„Doufej ve spravedlnost, ale buď připraven i na bezpráví.“
Seneca
„Kdož folkuje zlosti, má přátel dosti.
Ale
kdo by rád spravedlnosti, má mnoho nemilosti.“ staročeské přísloví
Obsah
9 Vlastimil Vondruška, Vražda řezníka Matyáše
46 Věra Mertlíková, Kovářská
89 Martin Nesměrák, Kdo daruje život lišce…
127 Martina Novotná, Had na prsou
160 Naďa Horáková, Host do domu, Bůh do domu
197 František Niedl, Mrtvý v zamčené komnatě
237 Richard Dostál, Zkouška růží
259 Zuzana Koubková, Závoj velhartické paní
293 Jiří Dobrylovský, Mrtvola na útěku
329 Jaroslava Černá, Zavraždili anděla!
367 Jana Pažoutová, Odneseno proudem Smědé
412 O autorech
Vlastimil Vondruška
Vražda řezníka Matyáše
Asi jsem se v bazénu nachladil. Přece jen, byl říjen, voda nebyla z nejteplejších a já už mám svůj věk. Třeštila mi hlava, na jídlo jsem neměl chuť, a tak jsem si uvařil konvici čaje a zalezl do postele. Usnul jsem skoro hned.
Když jsem se vzbudil, byla už tma. Potil jsem se a měl jsem strašnou chuť napít se, ale když není člověku dobře, často se rozmýšlí, má-li se pohnout. Jenže od té doby, co jsem sám, nemohu se spoléhat na to, že křiknu na svou ženu. A tak jsem sebral všechny své síly a posadil se. Byl jsem rozpálený horečkou a měl jsem na sebe zlost. Levou rukou jsem začal šátrat po lampičce na nočním stolku, když mi někdo ke rtům přiložil hrneček s vlažným čajem. Bezmyšlenkovitě jsem se napil a teprve pak jsem se vyděsil. U postele stála jakási temná postava. Viděl jsem, nebo spíše jen tušil její obrysy. Byl to určitě muž, vysoký a urostlý. Zloděj! Napadlo mě. Jenže proč by mi dával čaj? A jak by vůbec věděl, že se chci napít? Olízl jsem si rozpraskané rty a trochu sípavě jsem ze sebe dostal: „Co chceš? A kdo vůbec jsi?“
„Rád bych zažehl světlo, ale nenašel jsem voskovici,“ odpověděl příjemným hlasem.
„Tak zkus rozsvítit!“ opáčil jsem mrzutě.
„Kde máš křesadlo?“
„Zatraceně!“ zaklel jsem a přinutil se natáhnout ruku k nočnímu stolku. Vzápětí okraj postele zalilo měkké nažloutlé světlo lampičky. Muž, který stál skoro u mě, polekaně vykřikl a couvl do tmy. Ale i tak jsem měl možnost si ho prohlédnout. Na sobě měl rytířskou zbroj, na plášti erb českého krále Přemysla a na bradě krátké, pečlivě upravené vousy. Byl to absolutní nesmysl, jenže já okamžitě věděl, kdo to je.
„Vítej, pane Oldřichu z Chlumu,“ řekl jsem mírně. „Tak se konečně potkáváme. Jsem rád, že vypadáš tak, jak tě popisuju ve svých románech.“
„A jak jinak bych měl vypadat?“ podivil se. Pak opatrně popošel zpátky a posadil se na pelest lůžka, ale stále pošilhával po lampičce.
„Co tu chceš?“
„Přišel jsem se na tebe podívat. Taky marodím. A zrovna když se mi to ani trochu nehodí.“
„Mně taky ne. Musím za týden odevzdat povídku. Hlavním hrdinou máš být ty.“
„Jak jinak,“ opáčil nevzrušeně.
„Jenže vůbec nic mě nenapadá.“
„Vidíš, já mám zrovna takový divný případ, a taky mě nic nenapadá. Povím ti ho, třeba to spolu nějak dáme dohromady.“
„Ale dej mi ještě napít.“
Poslechl, pak mi srovnal polštář za zády a zeptal se, jestli tu někde náhodou nemám trochu medoviny. Poslal jsem ho do komory pro lahev a mezitím jsem se alespoň pětkrát štípl do tváře, jestli se mi to nezdá. Nezdálo.
Oldřich přinesl dvě číšky a připili jsme si. Cítil jsem se o mnoho lépe, než když jsem se před chvílí probudil.
* * *
Ludmila z Vartemberka zrovna odběhla do kuchyně, a tak se panoši Otovi podařilo vklouznout do komnaty svého pána. Správce severních Čech ležel nemocný a jeho žena k němu nechtěla nikoho pustit, protože měl horkost a musel odpočívat.
„Omlouvám se, nesu špatné zprávy,“ začal panoš Ota utrápeně. Už druhý týden byla veškerá odpovědnost na něm. „V Doksech došlo k mordu. S Divišem jsme ho hned začali vyšetřovat, ale… Prostě bez vás si s tím neumíme poradit.“
„Ani ty ne? Tak to už je co říci. Povídej!“ řekl a neskrýval zvědavost. Ležet v posteli ho už nebavilo. Jedinou zábavou mu byly rozhovory s jeho ženou. Nesmírně ji miloval, ale přece jen končit většinu rozhovorů tím, jak důležité je vyhýbat se hříchům, to unaví, byť s ní v obecné rovině souhlasil. Jenže jako vyšetřovatel věděl, že život je mnohem složitější.
„Na cestě k Myšlínu našli mužské tělo. Vrah ho zabil sekerou. Hlavu měl rozbitou na kaši. Asi ho nenáviděl, protože mu musel zasadit několik ran. Navíc mu useknul levou ruku. Ta se vůbec nenašla.“
„Zjistili jste, kdo to byl?“
„Samozřejmě. To zase tak těžké nebylo. V Doksech se den předtím ztratil jistý Matyáš.“
„Toho znám. Řezník.“
„Právě ten. Vrah mu sice ukradl škorně a plášť, ale nohavice a košili mu nechal. Ty rychtář i jeho žena poznali. Háta, to je jeho manželka, odpřisáhla, že to je její nebohý muž. Odnesli ho do márnice, na místě nálezu těla stejně nebylo co vyšetřovat. Zabili ho určitě jinde, žádná krev kolem těla nebyla. Vrah ho tam totiž odvezl a vyhodil u cesty.“
„Svědkové žádní, že?“
„Pochopitelně. Nikdo si nevzpomíná na povoz nebo kárku, kterou by zahlédl na cestě k Myšlínu. Poslední, kdo
Matyáše viděl, byl farář Herman. Ten řezník se modlil v kostele. Tedy pokud se tomu chrám dá říkat.“
„Já vím, je dřevěný. No a co? Na honosnější zatím peníze nejsou. A Bohu je jistě milejší upřímná modlitba než nádherná kamenná klenba. Tak dál!“
„Matyáš mu dal almužnu na chudé a odešel. Měl prý měšec skoro prázdný, toho si Herman všiml. Takže to asi loupežné přepadení nebylo.“
„To ale vrah nemusel vědět.“
„To ne, ale při loupežném přepadení vrah svou oběť rychle zabije, prohledá a uteče. Zvláště když je na dohled města. Ale aby do něj zběsile sekal sekerou, usekl mu ruku, a tu ještě odnesl?“
„To opravdu nedává smysl. Co dál?“
„Ono je už samo o sobě divné, jak se ten řezník z Doks dostal. Ve městě ho nezabili, to by určitě někdo něco viděl nebo slyšel. Bylo to v podvečer a na rynku i v ulicích spousta lidí. Navíc by se asi někde na zemi našla krev. Takže odešel sám. Jenže nikdo ho nezahlédl z města odcházet.
Ani samotného, ani s někým. Byl v kostele a pak zmizel, jako by se rozplynul. Nemáme se čeho chytit.“
„Co rodina?“
„Má jen manželku Hátu. Je jeho druhá, mladá, byla by pěkná, kdyby se uměla usmát a trochu na sebe dbala.“
„Když to říkáš ty, Oto… Doufám, že ji vyslýchal Diviš.“
„Hezké ženy jsou přece má práce,“ pousmál se pobaveně jeho pomocník. A s náznakem žertu dodal: „Hovořil jsem s ní v šenku. Nemusíte se bát, sklepnice Magdalena si mne ohlídá. Háta na svého muže čekala s večeří až do tmy. Vůbec netušila, kam šel a proč. Když se do půlnoci nevrátil, běžela to ohlásit na rychtu. Ráno ho dal rychtář Hertvík hledat, ale ve městě nebyl. No a záhy poté ho jeden sedlák našel u té cesty.“
„Jak s ním Háta vycházela?“
„V poslední době nic moc. Z jejich domu prý sousedé slyšeli hádky. Háta mu vyčítala, že utratil její věno, on ji zase obviňoval z cizoložství.“
„No vida. Měl ten řezník pravdu?“
„Nejspíše ano. Občas ji vídali s Kunešem, to je řeznický tovaryš, který slouží u mistra Pavlíčka. Pěkný mládenec, ale podle mě trochu připitomělý. Ti dva se k sobě hodí.“
„Ten by asi zabít dokázal.“
„Určitě. Jenže v době, kdy byl Matyáš v kostele a pak se ztratil, pomáhal svému mistrovi se zabijačkou. To víte, je podzim a za chvíli bude advent.“
„A co Háta?“
„Ani ta to udělat nemohla. Nedokážu si ji představit, jak sekerou buší do svého manžela. Když vařila večeři, byla u ní sousedka až do tmy.“
Oldřich z Chlumu si povzdechl, pak si dlaní projel své pěstěné vousy na bradě. S nelibostí zaznamenal, že mu po dobu nemoci přerostly víc, než by se mu asi líbilo. Chvíli přemýšlel a pak se zeptal: „A nemohla mít ta Háta ještě jednoho milence? Někoho, kdo by na smrti jejího manžela vydělal? Až by se to uklidnilo, s ní by získal dům i dílnu.“
„Tajného milence mít mohla, ale s ní by toho kromě celkem pěkného těla moc nedostal. Jak rychtář Hertvík zjistil, ten řezník má velký dluh v Lipé u tamního purkrabího. Sám vystavoval příslušnou listinu. Za ten dluh ručil Matyáš svým domem a o něj teď nejspíše přijde. Nenašli jsme žádný důvod, proč by se ho chtěla jeho žena zbavit. Jistě, hádali se, ale kvůli tomu se nezabíjí. A na jeho smrti jen prodělala.“
„Co lipský purkrabí? Jmenuje se, pokud vím, Zdislav a je to pěkný panchart. Jako jeho pán Hynek,“ zabručel nepřívětivě Oldřich z Chlumu. „Mohl ho zabít, aby se dostal k jeho domu hned?“
„Teoreticky ano, ale prakticky by na tom podle našeho písaře moc nevydělal. Tomu věřím, vede u nás na Bezdězu účty. Za dům by nedostal o moc víc, než kolik i s úroky půjčil. A je ženatý, takže Hátu by nádavkem asi nechtěl. A ona nevypadá na ženskou, které by stačilo žít jako nějaká konkubína.“
„Takže jste nenašli nic, co by ukazovalo na vraha?“
„Ani důvod, proč ho zabili. Jak říkám, ztratily se jen škorně, plášť a ten prakticky prázdný měšec. Podle faráře v něm nemohlo být víc jak tři nebo čtyři denáry. Pro takový lup by mordoval jen skutečný zoufalec. Ale v okolí Doks už několik dní nikdo žádného tuláka nebo lapku nezahlédl.“
„Pak se ale ještě ztratila ta useknutá levá ruka. Proč ji vrah odstranil?“
„Farář si vzpomněl, že se prý křivopřísežníkům sekaly ruce. Samozřejmě vždycky ta, kterou při přísaze položil na svatý kříž. Napadlo ho, zda nešlo o pomstu za něco, co se stalo v minulosti ještě před založením Doks. Ten muž sem podle Hertvíka přišel nedávno z Děčína jako vdovec. Ovšem s glejtem o své bezúhonnosti a řádným listem o složení mistrovské zkoušky. Tehdy si vzal Hátu a její věno mu dost pomohlo. Za svůj lán řádně zaplatil a dům v dohodnuté lhůtě postavil. Ale že by v minulosti spáchal něco nekřesťanského, o tom nikdo nic neví.“
Venku se ozvaly kroky. Ludmila z Vartemberka se vracela. Oldřich z Chlumu rychle udělil panošovi pokyny, jak dál pátrat. Stihl to tak tak. Jakmile se jeho žena objevila, nejprve vyhnala panoše Otu a pak mu vyčinila, že nemá rozum. Posadila se na stoličku vedle jeho lůžka a dobrou hodinu mu vykládala o vzkříšení Lazara. Své vyprávění zakončila starostlivým upozorněním, že člověk se nemá spoléhat na zázraky a má se sám snažit uzdravit pokornou modlitbou
a tím, že zůstane na lůžku a poslouchá svou ženu. Pak se k němu sklonila a něžně ho políbila.
* * *
„To je případ, co?“ povzdechl si Oldřich z Chlumu a nalil si do číšky další medovinu. Byla slabá, to nebylo pití, jaké míval doma na Bezdězu, ale po medu chutnala a určitě byla lepší než čaj. S potěšením postřehl, že jsem na tom už lépe, a proto se opatrně zeptal: „A ty, poradil by sis s tím?“
„Já? Určitě,“ souhlasil jsem lehkovážně. Jenže má nejmilejší literární postava mne zaskočila, když se okamžitě zeptala, jak. Když jsem neodpověděl hned, Oldřich z Chlumu se pousmál a navrhl: „Kdyby se to stalo v tvých časech, co by vyšetřovatel udělal jinak než já?“
Tím mne zaskočil dvojnásobně, protože současné kriminální příběhy nejsou můj šálek kávy. Ale tu a tam jsem něco přečetl nebo viděl v televizi, a tak jsem se zatvářil jako mistr světa. S převahou jsem začal: „Dneska by vyšetřovatel nejdříve určil, jestli je ten mrtvý opravdu řezník Matyáš. Tvář se nedala, jak říkáš, poznat. Prověřil by jeho identitu, například porovnáním zubů s dokumentací u jeho dentisty, testem DNA a podobně.“
„Nevím sice, o čem přesně teď hovoříš, ale předpokládám, že by zjistil totéž, co můj panoš Ota. Toho mrtvého poznala manželka a rychtář, měl na sobě své šaty a v Doksech se kromě něj nikdo jiný nepostrádá.“
„Pak by dal provést pitvu, aby se určila doba smrti a to, jak byl vlastně zabit.“
„Pitvat tělo křesťana je neúcta k mrtvému,“ upozornil Oldřich z Chlumu nesouhlasně. „A k čemu? Jak dlouho vůbec taková věc trvá?“
„To máš různé. Několik hodin, někdy i celý den.“
Věra Mertlíková Kovářská
Při pasování dostává mladý rytíř ostruhy, zbroj, meč a koně. I Boček z Protivína, který na podzim zlého roku 1282 přišel do Hříběcích hor, dostal koně.
Říká se, že darovanému koni aj ze zadku voní.
I kdyby to byl ďas, kterého aby koval sám rohatý!
* * *
Kováři nikdy není zima. Naopak. Občas mu může být pořádně horko.
„Zopakujme si to,“ promluvil Luca, vlašský mistr nad mistry, který dokázal s železem hotové divy, a dokonce prý zhotovil meč pro samotného krále. „Uzda s takovým udidlem by měla udržet i draka.“ Rozhlédl se po nevelké skupince mužů na nádvoří stříleckého hradu a kývl na dva statné ozbrojence. „Vy dva popadnete otěže každý z jedné strany. Riccardo mu zkusí dát pár loňských jablek, aby ho zabavil. Já mu zatím hodím přes plece řemen a s Matteem vyvážeme zadní nohy. Tady Boček mu pak zvedne přední nohu. Já shodím starou podkovu, vystrouhám kopyto a přibiju novou. Stefano?“
„Foukám do výhně,“ hlásil jmenovaný. „Podkovy jsou připravené.“
„Otče Klímo?“
„Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého.“ Kněz v umaštěné sutaně rychle odložil misku s pivem a udělal kříž. „Prosím svatého Eligia, aby dal požehnání.“ A bude ho věru třeba! Bratr kovář z cisterciáckého kláštera na Veligradu zkoušel toho zatraceného ryšavého ďábla okovat před týdnem. Sotva se však sklonil k přední noze, vysmekl se hřebec pomocníkům a rafl nešťastného bratra, kam slunce nesvítí. Potrvá nejmíň do Velikonoc, než si ten ubožák bude moct při mši zase sednout. A než okusí něco jiného než chléb a vodu, protože ve spravedlivém rozhořčení vzal jméno Boží nadarmo a někdo to zatepla donesl otci opatovi.
„Valentýno?“
„Mám obvazy, dlahy, džbánek s vodou, jehlu a nit i čerstvý psí jazýček, který zavírá rány,“ usmála se zlatovlasá manželka stříleckého purkrabího. „Snažte se, ať je nemusím použít.“
„Bene. Jdeme na to!“
Pomalu statného ryzáka obestoupili. Ryšavý hřebec zastříhal ušima a švihl ocasem. Měl za sebou cestu z Buchlova na Střílky, ale unavený nebyl. A tohle shromáždění se mu pranic nelíbilo. Ano, ten mládeneček s kaštanovými vlasy a krásnou pravidelnou tváří držel ošatku s několika svraskalými jablky. Avšak dva zbrojní páchli po cibuli, počerný ramenatý Vlach byl cítit železem a pach výhně probouzel ve zvířeti nepěkné vzpomínky.
Zafrkal a ucouvl. Mladík s jablky vzal do dlaně to nejmíň svraštělé a podal ho hřebci na natažené dlani. Zvíře k němu natáhlo mohutný krk, chňaplo po ovoci a zamyšleně je začalo žvýkat. Jablko bylo překvapivě sladké, aby ne, když je pověrčivý Stefano trošku pokapal medem, který čistí rány a zahání zlé duchy.
Kovář Luca rychle hodil hřebci přes krk vázání. Smyčka leží zvířeti na plecích a dva řemeny od ní vedou pod
břichem k zadním nohám. Když se je podaří připevnit na spěnky, zabrání nejhoršímu kopání a vyhazování.
Okamžik se zdálo, že vše půjde podle plánu. Pak však zvíře najednou strnulo – a s ušima položenýma dozadu vyjelo bez varování proti jednomu ze zbrojnošů. Muž instinktivně ucukl, ale otěž nepustil. Hřebec zatančil na místě, znovu stáhl uši – a promyšleně vykopl proti kováři, který se mu právě pokoušel připevnit řemen na zadní nohu.
