Tajemství císařovy milenky by Nakladatelství MOBA

Léta Páně 1585

Kateřina stála před sotickým kostelem a zdravila se s přicházejícími evangelíky. Vyčkávala, až se kostel zaplní. Nechtělo se jí sedět ve studené budově a čekat na začátek mše. Bylo krásně. Blankytné nebe a hřející červnové slunce. Její místo v kostelní lavici nikdo neobsadí. Vdova po zchudlém rytíři Jindřichu Lauberovi, vlastnící v Adlštejně kousek půdy, požívala v širokém okolí stále vážnosti. Nejen kvůli nebožtíkovi, ale také díky svému léčitelskému umění. Odrodila většinu dětí, znala lék na každou nemoc, a když už z vůle Boží nemocného nezachránila, alespoň ulevila od bolestí.

Kateřina konečně vešla do kostela a posadila se v jedné z předních lavic, kde již seděli rychtáři a přísežní se svými rodinami z okolních evangelických vesnic.

Každou neděli přicházeli věřící pěšky, ti zámožnější přijížděli na voze, aby se podělili s Bohem o svá trápení a přání v jeho svatostánku.

Z Adlštejna byl sotický kostel, co by kamenem dohodil, a tak Kateřina chodila i se svými dcerami ke mši svaté pěšky. Dnes zůstala děvčata doma. Kateřina na zvědavé otázky spoluvěřících odpovídala, že jsou

její dcery nemocné. Občas se k takové lži uchýlila, když viděla nechuť svých potomků jít do kostela. Ona ani Jindřich nebyli bigotní věřící a jejich vlažný náboženský postoj se, jak se teď zdálo, nevyplatil. Jindřicha musela do kostela také málem tahat na provaze a obě děvčata byla po něm. Bohu je jedno, kde se k němu modlím, tvrdil vždycky Jindřich a ona se strachovala, aby jeho rouhající se slova někdo neuslyšel.

Mše skončila a Kateřina nedočkavě vyšla z kostela. Musela si však dávat pozor, aby na ní netrpělivost nebyla vidět. Návštěva kostela byla povinností; a zvláště u vdov se bedlivě sledovalo, jak často se chodí modlit za své zemřelé muže.

Dala se pěšinou podél hřbitova a za chvíli již byla v Adlštejně. Z adlštejnského kostela, který stál na druhé straně vesnice v podzámčí, právě také vycházeli věřící. Adlštejnská vrchnost – Saličtí – byli katolíci, a tedy i kostel byl katolický. Johana Salická, vdova po Jiřím Salickém, pocházela z rodu blízkého Jednotě bratrské, ale kvůli výhodnému sňatku s Jiřím přestoupila ke katolicismu. Právě proto byla k evangelíkům nadmíru vstřícná a sama se stýkala i s bratrskými kněžími. S adlštejnským katolickým knězem Vojtěchem si nepadli do noty, a tak ani vzájemně nevyhledávali bližší kontakt. Johana sice chodila do adlštejnského kostela, ale zpovědníka našla v adleřickém otci Václavovi. Současný majitel panství, její syn Hanuš, vychovávaný mezi oběma směry, si nějaký problém ohledně víry nepřipouštěl vůbec, a i když byl křtěný katolík, inklinoval spíše k druhé straně. A mezi prostými lidmi neexistoval pro-

Na křižovatce se Kateřina zastavila a podívala se směrem ke svému domu. Stál na okraji vesnice, téměř u lesa. Byl to bytelný dům s velkým dvorem a polnostmi, které se za ním táhly. Po Jindřichově smrti však byla nucena část polí pronajmout. Sama s dcerami již nebyla schopná je všechny obdělávat. Bezzemci, kteří u nich na dvoře dříve bydleli, se odstěhovali. Nevěřili, že samotná žena hospodářství udrží. Nicméně Kateřina část zachovala a stačila jí na slušné živobytí.

Opět vykročila, ale nedala se cestou ke svému domu, nýbrž zamířila k adlštejnskému kostelu. Po chvíli již míjela skupinky katolíků z Adlštejna i z okolních vesnic, kde katolický kostel nebyl. Zdravila se s nimi kývnutím hlavy. Došla až na hřbitov přiléhající ke kostelu. Kousek za branou se zastavila u prostého hrobu. Jednoduchý kamenný náhrobek označoval místo posledního odpočinku rytíře Jindřicha Laubera, zesnulého léta Páně 1580.

Sklonila hlavu a sepjala ruce. Nemodlila se. Jen Jindřichovi snad po tisící sdělovala jediné, co jí dělalo vrásky na čele. Bála se o budoucnost svých dcer. Neměly věno. Jindřich zemřel příliš brzy na to, aby je mohl zaopatřit. Bez peněz ani jejich rytířský původ nebyl dostatečným lákadlem pro vhodné ženichy. Zchudlých rytířských rodů bez poddaných, vlastnících jen minimum půdy, bylo v zemi víc než dost. Kdyby měla syny, bylo by to jiné. To by i bohatí měšťani měli zájem o získání erbu. Ale dcery, s rytířským původem jen po

9 blém vůbec. Rozdělovalo je jen navštěvování různých kostelů.

otci, byly bezcenné zboží. Ty by svým manželům povýšení do rytířského stavu nezaručily. Byl to začarovaný kruh. Poddaného si vzít nemohly, protože by ztratily svou svobodu, a bohatší svobodníci o ně zájem neměli.

Kateřina přešla k náhrobku a položila na něj ruku, jako by ho chtěla pohladit. Jindřichu, život je bez tebe tak těžký.

Halka zvedla košík po okraj naplněný listy jitrocele a zatvářila se nadmíru spokojeně. Ještě dnes začne dělat léčivou tinkturu. Mezi vesničany, ba i lidmi z města, byl o ni velký zájem.

