Martina Novotná VRAŽEDNÉ EGO
Odpovědná redaktorka Martina Ježová
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ivana Vaszily
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2026 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz
© Martina Novotná, 2026
Obálka © Ivana Vaszily, 2026
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2026
Vydání první Vychází jako 437. svazek v edici PČD.
ISBN 978-80-279-2462-2
„Já to ale opravdu potřebuju,“ zadíval se mladý muž, spíše ještě kluk, naléhavě do tváře svého společníka. Tomu se v obličeji nehnul jediný sval.
„Co je mi do toho, co ty potřebuješ?“ pronesl nepřístupně až výsměšně.
„Víš, jak to je… Hned jak budu mít, tak ti to dám…“ drmolil mladík sotva srozumitelně. Ruce se mu třásly, oči horečnatě žhnuly, na čele mu vyvstával ledový pot, který po spáncích stékal na krk a po něm pak dál na hrudník.
„Tak přijď, až budeš mít!“ odbyl ho muž rázně. Nato se otočil zpět ke stolu, za nímž seděl. Druhého si přestal všímat.
„Já ale přišel teď!“ dodal si mladík odvahy. Chytil muže za rameno ve snaze ho otočit tváří k sobě a pokračovat v přerušeném rozhovoru. Ten v tu chvíli vyskočil od stolu, jako by ho bodla včela. Ruku sevřel v pěst. Mladíka udeřil do tváře takovou silou, až se zapotácel. Z nosu mu vytryskla krev.
„To jsme si nedomluvili, pánové!“ přistoupil k nim chlap jako hora. „Ty se uklidni!“ zahleděl se přísně na muže. Ten vztekle zaskřípal zuby, na podobné chování
vůči své osobě nebyl zvyklý! Věděl ale, že v tomhle případě bude lepší si zvyknout a podvolit se. Toporně se posadil zpět na židli.
Hromotluk mlčky přikývl, jako by schvaloval jeho počínání.
„A ty koukej, kde nechal tesař díru!“ loupl zle očima po mladíkovi, který se marně snažil zastavit malinovku stále se mu řinoucí z nosu. „Mám ti pomoct?“ zavrčel výhružně, když se oslovený nehýbal z místa. Na důkaz toho, že svá slova myslí smrtelně vážně, k němu vykročil. Mladík se prudce otočil a rázem byl pryč.
I přes to, v jakém byl stavu, si dobře uvědomoval, co by následovalo, kdyby tak neučinil. Vyhazovač Tonda byl široko daleko znám svou agresivní povahou. Málokomu dělalo takovou radost mlátit druhé jako právě jemu.
Však on Leo nebude v té díře dřepět donekonečna, utěšoval se v duchu. Jednou z ní vylézt prostě musí a pak přijde moje chvíle! vmáčkl se mezi na ulici zaparkovaná auta. Jestlipak by se v nich nenašlo něco použitelného, nakukoval okýnky dovnitř. Jako na potvoru nic! Plyšový medvídek by mi moc nepomohl, obrátil oči v sloup. Náhle přičapl, jako by chtěl splynout se silnicí. Ten, na koho čekal, právě vyšel z podniku. Sebevědomě si vykračoval kupředu, ani si tak nevšiml, že se k němu přidal nevelký stín…
„Tak už jsem doma!“ zahlásil muž, sotva vsunul klíč do zámku a otevřel dveře.
V ten okamžik se proti němu z šera pokoje vyřítilo něco obrovského. Vrhlo se to na něj takovou silou, až zavrávoral, chvíli to dokonce vypadalo, že upadne.
„To je lásky, to je lásky,“ vyrážel ze sebe. „Vždyť mě povalíš… Však už jdeme!“ postavil statného rotvajlera, který mu prve doslova skočil do náruče, na zem. „Já se dnes trochu zdržel, znáš to, pořád někdo s něčím otravoval… Ale vyplatilo se, to zase jako jo,“ vykládal rozšafně, jako by se psovi omlouval. „Kam to dnes vezmeme?“ rozhlížel se po liduprázdné ulici. „Chceš k hradbám?“ následoval zvíře, jistě kráčející kupředu.
Propletli se zástavbou rodinných domů. Když míjeli policejní služebnu, přelétl muži přes rty pohrdavý úšklebek. Zhnuseně si odplivl. „Šikovný!“ pochválil zvíře, které právě přičaplo, aby vykonalo velkou potřebu vprostřed chodníku. „Nic jiného si ti paznehti nezaslouží!“ ucedil nenávistně. Však zrovna včera to na něj zkoušeli!
Bezúspěšně jako vždy!
Překročil výtvor svého čtyřnohého mazlíčka a samozřejmě pokračoval v cestě. Podél Boleslavské se dostal k náměstí Přemyslovců, pomyslnému srdci královského města Nymburka. Bez zájmu minul lavičku, na níž seděl ze dřeva vyvedený Bohumil Hrabal. Spisovatel, který především svými Postřižinami proslavil zdejší kraj v čele s místním pivovarem. Muž mu ovšem nevěnoval jediný pohled. Co je mu do nějakého dřevěného dědka, kterému navíc na klíně trůní stejně dřevěná kočka? Jak psy miloval, kočky nesnášel. Však už jich je určitě o pár míň, ušklíbl se zle, když se mu v uších rozezvučel nedávný rozhovor.
Přešel náměstí, ulicí Pod Mlýnem se stočil k Labi a podél něj pak do parku Pod Hradbami. Místa vyhledávaného nejen pejskaři, kteří tu s oblibou venčili své čtyřnohé miláčky, ale i sportovci. Především cyklisty a běžci využívajícími cyklotrasu vedoucí podél řeky. Nyní ale zel prázdnotou.