Obrovské kopyto minulo muže jen o vlásek. Kůň poskočil, ucouvl a pokusil se zvednout na zadní. Oba zbrojní se pověsili do otěží. Žádný člověk není tak silný jako kůň. Avšak tohle byli pořádní, dobře živení chlapi zvyklí na těžkou práci.
A tak povolilo nejslabší místo. Jedna otěž v ohybu u udidla praskla a zůstala zbrojnoši v ruce. Hřebec zatančil, odfrkl – a rozběhl se pryč. Pohazoval velkou hlavou a bil kolem sebe kopyty, hotový běs z pekla. Druhý zbrojný se ho pár okamžiků držel, ale pak se raději pustil a vyčerpaně přihlížel, jak těžký ryzák probíhá otevřenou branou, zaduní kopyty na dřevěném mostě a mizí v lese.
„Va’ al diavolo!“ ulevil si Luca. „Čert tu herku vem!“
Zbrojnoši na sebe pohlédli a vydali se zvíře stíhat. Nespěchali. Sluníčko přihřívá a člověk si nemusí kazit pěkný dubnový den tím, že se nechá pokopat nebo ušlapat.
Ostatní se shlukli kolem kováře. „Nejspíš se polekal,“ poškrábal se v plavých, podle rendlíku zastřižených vlasech mladý rytíř Boček, vlastník ryšavého potížisty. „Co to zkusit znovu?“
Lucovi se zablýsklo v očích. „S chutí do toho – ale beze mne! Mám před svatbou a nenechám se zabít. Tu bestii aby koval sám rohatý!“
V té chvíli zlaté slunce na okamžik zakryl mráček. Nádvořím zahučel jarní vítr, který zvedá děvčatům sukně
a do duší zasévá neklid. A z pohodlné lavice v prosluněném rohu nádvoří se ozval klidný hlas s měkkým vlašským přízvukem. „Rohatý říkáš? Možná o jednom vím.“
„Mluv, pane Odo, ať je to, kdo je to!“ zpozorněl okamžitě Boček. „Pokud dokáže to zatracené zvíře okovat, zaplatím mu dobrým stříbrem, třebas by přišel ze samotného pekla!“
Odo Astore, purkrabí na Střílkách, se usmál a v dvoubarevných očích se mu zablýsklo. „Je to dva dny cesty na východ, až v kopcích za vizovickým klášterem Smilheimem. Před pár lety jsem jel kolem. Té tvrzi se říká Půlčíny a tamní kovář je opravdu mistr nad mistry.“
„Dva dny cesty říkáš…,“ zamyslel se Boček. „To je daleko. Jenomže hradišťskému kováři ten ryšavý ďas potahal pomocníka, že málem duši vypustil. Kroměřížskému pobořil kovárnu a převrhl výheň. Buchlovický, když mě vidí, zaleze na půdu a předstírá, že není doma. A veligradský… raději nevzpomínat. Asi tam budu muset. Jen řekni – je opravdu tak dobrý?“
„Ano. Jen… Je-li ti život milý, nechoď k němu do kovárny. Dole u cesty je pod stříškou pověšená na řetězu stará kovadlina. Když na ni udeříš, kovářův pomocník přijde, vezme od tebe práci a zase ti ji přinese. Ten chlap dokáže se železem pravé zázraky. Ale je… strambo. Podivín. Zkus se mu přiblížit k domu a zabije tě bez milosti.“
„Nejspíš má co skrývat.“
„Ano,“ pousmál se Odo Astore. „Pytle zlata. Sedm zabitých žen. Taky samozřejmě uzavřel pakt s čertem, který mu v černém díle pomáhá. A možná je to dokonce ďábel sám.“
„Dobře. Zkusím to,“ nezaváhal pan Boček. „Vyjedu hned zítra a…“
„Zastav se v klášteře na Veligradu. Potřebují poslat nějaké stříbro vizovickým cisterciákům. Jejich konvent Smilheim máš při cestě. Budeš tam moci přenocovat.
Jenomže ten náklad je příliš cenný, než abys jel sám.“ Střílecký purkrabí se na okamžik zahleděl na nádvoří. Půvabný Riccardo podělil ostatní jablky pokapanými medem, aby nepřišla nazmar. A to nejkrásnější právě jako had z ráje nabízel zlatovlasé Valentýně.
Astorův pohled na okamžik ztvrdl. Co se loni na podzim oženil, stal se mu zelenooký démon žárlivosti stálým společníkem. Krásná Valentýna byla žena ctnostná. A také důvěřivá, laskavá a nadevše půvabná. Člověk nemůže být nikdy dost opatrný.
Kde by však byl svět, kdyby nemohl pán rozhodnout –a služebník vykonat? „Riccardo?“ promluvil Astore hlasem hebkým jako hedvábí. „Pojď sem. Mám pro tebe úkol!“
„Nejdřív dojdeme k rozcestí u potoka. Pak se dáme ke kovárně ve skalách. Předáme koně a na rozcestí se pak pustíme vlevo, do osady Zubrůvka. Tam počkáme, dokud kovář nedokončí práci. Tady v lesích není bezpečno. V noci bych tu nešel za živý svět!“
Už před chvílí uhnuli z hlavní cesty. Pěšina vedla do kopce a pak se stočila k východu. Vysokánské stromy se tyčily k obloze jako mlčenliví strážci hor. Vzduch byl cítit podivnou směsí vlhké země, jehličí, tajícího sněhu a probouzejícího se života. Den byl proměnlivý jako dubnové počasí. Tu sněžilo, tu padaly z nebe drobné krupky, pak se zvedl vítr a nakonec mezi černými mraky zasvitlo slunce.
Vyjeli včera brzo ráno. Zastavili se na Veligradu, kde dostali mulu naloženou těžkými vaky a opatovo požehnání. Pak se přívozem dostali na druhou stranu Moravy a pustili se k východu. Minuli poklidnou vesničku Zlín s hrádkem
na kopci. A na sklonku dne dorazili k vizovickému klášteru Smilheimu.
Dobří bratři cisterciáci je přivítali s nadšením. A příštího rána s nimi poslali novice, aby jim ukázal cestu. Hubený, uhrovitý mladíček, nadšený ze skutečnosti, že pro dnešek unikl řádovým povinnostem, šlapal v blátě neúnavně míli za mílí. Dostal na cestu jen kus suchého chleba – ale huba mu jela jako po másle.
„Třeba takový blud. Jdeš, jdeš… a najednou nevíš kam. Hvozd tě spolkne a už nikdy nenajdeš cestu ven. Nebo světlonoš. Zabliká na tebe světýlkem, sejdeš ze stezky a běžíš za ním, dokud nepadneš vyčerpáním. Nebo mora. Skočí ti na krk, zaryje do tebe zuby, krev vysaje – a je po tobě. Ale nejhorší… nejhorší je slibka,“ vykládal mníšek zaníceně. „Děvče, které se zaslíbilo chlapci a nedodrželo slovo. Taková, jak umře, nedojde pokoje. Musí chodit po horách a lákat k sobě mládence. Zpívá jako anděl. A pak tě popadne a tancuje s tebou, dokud nepadneš s nohama po kolena udratýma!“
Riccardo a Boček na sebe pohlédli. Nemohli být odlišnější. Rozložitý, ramenatý Boček s širokou poctivou tváří připomínal mladého, dobře narostlého býčka, který jde dopředu a necouvne před ničím. Půvabný Vlach Riccardo s měkce zvlněnými kaštanovými vlasy, podmanivým úsměvem a velkýma, zářivě hnědýma očima vypadal spíš jako štíhlý lovecký chrt, zvyklý spávat u krbu a dostávat ty nejlepší kousky z pánova stolu. Avšak nebezpeční byli stejně. A oba věděli, jak to ve světě chodí. Riccardo přišel na Moravu loni až z daleké země vlašské. A pan Boček byl rytíř. Na takové babské tlachy neplatí!
„A – už jsi tu slibku viděl?“ neodpustil si Boček.
„Bože, netrestej!“ vyhrkl novic. „To bych tu nebyl! Ale prý tady loni pár chlapů dostala.“
„Opravdu?“ povytáhl jedno obočí Riccardo. „Takže je utancovala?“
„Jak pravíš, pane. Našli je ležet v lese bez nohou dočista mrtvé!“
Boček se opřel v sedle. A pro jistotu se dotkl rukojeti pádné sekery, která mu visela u sedla. „A co se s ní dá dělat? Kdybych ji náhodou potkal…“
„Předně… zapomeň na hřích,“ věděl hned mládeneček. „Ona si před tebou klidně stáhne suknici i košili, ale ty se na ni nesmíš ani podívat! Taky jí nesmíš odpovídat, když zpívá a láká tě k sobě. Jenomže to není snadné. Vlastně… neznám nikoho, komu by se to podařilo.“
„A co ji prostě vzít sekerou po hlavě?“
Mníšek vytřeštil oči. „Jak chceš zabít, co už je mrtvé?“
Riccardo zvedl zrak k nebi. „Jistě. Mrtví chodí strašit živé. A dá se to prokletí zvrátit?“
„Ano,“ zamyslel se novic. „Ale Bůh do divokých lesů nedohlédne. Musel bys s ní dozpívat tu její písničku až do konce. Jenomže…“ Mládenec vytřeštil oči. „Co… co je tohle?!“
Za řeči si ani nevšimli, že slunce znovu zmizelo. Černý mrak se roztáhl po celé obloze jako bájný smok. Zadul vítr a začal se sypat sníh. Bočkův ryzák nepokojně zafrkal. Vítr v korunách stromů znovu zahučel. A před nimi na cestě se objevilo něco podivného.
Stvoření trochu připomínalo člověka. Motalo se jako potrefený tanečník na veselce, tu po dvou, tu po čtyřech.
Na hlavě mělo hliněný hrnec, na zbídačeném, olysalém těle chumáče hnědé kožešiny a páchlo divočinou hůř než rasův pytel.
Koně se začali plašit. „Pánbůh s námi!“ zablekotal mníšek. „To je… to je… Bezhlavý! Pryč odtud!“ Otočil se –a vzal nohy na ramena.
Martin Nesměrák
Kdo daruje život lišce…
Od rána vytrvale mžilo.
Voda se snášela z nízko zavěšeného olověného nebe v droboučkých krůpějích, které, poháněny syrovým větrem ze všech stran, zuřivě útočily na každého, kdo měl tu odvahu vystrčit nos z tepla domova. Chvílemi se zdálo, že nebeská stavidla se už konečně unaví, ale naděje na zlepšení počasí vzaly vzápětí za své s dalším náporem deště.
Čtveřice mužů se usilovně oháněla lopatami a vidlemi ve snaze mít nepříjemnou povinnost co nejdříve za sebou.
„Koukejte to udělat pořádně, chlapi,“ nabádal je kastelán v teple svojí pracovny, „ať nám tady zbytečně nelítají hejna much…“
Kastelánovo naučení se dobře poslouchalo. Zvlášť při vědomí, že sám kastelán nemusel opustit vyhřátými kožešinami vystlané křeslo před sálajícím krbem. Samozřejmě, na konci dne letmo obhlédne a zkontroluje výsledek. A případně pochválí. Anebo možná pokárá. Protože pochvalami kastelán Hartman z Týnce pohříchu šetřil.
„Sračka vedle sračky,“ ulevil si unaveně Sigibert. Byl až po špičku nosu zabalený do promočené vlněné houně, ze které mu vyčuhovala jenom holá předloktí a ruce svírající násadu železných vidlí. Stejně jako ostatní se marně snažil uniknout všudypřítomné vodě.
Nadávky úlevu nepřinesly. I když byly tentokrát nadávky vcelku trefné. Čtveřice promoklých zakuklenců měla za úkol upravit odpadní jámu pod západní plášťovou hradbou nově postaveného královského hradu. Z několika komůrek zavěšených na masivních krakorcích se k patě zdi vysypávaly nejenom odpadky z kuchyně, ale i mnohem „voňavější“ odpad. Pod hradbou se pak rodila nevábná směs, která byla rejdištěm nekonečného množství much a jiné havěti. Boj proti jejich rojení byl samozřejmě marný, přesto však převládala snaha, aby obtěžování létavým hmyzem nepřekročilo únosnou mez. Proto čas od času odvelel kastelán Hartman do příkopu skupinku vojáků, aby hromadící se odpad poněkud přerovnala. Kuchyňské odpadky bývaly objemnější a měly tendenci se odkutálet níž po stráni, zatímco to ostatní se lepkavě drželo u paty hradby. Vojáci tedy během pravidelných úklidů vidlemi přeházeli rozkutálené smetí k patě zdi a navrch nakupili pár tuctů lopat obyčejné zeminy. To mělo rojení hmyzu omezit. Pár dnů to i fungovalo.
Západní cíp předhradí nebyl příliš přívětivou končinou.
Z přilehlých hospodářských budov se pod hradbu rovněž vyhazoval hnůj a veškeré neřádstvo, takže si neopatrný návštěvník musel dávat dobrý pozor, kam vlastně šlape. Posádka do tohoto kouta zavítala, jen když doopravdy musela. Na zdejší palisádu se ani nestavěly hlídky. Stráže tuto část předhradí obhlížely z bezpečné výšky, z ochozu plášťové hradby horního hradu.
Sigibert se domníval, že podobné nechutné práce se v hradních posádkách přidělují z trestu. Na nově postaveném královském hradě Landštejně tomu ale bylo od samého počátku jinak. Hradní posádka byla dosud nepočetná a plný stav byl stále v nedohlednu. Na zastrčenou výspu uprostřed pohraničního hvozdu se nikdo nehrnul a až na
několik výjimek, zabloudivších odněkud z Moravy, pocházeli hradní ozbrojenci zpravidla z jihu. Z Rakous. Ze země, která vedla s českým králem neutuchající válku o sporné pohraniční území.
Kastelán Hartman z toho nebyl nikterak nadšený, z jeho pohledu se jednalo o značné riziko a bezprostřední nebezpečí úkladu. Jenže hrad prostě nemohl zůstat bez posádky. Jádro mužstva tvořili hradní manové, sedláci sídlící v okolních lesích, jenomže těch bylo dohromady jenom sedm. Evald, Kadolt, Kuno řečený Dlouhý, Markvart, Matěj, Arnulf a Sigibert, jejich mluvčí a nezvolený vůdce. Na tuhle hrstku mužů se mohl kastelán Hartman plně spolehnout. Ti ostatní, nájemní žoldnéři přišedší bůhvíodkud, zůstávali velkou neznámou.
Hartman proto svoje many s chutí využíval pro plnění všemožných úkolů. Včetně vykydávání odpadní jámy. Pokud by totiž podobnou rachotu naložil na bedra žoldnéřů, hned další den by se s posměchem spakovali a odtáhli by o dům dál. To kastelán velmi dobře věděl. A věděl taky, že vylidnění hradu nemůže za žádnou cenu riskovat. Pravda, i sedm spolehlivých mužů, spolu s ním samotným dokonce osm, by dozajista dokázalo uhájit horní hrad. Alespoň po nějakou dobu. Pevné kamenné hradby a vysoké věže tyčící se k samým nebesům nepotřebovaly k obraně příliš početnou posádku. S tímhle problém nebyl. Problém by nastal s obsluhou zemské stezky. K základním povinnostem hradního kastelána totiž patřilo – kromě ostrahy zemské brány – především vybírání cla a mýta a s tím související ochrana projíždějících kupců a ostatních poutníků. A na to kastelán potřeboval lidi. V dostatečném počtu. Vojáky. Zkušené a ostřílené, což bohatě v jeho očích vyvážilo i případné drobné nedostatky. Například špatnou znalost češtiny. I proto se Hartman snažil, seč mohl, aby
čerstvě získané ozbrojence z Rakous pokud možno zbytečně nepopudil.
A tak se úklidové čety pro odpadní jámu rekrutovaly výhradně z hradních manů, kteří bohužel nikam utéct nemohli.
* * *
Z příkopu zamířili vojáci nejkratší cestou do hradní kuchyně na nádvoří horního hradu. Vyprostili se z mokrých houní, které rozvěsili na bidla kolem ohniště, a kdo mohl, převlékl se do suchého. Ti ostatní se v teple kuchyně svlékli a trpělivě čekali, až jim odění vyschne. Úklid smetiště v lezavé nepohodě je stál hodně sil. Po poledním zvonění budou muset vystřídat hlídky na hradbách, kde budou vartovat až do zítřejšího poledne. Přístřešky na ochozech možná odstíní tu nejhorší slotu, ale jestliže se počasí neumoudří, budou se zanedlouho znovu sušit v kuchyni.
* * *
Trojí zazvonění z hradní věže ohlásilo jezdce přijíždějící po zemské stezce. Strážný na jižní věži signalizoval šestici jezdců. Muži, držící hlídku na bráně podhradí, zpozorněli. Neznámí návštěvníci mohli představovat nebezpečí. Šestičlenná ekipa beze spěchu projela vymýceným předpolím hradu a zastavila se před zavřenou branou podhradí. Cizí jezdci vyhlíželi jako zkušení válečníci, odění v plné zbroji, s přílbami na kuklách drátěné košile. Jen jediný z nich neměl brnění ani přílbu, byl zimomřivě zahalený do hrubé pláštěnky a zpod kapuce mu vykukovala sotva špička nosu. Odpoledne pozvolna přecházelo v podvečer. Slunce se celý plačtivý den schovávalo za clonou šedočerných mra-
ků, takže čas bylo možné odhadovat jenom nahrubo. Do setmění však zjevně mnoho času nezbývalo. I proto působil příjezd cizí šestice nedlouho před soumrakem poněkud nezvykle. Zkušení cestovatelé se obyčejně snažili dosáhnout cíle svého putování za světla a s velkou rezervou.
Na ochozu palisády podhradí se náhle objevil sám kastelán Hartman. Příjezd cizí skupiny jezdců nepochybně očekával. Snaživě se předklonil přes předprseň a přátelsky pokynul jezdci v tmavě modré pláštěnce, který družinu zjevně vedl: „Vítej, můj pane…“
Sigibert se dovtípil, že očekávaná návštěva je tím stěžejním důvodem přehorlivého ranního úklidu. Už několik dní se totiž proslýchalo, že nově postavený hrad má poctít návštěvou pan Petr, správce bítovské provincie. Nebylo sice prozatím jasné, komu bude nový hrad, stojící poblíž pradávné hranice mezi Čechami a Moravou, vlastně podléhat, ale správce sousedního území byl dozajista osobností zásadního významu. Uctít jeho návštěvu, ať již jejím důvodem bylo cokoli, bylo v kastelánově vlastním zájmu.
Jestli ale kvůli tomu bylo nutné natírat trávu na zeleno, to Sigibertovi úplně jasné nebylo. Uhodl nicméně, že Hartman chtěl pro příznivější dojem zapudit otravné mouchy, a proto neváhal nahnat svoje many hned poránu do deště.
