Dolce Vita 03 2026

zelivskeho3.cz

Vědět, objevovat a porozumět,

ČASOPIS

HEAD OF TEAM Tereza Finková

KREATIVNÍ ŘEDITEL Jan Králíček

ART DIRECTOR Petra Roubalová

REDAKTOR

ARCHITEKTURA & DESIGN Adam Štěch

REDAKTOR Václav Rybář

SOCIAL MEDIA Sandra Kisić

AUTOŘI

Michal Borský

Eva Hlinovská

Vladan Šír

Petr Volf

Eliška Vrbová

FOTOGRAFOVÉ

Filip Beránek Critical Styling Service

Aleš Král

Adam Štěch

Vojtěch Veškrna

ONLINE

dolcevita.cz instagram/dolcevitacz facebook.com/dolcevitacz

VYDAVATEL

Miloš Štěpař

New Look Media, s.  r. o.;

Apolinářská 3 120 00 Praha 2

PRODEJNÍ CENA 150 Kč / 6,90 €

VYCHÁZÍ 5. 3. 2026

ADRESA REDAKCE

Apolinářská 3 120 00 Praha 2 info@dolcevita.cz jméno.příjmení@dolcevita.cz

INZERCE

Michaela Hromádková obchodní ředitelka michaela.hromadkova@newlookmedia.cz

Andrea Manhartová andrea.manhartova@newlookmedia.cz

Sofie Mavromatidisová sofie@newlookmedia.cz

Hana Pavelková hana.pavelkova@newlookmedia.cz

Monika Matějková manažerka distribuce, výroby a logistiky monika.matejkova@newlookmedia.cz

Názory vyjádřené v časopise dolCevita odrážejí závazek redakce poskytovat čtenářům jedinečný obsah a potvrzují její oddanost kreativitě. Časopis dolCevita je registrován u MK ČR E 13511, ISSN 1213-7502. Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p., odštěpný závod Praha, č. j. nov. 6144 / 96. Předplatné v ČR je zajištěno v SEND, spol. s. r. o.; Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00, Praha 9 Horní Počernice; 225 985 225; send@send.cz, www.send.cz.

Tisk zajišťuje tiskárna Triangl, a. s., Beranových 65, 199 02 Praha 9-Letňany a distribuci PNS a.s.

HOT LIST

Nejžhavější novinky z kreativního světa

66

UMĚNÍ

Kamarádi, kolegové a experti vzpomínají na

Theodora Pištěka

78 102

ARCHITEKTURA

Navštívili jsme nové muzeum fotografie v Rotterdamu

90

INTERIÉR

Povídali jsme si s výtvarníkem Eugenem Jindrou

ROZHOVOR

Simona

Rybáková obléká české divadlo

UMĚNÍ

Pištěkova

unikátní umělecká univerzalita

DESIGN

Analyzujeme italské lampy ze slavného

Pištěkova obrazu

84

INTERIÉR

96 72

Vyhraje Palác ilustrace novou kategorii Czech Grand Design?

BACKSTAGE

Pražská galerie Clauda pomáhá mladým výtvarníkům

AUTO

Slavné Porsche z obrazů

Theodora Pištěka

ESEJ

Architekti Ico

a Luisa Parisiovi

propojili všechna umění

128

MÓDA

Zachytili jsme

filmové kostýmy

Michaely Hořejší

146

CESTOVÁNÍ

Projděte si s námi umělecké ateliéry avantgardní Paříže

CESTOVÁNÍ

Prožijte dovolenou v minimalistické vile v jižní Itálii

AGENDA

Aktuální výstavy, které byste neměli minout

SHOWROOM

Nepostradatelné věci pro váš sladký život

Umělecký speciál dolCevity jsme letos pojali jako poctu Theodoru Pištěkovi, který 3. 12. 2025 ukončil svůj dlouhý závod na umělecké i sportovní dráze. Petr Volf, autor Pištěkovy monografie Člověk a stroj a kurátor společné výstavy Theodora a Jana Pištěkových, ve svém textu Génius všestrannosti shrnul obdivuhodně široký záběr „umělce s duší sportovce“, s nímž ho pojilo třicetileté přátelství. O svoje osobní vzpomínky a zážitky s posledním gentlemanem české výtvarné scény se podělili také Martin a Jakub Kodlovi nebo Simona Rybáková, která navíc ve velkém rozhovoru s Vladanem Šírem prozradila zákulisní informace, jež posbírala během své pestré kariéry kostýmní výtvarnice. Její kolegyně Michaela Hořejší má na rozdíl od Simony raději film než divadlo a jako pokračovatelka „pištěkovské“ tradice v tomto oboru odhalila, jak vznikaly její kostýmy pro postavu Mileny Jesenské ve filmu Franz režisérky Agnieszky Holland. Obraz Zátiší s lampami, na němž pan Pištěk vyobrazil ikonické lampy italské provenience a jenž má ve sbírce Galerie Kodl, si vzal pod mikroskop Adam Štěch a Vojtěch

Veškrna se svým fotoaparátem navštívil sběratele aut i umění, který si k obrazu Racek letící do snu z roku 1984 raději koupil také ikonické Porsche 959. Snad aby se ze svého snu neprobudil.

Čtěte dolCevitu a sněte o jiných světech a životech. ●

head of team

Tereza Finková

❶ Golden Medal for Architecture, cenu, již každoročně uděluje RIBA, získal Niall McLaughlin.

Centre,

Bytové domy nad Sázavou

Nepočítáme-li poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře od mága českého baroka Jana Blažeje Santiniho, stojí Žďár nad Sázavou stranou zájmu architektonické turistiky. Nedávno ale město dostalo nový impulz, když tu vyrostla dvojice bytových domů od architektonického ateliéru Kuba & Pilař (Ladislav Kuba, Tomáš Pilař, Radka Vašut, Ivona Uherková). Jde o jeden z prvních projektů vícepodlažních bytových dřevostaveb v Česku a ukázkový příklad cenově dostupného nájemního bydlení.

Domy jsou řešeny jako struktura složená z jednoduchých vertikálních sekcí o čtyřech nadzemních podlažích, vymezených příčnými nosnými stěnami, mezi

sever jsou pavlače a komunikační jádra s výtahem a schodištěm. Sekce se vůči pavlačím pohybují směrem do vnitrobloku a díky tomu vznikají mezi pavlačí a byty různě hluboká vertikální átria se zelení. Poloveřejný vnitroblok je navržený pro volnočasové aktivity obyvatel domů, součástí tohoto venkovního prostoru jsou mlatové plochy s lavičkami pod skupinami stromů, záhony a pergola. Přízemní byty pak mají své zcela soukromé předzahrádky. Projekt vznikl ve spolupráci města Žďár nad Sázavou a České spořitelny a díky podpoře Ministerstva pro místní rozvoj. které jsou dovnitř vložené lodžie s dřevěnými okenicemi. Architekti si tu jemně pohráli s nahodilostí a průsvitností v několika rovinách. Veškeré konstrukce byly předem vyrobené prefabrikované a montované na stavbě. Převážná většina je ze dřeva, stěny a stropní desky jsou z dřevěných panelů, konstrukce pavlače je z lepených dřevěných hranolů, jádra s výtahy a schodišti, opěrné stěny, stupně a venkovní prvky jsou z železobetonových prefabrikátů. Stavební práce tedy běžely docela svižným tempem.

Uspořádání bytových domů vychází z principu tradičního městského bloku, který určuje hierarchii a charakter typů prostorů. Podél ulice Sázavské směrem na

❷ Microdávkovací terapie podle Vernera Pantona

Letos uplyne 100 let od narození legendárního dánského architekta a designéra Vernera Pantona. Na oslavu jeho odkazu plánují společnosti Vitra a Vitra Design Museum ve spolupráci s rodinou Pantonových celoroční program akcí a různých kulturních iniciativ. Mezi hlavní body programu patří výstavy, uvedení produktů z nových látek a kůží, několik limitovaných edic a reedic. Jako první přišlo na řadu Heart Cone Chair, jehož nová, dvoubarevná (modro-fialová) limitovaná verze byla uvedena přesně 13. února — tedy v den Pantonových narozenin. Židle Heart Cone Chair vzbudila na konci padesátých let velký rozruch díky svému sedáku ve tvaru srdce, který stojí na otočné základně z nerezové oceli. Panton ji vytvořil jako hravé pokračování židle Cone Chair, kterou navrhl pro restauraci Kom-Igen na dánském ostrově Fyn, jejíž interiér je také jeho dílem. Je dodnes důkazem jeho postmoderního způsobu uvažování, kdy úzce propojoval své zaujetí geometrií a touhu po silném emocionálním dopadu designu navzdory funkčnosti.

❸ Věděli jste, že jedno z nejslavnějších log ve světě módy navrhl grafik Adolphe

Jean-Marie Mouron, známý jako Cassandre? Bylo to v roce 1961, když pracoval pro YVES SAINT-LAURENTA a Pierra Bergé. Tento typograf a malíř se narodil v Charkově v roce 1901, ve 20. a 30. letech v Paříži revolučně změnil reklamní plakát a vizuálně definoval art deco. Původní monogram YSL se dodnes používá jako součást ikonografie módního domu, třeba na podpatcích. móda

Jediný SMEG showroom v ČR – místo, kde se italský design setkává se špičkovou světovou technologií.

Vodičkova 672/2, Praha smeg.cz | pottenpannen.cz

❹ Spontánní výlety do přírody, víkendové kempování, piknik v parku, posezení u otevřeného ohně, ale i klidný relax na balkóně doma nebo odpoledne strávené u vody. Všechny tyto aktivity inspirovaly dánskou značku HAY a britského designéra Jaspera Morrisona.

Výsledkem jejich společné práce je komplexní kempingová kolekce Outdoor Market, ve které najdete vše od klasických skládacích lehátek až po grilovací set. design

❺ Archetypální formu japonského řadového domu, tzv. machiye, se podařilo japonskému architektonickému studiu SCHEMATA úspěšně revidovat pro návrh kancelářské budovy pro firmu na výrobu kovových prvků do interiérů Uchida Shōten ve městě Fudžisawa. Jednoduchá silueta je postavena z laminovaných dřevěných panelů pokrytých vlnitým plechem. Uliční fasáda se dá celá otevřít pomocí soustavy okenic a vnést dostatek světla do otevřeného, víceúrovňového interiéru. Jako výrobce kování si sama firma navrhla vnitřní točité schodiště budovy nebo balkon orientovaný na jižní stranu. Kromě pracovních míst má sídlo společnosti v přední části budovy vyhrazený prostor pro umělce a designéry. architektura 〔AŠ〕

❻ PODEPIŠTE

V ROHU móda 〔JK〕

Jak propojit svět psaní s koženým řemeslem? Německá značka Montblanc ve své jarní edici doplňků představuje mimo jiné speciální kožená pouzdra Pen Loop Necklace. Slouží k praktickému zavěšení psacího nástroje a lze jej nosit na krku nebo připevnit k opasku či tašce, takže zůstává vždy po ruce. Je vyrobeno z extrémně odolné kůže Sartorial a dostupné v odstínech zemitě zelené (khaki), sytě oranžové (tangerine) a šafránově žluté (saffron). Nejen praktické, ale i stylové.

❼ ČISTÉ RUCE

krása 〔JK〕

Špatného svědomí vás nezbaví, ale dokonale čisté ruce můžete mít okamžitě s novým rituálem od Sisley. Jejich klasická vůně Eau de Campagne je teď součástí osvěžujícího pěnivého gelu na ruce obohaceného o jemné exfoliační částečky sopečné lávy.

endless curiosity

po—so 12—20 h vstup zdarma

Sokolovská 700/113a, Praha 8 galeriemagnusart.cz

výstava vybraných děl ze sbírky Sublime Hyacinth — 13/2—2/5/26

❽ Když se střetnou vize a mistrovství, vzniká magie.

LOUIS VUITTON spojuje síly s De Bethune a představuje

LVDB-03 Louis Varius Project. Ve spolupráci s hodinářem Denisem Flageolletem ožívá moderní interpretace historického modelu

Sympathique i unikátní verze ikonických DB25 GMT Starry Varius. Poslechněte si dialog tradice a futurismu v limitované podobě. Zajímavostí je ručně dekorovaný hvězdný ciferník inspirovaný skutečnou noční oblohou nad Jurou.

❾ Otřepanou frázi, že móda reflektuje naši dobu, na molech ve skutečnosti příliš často nepocítíte. Pokud nemluvíme o „nové povrchnosti“ nebo úpadku hodnot. Výjimkou je značka PRADA, která dokáže kulturní a estetická klišé i ducha doby relevantně reflektovat. V poslední pánské kolekci Miuccia Prada a Raf Simons přemýšleli o tom, jak se můžeme dívat do budoucnosti v tak extrémně nejisté době. „Emocionální nepohodlí pro mě bylo klíčové slovo,“ řekla designérka v zákulisí. „Ptali jsme se, co by mělo z minulosti zůstat a co můžeme vybudovat z toho, co jsme se už naučili,“ dodal Simons. Kolekce Before and Next se odklonila od oversized trendů směrem k radikálně štíhlé, protáhlé siluetě. Zahrnovala záměrné nedokonalosti, včetně ohořelých manžet ve stylu mušketýrů, odřených švů a oděvů, které vypadaly opotřebovaně. móda 〔JK〕

❶⓿ SVOBODNÝ

RYTMUS design 〔AŠ〕

Radici, tradiční italská společnost specializující se na textilní podlahy, představuje Ritmi. Novou kolekci navrhla vynalézavá designérka Francesca Lanzavecchia a sama ji také zhodnotila: „Ritmi je o vizuálním zkoumání rovnováhy mezi řádem a intuicí, mezi kontrolou a svobodou, kde se technická preciznost tisku setkává s citlivostí, která proměňuje povrch v krajinu.“

❶❶ „K projektu mě vyzvala moje kamarádka. Chtěla vytvořit útočiště někde daleko od města, kde by mohla tvořit a relaxovat,“ popisuje svou nedávno dokončenou realizaci rekreačního objektu architektka LENKA MÍKOVÁ. Černý domek se nachází ve starém sadu v srdci CHKO Křivoklátsko. „Vzhledem k lokalitě jsme museli respektovat jasné regule definující výměru stavby a tvar střechy,“ doplňuje. Dům má půdorysnou stopu pouze 50 m2 a sedlovou střechu s větším přesahem. „Je to vlastně taková zmenšenina domu. Vše jsme řešili do posledního centimetru,“ pokračuje Míková. Uvnitř nabízí chata obytný prostor v přízemí a dvě ložnice s koupelnou v podkroví. „Největší specialitou je krb. Je obložený ručně dělanými kachlemi od německé firmy Kaufmann Keramik. Medovou barvou jsme chtěli interiér rozzářit, i když se v něm zrovna netopí,“ uzavírá architektka. architektura 〔AŠ〕

❶❷ SOUBOJ TITÁNŮ ANEB DIOR VS. CHANEL Dvě nejočekávanější přehlídky pařížského týdne haute couture přinesly zcela nový pohled na to, jak má něco tak klasického jako vysoká móda vypadat. V době neustálého zpochybňování termínu luxus a co jej dnes ještě představuje, se obě debutové kolekce vymezily svou bohatostí a moderností. Jonathan Anderson pro Dior (vlevo) v zákulisí poznamenal: „Kdybyste se mě před rokem zeptali, co si myslím o haute couture, nemluvil bych hezky. Ale poté, co jsem pracoval s těmi nejlepšími řemeslníky a ateliéry, můžu říct, že je to nejvíc relevantní věc v módě vůbec.“ Stejné okouzlení vysokým řemeslem prostoupilo i Matthieu Blazym v Chanelu (vpravo). Podobně jako Anderson předtím

pracoval v řemeslně založené značce, ale pařížské savoir faire dalece překračovalo možnosti toho, co si dokázal představit. Pý nejprve začal velkými formami, ale brzy se od nich odklonil a přešel k podstatě toho, co mu preciznost řemesla nabízela — ke křehkosti, lehkosti a efemérnosti. Obě kolekce čerpaly z přírody, jako jediného zdroje opravdové evoluce. Florální inspirace se u Chanelu propojily také s ornitologií. Kolekce se mohou zdát něčím podobné. Proč? Je to jednak tím, jaké technologie a postupy oba designéři mohli poprvé v životě použít, a také proto, že jsou oba z nové generace, která svůj vizuální jazyk ukotvuje ve vlastních kontextech a narativech. Anderson i Blazy nám společně ukazují cestu do budoucnosti. móda 〔JK〕

❶❸ Tvorba maďarského emigranta PAULA LÁSZLÁ, který působil po druhé světové válce především v Los Angeles a navrhoval luxusní rezidence i kolekce nábytku, patří k tomu nejlepšímu, co v rámci amerického modernismu vzniklo. Teď zaujala nového majitele ikonické francouzské značky ECART, dekoratéra

Pierra Yovanovitche, který několik jeho návrhů zařadil do aktuální kolekce.

❶❹ BULGARI a jejich kreativní ředitelka kožených doplňků Mary Katrantzou přesně vědí, jak z kabelky udělat ikonický objekt. Použivají podobné postupy

jako při navrhování šperků — technické inovace, prémiové a unikátní materiály a detaily, které mění pravidla hry. Novinka v pštrosí kůži a jemně hráškové barvě přivolává jaro lépe než první vlaštovka. móda 〔JK〕

❶❺ LETITÁ

krása 〔JK〕

Vůně Acqua della Regina byla vytvořená v roce 1533 pro Kateřinu Medicejskou. Jde o svěží citrusovou vůni, kterou si Kateřina vzala do Francie ke svatbě s Jindřichem II. Je to nejstarší vůně slavné lékárny Officina Profumo-Farmaceutica di Santa Maria Novella a je považována za předchůdkyni kolínských vod.

❶❻ PLASTIKA

design 〔AŠ〕

I po kreativním rozchodu se francouzským bratrům Ronanu a Erwanu Bouroullecovým v individuální tvorbě daří. Erwan představil nový elegantní reproduktor Music Studio 5 pro Samsung. Pokusil se o vytvoření abstraktní, neurčité formy, která i při vypnutí hudby zůstane elegantním interiérovým doplňkem.

❶❼ Art Week v Mexico City, který se odehrál v první půli února, se stává čím dál tím více populárnější mezinárodní výstavní platformou, která láká do mexické metropole také řadu severoamerických a evropských vystavovatelů. Jedním z vrcholů přehlídky byla letos instalace INNER STAGE, pro kterou se spojilo více italských projektů včetně UNNO Gallery, značky cc-tapis, studia 6:AM a dalších. V prostorách unikátní modernistické školy Escuela del Ballet Folklórico de México de Amalia Hernández ❶, kterou v šedesátých letech navrhl architekt Agustín Hernández, byly představeny nové produkty designérek Sabine Marcelis a Scarlett Rouge pro značku cc-tapis ❷❹, edice svítidel a nápojového skla sklářského studia 6:AM ❸ a nábytek Lucie Echavarrie pro galerii UNNO ❺ interiér 〔AŠ〕

❶❽ Syrový luxus, to je možná ten nejvhodnější způsob, jak popsat práci Luca Magliana. Jeho italská módní značka MAGLIANO, která se proslavila dokonalým krejčovstvím a pleteným zbožím, získala v roce 2023 cenu LVMH Karl Lagerfeld Prize. Od své první kolekce na jaro 2022 promlouvá Luca ke každému, kdo má rád precizní italskou krejčovinu a zároveň nevšednost. Sezónu za sezónou vytváří eklektický šatník, který jako by se pohyboval na hranici nositelnosti. Zkroucené pasy kalhot, ručníkové sukně a naruby otočené svrchní oděvy vynesly návrháře do popředí. Jeho odvážné uvažování ukázala i poslední přehlídka, kterou měl poprvé v Paříži. Kolekci na podzim a zimu 2026 nazval FUNDLUGGED a zkoumá v ní „předměstskou eleganci“. Tartan, shetland, harris tweed, manšestr a mohér jsou uvedeny ve zcela nové podobě. móda 〔JK〕

❶❾

Autentická krkonošská chalupa od studia MIMOSA ARCHITEKTI

architektura 〔TF〕, FOTO Petr Polák

Nad vesnicí Strážné v centrální části Krkonoš stávala klasická roubenka, která postupně ztrácela svou svěžest a krásu pod tíhou rekreantů, přestaveb, přístaveb a nekvalitních oprav. „Z původní chalupy bohužel k zachránění nezbylo téměř nic. Cílem se tak spíše než zachování matérie stalo znovuobjevení duše stavby. Do Krkonoš patří domy s mohutnými, strmými střechami umožňujícími kdysi přežít dlouhé zimy. Se seníkovými vikýři, asymetrickým nasazením střechy na nízkém roubení vytvářejícím zápražím, s deštěním ve štítech. S kamennými podezdívkami a dispozičním trojdělením. Právě takovou chalupu jsme chtěli vrátit na místo, kam patří,“ popisují architekti ze studia Mimosa. Navrhli soudobou stavbu při využití tradičních prostorových principů. Světnice si drží atmosféru bezpečného, intimního prostoru. Její dimenzi — a následně i měřítko dalších místností — určil jeden z mála dochovaných prvků: trámový strop. Díky kombinaci otevíravých a bezrámových zasklení zůstal zachován rytmus tradiční stavby v exteriéru i interiéru a zároveň se vnitřek otevřel výhledům. Chalupa dnes nabízí komfortní prostory pro pobyt rodiny a jejích přátel. Do objemu původní chalupy je kromě světnice vložen pokoj pro hosty a schodiště. Toalety přistavěné za socialismu se proměnily v saunu se zázemím.