„Fuj!“ odplivl si dopáleně. Už dlouho se tak nelekl. Když zvon na věži nedalekého kostela svatého Jiljí začal do ztichlého večera odbíjet desátou hodinu, doslova nadskočil.
„Co je s tebou?“ přimhouřil oči, aby ve slabém světle pouličních lamp nejasně osvětlujících cyklotrasu lépe viděl na psa, který vypadal, že tančí. Co chvíli zvedl hlavu, hned ji zase sklonil, točil se přitom dokola, jako by se chtěl kousnout do ocasu, kdyby ovšem nějaký měl.
„Myslím, že je načase, abychom si spolu promluvili,“ ozval se mu za zády jasný mužský hlas.
„Neotravuj! Mám na starosti jiné věci!“ mávl muž rukou, jako by odháněl dotěrný hmyz. Přiklekl k psovi, který se k němu mezitím doslova přivlekl, vydávaje ze sebe prapodivné zvuky. Z tlamy mu šla nazelenalá pěna…
„Co je s tebou?“ opakoval muž naléhavě. „Přece jsi nemohl něco sežrat! Víš, že ty blafy jsou jen pro ty šmejdy…“ hladil zvíře po hlavě.
„Přesto bych si rád promluvil,“ pronesl příchozí neodbytně.
„Už jednou jsem ti řekl, abys táhnul někam! Copak nevidíš…!“ ohnal se po něm muž divoce.
„Právě, že vidím,“ přistoupil příchozí o něco blíž. Na tváři mu pohrával nevyzpytatelný výraz. „Myslím, že je tvá snaha zbytečná,“ prohodil věcně.
„Do toho se nepleť!“ zařval muž takřka nepříčetně a vyskočil na nohy. Vztekle odhodil kapesník, kterým prve psovi otíral tlamu. „Řekl jsem ti jasně, abys táhnul!“ vrazil do nevítaného společníka takovou silou, že ho donutil o několik kroků poodstoupit. „Dokud neseženeš peníze…“ hlasitě hekl, když mu příchozí onen výpad vrátil.
„Tak takhle ne!“ zavrčel muž temně. Něco takového si líbit nenechám. Navíc od takového nikdoše! vyrazil znovu vpřed…
Náhle se ozvalo hlasité šplouchnutí, jak něco velkého a těžkého dopadlo na vodní hladinu.
V parku Pod Hradbami zavládlo hrobové ticho…
„Kapitáne, nezlobte se na mě prosím, ale já to vzdávám!“ hlesl mladý muž příjemných rysů, pokorně klopě oči k desce stolu, za nímž právě seděl.
„To by se ti líbilo!“ zamračil se oslovený nepřístupně.
„Neexistuje! Koukej dělat!“ ukázal pánovitě na hromadu nejrůznějších knih a skript ležících na stole. „Děkuj Bohu, že ses tam dostal, a neplácej kraviny o nějakém vzdávání! Víš, kolik lidí by to s tebou měnilo?“
„Když ono je to na mě opravdu těžké…“ zkoušel to poručík Dvořák znovu.
Nemohl říct, že jeho nadřízený nemá pravdu. Dostat se na Policejní akademii, a to hned na první pokus, se rovnalo malému zázraku… A zdárně ji dokončit velkému… uvědomoval si hořce. „Však se podívejte sám, kolik toho je!“ opsal rukou kruh nad stolem.
„Kdybys všechnu tu energii, co věnuješ přemýšlení nad tím, jak je to pro tebe těžké a kolik toho je, použil ke studiu, už bys to uměl!“ utnul rázně kapitán jeho nářky. Na podobné věci ho neužilo. „Neštvi mě, Edgare!“ pokračoval tónem nepřipouštějícím sebemenší odpor.
„Pamatuj si, že pokud sloužíš pode mnou, žádné flákání nebude!“ zavrčel tak opravdově, až se poručík Edgar
Dvořák podvědomě přikrčil. Už se nedivil, že má kapitán při výsleších takové úspěchy – když chtěl, doslova z něj šel strach.
„Co zase?“ ošil se, když se mu v kapse rozdrnčel telefon. „Kapitán Přibyl, slyším,“ zahlásil formálně do přístroje.
„Ovšem teď to na chvíli opravdu odložíš, práce volá,“ prohodil, když po hodné době zmáčkl červené sluchátko a ukončil tak služební hovor s operačním důstojníkem.
„Copak?“ zeptal se Edgar živě, tatam byla otupělá netečnost. Práce v terénu, to ano, to si dám líbit! To je něco sakra jiného než bezduché poučky, které si musím přečíst několikrát za sebou, abych vůbec pochopil, co jimi chtěl autor říct! zašklebil se na stránky hustě popsané drobným písmem.
Když mu přišlo rozhodnutí o přijetí na Policejní akademii, byl štěstím bez sebe. Nadšení ho ovšem velice rychle opustilo, když zjistil, co ono studium bude vlastně obnášet…
„Našli někoho v přístavu,“ hodil po něm kapitán přes rameno již ve dveřích. I jemu přišla zpráva o nutnosti dostavit se do parku Pod Hradbami vhod. V malé místnosti pod střechou, která jim sloužila coby kancelář a ve které nyní právě seděli, bylo vedro k zalknutí. Nic na tom nezměnily ani zatažené žaluzie a dokořán otevřená okna.
Schody vedoucí z patra do přízemí bral po dvou.