„Někde jsme museli překročit bludný kořen,“ hlaholil halasně pan Petr, když se svojí družinou sesedal z koní před stájí v předhradí. Na udivený pohled kastelána doplnil: „Jeli jsme z Dačic a někde před Slavonicemi jsme asi špatně odbočili. Cesta se ztratila a málem jsme se ztratili i my. Tady Pozdeša se dušoval, že nás dostane zpátky na zemskou stezku, ale málem nás místo toho zavedl do rokle…“
Řečený Pozdeša, usvědčený takto veřejně z neznalosti terénu, rozpaky zčervenal a raději se díval, jestli má jeho kůň správně upevněné podkovy. Pan Petr to ale zjevně nemyslel zle. Z jeho pohledu poněkud nepříjemná patálie nakonec dobře dopadla, a jeho družiník tudíž neupadl v nemilost. Petrovu dobrou náladu prozradily vějířky drobných vrásek okolo očí v ošlehané tváři.
Tak tohle je tedy pan Petr, správce bítovské provincie, pomyslel si Sigibert. Právě jemu má nejspíš kastelán skládat účty ze svého hospodaření. Není proto divu, že se snaží nevyvolat ve všemocné návštěvě žádnou nelibost.
Sigibert si marně lámal hlavu, kde mohli Petrovi lidé na cestě z Dačic zabloudit. Znal cestu jako svoji dlaň a byl by přísahal, že žádné úskalí tím směrem být nemůže. Zvláštní…
„Škoda že nám počasí moc nepřeje, můj pane,“ řekl Hartman rozmrzele. Střídavé přeháňky neslibovaly příznivý výhled ani do budoucna.
„Uvidíme,“ mávl rukou pan Petr. Dobrá nálada ho zjevně neopouštěla a uplakané počasí ho nemohlo rozházet. „Hlavně že jsme konečně tady… Číši horkého vína rozhodně neodmítnu!“
* * *
„Obávám se, že náš kuchař by kance upravit asi neuměl,“ přiznal zkroušeně Hartman. „Prozatím jsme totiž neměli dostatek příležitostí takovou kratochvíli vyzkoušet.“
U společné večeře vládla uvolněná nálada. Oba velmoži spřádali plány na další dny. Ukázalo se, že Hartman pozval pana Petra na lov do zdejších lesů. Petr pochopitelně souhlasil a rád spojil zábavu s inspekční cestou. Byl na nový hrad docela zvědavý. I na Bítově byly naplánovány rozsáhlé
stavební úpravy, takže chtěl získat alespoň rámcovou představu, co ho asi v blízkém budoucnu čeká.
„To vůbec nevadí,“ uklidnil Hartmana vlídně pan Petr. „Vzal jsem kuchaře s sebou. Náš starý kuchař bohužel před nedávnem náhle zemřel, takže ho zastupuje jeho pomocník. Ten tvrdí, že jeho lesní omáčka se studenou kančí pečení je naprosto nepřekonatelná, takže se určitě máme na co těšit!“
„No, jen abychom dokázali toho kance ulovit,“ obával se Hartman. „Přece jenom, v tomhle počasí… Abychom kance neporcovali ještě před honem.“
„Žádný strach, pane Hartmane,“ smál se dobrosrdečně Petr. „Ten můj kuchmajstr tvrdí, že když bude nejhůř, vykouzlí kančí pečeni i z obyčejného prasete.“
„Z prasete…,“ Hartman údivem pozapomněl zavřít ústa. Rychle se ale opanoval. Najednou si nebyl jistý, jestli bude chtít ještě ve večeři dál pokračovat. A to nebylo v nabídce nic obzvlášť výbušného. Jen obvyklá kaše s chlebovými plackami. Prozatím bez prasete…
* * *
Sigibert si v podvečer všiml neznámého umolousaného chlapíka, jak obhlíží vybavení hradní kuchyně. Chystal se do kuchyně zajít a přivandrovalce nekompromisně vyhodit, jenže pak zahlédl, jak se neznámý přátelsky vybavuje s Pozdešou, a uhodl, že patří k družině bítovského velmože. Svůj zákrok si tedy raději rozmyslel.
U večeře mu pak došlo, že Petrův kuchař si jen dopředu prohlížel svoje budoucí působiště. Kde bude svému chlebodárci připravovat nepřekonatelnou krmi z kančího masa, ba dokonce i zázrak z obyčejného vepřového.
* * *
Martina Novotná
Had na prsou
„Neměl bys o tom říct pánovi?“ zeptal se velitel Jozífek ustaraně.
„To je přesně to, co nemůžu,“ povzdechl si Vítek upřímně. Zvedl k ústům objemný džbán a notně si z něj zavdal. Měl chuť se opít. Udělal to jen jednou v životě, zařekl se, že víckrát už ne. Nyní mu ale připadalo, že je právě ten správný čas ono dávné rozhodnutí porušit.
„Proč ne?“
„Mohl by si myslet, že na něj nasazuju z uražené ješitnosti, protože mě vystřídal na místě správce zdejšího panství,“ svěsil Vítek mohutná ramena.
„To je přece hloupost! Pan Tadeáš ví, žes byl naopak celý šťastný, když tě téhle povinnosti zbavil, že to není nic pro tebe!“ oponoval mu velitel živě.
„Stejně z toho mám strach… Už proto, že ani nevím, co bych mu vlastně řekl. Že od doby, co jmenoval Hostivíta z Hořátve správcem panství, se tu děje… Co? Všechno jsou to jen takové náznaky, nepříjemné tušení… Nic, co by se dalo nějak dokázat, doložit. Nejradši bych se na to vykašlal! Jenže zase si říkám, že kdyby něco, nebylo by dobré to přehlížet. Já prostě nevím, co mám dělat!“ rozhodil Vítek zoufale rukama.
Velitel hradní posádky Jozífek nakrabatil čelo, takového svého přítele neznal.
Vítek byl vždy veselý, usměvavý, pro jeho otevřenou, bodrou povahu a andělský vzhled, který mu propůjčovaly plavé vlasy spadající mu v měkkých vlnách až na ramena a zářivě modré oči, ho měli na Příhrazech všichni rádi.
Nyní byla ale jeho tvář vážná, ztrhaná…
„Třeba by… My o vlku a vlk za humny,“ ucedil, když se ve dveřích kuchyně objevila rozložitá postava Hostivíta z Hořátve. Muže, jenž se k družině pana Tadeáše z Příhraz přidal docela nedávno, a to za velmi dramatických okolností.
V královském městě Nymburce byl obviněn z vražd několika nevěstek a čekal na popravu. Pánu z Příhraz se ale podařilo prokázat jeho nevinu, když našel skutečného pachatele. Přesto nemohl Hostivít v Nymburce zůstat. Pan Tadeáš proto svolil, že ho může doprovodit na Příhrazy, kde následně Hostivíta jmenoval správcem panství.
„Vadilo by vám, kdybych se k vám přidal?“ zeptal se Hostivít, přeskakuje pohledem z Vítka na Jozífka a zase zpět.
„Proč by mělo?“ usmál se na něj Vítek přátelsky.
Velitel Jozífek na něj úkosem pohlédl, obdivoval jeho sebeovládání, jediným náznakem nedal najevo, jaké pochybnosti vůči nově příchozímu chová.
„Já nevím…,“ přešlapoval Hostivít ve dveřích. Nebyl si jistý, jak si má Vítkovu odpověď vyložit. Vzhledem k postavení, které u pana Tadeáše zastával, k němu cítil úctu, osobní sluha je víc než kdokoli jiný. Na druhou stranu se ale Vítek choval tak bezprostředně, že ho to nutilo brát ho jako sobě rovného… Pevně doufal, že podobné pochybnosti a nejasnosti časem pominou. Zatím tu byl ale příliš krátce na to, aby se tu cítil jako doma.
„Pojď dál a posaď se,“ zachránil ho Vítek z rozpaků.
„Díky,“ vydechl Hostivít ulehčeně. Spěšně přešel ke stolu. Těžce dosedl na lavici vedle velitele Jozífka.
„Náročný den?“ přisunul mu velitel svůj džbán.
„Hodně,“ přejel si Hostivít unaveně dlaněmi po tváři. Vděčně přijal nabízené pivo. Notně si zavdal, po celodenním pachtění měl žízeň, že by se o ni mohl opřít.
„Nenapadlo by mě, jak to správcování bude náročné!“ postěžoval si, když postavil džbán zpět na stůl. „Obdivuji tě, že jsi to zvládl takových let!“ zadíval se na Vítka.
„Myslím, že to není potřeba,“ zavrtěl ten odmítavě hlavou. „Já byl správcem jen těch pár dní, co byl urozený pán v Nymburce. Když se pak vrátil, předal jsem úřad tobě.“
„Sloužící mluví o nějakém správci Dominikovi,“ nadhodil Hostivít doufaje, že se o svém předchůdci dozví něco víc.
„Dominik spravoval zdejší panství od nepaměti. Nedávno zemřel,“ dal se velitel Jozífek do vyprávění. „Než stihl urozený pan Tadeáš jmenovat jeho nástupce, musel odjet do Nymburka…“
„A po svém návratu jmenoval tebe,“ zakončil Vítek.
„Jsem mu za to neskonale vděčný, nerad bych ale, aby sis myslel, že…,“ soukal ze sebe Hostivít rozpačitě.
„To jsem rád, že jsem vás našel, veliteli!“ zahalasil ode dveří postarší muž velikosti obra.
„Neumíš klepat!“ obořil se na něj Jozífek ze zvyku. „Co sem lezeš?!“ rozkřikl se přísně.
Do kuchyně, kde právě seděli, měli běžní sloužící přísný zákaz vstupu. Vítek s Jozífkem toho využívali a uchylovali se sem, když chtěli mít jistotu, že jsou skutečně sami.
„Protože už toho mám plné zuby!“ nedal se muž zastrašit. „Ten pazneht Ratmír zase nepřišel do služby! Měl mě vystřídat už dávno a kde nic tu nic!“
„Já ho přetrhnu jako hada!“ udeřil velitel Jozífek pěstí do desky stolu tak silně, až džbány na něm poskočily. „Toho bude litovat!“ soptil. Vyskočil na nohy, a než se ostatní nadáli, byl ten tam.
V kuchyni se rozhostilo tíživé ticho. „Doufám, že se na mě nezlobíš, že mě urozený pán jmenoval správcem,“ prolomil ho po hodné době Hostivít.
„Ani v nejmenším!“ vyhrkl Vítek tak upřímně, až se zakuckal. „Těch pár dní mi úplně stačilo!“
„Taky se v tom plácám…,“ přikyvoval správce Hostivít živě. „Víš, já… Chtěl bych se s tebou poradit… Nevím, zda…,“ třel si zpocené dlaně o sebe.
„Musím odjet!“ prohlásil velitel Jozífek, sotva se jako velká voda znovu vřítil do kuchyně.
„Proč?“ pozvedl Vítek udiveně obočí.
„Ten chrapoun Ratmír se ještě nevrátil!“ chrlil ze sebe velitel Jozífek. „Tak si pro něj dojedu! Ten toho bude litovat!“ zahrozil sevřenou pěstí do vzduchu.
„Pojedu s tebou!“ prohlásil Vítek zcela samozřejmě.
„Tak ale dělej!“ zavrčel na něj velitel. Samým vztekem se zalykal.
S Ratmírem byly problémy již delší dobu. Nyní to ale už skutečně přehnal! Rvačka s ostatními z posádky či vylouděná placka navíc, to se dalo omluvit, nenastoupení do služby ale ne! Za to musí přijít trest, a sice tak citelný, aby odradil i všechny ostatní, koho by snad napadlo se dopustit něčeho podobného! Rázoval s Vítkem po boku ke stáji, před níž již stáli připravení dva koně. Noc a den, jak se často Vítkovu vraníkovi Čertovi a velitelovu sněhobílému Bělouši přezdívalo. Když čeledín Matěj viděl, že ke stáji vedle velitele míří i Vítek, rychle připravil i Čerta.
Správce Hostivít smutně hleděl za odcházející dvojicí. Musel sebrat veškerou vnitřní sílu, aby se sem vydal, a nakonec to bylo k ničemu! Na to, kvůli čemu přišel, vůbec nedošlo! No co, co nevyšlo teď, vyjde někdy jindy, povzbuzoval sám sebe, zatímco mířil do čeledníku. Oči se mu samou únavou zavíraly.
„Kam vlastně jedeme?“ vyzvídal Vítek, když projeli branou v mohutné palisádě chránící skalní hrad Příhrazy před nechtěnými návštěvníky a zamířili na západ.
„Hádej!“ odsekl mu velitel Jozífek.
„Můžu třikrát?“ zeptal se Vítek chladně.
„Promiň,“ pochopil voják. Vítek věru není ten, na kom by si měl vybíjet vztek. „Po poledni jsem tomu darebákovi Ratmírovi povolil vycházku. Sám víš, že jsme včera dostali od pana Tadeáše zaplaceno, tak to chtěl hned prolít hrdlem…“
„Takže do šenku U Ryšavce,“ přikývl Vítek. Další vysvětlování bylo zbytečné.
„Já ho tak proberu, že na to do konce života nezapomene!“ začínala se veliteli znovu vařit krev v žilách. Ještě tak aby se o tom dozvěděl pan Tadeáš! Jak by před ním vypadal? Co by byl za velitele, když si nedokáže v posádce zajistit pořádek?! skřípal zuby.
„Pokud k tomu budeš mít příležitost!“ ucedil Vítek temně. Stiskl Čertovi boky a jako šipka vyrazil kupředu.
„A sakra,“ uklouzlo Jozífkovi. Už i on ve slabém světle měsíce rozpoznal něco velkého černého ležícího na cestě před nimi.
„Obávám se, že Ratmírovi už nic vytmavovat nebudeš,“ zhodnotil věcně Vítek sklánějící se nad nehybným tělem.
„To přece…,“ seskočil Jozífek ze sedla a přiklekl k mrtvému, jako by se sám chtěl přesvědčit o tom, že je to skutečně Ratmír a že již opravdu není mezi živými.
„Dostal to pořádně!“ ukazoval Vítek na ránu zející v mužově lebce. „A to celkem nedávno. Ještě je teplý,“ dotkl se nebožtíkovy sinalé tváře.
„Ať byl, jaký byl, tohle si nezasloužil!“ pronesl velitel Jozífek zlomeně. „Jedeme!“ vyskočil náhle znovu do sedla svého skvostného Bělouše.
„Co blázníš? Musíme…“
„Zjistit, kdo mu to udělal! Takže jedeme k Ryšavci!“
štval již velitel hřebce kupředu.
Vítek zaváhal, nechat mrtvého ležet na zemi jako nějakou zdechlinu se mu příčilo. Na druhou stranu ale uznával, že má Jozífek pravdu. Jedním jediným mohutným skokem se ocitl na hřbetě Čerta a spěchal za velitelem pozvolna mizícím v noční tmě.
* * *
„Hmm, tak co teď?“ zahučel velitel nakvašeně, když o hodnou dobu později opouštěli šenk U Ryšavce.
Odpovědí mu bylo jen neurčité krčení rameny. Ani Vítek nevěděl, co si o tom všem má myslet.
„Proč by ho někdo zabíjel?“ přejížděl si ukazovákem pravé ruky po nose od kořene po špičku a zase zpět.
„Právě,“ šklebil se velitel, jako by žvýkal šťovík.
Když Ratmíra našli, byl si jist, že se v šenku zase s někým porval a ten si to s ním pak vyřídil tím nejzbabělejším způsobem – přikradl se k němu zezadu a rozbil mu hlavu klackem, jejž našel u cesty.
Šenkýř od Ryšavce jim ale na svatý kříž odpřisáhl, že k ničemu takovému u něj v šenku nedošlo. Ratmír mu dal peníze, když je propil, zvedl se a odešel. S nikým nemluvil, nikdo nemluvil s ním… kostky nehrál. V úvahu tak nepřipadala ani loupežná vražda, kdy by si někdo chtěl přivlastnit jeho výhru.
„No co, odvezeme ho na Příhrazy a…,“ uvažoval velitel nahlas, když jeho přítel mlčel.
„S tím bych nepospíchal,“ zavrtěl Vítek odmítavě hlavou.
„Proč ne?“ zarazil se Jozífek. „Byly s ním potíže, ale přece ho nechceš nechat ležet, aby ho sežrala divá zvěř!“
„To ne! Na Příhrazy bych ho ale nebral. Zatím ho zahrabeme tady někde v lese…“
„Proč?“
„Ten, kdo ho zabil, k tomu musel mít nějaký důvod,“ mnul si Vítek nos tak usilovně, až ho měl celý rudý. „Pokud to nebyla pomsta, hamižnost… Co když to souvisí s těmi podivnostmi, o kterých jsem ti říkal?“ zadíval se zpříma na vojáka.
„Myslíš?“ zapochyboval ten.
„Právě že jen myslím, ale nevím!“ odplivl si Vítek vztekle. „Každopádně Ratmír zůstane v lese!“ rozhodl s konečnou platností.
„Jak chceš,“ podvolil se po chvíli velitel Jozífek. Aspoň Bělouš nebude muset nést dvojí břemeno. * * *
„Musím mluvit s panem Tadeášem!“ odsekl mu dotčeně. Kdo je on, že si dovoluje s ním, osobním sluhou pána z Příhraz, takto jednat?
„Myslím, že to není dobrý nápad,“ zavrtěl správce Hostivít odmítavě hlavou. „Před chvílí jsem viděl tu mladinkou služebnou… Tuším se jmenuje Blanka, jak zašla k němu do komnaty,“ dodal rychle, když viděl, jak se Vítek bojovně napřimuje v ramenou.
„Aha,“ odtušil Vítek zklamaně. Pokud je u pána Blanka, vskutku nepřipadá v úvahu, že by ho rušil.
Blanka byla mladá žena, spíše ještě dívka. Tadeáš z Příhraz ji stejně jako Hostivíta z Hořátve poznal v Nymburce, kde pracovala v šenku, v němž byl ubytovaný. Když se pak vracel na Příhrazy, vzal s sebou i ji, přesněji řečeno ji vzal k sobě. Blanka se stala první ženou, která trávila noci v jeho komnatě.
Naďa Horáková
Host do domu, Bůh do domu
Léta Páně 1209
První nesmělé paprsky vycházejícího květnového slunce polaskaly opevněný dvorec ukrytý mezi klobouckými kopci. Lemovaly jej louky a pole a na východní straně kolem potoka se rozkládala vesnice tvořená několika domy a polozemnicemi pastevců a ohradami pro zvířata.
