Vraždy V Mydworthu
Případ pro lorda a lady Mortimerovy
Okouzlující dvojice vyšetřovatelů, neobvyklé zločiny, rychlá auta, elegantní šaty a kouřící revolvery – to jsou Vraždy v Mydworthu, nová série Matthewa Costella a Neila Richardse, autorů úspěšné britské série Vraždy v Cherringhamu. Sir Harry Mortimer, bývalý špion ve službách Jeho Veličenstva, pátrá spolu se svou překrásnou manželkou Kat, která se dokáže postavit každému padouchovi! Vraždy v Mydworthu jsou napínavou cestou v čase do Anglie dvacátých let – pro fanoušky seriálů Babylon Berlín, Panství Downton anebo Vražedných záhad slečny Fisherové.
hlavní postavy
Sir Harry Mortimer (32) se po delší době vrací zpátky do Anglie, do svého rodiště Mydworthu. Potomek bohatého šlechtického rodu bojoval za války jako pilot a poté deset let pracoval oficiálně v diplomacii, ve skutečnosti však působil v britské tajné službě. Při jedné misi v Káhiře se setkává s krásnou Američankou Kat Reillyovou, která rovněž pracuje pro svou vládu v utajení. Zamilují se do sebe a po bouřlivé romanci se vezmou. Nečekaný pár se rozhodne přesídlit do Anglie, usadit se a vést poklidnější život. Ale zatímco plány jsou jedna věc, realita je trochu jiná…
Kat Reillyová (32) pochází z jiného světa než její šlechtický manžel. Narodila se v New Yorku a vyrůstala ve skromných poměrech v Bronxu. Je však houževnatá, inteligentní a činorodá. Vybojuje si stipendium na univerzitě, za války pracuje jako zdravotní sestra na francouzských bojištích a později ji do svých služeb zláká americké ministerstvo zahraničí. Její břitký humor a moderní názory vnesou do ospalého Mydworthu čerstvý vítr. Ovšem na svou roli lady Mortimerové si musí teprve zvykat…
Prolog
Sussex, anglie 1929
Lady Lavinia Fitzhenryová otočila stránku. Četla nový román toho Američana – Hemingwaye.
Přišlo jí to vtipné, číst knihu od někoho, koho osobně zná, a dokonce s ním vypila nejeden drink.
Seděla ve své posteli, sídlo Mydworth Manor odpočívalo v klidu a pokoji, služebnictvo se dole tiše věnovalo své večerní práci.
Za takových podmínek byla četba učiněným potěšením.
Lavinia si s sebou nahoru vzala sklenku portského, ale ta už byla bohužel prázdná. Navíc už bylo dost pozdě, pomalu čas zhasnout světlo. Nazítří ji čekal den plný zařizování, protože brzy měli z Londýna dorazit hosté na víkend.
Jak se na to těšila! Konverzování, hudba a před večeří vždycky koktejly!
Odložila knihu na noční stolek a zhasla lampičku. Ložnice se pohroužila do tmy a Lavinia si v hlavě všechno plánovala a už u toho pomalu usínala. V tu chvíli…
Nějaký šramot.
Otevřela oči.
Znovu ten zvuk: nějaké zadrnčení. Ne v její blízkosti, ale určitě na opačném konci široké chodby tady v prvním patře.
A znělo to jako dveře nebo okno rozvibrované poryvem větru. Až na to, že tohle byla klidná noc, venku se nepohnul ani lísteček.
Už zase! Tentokrát hlasitější šramot.
Lavinia neměla ve zvyku sedět na místě a vyčkávat.
Celý život k věcem, které jí naháněly strach, přistupovala osvědčeným způsobem: jestli se něčeho bojíš, postav se tomu čelem.
Zase rozsvítila, hbitě vylezla z postele, oblékla si župan a vyšla na chodbu.
Setrvala bez hnutí před svou ložnicí a naslouchala.
Ten hluk se již neozval.
Zvolna se vydala tmavou chodbou a napínala uši.
Minula široké schodiště vedoucí do vstupní haly, v níž
celý večer plálo světlo – hřejivé a konejšivé.
Pokračovala k řádce pokojů pro hosty, do nichž se za pár dní měli nastěhovat očekávaní návštěvníci.
Tam se zastavila. Všude ticho.
Čas vrátit se do postele, pomyslela si lady Lavinia a otočila se.
Něco luplo. Ostrý, suchý zvuk něčeho, co zacvaklo v pokoji hned vpravo před ní.
Dveře byly zavřené.
Pochopitelně byly zavřené – tak to přece mělo být.
Tyto pokoje byly už několik dní uklizené a připravené.
Lavinia vzala za kliku. Zastudila ji v dlani.
Pootočení koulí, cvaknutí a dveře se otevřely. Tiše vešla do pokoje.
Její oči si již přivykly na šero, takže ani nemusela rozsvěcet, aby zjistila, že zde je všechno v pořádku.
Dveře šatny byly napůl otevřené. Lavinia z této místnosti ucítila sotva patrný závan chladného vzduchu.
