Euro Platinum 26/01

Panoramatický přehled českého kapitálu ve stovce nejhodnotnějších firem

ZÁŽITEK Z ELEKTRICKÉ JÍZDY ZDOKONALENÝ JAPONSKÝM UMĚNÍM ŘEMESLA

ZCELA NOVÁ, PLNĚ ELEKTRICKÁ MAZDA6e

Inspirována japonským smyslem pro krásu. Zcela nová, plně elektrická Mazda6e s elegantní siluetou a prostorným interiérem, který vás ohromí precizností, s níž byl stvořen. Prostorem, nad jehož výjimečností zatajíte dech a budete vnímat jen to, co je skutečně důležité. Mazda6e vám nabízí volbu mezi menší baterií s rychlým nabíjením — pro dojezd až 235 km za pouhých 15 minut — a větší baterií s dojezdem až 552 km, abyste si mohli vychutnat ničím nerušenou jízdu na každé vaší cestě.

Platinum 100

Petra Balvin: Značka z ateliéru, ne z Instagramu

Epsteinův příběh: Peníze jako nástroj moci a manipulace

Finanční historie: Desetník vyražený na hřebíku

Neznáte mapu: Velikost Grónska jako kartografická iluze

Oldtimer: Ferrari 400i

Davida Karáska

Dokonalý podvod: Falešná finanční elita a drahý omyl miliardáře

Big Mac indikátor: Cheesburger jako signál recese

Průvodce stylem: Vlk z Wall Street

Fatboy Slim: Desky jako popkulturní relikvie

Motocyklová elita: Langen Lightspeed

Nekrolog: Robert Neil Hyde French

Dekonstrukce: Girard-Perregaux

Solo Sušice: Odstřelený komín jedné éry

Platinum crime: Jak je důležité míti Pitra?

Kde je Jeffrey: Najdete ho, než zmizí navždy?

Dobrodružství kriminalistiky: Příběhy, které psaly kroniky zločinu

Generální partner Českého olympijského týmu

ČASOPIS

MILOŠ ŠTĚPAŘ šéfredaktor

PETR STARÝ editor

MATĚJ HANAUER grafický design

ONDŘEJ HERGESELL

MARTIN RYCHLÍK

VÁCLAV RYBÁŘ

MATĚJ ŠIROKÝ

BLAHOSLAV HRUŠKA

MARTIN KOVÁŘ

DAVID TRAMBA

FOTOGRAFIE

MATÚŠ TÓTH

EDA BABÁK

VOJTĚCH VEŠKRNA

ILUSTRACE

DANA LÉDL

VOJTĚCH VELICKÝ

KOLÁŽE

MICHAELA KARÁSEK

ČEJKOVÁ

MICHAELA HROMÁDKOVÁ obchodní ředitelka michaela.hromadkova@newlookmedia.cz

IVONA KLÍMOVÁ ivona.klimova@newlookmedia.cz

LUCIE OUZKÁ lucie.ouzka@newlookmedia.cz

MONIKA ŽAJDLÍKOVÁ monika.zajdlikova@newlookmedia.cz

IVAN ŠNIRC ivan.snirc@newlookmedia.cz

DANIEL BOSTL daniel.bostl@newlookmedia.cz

MONIKA MATĚJKOVÁ manažerka distribuce, výroby a logistiky monika.matejkova@newlookmedia.cz

VYDAVATEL

MILOŠ ŠTĚPAŘ New Look Media, s. r. o. Apolinářská 3 milos.stepar@newlookmedia.cz

Apolinářská 3 120 00 Praha 2 REDAKCE

PRODEJNÍ CENA VYCHÁZÍ

Názory vyjádřené v časopise Euro Platinum odrážejí závazek redakce poskytovat čtenářům jedinečný obsah. Magazín Euro Platinum je registrován u MK ČR E 24683, ISSN 3029-7311. Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s.p., odštěpný závod Praha, č. j. nov. 6144/96. Předplatné v ČR je zajištěno v SEND, spol. s. r. o., Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00, Praha 9 Horní Počernice, 225 985 225, send@send.cz, www. send.cz. Tisk zajišťuje tiskárna Triangl, a. s., Beranových 65, 199 02 Praha 9 Letňany a distribuci PNS. a. s

accoladefunds.eu

Na to se musí FUNDovaně. Rozložení rizik?

Naše portfolio průmyslových nemovitostí stojí na třech pilířích: výrobě, e-commerce a logistice. Díky dlouhodobým zkušenostem a promyšleným investicím do moderních průmyslových parků se stabilními nájemci jsou Accolade Funds ideální volbou pro diverzifikaci vašeho portfolia.

a na krátký

John Law byl muž, který Francii prodal budoucnost

Krále

čas ji skutečně přesvědčil, že ji má pod kontrolou. Po smrti

Slunce zůstala Paříži sláva a účet, který už nebylo čím zaplatit.

chybělo zlato,

nechyběla

touha věřit, že zítřek bude lepší než dnešek .

Law přišel s jednoduchým, a na svou dobu odvážným nápadem. Místo kovových mincí začal vydávat papírové bankovky a vedle toho založil obchodní společnost, která slibovala obrovské zisky z francouzských území v Americe. Lidé si začali kupovat její akcie. Jejich cena rostla, dluh se tvářil jako investice a Paříž měla pocit, že objevila nový zdroj bohatství. Papír fungoval, protože mu všichni věřili. Hodnota nestála na nalezištích zlata, ale na představě, že zisky teprve přijdou. Jakmile se později objevily pochybnosti a investoři chtěli své papíry proměnit zpět v jistotu, celé kouzlo se rozpadlo. To, co vystoupalo do nebe, se během několika měsíců propadlo do dějin jako první velká finanční bublina. Z Lawova příběhu se obvykle vyvozuje varování před spekulací. To je příliš pohodlné. Spekulace nebyla chyba. Chyba byla v tom, že očekávání předběhla realitu. Princip, na kterém jeho systém stál, však přežil. Hodnota založená na budoucnosti je základem moderní ekonomiky. Akcie, startupy, infrastruktura, energetika. Všude platíme dnes za něco, co má vydělávat zítra. Rozdíl mezi vizí a iluzí není v samotné víře. Je v tom, zda ji čas unese. Když dnes listujeme žebříčkem stovky nejhodnotnějších českých firem, díváme se na moderní podobu téže dohody. Valuace není jen účetní výsledek ani soutěž o velikost. Je to vyjádření důvěry. Říkáme tím, komu věříme, že obstojí i tehdy, až se podmínky zhorší. Energie, finance, průmysl, reality. Za každým číslem je předpoklad, že tato firma unese budoucnost, kterou jí svěřujeme. Hodnota tedy není cena. Cena je okamžik. Hodnota je závazek. A čím vyšší číslo stojí v žebříčku, tím větší je očekávání, že příběh vydrží déle než jedno období prosperity. Důvěra se totiž nedá vytisknout. Dá se jen dlouhodobě obhajovat.

TEXT Miloš Štěpař

FOND

Investujte s fondem kvalifikovaných investorů zaměřeným na investice do realitních projektů se stanoveným ročním výnosem 9,5 %.*

Investujte na Max!

Více po naskenování QR kódu nebo na www.maxdevelopment.cz

182 tis. m2 celková plocha projektů

8 projektů v portfoliu fondu

Epsteinův příběh se často vypráví jako moralita o predátorovi, který se vetřel do nejvyšších pater společnosti. Pokud jej však začneme vnímat jako varovný případ, v němž peníze nejsou jen vedlejším produktem, ale motorem i krycím mechanismem, začne dávat smysl úplně jiná kompozice ve které se opakoval tentýž scénář: lež, okouzlení, transakční vztah a nakonec vždy druhá šance místo tvrdé sankce. Pohled na jeho kariéru, oproštěný od mýtu charismatického finančního vizionáře, skládá původ Epsteinova bohatství do prozaičtější, a proto děsivější podoby mistra manipulace, jenž se naučil využívat finance jako neprůstřelnou vizitku a klíč ke komunikaci s nejmocnějšími lidmi světa.

apsat dlouhý text o Jeffreym Epsteinovi plný šokujících odhalení, se zdá být tou nejsamozřejmější věcí na světě. Stačí se na pár týdnů ponořit do milionů zveřejněných dokumentů a číst mezi nezačerněnými řádky. Radost každého datového žurnalisty, pokud má tedy dostatečně silný žaludek. My jsme se ale rozhodli poskládat ze střípků informací portrét Epsteinova impéria z druhé strany. Místo nechvalně proslulého obchodu s nezletilými dívkami, v jehož pomyslném středu byl Epsteinův ostrov, se vracíme zpátky na začátek, abychom odhalili, že při budování jeho majetku a vlivu nešlo o žádnou náhodu nebo plán vymyšlený po cestě, nýbrž o pečlivě

Pavučina vlivu pana učitele

promyšlenou kariérní křivku, v níž Epstein převezl nejmocnější boháče i nejdůležitější instituce. Použil proti nim jejich nejsilnější zbraně i největší slabiny a stačilo mu jen vetřít se do jejich přízně. Začínal jako učitel, ale ve skutečnosti byl tím nejpilnějším studentem lidské psychiky se všemi jejími skulinami, kterými dokázal dlouho beztrestně proplouvat.

ŠŤASTNÉ NÁHODY NEEXISTUJÍ

Píše se rok 1976 a třiadvacetiletý Epstein s hřívou kučeravých vlasů a levným, leč padnoucím sakem vstupuje do jedné z desítek galerií na Manhattanu. Midtown je jimi prošpikovaný, protože chodit do galerií, postávat tam se sklenkou vína v ruce a lovit nové kontakty, to je vděčná všednodenní zábava smetánky z Upper East i West Side. Americká vyšší střední a především pak Ivy League smetánka je od dětství vychovávaná k tomu, aby si hledala nikoliv nejlepší, ale nejvýhodnější kamarády. Na pískovišti, na výběrové základní škole, kvůli níž jsou Američané ochotní se stěhovat do lepší čtvrti a platit třeba i dočasně horentní nájmy (školy jsou spádové), ale

především pak na středním a vyšším stupni vzdělání, protože váš spolužák a kamarád se může stát vysokým manažerem velké banky, vlivným politikem nebo celebritou. A takové kontakty se v životě hodí, protože z nich vždycky něco kápne. Tzv. networking mají podnikaví Američané v krvi jako nikdo jiný. Natolik, že se při krátkém studentském pobytu v USA průměrný Evropan nestačí divit. Většina prvních hovorů se nese v nepokrytém oťukávání toho, co dělají rodiče, kolik mají domů, aut či služebnictva. Zachází to tak daleko, že prestižní univerzity mají vlastní seznamky, kde se pan Harvard chce ženit výhradně s paní Harvardovou a v inzerátu vyjmenovává čistokrevný rodokmen, metrák rodinného zlata, činžák v New Yorku, vilu v L.A. a horskou chatu v Coloradu.

Jeffrey Epstein všechno tohle znal a uměl. Při zpětném pohledu by se o něm dalo mj. mluvit jako o králi networkingu. Dokázal kolem sebe vytvořit tak dokonalou síť užitečných kontaktů a vztahů, že vytvořila téměř neproniknutelný štít, v němž zcela absentovala osobní zodpovědnost. Byl opravdu

kamaráda Ace Greenberga, jednoho z nejvyšších manažerů investiční banky a makléřské společnosti Bear Stearns. Během tří minut má Epstein domluvený pohovor, na který přichází v jobsovském roláku. Na Greenberga udělá okamžitě dojem, navíc se mu líbí, že pochází ze skromných poměrů dělnické rodiny na Coney Islandu. Rychle pochopí, že si Epstein umí všechno spočítat a zároveň ho zajímají peníze, jakkoliv nemá sebemenší ponětí o tom, jak Wall Street vlastně funguje.

Zkušenosti nejsou potřeba, vše naučíme a vysvětlíme, vídáme občas v inzerátech na základní pomocné pozice. Tady ale mluvíme o obchodování s miliony dolarů v cizích penězích. Greenberg si ale nemůže pomoct a Epsteina bere na zkoušku, jištěný dalším exekutivcem Michaelem Tennenbaumem, jehož syn také studuje na Daltonu. Nikdo netuší, že Epstein na škole spíš prohání sekretářky, než aby se věnoval svým povinnostem, a škola s ním potichu rozvázala pracovní poměr, takže mu zbývají pouhé týdny. Jaká to „šťastná náhoda“, že mu noví přátelé nabízejí pohádkový plat a zázemí zavedeného finančního podniku…

geniálním studentem společenských návyků a lidské psychologie. Je nebezpečné sklouznout u takhle odpudivého člověka k byť jen náznaku pochvaly, ale právě na schopnosti získat něčí pozornost a přízeň stál nejen Epsteinův byznys, který mu přihrál stovky milionů dolarů, ale i zbytek jeho zvrhlého podnikání. Stále jsme ale padesát let nazpátek a Epstein je učitelem na Dalton College, kde dokáže nadchnout pro matematiku a fyziku především mladé studentky.

Otec jedné z nich ho na akci pozval a Epstein se dostavil s širokým americkým úsměvem. Následující epizoda je učebnicovým příkladem toho, jak americký networking funguje. Během pouhých deseti minut Epstein potkává další rodiče a skromně přikyvuje, když slyší, jak studenti vyprávějí o jeho báječné schopnosti počítat věci z hlavy a srozumitelně vysvětlovat i ty nejsložitější matematické úlohy. Další z rodičů prohodí, že když umí Epstein tak skvěle počítat, měl by si najít místo na Wall Streetu a nespokojit se s mizerným platem učitele. Aby dokázal, že vládne nad světem, vytočí na telefonu svého

NIKDY NEŽÁDEJTE O SVOLENÍ, VŽDY BOJUJTE O PROMINUTÍ

Epsteinovo lemplovství ho však dohání už po několika měsících, když HR ověřuje jeho životopis a volá na dvě univerzity, které má údajně ve svých třiadvaceti vystudované. Ani na jedné o něm nikdy neslyšeli. Tennenbaum si ho volá na kobereček a Epstein se okamžitě přizná, že žádnou školu vystudovanou nemá. Věděl, že by bez potřebného vzdělání a kontaktů nikdy nedosáhl na vysněnou kariéru. Touží však po ní tak moc, že pro ni udělá cokoliv. Tahle lež je toho prý důkazem. Tennenbaum je odzbrojen směsí drzosti a upřímnosti. Bear Stearns je firma, která vyrostla na druhých šancích pro ty, jejichž životopisy nebyly plné věhlasných škol či rodičů, sám Tennenbaum měl v životě několikrát kliku, a tak se rozhodl, že se slituje i nad Epsteinem. O několik let později zjistil, že to byla veliká chyba, protože Epstein během svých čtyř let u Bear Stearns sice firmě vydělal peníze, ale zároveň jí odlákal klienty, půjčoval si z eráru na osobní výdaje a budoval svou značku na úspěchu jiných. Tennenbaum a Greenberg až příliš pozdě zjistili, že si hřejí

Dalton School rané machinace / podvody a občanskoprávní spory

Leslie Wexner

filantropie a správní rady

Americké Panenské ostrovy

bankovní vztahy

Leon Black

Ghislaine Maxwell

Michael Stroll (spor o ropný obchod)

ekosystém L Brands / Victoria’s Secret

daňové pobídky / výhody EDC

Networking v podání Jeffreyho Epsteina je velmi promyšlený. Vlivní přátelé, místa v dozorčích radách a prestižních charitách, pečlivě udržované vztahy z dřívějších štací, ale i náhodná setkání či návnady v podobě krásných mladých dívek, co na první zamrkání otevírají peněženky bohatých a slavných.

nábor a zprostředkování (dle odsouzení / obžalob)

Švédská modelka Eva Andersson byla považována za velkou lásku Jeffreyho Epsteina a za ženu, která v jeho životě zaujímala výjimečné místo.

na prsou hada. A jakmile se rozhodli Epsteina odříznout, udělali to způsobem, který jen podpořil jeho zdánlivou nedotknutelnost.

Možná znáte úsloví „fail upwards“, kdy děláte jeden průšvih za druhým a selháváte, aniž byste za to byli potrestáni. Naopak vás povýší, aby se vás zbavili a stal se z vás problém někoho jiného. Epstein nadělal tolik přešlapů, že by to pro jiné byla okamžitá kariérní stopka nikoliv v jedné firmě, ale v celé branži. Firemní účet na reprezentaci používal nejen na pracovní obědy s klienty, ale také na návštěvy prestižních klubů na Manhattanu a v Miami. Tam získával kontakty na báječné a bohaté lidi, kteří mu mohli být prospěšní. Objevil se nikoliv ve Wall Street Journal, ale ve společenských rubrikách, kde se o něm psalo jako o jedné z nejperspektivnějších newyorských partií. Krátce chodil s mladičkou Greenbergovou dcerou, ale to byl jednostranný a čistě transakční vztah. Takový nápadník musí chodit v nejlepších svetrech a jezdit v nejrychlejších autech. Image na míle vzdálená běžnému makléřskému pěšákovi dává dokonalý smysl, protože Epstein chtěl být úspěšný, bohatý a důležitý jako jeho šéfové. Brzy se mu to splnilo, protože s ním Bear Stearns ukončil poměr. Nebyl to ale vyhazov natvrdo, to je příliš kontroverzní a upozorňuje to na to, že jste se nechali přechytračit nějakým nazdárkem, co vás obral o peníze. To by způsobilo paniku a odliv mezi investory. Proto Epstein odešel s tučným odstupným, z něhož okamžitě zafinancoval svou vlastní investiční a poradenskou kancelář. K odlivu klientů tak stejně došlo, prostě poslušně pochodovali za mladým a šikovným žralokem z  Wall Street, který se o jejich peníze spolehlivě postará.

KDYŽ DROBKY ZE STOLU PŘESTÁVAJÍ STAČIT

Tady bych chtěl znovu připomenout, že pointou článku nejsou Epsteinovy aktivity, o nichž se v posledních letech tak horečnatě mluví. K ohavnému byznysu zneužívání mladých a nezletilých žen bohatými a vlivnými lidmi se dostaneme, ale čistě pro ilustraci byznysového zákulisí celé operace, které úročilo vše, co se Epstein v osmdesátých a devadesátých letech naučil. Miliony papírových i virtuálních stránek se popsaly o tom, co se dělo na jeho ostrově i v jiných doupatech. Mnohdy nepředstavitelná zvěrstva, která odhalují nejtemnější stránky lidské povahy v rukou společenských elit, od nichž právě ona širší společnost v návaznosti na jejich bohatství a vliv často naivně očekává i to, že jaksi půjdou

vzorem. Mediální prostor byl v posledních letech a zejména pak v posledních týdnech Epsteinovými složkami vyplněn tak dokonale, že se všichni věnují tomu období 2008 až 2019, kdy docházelo k tomu nejhoršímu. Cokoliv, co tomu předcházelo, je najednou vlastně banální a nedůležité. Nic však nemůže být dál od pravdy, protože právě v začátcích své „malé investiční kanceláře“ (tento termín Epstein používal i v době, kdy jeho účty protekly miliardy dolarů) perspektivní dvacátník objevoval svůj recept na to, jak dostat svět na lopatky. Utrácet peníze jiných se naučil už v  Bear Stearns, kdy na firemní kreditku účtoval nejen prostitutky a drogy pro některé z vyšších manažerů firmy (výměnou za schůzky s elitními klienty), ale také dárky pro své přítelkyně, které jezdil navštěvovat do Palm Beach na Floridě. Jižní ráj USA, kde, jak se o Floridě často říká, je možné úplně všechno, si rychle zamiloval. Není divu, že právě tady vzniklo sídlo jeho pozdějších operací. „Vyhazov“ Epsteina nijak nepřibrzdil. Článek v Cosmopolitanu měl v závěru poznámku, ať potenciální klienti Jeffreymu volají na jeho soukromé číslo, což přineslo celou řadu vlivných kontaktů. Epstein navíc už tehdy chápal hezké ženy jako zásadní komoditu. Najímal je jako sekretářky, asistentky nebo doprovod na schůzkách, vždy dokonale oblečené a nalíčené, protože jeho klienty byli často staří bílí muži, co se rádi pohledem svezli spíš po hezké dívce než po číslech ve smlouvě, kterou se chystali podepsat. Epstein v té době chodil s bývalou Miss Indiana, která ho představila svým přátelům a… jejich rodičům. Vzorec se opakoval, když se Epstein dokázal jako konzultant dostat do přízně britského magnáta a nakoukl do světa ostrovní smetánky a tzv. starých peněz. Tady se

investovalo s rozvahou, ale zároveň šlo o košatý strom vzájemně provázaných vztahů, desítky až stovky potenciálních klientů, kteří nehleděli na utracenou libru a rádi se obklopovali mladými šikovnými lidmi. I tady to po pár měsících skončilo jako vždycky, Epstein se přisál na jednoho z vlivných tatínků, vyluxoval jeho kontakty a párkrát se zadarmo svezl Concordem a přespal v pětihvězdičkových hotelech. S jídlem roste chuť a životní styl báječných a bohatých se Epsteinovi zalíbil natolik, že se rozhodl jít po větších rybách. V některých hovorech předstíral, že je stále zaměstnaný u  Bear Stearns, a vlastně tomu částečně tak i bylo, protože řada z manažerů s ním udržovala vztahy (networking!) a občas s ním šla i do nějakého byznysu, kde se naopak mohla Epsteinova newyorská „sláva“ hodit. Přesně jako u obchodu s Michaelem Strollem, který zbohatnul na pinballech a raných videohrách. Věřil Epsteinovi natolik, že mu vnutil 450 tisíc dolarů na údajně výhodné spekulace s ropnými produkty.

TAK MĚ ŽALUJ!

Stroll už své peníze nikdy neviděl. Zatímco běžný Američan se kvůli hrozbě žaloby bojí jen nesprávně pohnout obočím a firmy lepí na každý výrobek tucet upozornění, jak ho jedině správně používat, aby se vyhnuly případným odškodněním za ztráty na životech nebo důstojnosti uživatelů, Epstein si rychle spočítal, že peníze na stole mají větší hodnotu než táhlý soudní spor. Už měl za sebou pár malých podvodů, v nichž se všichni chtěli spíš mimosoudně dohodnout a udobřit, aby to následně vzdali, protože jim nestálo za to riskovat ztrátu dalších prostředků či přiznání toho, že se nechali nachytat. Strolla tahal Epstein za nos mnoho měsíců, ale pak už měl další,

„Epstein navíc vnímal hezké ženy jako zásadní komoditu. Najímal je jako sekretářky, protože jeho klienty byli často staří bílí muži, co se rádi pohledem svezli spíš

po hezké dívce než po číslech ve smlouvě, kterou se chystali podepsat.“

1976—1981

Nástup do investiční banky a rychlá kariéra, kterou nepřerušilo ani odhalení lži o dosaženém vzdělání

Plat ~ 25 000 dolarů ročně, později ~ 200 000 dolarů ročně v tehdejší hodnotě

Bear Stearns, Greenberg, Tennenbaum

Reputační průkaz + kontakty + první zkušenost, že sankce nejsou nevyhnutelné

2007—2008

Federální dohoda o neobžalování a přiznání viny na Floridě

Federální prokuratura SDFL, stát Florida

Právní štít; omezení expozice

1980—1981

Zneužití firemních výdajů, otázky kolem „hot deals“, disciplinární řízení a odchod

Nákup šperků/oděvů ~10 000 dolarů; pokuta 2 500 dolarů

Bear Stearns, interní kontrola

Test hranic; zisk „vědomí, že to projde“

2012—2017

Platby za „daňové/estate planning“ služby

158 mil. dolarů

Black, Epstein

Nový příjmový pilíř + narativ „daňového génia“

1982—1993

„Ropná“ investice a civilní spor

450 000 dolarů svěřených Epsteinovi

Stroll, Epstein

Seed kapitál + model „přesvědč, vyber, zmiz“

Plná moc nad financemi Wexnera

Řádově desítky milionů dolarů pod správou

Wexner, Epstein

Přístup k aktivům + reputační štít

2002—2005

Výplaty obětem a náborářkám v hotovosti (model „pay-and-recruit“)

Nepřetržité částky v řádu stovek dolarů

Epstein, nezletilé oběti

2022

Smír vlády Panenských ostrovů s Epsteinovým estate

105 mil. dolarů cash + 1/2 výnosu z prodeje ostrova

U.S. Virgin Islands, estate

Restituční a sankční rámec; zánik vlastnictví ostrovů

Vyrovnání s vládou amerických Panenských ostrovů, skupinou žalobkyň, oběťmi

440 mil. dolarů

JPMorgan, žalobkyně, USVI, Deutsche Bank  2023

Cena selhání AML/EDD (bez přiznání viny)

perspektivnější klienty, takže mu přestal zvedat telefony a jednoduše spálil všechny mosty. Pro Strolla bylo ovšem půl milionu dolarů značným jměním, zhruba desetinou jeho majetku, takže k soudu šel. Ten po víc než dekádě rozhodl, že Epstein není za ztrátu, nikoliv zpronevěru, prostředků zodpovědný. Šlo zkrátka o nevyzpytatelný pohyb na trhu a právně nedostatečně ošetřený vztah mezi investorem a poradcem. Strollova investice byla pro Epsteina pomyslnou heurékou. Momentem, kdy padly veškeré zábrany. Při zpětném pohledu je právě tohle klíčový okamžik, kdy Epstein pochopil, jak obehrát nejen jedince, ale i celý systém. Jeho pozici upevnilo i to, že se skrz krásné ženy, bývalou Miss Švédsko nebo španělskou herečku Anu Obregón, dostával k zajímavým příležitostem. Při krachu makléřské firmy Drysdale Securities ho známí jedné z jeho přítelkyň oslovili jako odborníka, zda by jim nepomohl získat ztracené prostředky, miliony dolarů poschovávané v offshorech a nastrčených firmách. Epsteinovi se skutečně z dokumentace povedlo dohledat, že značná část prostředků je ukryta na Kajmanských ostrovech. Zaletěl tam soukromým tryskáčem a potřebné dokumenty vymámil z bázlivého bankovního manažera. Takhle „klika“ z něj udělala díky komisím dolarového milionáře a upevnila jeho status konzultanta, co pomáhá lidem najít peníze, co doslova leží na ulici.

PŘÍTEL RODINY

Zbytek osmdesátých let se nesl ve znamení čím dál tím větších výdělků. Epstein se spojil s vymahačskou jedničkou Stevenem Hoffenbergem. Tomu nebylo nic svaté a disponoval pohádkovým kapitálem, který vymáhal pro své klienty od věřitelů. Epstein mu poradil, že by mohl peníze využít ke spekulacím a vykázat obří zisky, než je bude muset vrátit klientům. Hoffenbergova firma začala rozhlašovat, že chce koupit

krachující tohle či tamto, načež Epstein skrz svou síť kontaktů obvolával zahraniční investory a lákal je na zaručené zisky. Velkou roli tu hrála asymetrie informací. Klienti, chcete-li hejlové, netušili vůbec nic, svět amerických korporátních intrik jim byl často cizí, ale věřili Epsteinovi, protože ho potkali přes známé nebo dokonce členy rodiny. Pomáhal jim se spravováním majetku, takže když se objevila možnost zaručené investice, dali na radu rodinného přítele.

Epstein si vybíral mezi rodinami, jejichž přízeň může ztratit, zatímco ty velké a movité klienty udržoval v dobrém rozmaru. Stačilo posbírat pár milionů dolarů na investicích a rozhlásit do médií snahu o násilné převzetí vrávorající firmy, jejíž akcie rázem povyskočily. Toho Hoffenberg a Epstein obratem využili, aby svůj balík akcií draze prodali. Ani jeden z nich se moc nerozpakoval vracet investované prostředky svým klientům. Hoffenberg za zpronevěru skončil ve vězení, Epsteinovi coby pouhému konzultantovi vina prokázána nebyla. A rodinní investoři se styděli přiznat, že důvěřovali podvodníkovi. Raději ty „drobné“ oplakali v tichosti a nad vším mávli rukou.

MILIONY SE MĚNÍ V MILIARDY

Koncem osmdesátých let je Epsteinova hvězda na rychlém vzestupu. Stěhuje se do čím dál tím luxusnějších kanceláří, jezdí po

Manhattanu v  Rollsu, vstupuje coby investor do nejrůznějších dozorčích rad, charit a spolků, v nichž se akumuluje majetek a moc. Tady potkává už nikoliv milionáře, ale miliardáře. A také jejich dcery. Přesto se mu daří ulovit největší rybu své kariéry další „šťastnou náhodou“, když si během letu do Palm Beach sedne vedle pojišťováka Roberta Meisnera, který dělá pro Lese Wexnera, šéfa značek jako Limited nebo Victoria's Secret, miliardáře, co má velké plány a hluboké kapsy. Epstein chytá příležitost za pačesy a navzdory podezřívavým Wexnerovým poradcům ohromí padesátiletého boháče a během jediného roku ho přesvědčí o tom, že všichni kolem něj kradou a jedině on má ty nejlepší úmysly. Wexner se zbaví svého okruhu věrných a přepíše na Epsteina veškerá rozhodovací práva. Dodnes není úplně jasné, proč to vlastně udělal, ale tady se definitivně rozjíždí lavina. Epstein se ohání Wexlerovým jménem, ukrajuje z jeho majetku rovnou miliony dolarů, za něž si kupuje luxusní domy a pozemky, ale zároveň také využívá jeho vztahu k  Victoria’s Secret, aby lovil mezi stávajícími i potenciálními modelkami, což jsou většinou velmi mladé a velmi krásné dívky. Později vyjde najevo, že už v osmdesátých letech byl Epstein sexuálním predátorem. Čím dál tím mladší dívky využíval a následně často odhazoval jako

„Recept je jednoduchý: Dostat se do přízně miliardářů, zanést semínko podezření mezi jejich nejvěrnější

Epstein: Finanční a právní milníky

Vstup na Bear Stearns po kontaktech z Dalton School

Odchod z Bear Stearns po interním šetření

spolupracovníky a využít předchozích úspěchů jako beranidla na nejvyšší post v hierarchii správců majetku.“

Civilní investiční spory a první velké „schéma“ (Stroll)

Začátek hlubokého vztahu s Wexnerem (kontrola financí podle reportáží)

Vyšetřování v Palm Beach (lokální → federální)

2007—2008

Vyjednání NPA; floridské přiznání viny a registrace sex offender

použité zboží. Když si sex vynutil a ženy mu pak hrozily, zvykl si uplácet je hotovostí. Bylo to rychlé, efektivní a nevystopovatelné. Přesně tenhle systém využíval i mnohem později, kdy umlčel oběti sexuálních zločinů penězi. Částky se postupně zvyšovaly, ale Epstein si to mohl dovolit. Jeho majetek a moc rostly úměrně s tím, koho začal potkávat. Už nešlo jen o boháče, Epstein pod Wexnerovým křídlem investoval do vztahů s politiky a celebritami, často na té úplně nejvyšší úrovni. Wexner ostatně na začátku devadesátých let založil lobbingovou firmu, což Epsteina katapultovalo do nejvyšších pater globální smetánky.

A tady je v zásadě Epsteinův recept kompletní. Dostat se do přízně miliardářů, zanést semínko podezření mezi jejich nejvěrnější spolupracovníky a využít předchozích úspěchů jako beranidla na nejvyšší post v hierarchii správců majetku. Zároveň třást rukou a penězi kohokoli, kdo před vámi neuteče. Podržet si místa v nejrůznějších představenstvech, protože to budí zdání prestiže a dobré pověsti. Využívat hezké ženy pro odvedení pozornosti i zajištění dlouhodobých vztahů. Předstírat a podvádět tak dlouho, než se stanete jedním z nich. Jedním z členů globálních elit, kterým projde úplně všechno. A jak je přesvědčíte, že si vás mají předcházet? Splňte jim každé, i to sebezvrhlejší přání.

PODOBÁŠ SE MI VÍC NEŽ JÁ SÁM

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let nabírají věci rychlý spád. Epsteinovo jmění dosahuje hodnoty stovek milionů dolarů. Jeho záliba v mladých ženách, často spíše dcerách, je mezi jeho obchodními partnery veřejným tajemstvím. Už jsme zmínili, že Epstein často vnímá vztahy na jednu noc jako zboží, s nímž lze obchodovat. Zboží, na které má díky svým penězům právo. Kromě pozemků a honosných sídel kupuje i soukromý ostrov na Panenských ostrovech. Dílem jako bezpečný přístav pro své peníze, protože tamní vláda je velmi laxní k dodržování daňových zákonů a ráda přimhouří jedno či rovnou obě oči, když u ní někdo zaparkuje nemalý kapitál.

Peníze otevírají dveře, otevřené dveře vytvářejí příležitost, příležitost se mění v beztrestnost a beztrestnost znovu v kapitál.

Příslib různých projektů, k jejichž realizaci nikdy nedojde, taktéž neurazí. Ostrůvek Little Saint James kupuje Epstein za cca 8 milionů dolarů v roce 1998, aby dokázal tamním politikům, že to s investicemi myslí vážně. Jeho skutečný záměr je ale mnohem zlověstnější. Zkraje devadesátek totiž potkává Epstein Ghislaine Maxwell. Dcera britského magnáta Roberta Maxwella je důkazem, že jablko nepadá daleko od stromu. Maxwell, mimochodem s československými, nebo spíš rakousko-uherskými, kořeny, se stal miliardářem díky svým ostrým loktům, ale zároveň ze svých společností vyvedl stovky milionů dolarů a okradl stávající i bývalé zaměstnance o penzi. Jeho tělo se za nevyjasněných okolností našlo nedaleko Kanárských ostrovů a jachty Lady Ghislaine, kterou pojmenoval po dceři. Ta se po jeho smrti a nátlaku bank na uhrazení všech dluhů ocitla na suchu, takže odcestovala do New Yorku a žila z renty, kterou zaručoval tatínkův tajný fond vyplácený z lichtenštejnského účtu.

V New Yorku Ghislaine potkala Epsteina, který ji „založil“ a následně s ní začal chodit. Ona ho naučila, jak se oblékat a chovat

ve vyšší společnosti, aby nevzbudil byť jen zrnko pochybností. On ji uvedl do svého světa, v němž je každý s dostatkem nul na účtě potenciální „hejl“. Toleroval jí utrácení za výlety do Evropy, ona zas ignorovala jeho mladé a mladší milenky. Těžko říct, čí to byl nakonec nápad, aby dohazování mladých holek boháčům monetizovali. Když klienti chtěli milenky na hraně legality, vymyslel Epstein, jak lovit děvčata na školách i jinde. Sliboval jim zářnou budoucnost modelek, právniček či makléřek ve svých firmách, hradil školné či výdaje, které nutně potřebovaly jejich rodiny. V případě následných potíží zacpával nespokojeným pusu dalšími obnosy, případně jim vyhrožoval likvidací jejich pověsti a v krajních případech i likvidací fyzickou.

TADY JE EPSTEINOVO

Když na podobné eskapády začalo být v USA i v Evropě příliš vidět a dokonce ani zavřené dveře Epsteinových rezidencí neposkytovaly dostatečné soukromí, proměnil se ostrov Little St. James na Little St. Jeffrey alias nechvalně proslulý Epsteinův ostrov. Logistika celé operace byla masivní, soukromá letadla, diskrétní

Platby 158 mil. USD od Leon Black (daňové/estate poradenství)

Federální obžaloba v SDNY; vazba; smrt ve vězení

Odsouzení Maxwellové na 20 let

USVI settlement s Epstein estate (105 mil. USD + podíl z prodeje ostrova)

Bankovní vyrovnání (JPMorgan/ Deutsche Bank) se skupinami obětí

Epstein Files Transparency Act; masové zveřejňování dokumentů a spory o redakce

Fotka řekne víc než tisíc slov. I proto mají podobné obrázky mnohem závažnější výpovědní hodnotu než miliony textových dokumentů.

piloti, vlastní transfery holek i VIP hostů, nekonečné párty a především pečlivé záznamy.