Dvorec pomalu ožíval. Kuchařka Bohuška a její tři pomocnice se jako každý den již otáčely v kuchyni, aby navařily a nakrmily hladové osazenstvo dvorce. Dnes je ale čekal daleko obtížnější úkol. Uctít početnou návštěvu, která se před časem ohlásila.
Noční hlídač Suk seděl u stolu, vousy potřísněné mlékem, jak ho lačně vypil celý hrnek, a dožvýkával poslední sousto chleba. Pomohl kuchařkám zavěsit kotel nad ohniště a chystal se jít spát. Vstane až k večeři. Jeho úkolem bylo ochránit dvorec před nezvanými hosty a ohlídat oheň. To byl největší škůdce ze všech.
Dvorec sestával z mnoha dřevěných stavení, obytných, provozních a hospodářských. Nejvýstavnější byl panský dům. Na kamenný základ s komínem navazovala dřevěná přístavba a společně vytvářely mohutnou patrovou budovu. Jedinou celokamennou stavbou byl menší kostel zasvěcený Panně Marii. O chod hospodářství se staralo na šedesát obyvatel dvorce.
Když hlídač Suk odešel, Bohuška a její pomocnice se posadily ke stolu a daly si také mléko a chleba. Dnes poslední volná chvilka. Pak už budou jen uždibovat a ochutnávat. Voda v kotli za chvilku začne bublat a slepice a kuřata již také opustily své kurníky. Některé se do nich nevrátí, skončí v žaludcích hostů. Selátka a jehňátka naložená v soli už pár dní ležela v neckách ve sklepě. Třicetihlavá návštěva moravské markraběnky Heilwidy, manželky markraběte Vladislava Jindřicha, bude náročná pro všechny.
Kuchyň se nacházela v přízemí panského domu hned vedle hodovní síně s kachlovými kamny, největšího prostoru v domě. Z kuchyně vedly dvoje dveře, jedny ven na dvůr a jedny do dřevěného přístavku přiléhajícího k domu. Zde měly kuchařky zásoby a potřeby na vaření. Dnes ale všichni dostanou jen hrnek mléka a kus chleba. Není čas na vyvařování pro domácí. Do večera budou mít co dělat, aby se ony i dvorec na vzácnou návštěvu náležitě připravily. Slepičí polévka, zadělávaná kuřátka, pečená selátka a jehňátka, čerstvý chleba, placky, sladkosti, medovina, víno, to vše muselo být připraveno, než markraběnčina družina vkročí do dvorce. Hostitel musí manželku svého vládce uctít, jak nejlépe to jde, aby si byla jistá, že je vítaná a vážená. Každý musí přiložit ruku k dílu. Do kuchyně vešel šafář Chval a vypadalo to, jako by snad mávl kouzelným proutkem, protože doposud tichý dvorec okamžitě ožil. Nový den započal.
Venku před kuchyni pacholci vmžiku nachystali stoly na hrubší práci. Děvečky tam přinesly zabité slepice a kuřata. Kuchařčiny pomocnice pařily drůbež horkou vodou z kotle a děvečky odstraňovaly z jejich bezvládných tělíček peří a čistily je.
Pekař s celou rodinou pekl chleba a koláče. Pekárna stála o samotě na jižním okraji dvorce, kousek od palisády,
která celý dvorec ohraničovala. Linula se z ní lákavá vůně pečeného chleba a sladkého těsta.
V celém dvorci panoval ruch, ale každý věděl, co má dělat. Práce jim rychle odsýpala. Nebyl nikdo, kdo by se nezapojil. Lenost se netrpěla, spolupráce byla základem bezproblémového chodu celého hospodářství a společenství. Jen noční hlídač Suk byl ušetřen a dospával probdělou noc. Však i on dnes v noci bude mít krušnou šichtu. Pochodně planoucí ve stanech pro vojáky už nejednou sežehly celé tábory.
Šafář Chval na vše dohlížel bedlivým okem. Pan Lev z Klobouk, soudce brněnské provincie, byl významný šlechtic a takových návštěv bývalo přehršel. Ani markraběnka
Heilwida zde nebyla letos poprvé. V únoru hostil pan Lev markraběnku i markraběte. Šafáře Chvala pak čeká ještě jedna důležitá práce, vyčíslit, kolik návštěva stála tentokrát.
Nebyly to levné záležitosti, které padaly na bedra klobouckého statku. Ovšem pan Lev z Klobouk byl bohatý šlechtic a množství vzácných návštěv dokládalo jeho společenský vliv.
Upevňovat styky se spřátelenými rody bylo nezbytné. Chval si uvědomoval, že tento rok ho čeká obzvláště náročný úkol. Přítomnost dvou mladých šlechtičen na vdávání na dvorci naznačovala, že se tu od léta s nápadníky dveře netrhnou.
Sestřenice
V kuchyni se objevila chůva Nětka, bezmála čtyřicetiletá žena plných tvarů a milého vzezření. Hlavu měla pokrytou jednoduchým pruhem jemného plátna, obmotaným i kolem krku. Vzala od Bohušky hrnec s mlékem a pár sladkých placek a zanesla je do síně vedle kuchyně. Mladé paní se brzy vzbudí, ať mají přichystáno jídlo. I ony dnes
přijdou zkrátka, další jídlo bude až večeře. Pokoje pána a jeho rodiny se nacházely v prvním patře. Přístup k nim poskytovalo venkovní schodiště a na ně navazující ochoz, z něhož vedly troje dveře do jednotlivých pokojů.
Sotva Nětka nachystala stůl, vstoupila do síně paní Květuše, dvaadvacetiletá sestřenice pana Lva. Přes své mládí již oblékla vdovský závoj. Její manžel byl o dvacet let starší a zemřel loni na podzim na horkou nemoc. Děti spolu neměli, a tak Květuše dostala zpět část svého věna a dvě vesnice z majetku manžela, které jí připsal ve svatební smlouvě. Ostatní majetek zdědili jeho dva synové od první ženy. Lev Květuši nabídl, aby dobu, než se znovu vdá, strávila v Kloboukách jako společnice jeho sestry Adličky. Přijala ráda. Richsa, Lvova žena, často jezdila se svým mužem do Zábrdovic a kromě Adličky již v Kloboukách žádná další žena v rodině nebyla. A to Květuše ještě netušila, že po pár měsících bude nejstarší šlechtičnou ve dvorci, bude dohlížet na jeho chod a výchovu Adličky.
Květuše měla světlé vlasy rozpuštěné. Zaplést jí copy byl
Nětčin úkol. Mladá paní byla parádivá a nebožtík manžel si své líbezné choti hleděl. Dostávala spoustu dárků, hlavně šperků. A i teď v době smutku dbala na to, aby byla náležitě upravená a slušelo jí to.
Hned po ní vběhla do síně šestnáctiletá Adlička. Ta měla hnědé vlasy spletené do jediného tlustého copu, který jí dosahoval k pasu. Byla rozpustilá jako hříbě. Přestože hodně jejích vrstevnic již bylo provdaných a některé měly i dítě, ona stále žila v jakési sladké nevědomosti, v níž ji chtěl její bratr co nejdéle udržet. Byla poslední, kdo mu z přímé rodiny v klobouckém dvorci zůstal.
Obě dívky se pustily do jídla. Nětka přitom zapletla Květuši copy a obmotala jí je kolem hlavy, aby na ně mohla dát zavití, zatím ještě vdovské, které jí zakrývalo čelo
i skráně a krk, takže z celého obličeje pak vykukovaly jen oči, nos a rty. Adlička coby svobodná panna mohla chodit prostovlasá.
Obě sestřenice si byly podobou vzdálené jako slunce a měsíc. Květuše zářila svými blond vlasy a modrýma očima jako letní květiny a Adlička připomínala časný podzim s prvním padajícím listím.
„Dnes musíme košili připravit a zabalit,“ řekla Květuše. Obě přikývly. Původně byla spodní košile určená do Adliččiny výbavy, protože Lev dal najevo, i když velmi neochotně, že se uvolí sestru provdat. Zatím ještě nebyl určen ženich, ale jednání s rody probíhala. Byl nejvyšší čas, na podzim Adlička dovrší sedmnáctý rok.
Když markraběnka Heilwida před měsícem oznámila, že pojede do Brna a chce přespat jednu noc v Kloboukách, aby uctila památku paní Richsy a pomodlila se u jejího hrobu, rozhodla Květuše, že jí košili darují. Na Adliččinu výbavu mají čas. Tušila, že Lev bude jednání s možnými ženichy natahovat a svatba bude nejdříve koncem října.
Mohl si to dovolit. Nejmladší sestra klobouckého pána je žádaným zbožím.
Nětka si přisedla k dívkám, nalila si mléko do hrnku a vzala kus chleba. I když byla mnoho let takřka součástí rodiny, věděla, kde je její místo. Dívkám poradila v ženských věcech, mohla s nimi sedávat u stolu při jídle, vyprávět si s nimi, ale jakmile přijel pán domu, stáhla se do ústraní. Většinu času šila nebo vyšívala.
Hostitel
Krátce po poledni strážní rozevřeli hlavní bránu dokořán a po chvilce do ní vjel pan Lev z Klobouk se svou druži-
nou následován lehkým vozem, na němž se drkotal malý mužík a několik soudků a košů uzavřených víky. Zastavili před stájemi a hejtman Budek zavelel patnácti mužům, aby sesedli z koní a postarali se o ně. Dnes příjezd pána nevyvolal žádnou zvlášť nadšenou odezvu, všichni měli práce nad hlavu a Lev to chápal. Vždyť on sám přikázal šafáři Chvalovi, aby markraběnku přivítali přímo královsky.
Mužík slezl, celý rozlámaný, a začal se protahovat. Hned u něho byli dva podomci a odnesli koše z vozu do kuchyně. Mužík je následoval. Všichni z dvorce ho znali. Zlešek, zábrdovický kuchař pana Lva. Vyučil se prý někde v Orientě a takové ryby, jak je uměl dochutit, připomínaly božskou manu. Lev ho přivážel do Klobouk při zvláštních příležitostech. Dnes měl za úkol připravit markraběnce čerstvou štiku, která se nyní plácala v malém soudku. Ovšem v koších již ležel uzený úhoř či nakládaní pstruzi v octě.
Jezdil sem rád a poťouchlí jazykové tvrdili, že ještě raději ho vidí kuchařka Bohuška. Prý ji brzo odvede do Zábrdovic a prý ona zaučuje mladší kuchařky, aby ji dokázaly nahradit.
Z domu vyběhla Adlička, objala bratra a mlaskavě jako malé dítě mu vtiskla polibek na tvář. Lev ji objal kolem ramen a odcházeli spolu dovnitř. Byli si podobní, jen Lev měl tmavší oči i vlasy, v nichž se mu sem tam začínaly objevovat zatím nenápadné stříbrné nitky.
V horním pokoji Lev pozdravil Květuši a chůvu Nětku a šel se převléct do prostých šatů, které doma nosil. Vešel do svého pokoje. Široká postel byla postlaná houněmi jen způli. Píchlo ho u srdce. Jeho žena Richsa, s níž prožil skoro patnáct let, v březnu zemřela. Ještě ho to nepřebolelo. Měl ji opravdu rád. V Zábrdovicích u jejich dvorce společně
založili klášter s premonstrátskou řeholí. Nechápal, proč mu Bůh Richsu vzal.
Převlečený se vrátil do pokoje, kde ženy balily košili do jemného plátna.
„Co je nového, Lve?“ zeptala se Květuše. Byla zvědavá na novinky, které se v Zábrdovicích a v Brně přetřásaly.
„Nestojí to za řeč,“ mávl Lev rukou. „Řeším jen samé handrkování.“
Posadil se ke stolu a díval se, jak jim šikovné prsty kmitají po plátně.
„A co ty, už sis to rozmyslela s tím vdáváním?“ zeptal se Květuše.
„Ne,“ zavrtěla rezolutně hlavou. „Když se znovu vdám, tak jen z lásky.“
Zasmál se: „Nejsi už dost stará na takové řeči?“
„Ať,“ pokrčila rameny. „To se radši neprovdám.“
Adlička po nich pokukovala a nakonec se odvážila zeptat: „Pro mě ženicha máš?“
„Ne, ale neboj se. Dostaneš toho nejlepšího muže. Slíbil jsem to mamince.“
Adlička spokojeně přikývla. Svému bratru důvěřovala. Nechtěla zůstat na ocet, ráda by se vdala, ale věděla, že by se musela rozloučit se svou chůvou Nětkou. Nebývalo zvykem, že by chůva doprovázela dívku do nového domova. Tam se často ujímala vedení tchyně a pro mladičké dívky to nebývalo zvlášť příjemné.
Nětka se zatím vševědoucně usmívala pod vousy. V přítomnosti Lva většinou mlčela a mluvila jen, když se jí na něco zeptal. Měla ho ráda a on věděl, že ji zase měla ráda jeho žena Richsa. To ona rozhodla, že se Nětka bude starat o Adličku.
* * *
František Niedl
Mrtvý v zamčené komnatě
„Je něco nového, Hejsku?“ zeptal se rychtář královského města Berouna Dobeš z Děbolína biřice, který před ním stál v síni. Právě zde úřadoval muž, jenž se měl starat o dodržování práva ve městě. Poctivě tak činil. K ruce měl tucet biřiců, kteří ale museli zajišťovat i strážní službu u bran města a na stále ještě dokončovaných hradbách. Jejich hlavní činnost spočívala v dozírání na pořádek ve městě, například aby počestným měšťanům nebyly při trzích odřezávány od opasků váčky s penězi, aby byly hostince uzavírány v řádnou dobu a aby poté opilci z nich vyhození nerušili pokojné měšťany berounské. Do strážní služby musela nastupovat i městská hotovost jak z řad měšťanů, řemeslníků, tak nádeníků. To však jen v noci, ve dne se strážní služba soustředila pouze na brány, ani ne tak kvůli bezpečnosti, jako spíš pro vybírání poplatků.
„Spolkl jsi jazyk?“ zeptal se rychtář nakvašeně Hejska, když stále marně čekal na odpověď.
Hejsek, celý udýchaný, před ním stál, opíraje se o ratiště halapartny. Vypadal, že pokud by tuto oporu neměl, dozajista by se svalil na zem. Ve skutečnosti se však jednalo jen o jakousi jeho snahu, která měla navodit dojem, že je hrozně uštván během přes celé město a možná třikrát kolem hradeb, přičemž musel nejméně na dvou místech
přeplavat Berounku. Byl schopen takového výkonu, i kdyby ho před chvílí vytáhli z kavalce, který se spolu s dalšími kavalci ostatních biřiců nacházel v šalandě sousedící bezprostředně s rychtářovou úřadovnou.
„Neřekl bych, že od Umrlce je to na radnici zase až tak daleko,“ prohodil rychtář s despektem.
„Jak to, to to… víš, pane, že jsem byl U Umrlce?“
„A kde jinde? Vždyť tě znám. A navíc ve službě.“
„Přece víš, pane, že v hospodě se toho nejvíc dozvíš,“ hájil se Hejsek.
„Samý bláboly,“ mávl rychtář rukou. Ale pravdou bylo, že i on k Umrlci rád zašel. Ani nevěděl, proč si tu hospodu, tak jako jiní, oblíbil. Což o to, hostinský Zouna měl pivo dobré a ani na krmi nešetřil. Ale ten umrlec… seděl v koutě, oděný v hadrech, v pozdvižené ruce korbel k přípitku a z lebky bez masa se na příchozí cenily zažloutlé zuby. Což svědčilo o tom, že ten, komu ta lebka dřív patřila, nebyl příliš stár, protože pak by se na ostatní přítomné necenily zuby žádné. Muselo se jednat o člověka mladšího, který jen tak jako většina ostatních o své zuby nepečoval.
Rychtář chtěl původně hostinskému Zounovi tuto kratochvíli jako bezbožnou zakázat, ale nakonec to nechal být. Když to nevadilo ctihodnému kanovníkovi, jakož celé městské radě, purkmistra nevyjímaje, co by si tím zatěžoval mysl. Ostatně umrlec už nikomu neublíží. A on, rychtář, se musí především starat o živé. A když jsou živí, aby to tak pokud možno zůstalo co nejdéle. A ne jako s tím zpropadeným zlatníkem Třebínským, kterého našli mrtvého v jeho soukromé komnatě, jež mu sloužila zároveň jako dílna. Nacházela se v prvém patře jeho domu. A on si tam umřel. No a co?! Každý má přeci právo na to umřít si, kde se mu zlíbí. Třeba na věži kostela, když bude dost vitální, aby tam vylezl.
A tak si Třebínský umřel ve své dílně. On, rychtář, na tom neviděl nic divného, vždyť zlatník měl už také svůj věk. A k tomu mladou, krásnou a žádoucí manželku Hedviku, kterou mu mnozí potají, ale i zjevně záviděli a která mu jistě brala mnoho sil, a tak není divu, že ho trefil šlak nebo něco na ten způsob. Nebylo by to nic neobvyklého, starším pánům se to někdy stávalo přímo při oněch radovánkách, ať už manželských či mimomanželských.
Všechno by proběhlo bez potíží jako v jiných případech. Nebožtík by byl omyt, oděn do slavnostního roucha, vstrčen do rakve a pohřben na prominentní místo na berounském hřbitově u kostelní zdi, kdy náhrobní desku by měl připevněnou přímo na zdi toho svatostánku. Ale to by se v tom nesměl vrtat zlatníkův bratr, Jan, bohatý kožešník a zároveň současný zvolený purkmistr.
Jan Třebínský přišel s obviněním, že se nejednalo o přirozenou smrt, ale o vraždu.
„Pitomec,“ ucedil rychtář.
„Já?“ podivil se Hejsek.
„Ty taky. Ale na mysli jsem měl tentokrát někoho jiného.“
„Asi vím koho,“ ušklíbl se Hejsek.
„Tak si to nech pro sebe,“ odbyl biřice Děbolínský. „Abys nepřišel o místo. Ono těm pánům najednou nějak narostly hřebínky,“ pomyslně si odplivl.
To byla věc, kterou rychtář těžko snášel. Byly časy, kdy býval v královských městech tou největší autoritou právě rychtář, králem dosazený. V těch větších to byl hejtman, a to také zůstávalo. Ale v těch ostatních, jak měšťané bohatli, přebírali nad městem moc v podobě městské rady v čele s purkmistrem. A bylo tomu tak i tady, v Berouně. Páni radní a purkmistr zejména – chátra neurozená – by si z něj, člověka urozeného, nejraději udělali poskoka. Ač se tomu
bránil, seč mohl, postupně ho tlačili do kouta. Bylo jich přeci jenom moc a byli bohatí.