Chlad, který tam nepatřil.
Dlouze se nadechla, otevřela dveře úplně, vešla dovnitř a uviděla… že okno je otevřené dokořán. Popošla k němu, aby jej zavřela a ukončila toto noční dobrodružství.
Když zavírala okno, shlédla dolů na trávník. Mezi mraky vykoukl měsíc.
A Lavinia strnula.
Od domu směrem k lesu zvolna kráčela nějaká postava.
A zatímco ji pozorovala, postava se zastavila. Otočila se. Vzhlédla k ní vzhůru…
Laviniino srdce, které doposud bilo klidně, se rozbušilo. Odstoupila od okna, horečně přemýšlela, jak by se to celé dalo vysvětlit. Na nic nepřišla.
Vrátila se k oknu a vyhlédla ven.
Nyní ji při pohledu do tmy přepadla zlá předtucha. Pocit, že tento víkend to nebude až tak zábavný…
Návrat do anglie
Kat Reillyová se dívala, jak si její manžel Harry cloní oči proti večernímu slunci a sleduje vykládání trajektu u newhavenského mola. Znala jej dost dobře na to, aby poznala, že si dělá starosti.
Pýcha Sussexu přistála s hodinovým zpožděním a ve zmatku, který nastal, když se snažili loď obrátit, Kate viděla, jak ze sítě vyklouzla bedna s částí drahocenného nákladu a roztříštila se na nábřeží.
Zatímco parník chrlil k nebi mračna černého dýmu, po přístavišti se hemžila nákladní auta, koňské povozy i ruční vozíky, cestující pokřikovali a celníci se to celé snažili dirigovat.
Tolik ke slovutné anglické zdvořilosti a taktu, které na své první cestě do Anglie očekávala!
Musela však uznat, že sir Harry Mortimer zůstával jako vždy tím klidným, neochvějným britským gentlemanem – vysoký, štíhlý, černé vlasy delší než obvykle, sako s nedbalou elegancí přehozené přes rameno, bílá bavlněná košile a k ní jasně rudá kravata. K dokonalosti mu chyběla už jen tenisová raketa.
Anebo snad… pálka na kriket?
Otočil se k ní. „Hmm… půjdu si na chvilku promluvit s těmi hochy támhle. Aby si, ehm…“
Usmála se na něj.
„A jak to chceš udělat?“
Harry se podmanivě usmál a pokýval hlavou. „Myslíš, že mou radu nepřijmou s povděkem?“
„Ale jistě, s otevřenou náručí, o tom nepochybuj. Anebo se zaťatými pěstmi.“
„Jenomže jde o moje auto, které ta parta za okamžik vyklopí na přístaviště.“
„Tvoje auto?“
„Ach, pravda, promiň. Síla zvyku. Chci říct: naše auto. Bugatti to sice není, ale moc mi na tom alvisu záleží.“
„Hodně štěstí. V New Yorku si to s přístavními dělníky každopádně nikdo rozházet nechce.“
„No, myslím, že na téhle straně Atlantiku jsme poněkud civilizovanější, ne?“
„Civilizovanější? Je devět hodin a já pořád čekám na kávu, kterou jsi mi slíbil.“
„Co kdybychom cestou zastavili v nějakém hostinci a oslavili můj návrat do vlasti a tvou první návštěvu
Anglie bohatou snídaní?“
„Vy tu máte i chudé snídaně?“
„Pořád zapomínám, že ještě neznáš všechny naše výrazy. Myslím tím něco jako opulentní. Se vším všudy.“
„To zní dobře.“
Zazubil se na ni a ona se za ním dívala, jak jde k muži v čepici a modré kombinéze. Podle toho, měl zapřené
Harry gestikuloval směrem k jejich vozu, překrásnému, ušlechtilému exempláři anglického automobilového konstruktérství, jenž se právě v tu chvíli vynořil z nákladového prostoru a povážlivě se houpal na lanech a řetězech.
Muž v čepici přikyvoval. Neusmíval se. Kat ovšem předpokládala, že Harry dělá přesně to, co u něj už tolikrát zažila. Pár vhodně formulovaných slov a lidé mu najednou chtějí ochotně pomáhat.
Kat si nebyla jistá, jestli se představil jako „sir“, přemýšlela však nad tím, jestli by tyhle nesmysly s lordem a lady u přístavních dělníků padly na úrodnou půdu.
Harry se k ní vrátil. „Všechno je náramné, ehm, chci říct zařízené. Právě jsem mu vysvětlil, co se pod tou plachtou skrývá, a ptal jsem se, jestli už někdy vykládali takový vůz.“
„A co ti řekl?“
„Evidentně dává přednost značce Bentley. Nebo Rolls-Royce, když to musí být. Na druhou stranu říkal, že proti zkušební jízdě nic mít nebude, pokud mu ji nabídnu.“
„Vtipálek, co?“
„Velice zemitý.“
„Hmm, já bych mu prostě podstrčila nějaké peníze.“
„No jistě, to jsem si mohl myslet. To by tady nefungovalo. Ostřílenému profesionálovi jako je on? Chápal by to jako urážku.“
- 13ruce v bok, to musel být nějaký předák – nebo jak se tady říkalo člověku, který má hlavní slovo.
