilské zmije jararaky dokážou zasahovat do regulace krevního tlaku. V roce 1975 syntetizovali captopril, první perorálně účinný inhibitor ACE. Brzdil tvorbu angiotenzinu II, a tím snižoval tlak jinak než starší léky. Z hadího jedu se tak zrodil jeden z nejdůležitějších léků moderní kardiologie.

Když se v devadesátých letech mluvilo o HIV, šlo stále o diagnózu, která často znamenala rozsudek. Antonín Holý však nepatřil k vědcům, kteří by lovili jediný zázračný lék. V pražském Ústavu organické vyvinutý ve spolupráci s belgickým virologem Erikem De Clercqem. Látka, která dokázala brzdit množení viru HIV a později i hepatitidy B, se stala součástí léčby milionů lidí. Holého odkaz netvoří jeden lék, ale celá rodina léčiv.

STELLA MCCARTNEY SC40008I Brýle pro nový pohled. Méně tváře, více efektu.

THE SUBSTANCE SCORE Zelený vinyl. Hudba těla mimo kontrolu.

CASIO LA670WEA Digitální návrat na zápěstí.

JEAN-PIERRE RAYNAUD Bílé kachle, černé spáry.

THERAFACE MASK LED rituál pro návrat tváře.

LA MARIE CHAIR Průhledná židle Philippa Starcka, která mizí jen naoko.

HOT CHICK Černý lak a rudá podrážka. Sto milimetrů sebevědomí.

Kult mládí, lesk studia a tělo jako

časovaná bomba. Substance je beauty horor o ceně dokonalosti

Substance

PARTNERS BANKA

Místo jednorázového produktu celoroční služba.

Nové cestovní pojištění Partners Banky potvrzuje trend, v němž banky prodávají stále méně produktů a stále více zákaznický komfort.

Partners Banka vstupuje do segmentu s nabídkou pro jednotlivce i rodiny a s argumentem, který je pro dnešní bankovní retail mimořádně silný: klient nemá před každou cestou nic řešit. „Naším cílem je, aby klienti nemuseli cestovní pojištění řešit opakovaně před každou cestou. Sjednají si ho jednou v aplikaci a celý rok mohou cestovat s jistotou, že mají pojištění po ruce v mobilu. Ať už jedou na víkend do zahraničí, na rodinnou dovolenou, pracovní cestu, nebo posílají děti na tábor,“ říká generální ředitel Partners Banky Petr Borkovec. Z obchodního pohledu jde o typ produktu, který zvyšuje frekvenci kontaktu se značkou, podporuje používání aplikace a zároveň otevírá prostor pro pravidelný a předvídatelný výnos. Klient totiž neplatí za jednotlivou cestu, ale za dlouhodobý pocit jistoty, který se stává součástí každodenního bankovního vztahu.

Důležité je, že banka neprodává pouze základní ochranu pro zahraniční cestu. Staví produkt na scénářích, které klient skutečně řeší: zmeškaný odjezd, předčasný návrat, nevyužité služby, zpožděný nebo zrušený let či

SROVNÁNÍ LIMITŮ POJISTNÝCH PRODUKTŮ

Pojištění léčebných výloh a asist. služeb

Pojištění úrazu

Pojištění odpovědnosti

Pojištění spoluúčasti půjčeného vozidla

Změny plánů

Cestování letadlem

Zavazadla a osobní věci

Právní pomoc

spoluúčast u půjčeného vozu. Právě tato praktická vrstva může v očích klienta ospravedlnit přechod od jednorázově sjednávaného pojištění k celoročnímu modelu. Pro banku je to současně ukázka, že umí pojištění zabalit do srozumitelného digitálního zážitku, nikoli do složitého prodeje se smlouvami a přílohami.

VYŠŠÍ LIMITY A ŠIRŠÍ KRYTÍ JAKO KONKURENČNÍ ARGUMENT

Produkt je rozdělen do tří variant: Komplet Pro jednoho, Komplet Pro rodinu a Komplet Pro rodinu Ultra. Ceny začínají na 89 korunách měsíčně, rodinná verze stojí 149 korun a nejvyšší varianta 219 korun. Klíčovým parametrem, jímž se banka snaží odlišit od běžného pojištění ke kartě, jsou limity a rozsah krytí. U dvou nižších variant dosahuje limit léčebných výloh a asistenčních služeb 30 milionů korun, u varianty Ultra pak 100 milionů. Odpovědnost činí až pět, respektive deset milionů korun, zavazadla jsou kryta do 30 či 50 tisíc korun a storno zájezdu do 30 nebo 50 tisíc.

„Klíčové je mít jistotu, že v tom klient není sám a že se má na koho obrátit,“ shrnuje filozofii produktu Leona Živnůstková. Právě na této myšlence je novinka postavena. Místo soutěže o nejnižší cenu sází na kombinaci vysokých limitů, asistenčních služeb a krytí situací, které bývají při cestování nejčastějším zdrojem stresu. Rodinná varianta navíc funguje i ve chvíli, kdy jednotliví členové rodiny cestují odděleně, což výrazně rozšiřuje její praktické využití. Přidanou hodnotou je také služba Doktor na telefonu 24/7, která klientům nabízí okamžitou konzultaci zdravotních potíží odkudkoliv na světě.

CO Z NOVINKY ČTOU PARTNEŘI A INVESTOŘI

Ve spolupráci s  Europ Assistance ze skupiny Generali získává Partners Banka důležitou oporu: silné asistenční zázemí a značku, která snižuje reputační i provozní riziko při rychlém škálování produktu. Pro obchodní partnery je to signál, že banka není pouze distribučním kanálem, ale tvůrcem uceleného finančního

ekosystému. Pro investory a tržní pozorovatele je zajímavý jiný aspekt: celoroční pojištění placené měsíčně zvyšuje pravděpodobnost dlouhodobého vztahu, stabilnějších příjmů a následného cross-sellu dalších finančních služeb.

To dobře zapadá do širšího rámce skupiny Partners. Ta podle zveřejněných údajů obsluhuje zhruba 600 tisíc klientů, disponuje 180 pobočkami a sítí 3500 poradců, manažerů, franšízantů a koncipientů. Obrat skupiny v roce 2025 překročil 6 miliard korun a v rozšířené skupině včetně Partners Banky se přiblížil 8 miliardám. Nové pojištění tak nepůsobí jako izolované rozšíření ceníku, ale jako logický krok instituce, která po spuštění banky dál skládá vlastní platformu služeb.

Pojištění úmrtí následkem úrazu

Pojištění trvalých následků úrazu

Újma na životě a zdraví

Majetkové škody

Storno zájezdu/dopravy/ubytování / rebooking

Nevyužité služby

Předčasný návrat

Zmeškání odjezdu

Zpoždění/zrušení let

Zpoždění zavazadel

Pojištění zavazadel a věcí osobní potřeby

Expresní vydání cestovních dokladů

Důvěra trvající čtyři století

vody a silného ledu na Nový rok 1624 protrhla,“ tak začíná unikátní dokument, když stanovuje i vyplácení roční renty.

TEXT Martin Rychlík

ahle křehká písemnost stárne už 400 let. A stále platí! „Já, Didirck Modé, kanovník kostela Panny Marie v Utrechtu a pokladník (kameraar) Leckendijck Bovendams, tímto prohlašuji, že v této funkci a na základě rozhodnutí pánů hrázního hejtmana a rady ze dne 9. prosince 1624, jakož i následné listiny výkonného výboru Jejich Mocností, dlužím a prodal jsem ve prospěch Elsken Jorisdochter, jejích dědiců nebo kohokoli, kdo bude mít k této pohledávce právo, částku 1200 karolínských zlatých, kterou jsem, jak prohlašuji, od uvedené obdržel za účelem vybudování nábřeží, dvou vrbových břehových zábran a přímého úseku hráze pro poškozenou hráz na řece Lek za Tiel, která se, dá-li Bůh, v důsledku vysoké

Ač dávná listina, jejíž inkoust bledne, pergamen chřadne a jména lidí jsou zapomenuta, nese významné poselství. Jde o jeden z nejpozoruhodnějších finančních dokumentů dějin: takzvaně věčnou (perpetuitní) obligaci čili dluhopis, který 10. prosince 1624 vydal vodní úřad, aby zajistil opravu hráze. V nížinné zemi, tedy Nizozemsku, byla a je regulace vody zásadní „věcí veřejnou“, takže se s padesátkou podobných dluhopisů podařilo rychle obstarat kýžených 23 500 guldenů. Z dnešního hlediska šlo o ranou podobu perpetuitního dluhopisu. Investor poskytl kapitál, instituce se zavázala vyplácet úrok, ale ponechala si právo závazek vykoupit splacením celé jistiny naráz. To se nestalo, a tak je kontinuita závazku nejpůsobivější. Platí. Původní úřad sice už neexistuje, ovšem jeho povinnosti přešly na nástupnické organizace a dnes je spravuje Hoogheemraadschap De Stichtse Rijnlanden. Listinu si do sbírek pořídila New York Stock Exchange (NYSE) a dle listu The Financial Times stále nese úrok 330 korun ročně... Ke 400. výročí sepsání si NYSE vybrala nastřádaných 300 liber. To je důvěra, že?