Vracela se domů. Na okraji lesa u potoka potkala Lišáka. Mrkl po ní zeleným okem a schoval se v křoví. Halka dostala chuť ho trochu pozlobit. Pomalu se plížila ke křoví, vědoma si toho, že ji liška sleduje ostražitým pohledem. Zastavila se na dva kroky od křoví a chystala se zadupat. Představovala si Lišáka, jak rozhořčeně vystřelí z křoví jako šíp. Už už chtěla zadupat, když vtom spatřila na listech keříku krev. Popošla těsně ke křoví a rozhrnula je. Lišák seděl uvnitř keře a nebojácně ji pozoroval. Byl však nervózní a neustále čenichem větřil. Kůži na pravém boku měl potrhanou a krvavou. Psi, proletělo Halce hlavou. A již také z hloubi lesa uslyšela vzrušený psí štěkot. Lišák strnul a podíval se na ni bezmocným pohledem.

„Lišáku, pojď,“ řekla Halka a plácla se po stehně, jako by přivolávala psa.

Lišák vyskočil a nerozhodně opustil svůj úkryt. Halka se rozeběhla k domovu. Lišák za ní. Psí štěkot sílil.

Přiběhli domů. Halka otevřela dřevěnou branku do dvora a vpustila Lišáka dovnitř. Zmizel v díře pod kurníkem. Slepice poplašeně zakdákaly a se zpožděním se schovaly do kurníku.

Halka vešla do domu a v kuchyni postavila koš s bylinami na stůl. Za chvíli již před domem běsnili psi rychtáře Kašpara Smrka, nejbohatšího sedláka v Adlštejně, a snažili se dostat na dvůr.

„K noze!“ uslyšela ostrý Kašparův hlas.

Psi okamžitě ztichli.

Vyšla ven. Před domem stál asi pětapadesátiletý statný muž. U jeho nohy kajícně přešlapovali tři psi a toužebně se dívali na vrátka do dvora. Dobře si však byli vědomi toho, že svému pánovi neměli utéct tak dopředu. Uštvaný Kašpar sotva dechu popadal.

„Psi v lese vyštrachali lišku a trochu ji potrhali,“ řekl Kašpar, když spatřil Halku. „Ženeme ji z lesa už notnou chvíli. U potoka jsme ji na pár minut ztratili, ale pak psi opět narazili na stopu a hnali se sem. Neviděla jsi ji?“

„Ne,“ řekla Halka.

„No, nic,“ ustupoval Kašpar dozadu. „Asi nám ta mrcha utekla.“

Halka pokrčila rameny.

„Tak snad příště,“ řekl Kašpar a otočil se.

Luskl prsty na psy, kteří se poslušně, ale neochotně vydali za ním. Cítili lišku velmi blízko, ale pán měl asi jiné plány.

Když Kašpar se psy zmizel v lese, zašla Halka opět do domu. Chvíli čekala. Co kdyby se psi náhodou řídili

více svými instinkty a smysly než vůlí pána! Všude byl však klid.

Vysypala listy z košíku na stůl a začala je třídit. Mladé listy na jednu hromádku, ostatní na druhou.

Hlavou jí při té práci letěla spousta myšlenek, ale nejvíc se zaobírala Křišťanem. Neustále ho viděla před sebou.

Vysoký, štíhlý hoch. Tak podobný svému otci rychtáři Kašparu Smrkovi a přitom tak jiný, na hony vzdálený jeho panovačnému vystupování.

Halka roztřídila listy a vyšla na dvůr. Lišák byl stále zalezlý pod kurníkem.

„Lišáku!“ zavolala tiše Halka.

Lišák se ostražitě vysoukal zpod kurníku, bystřil uši a čenich zdvižený, co nejvýše to šlo, se mu chvěl, jak nasával pachy. Po chvíli se uklidnil a přišel k Halce.

Pomalu natáhla ruku, sklonila se k němu a zlehka ho pohladila po hlavě. Lišák na chvíli strnul, ale její dotyk snesl. Halka vytáhla z kapsy provázky, používané na rození telat, a uvázala je Lišákovi kolem tlamy a krku, aby ji nepokousal. Bylo tomu už tři roky, co od nich odešel zpět do lesa. Nyní mu už nevěřila.

Před čtyřmi roky ho našla v lese ještě se dvěma dalšími liščaty, vyhladovělí bezcílně bloumali před norou. Starou lišku ulovili dva dny předtím Kašparovi psi. Vzala ty ubohé tvorečky domů a zachránila je. Dvě lišky utekly již po půl roce, ale Lišák vydržel rok.

A i pak zůstával blízko v lese. Občas se dokonce ještě odvážil i na dvůr, pohladit se však již nedal. Ale dnes i po tolika letech svobody trpně snášel veškeré Halčiny úkony, snad chápal, že je to nezbytné.

Halka přivázala Lišáka ke stromu a přinesla mísu s vodou. Opatrně vymyla rány a zasypala je drcenými sušenými bylinami. Poté Lišáka pustila a on zalezl opět pod kurník.

Před domem se ozvaly hlasy. Kateřina a Adéla se vracely domů. Halka je přivítala u branky.

„Na dvoře je Lišák,“ upozorňovala je.

Kateřina se potěšeně usmála: „Tak si na nás zase jednou vzpomněl, tulák starý.“

„Je pokousaný od Kašparových psů,“ řekla Halka.

„Chudáček,“ litovala ho Adéla a vběhla na dvůr podívat se na něho.

Kateřina jen zatnula zuby a i s Halkou vešly do domu.

„Jak dopadl porod?“ zeptala se Halka v kuchyni.

„Marie má syna,“ řekla Kateřina. „Ale je malý, slabý. No, snad to dobře dopadne.“

Kateřina si sundala sváteční zástěru, kterou nosívala jen do vesnice. Byla drobná a štíhlá a nikdo by jí nehádal téměř čtyři křížky a dvě dospívající dcery na krku.