O tom Kat pochybovala. Deset let na amerických velvyslanectvích od Istanbulu po Tokio ji poučilo o jedné věci: stačí hrst dolarů a všechno na světě se dá snadno zařídit.
Ohlédla se a viděla, jak se jejich sportovní vůz ladně snáší na molo. A především zvolna, jak spokojeně konstatovala. Nyní už tedy nebyl důvod k obavám.
Otočila se zase na Harryho, který sledoval, jak se vykládají bedny s jejich majetkem. Ty pak měla dodávka odvézt do Mydworthu.
A potom měli odjet do svého nového domova i oni.
Tedy pro Kat byl nový, pro Harryho nikoliv. Ten v Mydworthu vyrůstal a znal tento svět bez ohledu na to, jak dlouho byl pryč.
Harry se o vykládku najednou přestal zajímat.
„Hmm,“ zabručel.
„Co se děje?“ zeptala se, když si všimla, jak hledí k místu, kde se řadila auta s drožkami a vyzvedávaly cestující.
Stálo tam elegantní auto. Nebylo to taxi, nýbrž vozidlo, z nějž vyzařovala serióznost. Vystoupil z něj muž v uniformě řidiče, který se zadíval jejich směrem.
„Něco není v pořádku?“ zeptala se manžela.
„To nevím. Ale myslím, že to brzy zjistíme.“ Řidič v ruce držel bílou obálku. Kráčel přímo k nim. Ne, prakticky běžel.
Harry si nemálo zakládal na své intuici. Dobře mu posloužila v osmnáctém roce nad Belgií a také při různých misích v cizině ve službách ministerstva zahraničí.
- 14 -
Už několikrát jej zachránila před vážnou úhonou. A jednou dokonce i před smrtí.
Nyní mu tento šestý smysl signalizoval, že obálka, již mu ten člověk nese, patrně neobsahuje žádné dobré zprávy.
„Sir Harry Mortimer?“
Nebyla to ani tak otázka jako spíš sdělení.
Harry stroze přikývl. Všiml si, že Kate všechno se zájmem sleduje. Beztak jí vrtalo hlavou, o co se může jednat.
Šofér podával Harrymu obálku. „Naléhavá zpráva z Whitehallu, sire. Mám počkat.“
Harry převzal obálku a zdrženlivě se usmál na Kat.
„Počkat? A na co?“
Vysunul zastrčenou, avšak nezalepenou klopu obálky a vyjmul list papíru. Znal jak hlavičku, tak adresu. Zpráva byla žalostně krátká, nicméně velmi jednoznačná.
„Co je to, Harry?“
Neuniklo mu, že manželka zní poněkud znepokojeně. Když se blížili k přístavu v Newhavenu, Harry jí líčil, jak bude vypadat společný život v jeho zemi. „Už žádné kočování z místa na místo,“ prohlašoval. „Poklidná práce z kanceláře ve městě, pár dní v týdnu za kancelářským stolem, oběd v klubu a o páté jsem doma, žádné krkolomné akce.“
Na což odpověděla: „O tom si dovolím pochybovat.“
Dlouze se nadechl a uvažoval, jak by se mohl vyvléct z toho, co po něm tento dopis žádal.
Žádné řešení se nenabízelo, a tak se otočil na Kat.
Poznala mu na očích, že nemá radost. Přečtení dopisu mu trvalo jen několik vteřin, ale ať v něm stálo cokoliv, jejího manžela to nepotěšilo.
„Naléhavá porada. Zní to trochu zběsile, ale zjevně mě na ní chtějí.“
„Ach tak? Kdy?“ zeptala se. Ačkoliv s ohledem na přítomnost řidiče si mohla odpověď domyslet.
„Teď hned, jak se zdá.“ Zamával papírem. „Píše se tu něco o krizi a pánové z ministerstva takovými výrazy obyčejně spíš šetří, takže…“
„Teď?“
Rozhlédla se a viděla, že v tu vteřinu jejich alvis dosedl na molo. Dva muži z něj začali odvazovat těžkou plachtovinu, která vůz chránila během plavby. Na slunci se zaleskl kousek laku v barvě britské závodní zelené.
„Máme přece společně odjet do našeho nového domova, nebo ne? Všechno ostatní nám odvezou náklaďákem.“
„No, víš, čistě teoreticky jsem pořád ve službách Jeho Veličenstva.“
„Ano a měl ses hlásit do služby za několik týdnů. A ani ne na plný úvazek.“
Harryho pohled odtěkal kamsi doprava. Jeho nešťastný výraz málem přiměl Kat k rezignaci. Málem.
„Řekni tomuhle milému pánovi, že máme k zařizování svoje vlastní věci. Můžeš se s nimi setkat zítra.“
Harry udělal něco, čím vždycky ukončoval jejich malé názorové neshody.