Zastoupení Panenských ostrovů ignorovalo stížnosti místních obyvatel, protože si myslelo na Epsteinovy miliony, pokud skutečně postaví, co slíbil. Banky ignorovaly podezřelé výběry hotovosti a černou díru, v níž mizí stovky milionů dolarů, protože se napakovaly na poplatcích. Ojedinělé stížnosti zneužitých žen se odkládaly ve chvíli, kdy se zjistilo, že jde o toho Epsteina, co sedí v několika městských radách, dává peníze na charitu, zná se s Trumpem, Clintonovými a zve na oběd kapitány amerického průmyslu. Někdo takový určitě nezneužil patnáctiletou středoškolačku z předměstí.

Nikdo zkrátka nebil na poplach a Epsteinovo impérium by bujelo jako rakovina napříč americkými elitami, kdyby v roce 1999 nedohnala Epsteina spravedlnost. Už v půlce devadesátek policie po několika podnětech sledovala jeho rezidenci v Palm Beach a podezírala ho ze sexuálního styku s nejméně třiceti nezletilými. Jeho právníci nakonec případ „osekali“ na jedno jediné obvinění, proti kterému se Epstein úspěšně odvolal. V roce 2006 ho začala vyšetřovat FBI, ale jeho právníci se snažili odkázat na stále nevyřešenou žalobu na Floridě, která měla FBI přibrzdit. Nepovedlo se a nastal čas vytasit trumfy.

ZLOČIN A NETREST

Epstein tedy poslal právníky zpátky na Floridu, aby tu připravili dohodu o nezahájení

trestního stíhání, tzv. NPA (Non Prosecution Agreement). Hlavní soudkyně nejen že měla styky s lidmi kolem Epsteina, ale zároveň jí bylo shora naznačeno, ať to „nechá být a dá právníkům vše, oč si řeknou“. Epstein vyváznul se třemi roky vězení a glejtem registrovaného sexuálního predátora (což byla pro řadu jeho klientů vlastně vizitka, že jsou se svými potřebami na správné adrese). Musel odškodnit několik desítek obětí, ale odsouzen byl pouze za jeden jediný styk s nezletilou. Co víc, dohoda byla podepsána v utajení, bez vědomí žalujících stran. Ty dostaly odškodnění v podobě šeku poštou bez možnosti jakéhokoliv dovolání. FBI musela uzavřít své vlastní stíhání, protože případ pokrýval veškerou dosavadní trestnou činnost Epsteina a jeho společníků. Federální dohoda porušovala hned několik jí nadřazených zákonů, ale měla oficiální razítko. Epstein nastoupil do luxusního vězení v Palm Beach, kde měl soukromou celu a přístup ke všem moderním výdobytkům. Po několika měsících byl potichu za dobré chování přesunut do režimu domácího vězení. Šest dnů v týdnu mohl na dvanáct hodin opustit věznici a pracovat ve své soukromé kanceláři. Epstein si koupil deset let beztrestnosti, během nichž napáchal další nedozírné škody na lidských osudech stovek až tisíců rodin. Až v roce 2019 došlo k přezkoumání původní dohody a dalším obviněním. Epstein byl zatčen a umístěn do vazby, obžalováni byli i jeho nejbližší spolupracovníci včetně Ghislaine

Maxwell. Epstein nabízel kauci ve výši sto milionů dolarů, aby mohl být vyšetřován na svobodě, což podmínil obavou o svůj život. Soud žádosti nevyhověl a Epstein po třech týdnech ve vazbě za záhadných okolností umírá. Tím se roztáčí konspirační kolečko, které není nepodobné tomu, co se v ČR odehrálo po smrti mafiánského bosse Františka Mrázka. Ten měl na vlivné lidi z byznysu a politiky obří složku inkriminujících materiálů. Stejně tak Epsteinova složka, zahrnující miliony e-mailů, dokumentů, textových zpráv, ale i letových záznamů a dalších úředních zápisů, hrozila dostat do problémů mnoho mocných lidí. Zavřít soubory do šuplíku je jedna věc, ale umlčet jejich majitele zas druhá. Epstein tedy záhadně umírá, ale ještě předtím stačí značnou část svého majetku odklonit do zdánlivě nedobytného trustu, z něhož mají být vyplaceny nikoliv oběti, ale jeho nejvěrnější spolupracovníci. Krátký seznam zahrnuje i Ghislaine Maxwell, která je obviněna a odsouzena ke dvaceti letům odnětí svobody v zařízení, které připomíná spíš luxusní country klub než vězení s nejpřísnější ostrahou.

Vláda na nátlak veřejnosti nedobrovolně a velmi kontroverzně zveřejňuje obsah Epsteinových složek se začerněnými jmény a souvislostmi. Ochrana pachatelů je maximální, ochrana obětí mizivá. Finanční odškodnění je v nedohlednu a Ghislaine Maxwell slibuje, že promluví jen výměnou za milost v plném rozsahu. Pro zesnulého Epsteina je vývoj celé situace bizarně pokřivenou výhrou, protože skutečný rozsah jeho zločinů se kvůli strachu jeho kompliců a klientů pravděpodobně nikdy nedozvíme.

Peníze otevírají dveře, otevřené dveře vytvářejí příležitost, příležitost se mění v beztrestnost a beztrestnost znovu v kapitál. Ne vždy jako přímý výnos, někdy jen v podobě schopnosti kupovat si čas, mlčení a další šance. Epstein si pomohl ke stovkám milionů dolarů a následně jmění rozmnožoval provozováním jedné z největších kuplířských operací v novodobé historii. Spoléhal na to, že instituce mají svou setrvačnost a tato setrvačnost nabízí ochranu i těm, kteří by ji mít neměli. Právě v této šedé zóně mezi formální legalitou a morální lhostejností se jeho moc upevňovala déle než dvě desetiletí.

Učebnicový příklad, chtělo by se říct. Můžeme jen doufat, že pro budoucí generace těch, kdo se bez ohledu na cokoliv ženou za tzv. americkým snem, bude varováním a nikoliv vzorem.

• Máme víc než 20 let zkušeností s investováním do reálných aktiv se stabilním růstem hodnoty

• Spravujeme majetek prostřednictvím fondů s dlouhodobou vizí a funkčním business modelem

• Jsme partner i pro vaše investice. Naše úspěchy i výnosy sdílíme s vámi

„Kolik vlastně stojí firma?

Účetní řekne aktiva, investor budoucí zisky. Ve skutečnosti je hodnota směsí očekávání,

odvahy a správného načasování.

Stačí jeden nápad a čísla se přepíšou. Žebříček

nejhodnotnějších českých firem tak není jen pořadí podniků, ale mapa ekonomických ambicí této země.“

Platinum100

agazín Euro si tentokrát položil otázku, kdo patří do stovky největších českých společností, které většinově ovládá domácí kapitál. Ať už soukromý v podobě miliardářů a vrcholových manažerů, nebo veřejný, tedy stát a obce. Nyní se pojďme podívat, jak to dopadlo.

Pro představu: stovka nejcennějších podniků má v součtu hodnotu 4,38 bilionu korun. To je zhruba stejná částka, jaké v součtu dosahují výdaje státního rozpočtu za roky 2025 a 2026. Za tuto sumu by bylo možné postavit 500 tisíc bytů v Praze. Případně 6220 kilometrů moderní železnice o podobných parametrech, jaké bude mít nová trať z Brna do Přerova.

Hodnota této stovky nejcennějších firem navíc v čase rychle roste. V meziročním srovnání se zvýšila o více než 16 procent. Značný podíl na tom má růst hodnoty zbrojařské skupiny CSG

miliardáře Michala Strnada. Ta byla dlouho nejasná, dokud ji neupřesnil lednový vstup na amsterdamskou burzu. Magazín Euro pracoval s hodnotou k 17. únoru, kdy trh oceňoval Czechoslovak Group na 690 miliard korun.

SKRYTÝ STÁTNÍ POKLAD

Na druhou příčku se po vstupu CSG na burzu posunul ČEZ, který zhruba ze 70 procent vlastní český stát. Lze tedy říci, že ministerstvo financí sedí na pokladu v hodnotě přes 430 miliard korun. Dalších 187 miliard korun připadá na akcie v držení menšinových akcionářů. Z velké části jde o západní investiční a penzijní fondy, nemalý podíl však drží také čeští investoři. V případě miliardáře Pavla Tykače jde o jednotky procent akcií, tedy o nižší desítky miliard korun. Vysokou hodnotu mají i další společnosti v majetku státu. Na sedmém místě najdeme společnost ČEPS, pod kterou od konce roku 2023 spadají také

plynovody NET4GAS a plynové zásobníky Gas Storage. Odhadovaná hodnota 110 miliard korun je poměrně konzervativní, protože zohledňuje vysoké zadlužení dceřiné společnosti NET4GAS To po sobě zanechali bývalí vlastníci, finanční investoři z Německa a Kanady. Těsně za první desítkou skončily Lesy České republiky, které v posledních letech vykazují solidní ziskovost. Do druhé desítky patří také Letiště Praha, které po koronavirové krizi postupně zvyšuje svou ziskovost. Okolo třicátého místa se umístily společnosti ČEPRO a České dráhy. Mezi nimi je však zásadní rozdíl. Zatímco ČEPRO ziskovost zvyšuje, České dráhy si naopak předloni výrazně pohoršily. Jejich hodnota se proto vyvíjí opačným směrem.

Vysokou hodnotu mají také některé energetické společnosti ve vlastnictví velkých měst. Prvenství mezi nimi drží Pražská plynárenská, jejíž odhadovaná tržní hodnota převyšuje 30 miliard

korun. V žebříčku najdeme také Plzeňskou teplárenskou nebo Teplárny Brno

Magazín Euro do žebříčku nezařadil státní, krajské ani městské firmy, jejichž prioritou je poskytování veřejné služby, nikoli tvorba zisku. Zpravidla jde o podniky závislé na veřejném financování. Příkladem mohou být Správa železnic, Česká pošta, krajské a fakultní nemocnice či městské dopravní podniky.

ZBROJAŘI ZAŽÍVAJÍ SKVĚLÉ ČASY

Když se zaměříme na soukromé společnosti, často se u nejhodnotnějších podniků setkáváme s obory, jako jsou zbrojní průmysl, energetika a bankovnictví. Mezi top 25 nejhodnotnějších českých firem pronikly hned čtyři zbrojařské skupiny. Vedle již zmíněného CSG se jedná o  Colt CZ Group, který burzovní trh ohodnotil na zhruba 54 miliard korun. Dále o STV Invest a Omnipol Group

Co se týká skupiny Omnipol, kterou vlastní Richard Háva se svými syny, tady je hlavním generátorem zisku pardubický výrobce radarů ERA. Tato nenápadná firma předloni vydělala skoro dvě miliardy korun po zdanění. Omnipol nezveřejňuje konsolidované výsledky, proto je jeho hodnota odhadnuta podle ziskovosti nejvýznamnějších dceřiných podniků.

České zbrojařské skupině STV Invest, jejiž hlavní firmou je STV Group, předloni vzrostl čistý zisk na 5,5 miliardy korun. Jedná se však o mimořádný výsledek, který se už nejspíš nebude opakovat. Vlastník a šéf STV Group Martin Kele loni v rozhovoru pro deník Právo uvedl, že v dalších letech už s tak vysokou ziskovou marží nelze počítat. V žebříčku je tudíž STV Invest ohodnocen konzervativně na 30 miliard korun s ohledem na ziskovost předchozích let.

Kapitálově české banky mají v žebříčku hned čtyři zástupce. Navíc je v rámci skupiny PPF skryta pátá — Air bank. Samostatně je uvedena Moneta Money Bank, která má poměrně rozdrobené vlastnictví mezi velký počet akcionářů. Podle hodnoty akcií na burze její ocenění vychází na 101 miliard korun. Hned za ní se umístila Fio banka, kterou Euro ocenilo na téměř 80 miliard korun. S velkým odstupem následují Banka Creditas a Trinity Bank

ENERGIE A PENÍZE

Prvenství mezi energetickými skupinami v soukromém vlastnictví drží Energetický a průmyslový holding (EPH), jehož hodnota dle propočtu Eura překonala 500 miliard korun. Hodnota meziročně mírně klesla s ohledem na snižující

se ceny elektřiny na trhu. Loni v květnu nicméně EPH získalo nový trumf v podobě Slovenských elektráren. Holding miliardářů Křetínského a Tkáče zde navýšil podíl z 33 na 66 procent, a to za velmi výhodných podmínek.

Řádově menší je DK Holding Investments, což je mateřská firma známější energetické skupiny Energo-pro. Meziročně si firemní holding miliardáře Jaromíra Tesaře pohoršil kvůli méně příznivým podmínkám pro provoz vodních elektráren, na které se specializuje. Při ocenění skupiny je též zapotřebí zohlednit poměrně vysoké zadlužení.

Ještě opatrnější je Euro při hodnocení energetických skupin miliardáře Pavla Tykače. Na zahraniční trhy zaměřený koncern Sev.en Global Investments trpí snižující se ziskovostí uhelných elektráren a dolů. Letos v lednu navíc Sev.en vzdal snahu koupit velkou vietnamskou elektrárnu Mong Duong 2, když ani po více než dvouletém úsilí nezískal potřebný souhlas tamních úřadů. Hodnota skupiny Sev.en Česká energie se vzhledem ke ztrátovému hospodaření a avizovanému odstavení uhelných elektráren Počerady, Chvaletice a Kladno limitně blíží nule.

Mezi nejtajemnější energetické skupiny patří Second Foundation, kterou většinově vlastní Vojtěch Kačena. Zaměřuje se na obchodování s energiemi, integraci obnovitelných zdrojů a udržování rovnováhy v síti. Do vzniku tohoto žebříčku zveřejnila finanční výsledky za předminulý rok pouze hlavní dceřiná firma Second Foundation Tech. Ostatní firmy z této skupiny byly z důvodu nedostupnosti výsledků diskvalifikovány. Tajemnější, co se výsledků týče, snad už jen skupina BTL podnikatele Jana Vilda. Ta se zaměřuje na dodávky zdravotnické techniky.

DALŠÍ TAHOUNI Z PRVNÍ DESÍTKY

Na čtvrtém místě se v žebříčku nejhodnotnějších společností umístila skupina PPF rodiny Kellnerových. Pokud bychom jednotlivé firmy uváděli samostatně, měla by v žebříčku celou řadu zástupců, například O2 Czech Republic, CETIN, televizní skupinu CME, Air Bank, dopravně strojírenskou skupinu Škoda Group či provozovatele mýtných systémů ITIS Holding Hodnota celé skupiny PPF vychází zhruba na 360 miliard korun a odráží stav před vyrovnáním s odcházejícím Petrem Kellnerem mladším. Samostatně naopak v žebříčku uvádíme hlavní firemní skupiny spadající pod holding KKCG byznysmena Karla Komárka. Jeho klíčovou značkou je loterijní skupina Allwyn, která

působí především na trzích v Česku, Rakousku, Řecku, Itálii a Velké Británii. V žebříčku se samostatně umístily také energetická a těžařská skupina MND a na IT zaměřená Aricoma Group Dalšímu v pořadí, který skončil na šesté pozici, se příliš nedařilo. Realitní holding CPI Group ovládaný Radovanem Vítkem si meziročně pohoršil o 12 miliard na 126 miliard korun. Skupina zápasí s vysokým zadlužením a klesajícím ratingem. Pod tlakem proto rozprodává část portfolia komerčních nemovitostí, aby zadlužení snížila na přijatelnější úroveň. Mediálně ostře sledovaný holding Agrofert, který po převodu do svěřenských fondů už formálně nevlastní premiér Andrej Babiš, skončil v žebříčku Eura až na 12. místě. Hodnota Agrofertu kolísá okolo 70 miliard korun. Za rok 2024 sice holding vykázal vyšší čistý zisk, přes 7 miliard korun, avšak především díky výhodnému prodeji chemičky Synthesia a mediální skupiny Mafra a Londa. Bez tohoto jednorázového efektu by čistý zisk zůstal přibližně na dvou miliardách korun, podobně jako v hubeném roce 2023.

Pozorný čtenář si možná všimne, že Andrej Babiš má v žebříčku ještě jednu firemní skupinu. Jde o síť klinik FutureLife zaměřených na léčbu neplodnosti. Dnes zahrnuje více než 60 klinik v 16 evropských zemích.

Téměř poloviční podíl ve skupině FutureLife koupil na konci roku 2021 investiční fond CVC. Těsnou většinu si Babiš nadále drží prostřednictvím holdingu Hartenberg

1 Czechoslovak Group (CSG) *

přímně řečeno, ocenit zbrojařskou a strojírenskou skupinu Czechoslovak Group nejbohatšího českého byznysmena Michala Strnada tentokrát nebyla žádná velká analytická disciplína. Stačilo otevřít burzovní tabulku. CSG letos v lednu uvedla své akcie na amsterdamskou burzu a investoři jí rychle připsali poměrně jednoznačnou cenovku. V době uzávěrky tohoto žebříčku měla skupina tržní kapitalizaci zhruba 690 miliard korun. Jak se z firmy vycházející z československého zbrojního průmyslu stane podnik s hodnotou blížící se třičtvrtě bilionu korun? Odpověď je překvapivě prostá. Tradice, expanze a geopolitika. Zbrojní průmysl má v Česku i na Slovensku dlouhou historii a  CSG na ni dokázala navázat. V posledních letech k tomu přidala systematickou expanzi do zahraničí, díky níž se z regionálního hráče postupně proměnila v globální průmyslovou skupinu. A pak je tu širší kontext, který žádná firma nedokáže plně ovlivnit. Svět je dnes výrazně méně klidný než před deseti lety. Válka mezi Ruskem a Ukrajinou, konflikty na Blízkém východě i rostoucí napětí mezi velmocemi vedou vlády k navyšování armádních rozpočtů. Po dekádách relativního pacifismu se zbrojení vrací do centra politických priorit. Čísla CSG tento trend dobře ilustrují. Za první tři čtvrtletí roku 2025 dosáhly tržby skupiny 4,49 miliardy eur, tedy přibližně 111 miliard korun, což představuje meziroční nárůst o 82 procent. Provozní zisk vzrostl o 77 procent na 1,1 miliardy eur a ukazatel EBITDA dosáhl 1,22 miliardy eur. Zadlužení přitom zůstává relativně umírněné, poměr čistého dluhu k EBITDA činil na konci září 2,1. Skupina zároveň pokračuje v rozšiřování výrobních kapacit. V Evropě posílila akvizicí závodu na výrobu nitrocelulózy v severním Německu a dohodou o společném podniku s řeckou státní společností HDS, která má

zvýšit produkci střední a velkorážné munice. Na domácím trhu CSG získala většinový podíl ve společnosti ZVI Vsetín zaměřené na munici střední ráže. Strategickým krokem byl také vstup do segmentu bezpilotních letounů. Tento byznys má zastřešovat společnost AviaNera Technologies, která získá pohonné jednotky díky odkupu většinového podílu v srbské firmě MUST Solutions. Základem celé skupiny byla firma Excalibur Army obchodující se zbraněmi a modernizující vojenskou techniku, která postupně začala vyvíjet i vlastní systémy, například samohybné houfnice Dita a Morana nebo obrněný transportér Šakal. V posledních letech růst výrazně podporují také dodávky zbraní a munice na Ukrajinu. Důležitou roli hrají dceřiné firmy na Slovensku, především zbrojovka VOP Nováky, i akvizice v jižní Evropě, například španělská Fábrica de Municiones de Granada či italská Fiocchi Munizioni. Do stejného segmentu spadá také americká společnost The Kinetic Group, kterou CSG ovládlo na konci roku 2024. Civilní výroba dnes ve skupině hraje spíše doplňkovou roli a zahrnuje například výrobce nákladních vozidel Tatra Trucks nebo producenta brzdových systémů DAKO CZ

Hodnota 2026

690 mld. Kč

Hodnota 2025

330 mld. Kč

Změna hodnoty

+360 mld. Kč

Tržby 2024

99 mld. Kč

EBITDA 2024

27 mld. Kč

Největší vlastníci

Michal Strnad (84,78 %)

podnikání státu si můžeme myslet ledacos, ale jedné věci se Česko téměř jistě nikdy nevzdá. Kontroly nad energetikou. A zvlášť nad společností ČEZ. Vláda premiéra Andreje Babiše proto plánuje navýšit státní podíl ve firmě z necelých 70 procent na sto procent. Důvod je zřejmý. Dostat pod plnou kontrolu jaderné elektrárny. Ty stávající i ty, které mají v Česku teprve vzniknout.

V čele společnosti přitom stojí už od září 2011 stále stejný muž. Generální ředitel Daniel Beneš. V prostředí velkých státních firem je to téměř institucionální stabilita. Podobně stabilní je i nejvyšší management firmy. Personální složení vedení se po dlouhé roky výrazně nemění, což mimo jiné souvisí i se schopností Daniela Beneše nacházet společnou řeč s každým premiérem i ministrem financí bez ohledu na jejich stranickou příslušnost.

Provozní výnosy skupiny ČEZ za první tři čtvrtletí minulého roku dosáhly 240,4 miliardy korun, což je meziročně o dvě procenta méně.

Provozní zisk před odpisy EBITDA naopak vzrostl o tři procenta na 103,2 miliardy korun. Čistý zisk skupiny meziročně klesl o 1,5 miliardy na 21,5 miliardy korun. Za celý rok 2025 vedení ČEZ očekává čistý zisk v rozmezí 26 až 28 miliard korun.

Jedním z hlavních faktorů, který ovlivňuje výsledky skupiny, je akvizice společnosti GasNet. V ní ČEZ drží většinový podíl od září 2024. Díky této transakci získal kontrolu nad vlastníkem největší sítě plynovodů v zemi, která působí ve všech regionech s výjimkou Prahy a jižních Čech. Jihočeského distributora plynu by měl ČEZ převzít také na základě dohody uzavřené loni na podzim. Rostou také tržby a příjmy z distribuce elektrické energie.

Na loňské výsledky negativně působil pokles prodejních cen vyrobené elektřiny. A také faktor, o němž vedení společnosti ve snaze nenaštvat většinového vlastníka raději

příliš nemluví. Velkou část zisku v letech 2023 až 2025 pohltila daň z neočekávaných zisků, takzvaná windfall tax. Reálná míra zdanění tak loni dosahovala 58 procent hrubého zisku místo standardních 21 procent.

Jak ČEZ uvedl v investorské prezentaci z loňského prosince, největší podíl na tvorbě provozního zisku EBITDA má jaderná energetika se 47 procenty. Na druhém místě je distribuce energií s podílem 20 procent.

Prakticky celý zisk ČEZ dnes vzniká na domácí české půdě. Své kdysi rozsáhlé aktivity v Rumunsku, Bulharsku a Polsku skupina postupně rozprodala. Jedinou výraznější zahraniční investicí z poslední doby je nákup dvacetiprocentního podílu v britské společnosti Rolls Royce SMR zaměřené na vývoj modulárního jaderného reaktoru.

Velké plány má naopak ČEZ v tuzemsku. Stavět chce velké i středně výkonné jaderné elektrárny, výkonově flexibilní plynové zdroje a obnovitelné zdroje, především větrné a fotovoltaické elektrárny. Ve velkém se chce pustit také do budování bateriových úložišť energie. Do roku 2040 se chce ČEZ stát uhlíkově neutrálním výrobcem elektřiny a tepla.

Hodnota 2026

619 mld. Kč

Hodnota 2025

550 mld. Kč

Změna hodnoty

+69 mld. Kč

Tržby 2024

345 mld. Kč

EBITDA 2024 Největší vlastníci

138 mld. Kč

Česká

republika (69,8 %)

nergetický a průmyslový holding EPH, vedený a zhruba z poloviny vlastněný Danielem Křetínským, umí dělat velká čísla. Například loni v září oznámil, že za první pololetí vykázal čistý zisk dvě miliardy eur, tedy v přepočtu téměř 50 miliard korun. Meziročně jde o zhruba čtyřnásobný růst. Pak se ale nabízí logická otázka. Proč jsme EPH v žebříčku ocenili „jen“ na 525 miliard korun? Důvod je poměrně prozaický. Mimořádný výsledek za první loňské pololetí výrazně ovlivnila jednorázová účetní operace, konkrétně přecenění hodnoty Slovenských elektráren, v nichž skupina Daniela Křetínského získala většinový podíl. EPH totiž získalo majoritu v největším slovenském výrobci elektřiny za natolik výhodných podmínek, že mohlo hodnotu této investice přecenit o více než jednu miliardu eur.

Vypadá to, že ovládnutí Slovenských elektráren může být životním obchodem Daniela Křetínského. Třetinový podíl koupil od italského koncernu Enel už v roce 2016, nyní přikoupil další třetinu. Zbývající podíl dál drží slovenský stát. Kupní cena za majoritní podíl dosáhla pouhých 150 milionů eur, což je s ohledem na ziskovost Slovenských elektráren mimořádně nízká částka.

Výhodou Slovenských elektráren je jejich výrobní mix. Elektřinu produkují hlavně v jaderných a vodních elektrárnách, takže nemusí nakupovat drahé emisní povolenky. EPH přitom až donedávna vlastnilo především uhelné a plynové elektrárny, jejichž ziskovost vysoké ceny povolenek výrazně snižují.

Podnikání miliardářů Daniela Křetínského a Patrika Tkáče v energetice pod značkou EPH stojí na dvou pilířích. Podskupina EP Power Europe se zaměřuje na nákup a provoz uhelných a plynových elektráren a největší portfolio zdrojů má v Itálii, Nizozemsku, Británii, Irsku a Francii. Podle dohody z loňského listopadu by se měla proměnit ve společný

podnik s francouzským koncernem TotalEnergies. Výměnou EPH získá balík akcií Totalu ve výši 4,1 procenta.

Na konzervativnější regulované a síťové obory se zaměřuje podskupina EP Infrastructure, zkráceně EPIF. Tu však EPH vlastní pouze ze 69 procent, zbytek drží konsorcium finančních investorů. EPIF navíc zpravidla nevlastní ve svých firmách stoprocentní podíly. Například ve slovenské plynárenské infrastruktuře eustream a ve společnosti Stredoslovenská energetika drží 49procentní podíly a zároveň vykonává manažerskou kontrolu.

Zajímavostí je, že EPH působí na českém trhu jen okrajově. Vedle centrály zde vlastní jen několik menších firem, například dodavatele energií EP Energy Trading a Dobrá energie Teplárny Elektrárny Opatovice a United Energy se v polovině loňského roku přesunuly do samostatného holdingu EP Heat & Power

Majoritním vlastníkem EPH je s 56procentním podílem společnost EP Corporate Group ovládaná Danielem Křetínským. Zbývajících 44 procent drží J&T Energy Holding, za kterým stojí Patrik Tkáč a další investoři ze slovenské skupiny J&T. Část energetických aktiv Daniela Křetínského, například německá skupina LEAG, však nepatří přímo pod EPH, ale pod mateřskou strukturu EP Group

Hodnota 2026

525 mld. Kč

Hodnota 2025

540 mld. Kč

Změna hodnoty

-15 mld. Kč

Tržby 2024

576 mld. Kč

EBITDA 2024 Největší vlastníci

63 mld. Kč

Daniel Křetínský (50,71 %), Patrik a Jozef Tkáč, Ivan Jakabovič

PPF Group

aké v případě skupiny PPF vychází

ocenění ve výši 361 miliard korun z výsledků za rok 2024 a z prvního pololetí loňského roku. Novější čísla nebyla k dispozici, stejně jako přesné informace o vyrovnání s Petrem Kellnerem mladším. Syn zesnulého Petra Kellnera se v srpnu dohodl s rodinou Renáty Kellnerové na prodeji svého podílu. Ocenění tak zachycuje stav ještě před vyplacením Petra Kellnera z rodinného byznysu. Většinovým vlastníkem holdingu PPF je nyní společnost AMALAR Holding, kterou vlastní Renáta Kellnerová společně s dcerami Annou, Larou a Marií Isabellou. Mateřská společnost PPF Group podle oznámení z loňského prosince přesune své sídlo z nizozemského Amsterdamu do Prahy. Celý proces by měl být dokončen do poloviny tohoto roku. „Přesun sídla PPF Group do Česka dokazuje, že jako akcionáři máme důvěru v zemi, ve které žijeme, a také v předvídatelnost jejího právního prostředí. Historické důvody, proč mít sídlo PPF Group mimo Českou republiku, k nimž patřil zejména silný právní rámec ochrany investic, již pominuly,“ uvedla v tiskové zprávě Renáta Kellnerová. Mezi nejdůležitější české společnosti ve skupině PPF patří telekomunikační firmy O2 Czech Republic a  CETIN, televizní stanice TV Nova, Air Bank a  PPF Banka. Portfolio doplňuje výrobce dopravních prostředků Škoda Group, cenový srovnávač zboží Heureka či provozovatel mýtného systému CzechToll. Naopak prodejce spotřební elektroniky Fast ČR už do skupiny nepatří. PPF svůj padesátiprocentní podíl loni v říjnu prodala druhému spoluvlastníkovi, kterým je EP Group Daniela Křetínského.

Čistý zisk skupiny PPF za první loňské pololetí dosáhl 337 milionů eur, tedy přibližně 8,3 miliardy korun, což bylo meziročně o 47 procent méně. Výsledky tentokrát nevylepšila žádná mimořádná transakce, jakou byl předloňský prodej 50 procent plus jedné akcie

v telekomunikačních společnostech skupiny PPF mimo Česko. Tuto těsnou majoritu tehdy koupil arabský koncern Emirates Telecommunications Group Company, známý také pod zkratkou e&

Prodejů se však v poslední době odehrálo více. Zmínit lze například odchod z německé energetické a těžební skupiny LEAG. Pokračoval také rozprodej asijských aktivit půjčkové skupiny Home Credit, konkrétně na vietnamském, indickém a kazachstánském trhu. Tento postup odpovídá nové strategii PPF, která počítá s odchodem z rizikovějších zemí a oborů a s větším zaměřením na konzervativnější investice v Evropě a Severní Americe. Příkladem mohou být investice do komerčních nemovitostí na Floridě a v okolí Atlanty. Divize PPF Real Estate se pustila také do nákupu známých pražských hotelů. Nejprve získala Hilton Prague, krátce poté následovalo převzetí luxusního hotelu Four Seasons. V tomto případě však PPF nebude jediným vlastníkem. Podíl mají také zbrojařský podnikatel Michal Strnad a investor Tomáš Otruba, nový životní partner Renáty Kellnerové. Do třetice následoval loni v září odkup pražského hotelu Diplomat, který se nachází nedaleko dejvické centrály skupiny PPF

Změna hodnoty Hodnota 2026 Hodnota 2025

Tržby 2024

72 mld. Kč

EBITDA 2024 Největší vlastníci

Renáta Kellnerová s rodinou

SÁZKY A LOTERIE

o dlouhá desetiletí znali čeští sázkaři značku Sazka. Teď si musejí zvyknout na nové jméno. Allwyn. Proč by ale česká loterijní firma měnila značku, kterou zná téměř každý? Odpověď je jednoduchá. Už dávno není jen česká. Skupina ovládaná miliardářem Karlem Komárkem se v posledních letech proměnila v mezinárodního hráče. Pod značku Allwyn dnes patří nejen někdejší Sazka, ale také řecký OPAP, italská Lottoitalia nebo rakouská skupina Casinos Austria. Od roku 2024 navíc provozuje britskou národní loterii. Další růst mají podpořit nedávno dokončená akvizice společnosti PrizePicks a plánované převzetí skupiny Novibet. Výsledky jsou zatím smíšené. Provozní zisk před odpisy EBITDA v prvních třech čtvrtletích loňského roku meziročně klesl o devět procent na 898 milionů eur. Tržby naopak vzrostly o šest procent na 6,65 miliardy eur. A je tu ještě jedno číslo. Hrubé zadlužení celé skupiny přesáhlo pět miliard eur. I s tím musí ocenění Allwyn počítat. Budoucí podobu skupiny ovlivní také fúze oznámená loni v říjnu s řeckou dceřinou společností OPAP, ve které Allwyn dosud vlastnil 51,8 procenta akcií. Po dokončení transakce by měl Allwyn v nově vzniklé společnosti držet přibližně 78,5 procenta. Akcionáři OPAP by vlastnili zbývajících 21,5 procenta. Transakce však zatím není dokončena, a proto nelze burzovní cenu využít pro ocenění hodnoty celé skupiny Allwyn. Ve skupině Allwyn se v posledním roce odehrálo mnoho změn. Skupina například prodala kasina v německém Dolním Sasku a v Austrálii. Zároveň ale posílila v jiných částech byznysu. Odkoupila zbývající podíl 15,5 procenta ve společnosti Stoiximan, která působí na rychle rostoucím trhu online sportovního sázení a iGamingu v Řecku a na Kypru. Ještě výraznější krok přišel letos v lednu. Allwyn dokončil akvizici 62procentního podílu v americké společnosti PrizePicks. Cena transakce dosáhla

1,53 miliardy dolarů a může se ještě zvýšit podle budoucích výsledků firmy. Pro skupinu Karla Komárka je to sázka na rychle rostoucí trh online herní zábavy a signál, kam se celý byznys postupně přesouvá. Z kamenných loterií na mobilní telefony. Ne každá sázka ale vyjde. Allwyn se pokusil koupit online sázkovou skupinu Novibet, která působí hlavně v Řecku, Irsku, Itálii, Brazílii a Mexiku. Z plánované transakce však nakonec sešlo. Závaznou dohodu s původním vlastníkem, společností Logflex MT Holding, se uzavřít nepodařilo. „Allwyn se zavázal realizovat pouze takové transakce, které přinesou akcionářům jasnou hodnotu. Allwyn a Logflex MT Holding proto již neočekávají, že by dříve oznámená transakce pokračovala,“ uvedla společnost v oznámení pro investory. Většinovým vlastníkem Allwynu je holding KKCG kontrolovaný Karlem Komárkem a jeho rodinou. Pod tuto skupinu patří také energetická a těžební společnost MND nebo technologické firmy sdružené pod značkami Aricoma Group a Avenga. V žebříčku však tyto podniky uvádíme odděleně, protože konsolidovaná data za celou skupinu KKCG nejsou veřejně dostupná a jednotlivé firmy působí v odlišných oborech.