Vražda! Taková pitomost. Ale pan kožešník je o tom přesvědčen. Dveře té komnaty sice nebyly zamčeny, klíč byl zasunut do zámku zvenčí, zato byly zajištěny zevnitř železnou závorou, což bylo mnohem těžší překonat, protože klíčem v zámku se dá při troše šikovnosti otočit i z druhé strany – pokud je zámek dobře promazaný. Ale posuvnou závorou uchycenou v kovových třmenech?
„Hovno!“
„Moje řeč, pane rychtáři,“ přidal se Hejsek.
„Ty drž hubu, když nevíš, o čem přemýšlím.“
„Ale vím. O tý vraždě.“
„Zastrčená závora a na oknech mříže. Jak bys tu vraždu provedl?“
„Neprovedl. Předně nejsem vrah a za druhý to nejde.“
„Tak vidíš. Ale pan purkmistr na to má jiný názor. Možná vrah prolezl klíčovou dírkou. A já to mám teď vyřešit? Já jsem tu proto, aby byl ve městě pořádek. A to také dělám.
Chytám výtržníky a zloděje a strkám je do šatlavy. Dbám na to, aby bylo město v noci zabezpečeno. A ne abych pátral po vrahovi nějaký smyšlený vraždy. Ale já vím, o co panu purkmistrovi jde.“
„O co?“
„Do toho ti nic není,“ odsekl rychtář. Nechtěl se dostat do potíží, kdyby svoje závěry vyslovil nahlas. Hejsek by hned běžel k Umrlci a za chvíli by si o tom povídalo celé město. Přesto byl rychtář přesvědčen, že jeho závěry mají pevné základy. Důvod? Majetek. Pokud by se jednalo o přirozené úmrtí, dědila by zlatníkova manželka Hedvika. A že by bylo co dědit – po zlatníkovi. Rozhodně by nešla po žebrotě a jako mladá, krásná a bohatá vdova by měla na každém prstu nápadníků deset a mohla by si vybírat.
Ale v případě vraždy se za takové situace nabízí na prvním místě manželka. Má motiv a je ke své oběti nejblíže. A za takové situace by kromě takové drobnosti, že by vdova skončila na hranici, připadl všechen majetek purkmistrovi.
„Já se mu divím, když mu jde o majetek,“ spustil Hejsek, jako by četl rychtářovy myšlenky, „že si purkmistr tu vdovu nevezme, když je vdovec. Získal by nejen bratrův majetek, ale nádavkem i krásnou ženu.“
„Tak vidíš, Hejsku. Zdá se, že pan purkmistr není zase tak chytrý, jak si o sobě myslí. Ale co budeme dělat s tím úkolem, co nám hodil na hřbet? Zjistils něco ve městě?“
Rychtář se na Hejska pozorně zadíval. „Co se ptám? Když jsi dřepěl U Umrlce.“
„A právě v tom se mýlíš, pane rychtáři. V hospodě se toho dozvíš nejvíc.“
„To už jsi říkal. Samý žvásty!“
„To si nemyslím.“
„Tak mě pouč.“
„No, seděl jsem U Umrlce, tedy v rámci toho dotazová-
ní. Narazil jsem tam na kolomazníka Jouzu a povídal jsem mu, co nás tady potrefilo. A on mi na to opáčí, že když byl v Týnci, řešili tam něco podobnýho.“
„A vyřešili?“
„Nejdřív ne.“
„A potom jo?“
„No, ba že. Pozvali si tam takového záhadného cizince, prý nějakého řádového rytíře, a ten to vyřešil.“
„To je sice hezký. Ale kde ho mám hledat?“
„Nemusíš, pane,“ usmál se Hejsek škodolibě. „On totiž sedí U Umrlce.“
„A jak to víš, že je to on?“
„Ten kolomazník mi ho ukázal.“
„A proč jsi to neřekl hned?“
„Chtěl jsem, pane, vždyť jsi sám viděl, jak jsem byl zadejchanej. Ale nepustils mě ke slovu.“
„Hubo nevymáchaná! Na co ještě čekáš? Mazej k Umrlcovi, ať nám neupláchne. A že mu přikazuji, aby se hned dostavil na rychtu. Co je?“ dodal rychtář, když viděl, jak se Hejsek kroutí.
„No, já bych s tím přikazováním byl opatrnej, ten člověk vypadá dost nebezpečně. Vhodnější by asi bylo, kdybych mu řekl, že ho žádáš, aby se laskavě dostavil na rychtu.“
„Řekni mu, co chceš, ale koukej ho přivést.“ * * *
„Něco si žádáš?“ zeptal se rytíř mezi sousty, načež pozřenou krmi svlažil dvěma loky piva. „Nebo sis mě přišel jen prohlédnout?“ upřel na Hejska pohled.
Hejsek opět nemohl popadnout dech, buď z radnice běžel, co mu síly dovolily, nebo skutečně trpěl nějakou plicní chorobou.
„Ne, pane, to ne,“ vysoukal konečně ze sebe, jen co se vzpamatoval. „Posílá mě náš rychtář, pan Dobeš z Děbolína, abych tě uctivě požádal, zdali bys ho nemohl navštívit na rychtě.“
„Proč?“
„Já, tedy…“ Ta strohá otázka připravila Hejska o řeč. „No, tedy, víš, pane, došlo tady k úmrtí a…“
„A vy sháníte kněze ohledně nebožtíkova zaopatření. Ale tím já se nezabývám. Sice patřím k řádu johanitů neboli špitálníků, ale náplň mé činnosti spočívá v něčem jiném.“
„Ale právě proto mě za tebou rychtář posílá, pane. My máme sice za to, tedy pan rychtář má za to, že se jednalo o obyčejné úmrtí, ale purkmistr, jinak bratr zesnulého, je toho názoru, že jde o vraždu.“
„Aha. To je tedy jiná. A pan rychtář ode mne konkrétně požaduje co?“
„Abys, pane, tu věc prošetřil a pokusil se vypátrat, k čemu ve skutečnosti došlo.“
Cizinec si Hejska přeměřil pohledem, pod kterým se biřic až otřásl, a ujistil se o tom, že by si proti tomu muži nepřál nikdy stanout jako nepřítel. Když dojedl, zvedl se z lavice a přehodil si přes ramena černý plášť. Měl ho naruby, i když plášť byl šitý tak, aby se dal nosit oboustranně. Přesto si Hejsek všiml na vnitřní straně našitých bílých osmicípých křížů.
Vyšli z hostince a Hejsek zamířil k radnici, kde byla umístěna i rychta. Cizinec celou dobu, než tam dorazili, neřekl ani slovo a Hejsek se cítil jako malý kluk, který něco provedl, i když nevěděl co.
„Pane rychtáři,“ pronesl Hejsek, když vstoupili do Děbolínského úřadovny, „přivedl jsem vám toho muže, o kterém jsme mluvili.“
„Jistě, jistě,“ rychtář se zvedl, pak se představil. „Jsem Dobeš z Děbolína, místní rychtář.“
Příchozí chvíli mlčel a rychtáře si prohlížel. Rychtáři ta chvíle připadala nekonečná. Nakonec však promluvil i on: „Jsem Gerald de Greenwille, příslušník řádu johanitů.“
„Jsem velice potěšen, pane. Rytíř a cizinec k tomu, i když na řeči se to téměř nepozná.“
„Jsem tu už pár let. My řádoví bratří si nemůžeme vybírat, na jakém místě budeme sloužit Bohu. Proto je výhodou, když má člověk vlohy k tomu učit se cizí jazyky.“
„Ovšem, ovšem. Ale posaď se prosím, pane, a snad neodmítneš pohárek medoviny,“ nabídl rychtář a nečekaje na souhlas, hned do kameninových pohárů nalil. K Hejskově lítosti jen do dvou, s medovinou pro něj zjevně rychtář nepočítal.
Richard Dostál
Zkouška růží
Slunce se blížilo k nadhlavníku a den se opravdu vydařil. Po dlouhé a drsné zimě nebylo ani jaro příliš teplé. Teprve dnes se kraj probudil do tepla a jasu. Vše nasvědčovalo tomu, že konečně nastanou trochu lepší časy jak pro přírodu, tak i pro obyvatele Českého království. Tak nějak to cítil i Petr z Rožmberka, který jel v čele družiny na svůj hrad.
V minulých dnech byla uzavřena jednání mezi králem a panskou skupinou Ronovců. Přede dvěma měsíci skončila domácí válka a právě Petr z Rožmberka byl jako nejvyšší soudce králem Janem Lucemburským pověřen, aby prošetřil důkazy domnělé velezrady Jindřicha z Lipé. Dokázal, že se jednalo jen o pomluvy a dvorské intriky.
Král musel pána z Lipé propustit z vězení na Týřově a celý spor se i přispěním nejvyššího soudce urovnal. Rožmberk se osvědčil jako nejlepší vyšetřovatel v Českém království a jako odměnu získal od krále to, po čem toužil nejvíc: souhlas ke sňatku s vdovou po posledním Přemyslovci, královnou Violou Těšínskou.
Kdysi ji navštěvoval v Těšíně a vše nasvědčovalo tomu, že láska, která mezi nimi vykvetla, skončí šťastně, jenomže se o ni přihlásil mocný ženich. Stala se královnou a vypadalo to, že Petrovo zlomené srdce potřebuje neprodleně lék.
Jeho otec Jindřich z Rožmberka tedy rychle zasnoubil syna
s dcerou pana Jindřicha z Lipé. Král Václav III. byl však necelý rok po sňatku zavražděn v Olomouci a Viola se stala vdovou. Byla okamžitě, jako nepotřebná přítěž, odstraněna a poslána do vyšebrodského kláštera, odkud nemohla ovlivňovat boj o trůn mezi zbylými Přemyslovnami. Petr ji tam navštěvoval, přestože věděl, že je to beznadějné. Ona byla vdova po králi a on byl zasnouben s dcerou nejmocnějšího pána v zemi. A přesto nakonec získal souhlas se zrušením zásnubní smlouvy, aniž by si znepřátelil Jindřicha, neboť to byl on, kdo jej dostal z vězení, a posléze i král, který mu slíbil za jeho služby odměnu, souhlasil se sňatkem. A tak se přede dvěma měsíci vzali. Viola se stala paní z Rožmberka a Petr byl na vrcholu blaha.
Tři dny v Praze na jednání královské rady si připadal, jako by bez ní byl tři roky, a už se nemohl dočkat, až nasedne na koně a bude štvát svou družinu domů. Omluvil se i z večeře, kterou král uspořádal na usmíření, protože věděl, že se protáhne v divokou noční pitku.
„To tak spěcháš za ženou? Zamilovaný Rožmberk je nudný společník. Ono tě to po pár letech přejde,“ komentoval to král s úsměvem.
Petr moc dobře věděl, kam tím Jan Lucemburský míří.
Jeho manželství směřovalo ke krachu a král už za Přemyslovnou tak nespěchal. Petr v duchu mávl rukou. Co je mu po manželském štěstí panovníka, hlavně že už bude opatrný a nenechá se svou panovačnou ženou zatáhnout do nové domácí války.
Čas měl ukázat, že se Petr mýlí, ale teď i to slunce dává najevo, že země bude mít chvíli klid a on sám pokoj od politiky. Pořádně si to s Violou užijí. Právě se blížili k bráně hradu a on uvažoval, co by mohl vymyslet pro pobavení. Na tváři se mu objevil melancholický úsměv. Přece se nemůžou pořád jen milovat.
Začal se potichu smát a Zdeněk Liška ze Smržové, velitel jeho družiny, přijel blíž, protože zaslechl nějaké zvuky: „Říkals něco, pane?“
Podíval se na něj a musel svůj smích ovládnout. „Už budeme doma, Zdeňku.“
Zdeněk jen přikývl a pozdržel koně. Zařadil se vedle Miruše a zašeptal: „Teda ten v tom lítá.“
„A ty se divíš? Paní Viola je krásná a za tu chvíli si získala nejen hradní posádku, ale taky poddané v okolí. Všichni ji mají rádi. Dobře si vybral.“
Když projížděli bránou, potkali starou Juditu. Kořenářka právě odcházela a Petr si pomyslil, že to nevěstí nic dobrého. Léčitelka a kořenářka na Rožmberku? Co tu chtěla? Že by ji někdo potřeboval?
„Někdo potřeboval tvou pomoc?“ zeptal se jí nahlas.
Judita se na něj podívala a usmála se: „Nic vážného, pane, tvá žena potřebovala radu, však ona ti to poví sama.“
Znepokojilo ho to. Že by Viola stonala? Hned na nádvoří seskočil z koně a Zdeněk převzal uzdu. Spěchal k hradnímu paláci a srdce se mu hned sevřelo pomyšlením, že by snad něco hrozilo. Až se sám divil, jak s ním poslední dobou cloumají emoce. Na klidu mu nepřidalo ani to, že ho Viola nevítala hned na nádvoří. Byl to už takový jejich zvyk. Přece musela vědět, že se vrací, z hlásky určitě oznámili, že se jeho družina blíží.
V předsíni potkal služebnou a rychle se zeptal: „Paní je…“ Nestačil ani dopovědět, služka byla hodně hovorná: „Je ve svém pokoji, asi ještě leží, byla u ní Judita.“
Rychle, plný zlých předtuch, vyběhl schody a doslova rozrazil dveře. Jeho žena se právě upravovala před zrcadlem. Nevypadala, že by stonala.
„Je ti něco?“
Pohlédla na něj a usmála se: „Taky tě vítám, můj drahý.“
„Promiň, ale viděl jsem Juditu a byla u tebe, tak…“
Zarazil se, jako by byla jeho žena jiná. Štěstím jen zářila.
„Byla u mne, potřebovala jsem jen něco vědět.“
„Nějaké problémy?“
Rozesmála se a zavrtěla hlavou. „Chtěla jsem ti to říct, až bude vhodná chvíle, měla jsem za to, že by tě to zbytečně zneklidňovalo.“
„Ale co?“
Chvíli se mu dívala do očí. „Judita není jen kořenářka, jestli mi rozumíš. Je taky nejlepší porodní bába v celém širém okolí.“ Díval se na ni tak nechápavě, až zavrtěla hlavou: „Kam se vytratil tvůj pronikavý rozum, můj milý?
Nebyla jsem si jistá. Od svatby je to jen dva měsíce a zdálo se mi, že je to brzo. Budeme tři!“
Dole pod otevřeným oknem právě procházel Zdeněk.
Nejdřív bylo slyšet Petrův výkřik. Ihned nato se ozvalo i šťastné zapištění paní z Růže. Zdeněk zakroutil hlavou. Vůbec jej nenapadlo, že takto hlučně vítají požehnaný stav.
Myslel si, že se tam děje něco úplně jiného, a proto utrousil: „Takhle odpoledne? Alespoň si zavřete okna!“
* * *
Zrovna dojedli oběd, když panoš oznámil příjezd podivné návštěvy. Petr i Viola na něj hleděli trochu přihlouple, když jim vysvětloval, že na hrad dorazila jeptiška s doprovodem dvou vojáků. Odkdy jeptišky jezdí po návštěvách?
Prý přijela z vyšebrodského kláštera a nese důležité poselství. Petr poručil, aby ji přivedli do jídelny, a jen co panoš odešel, tázavě pohlédl na svou ženu: „Co to má znamenat?
Matka představená ji asi neposílá. Ta by samotnou sestru těžko pustila z kláštera.“
Viola pokrčila rameny. „Znáš abatyši, jen si vzpomeň, jak i mě střežila, i když jsem nebyla sestra. Opravdu se muselo stát něco vážného.“
„Možná že budou chtít jen příspěvek,“ dodal Petr lhostejně. Pak si však vzpomněl na novinku, o níž zatím věděli jen oni dva, a s úsměvem mávl rukou. „Bůh nám přeje, tak proč ne.“
„Tvůj rod ten klášter založil a podporuje jej, měli bychom jim oznámit, že se čeká nový Rožmberk a podle toho se zachovat štědře. Bude dobré, když své modlitby věnují také za zdraví našeho potomka. Aby vše proběhlo v klidu.“
Její pocity a zabarvení hlasu znal už Petr tak dobře, že tiše prohodil: „Máš strach?“
Snažila se ovládnout a trochu nepřirozeně se usmála: „Judita mi řekla, že každá prvorodička má strach, ale stojí to prý za to.“
V té chvíli vešel panoš a uvedl ženu v řeholním hábitu. Viola ji ihned poznala a vstala, vycházejíc jí vstříc: „Sestro Zdislavo!“
Viola ze samého nadšení zapomněla i zbožně pozdravit. Zdislava s mírnou úklonou hlavy šeptla: „Pozdrav Bůh, paní z Růže.“
„Tebe také, copak tě přivádí?“
Petr své ženě stanul po boku a po pozdravu se usmál. Tuhle jeptišku měl rád. Byla kdysi jeho tajnou spojenkyní, když navštěvoval Violu v klášteře. Byla určena jako společnice královny. Ihned zaznamenal, že sestra je zachmuřená a její tvář je velmi vážná. Hned ho napadlo: „Sestro Zdislavo, ví o tvé návštěvě ctihodná matka představená?“
Zdislava mu pohlédla do očí. „Sama mne poslala, pane z Růže! Náš klášter je ohrožen. Stala se strašná věc a svatá půda byla znesvěcena. Musíš nám pomoct.“
„Kdo vás ohrožuje?“ zeptala se nechápavě Viola.
„Jste naší poslední nadějí,“ zašeptala Zdislava.
Petr pochopil, že takhle se nic nedoví, a tak je vyzval, aby se posadily.
Zdislava si sedla naproti nim ke stolu a sklonila hlavu. „Požádala jsem matku představenou, abych tě, pane z Růže, poprosila o pomoc, a ona souhlasila a poslala mě k vám.“
„Bude-li to v mých silách, rád pomůžu. Tak v klidu řekni, oč se vlastně jedná.“
„V klášteře se stala nevídaná věc. Byla zavražděna jedna novicka! Našli ji ubodanou v její cele.“
* * *
Petr si hlasitě povzdechl a Viola jen zírala. Chvíli hledal vhodná slova a potom vážným hlasem řekl: „Sestro Zdislavo, rád bych pomohl, ale případ nespadá do mé pravomoci. Klášter je církevní půda a já, ač královský soudce, nemohu uplatňovat svou moc. Pro tyto případy má církev své právo a věc se musí svěřit do šetření inkvizice.“
„Petře, ten klášter založil tvůj předek pan Vok z Rožmberka a páni z Růže jsou jeho ochránci. Kromě toho tě abatyše sama prosí o pomoc!“ vstoupila do rozhovoru jeho žena a sestra Zdislava se přidala: „Pane, jsme zoufalé. Kdo ví, kdy dorazí inkvizitor, a nikdo nechce hranice. Jak by dopadlo jeho šetření? Co když náš konvent rozpustí? I opat mužského kláštera souhlasil, že povolá inkvizici, teprve když se do týdne nepodaří najít vraha. Všichni vědí, že jsi v tom v království nejlepší. Musíš najít vražedkyni a pak nebude nutné volat inkvizici. Klášter bude poté znovu vysvěcen a vše se vrátí k normálu.“
„Petře,“ prohlásila Viola. „Tady ti nikdo nebude předhazovat porušení klášterního práva a kromě toho, byla to
novicka, ještě nesložila řeholní slib, takže vlastně nejde o příslušnici řádu.“
Petr se podíval na svou manželku a pronesl: „Tomu rozumím, ale pochop, že dost dobře nemůžu vyšetřovat, když mě do kláštera nepustí. Ženský klášter má svá pravidla, a když neuvidím místo činu a nemůžu důkladně prohlédnout zavražděnou, jak mám zjistit, co se tam stalo? Nemohu ani řádně vyslýchat podezřelé a svědky, pokud tedy nějací jsou.“
Sestra Zdislava jen nesměle poznamenala: „Matka představená slíbila, že ti maximálně vyjde vstříc.“ Její hlas byl smutný a dalo by se říci až zoufalý.