Od hedonistických obrazů z Los Angeles po kresby z Normandie vytvářené na iPadu vynikal tento virtuózní umělec tím, jak široce dokázal oslovovat publikum a jak byl přístupný.

avid Hockney, který zemřel ve věku 88 let, patřil po celý svůj dlouhý život a tvořil až do samého konce k nejpopulárnějším britským umělcům a zároveň k velmi nemnohým malířům na světě, jejichž jméno znali i lidé daleko za hranicemi uměleckého provozu. Už v roce 1959 byl na Royal College of Art oslavován jako geniální kreslíř a během sedmi desetiletí vytvořil obrazy míst i lidí, které jsou zároveň okamžitě přitažlivé svým krystalicky čistým, stylizovaným a přitom pozorně viděným realismem, i mimořádně

sofistikované jako obrazové konstrukce. „Myslím, že svět je krásný, vzrušující a tajemný,“ řekl kdysi; jeho obrazy tuto radost předávají dál. Hockney se proslavil hedonistickými obrazy z Los Angeles, mezi nimiž vynikají „Peter Getting out of Nick’s Pool“ a „A Bigger Splash“, na němž celé dny pracoval, aby zachytil pomíjivou kaskádu vody. Stejně významné jsou i jeho dvojportréty zasazené do precizně vykreslených a podmanivých domácích interiérů. Patří k nim „Christopher Isherwood and Don Bachardy“, zobrazující jeden z prvních otevřeně homosexuálních párů v Hollywoodu, nebo „Mr and Mrs Clark and Percy“, portrét jeho přátel, módních návrhářů Celie Birtwellové, která zůstala jeho múzou až do vysokého věku, a Ossieho Clarka v jejich bytě v Notting Hill Gate v době, kdy jejich manželství procházelo krizí.

Jako výmluvné obrazy poválečných proměn sexuálních mravů, třídních vztahů, vkusu i nakládání s penězi se tato díla stala ikonami

DAVID HOCKNEY Poslední optimista moderního umění

šedesátých a sedmdesátých let. Vyzařují optimismus, pocit osvobození a opojení nově nabytými možnostmi, které tehdejší doba nabízela. V průběhu následujícího půlstoletí, kdy se současné umění stávalo stále konceptuálnějším a uzavřenějším, vynikal Hockney jako virtuóz figurativní malby svou širokou přitažlivostí a srozumitelností. „V moderním umění bohužel existuje pohrdání lidmi,“ řekl v roce 1977. „Chci opravdu vytvářet obrazy, které mají význam pro mnoho lidí. Představa, že člověk maluje pro 25 lidí z uměleckého světa, mi připadá bláznivá a směšná.“ Místo toho přitahoval miliony: jeho kresba narcisu z normandské zahrady, vytvořená na iPadu a zveřejněná na Instagramu s vzkazem „nezapomeňte, že jaro zrušit nemohou“, se během pandemie v březnu 2020 stala světovou zprávou.

Stejně poutavá jako jeho malba byla i jeho veřejná persona: otevřená, suchá, věčně s cigaretou v ruce a nikdy zcela nezbavená vzdoru.

V Londýně šedesátých let, v éře Swinging

Sixties, byl Hockney šťastně otevřeným gayem, plavovlasou hvězdou s kulatými brýlemi, a Royal College ohromoval úspornými, vtipnými pojetími mužského těla, jako bylo „We Two Boys Together Clinging“ z roku 1961 — homosexualita byla tehdy v Británii stále nelegální a jeho pedagog Roger de Grey na to reagoval slovy: „Nu, doufám, že už se k sobě nepřiblíží víc než takhle.“

Ve svých 87 letech namaloval okázalý autoportrét v tvídovém obleku, s cigaretou v jedné ruce a pastelkou v druhé: obraz, který propagoval jeho výstavu v nadaci Fondation Vuitton v roce 2025 a pařížské metro jej zakázalo, protože odkazoval na nikotin. Nevadilo to: na jeho výstavu ve Vuittonově nadaci přišlo 900 tisíc návštěvníků a Hockney („Kouřím kvůli duševnímu zdraví“) zůstal věrný svým

Davidoff Magnums

„Myslím, že svět je krásný, vzrušující a tajemný,“

David Hockney se narodil v roce 1937 v Bradfordu jako čtvrté z pěti dětí v soudržné rodině. Jeho otcem byl Kenneth, účetní úředník, odpírač vojenské služby z přesvědčení a zapálený bojovník proti kouření, matkou Laura, metodistka a vegetariánka. Přesvědčení svých rodičů odhodil, jejich intenzitu však v sobě zachoval; tvrdošíjně a úspěšně si šel vlastní cestou od chvíle, kdy odmítl napsat esej požadovanou k závěrečné zkoušce na Royal College. Škola pak kvůli němu změnila pravidla, aby mohl absolvovat.

Ještě než školu opustil, upsala si ho galerie Johna Kasmina a jeho první samostatná výstava Pictures with People In v roce 1963 byla beznadějně vyprodaná. „Hned jsem věděl, že mám před sebou hvězdu,“ vzpomínal Kasmin, „Davidovi to ale nestouplo do hlavy. Přijal to všechno s velkou lehkostí a grácií.“

V roce 1964 se Hockney přestěhoval do Los Angeles. „Když jsem přeletěl nad San Bernardinem a uviděl bazény a domy… byl jsem nadšenější než kdykoli předtím při příletu do jakéhokoli města.“ Kalifornie nabízela prostor, slunce a sex — bohémskou gay kulturu — i krajinu, kterou ještě nikdo pořádně nenamaloval. „Najednou jsem si řekl: ‚Bože, tohle místo potřebuje svého Piranesiho… tak jsem tady.‘“

Když maloval bazény zalité sluncem, modernistické stavby lemované palmami a dálnice mizící v nekonečnu, vytvořil obrazový jazyk, jehož jasné čisté linie, smyslná barevnost a geometrie určily zbytek jeho kariéry. Stejně zásadní byl i jeho autobiografický přístup, v němž zobrazoval okruh rodiny, přátel a milenců. Jeho obrazy vyprávějí o vztahu

Detail z Hockneyho díla „Rok v Normandii“ (2020 až 2021) ©️ David Hockney

David Hockney, „Hra ve hře ve hře a já s cigaretou“, 2025. Akryl a koláž na plátně. Sbírka umělce. ©️ David Hockney

Hockneyho fotografická koláž „Pearblossom Hwy., 11. až 18. dubna 1986 (druhá verze)“ ©️ Sbírka J. Paul Getty Museum, Los Angeles

Hockneyho „Portrét umělce (bazén se dvěma postavami)“ ©️ David Hockney, Art Gallery of New South Wales / Jenni Carter

z šedesátých let s tehdejším partnerem Peterem Schlesingerem — od extatického poloaktu zalitého světlem v posteli v díle „The Room, Tarzana“ z roku 1967 až po rozchod na obraze „Portrait of an Artist (Pool with Two Figures) “ z roku 1972, který se v roce 2018 prodal za 90,3 milionu dolarů, což byl rekord za dílo žijícího umělce. Hockneyho partner ze sedmdesátých let Gregory Evans, který zůstal jeho manažerem ateliéru i po skončení jejich milostného vztahu, se v průběhu čtyř desetiletí stal námětem asi čtyřiceti portrétů. Přímočaré portrétování, nejzářivěji přítomné v jeho svižných, láskyplných a plynulých kresbách, pro něj zůstalo celoživotní radostí. V 70., 80. a 90. letech žil střídavě v Los Angeles, kde si roku 1979 koupil dům v Hollywood Hills, v Londýně a v Paříži, a neklidně experimentoval napříč médii: s rozmanitými grafikami, kubistickými fotomontážemi i oslnivými scénografiemi, počínaje křížově šrafovanou inscenací „The Rake’s Progress“ pro Glyndebourne z roku 1975. Jedno médium živilo druhé. Divadlo, které zdůrazňuje iluzi

a artificiálnost, mu otevřelo nový smysl pro zploštělý prostor v jeho závratných kalifornských krajinách, jako jsou „Nichols Canyon“ z roku 1980 nebo „Pacific Coast Highway and Santa Monica“ z roku 1990.