Letošní rok rozhodně potěší všechny, kdo obdivují luxusní ženevskou značku Patek Philippe, případně ty, kdo sbírají její hodinky. Nejenže se v Praze otevře nový butik jednoho z nejslavnějších hodinářských brandů světa, ale v první polovině října uspořádá Patek Philippe v Miláně Grand Exhibition: na velké výstavě představí historické hodinky, komplikované modely, ale též hodinky z umělecké edice Rare Handcrafts. Jde o kapesní, stolní i náramkové hodiny a hodinky, které jsou zdobené uměleckými technikami, spjatými se ženevským hodinářstvím — od nejrůznějších druhů smaltování přes ruční rytí a gilošování až po osazování hodinek drahými kameny nebo miniaturní malbu na smaltu. Umělecké hodinky se těší nebývalému zájmu sběratelů a i s ohledem na dlouhou výrobu (například jeden umělecký mistr ozdobí pomocí miniaturní malby na smaltu zhruba dvoje hodinky ročně) na ně dosáhne opravdu jen pár lidí z celého světa. Každoroční výstava Rare Handcrafts se koná od roku 2011 v ženevském butiku značky, kde kdysi sídlil i hodinářský ateliér, na ulici Rue du Rhône. První dva roky výstava proběhla v tichosti, před 13 lety se však stalo to, co nikdo nečekal: o 75 vystavených kusů mělo zájem neuvěřitelných 650 lidí. A poptávka po uměleckých hodinkách od té doby neklesá. S Patek Philippe je přitom nerozlučně spjata miniaturní malba na smaltu, umělecká technika spočívající v přesné reprodukci a miniaturizaci nejrůznějších uměleckých děl. I v době před 50 lety, kdy o podobné hodinky nikdo nestál, zadával otec současného prezidenta značky, Philippe Stern, uměleckým mistrům práci a platil je. Jen díky němu tak řemeslo, které má původ ve Francii první poloviny 17. století, mohlo ve 21. století zažít renesanci.

Hodinky Patek Philippe prodává společnost Carollinum. Na snímku loňské hodinky Rare Handcrafts 992/187G-001 s motivem loďky na Ženevském jezeře na dýnku.

❷❶ JARNÍ ÚKLID

krása 〔JK〕

Hako Black Herb Zyme 113 je rostlinný fermentovaný enzymatický nápoj od japonského výrobce Esthe Pro Labo, který podporuje přirozené regenerační procesy organismu a buněčnou vitalitu. Prémiový koncentrát vychází z tradiční japonské fermentace a současných vědeckých poznatků o autofagii tedy přirozeném buněčném „úklidovém“ mechanismu.

❷❷ MORE OR LESS

design 〔JK〕

Tiché a nadčasové kousky hluboce spojené s materiálem, to je nová značka doplňků do domácnosti z Portugalska, která se jmenuje Thilburg. Spolupracuje s lokálními řemeslnými dílnami a zkoumá místní materiály v jejich nejčistší podobě. První kolekce pracuje jen s nebarvami a jejich odstíny. Najdete v ní lampy, deky a další minimalistické dekorativní předměty.

❷❸ Důvěrně známá a přesto nepoznaná, snad až záhadná. Bílá fialka a její reinterpretace ve vůni Violette 30 od LE LABO je novinka, která stojí za to. Vůně spojuje zelené květinové aroma s bílým čajem, cedrem a dotekem guajakového dřeva. krása 〔JK〕

❷❹ Přehlídkové sety často využívají slavnou architekturu nebo interiéry. LOUIS VUITTON ale tentokrát pro svou pánskou přehlídku na podzim/zimu 2026 pod vedením Pharrella Williamse vystavěl svou vlastní představu o ideálním obydlí. Prefabrikovaný dům Drophaus byl vytvořen ve spolupráci s japonským architektonickým studiem Not a Hotel. Skládal se z pyramidové střechy vyčnívající nad zaoblenou skleněnou stěnu, která obklopovala celý dům a napodobovala kapku vody. Uvnitř bylo především dřevo a veškeré kusy nábytku byly z kolekce Homework od Williamse a byly vytvořeny na míru přímo pro přehlídku. design 〔JK〕

❷❺ DESIGN JAKO (AUTO)PORTRÉT

Vystudovaná architektka a globální celebrita Bianca Censori na sebe nedávno upozornila svou první kolekcí nábytku. Na konci loňského roku ji představila v rámci své sugestivní performance Bio Pop ❶. V antropomorfních solitérech, jako jsou stůl, křeslo nebo lustr, dominují ženské postavy nápadně připomínající samotnou autorku. V tomto smyslu se její kolekce řadí mezi vzácná designérská díla, která pracují s tématem autoportrétu či alter ega tvůrce. Ohlédli jsme se v čase a vybrali jsme některé objekty, které v oblasti užitého umění médium autoportrétu využívají. Nejznámějším je v tomto ohledu asi Alessandro Mendini se svým otvírákem na víno Alessandro M. ❷. Oblibu těla a promítání vlastních tělesných zkušeností do své práce reflektovala také americká výtvarná umělkyně a designérka Nicola L ❸ Portrét v designu skvěle zvládl i český designér a dřevosoustružník Antonín Hepnar v rotačních dřevěných sochách ❹. Francouzský prezident Charles de Gaulle se pro změnu objevil na židli od Rogera Tallona a výtvarníka Césara z roku 1967 ❺. Náš výběr zakončuje svou imaginativní tvorbou současný španělský designér Jaime Hayon, který sám sebe obzvláště v porcelánových figurách nepřímo zobrazuje jako pohádkovou postavu ❻.

TELEGRAPH GALLERY

TRANSYLVANIAN PAINTING TODAY

5 3 – 11 6 2026

JUNGMANNOVA 3, OLOMOUC

ÚT–ČT 9:00–19:00 PÁ 9:00–21:00 SO–NE 10:00–18:00

@TELEGRAPH.CZ #TLGRPH

Současná rumunská malba míří do Olomouce! Výstava Transylvanian Painting Today představí výběr děl od významných rumunských malířů současnosti. Výstava se záměrně soustředí na figurativní malbu, která se stala jedním z charakteristických znaků takzvané Klužské školy, která na počátku 21. století upoutala světovou pozornost v oblasti mezinárodního malířství.

RADU BAIES, MARIUS BERCEA, DAVID FARCAS, OANA FARCAS, ROBERT FEKETE, ADRIAN GHENIE, IOANA IOACOB, HORTENSIA MI KAFCHIN, TINCUTA MARIN, MIRELA MOSCU, NICOLAE ROMANITAN, SERBAN SAVU, MIRCEA SUCIU

WWW.TELEGRAPH.CZ

TRANSYLVANIAN PAINTING TODAY

❷❻ Pohovka Groundpiece patří k ikonám současného italského designu. Pro značku FLEXFORM ji v roce 2001 navrhl ANTONIO CITTERIO a od té doby zůstává ve výrobě bez potřeby zásadních změn. Její revolučnost spočívá v nízké, uvolněné siluetě a hlubokém sedu, který redefinoval představu o komfortu, protože položit se do měkkých polštářů je tak snadné! Modulární systém doplňují integrované úložné prvky a police, jež nahrazují tradiční odkládací stolky, které se vám pak nemusí „motat pod nohama“. Groundpiece spojuje vytříbenou eleganci s neformálností a představuje nadčasový kus nábytku, který přirozeně odráží proměnu životního stylu směrem k větší lehkosti a pohodlí. design 〔TF〕

❷❼ Zásnubní prsteny Iris jsou novým přírůstkem do kolekce Eiréné šperkařky JANJI PROKIĆ. Inspirací pro drobné, intimní objekty se stal motiv dvou kosatcových květů ve fázi rozvíjejícího se poupěte. Právě tento křehký moment se stává metaforou vztahu, společného růstu a „rozkvětu“ dvou lidí. Centrálním kamenem prstenů, jež vznikají ručně v pražském ateliéru, je briliant kvality VS1 s mezinárodní certifikací GIA nebo safíry v odstínech královsky modré či jemné růžové. design 〔TF〕 ❷

DOOPRAVDY krása 〔JK〕

Chanel uvádí na trh svou vůbec první abstraktní vůni N°5 Eau de Toilette v původním flakonu. V roce 1921 Ernest Beaux vytvořil s Coco Chanel revoluční kompozici z růže, jasmínu, ylang-ylang a dřeva. Zrodila se ikona, kterou v roce 1924 přepracovali do verze Eau de Toilette, jež byla lehčí a „zářivější“ a stala se ještě úspěšnější. Důvodem uvést tuto verzi v původním minimalistickém balení je možnost zase zažít emoce, kterou vůně vyvolávala před sto lety.

Showroom oken, dveří, posuvných skleněných stěn.

Dům, jenž je zhmotněním úvah o spojení architektury a krajiny. O pouštění síly přírody dovnitř. O vycházení ven. Spoj.

❷❾ Architekt ANDRE TEMPLETON FORD a interiérová stylistka JESSICA TEMPLETON FORD navrhli svou vlastní, intimní rezidenci v Západním Sussexu. Bydlí v ní nejen oni se svými malými dětmi, ale také Andreho rodiče. Výsledkem je Clay Rise, pitoreskní domeček nápadný svým cihlovým zdivem, obložený hliněnými dlaždicemi a se špičatou, elegantně prohnutou střechou, která navazuje na architekturu ve stylu arts & crafts. Kontextuální design vychází nejenom z lokální stavební tradice, ale i z úřady předepsaného omezení výšky staveb, které architekt obešel právě výrazným prohnutím střechy. architektura 〔AŠ〕

❸⓿ Nárůst popularity designových kabelek, které vypadají, jako by byly trvale otevřené nebo rozepnuté, je velkým trendem sezóny. S tímto fenoménem si pohrávají (zcela podle vlastních pravidel) i dvě nové kabelky od PIERPAOLA PICCIOLIHO, který vloni přešel z Valentina do Balenciagy. Jmenují se Le 7 bag a Bolero a jejich design je poháněn posunem směrem k tichému luxusu a odmítáním tradičních, rigidních bezpečnostních prvků. Logo je méně viditelné a celkové provedení a barevné kombinace extrémně sofistikované.  móda 〔JK〕

❸❷ Nová kolekce nádobí

Natures Marines od HERMÈS pracuje s mořskými rostlinami a třpytem vodní hladiny. K návrhu těchto motivů přizvali Charlotte Macaux Perelman a Alexis Fabry (umělečtí ředitelé bytových doplňků) britskou ilustrátorku Katie Scott. Ta se inspirovala anglickými botanickými kresbami z 19. století a mořskou flórou na velšském pobřeží a pro neuvěřitelných 34 typů nádobí obsažených v této kolekci nakreslila přes stovku rostlin. A když mluvíme o Hermès, máme na mysli také barvy. Nikdo jiný nedokáže do jedné kolekce použít až třicet barevných odstínů, které motivům dodávají unikátní hloubku.  design 〔JK〕

❸❶ POP-POPELKA

móda 〔JK〕

Disney a nizozemský módní dům oznámily uvedení panenky Viktor&Rolf × Disney Collector Cinderella Doll na trh. Sběratelská verze panenky bude vyrobena v limitované edici a bude k ní uveden i třicetiminutový dokument. Už teď je ale jasné, že jsme svědky přepisování hranice mezi módou, fantazií a vyprávěním příběhů.

SEMLEROVA REZIDENCE

Trojrozměrný příběh

Adolfa Loose a Heinricha Kulky

Klenot meziválečné architektury ve střední Evropě

Klatovská třída 110, 301 00 Plzeň Západočeská galerie v Plzni

www.semler.cz

www.adolfloosplzen.cz

VŠESTRAANNOSTI GÉNIUS

Titul národní umělec už se sice neuděluje, Theodor Pištěk jím ale jaksi přirozeně byl, aniž by se to muselo potvrdit oficiálním výnosem.

VŠESTRAANNOSTI

Theodor Pištěk byl fenomén. Do čeho se pustil, v tom byl dobrý. Vlastně výborný. „Dobrý je trojka,“ říkal. „Je třeba být výtečný.“ Byl perfekcionista náročný na okolí, ale nejvíc ze všeho na sebe. Když dokončil obraz, trvalo dlouho, než se rozhodl jej někomu ukázat. Pochyboval, což je vlastnost velkých mistrů.

Maloval tak, jako nikdo jiný, a stal se zosobněním hyperrealistického stylu založeného nejenom na technické bravuře, ale také schopnosti vyprávět silné, vesměs symbolické příběhy. Jeho obraz Adieu, Guy Moll, věnovaný tragicky zesnulému automobilovému závodníkovi, byl v roce 2020 vydražen za rekordních pětadvacet milionů korun, což byla nejvyšší částka, jaká kdy byla vynaložena na malbu žijícího umělce. Pracoval na něm s přestávkami dvacet pět let. Je to svého druhu kronika života vepsaná na plátno.

Dlouhé roky se vedle malířství věnoval také návrhům filmových kostýmů, které mu zajistily světovou proslulost. Dokázal empaticky dotvářet postavy, dodával jim věrohodnost a vnější charakteristiku. Za kostýmy pro Amadea režiséra Miloše Formana, s nímž jej pojilo hluboké přátelství, mu v roce 1985 udělila americká Akademie filmového umění a věd Oscara. Za kostýmy k Valmontovi, dalšímu opusu Miloše Formana, byl roku 1990 na Oscara nominován a získal Césara od francouzské umělecké akademie. Šlo o vzácnou kombinaci. S jistotou lze říci, že žádný jiný malíř, s výjimkou švýcarského umělce H. R. Gigera (Vetřelec), se ve světě filmu podobně výrazně neprosadil. Podílel se na více než stovce snímků, přičemž vedle Amadea mají jeho kostýmy pro Markétu Lazarovou (režisér František Vláčil) nebo k pohádce Tři oříšky pro Popelku (Václav Vorlíček) status kultovních děl. I kdyby dělal jen pro film, byl by nesmrtelný.

Samostatnou kapitolou Theodorovy multifunkčnosti jsou uniformy pro Hradní stráž, které navrhnul v roce 1990 poté, co jej k tomu

vyzval prezident Václav Havel. Nová demokracie hledala výraz, který by nechal zapomenout na estetiku komunistické šedi. Výsledek je dodnes jedním z nejvýraznějších příkladů, kdy se vysoké výtvarné myšlení propsalo do státní symboliky. Uniforma je vždy nástrojem moci. Pištěkova interpretace však moc nepodává agresivně, spíše ji stabilizuje a kultivuje. Stráž stojící na nádvoří Pražského hradu nepůsobí hrozivě, ale důstojně. Její nehybnost, barevná čistota a proporční vyváženost vytvářejí obraz klidu a kontinuity, jaký od strážců sídla králů a prezidentů očekáváme.

KOŘENY

Theodor Pištěk se narodil 25. října roku 1932 v Praze na Vinohradech. Malířský talent získal po pradědečkovi Františku Ženíškovi (1849—1916), představiteli generace Národního divadla. Pro jeho budovu namaloval první oponu — tu, jež shořela — a také výplně stropů

V čele závodu na Mistrovství Československa, který se jel v roce 1970 na mosteckém okruhu.

s překrásnými motivy Múz, jež jsou dodnes obdivovány. Byl uznávaným tvůrcem monumentálních obrazů s ušlechtilými alegorickými náměty a také členem Sokola, z čehož je patrné, že vyznával přesvědčení o tom, že ve zdravém těle se nachází zdravý duch. Vztah Theodora Pištěka k automobilům či strojům můžeme vysledovat od dědečka, inženýra Julia Ženíška, prvního zástupce automobilů značky Ford a letadel Wright na území Rakouska-Uherska, který už v roce 1895 vlastnil závodní vůz. V rodinné linii z otcovy strany se zase vyskytují adepti Thálie. Nelze nevzpomenout, že druhým dědečkem Theodora Pištěka byl Jan Pištěk (1847—1907), herec, zpěvák a divadelní producent, historicky první ředitel Národního divadla v Brně a především majitel Pištěkova lidového divadla v Praze. Lásku k filmu mu předali Theodor Pištěk starší (1895—1960),

jeden z nejslavnějších a také nejpopulárnějších českých herců meziválečného období, a maminka Marie Ženíšková (1909—1982), hvězda mezi herečkami éry němého filmu. Společně hráli ve snímku režiséra Carla Junghanse Takový je život, který Theodor Pištěk senior produkoval. Vzhledem k tomu, že se do kin dostal kvůli liknavosti režiséra se zpožděním až na začátku třicátých let, kdy se již začaly prosazovat americké zvukové snímky na úkor němých, tak komerčně sice neuspěl (Theodor Pištěk se na dlouhou dobu zadlužil), nicméně po stránce umělecké je i po devíti desítkách let od svého vzniku řazen mezi klasiku evropské kinematografie zlomové éry.

Ačkoliv Theodor Pištěk zdědil různé druhy nadání, prosazoval se naprosto samostatně, snažil se být sám za sebe, budoval si vlastní identitu a kariéru. Být nositelem slavného

jména pro něj znamenalo jediné: dokázat, že si je plně zaslouží. Měl jsem možnost s Theodorem více než tři desetiletí o jeho pocitech hovořit a pokaždé mě zaujala jednak jeho upřímnost, jednak jeho paměť a schopnost sebereflexe. „Moje soutěživost vychází nejspíš z pocitu, který jsem měl jako malý kluk a který byl někdy až stresující. Můj táta byl neobyčejně populární a já jsem pořád v dětství nebyl sám za sebe, ale jen jako něčí syn. Chtěl jsem se toho prostě zbavit a postavit se na vlastní nohy,“ vysvětlil mi při setkání, které se uskutečnilo ještě ve střešním ateliéru v Korunní ulici, již lemují akáty a na jaře z výšky vypadá jako nějaká pařížská avenue z obrazů Camilla Pissarra. V jednadvacátém století už za ním návštěvy jezdily do Mukařova, kde si postavil vlastní dům, na jehož architektonické koncepci se aktivně podílel. Přesně věděl, co chce.

ZÁVODNÍK

Nebyl jen všestranný umělec. Theodor Pištěk byl také sportovec. Věnoval se různým disciplínám, dobře boxoval (studia na Akademii výtvarných umění završil v roce 1958 obrazem Boxer), lyžoval, jezdil na kole, dokonce šermoval. Hrál hokej v recesistickém sdružení Paleta vlasti, mezi jehož hlavní členy patřili významní malíři a sochaři (Bedřich Dlouhý, Josef Klimeš, Jan Koblasa či Karel Nepraš) stejně jako jejich kolegové z řad filmařů, fotografů a architektů (například Jaroslav Franta, Antonín Kryl, Jan Schmidt nebo Ivan Šlapeta).

Nic z toho se však nevyrovnalo lásce k automobilům. Byl rozený závodník. Dvakrát vyhrál se Saabem 96 nejstarší závod na světě do vrchu Zbraslav — Jíloviště, úspěšně jezdil i závody na okruzích, což jej přivedlo až do řad Československého reprezentačního družstva a do Evropského poháru. Několikrát se zúčastnil Rallye Vltava, při níž se v roce 1963 seznámil s legendárním Louisem Chironem, který byl

na prestižní akci pozván jako čestný host. Jednalo se o divokou shodu okolností: mohl za to karambol. „Jel jsem vepředu, ale můj pečlivý spolujezdec se o auto staral tak, že dal do přední nápravy tolik vazelíny, až se dostala do brzdových bubnů,“ vyprávěl Theodor Pištěk. „A jak se furt přibržďovalo, protože lilo, spekla se, a když jsme sjeli na most k Vydře, brzdy se roztrhly. Přerazili jsme zábradlí a spadli do řeky. Otevřeli jsme dveře a auto zaplavila voda. Byl jsem strašně vzteklý. Vzal jsem helmu a roztřískal ji o šutrák. Najednou zastavila černá Tatra šest set trojka — a vystoupil z ní Louis Chiron. Byl to král elegánů, nosil modrý blejzr s odznakem, kravatu, žlutobílé polobotky z krásné kůže — a on v tomhle oblečení vlezl do Vydry, pomohl mi z řeky a odvezl mě do stanoviště časovky. Mluvil na mě celou cestu. Bohužel, nerozuměl jsem mu ani slovo. Francouzsky neumím. Byl jsem z toho mimo, všechno se semlelo strašně rychle a cítil jsem se jako ve snu. Auto tam zůstalo, pak ho pomocí jeřábu vytáhli a zachránili.“

SRDEČNÍ ZÁLEŽITOST

Nejoblíbenějším automobilem Theodora Pištěka bylo Porsche. V Československu byl dokonce prvním vlastníkem Porsche 356 SC, klasického modelu provedeného ve stříbrné metalíze a žluté kůži v interiéru. Vozy s příznačně proudnicovou karoserií se objevily na obrazech Můj autoportrét s Porschem nebo Racek letící do snu (viz s. 112). Porsche se pro něj stalo synonymem výkonnosti, síly, dravosti, technologické vyspělosti, ale i uměleckým designérským dílem. Na začátku osmdesátých let dostal příležitost vyzkoušet nejnovější Porsche jako testovací jezdec. Šéfredaktor časopisu Motoristická současnost mu zajistil novinářskou akreditaci a Theodor Pištěk mohl na stuttgartském závodním okruhu prubnout modely Porsche 928, Porsche 924 Turbo a Porsche 911 Turbo. Na

trati se střídal s Jacky Ickxem, dvojnásobným vicemistrem světa Formule 1, který zkoušel vůz Porsche 936 na vytrvalostní závod v Le Mans. Pro Theodora Pištěka to byl silný zážitek a belgický pilot se později objevil na jeho obrazu Bonjour, Monsieur Ickx.