Vykročil k ní, usmál se decentně, ale velmi srdečně – přesně jako toho silvestrovského večera na britské
- 16 -
ambasádě v Káhiře, kde se seznámili. A položil jí ruku na rameno.
Na okamžik se v celém přístavu nacházeli jen oni dva. „Já vím. Ale co kdyby šlo o tebe? V New Yorku?
Nějaký chlápek z ministerstva?“ Odmlčel se, dlaň stále na jejím rameni, a Kat věděla, jak to dopadne. „Co bys dělala? Co bys mohla dělat?“
Pozvolna mu úsměv oplatila a popleskala ho po ruce na svém rameni.
„V pořádku, Harry. Já to chápu. Povinnost volá.“
„Přesně tak. Za krále a vlast. Nepřísluší nám vyptávat se na důvody. A neboj se, do města pojedeme limuzínou a Alfie nás sem po poradě zase přiveze.“
Alfie musel být někdo další z Harryho života, koho zatím neznala. Jeho důstojnický sluha z války.
Někdo, kdo byl, jak Harry říkal, absolutně loajální a udělal by pro něj cokoliv, dokonce jim zařídil i jejich londýnský byt.
„Maximálně několik hodin, potom se sem vrátíme, vyzvedneme auto a pojedeme. S trochou štěstí už bude po krizi.“
Takže tohle byl Harryho plán. Kat však nikdy nebyla příznivcem vyčkávání a otálení. Ne když bylo co zařizovat.
„Ne,“ řekla s úsměvem. „Já mám lepší nápad.“
Nyní přišla řada na Harryho, aby projevil údiv.
„Opravdu?“ Kat přikývla.
Sussex downs
Harry znal Kat natolik dobře, aby věděl, že má o většině věcí své vlastní představy. A že se nikdy nerozpakuje je vyjádřit.
„Nastup do toho auta, jeď do Londýna a jdi na tu poradu,“ řekla. „Vyřeš krizi.“
Zasmál se. „My tady máme sklony k tomu dávat si s řešením krizí na čas.“
Podíval se po čekajícím řidiči a pak na nákladní automobil naložený jejich zavazadly, který se právě rozjel.
„A já,“ pronesla Kat zvolna, „pojedu k nám domů.“
To jsem mohl tušit, pomyslel si Harry. Alvis…
„Ano, ehm… dobře. „Jenže má se to tak, Kat…“
Hleděla na něj svýma neuvěřitelně modrýma očima.
„Zdejší silnice jsou ďábelské,“ řekl. „Příšerné úzké, rozumíš? A každou chvíli tady máme ty zapeklité tunely a taky železniční mosty, víš? Jen jeden jízdní pruh pro oba směry. Člověk tady riskuje krk…“
Kat mu položila dlaň na paži. Tímto dotykem už diskuzi prohrál.
„Harry, já jsem jezdila na venkovských cestách kolem Káhiry, Istanbulu a Říma. Myslím, že si poradím i na vašich silnicích. Mapa je v přihrádce, že?“
Přikývl, ale usoudil, že to stojí ještě za poslední pokus. „A jezdíme vlevo. Jezdilas někdy vlevo?“
„Vlevo, vpravo, v tom přece není žádný rozdíl, ne? K domu trefím. A dohlédnu na to, aby všechno správně vyložili a rozmístili. Možná se taky seznámím s tou hospodyní, o které tolik básníš.“
„Naše milá Maggie. Tu si oblíbíš.“
„Určitě si ji oblíbím. Takže jsme domluvení.“
Harry se nehnul z místa. Párkrát na zdejších silnicích viděl zbloudilé Američany. Děsivý pohled.
„A-ale na venkově jsou živé ploty a víš, existuje určitý protokol, kdo koho pouští…“
„Protokol? V protokolech se vyznám.“
Přišla těsně k němu a ztlumila hlas. Hlas, který mu připomněl jejich první setkání. Když se do ní zamiloval.
„Já si poradím.“
Harry pokýval hlavou, protože tím diskuze evidentně končila.
„No dobře, tak já už radši půjdu? Dej na sebe pozor.
Přijedu do Mydworthu prvním vlakem, který stihnu, a z nádraží si vezmu taxi. Doufám, že nedorazím na koktejl příliš pozdě.“
„Ach ano, v to taky doufám… První večer v novém domově. Těšila jsem se na něj.“
„Já taky. No dobře…“ Podíval se na alvis, pak zpátky na Kat a políbil ji. Nestaral se, kdo je vidí. „Dobře,
- 19 -
Když se usadil na zadním sedadle, viděl na mole stát usměvavou Kat.
Naposledy jí zamával, pak se vůz dal do pohybu a vyrazil směr Londýn.
Kdesi mezi Newhavenem a Mydworthem Kat sjela ke krajnici, aby si vydechla. Harryho varování rozhodně podcenila.
Zpočátku byla jízda za volantem velkého vozu vzrušující jako obvykle. Silnice byly dost široké, na modrém nebi zářilo slunce a moře se lesklo, jak tak ujížděla po pobřeží na západ k Brightonu. Provoz nebyl nijak dramatický, tu a tam pomalu se šinoucí menší auta, dodávky, autobusy a koňské povozy.