Když se vrátil k pastorálnímu Yorkshiru svého dětství, přenesl do Anglie americký rozmach a měřítko. Maloval tam pod širým nebem olejem, akvarelem, uhlem i videem a tento motiv ho zaměstnával déle než deset let, až vyvrcholil velkou výstavou „A Bigger Picture“ v Royal Academy v roce 2012.

V roce 2019 se přestěhoval do Normandie, částečně jako hold Monetovi, aby vytvořil obdobně monumentální sérii zachycující střídání ročních dob, z velké části barevně kreslenou na iPadu a následně vytištěnou jako velkoformátové inkjetové tisky. Jeho současná výstava v galerii Serpentine, „A Year in Normandie“, byla označována za nejpřesvědčivější a nejdojemnější z jeho obrazů vytvořených na iPadu — za současné přepracování pastorální tradice.

Jak napovídají jeho obrazy, i Hockney jako člověk byl charismatický, velkorysý, srdečný,

věrný a pevně stál nohama na zemi. Tváří v tvář hluchotě a tělesné sešlosti zůstával stoický, z invalidního vozíku energicky režíroval své výstavy a ve stáří se o něj skvěle staral jeho poslední partner Jean-Pierre Gonçalves de Lima. Zprávy podepisoval slovy „Love Life“ a sám ten postoj naplňoval bezezbytku. „Mám to štěstí, že mě dokáže udělat šťastným už jen pohled na kapky deště stékající po okenní tabuli,“ řekl. „Smyslem a účelem mých obrazů je potěšení a radost.“

Jaguar XJS

o padesáti letech od premiéry zůstává XJS jedním z nejkontroverznějších modelů značky. Aby ne, když měl navázat na legendární závodní stroj Jaguar D-Type a především na ikonické éčko, které mnozí považují za vůbec nejhezčí automobil všech dob. Ty proporce, ten aerodynamicky „ocucaný“ kukuč a elegantní vizáž se staly víc než jen autem, byly kulturním fenoménem. Navázat jen opatrnou evolucí by bylo možná rozumnější, ale Jaguar se pokusil o designový převrat. Výsledkem mělo být velké luxusní gran turismo s dvanáctiválcem či osmiválcem pod kapotou, na platformě prodlouženého rozvoru z E-Type 2+2 Inženýři se dlouho trápili s designem i motorizacemi. Chtěli rozsekat dvanáctiválec, nejdřív odstraněním čtyřválců, aby vznikl V8, ale ten se nedařilo naladit na tu správnou notu. Kvůli šetření chtěli úspěšný motor V12 o objemu 5,3 litru rozpůlit a vyrábět tak V6 a V12 verze na stejné lince. I tady Jaguar narazil, takže na autosalonu ve Frankfurtu se v roce 1975 nakonec představil jen dvanáctiválec. Šlo o vyvrcholení velmi bolestivých výrobních procesů, protože British Leyland, pod nějž Jaguar spadal, byl ve stejném roce částečně znárodněn. Motoristické novináře však napjatá politická situace nezajímala, takže vystavili novince dost nelichotivé vysvědčení.

XJ-S byl o bezmála dvacet centimetrů delší a dva metráky těžší než E-Type. Vlastně byl jen o 45 kilo lehčí než sedan XJ6 a právě se sedany měl designově společného mnohem víc než se sportovně vyhlížejícím E-Typem. Dynamicky přitom nezůstal pověsti výkonného

Kulatost E-Type nahradily brutální hrany, ale po letech má XJS spoustu oddaných fanoušků. Pro ty ostatní je tu např. moderní F-Type.

Obří dveře se zavírají s masivním bouchnutím. Za jízdy je však v tiše se převalujícím dvanáctiválci neuvěřitelná pohoda.

Auto působí elegantním a sportovním dojmem, ale nenechte se mýlit, tenhle silniční koráb má na délku úctyhodných 4,87 metru.

prémiového GT nic dlužen, z nuly na sto sprintoval za 6,8 sekundy, jeho maximální rychlost byla na hranici 250 km/h.

Dobová kritika si chválila pohodlí a obecně špičkové svezení, ač bylo na úkor dynamiky či vnitřního prostoru. Dokonce i esteticky nepříliš povedenou záď nakonec sběratelé vzali na milost a dnes je XJ-S jedním z cenově dostupných symbolů „starého mocnářství“, zvlášť se svým majestátným dvanáctiválcem a svezením jako na obláčku, které ohromí i tváří v tvář moderním standardům.

Své o tom ví architekt Daniel Rohan ze studia DDAANN, pro něhož je dvanáctiválcový

XJS už šestým jaguarem v řadě. „Odmalička jsem měl rád auta, vlastně všechny dopravní prostředky. Fascinovala mě ta estetická stránka, ale jako každého kluka i to, že se to hýbe, proč se to hýbe, jak to funguje zevnitř,“ otvírá Dan Rohan svou automobilovou historii. „Rodiče měli embéčko, takže tam jsem úplně vzory v dětství nehledal, jakkoliv táta si auto sám opravoval a já mu koukal přes rameno, takže něco z toho jsem určitě podědil. Sám se snažím na svých autech tu základní údržbu dělat.“ A značka Jaguar? „Obecně se mi líbí britské vozy, protože mají historii a charakter. Je u nich o čem povídat, ať už jezdíte v čemkoliv. Já jsem si už při studiích na vysoké koupil starého jaguara XJ. Velký sedan, se kterým jsem pak najezdil hodně kilometrů, byla to taková moje pojízdná kancelář, takže jsem ho bral i na kontrolní dny, kde se na něj klienti vždycky ptali. Nakonec jsem těch XJ měl hned několik, takže jsem si značku zamiloval. K prvnímu XJS (tohle je druhé — pozn. red.) mě přivedla touha mít něco sportovnějšího, proto jsem sáhnul po šestiválci s manuálem,“ popisuje Dan cestu k jaguářímu ideálu. „Zažil jsem s tím autem krásné kilometry, ale bylo, jak to říct kulantně, trochu nevycválané, takže na to univerzální ježdění město-neměsto jsem si zas pořídil dvanáctiválec s automatem. Ten krásně zvládá i roadtripy — Itálie, Rakousko, Maďarsko. Nezáleží, jak dlouhá je cesta, člověk z něj vyleze odpočatý. Máme teď čerstvě miminko, tak věřím, že se svezení bude líbit i jemu,“ chválí Dan Rohan podvozek, který poprvé vyjel na silnice před padesáti lety. Auto si přivezl z Nizozemska, kam jel v podstatě naslepo. Nejdřív tvrdil, že šlo o rutinu, ale pak se rozpovídal o dvoudenním výletu se švagrem a dobrodružné cestě zpátky. Danův XJS si tedy na počet ujetých kilometrů stěžovat nemusí, protože ho architekt používá jako služební i rodinný vůz. Doma rozhodně

není tlak na výměnu, i když… „Partnerka má Jaguary ráda, ale časem by chtěla, abychom si pořídili nějakého Aston Martina. Abychom povýšili a měli doma další kus automobilové historie,“ směje se Dan Rohan. Speciální placka Bulldog, kterou ani mnozí motofandové neznají, se mu asi domů nenastěhuje, hranatá limuzína Aston Martin Lagonda by představovala z hlediska údržby velkou výzvu, takže asi bude spíš lovit mezi modely DB9/DBS. Jsou nadčasové co do estetiky i jízdních zážitků. Třeba v jednom takovém na zadním sedadle díky Danově volbě vyroste další petrolhead.

Fotogenická kola s drátěným výpletem a nenápadná barva. Majitelem tohoto britského sporťáku je architekt Dan Rohan.

Zadní sedačky XJS jsou skutečně jen pro děti školou sotva povinné. Dan Rohan ale řeší spíš zážitky než centimetry.

Medailonek šelmy zepředu je tím méně známým logem automobilky, mnohem obvyklejší je tzv. "leaper", slavná silueta skákajícího jaguára

Dvanáctiválec se zkraje ropné krize příliš neprodával, ale později se stal velmi oblíbeným a byl i základem ostré verze XJR-S, která se vyráběla na počet vítězství automobilky v závodu 24H Le Mans.

Jinde než čekáte? Řízení je sice levostranné, ale ruční brzdu musíte hledat u dveří řidiče (je to tak i u pravostranného řízení). Jde o fly-off řešení, takže její používání vyžaduje trochu zvyku.