SCENÁRISTOU A DESIGNÉREM

Málo se už ví, že Theodor Pištěk napsal také filmový scénář. Poté, co spolu dokončili snímky Markéta Lazarová a Údolí včel, napadlo Františka Vláčila, že by společně mohli udělat film o automobilových závodech. „Řekl mi, ať zkusím něco napsat, a pak se na to podíváme,“ vzpomínal. V prosinci 1968 dokončil první verzi literárního scénáře, na jehož úvodní stranu vepsal motto pilota Formule 1 Stirlinga Mosse: „Nikdy nemyslím na nebezpečí. Nikdy mne nenapadne, že by se mi mohlo něco stát. Kdybych tak uvažoval, nevstoupil bych do vozu. Tak odvážný nejsem.“ Hrdinou Rallye je Jezdec a Navi (navigátor), kteří se bez jakékoliv podpory dokážou vyrovnat silným továrním týmům a během rallye ještě řeší různé nečekané, velmi dramatické situace, které nemají přímou souvislost se závoděním. Věci se daly do pohybu. V roce 1970 napsal František Vláčil technický scénář, hledaly se lokace, sháněla závodní auta. Natáčení mělo proběhnout od listopadu 1970 do srpna 1971, první kopie měla být hotová v únoru 1972. Film se však nikdy — přes pokročilost příprav — nerealizoval. Důvod? Nové normalizační vedení Barrandova v čele s ředitelem Miloslavem Fáberou se obávalo, že by mohl sloužit k propagaci kapitalismu a buržoazního sportu pro vyvolené.

Dalším pozoruhodným krokem Theodora Pištěka ve sféře automobilismu a filmu byla spolupráce s režisérem Jurajem Herzem na snímku Upír z Feratu. Pro herce v čele s Jiřím Menzelem a Dagmar Veškrnovou navrhnul kostýmy, včetně závodnických kombinéz.

Především však dal charakteristickou podobu automobilu, který tu sehrává zásadní roli monstra vysávajícího z každého, kdo zmáčkne jeho plynový pedál, krev. Theodor upravil prototyp vozu Škoda 724 Super Sport z roku 1971. Speciál dostal částečně mnohem razantnější, agresivnější vzhled, tvořený novou čelní maskou, světly, spoilery, žaluziemi kryjícími zadní část a mohutným přítlačným křídlem, které mělo zamezit, aby se tento exkluzivní automobil nevznesl. Vše sjednotil černý nátěr s červenými liniemi okolo hran a další grafické prvky, včetně nápisu Vampire. Pištěk provedl to, co se v automobilovém designu nazývá facelift. Nyní je Ferat vystaven jako vzácný exponát ve stálé sbírce Škoda Muzeum v Mladé Boleslavi. Kdyby se vyráběl, budou se na něj stát fronty.

CESTY KE HVĚZDÁM

V jednadvacátém století se Theodor Pištěk začal intenzivně zabývat prostorem, který řešil už předtím v řadě abstraktně pojatých obrazů. Tentokrát se však dostal mnohem dál. Věnoval se cyklu, jenž nazval Rozmluvy s Hawkingem: v jeho tvorbě nenajdeme rozsáhlejší a koncepčnější soubor obrazů. Nejedná se však o konkrétní odezvy na hypotézy geniálního kosmologa, jehož si Pištěk vážil nejenom v souvislosti s jeho neobyčejnými intelektuálními schopnostmi. Stejnou měrou se mu obdivoval za způsob, jakým dokázal čelit dlouhodobému fyzickému omezení: „Pro mě je zosobněním toho nejlepšího z lidského rodu.“ Nejde o ilustrace vesmírných teorií. Obrazy jsou poutí za tím, co nás přesahuje. Můžeme je považovat za druh umělecké, postupně rozvíjené meditace. Jsou mysteriózní. Po chvíli zjišťujeme, že naznačené vesmírné sféry, které se občas prostupují a jindy míjejí, se nepatrně pohybují, zdá se, že takřka můžeme nahmatat jejich pomalý pulz. Čas se zpomaluje, až jej přestáváme vnímat. Není podstatný. Relativizoval se.

Theodor Pištěk zásadně nevysvětloval, co chtěl vyjádřit. Chtěl-li to někdo po něm, tak se naštval svým džentlmenským způsobem. „Mou ctižádostí je, aby si divák našel vlastní vysvětlení. Chraň pánbůh, abych poskytoval návody k použití obrazu.“ Vesmírné téma zpracoval velkolepým způsobem, jenž nikoho nenechává na pochybách, že se setkáváme s mistrovským dílem. I když byl ve sportu soutěživý a získal v něm spoustu ocenění, v umění to měl jinak: s nikým se zásadně nepoměřoval: „Chci, aby to, co vytvořím, bylo nejlepší v rámci toho, čeho jsem schopen dosáhnout,“ vysvětlil mi Pištěk svou filozofii. „Každý máme svoje možnosti. Kdybych cítil, že jsem nenaplnil svůj potenciál, byl bych zklamaný.“

Pracoval a promýšlel nové obrazy až do posledního dne, jenž nastal 3. prosince 2025. Bylo mu třiadevadesát. Tvoření pro něj bylo stejně přirozené jako dýchání či neustálé pozorování světa. I když už se titul národní umělec neuděluje, Theodor Pištěk jím jaksi přirozeně byl, aniž by se to muselo potvrdit oficiálním výnosem. ●

Galeristé a znalci díla Theodora Pištěka,

Martin a Jakub Kodlovi, novinář, spisovatel, autor Pištěkovy výstavy

Petr Volf a kostýmní výtvarnice Simona Rybáková se s námi podělili o své vzpomínky

na jednu z nejvýznamnějších osobností českého umění. Společnými jmenovateli následujících textů jsou obdiv a úcta.

PŘIPRAVILA Tereza Finková FOTO archiv Galerie Kodl

Theodor Pištěk, Autoportrét u okna 1, olej na plátně, 1981, 110 x 110 cm, rám

Autoportrét u okna 1 patří k nejvýznamnějším dílům Theodora Pištěka, v němž propojil svou osobitou hyperrealistickou malbu s hrou světla a napětí mezi realitou a fikcí. O výjimečnosti díla svědčí to, že bylo reprodukováno na obálce autorovy první monografie vydané v roce 2007. Letošní jarní aukce Galerie Kodl se ponese ve znamení pocty Theodoru Pištěkovi a připomene jeho výjimečný přínos českému umění. Živá aukce proběhne 31. 5. Více info najdete na galeriekodl.cz.

Vrátil se z náplavky a byl už klidným gentlemanem, rozdával

úsměvy na všechny strany, až jsem si dovolil zeptat se: ‚Mistře, to jste myslel vážně, že byste skočil do Vltavy?‘

Mrknul na mě: ‚Myslel. Ale neskočil bych. Kdybyste to neprodal, hodil bych tam vás!‘

Martin

Kodl

S Theodorem jsme se poprvé potkali někdy před 25 lety, ale nejvíc ve mně rezonují vzpomínky na den, kdy jsme dražili jeho obraz Na návštěvě u Harrachů. Bylo to za poměrně dramatických okolností, což způsobilo, že jsme se potom pravidelně navštěvovali a každé pondělí si telefonovali. Jsem šťastný, že mi to bylo dopřáno a že se mohu považovat za přítele Theodora Pištěka.

Co se tedy při naší aukci v roce 2013 přihodilo? Musím předeslat, že do té doby se obrazy Theodora Pištěka prodávaly v řádech vyšších sto tisíců, maximálně do půl milionu korun, a my jsme najednou vyrukovali s vyvolávací cenou 1,9 milionu. To bylo hodně překvapivé, proto také rozčilený Theodor dorazil osobně na Žofín a tvrdě, naprosto bez obalu se do mě pustil: „Vy jste se zbláznil. Chcete mě zničit? Za dva miliony nemůžete přece ten obraz prodat! To bude strašná ostuda!“ Neměl jsem čas to obšírně vysvětlovat, aukce právě začínala. Řekl jsem mu tedy jen, že jsem si jist, že to dobře dopadne. „Tak já půjdu támhle na náplavku a jestli to neprodáte, skočím do Vltavy!“ pohrozil. Doufal jsem, že je to jen vtip, ale zase jsem Theodora tehdy ještě tolik neznal. Žertuje? Nežertuje? Přiznám se, že jsem se docela bál, zvlášť když jsem z okna paláce Žofín viděl, jak skutečně jde na náplavku. A stál tam, dokud jsem mu nezamával a nezvedl palec na znamení vítězství.

Samozřejmě, byl to obrovský úspěch. Nejen, že se Návštěva u Harrachů prodala, ale vydražila se za více než tři miliony. Autorský rekord! Celá aukční síň Theodoru Pištěkovi aplaudovala. Vrátil se z náplavky a byl už klidným gentlemanem, rozdával úsměvy na všechny strany, až jsem si dovolil zeptat se: „Mistře, to jste myslel vážně, že byste skočil do Vltavy?“ Mrknul na mě: „Myslel. Ale neskočil bych. Kdybyste to neprodal, hodil bych tam vás!“ Tak takový byl můj přítel Theodor Pištěk. První, co vás na jeho tvorbě upoutá, doslova strhne, jsou samozřejmě jeho hyperrealistické obrazy. Jsou krásné a výjimečné, od tvorby ostatních světových hyperrealistů se odlišují tím, že mají v sobě vždycky velký příběh, silnou myšlenku, vzkaz. Tato díla jsou základ. Nicméně já mám rád všechno, co vytvořil. Obdivuji jeho kostýmní tvorbu stejně jako abstraktní malby z 60. let a nenapodobitelný hyperrealismus, období velkoformátových staveb i Rozmluvy s Hawkingem, při nichž se s námi Theodor loučil… A nesmím zapomenout na plastiky, které skládal — neboť byl vášnivým milovníkem aut — z různých částí šasi, tedy karoserií, podvozků a motorů. Upravoval ty kusy minimálním způsobem, vlastně je spíš komponoval, až z toho vzniklo přesně to, co v nich od počátku viděl. A ať dělal, co dělal, vždycky to mělo náboj, zápal, smysl. V životě jsem nepotkal výtvarníka s takovým talentem. Na co sáhl, to mu kvetlo.

Zkrátka… Kdybych měl někomu poradit, jak si vystavět sbírku Theodora Pištěka, doporučil bych mu, ať si sežene z každé tvůrčí etapy aspoň jeden artefakt.

Měl

sportovní srdce a inspiroval mě k myšlence hledat společné body ve sportu a umění.

Díky Dodovi mi došlo, že umělec může být sportovcem a sportovec může být umělcem.

Petr Volf

Přátelství s Theodorem Pištěkem pokládám za jeden z největších darů, které jsem od nějakého umělce kdy dostal. Začali jsme se stýkat v devadesátých letech dvacátého století. Bylo mu šedesát, mně polovic. Navštěvoval jsem ho nejprve v pražském ateliéru v Korunní, potom v Mukařově. Byl pozorný. Na začátku prosince se nezapomněl zeptat, jestli jsem už nakoupil dárky pod stromeček. Musel jsem být připraven. Svátky miloval.

Osobně servíroval kávu a nikdy nechyběl zákusek, koláč nebo kobliha, kterou rozpékal v troubě, takže to v kuchyni vonělo jako v pekařství. Pohostinnost měl v sobě zakódovanou. Spojoval ideál džentlmena, muže vybraného vkusu, stylu a chování, jenž byl vítán v nejlepších společnostech, ale zároveň měl dobrodružné spády, které se projevovaly v jeho sportovním zaujetí.

Zatímco řeči o tom, jak a co maluje, odmítal, ba dá se říci, že ho rozčilovaly, tak povídání o automobilových závodech nebo cyklistice si dokázal vychutnat. Měl sportovní srdce a inspiroval mě k myšlence hledat společné body ve sportu a umění. Díky Dodovi mi došlo, že umělec může být sportovcem a sportovec může být umělcem, což bylo zásadní poznání. Nejde tedy nutně o oddělené světy. Začal jsem pátrat po dalších umělcích, kteří to také zvládli, ale nikdo nedokázal jezdit v autě tak rychle jako on. Jeho fascinaci světem závodních vozů jsem se pokusil zachytit v knize Člověk a stroj, která nás ještě více sblížila. Opakovaně říkal, že je to nejlepší kniha, jež o něm vznikla. Když vyšel o Theodoru Pištěkovi nekrolog v New York Times, tak Michael Rosenwald z monografie několikrát citoval. Bylo mi ctí!

Ikonická

růžová pláštěnka Popelky je zblízka umělohmotný socialistický krimplen, ale na plátně vypadá luxusně.

Simona Rybáková

Theodor Pištěk je pro mne především jedinečná osobnost, v mnohém nedostižná ikona. Zůstal mi v hlavě jako skvělý malíř, závodník, milovník aut a výjimečný kostýmní výtvarník. Jeho návrhy, které si chtěl každý zarámovat a pověsit na stěnu, mě fascinovaly malířskou kvalitou a detailem, bravurně ovládal kresbu a akvarel. To ale nezastiňovalo praktické sdělení o charakteru postavy. Jeho návrhy byly srozumitelné režisérovi, hercům i v dílnách, kde podle nich realizovali dané kostýmy. K tomu měl velký cit pro materiály. Ikonická růžová pláštěnka Popelky je zblízka umělohmotný socialistický krimplen, ale na plátně vypadá luxusně. Měla jsem možnost tančit s Baletní Jednotkou Křeč v jedné scéně filmu Amadeus a obléknout jeho kostým. Těšila jsem se na nějakou krásu, ale dostali jsme v rolích ďáblíků černý plášť s kapucí z nejobyčejnější šusťákoviny a červeně natřený obličej. Na plátně to opět fungovalo skvěle. I jeho vášeň pro auta a závodění se promítala do kostýmní tvorby, například ve filmu Juraje Herze Upír z Feratu. Jsem osudu vděčná, že jsme se spolu setkali i na několika automobilových závodech Rallye Monte Vlasti, kterou pořádala Paleta vlasti, skupina umělců a filmařů založená v roce 1962. Byl aktivní součástí tohoto kulturně sportovního klubu a množstvím těchto aktivit i pro mne velkou inspirací.

Ostatně i v jeho umělecké pozici člověk cítí, že ho například automobil nezajímá jako objekt, ale jako symbol, jako tělo, jako výraz doby, jako napětí mezi krásou a nebezpečím.

Jakub Kodl

Poprvé jsem se s Theodorem Pištěkem vlastně „setkal“ ještě dřív, než jsme si podali ruku. K osmnáctým narozeninám mi rodiče darovali jeho plastiku s názvem Bart Simpson. A dodnes si pamatuji, jak mi táta s úsměvem řekl, že podobně jako Bart zlobím, že jsem podobný lump a že právě pro takové rošťáky má autor plastiky zvláštní pochopení. Ne jako omluvu pro zlobení, ale jako porozumění tomu, že v určité míře je „neposlušnost“ jen projevem energie, temperamentu a svobody. Ten dar mě tehdy zasáhl mnohem víc než jen jako krásný objekt: byl to zároveň klíč ke světu Theodora Pištěka.

Když došlo k našemu osobnímu setkání, naplnilo přesně tu představu, kterou ve mně vytvořilo dílo, jež jsem dostal darem. Panu Pištěkovi už tehdy bylo přes osmdesát, ale měl v sobě neuvěřitelnou klučičí energii. Byla to ta správná směs elánu, drzé jiskry, humoru a zároveň absolutní soustředěnosti. Byl to obrovský gentleman. Měl noblesu, kterou v dnešní společnosti považujeme za něco, co patřilo k první republice. Byl ale zároveň také plný „lumpárny“ v tom nejlepším slova smyslu: zvídavý, rychlý, intenzivní. Tohle potvrzovali i lidé, kteří s ním dříve dlouhodobě spolupracovali: že byl velmi nekompromisní a vyzařoval energií, občas tím lidi doslova ohromil.

Jedno z témat, které jsme spolu často probírali kromě umění, byla auta, ale ne ta dnešní. Bavili jsme se o ryzím moto sportu padesátých, šedesátých a sedmdesátých let. O době, kdy závodění ještě nebylo jen o datech ale o odvaze, eleganci a určité romantice rizika. Mistr k tomu měl mimořádně živý vztah: nebyla to jen „láska k autům“, ale fascinace fenoménem rychlosti, energií stroje, strachem, adrenalinem a hlavně tím, co to dělá s člověkem. Ostatně i v jeho umělecké pozici člověk cítí, že ho například automobil nezajímá jako objekt, ale jako symbol, jako tělo, jako výraz doby, jako napětí mezi krásou a nebezpečím. A také díky tomu mám dodnes v šuplíku návrh Porsche, který jsme spolu už bohužel nestihli zrealizovat. Přiznám se, že mívám poslední dobou silné nutkání ho na jeho počest proměnit v realitu.

Jeho tvorbu vnímám jako něco, co absolutně předběhlo dobu. V obrazech je cítit ryzí mužská energie, která promluví ke každému klučičímu srdci — ale zároveň je to dílo hluboké, silné a mnohovrstevnaté. Na Pištěkovi mě fascinuje právě tohle napětí: koncept frajerství, rychlost, sen, ale i melancholie a vědomí času.

Osobně na mě nejsilněji působí dílo Adieu, Guy Moll. Mám k němu velmi blízký vztah a pokaždé mě vezme za srdce trochu jiným způsobem. Jeho komentář „Po všem ruchu života se najednou dostane člověk na místo, kde se vše zastaví a už je jenom sám,“ mi často rezonuje v hlavě.

Zpráva o jeho odchodu mě hluboce zasáhla. Měli jsme plán udělat společně výstavu v naší nové galerii a mrzí mě, že u toho už nebude.

Adieu, mistře.

Tři díla výtvarníka

Theodora Pištěka ze

Theodora Pištěka zaujímá jeho hyperrealistická

Důležitou část tvorby malíře

malba, ve které mistrně zobrazoval tehdejší svět prostřednictvím svých oblíbených námětů, jako byly například automobily nebo jiné běžné předměty moderní doby. Obraz Zátiší s lampami z roku 1981, který je ve sbírce Galerie Kodl a který nás dlouhodobě fascinuje, zobrazuje kolekci italských svítidel.

Rozhodli jsme se, že jej podrobíme zevrubné analýze a identifikujeme některé ze zásadních ikon designu šedesátých a sedmdesátých let.

FARO

Na začátku sedmdesátých let si svět designu podmanily výrobky značky Guzzini, kterou na konci padesátých let založili potomci Enrica Guzziniho, a navázali tak na jeho kovovýrobu. Byly to ale až spolupráce s významnými designéry, jako byli Luigi Massoni nebo Gio Ponti, které značku proslavily. Do této kategorie patří svítidlo Faro, které společně navrhli Harvey Guzzini a Luigi Massoni. Chromovanou konstrukci doplňuje inovativní akrylátové stínidlo a archetypální tvar houby tohoto modelu se opakuje i v několika dalších dobových svítidlech, z nichž některá jsou také zobrazena na Pištěkově obraze.

LONGOBARDA

Ani v době největšího technického a materiálového pokroku se designéři nevyhýbali klasickým materiálům. Svědčí o tom například skulpturálně tvarovaná lampa Longobarda, kterou pro značku Gabbianelli navrhl Marcello Cuneo. Sice začal studovat práva, ale poté se rozhodl změnit obor a věnovat se architektuře, malířství, keramice a sochařství. V šedesátých letech pracoval s architektem Linem Saltinim a také s Gio Pontim, se kterým realizoval významné mezinárodní projekty: kancelářské budovy, obchodní domy, muzea, kostely a vily. Jeho svítidlo Longobarda využívá prostý kuželovitý tvar se zajímavým výsekem, který zároveň tvoří stínidlo.

sbírek tří českých ggalerií

KD29

Designér Joe Colombo byl bezesporu jedním z největších inovátorů poválečného italského užitého umění. Jeho smělé návrhy se zařadily mezi průkopnické snahy osvojit si nový materiál, jímž byl v té době plast. Kromě návrhů nábytku vytvořil Colombo také několik povedených svítidel, v jejichž designu se promítají tendence dobového okouzlení space-age. Mezi firmy, pro které Colombo pracoval nejčastěji, patří mimo jiné pionýr v použití plastických hmot v interiéru, značka Kartell. V roce 1967 pro ni navrhl svítidlo KD29 charakteristické svým organickým tvarem, elipsovitým stínidlem a integrovaným odkládacím prostorem přímo ve stojánku.

SERPENTE

Dodnes patří značka Martinelli Luce mezi přední italské výrobce svítidel. Její produkce se během šedesátých let vyznačovala experimentálními tvary i materiály. K nejpopulárnějším modelům poválečné éry pak patří lampa Serpente, kterou navrhl designér Elio Martinelli. On sám svou eponymní značku založil ve sklepení na Piazza Bernardini v Lucce, ale v roce 1966 přišel pro jeho firmu zlom. Díky účasti na zásadní výstavě Eurodomus v Janově a setkání s Gio Pontim se mu otevřely dveře k dalším úspěchům. Serpente je symbol formální nezbytnosti, tvárnosti a dynamiky a i po 60 letech je stále jednou z ikonických lamp v katalogu Martinelli Luce. Nadčasový design a použití inovativních technických řešení pro tvarování difuzoru a zakřivení trubkového otočného ramene z ní učinily předchůdce mnoha produktů, které dnes firma úspěšně vyrábí.

FATO

Od padesátých let začal italský architekt a designér Gio Ponti vytvářet specifická svítidla připomínající spíše minimalistické reliéfy. Využíval v nich kovové rámy, do kterých vkládal plechové plíšky různých tvarů a umísťoval pod ně světelné zdroje. Tím vytvářel atmosférické světelné objekty, které dodnes můžete vidět v jeho nejvýznamnějších interiérových realizacích, jako jsou hotel Parco dei Principi nebo Vila Planchart. Sériové verze tohoto typu svítidla se svět designu dočkal v lampě Fato pro značku Artemide, která se nepřetržitě vyrábí od roku 1969. Podle libosti si ji můžete postavit na podlahu nebo na stůl, zavěsit na stěnu a vytvořit si originální světelnou krajinu.

ggalerií jsme podrobili

600P

Gino Sarfatti je považován za jednoho z největších inovátorů designu svítidel minulého století. Na začátku padesátých let založil svou vlastní značku Arteluce, která během několika málo let vyprodukovala nepřeberné množství inovativních svítidel definujících podobu moderního světla jako takového. Jedním ze Sarfattiho nejvynalézavějších návrhů je lampička číslo 600p z roku 1966, která je založena na použití koženého pytlíku s pískem uvnitř, fungujícím jako těžítko. Z lampy byl nadšen i módní návrhář Matthieu Blazy, a tak ji minulý rok oprášil v rámci limitované edice pro značku Bottega Veneta.