Hodnota 2026

207 mld. Kč

Hodnota 2025

170 mld. Kč

Změna hodnoty

+37 mld. Kč

Tržby 2024

99 mld. Kč

EBITDA 2024 Největší vlastníci

35 mld. Kč

Karel Komárek

CPI Group

realitní skupiny CPI Property Group, jejímž hlavním akcionářem je byznysmen Radovan Vítek, dnes investoři sledují především dvě čísla. Dluh a rating. Právě vysoké zadlužení a postupné zhoršování úvěrového hodnocení jsou hlavními důvody, proč odhadovaná hodnota CPI meziročně klesla. V našem žebříčku se snížila o 12 miliard na 126 miliard korun. CPI je pod tlakem nucena prodávat část svého realitního portfolia. Jen loni takto prodala aktiva v hodnotě přes jednu miliardu eur. Podle oznámení společnosti šlo o prodeje kancelářských, maloobchodních, pozemkových, hotelových a rezidenčních aktiv v řadě evropských zemí od Německa po Itálii. Šíře těchto prodejů dobře ukazuje, jak rozsáhlé je portfolio skupiny. Část výnosů z prodejů skupina znovu investovala. Zhruba za 350 milionů eur loni nakoupila kancelářské, retailové, rezidenční i energetické projekty v Česku, Německu, Itálii a Srbsku. Je přitom pravděpodobné, že prodej méně důležitých aktiv bude pokračovat. CPI sama odhaduje, že během letošního roku by z prodejů mohla získat dalších 500 až 750 milionů eur. Na konci loňského roku navíc Vítkova skupina založila společný podnik s Dušanem Palcrem z  J&T Real Estate. Cíl je ambiciózní. Rozjet výstavbu v Praze 7 na území bývalého nádraží Bubny. Ve stejnou dobu přišla i méně příjemná zpráva. Ratingová agentura Moody’s snížila hodnocení CPI ze stupně Ba1 na Ba2. Skupina na to reaguje poměrně tradičně. Prodejem méně výnosných aktiv a postupným splácením dluhů, především těch s vyšším úročením. Jen letos má splatit závazky ve výši 378 milionů eur. Navzdory postupnému zmenšování zůstává CPI velmi velkou realitní společností. Hodnota jejího portfolia dosáhla ke konci září téměř 18 miliard eur, tedy zhruba 440 miliard korun. Dluh po odečtení hotovosti klesl od ledna do září loňského roku o 290 milionů eur na 8,76 miliardy eur. Poměr

čistého dluhu k provoznímu zisku EBITDA tak zůstává na nepříjemně vysoké úrovni, přibližně na dvanáctinásobku. Snižování zadlužení navíc zpomaluje pokračující odkup vlastních akcií. CPI tak v minulosti odkoupila podíly od investora ze skupiny Apollo i od rodinného holdingu Radovana Vítka. Při poslední transakci skupina nakoupila vlastní akcie za 149 milionů eur. Radovan Vítek se z každodenního řízení stáhl už na konci roku 2020. Skupinu dnes vede profesionální management v čele s předsedou představenstva Edwardem Hughesem a generálním ředitelem Davidem Greenbaumem. Některá média loni spekulovala o prodeji celé skupiny. To by však bylo předčasné čtení poslední Vítkovy kapitoly. CPI dál hledá způsoby, jak stabilizovat své financování. Letos v únoru například vydala v Londýně dluhopisy v britských librách v hodnotě zhruba 11 miliard korun se splatností v roce 2033 a výtěžek použila na odkup starších dluhopisů s kratší splatností. Jinými slovy, část dluhu pouze přesunula dál do budoucnosti.

Hodnota 2026

126 mld. Kč

Hodnota 2025

138 mld. Kč

Změna hodnoty

-12 mld. Kč

Tržby 2024

40 mld. Kč

EBITDA 2024 Největší vlastníci

18 mld. Kč

Vítek (87,81 %)

polečnost ČEPS většina lidí zná jako vlastníka a provozovatele páteřní elektrické soustavy. Firma zajišťuje rovnováhu mezi výrobou a spotřebou elektřiny a stará se také o přeshraniční tok energie. Jenže dnes už to úplně neplatí. ČEPS se postupně mění v něco širšího než jen správce elektrických drátů. Na přání vlády se pustil také do akvizic v plynárenství. Cíl je jednoduchý. Posílit vliv státu v klíčových částech energetické infrastruktury. V září 2023 se tak ČEPS stal vlastníkem společnosti Gas Storage CZ, která ovládá většinu podzemních zásobníků plynu v Česku. O čtvrt roku později přibyl ještě větší obchod. Nákup firmy NET4GAS, vlastníka páteřních plynovodů na českém území. Právě tato transakce vyvolala silnou kritiku ekonomů i opozičních politiků. Původní vlastníci z Německa a Kanady totiž podle kritiků podnik dlouhodobě využívali spíše jako zdroj hotovosti než jako infrastrukturu k rozvoji. Stát tak prostřednictvím ČEPS zaplatil včetně pozdějších doplatků 7,9 miliardy korun za firmu, která nesla dluh 34 miliard korun a zároveň přišla o velkou část svého byznysu. Poté co přestal přes české území proudit ruský plyn do dalších evropských zemí, výrazně klesly jak tržby, tak ziskovost společnosti. V kritické situaci nakonec podniku NET4GAS pomohl stát. Přesněji řečeno Energetický regulační úřad . Ten výrazně zvýšil tarify za přepravu plynu pro zákazníky v České republice. Výsledek byl rychlý. Správce plynovodů se vrátil k ziskovému hospodaření a začal postupně splácet část svého vysokého dluhu. Celá skupina kolem společnosti ČEPS, která zahrnuje také firmy NET4GAS, Gas Storage CZ a ČEPS Invest, vykázala v roce 2024 tržby přes 37 miliard korun. Zisk před zdaněním dosáhl 11,05 miliardy korun a čistý zisk 4,43 miliardy. Rozdíl mezi těmito dvěma čísly má jednoduché vysvětlení.

Daň z neočekávaných zisků. Podobně jako o rok dříve byl ČEPS za dobré hospodářské výsledky „odměněn“ mimořádným zdaněním. Po společnosti ČEZ se tak stal druhým největším plátcem této kontroverzní daně, známé také jako windfall tax. Státní rozpočet si k tomu navíc vyžádal dividendu ve výši dvou miliard korun. Výsledky mateřské společnosti ČEPS ale pozitivně ovlivnil také pokles nákladů na nákup služeb výkonové rovnováhy. Důvodem je rostoucí konkurence. Vedle tradičních poskytovatelů se na tomto trhu stále více prosazují také vlastníci bateriových úložišť energie a takzvaní agregátoři sdružující větší počet menších zdrojů. ČEPS má za sebou i méně příjemnou zkušenost. Na začátku loňského července došlo k sérii technických poruch v přenosové soustavě a zároveň k výpadku uhelné elektrárny Ledvice. Výsledkem byl v Česku dlouho nevídaný výpadek dodávek elektřiny. Bez proudu se tehdy na několik hodin ocitlo zhruba jeden milion odběrných míst v severních a středních Čechách včetně části Prahy. Událost znovu připomněla, jak důležité jsou investice do posilování a modernizace přenosové soustavy a zvyšování její odolnosti.

Hodnota 2026

Hodnota 2025

Změna hodnoty

Tržby 2024

EBITDA 2024

Největší vlastníci

8

Moneta Money Bank

oneta Money Bank má za sebou barvitou historii. Vyrostla z trosek padlé Agrobanky, když zdravou část koupil americký koncern GE Capital. Od roku 1997 působila pod názvem GE Capital Bank, respektive GE Money Bank. Když se v roce 2016 mateřská GE Capital rozhodla českou dceru prodat, nenašla strategického investora s dostatečně atraktivní nabídkou. Monetu proto prodala u nás málo obvyklou formou primární emise akcií na pražské burze.

Dodnes má Moneta velmi rozdrobené vlastnictví. Tento stav, kdy nikdo nedrží majoritu, je v anglicky hovořících zemích běžný, zatímco v Česku jde spíše o vzácnost.

Největším akcionářem je firma Tanemo ze skupiny PPF (29,94 procenta akcií), s odstupem následuje společnost ze skupiny J&T (10,13 procenta), firma miliardáře Pavla Tykače (9,5 procenta), Banka Creditas (3,18 procenta) a další akcionáři.

Přitom chybělo málo, aby Moneta většinového vlastníka získala. Podle dohody podepsané v květnu 2021 měla PPF navýšit svůj podíl v  Monetě na více než 55 procent tím, že vymění svou Air Bank a český a slovenský Home Credit za nově vydané akcie. Zdaleka ne všichni ostatní akcionáři Monety však byli z této transakce nadšeni. Proti podmínkám obchodu se ostře postavil například aktivistický fond Petrus Advisers

Transakci podporovalo vedení Monety v čele s generálním ředitelem Tomášem Spurným. Kritici naopak upozorňovali na výhodné podmínky pro PPF i obtížnost sloučení dvou velmi odlišných firemních kultur. Nakonec to byla sama PPF, kdo transakci v květnu roku 2022 vzdal. Jako důvod uvedla negativní vývoj makroekonomického prostředí a výrazné oslabení kapitálových trhů v době po ruském útoku na Ukrajinu. Jistou roli mohlo sehrát také dočasné oslabení PPF po tragické smrti Petra Kellnera při cestě vrtulníkem na Aljašce.

Celková bilanční suma se loni zvýšila o dvě procenta na 505 miliard korun, zejména díky pokračujícímu růstu klientských vkladů na jedné straně a úvěrového portfolia na straně druhé.

Počet klientů zůstal loni stabilní na úrovni 1,6 milionu. Podle bilanční sumy i počtu klientů je Moneta v pořadí šestou největší bankou na českém trhu.

Mezi novinky v nabídce Monety patří loňské založení pěti vlastních podílových fondů s různým rizikovým profilem, od konzervativního až po dynamický. Současně banka začala na všech svých 122 pobočkách nabízet službu investičního poradenství. Do té doby Moneta nabízela výhradně podílové fondy od externích investičních partnerů.

Hodnota 2026

110 mld. Kč

Hodnota 2025

72 mld. Kč

Změna hodnoty

+29 mld. Kč

Tržby 2024

13 mld. Kč

EBITDA 2024

×

Největší vlastníci

PPF (29,97 %)

J&T (10,13 %)

Pavel Tykač (9,5 %)

banka

etr Marsa a Romuald Kopún. Poněkud mystická dvojice majitelů Fio banky. Dlouhodobě se vyhýbají publicitě a rozhovory médiím neposkytují. Není vlastně ani zřejmé, jak vypadají. Nicméně se díky prosperující bance zabydleli v druhé desítce nejbohatších Čechů. Na každého z nich podle odhadu magazínu Euro z loňského září připadá majetek ve výši 41 miliard korun. Podle „oficiálního“ příběhu, který prezentuje web Fio banky, se do podnikání pustila skupina absolventů Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, které fascinoval svět finančních a investičních operací, odtud název Fio. Nejprve v roce 1993 založili firmu zaměřenou na obchodování s cennými papíry. Ta se po několika letech stala největším českým on-line brokerem.

V roce 2006 Fio koupilo skomírající mimoburzovní trh RM-Systém, na kterém zakladatelé skupiny Fio kdysi začínali obchodovat. Ještě dříve, v roce 1996, došlo k založení Fio družstevní záložny. Ta se chlubí jedním prvenstvím: již v roce 1998 spustila internetové bankovnictví jako první z finančních institucí v Česku. Rostoucí záložna začala postupně nabírat velikost banky. Vlastníci tudíž požádali Českou národní banku o bankovní licenci a v květnu roku 2010 ji získali.

Fio banka na trhu zaujala především bezplatným poskytováním bankovních služeb. Mezi prvními například nepožadovala poplatek za vedení účtu. Díky tomu zažila příliv nových klientů, který pokračuje dodnes. Počet klientů nyní dosahuje 1,6 milionu.

Čistý zisk banky v posledních letech opakovaně překonal šest miliard korun, loni se vyšplhal na rekordních 6,9 miliardy korun. Objem klientských vkladů jen loni stoupl o téměř 11 procent na 315 miliard korun. Celková bilanční suma ke konci roku dosáhla 344,7 miliardy korun, což představuje rovněž 11procentní meziroční nárůst.

Centrála banky se předloni přestěhovala do moderních prostor v komplexu Masaryčka. Co se týká služeb klientům, novinkou byl například start Dlouhodobého investičního produktu. Častěji je slyšet také o Fio realitním fondu. Například loni v dubnu koupil kancelářskou a obchodní budovu Stará Celnice v centru Prahy. V závěru loňského roku pak koupil od belgického developera Retail Park Strakonická v Českých Budějovicích. Hodnota transakce dosáhla přibližně 540 milionů korun. Jednou z hlavních letošních priorit je pro Fio banku zjednodušení bankovních služeb pro děti a mládež. Usnadnit chce jak samotné založení účtu, tak jeho následné používání v digitálních kanálech a prostřednictvím platebních karet. Dalším úkolem letošního roku je posílení ochrany proti sílící kybernetické kriminalitě. Dobrou náladu ve Fiu mohla zkazit snad jen zpráva z předloňského podzimu. Česká národní banka udělila Fio bance pokutu ve výši 9,5 milionu korun za to, že v předchozích letech podcenila vyhodnocování rizikovosti některých klientů a nezajistila dostatečné proškolení části zaměstnanců v této problematice.

Hodnota 2026

Hodnota 2025

Změna hodnoty

Tržby 2024

EBITDA 2024

Největší vlastníci

Petr Marsa, Romuald Kopún (po 50 %)

Tipsport

ipsport je dlouhodobě největším provozovatelem kurzových sázek na sportovní události v Česku. Firma byla založena v roce 1991 v Berouně. Traduje se, že spoluzakladatelé Tipsportu Jiří Dragoun a Jaroslav Nosek byli před sametovou revolucí v Československu ilegálními bookmakery v dostihovém areálu v Praze-Velké Chuchli. Milníkem v rozvoji společnosti se stalo povolení internetového sázení v roce 2009, které dále akcelerovalo růst byznysu Tipsportu V roce 2017 Tipsport využil liberalizace pravidel v novém zákoně o hazardních hrách a spustil také online kasino. Tipsport je též nepřehlédnutelný jako generální sponzor hokejové extraligy a dalších sportovních soutěží.

Podle dostupných informací má Tipsport třináct spoluvlastníků. Největší podíl, něco přes 13 procent, má Jaroslav Nosek. Více než pětiprocentní podíl mají také Jiří Dragoun, Jaroslav Beran, Zdeněk Knoll, Václav Havlíček, Vratislav Randa, Zdeněk Škobis a Jana Havlíčková.

Tuto firemní skupinu tvoří fakticky dvě skupiny, které nejsou přímo propojeny. Zásadní význam má skupina Tipsport.net, pod niž spadají hlavní podnikatelské aktivity na českém trhu. Své služby nabízí na 536 pobočkách a také prostřednictvím internetu. Do této skupiny patří také několik dceřiných firem, jmenovitě například Loterie Maxa, CZ Poker, Livebox či PLAYzone

V roce 2024 vykázala společnost konsolidované tržby 15,15 miliardy korun a čistý zisk přes 3,36 miliardy korun. Zatímco tržby rostly díky řadě sportovních událostí, mezi něž patřilo fotbalové Euro 2024, mistrovství světa v ledním hokeji v Česku a olympijské hry v Paříži, zisk naopak v meziročním srovnání klesl. Důvodem bylo zvýšení loterijní daně, a to zhruba o třetinu.

Dále je zde společnost Tipsport a.s., pod niž spadá mimo jiné slovenská dcera Tipsport SK Podle informací ve výroční zprávě mateřská

společnost od září 2023 neprovozuje žádnou činnost podle zákona o hazardních hrách. Příjmy má hlavně z licenčních poplatků za poskytování značky.

Navzdory omezenému rozsahu aktivit tento „menší Tipsport“ předloni vykázal tržby 6,7 miliardy korun a čistý zisk přes 2,7 miliardy korun. Naše ocenění Tipsportu vychází ze součtu čísel za obě samostatné firemní skupiny.

Vlastníci Tipsportu v roce 2012 koupili menší a méně úspěšnou konkurenční firmu Chance. Obě společnosti se zaměřují především na sportovní události, ale vypisují také kurzy na politické či zábavní události. Prodávajícím byla v případě Chance investiční skupina Appian Pod novým vlastníkem se Chance změnila v ziskovou společnost. V žebříčku je uvedena samostatně, umístila se na 64. pozici s odhadovanou hodnotou 8,5 miliardy korun.

Tipsport.net i  Chance vyplácejí svým akcionářům vysoké dividendy, které držitelé akcií dále investují. Ne vždy to však vyjde. Například do krachujícího RSBC Holdingu byznysmena Roberta Schönfelda investovali řádově desítky milionů korun také spoluvlastníci Tipsportu Vratislav Randa a Václav Havlíček.

Hodnota 2026

Hodnota 2025

Změna hodnoty

Tržby 2024

8 mld. Kč

EBITDA 2024 Největší vlastníci Jaroslav Nosek, Jiří Dragoun, Jaroslav Beran

aj.

11 Lesy České republiky

esy České republiky, státní podnik, byly založeny na konci roku 1991 ministerstvem zemědělství. Jejich úkolem je starat se o více než 1,2 milionu hektarů lesů ve vlastnictví státu. Podnik na rozdíl od většiny celostátně působících společností a úřadů nemá centrálu v Praze, ale v Hradci Králové. Jistou symboliku má fakt, že se Lesy ČR pustily do stavby nového sídla za 1,5 miliardy korun. Budova má být výhradně ze dřeva. V Hradci Králové tak vznikne největší dřevostavba na českém území. Nový kancelářský komplex má být dokončen v příštím roce.

Státní podnik považuje za svou ekonomickou prioritu vyrovnané finanční hospodaření, financování lesnických činností z vlastních zdrojů a nezávislost na státním rozpočtu. Většinou se to i daří. S výjimkou roku 2019 byl v posledních patnácti letech vždy ziskový. Výše zisku ve sledovaném období kolísala v závislosti na ceně dřeva od hodnot blízkých nule až po osm miliard korun ročně.

Co se týká posledních známých údajů, v loňském období od ledna do září Lesy ČR zvýšily hrubý zisk meziročně o 13 procent na 4,36 miliardy korun. V růstu zisku se kladně projevily vyšší tržby za dřevo, jehož těžbu podnik zvýšil o pět procent na 6,2 milionu metrů krychlových. Tržby za vlastní výrobky a služby podnik zvýšil o desetinu na více než 12 miliard korun.

Vedle ekonomické je samozřejmě zásadní také ekologická a rekreační funkce lesů. Státní podnik jen předloni investoval dvě miliardy korun do vodohospodářských projektů, především v rámci programu Vracíme vodu lesu V dalším programu Lesy pro život dokončil rekonstrukci několika historických staveb, například dřevěné rozhledny na Anenském vrchu v Orlických horách nebo Červeného mostu v Babiččině údolí.

Lesy ČR loni třetí rok po sobě hospodařily ve standardních podmínkách, kdy výkony podniku neovlivňovala kůrovcová kalamita

s vynucenou vyšší těžbou dřeva. Předloni podnik těžbu dřeva zvýšil o čtyři procenta na 8,1 milionu metrů krychlových a produkci kolem osmi milionů metrů krychlových plánuje i v dalších letech.

Samotné těžební práce v lesích státní podnik rozděluje s pomocí veřejných soutěží. Každý rok soutěží práce na přibližně pětině území. Tyto soutěže jsou ostře sledovány, už s ohledem na účast společnosti Uniles z koncernu Agrofert spjatého s premiérem Andrejem Babišem. Uniles v minulosti patřil mezi nejúspěšnější účastníky tendrů, toho loňského se však nezúčastnil.

Ani miliardové zisky Lesů ČR neunikly pozornosti politiků. Od roku 2013 tak státní podnik odvádí značnou část svých výdělků do státního rozpočtu, s výjimkou let 2019 až 2021, kdy ziskovost podniku narušila kůrovcová kalamita. Například loni se jednalo o částku převyšující 5,5 miliardy korun.

V této souvislosti působí poněkud absurdně odvolání šéfa Lesů ČR s odůvodněním, že je odpovědný za vysoké ceny dřeva. Ministr zemědělství Martin Šebestyán odvolal generálního ředitele Lesů České republiky Dalibora Šafaříka z funkce v polovině ledna. Staronovým ředitelem podniku se stal Josef Vojáček, který už podnik vedl v letech 2018 až 2021.

Hodnota 2026

Hodnota 2025

Změna hodnoty

Tržby 2024

16 mld. Kč

EBITDA 2024

6 mld. Kč

Největší vlastníci

Česká republika

12

dyž se řekne vertikální integrace, většina lidí si představí ropné giganty. V českém kontextu však tento model nejlépe ilustruje Agrofert. Koncern dokáže kontrolovat celý řetězec od pole přes chemickou výrobu až po potraviny na pultech supermarketů. Dusíkaté hnojivo vyrobené v chemických závodech se může vrátit na pole, z něhož později pochází obilí pro pekárny nebo suroviny pro potravinářské značky skupiny. Ekonomická učebnice by tomu říkala uzavřený cyklus.

Firma vznikla v roce 1993 jako obchodník s chemickými komoditami, postupně však začala kupovat výrobní podniky. Z původního obchodního modelu se tak stal průmyslový ekosystém, který dnes zahrnuje více než dvě

Pořadí

13 Agrofert

stovky firem. V nich pracuje zhruba 31 tisíc lidí, z toho přibližně dvě třetiny v Česku.

Zvláštní ekonomickou vlastností skupiny je její schopnost fungovat současně ve velmi cyklických odvětvích. Chemický průmysl reaguje na ceny energií a globální poptávku po hnojivech, zatímco potravinářství je relativně stabilní byznys, protože lidé jedí i v recesi. Agrofert zároveň patří mezi největší české exportéry a díky výrobním kapacitám v Německu, Rakousku a na Slovensku také mezi významné evropské producenty dusíkatých hnojiv. Ekonomicky řečeno jde o konglomerát, který dokázal propojit zemědělství, chemii a potraviny do jednoho systému. V českém měřítku téměř unikátní experiment.

Hodnota 2026

mld. Kč

Hodnota 2025

mld. Kč

Změna hodnoty

mld. Kč

RŮZNÉ OBORY

Společnost

Colt CZ Group *

Hodnota 2026

mld. Kč

Hodnota 2025

mld. Kč

Změna hodnoty

mld. Kč

Obor

ZBROJNÍ PRŮMYSL

brojní průmysl je zvláštní ekonomická disciplína. V dobách míru je často na okraji pozornosti, v dobách nejistoty se však mění v jeden z nejrychleji rostoucích sektorů. Colt CZ Group je příkladem firmy, která tuto dynamiku dokázala přetavit v globální strategii.

Skupina vznikla teprve v roce 2013 kolem tradiční České zbrojovky z Uherského Brodu. Klíčový zlom přišel o osm let později akvizicí legendární americké značky Colt. Z čistě českého výrobce se během jedné transakce stal transatlantický hráč. Vedle Česka dnes vyrábí také ve Spojených státech, Kanadě, Švédsku, Švýcarsku a Maďarsku a zaměstnává více než 3600 lidí.

Ekonomicky zajímavý je především směr, kterým se skupina vydala v posledních dvou

letech. Nákup výrobce munice Sellier & Bellot a následně firmy Synthesia Nitrocellulose posunul firmu směrem k vertikální integraci. Jinými slovy. Zbrojovka už nevyrábí jen samotné zbraně, ale postupně si zajišťuje i klíčové komponenty pro výrobu střeliva a střelného prachu. V době napjatých dodavatelských řetězců jde o strategickou výhodu.

Od roku 2020 je skupina kotovaná na pražské burze, což z ní činí jednu z mála veřejně obchodovaných průmyslových firem v Česku.

V jejím čele stojí Radek Musil, dlouholetý manažer Sellier & Bellot. Jeho kariéra je ilustrací proměny odvětví. Z tradičního strojírenského byznysu se postupně stává technologický a globálně propojený sektor, který reaguje nejen na ekonomiku, ale také na geopolitiku.

Rohlík Group

konomové mají pro firmy jako Rohlík jednoduché vysvětlení. Prodávají něco obyčejného, ale dělají to radikálně jiným způsobem. V tomto případě jde o potraviny. Komoditu, kterou lidé kupují několikrát týdně a která se po desetiletí prodávala téměř výhradně v kamenných obchodech. Rohlík vsadil na logistiku. Ne na marži na jednotlivém produktu, ale na rychlost doručení, šíři sortimentu a opakovanou zákaznickou zkušenost. Výsledkem je online supermarket, který dnes obsluhuje více než 750 tisíc zákazníků ve třech evropských zemích a nabízí zhruba 17 tisíc položek od základních potravin až po domácí potřeby.

Model je v mnoha ohledech paradoxní. Firma s tržbami kolem 27 miliard korun stále

Pořadí

Společnost

Hodnota 2026

45 mld. Kč

Hodnota 2025

48 mld. Kč

Změna hodnoty

vykazuje provozní ztrátu, která se pohybuje kolem dvou miliard. V logice technologických startupů to však není nutně problém. Investoři dlouhodobě tolerují nižší ziskovost výměnou za rychlé rozšiřování trhu, budování infrastruktury a loajalitu zákazníků. Zakladatel Tomáš Čupr ostatně podobnou strategii použil už dříve. Stál u zrodu Slevomatu i služby DámeJídlo, které pomohly proměnit českou e commerce. Rohlík, založený v roce 2014, je zatím jeho nejambicióznější projekt. V ekonomickém smyslu Rohlík není jen internetový obchod s potravinami. Je to pokus přepsat způsob, jakým se v Evropě distribuují každodenní nákupy. A právě tato infrastruktura může být jednou cennější než samotné zboží v košíku. -3 mld. Kč

Hodnota 2026

mld. Kč

Hodnota 2025

mld. Kč

Změna hodnoty

+6 mld. Kč

DK Holding (Energo-pro)

českém byznysu existuje zvláštní kategorie firem, které jsou obrovské, ale doma o nich téměř není slyšet. Energo-Pro je přesně takový případ. Skupina, kterou prostřednictvím holdingu DK Holding Investments ovládá podnikatel Jaromír Tesař, vydělává především mimo Česko. A její základní surovinou je něco, co nelze vyrobit ani dovézt. Déšť.

Energo-Pro vzniklo v roce 1994 a postupně vybudovalo rozsáhlé portfolio vodních elektráren a distribučních sítí. Dnes provozuje desítky hydroelektráren v několika zemích a zároveň obsluhuje miliony zákazníků prostřednictvím distribučních společností v Bulharsku a Gruzii. Z ekonomického hlediska je model firmy pozoruhodně jednoduchý. Vodní elektrárny mají

Obor

ENERGETIKA

sice vysoké počáteční investice, ale velmi nízké provozní náklady a dlouhou životnost. Jakmile je infrastruktura postavena, generuje relativně stabilní cash flow po desítky let. V energetice jde o jeden z nejpředvídatelnějších byznysů.

Skupina zároveň patří mezi málo českých firem, které systematicky investují v geograficky vzdálených regionech. Vedle střední a jihovýchodní Evropy expandovala i do Španělska a nově také do Latinské Ameriky, například do Kolumbie či Brazílie. Energo-Pro tak představuje typický příklad infrastrukturního kapitálu. Je to tichý byznys postavený na elektrárnách, přenosových sítích a dlouhodobých kontraktech. V ekonomice to znamená jediné. Peníze přitékají pomalu, ale velmi vytrvale.

Hodnota 2026

43 mld. Kč

Hodnota 2025

35 mld. Kč

Změna hodnoty

+8 mld. Kč

Pořadí

17 Alza.cz

Společnost

české e commerce existuje jednoduché pravidlo. Když něco potřebujete hned, pravděpodobně to má Alza Firma vyrostla na logistice a marketingu, který je tak agresivní, že se stal kulturním fenoménem. Zelený mimozemšťan a nekonečný proud reklam proměnily prodej elektroniky v jednu z nejviditelnějších značek domácího internetu.

Společnost založil v roce 1994 Aleš Zavoral pod názvem Alzasoft. Původně šlo o malý obchod s počítači v době, kdy byl internet v Česku spíše akademickou kuriozitou. Během tří dekád se z něj stal jeden z největších internetových obchodů ve střední Evropě. Firma dnes prodává nejen spotřební elektroniku, ale také hračky, sportovní vybavení, drogerii nebo potřeby pro domácnost.

Letiště Praha

etiště jsou zvláštní druh podnikání. Na první pohled jde o dopravní infrastrukturu, ve skutečnosti však připomínají obchodní centra s přistávací dráhou. Poplatky za starty a přistání tvoří jen část příjmů. Zbytek generují obchody, parkování, pronájmy prostor nebo cargo služby. Každý pasažér je tak zároveň zákazníkem. Letiště Václava Havla je největší leteckou branou v Česku. V rekordním roce 2019 odbavilo téměř 18 milionů cestujících a po pandemickém propadu se provoz postupně vrací k růstu. Dnes z Prahy létá více než sedmdesát dopravců do přibližně 180 destinací po celém světě. Ekonomika podniku je proto úzce svázaná s turismem a kondicí evropské letecké dopravy.

Podnik zároveň není jen správcem terminálů a ranvejí. Prostřednictvím dceřiných firem zajišťuje velkou část služeb kolem samotného létání. Czech Airlines Handling se stará o odbavení letadel a cestujících, Czech Airlines Technics o servis letecké techniky a společnost B. aircraft se věnuje pronájmu letadel. Skupina tak pokrývá značnou část provozního řetězce moderního letectví a infrastruktury kolem něj.

Letiště od roku 2021 řídí Jiří Pos, který v českém letectví působí téměř čtyři desetiletí. Jeho úkol je jednoduchý, ale náročný zároveň. Proměnit infrastrukturu, která vznikla pro dvacáté století, v dopravní a obchodní uzel připravený na další růst globální mobility a stále rostoucí počet cestujících.

MALOOBCHOD

Ekonomický trik Alzy je v logistice. Síť výdejních míst, automatických boxů a vlastních poboček vytváří infrastrukturu, která připomíná hybrid mezi e shopem a maloobchodním řetězcem. S tržbami přesahujícími 60 miliard korun jde o jednu z největších obchodních firem v Česku. Přitom si stále zachovává zvláštní charakter. Majitel Aleš Zavoral prakticky nevystupuje na veřejnosti a vlastnická struktura společnosti zůstává dlouhodobě neprůhledná. Alza tak představuje typický paradox digitální ekonomiky. Firma, kterou zná téměř každý zákazník v zemi, ale o jejím skutečném zákulisí se ví překvapivě málo. V e commerce je to možná nejúčinnější kombinace. Viditelnost značky a neviditelnost majitele.

Obor

Hodnota 2026

Hodnota 2025

Změna hodnoty

+7 mld. Kč 37 mld. Kč 30 mld. Kč

PRO PODNIKATELE

18 Dr. Max Group

37 mld. Kč

34 mld. Kč

+3 mld. Kč

ékárenský byznys v Evropě dlouho připomínal starý maloobchod. Tisíce malých rodinných podniků, silná regulace a jen pomalá konsolidace. Právě v tomto fragmentovaném trhu vznikl prostor pro řetězce, které dokážou spojit stovky poboček pod jednu značku a vyjednávat s farmaceutickými koncerny z pozice velkého hráče. Dr. Max je dnes největší lékárenskou sítí v Česku s více než pěti sty pobočkami a zároveň jedním z nejcennějších aktiv investiční skupiny Penta. Skutečná velikost firmy je však patrná až při pohledu na Evropu. Síť provozuje více než tři tisíce lékáren a patří mezi lídry na Slovensku a v Rumunsku, silnou pozici má také v Polsku a v Itálii. Postupně expanduje i na další trhy střední a jihovýchodní Evropy.

Ekonomická logika řetězce je jednoduchá. Velká síť znamená lepší nákupní ceny, silnější privátní značky a větší schopnost investovat do digitalizace. Vedle kamenných lékáren proto firma buduje i e shopy a rozvíjí vlastní sortiment volně prodejných produktů prostřednictvím společnosti Dr. Max Pharma Skupinu na evropské úrovni řídí od roku 2016 Leonardo Ferrandino. Jeho strategie je prostá. Z oboru, který byl po desetiletí rozdrobený, vytvořit konsolidovaný evropský byznys. V lékárnictví totiž stále platí staré pravidlo maloobchodu. Velikost sítě je často stejně důležitá jako samotný produkt.

JAK ŽEBŘÍČEK FIREM VZNIKL

Do žebříčku magazín Euro zařadil největší společnosti, které mají alespoň z poloviny české, případně „československé“ vlastníky. Tam, kde to bylo možné, jsme použili konsolidované výsledky za celou firemní skupinu. Žebříček je založen na finančních výsledcích za rok 2024. Novější čísla v tuto chvíli ještě nejsou k dispozici. Výjimku tvoří sedm společností, které mají akcie na pražské či zahraniční burze. V takovém případě výsledek odpovídá tržní kapitalizaci, tedy hodnotě vydaných akcií k datu 17. února. To platí i pro dvě největší firemní skupiny v žebříčku, CSG a ČEZ. Základním vodítkem pro určení hodnoty majetku je výše čistého zisku dané firmy či firemní skupiny. Čistý zisk po očištění o podíly jiných akcionářů je násoben příslušným násobkem, který se podle perspektivy

oboru pohybuje od 10 do 15. Čistý zisk může být v některých případech zavádějící, proto proběhl ještě kontrolní propočet s příslušným násobkem provozního zisku před odpisy (EBITDA). Od tohoto výsledku následně odčítáme čistý dluh, tedy zadlužení bez volné hotovosti. V případě developerů a miliardářů, kteří vložili majetek do fondu kvalifikovaných investorů, má přednost čistá hodnota aktiv. Stejnou metodou magazín Euro sestavuje od roku 2017 přehledy nejbohatších Čechů a Slováků. Přesto je zde několik rozdílů. Třeba objem vyplacených dividend směrem k vlastníkovi. Ten sice tvoří významnou část majetku řady českých i slovenských miliardářů, avšak ve vyčíslení hodnoty společností v tomto žebříčku se již logicky neobjevuje.

Hodnota podniků vychází z hodnoty pro akcionáře či obecně vlastníky mateřské společnosti. Výsledek tudíž nezahrnuje část zisku, která připadá jiným spoluvlastníkům. Pokud má například EPH 69procentní podíl v podskupině EP Industries a ta vlastní 49 procent akcií slovenských plynovodů, je ve výsledku zahrnuta pouze část zisku odpovídající podílu mateřské skupiny a jejích akcionářů. Informace o firmách a firemních skupinách sledovaných miliardářů jsme vyhledávali především ve veřejných zdrojích, v českém a slovenském obchodním rejstříku, ve výročních zprávách, tiskových zprávách, vyjádřeních v různých médiích, případně během osobních setkání se zástupci některých zámožných Čechů.

Relativně spolehlivým zdrojem informací byla také veřejná Evidence

skutečných majitelů firem v Česku. Bohužel v tuto chvíli už to neplatí. V reakci na prohrané soudní spory se stát rozhodl údaje v evidenci znepřístupnit veřejnosti. Zatím ještě funguje slovenský Registr partnerů veřejného a soukromého sektoru, v němž lze najít údaje o vlastnické struktuře řady velkých slovenských i českých podniků.

Extraliga českého kapitálu

Jedno Grónsko, osm podob. Ne proto, že by se měnilo ono, ale protože se mění způsob, jak kreslíme svět.

Mercatorovo válcové zobrazení

Winkelovo tripelové zobrazení

Hobo–Dyerovo zobrazení

zobrazení

Albersovo kuželové zobrazení

Millerovo válcové zobrazení

Robinsonovo zobrazení

Ortografické zobrazení

které mění tvar

Jak led ustupuje, objevují se nové zkratky mezi kontinenty.

Arktida se tiše mění v jednu z nejdůležitějších dopravních tepen světa.

Mercatorovo válcové zobrazení. Mercator vzal kulatou Zemi a přetáhl ji na válec. Skvělé pro navigaci, protože směry zůstávají stejné. Špatné pro realitu: čím blíž k pólům, tím víc se svět nafukuje. Grónsko pak vypadá jako kontinent.

Winkelovo tripelové zobrazení Mapa, která přiznává, že dokonalost neexistuje. Vyvažuje tři chyby map: plochu, vzdálenost a úhly. Nic není přesné úplně, ale všechno je o něco méně špatně. Proto ji milují atlasoví vydavatelé.