Dřevo, chrom a spousta čudlíků. Uvnitř XJS sice moc místa není, ale na interiér bychom vydrželi koukat celé hodiny.

Van Cleef & Arpels

Midnight Jour Nuit Phase de

Značka navazuje 42mm variantou na bezmála stoletou tradici výroby hodinek s měsíční fází a zůstává věrná linii mimořádně zdobených modelů.

Van Cleef & Arpels je sice nejznámější jako klenotnický dům, brzy po svém založení v roce 1906 však začal navrhovat a prodávat i hodinky; první kapesní model s měsíční fází představil v roce 1929.

Téma měsíční fáze se znovu dostalo do popředí před dvaceti lety, kdy značka uvedla své první hodinky z řady

Poetry of Time — modely, které zpravidla využívají složité animace na ciferníku k vyprávění hravých příběhů, často s astronomickým motivem.

Nejnovějším přírůstkem je tento model s 42mm pouzdrem Midnight z bílého zlata, v němž se prolínají dvě komplikace: neobvykle pojatý ukazatel dne a noci a indikace měsíční fáze.

V typickém stylu Van Cleef & Arpels hodinky vynikají vytříbenou dekorací. Ciferník z hluboce černého muránského skla, doplněný o třpytivý horizont v bronzovém tónu, slouží jako kulisa noční oblohy; po jeho obvodu vykoná kotouč každých 24 hodin jednu plnou otočku.

Při tom zlaté slunce vyryté na druhém kotouči, který se otočí jednou za 24 hodin, 16 minut a 27 sekund, postupně ustupuje rychleji se pohybujícímu Měsíci z bílé perleti, zasazenému do nebeské klenby ručně malovaných hvězd.

Mechanismus umožňuje, aby se obě nebeská tělesa střídavě vynořovala nad horizont a mizela za ním v dokonalé synchronizaci s 29,5denním cyklem Měsíce.

Tím však možnosti tohoto mechanismu nekončí: stiskem tlačítka naproti pozici osmé hodiny na ciferníku může majitel kdykoli vyvolat Měsíc, který se v tu chvíli zobrazí ve své aktuální fázi — funkci, jejíž dotažení k dokonalosti podle Van Cleef & Arpels zabralo čtyři roky.

Nastavení času i seřízení ukazatele měsíční fáze se navíc ovládá korunkou, nikoli obvyklejším a méně elegantním systémem samostatných tlačítek zapuštěných do boku pouzdra.

Po otočení modelu Midnight Jour Nuit Phase de Lune se odhalí dýnko s jemně propracovaným rytím inspirovaným

topografií Měsíce, zatímco Země je ztvárněna emailem na safírovém skle umístěném nad oscilačním závažím pohánějícím samonátahový mechanismus.

Safírový kryt zdobí drobné planety v guillochovaném vesmíru; oproti pohledu z lícové strany se tak perspektiva obrací a kosmos je tu zobrazen tak, jak by se jevil při pohledu z Měsíce.

JABLOTRON

Alarm, který chce být neviditelný

Jablotron vyrostl na zabezpečení domů a firem. Teď staví na celém ekosystému

řídícím pohodlí, energii i bezpečnost.

Designově nastartoval novou éru, ve které se estetika špičkové techniky podřizuje moderní jednoduchosti.

FOTO

Jana Mensatorová

Bezpečnost je zvláštní byznys. Zákazník si produkt nepořizuje proto, že po něm touží, ale proto, že se obává toho, co by se mohlo stát. Alarm je nutné zlo. Připomínka rizika. Technologie, kterou člověk ideálně nikdy nepotřebuje. Právě to se dnes snaží změnit druhá generace rodiny Dědkových. Firma, která si během tří desetiletí vybudovala pověst jednoho z nejvýznamnějších evropských výrobců zabezpečovacích systémů, začíná mluvit jazykem designu, uživatelského komfortu a chytré domácnosti. Alarm už nemá být dominantou interiéru. V ideálním případě o něm uživatel téměř neví. „Jednoduchost je síla,“ opakuje Jan Dědek, který ve firmě postupně sjednocuje design produktů, aplikací i celé vizuální identity. Jeho přístup stojí v přímém protikladu k technologickému maximalismu posledních let. Přidávat další a další funkce není problém. Skutečnou výzvou je skrýt jejich složitost tak, aby člověk intuitivně pochopil, co má udělat.

To je filozofie, která se propisuje do nové generace produktů. Zaoblené hrany, čistší tvary, méně vizuálního šumu. Místo snahy zaujmout extravagantním designem přichází snaha splynout s prostředím.

Ve světě zabezpečovací techniky to není samozřejmost. Mnoho produktů stále připomíná estetiku devadesátých let. Bílé plastové krabičky, které architekti tolerují spíše z nutnosti než z nadšení.

Protože jde o bezpečí a spolehlivost systému, je od začátku hlavním partnerem firmy kvalifikovaný montér. Člověk, který navrhne řešení, prodá ho, nainstaluje a odborně se o něj stará. Lidé se dříve obraceli právě na montéry s radou ohledně zabezpečení. Tento model fungoval desítky let a stále zůstává základem podnikání. Jenže zákazník se změnil.

Dnes si většinu informací najde sám. Inspiraci hledá na internetu, v architektonických projektech nebo prostřednictvím umělé inteligence. Rozhodnutí často vzniká ještě dříve, než se vůbec potká s instalační firmou. „Koncový zákazník je dnes decision maker,“ říká Tereza Nalezená.

Právě proto chce firma dostat své produkty do povědomí lidí, kteří rozhodují o podobě domu už v okamžiku jeho návrhu. Pokud architekt ví, jaké technologie budou v objektu použity, lze vše připravit předem. Kabely zmizí ve zdech, senzory dostanou své místo a výsledkem není kompromis, ale součást promyšleného celku. Ambice firmy přitom nekončí u zabezpečení. Nové termostaty, které Jablotron letos uvedl na trh, představují další krok ve strategii budování

jednotného ekosystému. Vytápění, zabezpečení, ovládání stínění nebo řízení kvality vzduchu mají fungovat jako jeden celek.

Na trhu, kde se většina výrobců soustředí na jednotlivé produkty, sází firma na propojení hardwaru, softwaru a služeb.

Právě služby se stávají stále důležitější součástí obchodního modelu. Bezpečnostní systém může fungovat patnáct let. Z pohledu výrobce je to paradoxně problém. Kdo prodá zařízení jednou, ten na zákazníka dalších patnáct let prakticky nesáhne.

Řešením jsou předplatné služby střežení, aplikace, cloudová infrastruktura a dlouhodobý servis. Model, který dnes znají telekomunikační operátoři nebo výrobci softwaru, začíná pronikat i do světa zabezpečení.

V zahraničí je tento posun ještě výraznější. Zákazníci stále častěji nechtějí vlastnit technologii. Chtějí službu. Místo jednorázové investice preferují měsíční poplatek, v němž je zahrnuta instalace, servis i průběžná péče. Podstatnou součástí nabídky se zároveň stává důvěra. Zatímco řada výrobců skládá své systémy z produktů a cloudových služeb různých dodavatelů, Jablotron zdůrazňuje, že celý ekosystém vzniká pod jednou střechou. Hardware, aplikace, cloud i napojení na pulty centralizované ochrany. A především data, která jsou v bezpečí, na uložištích v rámci EU.. Právě v tom vidí firma jednu ze svých největších konkurenčních výhod. Za touto transformací ale není jen obchodní strategie. Je v ní také generační výměna.

Ani Jan Dědek, ani Tereza Nalezená neprošli klasickou cestou nástupníků rodinného podniku. Oba si vybudovali vlastní kariéry mimo firmu. On v designu, ona v architektuře, developmentu a oblasti udržitelnosti. Dnes se jejich zkušenosti vracejí zpět do Jablonce. Nechtějí firmu převrátit vzhůru nohama. Do chodu firmy se zapojují pozvolna, v rámci svých zaměření, než v exekutivě a vedení. Mluví spíše o postupné evoluci. O hledání rovnováhy mezi tradicí a novými očekáváními zákazníků. Rodinné podnikání podle nich přináší jednu zásadní hodnotu. Uvažuje v horizontu generací, nikoliv kvartálů. Jablotron se nechystá na prodej. Neřeší jak maximalizovat hodnotu firmy během několika let, ale zisk vrací do svých lidí, a skrze nadaci i do společnosti a regionu. Odpovědnost byla pro firmu hodnotou dávno před tím, než se objevily termíny CSR a ESG. Přemýšlí nad tím, jak bude vypadat za desetiletí. A právě proto dnes investuje do oblastí, které se na první pohled mohou zdát vzdálené alarmům. Do designu. Do architektů. Do uživatelského zážitku. Do služeb. Do nadace.