Konečně byl z rozehřáté budovy venku! Ulehčeně se několikrát za sebou zhluboka nadechl a vydechl. Tady je
líp! nastavil tvář mírnému větříku prohánějícímu se po parkovišti po pravé straně služebny.
„Koho? Už něco víme?“ vyzvídal Edgar netrpělivě. Nechápal, proč se kapitán tak znenadání zastavil. Měl co dělat, aby do něj kvůli tomu nevrazil, jak pospíchal za ním.
„Výjezdovka je už na místě,“ odsekl mu kapitán nerudně.
Taky mě mohl chvíli nechat se kochat kouzlem okamžiku, vztekal se v duchu. Mlčel ale; k tomu, že přece jen nějaké romantické cítění má, by se nepřiznal za zlaté prase, jak se říká. Navíc kolegovi! „Tak nezdržuj a jedeme!“ vykročil k jednomu ze zaparkovaných služebních vozů.
„Tak co to tu máme?“ prohodil kapitán, vystupuje ze služební octavie, kterou se mu po drobných potížích podařilo cele zaparkovat do stínu velkého stříbrného smrku.
Ač byl podzim, slunce pražilo jako v létě. Nehodlal se tak péct ještě v autě, které by paprsky vyhřály na nesnesitelnou teplotu. Sauna v kanceláři mu úplně stačila…
„Plaváčka,“ dostalo se mu téměř pohádkové odpovědi. Přesto pevně stiskl rty, podobné cynické hlášky neměl rád. Bez dalšího přešel k tělu zakrytému neprůhlednou plachtou.
„Našli ho, jak plave ve vodě obličejem dolů…“ ujal se slova další z techniků, ve snaze předejít případným konfliktům. Věděl, co je kapitán Přibyl zač. Podobného
suchara, jako je právě on, aby pohledal… Přiklekl k mrtvému a zvedl plachtu.
„Docela hezký člověk,“ uklouzlo Edgarovi.
„Hmm,“ přikývl kapitán. „Líbivý typ,“ přidal při pohledu na nebožtíkovu tvář. „Za života musel platit za velkého fešáka,“ odhadoval. „A podle všeho si toho byl i vědom,“ klouzal pohledem po tváři jemných rysů, zdobené třídenním strništěm, a pečlivě střižených vlasech, nyní bez ladu a skladu přilepených k obličeji.
„Víme o něm něco?“ zeptal se věcně. Na podobné úvahy nebyl čas.
„Leonard Vlček, pětatřicet let, svobodný, bytem trvale v Nymburce…“ spustil technik, jako by se nechumelilo.
„Jsi snad jasnovidec?“ povytáhl Edgar udiveně obočí.
„Jak se to vezme,“ uculoval se technik Pavlík, podávaje poručíkovi malou plastovou kartičku.
„Skvělé!“ rozzářil se Edgar. „By se mělo uzákonit, aby všichni měli občanský průkaz…“
„Však to už přece je,“ zarazil se Pavlík nad poručíkovou nevědomostí.
„… u sebe!“ dokončil Edgar, aniž hnul brvou.
Zákon sice ukládá povinnost mít občanský průkaz, ale nikoli mít ho u sebe.
„A to právě pro případy, jako je tento. Když se ví, kdo ten mrtvý je, hned se nám bude lépe pracovat!“ obracel v ruce nebožtíkovu občanku.
„Mrtvý není nijak dlouho,“ přidal se k rozhovoru koroner Ježek. „Řekl bych, že byl ve vodě od včerejšího večera…“
„Už od večera?“ skočil mu kapitán do řeči. „A že to nahlásili až dneska,“ zašklebil se. Lidská lhostejnost ho ani po letech u policie nepřestávala iritovat. Nikdo nechce, aby se kolemjdoucí vrhali do vody, prováděli otevřenou masáž srdce či bůhví co. Úplně by stačilo, kdyby vzali mobil a zavolali… Ale i to je pro většinu spořádaných spoluobčanů problém. Raději se otočí na druhou stranu, aby nemuseli něco udělat… Ale očumovat, to pak jo! zamračil se bezděky na hloučky lidí nenápadně postávajících po parku. Krky si mohli vytahat, aby jim snad něco neuteklo!
„Pozdě večer a v noci tu zase tolik sportuchtivých lidí není,“ pokrčil technik Pavlík rameny. „Navíc by ho s největší pravděpodobností ani neviděli,“ pokračoval v obhajobě. „Ležel hned při kraji. Mezi těmi balvany,“ ukazoval z nízkého zpevněného náspu pokrytého asfaltem, na němž stáli, do vody.
Poručík Dvořák bezděky přikývl. V šeru by si možná i on sám spletl záda utopence s jedním z oblých kamenů čnějících z poklidné hladiny.
„K tomu má na sobě tmavé oblečení,“ shýbl se Pavlík, aby o kousek víc nadzvedl plachtu kryjící tělo. Odhalil tak černou mikinu a temně šedé džíny.
„Hmm…“ odtušil kapitán. Na tom, co Pavlík říkal, něco bylo. „Kdo ho našel?“ změnil raději směr hovoru.
„Právě nějací milovníci ranního běhání… Počkej… Hned to najdu…“ začal se šacovat velitel zásahu. Z opačné strany parku, kde se věnoval zajišťování stop, ho přilákal rozhovor vyšetřovatelů s technikem. Co by
za to dal, kdyby byl na jejich místě! Kdyby mohl dělat nějakou pořádnou práci… Vyšetřovat! Jenže on je jen vedoucí výjezdové skupiny. „Chlap a ženská… Jak jen se jmenovali…“ prohledával jednu kapsu za druhou.