Hobo–Dyerovo zobrazení. Snaha napravit starou kartografickou křivdu. Zachovává skutečné plochy států, takže Afrika konečně vypadá obrovsky a Evropa menší. Realističtější pohled na svět, i když pro oko méně pohodlný.

Mollweidovo zobrazení. Oválný svět, který obětuje tvary, aby zachoval plochy. Kontinenty jsou podivně roztažené, ale jejich velikost odpovídá realitě. Oblíbené u vědců, kteří chtějí porovnávat svět bez optických iluzí.

Albersovo kuželové zobrazení Země je promítnuta na kužel místo válce. Zachovává správné plochy a funguje nejlépe ve středních zeměpisných šířkách, proto se často používá pro mapy velkých států, jako jsou Spojené státy.

Millerovo válcové zobrazení Kompromis mezi přesností a estetikou. Vychází z Mercatorova zobrazení, ale mírní jeho extrémní zkreslení u pólů. Svět proto působí vyváženěji, i když přesný není.

Robinsonovo zobrazení Kartografický kompromis navržený pro hezky vypadající svět. Není přesný v ploše ani ve směrech, ale zkreslení rozkládá rovnoměrně, takže mapa působí přirozeně a čitelně.

Ortografické zobrazení

Pohled na Zemi z velké dálky, jako byste ji sledovali z vesmíru. Ukazuje jednu polokouli téměř realisticky, ale zbytek světa mizí za obzorem. Efektní, méně praktické pro měření.

Mapa klame. Glóbus obvykle hovorí pravdu.

23 500 €

50 094 Kč

5 434 Kč

Umělá inteligence možná vydělá nejvíc elektrárnám

Rozmach AI znamená obrovskou spotřebu elektřiny, a právě energetika proto může podle obchodního ředitele XTB Vladimira Holovky patřit mezi nečekané vítěze příštích let. V rozhovoru mluví také o dominanci technologických gigantů, návratu volatility i investičních šancích Evropy.

Pokud byste měl vybrat jeden sektor, který může v roce 2026 překvapit, který by to byl a proč? Za mě to může být energetika, zejména firmy spojené s výrobou a distribucí elektřiny. Hodně se dnes mluví o umělé inteligenci, ale už méně o tom, že její fungování vyžaduje obrovské množství energie. Datová centra a výkonná infrastruktura výrazně zvyšují spotřebu elektřiny. Zároveň Evropa dlouhodobě řeší, jak zajistit dostatek dostupné a cenově přijatelné energie. To vytváří prostor pro nové investice a růst celého sektoru. Energetika tak podle mě může být jedním z méně nápadných, ale velmi důležitých vítězů příštích let.

Je dominance několika technologických gigantů zdravá, nebo představuje systémové riziko? Nemyslím si, že by to samo o sobě představovalo systémové riziko. Spíše to odráží realitu, že technologické firmy dnes stojí v centru ekonomiky a jejich služby používají každý den miliardy lidí. Jejich velikost je výsledkem dlouhodobého růstu a schopnosti přizpůsobovat se novým trendům, jako je například umělá inteligence. Dominance těchto firem podle mě odráží i jejich silné finanční výsledky. Když se podíváme na jejich tržby a zisky v posledních letech, je zřejmé, že tento

FOTO Vladimír Holovka

růst nebyl náhodný. Věřím, že i do budoucna mají tyto společnosti prostor dále růst.

Má smysl dnes retailovému investorovi snažit se porazit index? Ano, smysl to mít může. Sledovat index prostřednictvím ETF je pro většinu investorů velmi dobrý základ, protože nabízí širokou diverzifikaci a jednoduchý způsob, jak se podílet na růstu trhu. Dává proto smysl, aby tvořil významnou část portfolia. Zároveň ale mnoho investorů sleduje konkrétní firmy nebo sektory, kterým věří a u nichž vidí vyšší růstový potenciál do budoucna. Právě výběr jednotlivých titulů může v některých případech přinést nadvýnos oproti indexu.

Důležité je vnímat tyto dva přístupy jako doplněk, nikoli jako protiklady. Index může tvořit stabilní základ portfolia a menší část může investor využít pro vlastní investiční příležitosti, kterým věří a které ho zajímají.

Vidíte návrat volatility jako strukturální jev? Částečně ano. Pokud se podíváme na historická data, volatilita se přirozeně střídá. Období klidu jsou následována obdobími vyšší volatility, což je běžná součást fungování trhů. Zároveň dnes vidíme několik faktorů, které mohou volatilitu udržovat na vyšších úrovních. Patří mezi ně geopolitické napětí, trend deglobalizace nebo méně předvídatelná politická rozhodnutí velkých ekonomik, zejména ze strany Spojených států v čele s Donaldem Trumpem. Tyto faktory přirozeně zvyšují nejistotu investorů a promítají se do větších výkyvů na trzích. Volatilitu proto nevnímám nutně jako problém, ale spíše jako návrat

k normálnějšímu prostředí, v němž trhy více reagují na ekonomická a politická rizika než v předchozích letech.

Je Evropa investičně ztracený kontinent? Evropa rozhodně není odepsaná. Její rozhodování je sice pomalejší, protože musí sladit zájmy mnoha zemí, ale jakmile se na nějakém směru shodne, drží ho dlouhodobě, což investorům přináší stabilitu. Poslední roky navíc přinesly silné impulzy, od narušení dodavatelských řetězců během covidu po válku na Ukrajině, které vedou k větším investicím do energetiky, infrastruktury či obrany a k většímu důrazu na konkurenceschopnost. Právě tato změna přístupu může v příštích letech vytvořit nové investiční příležitosti.

Značka z ateliéru

Petra Balvin buduje značku na řemesle a osobní důvěře.

Bez půjčování celebritám a bez sezónních slev.

cházíme se u příležitosti profesního jubilea, ale každý byznysový příběh má svůj začátek. Kdy jste si svou kariéru na sebe takříkajíc ušila? Od mala jsem hezky malovala a dospělí mi pořád říkali, že budu asi malířka. Brala jsem to jako fakt a neuvažovala nad ničím jiným. V první třídě jsem uměla plést a háčkovat. Ve druhé jsem si upletla svůj první svetr a ve čtvrté jsem zvládla šicí stroj. Do toho jsem uměla i vyšívat, tapikovat atd. Od páté třídy jsem si kreslila návrhy šatů a šila je sobě na míru. Měla jsem tatínka, který uměl šít, mám maminku, která mě naučila plést a háčkovat, takže to všechno působilo přirozeně jako něco, co dělají doma všechny holky. Oba mě k tomu vedli, a tak jsem se v osmé třídě přihlásila na textilku do Liberce. Návrhářství tam sice jsme měli okrajově, ale náš obor oděvnictví — pletařství mi dal do začátku hodně. Dodnes z něj čerpám. V modelacích střihu, ale hlavně v materiálech a postupech při šití. I když od školy aktivně nešiji, přesně vím, jaký technologický postup má každý náš model a jak ho nejlépe zpracovat. Znalost řemesla je pro návrháře nedocenitelná. Díky tomu navíc umím časovat krejčovým práci, takže si během chvilky při návrhu spočítám, kolik vydám za ušití daného modelu. Hned po škole jsem v Praze nastoupila do firmy Rebel, která šila kožené bundy, to bylo v roce 1997 až 1998. Můj první slavný outfit na zakázku jsem dělala pro Alenu Šeredovou. Pokud si dobře pamatuji, byly to kožené minišaty a minisukně. Přesně minulý týden jsem si na to vzpomněla, když se v jednom časopise objevila fotka Aleny v outfitu starém skoro tři dekády.

Jak velký skok byl od skromných začátků k vlastní značce? K tomu člověk potřebuje notnou dávku odvahy. Vlastně to byla souhra více věcí. Začala jsem být jako stylistka a image maker nespokojená. Tu práci jsem dělala deset let, ale přišlo mi, že když se otočím, nic vlastně nebuduji, jen skládám výtvory jiných vedle sebe. Cítila jsem potřebu něco tvořit a stavět na tom. Do toho nám nevyšla módní návrhářka na focení reklamy pro Havana Club a já to

musela jako agentka fotografa a produkční zachránit. Vzala jsem tužku a navrhla asi čtyři modely. Jeden se vybral a já letěla domů do Hrádku ušít ten kostým přes noc na focení. Byl to první impuls, který ještě v létě podpořil fakt, že jsem oblékala Helenu Zeťovou na její první sólové album a v Kaře jí ušili podle mých návrhů kožené modely, overal, minisukně atd. V létě toho roku mého tátu převezli do nemocnice a následně do Prahy, kde za tři týdny podlehl rakovině plic. Každý den jsem za ním po večerech jezdila do Motola. Právě tam, když měl světlé chvilky, během kterých vnímal a komunikoval, jsem mu slíbila, že se zase k návrhářství vrátím. Dala jsem mu slib, na nějž jsem si při prvních nezdarech vždy vzpomněla. Vlastně jen díky němu jsem to ty první roky nezabalila. Za to mu vděčím. Zemřel 24. září 2005 a já hned ten týden začala připravovat značku. Vymyslela jsem název IQ TYKVE pro chytré ženy a dala to do přesmyčky tIQe. Na jeho nedožité šedesátiny, 29. března 2006, jsem představila svou značku a nový butik v Soukenické ulici na Praze 1. Byla to čistá naivita. Modely, které jsem nechávala šít v malých dílnách, byly všechny super. Problém byl s mým ateliérem a krejčovými, které jsem tam měla. Špatně udělané střihy, které neseděly, špatně zpracované modely, které zůstávaly bez povšimnutí. Koncem roku jsem musela přemýšlet, co dál, byla jsem milion v mínusu a to v tu dobu byly velké peníze. Chtěla jsem to celé ukončit. Měla jsem tříleté dítě a přišlo mi to šílené v tom hazardu pokračovat. Tak jsem se rozhodla, že butik zavřu. A nebudu si hrát, že vytvářím kolekce, ale začnu navrhovat to, co si myslím, že lidé koupí. Dělala jsem designová trička s hedvábnými rukávy a hedvábné tepláky s volánkem na zadku. To se do roka tak chytlo, že jsem změnila ateliér a dostala se do časopisu Elle. Od té doby se mi začalo dařit, takže měsíc po vydání časopisu jsem znovu zariskovala a butik s ateliérem přesunula do Benediktské ulice, kde jsem pak byla dvanáct let. Postupně jsem budovala značku TIQE, která se stala tak oblíbenou, že jsem po šesti letech musela změnit koncept na zakázkovou výrobu. Jednoduše jsme nestíhali poptávku a já nechtěla slevit ze svých nároků.

„Pojďme

udělat žebříček podle ročního obratu a čistého

zisku

. To je jediné

měřítko úspěšnosti.“

Petra Balvin (*1978) Profesní dráhu začínala jako módní redaktorka České tiskové kanceláře a designérka na volné noze. Deset let působila jako stylistka a módní redaktorka pro lifestylová média. Od roku 2002 vytvářela vizuální audity pro Českou televizi a jako imagemaker připravovala vrcholový management velkých korporací. V roce 2004 vedla supervizi reality show Vypadáš skvěle a napsala stejnojmennou knihu. Založila agenturu zastupující fotografy a produkující reklamní projekty. V roce 2006 vytvořila módní značku TIQE, která se v roce 2022 proměnila ve značku BALVIN.

Právě u zakázkové výroby jde člověk do rizika, kdy musí znát svou cenu a oslovit zákazníky, kteří ji budou respektovat. Z mého pohledu je důležité umět potlačit svoje ego. Umět balancovat mezi iluzorním světem slávy, který se může jevit jako správná cesta díky lajkům na sociálních sítích, zapůjčování šatů, aby byly zase lajky. Z toho se člověk nenají. Je to pozlátko, ale z toho se na začátku fungující byznys neudělá. Základ je mít byznys plán. Jasně si říct, jaké má člověk cíle, finanční rozvahu, plán minimálně na dva roky. Najít svoji klientelu, díry na trhu a model, který bude fungovat. Tak fungují všechny moje řady v nedávno založené značce BALVIN

Právě před třemi lety jsem totiž stála před otázkou, kam to celé posunout. Plný ateliér zakázek, kde je kapacita, kterou já osobně za rok stihnu, pevně daná. Kam dál posouvat poptávku a stále si zachovat jedinečnost ateliéru a přesto značku otevřít širší klientele?

Chtěla jsem si dát jasný cíl a především najít díru na trhu, kde budu silná. Zároveň jsem chtěla zákaznice ujistit o tom, že jsem to pořád já, možná i proto onen název BALVIN. Byl to můj dětský sen, mít jednou značku pod vlastním jménem. Zkušenosti mi pak ukázaly, že za mnou lidé chodí, protože jsem si získala jejich důvěru. I proto chci na oplátku ukázat, že se za svoje výtvory nestydím podepsat. Doslova. Chci vytvořit evropskou značku, která si svou pořizovací cenu tzv. vynosí. Budou to šaty. Elegantní, nadčasové, bezsezonní, ale i praktické na údržbu, příjemné na nošení. Modely musí mít diplomatický protokol, být prémiové kvality, luxusně ušité a především musí zaujmout dobře padnoucím střihem. Výsledkem jsou šaty, které mají jasný rukopis. Všechny modely mají náš ikonický poloraglánový rukáv, který díky protiskladu na ramenou nemusí mít vycpávky, a přesto dělá krásná ramena. A nejen to, mají také všechny prohloubený průramek, proto se žena do šatů nepotí. Další vychytávky jsou v každých šatech skryté, ale majitelky si je cení natolik, že od nás nikdy nemají jen jeden kus. Souvisí s tím i to, že naše oblečení se musí vyplatit. Při byznysu, ve společnosti, na oslavách i při každodenních situacích. Naše šaty jsou většinou celodenní. Dají se vzít ráno i večer, snesou

dlouhé jízdy autem a mají kapsy. Tolik bodů musí každý model obsáhnout, aby byl zařazen do BALVIN

Aby model měl stále svou hodnotu, nemáme sezónní výprodeje. Modely přidávám každou sezónu a za čas nějaký střih vypustím, ale klasická nabídka zůstává. Začala mi tak nová kapitola podnikání, kde udělat chybu znamená přijít o statisíce. Zatím se stále učím a naštěstí mě neopouští pokora. Hledám také, s kým se mohu poradit či spolupracovat, ale bohužel jsem v tom zatím sama. Už dva roky hledám někoho, kdo umí dostat módní značku k nákupčím, kdo umí reálný obchod B2B. Bohužel nikoho takového jsem zatím nepotkala, jen mnohé teoretiky vládnoucí workshopům, kteří reálně nikoho nikam neposunou. Dělat marketing, budovat značku nebo PR, takových expertů je plno. Ale dostat módní značku do Evropy? Taková agentura v Čechách zatím není. Proto zůstávám samoukem, hledám pomalé cesty a vybírám, kam se vydat dál. V byznysu, kde se vše šije v Číně za pakatel a přeprodává do fast fashion, kde všechny značky střední třídy mají produkci v Asii, kde je trh přesycen oděvy natolik, že se vlivy a inspirace slévají v jedno, tak v tomto odvětví musím vymyslet, jak uspět a vyčnívat se svou lokální nadčasovou značkou. Proto jsem věnovala mnoho úsilí tomu, abych si stanovila vnitřní pravidla a hodnoty. Právě díky nim mají tIQe a BALVIN osobitou image, která klientky oslovuje daleko za hranici prezentovaných modelů.

Šaty nepůjčujete influencerům, ale přesto jste vidět.

Je to jako v tom úsloví o dobrém zboží, které se prodává samo? Jednou z mých zásad je, že nepovyšujeme známé osobnosti a influencery nad naše ostatní klientky. Ony jsou ty, které naši značku definují, a ony jsou ty, které do našich modelů investují. Proto se nestane, že si u nás v ateliéru koupíte drahý model a vedle vás na červeném koberci bude stát celebrita, která má šaty od nás zapůjčené zadarmo. My ctíme naše klientky a u nás jsou všechny hvězdy stejného kalibru. Možná je to na úkor lajků, většího povědomí o značce a větší popularity. Ta rovnost ostatně prostupuje celým ateliérem. Všechny jsme si tu rovné, ať se jedná o klientku, mě či krejčovou. Všechny jsme ženy a pro mě je důležitý vzájemný respekt. Další zásada je, že všechny se snažíme o co nejlepší výsledek a předáváme si pouze pozitivní energii, což je velmi zásadní. Mám to velké štěstí, že mám tak skvělé klientky, které nám tuto energii dodávají.

Kdo všechno si vlastně šaty od Balvin může dovolit? Balvin Couture je naše ateliérová řada s couture modely, které prezentujeme jednou za šest měsíců v ucelené kolekci. Tato kolekce je pak představena pouze privátní klientele, která si ji objednává jako modely na míru s výběrem ze vzorníků

stovek variant od evropských dodavatelů luxusních materiálů. Každý model přizpůsobuji klientce individuálně a volíme vše tak, aby model vynosila a byl v jejím šatníku několik let. Mám velmi bonitní klientelu, která má minimum času a ocení kvalitu i osobní přístup. Jsou kosmopolitní, potřebují reprezentativní šatník, který je vizuální i pohodlný zároveň. Ovšem právě pro nedostupnost našich couture modelů jsem vytvořila před třemi lety řadu Balvin

Seasonless. Rok poté ještě Balvin Basic a letos Balvin

Capsule. Tyto řady jsou bezsezonní, nadčasové a především dostupné jak v butiku v centru Prahy, tak na našem e-shopu. Oproti couture modelům jsou tyto řady několikanásobně levnější, i když si stále drží laťku cenově vyšší designové třídy. Loni v létě jsem zlevnila všechny modely o cca 30 % napříč celou kolekcí. Za dva roky fungování jsem zjistila, že naše šaty jsou velmi oblíbené, nikdo nemá jen jedny. Mám tu významnou skupinu žen, které dosud nakupovaly modely jen v akci. Proto jsem se rozhodla ceny posunout o něco níže, ale stále v prémiové kategorii, aby je neměla půlka Prahy.

Jak řešíte dlouhodobý problém s krejčovými a školami? Najít kvalitní krejčové je největší oříšek. Já mám své spolupracovnice od začátku kariéry. Mám s nimi skvělý vztah a pro ně je velmi důležité, že vědí, že se se mnou nemusí prát o peníze. Váží si toho, takže i když mají práce hodně, udělají si na nás čas i v případě nenadálých požadavků. Znají mou techniku šití, naše střihy a styl. Šijeme nejpreciznějším způsobem — nové krejčové musíme zaučovat.

Před lety mě nedostatek krejčích dovedl k založení nadace Stojím si za ním na podporu řemeslných oborů oproti přetlaku v designu. Všichni chtějí být návrháři, ale je čím dál tím méně mistrů krejčích. Vytvořili jsme sérii fotek a příběhů, kde slavní designéři mluvili o svých mistrech, kteří jsou často skrytí v pozadí. Zúčastnili se toho Maxim Velčovský, Rony Plesl, Liběna Rochová a další. Byl připraven bohatý materiál na dokumenty i další projekty, ale s rostoucí firmou a malým dítětem jsem to bohužel byla nucena odložit. Což je mi velmi líto, protože se stále jedná o projekt, který by našel místo na základních školách, kde si děti vybírají, čemu se budou v životě věnovat. Když se letos podíváte na statistiky, otevřelo se v Česku asi 30 oborů Design oděvů, textilní výtvarnictví, oděvní návrhář atd. s kapacitou cca 15 až 20 žáků. To je cca 450 návrhářů, které rok co rok vyplivnou školy do světa. Oproti tomu krejčovských oborů se otevře jen velmi málo. Někdy se stane, že se ani nepodaří tento přehlížený obor naplnit, a tedy otevřít. Byly ročníky, kdy nikdo na krejčího či krejčovou studovat nešel, letos máme štěstí a otevřelo se šest tříd napříč republikou. Úspěšný návrhář v ateliéru

„Jednou z mých zásad je, že nepovyšujeme známé osobnosti a influencery nad naše ostatní klientky. Ony jsou ty, které naši značku definují, a ony jsou ty, které do našich modelů investují.“

potřebuje pět až šest krejčových minimálně. Tady je poměr jedna krejčová na deset návrhářů. Nemusím snad dodávat, že se o ně vždycky musíme prát.

Zmínila jste děti. Je to v kariéře návrhářky věčná inspirace nebo spíš věčný boj s časem? Jsem celoživotní maminka návrhářka. Před dvaceti lety jsem začala navrhovat, když mojí Aničce byly tři roky a začala chodit do školky. Když jí bylo patnáct, narodila se Mia. Nikdy jsem nefungovala jinak a je to křehký balanc mezi dvěma světy: na sekundu vypnete firmu a zapnete maminku, úkoly, večeře, nákupy, domácnost. I proto máme v ateliéru důmyslný systém, kdy čtyři měsíce navrhuji a osm měsíců pak šijeme. Mnozí z přátel v byznysu nechápou, že si naše značka může dovolit třetinu roku tzv. stop stav, kdy se soustředím na vymýšlení nových kolekcí, ale pro mě je to jediný způsob, jak sedět na obou židlích a udržet si svou vizi. Já respektuji čas svých klientek, ony zas chápou, že work life balance je jedním z důvodů, proč jsou moje šaty nedostatkovým zbožím.

Maminky návrhářky z mého pohledu tady v České republice dělají módu, která má smysl, je nositelná, nadčasová, kvalitní a její cena se vynosí. Jsou tak samy zvyklé fungovat a přenášejí to do svých modelů. Nenavrhují zbytečnosti a věci na image, věci nepříjemné na nošení, které jsou krásné jen ve stoje a v póze. To většinou vymyslí návrhář, který korzet nikdy nevzal na sebe, ale holce navrhne tak dlouhý, že si s ním do auta nesedne, protože ji řežou kostice do stehen. A proto je potřeba ta zkušenost a kontext, který získáte jen jako žena, která se pohybuje v mnoha životních rolích.

Ten dovětek mě láká, abych se zeptal, co říkáte na ankety o nejlepším návrháři roku Parametry takových soutěží jsou mi záhadou — myslím, že jsou to často spíš závody o to, kdo se nejvíc kamarádí s redakcí. Pojďme udělat žebříček podle ročního obratu a čistého zisku. Jak řekl pan profesor Ťapťuch pro Harper's Bazaar, to je jediné měřítko úspěšnosti. Vsadím se, že žebříček by byl diametrálně jiný.

Obraty a čisté zisky, to my máme v Euru rádi. Přiznávám, že na raglánový rukáv jsem se musel ptát manželky, abych se v našem rozhovoru úplně neztratil. Ještě že máme na módu experty z jiných redakcí Možná byste se divil, jakých přešlapů se módní redaktoři, a zejména influenceři na sociálních sítích, občas dopouštějí. Všichni se učíme a důležité je neztratit pokoru a chuť zkoušet nové věci. Vzpomínám si na příspěvek jednoho influencera, který popisoval návštěvu české dílny na šití džínů. Napsal, že „džíny se zde šijí v ruce, na rozdíl od Číny, kde vše obstarávají stroje“. Z jeho slov to znělo, jako by v Číně džíny šily jen stroje a lidé tam vůbec nebyli potřeba. Zeptala jsem se ho, zda tím myslí skutečně ruční šití jehlou a nití.

Odpověděl, že džíny se sice šijí na stroji, ale materiál do něj pracovníci vkládají rukama. To jen taková perlička na závěr. Všechno je o lidech, zatím naštěstí i móda, která mě právě kvůli nim nepřestává bavit.

Některé ikonické modely vznikají nepřetržitě už šestnáct let . . .

Více než osm tisíc modelů bylo ušito na zakázku

Tolik kolekcí bylo dosud odprezentováno

. . . . . .

Dokonalý podvod

Podnikatel Ricardo Salinas si myslel, že jedná s finanční šlechtou, místo toho se ocitl v transatlantickém právním boji

TEXT Paul Caruana Galizia

icardo Salinas Pliego rád říká, že sází jen na jedinou firmu — na svou vlastní, mexický bankovně-obchodní konglomerát Grupo Elektra, založený jeho otcem.

Jenže když na jaře 2021 bitcoin prudce rostl, mexický miliardář a možný kandidát na prezidenta zatoužil vsadit na kryptoměnu 400 milionů dolarů. Tolik volné hotovosti neměl, a tak poradcům zadal, aby udělali to, co v takových chvílích dělají bohatí běžně: půjčit si proti hodnotě akcií Elektry Londýnský broker představil Salinasova švýcarského poradce věřiteli jménem Astor Capital Fund. V e-mailu jej popsal jako subjekt „původně vybudovaný na základech bohatství“ slavného rodu Astorů a tvrdil, že mezi jeho zázemí patří i „špičkové univerzitní nadační fondy“ a „rodinné investiční kanceláře“.

Poradce Salinasův tým uklidňoval: Astor Capital je registrován na Bahamách jen proto, že jde o nízkodaňovou jurisdikci. Při videohovoru se muž s americkým přízvukem představil jako Thomas Astor-Mellon, generální ředitel Astor Capital. Vypadalo to, že volá z jachty. Řekl, že je potomkem rodu Astorů a že jeho firma se specializuje na obchody typu stock-lending.

Detaily dojednával druhý zástupce Astor Capital, výkonný ředitel jménem Gregory Mitchell. Konstrukce zněla povědomě: až 150 milionů dolarů v hotovosti, zajištěných

zhruba 416 miliony dolarů v akciích Elektry Zbytek financování Salinasovy bitcoinové sázky poskytly mezinárodní banky. V červenci 2021 Salinas podepsal s  Astor Asset Management 3 jednatřicetistránkovou smlouvu o „akciové půjčce“ (stock-loan). Šlo o kanadsky registrované účelové úvěrové SPV, založené poté, co jeho tým z daňových důvodů trval na „onshore“ věřiteli. Dokument orazítkovali pečetí s korunovaným okřídleným lvem a římskými číslicemi „MVMVIII“. Tahle beze smyslu zvolená datace byla prvním náznakem, že Astor není tak modrokrevný, jak se tvářil.

To, co následovalo, je případová studie toho, co se může pokazit v bujícím, a přitom jen vlažně hlídaném koutě financí. Objem nesplacených takzvaných lombardních úvěrů (Lombard lending), které jednotlivcům umožňují „pákovat“ vlastní aktiva a brát si proti nim úvěry, se podle Deloitte pohybuje kolem 4,3 bilionu dolarů a v poslední době roste rychleji než širší úvěrový trh, a to díky růstu cen akcií. Velkou část těchto úvěrů poskytují registrovaní a regulovaní věřitelé, jenže dlužníky lze navést i k nelicencovaným poskytovatelům, kde ochrana do značné míry závisí na výkladu smluvního jazyka. Věřitel si často vybírá i custodia, který drží kolaterál, a stanoví jurisdikci, v níž se při sporu vede arbitráž.

Co je to lombardní úvěr?

Název je odvozen od Lombarďanů ze severní Itálie, kteří ve středověku položili základy bankovních zvyklostí.

Specializovaná forma osobního úvěru; rychlý způsob, jak financovat velké nákupy nebo rozšíření podnikání.

Banky poskytují zajištěný úvěr, přičemž jako kolaterál (zástavu) využívají aktiva, například akcie a dluhopisy.

Umožňuje dlužníkům zůstat zainvestovaní na trhu, místo aby museli část portfolia rozprodávat.

Často zahrnuje pravidelné přeceňování zástavy a podle potřeby také margin cally (výzvy k doplnění zajištění).

Prodejna Elektra v Mexiku. Obchodování s akciemi tohoto konglomerátu, který spojuje bankovnictví a maloobchod, bylo pozastaveno poté, co se objevily zprávy o údajném podvodu.

Místo aby v tomto případě akcie ležely „v trezoru“ jako zástava do splacení, jednoduše je prodali a výnosy použili jednak k tomu, aby vůbec vyplatili samotnou půjčku, jednak k obohacení věřitelů. Salinas říká, že mu trvalo víc než tři roky, než skutečně pochopil, co se stalo. Když se věc dostala na veřejnost, akcie Elektry prudce spadly a obchodování s nimi bylo pozastaveno.

„Byl to dokonalý podvod,“ říká. „Ten chlap mi vzal akcie, prodal je a ty peníze mi pak dal jako půjčku — Ježiši, horší už to být nemůže.“

Jeho tým později zjistil, že „Thomas Astor-Mellon“ byl Alexei Skachkov, muž ruského původu žijící v Atlantě ve státě Georgia, který měl odsouzení za padělání receptů a krádeže šperků.

A „Gregory Mitchell“ byl ve skutečnosti Val Sklarov — Američan ukrajinského původu, který operoval s proměnlivým repertoárem jmen, společností a jurisdikcí.

Salinas žene Sklarova před anglický High Court, ale připouští, že vyhlídky na to, že své akcie Elektry získá zpět, jsou nejisté. Jemu jde o princip. „Pokud se tohle nezastaví,“ říká, „nebudu poslední.“

Sklarov namítá, že to, co kritici považují za podvod, je jen drsné úvěrování rizikových dlužníků. „Rozhodně se nepovažuji za podvodníka,“ říká. „Ale jak se říká: podvodník pozná podvodníka.“

Sklarov se narodil jako Vladimir Sklarov v Kyjevě roku 1963. Tvrdí, že když mu bylo devět, rodina se nejprve přestěhovala do Izraele, potom na severní stranu Chicaga, kde otec pracoval jako řezník a matka jako kosmetička. Říká, že na University of Illinois studoval obor criminal justice, ale po přečtení výroků tehdejšího předsedy Nejvyššího soudu USA Warrena Burgera, který si stěžoval nad kvalitou právnické profese, opustil plán stát se právníkem a v roce 1985 ze školy odešel. Univerzitní záznamy ukazují, že se zapsal v roce 1980 a přestal docházet v roce 1987, zatímco Burgerovy citované poznámky o „nekompetentních“ procesních právnících se objevily už v roce 1978.

Sklarov tvrdí, že pak jezdil taxíkem, prodával zdravotnické potřeby a zkoušel rozjet firmu na domácí záruky a také kavárenský řetězec. V roce 1994 prý „přehnaně horlivá vláda“ zavřela

společnost se zdravotnickými potřebami, s níž byl „spojen“, jenže tiskové zprávy z roku 1998 uvádějí, že firmu vlastnil a přiznal se k podvodu na programu Medicare za 18 milionů dolarů.

S odkazem na „rozsáhlou diskriminaci“ v USA kvůli rusky znějícímu jménu si jej v roce 2006 změnil z Vladimira na Vala. Vybudoval realitní byznys napříč americkým Středozápadem, který se pod vahou sporů s věřiteli a obcemi zhroutil.

Po rozvodu v roce 2014 umístil v časopise Crain’s Detroit Business inzerát nabízející realitní poradenství, pak pracoval ve finančnictví na Ukrajině a nakonec se vrátil do USA.

Do roku 2018 si osvojil další jméno, Mark Simon Bentley, a existující firmu America 2030 přetvořil ve stock-loan podnikání — o tento typ obchodů se začal zajímat během svého působení na Ukrajině.

Obchodní model stavěl stejně na image jako na konstrukci. Papíry byly tlusté a branding uklidňujícím způsobem starosvětský; zakládal entity se jmény připomínajícími banky a později čelil žalobám finančních skupin Rothschild a Barclays kvůli porušování ochranných známek.

Podle Sklarova je svět stock-loanů hrou, v níž dlužníci a věřitelé hrají jeden proti druhému. Dlužníci jsou prý často insideři, kteří nemohou prodat své „podřadné“ akcie — anebo nafukují hodnotu málo obchodovaných titulů, aby se dostali k hotovosti. Věřitelé mají podle něj plné právo prodávat. „Velká část dlužníků dostane peníze a je jim to jedno,“ říká.

Jeden z nejbohatších a nejbojovnějších mexických magnátů, Salinas, je ve své zemi známý jako „Tio Richi“ neboli „Strýček Richi“.

Vláda prezidentky Claudie Sheinbaum ho vykresluje jako pravicového agitátora a stíhala jeho rodinný konglomerát Grupo Salinas kvůli nedoplatkům na daních; na začátku tohoto měsíce dospěli k dohodě. Jeho příznivci chtějí, aby v roce 2030 kandidoval na prezidenta.

Sklarov říká, že Salinasův spor se státem ukazuje jeho odmítání hrát podle pravidel i jeho schopnost klamat. „Bůh ochraňuj Mexiko, jestli bude zvolen,“ dodává.

Podle Sklarova bylo nemožné, aby Salinas nerozuměl podmínkám stock-loan smlouvy a jejich důsledkům. Úroková sazba ve smlouvě byla 1,15 procenta. „Salinas na tom trval,“ říká Sklarov. „Na takové sazbě věřitel nevydělá — co to sakra mělo znamenat?“

Salinas říká, že mu nízká sazba nepřišla zvláštní, protože Astor původně chtěl kolaterál ve výši čtyřnásobku půjčky. Jiní věřitelé požadovali trojnásobek, ale účtovali vyšší úrok. „Podnikám 45 let a mám 200 tisíc zaměstnanců,“ říká Salinas. „Jasně, že máme spory. Ale neberu si, co mi nepatří.“

Mnozí věřitelé v tomto segmentu nemají bankovní ani brokerskou licenci. Sklarov tvrdí, že regulace chování se neuplatní, protože jde o soukromé smlouvy mezi profesionálními investory.

Jenže právník Dean Conway, který pro americkou Komisi pro cenné papíry a burzy stíhal případ stock-loan podvodu, říká, že pokud jde o podvod, „[regulatorní status] nezmění kalkul, zda se případ bude stíhat“.

Případ Salinas ukázal i další běžnou zranitelnost: u soukromých úvěrů zajištěných akciemi si věřitel často vybírá custodia, který drží zastavené akcie — v tomto případě bahamského Weisera. Salinasův londýnský broker původně navrhoval Taviru z Monaka, ale Sklarov to odmítl s tím, že Tavira má „interní problémy“. Broker odpověděl, že vysoce postavený manažer Taviry měl „několik velmi znepokojivých poznámek o Astoru“ a zmínil „jednoho Val Sklavova (sic) jako ‚mozek‘, který stojí za vaší firmou“. Mitchell odpověděl, že o žádném „mozku“ nikdy neslyšel — „velmi směšné“.

Později v roce 2021 si jeden z Salinasových poradců všiml něčeho podivného: akcie Elektry, které drží úzký okruh vlastníků a na trhu se obchodují jen v malých objemech, se začaly prodávat. „Dokonce jsem zavolal bráchovi,“ říká Salinas, „a ptám se: ‚Hele, brácho, neprodáváš akcie?‘“

Astor Asset Management 3 nařídil Weiseru, aby převedl akcie z Salinasova custody účtu. Salinas říká, že smlouva o správě custody účtu, kterou podepsal, Astoru nedávala žádné oprávnění dávat custodianům pokyny k prodeji jeho zástavy.

Sklarov říká, že věřitel měl nad custody účtem „plnou moc“ a že custodiáni jsou „regulované finanční instituce“, které „jedou podle vlastních pravidel“. Jeho nová manželka a generální ředitel Weisera byli v té době zapojeni do jedné řecké společnosti. Přesto Astor po nátlaku Salinasova týmu Weisera vyměnil za Taviru, i když podmínky zůstaly stejné. Na jaře 2024, poté co Sklarov odkládal a rušil schůzky s odvoláním na covid, požádal Salinasův tým Taviru o důkaz, že akcie Elektry stále drží. Astor prohlásil, že přímé obracení se na custodia je zakázané „vměšování“ — a že navíc má v každém případě právo s akciemi naložit. V červenci Salinas nabídl, že všechny čtyři věřitele předčasně vyplatí, aby zjistil, kdo ještě

Na základě bankovních výpisů JPMorgan, které si vyžádal newyorský soud, odhadla investigativní zpráva z března 2025, že z prodeje akcií Elektry bylo realizováno přibližně 420 milionů dolarů.