NESSO

Není moc dalších výraznějších lamp, které by definovaly italský design šedesátých let a jeho obsesi plastickými hmotami, než právě svítidlo Nesso od značky Artemide. Lampa ve tvaru houby je dílem designérů Giancarla Mattioliho a skupiny Gruppo Architetti Urbanisti Città Nuova. Návrh vznikl již v roce 1965 a jeho produkce začala o dva roky později a trvá dodnes. Model se stal průlomovým díky použití ABS plastu jako výhradního materiálu. V roce 1965 vyhrála lampa soutěž Concorso Studio Artemide/Domus a později si vydobyla místa ve významných sbírkách světových muzeí, jako jsou MoMA a Metropolitní muzeum v New Yorku. Značka Artemide ji vyrábí v různých barevných i rozměrových variantách.

SPIDER

Lampa Spider od designéra Joe Colomba z roku 1965 je tvořena stínidlem z lakovaného ohýbaného kovu, které bylo speciálně navrženo pro horizontální bodovou žárovku. Ta je pro změnu namontována na chromované tyči a podepřena lakovanou kovovou základnou. Univerzální kloub pak umožňuje naklápění a změnu polohy reflektoru. Řada Spider zahrnuje stolní i stojací lampu a je k dispozici v různých barvách. Od roku 1967, kdy Spider získal Compasso d‘Oro, ji značka Oluce vyrábí dodnes. Navíc je součástí stálých sbírek Triennale v Miláně, Muzea umění ve Filadelfii nebo Neue Sammlung v Mnichově.

Galerie Kodl, Národní 7, Praha 1, galeriekodl.cz

kunsthistorickému

Ve sbírce Kunsthalle Praha je Pištěk zastoupen několika díly, která reflektují různorodou povahu jeho tvorby. Na jeho práci mě jako historičku umění fascinuje a současně provokuje nemožnost přiřadit ho jednoznačně k jednotlivým dobovým stylům. Na to, že s jejich stylistickými prvky Pištěk zacházel záměrně vždy volně a někdy i proti dobové konvenci, ukazuje jeho prostorový reliéf Deset přikázání. Vznikl v roce 1964 a byl vůbec prvním Pištěkovým krokem mimo plochu obrazu do prostoru. Na první pohled evokuje český informel a jeho sklon ke spiritualitě a obnažení vnitřních tíživých stavů.

V roce vzniku díla se česká výtvarná scéna nacházela v krátkém období uvolnění kulturních poměrů, což přineslo možnosti k vystavování i pro dosud perzekuované nebo jinak cenzurou upozaděné umělce z okruhu českého informelu. Výrazným vystoupením tohoto hnutí se stala Výstava D na jaře roku 1964 v Nové síni v Praze, která představila souhrn autentických nefigurativních tendencí — mezi nimi i práce Mikuláše Medka, Vladimíra Boudníka nebo Jana Koblasy a Aleše Veselého.

Když se s touto informací zpětně vrátíme k Pištěkovu objektu a podíváme se pozorněji, zjistíme, že Pištěk se zde vůči drásavě úzkostnému informelu ve skutečnosti vymezil, jak bylo obecně jeho dobrým zvykem. Vizualita a téma díla nepochybně indikují znalost informelu a jeho existenciálně tíživé, spirituální orientace, ale použité materiály v podobě dřívek, hliníku, drátěného pletiva a instalatérské součástky spíše ukazují na jeho zálibu v technice a ukotvení ve světském prostředí, které do spirituálního hávu „jen“ stylizoval.

Od 19. 6. do 8. 10. bude objekt k vidění na výstavě Memory of Touch: Kapitola I v Kunsthalle Praha.

kunsthallepraha.org

průzkumu.

Třetím dílem Theodora Pištěka, které vám představujeme, je Císař Josef II., kostýmní návrh pro film Miloše Formana Amadeus (kombinovaná technika na kartonu, pastel, kvaš, akvarel, uhel, látky, 150 × 97 cm). Obraz z roku 1982 je ve sbírce Adolf Loos Apartment and Gallery sídlící na Praze 7. Pištěk svůj návrh signoval a datoval vpravo dole, vlevo nahoře rukou dopsal Amadeus, Emperor Josef II. Pravý horní roh pak opatřil detailní poznámkou týkající se případné varianty kostýmu: „The same costume for horseriding but — must be the leather trousers and high black riding boots!“ / „Stejný kostým na ježdění na koni — ale musí být s koženými kalhotami a černými jezdeckými botami!“ Americký film z roku 1984 režiséra českého původu Miloše Formana proměnil 11 nominací na Oscara v osm sošek včetně jedné pro Theodora Pištěka. Získal ale dalších 32 ocenění včetně čtyř Zlatých globů. Natáčení tohoto slavného snímku částečně probíhalo i v tehdejším socialistickém Československu. Film je adaptací stejnojmenné divadelní hry anglického dramatika Petera Shaffera, který byl rovněž autorem filmového scénáře (spolu s Alexanderem Puškinem). Postavu císaře Josefa II., pro kterého tento kostým Pištěk navrhnul, si zahrál slavný americký herec Jeffrey Jones.

Adolf Loos Apartment and Gallery, Letenské sady 1500/80, Praha 7, aloos.cz

Fotomuseum

V srdci rotterdamského přístavu, mezi revitalizovanou čtvrtí Katendrecht a pulsující Afrikaanderwijk, bylo v únoru otevřeno Nederlands Fotomuseum. Monumentální devítipodlažní budova

Santos warehouse, která na začátku 20. století sloužila jako sklad kávy, nyní poskytuje špičkové zázemí pro více než 6,5 milionu fotografií. Jednu z největších sbírek fotografie na světě.

❶ Historická budova skladiště je korunována hliníkovou nástavbou.

❷ fotomuseum se stalo součástí revitalizované přístavní čtvrti Katendrecht.

❸ V přízemí muzea se nachází skvěle vybavené knihkupectví.

❹❺ Pohledy do expozice, jež předsatvuje pouze část obrovské sbírky z odkazu Heinze Wertheimera, amaterského fotografa.

❻ ed van der elsken, south moluccans, tiel, 1970

❼ sanne de Wilde, the Island of the Colorblind, 2018

❽ max natkiel, louise van teylingen, 1984

❾ Paul Huf, 1967

Santos warehouse, kdysi skladiště brazilské kávy, je dnes mistrovským příkladem citlivé adaptace historické architektury. Při renovaci zachovaly architektonické týmy Renner Hainke Wirth Zirn Architekten z Hamburku a WDJARCHITECTEN z Rotterdamu šest původních pater se sloupy z litiny a rozsáhlým sklepem a zároveň otevřely prostor světlu díky centrálnímu atriu a schodišti vedoucímu až do střechy. Horní dvě patra dostala moderní „korunu“ z perforovaného hliníku, v níž sídlí kanceláře a veřejná restaurace s panoramatickým výhledem na největší evropský přístav. Architektura budovy je klíčovým prvkem muzeální zkušenosti. Prostor je kombinací historie a současnosti, kde původní robustní industriální konstrukce kontrastuje s otevřenými, světlými atrii a minimalistickými interiéry výstavních sálů. Každý detail, od stropních trámů po nové fasády, je pečlivě navržen tak, aby respektoval původní charakter budovy a zároveň poskytoval moderní komfort pro prezentaci citlivých fotografických děl.

Muzeum bylo založeno v roce 2003 díky odkazu Heinze Wertheimera, nadšeného amatérského fotografa, který věnoval 11,2 milionu eur na vznik instituce, jež

měla chránit a prezentovat nizozemské fotografické dědictví. Od té doby se Fotomuseum stalo mezinárodně uznávaným centrem výstav, konzervace i výzkumu fotografie, s unikátními sbírkami 20. století i současného umění. Ty zahrnují více než 175 archivů významných nizozemských fotografů — od Eda van der Elskena přes Case Oorthuyse po současnou tvorbu Jayi Pelupessy a Anouk Kruithof. Za pozornost stojí také část dokumentující bývalé nizozemské kolonie s pracemi Kassiana Céphase z Jogdžakarty nebo Augusty Curiel ze Surinamu.

Přízemí budovy nabízí kavárnu, knihkupectví a komunitní prostory, první patro představuje Gallery of Honour of Dutch Photography, stálou expozici zachycující vývoj fotografie v Nizozemsku od dagerotypií z roku 1842 po současné digitální tisky. Druhé a třetí patro skrývá klimatizované depozitáře a konzervační ateliéry s průhledy přes skleněné stěny. Návštěvníci mají jedinečnou možnost dívat se v přímém přenosu, jak se uchovává a restauruje vizuální dědictví. Čtvrté a páté patro hostí dočasné výstavy, šesté pak propojuje umění a gastronomii s ruchem moderního města. →

Nizozemské Fotomuseum tak není jen galerií, ale živou laboratoří fotografie a architektury. Díky propojení historického kontextu, inovativní adaptace budovy a špičkové sbírky návštěvníci zažívají fotografii nejen jako umění, ale jako prostorový a časový zážitek, který spojuje minulost, současnost a budoucnost vizuální kultury.

Aktuální výstava, která trvá do 24. května, má název Rotterdam in Focus: The City in Photographs 1843 — now představuje ikonické fotografy jako Cas Oorthuys, Eva Besnyö či Iwan Baan. Výstava, jež probíhá do 7. června, oslavuje starobylou modrou tiskovou techniku prostřednictvím patnácti současných umělců, kteří kombinují cyanotypii s novými médii a zkoumají témata ekologie, kolonialismu a těla jako živého archivu. Více informací o aktuálním programu najdete na nederlandsfotomuseum.nl. ●

❾ Industriální konstrukce kontrastuje s otevřenými, světlými atrii a minimalistickými interiéry výstavních sálů.

Otevření muzea se posunulo téměř o celý rok, ale výsledek stojí za to.

Generální partner Českého olympijského týmu

Jako

v pohádce, jenže doopravdy. Ondřej Čech a Monika Matějková ze studia O + M vsadili

architekturou výstavy

v Paláci ilustrace na vizuální i funkční formu úžasu.

„Naše prvotní myšlenka byla zasadit do barokního paláce v areálu zámku v Českém Krumlově současnou expozici, která by se vůči paláci vymezila, ale nepůsobila invazivně. Hledali jsme co nejlepší symbiózu. Chtěli jsme vytvořit dialog mezi starým a novým tak, aby nový mobiliář a barokní tvarosloví historické architektury fungovaly jako celek,“ komentují architekti Ondřej Čech a Monika Matějková svůj přístup k řešení expozice pro Palác ilustrace. Jejich architektura výstavy, jež se věnuje dětské knižní ilustraci a byla otevřena vloni v létě v bývalé Mincovně, se stala jedním ze tří finálových projektů nominovaných na ocenění Czech Grand Design v nově vzniklé kategorii Prostorový/á designér/ka roku. 11. března se dozvíme, zda O + M svou nominaci promění ve vítězství.

Výstava bohaté sbírky nakladatele a sběratele Otakara Božejovského nabízí na ploše více než 700 m2 výběr 130 ilustrací od 25 autorů z 15 zemí Evropy. Nechybí mezi nimi jména jako Dušan Kállay, Józef Wilkoń, Stasys Eidrigevičius, Jan Lenica, David McKee nebo Gianni de Conno. Z českých umělců jsou to například Květa Pacovská, Štěpán Zavřel, Jindra Čapek, Vlasta Baránková ad. Ilustrace jsou prezentovány v kontextu konkrétních knih a zdůrazňují tak nejen výtvarnou, ale i literární hodnotu jednotlivých děl.

„Chceme, aby byl Palác ilustrace otevřeným prostorem pro všechny, kdo chtějí poznat dětskou knihu jako vysoké umění. Sbírku, o kterou pečujeme, chápeme zároveň jako jakousi encyklopedii evropské dětské knihy posledních 50 let,“ říká Ivo Janoušek, ředitel a kurátor Paláce ilustrace. Expozice se nachází v osmi výstavních místnostech. „Měli jsme hodně variant, které prostor různě zastavovaly nebo ho naopak nechávaly odhalený. Nakonec jsme šli střední cestou a nechali jsme palác na poměrně dost místech nedotknutý. Zhruba polovinu prostor jsme nechali vyniknout a polovinu jsme nějakým způsobem zastavěli. Někteří lidé interiér navštěvují s tím, že chtějí vidět i palác jako takový a pak jsou naopak lidé, kteří tam jdou primárně na výstavu. Snažili jsme se naším pojetím spojit oba dva pohledy na věc,“ vysvětlují architekti z O + M studia, které Ivo Janoušek vybral na základě zhlédnutí jejich instalace výstavy Jana Zrzavého v galerii 8smička v Humpolci. →

❶ Ondřej Čech a Monika Matějková využili v architektuře výstavy prvek zámecké enfilády, tedy nekonečný průhled několika místnostmi. Podpořili ho modrým tunelem s lightboxy, v nichž lze tisky s ilustracemi vyměňovat.

❷ Palác ilustrace se nachází v barokní budově Mincovny v Českém Krumlově, která je součástí rozsáhlého zámeckého areálu.

❸ Klíčovým prvkem mobiliáře z překližky, který vyráběla truhlárna Trust-ts, jsou mosazné šroubky vytvářející pravidelný rastr. Ty zaručují modulárnost výstavy a jsou zároveň dekorativním prvkem odkazujícím na barokní ornamenty používané například na tapetách.

❹ Původní záměr architektů z O + M studia bylo používat barevně monochromní sály. Nakonec zvolili tři barvy na základě těch, které pro prostor paláce již kdysi použili barokní mistři: růžovou, modrou a červenou.

❺ Sbírka nakladatele Otakara Božejovského von Rawennoff čítá téměř 800 ilustrací od desítek umělců z celé Evropy.

❻ Součástí galerie je také knihovna Bohem Press, která návštěvníkům postupně nabídne kompletní knižní produkci vydavatelství.

❼ Více informací najdete na palacilustrace.cz, oplusmstudio.com.

Přestože se v krumlovské Mincovně vystavuje sbírka dětské ilustrace, jde o uměleckou galerii a prostor pro všechny generace. „Je to výsledek dlouhých, několikaměsíčních debat,“ přiznává Ondřej Čech. „Na výstavě jsou některé horizonty snížené, na děti jsme mysleli hodně, ale ne primárně, měl by to být zážitek pro všechny věkové skupiny,“ doplňuje. S Monikou Matějkovou přistupovali po zkušenosti s výstavami fotografií, obrazů či designu k architektuře výstavy ilustrací tak, aby byla službou pro expozici, ale aby ji nepřebíjela. „Dané umělecké dílo musí správně vyniknout.“

Na mobiliáři vytvořeném výhradně z překližky architekti spolupracovali s Pavlem Stodolovským a jeho truhlárnou Trust-ts, která se mimo jiné specializuje na výrobu historických oken a dveří. Společně s ředitelem Paláce ilustrace Ivo Janouškem hledali způsob, jak sbírku prezentovat v barokních sálech a zároveň vytvořit chytrý modulární systém umožňující obměny i přesuny expozic. „Tak vznikl náš vlastní systém Palace, který je jednoduchý,

ale i dekorativní a lze ho kamkoliv přenést. Součástí zadání pro architekty bylo dostat do instalace také současný český design, objevuje se zde tedy i nábytek od české firmy Polstrin z kolekcí Hide and Seek a Infinite od designérského dua Lexová & Smetana,“ vyjmenovává Ivo Janoušek.

Architekti upozorňují také na na první pohled nenápadný, nicméně velmi zásadní a funkční prvek pro celou variabilitu a modulárnost výstavy. „Veškerý mobiliář je perforovaný a je na něm rastr mosazných šroubků. Každý šroubek má svůj závit a jde vyndat a dát zpět. Jsou to klasické historické mosazné šrouby a rastr vlastně připomíná barokní dekorativnost používanou na tapetách. Je obdobně pravidelně ornamentální, jen v minimalistickém podání. Jde o naprosto funkční věc, ale zároveň velmi dekorativní. Šroubků jsme použili několik tisíc a umožňují jednoduchou přestavbu, přidání poličky či popisky. Sbírka čítá téměř 800 ilustrací, jenže do expozice se jich vejde pouze 130, v plánu tedy je častá obměna,“ dodává na závěr Ondřej Čech. ●

Skryté umění

Od architektury se Eugen Jindra postupně propracoval k interiérovému designu, monumentální plastice a konečně také k poetickým autorským objektům. Jeho málo známé dílo jsme prozkoumali u něj doma, v bytě v centru Prahy.

Eugenu Jindrovi jako by se vyhnuly velké dějiny umění. Jeho tvorba zůstala stranou hlavnímu diskurzu užité i umělecké tvorby, kritici o něm nepsali a výstavy jeho děl se nekonaly. I přesto má za sebou tento všestranný talent mohutný objem práce, jak v oboru umělecké plastiky, tak interiérového designu. „Můj život, řekl bych, byl nevšední. Neustále jsem musel bojovat proti nepřízni osudu,“ vypráví výtvarník a designér ve svém pražském bytě. Narodil se na Smíchově v roce 1932. Maminka měla dílnu a vyráběla rukavice. Tatínek se živil jako švec. Původně byl ale typograf. Obuvnictví dostal po první světové válce za to, že v ní přišel o nohu. „Všichni v rodině byli velmi manuálně zruční. Já jsem si taky dělal různé hračky, když jsem byl malý. Bylo to ale za války a to bylo divoký pro všechny,“ vypráví Jindra, který nejdříve chodil do obecné školy, aby později maturoval na gymnáziu v Londýnské ulici. Poté se rozhodl studoval architekturu na pražské technice. Největší inspirací tam byl pro Jindru profesor a statik Rudolf Kukač. Jinak ale na škole panovaly v padesátých letech tvrdé stranické poměry. „Všichni museli dělat socialistický realismus, ale většině lidí, včetně mě, se to nelíbilo,“ popisuje Jindra, který byl připuštěn kvůli svým politickým názorům ke státnicím v roce 1956 až na počtvrté.

Dostal špatný kádrový posudek a jeho politický hendikep mu v podstatě znemožňoval pracovat jako projektant. Nakonec ale nastoupil do oddělení obchodního zařízení a potřeb, kde pracovalo vícero slušných lidí, kteří mu dovolili si na design sáhnout. Díky tomu se mu podařilo realizovat první interiér. Jednalo se o klenotnictví Granát ve Vodičkově ulici hned vedle cukrárny Myšák. V tomto interiéru z počátku šedesátých let se Jindra přihlásil k funkcionalistické tradici. Až „miesovsky“ minimalistický prostor působil abstraktně a kosmopolitně. „Granát byl pozoruhodný tím, že to nebyl klasický obchod s pultem, jako to bylo tehdy všude. Byl to jiný typ obchodního interiéru. I proto mi ho hodně publikovali a já jsem pak mohl pokračovat a vstoupit do interiérové sekce Svazu výtvarného umění,“ vypráví Jindra. Mezitím se oženil se zdravotní sestrou Helenou, se kterou dodnes žije ve svém bytě. Ten získali výměnou v roce 1963 a postupně ho rekonstruovali. Nejdříve položili krásnou podlahu z ořechových parket. Později Jindra upravil dispozici a elementárními zásahy vytvořil téměř loftový

prostor laděný do radikální, černo-bílé barevné kombinace. Přidal také minimalistické kusy nábytku — většinou nízké, černě lakované skříňky. Dnes je byt svědectvím Jindrovy tvorby, jejíž velká část se tu nachází. Než se však k volné tvorbě dostal, věnoval se ještě interiérovým úkolům. „V šedesátých letech mi ředitel karlovarského Stavoprojektu zadal vnitřní prostory Park hotelu a baru Florentýna ve Varech. To byl pro mě velký projekt, ale bohužel se nedodělal v zamýšlené podobě. Bylo ho potřeba dokončit o rok dříve než se na začátku předpokládalo,“ vypráví Jindra, který ve stejné době vystavoval nábytkovou soupravu a koberec i v rámci české expozice na Triennale v Miláně. „Evžen tam tehdy byl a přivezl mi krásné lodičky. Měly strašně vysoký podpatek a jako by byly uměleckým dílem samy o sobě,“ vzpomíná Helena Jindrová.

Relativně úspěšné období první poloviny šedesátých let ale přerušily zdravotní problémy, se kterými se Eugen Jindra potýkal až do začátku let sedmdesátých, →

během kterých začal působit na volné noze a vytvořil řadu venkovních plastik. Většinou byly umístěné na fasádách nebo v okolí veřejných budov. Jedna z roku 1984 se dodnes zachovala na Praze 4. Oblíbil si výhradně práci s kovem a jeho různými povrchovými úpravami a zušlechťováním. „Svářel jsem, brousil a všechno další, co bylo potřeba. Komunisti měli alespoň radost. Vlastně jsem skončil tak, jak chtěli — jako dělník,“ směje se Jindra. Mezi jeho další realizace z tohoto období patří například úpravy před Městským muzeem na Florenci nebo kovové prvky v Trojském zámku. To už se ale blížila revoluce a zcela nové možnosti. „Na začátku devadesátých let jsem restituoval dům. Prodal jsem ho a za utržené peníze koupil objekt samoobsluhy v obci Káraný. Tam jsem si vybudoval dílnu, kterou jsem vybavil poměrně dobrými stroji a začal jsem se věnovat autorské plastice,“ hovoří Jindra o své zatím poslední tvůrčí fázi. Od té doby vzniklo něco kolem 150 objektů. Všechny sdílejí černou barvu a specifické spojení minimalismu a lyrické figurativnosti. „Objekty z oceli jsem si nechal metalizovat nerezem, hliníkem nebo bronzem a jejich výsledný povrch jsem natíral a voskoval,“ prozrazuje Jindra, jehož plastiky mají leccos společného s poetikou kubistických zátiší, dadaistických asambláží, ale i s minimalismem Stanislava Kolíbala. Umělecký svět o jejich existenci ale doposud téměř neví. Eugen Jindra vystavoval za svůj život pouze dvakrát. Snad by se to mohlo brzy změnit. Jeho dílo čeká v galerijním bytě na zásadní objevení. ●

❶ Černý nábytek a bílé stěny tvoří pozadí Jindrova bytu v centru Prahy. V popředí je umístěna ocelová lampa, která vznikla v devadesátých letech pro privátního klienta.