„Nech to být,“ mávl kapitán odmítavě rukou. „Ti s tím beztak nebudou mít nic společného… Zavolám pak na operační a zeptám se, od koho to hlášení přijali, ale jak říkám, myslím, že to bude zbytečné…“
„Omlouvám se, že vás ruším, ale mohl bych se zeptat, co s tím psem?“ ozval se za nimi nesmělý mužský hlas.
„S jakým psem?“ odtušil kapitán Přibyl zaskočeně.
„S tím, co leží kousek odtud…“ ukázal oslovený kamsi za sebe. Naprázdno polkl, když viděl, jak se kapitán zamračil. Však ho ostatní varovali, co je zač! Nepřístupný morous s nulovým smyslem pro humor! Právě proto k němu nikdo nechtěl jít a právě proto k němu musel jít on jakožto služebně nejmladší. Bylo to sotva pár dní, co skončil školu a nastoupil na své první místo, kde prodělával doslova křest ohněm.
„Ten chudák vypadá,“ zhodnotil poručík Dvořák, když se společně s kapitánem Přibylem zastavil nad zdechlinou velkého psa, pravděpodobně rotvajlera.
„Hmm,“ odtušil kapitán. I jemu bylo zvířete ležícího v nepřirozené poloze a obklopeného výkaly líto.
„Co s ním?“ opakoval mladý technik předchozí dotaz, na který stále nedostal žádnou odpověď. „Těžko říct, zda je toho mrtvého, ale…“ uvažoval nahlas.
„Ale i tak je to stopa, neboť stopou se rozumí každá změna na místě trestného činu nebo kriminalistické
události, která má místní, časovou či příčinnou souvislost s danou událostí a která je zároveň zjistitelná, zajistitelná a vyhodnotitelná současnou vědou,“ odcitoval Edgar.
„A jeje, tady někdo bere to studium smrtelně vážně!“ rozesmál se technik Pavlík pobaveně. „A jak to vůbec jde?“
„Chápu,“ pokýval hlavou, když Edgar místo odpovědi jen mávl rukou.
„Nechte ho odvézt na veterinu,“ vrátil se kapitán k aktuálnímu dění. „Ať se o něj postarají… prostě jako vždycky,“ pokrčil rameny a otočil se k odchodu.
„Jasně, jak jinak,“ brblal si velitel výjezdovky pod vousy. „Jemu se to řekne, jako vždycky, jenže co to obnáší? Si nějak nepamatuju, kdy naposledy jsme ohledávali psa…“ šklebil se jako opice. Ještě že k němu byl kapitán s poručíkem zády.
„Psa sice ne, ale docela nedávno jsme přece řešili králíky. Vzpomínáte, jak se v Sadské ti dva chlapi…“ sypal ze sebe mladý technik, ve snaze udělat na nadřízeného dojem. Ta byla ovšem spíše kontraproduktivní.
„Nech králíky králíkama a dělej, co dělat máš!“ zavrčel na něj velitel. Při vzpomínce na to, jak před pár týdny zajišťovali králíkárnu plnou uhynulých zvířat, obrátil oči v sloup. Ochomýtání se kolem sousedských sporů měl opravdu velmi rád.
„Můžu se zeptat, co teď budeme dělat, kapitáne?“ nadhodil Edgar, když viděl, jak jeho kolega ráznými kroky míří zpět k autu.
„Co asi? Pojedeme na jeho adresu,“ prohlásil zcela samozřejmě kapitán Přibyl.
Přesně tuhle odpověď poručík očekával. Smutně svěsil ramena. Oznamovat někomu, že jeho blízký zemřel, bylo něco, na co si dosud nezvykl. A upřímně pochyboval, že si i kdy zvykne.
„Nebylo by dobré vzít si klíče?“ nadhodil, aby se přinutil vrátit z chmurných úvah zpět k vyšetřování.
Pro tebe to není člověk, ale případ! rozezvučela se mu v uších poučka majora, který ho prováděl ZOP, tolik milovanou základní odbornou přípravou, již musel před nástupem k policii absolvovat.
Po jeho slovech se kapitán zarazil tak prudce, že do něj Edgar, spěchající za ním, málem narazil. Bez jediného dalšího slova se stočil zpět k technikům. Mlčel i poručík, věděl, jak kapitán nesnáší, když ho někdo upozorní na to, že kulantně řečeno něco nedomyslel.
„Měl ten mrtvý u sebe klíče?“ vybafl kapitán na technika Pavlíka, který se zatím vrátil ke své práci.
„Jistě,“ podával mu nevelký svazek čtyř klíčů různé velikosti.
„Dík,“ odtušil kapitán. Vzal je a znovu se vydal k autu.
„No bezva,“ ulevil si Edgar, když ucítil, že šlápl do něčeho mazlavého a nevábně páchnoucího.
„Kdybys pořád nečuměl do mobilu, nestalo by se ti to… Běž si to umýt do řeky. Takhle,“ ukázal kapitán s odporem na hnědou hmotu na Edgarově botě, „mi do auta nepůjdeš! Je to pár kroků, a ty se musíš trefit…“
„Spíš je zázrak se netrefit!“ soptil Edgar. Čert vezmi služební auto, ale na oběd bych se měl vidět s Mirkou, a to nemůžu smrdět! odhodlaně máchal potřísněnou botu v Labi. Měl štěstí v neštěstí, a tak hned kousek od místa nehody vedly z náspu, na němž byla vybudována cyklotrasa spojující Nymburk s Poděbrady, nebo jak místní říkali Poděbrady s Nymburkem, kamenné schody až k řece.