Bylo vidět, že Petr už je svolnější, když už ho přesvědčují obě.
„Pomůžu ti s pátráním,“ řekla Viola.
„Ty? A jak?“
„Petře, necítíš, že v den, kdy nás Bůh obdaroval, si také něco žádá? Mně to připadá jako znamení,“ odvětila Viola.
Petr z Rožmberka si povzdechl: „Dobře tedy. Ovšem neslibuji, že to dokážu. Týden není dlouhá doba.“
Dokonce i sestra Zdislava se šťastně usmála. Petr se otočil na lelkujícího, očividně zvědavého panoše a poručil: „Dones nám víno a poháry.“ Pak pohlédl na Zdislavu a dodal: „Jistě si dáš s námi.“
„Já smím jen mešní víno…“
„Tady nejsi v klášteře, sestro.“
Viola se usmála, protože dobře věděla, že tahle řeholnice ráda občas trochu porušuje předpisy. Zdislava jí nestačila odpovědět, neboť Petr prohlásil: „Takže, sestro, můžeš mi přiblížit, co se vlastně stalo a co o celém zločinu víš?“
„Bylo jich pět. Tedy pět novicek, které se připravovaly na řeholní slib a vstup do kláštera.“
„Pět najednou?“ zeptala se udiveně Viola.
Zuzana Koubková
Závoj velhartické paní
Herman se celý den brodil ledově studenou vodou, vysvlečený jen do spodků a košile, rukávy vykasané nad lokty, v rukou držel rejžovací pánev a propíral v ní písek. Bylo léto, slunce stálo vysoko a sálalo jako zjednané. Herman měl sice slaměný klobouk, ale i tak se mu, když v pozdním odpoledni vylezl z vody, točila hlava. Nechráněné části kůže měl spálené do ruda, zatímco v končetinách, ponořených do mrazivé vody, ho bolestivě brnělo.
„Zapalte oheň,“ poručil. Bylo sice ještě teplo a světlo, ale Hermanovi lidé se naučili pokynům svého pána neodporovat.
Starý sloužící, který byl zároveň i kuchařem, rozdělal pomocí křesadla oheň a rovnou nad něj zavěsil kotlík s medovinou, říční vody byl Herman nalokaný až dost. Vysvlékl se z mokrého prádla, oblékl suché šaty a posadil se k vatře. Přitáhl si narejžované kamení a začal se v něm probírat. Požádal o váhy, stylus a břidlicovou tabulku. Popíjel teplou medovinu, vážil, dělal si poznámky.
Quido, jeden z jeho ozbrojených strážců, zavrtěl hlavou a prohodil k svému druhovi: „Neznám žádnýho jinýho kverka, kterej by si psal poznámky sám.“
„A taky se sám ráchal celej den ve vodě,“ ucedil Quidův druh.
„Na druhou stranu,“ dodal Quido a ohnal se po komárovi, který mu navzdory dýmající hranici začal pískat kolem uší, „žádnej jinej není tak úspěšnej jako Herman Kunrátovic.“
* * *
Herman odpočíval pod nataženou plachtou, přikrytý kožešinami, se svými poznámkami a dalšími cennostmi v truhličce pod hlavou. Bylo mu dobře, konečně se zahřál a zároveň zchladil, hlava mu plavala po medovině. Kousek od něj dosud plápolal oheň. Pak ale něco vybuchlo! Všechno bylo z minuty na minutu jinak.
Herman se právě propadal do spánku, když se objevili útočníci. Vlastně neobjevili, většina už byla na místě. Z temnoty se vyloupli jen tři, ostatní povstali z Hermanových společníků. Vrhli se na své kolegy a začali je mordovat. Strhali navoskované plachty, které Hermanovu mužstvu sloužily jako přístřeší, a hodili je do ohně, jenž tím pádem zahořel vysokým plamenem.
Právě to Hermana definitivně probudilo. Vyhrabal se ze svého provizorního přístřešku a rychle pochopil, o co se jedná. Zrada, přepadení…
Hermanův stálý strážný, Mats Habicht, se právě pral se dvěma lamželezy. Jednoho uhodil pěstí do zubů, zatímco druhého kopl do slabin. Pak sáhl po noži, to už se ale objevil třetí z útočníků, ozbrojený pádnou holí.
Taky Herman měl hůl. Teď ji popadl a uhodil jí Matsova protivníka přes napřaženou paži. „Díky, pane,“ zafuněl Mats.
Herman popadl hůl jako kopí a bodl jejím koncem útočníka do krku. Ač podnapilý, neminul. Chlap zachrčel a šel k zemi. Pak se ale za Hermanem objevili další dva. Taky na
Matse se opět vrhla dvojice útočníků. Další padouši napadli kuchaře Viléma. Ten starý sluha neměl nejmenší šanci. Byl ubit během chvíle.
Herman s Matsem se prali s přesilou. Několik mužů z původní suity jim zůstalo věrno. Obrovitý Quido srazil svého zrádného kolegu, ale pak ho jiný skolil zezadu. Mats se oháněl nožem hned proti dvěma mužům, jednomu proklouzl pod napřaženou paží a bodl jej ze strany do podpažní jamky. Druhý z Matsových protivníků couvl před jeho výpadem, ale pak nůž otočil v dlani a hodil. Vatra dosud hořela vysokým plamenem, takže neminul.
Herman se bil jako vlk samotář, rozháněl se holí. Pak ho někdo sekl do boku tesákem, Herman padl na zem a po zádech a hlavě mu dupaly těžké boty. Chlapi, kteří napadli jeho tábor, se začali přehrabovat v zavazadlech. Hádali se kvůli vytěženým kamenům. „Mají cenu?“
„Nemají!“
„Celý den kvůli nim strávil v řece…“
Herman využil jejich nepozornosti a odplazil se k svému přístřešku. Naštěstí nevzplál od požáru. V rozházeném loži zoufale tápal po noži, který si před usnutím odložil. Místo něj narazil pod kožešinami na svou truhličku. „Tamhle je,“ vykřikl kdosi z útočníků.
Herman vyrazil na útěk, aniž věděl kam. Útočníci běželi za ním, naháněli ho jako zajíce. Pokřikovali po sobě, mávali pochodněmi. „Scheize,“ kleli, když se jim nohy zabořily do mazlavého bláta.
Taky Hermanovi se propadaly nohy do bažin. Někde v hlavě mu problikávala svíčka hromnička, která říkala: Ne, tudy ne, Hermane. Tahle cesta vede do močálů. Tady leda zahyneš…
Z druhé strany na něj ale někdo známý volal: Pojď, Hermane! Tudy projdeš. Jen pojď za mnou…
A tak šel. Výkřiky za ním brzy ustaly. Měsíc nesvítil, hvězdy se stěží leskly. Posléze někde upadl a zůstal ležet.
* * *
Strakonická kapitulní síň byla ponořena do ospalého letního dusna, tichem rušeným jen bzukotem několika unavených much zněl sice autoritativní, leč v tuto chvíli už přece jen trochu monotónní hlas otce preceptora. Představený řádu sv. Jana Jeruzalémského – neboli johanitů –v českých zemích postával za řečnickým pultíkem a právě hovořil o hospodářských výsledcích řádu v posledních dvanácti měsících.
Většina shromážděných bratří spala a ti, kteří bděli, dleli myšlenkami kdesi daleko. Zdislav, komtur řádového domu v západočeském Manětíně, vzpomínal, jak se do Strakonic dostal poprvé. Zdislavovi táhlo na padesátku, na svět přišel ve století, které psalo na svém začátku dvanáctku, Českému království v té době vládli Přemyslovci a všechno bylo tak nějak jinačí. Ještě před pár lety by Zdislav, přáteli zvaný i Zdík, řekl, že lepší. Ale jak stárnul, zjišťoval, že ono „lepší“ má dvě strany.
Nebesa nedopřála Zdíkovi zrovna nejlepší dědictví. Přišel na svět jako levoboček. Ale měl štěstí na štědrého mecenáše. Od dětství se pohyboval v nejvyšších církevních kruzích, byl přijat mezi templářské rytíře, do veleúspěšného řádu, který radil králům a o jehož pokladech se vyprávěly historky srovnatelné s orientálními pohádkami.
Zdislav měl našlápnuto ke skvělé kariéře v templářských řadách, když byl řád zrušen, jeho členové obviněni z těch nejnemožnějších zločinů proti Bohu a lidem. Templáři byli zavíráni do žalářů, nebo upalováni na hranicích. Tomu se
Zdík naštěstí vyhnul. Dostal možnost přestoupit k johanitům a taky se jí chopil. Skončil ve Strakonicích.
Jenže strakoničtí johanité s ním nakládali jako s bratrem druhé kategorie, s nedůvěrou, ba i opovržením. Zdík věděl, že zášť je jedním z nejhorších křesťanských hříchů, přesto v té době nenáviděl nejen své confratres, ale snad i zdi strakonického hradu. Naštěstí Všemohoucí měl pro svého pomýleného syna pochopení a nabídl Zdislavovi druhou šanci. Zdík Strakonice po několika letech opustil a, teď už v johanitském rouchu, dokázal, že je schopný muž. Osvědčil se řádu nejen jako bojovník, ale také jako dobrý hospodář a chytrý člověk. Taky si na něj po letech vzpomněli jeho urození příbuzní a přijali ho mezi sebe.
Přesto Zdislav Strakonice donedávna z duše nesnášel. Letos poprvé sem přijel bez zášti, najednou viděl krásný hrad nad stříbropěnnou Otavou. V kapitulní síni vládla příjemná, byť poněkud ospalá atmosféra a Zdíka, kterému už opravdu nebylo málo, napadlo, že až už nebude schopen vylézt na koně, mohl by zde strávit spokojený podzim života.
Omrzelý otec preceptor se zeptal, má-li někdo nějaké dotazy. Nikdo žádné neměl, aspoň to tak zpočátku vypadalo, protože všichni spali, a Zdík už se těšil, že si před večerní modlitbou ještě protáhne nohy. Jenže pak se našel bratr potížista a začal klást dotazy o to hloupější, oč zdlouhavější.
* * *
Stilzl slezl z koně, hrubě německy zaklel a zeptal se, zda je na hradě přítomen fráter Zdislav. Byl poslán tam, kam slunce nesvítí. O několik málo minut později dorazil do strakonického hradu posel z Velhartic a proslovil to samé přání.
Zdík se procházel kolem Otavy, modlil se Ave Maria a těšil se na večeři. „Bratře komture,“ začal laický bratr, kterého za Zdíkem vyslali.
„Ale ovšem, bratře laiku!“ odvětil Zdislav. Jednou z věcí, které si během svého dlouhého života osvojil, byla úcta k jakémukoliv člověku.
„Očekává tě otec preceptor,“ pravil laik.
„Ajta!“ zvolal Zdislav.
* * *
Velhartický posel přivezl list od svého pána. „Pan Bušek z Velhartic,“ vykládal Zdislavovi představený řádu, „je synem pana Svojšeho, což byl významný donátor našeho řádu.“
„To je znamenité,“ prohodil Zdislav.
„Velice rád by tě viděl na svém hradě,“ vykládal otec preceptor.
„Kdy?“ chtěl vědět Zdislav.
„Teď hned,“ odtušil jeho velitel.
„Jsou to čtyři hodiny jízdy,“ pokračoval. „Za světla nedojedeš, ale to tě asi nemusí trápit.“
„To znamená…?“ začal Zdislav. Dál se ovšem nedostal, byl vypoklonkován z pracovny otce preceptora a odveden do stáje, kde už mu sedlali koně. „Snad si ještě dojdu pro plášť a meč a…“
Slunce právě posledním nazlátlým paprskem pohladilo Otavu, když bratr Zdislav opustil zdi strakonického hradu a vyrazil k Velharticím.
* * *
„Neumírej,“ pravila Swiza. „Na to jsi ještě moc mladý a hezký.“
„Já už nejsem moc mladý,“ odtušil Herman. „A hezký jsem nebyl nikdy.“ Celý svět se s ním točil, vlastně si ani nebyl jist, zda je ještě živ. Ovšem ta zvláštní žena říkala, aby neumíral. Takže nejspíš dosud žije.
Musel přežít zával v dole a nějak z něj uniknout. Nebo to nebyl zával? Lupiči? Přepadení? Hermanovi se vrátila jeho nejhorší noční můra. Je mu třináct let a jeho ves Běchovice drancují loupežníci. Je malý kluk, neví, co dělat, utíká před nebezpečím a dostane ránu sekerou. „Někdo mě napadl?“ zeptal se opatrně své společnice.
„Napadl,“ odpověděla. Mluvila podivným jazykem. Herman byl synem kutnohorského horníka, uměl česky, latinsky, špatně vlašsky, ale uvažoval v němčině. Ta zvláštní žena mluvila německy, ale tak nějak divně. Kdysi znal někoho, kdo takhle mluvil.
„Ty si nic nepamatuješ, že?“ zeptala se Swiza.
„Pamatuju,“ oponoval jí Herman. „Málem mě zabili…“
„Utekl jsi,“ vykládala Swiza, „prošel přes močály.“
„Postarala se o mě královna Alžběta Rejčka,“ blouznil Herman. „A pak pan Zdík…“
„Poslala jsem pro něj,“ usmála se Swiza.
* * *
Velhartice bývaly plny světla. Za pana Svojšeho se na hradě scházela nejvybranější společnost. Urození pánové a krásné dámy. Bílé závoje a ruce s dlouhými nehty sahající po tenkostěnných pohárech. Víno a medovina a spousta chvástání a skvělá hudba, pištci a dudáci a potulní zpěváčci.
Teď tu seděli tři pánové nad džbánkem nevalného moku. „Copak v té tvé zemi, Bušku,“ rozčiloval se ten nejmladší a zároveň nejurostlejší z nich, „není nic slušného k pití?“
Jiří Dobrylovský Mrtvola na útěku
Slavnost se vydařila nad očekávání. Hrad Okoř ve svých zdech většinou nehostil velikou společnost, avšak včerejšího dne v Praze skončil zemský sněm a mnozí pánové, jejichž sídla se nacházela v severozápadních Čechách, využili nabídky okořského pána na přenocování. Všem to neobyčejně vyhovovalo, Okoř se měl stát první zastávkou jejich společné cesty – a zároveň i poslední, kde budou přítomni v plném počtu. Jak bude cesta ubíhat, jednotliví poutníci se budou postupně odpojovat a mířit na svá panství, až nakonec do vzdálené Žlutice dorazí již jenom pán Jakoubek z Vřesovic se svou družinou. To byla ovšem na počátku cesty ještě hodně vzdálená perspektiva.
Pánové se na Okoři poveselili, slíbili si či jen utužili již existující nehynoucí přátelství a dlouho po půlnoci se konečně zvedli od stolu a na dosti vratkých nohou se rozešli na kutě. Nebylo kam spěchat, únorová noc je hodně dlouhá, takže do rozednění se toho dá naspat ažaž. Jenomže to by nesměli být ospalci za kuropění probuzeni zběsilým bušením na hradní bránu. Tak zběsilým, že se nočním tichem neslo jako bubnování do války a s takřka neztenčenou silou pronikalo až do hradního paláce.
Hostům do toho teoreticky nic nebylo, ti mohli spát dál, protože vypořádat se s nečekaným narušitelem klidu
bylo úkolem hradního pána, či spíše jeho čeledi, jenže v těchto neklidných dobách byl každý soudný člověk opatrný raději víc než míň. Od lipanské bitvy uběhly necelé tři roky. Země se otřásala neustávajícími projevy odporu proti králi Zikmundovi, přičemž na právě skončeném zemském sněmu se Zikmundovi podařilo prosadit svolání zemské hotovosti proti Roháčovi z Dubé, jednomu z buřičů. Jenomže zemské stavy sice svolání hotovosti odkývaly, hned poté se však rozešly s tím, že jim do toho vlastně nic není. S Roháčem má problémy Zikmund, tak ať se s ním tedy vypořádá, jak dovede. Nebylo tudíž divu, že za takovéto vlády každý důvěřoval více svému meči a spolehlivé družině než královské autoritě. To se přirozeně týkalo i okořských hostů, zejména s ohledem na to, že hrad sice patřil katolíku Janovi, avšak ještě před pouhým rokem se nacházel ve vlastnictví kališnické Prahy. A Praha, domácí velmoc, byla odtud málem co by kamenem dohodil. Co kdyby v Praze někoho napadlo vzít si z Jana Roháče příklad?
Halabala oblečeni, zívajíce a mžourajíce scházeli se pánové jako švábi na pivo v rytířském sálu, který před nemnoha hodinami opustili.
„Ví někdo, co se děje?“ zahuhlal Zbyněk z Hazmburka a hned zívl, divže si hubu neroztrhl.
„Že by Jan?“ navrhl kdosi, že nejlepší by bylo zeptat se přímo domácího pána.
„A ten je kde?“ nenechal se pan Zbyněk odbýt.
„Asi u té brány, ne?“ usoudil nejistě pán Jaroslav z Janovic, majitel hradu Petrohrad v Žateckém kraji.