❷ Eugen a Helena Jindrovi získali svůj byt na začátku šedesátých let.

❸ Černý reliéf na zdi je inspirován dřevěnými držáky na noviny. Pod ním se nachází objekt Můj život v kostce, který tvoří 300 kovových listů.

❹ Úzký průchod vede z obývacího pokoje do kuchyně. Zdi zdobí abstraktní i figurální objekty, včetně série klobouků — například Klobouk pro Alžbětu II., Klobouk pro vězně nebo Klobouk pro Coco Chanel.

❺ V popředí visí objekt s motivem křídla s názvem Blíže nespecifikovaný nástroj.

❻ V malé jídelně s kuchyní se nachází vestavný sedací kout se zavěšeným objektem inspirovaným deštníkem.

❼ V pozadí je zátiší na počest bratra paní Jindrové. Je tvořen dýmkou, brýlemi a Goethovým Faustem.

❽ Abstraktní objekt z nerezu vznikl v roce 1984. Dodnes se nachází v Praze 4 — Michli.

❾ Interiér klenotnictví Granát z počátku šedesátých let byl jedním z prvních Jindrových projektů.

Jindra si oblíbil výhradně práci s kovem a jeho různými povrchovými úpravami a zušlechťováním.

Navštívili jsme jednu z nejmenších pražských soukromých galerií, se

kterou však má její majitel Antonín Jirát velké plány. Od otevření galerie

Clauda loni v létě se tu vystřídali

Vasil Artamonov, Julie Daňhelová

a Martin Groch, aktuálně tu své reliéfy vystavuje slovenská umělkyně Paula Gogola, absolventka nedaleké Akademie výtvarných umění.

Clauda zastupuje české i zahraniční umělce, je pevně spjatá s místní scénou a podporuje propojení „svých koní“ se zahraničními trhy a institucemi.

Galerie Clauda sídlí v přízemí činžovního domu na konci Veverkovy ulice, pár kroků od Veletržního paláce. Lepšího souseda si soukromá galerie snad ani nemůže přát. Pro Antonína Jiráta však nebyla klíčová jen adresa, ale i charakter prostoru: vstup přímo z ulice, civilnost, přirozený kontakt s kolemjdoucími. „Nemusí být velký, ale musí mít kouzlo,“ říká. A nesmí být na periferii — ani geografické, ani mentální.

K vlastní galerii se přitom dostal oklikou. Studoval nová média na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem, obor úzce spojený s fotografií. Od třiadvaceti let pravidelně pořádal výstavy, na nichž představoval současnou fotografii, instalace a objekty. Zajímala ho kombinace objekt–fotka, posuny měřítka, práce s prostorem. Poté ale přišla zkušenost z reklamní agentury, kde se věnoval postprodukci. Stabilní práce se postupně proměnila ve vyhoření. „Ve čtyřiceti mi došlo, že jestli se mám k umění vrátit, tak teď.“

Prvním krokem byl projekt Superpositions fungující jako art dealership a art advisory. Ve Viaduktu Karlín uspořádal pop-up výstavu, která galerii symbolicky uvedla na scénu. Zároveň mu ale ukázala limity podobného modelu. „Primárně děláte takové akce pro sběratele. Jenže ti mají pomalejší setrvačnost. Když děláte pop-up, musíte jich znát hodně a přesvědčit je, aby přišli na neobvyklé místo. Tak pružní zase

nejsou.“ Bylo jasné, že to chce mít stabilní platformu.

Clauda dnes stojí na dvou liniích; vystavuje malbu, kresbu, akvarel, objekty, videa nebo reliéfy — aktuálně reliéfy Pauly Gogola, které balancují mezi obrazem a plastickou strukturou. Zároveň Jirát dlouhodobě zastupuje vybrané autory, například Martina Grocha, jehož volná tvorba přesahuje rámec ilustrace a je pevně propojena s osobností autora. „Vztah galerie a umělce musí fungovat. Je to o důvěře a komunikaci.“

Sám zná i druhou stranu mince — pozici umělce. Před otevřením vlastní galerie vystavoval několikrát ročně, například v Galerii Josefa Sudka či v Galerii Fotograf. Díky tomu dokáže citlivěji vnímat, co autor potřebuje. A také rozpoznat, kdy je práce autentická. „V době Instagramu mnoho umělců těží z trendů. Některé galerie dokonce prodávají kopie ‚áčkového‘ umění. Najít někoho, kdo má vlastní hlas a bude se vyvíjet přirozeně, není jednoduché.“

Clauda si přitom drží ambici nepůsobit jen jako lokální showroom. Galerie pravidelně jezdí na veletrhy umění do Varšavy, kde obchod se současným uměním funguje dynamičtěji než u nás. Letos se hlásila na Liste Art Fair Basel — zatím bez úspěchu, ale s odhodláním to zkusit znovu. Důležité je podle Jiráta vybírat si správný kontext a nenechat se zlákat pouze vidinou rychlého prodeje. →

❶ Antonín Jirát otevřel galerii Clauda ve Veverkově ulici v Praze na Letné loni v červnu.

❷ Zadní místnost slouží jako kancelář galeristy i jako depozitář děl zastoupených umělců.

❸ Paula Gogola, soft_ sighs synthesis, pohled do výstavy v galerii Clauda, 2026, FOTO Eva Rybářová.

❹ Paula Gogola, Bez názvu, 70 × 53 × 8 cm, polylactic acid filament, acrylic HS filler paint, akryl, nerezová ocel, 2026, FOTO Eva Rybářová.

❺ Antonín vytahuje z depozitáře obraz od Martina Grocha, kterého reprezentuje a jehož výstava se v Claudě konala v zimě.

❻ Irena Stehli, Pražské Výlohy 1978—1996, černobílá fotografie, ruční zvětšenina na baritovém papíře.

❼ Julie Daňhelová, Sphagnum, 56,7 × 76,5 cm, grafit na ručně vyrobeném papíře, rám z jasanového dřeva, muzeální sklo, 2025, FOTO Eva Rybářová.

❺

❽ Selmeci Kocka Jusko, Cievka, Výška 480 cm, ve spolupráci s Natálií Sýkorovou, nerezová ocel, kinetický mechanismus, 2024, FOTO Ondřej Rychnavský. clauda.cz

Najít někoho, kdo má vlastní hlas a bude se vyvíjet přirozeně, není jednoduché.

Do budoucna se rýsují i výrazné mezinárodní momenty. Umělci, které galerie zastupuje — Alex Selmeci a Tomáš Kocka Jusko — budou reprezentovat Slovensko při výročí Československého pavilonu na benátském bienále. Českou republiku zde bude zastupovat Jakub Jansa, jehož Jirát v minulosti rovněž reprezentoval. Na září chystá Clauda jejich společnou výstavu i intervenci do zahrady galerie.

Malých soukromých galerií s jasnou vizí v Praze není mnoho. Některé zanikly, jiné fungují spíše jako sezónní projekty. Clauda si za krátkou dobu vybudovala pevné místo — chodí sem sběratelé, kurátoři, studenti i lidi z ulice. Nabralo to rytmus. A především směr. Galerie, která vznikla z osobní potřeby vrátit se k umění, dnes dokazuje, že i komorní prostor může mít mezinárodní ambici — pokud je postavený na důvěře, kontextu a dlouhodobé práci. ●

Dva Čeští lvi, projekty pro Národní divadlo a spolupráce s režisérskými ikonami, jako je Věra Chytilová, Juraj Herz nebo

Jan Svěrák. Simona Rybáková už několik dekád patří ke špičce českého kostýmního designu, své zkušenosti předává nové generaci studentů na pražské UMPRUM a usiluje o větší uznání oboru, který ve filmových titulcích bývá až ke konci.

TEXT Vladan Šír FOTO Aleš Král

Simona Rybáková

VŠ Spolurozhodujete o tom, jak se budou oblékat desítky fiktivních postav ve filmu a na divadle. Jak si vybíráte oblečení vy sama?

SR Běžné oblečení vnímám v něčem podobně jako kostým. Všichni se do určité míry stylizujeme do rolí, nějakým způsobem performujeme, i naše vlastní tělo je aktérem každodenního života. Oděv vnímám jako prostředek, který může dopovědět osobnost, jako spolutvůrce, a tak si ho vybírám a registruji na ostatních i já. Nejradši se oblékám jednoduše a komfortně. Na druhou stranu právě proto, že skrze svou profesi oblékám spoustu lidí, měla bych i já dress cody reprezentovat. Oděv odráží mě, můj věk, moje postavení a moje nastavení. Šatník mám složený z časem ověřených siluet a kusů, o kterých vím, že mi sluší, nebo se v nich cítím dobře. A musím říct, že výběr čím dál víc zužuji. Takže například základ mého zimního šatníku tvoří několik střihů kalhot a odstíny kašmírových svetrů. Dá se říct, že jsem si vytvořila, asi jako většina lidí v oboru, jakousi uniformu, kterou obměňuji nebo oživuji barevnými akcenty, určitými detaily nebo doplňky.

VŠ Vezměme namátkou tři příklady vaší práce: film Milada, seriál Pustina a pohádku Tři bratři. Jsou to velmi různé světy: pohádkové království, poválečné Československo, současnost. Existuje navzdory rozdílům něco, co je spojuje?

Nějaký váš rukopis?

SR Vyjmenoval jste projekty, kterých si cením a které reprezentují rozdílné žánry a výzvy. U Pustiny pro mě bylo zajímavé, že jako kostýmní výtvarnice jsem se vlastně pohybovala v oblasti běžného, každodenního oděvního designu různých sociálních a společenských skupin, prostě „různé kmeny“. To znamenalo nastudovat si podstatu a formu každého z nich, aby postavy působily přirozeně. Byli tam například závodníci amatérských automobilových závodů, kteří se nějak specificky oblékají. Prostitutky u benzínky, chovanci v pasťáku, lidé z venkova nebo z velkoměsta mají také svůj specifický styl. Rešerše potřebovaly hodně času a nezanedbatelná byla i patina kostýmů, aby vypadaly věrohodně, a podle ohlasů se to podařilo. V tom možná spatřuji určitý svůj styl — jsem schopná dobře definovaným kostýmem dát charakterům život tak, aby diváci věřili, že to nejsou herci, že jsou skuteční. Díky mnoha letům zkušeností a vzdělání v textilním designu mám cit pro materiály, které též pomáhají formovat kostým, aby odvyprávěl to, co ve filmu odvyprávět má. Pro pohádku Tři bratři jsme si s architektem určili výtvarný styl a kostýmy se pak dotvářely hodně ručně v detailech, aby působily autenticky. Měli jsme dílnu, kde studenti a další pomocníci razili vzory na kůži bot, domalovávali šaty Karkulky nebo našívali rybí šupiny a spoustu drobností na kostým Jiřího Lábuse. U filmu Milada pro mne byla nejdůležitější emoční linka příběhu v rešerších a barevný kód kostýmů Milady procházející celým filmem a vystavěný ve spolupráci s kameramanem, takže schopnost spolupráce.

VŠ Co vás z celého procesu — od rešerší přes výběr látek až po šití kostýmu — baví nejvíc?

SR Nejzajímavější je samozřejmě začátek, ten tvořivý moment, kdy dostanu scénář, setkáme se s režisérem, kameramanem a architektem a snažíme se uchopit styl, vizuál, abychom vyprávěli všichni podle stejných not. To je vzrušující, protože v tu chvíli se všechno rodí. Naopak nesnáším, v divadle i ve filmu, ten první moment, kdy přijde kostým na scénu, ještě není ani zkompletovaný, všichni jsou ve stresu a vědí nejlépe, co je špatně. Musím se na to vždycky dobře připravit, abych to dala profesionálně a nebylo na mně znát, že z toho mám taky stres.

VŠ Kostýmy, zvlášť v divadle a baletu, dostávají hodně zabrat. Jak moc to ovlivňuje vaše rozhodování o materiálech a střizích?

SR Ve filmu musí kostým zahrát určitý počet scén, někdy třeba jen jednu, takže si můžu dovolit vzít křehký, dobový originál. Víme, co máme v ruce, a tak s tím i zacházíme — když se poškodí, spravíme ho. V divadle to neplatí, →

protože by takové šaty neprošly ani generálkami. Tam naopak pečlivě hledám zátěžový materiál, ale vždy s požadovanou estetickou kvalitou.

VŠ Dejme tomu Rusalka pro televizi a Rusalka pro divadlo. Jaký je v tom rozdíl?

SR Pracuji s jinými vlastnostmi materiálů, s jiným střihovým řešením, ale například také s jiným způsobem zapínání. Ve filmu má herečka na převlek čas, čeká se vždy, až je perfektně nalíčená a oblečená, ale v divadle se převlek děje v reálném čase. Kostým se proto musí předem pečlivě vyzkoušet a dokompletovat tak, aby do něj herci vstoupili co nejrychleji a aby je nezatěžoval v prožití role.

VŠ Je těžší navrhnout kostýmy pro historický film, nebo pro film ze současnosti?

SR Řeklo by se, že snazší a levnější bude současnost. Pro mě je ale mnohem těžší — na současné kostýmy má každý svůj názor a má pocit, že „tomu rozumí“. U dobového filmu mám větší autonomii a mou znalost stylu a doby většinou nikdo nezpochybňuje.

VŠ V představení Hamlet mají herečky s kostýmy podle vašeho návrhu na hlavách kufry. Který váš kostým byl nejradikálnější?

SR Ty kufry jsou součástí režijní akce a jsou ze stejné látky jako kostýmy, takže tvoří bizarní celek. Ty nejradikálnější věci jsme dělali ve specifických tanečních videích a performancích s Baletní jednotkou Křeč. Například KusPoKusu je sedm tanečních filmů, kdy jsme opravdu fantazii meze nekladli. Byli jsme ochotní a schopní vzít si na sebe cokoliv a v tom performovat. Byla to pro mě důležitá zkušenost, protože přes vlastní fyzický prožitek a jistotu, že to jde, jsem se pak nenechala udolat neochotnými či línými herci a operními pěvci.

VŠ Jaké další rozdíly mezi filmem a divadlem musíte mít při práci na paměti?

SR Jedním z nich je měřítko a fokus, skrze který se díváte. Dnes hodně lidí sleduje filmy v počítači, někdy jen v telefonu, a to výrazně měřítko mění. U televizních a většiny filmových projektů se proto soustředím na hlavu a polocelek. Boty jsou sice neopominutelnou součástí kostýmu, ale v zásadě je nevidíte. Kdežto v divadle vidíte herce od hlavy k patě včetně interagujícího prostoru. Ve velkém divadle není smysluplné řešit malý detail, spíše funguje celková silueta, struktury, světlo. V Národním divadle pracuji s velmi dobrými profesionály a když jim řeknu, že chci, aby knoflíkové dírky vyšili ručně, udělají to. Ale přijde mi to jako nesmysl, protože je nikdo nezaznamená.

VŠ Sledujete jako kostýmní designérka módní průmysl?

SR Ano, ale spíše módní svět obecně. Sleduji ho celou svou kariéru, i když pracuji na poli kostýmního designu. Chtěla jsem být původně textilní designérkou, navrhovat látky a materiály, ale hned zpočátku na obrovském textilním veletrhu ve Frankfurtu jsem viděla ten neustálý koloběh trendů a to, jak je designérská kreativita závislá na mnoha byznysových aspektech. Bylo to něco, co mě nezajímalo. Pak přišla náhodná a atraktivní nabídka navrhovat kostýmy do opery a já jsem plynule přešla do tohoto oboru. Ale móda mě vždycky zajímala. Je to vzrušující fenomén, který zasahuje do mnoha oblastí lidského života a z něhož často čerpám inspiraci. I díky tomuto zaměření a vnímání se dnes necítím cizí ve vedení Ateliéru designu oděvu a obuvi a v prostoru mezi oděvem a kostýmem vidím mnoho aktuálních průsečíků.

VŠ Co vás na módních přehlídkách z pohledu kostýmní výtvarnice nejvíce zajímá?

SR Fascinuje mě bezbřehá fantazie, um, kreativita, bohatost nápadů každého mého oblíbeného designéra, přehlídky haute couture jsou velké show. Dávají nám moment výjimečnosti, pocitu okouzlení, údivu. To mě inspiruje, ale je to nepřenositelné do kostýmu. Někteří režiséři ukáží módní

SIMONA RYBÁKOVÁ *1963

Absolvovala pražskou UMPRUM, ateliér textilního výtvarnictví (1991), stáže na University of Industrial Arts v Helsinkách a RISD Providence v USA. Roku 2013 získala na DAMU doktorát. Je členka Evropské a České filmové akademie. Od října 2023 vede Ateliér designu oděvu a obuvi na UMPRUM. Za kostýmy pro filmy Tři bratři (2014) a Milada (2017) získala Českého lva, je držitelkou ocenění z výstavy World Stage Design v Cardiffu (2013), Tchaj Peji (2017), Calgary (2022) a Šardžá (2025) a za českou expozici na Pražském quadriennale 1999 obdržela Zlatou trigu.

❶ A .P. ČECHOV: RACEK

Divadlo v Dlouhé, 2017, režie: SKUTR, foto: Pavel Hejný.

❷ CABANI: OPENING MFFKV

2013, režie: Michal a Šimon Cabanovi, foto: Michal Čížek. Cena za kostýmy na WSD v Cardiffu.

❸ W. SHAKESPEARE: RICHARD III.

Dejvické divadlo, 2022, režie: SKUTR, foto: Alena Hrbková. Cena za kostýmy na WSD v Šardžá.

❹ B. BRITTEN: ZNEUCTĚNÍ LUKRÉCIE

Národní divadlo Moravskoslezské Ostrava, 2017, režie: Jiří Nekvasil, foto: Martin Popelář.

❺ K. J. ERBEN: KYTICE

Národní divadlo Praha, 2019, režie: SKUTR, foto: Pavel Hejný. Cena za kostýmy na WSD v Calgary.

referenci a chtěli by, aby tak vypadal kostým v divadle. To ale většinou nelze. Na molu se díváme na ideál, který se v modelu projde, ale netančí v něm, nesedá si, neválí se po zemi.

VŠ Každá éra má své módní kódy: padesátá léta se poznají podle úzkého pasu a široké sukně, dvacátá léta podle rovných šatů a nízkého pasu. Jaký by byl kód let 2000 až 2025?

SR Neodpovím komplexně, ale zkusím to ilustrovat na několika příkladech. Většina současných sportů má jako základ pružný overal, second skin, který díky chytrým materiálům splňuje množství sofistikovaných funkcí. Když jsem si položila otázku, který současný oděv by se vyslal jako zástupce nejběžnějšího současného oděvu do vesmíru, napadly mě džíny a tričko. Z hlediska udržitelnosti vidím pro naši dobu stále zásadnější strojové pletení. Jde o zero waste technologii a z naprogramované výroby na pletacím stroji vypadávají oděvy bez švů, nikde žádný odstřižek. V těchto rovinách se nyní pohybují moje úvahy.

VŠ Na UMPRUM působíte od října 2023. Co chcete studujícím předat jako první: řemeslo, nebo způsob uvažování?

SR Oboje. Ale v našem tvůrčím procesu musí být nejdříve myšlenka, koncept, téma. Když si student postaví silný koncept, příběh, kterému porozumí, znalost řemesla a um — tedy umění — mu pomůže vytvořit výjimečné a funkční dílo. Jde to ruku v ruce. Když budeme mít vynikající, svého řemesla znalou švadlenu, ale nebude mít dar tvořit, ušije perfektní, ale běžné šaty. Náš student by měl být člověk, který je schopen rozvinout svůj talent a pokud přidá „vysoké“ řemeslo, získá možnost a nástroj okouzlovat druhé.

VŠ Sama jste studovala ve Finsku i v USA. Co byste z tamních zkušeností ráda přenesla do Česka?

SR Do Finska jsem přišla hned po revoluci z UMPRUM, která měla vždycky obrovský tvůrčí potenciál, a to pro mne zde bylo a je to nejpodstatnější. Lidé tady měli schopnost společně utvářet kreativní podhoubí i za skromných podmínek. Během mých studií jsme neměli ani stůl na tisk metráže. Najednou jsem přišla do školy, kde veškeré zařízení bylo, ale studenti ho zdaleka neuměli nebo neměli potřebu vytěžit. Já jsem za semestr vyzkoušela veškeré dílny a laboratoře, protože jsem věděla, že můj čas tam je omezený. Samozřejmě toto vše bych chtěla přenést sem. Částečně se to daří otevřením technologického centra, kde je nová oděvní dílna, textilní dílna. Máme i obuvnickou dílnu, která dřív byla jen v rámci ateliéru. Zázemí je dnes výrazně lepší, ale i tak tu nemůže být všechno. Navíc k novým technologiím potřebujete víc dílenských a lektorů. UMPRUM patří k menším školám, ateliéry mají kolem dvaceti studentů a všichni jsou individuality s rozdílným směřováním. Školy například v Liberci, ve Zlíně jsou v některých segmentech vybavené lépe, takže studenti mohou s kolegy odtamtud spolupracovat nebo tam můžou jít na stáž. Když vidíme, že u nás něco chybí a student k tomu tenduje, snažíme se mu pomoct, aby si to vyzkoušel na stáži v Čechách nebo v zahraničí, a doplnil si tak své zkušenostní portfolio.

