Ráda bych poděkovala svému vnukovi Williamu Hulmeovi, který si ochotně přečetl dřívější verzi rukopisu a poskytl mi několik užitečných připomínek. Doufám, že se ti finální příběh bude líbit, Wille! A nesmím zapomenout na Coco –inspiraci pro mopslíky!
Kočka chodila svou vlastní cestou a všechna místa jí byla stejně milá.
Rudyard Kipling, Bajky i nebajky
Kapitola 1
Ian Carter si byl dobře vědom toho, že jako policista z povolání nemá moc času věnovat se rodinným záležitostem, a když už si ho náhodou najde, stejně bývá duchem jinde. Možná to přispělo k rozpadu jeho manželství. Když byli ještě spolu, jeho tehdejší žena Sophie mu víc než ochotně připomínala jeho nedostatky. Patřila mezi ně jeho neustálá zaujatost kriminálními případy a častá fyzická nepřítomnost kvůli služebním povinnostem.
„Zabíjíš spoustu času s tou nejhorší sebrankou!“
Namítl, že smyslem jeho práce je postarat se o to, aby tahle sebranka nezabíjela něco, nebo spíš někoho jiného než čas. Chyba.
„Na takové hloupé vtipy nejsem zvědavá, Iane.“
Vyčítala mu i jeho podezřívavost, pro policisty tak typickou. To přece není vůbec přitažlivé, Iane, ani trochu! Ta slova mu stále zněla v hlavě. Měl chuť odseknout: Proč? Máš snad co skrývat? Ale mlčel, protože odpověď už znal. Sophie si plánovala útěk z jejich manželství a v pozadí už číhal její starý ctitel Rodney. Nežárlíš přece na Rodneyho, že ne, Iane? Je to rodinný přítel. Znám ho celý život.
Tvrdil jí, že nežárlí. Rozhodně ne na Rodneyho, toho sebevědomého, movitého muže s růžolícím obličejem a trochu při těle. Ale to byl Carterův názor. Musel uznat, že Rodney má talent na obchodní záležitosti a dokáže zajistit Sophii životní
úroveň, kterou si podle svého mínění zasloužila. A Carter nebyl blázen, přál si jen, aby se prostě rozhodla. Nakonec to udělala a odešla.
„No jasně že odešla!“ poznamenal tehdy jeho zkušenější kolega. „Říct jí, že nežárlíš, je totéž, jako bys jí podržel dveře a ještě jí odnesl kufry do auta.“
Přesto Carter rád věřil, že i když selhal jako manžel, jako otec udělal maximum. Bez ohledu na to, co tvrdila Sophie, která teď žila ve Francii s Rodneym a jejich malým synkem, zatímco jejich společnou dceru Millie poslala na internátní školu do Anglie. Ta dělila svůj volný čas mezi matčin nový domov a ten Carterův, který momentálně připomínal spíš staromládenecký brloh.
„Tati?“
Millie stál ve dveřích do kuchyně a upírala na něj přísný pohled. Zrovna u něj trávila pololetní prázdniny a zřejmě neměla v úmyslu promrhat ani minutu.
„Musíme si promluvit.“
Opírala se o zárubeň a on si najednou všiml, jak moc vyrostla. Už to nebyla ta malá holčička, byla z ní dospívající slečna. Na sobě měla legíny, ke kterým si obula květované šněrovací boty, volný svetr s vyhrnutými rukávy a ruce plné náramků, jaké se prodávaly na řemeslných jarmarcích. Mnohem víc ho však znepokojovalo, že začínala vypadat a mluvit jako její matka. Ten varovný lesk v očích, vyčítavý tón… Ach ano, to si pamatoval až moc dobře.
„O čem?“ zeptal se opatrně.
Vešla do místnosti a nekompromisně zamířila přímo k němu. „Musíš si někoho najít,“ prohlásila.
Tušil, co přijde, ale stejně se zeptal: „Na co?“
„Rozhlídni se kolem sebe!“ Rozmáchla se směrem k obýváku s nesourodou sbírkou nábytku.