Cílem není vyrobit další alarm. Cílem je vytvořit technologii, která bude tak přirozenou součástí domu, že ji člověk přestane vnímat. A možná právě tehdy bude nejúspěšnější, říká Tereza Nalezená, která se v Jablotronu věnuje rozvoji firemního prostředí, udržitelnosti a nadačním aktivitám.

Tereza Nalezená a Jan Dědek postupně rozvíjejí odkaz firmy, kterou založil Dalibor Dědek.

Nové termostaty uvádějí sjednocený designový jazyk Jablotronu.

Natus spojuje dotykové ovládání s důrazem na jednoduchost.

Bezpečí s moderní tváří: Jan Dědek mění design JABLOTRONu

AŽ NA KREV

řípad společnosti Theranos a jejího zázračného produktu je už pár let základem osnov etiky na každé škole, která by ráda chrlila do světa nové vizionáře a technologické miliardáře. Mezi řádky plnými slibů a podvodů se totiž skrývá ponaučení, které je třeba opakovat stále dokolečka.

ako děti se návštěvy doktora občas bojíme. Jde o návyk způsobený četnými vakcinacemi a odběry krve v útlém věku, kdy každá druhá výprava do ordinace znamená včeličku do paže, často následovanou vlídným slovem, náplastí s jednorožcem a ovocným lízátkem. Ani taková záplava empatie však mnohdy nemusí stačit a děti si nesou do života trauma, přičemž některým zůstává strach z pohledu na vlastní krev či obnaženou jehlu injekční stříkačky (hematofobie a trypanofobie). Odběr krve je nenahraditelný lékařský úkon a klíčová součást prevence. Mnohé lidi ale děsí. Každý desátý dospělý se kvůli tomu vyhýbá nejen odběrům, ale i návštěvám lékaře. U mnohých může být strach ze ztráty krve dán všeobecným vnímáním životadárné tekutiny. Když z těla odchází krev, odchází z něho i život. Ignorujme chvilku dobové pouštění žilou a soustřeďme se spíš na všechny možné rituály popíjení krve protivníků, pomazávání částí těla před bojem či nabízení krve lidské i zvířecí jako obětiny bohům. Theranos prostřednictvím vizionářky Elizabeth Holmes sliboval v tomto kontextu skoro až zázrak. Z pouhé kapky krve díky pokročilému přístroji provést nejprve desítky, pak dokonce stovky až tisíce různých testů a dokonale tak diagnostikovat všechny budíky našich lidských schránek. Bůh, zázraky a stovky milionů dolarů od stovek věřících, co chtěli tuhle líbeznou pohádku o věčném zdraví a dlouhém životě uvést v realitu. Zní to až příliš dobře, než aby to byla pravda… přesně tuhle větu si dlouhých dvanáct let nikdo v okolí Elizabeth Holmes nepoložil. Nebo ji alespoň nevyslovil dostatečně nahlas.

NEDOČKAVÁ PRICEZNA

Elizabeth Anne Holmes se narodila 3. února 1984 ve Washingtonu, D.C. Není to náhoda, že se narodíte v hlavním městě, většinou to znamená, že vaši rodiče pracují buď pro federální

vládu, nebo jsou členy mocných lobbingových společností. Vždycky existuje varianta, že jste dcerou místního prodavače okurek, ale v případě Elizabeth jsme se trefili hned napoprvé, protože její matka byla úřednicí amerického Kongresu a tatínek viceprezidentem jedné z dceřiných společností firmy Enron. To samo o sobě stačí k pohodlnému životu potomka střední třídy, ale Elizabeth Holmes chtěla víc. Běžné děti usínají s pohádkou v uchu, v níž je nějaké to ponaučení a happy end (pokud tedy nečtete něco od bratří Grimmů). Malá Liz si ovšem nechávala vyprávět o svém praprapradědečkovi Charlesi Louisi Fleischmannovi, královsky bohatém kvasinkovém králi ze Cincinnati v Ohiu. Je to fascinující příběh, který se skvěle poslouchá, protože naznačuje, že alespoň vzdáleně patříte do rodiny americké průmyslové smetánky. Pan Fleischmann se mimochodem narodil v Krnově (po německu Jägerndorf), ale studoval v Praze, Budapešti a Vídni. Sám se považoval za Maďara, ale věděl, že obchodu se bude nejvíc dařit ve Vídni. Pár let tu provozoval lihovar, kde se naučil tajům lihovin a kvasinek. V šedesátých letech 19. století se přestěhoval do New Yorku, kde se oženil a založil Fleischmann Yeast Company, protože měl pocit, že Američané neumějí vyrobit dostatečně kvalitní chleba. V roce 1876 pak na agrární výstavě ve Filadelfii představuje svůj Vídeňský pecen a sklízí obrovský úspěch. Stává se z něj přední světový dodavatel kvasinek, druhý největší výrobce octa a skvěle se prodává i jeho gin. Fleischmann si v následujících letech nechává patentovat nejen svůj proces výroby kvasinek, ale také několik důmyslných strojů. Získává velké majetky, je členem mnoha spolků, institucí i představenstev. Amerika se sice později odvrátí k toastovému chlebu, ale Fleischmannovo dědictví tu zůstává po generace, jakkoliv jsou jeho synové, dcery, vnuci a pravnuci spíše správci významné pozůstalosti. Století po Charlesově skonu se narodí Elizabeth, která od dětství sní o tom, jak na praprapradědův odkaz naváže. I ona bude slavná, bohatá a důležitá. Má to přece v genech!

SVATÝ GRÁL MEDICÍNY

V sedmi letech nakreslila detailní plánek na sestavení stroje času. V devíti napsala tatínkovi motivační dopis, v němž slibuje, že vynalezne něco, co změní životy všech lidí. I kdyby to mělo být něco, o čem budou všichni tvrdit, že to není možné. V pubertě četla životopisy slavných a úspěšných, zvlášť ji zaujal Steve Jobs, jehož paličatost a místy až bezohlednost si nakonec podmanila svět. Jobs se vrátil do Apple v roce 1997 a byl to vskutku brilantní comeback. Elizabeth bylo v té době třináct, takže byl pro ni “rošťák” ze Silicon Valley velkým vzorem. Snaživá dívka za peníze rodičů nicméně studovala na samé jedničky, o víkendu pilovala mandarínštinu a na internetu prodávala čínským firmám hotové programátorské rutiny v angličtině i mandarínštině, aby se mohli snáz učit. Byl to spíš studentský přivýdělek a vlastně nikam nevedl, ale Elizabeth Holmes rozhodně neseděla se založenýma rukama. Potíž byla snad jen v tom, že zrovna neoplývala trpělivostí. Podle mantry z Palo Alto chtěla pádit kupředu a rozbíjet zavedené pořádky. Když to v horizontu týdnů až měsíců nepřineslo kýžený výsledek, jednoduše si našla nový projekt.

Studium na Stanfordu, co by kamenem dohodil od Silicon Valley, pro ni bylo vysněným a tak trochu povinným milníkem na cestě za úspěchem. Rodiče astronomické školné rádi do dcery investovali, protože diplom z prestižní školy Ivy League otvíral dveře v soukromé i státní sféře. Ne že by tedy Elizabeth pomýšlela na kariéru své matky. Ona měla v zaměřovači svého praprapradědu a do deníčku si už v těch sedmi letech psala výhradně čísla začínající jedničkou a končící devíti nulami. Její dospívání bylo podobně binární, buď jsi první, nebo poslední, nic mezi neexistovalo. Se stejným odhodláním přistoupila i ke studiu na Stanfordu, kde si v rámci oboru chemické inženýrství a bioinženýrství zapsala kurz mikrofluidiky. Jedná se o multidisciplinární obor, který zahrnuje inženýrství, fyziku, chemii, biochemii, nanotechnologii a biotechnologii. Má praktické využití při navrhování systémů,

které zpracovávají malé objemy tekutin za účelem dosažení multiplexování, automatizace a vysoce výkonného screeningu. Vy budete znát mikrofluidiku z kanceláře, protože s těmito malými objemy tekutin v první řadě začaly pracovat moderní tiskové hlavy kancelářských tiskáren. Až pak se objevily aplikace v biochemii, dokonce až na buněčné úrovni. A právě úvahy tímto směrem vedly Elizabeth po první absolvované přednášce k tomu, že vymyslela chytrou mikrojehličkovou náplast, která dovede analyzovat malé množství krve a podle diagnózy uvolnit z náplasti např. antibiotika. Profesorka Phyllis Gardner, uznávaná farmakoložka se stovkami článků a studií ve vědeckých časopisech, trpělivě devatenáctileté studentce vysvětlila, že tuto slepou uličku už před ní vyšlapaly desítky kapacit. Kdyby to šlo, tenhle neinvazivní způsob diagnózy a dávkování léků bychom už měli k dispozici. Potíž byla v chování antibiotik a jejich nesnadném přenosu, stejně jako v omezené možnosti diagnostikovat pomocí mikrojehličkových náplastí. Je pravda, že v posledních letech došlo v této oblasti k velkým pokrokům, ale zdaleka ne k takovým, jaké si Elizabeth