V poklidu se s nimi míjela a troubili si na pozdrav.
Potom přišel Brighton, promenáda s elegantními hotely a vilami na jedné straně ulice. Tam se lidé za dunivým zvukem závodního motoru otáčeli.
Měla to ráda. Tento vůz dokázal oslnit.
Tohle byla Anglie. Ta Anglie, o níž jako dítě čítávala a vídala ji ve filmech. A ona, Kat Reillyová, dcera majitele baru v Bronxu, nyní projížděla slavnými místy v zářivě zeleném sportovním voze jako nějaká filmová hvězda, ve slunečních brýlích a s vlasy vlajícími v teplém větru.
Kat Reillyová!
Jsem stále ještě Kat Reillyová? Nebo už slyším na jméno… lady Mortimerová? V dnešní době? Hmm…
- 20musím si pospíšit.“ S těmito slovy se otočil a chvátal ke služebnímu vozu, kde na něj již čekaly otevřené dveře.
O tom by si měli později popovídat. Třeba po koktejlech.
Ale potom, když projížděla zděným tunelem poněkud rychleji, než by bylo přiměřené, jen o vlásek minula chladičem příď protijedoucího autobusu. Řidič se na ni mračil, jak ji s kvílením pneumatik míjel. Drahý alvis projel jen několik centimetrů od stěny tunelu.
Poté se Kat s rozbušeným srdcem držela striktně vlevo. Autobus za ní vypustil oblak kouře a cestující se za ní ohlíželi. Že by zde byl jejich vůz ještě vzácnějším úkazem než žena za volantem?
No co, pomyslela si při pohledu na pšeničná pole v podvečerním slunci, jednu lekci jsem se už naučila: anglické železniční mosty mohou být nebezpečné.
Potom povolila ruční brzdu, šlápla na plyn, zatočila volantem a vrátila se na silnici. Ve zpětném zrcátku uviděla oblaka prachu za zadními koly.
Vůz se plynule sunul po Westminster Bridge a Harry sledoval budovy parlamentu. Big Ben odbíjel pátou. Jak by řekla Kat: pekelný čas na poradu. V ulicích se to již hemžilo úředníky a obchodníky na cestě domů z práce a na víkend.
Harry se do Londýna už pár let nepodíval, jeho mise v Káhiře bývala pravidelně každých šest měsíců prodlužována.
A teď, když viděl autobusy s otevřenými horními palubami, jak se spolu s taxíky, osobními automobily, dodávkami, motorkami a koňskými drožkami tlačí na
Parliament Square, pocítil slastné mravenčení, že je opět součástí tohoto hemžení.
Na světě bylo mnoho velkolepých měst, ale žádné z nich (doposud!) nebylo tak vzrušující jako Londýn.
Kameloti vyvolávali večerní vydání Postu. Válečný veterán hrál na cikánské housle, čepici před sebou na dlažbě.
Malý poslíček naskočil na zadní plošinu projíždějícího autobusu. Skupina rozesmátých dívek si u pouličního prodavače kupovala zmrzlinu.
Jak jen toto město miloval!
Nemohl se dočkat, až je ukáže své novopečené manželce – všechnu tu bláznivou zábavu, bary, kluby, restaurace, divadla, kavárny, operu, taneční podniky…
Kat si to všechno také zamiluje, to věděl.
A až se zabydlí v Mydworthu, odjede s ní sem a stráví celý týden ve svém malém sídle v Bloomsbury, navštíví nějaké večírky a on ze svého nového života částečného povaleče vyrazí, co jen bude moct.
Londýnem a Mydworthem získali s Kat to nejlepší z obou světů. Dokonalé!
„Sire,“ ozval se řidič a Harry si uvědomil, že dorazili do King William Street, k hlavnímu vstupu ministerstva vnitra. Také zde již úředníci proudili z práce domů.
Harry hbitě vystoupil. Kývl řidiči na pozdrav, a zatímco se díval za odjíždějícím vozem, upravoval si sako a kravatu. Ani jedno z toho nebylo tak formální jako jeho obvyklé obleky do kanceláří, ale s tím se tady museli smířit.
- 22 -
Otočil se a vzhlédl k monumentální budově zaujímající prostor mezi Parliament Street a Horse Guards Parade.
Parlament a Downing Street stály na vedlejší koleji… Toto bylo skutečné mocenské centrum Britského impéria. A nyní, čistě teoreticky, jeho pracoviště pro příští léta.
Vyšel po schodišti proti proudu odcházejících zaměstnanců a usmál se na známého policistu hlídkujícího před vstupem s rukama založenýma za zády.
„Dobrý večer, Arthure!“
„Sire Harry! Moc rád vás zase vidím!“
„Ano, je skvělé být zpátky.“ Harry znovu přehlédl budovu. „Bůhví, že tohle mi chybělo. A jak se daří Marjory a ratolestem?“
„Nemůžu si stěžovat, sire.“ Usmál se. „Nebo aspoň ne moc. Ti malí člověku nedovolí zestárnout.“
„Ach ano, to rád věřím.“ Harry se usmál a prošel otočnými dveřmi do reprezentativní vstupní haly.