„Byl to dokonalý podvod. Ten chlap vzal moje akcie, prodal je a pak mi ty peníze půjčil jako úvěr. Ježíši, horší už to být nemůže. Vzal moje akcie, prodal je a z výnosu mi poskytl půjčku.“

akcie Elektry skutečně drží. Tři banky jeho návrh přijaly. „Jenže když jsme zavolali tomu člověku, tvrdil, že jsme v defaultu.“

Sklarov říká, že lock-up period ve stock-loan smlouvě znemožňovala předčasné splacení po celou pětiletou dobu trvání úvěru. Tři týdny po Salinasově nabídce mu Astor doručil oznámení o defaultu s výčtem 11 údajných porušení, včetně neplacení úroků. Salinas říká, že úroky platil a že k žádnému defaultu nikdy nedošlo.

Jedním z dalších údajně porušených bodů byla mexická vládní prověrka Salinasových firem. „Když jsme ten obchod dělali,“ říká Sklarov, „nedělali jsme mu hloubkovou due diligence.“

Ani Salinasovy vlastní prověrky zjevně nebyly o nic robustnější. „Jsem idiot,“ říká.

„Protože jak je možné, že jsem si neudělal due diligence já a můj tým neudělal plnou due diligence? Byli jsme nedbalí a samozřejmě teď platíme cenu.“

Říká, že řádné procesy narušila covidová pandemie a že ho uklidňovalo, když Astor tvrdil, že umí poskytnout tak velký úvěr — protože z toho vyplývalo, že firma musí mít „výrazná aktiva“. Jeho švýcarský poradce jeho týmu říkal, že za Astorem stojí rodina, která vlastní slavné hotely Astoria — ty ovšem ve skutečnosti vlastní na newyorské burze obchodovaná firma Hilton Sklarov tvrdí, že poradce i broker měli motiv jeho firmě přikrášlit důvěryhodnost; říká, že brokerská firma měla získat asi 5 milionů dolarů na poplatcích a provizích.

Salinas si najal firmu pro korporátní vyšetřování StoneTurn, aby zjistila, co se s akciemi skutečně stalo.

Zpráva z března 2025, vycházející z bankovních informací JPMorgan vyžádaných newyorským soudem, odhaduje, že prodejem akcií Elektry se realizovalo přibližně 420 milionů dolarů. Z této částky zhruba 104 milionů podle všeho posloužilo k financování půjčky poskytnuté Salinasovi. „Přesně vím, co je lombardní úvěr,“ říká Salinas. „Kdybych chtěl prodat své akcie, udělal bych to sám.“

Sklarov označuje tvrzení, že dlužníci nevěděli o plánovaném prodeji akcií, za nesmysl. „Je to lež. Absolutně,“ říká. Podle něj smlouva pouze zaručovala, že zastavené akcie nebudou obchodovány na veřejné burze, nikoli že nemohou být převedeny na jiné subjekty, které je následně prodají.

Odvolává se přitom na další ustanovení smlouvy, takzvanou rehypotekaci, tedy právo věřitele zástavu znovu použít jako vlastní aktivum. V regulovaném bankovním systému jde o běžnou praxi podléhající kapitálovým pravidlům a dohledu.

„Každý dlužník, s nímž jsem kdy pracoval, souhlasil s rehypotekací akcií,“ říká Sklarov a dodává, že ti, kdo dnes mluví o podvodu, „nečetli ty zatracené úvěrové dokumenty“.

Svatý Kryštof a Nevis, karibské offshore finanční centrum.

Smlouva o patnácti a půl tisících slovech skutečně uvádí, že v případě prodlení má věřitel právo zástavu prodat. Sklarov však poukazuje i na závěrečnou klauzuli: „Po dobu trvání úvěru náležejí veškeré výhody a výnosy ze zastavených akcií věřiteli.“

Přibližně ve stejné době, kdy uzavíral úvěrovou smlouvu se Salinasem, čelil Sklarov soudnímu sporu v New Yorku. Žalobu podal Brenten Satterfield, zakladatel biotechnologické firmy.

Satterfield převedl omezené akcie v hodnotě sedmi milionů dolarů výměnou za úvěr ve výši 3,5 milionu. Z této částky však obdržel pouze 67 tisíc dolarů. Soud dospěl k závěru, že byl podvodně přiměn k dohodě, která věřitele fakticky nezavazovala peníze poskytnout ani akcie vrátit. Zároveň odmítl, aby spor pokračoval v arbitráži na Svatém Kryštofu a Nevisu, karibské offshore jurisdikci.

Když Sklarov nevyhověl soudním příkazům, newyorský soudce jej uznal vinným z pohrdání soudem a vydal civilní zatykač. Sklarov se k jednáním nedostavoval s odůvodněním, že po ruské invazi pomáhá příbuzným uprchnout z Ukrajiny. Později soudu sdělil, že se nacházel na Maledivách.

Další dlužníci popisují obdobný vzorec: zastavené akcie jsou prodány a spory přesouvány do arbitráží v offshore jurisdikcích.

Dva singapurští dlužníci získali rozsudek pro zmeškání na Svatém Kryštofu ve sporu o akciový úvěr ve výši 25 milionů dolarů a následně jej zaregistrovali k vymáhání na Bahamách. Nároky fondů ZS Capital Fund a Fortunate Drift se řešily prostřednictvím předběžných opatření a arbitráží na Jamajce a v Hongkongu.

Ve státě Georgia americký federální soudce zamítl pokus společnosti America 2030 o okamžitý prodej zastavených akcií poté, co si dlužník vyžádal předběžné opatření v Hongkongu. V Hongkongu zároveň probíhají další čtyři spory proti Sklarovovi a jeho firmám. Ve všech případech figuruje jako správce zástavy Weiser

Podle veřejně dostupných soudních podání čelí Sklarov a společnosti s ním spojené žalobám v souhrnné hodnotě nejméně jedné miliardy dolarů. Přibližně polovina této částky se týká případu Salinas. Sklarov tento součet označuje za „smutné fake news“ a dodává, že

„spory jsou nevyhnutelné, když dlužníci nedodržují smlouvu a dostanou se do prodlení“.

Podle zprávy společnosti StoneTurn se výnosy z prodeje akcií Elektry rozdělily mezi dva účty. Účet Astor Capital obdržel 60 milionů dolarů. Druhý účet, vedený na společnost Cornelius Vanderbilt Capital Management, inkasoval 359,4 milionu dolarů. Tato entita, registrovaná v Belize a pojmenovaná po další dynastii pozlaceného věku, prodávala akcie Elektry téměř denně od roku 2021.

Astor Asset Management 3 podle zprávy získal 11,8 milionu dolarů z účtu Astor Capital a dalších 118,1 milionu dolarů z účtu Cornelius Vanderbilt „Nevlastním žádnou z těchto entit a neovládám je,“ říká Sklarov. StoneTurn však identifikoval převody ve výši 3,6 milionu dolarů z účtu Cornelius Vanderbilt přímo Sklarovovi a osobám, které označuje za s ním spojené. Dalších 225,2 milionu dolarů podle zprávy proteklo nepřímo přes Astor Asset Management 3 a Sklarovova dlouholetého newyorského právníka.

Celkově StoneTurn odhaduje, že přibližně 229 milionů dolarů z výnosů z prodeje akcií Elektry skončilo u Sklarova nebo u subjektů s ním spojených. U dalších 88 milionů dolarů se původ nepodařilo dohledat.

Oponentní zpráva vypracovaná pro Sklarovovu stranu společností Companies Dot Support, poradenskou firmou registrovanou v Řecku, kde Sklarov žije v luxusní vile, uvádí, že jednotlivé platby nelze spolehlivě propojit s výnosy z prodeje akcií Elektry. Podle autorů je dokumentace neúplná.

Londýnské soudní řízení přineslo ještě jeden zvrat, který ilustruje neprůhlednost celého trhu. Salinasův tým přiznal, že si najal soukromé vyšetřovatele napojené na agenturu Black Cube, založenou bývalými příslušníky izraelských obranných sil, aby získali informace od jednoho z Astorových právníků.

U skleničky byl právník tajně nahrán, jak mluví o domnělých silných a slabých stránkách Astorovy pozice. Soudce High Court to označil za „neetické“, ale zároveň upozornil i na „vinu“ Astorova právníka, který takto „podstatné“ informace prozradil.

Sklarov se toho okamžitě chytil a tvrdí, že žaloba má být smetena ze stolu. „Advokátní mlčenlivost je posvátná,“ říká a operaci vykresluje jako útok na anglický justiční systém i na svá lidská práva. Soud však podvodní tvrzení nezamítl. Pouze zablokoval rychlé rozhodnutí o odpovědnosti. Případ tak zamíří k plnému projednání.

Black Cube uvedl, že bude „i nadále odhalovat podvody, korupci a vyvádění majetku ve všech svých případech po celém světě vždy způsobem, který je plně v souladu s příslušnými zákony a předpisy v každé jurisdikci, kde působí“. Salinas říká, že je výsledkem zklamaný. „Opravdu musíme skrývat pravdu?“ ptá se. „Tohle jsou skutečná přiznání ze života.“ Překvapilo ho, že soudy budou protiopatření posuzovat stejně přísně jako samotné obvinění. Sklarov, který je spojován i s offshore firmami nesoucími jména jako Oppenheim, Dreyfus či Andrew Carnegie, označuje celý případ za „frašku“ a líčí Salinase jako magnáta rozhořčeného z obchodu, který nedopadl podle jeho představ.

„Kolik hospod v Anglii se jmenuje po Churchillovi?“ říká. „Myslíte, že je všechny vlastní rodina Churchillů?“

Salinas na to odpovídá stručně: „Kde jsou moje akcie?“

Hlavičku na hřebíček

I hrátky s obrazem? Ó, nikoliv! Desetník s Rooseveltem „vyražený na hřebíku“ patří k těm kuriozi tám, které se z bulváru bez potíží přenesou i do byznysového maga zínu. Překvapivě totiž nejde o báji vou legendu, ale o jasně doložený aukční výsledek a autentický kus americké mincovní výroby. Produkce, která se vymkla kontrole. A kiks, který vynesl statisíce. V lednu 2016 vydražila společnost age Auctions na prestižní aukci Numismatists vskutku neobvyklý ticent. Nedatovaný penízek byl vyražen nikoli na běžný planžet, ale omylem přímo na pozin kovaný stavební hřebík! „Odhaduje se, že ražba proběhla v roce 2000,“ uvedl tehdy britský list Daily Mail. Podle tiskové zprávy z 8. ledna 2016

začínala dražba na deseti tisících dolarech, ale cena za minci, jíž lisy vrazily hlavičku na hřebíček, vyšplhala na 42 300 dolarů (asi 878 tisíc korun). Koupil ji jistý Tommy Bolack. Aukční dům zdůraznil, že ani po expertizách není jasné, jak se hřebík do výrobní linky vlastně dostal. „Výrazně chybné ražby patří k těm nejvyhledávanějším položkám v celém oboru,“ vysvětlil Greg Rohan, prezident Heritage Auctions, jak mohla z hodnoty 0,10 dolaru vyskočit cena na 423tisícinásobek! Tím se raritní desetník, na němž je zřetelný i slogan „In God We Trust“, stal jednou z vůbec nejúspěšnějších „investic“ do jakéhokoliv fyzického předmětu.

Vzácnost je pro numismatiky klíčová. V dobovém textu agentury AP specialista na chybné ražby Fred Weinberg mluvil o „zhruba půltuctu“ známých exemplářů vlisu mince do hřebíku, přičemž jen dvakrát se to stalo desetníku. A Mark Borckardt, seniorní numismatik aukčního domu, dodal, že „jde bezpochyby o ten nejneobvyklejší předmět, jaký jsem kdy ve své kariéře katalogizoval“. Tomu odpovídá cena. Jen při započtení inflace by

EURO BUSINESS CLUB

HAVEL & PARTNERS

Mít plán znamená být připraven.

Protože improvizace je nejdražší strategie.

FOTO Ondřej Pýcha

Být „globálním občanem“ už je dnes standardem a zároveň strategickou přípravou na možné krizové situace, říká v rozhovoru Jaroslav Havel, zakladatel a investor rodinné kanceláře ONE FAMILY OFFICE

Ještě před pár lety by pojmy jako „globální mobilita“ nebo „escape plan“ zněly přehnaně. Proč se o nich mluví čím dál častěji? Zažíváme období silného růstu, úspěšných a movitých lidí i u nás rychle přibývá. A zároveň je dnes svět výrazně méně předvídatelný než dřív. To vede mnoho lidí k řešení ochrany svého majetku a dlouhodobé stability rodiny. Nejde o to, že by někdo teď hned chtěl kompletně přesunout svůj život na jiný kontinent. Je ale

klíčové nebýt závislý jen na jedné zemi, měně, bance nebo aktivu, ale mít svůj majetek dobře rozložený. A zároveň mít připravená praktická, právní a diskrétní řešení pro případ zásadní změny životních okolností.

S jakými situacemi se u českých rodin setkáváte nejčastěji? Typickým příkladem jsou rodiny s majetkem soustředěným výhradně v Česku. Často i v jedné konkrétní oblasti podnikání. Nikdy se systematicky nezamýšleli nad diverzifikací a v zahraničí nemají žádné zázemí.

Jaký je první praktický krok, který by měli řešit? Nejdůležitější je mít pro všechny případy zajištěný přístup k financím. Je třeba mít otevřené účty v bankách mimo Česko, v dlouhodobě stabilních jurisdikcích. A ideálně tam být už etablovaný klient. V případě nutnosti pak nejste závislí na domácích účtech. Klíčové je využívat služby alespoň jedné globální banky působící mimo Evropskou unii, typicky švýcarské s celosvětovým působením. Ve ONE FAMILY OFFICE spolupracujeme se švýcarskými bankami napřímo a můžeme vybírat z deseti největších, které mají zastoupení ve více než 15 zemích a pokrývají klíčové jurisdikce a finanční centra. Díky renomé a kontaktům skupiny HAVEL & PARTNERS máme navíc možnost zajistit našim partnerům celosvětově prominentní zacházení při řešení jejich záležitostí.

Často zmiňujete i zahraniční nemovitosti. Proč? Nemovitost v zahraničí není jen investice nebo prázdninové sídlo. Může sloužit jako bezpečné zázemí pro rodinu. Pro přesun

je ideální uvažovat o stabilních a bezpečných zemích s nízkou mírou zdanění. Nejvíce dolarových milionářů si v posledních letech podle analýz vybírá Spojené arabské emiráty, zejména pak Dubaj. Té se proto přezdívá „nové Švýcarsko”. Dubaj se stala křižovatkou mezi západem a východem a výhodnou destinací pro alokaci kapitálu. ONE FAMILY OFFICE působí dlouhodobě přímo na místě. Díky tomu máme navázané vztahy s místními family offices i všemi klíčovými developery. Klienty provázíme při akvizici nemovitostí v Dubaji a regionu SAE, i při nastavování tamních struktur, jako jsou společnosti či rodinné nadace. A to ve spolupráci se zkušenými lokálními partnery.

Je potřeba kromě zajištění majetku řešit i jiné věci? Určitě. Důležité je i samotné plánování. Jak se v případě potřeby dostanete ze země, čím pojedete, kde budete dočasně bydlet, jak zajistíte základní komfort... A hlavně mít připravené dokumenty. Pro naše partnery zajišťujeme, aby byly úředně ověřené, přeložené a uložené na bezpečných místech.

A jak souvisí s tímto plánem diverzifikace investic? Pokud přijde geopolitická nebo finanční krize a portfolio není správně diverzifikované, můžete rychle přijít o likviditu. Proto je klíčové mít globálně rozložená portfolia kombinující private equity, nemovitosti a likvidní aktiva. Cílem je chránit majetek, zachovat výnosy a udržet životní standard i v krizových situacích. To platí bez ohledu na to, jestli někdo skutečně plánuje odchod do zahraničí, nebo ne.

trnáct dolarů je dnes cena dvou burgerů a hranolek na Manhattanu. Ještě před pár lety by to byla banalita, dnes je to ekonomický signál. William Lee vychází z pobočky Wendy’s  v New Yorku s papírovým sáčkem v ruce a s pocitem, že právě zaplatil něco, co nemá odpovídající hodnotu. Dvaapadesátiletý nemocniční pracovník částku označuje za absurdní. Obvykle si vaří doma, tentokrát podle vlastních slov podlehl. V posledních měsících však mění návyky. Oběd si nosí do práce, a pokud už utrácí za jídlo venku, chce za své peníze

zážitek, ne plastový tác. Raději si připlatí za italskou restauraci s obsluhou.

Lee není výjimka, ale proměnná v širší rovnici. Rychlé občerstvení bylo desítky let symbolem dostupnosti a cenové jistoty, a když právě tato jistota mizí, začíná se otřásat model, na němž stojí více než 200 tisíc provozoven po celé zemi. Podle Black Box Intelligence vykázalo meziročně růst návštěv jen devět procent značek rychlého občerstvení, zatímco celé restaurační odvětví rostlo trojnásobným tempem. Segment, který býval považován za odolný vůči cyklům, je dnes jeho nejslabším článkem. Řetězce jako McDonald’s či Burger King patří k nejviditelnějším americkým exportům a jejich loga se stala součástí globální krajiny stejně samozřejmě jako čerpací stanice nebo letištní terminály. O to překvapivější je, že právě na domácím trhu začínají ztrácet půdu pod nohama.

DVĚ AMERIKY

Obchodní model rychlého občerstvení byl jednoduchý a téměř neprůstřelný: nízké náklady, vysoký objem, standardizace, rychlost. Levné jídlo pro masy a stabilní marže pro investory. Dnes se tato rovnice rozpadá. Zdražují suroviny, energie i práce a současně mizí ochota utrácet za pohodlí. Impulzivní nákup za pár dolarů se mění v rozhodnutí, které je třeba zvážit. Americký index spotřebitelské důvěry Conference Board v lednu ukázal nejnižší přesvědčení o kondici ekonomiky za posledních dvanáct let. Nálada se ochlazuje právě u skupiny zákazníků, na níž byl tento model historicky postaven.

Nejpatrnější je to u Wendy’s. Společnost, jež v roce 1970 pomohla zpopularizovat moderní drive thru, přišla během posledního roku téměř o polovinu své tržní hodnoty. Akcie odepsaly 48 procent a prozatímní generální

za 15 centů. V roce 1961 to byla reklama. Dnes je to lekce z inflace.

ředitel Ken Cook mluví o tržbách pod tlakem a nutnosti jednat s naléhavostí. Jazyk korporátní opatrnosti obvykle znamená jediné: růst se zadrhl. Ekonomiku však není třeba měřit jen podle grafů. Stačí se zastavit u dálnice Interstate 75 v Chattanooga ve státě Tennessee, kde v poledne, kdy by měly být provozovny plné, sedí v restauraci Wendy’s pouze Bill a Mary, penzionovaný pár ze Středozápadu. Fastfood si dopřávají zhruba jednou týdně, někdy kvůli úspoře času, jindy proto, aby udělali radost vnoučatům, ale prázdná místnost je nepřekvapuje. „Všechno je dnes drahé,“ říká Bill, „a když žijete z důchodu, začnete počítat i to, co jste dřív neřešili.“

Právě na těchto zákaznících celý koncept dlouho stál. Když začnou šetřit ti, pro něž byl model původně navržen, nejde o sezonní výkyv, ale o strukturální signál. Analytici z Morgan Stanley to formulují opatrně, když píší, že provozovny s omezeným servisem to mají těžké napříč sektorem. Přeloženo z bankovní řeči: segment, který měl být nejodolnější, přestává fungovat jako nárazník ekonomických cyklů. Wendy’s po třech po sobě jdoucích kvartálech poklesu tržeb zavírá stovky poboček, Pizza Hut hlásí už devátý kvartál poklesu v řadě a její vlastník Yum! Brands otevřeně mluví o restrukturalizaci. Akcie sektoru v roce 2025 zaostaly za indexem S&P 500. Kapitál tedy hlasuje jinak než marketing.

Podle Sary Senatoreové z Bank of America je klíčové, že tentokrát nefunguje přirozená substituce. V minulých útlumech přecházeli zákazníci s vyššími příjmy z dražších podniků k levnějším variantám a vyrovnávali výpadek nízkopříjmové klientely. Nyní se tento přesun nekoná. Vyšší příjmové skupiny zůstávají ve svém segmentu, který dál roste. Rychlé občerstvení se tak stává ilustrací hlubšího štěpení americké ekonomiky. Podniky zaměřené na nízkopříjmové domácnosti ztrácejí tržby, zatímco restaurace vyšší kategorie podle dat Black Box Intelligence rostou. Zatímco drive thru ztrácí dech, bílé ubrusy mají plno. Tom Barkin z  Federal Reserve Bank of Richmond to shrnul přímočaře: „Pokud stavíte datová centra, dodáváte energii nebo obchodujete na Wall Streetu, ekonomika je rozpálená. Pokud jste závislí na nízkopříjmových spotřebitelích, situace je podstatně chladnější.“ Tato věta je makroekonomickou mapou Spojených států. Na jedné straně kapitál a aktiva, jejichž hodnota roste, na druhé straně příjmy citlivé na ceny potravin, nájmů a úvěrů. Rychlé občerstvení leží přesně na této hraně. Je závislé na zákazníkovi, který nemá investiční portfolio, ale výplatní pásku. A právě proto může být cena burgeru lepším indikátorem nálady než burzovní index. Wall Street měří hodnotu aktiv, pokladna měří ochotu utrácet z běžného příjmu. Dnes jde o dvě různé ekonomiky běžící vedle sebe.

ROZBITÁ ROVNICE

Rychlé občerstvení nevzniklo jako kulinářský koncept, ale jako sociální inovace. Když bratři Richard McDonald a Maurice McDonald v roce 1948 přestavěli svůj podnik v kalifornském San Bernardinu, nešlo o chuť, ale o efektivitu. Zrušili obsluhu, zjednodušili menu a kuchyni uspořádali jako výrobní linku. Host si objednal u pultu, dostal patnácticentový hamburger a snědl ho z papírového obalu. Žádné talíře, žádní „carhopové“, žádní vyškolení kuchaři.

Výsledkem byla radikálně nižší cena. Jak ve své knize McDonald’s Behind the Arches napsal John F. Love, rodiny dělnické třídy si poprvé mohly dovolit vzít děti do restaurace. Šlo o demokratizaci spotřeby, o možnost účastnit se něčeho, co bylo ještě nedávno vyhrazeno jiným. Celý model stál na jednoduchém slibu: rychle, levně, předvídatelně.

Právě tato rovnováha se začíná rozpadat. Od roku 2015 vzrostly ceny stravování mimo domov o 52 procent, zatímco ceny potravin pro domácí vaření o 30 procent. Jen za poslední rok jídelní lístky zdražily o 4,1 procenta – téměř dvojnásobným tempem oproti cenám potravin v obchodech. Rozdíl mezi jídlem doma a jídlem venku se tak rozevírá a s ním i psychologická hranice, kterou byl celý koncept původně navržen překročit.

Victor Fernandez z  Black Box Intelligence mluví o cenovém šoku. Pro mladší a nízkopříjmové zákazníky nejde jen o burger, ale o kumulaci tlaků: nájem, energie, doprava, zdravotní péče. Pokud roste všechno současně, i malý rozdíl v ceně menu začne být rozhodující. To, co mělo být únikem z domácí kuchyně, se pro část klientely znovu stává nedostupným luxusem. Ne z nostalgie, ale z nutnosti se vracejí k vaření doma.

Tlak je vidět i v detailech. Osmnáctiletou studentku Haamiru Al Baratiovou nepobuřuje samotná cena menu, ale zavádění příplatků za věci, jež bývaly samozřejmé. Když už platím tolik, proč mám platit ještě za omáčku, ptá se nad pětadvaceticentovým příplatkem za extra dip u Wendy’s. Nejde o čtvrt dolaru, ale o porušení nepsané dohody mezi značkou a zákazníkem. Ekonomové hovoří o referenční ceně, tedy o částce, kterou považujeme za normální. Jakmile se začne zpoplatňovat i to, co bylo dlouhá léta zdarma, mizí pocit férovosti a s ním i ochota utrácet.

Stejný mechanismus stál za vlnou nevole v roce 2024, kdy se na sociálních sítích rozšířila fotografie pobočky McDonald’s v Connecticutu nabízející Big Mac menu za 18 dolarů. Reakce

byla natolik prudká, že vedení společnosti napsalo otevřený dopis zákazníkům a následně podpořilo franšízanty při návratu výrazně zlevněných Extra Value Meals. Přesto podle generálního ředitele řetězce Chrisa Kempczinského návštěvy nízkopříjmových zákazníků dál klesají téměř dvojciferným tempem a inflace mění jejich chování napříč kategoriemi. Firmy odpověděly sérií slevových kampaní, jimž se začalo přezdívat value wars. Levnější nabídky mají přivést zákazníky zpět, zároveň však utahují marže, zejména u franšízantů bez silného kapitálového zázemí. Adam Rymer z Chipotle Mexican Grill upozorňuje, že běžné ceny zůstávají vysoké a zvýhodněné nabídky jsou spíše nástrojem, jak uměle zvýšit počet transakcí. Otázkou není, zda akce fungují, ale jak dlouho je lze udržet, aniž by podkopaly samotný byznys. Sektor se tak dostává do situace, kdy musí zlevňovat, aby rostl, a každou slevou si růst prodražuje.

Za růstem cen nestojí jen strategie, ale i matematika. Dvě největší nákladové položky celého odvětví – suroviny a práce – zdražují současně. Paradox spočívá v tom, že model byl původně navržen právě proto, aby tyto výdaje držel na uzdě.

Speedee Service System, který vyvinuli bratři Richard a Maurice McDonaldovi, proměnil kuchyni v montážní linku inspirovanou automobilovým průmyslem. Pracovníci s minimální praxí mohli podle přesného postupu připravovat hamburgery, smažit hranolky a míchat milkshaky. Výsledkem bylo dramatické snížení mzdových nákladů a zrození jednoho z největších zaměstnavatelů nízkopříjmové pracovní síly v USA. Podle Bureau of Labor Statistics činí mediánová hodinová mzda v tomto segmentu 14,65 dolaru, zatímco napříč ekonomikou je to 23,80 dolaru. Omezené menu navíc umožňovalo nakupovat úzký okruh surovin ve velkých objemech a tlačit ceny dolů.

Dnes se však obě pojistky uvolňují  –docházejí lidé i hovězí. Přestože širší trh práce zpomaluje, o zaměstnance v tomto segmentu se vede ostrý boj. Tvrdší imigrační politika administrativy Donalda Trumpa omezila přísun zahraniční pracovní síly v odvětví, kde se více než každý pátý pracovník narodil mimo Spojené státy. Pandemie covidu-19 navíc změnila ochotu zaměstnanců přijímat nepravidelné směny a konfliktní zákazníky. A tlak zesílil i regulatorně, když odbory California Fast Food Workers Union prosadily zvýšení minimální hodinové mzdy v Kalifornii na 20 dolarů.

Extra Value Menu: obsahuje burger Big Mac, střední hranolky a střední nealkoholický nápoj dle výběru

Wendy's Taco Bell McDonald's Burger King

Trio Meal: umožňuje zákazníkům kombinovat hlavní položky spolu se středními hranolky a středním nealkoholickým nápojem

Wendy's Biggie Bag: obsahuje výběr jednoho sendviče nebo cheeseburgeru, k tomu 4 kuřecí nugety, malé hranolky a malý nealkoholický nápoj

Supreme Luxe Cravings Box: obsahuje pětivrstvé burrito, křupavé taco, cinnamon twists, chalupa supreme a střední nealkoholický nápoj

„Obchodní model rychlého občerstvení byl jednoduchý: nízké náklady, vysoký objem, standardizace, rychlost… Dnes se tato rovnice rozpadá. Zdražují suroviny, energie i práce a současně mizí ochota utrácet za pohodlí.“

Tuto proměnu ilustruje příběh Julietty Garciové, která nastoupila jako kuchařka do kalifornské pobočky Pizza Hut. Místo vaření však postupně obsluhovala pokladnu i myla nádobí. Finanční potřeba přebila frustraci, protože předchozí práce v restauraci se stolovou obsluhou už rodinu neuživila. Když ale viděla, že se kolegům podařilo prosadit kolektivní vyjednávání, pochopila, že nejde jen o osobní zkušenost, ale o posun v rovnováze sil. Vyšší mzdy a lepší podmínky se z výjimky stávají normou a každý takový posun se okamžitě promítá do nákladů provozovatelů.

Prozatímní šéf Wendy’s Ken Cook odhaduje, že náklady na práci letos vzrostou o čtyři procenta, zatímco komodity zdražují ještě rychleji, zhruba o pět procent, tažené rekordní cenou hovězího. Ani vyšší průměrná útrata na zákazníka podle něj tempo růstu nákladů nevyrovná. Zákazník tak platí víc, aniž by se to promítlo do lepší ziskovosti.

Ceny mletého hovězího dosáhly v prosinci historického maxima. Dlouhotrvající sucho na západě USA zmenšilo stáda a podle federálního ministerstva zemědělství mají ceny růst i v roce 2026. Klimatický jev v Montaně či Texasu se tak s odstupem měsíců promítá do ceny menu v Chicagu nebo New Yorku. Nejcitelněji dopadá tento vývoj na podniky postavené na burgerech. Podle odhadů Bank of America hovězí tvoří téměř pětinu jejich komoditního koše a podobný podíl má červené maso i v nákladové struktuře McDonald’s Odvětví je tak sevřeno mezi dvěma silami, které nemůže plně kontrolovat. Z jedné strany roste cena práce, z druhé cena surovin. Uprostřed stojí zákazník, který je stále méně ochotný absorbovat další zvýšení ceny. Model, jenž měl být strojem na efektivitu, se ocitá mezi nákladovou gravitací a cenovou citlivostí trhu.

MENU JAKO EKONOMICKÝ TEST

Navzdory tlaku z obou stran manažeři tvrdí, že obrat je na dohled. McDonald’s v posledním čtvrtletí zvýšil prodeje v provozovnách

otevřených déle než rok o 3,6 procenta, především díky návratu zvýhodněných nabídek Extra Value Meals a populárních snack wrapů. Wendy’s mezitím spustil plán Project Fresh, který kombinuje modernizaci kuchyní s úpravou marketingu, a uvádí, že firemní restaurace po zavedení změn překonávají franšízové pobočky. Krátkodobý efekt měly i sezonní kampaně. Podle dat společnosti Placer.ai zvýšily sváteční menu a limitované příchuti během prosince návštěvnost. Otázka zní, zda sledujeme obrat, nebo jen dobře načasovanou iluzi. Sharon Zackfiaová z investiční banky William Blair upozorňuje, že výdaje hostů na konci roku zrychlily a růst zatím pokračuje i v lednu. Čísla vypadají lépe. Otázkou je, co se skrývá pod nimi.

Na úrovni jednotlivce je příběh méně dramatický. Osmnáctiletý Kevin Asarba říká, že do provozoven chodí častěji než dřív, zhruba dvakrát týdně, protože nové akce mu dávají smysl a šetří čas. „Drahé je dnes všechno,“ dodává a šestidolarový kuřecí sendvič mu připadá jako rozumný kompromis. Rychlé občerstvení tak pro část mladé generace nepředstavuje volbu levnou, ale relativně přijatelnou.

Analytici však připomínají, že konečné slovo nemá marketing ani technologická modernizace, ale trh práce. Podle Sary Senatoreové z  Bank of America je zaměstnanost nejspolehlivějším indikátorem poptávky po rychlém občerstvení. Jakmile náborové trendy měknou, ochlazuje se i chuť utrácet. Cena burgeru tak zůstává citlivým barometrem. Nikoli proto, že by rozhodovala o osudu americké ekonomiky, ale proto, že odráží náladu těch, kteří ji financují ze své výplaty. Wall Street může dál růst. Otázkou je, zda poroste i ochota utratit čtrnáct dolarů za oběd, který měl být symbolem dostupnosti.

Ferrari

kabátek od Pininfariny z něj dělá nadčasového

právě taková auta zbožňuje David Karásek, který v roce 1994 založil studio mmcité a vrhnul se do soutěží o modernizaci městského mobiliáře. Lidé jeho nápady využívají, když čekají na autobus, letadlo, lanovku, do jeho stojanů si odkládají jízdní kola. Jen práce v automotive se mu vyhýbá, a to si přitom už jako malý kreslil do sešitu svá vlastní auta a kochal se kdykoliv kolem něho projel nějaký sporťák. Netušil, že mu jich jednou bude říkat pane hned několik.

„Vlastně mě to nikdy nenapadlo, maminka neměla ani řidičák, ale vždy jsem auta silně vnímal z té estetické stránky a hrozně mě přitahovala,“ otevírá naše povídání o své sbírce, v níž má zvláštní místo třeba závodnička Aero Minor Sport z roku 1949, kterou prohání spolu s kamarádem designérem Michalem Froňkem, Zdeňkem Kašparem a Jaroslavem Práškem i ve slavném závodě veteránů Le Mans Classic Ale to je na jiné povídání.

Dnešní automobilový klenot se narodil v době, kdy bylo Davidu Karáskovi pouhých deset let. Ferrari tehdy vyšlo z čtyřmístného modelu 365 GT4 2+2 a postavilo osobité dvanáctiválcové gétéčko, které jako vůbec první v historii automobilky nabízelo i automatickou převodovku. Velkorysý prostor, sametový chod motoru o objemu 4,8 litru a výkonu 340 koní a skvěle naladěný podvozek. S tímhle autem jste přejeli Evropu jako nic. Oproti třistapětašedesátce jste ho zvenku poznali hlavně podle zadních světlometů, pod kapotou bylo těch změn víc, zejména v modelu 400i, který vyměnil

V tomhle odstínu byste značku Ferrari asi na první dobrou nepoznali. Spolehlivým vodítkem jsou však kola z Testarossy s charakteristickým znakem automobilky.

Velké auto, ale tenké sloupky a dokonalý výhled ven přes dlouhou kapotu s dvanáctiválcem.

Vůbec první Ferrari s automatickou převodovkou (třístupňová od GM). Povšimněte si také budíků na centrální konzoli, decentně nakloněných směrem k řidiči.

Zadní kapota Ferrari 400i skrývá poměrně prostorný, ale mělký kufr. Pokud však cestujete ve dvou, můžete využít prostor na zadních sedačkách.