VŠ Akademická půda a film nebo divadlo jsou dost odlišné světy. Co vás po nástupu do školy nejvíc překvapilo?

SR Na UMPRUM jsem přišla naštěstí se znalostí akademického prostředí, do kterého jsem vstoupila při doktorském studiu na DAMU. Scénograf Petr Matásek, který znal moji práci, mi řekl: „Ty už máš za sebou spoustu let práce v praxi. Udělej si u mě doktorát, to tě donutí práci kontextualizovat a podívat se na obor i z jiné strany.“ Nejdřív mi přišlo absurdní, abych v sedmačtyřiceti šla znova do školy, dostala index a byla s mladými lidmi ve věku mých dětí. Ale poslechla jsem ho a dneska mu děkuju za tenhle impulz, protože mě to naučilo formulovat a přemýšlet v jiných modelech, →

navázat kontakt s kolegy a školami ze zahraničí. Před UMPRUM jsem učila spíš v zahraničí, víc projektově a ve formě workshopů, ale i to byla velká pedagogická zkušenost, která se zde víc než hodí.

VŠ Kostýmní výtvarníci jsou v titulcích na samém konci a jejich honoráře bývají horší než u scénografů nebo architektů. Jak tuhle nerovnost řešit?

SR Je to pro mne stále aktuální téma a pro studentku či studenta určitě zajímavá věc pro výzkum. Snad to vychází z minulosti, z tradičního rozložení rolí mužů a žen. Dříve byli scénografové většinou muži, kostýmní výtvarnice ženy. Má to hlubší historický a antropologický kontext, ale leccos se v tomto nastavení už mění. Když to vezmu osobně, uvědomuji si, že už jsem nějakou cestu ušla, nějakou pozici jsem si vydobyla, ale nemám ji automaticky — stále musím tuhle nerovnováhu řešit. Takže se víc ozývám, víc si o svá práva říkám, i když je mi to nedůstojné. Když nejsem v titulcích, důsledněji řeknu: „Proč tam nejsem já, když je tam architekt?“ Beru to jako pomoc oboru a mým mladším kolegům. Další věc je otázka, jestli má mít obor asociaci nebo instituci, která by tato práva ošetřila. Ano, ale musel by se toho někdo chtít ujmout, je to obrovská práce. Další věc je trh, který je nemilosrdný a realistický. Je nás sice hodně, stejně jako je hodně architektů a scénografů, ale těch nejlepších, nejžádanějších jen pár. A každý rok ze škol vycházejí další a další. Stává se, že když nějakou práci v divadle odmítnu kvůli pro mě nepřijatelnému honoráři, udělá ji někdo jiný a někdy ani nemusí být kostýmní výtvarník. Ale už jsem několikrát dokázala vyvrátit předsudek, že dobrý designér je drahý. Ne, ve finále je levný, protože nedělá chyby, protože ví, jak na to, má zkušenost. A když se spočítá celý budget, paradoxně se může zjistit, že je levnější než někdo, kdo začíná. Tím nechci zatracovat začínající, naopak jim ráda pomáhám, třeba formou supervize nebo přizvání do projektu.

VŠ Který z vašich kostýmů by měl podle vás přetrvat a stát se součástí muzejních sbírek?

SR Všechny!!! Ale uvedu dva. Jeden má silný příběh a historicky se prolnul do více mých projektů. Byl to kostým, který vznikl pro velkou show k výročí Rudolfa II. v Národní galerii. Konala se během ní přehlídka historických oděvů té doby a deset kostýmních a oděvních výtvarnic bylo vyzváno, aby vytvořily tematický kostým. Já jsem udělala kostým vyskládaný z umělého ovoce inspirovaný Arcimboldem. Byla to naprosto svobodná tvorba. Později jsme kostým použili při natáčení scény v tanečním filmu KusPoKusu. A na Pražském quadriennale 1999, kde jsme se Šimonem Cabanem byli kurátory české národní expozice a vyhráli poprvé v historii hlavní cenu Zlatou Trigu pro Českou republiku, byl ten kostým součástí expozice. Pak objel výstavy v Americe, chtěli ho koupit do sbírek a mně se ho nechtělo dát, tak zůstal u nás. A ten druhý? Se mnou je hodně spojovaný kostým z Kytice, kdy herečka přijde na jeviště v jednoduchých šatech a v pohybové akci jí ostatní aktéři ze sukně vytáhnou látku o výsledné ploše sto metrů čtverečních, která rozprostřená po jevišti představuje vodu. Je to takový malý vizuální zázrak přímo před zraky diváků. ●

Jsem schopná dobře definovaným kostýmem dát charakterům život tak,

Dvojník

The Double

14. 11. 2025 – 5. 4. 2026

„Pištěkův

obraz Racek

letící do snu

protože

jsem koupil,

už jsem měl to nádherný stříbrný auto Porsche 959,“ říká s entuziasmem rozkročeným mezi technikou a uměním majitel obojího,

Radek Pokorný.

Chladná ocel proti jasně rudé krvi. Porsche vs. Ferrari. 959 vs. F40. Tenhle titánský souboj druhé poloviny 80. let nemohl nechat klidným jediného fandu rychlých kol, tím spíš v době, kdy konstruktéry na cestě za jejich technickými ideály neškrtily žádné zásadní regulace a směli svá auta stavět po všech stránkách nejlepší. „Pro mě byla německy precizní 959 jasnou volbou. Koupil jsem ji začátkem milénia za 230 000 eur ne jako investici, ale prostě proto, že mě to auto odjakživa fascinovalo. Tehdy měla najeto 7 400 km, dneska má 8 050 km a krásně kryje všechny kurzové ztráty mojí sbírky,“ směje se majitel Engine Prague, unikátní hračkárny velkých kluků nedaleko pražského letiště. Dobový technický obr je při osobním setkání překvapivě kompaktní a třeba partie střechy „plechařsky“ stále víceméně odpovídá původnímu Porsche 911 z poloviny 60. let. „Když s tím jedu, mám na jednu stranu pocit absolutního štěstí, na druhou stranu mě hluboko uvnitř zraňuje každá muška připlácnutá na karoserii,“ líčí hrdý majitel svoje rozpolcené pocity z příležitostných vyjížděk — třeba s dětmi na tenisový kroužek.

Porsche 959 vzniklo v letech 1986—89 v pouhých 337 exemplářích (plus osm kusů v roce 1992) původně jako zbraň stuttgartské firmy v rallyové skupině B, po jejímž zrušení zůstalo ojedinělým technickým pomníkem umu konstruktérů své generace. Jestliže konkurenční neurotické monstrum z Maranella, puristické Ferrari F40, šlo cestou naprostého technického minimalismu, Porsche do upravené karoserie typu 911 napěchovalo maximum sofistikované techniky a udalo směr mnohým velkosériovým řešením budoucnosti.

Dvěma turby dopovaný šestiválec boxer, který dával z objemu 2,85 litru 450 koní, byl sice stále uložen za zadní nápravou, ke všem čtyřem kolům ale jeho výkon přenášel revoluční systém nazvaný PSK (Porsche-Steuer Kupplung), který nahrazoval klasický středový diferenciál elektronicky řízenou hydraulickou lamelovou spojkou s šesti páry lamel, umožňující velmi rychlé a jemné rozdělování točivého momentu mezi přední a zadní nápravou podle dat ze senzorů (otáčky kol, zrychlení, úhel natočení volantu, poloha pedálu plynu apod.).

Systém byl plně aktivní a proaktivní — nečekal na prokluz, ale předvídal

a upravoval rozdělení v reálném čase: v normálním režimu „Dry“ posílal cca 40 % vpřed a 60 % vzad, při prudkém zrychlení až 80 % dozadu, na kluzkém povrchu až 50 : 50 nebo více dopředu. Řidič mohl volit mezi čtyřmi režimy (Dry, Wet, Ice/Snow, Traction) otočným přepínačem, přičemž pro správnou funkci měly přední pneumatiky o 1 % větší průměr než zadní, což vytvářelo stálý mírný rozdíl rychlostí a umožňovalo spojce pracovat kontinuálně. Vůz měl také progresivně nastavitelný podvozek. Mohli jste jet 320 km/h na autobahnu, a pak zvednout podvozek a vyjet po prašné cestě ke své horské chatě. Tím to ale nekončilo, auto mělo totiž v převodovce také speciální redukovaný převod pro jízdu v terénu! Na papíře to byla špička osmdesátek — 317 km/h, z nuly na sto za 3,7 s. Dnes je tohle unikátní Porsche především designový klenot: široké blatníky, elegantní spoiler, který vypadá jako čerstvě vytažený z větru v aerodynamickém tunelu, a ta zcela archetypální silueta klasického vozu Porsche, která se nikdy neokouká a člověka naopak magnetizuje tím víc, čím víc je tomu technicistnímu krásnu nablízku. Právě tuhle siluetu si zamiloval Formanův dvorní výtvarník, Theodor Pištěk, slavný malíř, scénograf a milovník rychlých aut i závodník. Krásu typu 959 zachytil nenapodobitelně ve svých hyperrealistických obrazech. Právě „Racek letící do snu“ a jeho předobraz na čtyřech kolech spolu vytvářejí dokonalou symbiózu: dynamiku, pohyb, sen o rychlosti. Pištěk viděl v autech umění moderní doby, a 959 je přesně ten artefakt, který ho fascinoval podobně jako Brabham BT52 a jeho démonický jezdec Nelson Piquet, trojnásobný mistr světa F1.

Radek Pokorný sám říká, že k autům se dostal přes vášeň pro design a historii. „Začalo to obyčejnými auty, pak přišly Porsche 911, 930 Turbo… a najednou jsem si uvědomil, že 959 je vrchol. V galerii ho mám vystavené tak, aby s ním mohl každý prožít ten moment úžasu. Na druhou stranu věřte nebo ne, to auto pro mě není emocionálně důležitější než můj milovaný Fiat 128 Coupé, ekonomicky samozřejmě ano, ale srdcem jsou na stejné úrovni,“ vypráví Radek. Sbírka Engine Prague totiž není jen o investicích (i když hodnota 959 se pohybuje v řádech milionů eur), ale o tom, že tyhle stroje žijí — jezdí se, servisují, sdílejí. →

❶ Estetické vyjádření symbiózy dokonalosti.

Těžko ke spojení Pištěkova obrazu a jeho předobrazu dodávat více. Všimněte si kontrastu vrchní a spodní části karoserie — nahoře stará známá 911, dole špičkový hi-tech inženýrink.

❷ Také jste měli doma osmnáctinové modely od Bburaga? Jestli ano, pak jste určitě s rozkoší postupně otevírali všechno, co se na zmenšenině otevřít dalo. U Porsche 959 je tato činnost zostřeně delikátní.

❸ Sterilní laboratorní prostředí i hra světel a stínů se k 959 hodí. Ale nenechte se mýlit. Tohle auto se bez okolků klidně pustilo do boje se saharským pískem i kamením a v roce 1986 přivezlo vavříny z Rallye Paříž — Dakar. Nikde na karoserii není označení modelu 959. Pouze na volantu je nápis „Porsche 959“.

❹ Nekompromisně muskulatorní profil prozrazuje pravé záměry konstruktérů bájného stroje. Na délce necelých 4,3 metru se rozkládá jedno z nejfantastičtějších děl historie automobilismu. Magnéziová kola s dutými paprsky byla opatřena centrální maticí a měla obuté první runflat pneumatiky od firmy Bridgestone.

❺ Uvnitř nemůže být pochyb: Tohle je klasické Porsche se vším všudy aneb ryzí esence spartánského luxusu à la Stuttgart. Oproti 911 ale přibyl třeba ukazatel pohonu 4 x 4, kde jste mohli v reálu sledovat, na jakou nápravu jde kolik točivého momentu.

❻ Závodní základy nejsnáze najdete u motoru, jehož historii byste mohli vystopovat až k Porsche 935/78, jednomu z nejdivočejších závodních Porsche. Velkou technickou novinkou bylo sekvenční přeplňování — menší turbo dopovalo motor v nižších otáčkách, velké turbo dodávalo masivní výkon ve vysokých. Šlo taky o první sériový motor Porsche chlazený kapalinou.

ICO & LUISA PARISI

FOTO / TEXT  Adam Štěch

Zatímco nábytková tvorba manželů Ica a Luisy Parisiových je v současném sběratelském světě vysoce ceněnou komoditou, jejich modernistické rezidence navržené jako totální umělecká díla jsou stále zapomenutými skvosty italské architektury druhé poloviny dvacátého století.

Právě v katalozích nejprestižnějších aukčních domů se dnes se jmény Ica a Luisy Parisiových setkáme nejčastěji. Jejich mistrovská nábytkářská díla se většinou objevují ve společnosti velkých osobností italského modernismu, jako byli Gio Ponti, Carlo Mollino, Osvaldo Borsani nebo Franco Albini. Parisiovi strávili většinu svého života ve městě Como, hedonistickém letovisku na břehu stejnojmenného jezera nedaleko Milána. Místo jim poskytlo ideální podmínky pro to, aby se etablovali jako jedni z nejoriginálnějších protagonistů poválečné modernistické architektury a designu. I přesto je jejich architektonické dílo stále podceňované.

PŘIROZENÝ TALENT

Ico Parisi, narozený v Palermu na Sicílii v roce 1916 jako Domenico, se ve třicátých letech minulého století usadil v Comu, kde se stal svědkem rozvíjející se architektonické revoluce. Právě tady totiž působila řada modernistických architektů, včetně notoricky známého Giuseppa Terragniho — průkopníka italské moderny a autora Casa del Fascio, která je všeobecně pokládána za jednu z nejdůležitějších staveb třicátých let. Parisi se tak v této době učil od těch nejlepších a to přímo v kolébce italského racionalismu.

Teprve po válce se dostal k vlastním teoretickým úvahám a uměleckým vizím a také se v roce 1947 oženil s Luisou Aiani, která se stala jeho životní partnerkou a kreativní kolegyní. Intenzivně se zajímal o otázky obecného vlivu všech uměleckých disciplín a jejich propojení v architektuře. Pod vlivem švýcarského architekta Alberta Sartorise hledal rozmanitosti uměleckých výrazových prostředků. Architektura, design a výtvarné umění se v jeho vizích spojily v jeden celek. Spolu s manželkou založil studio La Ruota, svobodomyslné kreativní centrum, které se brzy

stalo proslulým a velmi navštěvovaným místem setkávání přátel, umělců a designérů. Mezi časté návštěvníky patřili mimo jiné Lucio Fontana, Bruno Munari, Francesco Somaini, Mario Radice nebo Fausto Melotti.

TOTÁLNÍ UMĚLECKÁ VIZE

Prvotní nábytkářské a interiérové projekty brzy expandovaly také do architektury. Někteří z výše zmíněných výtvarníků spolupracovali s manželským párem i na návrhu vily pro Franca Carcana ve městečku Maslianico, jejíž stavba byla zahájena v roce 1949. Byla to vůbec jedna z prvních podobných realizací, kterých Parisiovi kolem jezera Como postavili v následujících letech celou řadu. Exteriér kombinuje přísnost předválečného racionalismu s novými dynamickými konstrukčními prvky, jako jsou převislé střechy, zkosené tvary a zcela nová tektonika využívající organického tvarosloví. Dům má zcela netradiční dispozici. Spočívá na vysoké kamenné podestě, na kterou se stoupá po širokých schodech v centrální ose přední fasády. Po obou stranách se pak nachází zešikmené stěny dvou hlavních křídel domu, svírající mezi sebou samotný vstup do prostorné haly uprostřed. Všechny kusy nábytku do vily Carcano, ostatně jako do většiny svých dalších projektů,

Dynamické polygonální tvary charakterizují ranou tvorbu Ica a Luisy Parisi. Mezi nejvýznamnější realizace tohoto období patří dodnes autenticky zachovaná Casa Carcano v Maslianicu u jezera Como.

Již v těchto prvních projektech usilovali architekti o totální syntézu umění a přizvali ke spolupráci své umělecké přátele. Stolky se smaltovanými plochami vytvořil Fausto Melotti.

koncepci interiéru Casa Carcano doplňuje i design krbu a volně

❶ Dynamicky pojaté schodiště navrhli Ico a Luisa pro svůj vlastní byt v Comu v roce 1958.

❷ Na počátku padesátých let navrhla dvojice hned čtyři samostatné rodinné domy ve čtvrti Monte Olimpino. První z nich je Casa Bertacchi.

❸ Druhou stavbou v Monte Olimpino je vila Zucchi, jejíž propracovaný interiér se bohužel nezachoval.

❹ Jedna z mála milánských realizací manželů Parisi je výstavní pavilon v roce 1954 pro Triennale X v Parco Sempione, který dnes slouží jako knihovna.

❺ V šedesátých letech se tvorba Parisiů proměňuje směrem k mohutnějším a techništějším formám. Svědčí o tom například budova Autoclubu v Comu, jejíž schodiště zdobí socha od Francesca Somainiho.

❻ Fasáda s typickými polygonálními formami charakterizuje druhé tvůrčí období Ica a Luisy.

❼ Jednou z nejlépe dochovaných raných vil je vila Bolgiana z roku 1951.

❽ V jejích interiérech se zachovaly původní detaily i povrchy, včetně unikátní fresky od Maria Radiceho.

navrhli Parisiovi na míru. Nejpůsobivějším prostorem domu je vstupní hala s vestavěnou pohovkou, která stojí uprostřed elegantně zakřivených linií dvouúrovňového interiéru. Tomu také dominuje jejich slavný konzolový stolek s úzkou deskou a elegantně subtilními nohami zpracovanými do podoby expresivní dynamické kompozice. V každé další místnosti se nacházejí unikátní detaily i originální prostorová řešení, včetně mramorového krbu, organicky mohutných čalouněných křesel, subtilního úložného nábytku a uměleckých děl, které jsou posledním střípkem do Parisiho finální syntézy všech uměleckých forem. V tomto případě se například jedná o abstraktní fresku Maria Radiceho, který dekoroval vstupní část domu, nebo smaltované detaily nočních stolků provedené Faustem Melottim. Venkovní Radiceho freska se bohužel nedochovala.

První skutečně svébytné ztělesnění inkluzivní umělecké vize a důmyslné integrace všech forem uměleckého vyjádření aplikovali Ico a Luisa na počátku padesátých let v návrhu skupiny rodinných domů ve vesnici Monte Olimpino nedaleko Coma. Casa Zucchi, Casa

Bertacchi, Casa Bini a v neposlední řadě Casa Bolgiana představují čtyři sousedící vily, všechny důkladně navržené do nejmenších detailů. Jejich architektura navazuje na „křivky“ vily Carcano, které dále rozvíjí do ještě více dynamických forem. Je to především design nábytku integrovaného do architektury, ve kterém se Parisi stane skutečným mistrem. Dnes se některé jeho výjimečné kousky, provedené pouze jako solitéry do konkrétních interiérů, objevují mezi vůbec nejdražšími položkami předních světových aukcí. Například soubor osmi jídelních židlí z roku 1955 se v aukci Phillips de Pury prodal před dvěma lety za více než 8 000 000 Kč.

Zmíněné vily byly v průběhu let vzácných solitérů bohužel zbaveny. Pouze interiér domu Bolgiana zůstal z velké části nedotčen. Abstraktní malba od Maria Radiceho je aplikována na důvtipný otočný paraván situovaný ve vstupní hale domu. Zde se nachází také barevně pojaté schodiště se skulpturálně pojatým dřevěným zábradlím. V hlavním obytném prostoru dodnes zůstal původní krb, který byl jako ve většině Parisiho projektů ztvárněn

podoby dynamického sochařského prvku, dnes už bohužel s nepůvodními tapetami, které pokrývají jeho zděnou část.

Ve stejném stylu, jenž připomíná dobovou tvorbu Gia Pontiho, Carla Mollina nebo studia BBPR, se Parisi v tomto období zaměřil také na návrhy pro sériovou výrobu. Pracoval pro značky jako Singer & Sons, Altamira, Broggi nebo M.I.M, těsnou spolupráci rozvinul se společností Cassina. Debutem tohoto kreativního vztahu bylo křeslo Uovo 813 z roku 1954, které bylo mimo jiné nominováno na cenu Compasso d’Oro, z jeho dalších návrhů je to řada 865 a 856. Velkých lichotek se Parisiho designu dostalo i od samotného Gia Pontiho.

Do současné produkce značky Cassina přibyly nedávno tři Parisiho reedice. Jedná se o křeslo 875, které vzniklo v roce 1960, stůl Olimpino z roku 1955 a konečně konzolový stolek PA’ 1947 navržený ve stejném roce. Všechny tři kousky krásně ilustrují vývoj Parisiho charakteristického stylu, který se od konce čtyřicátých let vyvíjel od skulpturálně pojatých a řemeslně provedených organických kusů nábytku až po šedesátá léta, ve kterých se přiklonil spíše ke geometrizující a jednoduché estetice průmyslového zpracování. Cassina se tak vrátila k jednomu ze svých mnoha mistrů a po několika desetiletích jeho návrhy opět zařadila do sériové výroby. U nás je nabízí obchod Konsepti.