Dobře, nebylo to zrovna bývalé panské sídlo nedaleko Lyonu, které teď obývala Sophie s Rodneym a jejich batoletem. Ale jemu to vyhovovalo. „Mám uklízečku,“ namítl. „Jmenuje se Katie. Vždyť ji přece znáš.“
Millie jen pohrdavě odfrkla. „Jo, Katie znám. A mimochodem, už jsem ti říkala, ať to tak nepřehání s tím savem. Je jím úplně posedlá. Když odejde z kuchyně nebo z koupelny, smrdí to tam jak v laboratoři. Aspoň si pořiď osvěžovač vzduchu. Ale o tom jsem se bavit nechtěla. Podívej se kolem!“
Ian se nejistě rozhlédl, ale pořád mu nebylo jasné, co přesně má vidět. „Co jako?“ zamumlal.
„Vypadá to tu úplně stejně jako v den, kdy ses sem nastěhoval!“ Když si všimla, jak nechápavě se tváří, podrážděně pokračovala: „A to je právě ten problém, tati! Přiznej si to. Vypadá to, jako by sis právě vybalil kufry.“ Pak trochu zjihla a laskavým, ale neústupným tónem dodala: „Mám o tebe starost.“
Moment, nebyl to on, kdo měl mít starost o ni? Kdy si prohodili role? Nejspíš když zrovna nedával pozor.
„Musíš se posunout dál! Ty a Jess byste si mohli zařídit skutečný domov.“
Skutečný domov? Jeho dům byl malý, ale útulný. Představa, že by ho sdílel s Jess Campbellovou, se mu líbila a lákala ho, ale z jeho úst zaznělo jen hlasité a rozhodné: „Ne!“
„Neříkej ne tímhle tónem,“ odvětila nevzrušeně. „Zníš jak policajt.“
Bože, jako by slyšel Sofii.
„Však taky jsem policajt!“ zaprotestoval.
„Jsi komisař a všichni říkají, že máš za sebou úspěšnou kariéru.“
Jací všichni? pomyslel si Carter. A proč mluví v minulém čase? Ještě nejsem na odpis!
„Ale co tvůj soukromý život? Když tu nejsem, jsi sám. Nenech si tuhle šanci proklouznout mezi prsty, tati. Ty a Jess si přece tak dobře rozumíte a –“
Nastal čas se bránit. Zhluboka se nadechl a rázně ji přerušil: „Millie, věř mi, plést se do vztahů jiných lidí se nevyplácí.“
„Já se do ničeho nepletu!“ ohradila se dotčeně.
„Snažíš se. Hele, zlatíčko, vážím si toho, že o mě máš starost. Ale pokud se v mém životě má něco změnit, rozhodnu o tom já. Chápu, že to myslíš dobře, ale já žádnou pomoc nepotřebuju.“ Viděl, jak otevřela pusu, aby mu odporovala, a rychle dodal: „Můžeme to, prosím, nechat být?“
„Dobře,“ odpověděla jeho drahá dcera blahosklonně. „Prozatím.“
Zůstal zírat na místo, kde ještě před chvílí stála. Důstojně se stáhla do svého pokoje, kde si nejspíš zapnula počítač. Tak to dělají všichni mladí, pomyslel si. Nebo to aspoň tak vypadá. Uchylují se do umělého prostoru, možná proto, že ten skutečný je příliš složitý. Ta představa ho zneklidnila, protože si s ní neuměl poradit. Ale nezmizela. Naopak, vybavila se mu vzpomínka na plyšového medvěda jménem MacTavish, který kdysi býval Milliiným důvěrníkem, kamarádem a oddaným společníkem. Kam se asi MacTavish poděl? napadlo ho. A proč jí já, její vlastní otec, nedokážu poskytnout stejnou oporu jako ten medvěd? Dokázal řídit kriminální vyšetřovací oddělení se všemi jeho zvraty, nečekanými hrůzami a občasnými záblesky úspěchu či nezdarů a vedl ho celkem efektivně. Teď mu to připadalo jako hračka ve srovnání s tím vést vlastní život.