šestici karburátorů za moderní vstřikování od firmy Bosch. Koní sice ubylo, ale emise klesly a charakter motoru zůstal nedotčen. „Já jsem o tomhle autě věděl a docela mě fascinovalo, protože to byla ještě ta éra, kdy automobilka úzce spolupracovala s významnou karosárnou typu Pininfariny. Miluji Ferrari z padesátých let, kdy vznikla celá řada originálů a na zakázku vyráběných karoserií od mistrů svého řemesla, ale i ten konec sedmdesátých je ještě ve znamení exkluzivního vztahu právě s  Pininfarinou,“ osvětluje David Karásek, co ho právě k tomuhle Ferrari zavedlo. „A na podzim roku 2016 jsem měl možnost ho vidět naživo. Načetl jsem o něm už dřív hodně materiálů, viděl jsem fotky, ale možnost si sáhnout definitivně rozhodla, že ho musím mít. Byl to velmi pokrokový vůz i z technického hlediska, ale zároveň jde o jedno z přehlížených Ferrari, navíc dobový dvanáctiválec, kterých se často zákazníci kvůli údržbě bojí. I proto je tahle série 400/400i/412 relativně finančně dostupná,“ obhajuje Karásek svou volbu. „Někdy musím lidem vysvětlovat, co je to za auto. A vlastně mě to baví, protože jsou překvapení a chtějí vědět víc. Já z pozice designéra oceňuji, jak se povedlo postavit tak prostorný interiér. Leonardo Fioravanti tehdy navrhnul celou řadu ikonických modelů Ferrari a tady našel v kabině spoustu chytrých řešení, které jako člověk z branže dovedu ocenit. Zvlášť práce s hmotou v interiéru i exteriéru je mistrovská. Vůz má pod kapotou obrovský motor, ale působí atleticky, uvnitř je zachován ráz sportovního vozu, ačkoliv jde o čtyřsedadlovou koncepci,“ popisuje přednosti nepříliš známého modelu italské značky.

„Momentálně mám ve sbírce devět aut, takže s žádným z nich nejezdím tak často, jak bych sám chtěl. Ale jízda se čtyřstovkou je radost. Podniknul jsem s ní několik rodinných výletů po Itálii, ale dojela i do Le Mans, kam jezdíme po okreskách, cesta nám trvá tři, čtyři dny, protože se rádi kocháme a zastavujeme. A já takhle zaparkoval na silnici u malého hostince v severní Francii, abych o několik dní později našel fotku svého vozu v jedné facebookové skupině, věnované právě starým Ferrari ,“ vypráví Karásek zážitky s italským elegánem. Během našeho rozhovoru jsem právě na krásné vozy, odvážně zaparkované na ulici, zavedl řeč. Mělo by jich být víc a měly by mít třeba parkování zdarma, aby je majitelé neschovávali tak moc v garážích? „Ano, třeba by jim pak městská policie nerozdávala tolik pokut (směje se). Ale vážně, když jsem zakládal

Netradiční silueta, netradiční počet sedadel. Právě proto si tohle Ferrari zaslouží druhý pohled. Představte si rodinné výlety na autobahnu rychlostí 250 km/h za slastného ševelení dobového dvanáctiválce.

Zvenku jde o velký vůz, zevnitř ale vypadá jako tradiční sportovní Ferrari. Se spoustou čudlíků, táhel a budíků na masivním středovém panelu.

„Leonardo Fioravanti navrhnul celou

řadu ikonických modelů Ferrari a tady našel v kabině spoustu chytrých řešení, které jako člověk z branže dovedu ocenit.“

své studio, bylo zlepšení tváře českých měst jedním z hlavních důvodů. Upřímně si myslím, že krásná auta jsou důležitá pro kultivaci estetického vnímání každého z nás. Stejně tak autobusy, tramvaje, tím spíš, že jde o věci, s nimiž se setkáváme ve veřejném prostoru každý den. Už proto nesmí být jejich design nudný, naopak má plnit osvětovou funkci. Takže ano, víc krásných aut v našich městech.“ Co víc krásných aut v garáži Davida Karáska? „Pár kandidátů bych ještě měl, ale raději je nebudu prozrazovat. Naštěstí jsem se nemusel žádného ze svých vozů zbavovat, mám jich momentálně devět, ale málokdy jsou všechny v provozuschopném stavu, takže mám ten výběr trochu jednodušší,“ předbíhá mou závěrečnou otázkou, zda některé z jeho vozů nejsou ve sbírce tzv. Černými Petry. Italským vozům jak známo dlouhé stání nesvědčí, jsou to dostihoví koně, kteří chtějí běhat po prvotřídním asfaltu. To však hraje Ferrari 400i do karet, protože jeho pohodlný podvozek, automatická převodovka a touha jezdit z něj dělají ideální volbu na dlouhé cesty. Třeba ho někdy někde potkáte a zlepší se vám estetické cítění. Tak nezapomeňte zamávat na pozdrav!

Do Lamborghini se člověk vždycky soukal jako do závodního speciálu. U Ferrari žádnou jógu ovládat nemusíte, jeho dveře se otevírají jako slavobrána.

Velkoryse dimenzované a prosklené Ferrari 400 slibuje plnohodnotný zážitek i na zadních sedačkách. Neváhejte proto být tím třetím (nebo čtvrtým) vzadu.

Řada 400 vycházela z modelu 365. Ten měl vzadu šest světel (tři a tři), kdežto modernější čtyřstovka už má jen dvě a dvě.

ZLATÉ DAYTONY Uniforma makléřů z devadesátek.

KŘESLO WASSILY Ocel, kůže a modernismus. Ikona designu z roku 1925.

RAY-BAN WAYFARER Brýle, za kterými vypadají i špatná rozhodnutí jako dobrý obchod.

LAMBORGHINI COUNTACH Ikona přebytku. Auto, které voní po bonusech.

LEMMON 714 Pilulka, která zpomalí svět a zrychlí legendy z Wall Streetu.

Devadesátky na Wall Street . Peníze proudí rychleji než rozum. Status se měří hodinkami, obleky a hračkami. Styl doby, kdy chamtivost zněla skoro jako ekonomická teorie.

LOUISVILLE SLUGGER PÁLKA Když večírek na Wall Streetu přeroste v demolici kanceláře.

Vlk z Wall Street

DJova vášeň pro popkulturní relikvie se díky spolupráci s fotografem Markem Vesseym proměnila v umění.

pojuje nás láska ke Keithu Haringovi,“ říká Norman Cook, světu známý jako Fatboy Slim. Obdiv k americkému tvůrci, jehož kresby mají komiksovou lehkost a zároveň naléhavost pouličního gesta, je u Cooka čitelný na první pohled. V jeho domě se vrství plakáty, vinylové obaly, katalogy, výstřižky, drobné artefakty, které jiní odkládají jako pomíjivé. Pro něj jsou to relikvie doby, která měla barvu a rytmus. Vesseyho vztah k Haringovi je jiného druhu, tišší a koncentrovanější. Na jedné z jeho fotografií se tyčí barevná hromada knih věnovaných Haringovu dílu. Precizně vyrovnané hřbety vytvářejí portrét nepřítomného autora. Když se oba muži v roce 2018 poprvé setkali v Cookově domě v Hove u Brightonu, došlo k nečekanému souznění.

„Měl jsem doma hromádku knih o Keithu Haringovi, která vypadala úplně stejně jako na jeho fotce,“ vzpomíná Cook. Okamžik, v němž se realita překryla s obrazem, působil téměř jako inscenace. „Říkali jsme si: tohle bylo souzené.“ Možná šlo jen o náhodu. Anebo o důkaz, že sběratelská vášeň

Cookova sbírka smajlíků v předsíni. Jeden z mnoha projevů jeho „sběratelského šílenství“, které zaplnilo dům předměty popkultury.

„Když se oba muži v roce 2018 poprvé setkali v Cookově domě v Hove

u Brightonu, došlo k nečekanému souznění. „Měl jsem doma hromádku knih o Keithu Haringovi, která vypadala úplně stejně jako na jeho fotce,“ vzpomíná Cook.“

rovnané hřbety desek mění v obraz identity. Každý titul je stopou, každá barva fragmentem vzpomínky. Pro Cooka to byla příležitost autobiograficky se katalogizovat skrze vinyl, nepsat paměti slovy, ale obaly desek, které se mu léta hromadily pod rukama. Cook vybíral z přeplněného studia, v němž se tísní bezmála deset tisíc titulů. Sáhl po hudbě, která jej formovala, kterou samploval nebo na ní sám pracoval, po deskách, jež se mu vryly pod kůži dřív, než se staly materiálem pro jeho vlastní tvorbu.

„Norman’s Record Box“, Mark Vessey.

Fotografie Norman zachycuje věž z Cookovy sbírky vinylů.

Šála, kterou Cookovi daroval fanoušek AS Řím („aby mě chránila v sektoru hostů, když tam hrál Brighton & Hove Albion“), a zrcadlené objekty.

a fotografické oko mohou sdílet tutéž paměť, tentýž cit pro barvu, rytmus a energii jedné éry. Jejich první setkání zprostředkovala Cookova bývalá manželka, moderátorka Zoe Ball, která prý okamžitě vycítila, že oba muže spojuje zvláštní druh sentimentu, náklonnost ke starým věcem, k předmětům, jež jiní považují za přežité, oni však v nich slyší ozvěnu času. Z tohoto setkání vzešel Norman, fotografický detail věže vyskládané z Cookových vinylů. Snímek, jenž dnes visí na stěně jeho obýváku, zachycuje víc než jen sbírku desek. Působí jako tichý autoportrét složený z cizích obalů, barev a typografií, z hudby, která jej formovala. Nyní vychází znovu v edici 60 × 60 cm na desce Dibond prostřednictvím Hang-Up Gallery. „Je to trochu jako pořizovat něčí portrét,“ říká Vessey o procesu, při němž se pečlivě

„Prostě jsem nechal Normana, aby jimi procházel regál po regálu, a dychtivě mu stál za zády s plastovými boxy,“ popisuje Vessey téměř obřadný proces výběru. Byla v tom směs archivářské pečlivosti a chlapeckého nadšení, jakési tiché přehrabování se vlastní minulostí. Do výsledné věže se propsaly různé kapitoly hudební historie. Od Stevieho Wondera, konkrétně kompilace Looking Back, přes Davida Bowieho a jeho album Young Americans až k původním hlasovým stopám z filmů The Marx Brothers. Nechybělo ani You’ve Come a Long Way, Baby, průlomové album Fatboye Slima z roku 1998 s hitem Praise You, který se stal Cookovou první singlovou jedničkou ve Spojeném království v roli sólového umělce. Mezi cizími jmény tak stojí i jeho vlastní. Ne jako triumfální gesto, spíše jako další vrstva v pečlivě vrstvené paměti, kde se inspirace a autorství přelévají jedna v druhou. Ve svých 62 letech má Cook za sebou tolik hudebních podob, že drží zápis v Guinnessově knize rekordů za nejvíce britských singlových jedniček, které jeden hudebník nasbíral jako člen různých kapel a projektů. Začínal jako baskytarista v indie rockové skupině The Housemartins, poté se přesunul k taneční hudbě,

nejprve v projektech Beats International a Freak Power a později pod přezdívkou Fatboy Slim V téhle roli získal dvě ceny Brit Awards a jednu cenu Grammy. Od roku 1986 navíc odehrál na Glastonbury festivalu už sto vystoupení.

Jeho knihovna desek vypráví jedinečný příběh, od polic natřených na modro kvůli barvosleposti až po duplicitní výlisky, které používá při skládání breakbeatů. „A je to tvoje vinylové dědictví,“ nadšeně přihazuje Vessey. „Nejvíc mě fascinuje, že ty desky prošly tvýma rukama, že jsi je nějakým způsobem spotřeboval a prožil. Pro mě to byla pokladnice.“

Sbírka desek je podle Cooka „oknem do tvé osobnosti, téměř až do duše“. Usměje se a pokračuje: „Z koupelnové skříňky a z kolekce desek se o člověku dozvíš překvapivě mnoho. Pokaždé, když jsem se s nějakou holkou sblížil a ocitl se u ní doma, sáhl jsem nejdřív po jejích deskách, a pokud jsem mezi nimi našel určité tituly, řekl jsem si: padám odsud.“

Na první pohled jsme s Vesseym jako nebe a dudy, říká Cook. Jedna kariéra vyrostla z hluku a okázalosti, druhá z tichého soustředění. Oba uctívají fragmenty popkultury, které jiní bez váhání vyhazují, jenže jejich záliba ve starých předmětech se projevuje zcela odlišně. Cook o sobě mluví jako o „šíleném sběrateli“ a jeho domov zaplňují plastoví humři, africké sochy hlav, havajské košile a obří skříň plná smajlíkových artefaktů. Vessey se naproti tomu věcí, které fotografuje, vzdává; je to pro něj způsob, jak navazovat spojení s ostatními lidmi. Vessey začal fotit jako student v roce 2001 a s dokumentováním sbírek se rozjel na vlastním štosu časopisů Attitude. V roce 2013 vytvořil fotografii s názvem Kate Moss – poctu kariéře supermodelky vyprávěnou skrze její obálky British Vogue. „Nakonec to viděla a řekla, že ty Vogue sama nesbírala a že její dcera Lila by o ně měla obrovský zájem,“ říká Vessey. „Tak jsem jí tu sbírku poslal a napsal: ‚Tohle patří k vám.‘“ Na rozdíl od Mossové má Cook svoje memorabilie pečlivě zapsané a roztříděné  –od nafukovacího kostýmu, který měl na sobě při svém glastonburském vystoupení v roce 2023, až po vojenskou helmu, již nasadil pro patrně svůj nejznámější portrét, který pořídila Jessica van der Weert někdy kolem roku 2019. Loni svůj archiv představil v luxusní obrazové publikaci It Ain’t Over… ’Til the Fatboy Sings. Vessey pro ni vytvořil vizuální část  – fotil pamětní sošky, stěny zlatých a platinových desek i slavnou místnost se sbírkou. Z projektu vzešla druhá spolupráce, Norman’s Record Box, studie jeho odřeného

koženého kufru polepeného samolepkami, které se na rozích už odlupují. „Moje práce je o tom přimět nás dívat se na předmět opravdu zblízka  – a pak ho zvětšit, aby se dal vidět nově,“ říká Vessey. Cook odpoví: „Myslím, že jeden z tvých největších talentů je cit pro to vzít obyčejné věci a udělat z nich ikony.“

„Dneska lidi chodí kolem s celým DJ setem na USBčku, ale tenhle box na desky byl můj parťák na cestách,“ vzpomíná Cook. „Tahal jsem ho po letištích, hotelech i glastonburským bahnem a močály. Je to prodloužená ruka vás samotných.“ Zároveň je to jeden z mála předmětů, kterých se kdy dokázal vzdát; poté, co přešel na odolnější přepravní kufry, ho jednou věnoval do charitativní aukce. Když se později objevil na internetu na prodej, jeho manažer ho za velké peníze koupil zpátky – a prohodil, podobně jako Vessey u Mossové, „tohle se má vrátit k tobě“. Limitovaná edice knihy je uložená v replice toho boxu.

Přátelé teď zvažují, že se na Cookovu sbírku podívají ještě jednou. „B-strana,“ usměje se Vessey. „Ty desky, u kterých by člověk nečekal, že je mám,“ doplní Cook. Ale i když by takový výběr „pár lidí šokoval“, Cook se při té představě pořád ošívá: „Je to, jako byste se úplně obnažil, aby pak lidi řekli: ‚Jé, on má rád The Carpenters.‘“ Dokonce i Vessey si už začal budovat vlastní kolekci vinylů: „Teď už chápu, v čem je to kouzlo.“ Cook se své hromady drží, i když přešel na digitální DJing. „Devadesát pět procent těch desek už nejspíš nikdy nezahraju,“ říká. „Ale musím je nechat pohromadě, protože jsou to vzpomínky.“

V Cookově pracovně s kočkou Moon a Cookovou krabicí s deskami.

Vessey a Cook s částí Cookovy hudební sbírky v jeho domácí pracovně.

Ráj mezi mořem a horami

Tyrkysová voda, bílé pláže a vůně bylin ve vzduchu. Sardinie je ostrovem dlouhověkosti, kde se divoká krajina snoubí s vytříbenou gastronomií a luxusem, který z dovolené dělá skutečný zážitek.

Sardinie není jen další středomořská kulisa s plážemi na pohlednici. Stačí vyjet pár kilometrů od pobřeží a krajina se promění v útesy tvarované mořem, křoviny provoněné rozmarýnem a tymiánem a tiché mokřady, kde postávají plameňáci. V lesích se stále pohybují divocí koně a mufloni a pocit určité syrovosti ostrovu zůstává i tam, kde už začíná civilizace. Možná i proto se právě zde soustředí nejvíce stoletých obyvatel v Evropě. Sardinie zpomaluje tempo nenápadně, bez velkých gest. A člověk si toho všimne dřív, než by čekal. Poznávání ostrova se tu dá snadno skloubit s komfortem, který nepůsobí okázale. Zhruba čtyřicet kilometrů od Cagliari leží resort Forte Village, rozprostřený na padesáti hektarech mezi olivovníky, palmami a eukalypty. Patří do kolekce Leading Hotels of the World, ale důležitější než členství v prestižním sdružení je pocit prostoru a soukromí, který zde skutečně funguje. Areál připomíná samostatný prázdninový svět. Najdete tu pět pětihvězdičkových hotelů a tři čtyřhvězdičkové, několik typů vil i bungalovy ukryté ve zeleni. Il Castello potěší ty, kdo chtějí výhled na moře, Pineta a Dune zase nabízejí stín palem. Rodiny často volí Castello Garden s vlastní zahradou, milovníci wellness Villa del Parco v bezprostřední blízkosti spa. Třináct vil s privátními bazény a zahradami pak poskytuje maximální míru soukromí.

Po areálu se nepřechází, ale přejíždí. Na kole, golfovým vozíkem nebo malým elektrickým vláčkem. I to patří k místnímu rytmu.

Itálie stojí na jídle a tady to platí beze zbytku. Základem jsou čerstvé ryby, jednoduchá pasta, pizza, která nepotřebuje vysvětlení, i zmrzlina, pro niž se chodí po večeři ještě jednou ven. Chybět nemůže ovčí pecorino ani místní červené Cannonau

V areálu vaří zhruba stovka kuchařů a na výběr je jednadvacet restaurací, od uvolněných bufetů s živou hudbou po podniky, kde se během léta střídají michelinští šéfkuchaři. Postupně jich zde hostuje šest. Nabídka je široká, ale nepůsobí samoúčelně. Spíš jako přirozená součást místa, kde se jí s chutí a bez spěchu.

Ochutnat můžete tradiční sardinskou kuchyni, stejně jako pizzu, brazilské speciality či sushi. Plody moře jsou samozřejmostí a objevují se na menu denně v různých úpravách. Na střeše restaurace Belvedere vaří tříhvězdičkový Heinz Beck a potvrzuje, že italská kuchyně je mnohem širší než několik ikonických předkrmů. Talíř čerstvé pasty a sklenka dobře vychlazeného Vermentina tu mají přirozený doprovod v podobě otevřeného výhledu na moře.

V areálu funguje také osmnáct barů, vinotéka, cukrárna i šampaňský bar, takže večer může pokračovat podle nálady. Hned vedle hotelu stojí Forte Arena, kde pravidelně vystupují světová jména. V minulosti zde koncertovali Sting a Tom Jones, letos dorazí James Blunt a zpěvák Mika.

Voda je zde přirozenou součástí dne. Můžete se potápět, jezdit na vodních lyžích nebo surfovat, k dispozici jsou kajaky i plachetnice. Pronajmout si lze také jachtu a vyrazit podél pobřeží do míst, kam se ze souše nedostanete. V areálu nechybí ani rozlehlá sladkovodní laguna o ploše téměř dva a půl tisíce metrů čtverečních, kterou tvoří jedenáct propojených bazénů.

Dospělí, kteří hledají klid, zamíří do Acquaforte Thalasso & Spa vyhrazeného pouze pro ně. Prostor po nedávné úpravě působí jako uzavřený subtropický svět zaměřený na thalasoterapii a regenerační procedury. Součástí je ájurvédský park a devět bazénů s mořskou vodou různých teplot, doplněných podvodními masážemi. Nechybí klasické masáže ani fyzioterapie. Kdo preferuje větší soukromí, může využít oddělenou část o rozloze tří set metrů čtverečních se čtyřmi bazény a hammamem. Nabídku doplňují programy orientované na podporu imunity a výživové poradenství.

„Voda je zde přirozenou součástí dne. Můžete se potápět, jezdit na vodních lyžích nebo surfovat, k dispozici jsou kajaky i plachetnice.“

I takto můžete vypadat vaše privátní útočiště, jedna z 13 luxusních vil s privátním bazénem a zahradou.

Barů je zde celkem 18, jeden najdete přímo v bazénu.

Nechybí fitness centrum, lezecká stěna, basketbalové kurty ani fotbalové hřiště. Děti mají vlastní svět v parku Wonderland s aquaparkem, restaurací a uměleckou školou. Volný čas lze vyplnit bowlingem nebo motokárami, případně se přihlásit do některé ze sportovních akademií. Na dvanácti tenisových kurtech si můžete vylepšit servis, v bazénu doplavat prvního motýlka a vyzkoušet si lze i box, ragby, stolní tenis, triatlon nebo šerm. Fotbalová klinika vedená trenéry spojenými s  Realem Madrid patří k nejvyhledávanějším programům. A kdo dává přednost tichu a soustředění, může usednout k šachovnici v místní akademii. Pět minut jízdy od hotelu leží sedmadvacetijamkové hřiště Is Molas, druhé nejstarší na ostrově. Díky specifickému mikroklimatu zde teplota ani v zimě neklesá pod patnáct stupňů, takže sezona prakticky nekončí. Areál tvoří osmnáctijamková Championship část a devítijamková Yellow. Konaly se tu turnaje Italian Open i Volvo Masters a trofeje si odsud odvezli Vijay Singh či Ian Poulter. Přesto nepůsobí hřiště odtažitě. Fairwaye jsou široké, roughy shovívavé a výhledy na moře patří k těm, kvůli nimž se sem hráči vracejí. Závěr dne tradičně patří klubovně s terasou a kuchyní, která drží úroveň celého resortu. Vybavení je možné si na místě bez problémů zapůjčit.

K luxusnímu resortu patří i centrum estetické medicíny, kadeřnictví a několik butiků

světových značek. Komfort je zde dotažený do detailu včetně možnosti připisovat veškeré útraty na pokoj. Jediným rizikem tak zůstává okamžik odjezdu, kdy se bezstarostná italská nálada promění v pečlivé sčítání.

Komfort je zde dotažený do detailu v interiérech

Pětihvězdičkový pokoj v Il Castello potěší ty, kdo chtějí výhled na moře

Mistrovské sedmadvacetijamkové hřiště Is Molas, druhé nejstarší na ostrově, jehož návštěvu byste neměli vynechat i když golf nehrajete. Výhledy i západy slunce jsou zde jedinečné.

Stejný bazén jako nahoře — centrální s bazénem, možná by bylo lepší dát fotku ze spa nebo restaurace

K padesátinám Laureata přichází bimetalová edice s novým kalibrem

Zatímco obnovený zájem o sportovní hodinky s integrovaným náramkem, zrozené v 70. letech, se soustředí zejména na Patek Philippe Nautilus, Audemars Piguet Royal Oak a Vacheron Constantin 222, jeden model z téže éry zůstával nezaslouženě v pozadí: neméně pozoruhodné Laureato od Girard Perregaux. Uvedené v roce 1975, tedy přesně mezi Royal Oak z roku 1972 a Nautilem z roku 1976, bylo Laureato výjimečné jak vzhledem, tak tím, že nabídlo světově první vysokofrekvenční quartzový strojek, navržený a vyvinutý nezávisle přímo ve výrobě. Novinka, původně nazvaná Quartz Chronometer, měla bateriový mechanismus, který posbíral tolik ocenění za přesnost chodu, že hodinky zpočátku dostaly jen přezdívku Laureato, neboli Absolvent, ale ta se ujala. Zatímco Nautilus a Royal Oak proslule načrtl Gérald Genta a 222 se připisuje dalšímu nezávislému designérovi Jörgu Hysekovi, o autorovi Laureata, kdysi mylně připisovaného italskému architektovi Adolfu Natalinimu, je známo jen to, že šlo o zaměstnance Girard Perregaux, jehož jméno nikdy nebylo odhaleno. To však nebránilo tomu, aby jeho nebo její odkaz žil půl století dál. Nyní, k připomínce 50 let od odhalení modelu

Laureato Quartz Chronometer, uvedl Girard Perregaux speciální edici v příhodně sedmdesátkovém bimetalovém provedení z oceli a žlutého zlata. Pod šedým číselníkem se vzorem clous de Paris se skrývá zcela nový kalibr GP4800, zde vyobrazený v rozebrané podobě. Jde o tříručkový automatický strojek, zkonstruovaný co nejkompaktněji tak, aby vyhověl posunu k menším průměrům pouzder, ale zároveň mohl sloužit jako základ, na který lze přidávat komplikace. Při průměru pouhých 25,6 milimetru a tloušťce 4,28 milimetru nabízí tento mikrotechnický skvost krokové ústrojí z lehkého, nízkotřecího a antimagnetického křemíku, které předává energii setrvačce s proměnlivou setrvačností. Její přesnost lze jemně doladit pomocí kvarteta titěrných regulačních šroubků z bílého zlata, osazených na jejím obvodu. Pérovník s vysokým točivým momentem zajišťuje minimální rezervu chodu 55 hodin. Oscilující závaží z osmnáctikarátového zlata běží na keramických kuličkových ložiscích a před poškozením ho chrání systém tlumení nárazů, který má podle výrobce také snižovat hluk natahování. Příznivci značky ocení i začlenění architektury tří zlatých můstků, která je podpisem strojků

této manufaktury od chvíle, kdy byla poprvé použita v roce 1867. Tyto kovové prvky, tvořené můstkem setrvačky, můstkem soukolí a můstkem pérovníku, jsou zároveň funkční i estetické. Můstek setrvačky je skeletovaný tak, aby přes průhledné dýnko nabídl pohled na setrvačku, vláskový pružinový vlásek a krokové ústrojí. Sto šedesát tři součástek, z nichž se strojek skládá, je dekorováno celkem deseti různými povrchovými úpravami. Nechybí rhodiování a rytina na můstcích, spirálové broušení na pérovníku, pískování a kruhové zrnění hlavní platiny ani leštěné motivy ve tvaru šipek na oscilujícím závaží. Celosvětově bude dostupných jen 200 kusů edice Laureato Fifty s cenou 22 700 liber, přičemž každý z nich je příhodnou poctou původnímu návrháři modelu, ať už jím byl kdokoli.

ontroverzní reklamní muž s citem pro chyt lavý slogan, který žil i pracoval na hraně, mimo jiné jako porno graf a manažer

Priest

81 let. Neil French patřil k největším inovátorům reklamy. Vymyslel slo gan „ and pronto“ pro Dyno Rod paň Chivas Regal s neoznačenou lahví whisky a heslem „If you don’t recognise it, you’re probably not ready for it i kontinuitu švýcarské banky trhl větou: „Here today. Here tomorrow. Reklama na japonské vlasové toni kum Kaminomoto ukazovala dvě vařená vejce. Jednomu z nich rašily vlasy vytr hané z obočí nešťastného asistenta a přilepené vteřinovým lepidlem. Když bylo potřeba reklamu zopakovat s kuleč níkovými koulemi, přišlo na řadu i jeho druhé obočí. U Air Canada měnit v přednost i to, že se snídaně při pravuje až za letu, a u  vyzdvihl fakt, že aerolinky vlastnili jejich zaměstnanci, větou: „ planes own the airline.

„Air India has arrived ve chvíli, kdy se jedno z letadel zřítilo a kampaň se měla právě spouštět. French s cigárem v zubech dotáhl do dokonalosti nápad „copy reklam“, spíše krátkých povídek než obrázků a hesel, které bavily publikum a sbíraly jednu cenu za druhou. Kolegové vzpomínali na jeho drtivý tón, když jim v hlubokém barytonu předčítal jejich texty nahlas. Byla to mistrovská lekce nejen z toho, jak prodávat zboží, ale i z toho, kam přesně patří čárky. Roku 1993 připra vil pro singapurský deník

Times kampaň na

silné pivo. Šlo o demonstraci síly tiskové reklamy. Kampaň byla tak přesvědčivá, že si lidé začali neexistující pivo objednávat v singapurských barech. Reklama získala tři ceny včetně Best of the Best Asian Advertising Awards

REKLAMA, KTERÁ MĚLA VYVOLAT ROZRUCH

Okázalý a nebojácný až k pošetilosti, French žil i pracoval na hraně. Vzpomínal na pobouření kolem reklamy na cukrárnu: krásná mladá žena držela zákusek s třešničkou navrchu a slogan zněl

Now you can pick up tarts at our front “. Jak sám podotýkal, „účinnost reklamy se může znásobit o tisíce procent, pokud se o ní mluví.“. Zklamalo ho proto, že se nesetkal s žádnou odezvou na indonéskou reklamu na doutníčky Gentlemen have always preferred their companions to be tall, slim, brown and a little spicy. And, ideally horizontal.“ Měl zaslouženou pověst muže na chytlavé slogany, ale výrok „ženy jsou na “ mezi jeho nejlepší kousky nepatřil. V roce 2005 vystoupil na konferenci v Torontu a někdo se ho zeptal, proč je v reklamě tak málo žen. „Ženy se na vrchol nedostanou, protože si to nezaslouží. Jsou na nic,“ odpověděl. A ještě přitvrdil: prý dřív nebo později „vyměknou a půjdou něco kojit“. Byl to velkolepý způsob, jak ukončit kariéru. „Ty ‚wimmin‘, které prý ovládají Ameriku, vyrazily do boje a chtěly, aby padaly hlavy,“ napsal později. Konkrétně ta moje.“

ŽIVOT NA PLNÝ PLYN

Robert Neil Hyde French se narodil roku 1944 na farmě ve Warwickshire. Když mu věštkyně předpověděla, že se nedožije osmnácti let, rozhodl se žít naplno. Na soukromé škole krátce uvažoval o kněžství. „V Boha jsem nevěřil,

ale nezdálo se, že by to bylo důležité. Někdo se zeptal proč. Odpověděl jsem kvůli moci. A já mám moc rád,“ vzpomínal. V šestnácti ho ze školy vyhodili a po krátké epizodě v realitní kanceláři v Birminghamu se dostal do reklamní agentury, kde začínal u pomocných prací. Brzy však začal prodávat reklamní prostor a získal první větší zakázku pro výrobce motocyklů Royal Enfield. Firma ho vzápětí přetáhla jako reklamního manažera, jenže o rok později se dostala do finančních potíží a osmnáctiletý French byl znovu bez práce.

Po ztrátě práce vystřídal řadu zaměstnání. Na čas byl krupiérem u blackjacku, záskokem za dýdžeje, pracoval v kuchyni, za barem v Torquay a prodával encyklopedie i zateplení dutých stěn. Ve Španělsku pak jako číšník bavil anglické turistky tím, že předstíral španělský přízvuk a vydával se za Pedra, Maria nebo Manuela. Zkusil si také roli imitátora Elvis Presley a dokonce novillera, tedy učedníka toreadora. „Byl jsem fakt mizerný matador,“ přiznával později.

K reklamě se vrátil koncem šedesátých let. Pro výrobce podprsenkových spon Newey Goodman vytvořil reklamu typu „před a po“ s jednoduchým sloganem „Little things mean a lot“, která ho okamžitě vynesla mezi copywritery. S kolegou pak založil agenturu Blacker Hyde, pojmenovanou podle jejich prostředních jmen, a brzy získali první klienty.

French však dlouho na jednom místě nevydržel a na čas skončil i u pornografa v Londýně. Když jednomu herci selhalo „povstání“ k výkonu, zaskočil za něj, ovšem jen pod podmínkou, že nebude vidět jeho obličej. O třicet let později jeho krátkou hereckou epizodu prozradila manželka, která při dámském filmovém večeru poznala jeho pozadí. French později tvrdil, že by u pornografie klidně

Neil French

„Na pornografii mě fascinovalo to sociální inženýrství, které při ní probíhá.“

zůstal, protože ho fascinovalo „sociální inženýrství“, které s ní souviselo.

REKLAMNÍ HVĚZDA V ASII

Po krátké epizodě, kdy pracoval jako vymahač dluhů, ho známý přemluvil, aby se stal manažerem birminghamské heavy metalové kapely Judas Priest. Sláva však přicházela pomalu a French, který spěchal, ztratil trpělivost. Když mu navíc policie začala klást otázky kolem jeho sohoských obchodů a finanční úřad se zajímal o domnělé příjmy kapely, odletěl do Bangkoku a brzy poté do Singapuru. Tam se seznámil s artdirectorkou Lindou Locke z agentury Leo Burnett. O dva týdny později se vzali v Dillí a líbánky strávili v Kašmíru. Manželství se později rozpadlo a zůstal po něm adoptivní syn Daniel. V Asii se French rychle prosadil v reklamě. Na volné noze pracoval pro Ogilvy & Mather, kde mimo jiné vyvolal poprask sloganem „Clean up Singapore“ pro Dyno Rod. Jeho kampaně získávaly mezinárodní ceny a z Frenche se postupně stala jedna z výrazných postav asijsko pacifické reklamní scény. V roce 2002 se stal globálním kreativním ředitelem reklamní skupiny WPP, jedné z největších marketingových sítí na světě. Role však znamenala spíše schůzky a konference než psaní reklamních textů. Právě na jedné z nich pak pronesl výrok, že „ženy jsou na nic“, čímž svou kariéru v podstatě uzavřel. Ani v důchodu nepřestal být vlivnou postavou reklamního oboru. Spoluzaložil World Press Awards, usadil se na Mallorce a vydal memoár Sorry for the Lobsters „Zdá se, že jsem uzavřel dohodu s ďáblem a každý falešný krok mě dovedl k něčemu lepšímu,“ napsal v jeho úvodu.

Neil French zemřel 20. listopadu 2025 ve věku 81 let po mozkové mrtvici a dalších zdravotních komplikacích.

TEXT Martin Kovář KOLÁŽE Michaela Karásek-Čejková

Malý dřevěný klacík, pár gramů fosforu a dobrý nápad. V 19. století to stačilo, aby ze zapomenutého města vzniklo centrum světového byznysu. Sušice je připomínkou, že i globální průmysl může začít v truhlářské dílně.

řijedete-li do západočeské Sušice, desetitisícového města v okrese Klatovy, po poměrně krátké době zjistíte, že je to místo, které se, podobně jako můj rodný Jičín, navzdory vší snaze již řadu let ne úplně snadno a úplně úspěšně vyrovnává s kolapsem dlouholetého místního „ekonomického pilíře“ a hlavního zaměstnavatele, jímž byl závod na výrobu sirek – SOLO Sušice. Příběh této firmy, spojené s podnikatelskou rodinou Fürthových, je nejen pro Sušici a její okolí, ale i pro dějiny moderní české

společnosti, která se zrodila během „dlouhého“ 19. století a jejíž historie pokračovala přes slavnou éru první republiky, protektorát, léta komunistické diktatury i v časech překotného polistopadového vývoje, ostatně zcela příznačný. I proto stojí za to něco málo si o tom přečíst.