„Lidi po těch svých miláčcích vůbec neuklízí,“ vrčel vztekle, když stoupal po schodech zpět nahoru. „Je to tu horší než překážková dráha!“
„To sice ano, ale stejně kdybys nečučel do mobilu…“
„Já do něj nečučel, já v něm vyhledával!“ bránil se Edgar důrazně. Botu si čistil tak vehementně, že mu voda natekla i dovnitř. Cítil, jak mu v ní čvachtá a nepříjemně promáčí ponožku. Na kapitánovo moralizování tak neměl nejmenší náladu.
„A copak prosím tě?“
„Adresu toho mrtvého!“ otočil mobil, který stále držel v ruce, displejem k nadřízenému. Podal tak výmluvný důkaz svých slov, neboť na něm zářila mapa města.
„Tak ho klidně ukliď, vím, kde to je,“ prohodil kapitán mnohem přátelštěji. Potěšilo ho, že se mladý kolega vskutku věnoval případu, a ne nějakým zbytečnostem. „Umyl jsi to pořádně?“ zadíval se zkoumavě na poručíkovu tenisku.
„Snad jo,“ kontroloval ji i Edgar. Před Mirkou si nehodlal zavdat. Byli spolu ještě příliš krátce na to, aby si něco takového mohl, a především chtěl, dovolit.
„V tom případě jedeme,“ otevřel kapitán dveře u řidiče a nasedl.
Edgar naposledy otřel podrážku do trávy a následoval jeho příkladu.
„Jičínská,“ mumlal si sám pro sebe jméno ulice napsané na velké červené tabuli na rohovém domě. „Číslo 18… 20… 22…“ rozhlížel se kolem sebe. „Hele, tady to je!“ ukázal na jeden z rodinných domů před nimi.
Kapitán souhlasně přikývl, hodil blinkr a zajel k chodníku.
„Leonard Vlček,“ stiskl zvonek se jménem mrtvého.
Chvíli počkal, a když se nic nedálo, zmáčkl ho podruhé.
„Vypadá to, že nikdo není doma,“ zhodnotil Edgar napůl ulehčeně, napůl netrpělivě. Na jednu stranu byl rád, že teď nemusí nikoho zpravovat o smrti pana Vlčka, na druhou mu postávání před domem lezlo na nervy. Zbytečná ztráta času…
„Úsudek hodný detektiva,“ prohodil kapitán kousavou poznámku.
Edgar zrudl po kořínky vlasů. Spíš ale vzteky než hanbou. Jestli bude mít kapitán celý den takovouhle náladu, tak potěš koště, obrátil oči v sloup.
To už ale kapitán zasouval klíč do zámku. Přesněji řečeno se o to snažil. S prvním ovšem neuspěl, ani s druhým, ani s třetím… „Jak jinak,“ ucedil, když až poslední byl ten správný.
„Ve škole nám říkali, že existují jen jediné zákony, ze kterých nejsou žádné výjimky, a to jsou Murphyho zákony,“ zafilozofoval si Edgar.
„Obávám se, že v tomto případě máš pravdu,“ přikývl kapitán. Zmáčkl kliku a otevřel branku.
„Doufám, že nás nečeká ani žádné zvířecí přivítání…“ rozhlížel se Edgar kolem sebe. „Pokud byl ten chudák rotvajler toho utopeného…“
„Tak tu těžko bude další. Proč by měl s sebou jen jednoho a druhého nechal doma?“ odbyl kapitán věcně jeho obavy. V daný okamžik ho plně zaměstnával další zámek, tentokrát od samotného domu. Nyní se škodolibost Murphyho zákonů naplnila jen z části, trefil se druhým klíčem ze tří. „Tak, a jde se na to!“ zahlásil, když vstoupil do domu.
„Hele!“ ukázal v ten moment Edgar na veliký psí pelech u zdi proti dveřím. Bohudíky prázdný. Přesto natahoval uši, zda k nim odněkud nedolehne štěkání…
Jistota je jistota… rozhlížel se kolem sebe jako na obrtlíku.
„Ty jo, do toho bych se vešel snad i já,“ pokýval kapitán Přibyl uznale hlavou. Tím si ovšem přestal pelechu všímat. Kdyby tu jeho obyvatel byl, jistě by se již dávno přišel podívat, kdo se mu to prochází po rajonu.
Dům pana Vlčka byla klasická rodinná vilka, jakých bylo po okolí nespočet. Přízemí zabírala kuchyně, jídelna, koupelna… procházeli jednotlivé pokoje.
„Hele, zdá se to jen mně?“ prohodil po chvíli Edgar. „Co jako?“ odpověděl mu kapitán otázkou.
Měl náladu pod bodem mrazu. Ač prohlédli již velkou část domu, nenašli nic, co by stálo za řeč. Nic, co by nasvědčovalo tomu, že by měl někdo panu Vlčkovi
do vody pomoci… Jestli chlap jen sklouznul a utopil se, bude to k vzteku. Zbytečná práce kvůli nešťastné náhodě… Jenže dokud se to nepotvrdí, musí postupovat, jako by jeho smrt byla trestným činem… Snad sebou chlapi na soudním hodí, doufal, že se brzy dozví, jak se věci mají.
„Podle toho, jak byl ten mrtvý oblečený, jak byl upravený… No prostě na první pohled působil jako takový ten typický frajírek, po kterém ženské doslova šílí…“ spustil Edgar zeširoka.