Přešel k oknu a zadíval se na potemnělou ulici, kde tlumeně svítily pouliční lampy a jen tu a tam někdo vyšel do
chladné noci vyvenčit psa. Tam venku se něco chystá, pomyslel si. Zločin nikdy nespí a počasí nikdy není dost špatné na to, aby zločince odradilo.
Hospodářská trestná činnost se samozřejmě počasím
řídit nemusí. Ale zločin má mnoho podob a někde určitě brzo k nějakému dojde. Kdo ví kde, proč a k jakému?
Škvírou pode dveřmi Milliina pokoje ještě svítilo světlo, když šel spát. Zaklepal a zavolal: „Dobrou, miláčku!“
„Dobrou, tati!“ ozvala se odpověď tlumená zvuky nějakého filmu.
Zítra jí navrhnu partii šachu nebo Monopoly nebo něco podobného, pomyslel si. Proč mě to nenapadlo už dneska večer? Provinile si zalezl do postele, ale nedokázal pořádně zabrat. Jo, to s člověkem udělají výčitky svědomí.
Tedy alespoň s poctivým občanem. Protože zločince podle jeho zkušeností svědomí většinou netrápí. Ani když spáchají nějaký ohavný čin. Málokdy přijmou odpovědnost za to, co udělali, pokud zrovna nestojí před komisí pro podmínečné propuštění. To pak najednou tvrdí, že se změnili.
Většinu z nich poháněl vztek. Vztek na svět, který je podle jejich přesvědčení odřízl od společnosti a od všeho, co jim mělo právem patřit, ať už to bylo cokoli. Tahle emoce je zbavovala viny a odpovědnosti. Vždycky za to mohl někdo jiný, někdy dokonce sama oběť.
Bránil se, tak co jsem jako měl dělat? Ten ublížený hlas jednoho mladistvého lupiče mu pořád zněl v uších. Snažit se mu vysvětlit, že se rozhodně neměl pokoušet okrást nevinného chodce, natož ho ještě bodnout, bylo naprosto zbytečné. Taková logika se setkala s nulovým pochopením. Není divu, že měl o svou dceru strach. Brzy vyjde ze školy a vstoupí do světa dospělých, křehká a zranitelná. Nějaký
nápad, Sophie? zavrčel v duchu. Tam ve Francii, kde si žiješ jako královna a umýváš si ruce nad „nepohodlnými detaily“?
Netušil, že není sám, kdo právě čelí zapeklitým osobním problémům, a že některé z nich nelze vyřešit přemýšlením.
Některé vyžadují činy.
Kapitola 2
Jinde panovala jasná, chladná noc a venkovská krajina, daleko od městských lamp, které Carter viděl ze svého okna, se nořila do černočerné tmy. Na indigově modrém nebi visel dokonalý srpek měsíce. Připomínal obří vánoční ozdobu, kterou někdo na Tři krále zapomněl sundat. Jeho světlo však ozařovalo jen nepatrný kousek oblohy. Pozorovatel, ukrytý na místě, které si pečlivě vybral, podupával promrzlýma nohama, ruce zastrčené hluboko do kapes. Moc to nepomáhalo. Aspoň už přestalo pršet, ale zima mu pořád pronikala až do morku kostí a tyhle pohyby byly spíš instinktivní snahou zahřát se a vytvořit iluzi, že chodidlům a prstům není taková zima. Ulevilo se mu jen na chvilku, pak ho znovu přemohla realita. Škoda. Ale on si klidně počká. Už skoro přišel jeho čas. Vnímal ono napjaté soustředění všech smyslů, které zažívá lovec, když má kořist na dosah. V zátylku mu mravenčilo vzrušením a slyšel každý nepatrný zvuk.