ODSTŘELENÍ KOMÍNA SIRKÁRNY, KONEC JEDNÉ ÉRY

Ve středu 14. srpna 2024 došlo v Sušici k události, která sice nechala Českou republiku i svět naprosto v klidu, pro řadu místních obyvatel ale znamenala bez nadsázky mnoho –mimo jiné symbolické a současně definitivní loučení s místním legendárním podnikem SOLO Sušice. Jednalo se o odstřelení pětasedmdesát metrů vysokého cihlového komína, jenž byl dlouhá léta dominantou továrny

a celého města i ztělesněním někdejší místní prosperity a slávy. Pečlivě naplánované akci, provedené trhavinou perunit, přihlížela více než stovka lidí, z nichž mnozí měli slzy na krajíčku a brali si domů na památku cihly či alespoň jejich kousky, neboť jim připomínaly velkou část jejich životů. Jak řekl sušický starosta Petr Mottl, „místní panorama a celé město už budou navždycky jiné…“ Já sám jsem v srpnu 2024 v Sušici nebyl. Příběh, který mi vyprávěl blízký kamarád  –očitý svědek odstřelu, mi ale byl docela blízký, sám jsem totiž podobnou scénu zažil v již zmíněném rodném Jičíně při likvidaci hlavních budov místní továrny na výrobu zemědělských strojů Agrostroj. I tehdy u toho bylo hodně vzpomínek a sentimentu, o slzách nemluvě; mnoho rodičů mých spolužáků ze základní školy v  Agrostroji pracovalo a pro řadu z nich představoval celý jejich život…

VÍDEŇSKÉ ZAČÁTKY

Pojďme ale už k meritu věci. Na počátku příběhu, jenž spadá do tzv. předbřeznové éry habsburské monarchie, tj. let před pádem konzervativního metternichovského režimu v revolučním roce 1848, stál místní rodák Vojtěch Scheinost (1814–1894). Podobně jako mnoho dalších českých kluků a bez ohledu na to, z jakého kraje pocházeli, jej rodiče spolu s bratrem již jako dvanáctiletého poslali do hlavního města mnohonárodnostní říše, do Vídně, kde projevil značnou šikovnost a vyučil se truhlářem. A právě ve Vídni, v hlavním městě musilovské středoevropské Kakánie, získal Vojtěch své první a hned velmi solidní zaměstnání u lékárníka Röhmera, jenž mimo jiné vlastnil továrničku na výrobu sirek, na jejichž výrobě se podílel.

Třináct let poté, co začal s úžasem vnímat „velký“ vídeňský svět, Vojtěch Scheinost, již jako zkušený řemeslník, hlavní město Rakouska opustil a vrátil se do rodného městečka a v říjnu 1839 se mu podařilo získat povolení k výrobě fosforových zápalek. Zatímco elán a nápady mladému muži nechyběly, nedostatek peněz byl jeho slabou stránkou. V tu chvíli vstoupil do jeho života hlavní hrdina našeho příběhu.

ZROZENÍ SUŠICKÉ LEGENDY

Bernard Fürth (1796– 1849), o němž je řeč, pocházel z bohaté a na místní poměry vlivné židovské podnikatelské rodiny. Jeho otec Daniel se živil jako daňový úředník a jako obchodník s tabákem. Bernard sám získával podnikatelské zkušenosti od raného dětství, a to jak od otce, tak od staršího bratra Izáka (z otcova prvního manželství), jenž obchodoval pro změnu s vlnou a s peřím, a to nejen v rámci Rakouska, ale i na zahraničních trzích. Prosperující obchod se smíšeným zbožím rodinu Bernarda Fürtha velmi dobře živil, jeho ambice ale byly mnohem větší.

V roce 1840 došlo mezi šikovným, ale fakticky vzato nemajetným Scheinostem a bohatým, dravým podnikatelským instinktem vybaveným Fürthem k dohodě: Fürth poskytl Scheinostovi potřebné finance a suroviny a výroba sirek se rozjela naplno. Následující události bylo možno předvídat, nebyly totiž v dobovém kontextu nijak ojedinělé, spíše naopak. Již na počátku čtyřicátých let se stal Fürth Scheinostovým společníkem a vzápětí, v prosinci 1842, též držitelem oprávnění

„V té době se již jednalo o největší firmu v oboru v celé habsburské monarchii, o firmu, která se sirkami úspěšně obchodovala

v mnoha

evropských zemích, a dokonce i v zámoří, včetně

Orientu a později i v daleké Austrálii.“

k výrobě sirek, jímž dosud nedisponoval. Třebaže čtyřicátá léta 19. století ještě nebyla onou „zázračnou dekádou“ pro soukromé podnikání, tou byla, navzdory bachovskému rigidnímu politickému režimu, tzv. bachovskému absolutismu či, řečeno s Janem Nerudou, „času zaživa pohřbených“, až léta padesátá, dařilo se firmě obou mužů výtečně. Dokladem růstu a expanze bylo mimo jiné rozšiřování výroby a založení pobočného závodu ve Zlaté Koruně v roce 1843. V letech 1845–1847, jež těsně předcházela revolučnímu výbuchu roku 1848, který jednou provždy změnil nejen Rakousko, ale i celou Evropu, se Bernardu Fürthovi podařilo po velkém úsilí (limity byly dané především jeho židovským původem a vyznáním a s tím souvisejícími zákony a předsudky) získat povolení k vybudování vlastního závodu a k jeho dalšímu rozšiřování. Přibližně dvě stě padesát zaměstnanců dělalo z firmy více než jen regionální podnik. Mezi klíčové faktory jeho úspěchu patřila skutečnost, že vyráběla takřka výhradně z domácích surovin, jež byly lacinější než ty zahraniční, a také levnější, byť nijak dramaticky, pracovní síla.

O tom, že Fürth nebyl „jen“ úspěšným podnikatelem, ale nanejvýš váženým, vysoce respektovaným mužem, který dbal na rozvoj města, v němž po generace žil, svědčí například jeho pomoc při nákupu obilí v čase špatné úrody a četné společenské aktivity včetně vedení místní židovské obce. Když v roce 1849 zemřel během epidemie cholery, mnozí sušičtí obyvatelé jeho skonu želeli a doufali, že synové Simon a Daniel budou v otcově podnikání pokračovat. Scheinostova a Fürthova továrna totiž dávaly obživu mnoha rodinám z města i z jeho blízkého okolí.

DRUHÁ GENERACE

Simon B. Fürth (1824–1883) a jeho bratr Daniel Fürth (1826–1911) se vedení rodinné firmy skutečně ujali a dobře fungující podnikání tak pokračovalo i ve druhé generaci. Vztahy s Vojtěchem Scheinostem, který ve firmě působil jako „ředitel výroby“, se nicméně postupem času zhoršovaly, což ve druhé polovině šedesátých let vedlo k jeho odchodu ze společného byznysu a k založení menší, s pouhými dvaceti zaměstnanci, ale vlastní fabriky, jak si vždycky přál, na výrobu sirek  – tzv. Horní či Hořejší sirkárny taktéž v Sušici, jež byla postavena na místě bývalé oblíbené hospody V ráji

V posledních letech Scheinostova života pokračovali spolu s ním v rodinném podnikání, stejně jako v případě Fürthových, jeho dva synové  – Ferdinand (1846–1891), který ovšem zemřel tři roky před ním, a hlavně František V. Scheinost (1849–1919), jenž se stal druhým nejvýznamnějším členem rodiny. Mimochodem a čistě pro zajímavost – dalším známým členem „klanu“ Scheinostů byl vnuk Vojtěcha Scheinosta Ferdinand (1889–1941), novinář Českého slova a Poledního listu a funkcionář Československého fotbalového svazu, spojený zejména s pražskou Spartou, autor známé a oblíbené knížky Slavné postavy naší kopané z roku 1940.

PRVNÍ VRCHOL V ČASECH FIN DE SIÈCLE

V devadesátých letech 19. století, v časech „báječné civilizace fin de siècle“, vstoupil do Fürthovy firmy aktivně vnuk zakladatele Bernarda Fürtha a syn Daniela Fürtha – Bernard Fürth mladší (1854–1937) a o dva roky později jej následoval i jeho neobyčejně schopný,

ctižádostivý a vizionářský bratr Arnošt / Ernst Fürth (1865–1943). V té době se již jednalo o největší firmu v oboru v celé habsburské monarchii, o firmu, která se sirkami úspěšně obchodovala v mnoha evropských zemích, a dokonce i v zámoří, včetně Orientu a později i v daleké Austrálii. Zatímco starší Bernard působil již na počátku nového století ve správní radě syndikátu ve Vídni, mladší Arnošt / Ernst vedl deset let továrnu v rodné Sušici a teprve v roce 1913 následoval bratra do metropole na Dunaji. V roce 1903 byl dosavadní složitý vývoj obou sušických firem završen poté, co se staly součástí rakousko-uherské akciové společnosti SOLO Sušice s hlavním sídlem ve Vídni, složené z Fürthovy a ze Scheinostovy firmy a z dalších podniků (továrna na zápalkové zboží v Deutschlandsbergu, firma Florian Pojatzi a spol., akciové společenství Union, spojené fabriky na výrobu zápalek a leštidla v Augsburgu s pobočkou v Linci, firma Juliuse Krepesche v Grazu a firma Emila Lebherza v Görzu). Tento název pak firmě, v níž hrály zásadní roli sušické fabriky, fakticky vydržel až do počátku našeho století. Hlavním cílem ustavení sdružení byla centralizace, rychlá a racionální modernizace a vyšší efektivita výroby, zjednodušení a přesnější zacílení exportu atd. Důležitá byla i finanční podpora ze strany silné Österreichische Länderbank, jež byla založena v roce 1880 jako součást v Paříži sídlící Union Générale. Všechny změny byly na místě: konkurence nespala a jakékoli zaváhání či zpoždění mohlo mít na budoucnost firmy fatální dopad.

Na přelomu let 1912–1913 došlo v Rakousku-Uhersku ke zřízení druhé akciové společnosti na výrobu zápalek a s tím souvisejícího

„Na počátku

nového tisíciletí začal prudce klesat odbyt a 31. prosince 2008 došlo

v sušické sirkárně k definitivnímu ukončení výroby. Bylo to o to smutnější, že se jednalo o jediného výrobce zápalek v České republice, která více než

80 % své produkce vyvážela do zahraničí. V následujícím roce byly výrobní linky, stroje a výroba sirek přesunuty z ekonomických důvodů do Indie.“

zboží s názvem Helios (Zündwaren-Aktiengesellschaft Helios), taktéž se sídlem ve Vídni, což byla pro SOLO v řadě ohledů nepříjemná konkurence; podle dochovaných archivních záznamů se nakonec o domácí trh SOLO a Helios podělily v poměru 46:54 %, což nebylo ideální, současně se ale nejednalo o neúspěch. Příběh rodiny Fürthových, jejich rozmach a vzestup, neobyčejná píle, oddanost věci a vizionářství  – to všechno bylo pro dobu, o níž je řeč, charakteristické. Právě v poslední třetině 19. a na počátku 20. století došlo k prvnímu vyvrcholení emancipačních snah české občanské společnosti, se všemi jejími přednostmi i chybami (mimo jiné se jednalo o tzv.  „zlatý věk české samosprávy“), na nichž později byla úspěšně (vy)budována Masarykova republika.

ZA PRVNÍ REPUBLIKY

Fascinující vzestup podnikatelské rodiny Fürthových nezastavila ani Velká, tedy první světová, válka z let 1914–1918, jakkoli zejména

Odstřelený komín jedné éry

švédská konkurence byla nesmírně silná, ani následné změny politických a hospodářských poměrů v silně se otřásající střední Evropě. Klíčové bylo, že sušické sirkárny hrály v té době v koncernu SOLO zcela dominantní roli. V první polovině roku 1922 vznikla z někdejšího Heliosu v prvorepublikovém Československu firma SOLO, Spojené akciové československé sirkárny a lučební továrny se sídlem hlavního závodu v Praze, jak zněl celý oficiální název, kterou měl ve všech hlavních ohledech na starosti Arnošt / Ernst Fürth. Jakkoli byl Arnošt / Ernst vynikajícím odborníkem i obchodníkem s celosvětovým rozhledem, nebyla dvacátá, natož třicátá léta pro firmu SOLO nijak snadná. Výhodou bylo, že správní radu firmy řídili téměř výhradně čeští podnikatelé, nezřídka napojení na Živnostenskou banku v Praze. Krajně nepříjemná deflační krize, zahraniční i domácí, zejména firma Schell a synovec ze Staré Dlouhé Vsi u Sušice, konkurence, složité problémy související s pronikáním na slovenské, podkarpatské a jihoevropské, jugoslávské trhy – takové

byly hlavní těžkosti, kterým muselo vedení firmy v čele s Arnoštem / Ernstem Fürthem ve dvacátých letech takřka soustavně čelit. Na počátku třicátých let zasáhla Československo těžce Velká hospodářská krize. Potíže se nevyhnuly ani firmě SOLO. Důsledkem bylo zavření tzv. horní, bývalé Scheinostovy, továrny v roce 1932. Vývoz logicky klesal a nedostávaly se peníze. Arnošt / Ernst Fürth ale udržel firmu při životě, aniž musel přijmout zdánlivě výhodnou nabídku švédského finančníka a podnikatele Ivara Kreugera (1880–1932), spoluzakladatele stavební firmy Kreuger & Toll Byggnads AB, jenž v meziválečném období ovládal dvě třetiny až tři čtvrtiny světového obchodu se sirkami a souvisejícím zbožím. Kreuger byl znám svou podnikatelskou agresivitou a nemilosrdností a Fürth se, myslím, že oprávněně, obával toho, aby nakonec sušické SOLO neskončilo celé v jeho rukou. V československých, respektive středoevropských poměrech se udržení ryze české firmy v krizové době rovnalo malému zázraku.

Mnichovská dohoda z konce září 1938 znamenala nejen konec Masarykovy první republiky, postavené na jeho „ideálech humanitních“, ale i faktický konec firmy SOLO , jak ji lidé v té době znali. Na spojení s vlivným Spolkem pro chemickou a hutní výrobu v Praze z prosince 1938 se už nepodílel dlouholetý „pan šéf“ Arnošt / Ernst Fürth, který v prozíravé předtuše budoucího vývoje odešel do emigrace ve Francii. Ani to jej ale nakonec nezachránilo. Po osudové porážce Francouzů ve válce s Němci na jaře 1940 jej roku 1942 zatkla německá policie a následně byl, stejně jako další desítky tisíc francouzských, německých a zčásti i polských Židů, převezen do koncentračního, přesněji řečeno internačního tábora Drancy na severovýchodním předměstí Paříže, kde v roce 1943 na následky fyzického vyčerpání a psychického traumatu zemřel.

Mnichovský diktát, rozbití republiky, Protektorát Čechy a Morava a hlavně následná druhá světová válka znamenaly kromě všech do té doby jen stěží představitelných hrůz včetně pekla holocaustu rovněž zánik unikátního meziválečného „světa včerejška“ (snad si mohu dovolit použít tento termín rakouského spisovatele Stefana Zweiga, třebaže jím on sám označil jinou dobu) a nemalé části jeho podnikatelských a intelektuálních, nejen židovských, elit, včetně tzv. professionals (právníci, lékaři atd.), jejichž součástí Fürthové byli. Vzdělaných, kultivovaných elit,

jejichž příslušníci se věnovali nejen byznysu, ale i politice, mecenášství (právě v těchto rodinách vznikly unikátní umělecké sbírky, často nesmírné, prakticky nevyčíslitelné hodnoty) a charitativní činnosti. Ve střední a jihovýchodní Evropě, za tzv. železnou oponou, spuštěnou Stalinem ve druhé polovině čtyřicátých let, už k jejich obnově nikdy nedošlo. I po pádu komunistických režimů na přelomu osmdesátých a devadesátých let se na „staré“ časy navazovalo jen těžko; příběh rodiny Fürthů (viz závěr tohoto textu) je toho dokladem.

PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE

A PO LISTOPADU 1989

Po skončení druhé světové války rozhodovaly o budoucnosti sušické firmy, stejně jako před čtvrtstoletím, „velké dějiny“, tentokrát již ale bez rodiny Fürthových. Firma SOLO byla stejně jako všechny velké závody znárodněna a roku 1946 vznikl národní podnik SOLO, jehož součástí se stal i závod v Lipníku nad Bečvou. Výroba v Sušici pokračovala i po celou komunistickou éru, byť už nebyla zaměřena výhradně na sirky, ale také například na dřevovláknité

desky sololit od počátku padesátých let. Na sklonku nadějeplných šedesátých let, s nimiž skoncoval vpád armád zemí Varšavské smlouvy v čele s tou sovětskou, konkrétně v roce 1969, začala rozsáhlá modernizace a automatizace výroby, která trvala až do poloviny osmdesátých let. Výsledkem modernizace byl mimo jiné úspěšný návrat na světové trhy, včetně anglicky mluvících zemí, Austrálie, Arábie, SAE, Afriky, Zambie, a Malajsie. Identifikace obyvatel Sušice s podnikem SOLO byla v té době, navzdory komunistické vládě, velmi silná, byť se jednalo o identifikaci a „loajalitu“ jiného druhu než v časech fin de siècle nebo za první republiky.

KONEC SUŠICKÉ SIRKÁRNY

A FÜRTHOVSKÝ ODKAZ

A jaké bylo smutné finále celého příběhu? V roce 1990 vznikla z bývalého národního podniku akciová společnost Solo Sušice a v roce 1997 společnost Solo Sirkárna a budoucnost vypadala relativně nadějně. Na počátku nového tisíciletí ale začal prudce klesat odbyt a 31. prosince 2008 došlo v sušické sirkárně k definitivnímu ukončení výroby. Bylo to o to smutnější, že se jednalo o jediného výrobce zápalek v České republice, která více než 80 % své produkce vyvážela do zahraničí. V následujícím roce byly výrobní linky, stroje a výroba sirek přesunuty z ekonomických důvodů do Indie. Její rádoby nahrazení firmou SOLO MATCHES & FLAMES, která obchodovala se sirkami a zapalovači, na smutném konci sušické legendy nemohlo nic změnit, stejně jako skutečnost, že se dvě budovy, jež byly součástí bývalé sirkárny, staly kulturními památkami.

Jak se lze dočíst na webových stránkách zaniklé firmy SOLO, potomci Arnošta / Ernsta i Bernarda Fürthových dnes žijí zejména ve Spojených státech amerických. S bývalou vlastí ale styky úplně nepřerušili. V roce 1998 z jejich iniciativy vznikla nadace Ernsta Fürtha pro studenty z rodin, jejichž příslušníci v sušických továrnách pracovali; stáli rovněž za vyrobením pamětní desky Arnošta / Ernsta Fürtha pro sušické Muzeum Šumavy a vestibul sirkárny. V muzeu, jež se nachází na hlavním sušickém náměstí a kam, popravdě řečeno, nezavítá mnoho návštěvníků, si můžete prohlédnout poměrně rozsáhlou stálou výstavu, která vám řekne o dějinách firmy ve městě a v celém Pošumaví všechno, co potřebujete.

Je Lightspeed od Langenu tím nejlepším britským motocyklem?

Motocykl klame tělem. Vypadá neuvěřitelně robustně, ale váží jen 185 kilogramů. Díky tomu má 1000 koní na tunu, poměr obvyklý jen u nejrychlejších aut světa.

Fantastický motor je dvojčetem amerického Buell Hammerhead, ale v Langenu dosahuje maximálního krouťáku mnohem dřív (už ve 4000 otáčkách), což je poznat na první rozjezd.

Zakázková kovaná kola obhajují nejen vysokou cenovku, ale také pomáhají k nižší hmotnosti. Tady připlácíte hlavně za inženýrské know-how.

Cena startuje na 44 tisících librách. Většina součástek je vyráběná ve Velké Británii a volitelná výbava vás snadno přehoupne přes 50 tisíc liber.

elká Británie bývala kdysi kolébkou motocyklů. Od počátku 20. století až do šedesátých let dominovala světovému motocyklovému průmyslu díky řadě průkopnických značek. BSA vyráběla své stroje v Birminghamu ve stejné továrně jako své pušky; Brough Superior ručně sestavoval své motocykly v Nottinghamu; Royal Enfield provozoval továrnu v Redditchi. Triumph se vyráběl v Coventry a Norton v Birminghamu. Motocyklový průmysl dnešní Británie však vypadá zcela jinak a mnohá z oněch slavných jmen už zanikla. Kde tedy ještě vznikají špičkové motocykly britské výroby? Možná ve Wiganu. Langen, společnost kterou roku 2018 založil inženýr Christofer Ratcliffe, sídlí v nenápadné malé hale v průmyslové zóně v oblasti Greater Manchester. Uvnitř malý tým vyvíjí a ručně sestavuje každý motocykl vyráběný na zakázku. Zatímco motory a přední vidlice nakupuje od externích dodavatelů, vše ostatní, od rámu a stupaček až po ovládací prvky, firma vyvíjí a vyrábí ve Spojeném království. Prvním počinem společnosti byl model Two Stroke, lehký motocykl bez kapotáže vybavený výkonným dvoutaktním vidlicovým dvouválcem o objemu 250 cm³ a výkonu 76 koní. Stroj připomínající starý závodní speciál byl pro uvedení na trh odvážnou volbou, a přesně o to šlo.

„Chtěl jsem přijít s něčím, co opravdu způsobí rozruch,“ říká Ratcliffe. Spolupracoval s Vincenzem Mattiou, bývalým inženýrem týmu Ferrari ve Formuli 1, jenž ve své firmě Vins vyvinul dvoutaktní motor. Byl to ‚skutečně čistý a odolný závodní motor‘, avšak výzvou bylo uzpůsobit ho pro provoz na běžných silnicích. „Lidé si mysleli, že to není možné.“

V současnosti Langen dokončuje svůj další projekt, model Lightspeed. Jeho výroba je limitována na pouhých 185 kusů. Stroj má výkon 185 koní a hmotnost 185 kg, čímž dosahuje takzvaného zlatého poměru, tedy jednoho tisíce koní na tunu. Lightspeed pohání vidlicový dvouválec o objemu 1190 cm³. Jde o větší a impozantnější motocykl, postavený tak, aby se mohl rovnat silným strojům, jako je například Ducati Diavel. Díky ruční výrobě jej lze do značné míry přizpůsobit individuálnímu vkusu zákazníka. Zákazníci si mohou sami navrhnout design kovaných

hliníkových kol a zvolit vlastní barevné lakování i povrchové úpravy. Výkon motocyklu lze také doladit, k dispozici je několik různých map motoru. Součástí prodeje každého stroje je navíc takzvaný fitting, tedy seřízení motocyklu. Při něm si může majitel nastavit polohu stupaček a řídítek a upravit svůj Lightspeed buď do podoby pohodlného cruiseru, nebo jej posunout do sportovnější polohy, přesně podle svých představ.

„Naše motocykly jsou hlavně o pocitu, jaký z nich máte,“ říká Ratcliffe. „Snažíme se být co nejvíc analogoví a ta motorka je především o hluku, o pocitu z akcelerace a o tom, jak se ovládá. A možnost individuálních úprav jen umocňuje ten dojem, že sedíte na něčem opravdu výjimečném.“

Motocykly provázejí Ratcliffa odjakživa. Jeho matka se už v sedmnácti letech stala první motocyklovou kurýrkou v Manchesteru, zatímco jeho otec pracoval jako učeň ve firmách Cotton a CCM. Ratcliffe nastoupil do svého prvního zaměstnání v motocyklovém průmyslu u společnosti TVR, kde působil ve vývojovém oddělení továrny v Blackpoolu pod vedením Petera Wheelera. Když byla továrna nucena zavřít, zanechalo to v něm hlubokou stopu. „Pamatuji si jen, jak poslední den z Bristol Avenue odcházely stovky lidí. To místo mělo opravdu bohatou historii.“

Nakonec se vydal v otcových šlépějích a nastoupil do společnosti CCM, kde strávil devět let jako šéfkonstruktér. „Dospěl jsem do bodu, kdy jsem měl v kariéře tak nějak splněno všechno, co jsem chtěl,“ říká Ratcliffe. „Vždycky ve mně hlodalo nutkání pustit se do stavby vlastních motorek, a tak jsem v roce 2018 prodal auto, prodal dům a založil Langen.“ Aby svůj projekt finančně podpořil, pracoval Ratcliffe externě jako konstruktér – přes den navrhoval pro Harrods krby a další ‚podivné a úžasné věci‘ a v noci u kuchyňského stolu kreslil návrhy Two Stroke Lightspeed je motocykl, který Ratcliffe odjakživa toužil postavit. Inspiroval se Yamahou V-Max z roku 1996, na níž projel Evropu během své svatební cesty. Zkouším jej jednoho chladného a deštivého prosincového odpoledne na silnici kousek od dílny. Po nastartování zní jako hrom: závodní výfuk bez tlumičů dává jasně najevo potenciál vidlicového dvouválce vyvinutého ve spolupráci s firmou Rotax a vyráběného společností Buell. Motorka je rozložitá a má široká řídítka, ale díky nízké hmotnosti a tomu, že většina váhy leží u země, se překvapivě snadno ovládá. Za jízdy se stačí jen lehce dotknout plynu a stroj okamžitě vystřelí vpřed. Maximální výkon dosahuje vrcholu při 10 600 otáčkách za minutu, takže příval síly neustává až do červeného pole otáčkoměru.

Cena modelu Lightspeed začíná na 44 400 librách, takže rozhodně nejde o levnou záležitost. „Hlavním cílem opravdu bylo postavit co nejlepší motocykly z těch nejlepších materiálů za využití nejlepších výrobců v Británii,“ říká Ratcliffe. „Abychom toho dosáhli, musejí být ty stroje drahé. Nakonec jde o životní styl, jaký chci mít po zbytek své kariéry, vyrábět ty nejlepší stroje pro lidi, kteří je dokážou ocenit.“

Lightspeed bude kvůli omezenému počtu kusů spíše sběratelským kouskem. Potkat ho na silnicích by však byl ohromující a ohlušující zážitek.

Langen pracuje na ještě větším extrému. Turboverzi Lightspeed s výkonem až 300 koní. Aktuální prototyp má 250 koní, ale inženýři si věří na víc. Pokud se to povede, půjde o nejrychlejší sériově vyráběný motocykl všech dob.

13 nejbizarnějších loupeží

Vykrádačky bank, kampeliček nebo klenotnictví vás dneska už do kronik nezapíší. Kdo se chce stát nesmrtelným, musí na to jít od lesa.

1 ]

CHLOUBA VŠECH SAMCŮ

Pokud máte rádi steaky, pak víte, že najít ten nejlepší se rovná objevu zlaté žíly. A skutečně, býčí sperma, které se používá k umělému oplodnění má při přepočtu na gramy větší hodnotu než zlato. Převáží se v malých kontejnerech, které jsou udržovány tekutým dusíkem na velmi nízké teplotě. Takže když parta neznámých zlodějů ukradla šedesát takových kontejnerů z farmy v Olfenu (90 kilometrů od Kolína nad Rýnem), musela to mít velmi dobře promyšlené. Aby ne, když hodnota ušlého zisku (neoplodněných krav či nesnězených steaků) šla do mnoha milionů Eur. Bú

[ 2 ]

BACHA NA VÍKO!

Hmyzárium ve Filadelfii vybílili zloději v roce 2018 skutečně důkladně, když odtamtud zmizelo 7000 kusů breberek a plazů Od cizokrajných motýlů, pestře zbarvených pavouků, žab nebo gekonů. Roztřídit to všechno do beden a udržet naživu muselo být neuvěřitelně náročné, celková hodnota vší havěti přitom nepřesáhla 50 tisíc dolarů. Motivem ovšem nemusel být jen zisk, protože na místě se našla i uniforma jednoho ze zaměstnanců. Možná to byla jen stylová výpověď, spojená s tím, že ty tisíce hmyzáků též okusily opojnou svobodu ukončení pracovního poměru.

OLDTIMER Ferrari 400i

[ 3 ] SKRZ NASKRZ

V rentgenových snímcích je stříbro? Asi takhle se nevěřicně ptali pobertové, když objevili místnost s vyřazenými rentgeny v jedné z nemocnic v Detroitu. Ta přesla v roce 2005 na celodigitální skenování pacientů, ale staré rentgeny si kvůli referenci nechala. Ve snímcích je bromid stříbra. Když jich ukradnete patnáct tisíc kusů, pravděpodobně máte plnou dodávku cenného kovu. Dostat ho ze snímků lze však pouze složitým a relativně nákladným procesem, takže v tomhle případě asi nikdo nezbohatnul.

PROVOZOVALI „LETADLO“

Není letadlo jako letadlo. Někdo provozuje průběžný systém provizí a na vršku pyramidy vyděláý miliardy. Jiný chce prostě opravdové letadlo. Jenže ukrást Boeing 723 není jako schovat housku na krámě. Mechanikovi a jeho komplicovi na letišti v Angole se to přesto povedlo, když odstartovali s vypnutým transpondérem a vydali se vstříc Atlantiku. V roce 2003, jen pár let po útoku na newyorská Dvojčata, z toho byl obrovský poplach, ale letadlo se už nepodařilo najít, takže buď leží na dně oceánu, nebo ho má někdo někde zaparkované jako cennou trofej.

[ 5 ] KOMU ULETĚLY VČELY?

Se zlatem už jsme poměřovali byčí sperma, ale co třeba včelí med? I jeho hodnota šla v posledních letech prudce nahoru, ale aby z vás udělaly pilné včelky milionáře, musíte jít do objemu. Jistý lapka z Kalifornie shromáždil ve svém hangáru v roce 2017 neuvěřitelných 2500 včelích úlů. Už jenom obsloužit takové množství je samo o sobě na metál. Hodnota vytočeného medu by se však pohybovala někde kolem milionu dolarů, takže by teoreticky stačilo najmout personál a můžete začít prodávat sladké plody přírody. Včelaři si ovšem včelí královny pečlivě značkují, takže úřady pachatele rychle vystopovaly.

6 ]

NALEŠTĚNÉ HO…

Z britského zámku Blenheim ve Woodstocku zloději v roce 2019 odcizili výstavní exponát s názvem Amerika. Šlo o zlatý záchod (italský umělec Maurizio Cattelan tehdy předběhnul dobu, dnes má Trump takových toalet v Bílém domě hned několik) v hodnotě necelých pěti milionů liber. Byl skutečně celý z ryzího zlata a vážil úctyhodných 98 kilogramů. Pět pachatelů ho odtáhnulo do stařičkého VW Golf a odjelo z místa činu. Dlouho se neradovali, policie je dopadla. Dnes by měl exponát víc než trojnásobnou hodnotu. [ 7 ]

PRACHY V POVĚTŘÍ

Edwin Rist miloval ptáky. Resp. exotické ptáky a jejich barevné peří. Jeho nutkání mít jich co nejvíc, dosáhlo vrcholu v roce 2009, kdy z přírodovědného muzea v britském

Tringu ukradl víc než čtyři stovky exponátů Nešlo o vycpané papoušky, pouze o jejich peří. Spoustu peří. Rist jej skladoval v igelitových taškách a snažil ho pírko po pírku rozprodávat sběratelům. Nedařilo se a právě skrz množství podezřelých inzerátů ho policie po roce vystopovala. Musel zaplatit tučnou pokutu (160 tisíc liber) a správce muzejní sbírky pak dlouhé měsíce pomíchané peří pečlivě třídil a kategorizoval.

[ 8 ]

BACHA, KAM ŠLAPETE

V roce 2008 bylo v Indii radno koukat na cestu, protože během pouhých několika týdnů v jedné části země, která sousedí s Čínou, zmizelo půl druhého tisíce poklopů od kanálů. Zloději je hodlali prodat sousedům, kteří právě připravovali nové areály pro olympiádu v Pekingu a měli zvýšenou poptávku po nejrůznějších kovech. Kdo ví, kolik poklopů skončilo ve skeletech sportovišť. Kdo ví, kolik Indů spadlo do kanálu. Tak či onak na to myslete, až budete mít zase na vycházce nos v mobilu.

[ 9 ]

MONSTRÓZNÍ KRÁDEŽ

Někteří lidé si občas nemohou pomoct. Něco vidí a musí to hned mít. Nejde o profesionální zloděje, kteří by kradli na poptávku potenciálních kupců, ale o jedince s různě vážnou poruchou. Jeden takový kleptoman odnesl z muzea vizuálních efektů společnosti Toho v Tokiu šedesátikilový kostým Godzilly, který byl použit ve stejnojmenném filmu z padesátých let. Jde o artefakt nedozírné hodnoty, který vycpaný měří čtyři metry na výšku. Naštěstí všechno dobře dopadlo, Godzilla se našla o dva týdny později v bambusovém houští nedaleko muzea.

[ 10 ]

DRZOSTÍ KE HVĚZDÁM

Občas prostě musíte doufat, že vám to klapne. Senzační loupež šperků a cenností z  Louvru všechny zaskočila, protože v dnešní době sofistikovaných zabezpečovacích systémů by člověk nečekal, že je něco takového vůbec možné. To není jako když v roce 1911 italský údržbář Vincenzo Perugia ukradl slavnou Monu Lisu. Prostě se schoval ve skříni a po zavíračce obraz odnesl. Když se ho o rok později snažil prodat stylem „kolik dáte?“, policie ho okamžitě dopadla. Hodnota obrazu se odhaduje na tři miliardy Eur. Hodnota francouzských korunovačních klenotů z  Louvru je ovšem podle oficiálních zpráv „nedozírná“.

Kde je vůle, tam je cesta. Ukrást dopravní značku nebo oloupat půlku dopravního značení na dálničních mostech, to je kolorit, který občas pozorujeme i u nás. Jenže co kdybyste jednoho rána přijeli k mostu a zjistili, že už tam není. A nemluvíme o nějaké pidilávce, ale o mostu přes řeku, který váží 200 tun. Most v ruském Chabarovsku parta rozebrala přes noc a zmizela beze stopy. Zaměstnanci teplárny, pro něž byl most jedinou cestou do práce, musel volit desítky kilometrů dlouhou objížďku, než město postavilo náhradu, tentokrát už pro jistotu z betonu.

[ 12 ]

HRÁT PRVNÍ HOUSLE

Stradivárky patří k nejdražším nástrojům, co existují, dílem pro jejich stáří i omezené množství. Když v roce 1995 z bytu houslistky Ericy Morini zmizely cenné housle, které její otec zakoupil v Paříži o 71 let dříve, byla jejich hodnota odhadována na tři miliony dolarů. Morini-Davidoff stradivárky z roku 1727 se dodnes nenašly a patří k mytickým nástrojům, o nichž se v hudebním světě mluví s posvátnou úctou. Příběh legendární krádeže jim na ceně jenom přidává. Co kdyby se náhodou někdy našly. Řada umělců jistě sní o tom, že by si na ně zabrnkali. Erica Morini byla tou dobou v nemocnici a krátce po krádeži zemřela. Srdceryvnou zprávu o ztrátě rodinného bohatství jí vzhledem k jejímu vážnému stavu nikdo neprozradil.

[ 13 ]

Z OSTUDY KABÁT

A jak nás tenhle článek napadl? Díky „virálnímu“ instagramovému postu Věry Korandové, spolumajitelky nejmenované české kosmetické značky. V letištím salónku Finnair v Helsinkách si odložila svůj jedinečný kabát Fendi v hodnotě 40 tisíc Eur a o několik minut později už ho na věšáku nenašla. Když se nedočkala pomoci od letištního personálu, natočila lámanou angličtinou vzkaz, v němž žádá své sledě o pomoc a radí jim, pokud jsem si tu poslední větu přeložil správně, aby pokud možno už nikdy nikam necestovali.

JAK JE DŮLEŽITÉ BÝTI DRUHÝ

omáš Pitr notně přispěl ke koloritu divokých devadesátek, ze kterých jsme se vzpamatovávali celou další dekádu. U příležitosti promlčení vraždy kmotra Mrázka se vyplatí na tuhle éru zavzpomínat.

ro mě osobně má dnešní příběh hned několik rozměrů.