VLASTNÍ DOMY A NOVÝ

SMĚR

Zaměření na technickou dokonalost převládá v pozdějších návrzích z konce padesátých let. Vrcholem je v tomto smyslu Parisiho spolupráce se značkou M.I.M, jejímž výsledkem byl propracovaný úložný systém Lerici. Ten je dodnes součástí intaktního interiéru vlastní rezidence Ica a Luisy postavené nad jezerem Como v roce 1958. Dvoupatrový duplex na vrcholu cihlové budovy nabízí strhující výhled na

vodní plochu, interiér je vybaven exkluzivními kousky na míru i předměty z Parisiho sériové výroby. Ve všech prvcích lze tušit charakteristickou syntézu ostrých i organických tvarů. Kromě úložného systému v obývacím pokoji upoutají pozornost další dva prvky: dřevěné schodiště a rafinované rohové sezení integrované do rohového rizalitu s velkými okny. I v tomto interiéru zůstal Parisi věrný své totální umělecké vizi: mozaiky Francesca Somainiho a Lucia Fontany zdobí podlahu terasy. Kinetický vodní mlýnek Fontana a Ruota, který pod okap na terase navrhl Bruno Munari, je už bohužel pryč. Toto barevné kinetické dílo se před dvěma roky objevilo v nabídce newyorské galerie Andrew Kreps.

Druhý dům, který si navrhli manželé Parisiovi jako letní rezidenci v roce 1961, se nachází u stejného jezera ve vesnici Spurano. Tato nevelká, intimní rezidence je jemně vetkána do okolní historické zástavby několik stovek let starých kamenných domů. Parisi sám využil jeden z nich a navrhl do něj kompletně nový, experimentální interiér. Organicky pojaté stěny této moderní grotty jsou pokryty hrubou okrovou omítkou a vytvářejí pozoruhodné organické prostředí. Výrazná barva dvoupatrového interiéru je na některých místech osvěžena bílou výmalbou zaoblených geometrických polí. Skleněná svítidla a kachličkové obložení schodů a podlahy doplňuje komplexní Parisiho vizi. Symbolickým srdcem interiéru jsou stará válcová keramická kamna, která dírou ve stropě procházejí oběma patry. Kolem nich Parisi vybudoval sofistikované vestavěné úložné prostory. Ke stejnému účelu slouží také otočná skříň z drátěné konstrukce, jež byla původně pokryta textilem a byla využívána jako krytý věšák na oblečení. V zahradě, která je bezprostředně propojena s jezerem prostřednictvím malého mola, lze nalézt další pozoruhodný detail: sloup z hrubě opracovaného monumentálního kmene. →

Na začátku šedesátých let si manželé Parisi zrekonstruovali starý kamenný dům ve s puranu pro potřeby vlastního letního domu. Jeho interiéry připomínají jakousi futuristickou jeskyni.

❶ Na konci šedesátých let realizovali organicky tvarovaný dům pro rodinu Fraccaroli v obci Civenna nedaleko jezera Como.

❷ Uvnitř se dodnes zachovaly unikátní nábytkové solitéry, které vznikly ve spolupráci s firmou Cassina.

❸ Pro rodinu Fraccaroli vznikl i jedinečný dvoupodlažní byt v centru Milána.

❹ Interiéry vily Fraccaroli v Civenně jsou typické originálním výškovým rozvržením.

❺ Jedna z ukázek pozdní postmoderní fáze tvorby Ica Parisiho je zcela zapomenutý interiér obchodu s textilním zbožím Brumana v centru Coma.

POSTMODERNÍ EPILOG

V šedesátých letech se Parisiho styl intenzivně radikalizoval. Opustil poválečnou eleganci a přiklonil se k vizi nového světa a utopie nastupující generace pop a radikálního designu. Jeho projekty rodinných rezidencí kolem jezera Como, jako jsou Casa Fontana, Casa Bartoletti nebo Casa Orlandi, byly koncipovány jako obytné umělecké instalace s mnoha unikátními díly. Tímto směrem se Parisi vydal vstříc k postmodernismu. V tomto smyslu jsou unikátní zachovalé realizace pro rodinu Fraccaroli z konce šedesátých let. Letní dům v obci Civenna překvapí zvenku výraznými sochařskými konturami, zatímco uvnitř nechali architekti promlouvat výrazné barvy a graficky pojednaný nábytek. Podobně působí i jejich dvoupodlažní byt v Miláně. Barevné akcenty jsou ale utlumené monochromatickým

provedením tmavě mořeného dřevěného nábytku a působivým točitým schodištěm.

Celoživotní sen Ica Parisiho a jeho ženy o symbiotickém uměleckém projevu vedl oba k dalším experimentům: navrhování prostorových instalací, konceptuálních předmětů nebo keramiky. Jeho estetika se v sedmdesátých letech přiblížila francouzským Novým realistům nebo italskému směru Arte Povera. Výsledkem jeho spolupráce se slavným umělcem Césarem byla tzv. Casa Esistenziale z roku 1972: imaginární instalace, překypující četnými uměleckými zásahy. Parisiho kariéra dosáhla své poslední fáze v průběhu osmdesátých let, během kterých navrhoval utopické architektonické vize, organizoval happeningy a performance. Nevyhýbal se ale ani konvenčním zakázkám. Svědčí o tom dodnes zachovalý postmoderní interiér obchodu s textilním zbožím Brumana v historickém centru Coma. ●

Oslovili jsme úspěšnou českou kostýmní výtvarnici Michaelu Hořejší, aby nám poodkryla principy svého uvažování při návrhu kostýmů pro postavu Mileny Jesenské z filmu Franz režisérky Agniezsky Holland. Kombinací historických originálů a nově vytvořených kusů oblečení vytvořila nečekané napětí a nové kontexty. Zpřítomňováním dobového oblečení vykreslila postavy a charaktery s větší přesností a úctou k individualitě. Postava Mileny ji inspirovala k navržení širšího souboru modelů a konceptu, v němž pracovala se základními japonskými principy zpracování materiálů a střihů nebo infiltrací prvků z pánského šatníku.

Teď a tehdy

foto

CRITICAL STYLING SERVICE

styling

JAN KRÁLÍČEK

modelka

ANTONIE (CLIQUE MODELS) make-up a vlasy

ADRIANA BARTOŠOVÁ

asistent fotografky

ŠIMON GUT

produkce

PATRIK BUREŠ

← Hedvábné kimono a svetr z kolekce pro Milenu. Šaty, cca 1920, Velká Británie

→ Hedvábné dámské spodní prádlo tzv. teddy, cca 1924, USA. Kožené rukavice Kreibich

Paříž

Hlavní město Francie je v kontextu vývoje výtvarného umění považováno tradičně za jedno z nejdůležitějších center umělecké tvorby vůbec. Hlavně v moderní éře byla Paříž výkladní skříní avantgardy, která dodnes ve městě žije prostřednictvím slavných uměleckých sbírek nebo některých stále autenticky zachovalých uměleckých ateliérů a studií. Některé z nich jsou dnes přístupné veřejnosti jako muzea, jiné jsou skryté v křivolakých uličkách uměleckých čtvrtí, jako je Montparnasse nebo Montmartre, a čekají na objevení. Vydali jsme se do Paříže, abychom si v těchto unikátních prostorách umělecké tvorby udělali pořádek a sestavili pro vás průvodce rozmanitými ateliéry, které si tu nechali během 20. století postavit někteří slavní, ale i zcela zapomenutí umělci. Náš průvodce nejen odhaluje místa, ve kterých vznikalo výjimečné umění, ale všímá si také jejich jedinečné architektury.

MONTPARNASSE

Během dvacátých a třicátých let se výtvarní umělci stahovali na pařížský Montparnasse. Tehdy to byla levná čtvrť, jež jim umožňovala najít si relativně důstojné podmínky pro život a práci. Vznikaly zde především větší společné prostory, které byly jakýmisi předchůdci dnešních kreativních hubů. Umělci si mohli jednotlivé ateliéry v takovýchto moderních komplexech pronajímat, a být tak neustále v těsném kontaktu s výtvarnou scénou.

Jedny z prvních moderních ateliérů, společných i individuálních, navrhoval na Montparnassu architekt, designér a dekoratér Louis Süe. Během svého působení na École des beaux-arts se seznámil s řadou vynikajících umělců včetně Pierra Bonnarda, André Deraina nebo Rogera de La Fresnayeho. Již na počátku dvacátého století Süe spolupracoval s architektem Paulem Huillardem na budování hned několika uměleckých ateliérů v oblasti Montparnassu, například na Rue Cassini, Boulevard Raspail a Boulevard du Montparnasse. Na Rue Cassini postavil mezi lety 1903 až 1906 hned tři. Nejmodernějším z nich je bezesporu pozdně secesní stavba pro malířský pár Luciena a Jeanne Simonovy. Železobetonová konstrukce domu je vyplněna jedinečným cihlovým zdivem, malebný vzhled mu dodávají dřevěná okna a vertikální rytmus arkýřů dílny umístěné v nejvyšším patře. Další velké společné ateliéry stojí opodál. Hned naproti na Rue Cassini vybudoval jeden v roce 1930 také architekt Charles Abella. Jeho rohový objekt vykazuje se svou železobetonovou konstrukcí jak vlivy tehdejšího nastupujícího modernismu, tak i tradičnějšího art deca, ke kterému se hlásí reliéf u vstupu od sochaře Xaviera Haase. O něco starší společný ateliér najdeme o něco dále v ulici Rue Campagne Première. Byl postaven v roce 1911 architektem Andrém Arfvidsonem, keramická fasáda je dílem Alexandra Bigota. Mezi jeho významné rezidenty patřili sochař César, malíř Chaïm Soutine, fotograf Man Ray, fotografka Dora Maar, spisovatel Ezra Pound nebo kritik Pierre Restany.

VILLA SEURAT

V nenápadné uličce Villa Seurat se nacházejí významné umělecké ateliéry sochařky Chany Orloff, malířů Édouarda Goergeho a Marcela Gromaira nebo výtvarníků Franka Townshendeho a Arnolda Hugglera.

Chana Orloff patřila k silné generaci pařížských artdecových výtvarníků dvacátých let. Její tvorba, nacházející se mezi modernou a tradicí, je charakteristická důrazem na figurální stránku a portrét. Vy ji můžete objevovat mimo jiné právě v jejím bývalém ateliéru, který se dodnes zachoval ve zcela autentické podobě a je otevřen veřejnosti jako muzeum. V roce 1924 ho pionýr betonových konstrukcí Auguste Perret navrhl jako otevřený dvouposchoďový prostor s průběžnou galerií. Nejzajímavější je však pravděpodobně fasáda domu, kterou tvoří kompozice strukturovaného betonového zdiva a prosklené stěny samotného ateliéru. Jen o kousek dál ve stejné uličce, téměř naproti ateliéru Chany Orloff postavil v roce 1925 architekt André Lurçat pracovní útočiště pro svého bratra Jeana. Tento malý funkcionalistický skvost je manifestem meziválečné moderny a spolupráce obou výtvarně nadaných bratrů — architekta a malíře a tvůrce tapisérií. →

Od roku 2010 se Académie des beaux-arts prostřednictvím nadace Jeana a Simone Lurçatových ujala úkolu identifikovat, klasifikovat a přebalit umělcův archiv. Vyvrcholením tohoto procesu bylo na konci loňského roku otevření zrekonstruovaného Lurçatova ateliéru veřejnosti.

ART DECO I MODERNISMUS

V meziválečné Paříži vedle sebe působili někteří představitelé dekorativního art deca a přísné moderny. Mezi oběma polohami se však pohybovala řada dalších tvůrců. Jedním z nich byl Robert Mallet-Stevens; navrhoval obchody, továrny a interiéry a také kulisy pro filmaře Marcela L’Herbiera. Mallet-Stevens uplatňoval ve všech svých projektech jasně členěný styl geometrických kubických forem. Jeho přístup však nebyl striktně racionalistický; do moderních návrhů zakomponovával i expresivní prvky, jako jsou vitráže Louise Barilleta nebo výtvory umělců, jako byli Jan a Joël Martelovi, sochaři, pro které Mallet-Stevens navrhl dům a ateliér. Jedná se o jednu z nejikoničtějších staveb období francouzské avantgardy s jasnými racionálními, kubizujícími konturami. Ocelová vstupní brána pochází z dílny Jeana Prouvého.

Podobných forem si můžeme všimnout i u dobové tvorby Le Corbusiera. Kromě jeho slavných, luxusních bílých vil navrhl v polovině dvacátých let také ateliér pro svého přítele a spolupracovníka, malíře Amédéa Ozenfanta, s nímž mimo jiné založil magazín L'Esprit nouveau a umělecký směr purismus. Jeho dům s prostorem pro tvorbu v prvním patře z let 1922—1924 architekt původně opatřil šikmými továrními střešními okny. Dodnes se však zachoval již bez nich pouze s plochou střechou.

Tradičnější art deco naopak reprezentuje ateliér výtvarníka Reného Quillivica. Tvorba i život tohoto výtvarného umělce jsou spojeny především s francouzskou Bretaní. Jeho sochy a pomníky oslavují tamní život, kulturu i lid. Pocházel z rybářské rodiny, ale vyučil se tesařem. Rozhodl se pro uměleckou dráhu sochaře a byl přijat na École des beaux-arts, kde nastoupil do dílny Antonina Merciera. V roce 1925 oslovil architekta Pierra Patouta, aby pro něj navrhl dům a sochařský ateliér v 16. pařížském obvodu. Dekorativní artdecovou fasádu zdobí dvojice postav lemující prosklený vstup do nitra ateliéru. Objekt je postaven s železobetonovým skeletem a cihlovou výplní. Dílna se nachází v jeho přízemí a je osvětlena velkou prosklenou střechou. Stavba je zakončena třemi obytnými podlažími. →

KLID V MEUDONU

Městečko Meudon na jihu Paříže lákalo výtvarníky klidnou přírodou i levnými pozemky. Umělci se zde začali usazovat již ve dvacátých letech. Jeden z nejvýznamnějších výtvarníků 20. století, spoluzakladatel dadaismu a představitel surrealistického a organického sochařství Hans (Jean) Arp se zde zabydlel společně se svou ženou, textilní výtvarnicí, malířkou a designérkou Sophie Taeuber-Arp v roce 1929. Byla to ona, která navrhla jejich dům a studio, v němž žili a pracovali až do konce svých životů v roce 1943, respektive 1966. Dnes je jejich dům otevřen veřejnosti jako muzeum. Můžete zde objevit jak krátkodobé výstavy, tak i Arpův sochařský ateliér na zahradě, který je kompletně zaplněn sádrovými modely slavných organických plastik.

Za souseda měli dalšího významného člena avantgardy. Nebyl to nikdo jiný než jeden ze zakladatelů legendární nizozemské umělecké skupiny De Stijl Theo van Doesburg. Byl všestranným výtvarným umělcem, architektem, básníkem a především jedním z nejaktivnějších představitelů evropské avantgardy. Na konci svého krátkého života se Doesburg usadil právě v Meudonu, kde si pro své vlastní účely postavil v roce 1930 ateliér a dům, jehož design je originálním příspěvkem k modernistickému hnutí. Bohužel ještě před výmalbou interiérů a dodáním zařízení umělec zemřel. Dnes funguje jeho dům jako krátkodobá rezidence pro pobyty umělců.

POVÁLEČNÝ ÚTĚK NA PERIFERII

V roce 1952 si ve vesnici Saint-Rémy-lès-Chevreuse nedaleko Paříže postavil mladý umělecko-architektonický pár unikátní modernistický dům a ateliér. Architekt André Wogenscky tehdy pracoval pro Le Corbusiera a jeho manželka Marta Pan se začala na pařížské umělecké scéně etablovat coby úspěšná sochařka. Její abstraktní organické plastiky dodnes zdobí nejenom rozlehlou zahradu kolem domu, ale i interiér v podobě řady důmyslných detailů, například ergonomicky tvarovaných madel a klik u dveří. Wogenscky navrhl dům jako jednolitý prostor, který propojuje bydlení s kreativní prací výtvarníka a je skutečným domovem svobodomyslné výtvarné tvorby. Dům je dnes pravidelně otevírán veřejnosti. ●

❶ PUBLIKACE 1925—2025 CENT ANS D'ART DECO, prodává MAD, 49 €

Suvenýry

❷ HMYZÍ NÁHRDELNÍK, prodává Schiaparelli, 3 700 €

❸ KUCHYŇSKÁ UTĚRKA JOAN MIRÓ, prodává Centre Pompidou, 12.90 €

❹ LAMPA 162, prodává Perzel, 7 610 €

❺ LEPICÍ PAPÍRY LE CORBUSIER — MODULOR, prodává Centre Pompidou, 7.19 €

Schiaparelli

Machoninovi

MAK

❶ ENDLESS CURIOSITY Výběr toho nejlepšího z umělecké sbírky Sublime Hyacinth nizozemského manželského páru Yvette a Dishoecka Boudewijn Jansenových můžete aktuálně vidět v pražské galerii Magnus Art v sídle J&T Banky. Nenechte se ale mýlit zemí původu sběratelů. Kolekce čítá na dvě stovky maleb od českých umělců. Kladný vztah k naší zemi mají manželé od začátku 90. let, kdy se tu v roce 1993 seznámili. Nikl, Rittstein, Císařovský, Bolf, Nepraš, Střížek a další jsou k vidění do 2. 5. v Praze v Karlíně, galeriemagnusart.cz.

❷ SCHIAPARELLI: FASHION BECOMES ART Retrospektiva italské návrhářky Elsy Schiaparelli mapuje bezmála jedno století od počátku módního domu ve 20. letech až po současnost v čele s kreativním ředitelem Danielem Roseberrym. Mezi výrazné kousky, které budou na výstavě ve Victoria & Albert museu k vidění, patří surrealistické „Skeleton“ a „Tears“ šaty či slavný klobouk ve tvaru boty, na nichž Schiaparelli pracovala s umělci jako Salvador Dalí nebo Jean Cocteau. Přehlídka klade důraz na hranici mezi módou a výtvarným uměním a ukazuje, jak návrhářka redefinovala estetiku dobové i současné módy. Od 28. 3. do 8. 11., V&A, Londýn, vam.ac.uk.

❸ SPACESHIP ENTERPRISE Výstava přibližuje významnou ikonu brutalistní architektury — Velvyslanectví České republiky v Berlíně, jež je vrcholným dílem Věry a Vladimíra Machoninových. Po svém dokončení v roce 1978 si vysloužila přezdívku Enterprise, tedy vesmírná loď, která přistála na území nikoho nedaleko Berlínské zdi. V současné době budova čeká na rekonstrukci a návštěvníci galerie Prostora mají výjimečnou možnost nahlédnout „dovnitř“. Součástí výstavy jsou také originální autorské kusy nábytku a svítidel, tapisérie a výtvarná díla a filmy věnované budově od českých i zahraničních tvůrců. Druhou část expozice koncipovaly kurátorky Helena Huber-Doudová (NGP), Simona Binko (ČC Berlín) a Marcela Steinbachová jako site-specific projekt pro galerii Prostora, do 26. 3., Praha, prostora.org.

❹ APROXIMACE SVĚTLA Hledání podstaty, transcendence a redukce mohou být základy uměleckého projevu, který lze vnímat pod pojmem geometrická abstrakce. Tento druh myšlení má hluboké kořeny právě v českém kunsthistorickém kontextu a na tento specifický okruh mentálního obsahu se soustředí výstava v galerii Kvalitář. Představí díla Václava Boštíka, Huga Demartiniho, Milana Grygara, Františka Kupky a dalších. Do 18. 4., Kvalitář, Praha, kvalitar.cz.

❺ INTERMEZZO: KATALOG ZBOŽÍ Rozšiřující se sbírka manželů Rýznerových vyžaduje nové způsoby evidence i pátrání po klíčových informacích. Série výstav odkrývající její poklady pokračuje a tentokrát se zaměřuje na díla z uměleckých pozůstalostí. Otevírá téma akvizic, ale tentokrát sleduje, jak se tvorba již nežijících autorek a autorů proměňuje v komoditu a jak se zapomenutá díla znovu vracejí do oběhu uměleckého světa. Do 19. 4., 8smička, Humpolec, 8smicka.com.

❻ WIEN 1900 Přepracovaná stálá sbírka o vídeňském umění a designu kolem roku 1900 je kurátorovaná umělcem Markusem Schinwaldem, klade důraz na dějiny myšlenek a formy, ne chronologii, a propojuje architekturu, malbu a užité umění v gesamtkunstwerk. Návštěvníci tu uvidí ikonické kusy Wiener Werkstätte, návrhy Josefa Hoffmanna, Kolomana Mosera či Gustava Klimta reinterpretované v ozvučených scénách a v historickém kontextu. MAK, Vídeň, mak.at.

27. 2. — 18. 4. 2026

VÝVOJ A SOUČASNÁ PODOBA ČESKÉ

GEOMETRICKÉ ABSTRAKCE

APROXIMACE SVĚTLA

Václav Boštík / Hugo Demartini

Milan Grygar / Daniel Hanzlík

Stanislav Kolíbal / Radoslav Kratina

František Kupka / Karel Malich

Jiří Matějů / Jan Poupě Zdeněk

/

KURÁTOR: JAN DOTŘEL

Jan Černý

❼ UMĚNÍ JAKO ZE ŠKATULKY Nová stálá expozice v Galerii moderního umění v Hradci Králové představuje a zároveň zpochybňuje zažité kategorie a pojmy, jejichž prostřednictvím se běžně vypráví dějiny umění. „Žádný umělec nechce být zaškatulkován. Pokud je umění založené na tvůrčí originalitě, příslušnost k určité škatulce tuto původnost automaticky zpochybňuje,“ vysvětluje kurátor Tomáš Kolich. galeriehk.cz

❽ JAN ČERNÝ: FLOW STATE Nositel titulu Grand designér cen Czech Grand Design za rok 2024 představuje v Moravské galerii v Brně svou první sólovou výstavu. Jeho jméno je nejčastěji spojováno s olympijskou kolekcí pro Paříž 2024, se stejnokroji personálu českého pavilonu na Expo 2025 v Ósace, se zelenými skleněnými šaty, které na 59. mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary vynesla herečka Aňa Geislerová, ale především s jeho vlastním brandem Jan Société. Do 24. 1. 2027, Uměleckoprůmyslové muzeum, MG Brno, moravska-galerie.cz.