„Ale jak mohl někdo mlátit na hradní bránu?“ namítl Jakoubek z Vřesovic, slavný husitský vojevůdce respektovaný všemi politickými silami v zemi. „Copak tady není zvykem zvedat padací most? A mají ho tu, jeli jsme přes
něj. A jak je možné, že nezasáhly hlídky? Copak ti chlapi chrápali, či co?“
„Máš pravdu,“ přikývl Jindřich z Kolovrat, novopečený majitel nedalekého hrádku a městečka Buštěhradu a jinak také zapřisáhlý katolík, „to je trestuhodná nedbalost. Jsem zvědavý, jak nám to pan Jan vysvětlí. A jak si u svých lidí zjedná pořádek. Bylo by načase, beztak tu určitě řada z jeho strážných zůstala po pražském hejtmanovi Václavu Cardovi. Měl by je všechny vyházet! Do jednoho!“
„A kde by sehnal nové lidi?“ namítl dobromyslně Jakoubek. „Dobří vojáci na poli nerostou.“
„Moc dobří asi nejsou,“ odsekl pichlavě Jindřich z Kolovrat, „pokud chrápali, jak říkáš.“
V průběhu této přestřelky dohadů, znamenajících, že nikdo neví nic, co by stálo za řeč, se na prahu sálu konečně objevil Jan z Okoře. A nebyl sám, vedl s sebou jakéhosi muže v selském oděvu, mokrého od hlavy k patě. Voda z něj na všech stranách crčela v početných stružkách a na podlaze z vypálených kachlů vytvářela zvolna se rozšiřující loužičku.
„Ať někdo okamžitě zatopí v krbu!“ zakřičel pán z Okoře na několik čeledínů, kteří mu šli v patách. „A přineste nějaké suché šaty. A ty to ze sebe zatím sundej! Venku mrzne a ty vlezeš do vody. Máš rozum?“
„Ja-ja-já jse-em mu-musel,“ drkotal ten muž nejen zuby, ale celý se chvěl jako osika; nu, tak to bývá, když někdo za mrazivé únorové noci vleze do vodního příkopu, „aabych za-zaklepa-al na brááánu. Ne-nebyl most.“
„Jestli tomu chceš říkat klepání,“ pokrčil Jan z Okoře rameny. „Já se spíš divím, že jsi tu bránu rovnou nevylomil. Kvůli čemu máš vůbec tak naspěch? Á, konečně suché šaty. Hoď to na sebe, ať tady nezmrzneš. Za chvíli bude i oheň.“
Při pohledu na suché oblečení ten muž opravdu trochu roztál. Zatímco se převlékal, hradní pán obešel hodovní tabuli a do jednoho poháru slil zbytky nedopitého vína: „Tumáš, napij se, to ti udělá dobře. A teď už povídej!“
„Pane, já jsem Jíra, zednický tovaryš z Číčovic.“
„Vím, znám tě.“
„Pomáhám, kde je potřeba, i na kostele svatého Vavřince stranou od vsi. Předevčírem zemřela na horkost dcera jednoho z číčovických hospodářů, mladá hezká dívka. Dneska měla mít pohřeb, a tak jsem se ještě za tmy vypravil do kostela, abych se pana faráře zeptal, jestli nebude potřebovat s něčím pomoct.“
„A?“
„A on že jdu jako na zavolanou, protože hrobník se při kopání hrobu ve zmrzlé zemi včera lehce poranil a taky namohl a nachladil, a proto teď leží doma. Prý je dobře, že jsem přišel, že místo něj panu faráři pomůžu přenést truhlu s tou dívkou z márnice do kostela.“ Poslední slova Jíra málem vykřikl, oči vytřeštil děsem a s hrůzou se ohlédl za sebe.
„No, co blázníš?“ zavrtěl Jan z Okoře hlavou. „To jsi ještě nikdy neviděl mrtvolu?“
„Mrtvo-volu ano-no,“ začal Jíra znovu drkotat zuby, přičemž tentokrát to již rozhodně nemohlo být zimou. Byl v suchém, dostal víno na zahřátí a oheň v krbu mezitím vesele plápolal, přičemž nečekaný ranní návštěvník se k němu nahýbal tak, až hrozilo nebezpečí, že od plamenů chytne on sám.
„Dobře, co se stalo?“ pochopil pán z Okoře, že se nyní zřejmě všichni přítomní dozvědí něco mimořádného.
„Ona není mrtvá!“ vykřikl Jíra.
„Cože?“ „Jak to?“ „Ona ožila?“ a podobné výkřiky zabouřily hodovní síní.
„Ne!“ spíš zavyl, než vykřikl Jíra. „Ona není mrtvá. Je nee-mrrrrtvá!“
Rytířský sál, před pár okamžiky bouřící zvědavými dotazy, se svou atmosférou jako mávnutím proutku změnil v kryptu naplněnou přímo ohlušujícím tichem.
Jan z Okoře, pociťující odpovědnost za to, co se na jeho panství děje, se vzpamatoval jako první: „Jak jsi přišel na to, že je nemrtvá? A co na to říkal farář Matěj?“
„To řekl on!“
„Farář Matěj řekl, že ta zemřelá dívka je upír?“ otázal se nevěřícně domácí pán. „A podle čeho?“
„Podle toho, že když jsme do márnice přišli, truhla byla prázdná.“
Nyní ovšem ztratil řeč i Jan z Okoře. A ztratili ji všichni přítomní. Tedy až na jednoho.
„A proto jsi byl ochotný vlézt do té ledové vody?“ zeptal se, snaže se zachovat vážný výraz, jeden z členů doprovodu žateckého hejtmana Jakoubka z Vřesovic, o němž již všichni věděli, že je lékař. Bylo mu kolem třicítky, i když na pohled se jevil o něco mladší, poněvadž vždy chodil hladce oholen. Přestože mluvil takřka dokonalou češtinou, do jeho vyjadřování se mísil zřetelný cizokrajný přízvuk, upomínající na německý původ: „Protože ses bál, že máš toho upíra za zády, a tak ses chtěl dostat na hrad za jakoukoliv cenu?“
„Ano, pane,“ přiznal Jíra.
„Jo,“ zatvářil se tazatel pobaveně, načež do zdrcující, pověrečnou hrůzou překypující nálady uvážlivě dodal: „Pánové, neblázněte!“ Rázem se na toho drzouna soustředily dotčené pohledy panstva. Co si to ten nýmand dovoluje, dalo se jim číst z očí, i když nahlas nikdo nic neřekl, v očekávání, že si svého podřízeného srovná mocný hejtman Žateckého kraje.
„Co tím chceš říct, Engeli?“ otázal se Jakoubek o dost mírnějším tónem, než se podle názoru ostatních patřilo. Ti teď sebou naopak trhli, když slyšeli, že Jakoubek toho opovážlivého muže oslovil jako anděla. Upír, anděl – na obyčejného člověka trochu náročná společnost.
„Jenom tolik, že už jsem jako lékař viděl leccos, ale ještě nikdy ne, že by mrtvola vylezla z rakve a vydala se na procházku.“
„I když je nemrtvá? I když je upír?“ sesypali se na Engela přítomní.
„Dobrá,“ přikývl lékař, „kolik už kdo z vás viděl upírů?“
Nastalo trapné ticho, nikdo se k tak poskvrňující známosti nehlásil.
„Děkuji, pánové,“ usmál se Engel. „Proto doporučuji aplikovat na náš problém Ockhamovu břitvu.“
Ticho se, bylo-li to vůbec možné, ještě prohloubilo, avšak nyní bylo doprovázeno podezíravými pohledy na mluvčího. Někteří z pánů dokonce při zmínce o břitvě bezděčně pohlédli na čepel dýky u svého pasu.
„O čem to mluvíš?“ zeptal se Jakoubek, který se choval vůči lékaři spíše jako starší přítel než jeho pán. „Co je to za břitvu?“
„Je to jistý logický princip, který asi před sto lety údajně definoval františkánský kněz William z Ockhamu. Jeho základní idea by se dala popsat tak, že pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je třeba upřednostňovat z nich všech to nejméně komplikované. Což v našem případě znamená vynechat všechny skřítky, divoženky, upíry a jiné nadpřirozené bytosti, které nikdo nikdy neviděl, a soustředit se na vysvětlení z oblasti přirozena.“
„Pán je učenec,“ zahučel si pro sebe Jan z Budyně. Moc uctivě to neznělo, proto Jakoubek z Vřesovic považoval za nezbytné se svého člověka zastat: „Na tom přece není nic
špatného, ty by ses snad nechal léčit od někoho neučeného?
Ostatně, učenec je i Jan Rokycana a nad jiné velikým učencem byl sám mistr Jan Hus, který se stal rektorem pražské univerzity,“ s chutí si rýpl do svého protějšku, o němž věděl, že je katolík a že jméno Jana Husa na něj bude účinkovat jako rudý hadr na býka. Nespletl se.
„Tak tedy od kacíře bych se léčit nenechal tím spíš,“ odsekl Jan z Budyně.
Vcelku podle očekávání v sálu okamžitě vypukla hádka mezi kališníky na jedné a katolíky na druhé straně.
„Ehm, ehm,“ odkašlal si vyzývavě Engel, aby hádku přerušil, „když dovolíte, pánové, snad abychom se trochu pohnuli z místa.“
„To je nápad!“ ozvalo se s úlevou ze všech stran.
„Zkrátka, vynechme upíry a další nadpřirozené bytosti a pojďme se zamyslet, jak by se problém se zmizelou mrtvolou dal vysvětlit přirozenou cestou.“
„Jako třeba jak?“ otázal se jízlivě Zbyněk z Hazmburka. „Že by ta mrtvola ožila?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Engel. „Písmo svaté nám sice říká, že podobné věci se občas stávají, ale pokud by to byl tento případ, mám za to, že by se ta oživlá mrtvola okamžitě někomu ukázala a dožadovala by se vrácení své rodině. Anebo by tam spíš zamířila sama; pokud jsem z Jírova vyprávění pochopil, kostel svatého Vavřince se nachází jenom několik set kroků od té vsi, kde dívčina rodina žije. Jelikož se to ale nestalo, tak je mrtvola nepochybně stále mrtvá.“
„A kam se tedy poděla? To ji snad někdo odnesl?“ snesla se na lékaře nová smršť otázek.
„Přesně tak.“
„Co přesně tak?“ dožadoval se upřesnění Jakoubek z Vřesovic.
Jaroslava Černá Zavraždili anděla!
Poslední červnová sobota roku 1647
„Zavraždili andílka!“ Z horní ulice Velkého Rynku vyběhl muž. „Zabili ji! Zavraždili mého andílka!“ křičel přidušeně s očima navrch hlavy a zoufale se rozhlížel kolem, jestli ho vůbec někdo slyší, pátral prosebným pohledem po davech nakupujících a doufal, že mu někdo pomůže.
„Co se děje? Kdo to huláká?“ zvedla jedna ze sousedek hlavu od hromádky cibule a zahleděla se na muže, který se v poklusu zastavil, protože mu nohy vypověděly službu. Poklesl v kolenou a zhroutil se k zemi na kamennou dlažbu Staroměstského náměstí, kterému starousedlíci neřekli jinak než Velký Rynek. Bylo to místo velkých sobotních nákupů, stejně jako dnes zaplněné do posledního místa stánky obchodníků se vším, co hospodyně potřebují k navaření nedělního oběda a na další dny začátku týdne, než se zase zčásti zaplní až ve středu.
„Támhle se něco děje,“ ukázala další žena ve frontě ke skupince lidí, která se rychle rozrůstala, opustila své místo a spěchala k davu, aby jí nic neuniklo.
Než se prodrala shromážděnými zvědavci, skláněl se nad padlým mužem jeden ze tří biřiců, kteří ten den hlídkovali na tržišti, aby ochránili nepozorné nakupující hospodyně před kapsáři a zlodějíčky.
„Kdo je to? Co se mu stalo?“ neslo se z davu.
„Slyšel jsem, že vykřikuje něco o vraždě anděla,“ poznamenal obchodník s košíky, který měl svůj pult poslední v řadě, nejblíže ulici, z níž zmatený muž vyběhl.
„Vstávejte, pane, co se vám stalo, někdo vás přepadl?“ pomáhal mu biřic postavit se na nohy.
„To je přece pan Jindřich,“ ozvalo se několik hlasů. Nebylo složité muže poznat. Měl přes hlavu pásku, zesílenou přes slepé oko.
„Aha, už vím,“ souhlasil mladý biřic Tomáš, protože i on podle pásky poznal známého obchodníka se šperky, váženého pana Jindřicha Podbořanského.
„Pojďte pane, ukážete mi, co se stalo,“ pobídl obchodníka, chytil ho za loket a vedl k horní ulici, kde byl zlatnický krámek a velký honosný dům. Průjezd na zadní dvůr a do zahrady ho dělil na dvě části. V jedné měl Jindřich obchod, ve druhé bydlela rodina, v patře se nacházely ložnice.
„Je tam? Je to pravda? Leží tam můj andílek?“ Pan Jindřich se v průjezdu zastavil a celý se roztřásl.
Tomáš v té chvíli nevěděl, co udělat. Nechtěl obchodníka nechat samotného, ale potřeboval se podívat na dvůr, jestli tam opravdu došlo k vraždě. Přirovnání oběti k andílkovi se mu nelíbilo. Kdo by vraždil anděla a copak to jde? Otočil hlavu k davu čumilů před vraty a zamával na svého parťáka, biřice Vojtěcha, který k nim spěchal.
„Co se stalo?“ přiběhl Vojtěch celý udýchaný. „Mluví se o vraždě,“ chytil Tomáše za rukáv a poodešel pár kroků. „Je ten muž při smyslech?“
„Nevím,“ pokrčil Tomáš rameny, „potřebuji se podívat na dvůr, jenže on tam nechce.“
„Pohlídám ho a ty jdi na výzvědy,“ nabídl se Vojtěch a sklonil se ke klečícímu muži.
„Nic se nebojte, pane, zjistíme, co se stalo a co vás tak vylekalo,“ snažil se obchodníka uklidnit, zatímco Tomáš už zmizel za domem.
Šel pomalu, rozhlížel se a najednou ji uviděl. Na zemi ve vyšlapané trávě leželo ženské tělo, nad ním natažené šňůry na prádlo, v koši připravené vyprané cíchy a prostěradla. Ve dveřích z prádelny seděla zhroucená další žena a tlumeně vyla hrůzou.
Tomáš se nadechl, přistoupil k ležící ženě, v duchu doufal, že třeba jen omdlela, uhodila se a ztratila vědomí. Vzápětí zjistil, že doufal marně. Ležela k němu zády, a když se nad ní sklonil, uviděl kaluž krve kolem břicha. Zíral do půvabné bledé tváře mladinké dívky se zlatě nazrzlými vlasy a s hrůzou poznal, že je opravdu mrtvá. Zvedl pohled k ženě ve dveřích a hned usoudil, že to musí být matka krásné dívenky. Měla stejně zrzavé vlasy, jen o něco tmavší.
„Paní,“ pokusil se promluvit na ženu, i když pořád naříkala a hleděla na svět nepřítomným pohledem. „Paní, víte, co se u vás stalo? Viděla jste něco? A kdo je to děvče?“ rozhodl se pro přímé otázky.
Žena k biřici Tomášovi zaostřila nechápavě zrak. „To je přece naše Andělka!“ rozeštkala se. „Moje dcera!“ vyrážela ze sebe mezi vzlyky a Tomáš věděl, co musí udělat. Je to vražda a ta se musí vyšetřit. Není jiná možnost než neštěstí nahlásit do soudní budovy.
„Paní, nic nedělejte, s vaší dcerou nehýbejte, všechno nechejte, jak je,“ přikázal zhroucené matce, i když netušil, zdali ho vnímá. Chtěl se vrátit ke svému druhovi ve službě, ale ten už společně s Jindřichem pomalým krokem mířil k němu, Vojtěch muže podpíral, ten zíral na ležící dívku a plakal. „Zavraždili andílka,“ pořád tiše opakoval, jako by tomu nedokázal uvěřit.
„Půjdu zločin nahlásit vyšetřujícímu soudci, ty zůstaň a dohlédni, aby se s ničím nehýbalo,“ přikázal Vojtěchovi Tomáš a spěchal do soudní budovy.
Na dvoře, u koše vypraného prádla zněl pouze pláč. Biřic Vojtěch už se nesnažil nikoho utěšovat, s lítostí hleděl na zhroucené tělo mladinké dívky v krvi a nedočkavě vyhlížel příchod soudce a soudního vyšetřovatele.
„Zabil to nejdražší, co jsem měl, mého andílka,“ ozvalo se mezi vzlyky. „Měl zapíchnout tu starou ďáblici!“ Vojtěch překvapeně zíral, s jakou nenávistí se obchodník Jindřich Podbořanský zahleděl na svoji manželku.
Před soudní budovou
„Nečekej na nás, Tomáši, jdi dohlížet na pořádek mezi lidmi k místu zločinu. Boleslav už také spěchá, jsme tam hned,“ vybídl soudce Václav Hykl biřice a mávl na svého přicházejícího mladého soudního vyšetřovatele Boleslava Rybáře.
„Došlo k vraždě, Boleslave, a chci vidět a vědět, co se stalo, protože se pravděpodobně jedná o zločin v rodině obchodníka se šperky a zlatem. Znám ho dobře, i jeho rodinu, nakupuji u něho čas od času dárky pro manželku,“ vysvětlil soudce stručně a společně se rozešli náměstím k horní ulici.
„Říkáte pravděpodobně, pane soudce,“ divil se Borek při chůzi. „Takže nevíte přesně, co se stalo a kdo je oběť?“ vyptával se Boleslav Rybář, celému hlavnímu městu známý jako Borek, s tmavými vlasy vždy spletenými do úhledného copánku.
Soudce se Borkovým otázkám nedivil, byl zvyklý, že se dokáže ptát přímo k věci a situaci velmi bystře posoudit.
A nejen že se umí správně ptát, navíc také velmi pozorně naslouchat přímým svědkům, ale také drbům, pomluvám, neunikne mu žádný postřeh všímavých sousedů a hlavně velmi citlivě dokáže odhadnout podezřelého podle způsobu řeči a nezvyklých projevů těla. Proto si soudce Boleslava Rybáře vybral za svého vyšetřovatele a několik zdárně vyřešených případů mu dalo za pravdu. Boleslav byl ve své práci úspěšný a jeho výsledky příznivě ovlivňovaly i postavení soudce samotného. Boleslavovi přiděloval ty nejtěžší případy vražd ve vysoce postavených rodinách šlechty a měšťanů.
„Zatím mám jen pár informací od biřice, hlídkujícího na tržišti a přivolaného do domu obchodníka,“ probral se soudce ze zamyšlení. „Prý to vypadalo, že se muž pomátl, protože vykřikoval něco o zavražděném andělovi, ale na dvorku za domem našli mrtvou ženu, tedy dívku, dceru manželů Podbořanských. Musíme všechno ověřit, Boleslave, jestli v rodině významného obchodníka došlo ke zločinu, hned se ujmeš vyšetřování. Půjde o hodně.
U Podbořanského nakupuje pražská smetánka, je známý v těch nejvyšších kruzích, konšelé budou trvat na rychlém vyřešení případu a dopadení vraha.“
Na další řeči nebyl čas. Dvojice zamířila z náměstí do horní ulice k davu zvědavců rozumujících před domem Podbořanských. Řeči rázem ustaly, dav se rozestoupil a lidé uctivě zdravili důstojného muže. Teď už bylo jasné všem, že došlo k vraždě.