Ale co když nebyl sám? Jako by se ve tmě pohnulo ještě něco jiného. Pod cypřiši stojícími podél okraje pozemku jako vojáci na stráži, za nimiž se ukryl, se ozvalo slabé zašustění. Zvedl ruku, odhrnul jejich zimní jehličí a opatrně se zadíval do tmy. Svaly měl napjaté, tělo připravené se bránit, nebo zaútočit, bude-li třeba, ale zahlédl jen nejasný, tmavší stín u paty stromů. Zamrkal a stín, pokud tam vůbec kdy nějaký byl, zmizel. Pozorovatel vytáhl mobil, aby zkontroloval čas.
Už brzy. Nemělo cenu zbytečně plašit a hloupě fantazírovat.
Asi to byla jen kočka… nebo liška. Ano, nejspíš liška hledající něco k snědku. Jenže zvuky a pachy venkova ho znervózňovaly. Chtěl to mít celé co nejrychleji z krku. Vzít si, pro co přišel, a jít. Už žádné otálení. Otevřel kovanou branku. Zaskřípěla a on se na okamžik zarazil. Nedolehl ten zvuk až do chalupy jako varovný signál? Ne, to asi těžko. Jen on měl nervy napjaté k prasknutí. Ten druhý si spokojeně seděl uvnitř v teple a myslel si, že má všechno pod kontrolou. No, s tím bude potřeba něco udělat. Vlastně to měl udělat už dávno. Odkládáním člověk nic nezíská.
Vykročil po cestičce a branka se za ním s dalším výsměšným zavrzáním zavřela. A pak se znovu rozpršelo. Tentokrát hustě, jako by se sama příroda zajímala o to, co právě dělá, a rozhodla se jít proti němu. Ta myšlenka ho zneklidnila, a tak ji rychle zahnal.
V korunách stromů za ním znovu zašuměl vítr a přes roh zahrady osvícený měsíčním světlem přeběhl další stín, než zmizel v houští. Noc má své vlastní obyvatele a každý se zabývá svými vlastními záležitostmi. I ta liška se na okamžik zastavila a pozorovala ho svýma žlutýma očima, než se tiše vzdálila.
Pokud Jeremy Harrison pocítil při pohledu na svého návštěvníka překvapení, nedal to na sobě znát. Jak si neočekávaný host všiml, tvářil se spíš otráveně.
To nově příchozího povzbudilo. „Zaskočil jsem tě, co? Nelíbí se ti, že jsem se tady ukázal? No tak, mohl bys aspoň předstírat, že mě rád vidíš, Jerry!“ ušklíbl se, skoro se zasmál. Ne že by se snad tak dobře bavil, ale měl nervy na pochodu. Seber se, poručil si v duchu.
„Proč?“ odsekl Harrison. Počáteční šok pomalu nahrazoval vztek. Co na tom bylo k smíchu, sakra? Ten chlap stál na
prahu a tvářil se jako kočka Šklíba. Jestli ho rád vidí? Jasně
že ne. Zamračil se do zimního večera a déšť mu vmetl do obličeje pár ledových krup. Nejradši by couvl zpátky do tepla předsíně, ale nemohl. Musel zůstat stát, déšť nedéšť.
Návštěvník mu svoji přítomnost nijak nevysvětlil, jen prohodil: „Venku je pěkná kosa, kamaráde.“
„Co bys chtěl, ještě pořád máme zimu. A chladno už je několik měsíců,“ kontroval Harrison. „Nepřišel jsi mi snad říct jen tohle, nebo ano?“
Vzpomněl si na jejich poslední setkání. Bylo to dost daleko odsud, na místě, které se od tohohle lišilo snad úplně ve všem. Tehdy bylo pořádné horko. Dnešní setkání bylo jeho pravým opakem – nejen co se týče počasí, ale taky okolností. Minule na sebe narazili náhodou, kdežto tentokrát si jeho návštěvník očividně všechno naplánoval. Celá situace ale působila… jak to říct? Podivně? Absurdně? Možná. A možná taky ne. Život občas stavěl do cesty nečekané pasti. Třeba to setkání před lety v klubu pro expatrioty uprostřed pouště bylo jen předehrou k tomuto setkání za deštivého, téměř mrazivého večera na anglickém venkově.