Vlasy měla stále černé a oči živé a jiskřivé.

Adéla byla podobná své matce, a přestože jí bylo již šestnáct let, vypadala jako malá, křehoučká panenka.

Halka se zase potatila. Byla o hlavu větší než matka a sestra. Před měsícem dovršila osmnácti let, ale již pět let musela Kateřině pomáhat, kde se dalo. Kateřinin manžel Jindřich jednou usnul a už se neprobudil. Zůstaly samy.

Kateřina ještě dnes po svém muži tesknila. Musela však zmobilizovat všechny síly, aby své dcery mohla vychovat, a na hloubání nad osudem neměla příliš času.

Kateřina znala tajemství bylin, uměla léčit, a tak opět po mnoha letech vytáhla svoji porodnickou tašku a jala se provozovat své řemeslo, které po sňatku s Jindřichem pověsila na hřebík. Své znalosti předávala už odmalička svým dcerám, jak to bylo v jejich rodě po generace zvykem. Měla zlaté ruce a dítě, které se nemohlo narodit, uměla i z těla matky vyříznout. Toho se mnohdy neodvažovali ani studovaní doktoři, i když tato porodnická technika byla již známá.

Kateřina léčila dobře a byla pro to ctěna, ale protože pracovala a sloužila lidem, její společenské postavení ve vesnici klesalo. Už nebyla žena Jindřicha Laubera, a i když nebyla poddaná, stávala se jednou z nich, jednou z početných vdov na panství.

Kateřina rozdělala v kamnech oheň a postavila na ně hrnec s vodou na večerní polévku. Halka naskládala jitrocel do dvou velkých hliněných hrnců, doplnila je vodou a převázala kousky plátna.

„Půjdu ještě ven,“ řekla Kateřininým zádům u plotny.

„S Křišťanem?“ hodila po ní Kateřina postranní pohled.

„Ano,“ přikývla Halka.

„Halko!“ vzdychla Kateřina a obrátila se k ní. „Kolikrát ti mám říkat, že z toho nic dobrého nevzejde! Kašpar nikdy nedovolí, aby si tě Křišťan vzal.“

„Máme se rádi,“ řekla Halka se sklopenýma očima.

„Děvečko zlatá, co je vaše láska proti majetku!“ zavrtěla Kateřina hlavou. „A Křišťan je pěkný chlapec, nevěsty se jen hrnou.“

„Ale Kašpar ještě nikomu nic neslíbil!“ bránila Křišťana Halka.

„Zatím, zatím neslíbil,“ podotkla Kateřina. „Čeká na ty bohatší. A jednou přijde ta nejbohatší a Křišťana ti odvede. Majetek se bere vždy jen s majetkem. Tak je to na světě zařízené a nic s tím nenaděláš. Kdyby žil tvůj otec, bylo by to jiné, ale takhle…“

Halka mlčela.

„Musel by se stát zázrak, aby Kašpar povolil,“ nahlodávala ji dál Kateřina. „Nebo ty bys musela přijít k bohatství, a to by byl vlastně také zázrak. Ne, moje zlatá, člověku ukáže osud jeho místo na světě už v kolébce. Plátěná košile se nesnáší s brokátovou.“

„Láska hory přenáší,“ pípla Halka.

„Skonči to zavčasu,“ řekla Kateřina unaveně. „Jsou to jen vaše plané sny, dej na mě. Křišťan tě může stokrát milovat, ale nakonec poslechne otce a ožení se s tou, kterou mu rodina vybere.“

„Přijdu za chvíli,“ řekla Halka a vyběhla ven, aby nemusela poslouchat matčina slova, v nichž tušila hlubokou moudrost.

Kateřina stála nad hrncem a utírala si slzy. Tak bych ti Křišťana přála, ale to dřív rozkvete ta suchá vrba u potoka, než ty si vezmeš za muže rychtářova syna, pomyslela si.

Halka běžela cestičkou kolem potoka do březového hájku a pak ke starému dubu. Už z dálky viděla Křišťana, jak sedí u paty stromu a sleduje datly v košaté koruně. Jakmile Halku zahlédl, vyskočil a běžel jí naproti.

Objali se. Posadili se ke stromu a Halka se schoulila v Křišťanově náruči.

„Co s námi bude?“ vzdychla.

„Odejdeme spolu,“ navrhl Křišťan. „Do města. Tam nás nikdo nenajde.“

„Víš, že to nejde,“ zakroutila hlavou Halka. „Nemůžu tu nechat matku a Adélu. A ve městě bychom byli nešťastní oba.“

„Tak co chceš dělat?“ řekl váhavě Křišťan.

„Nic,“ odpověděla Halka. „Až se oženíš, budu na tebe myslet a vzpomínat a přát ti, abys byl šťastný. A stále tě budu milovat.“

„Ale já chci jen tebe, Halko,“ přivinul ji k sobě Křišťan. „Jen tebe.“

Halka si setřela slzy, které jí vyhrkly z očí. „Maminka říká, že když někoho opravdu miluješ, nevadí, že nejsi s ním. Stačí prý jen vědět, že jednou v nebi budete spolu. I tak se dá prožít spokojený život.“

„Ne, já chci tebe tady a teď,“ řekl vřele Křišťan a Halku políbil.

„A mám pro tebe novinu!“ řekl Křišťan, když se mu Halka konečně vysmekla z objetí.

„Jakou?“ hořela Halka zvědavostí.

„Pan Hanuš se bude ženit,“ řekl Křišťan. „Za měsíc!“

„Je to nějak moc rychle,“ podivila se Halka. „A koho si bere?“

„Nějakou cizinku,“ řekl Křišťan. „Jako věno přinese Horky, Moljany a Votice.“

„Ale ty přece patří pánům z Bořic!“ žasla Halka.