Holmes tehdy vysnila. Po profesorčině vysvětlení jen tiše kývla a odešla ze sálu. Tenhle cepín do tváře moderní medicíny se zaseknout nepodařilo, ale Elizabeth si byla natolik jistá vlastním úspěchem, že založila firmu Real Time Cures a svou zázračnou náplast si nechala patentovat. Protože se patent neopíral o žádnou vědeckou studii a náplast jako taková nikdy nevznikla, měl patent zanedbatelnou hodnotu. Elizabeth však překvapilo, jak je samotný proces jednoduchý a vychází vstříc vizionářům a vynálezcům. Pokud může spokojeně vynalézat a tvořit za peníze rodičů, proč by ztrácela čas na Stanfordu? Po dvou letech ze školy odchází, konejšena vědomím, že i Bill Gates nebo Steve Jobs dali přednost podnikání před diplomem. Zbylé peníze na školné využívá na pronájem kanceláře a rozjezd vlastního byznysu.

NEMOŽNÉ HNED, ZÁZRAKY NA POČKÁNÍ

Elizabeth měla ještě jeden dobrý důvod, proč se na školu vykašlat. Svůj patent na neexistující náplast totiž ukázala děkanovi inženýrské fakulty Channingu Robertsonovi. Ten byl

jejím drajvem nadšený a obratem ji seznámil s několika investory. Elizabeth se podařilo přemluvit k investici i tatínky svých (teď již bývalých) spolužaček a odkazovala se přitom na podporu samotného děkana. Navíc už si pečlivě budovala image vizionářky, které jde o vyšší dobro. Začala nosit roláky à la Steve Jobs. Její hlas byl na schůzkách a prezentacích zastřený a hlubší než obvykle, jako by snad nechtěla vyčnívat v predominantně mužském světě technologických startupů. Jistě to mělo ten správný vliv, ale nic z toho vlastně nebylo potřeba. Zatímco ostatní slibovali rychlejší internet, výkonnější elektroniku nebo zkrocení daňového účetnictví, Elizabeth nakráčela na prezentaci s vizí revoluce, která obrátí rutinní zdravotnické zákroky vzhůru nohama. Základní preventivní medicína se stane bezbolestnou a neviditelnou součástí našich každodenních životů. Už nikoliv náplast, ale malá černá skříňka jménem Edison, která z jedné či dvou kapek naší krve, z jednoho nenápadného píchnutí, jež trvá setiny sekundy a zanechá v prstě sotva viditelnou stopu, umí během několika minut sestavit kompletní chorobopis.

To vše v době, kdy krevní testy probíhají v certifikovaných laboratořích, roztroušených po nemocničních komplexech, kde na zpracování v drahých kalibrovaných strojích čekají ve frontě stovky vzorků. Samotný odběr znamená často naplnění několika ampulek a následné zdlouhavé zpracování, jehož výsledky má k dispozici pouze váš ošetřující doktor. Smiřte se a dejte si tatranku, protože jste právě „darovali“ čtvrt litru krve, která se vám obnoví v řádu dnů (jen červeným krvinkám to trvá několik týdnů), takže potřebujete do života trochu cukru, co vás nakopne.

Povědomá situace? Podobné vyšetření zažil v životě každý a málokdo na ně vzpomíná s láskou, takže Elizabeth se svou válkou proti jehlám a zbytečnému pouštění žilou uspěla u většiny investorů téměř okamžitě. Během prvního roku se jí podařilo vybrat 6 milionů dolarů. Jedním z prvních investorů byl Don Lucas Sr., který kdysi dávno investoval do Oracle a dalších velkých značek. Elizabeth na něj působila sebevědomě, přesvědčila ho o zkušenostech z bioinženýrství (na papíře měla potvrzení, že studovala na Stanfordu), vyprávěla mu o svém praprapradědečkovi. A v závěru svého monologu představila svůj nový trumf, dojemnou historku o dědečkovi, jemuž metastázující rakovina kostí zabránila v tom, aby se rozloučil se svými vnoučaty. Kéž bych tak měl víc času, díky našemu novému produktu se tato slova stanou minulostí. Všichni budou moci svůj zdravotní stav zjistit kdykoliv a v řádu minut najít odpovědi na otázky, na něž dnes čekají měsíce či roky. Tahle historka plná nekonkrétních slibů byla pro investory dostatečným důvodem, aby vkročili do neznáma. A s každou velkou rybou v síti byla Elizabeth odvážnější. Dejte mi pět milionů, protože ten, koho dobře znáte, už mi dal dva. Naše kouzelná skříňka zachrání vojáky na bitevním poli, chudé dříče v odlehlých oblastech, jinými slovy zjednoduší a demokratizuje přístup ke zdravotní péči. To jsou v letech 2004 až 2005 v USA velmi silná slova, která rezonují napříč společenskými vrstvami. Slova, která otevírají peněženky dokořán.

S desítkami milionů dolarů na kontě si Elizabeth může dovolit nejen spoustu roláků, nový byt, nové auto a reprezentativní kancelář projektu, který se už definitivně jmenuje Theranos, ale především začíná budovat tým, který sliby promění v realitu. A protože realita musí být sexy a uživatelsky přívětivá, přetáhne několik klíčových lidí z  Applu. Slíbí jim hory, doly, a k tomu i místo v učebnicích dějepisu. Někteří opouštějí dlouhá léta piplané balíky firemních akcií, protože věří, že jdou měnit svět k lepšímu. Theranos Edison má mít designově to nejlepší z  iMacu a  iPhonu, protože obal prodává a formuje první dojem, který je pro zákazníka klíčový. Tolik učebnice marketingu, která pravděpodobně nepočítá s tím, že stejná

pravidla jako na spotřební elektroniku aplikuje Elizabeth na zdravotnickou techniku. Jenže Edison není zubařské křeslo. Edison je všemocný a vševidoucí. Resp. bude. Snad.

KDO BY NECHTĚL ŽÍT VĚČNĚ?

Elizabeth Holmes se daří během následujících let nastřádat téměř 100 milionů dolarů. Svému idolu Jobsovi přetahuje jeho pravou ruku, softwarového inženýra Avieho Tevaniana. Najímá si dokonce i marketingovou agenturu, která pracuje pro Apple, aby vytvořila makety billboardů a nejrůznějších vizuálů pro její zatím neexistující produkt. Tevanian odchází z Theranosu do roka a do dne, protože na své všetečné otázky dostává stále stejně neurčité odpovědi. Elizabeth je chronickou lhářkou, která se však umí hbitě pohybovat v labyrintu polopravd a výmluv. Její Edison je doslovnou černou skříňkou, do jejíchž útrob nikdo nevidí. Když se programátoři ptají na to, jestli funguje, vysvětlí jim Elizabeth, že by bez medicínského vzdělání stejně podstatu jejího chodu nebyli schopni obsáhnout. Biochemikům zase slibuje, že nespolehlivé a nepřesné měření byť jen základních údajů je věc, kterou lze vyřešit softwarovou optimalizací

a strojovým učením. Když chce někdo vidět funkční prototyp, odkáže ho na mlčenlivost a diskrétnost, protože první dokonale fungující Edisony má prý americká armáda a usilovně je testuje v terénu.