❾ DESIGNED GLOBALLY / MADE LOCALLY Jak technologie 3D tisku zjednodušuje výrobu, narušuje zvyklosti dodavatelského řetězce, distribuce a podporuje principy udržitelnosti. O tom je výstava, která v olomouckém studiu Mimokolektiv potrvá do 25. 4. Selekce produktů od designérů jako Martin Žampach, Adam Miklosi, Hiroshi Mitachi nebo Aleš Boem proběhla s důrazem na vizuální hodnotu a funkčnost produktů. mimokolektiv.cz

❾ LIQUID TENSION Dvě výrazné tvůrčí osobnosti současné umělecké a designérské scény, Lucie Jindrák Skřivánková a Byoungchan Yun, se setkávají na výstavě v pražské galerii The Design. Společný projekt propojuje volné umění a design, malbu a sklo a rozvíjí mezikulturní dialog založený na materiálu a procesu.

Do 3. 5., The Design, Havelská 14, Praha 1.

Minimalistický design

Perfektní výsledek

PowerShot G7 X Mark III je kompaktní společník, který pomůže zachytit všechny momenty v perfektní kvalitě. Do města, na cesty i na spontánní večer s přáteli, kde zvládne fotky i video bez složitého nastavování.

Mezi dvěma moři

Srdce architektky a interiérové designérky Markéty Killi bije pro Itálii a naše srdce bijí pro její nedávno dokončený projekt Vily

Normanni v Apulii. Uprostřed olivového háje si spolu s manželem vybudovali prázdninové útočiště, o které se však neváhají rozdělit s hosty z různých koutů světa.

TEXT Tereza Finková

FOTO Duotono Fotografia, Cosimo Calabrese

Do Itálie začala Markéta Killi pravidelně jezdit na přehlídku Salone del Mobile. Země jí učarovala, až postupně spolu se svým mužem Larsem dospěli k rozhodnutí, že prodají dva pražské byty a za utržené peníze zrealizují projekt snů. Pořídili si pozemek v samotném „podpatku“, tedy v jižním cípu země u města San Vito dei Normanni. „Místo má úžasnou polohu. Sice to není přímo na pobřeží, zato si můžete vybrat mezi dvěma moři, Jadranským na jihovýchodě a Jónským na jihu, které mají úplně odlišnou atmosféru,“ popisuje architektka jednu z výhod lokality a hned přihazuje další: „V tomto regionu mají regulace zastavitelnosti pozemku a také dodržování vzdálenosti od sousedních domů, což obyvatelům jednotlivých usedlostí nebo

rekreantům zajišťuje vždy dostatek soukromí, ač mají krásné historické městečko plné kaváren, malých restaurací i obchůdek s farmářskými produkty na dosah ruky.“ Celý komplex Vily Normanni, jež je kompozičně řešena jako dvojice vil situovaných v protilehlé poloze, vzájemně propojených sluneční terasou s bazénem, je zasazen do olivového háje. „Rozlehlé pozemky, které jsme pro náš záměr získali, zdobí desítky olivovníků. Staleté kmeny stromů se kroutí do podoby soch, jejich stříbřité koruny kontrastují s červenou půdou. Každý je jedinečným dílem, čím starší, tím působivější. Suché zídky z kamenů, kdysi pečlivě vyskládané původními farmáři, dodávají krajině strukturu a typický charakter. Tichá a magická krása olivových hájů →

nás okouzlila,“ vrací se na začátek projektu jeho autorka. „Na pozemku se mohlo stavět, protože tu byl malý domek pro farmáře, jenž se staral o olivovníky. Ten jsme ponechali, zrekonstruovali a k němu pak dostavěli další objekty,“ doplňuje.

Musím přiznat, že když jsem viděla fotografie vily poprvé, nedokázala jsem rozeznat, zda jde o rekonstrukci starých stavení, nebo novostavbu a už vůbec by mne nenapadlo, že její autorkou by mohla být česká architektka. Markétě Killi se skvěle podařilo nasát místní architekturu a typické prvky regionálních staveb přenést do projektu: otevřené venkovní schodiště vedoucí na pochozí střechu, zaoblené rohy staveb, které působí v dobrém slova smyslu jako trochu neumětelské, komín a pilíře v tradičním tvarosloví prošpikované otvory. Materiálově je to pak použití místního kamene tufo, rákosové zastínění teras a podlahy z vápence Pietra Leccese, jež z interiéru domů plynule přecházejí ven k bazénu, aby se zase schovaly do stínu protilehlého objektu. Tyto detaily navazují na okolní krajinu a její genius loci. Olivový háj se odráží v tlumeném zelenošedém odstínu okenních rámů, které harmonizují s bílými hmotami architektury a okolní přírodou.

Domy byly navrženy s ohledem na výhledy a propojení s okolím — velká skládací okna směřují na bazén i do olivového háje a umožňují plné otevření interiéru. Přirozené propojení vnitřního a venkovního prostoru podporuje i již zmíněná sjednocená kamenná podlaha. Střídmé, přesto útulné a komfortní prostory využívají přírodní materiály — dřevo, len, ratan a kámen, jejichž rozmanité textury se propojují do vyváženého materiálového celku. Interiéry jsou minimalistické, přívětivé a příjemné. Architektka tu ale hodně odbočila od svého stylu, který aplikuje na projekty bytů převážně v Praze, jež jsou současné a městsky přísné. Více se nechala inspirovat italským venkovem, ale veškeré vybavení, a to jak nábytek na míru či solitéry přivezla z Prahy.

V Apulii svítí slunce 300 dní v roce, a proto byl velký důraz kladen na pojetí ecteriéru. Na pozemku o rozloze 1,7 hektaru roste přibližně 140 olivovníků, ale také další stromy jako duby, granátovníky, hrušně, slivoně nebo fíkovníky. „Prostor kolem bazénu se nese v duchu konceptu pouštní zahrady, inspirovaného místním kaktusem Opuntia ficus-indica. Tento indický fík, jak jej nazývají místní, jsme zvolili pro jeho

impozantní rozměry a výrazný sochařský tvar. Kaktusy byly vysazeny kolem bazénu a doplněny bílým štěrkem, čímž vznikl celek evokující pouštní krajinu kontrastující s vodní plochou.“

Hlavní vila má tři ložnice s koupelnami ensuite, hlavní obytnou místnost s jídelnou a kuchyní. Menší domek slouží jako samostatný apartmán s obytnou místností, kuchyní, ložnicí a koupelnou. Celý komplex je k pronájmu, veškeré info najdete na villanormanni.com. →

Markétě Killi se skvěle podařilo nasát místní architekturu a typické prvky regionálních staveb přenést do projektu Vily Normanni.

❶ Na pohledu z ptačí perspektivy máte celý komplex Vily Normanni jako na dlani. Mezi dvěma protilehlými apartmánovými domky se blyští azurová hladina bazénu.

❷ Prostorové řešení hlavní vily bylo navrženo s důrazem na soukromí a komfort hostů. Vila má tři ložnice s koupelnami ensuite, hlavní obytnou místnost s jídelnou a kuchyní.

❸ Budovy byly navrženy s ohledem na výhledy a propojení s okolím — velká skládací okna směřují na bazén i do olivového háje, z obývacího prostoru velké vily se vchází na menší krytou terasu.

❹❺ Menší vila slouží jako samostatný apartmán s obytnou místností, kuchyní, ložnicí a koupelnou. Inspirace tradičními kamennými domy olivových hájů casale jí dává osobitý charakter fasády i interiéru.

❻ Střechu malé vily, která vznikla rekonstrukcí domku pro farmáře, zdobí keramické šišky tzv. piny symbolizující štěstí. Je to častý motiv na místní architektuře.

❼ Větší vila má krytou terasu. V interiéru i exteriéru použila architektka stejný kamenný obklad.

Ateliér Lidická vstupuje do nové estetické éry.

❶ Atelier Lidicka

& Atelier Bárka

❷ Atelier Lidicka

& Atelier Bárka

❸ Atelier Lidicka

& Atelier Unhary

& Fotograf Tomáš Hejzlar

❹ Majitelka Sylvie

Šedivá & Interior

Visionary

Některé interiéry si zapamatujete podle barev, jiné podle pocitu. Často je to právě textil, který prostor formuje a dodává mu charakter. Pro Sylvii, majitelku Ateliéru Lidická, je látka víc než dekorace. Je to architektonický prvek, který určuje rytmus světla a akustický komfort. Ateliér navazuje na svou dlouholetou tradici a řemeslné kořeny spojené se stejným místem na pražském Smíchově, které Sylvie dnes rozvíjí s moderní vizí a citlivým kurátorským výběrem materiálů od předních evropských

dodavatelů. Cíl je vždy stejný: vytvořit harmonický celek, kde estetika slouží funkci a špičkový design každodennímu pohodlí. „Textil je otázkou proporce a kvality, nikoli efektu,“ říká Sylvie. Společně s dlouholetou kolegyní a kamarádkou Hankou zúročují pětiletou zkušenost v segmentu prémiového textilu, kde si vybudovaly cit pro materiál i potřeby náročné klientely. Obě jsou navíc maminkami synů, což do jejich přístupu k podnikání vnáší i důležitý prvek pragmatismu. Zatímco Sylvie vtiskuje projektům tvář a směr, realizace probíhají v profesionálním zázemí s dlouholetou praxí. To garantuje absolutní preciznost i u technicky nejnáročnějších výzev, od atypických závěsných systémů až po rozsáhlé instalace ve veřejných prostorech, kde je klíčová kvalita i dodržování termínů. V portfoliu Ateliéru Lidická nenajdete jen ušlechtilé tkaniny na závěsy a záclony, ale také sofistikovaná akustická řešení, stínicí techniku a prémiové vlněné koberce. Značka vystupuje jako spolehlivý partner pro architekty, developery i soukromé investory, kteří hledají komplexní servis a bezchybný projektový management. Atelier Lidická je česká značka s osobním přístupem, schopná provést projekt od prvního skicování přes odborné zaměření až po finální montáž. S lehkostí, profesionalitou a smyslem pro detail, který je v podání ateliéru přirozeným standardem.

atelierlidicka.cz

SHOWROOM

LD SEATING  Rodinná firma z Boskovic představila novou kolekci Terra Lounge, kterou pro ni navrhlo italské studio Orlandini Design. Reaguje tak na rostoucí poptávku po měkkém sezení, které nabízí víc než jen atraktivní vzhled. Všechny modely plně respektují ergonomii lidského těla a způsob, jakým skutečně sedíme. Zároveň zohledňují celý životní cyklus produktu — od volby materiálů přes výrobu až po možnost recyklace na konci životnosti produktu. Křesla Terra Lounge je možné vyzkoušet v showroomech v Boskovicích, Praze, Bratislavě, Londýně a Mnichově. ldseating.com

AJALA  Velikonoce v podání brněnské čokoládové manufaktury

Ajala ani letos nebudou o unifikovaných figurkách. Čokoládovna se rozhodla vdechnout nový život oblíbeným tradicím a představuje kolekci, která kombinuje hravost dětství s nekompromisní kvalitou výběrové bean-to-bar čokolády. Hvězdou sezóny jsou vajíčka s ukrytým překvapením i „Velikonoční vajca“ plná ořechů a ovoce. Koupíte na ajala.cz. 299

ARABIA  Kultovní modrobílou kolekci porcelánového nádobí Pastoraali od finské značky Arabia můžete nyní celou zakoupit na e-shopu Arki. Jednotlivé kousky jsou zdobeny organickým vzorem, který v roce 1965 navrhla Esteri Tomula, finská umělkyně, jež pro značku Arabia pracovala téměř 40 let. Porcelán zobrazující lidské postavy mezi květinami, listy a ptáky získal sytě modrý odstín díky nové technice sítotisku, která umožnila použití zářivých barev. Bohaté pastorální krajiny jsou natištěny na bílém porcelánovém nádobí s čistými liniemi. arki.cz

BELLA ROSE  K Velikonocům patří vejce ve všech jeho rozmanitých podobách. Kromě kraslic a těch čokoládových pro koledníky nezapomeňte ani na dekorace. Porcelánové velikonoční ozdoby Royal Copenhagen z kolekce Spring navazují na více než 250 let tradice značky, která patří k ikonám evropského porcelánu. Jemná květinová kresba na hladkém povrchu vajíčka přináší do interiéru jarní motiv v nadčasové, sběratelské podobě. Koupíte na bellarose.cz.

GOD IS A PICKLE  Nakladatelství Gestalten zve čtenáře na hravou exkurzi do světa zavařování, nakládání a fermentování, a to prostřednictvím knihy God Is

989 Kč / sada 2 ks

a Pickle: Recipes and Stories for Preserving the Seasons — A Culinary Journey Through the Czech Republic. Kulinárním výletem do české kuchyně i kultury provází autorka Šárka Otevřel Camrdová, která pomocí lidských příběhů, lahodných receptů z lokálních surovin a historického sociokulturního vhledu erudovaně, a přitom s lehkostí ukazuje, jak se v novodobém Česku proměnily spíže ve svatyně, za jejichž branami se ukrývají oltáře vystavěné ze sklenic švestkových povidel, třešňových kompotů a zavařených okurek. Příběhy a recepty napříč sezónami ožívají díky sugestivním fotografiím Marka Bartoše. Jeho snímky, zachycující podstatu zavařovací tradice, vrací čtenáře do bezstarostných dětských let strávených u prarodičů: kamna na chatě vytápěná dřevem, záhony přetékající sluncem vyhřátými rajčaty a cuketami, zahrádky vypiplané do posledního detailu a kompoty líně stydnoucí na kuchyňské lince. God Is a Pickle připomíná, že to, co se může jevit jako banální či skromné, nikdy není obyčejné a bezvýznamné. Je to kniha, která člověka, podobně jako zavařování, drží při zemi a zároveň ho tiše přesahuje. Koupíte na gestalten.com.

CHANEL  Řada SUBLIMAGE od CHANEL rozšiřuje svou nabídku o Le Baume, intenzivní regenerační balzám pro všechny typy pleti. Díky polyfrakcionované vanilce plocholisté a komplexu ceramidů s vitaminem B5 okamžitě zklidňuje, posiluje kožní bariéru a navrací pleti pružnost a zářivý vzhled. Vanilku plocholistou, která má ráda stín i světlo, roste ve tmě a kvete za úsvitu, začali v laboratořích Chanel používat v roce 1995. Aby získali důležitou aktivní složku, vyvinuli po letech výzkumu polyfrakcionaci, proces, který umožňuje koncentrovat aktivní molekuly z rostliny. Ty pak v pokožce trojnásobně zvyšují buněčnou regeneraci. 11 700 Kč

Zatímco EX30 je neuvěřitelně návyková a hravá kapesní raketa, která však většinou zastává roli druhého či třetího auta v domácnosti, a vlajková EX90 je vyhrazena pro nejvyšší, leč trochu užší okruh fanoušků značky, elektrická „šedesátka“ má ambice mnohem větší. Jedná se o první model od Volva, který vstoupí do největšího globálního segmentu elektrických vozů, což automobilce umožní výrazně rozšířit pole působnosti a zvýšit její podíl na trhu elektromobilů. Tradiční severský design si na silnici s ničím jiným nespletete, dobře funguje na zmíněnou první signální. Volvo EX60 s charakteristickým nosem bez mřížky chladiče slibuje zelenou budoucnost, ale zároveň nese jasně identifikovatelné DNA značky — neokázalý luxus, všudypřítomné bezpečí a snahu být o krok napřed a plnit každé vaše přání. Třeba dojezd srovnatelný se spalovací verzí, ultrarychlé nabíjení, za volantem hodně bezpečí, ale i trochu té zábavy. Poslední jmenované zajistí trojlístek motorizací, který bude na českém trhu k dispozici. Ta základní (P6 Plus) začíná na půldruhém milionu a nabídne pohon zadních kol s dojezdem 620 km a výkonem cca 370 koní. To je dynamika, která by měla plně dostačovat průměrnému řidiči, ale když si

Líbí se vám už na první pohled? O to právě jde. Vol -

vo EX60 ve stále nepřehlednější záplavě rodinných

elektromobilů exotických asijských značek předsta -

vuje už na první dobrou přívětivou a vděčnou jistotu.

Nové Volvo EX60 je navrženo i vyrobeno v Evropě.

Starý kontinent má ostatně v hledáčku už od prvních krůčků ve vývoji, protože chce přesvědčit zákazníky nejprodávanějšího XC60, pětimístného rodinného ideálu, aby přezbrojili na technologie budoucnosti. EX60 je pro Volvo zásadním střípkem mozaiky.

Seznamte se s vaším novým ex. Elektrická novinka Volvo EX60 je nejdůležitějším

modelem značky za hodně dlouhou dobu.

Zároveň jde o auto, které by do EV segmentu mohlo přivábit spoustu dosavadních i úplně nových zákazníků. Nabízí výjimečnou dynamiku i každodenní užitečnost.

Přijďte si Volvo EX60 prohlédnout naživo během exkluzivního představení v ČR. Od 18. do 27. března budete mít v rámci Volvo Roadshow jedinečnou příležitost setkat se zblízka s novým, plně elektrickým modelem Volvo EX60. V klidném prostředí showroomů autorizovaných partnerů si jej můžete detailně prohlédnout. Návštěvu je nutné rezervovat předem prostřednictvím formuláře na volvocars.cz podle dostupných termínů a jednotlivých lokací. pár desítek tisíc připlatíte, získáte verzi P10 Plus, která k pohonu všech kol servíruje plus mínus 500 koní s mírně zvýšeným dojezdem 660 km a kvapíkem na stovku pod pět sekund. Vrchol představuje P12 Ultra s 680 koňmi a extra dojezdem 810 km díky obrovské 112 kWh baterii, která je pro lepší jízdní vlastnosti a úsporu hmotnosti integrována přímo do karoserie vozu. Nemusíte se bát dlouhého čekání u nabíječky, EX60 je schopné během 18 minut doplnit až 70 % (z 10 na 80 %) dojezdu, přičemž na baterii a její komponenty poskytuje Volvo systémovou záruku v délce 10 let. Nejvyšší motorizace s výkonem z říše supersportovních vozů se přitom cenově vejde pod dva miliony a v její bohaté výbavě nechybí prémiové audio Bowers & Wilkins, panoramatická skleněná střecha, kamerový systém s 360° zobrazením nebo rozšířené parkovací asistence. Interiér z přírodních materiálů působí vřelým dojmem a je plný velkorysých, ale šikovně skrytých odkládacích prostorů, aby se maximalizovalo místo pro posádku. Kufr nabízí fantastických 634 litrů a dalších 58 litrů naleznete pod přední kapotou. Vejde se tam nabíjecí kabel, ale klidně i menší nákup nebo kabelka či batoh s notebookem. Čím víc Volvo EX60 zkoumáte, tím víc důmyslných řešení nacházíte. Přesně tak rozeznáte automobilku s dlouhou tradicí a know-how od těch, které se na evropském trhu teprve rozkoukávají. Volvo chytře sází na to, že přesně ví, co od něj chce a potřebuje věrný fanda i úplně nový zákazník.

BELLA ROSE  Udělejte si z obyčejné pauzy na kávu nebo čaj malý rituál. Termoska Bernadotte od dánské značky Georg Jensen vychází z návrhu švédského prince a designéra Sigvarda Bernadotteho z roku 1938 a s ikonickým vroubkováním a zrcadlově leštěnou ocelí působí na stole jako dokonale vybroušený šperk. K dostání na bellarose.cz.

LA TABLE  Voděodolný úložný koš Verona od italské značky Giobagnara z tkané sedlové kůže s držadly s pevnou, ručně tkanou strukturou dodává interiéru výraznou texturu a příjemný přírodní akcent. Odolnost materiálu zajišťuje dlouhou životnost i při každodenním používání. Praktická držadla usnadňují přenášení, a koš se tak stává stylovým řešením pro ukládání dek, polštářů, plédů nebo časopisů a jiných drobností v jakékoli místnosti. Prodává obchod La Table, Pařížská 30, Praha 1, latable.cz.

KŘEHKÝ  V lobby a galerii hotelu Almanac X Alcron Prague se do 9. března koná prodejní pop-up nové kolekce růžového porcelánu Dolores od značky Křehký. Kolekce vznikla ve spolupráci s českou

designérkou Lindou Pro a manufakturou Leander 1907 a pracuje s ikonou českého stolování — růžovým porcelánem — a motivem mašle jako současným symbolem dekoru i nadsázky. Součástí prezentace je také novinka v podobě espresso šálku Coquette s černým dekorem. Dolores je inspirovaná Dolores Jane Umbridge z Harryho Pottera, která je s růžovým porcelánem neodmyslitelně spjatá. Pokud jste nestihli pop-up, můžete celou kolekci zakoupit na krehky.cz.

PŘEDPLATNÉ

Roční předplatné časopisu

dolCevita — 10 čísel za cenu 1 290 Kč

+

korejský ženšen

Ginseng Punggi

v hodnotě 1 598 Kč

GINSENG PUNGGI

Každý den od vás chce víc. Více energie, více soustředění, větší odolnost. Pokud nechcete jen přežívat tempo dnešní doby, ale zvládat ho s lehkostí, potřebujete oporu, na kterou se můžete spolehnout. Ginseng Punggi spojuje sílu tisícileté korejské tradice s moderní farmaceutickou precizností. Obsahuje šestiletý červený korejský ženšen z oblasti Punggi v Jižní Koreji, regionu s historickým výskytem divokého ženšenu, považovaného za jednu z nejcennějších oblastí jeho pěstování. V kombinaci s plodem jujuby působí komplexně a dlouhodobě. Pomáhá zvládat stres bez vyčerpání, podporuje přirozenou energii, soustředění a přispívá k rovnováze imunitního systému. Při pravidelném užívání třikrát denně vám pomůže udržet stabilní výkon. Bez výkyvů a bez pocitu, že vám dochází síly. Protože když máte energii pod kontrolou, máte pod kontrolou i svůj den. elementiq.cz