Návštěvník znovu promluvil tím svým otravným familiárním tónem:
„Měl by sis pozvat instalatéra, aby ti zkontroloval odtok na té verandě, nebo co to má být. Přetéká ti to…“
Ukázal prstem nahoru na stříšku vystupující ze zdi chalupy, podepřenou dvěma nenatřenými trámky s nahodile trčícími hřebíky. V létě tam asi rostly popínavé růže, takže veranda působila příjemněji než teď. Harrison se ji chystal na jaře opravit, ale po tom bylo každému houby. Štvalo ho, že mu někdo radí, co má dělat, když už to přitom má dávno v plánu. A ještě víc ho štvalo, že ten někdo to moc dobře ví, což prozradily poťouchlé jiskřičky v návštěvníkových očích.
Harrison měl chuť vyštěknout: „Zmlkni a vypadni odsud!“
Ale neudělal to.
Druhý muž dál rozvíjel svou úvahu: „Do rána to zmrzne. Měl bys vylézt do podkroví a zkontrolovat nádrž. Nechceš přece, aby ti ten strop spadl na hlavu, až si večer zalezeš do postele. Vždyť děláš do techniky, ne? Člověk by čekal, že to opravíš hned. Opravy, to je tvoje, co, Jerry?“ Na tváři se mu objevil náznak úsměvu, ale tentokrát bez špetky humoru. „A nepronajímáš tu chalupu v létě?“
„Tak na té verandě nestůj,“ odbyl ho Harrison stroze, ale hned, jak ta slova vypustil z úst, uvědomil si, že to zní jako pozvání dál, což rozhodně ani v nejmenším neměl v úmyslu. Tahle nečekaná návštěva ho však rozhodila víc, než čekal. Poznámka o letním pronájmu navíc naznačovala, že se o něj druhý muž už nějakou dobu zajímá. Očekávat, že by předem zavolal, aby oznámil svůj příchod, by byla jen ztráta času. Samozřejmě že nezavolal. Moc dobře věděl, že kdyby to Harrison čekal, někam by zalezl jako ta liška, co mu po nocích slídí na zahradě. Dobýval by se dovnitř marně. Kořist by byla dávno pryč.
Takhle s tím ale nemohl nic dělat a cítil se jako ochromený. Ne tělesně, ale mentálně. Měl mu zabouchnout dveře před nosem. Pořád to chtěl udělat, jenže ten okamžik už pominul. Měl to udělat hned, jak zjistil, kdo stojí na prahu. Teď se cítil podivně bezmocný. Nemohl ani zavolat policii. To by mu jeho návštěvník nedovolil. A co by jim asi tak řekl? Strážci zákona byli kilometry daleko, a i kdyby jeho prosbu vzali vážně, nestihli by dorazit včas. Nemohl se dovolat ani do hospody kousek odsud a požádat o pomoc hospodského. Hrozilo mu, že se stane vězněm ve vlastním domě. Vlastně už se jím stal vinou své nečinnosti. Stál tam jak solný sloup a nechával příchozího převzít kontrolu nad situací, udávat tempo…
Teď jen ustoupil stranou, když se kolem něj muž protlačil. Odletovaly z něj kapky vody a na dlaždicích v předsíni za sebou zanechával mokré stopy, které Harrisona vytáčely téměř k nepříčetnosti. Jako by symbolicky narušovaly dokonalost prostoru, jeho prostoru. Otevřenými dveřmi vtrhl dovnitř další poryv ledového větru a Harrison je bezděčně přirazil. A v tu chvíli mu došlo, že tím uzavřel poslední únikovou cestu.