„Ctím tvou vlastní zkušenost,“ ušklíbl se kapitán Přibyl. To, jaký má jeho mladší kolega úspěch u něžného pohlaví, že se na něj lepí jako mouchy na mucholapku, mu přece jen trochu záviděl. Nic na tom neměnila ani skutečnost, že sám byl šťastně zadaný. Se zdravotní sestrou z místní nemocnice tvořil poslední roky pevný pár. A to tak pevný, že čím dál tím víc uvažoval nad tím, že ji požádá o ruku. Hned jak se k tomu naskytne vhodná příležitost…
„Děkuji,“ uklonil se Edgar teatrálně. To, že měl kapitán špatnou náladu, neznamenalo, že by se od něho nechal prudit. „A vidíte to tady?“ opsal rukou oblouk po místnosti, aby zažehnal rodící se hádku. „Tady to vypadá pomalu jak za komunismu.“
„Třeba měl rád retro,“ pokrčil kapitán rameny. Sám sobě ale musel přiznat, že má Edgar pravdu. Vzezření Leonarda Vlčka bylo skutečně ve značném rozporu s tím, co je nyní obklopovalo. Na zemi již značně sešlapaný koberec, u stropu nemoderní lustr ze stářím zašlého skla, nábytek toho podle všeho také pamatoval již hodně…
„Neslyšel jsi něco?“ zpozorněl náhle.
„Co jako?“ použil Edgar bezděky kapitánovu čím dál tím oblíbenější hlášku.
„Jako by někdo…“ zadíval se kapitán ke dveřím vedoucím z pokoje na chodbu. Podvědomě ustoupil stranou, aby nestál přímo proti nim. Poskytovat snadný terč se mu nechtělo.
„Že by přijel někdo…“ zadíval se Edgar z okna. Zrovna před chvílí zaslechl, jak poblíž parkovalo auto…
„Slyšíte naprosto správně,“ nenechal ho domluvit rázný mužský hlas. „Kdo jste a co tu… Jééé, to jsi ty, Tondo?“ rozlil se příchozímu na tváři ulehčený výraz.
„Já tu vyšetřuju, ale co tu chceš ty?“ vyhrkl kapitán překvapeně.
„Já tu zasahuju!“ rozesmál se strážník Milan bodře. „Volali k nám, že se do zdejšího domu někdo vloupal, tak jsme se přišli přesvědčit, co je na tom pravdy!“
„Dveře byly otevřené, tak jsme…“ ozvala se drobná blondýnka stojící za mužem středních let a výrazné postavy.
„Dovolte, abych vás představil, Helena Šašková, strážnice v zácviku,“ prohlásil Milan s kamennou tváří, v očích mu to ale jiskřilo. Navzdory nejedné ráně, kterou mu život přichystal, na něj nezanevřel a byl stále dobře naladěn.
Lehce popostrčil ženu dopředu, aby snad nebylo mýlky, o kom mluví.
„Kapitán Antonín Přibyl,“ napřáhl k ní kapitán pravačku.
„Poručík Dvořák, služba kriminální policie a vyšetřování,“ přidal se Edgar. Křestní jméno raději vynechal. Nestál o rozpačité pohledy, které vždy zaručeně vyvolalo. Jak se říká, jméno a rodiče si člověk nevybírá.
„Těší mě,“ vydechla blondýnka ulehčeně. Jak jen byla ráda, že namísto zlodějů narazili de facto na kolegy!
„Co tu děláte?“ vyzvídal Milan. „Neříkejte, že vás sem taky poslali kvůli vloupání…“ zvážněl rázem. Co když někdo další volal na státní policii a…
„Ne, ti vlupitelé jsme opravdu my,“ ubezpečoval ho Edgar spěšně, když viděl, jak strážnice Šašková začala znovu mírně blednout.
Ono to s tou lidskou všímavostí, respektive nevšímavostí nebude tak zlé, jak se někdo domnívá! podíval se úkosem po kapitánovi. V jejich případě se projevila s nebývalou rychlostí.
„Ani se nedivím, že nás považovali za tipaře,“ pokračoval, když kapitán mlčel. „Napřed jsme několikrát zvonili, a když jsme tak zjistili, že nikdo není doma, začali jsme se štrachat v zámku…“ zmlkl vprostřed věty, když zahlédl, jak kapitánovi tuhne tvář.
„Tak sis měl odemykat sám!“ zasyčel jako vzteklá kočka.
„A jeje, jak vidím, tady vstal zase někdo zadkem napřed,“ plácl strážník Milan kapitána rozšafně po zádech. Mohl si to dovolit, s kapitánem Přibylem se znal léta, ještě od dob studií na Policejní akademii. On byl o ročník výš, a Tondu tak zasvěcoval do studentského života. Spřátelili se natolik, že plánovali společnou
kariéru. Osud ale rozhodl jinak. Milan z vážných rodinných důvodů školu nedokončil, zatímco Antonín Přibyl promoval s červeným diplomem. A tak se stalo, že z něj se stal kapitán od mordparty a Milan skončil u městské policie.
„Co vás sem tedy přivedlo?“ domáhal se odpovědi.
„Před chvílí vylovili tělo obyvatele tohoto domu, pana Leonarda Vlčka, z přístavu. Chtěli jsme proto…“
„Neznal jsi ho náhodou?“ skočil Edgarovi kapitán dychtivě do řeči. Milanovu místní znalost města a jeho obyvatel vždy obdivoval. Často ho proto v rámci probíhajícího vyšetřování žádal o pomoc. Jako právě teď. K jeho zklamání ale mohutný strážník odmítavě zavrtěl hlavou. „To jméno mi nic neříká…“
„Nevadí,“ mávl kapitán rukou. „Si ho proklepneme jinak.“ Aspoň se nebude Edgar flákat! dodal v duchu sám pro sebe.