„Už ne,“ zakroutil hlavou Křišťan. „Prý je prodali

Emilii, tak se ta nevěsta jmenuje. Emilia Hausnerová.“

„To je divné,“ zadumala se Halka. „Taková náhoda, že se jí podařilo koupit zrovna vesnice v sousedství

Salických.“

„Otec to říkal taky,“ přitakal Křišťan. „Bořicové by je přece jen tak neprodali. Kdoví co v tom je.“

„No nic,“ podívala se Halka na slunce klonící se k západu. „Musím domů.“

„Tak pozítří?“ zeptal se Křišťan.

„Pozítří,“ kývla Halka.

Johana Salická seděla v sesli u krbu a hleděla do oranžových jazyků obtékajících dubová polena. Místo plamenů však viděla pomyslnou mapu, kterou její představivost, či snad nenasytnost, rozprostřela na vnitřní začouzenou stěnu krbu. Horky, Moljany, Votice. Usmívala se. Další tři vesnice přibudou k panství. Potřebovala nutně peníze, spoustu peněz, aby konečně dotáhla do konce přestavbu zámku. Občas však v týle ucítila nepříjemný záchvěv nějaké neuchopitelné tísně. Její mateřské instinkty pracovaly na plné obrátky, jako by právě porodila plačtivý věchýtek, který musí chránit před celým světem, ale přebíjela je lačnost po majetku. Horky, Moljany, Votice. Jak lahodně zněla jejich jména uším paní Johany. Největší vesnice v sousedství. Ještě před měsícem je jen tiše záviděla Bořicům, ani v nejsmělejším snu by ji nenapadlo, že je někdy bude moci spojovat se jménem Salických. A teď jsou na dosah ruky!

Salickým patřilo adlštejnské panství, katolický ostrůvek v reformovaných državách, čítající dvacet pět vesnic, čtyři městečka, velkostatek, pět mlýnů, tři pivovary. Původně rytíři byli počátkem století povýšeni do panského stavu. Rozlohou panství nepatřilo k velkým, ale leželo na jedné z nejúrodnějších půd jihovýchodní Moravy, takže poskytovalo velké výnosy.

Saličtí byli dobří hospodáři. Nikdy panství nezatížili dluhy, vždy žili úměrně svým možnostem. Proto se i přestavba původní tvrze na pohodlnější zámek táhla již přes několik generací. Johana Salická si však vytyčila úkol, že ona a její manžel přestavbu dokončí.

Saličtí vždy žili jen sami pro sebe. Do politiky se příliš nepletli. Ne snad proto, že by neměli ambice, ale téměř sto let stará závěť Bořka Salického jim do určité míry svazovala ruce. Museli se věnovat svým majetkům a nepouštět se do žádných dobrodružství.

V polovině 15. století se chudý zeman Bořek Salický přiženil na Adlštejn. Vyvzdorovala si ho na svých rodičích jediná dědička Adlštejna a deseti přilehlých vesnic

Markéta Adlštejnská. Z jeho strany to byl sňatek z rozumu. Bořek byl vysoký, světlovlasý, mužný krasavec a příliš se k neduživé Markétě nehodil. Milující rodiče však i přes počáteční nechuť nakonec přání své dcery vyslyšeli. A tak Bořek přinesl na Adlštejn jen svou krásu a chytrost, kterou dostali do vínku i jeho početní potomci.

Jejich manželství se vydařilo. Po pěti letech však křehká Markéta při porodu syna Bořka zemřela. Staří Adlštejnští ji brzy krátce po sobě následovali. Bořkovi zůstal veškerý majetek.

Za dva roky se oženil znovu. Vzplál náruživou láskou k mladičké Anežce Tarkovské, kterou pojal za manželku bez jakéhokoliv věna. Pocházela z početné rytířské rodiny a také ona nemohla nabídnout nic jiného než svůj půvab a nevinnost. To však zamilovanému Bořkovi ani za mák nevadilo. Prožíval nejkrásnější dobu svého života.

Jejich štěstí trvalo příliš krátce, pouhé tři roky. Anežka porodila syna Karla a při předčasném porodu dalšího dítěte zemřela. Bořka její smrt naprosto zkrušila. Upnul se na malého Karla a téměř tři roky neopustil Adlštejn.

Jeho nový sňatek s dcerou svého souseda Jana Trniského proto rozvířil poklidnou hladinu v okolí. Šestnáctiletá Anna přinesla velké věno. Jím Trniští museli zalepit povážlivé trhliny na Annině cti.

Všechny děti Jana Trniského zdědily po svém otci divokou krev. Ale to, co se promíjelo Anniným dvěma bratrům, kteří rozsévali své pancharty po celé Moravě, ji málem stálo život. Někde se zapomněla a přiznala se až v sedmém měsíci těhotenství. Kdyby ji její otec nebránil, byli by z ní oba bratři to dítě vytloukli. Další nářez ji však čekal po porodu. Bratři běsnili a chtěli z ní vymlátit jméno jejího prznitele. Anna ho neprozradila, snad ani jeho jméno neznala. Dceru jí sebrali a nikdy se nedověděla, co se s ní stalo. Tušila však, že nic dobrého zřejmě ne. Po dítěti netruchlila dlouho. Byla příliš dětská a lehkomyslná, než aby se trápila. Zavírali ji doma, ale neuhlídali. Otec tedy rozhodl, že mladinká Anna musí z domu, ať si ji hlídá manžel. Kde ho však vzít? Jejich rodina se přetřásala u všech krbů a byla pro smích celé Moravě.

A přece se našel. Bořek Salický se objevil zčistajasna a sám požádal o Anninu ruku. Po jeho odjezdu Anna málem dožila potřetí, to když se její dva bratři dověděli, co bude záchrana jejich dobrého jména stát. Deset vesnic.