Kdo se ptá moc, nebo chce své pochyby doprovodit fakty, ten je z firmy rychle vypoklonkován a zavalen předběžnou žalobou v návaznosti na zdánlivě neprůstřelný slib mlčenlivosti, jejž při nástupu podepsal. Na některých pozicích se lidé střídají v řádu týdnů, pozice finančního ředitele je několikrát obměněna a následně dlouhé měsíce neobsazena. Kdo by potřeboval fiskální závěrky, když má VIZI! V prvních třech letech to nicméně vypadá, že Theranos skončí jako tisíce jiných startupů. S desítkami milionů na účtě, ale bez fungujícího prototypu nebo investiční velryby, která spustí dominový efekt a přiláká další zájemce nebo mediální pozornost. Jenže pak Elizabeth v roce 2009 potkává Sunnyho Balwaniho, pákistánského přistěhovalce a softwarového inženýra, jenž výhodně prodal softwarovou firmu těsně před splasknutím dotcom bubliny. Theranos ho zaujme, ale ještě víc se zajímá o Elizabeth, s níž se znal už od studií na Stanfordu. Sunny investuje do Theranosu pár milionů dolarů a koupí si tím místo po boku Elizabeth i vedoucí pozici v rostoucí firmě. Mladé zakladatelce dodá sebevědomí a tlačí ji do stále troufalejších slibů, zároveň tlačí na zaměstnance, aby místo výmluv dodali výsledky. Kdo protestuje, je bez milosti vyhozen a dostává se do křížku s právníky, což je jedno z mála oddělení, na němž Theranos opravdu nešetří. Elitní tým kolem Davida Boeise, obávaného justičního žraloka, od roku 2011 vyráží do boje s rebelujícími zaměstnanci. Je to asi jako kdybyste plně vyzbrojeného Johna Ramba poslali uklidnit klukovskou roztržku do 3. B., s tím, že má použít nejtvrdších donucovacích prostředků. Boeis navíc zasedl i v představenstvu společnosti, kde se mohl potkat s bývalými ministry Henrym Kissingerem nebo Georgem Schultzem, armádním generálem Jamesem Mattisem, dědici impéria Walmart nebo bývalým šéfem společnosti Wells Fargo. Vybraná společnost,

„Jedenáct let odnětí svobody

a rozprášených 600 milionů dolarů od investorů, co měli pověst neomylných střelců. Elizabeth měla dlouho pověst snílka, ale výslechy a fakta ji prezentují spíš jako chronickou lhářku, co od začátku šlape vodu.“

v níž paradoxně chyběl kdokoliv se znalostmi medicíny. Jenže právě to se Elizabeth Holmes hodilo, protože ji nikdo z dozorčí rady vlastně nedozoroval. Jakmile v roce 2010 oznámila, že vyjednává o nasazení svého převratného stroje do 8000 lékáren Walgreens, spustilo to další investiční kolečko, v němž se stamiliony měnily v miliardy.

POTĚMKINOVO ZDRAVOTNICTVÍ

Zástupcům Walgreens Elizabeth a Sunny sebevědomě oznámili, že Edison je plně funkční a má certifikát od FDA (Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv). Dokonce je pravidelně a s úspěchem využíván na zahraničních misích americké armády a testován v těch nejtvrdších podmínkách. Edison spolehlivě funguje i na palubách helikoptér v rámci tzv. medivacu (medical evacuation, urgentní přeprava zraněných nebo nemocných osob). Nic z toho nebyla pravda, ale… mohla být. Walgreens poslal svůj technický tým do centrály Theranosu, kde začalo opravdové divadlo. Žádní vědci, žádní inženýři, jen Elizabeth a Sunny, ujišťující všechny o tom, že vše dokonale funguje. Slíbená návštěva laboratoře, která se ale nakonec neuskuteční. Odmítnutí srovnávacích testů na Edisonu a v nedaleké laboratoři na univerzitě ve Stanfordu. Na naléhání technického šéfa Kevina Huntera je do centrály Walgreens zaslán prototyp Edisonu. Funguje pouhých pár minut a nezvládne dokončit ani jeden z testů. Elizabeth to vysvětluje poškozením při převozu a slibuje, že zašle náhradní kus. Nikdy k tomu nedojde a Kevinova zpráva důrazně nedoporučuje pokračování spolupráce. Vedení Walgreens přesto podniká další kroky a slibuje si od spolupráce výraznou konkurenční výhodu. Když ne my, tak někdo jiný… Theranos využije zájmu novinářů k mediální ofenzivě a rychle získává další investory.

Tady se sluší připomenout, že funkční prototyp stále neexistuje. Jediný, kdo by ho mohl posunout blíž k realitě, je uznávaný biochemik Ian Gibbons, autor mnoha stovek patentů, který se od roku 2005 marně snaží udržet krok se sliby Theranosu jako jeho hlavní vývojář.

Elizabeth ho proklíná, protože není schopen plnit její sny, zároveň ho však potřebuje, protože nikdo jiný by se ani nepřiblížil jiskřičce naděje, již Gibbonsova práce představuje. Utrápený génius a nejchytřejší člověk v místnosti (budově… okrese) bezmocně sleduje, jak Elizabeth rozdává jeden rozhovor za druhým a prezentuje dutou skříňku, z níž vzorek krve potají odnáší technik do tradiční laboratoře, kde probíhá zdlouhavé měření jednoho parametru, aby se výsledek ručně přepsal do paměti, která ho pak vytiskne na papírovou pásku. Žádná diagnóza v reálném čase, žádných 250 souběžných parametrů. Elizabeth se přesto daří balamutit celý svět. Zoufalý Gibbons odmítá dát výpověď a přiznat, že mnohokrát o skutečném stavu věcí veřejně lhal. Páchá sebevraždu jen pár týdnů předtím, než se ve vybraných pobočkách Walgreens objeví první terminály Theranosu. Právníci Gibbonsův tragický skon zametou pod koberec, zatímco běžní lidé platí 44 dolarů za to, aby jim zázračná skříňka jménem Edison v řádu minut poradila, co se odehrává uvnitř jejich těla. Přítomný laboratorní technik bere nespolehlivé základní výsledky a upravuje je od oka podle všeobecných statistik (pohlaví, věk, místo bydliště, predispozice atd.), chybějící údaje si domyslí, případně se vymluví na pomalejší zpracování. Klient odchází s papírem plným čísel a diagnózou jak od televizního jasnovidce. Pokud si nezaplatí násobně dražší testy v nemocnici, nikdy nezjistí, jak ohromně ho Theranos vodí za nos.

Běžný Američan v tom ale není sám. Elizabeth Holmes dává rozhovory na všechny strany, zatímco v laboratoři Theranosu zaměstnanci skupují drahé zdravotnické přístroje od Siemensu a dalších renomovaných značek, aby je rozebírali a zjišťovali, co všechno z nich mohou vykoumat. Případně si je nechávají, protože při prezentacích tyhle mašiny generují snadno ověřitelné výsledky, ačkoliv k tomu potřebují mnohem víc krve a času, než je slibováno. To vše probíhá za oponou. Kdo na to nemá žaludek, ten z firmy odchází, ostatní zůstávají a doufají v pokrok. Ten ale probíhá jen na bankovním účtu Elizabeth Holmes.

Na začátku roku 2015 má firma hodnotu 10 miliard dolarů a z toho půlka patří Elizabeth, což z ní dělá jednu z nejmladších miliardářek. Rozhovory ve Forbesu, televizní interview s Billem Clintonem, kolečko po všech myslitelných talk show, přednáškových sálech věhlasných univerzit a byznysových fórech. Dokonce i viceprezident Joe Biden se přijde do Theranosu podívat. Přivítá ho čerstvě natřená místnost plná strojů, které běží na plné obrátky. Včetně větráků, které mají maskovat teprve schnoucí omítku. Až po několika letech se ukáže, že šlo o narychlo pronajatou laboratoř, jejíž personál dostal dvoudenní dovolenou. A zmíněné stroje? Monitory, na nichž běželo předem nahrané video ve smyčce, obsluhované sehranými herci, kteří Bidenovi odebrali krev a sepsali mu výsledky, které jen kopírovaly jeho dřívější chorobopis, získaný za úplatu od „kamaráda kamaráda“.