S trochou štěstí, pomyslel si, budu v půl sedmé venku, stihnu vlak o sedmé z Victorie a v osm budu v Mydworthu. Potom gin tonic s Kat v zahradě Dower House – menšího venkovského domu v blízkosti hlavního rodového sídla Mydworth Manor.
Kat musela uznat, že beznadějně zabloudila.
Silnice, po níž se pustila, se vinula stále výš a výš do hustě zalesněných kopců, až stromy nakonec prořídly a otevřely výhled na úrodnou zemědělskou krajinu.
Moře leželo necelých padesát kilometrů daleko – stříbřitý proužek v dáli.
Něco tu však nehrálo. Toto určitě nebyla cesta do Mydworthu.
Sjela ze silnice, vypnula motor a seděla v tom příjemně hřejivém tichu. Pro tuto chvíli zapomněla na cestu, která ji ještě čekala, a nechala se okouzlovat anglickou krajinou. Jen na pár minut, pomyslela si.
Klížily se jí oči.
No tohle, Kat, prober se!
Potřásla hlavou a vystoupila z auta. Potom vzala z předního sedadla mapu a rozprostřela ji na nízké kapotě, aby zjistila, kudy dál pokračovat.
Do Mydworthu už to nemohlo být víc než deset mil, ne? Silnice na mapě však bohužel připomínaly zašmodrchaná oka špatně upleteného svetru, který se začal párat.
Potom uslyšela hučení. Nějaký stroj. Zvedla oči od mapy k odpolednímu slunci. Na zemi, o níž slýchala, jak je stále upršená, bylo nebe překvapivě modré. Opravdu krásné.
Zjevil se onen rachotící stroj. Vynořil se z pole jen několik metrů od Kat.
Starý červený traktor s oprýskanou barvou. Táhl dřevěnou káru, na níž stál ovčácký pes a vyhlížel přes bočnici. Traktor vyfukoval mračna šedého kouře, a když se přiblížil, řidič mávl Kat na pozdrav.
Usmála se na něj. Na hlavě měl čepici, strniště na bradě a skeptický výraz.
- 24 -
„Promiňte, ale, ehm, zajímalo by mě…“ Ukázala na mapu. Bylo náročné překřičet motor. Ještě hlasitěji řekla: „Mohl byste mi… ehm… vysvětlit…“ Zase ukázala na mapu a ještě zesílila hlas. „Chci se dostat do Mydworthu!“
Muž, který seděl vysoko nad ní, zpomalil už tak plazící se traktor a nakonec zastavil. Potom vypnul motor, který se naposledy pískavě zakuckal.
„Vy jste Američanka, že?“ zeptal se. „Copak tu děláte?“
„Ach, ano, Američanka a co tady dělám, no… Snažím se dojet do Mydworthu.“
„Do Mydworthu?“ zeptal se, jako by o tomto místě nikdy neslyšel. „Do Mydworthu?“
Typické, pomyslela si Kat. Natrefím na člověka, který se v životě nedostal za hranice své farmy.
Čekala, zatímco on si ji měřil.
„Je to daleko?“ zeptala se. „Kdybyste mi jen mohl ukázat…“
„Daleko? Ne, není to daleko.“ Muž si odfrkl a podíval se po svém psovi, jako by se chtěl ujistit, že pes jejich rozhovor poslouchá. „Jedete ovšem špatným směrem, to je jistý.“
Tohle není zrovna ten nejochotnější domorodec, kterého jsem kdy potkala, konstatovala Kat.
Pak ale slezl z traktoru, kývl na ni, ať jde za ním, a přešel na druhou stranu cesty. Kat se podívala na psa, který se rozhodl, že si zdřímne, a následovala farmáře.
Zastavil se na kraji cesty a napřáhl paži za pšeničné pole k údolí ležícímu pár set metrů daleko.
„Vidíte tamhle?“ zeptal se. „To je Mydworth.“
Kat sledovala směr jeho paže a zadívala se dolů do údolí. Tam mezi mírnými pahorky spočívala klasická anglická vesnice. Jako malovaná.
„Tam byste došla za pět minut pěšky,“ prohlásil muž. „Jenže co váš automobil, že?“
Dívala se na vesnici. Shluky domů a ulic, několik kostelních věží a v lukách na okraji několik panských domů. Údolím se líně vinula řeka.
Nedaleko od centra se nacházelo nádraží, z nějž právě směrem do kopců rachotil vlak a vypouštěl do nebe mračna kouře.
Tak tohle je Mydworth, pomyslela si. Můj nový domov.
A najednou jí už vůbec nevadilo, že si takto zajela.
Vítejte v Mydworthu
Harry přehlédl dlouhý zasedací stůl. Vzduch byl zadýmený doutníky a kolem sedělo dvacet nebo víc odborníků na zahraničních politiku všech barev a velikostí, všichni bez výjimky s přísnými výrazy, atmosféra byla tlumená.