Nicméně sňatek se uskutečnil. Bořek o sedmnáct let mladší Annu bral jako zboží. Věděl, že Adlštejn jednou připadne jeho prvnímu synovi, a proto se po dlouhých úvahách pustil do rozmnožování svého majetku, aby mohl zabezpečit i svého milovaného Karla. A sňatek s Annou byl první krok. Bořek založil ještě dalších devět vesnic a pro čtyři své staré vesnice získal povýšení na městečka.

Adlštejnské zboží rostlo a Anna rodila jako jabloň. Deset dětí, devět dcer a poslední syn Petr. A po třiceti letech od smrti stále oplakávané Anežky spadlo Bořkovi do klína i tarkovské zboží. Anežčin syn Karel zůstal řízením osudu jediným dědicem z původně rozvětveného rodu.

V roce 1492 učinil Bořek Salický závěť. Adlštejnské zboží získal nejstarší syn Bořek. Tarkovské zboží po své matce zdědil Karel. Annina syna Petra odbyl jen mlýnem a dvěma lány. Pět děvčat, která se dožila dospělosti, provdal téměř bez věna. Věděl, že musí udržet co největší majetek pohromadě, i za cenu ožebračení mladších dětí.

Měl ale stále na paměti, co se stalo s Tarkovskými, kteří během třiceti let vymřeli. Proto se chtěl pojistit, aby jméno Salických zůstalo zachováno. V závěti ustanovil, že Adlštejn, Tarkov i Petrův mlýn mohou

držet jen Saličtí. Pokud rod v mužské linii v jedné větvi

vymře, přechází právo na tento majetek na další větev, která jméno Salický stále drží. Tím znemožnil i jakýkoliv prodej majetku. Ukázalo se to jako moudré rozhodnutí. Na okolních zbožích se majitelé střídali, ale Saličtí zůstávali, budovali a lpěli na svém majetku jako klíšťata. Jedna větev hlídala druhou po dlouhá léta.

V roce 1501 byl rytíř Bořek Salický mladší díky sňatku se svou druhou ženou Marií Bojkovou povýšen do panského stavu. Pan Bojka měl dvanáct dětí, a aby je zaopatřil, využíval svého vlivu v zemském sněmu. Tři dcery, které provdal za bohaté rytíře, přinesly jako věno příslib povýšení svých manželů na pány a pan Bojka vložil všechny své síly do splnění tohoto závazku. Úspěšně.

I Johana brzy nasákla rodovým patriotismem Salických, ač Bořkova závěť upadala do zapomnění. Proto i teď lačnila po nových vesnicích. Třebaže byly jen tři, byly bohaté a vydaly za deset vesnic někde na vrchovině.

Johana už dlouho toužila po tom, aby se pětadvacetiletý Hanuš oženil. Bylo to její jediné, vymodlené dítě. Hanuš však doposud se sňatkem nepospíchal. Zatím nenašel vhodnou nevěstu. Bohaté panské rody lovily v jiných rybnících, než bylo sice prosperující, ale zapadlé malé panství v koutě Moravy. I dobrovolná politická izolace adlštejnských Salických v těchto zlatokopeckých časech, kdy se většina moravských rodů točila buď kolem Habsburků, nebo proti nim vystupovala, a jejich naprostá rezignace na účasti na zemských sněmech, z nich činila nepříliš zajímavé partnery. Paní

Johana nedržela na zámku dokonce ani fraucimor, což bylo pro většinu šlechty naprosto nepřijatelné.

A teď měl Hanuš možnost přivést si nevěstu z vysoké španělské šlechty, v zemi nyní tak ceněné spojení.

A to ji právě deptalo. Příliš draze zaplacená vzácná krev.

Jaká asi je, ta Emilia? Prý překrásná. Ale opět ji obešla zima. Na čele se jí objevila mrzutá vráska. Vzpomněla si na rozhovor s Hanušem, když se vrátil z Prahy, kam byl pozván samotnou císařskou kanceláří. Ihned věděla, že se něco stalo. Celých čtrnáct dní jeho nepřítomnosti byla jako na trní.

„Co bys řekla, kdybych se oženil?“ prohodil tehdy Hanuš, když pak spolu seděli u večeře.

„Vždyť ti to říkám už od smrti tvého otce,“ řekla Johana neutrálně, ale ve spáncích jí bušila kladívka zvědavosti.

„Mohl bych tím sňatkem získat Horky, Moljany a Votice,“ odpovídal Hanuš s plnou pusou a díval se do talíře.

Johaně vypadl z úst kousek masa, který právě přežvykovala, a zůstala na syna hledět s otevřenou pusou. Nebyla schopná ani promluvit, jak ji ta zpráva překvapila. Ihned se však vzpamatovala. Znala Hanuše jako své boty a věděla, že když takhle opatrně začíná, musí se dostavit nějaké ale.

„Ale je tu jeden problém,“ pokračoval po chvíli Hanuš a svraštil nos.

Johana čekala, nemluvila, jen se na něho dívala. Sousto, které právě nesla na vidličce do úst, zůstalo viset v půli cesty.

„Jmenuje je Emilia Mendoza Hausnerová, Španělka,“ servíroval jí Hanuš další díl skládanky, o níž však ani netušila, jak dopadne. „Je dvakrát vdovou a má dvě děti.“

Johana Hanuše nepřerušovala. Už nyní tušila, že Horky, Moljany a Votice budou tvrdě zaplaceny, jen stále netušila čím.

„Je moc krásná,“ dodal Hanuš další kamínek do mozaiky. „Překrásná.“

Johaně se sevřelo srdce. Ne, prosím, ať to není to, na co myslím! Zúžily se jí napětím oči a na hrdle pulsovala krev valící se jí do hlavy.

„Svatba musí být co nejdřív,“ řekl Hanuš dutě a stále hleděl do talíře, v němž se nyní jen nimral. Pak se podíval na matku, jestli jeho slova správně pochopila.