* * *
„Přišel samotný pan soudce Hykl se svým vyšetřovatelem!“ neslo se z několika úst. „Stala se vražda, to je jisté, koho zamordovali? Anděl to asi nebyl.“
Soudci všichni ti zvědavci nevadili. Věděl, co lidé dokážou, tušil, kolik manželek významných měšťanů dnes na náměstí nakupuje, předpokládal, že všechno se hned donese k důležitým mužům, a byl přesvědčený, že i to je součástí jeho úspěchu.
Společně s Borkem prošli průjezdem do dvora. Soudce pokračoval v chůzi, zatímco Borek se zastavil a pozorně si prohlížel všechno kolem. Nic mu neuniklo. Natažené šňůry připravené na prádlo v koši, zhroucená žena ve dveřích, muž klečící nad tělem další ženy, postava za zarostlým plotem od sousedů. Žena ve dveřích vypadala nepřítomně, zatímco muž tiše plakal, hladil nehybné tělo po vlasech a ramenou. Borek vytušil, že prožívá nesnesitelnou bolest a hluboký smutek. Vyčkával, nechtěl zahájit vyšetřování, protože hlavní slovo měl nejprve soudce Hykl.
„Jindřichu, vzpamatuj se, vstaň,“ vyzval soudce opatrně zhrouceného obchodníka. „Musíme si promluvit, popíšeš mi, co se stalo, musíme chytit vraha a k tomu potřebuji tvoji pomoc, podrobnou výpověď.“
„Zavraždili andílka!“ zvedl muž k soudci zamlžený pohled.
Soudce si vzpomněl, že půvabnou Andělku několikrát zahlédl u otce v krámě a vždy ho udivilo, jak je křehká. Její krásu ještě zdůrazňovala barva vlasů rudnoucího zapadajícího slunce. Vztah plný lásky mezi dcerou a otcem ho naplňoval jakýmsi klidem. Soudce si uvědomil, jak moc se ti dva měli rádi, a chápal, že tak hodné, a navíc opravdu andělsky krásné dítě bylo pro otce vším.
„Je mi to, Jindřichu, velmi líto,“ vyjádřil soucit se zdrceným otcem, „ale musíme najít vraha, popiš mi, co se stalo,“ pomohl obchodníkovi na nohy a posadili se na oprýskanou dřevěnou lavici.
Borek zůstal stát, zatím pouze pozorně naslouchal.
„Dnes prala velké prádlo,“ pohodil muž hlavou k ženě sedící nepřítomně mezi dveřmi. To bylo jediné, co vždycky chtěla dělat sama, jinak si na všechno najímala služebnictvo. Tvrdila, že nikdo neumí vyprat tak jako ona.“
Borek muže pořád bedlivě sledoval, zaujalo ho, s jakou nechutí, možná až nenávistí mluví o své manželce.
„Já jsem šel brzy ráno do krámu,“ pokračoval obchodník. „Vždyť víš, je sobota, hospodyně nakupují na tržišti a často zajdou i ke mně, pokochat se nějakým šperkem, ty majetnější i něco koupí. Manželka si přivstala jako vždy, když prala, aby mohla věšet, jen co vyjde slunce.“
„Vaše dcerka jí při praní prádla pomáhala?“ neudržel se Borek.
„Někdy,“ přemýšlel Jindřich, „ale dnes měla být se mnou v krámě, protože byla na zákazníky velmi milá a dokázala je naladit a přesvědčit ke koupi nějakého šperku. Bylo nám spolu tak dobře, doma i v krámě,“ vzlykl Jindřich. „Proč jen zůstala na dvoře?“ podíval se na Borka, jako by čekal vysvětlení. „Vždyť Tonča chtěla všechno dělat sama a pak se celé dny chlubila sousedkám a známým, jak se ona sama dokáže postarat o čistotu svého prádla. Netušila, jak je s tím otravná.“
„Tonča, tedy Antonie se jmenuje vaše manželka?“ ptal se Borek.
„Jo,“ přikývl Jindřich a Borek si opět všiml jakési zvláštní, těžko skrývané nenávisti. Ten muž svoji ženu nemá rád, prolétla mu hlavou myšlenka a hned se v něm probudila touha zjistit proč. Jenže teď se vyptávat nemohl a nechtěl muže odradit od další výpovědi.
„Andělka za tebou do krámu nepřišla a ty ses vydal ji hledat?“ vyptával se soudce Hykl.
„Hned ne, měl jsem zákaznice na šmuky, ty se prodávají víc než zlaté šperky, tak jsem se zdržel, Andělka pořád nešla,
Jana Pažoutová Odneseno proudem Smědé
Mrtvolu našly děti hrající si u řeky.
V noci chumelilo, k ránu se vyjasnilo a ochladilo, led svírající břehy Smědé i loňské rákosí trčící ze zmrzlého bláta se pokryly bílou vrstvou jiskřící v zimním slunci. Sníh schoval odpadky a neodklizené mršiny, zůstala jen nevinná nádhera. Městská drobotina nedokázala odolat. Uličníci se místo sezení ve škole vrhli do stavby sněhových pevností na prostranství mezi kostelem a solnicí a zkoušek odvahy: Jak daleko na řeku si troufneš doklouzat? Během předešlé oblevy led povolil a i po mrazivé noci vprostřed koryta proudila voda – krok navíc a odvážlivec skončí v ní.
Byl to Honzík Töpfer, v deseti letech nejstarší, a tedy i nejtěžší, komu jako prvnímu propadla noha zamrzlou krustou. Zabořil se do půli lýtka do vody a ledového bahna, zapotácel se a s výkřikem upadl na vyplavený kmen skrytý pod bílým nadělením. To si alespoň myslel. Ruka mu po domnělé kládě sjela, odhrnula vrstvičku sněhu… a kluk zaječel podruhé.
Na poplašený křik se k řece vyřítil kostelník a pak šlo všechno ráz naráz.
„Kateřina Gerlachová,“ pronesl přivolaný rychtář Kryštof Bernard Lankisch, jen se dostavil. Měšťané, kteří se sběhli, mezitím stačili mrtvou vyprostit ze sevření ledu.
Nebylo divu, že ji poznal na první pohled: dívčina rodina patřila ve městě k známějším, její zesnulý otec byl z purkmistrovy přízně.
„Pokoj její duši,“ sňal Lankisch klobouk.
Teprve pak poklekl k tělu.
Byla to panna na vdávání, osmnáct či dvacet let – vybavoval si ji jako dítě i dospívající děvče. Teď měla obličej stejně bílý jako sníh kolem, řasy, obočí i tmavé vlasy ojíněné a nevidoucí oči vytřeštěné do únorového nebe. Byla zmrzlá na kost, s rukama nepřirozeně zkroucenýma a prsty roztaženými v křečovitém gestu, jako by je do něčeho zatínala. Asi do bláta, trocha jí uvízla pod nehty. Oblečená byla na roční dobu rozhodně nedostatečně. Košile, sukně a živůtek, oděv, jaký by mohla na sebe vzít k vaření ve vyhřáté kuchyni, ne na zimní procházku. Nepřehodila přes sebe šátek ani kabát, nenatáhla rukavice. Přitom nepatřila k těm, kdo si teplý oděv nemohou dovolit, její rodina přes nedávnou ztrátu živitele nouzí nestrádala. Střevíc jí zůstal jen jeden, nízký s hladkou podrážkou, do mrazu nevhodný – druhý jí musel z chodidla sklouznout. Možná ho odnesla řeka. Jak ležela obrácená na zádech, ještě jedné věci si rychtář všiml. Mohl se mýlit, mohly ho zmást spodničky či střih šatů. Ale nejspíš se nemýlil. Tkanice živůtku měla dívka povolené a pod sukní se rýsoval obrys nepatrně zvětšeného bříška.
„Utopila se?“ zeptal se nad Lankischovou hlavou farář. Neznělo to, jako by se ptal po příčině smrti, spíš to znamenalo: Kam ji pochováme? Na posvěcenou půdu, do hrobu, kde už půl roku leží její otec, nebo… jinam?
Rychtář ometl mrtvé z tváře poslední zbytky sněhu. V nose a pootevřených ústech měla zmrzlé bláto a led. Na levé líci promodrávala podlitina s tržnou rankou uprostřed a další ránu měla ve vlasech.
„Ano,“ vstal, oprášil sníh z kolen. „Ale ne sama.“
„Myslel jsem, že její svědomí neuneslo těžký…,“ začal farář a Lankisch ho prudkým gestem zarazil.
„Stačí, otče. Pamatujte na zpovědní tajemství.“ Pokud si vzpomínal, Gerlachovi patřili k té části obyvatel, kteří už plně přešli k samospasitelné katolické víře a pravidelně se zpovídali. Pochyboval, že by měl zdejší kněz takový postřeh jako on, takže hádal, že vítr vane právě od zpovědnice. „Půjdu to povědět její matce, bude to pro ni rána. A vy buďte tak laskav, nechte upravit tělo, aby se rodina nezděsila víc, než je nutné, a odnést ho do jejího domu.“
* * *
Marie Gerlachová nejdřív velmi dlouho mlčela. Neplakala, ani do očí jí slzy nestouply. Tvář měla stejně ztuhlou jako mrtvá Kateřina.
„To ten prokletý voják,“ zasykla konečně nenávistně, oči přivřené, rty stisknuté. „Ten Bohem zatracený luterán.“
„Koho máte na mysli, paní Gerlachová?“ otázal se Lankisch.
„Koho asi, pane rychtáři?“ odsekla žena. „Rytmistra Fingera, co nám ho loni nasadili na kvartýr. Pořád se točil kolem děvčat, vtíral se jim do přízně. Hlavy jim pletl. A kdo ví co ještě.“
„A Kateřina?“
„Naznačujete něco?“ naježila se, i když vůbec nic nenaznačoval. „Byla to slušná holka, můj nebožtík ji dobře vychoval. Jenže tahle vojenská sebranka, zvlčilá válkou, myslíte, že se ptá na souhlas? Byl by to první případ, kdy si žoldák dovolil k měšťanské dceři, co se nesluší, a pak uznal za vhodné ji umlčet?“
Jistěže nebyl, pomyslel si Lankisch. Za patnáct let, jež uplynula od smrti vévody Albrechta, bylo panen znásilněných vojáky ve Frýdlantu tolik, že by je nedovedl spočítat, stejně jako přestal počítat, kolikrát se vystřídala císařská a švédská posádka na hradbách města a za zdmi zámku. Co chvíli se v košíku na okně fary objevilo další novorozeně –odložená nechtěňátka město rozdělovalo do rodin, platilo výživné, a ani to nestačilo. Pěstouni si často oddechli, když nemluvně předčasně umřelo. I vraždy se vyskytly: na mladých ženách, které se příliš bránily. I na plodech, které vzešly z vojenského násilí.
„Už máme čtvrt roku mír, paní Gerlachová,“ namítl přesto.
„To běžte povědět jim, Švédům.“ Žena se opřela o hůl, již svírala i v síni vlastního domu. Bylo jí teprve kolem padesátky, ale pohybovala se s oporou, možná kvůli dně, možná kvůli jiné, horší chorobě – byla vyzáblá jako tyčka, nebo jen proto, aby v bližních budila soucit. Ubohá dvojnásobná vdova.
Rychtář si povzdechl. Jestli je ve vraždě děvčete zapletený švédský poddůstojník, čekají ho nepříjemnosti. Vojáci nepodléhají městskému právu, a nelze tedy jen tak uvěznit cizího rytmistra, natož k němu zavolat mistra Kuhna, aby se ho vyptal na pravdu. Bude třeba spolupracovat se švédským velitelstvím, s nenáviděným nepřítelem, který se vlastně přes noc stal v jejich městě hostem. Hostem na dobu neurčitou. Tři čtvrtě roku, slibovala vrchnost. Nejvýš. Velké vojsko se nemůže přesouvat v zimě, taková akce si žádá čas a organizaci. Co je to proti patnácti letům, která předcházela? Drobnost. Jenomže milostivá vrchnost si sedí ve Vídni; tam se jí to mluví.
„Půjdu,“ přikývl Lankisch, jako by vdovina výzva k cestě za Švédy nebyla čistě řečnická. „Budu si muset promluvit
buď s generálem, nebo alespoň s kapitánem Nortmannem. Ten rytmistr, kde bych ho našel? Je tady, v domě?“
„Ráno šel ven, jako vždycky. Vrátí se před soumrakem na večeři. Vyžrat a vypít všechno, co v domě najdou, to oni umí. A dcery nám zneuctít. Už aby tomu byl konec,“ povzdechla si Marie. „Každopádně nejspíš bude na zámku. Pokud,“ odmlčela se, jako by ji to právě napadlo, „nevyužil příležitosti a nevypařil se. Jestli zavraždil Katku, možná mu došlo, že by ho mohla dostihnout světská spravedlnost. Hloupý není.“ I tohle prohlásila chladně, nezúčastněně.
„Nepřipadá mi, že by vás ta strašná událost moc zasáhla,“ neudržel se Lankisch a vdova se na okamžik zarazila, než potřásla hlavou.
„Mám vám něco nalhávat, Bernarde?“ odvětila. „Starala jsem se o ni jako o vlastní deset let, nikdy ji neodstrkovala, nedávala jí najevo nelásku, ale pořád to byla pastorkyně. Teď děkuji Bohu, že když už ten příšerný rytmistr musel jedné z holek ublížit, nebyla to Rozálie.“
Tak, teď to řekla nahlas, nechala zaznít ošklivou pravdu, již si rychtář celou dobu domýšlel. Cítil ji od první chvíle, kdy vstoupil do mázhauzu, poručil služce, aby ho ohlásila, vystoupal do patra a pronesl: Jdu kvůli vaší dceři, paní Gerlachová, našli ji zavražděnou. Viděl tu vteřinu paniky, než dokončil větu a Marie si uvědomila pravdu. A vzápětí nefalšovanou úlevu v jejích očích, kterou rychle schovala pod sklopená víčka.
Bylo lepší nechat věc být. Smutná záležitost, ale tak to bývá: nevlastní matka je vždycky nevlastní.
„Mohla byste mi ukázat, kde ten poddůstojník spává?“ zeptal se rychtář, aby zamluvil předchozí slova. „A kde bydlela Kateřina?“
„Rózo!“ zahulákala paní Gerlachová místo odpovědi.
Dveře se okamžitě otevřely, takže bylo jasné, že volaná stála za nimi a poslouchala. Vdova ji nenapomenula.
„Co si přejete, maminko?“
Do síně vstoupila povědomá dívka přibližně stejně stará jako ta zavražděná. Ovšem zatímco Kateřina byla tmavovlasá a tmavooká, Rozálie působila jako její opak: záplava zlatých vlasů, velká modrá jezírka očí, hubená tam, kde Katka byla oblá. Třebaže vysoké byly obě zhruba stejně, nevypadaly ani trochu jako sestry.
A vlastně neexistoval důvod, proč by tak měly vypadat.
Třebaže je lidé za sestry pokládali a ony vyrůstaly pod jednou střechou mnoho let, Róza Königová nebyla s Kateřinou Gerlachovou pokrevně spřízněná. Její matka byla třetím rokem vdovou, když se vdala za rovněž ovdovělého Jindřicha Gerlacha, otce devítileté dcerky, a osmiletou Rozálku přivedla do jeho domu. Majetek se spojil s majetkem a dvě neúplné rodiny v jednu spíš z nouze než z lásky: vždycky je těžké zůstat sám s dítětem, ale ve válečných časech, kdy je každá domácnost zatížena neúnosnými kontribucemi, o to víc. Spolu měli manželé další tři potomky, žádný však nepřežil nejranější dětství. Rodina fungovala jako každá jiná a s přihlédnutím k těžkým poměrům se jí vedlo obstojně. Dokud Jindřich
Gerlach neumřel. Provaznickou dílnu od té doby řídil tovaryš, Ondřej Helbig, otěže domácnosti třímala vdova a kdo ví, jak v těch změněných poměrech žily dvě dcery, téměř sestry.
„Nejspíš už víš, co se stalo,“ řekla matka dceři. Róza přikývla.
„Před chvílí ji přinesli,“ hlesla. „Už v rakvi. Je dole v mázhauzu a velebný pán se u ní modlí. Na ulici se shromáždil celý zástup.“
Paní Gerlachová se přežehnala a povzdechla si.
„Půjdu tam. Ty ukaž panu rychtáři komoru, kde bydlí ten prokletý Švéd. A odpověz mu na všechny otázky.“
„Ano, maminko.“
Vdova se vydala ke dveřím a vzdor holi v ruce kráčela jistě a sebevědomě. Lankisch by dokonce řekl, že zlehka –nebyla na tom tak zle, jak předstírala.
Osaměl s mladou ženou.
„Tudy, pane rychtáři,“ vybídla ho, ale on ji gestem zarazil.
„Ještě počkejte. Povězte mi nejdřív něco o sestře, slečno Königová. Nebála se někoho? Nenaznačila něco? Neobtěžoval ji třeba ten rytmistr?“
„Finger? Neřekla bych, že by ji vyloženě obtěžoval. On laškuje pořád a s každou sukní, s námi oběma, a dokonce i s Uršulou – to je naše služka a je jí skoro čtyřicet. Je prostě takový. Ke mně zvlášť dotěrný nebyl, nepřekročil hranici přípustného, a s Katkou si docela rozuměl. Na vojáka mi přišel slušný, i když maminka ho ráda nemá. Ale jeden nikdy neví. Možná zneužil sestřinu důvěru.“ Nadechla se. „Teď si uvědomuji, že včera po večeři jsem slyšela z mázhauzu zvýšené hlasy; klidně to mohla být Katka s Fingerem. Ale třeba se hádala s Helbigem, naším tovaryšem – matka na něj tlačí, aby si jednu z nás vybral za ženu, jestli chce dál vést dílnu a stát se mistrem. Sestra měla větší šance než já, ale po manželství s ním moc netoužila. Neslyšela jsem je zřetelně, jistá si nejsem.“
S tím se Lankisch spokojil a pokynul jí, aby mu ukázala cestu.
Róza ho zavedla chodbou nad schodištěm z mázhauzu do zadního traktu domu a přes dřevěnou pavlač ke komoře se samostatným vstupem: bylo možné se sem dostat jak zevnitř, tak po červotočivých schodech ze dvora. Dům rodiny Gerlachových patřil k těm několika málo šťastným, jež před patnácti lety zůstaly ušetřeny řádění červeného kohouta, který pohltil skoro celé město. Nejspíš díky tomu, že stál trochu stranou, mezi Horní branou a farou. Schodi-