Průměrný věk se zde pohybuje kolem padesátky, říkal si. A já jsem v téhle místnosti nejmladší!
Na opačném konci stolu právě jeden obchodní expert na Dálný východ předčítal z analýzy vývozu kaučuku a britských investičních trendů v posledních deseti letech.
Tohle mysleli vážně? Tohle má být naléhavá porada?
Měly jeho pracovní dny nyní vypadat takto? Nekonečné, nudné politické porady v zadýmených místnostech bez oken?
To snad ne! Jestli ano, tak jim s tím hned zase praštím!
Pokradmu se podíval na své hodinky Rolex Oyster. Skoro šest. Tohle „krizové zasedání“ trvalo už skoro hodinu a on stále neměl ponětí, proč sem byl pozván.
Evidentně se množily zprávy o komunistickém povstání v Malajsii. Pokud by byly pravdivé, ohrozilo by to britské investice v regionu a finanční ztráty by šly do milionů.
Podle všeho už na burze kolovaly zvěsti o krizi.
Jenže Harry byl znalcem Blízkého východu. Jediné, co věděl o kaučuku nebo gumě, byl fakt, že jeho milovaný alvis jezdí na pneumatikách značky Michelin.
Co má tohle všechno společného se mnou, pomyslel si.
Podíval se na sira Carltona Sinclaira, který schůzi řídil a byl Harryho šéfem. Carlton jeho tázavý pohled zachytil a hlasitě si odkašlal.
„Promiňte, pánové, obávám se, že Mortimer a já máme za deset minut další poradu. Takže vás musíme brzy opustit.“
Harry zaznamenal drobný záblesk v Carltonových očích.
Další porada? O tom se Carlton nezmínil.
Harryho napadlo, že skutečný důvod, proč byl povolán do Londýna, bude odhalen až za chvíli.
„Sir Harry se právě vrátil z Káhiry, kde měl za úkol – mimo jiné – sledovat aktivity nacionalistických a komunistických spolků. Pozval jsem ho s představou, že bychom z jeho zkušeností mohli těžit všichni, třebaže je nashromáždil v jiné oblasti. Sire Harry, myslím, že jste si připravil stručnou srovnávací analýzu…“
Kdepak, pomyslel si Harry. A ty to dobře víš.
- 28 -
„Možná byste nás mohl stručně informovat, než si pospíšíme na další poradu?“
Harry se usmál a doufal, že urve pár vteřin, aby si promyslel svou neexistující analýzu. „Přirozeně, sire
Carltone – a děkuji vám za vaše úvodní slovo.“
Rozevřel svůj zápisník na hustě popsané stránce
(charakteristika pstruhových řek v okolí Mydworthu, které chtěl na podzim ukázat Kat) a přejel prstem po textu, jako kdyby si vyhledával zvlášť důležité body.
„Milí pánové, rád bych začal širšími okolnostmi, jestli mohu. Roku 1925 jsem jako diplomatický atašé odjel do Káhiry…“
Kat beze spěchu vjela do Mydworthu, v jehož ulicích se hluboké bublání alvisu ozvěnou rozléhalo.
Chodníky byly téměř liduprázdné, obchody již měly zavřeno, rolety stažené a markýzy srolované.
Usoudila, že většina lidí již sedí doma u večeře.
Dinner nebo jak tomu tady říkali?
Minula několik automobilů a sem tam i koňských povozů.
Přijela k malé křižovatce. Vlevo odbočovala dlážděná silnice směrem k řece.
Rovně vedla ulice kolem hospody a pak se stáčela.
Hospoda s názvem U Královského erbu měla otevřené vchodové dveře, nějací dělníci popíjeli svoje pinty, vychutnávali si dýmky a zvědavě si prohlíželi cizinku v zeleném sportovním voze.
Budu tam muset s Harrym zajít, pomyslela si. Právě teď by byl nějaký ten ale, nebo co tady pijí za pivo, přesně to pravé.
Podívala se vpravo: náměstíčko, jak se zdálo, s různými obchody. Kavárna, pekařství, novinový krámek. V jednom rohu se nacházelo napajedlo pro koně s pumpou. A na opačném konci stála vysoká budova, téměř tak vysoká jako kostelní věž. Nějaká radnice, pomyslela si Kat. Na chvíli zastavila, protože nikomu nepřekážela.
Vyhrabala z kabelky rukou kreslený plánek, který jí asi před měsícem načrtnul Harry, třebaže nepočítal s tím, že by Kat měla hledat jejich nový domov podle něj.
Potom zařadila, přejela přes náměstí a pustila se další dlážděnou ulicí do mírného kopce. Na opačné straně viděla ještě další obchody tvořící základní vybavenost, kterou lidé pro zdejší život potřebovali: řezník, pekař, obuvník, kovář, rybárna, mlékárna…
Patrové domy s malými okénky v prvním patře, z nichž některé měly poněkud křivé štíty. Velmi středověké.