Johana zavřela oči. Horky, Moljany, Votice, znělo jí v hlavě. Emilia.

„Dělej, jak myslíš,“ pronesla nakonec po těžkém boji. Nitro jí vřelo nad tou potupou, jejíž ostny však ohlazovala vidina bohatých vesnic. Sklopila oči do talíře a začala opět jíst.

„A chce tě vůbec?“ řekla Johana po chvíli, když konečně požvýkala a spolkla sousto, které jí v ústech rostlo do nebývalých rozměrů. „Mluvil jsi s ní?“

„Půl hodiny, na císařově dvoře,“ přikývl Hanuš. „Souhlasila.“

Johana by ráda věděla, jak Hanuš k Emilii vlastně přišel. Ale ta otázka pro ni byla tak ponižující, že ji nakonec nepronesla. Španělka, tedy katolička, a její Hanuš má zachraňovat její ctnost. Ne, v tom musí být

ještě něco jiného, když urozená dona z císařova okolí

souhlasí se sňatkem s nevýznamným šlechticem. Ale co ještě je ve věci, netušila.

„Kolik je jí let?“ zeptala se proto raději Johana.

„Já…“ podíval se na ni rozpačitě Hanuš. „Já… snad… nebude jí víc než pětadvacet.“

„Takže nevíš,“ řekla suše Johana.

„Nepřipadalo mi to důležité,“ pokrčil rameny Hanuš. „Přinese věnem Horky, Moljany, Votice a deset tisíc ve zlatě. A španělskou krev.“

Tím jejich rozhovor skončil.

Nyní hleděla Johana do plamenů a přemýšlela, jestli na něco nezapomněla. Příprava svatby jí zabírala mnoho času, přestože měla být tichá, nenápadná, podle přání Emilie. No ano, svou hanbou se nikdo nehonosí.

Z lesa vyšla plouživým krokem shrbená postava ženy v záplatovaných šatech. Žebračka Kirkenka se opírala o čakan, aby ulevila svým zchromlým nohám. Občas se zastavila a odpočívala. To si pak ještě utáhla pod krkem šátek, jediný zachovalejší kus jejího oděvu.

Halka ji spatřila, když procházela kolem jejich domu. Vyběhla ven a zavolala na ni.

„Kirkenko, pojďte k nám!“

Žebračka otočila hlavu po hlase a tupým pohledem hledala původce zavolání. Když poznala Halku, jako by jí z očí spadly závoje patiny, a v té chvíli vypadala docela rozumně. Během vteřiny však dostala opět svůj původní netečný výraz a vydala se k Halce.

V kuchyni se Kirkenka posadila ke stolu. Halka před ni postavila dřevěný talíř plný cibulové polévky. Kirkenka vytáhla z mošničky dřevěnou lžíci a jedla. Halka se posadila proti ní a dívala se, jak vychutnává prostou polévku.

„Přijďte pozítří,“ upozorňovala Kirkenku. „Budeme péct chleba.“

Kirkenka sotva znatelně přikývla a ládovala se dál. Její shrbená záda a šátek posazený hluboko do očí v Halce vždycky vyvolávaly soucit. Kirkenka dojedla a vstala od stolu. Poděkovala pokývnutím hlavy. Svou lžíci schovala do mošničky a brala se ke dveřím. Halka ji vyprovodila ven.

Když se vrátila zpět do kuchyně, našla na židli, kde Kirkenka seděla, několik listů dračího jazyka. Vzala je a zakroutila hlavou. Bylo pro ni záhadou, kam Kirkenka na tuto vzácnou bylinu chodí. Dokonce ani Kateřina, která tady znala každou píď půdy, nevěděla, kde dračí jazyk roste. Dříve ho byla hojnost za mlýnem, kde ho i Halka sbírávala, ale poslední roky jako by se vytratil.

Halka pořádala výpravy za dračím jazykem pravidelně, ale beznadějně, nikdy žádný nenašla. Přitom to byla tak potřebná bylina. Dokázala ulevit bolestem a ve větším množství odnášela lidi do jiných světů při rovnání zlomených kostí či zašívání zlých ran. Kateřina ho však používala obezřetně. Jednak ho měly nedostatek, protože přísun jim teď zajišťovala jen Kirkenka, a šetřily si ho na ty nejhorší případy, neboť to byla velmi nevyzpytatelná bylina. Kateřina si z dětství pamatovala,

kdy se několik lidí po užití výluhu pomátlo. Po čase se někteří opět vzpamatovali, ale už to nikdy nebyli oni.

Halka dračí jazyk umyla, nařezala na malé kousky, vložila do sklenice a zalila pálenkou z jablek. Sklenici převázala kouskem plátna a postavila do okna na jižní straně. Opět spatřila Kirkenku, jak se vrací zpět do lesa.

Zadumaně se za ní dívala, dokud se neztratila v jeho šeru.

Kirkenka byla záhadná postava. Ve vesnici se objevila asi před pěti lety. Chovala se, jako by do vesnice dávno patřila a vypadalo to, že to tady opravdu zná. Nikdo si však nedokázal vybavit, že by ji kdy předtím potkal.

Téměř nemluvila, jen se ploužila vesnicí a zdálo se, že s nějakým záměrem. Žebračka však byla prapodivná. Nikdy nežebrala, ale nabídnuté jídlo či kousek látky na záplaty nikdy neodmítla. Děkovala jen kývnutím hlavy. Jediný, s kým občas promluvila, byla Kateřina. Tu si Kirkenka oblíbila a ráda s ní sedávala v kuchyni.

Kolik je jí let, si nikdo netroufal odhadnout. Shrbená postava a zchromlé nohy podsouvaly lidem dojem, že je hodně stará. Vlasy měla úplně bílé. Občas jí zpod šátku vypadl cop tenounký jako myší ocásek.