„No, my vás asi nebudeme zdržovat. Rád jsem tě viděl. Kdybys něco potřeboval, víš, kde mě najdeš,“ vysoukal ze sebe Milan. Pokynul kapitánovi i poručíkovi a bez dalšího vyrazil ke dveřím. Čas od času na něj přece jen dolehlo určité zklamání z toho, že je tím, čím je, a není tím, čím být chtěl… Rázně ho ale zahnal hned v zárodku. Na světě jsou důležitější věci než splnění svých tužeb… „Víš co?“ otočil se na mladinkou kolegyni. „Když jsme to tu vyřídili tak rychle, zvu tě na zmrzlinu. Zmrzlinárna má už určitě otevřeno!“
„Jasně, otevírají v devět. Než tam dojedeme, bude čas!“ rozzářila se blondýnka. To je přeci nápad! A dá si hned
„Tak jedem!“ zahlásil Milan. Mražená pochoutka z vyhlášeného místního podniku byla tím nejlepším lékem na všechny splíny světa.
„Jedem,“ potvrdila Helena Šašková a nasedla do služebního vozu. Když míjeli dům, z něhož jen před malou chvílí vyšli, neubránila se, aby se po něm neotočila. Třeba ještě zahlédne… Tak ne, povzdechla si, když auto zatočilo za roh.
„A teď co?“ vyzvídal Edgar, když o hodnou dobu později opouštěl společně s kapitánem dům Leonarda Vlčka.
Jediné, co si z něj odnášeli, byl pocit, že zdejší obyvatel byl doslova ulítlý na svého psa. V jednotlivých pokojích to nebylo až tak znát, když ale přišli podle všeho do jeho pokoje, brada jim poklesla údivem. Jedna ze zdí byla doslova pokryta fotkami onoho černého halamy.
„Teď se poptáme po okolí,“ dostalo se poručíkovi další očekávané odpovědi.
„Takže klasika,“ odtušil Edgar a vykročil k domu po pravé straně.
„Dobrý den! Mohli bychom si s vámi promluvit?“ zamával přes plot na mladou ženu houpající na rozlehlé zahradě kočárek.
„Nemám zájem! Dodavatele elektřiny ani čehokoli jiného měnit ne…“ vrtěla žena odmítavě hlavou.
25 dvě! Jednu nějakou klasiku, třeba vanilku nebo čokoládu, a jednu z limitek, mascarpone se sušenkami vypadalo víc než lákavě! Cítila, jak se jí v ústech sbíhají sliny.
„Nebojte, nic vám nabízet nebudeme,“ zasmál se Edgar pobaveně. „Kdybyste přišla blíž, viděla byste, odkud jsme…“ vylovil z kapsy služební průkaz s odznakem. „Nechci halekat na celou ulici, abych vám nevzbudil malého!“ nastavil ho, aby žena dobře viděla kulatou kovovou placku a plastovou kartičku u ní.
„Vy jste od policie?“ vydechla žena zaskočeně, když konečně přišla natolik blízko, že po obvodu odznaku mohla přečíst velkými písmeny vyvedená slova Služba
kriminální policie a vyšetřování.
„Právě proto jsem nechtěl křičet,“ přikývl Edgar. „Sousedé…“
„Jistě, děkuji… Pojďte prosím dál…“ polykala žena naprázdno, pohledem přeskakujíc z jednoho příchozího na druhého a zase zpět. „Posaďte se,“ kynula jim k dřevěné lavičce.
Kapitán se nepohodlně ošil, stála na přímém slunci a to on věru nerad… Nedělalo mu to dobře od žaludku. Nicméně místo přijal doufaje, že ho chvilka tepla nezabije. „Kapitán Přibyl,“ představil se formálně, ještě než dosedl.
„Poručík Dvořák,“ přidal se Edgar ze zvyku. Navíc pochyboval, že si žena přečetla jeho jméno, když jí prve ukazoval průkaz. Podle toho, jak na něj vykulila oči, ji zaujalo něco zcela jiného než jméno jeho majitele. Chápal ji, návštěva od kriminálky k ní jistě nechodí každý den.
„Kateřina Macháčková,“ nezůstala pozadu ani mladá žena. Dokonce se při představování lehce uklonila.
„Můžu?“ zadíval se Edgar výmluvně na zářivě červený hluboký kočárek zaparkovaný pro změnu ve stínu.
„Jistě,“ zapýřila se mladá maminka.
„To je ale skříteček!“ uklouzlo Edgarovi, když v naducaných peřinkách zahlédl malinkatou hlavičku.
„Zítra jí budou dva měsíce,“ tetelila se žena pýchou.
„A jak se jmenuje?“ vyptával se Edgar dál.
Nenápadně přitom mrkl po kapitánovi, věděl, že podobné žoviální důvěrnosti nemá rád. Podle něj nemají v policejní praxi co dělat. On s tím ale nesouhlasil, naopak. Zastával názor, že právě takovéto chování rozpouští ledy a podporuje ochotu spolupracovat. Když se vyslýchaný přesvědčí, že před sebou má také člověka, byť od kriminálky, spíše vypovídá, než když má pocit, že proti němu stojí nějaká bezcitná socha spravedlnosti. „Rozárka, po mojí babičce.“
„Krásná česká klasika,“ ocenil Edgar i jméno. Teprve pak se posadil na lavičku vedle kapitána, který zahájil výslech.
„Mohla byste nám říct něco bližšího o panu Leonardu Vlčkovi?“
„Proč? Stalo se s ním snad něco?“ vyhrkla paní Macháčková tak hlasitě, až se polekaně podívala po kočárku. Ještě abych si Rozárku vzbudila! Uspávala jsem ji snad hodinu a teď tu halekám jak Viktorka na splavu, lála si v duchu.