RYCHLE, LEVNĚ, SPOLEHLIVĚ

Všichni věřili, že to bude takhle jednoduché. Tisíce krabiček v lékárnách způsobí revoluci v americkém zdravotnictví. Minimální prodlevy zachrání spoustu pacientů, nižší cena učiní péči dostupnější, spolehlivé výsledky zabrání dalším neefektivitám. Kdo by tomuhle šťastnému konci chtěl stát v cestě? Ve skutečnosti šlo o obrovský podvod, který se dařilo krýt až do roku 2015. Nikomu nebylo podezřelé, že mašinky ve Walgreens nic nediagnostikují, ale nabranou krev odesílají do centrální laboratoře Theranosu. Nikdo nepátral po tom, že Theranos přes veškerou převratnou technologii a workflow nepublikoval ani jednu ověřenou studii v jakémkoliv medicínském časopise, přišel před lety o největší kapacitu v biochemii a jeho jediným mediálním výstupem jsou rozhovory o rolácích a oblíbených dovolenkových destinacích Elizabeth Holmes. Několik zaměstnanců se proti poměrům v Theranosu bouřilo, ale byli umlčeni pod hrozbou žalob a astronomických pokut. Přesto se dva z nich rozhodli kontaktovat novináře Johna Carreyroua z Wall Street Journal, jehož článek z října 2015 spustil koloběh událostí,

vedoucí nezadržitelně ke konci Theranosu a jednomu z největších startupových skandálů historie. Elizabeth se snažila s týmem právníků umlčet zaměstnance a utěsnit únik informací, ale ministerstvo zdravotnictví nařídilo FDA, aby provedlo další vyšetřování, při němž se ukázalo, že Theranos nesprávně klasifikoval svá zařízení, aby se vyhnul přísnějším regulím. Během nápravy tohoto politováníhodného opomenutí se ukázalo, že jeho přístroje umí uspokojivě diagnostikovat jednu jedinou hodnotu, ale přesto nevyhovují pravidlům pro manipulaci s krevními vzorky. Spřátelené laboratoře okamžitě ukončily svou činnost, Walgreens po tisícovkách protestů a reklamací ukončil s  Theranosem spolupráci. O několik měsíců později federální úřady zakázaly Theranosu provozovat v následujících dvou letech jakoukoliv laboratoř, čímž v podstatě znemožnily firmě fungování. V květnu 2016 Theranos oznámil, že zneplatňuje stovky tisíc laboratorních výsledků provedených v uplynulých dvou letech. Během dalších 24 měsíců žaloval Theranos jeden investor za druhým. Zpronevěra svěřených prostředků byla i hlavním tématem federálního vyšetřování, kde navíc Elizabeth Holmes a Sunnymu Balwanimu hrozilo i maření soudního vyšetřování, manipulace s důkazním materiálem či zastrašování svědků.

V té době už byl Theranos v konkurzu, bez jakéhokoliv zájemce, který by torzo společnosti koupil. Pohádce o zázračném přístroji a revoluci ukryté v kapce krve už nikdo nevěřil. Poslední věrní obhajovali Elizabeth a její mladické odhodlání nebo možná bezbřehou naivitu. Výslechy však ve stále větší nahotě ukazovaly, jak amatérsky a zároveň bezohledně si blonďatá šéfová počínala. Bohatá byla jen chvilku, slavná bude navěky. Nebo spíš nechvalně proslulá. Na vrcholu slávy měl Theranos hodnotu cca 10 miliard dolarů, nainvestované prostředky soukromého kapitálu dosáhly cca 600 milionů, přičemž největšími investory byli dědicové Walmartu (150 milionů), Rupert Murdoch (121 milionů) nebo Betsy DeVos (100 milionů, manželka majitele impéria Amway). Veškeré investice se vypařily do posledního centu. Elizabeth opustila i její paměť, protože téměř tisíckrát mechanicky opakovala, že si detaily nepamatuje, není si jistá, uplynulo mnoho času nebo jednoduše není schopna s jistotou odpovědět…

POSLEDNÍ KAPKA

Útěchou zhrzelým miliardářům bylo jen to, že Elizabeth Holmes a Sunny Balwani byli v roce 2022 odsouzeni k 11, resp. 13 letům odnětí svobody, propadnutí majetku a zákazu

„Laboratoř, kterou víceprezident Biden navštívil, si Theranos půjčil a na poslední

chvíli nově vymaloval. Na monitorech přístrojů běžely ve smyčce animace, simulující správný chod i hodnoty. Všechno to bylo jenom divadlo v kulisách, které sotva stihly zaschnout.“

vykonávání jakýchkoliv funkcí v dozorčích radách nebo vedení firem podnikajících ve zdravotnictví. Dlužno dodat, že přestali být párem ve chvíli, kdy jim začalo téct do bot. V roce 2019 Elizabeth, toho času už s nulou na účtu, začíná chodit s Billym Evansem, sedmadvacetiletým dědicem hotelového impéria v San Diegu. Aktuálně spolu mají dvě děti, přičemž Elizabeth je od roku 2023 ve výkonu trestu. To jí zjevně nebrání svému partnerovi neoficiálně radit s rozjezdem jeho startupu Haemanthus, který se, světe div se, věnuje lékařské diagnostice. V investičním kolečku se mu podařilo nasbírat miliony dolarů a slibuje, že vrhne světlo (doslova) na životadárné tekutiny. Ty prý naskenuje tak dokonale, že z nich přečte kompletní DNA, v jejíž degradaci následně chytré AI algoritmy najdou příčiny horšícího se zdravotního stavu. Žádná krev, žádná Elizabeth, žádný problém. Tedy pokud tomu chcete věřit.

A najde se dost lidí, kteří se nechají napálit podruhé, potřetí i podesáté. Elizabeth měla letos v lednu dost drzosti, aby veřejně požádala prezidenta Trumpa o milost. Chce prý znovu podnikat a spasit svět. Ve frontě za ní už stojí desítky dalších, kteří dnes nabízejí zázračná vyšetření vaší krve. Ohánějí se umělou inteligencí, všemocnou mobilní aplikací, jež vám všechny naměřené hodnoty přehledně srovná a hlavně laicky vysvětlí. Medicínské appky zažívají v posledních letech obrovský boom, stejně jako chytré hodinky, náramky, obojky či prsteny, které vám změří tep, kyslík, spánek i náladu. Z justičního hlediska jde stále o divoký západ, stačí, když na třicátou stránku obchodních podmínek napíšete, že jde o hračku, a nikoliv certifikovaný diagnostický nástroj. A jste mimo jakoukoliv zodpovědnost i pochybnost. Co se vám nejhoršího může stát? Že někde přešlápnete a zabouchnete za sebou dveře pro další snaživé dívčí entrepreneurky?

Toho Elizabeth Holmes nikdy ani slovem nelitovala. A že těch slov bylo hodně, protože podobně jako např. odsouzená podvodnice Anna Delvey, která se vydávala za bohatou dámu a tahala další peníze z vyšší společnosti napříč časovými pásmy. Když ji odsoudili, tak

si šla na chvilku sednout, ale na medializaci svého případu vydělala miliony dolarů a skrz sociální sítě, prodej merchandisingu a další spolupráce jí na účtě pravidelně přistává dost peněz na to, aby už nemusela předstírat, že je bohatá. U Elizabeth to ještě o pohádkovém bohatství není, ale ten věčný život, nebo alespoň věčná sláva, už je na dohled. Počítejte se

mnou, několik knížek, jeden seriál, půl tuctu podcastů a stovky článků, včetně toho, co právě čtete. Všimné naštěstí Elizabeth platit nemusíme, ale možná platíme cenu vyšší, než jakou lze vyčíslit v dolarech. Dáváme totiž jejímu příběhu prostor, naznačujeme, že v době oné desetimiliardové valuace byla královnou fintechu, patřila ke smetánce Silicon

Valley a pouhopouhou řečí peněz byla považována za Jobse v sukních. Kolik takových půjde v jejích stopách a bude žádat o prominutí, a nikoliv o svolení? Tahle naše krimi rubrika je plná těch, kdo bez uzardění překračují čáry a boří zdi. Často s falešným pocitem důležitosti svého poslání. V medicíně má však jejich počínání důsledky, které se mohou ošklivě větvit. Ať už v osudech pacientů a všech, kdo na základě hrstky čísel z tajemné krabičky zobou prášky všemožných barev, nebo v budoucím počínání nejrůznějších šarlatánů, kteří budou mít kvůli nedostatku empatie a vychování vždy náskok před diplomovanými specialisty, dodržujícími mnohdy tíživou evropskou byrokracii, díky níž ale máme plus minus jistotu, že každou další Elizabeth Holmes úřady včas klepnou přes prsty.

Telemedicína a vyšetření přes virtuální či vzdálené prostředníky nás čeká neodvratně. Napovídá tomu nejen aktuální stav českého zdravotnictví, ale hlavně čím dál tím strmější demografická křivka a rostoucí doba dožití. Tváří v tvář téhle budoucnosti je dobré si uvědomit jedno. Ať vás bude vyšetřovat obvoďák z masa a kostí nebo algoritmus z jedniček a nul, stále bude platit, že zázračné pilulky neexistují a převratná řešení v sobě vždycky mají nějaký ten háček. Korporát lze resetovat tahem pera, lidské tělo však máme jen jedno. Právě proto je nutné příběh Theranosu tu a tam připomenout, abychom předešli jeho opakování.

Touha nezestárnout spojuje krále, upíry i miliardáře. Najdete na ilustraci pramen mládí dřív, než ho vypijí ti, kteří se smrti odmítají vzdát?