Kde přečkávala Kirkenka zimu, bylo také záhadou. S prvními mrazíky se ztratila vesnici z dohledu a vracela se až s první písní skřivánka.

Emilia odhrnula záclonku z okna kočáru. Trošku se vyklonila ven, aby viděla na cestu před sebou. Byla celá rozlámaná z několikadenního natřásání po hrbo-

latých cestách. Kruhy pod očima naznačovaly, že se necítí dobře. Ranní nevolnosti ji naštěstí přešly již před týdnem, ale stále se ještě nemohla vzpamatovat z tak náhlého ataku, kterým její tělo reagovalo na malého vetřelce ve svém lůně. Za ty necelé tři měsíce pohubla a pobledla a její oslnivá krása utrpěla, podle jejího mínění, šrámy.

Slunce nemilosrdně pálilo. Koně šli krokem a málem vyplazovali jazyky jako žízniví psi. Emilia se opět skryla v kočáře a zatáhla záclonku, aby sluneční paprsky neměly tolik příležitostí laskat její sněhobílou pleť.

Estera, její komorná, spala opřená v rohu kočáru. Emilia ji pozorovala, ale její myšlenky bloudily na míle daleko. Na čele se jí objevila utrápená vráska a kolem žaludku se usadil plíživý pocit lítosti a pokoření. Stále ještě se nemohla sama v sobě vyznat. Rozladěnost přičítala těhotenství; nechtěla si přiznat, že teskní po Rudolfovi, či spíše po jeho majestátu. Těžko se vyrovnávala s tak velkým pádem. Císařova milenka ve vyhnanství!

Čekal je ještě den cesty. Dnes v noci by už mohla spát v Adlštejně. Snažila se představit si, co ji v tom zapadákově čeká. Její myšlenky se však vracely stále do minulosti. Kde udělala chybu? Oč je horší než Kateřina Stradová? Muži nemají rádi silné ženy, nahání jim husí kůži. I Rudolf podlehl své mužské ješitnosti. Nezávislost, vzdělání, inteligence, všechno, co na ní obdivoval, současně i nesnášel. Dobře si uvědomovala ten moment, kdy si Rudolf uvědomil, že ho přerůs-

tá. Ztrácela naivitu mládí a tu nahrazovaly zkušenosti a dozrávající moudrost.

Co by teď asi řekla její překrásná vznešená matka, kdyby ji viděla v této ponižující situaci? Ne, neřekla by nic. Jen by se na ni dívala těma svýma hlubokýma černýma očima a kroutila by hlavou, kde se v žilách její dcery vzala tak vzpurná krev.

Najednou Emilia uviděla sebe samu jako čtrnáctiletou dívenku, jak ji její otec don Alfonzo Mendoza veze v podobném kočáře na madridský dvůr Filipa II.

Psal se rok 1576 a její rodiče ji zasnoubili s dvacetiletým Rodrigem Kastilským. Viděla ho jen několikrát, ale vždy ji přepadl nevyslovitelný odpor vůči tomuto bledému, sebevědomému panákovi s vodnatýma očima. Představoval pro ni člověka, kvůli kterému musela opustit svou milovanou rodnou Granadu s její volností a porozuměním pro všechny odlišnosti a libůstky lidské povahy.

Sešněrovanost a bigotní upjatost katolického madridského dvora ji ničila. Protokol, modlitby, přetvářka.

Jak ráda vzpomínala na Granadu, která otevírala náruč všem náboženstvím a tajnostem lidské mysli.

Její snoubenec a jeho rodina jezdili na pravidelné vizitace, jak mladá snoubenka zvládá výuku dvorském protokolu a jak pokornou ženuškou bude. Čas se vlekl a nudné dny plné neplodných příkazů a zákazů byly pro jejího zvídavého ducha nekonečné.

Až setkání s mladým Rudolfem učinilo malý zázrak. Láska na první pohled? Nebo její ctižádost a vědomí toho, že si získává přízeň budoucího císaře? Dnes už

by nedokázala říct, co převážilo. Nebo snad jen chtěla pokořit toho nafoukaného Rodriga a jeho tupého otce?

Bůh suď, co by se dělo, kdyby Rudolfa nepotkala. Dnes by seděla strnule někde v kostelní lavici s houfem dětí kolem sebe a stále by počítala dny. Ale možná by to bylo i lepší. Kdoví.

Rudolf s jejím nudným životem zamíchal dokonale. Jejich tajné schůzky, jeho vytrvalé namlouvání patnáctileté divošky nezůstalo bez úspěchu. Stali se milenci. Přes tři roky dokázali svůj vztah tajit. Jen ti nejvěrnější z Rudolfova dvora zajišťovali jejich schůzky. A pak přišel ten den. Věděla, že má Rodrigo přijet. Věděla, že ten den jí oznámí datum sňatku. Udělala to schválně, aby ho ranila? Nebo ze stravujícího strachu, že jakmile se dostane do jeho područí, nikdy již nebude úniku?

Dnes už nechápala, kde v sobě vzala tu odvahu, či spíše nezodpovědnost, a svěřila se svému snoubenci se svou nepatřičnou láskou. Nebo si byla vědoma toho, že Rodrigo a jeho rodina nepřenesou její poklesek přes srdce a v tichosti zruší zasnoubení a ona získá svobodu? Nebo tajně naivně doufala, že se Rudolf zachová jako pravý muž a požádá ji o ruku, aby zachránil její čest? Jak hloupé a romantické.

Do konce života si bude pamatovat ten šokovaný, málem debilní Rodrigův výraz při její zpovědi. Nemýlila se. Příští ráno ji kočár odvážel zpět do rodné Granady. Na dvoře ticho po pěšině. Asi opravdu jen málo lidí vědělo, co je ve věci. Na Rudolfa si nikdo netroufl a Rodrigo ani neměl zájem vytrubovat do světa něco o svých ještě neposvěcených, ale přece jen parohách.