„Znáte ho trochu blíže?“ převzal Edgar spěšně iniciativu, aby kapitánovi zabránil ve vyslovení oné tolik zprofanované věty Ptát se budeme my.
„Tak je to náš soused… Takže se pozdravíme…
Občas prohodíme pár slov…“ krčila žena neurčitě rameny. „Proč se na něj ptáte?“
„Kdo tam ještě žije?“ zadíval se Edgar bezděky na dům pana Vlčka, jako by ženin naléhavý dotaz ani neslyšel.
Zaraženě nakrabatil čelo, když mu pohled padl na bytelný plot oddělující zahradu paní Macháčkové od té Leonarda Vlčka.
„On má velkého a dost vzteklého psa, tak jsme si s manželem říkali, že to tak bude lepší. Kór když máme malou. Aby třeba nestrčila ručičku skrz,“ vysvětlovala paní Macháčková dokonce dvojitý plot.
„Na vašem místě bych to udělal taky,“ uklouzlo Edgarovi tiše. Když si vzpomněl na psa o velikosti telete zachyceného na fotkách v pokoji mrtvého, klidně by udělal plot i trojitý! „Kdo tam tedy ještě bydlí?“ opakoval svůj předchozí dotaz.
„Teď už nikdo,“ zavrtěla paní Macháčková odmítavě hlavou.
„Jak teď už nikdo?“ zakabonil se kapitán. Jako jo, zprávy se šíří rychle, kór takové zprávy, ale ještě před pár minutami to vypadalo, že paní Macháčková nemá tušení, co se s jejím sousedem stalo. A teď…
„Starý pan Vlček minulý měsíc zemřel,“ vysvětlila žena prostě.
„Ach tak,“ odtušil Edgar. Úkosem přitom pohlédl na kapitána.
No co? Splést se může každý, ne? zašklebil se ten, přesně odhadl, na co Edgar myslí. Ostatně to nebyl
žádný problém, za tu dobu, co s ním sloužil, se naučil
číst v jeho tváři jako v otevřené knize.
„A nám tak začnou těžké časy,“ povzdechla si mladá maminka smutně.
„Pročpak?“
„Byl tu takový božský klid! Však se podívejte. Ticho, pohoda…“ rozhlížela se zasněně kolem sebe. „Jenže pokud se sem opravdu nastěhuje ta důra…“ zamračila se rázem.
„Jaká?“ vyhrkli kapitán s poručíkem takřka současně.
„Omlouvám se, to je něco, co vás nemůže zajímat. Takové ty sousedské žabomyší spory, však to znáte…“ ošívala se paní Macháčková. Že si nedala pozor na pusu! Jak teď před těmi dvěma vypadá? Hlavně před tím mladším…
„Právě ty nás nejvíc zajímají!“ usmál Edgar tak, až se mladá žena zapýřila.
A je to tu zas, zaskřípal kapitán zuby. Ale co, hlavně, že je to ku prospěchu věci, uklidňoval sám sebe.
„Nechtěla bych vypadat jako nějaká drbna…“ kroutila se paní Macháčková jako žížala. Na očích se jí ale dalo číst, jakou má chuť mluvit dál.
Než se Rozárka narodila, byla na rizikovém těhotenství, skoro celou dobu tak strávila na zahradě či v bezprostředním okolí domu. Manžel sloužil dvanáctihodinové směny, včetně víkendů, do toho služební cesty, školení…
A po narození zase jen plínky, krmení, uspávání… Jak ráda by si s někým normálně promluvila!
„Nebojte, my vás za drbnu považovat určitě nebudeme. Naopak budeme moc rádi, když nám něco povíte,“ ubezpečoval ji Edgar s dalším milým úsměvem.
„Pan Leo má bratra…“ spustila tedy paní Macháčková po chvíli váhání. Potřebovala si srovnat v hlavě, co a jak říct… „Tuším, že se jmenuje Benjamín nebo tak nějak… Oslovovali ho Bene, tak předpokládám, že Benjamín… Roky tu nebyl, o otce se vůbec nestaral, nejezdil za ním, nic… Když ale zemřel, tak to přijel hned… Samozřejmě ne na pohřeb… Tedy vlastně jo, na pohřeb, ale ne kvůli rozloučení, ale kvůli dědictví! Když pak přijeli sem, ta jeho začala hned plánovat, co a jak se tu… jako na domě pana Vlčka, musí přestavět… zrekonstruovat… Víte, co to bude, když nám tu teď začnou předělávat střechu, okna… kopat bazén…?
Malá už takhle spí špatně, celé noci propláče, a teď ještě tohle k tomu! To bude bordelu, že se z toho celá ulice vyjeví!“ chrlila ze sebe vzrušeně. Jak jednou začala, nebyla k zastavení.
„A pan Leonard se na to tvářil jak?“ vložil se do rozhovoru kapitán.
„Jednoduše. Oba je vyhodil!“ ušklíbla se žena škodolibě. „Copak?“ vyskočila z lavice, jako by ji bodla včela. Dvěma mohutnými skoky byla u kočárku. „Copak nás probuďánkovalo?“ vyndala z něj plačící raneček. „Že by na nás zaútočil hladík? Tak to musíme dát mlíčko…“ houpala malou v náručí, významně hledíc na kapitána s poručíkem.
„Nebudeme rušit,“ pochopil kapitán. „Děkujeme za spolupráci a na shledanou,“ rozloučil se spěšně.
„Neměli bychom se ještě zdržet?“ protestoval poručík nenápadně.