Nahoře dorazila k další křižovatce. Rovně se jelo k velkému kostelu se hřbitovem. A na rohu se nacházela další hospoda, samozřejmě. Podnik U Zelenáče vypadal trochu exkluzivněji. Vstupní dveře byly natolik široké, že by se dovnitř dalo vjet autem, a součástí podniku byla dokonce i restaurace.
Další pohled do Harryho plánku, potom odbočila vlevo a potom hned vpravo na silničku mezi poli vedoucí vzadu za kostelem do kopce ven z vesnice.
- 30 -
Pokud se nemýlila v mapě, jelo se tudy k Dower House. V ideálním případě bude mít Harryho hospodyně Maggie všechno nachystané, vyvětrané postele a na sporáku se bude vařit káva.
Kat se usmála. Už teď se cítila jako doma.
Harry se na Victoria Street vyhnul časným návštěvníkům divadla a sprintoval na nádraží.
Vlak jede za dvě minuty! Panebože!
Kolem autobusů, řady čekajících taxíků a do haly
Victoria Station, kde se to hemžilo lidmi. Vzduch by se dal pro samou páru a kouř krájet, prodavači novin a nosiči zavazadel se překřikovali, kola vlaků skřípěla a lokomotivy vyfukovaly dým.
Harry na tabuli našel číslo koleje a zase se rozběhl napříč davy dojíždějících pracujících, obloukem se vyhnul tlustému nosiči a málem musel udělat přemet přes prázdný vozík.
V těchto situacích se vyplatila dlouholetá průprava v rugby.
Zase se podíval na hodinky. Ještě minuta.
S lístkem v ruce vyběhl na nástupiště právě ve chvíli, kdy zaznělo hvízdnutí. Impozantní lokomotiva zasyčela, trhla sebou a dala se do pohybu.
Harry uháněl po nástupišti, hmátl po nejbližších dvířkách, rozevřel je a skočil. Zevnitř ho kdosi zachytil a pomohl mu nahoru.
A nyní byl uvnitř, zatáhl za kožený řemen, přirazil dvířka a zavřel okénko, aby kouř zůstal venku.
Dokázal to!
Rozhlédl se po oddíle a vmáčkl se do mezery na zatuchlém polstrování. Kývnutím pozdravil ostatní cestující a starého muže vedle sebe, který se kousek posunul, aby mu udělal místo.
„Díky, příteli!“ řekl cestujícímu v buřince, který ho vtáhl do vagónu.
„Bylo to jen o fous,“ odpověděl muž, vytáhl Timesy a rozvážně je rozložil.
Ano, evidentně. Musím si zase zvyknout na svéráz svých krajanů. Je to přece jen nějaká doba, pomyslel si Harry. „Moje paní by mě přetrhla, kdybych nebyl na večeři doma,“ řekl.
Kolikrát jako svobodný něco podobného slýchal od jiných mužů a tenkrát by nevěřil, že tohle vypustí z úst!
Jsem ženatý. Není to zajímavé? A ještě k tomu s Američankou.
„Pro pána, to se rozumí,“ prohlásil starý muž vedle Harryho. „Je ale zvláštní, jak málo se tyhle vraždy dostanou před soud.“
Ostatní cestující se zdvořile zasmáli a Harry se na ně usmál, ale hned zase zabořili nosy do večerních vydání novin.
Otočil hlavu k okénku, aby sledoval známou cestu domů.
Vlak právě přejížděl Temži, o kus dál se klenul most Chelsea Bridge. Na jedné straně byl vidět park Battersea, kde si rodiny užívaly podvečerního slunce. Vlevo
se nacházelo obrovské staveniště, zřejmě šlo o základy nové londýnské elektrárny.
A zatímco na sebe nechával působit směsici všeho nového a starého, myslel na slova sira Carltona na krátké poradě, která se odehrála v jeho kanceláři.
Ministerstvo zahraničí již zjevně mělo plány, jak Harryho během těch dvou až tří dní týdně patřičně vytížit.
„Žádné úmorné porady, Harry. Muž jako vy… Váš talent a schopnosti by měly být co nejlépe využity.“
Nejzajímavější byla následující věta: „Nedokážu vám říct přesně, co vás čeká, ale jedno vám slibuji: nudit se nebudete.“
Slova sira Carltona byla vskutku pozoruhodná.
Co by jej tak mohlo čekat? Jaká práce? Nepochybně tajná, pokud Harry vyrozuměl správně. A důležitá.
A možná, soudil Harry, dokonce nebezpečná.
Kat stála a prohlížela si Dower House.
Okay, pomyslela si, vypadá to… velmi anglicky.
Po stranách sloupů rámujících vchod se po konstrukcích plazily popínavé rostliny s velkými listy a fialovými květy vzhůru ke třem oknům prvního patra.
Dole bylo na každé straně jedno okno.
Byl tu však jeden problém. Okenice byly… pozavírané. Dům byl prázdný a pozamykaný. A na dveřích visel vzkaz: „Bedny vezeme do depa. Další závoz v pondělí v osm hodin.“
Takže dodávka už tu byla před ní, muži nikoho nezastihli a odjeli domů na víkend.