Pro okolí se nic nestalo. Jen jedna dívenka opustila dvůr kvůli svému zdravotnímu stavu.

Doma ji přivítali studeně. Matka ji probodávala svýma vášnivýma očima, ale měla hlavu příliš plnou svého nového mladého milence, než aby jí mohla něco vyčítat. Otec měl zase příliš mnoho práce s napravováním celé situace. Byl dobrý stratég. Během týdne putovala do Madridu Emiliina šestnáctiletá pokorná sestra Marie, aby ji vystřídala ve dvorském protokolu i na místě Rodrigovy snoubenky. Vše bylo v nejlepším pořádku. Nikdo si nepřál skandál a dvůr uvěřil, že výměna sester měla zdravotní důvody.

Za dva roky se Marie za Rodriga provdala. Nebyla to od jejich otce šťastná volba. Marie během pěti let porodila pět dětí a při porodu šestého zcela vyčerpaná zemřela ona i dítě. Rodrigo ji trestal za poklesek její sestry.

Emiliu poslali rodiče během dalšího týdne k nevlastnímu bratranci její matky Edmundovi do Gentu. Bylo to úchvatné město. Tehdy však Emilia zjistila, že její dobrodružství s Rudolfem nezůstalo bez následků.

Edmund, padesátiletý a stále ještě svobodný svobodomyslný podivín se slabostí pro ženy a alchymii, se zachoval jako grand a přikryl její poklesek sňatkem. Snad mu to přišlo i vhod. Byl již unavený odháněním vdavekchtivých žen, kterým šlo víceméně jen o jeho majetek.

Edmund ukázal Emilii úžasný svět tajemných věd. S potěšením sledoval její zájem o své libůstky, zasvětil ji do všeho, co znal, a poskytl jí takovou volnost, o níž

se jí ani nesnilo. Všechny pohnuté události, které v té době Nizozemím hýbaly, jako by je míjely. Věnovali se jen sami sobě.

Chlapce, který se Emilii narodil, pojmenovali Jakub. Edmund se zhlédl v roli otce s nebývalým nadšením. Ožil a omládl o dvacet let. Emiliu i Jakuba na rukou nosil. Prožili úžasných pět let.

Edmund zemřel tak náhle, jak náhle do jejího života vstoupil. Emilia získala obrovský majetek a najednou byla ve hře coby výhodná patrie. Už dva měsíce po

Edmundově smrti musela odhánět vlezlé nápadníky. Začala jí hořet půda pod nohama. Věděla, že sama v tak neklidné době svou nezávislost neuhájí. Byla příliš lákavá kořist pro vážné zájemce i hochštaplery z řad katolíků i protestantů.

V té době jí přišel dopis od Rudolfa. Nepomyslela by si nikdy, že ho ještě někdy uvidí. Stal se císařem a ptal se na její situaci. Odepsala. Věci nabraly rychlý spád. Přesně za rok od Edmundovy smrti se stala ženou padesátiletého zámožného rakouského šlechtice Hanse Hausnera. Majetek v Gentu nechala ve správě Edmundova přítele, schopného obchodníka Joachima Marloda. Hausner ani netušil, jak bohatou ženu si bere. Že je Rudolfovou milenkou, mu ani za mák nevadilo. Byl hlavně obchodník. Považoval za čest, že tím sňatkem posloužil císaři, a také očekával hmotný prospěch. Nemýlil se. Během následujících sedmi let rozhojnil svůj majetek trojnásobně.

Malého Jakuba snášel. Tušil, že je Rudolfův, i když to Emilia nikdy nepřiznala ani samotnému Rudolfovi. Sám

měl z prvního manželství dvě už provdané dcery Helenu a Gutu. Také ony přijaly Emiliu a Jakuba přátelsky. V roce 1578 se Emilii narodila dcera Alžběta. Čí byla, nevěděla jistě. Rudolfova? Hansova? To nebylo podstatné. Hans dítě přijal jako dobrý obchodní artikl. Byl příjemný manžel. Žádná velká láska mezi nimi neplála, spíše přátelství a obchodní svazek. Jejich spokojený život však skončil v roce 1583, kdy Rudolf definitivně přestěhoval dvůr do Prahy. Emilia zůstala ve Vídni. Jejich vzájemný vztah s Hansem se změnil. Hans stárnul a neuvěřitelně ztloustl a zpohodlněl. Staral se jen o jídlo a správu majetku převzal manžel jeho dcery Heleny Erich. Situace se pro Emiliu stávala neúnosnou. Celé dny trávila zavřená v domě, protože Hans neměl potřebu vycházet. Cítila, že se musí něco stát, jinak prožije své nejkrásnější roky po boku nudného a mrzutého manžela.

A stalo se. Do půl roku Hans zemřel na přemíru jídla a nedostatek pohybu. Emilia byla opět svobodná. Stála však před rozhodnutím, co dál. Srdce a ctižádost ji táhly za Rudolfem, děti ji však držely při zemi. Rozhodla za ni Hansova dcera Helena. Viděla, že se Emilia trápí, a navrhla jí, ať alespoň na čas do Prahy odjede. O Jakuba a Alžbětu se s Erichem postarají.

Emilia věděla, že to není jen z dobroty srdce. Helena byla obchodnice po Hansovi. Emiliin odjezd z Vídně by jí i Erichovi v mnohém pomohl. Získali by tak daleko větší vliv nad majetkem. Emilia ustoupila. Nechala u nich zatím i děti. Helena je měla ráda a ve Vídni měly daleko větší pohodlí než v Praze, kde Emiliu čekala nejistá budoucnost.

Tajemství císařovy milenky

Ta je m s t v í

Markrabství moravské, Adlštejn, neděle po Hromnicích léta Páně 1625

Léta Páně 1585