Jsem dítě osmdesátek, ale svět kolem sebe jsem vnímal až o dekádu později, kdy se všichni ti bossové usazovali v nových poměrech. Veksláci, řezníci nebo zelináři, zaměstnanci zahraničního obchodu či věrní přisluhovači režimu, kteří využili sametového přechodu od starého k novému, aby si z nastřádaných peněz či moci postavili nové sféry vlivu. Letos je to dvacet let od doby, kdy se Pitr pokusil prodat Setuzu a stát ho při tom klepl přes prsty. Dvacet let od doby, kdy dosud neznámý vrah zastřelil slavného kmotra Mrázka a tlustou krvavou čárou vyznačil milník v dějinách českého podsvětí. Vyrůstal jsem v Ústí nad Labem, ve čtvrti nad Setuzou právě v době, kdy se hrálo o její budoucnost. Bydlel jsem v Praze jen pár set metrů od domu, kde Mrázka v roce 2006 zastřelili. Neodpustím si proto v dnešním textu několik osobních odboček a historických okének. Ale přesně tak to mají dnešní náruživí posluchači true crime podcastů nebo dokumentů podle skutečných událostí rádi.

Jisté malé procento našich spoluobčanů na normalizační slotu vzpomíná s růžovými brýlemi a někteří by si dokonce přáli, aby se mezi nás vrátila. Většina ostatních chce zapomenout, nebo jim prostě selektivní paměť dělá z ostrých kamínků minulosti oblázky toho lepšího, co šlo tehdy zažít. I po bezmála čtyřiceti letech od revoluce si však v sobě neseme spoustu jizev, mnohé si ani nepřipouštíme. Za některé z nich mohl fakt, že v československé normalizaci existovaly dva světy. Zmínění veksláci, mezi něž Pitr patřil, ačkoliv to často popírá, si žili nad poměry. Fungováním v šedých zónách systému si denně vydělali víc než jiní za měsíc a neváhali své peníze roztočit. K běžnému občanovi mimo hlavní město se tyto zkazky dostávaly skrze hospodské tlachy a úžasně bláznivé příběhy o marnivých gangsterech, tajných ze Státní bezpečnosti, všehoschopných diplomatech a vilných prostitutkách, které si v luxusních pražských

hotelech žijí svůj svět jako vystřižený z Jamese Bonda. Hezky to popisuje třeba osobní vzpomínkový blog a následně i kniha Čas proměn amerického novináře Marka Bakera, který na sklonku osmdesátých let Prahu několikrát navštívil z pověření britského nakladatelství

Economist Group:

„Dle komunistické propagandy z tohoto období společenské problémy jako trestné činy či prostituce vůbec neexistovaly. Až do chvíle, než jste vstoupili do stísněné, přeplněné vstupní haly hotelu Intercontinental, která byla beznadějně narvaná zápaďáckými byznysmeny na lovu, místními šupáky a atraktivními ženami na baru. Byl tam vždycky hluk a vzduch ztěžklý padělanými parfémy a cigaretovým kouřem dovozových Marlborek. Tato scenérie mi připadala jako syrová, laciná hyperkonzumní východoevropská vize života na Západě, hlavně pro ty, kteří nemohli vycestovat mimo komunistický blok. Dolary a německé marky hrály prim. V hale byl dokonce „Tuzex“, kde jste si mohli koupit sladkosti, parfémy, cigarety nebo alkohol, platilo se však pouze cizí měnou.“

Za šupáky označoval Baker nejrůznější udavače, překupníky a tedy i veksláky, kteří si v „Kontíku“ pod tichým dohledem StB, policejní stanice byla přímo v suterénu hotelu, jeli svůj business i pleasure, jak se to na letišti vždycky říká. Dokonce i milostivě dovolili režiséru Olmerovi, aby o nich v již notně uvolněném roce 1988 natočil celuloidový pomník jménem Bony a klid. Ten ani zdaleka nepopisuje vše, co se tehdy dělo, ale zůstává poplatnou a dnes již naštěstí i trochu úsměvnou kronikou tehdejších poměrů.

ZELINÁŘ SE STROJNÍ PRŮMYSLOVKOU

Teď už ale zpátky k Pitrovi. On totiž podle svých slov skutečně neveksloval. Narodil se v roce 1971, ale informací o jeho dětství a mládí je hodně málo, protože si Pitr vždycky kryl záda a nechtěl, aby se o něm vědělo příliš mnoho. Vyhovovalo mu zůstávat v pozadí, hledat škvíry v systému, vydělávat peníze a získávat moc. Sebe a svou rodinu nikdy

nedával na odiv, ačkoliv si tedy neodpustil některé požitky a stal se na chvilku také ikonou podnikatelského baroka devadesátek či charakteristického oblékání odkoukaného snad z italských mafiánských seriálů. Ale o tom až později. V osmdesátých letech se Pitr neúspěšně pokusí dostudovat strojní průmyslovku, aby se následně vrhl na obchod. Skrze rodiče se dostal k zelinářství. A kdo něco pamatuje, ten ví, že zelináři byli normalizační šlechtou a mistry podpultového prodeje.

Pitr si velmi rychle spočítal, že v rozdílu mezi nabídkou a poptávkou leží jeho první milion Kčs. Pod pultem a nad cenou, tak se v Československu prodávalo nedostatkové zboží, k němuž měl Pitr vždycky přístup. Zapomeňte na zelí, spousta peněz se dala tehdy vydělat na alkoholu. Nejen dobře situovaní jedinci, ale také nejrůznější podniky shánějí na víkendové juchanice západní alkohol z  Tuzexu. Kdo se k němu nedostane oficiální cestou, ten shání u „kamarádů“. Takový panák na baru stojí logicky mnohem víc než tuzemák a všichni v dodavatelském řetězci si za to líznou svůj díl. Chlast dělá marži, ale také spojuje lidi. Nad sklenkou něčeho dobrého se ve vyhlášených pražských podnicích potkává kmotrovská smetánka devadesátých let. Muži, kteří si v té éře rozporcují důležité podniky i sféry vlivu. Ti, kteří se nebáli umazat už za normalizace a přinášejí do teprve se rozkoukávající mladé demokracie osvědčené praktiky na hraně zákona. Pitrovi bylo jasné, že běžný lid musí jíst a pít. Soustředil se na potravinářský byznys, ale tehdy ještě vydělával v malém měřítku, když levně nakupoval rum z Tuzexu, tedy podniku, který měl výjimku ze spotřební daně, a draze prodával hospodám, diskotékám či hotelům. V právním vakuu byl při ražení podobných „českých uliček“ v zásadě nepostihnutelný a získal dostatečný majetek k tomu, aby začal obchodovat ve velkém.

ITALOVÉ MAJÍ CHOBOTNICI, MY MÁME KRAKATICI

Pamatujete si slavný italský kriminální seriál Chobotnice s komisařem Corradem Cattanim?

„Byl obezřetný, nechával si posílat peníze a měl všechno dokonale promyšlené. Přesto si neodpustil pár výstřelků a hlouček turistů ho poznal v jedné z uliček švýcarského

Svatého Mořice. Najednou měl ÚOOZ stopu, které se mohl

chytit. Začal sledovat Pitrova právníka a okruh jeho věrných.

Fantastická freska z prostředí sicilské mafie se vysílala od roku 1984 do roku 2001 a v jejím závěru statečného a neústupného komisaře slavně zastřelili. Aby to bylo ze života, protože chapadla italské mafie dříve nebo později zardousí každého. Když čeští policisté rozplétali vazby polistopadových mafiánů a vysoké politiky, založili spis pojmenovaný Krakatice. Příznačné, když si vypomůžeme encyklopedickým popisem tohoto živočicha: Krakatice obrovská (Architeuthis dux) je tajemný hlubinný hlavonožec, jeden z největších bezobratlých, dorůstající i s chapadly přes 13 až 18 metrů. Vyskytuje se ve všech světových oceánech, nejčastěji v hloubkách kolem 1000 metrů. Má deset ramen s přísavkami, největší oči v živočišné říši a její existence byla potvrzena až roku 1857.

Kolotočář Běla, kmotr Mrázek, gangster Krejčíř, boss Starka a mnozí další, slavní zločinci devadesátek, o nichž se píší knihy a točí filmy, zejména díky neúnavné práci tajných policistů, ale také reportérů, jakými jsou Josef Klíma či Jaroslav Kmenta. Oba toho odhalili, napsali a připomněli mnoho, takže i já jsem jim vděčný za inspiraci a informace k tomuto článku, který jsem lepil z vlastních vzpomínek, televizních reportáží, novinových sloupků, ale i knih o kmotrech a jejich pravých rukách. Právě takovou „dvojkou“ byl i Tomáš Pitr. Dal se dohromady s Františkem Mrázkem, kterého pro změnu „objevil“ Antonín Běla, podle mnohých první důležitý mafián devadesátých let, který se neštítil ničeho.

Tyto vlivové skupiny se začátkem devadesátých let dostaly k velkým penězům. Braly všechno, na čem se dalo vydělat, hltaly investice přicházející zvenčí a plně využily toho, že maličké osvobozené Československo ještě neobjevily zahraniční vlivy. Tohle společenství vlků se však rychle učilo a šlo si navzájem po krku, když se na obzoru začaly objevovat velké ryby. Pitr se ještě za normalizace seznámil s Miroslavem Provodem, dalším nevekslákem. Provod byl oficiálně programátor, ale v osmdesátých letech prý pohádkově zbohatl na nelegálním dovozu digitálních hodinek, jak uvádí v jednom rozhovoru s Kmentou: „Vozil jsem je z ciziny

Zjistil, že do Švýcarska jezdí nezvykle často.“ →

v mezinárodních rychlících. Každý týden jsem tak do země dovezl až 400 kilo hodinek najednou.“ Zásoboval prý nejen Česko a Slovensko, ale také okolní země a vydělal si několik stovek milionů, které ulil na rakouský účet.

Ať to bylo jakkoliv, Pitr s Provodem v devadesátkách vesele podnikali. Kupovali chátrající obchodní střediska, která obratem pronajímali zahraničním řetězcům, co přijížděly dobýt nový trh, kdo si dnes vzpomene na vzestup Delvity? Pitr tak zůstával v potravinářském byznysu, ale brzy pochopil, že ještě větší peníze jsou třeba v balírnách či konzervárnách. Spolu s Provodem patřili k těm vyvoleným, jimž se podařilo legalizovat úspory z normalizace a „otočit“ je do legálního podnikání. Když se spojili coby obchodní partneři s Františkem Mrázkem, získali cenné kontakty a přístup na trh, kde bylo i nemožné možným.

Pitr pak rychle kupuje firmu Balírny, později Marila, a konzervárny Seliko. Stává se jedním z vlivných českých podnikatelů, ale také tím „druhým vzadu“ u Mrázka, legendární eminencí, která má prý na každého složku. Mrázkův vliv závratně rostl především po roce 1996, kdy již zmíněného Antonína Bělu rozstříleli v jeho vile. Z vraždy byl podezřelý Mrázek i tehdejší Bělův bodyguard Pavel Šrytr, ale nic se neprokázalo. Šrytra mimochodem Mrázek jako bodyguarda zdědil a následně skončil i jako ochranka Pitra, když o deset let později Mrázka zastřelili před sídlem jeho firmy v pražské Lhotce. To ovšem předbíháme.

SEVEROČESKÉ TUKOVÉ ZÁVODY

V téhle fázi Pitrova chorobopisu je hrozně lákavé sklouznout k citování tisícovek palcových titulků, nejrůznějších dohadů a domněnek. Půlka devadesátek byla kouzelnou dobou privatizací, vstupu zahraničního kapitálu a všelijakých „malých domů“, kdy se nejen novopečení obchodníci, ale i státní úředníci teprve učili, jak byznys správně funguje. Všichni měli prsty ve všem, všichni intrikovali, ale když přetočíme časomíru o deset, někdy i dvacet let dopředu, zjistíme, že většinu z těch věcí je velmi obtížné dokázat. Řada sporů je

dodnes neukončená, takže ukazovat na různé osoby prstem je jako tančit mezi vejci.

Měl bych teď napsat, že se budeme věnovat výhradně uzavřeným a srozumitelným kauzám, ale je to právě Setuza, kterou dokonce i největší odborníci jen neochotně rozplétají, protože vysvětlit laikovi, jak se na přelomu tisíciletí bruslilo po hranách práva, je skoro nadlidským úkolem. Když totiž celou problematiku příliš zjednodušíte, přestane být jasné, kde byl vlastně zákon překročen. Než se vydáme do Ústí nad Labem, můžeme si to odprezentovat na dřívějších Pitrových pokusech. Spolu s Provodem a několika dalšími partnery totiž Pitr už v roce 1994 podepsal hned několik smluv na výstavbu cukrovaru, výrobu linky na lisování oleje a poradenství. Některé kontrakty dokončeny byly, jiné ne. Pitr a Provod si ovšem od státu nechali vrátit DPH v plné výši a způsobili mu tím škodu ve výši 24 milionů Kč. To všechno se správnými razítky a s vědomím finančního úřadu, jak se Pitr o deset let později hájil u soudu. To však bylo dávno poté, co mu podobná taktika zajistila vlastnictví jednoho z největších podniků v Česku.

Severočeské tukové závody alias Schichtovy závody, které vznikly v roce 1848 u Schichtových doma, když Georg Schicht, povoláním řezník a mydlář, začal v suterénu rodinného domku vařit mýdlo a jeho manželka a čtyři synové ho podomním prodejem distribuovali do okolí. Během třiceti let se zavedená firma rozrostla na deset zaměstnanců a dva úředníky, načež byl podnik svěřen do rukou nejschopnějšího syna Johanna. Ten se v Liberci vyučil obchodu a do Vídně jel asistovat ve velké firmě, která se věnovala produkci a prodeji olejnin a tuků. Po návratu svolal rodinnou schůzi a navrhl, aby se firma přesunula blíž řece a železnici. Proto se Schichtovy závody stěhovaly do Ústí nad Labem, tehdy ještě Střekov nebyl součástí města. Vyráběly legendární mýdlo s jelenem, přezdívané Šichťák, které nakonec celou firmu přežilo a vesele mydlí dodnes.

V roce 1946 Schichtovy závody odkoupil stát (znárodnit je nemohl, protože nespolupracovaly za protektorátu s nacisty) a později je přejmenoval na STZ , resp. Setuzu

Zhruba o padesát let později nastupuji na scénu já, protože můj otec v  Setuze pracoval a bydleli jsme tehdy nahoře na Střekově. Každodenní projíždění továrním areálem na kole s neodolatelným smradem v nose pokaždé, když se ztužoval tuk. Značka Ceres patřila k důležitým výrobkům Setuzy. K výrobě mimochodem potřebujete i vodík. Nahoře na kopci byly dva velké zásobníky, nepřehlédnutelné koule na „Kameňáku“, o kterých mi děda vyprávěl, že kdyby vybuchly, vezme to s sebou celou čtvrť. Inu, krásné to dětství.

Byla to mimochodem právě doba, kdy se o Setuzu v devadesátých letech začali zajímat Američané. Byli prý ochotni dát za firmu miliardu v českých korunách. Jenže tu byli i další zájemci, kteří chtěli, aby Setuza zůstala česká. Byla úzce navázaná na potravinářský průmysl a byly i vyhlídky na další přesah. Proto se zrodil plán, že se do jejího postupného ovládnutí zapojí dvě polostátní banky: Investiční a poštovní banka (IPB) a Česká spořitelna Akcie se skupovaly ve velkém, šlo o obchody v objemu stovek milionů. Kmenta to v knize Kmotr Mrázek III relativně srozumitelně popisuje: „Tehdejšímu manažerovi Setuzy Janu Gottwaldovi se společně s bankami podařilo skoupit Setuzu a  Milo Surovárny Setuza tak získala moderní výrobnu olejů a se vším všudy měla tehdy osmimiliardový obrat. IPB spolu se Setuzou pak založily firmu s názvem Českomoravská finanční a leasingová společnost

Tato leasingovka obratem založila firmu Agrocredit a ta se stala koncem října 1998 majitelem Setuzy. Bylo to takové divné kruhové vlastnictví, kde každý tak trochu vlastnil sám sebe. O půl roku později, na jaře 1999, ovládla na pár potřebných měsíců Setuzu společnost Milo Holding, stačila jedna valná hromada. V srpnu 1999 z  Milo Holdingu „vyzobl“ majitel Setuzy, firma Agrocredit, ono zlaté vejce: Milo Surovárny A vše se schovalo pod jednu střechu. Jen tehdy nikdo pořádně nevěděl, kdo tu střechu vlastní.“

O DESET TAHŮ VEPŘEDU

A kde je v tom klubku vlastníků Pitr a Mrázek? IPB prodala opci na 52 % akcií Českomoravské finanční a leasingové společnosti (a tedy Agrocreditu) firmě Invest Oil, za níž stáli přes nastrčené manažery právě Pitr a Mrázek. Kmotr Franta totiž už dřív postrašil Gottwalda policejním stíháním, přičemž slíbil, že za rozumný obnos to může stopnout na nejvyšších místech. Gottwald mu uvěřil a sepsal s Mrázkovým policajtem výpověď, ze které se boss dozvěděl, co se v  Setuze chystá. Pitr si pak rychle spočítal, že několika úhybnými manévry by mohla důležitá značka spadnout do jejich klína. Agrocredit za ni zaplatil necelých 800 milionů a drtivá většina peněz byla z úvěrů polostátních bank. Pitr dokonce vybral i zásadní zatáčku v roce 2000, kdy po krachu IPB hrozilo, že se vše sesype jako domeček z karet. Nový vlastník ČSOB se okamžitě zajímal o úvěry Setuzy, která se nijak neměla

„Mezitím si ve vazební věznici v Churu užívá tamní pohostinnosti.

k jejich splácení. Pitr si ale skrz Agrocredit půjčil peníze od Setuzy a za zbytek úvěrů ručil přímo akciemi. Obří díru v účetnictví měl zevnitř dostatečně pohlídanou a zamaskovanou. Navenek Pitr nic nevlastní, má jen třípokojový byt a v Setuze figuruje jako poradce.

Dalších několik let tak Pitr s Mrázkem v zákulisí hrají vysokou hru. Pitr má tu výhodu druhého místa z titulku. Mrázek je tím, kdo je vidět a koho se lidé bojí. Má kompro na ostatní, přetahuje se o vliv s dalšími velkými jmény, třeba s Radovanem Krejčířem, jeho síť policistů a agentů ho včas varuje, když některá z kauz, které se účastní, dosáhne kritické teploty. Nultá léta jsou obdobím nemilosrdného vyřizování účtů, hřbitovy se plní gangstery z druhé a třetí cenové. Ozvěny divokých devadesátých v podobě veřejných poprav a nájemných vražd jsou pravidelným koloritem novinových deníků.

Mrázek má ale svůj archiv, je prorostlý do nejvyšších pater politiky a moc dobře tuší, že na něj má leckdo pifku. Kryje si záda a tím kryje i Pitra, který rozjíždí byznys na všechny strany. Je to ale právě Setuza, která je nejviditelnější nitkou, jež vede k osudnému výstřelu v lednu 2006.

A TEĎ BUDE POŘÁDNEJ CÉRES

Podle mnoha teorií skutečně stála přetahovaná o  Setuzu za Mrázkovou smrtí. Na rozebírání nejrůznějších příčin bychom potřebovali celý další článek (Jaroslav Kmenta o tom rovnou vydal knižní trilogii), takže na ono turbulentní období let 2005 a 2006 nahlédneme výhradně optikou Tomáše Pitra. Ten zažil velké osobní zemětřesení, na které byl ale zjevně velmi dobře připraven. V roce 2005 se rozhodovalo o tom, že se v rámci ekologických zlepšováků přejde na přimíchávání bioetanolu do benzinu. Vláda rozhodla, že vyhlásí výběrové řízení, do kterého se mohou přihlásit lihovary, které si dokážou poradit se složitou procedurou. Kdo uspěje, dostane příslušnou licenci. To byla miliardová zakázka, kterou chtěl Mrázek pro sebe. Jeho lihovar však neuspěl a Mrázek obratem celé řízení sabotoval. Vláda tedy přišla s novým

návrhem a přidala do něj podmínku, že lihovar musí být úplně nový, postavený podle nejmodernějších měřítek. Karta se obrátila a byl to Pitr, kdo sliboval, že v areálu Setuzy postaví úplně nový lihovar, který vše splní.

V řepkové loterii se hrálo o velké peníze, jak naznačuje Kmenta: „Jde o velmi složitý proces, na jehož začátku jsou zemědělci. Ti vypěstují řepku, pak ji prodají výrobci biopaliv, v tomto případě Setuze, ta to prodá společnosti, která to bude míchat s ropnými produkty. A od ní vše poplyne do trubek sítě státní společnosti Čepro, od níž pak budou odebírat již namíchané pohonné hmoty jednotlivé čerpací stanice.“

Potravinářský průmysl si tu podával ruku s petrochemickým. S jídlem roste chuť, ale Pitr potřeboval i ten poslední kus řetězce, tj. společnost, která bude vypěstovanou a zpracovanou řepku míchat s ropnými produkty. Proto hodil vidle do chystané privatizace Unipetrolu, které se spolu s Poláky účastnil i Andrej Babiš (ten se neúspěšně pokusil firmu získat už o pár let dříve). Poláci nakonec Unipetrol získali a Babiše vystrnadili, ale Pitr si v té chvíli udělal ještě jednoho velkého nepřítele. Premiéra Jiřího Paroubka. Pitrův zásah totiž vyvolal kauzu „pět na stole v českých“, z níž vyplývalo, že si ČSSD řekla o mastný úplatek. Byla z toho velká aféra, během níž Paroubek označil Pitra za veřejného nepřítele a snažil se ho všemi dostupnými způsoby sestřelit. Pitr ostatně nebyl jediný, kdo byl v hledáčku tajných služeb. Radovan Krejčíř, také velký kamarád zmíněného manažera Setuzy Jana Gottwalda, slavně prchá v roce 2005 ze své vily v Černošicích i přes přítomnost deseti policistů během domovní prohlídky a zamíří na Seychely, kde sepisuje knihu, která má vyjít koncem roku a prokázat propojení zločinu do nejvyšších pater politiky (= řeknu všem, že ČSSD je zkorumpovaná až na půdu).

Zhruba v té době dostává Mrázek od svých zvědů varování, že se Paroubek pokusí dostat Pitra za mříže, aby to ještě před volbami v létě roku 2006 mohl vykázat jako důkaz úspěšného boje s všudypřítomnou korupcí.

Byla to zjevná pomsta za Unipetrol a možností, jak Pitra nachytat, byla celá řada. Dokud

nad ním ale držel ruku Mrázek, mohl před spravedlností kličkovat a dokonce se jí občas i vysmát. Proto zveřejnil opční smlouvu, kterou s ním v roce 2004 podepsal ministr zemědělství Jaroslav Palas. Pitr vlastnil 49,9 % Setuzy, ale opční smlouva mu přiřkla dalších 38 %, které původně vlastnil stát. Najednou měl Pitr 88 % a začal shánět další akcie. Vyhrožoval, že jakmile získá devadesát procent, začne vytěsňovat drobné akcionáře. Paroubek nemohl nic dělat, ale na Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu už se na Pitra vařila voda. Jak dostat za mříže mafiány? Tak jako v USA přece, za krácení daní! Nakonec se povedlo postavit případ proti Pitrovi a Provodovi na tom, že v půlce devadesátých let brali od státu DPH za nerealizované projekty. Škoda, která se vyšplhala na 24 milionů, stačila k odnětí svobody na osm a půl roku. Celé to proběhlo v tichosti a zatykač byl na Pitra vydán kolem Vánoc 2005, kdy byl shodou okolností na lyžovačce v rakouských Alpách. Františku Mrázkovi v té době zbýval už pouhý měsíc života, ale přesto kamarádovi ještě jednou pomohl. Pitr neměl tušení, že je na něj vydán zatykač, ale novináři z  Aktuálně.cz mu zavolali, aby zjistili jeho stanovisko. Pitr okamžitě kontaktoval Mrázka i právníky, zavolal prý ale i Krejčířovi, protože se obával, že může jít nejen o politicky motivovaný tah, nýbrž i o snahu některého z jeho mafiánských protivníků, či přátel. Jeho paměť ho varovala před tím, že právě v takovém průšvihu má člověk na zádech největší terč. Novinářům řekl, že se poradí s právníky, ale že rozhodně není na útěku. Mimo ČR byl v bezpečí, protože zatykač nebyl mezinárodní. Potichu odjel z rakouského Ischglu do italského Milána. O pár dní později odjel do Paříže a pak do Lyonu. Odtud najatým autem zpátky do Ischglu. Pokud po něm někdo šel, rozhodně mu to nechtěl usnadnit.

Do médií Pitr řekl, že rozsudek byl ovlivněn tím, že upadl u vlády v nemilost. „Ptáte se, jestli nejsem trestán za to, že mě premiér považuje za nepřítele státu? Můžu se to docela dobře domnívat,“ následně si dokázal přes Mrázka a právníky zajistit, že si pro něj policie dojede

na hranice a odveze ho přímo na Městský soud. Žádné zatýkání, žádné tanečky pro novináře. U soudu pak Pitr na všechna obvinění reagoval nesouhlasně. Soud mu nařídil, aby odevzdal svůj pas, složil kauci ve výši 15 milionů korun a zdržoval se na adresách svého bydliště. Justiční a dost možná i opravdové kulce tedy kontroverzní podnikatel a jeden z nejbohatších Čechů na poslední chvíli unikl. Začátkem roku 2006 však věci nabírají rychlý spád. František Mrázek je zabit na parkovišti sídla své firmy v Durychově ulici a ÚOOZ využívá situace, aby se spolu se zákulisními hráči pokusil dostat ke zbytkům jeho slavného kompro archivu. Přes další kauzy vytahuje v Pitrově nepřítomnosti během soudem posvěcené prohlídky torzo Mrázkova archivu, z něhož následně poskládá mj. slavnou Kubiceho zprávu, která torpéduje Paroubkovu snahu obhájit vítězství ČSSD ve volbách. Zpráva navíc unikne i do médií a žije si svým vlastním životem. Krejčíř se směje ze Seychel, ale Pitrovi teče do bot, protože už nemá křídlo mocného bosse, pod které by se mohl schovat. Paroubek ho nakonec za mříže včas nedostane. Rozsudek v jedné z daňových kauz padne den po volbách, které končí patem mezi ČSSD a ODS, což způsobí vleklou politickou krizi.

PITR JE VŠUDE A NIKDE…

Oba odsouzení se okamžitě proti rozsudku odvolali a vše sváděli i na další odsouzené. Ačkoliv jim soud nevyhověl, řízení se táhlo další rok, než konečně v květnu 2007 dostal Pitr výzvu k nástupu trestu. V té době už ale věděl, že jí nevyhoví. Kolem podnikatele se totiž stahovala smrtící smyčka. Druhá půlka nultých let ještě nebyla prostá vyřizování si účtů tím nejkrutějším možným způsobem. Mrázkova poprava byla nejvíc medializovaná, ale rozhodně nebyla poslední. Vladimír Ustyanovič, jehož se Mrázek nejvíce obával, skončil na invalidním vozíku. Dne 12. prosince 2006 ho postřelil pachatel, kterého se policii nepodařilo dopadnout. Ustyanovič jako zázrakem přežil, ale o rok později se ho pokusil někdo otrávit v nemocnici. Zapomenout nesmíme ani na kolotočáře Václava Kočku ml., kterého v říjnu roku 2008 zastřelil hoteliér Bohumír Ďuričko, který měl vazby např. na příbramského bosse Starku.

Pitr věděl, že se na něj něco chystá. V roce 2007 po Mrázkově vzoru zaplatil detektiva ÚOOZ Luďka Žákovce, aby mu získával informace. Nejen od něj se dozvěděl, že pokud nastoupí do vězení, už z něj živý nevyjde. Provod výzvě k nástupu vyhověl, ale dával si ve

„Tomáš Pitr je 175 až 180 cm vysoký, střední postavy. Má modré oči a krátce střižené rovné hnědé

vlasy. Na adrese svého trvalého bydliště se jmenovaný nezdržuje a místo jeho současného pobytu není známo.“

výkonu trestu velký pozor, s nikým nekomunikoval a považoval vězení za lepší variantu, na svobodě by ho podle jeho vlastních slov někdo odstranil mnohem nenápadněji. Pitr byl ale větší ryba. Vymluvil se na zdravotní komplikace, nechal se umístit na soukromou kliniku v Severních Čechách, kde měl komplet ochranku a zázemí. Vyčkával. Soudu ovšem došla trpělivost a poslal za Pitrem policejní komando. Nikoho už teď asi nepřekvapí, že Pitr o všem věděl několik dní předem. Tady se výpovědi liší. Podle některých přešel Pitr hranice s Německem pěšky jako běžný turista, podle jiných ho tam odvezl Šrytr, potvrzují to záznamy z napíchnutého auta. Tady nicméně oficiální stopa končí a rozbíhá se pátrání, tentokrát už jištěné mezinárodním zatykačem a pomocí Interpolu. To bylo: Tomáš Pitr je 175 až 180 cm vysoký, střední postavy. Má modré oči a krátce střižené rovné hnědé vlasy. Na adrese svého trvalého bydliště se jmenovaný nezdržuje a místo jeho současného pobytu není známo. Veškeré informace o hledaném sdělte policistům na kterékoli policejní služebně nebo telefonujte na linku 158. K popisku mohli policisté klidně přidat, že podezřelý rád nosí červený svetr a bílé boty. Jeho oblečení bylo jako poznávací značka, na ÚOOZ mu dokonce přezdívali úhoř v červeném svetru, protože Pitr byl schopen proklouznout často na poslední chvíli. Netrvalo dlouho a policie měla stovky tipů. Uprchlík se prý schovává na půdě své vily v Jesenici u Prahy. Nebo odjel na Seychely za Krejčířem. Je v Alpách. V New Yorku. V Golčově Jeníkově. Na ÚOOZ trpělivě spolupracují s Interpolem, ale Pitr jako by se do země propadl. Vyšetřování je odsunuto na vedlejší kolej a Tomáš Pitr se dostává do elitního klubu bohatých zločinců na útěku. Skrz nastrčené pomocníky v Karibiku totiž stihne prodat několik firem ze sféry Marily, což mu vynese stovky milionů Kč. Dost na to, aby ve svém exilu mohl existovat ve všem luxusu a bezpečí.

JAKO JAMES BOND

Dlouhé tři roky se dařilo Pitrovi prchat. Byl obezřetný, nechával si posílat peníze a měl

všechno dokonale promyšlené. Přesto si neodpustil pár výstřelků a hlouček turistů ho poznal v jedné z uliček švýcarského Svatého Mořice. Najednou měl ÚOOZ stopu, které se mohl chytit. Začal sledovat Pitrova právníka a okruh jeho věrných. Zjistil, že do Švýcarska jezdí nezvykle často. Napíchnutá auta na mapě narýsovala trojúhelník, v jehož středu byl pětihvězdičkový hotel Kempinski ve Svatém Mořici.

Jenže to nestačilo, protože Švýcaři daňový delikt, za který byl Pitr v Česku odsouzen, považují za promlčený nebo mu nepřikládají takovou důležitost. Češi na cizím území Pitra zatknout nemohou, čekají tedy na zákrok švýcarských kolegů. Trvá dalších několik měsíců, než jim ÚOOZ předhodí sousto, pro které už se vyplatí pro Pitra dojít. Ten cestuje na všechny schůzky s batohem, kdyby musel znovu unikat spravedlnosti. Jakmile za oknem kavárny zpozoruje hemžící se policisty, zaúkoluje právníka,

aby se zbavil jeho auta. Tuší správně, že je sledované. Pěšky se vydává přes horské sedlo do hotelu, aby za sebou zametl stopy. Hrozí, že úhoř znovu unikne, ale zaúřaduje náhoda. Spořivému právníkovi dojde, že se s Pitrem nedomluvil na případné ceně, za kterou má auto nabídnout k prodeji. Odjede s vozem za Pitrem do hotelu, a to je definitivní tečka za policejní operací. Pitr už nestihne improvizovat a švýcarská policie ho odváží v poutech. Další dva a půl roku bude trvat, než ho Švýcaři vydají, protože Pitr zažádá o azyl z politických důvodů a snaží se skrz své společníky kontrolovat majetek v ČR. Mezitím si ve vazební věznici v Churu užívá tamní pohostinnosti. Bohatě vybavený bufet, výběr z pěti jídel, velká knihovna nebo DVD přehrávač přímo na cele. Česká média referují o Pitrově pobytu za mřížemi, jako by snad šel z hotelu do hotelu. Setuza, které se z větší části zbavil už v září 2006, končí paradoxně v rukou

švýcarského giganta Glencore, zatímco Milo Surovárny kupují Američané. Alespoň že mýdlo s jelenem v roce 2019 zachránila jiná česká firma Spolpharma, která přenesla výrobu z Ústí nad Labem do Olomouce a ke známé kostce mýdla začala postupně přidávat další výrobky.

TO BY BYL FILM!

Když se Pitr v dubnu 2012 definitivně vrátil, protože Švýcaři vzdali neúspěšné vyšetřování vyvedení akcií z Mostecké uhelné na účty jejich domácích bank, putoval nejprve do vazební věznice v Brně a následně do vězení na Ruzyni. Šlo o návrat do úplně jiného Česka. Soud v novém projednání machinací v Setuze odsoudil Tomáše Pitra na šest let, ale napadené společnosti v čele s Agrocreditem seznaly, že jim vlastně žádná škoda nevznikla. Po uhrazení všech pohledávek a nákladů soudního řízení si v listopadu stejného roku, při započtení času stráveného ve švýcarském vězení, slavný uprchlík úspěšně zažádal o předčasné propuštění za dobré chování. Byl z něj opět svobodný muž, jakkoli nesměl podnikat a být členem v dozorčích radách.

Hrozilo mu ještě několik soudních sporů, ale už se nebál fyzické likvidace. Desátá léta byla ve znamení změn. Gangsteři už na sebe netasili pistole, ale paragrafy. Místo nájemných vrahů rovnou posílali právníky a snažili se druhou stranu zdiskreditovat a obrat o peníze. A v tom byl Pitr expert, takže následující dekádu strávil v pozadí jako šedá eminence a cenný rádce. Oficiálně se stará už jen o teplárnu Energy v areálu již bývalé Setuzy a občas si možná zajde do kina na adaptaci životního příběhu nějakého slavného gangstera, čtěte kamaráda. O něm zatím nikdo film nenatočil, ale možná je to dobře. Někdy se vyplatí být druhý v řadě, protože ti nad vámi přijdou o hlavu. Vy žijete a stále máte na kafíčko a cigára. Happy end pro kmotra? Spíš tlustá čára. Pitrovo jméno se v posledních letech sice čím dál tím častěji okrajově ozývá i v aktuálních kauzách, ale k zodpovědnosti ho chce hnát málokdo. Kdyby se totiž rozpovídal, bylo by to na další tucet podobných článků.

Soukromý ostrov. Veřejné otázky. Najdete odpověď na ilustraci?

INV E S T OR Y, K T EŘ Í M A JÍ V Y SOK É CÍL E

Ve lcí h r á či . P r o myšlené s t r a t eg i e .

CO N S EQ PAN AT TO N I LO G I S TI C S D E V E LO PM E NT 1

Inve s tujte s ev rop sk ý m lídrem v ý s tav by průmy s lov ých nemov ito s tí

O čekáv aný v ý no s 11 % p a a v íce

L ik v idita fondu 3 - 4 rok y

CO N S EQ PR I VÁTN Í H O F I NA N COVÁ N Í

Stav íme na 3 0 lete ch zku š eno s tí s dluhov ý m financov áním

O čekáv aný v ý no s 8 - 9 % p a

L ik v idita fondu 3 rok y

D al š í FKI fond y, s e k ter ý mi můžete kombinov at ww w.con se q .c z 14 % p. a . a v íce* 1 0 +2 let

CO N S EQ V E N