Sledoval nezvaného hosta se sílící, ale tichou zuřivostí. Žaludek mu sevřel strach, když vetřelec svlékl voskovaný kabát a pověsil ho vedle ostatních na věšák přišroubovaný ke zdi. Dešťová voda, která ulpěla na látce, pomalu kapala na podlahu a vytvářela loužičku, která se rozlévala a pohlcovala šlépěje. Jako by tím podtrhovala, že odteď už bude všechno jen horší.
„Divím se, že jsi tenhle barák neprodal jako všechno ostatní,“ prohodil vetřelec.
A proč bych neměl? chtěl zařvat Harrison. Bylo to moje. Mohl jsem klidně prodat úplně všechno. Každou porcelánovou cetku, každou začouzenou olejomalbu zapomenutého viktoriána, každý kousek stříbra, které se musí pořád dokola leštit.
A taky jsem to prodal. S tebou to nemá vůbec nic společného. Tohle je můj život a já si s ním naložím, jak chci!
Jenže on s ním nikdy nenakládal tak, jak chtěl. Jen si lhal do kapsy, že má svůj osud ve vlastních rukou. Hloupá iluze, nic víc. A tak nahlas neřekl nic, zatímco jeho osud uháněl v dál jako splašený kůň.
Na zdi vedle věšáku viselo malé zrcátko. Návštěvník se do něj během řeči díval, otočený zády ke svému nedobrovolnému hostiteli. Vypadal naprosto v klidu. Bezstarostně. Na rozdíl od Harrisona, který byl na pokraji zhroucení, získával ten chlap převahu s každou další větou.
Udělej něco! nabádal Harrisona hlas v jeho hlavě. Nestůj tady jak tvrdé Y a nenech ho dělat si, co chce! V tom hlase se však ozývalo zoufalství. Bezmoc.
Muž mluvil dál, jako by šlo o běžnou společenskou návštěvu: „Zastavil jsem se tady už v létě, ale nezastihl jsem tě. Prý jsi byl někde v zahraničí. Bydlel tu nějaký mladý pár s dětmi. Nevadí, říkal jsem si, mám čas, počkám si. A hele, poutník se nakonec vrátil.“
„Co ti na to jako mám říct?“ vyštěkl Harrison, donucený k reakci. „Pogratulovat ti?“
„Dal bych si whisky, Jerry.“ Nezvaný host si přejel dlaněmi po vlasech a uhladil si je dozadu. Když byl konečně spokojený, obrátil se čelem k Harrisonovi.
Ten pod jeho neústupným pohledem kapituloval. Neměl na výběr. Obrátil se a zavedl ho do obýváku. Ještě před několika minutami to bylo jeho malé útulné útočiště. Teď ho obsadil nově příchozí a on už se tu nikdy nebude cítit stejně, pomyslel si posmutněle. Vytáhl láhev whisky a našel dvě sklenky. Uvědomoval si, že ho host pozorně sleduje. Ale původní zoufalství už pomalu ustupovalo. Nahrazoval ho vztek. Jak se ten ničema opovažuje vtrhnout sem, do jeho soukromí, a vyhrožovat mu – ať už psychicky, nebo fyzicky?! A pak si vzpomněl na ten nůž.
Malý, s vyřezávanou kostěnou rukojetí a krátkou ostrou čepelí. Suvenýr z cest. Vybavil si, jak ho kdysi koupil u stánku na nějakém orientálním tržišti. V paměti se mu mihla nejasná vzpomínka na horký letní večer, všude prach a hluk. Tak jiný než tenhle vlhký, studený večer, typický pro anglickou zimu. Původně si ho koupil na loupání ovoce, teď ho měl uložený ve skříňce s alkoholem na otevírání láhví. Nešlo o žádnou pořádnou zbraň, ale znamenal jeho jedinou šanci. Nenápadně si ho zastrčil do rukávu.
O pět minut později seděli naproti sobě u krbu se sklenkami v rukou. Kdyby někdo nahlédl oknem, pomyslel by si, že tu sedí dva staří známí, co si dopřávají poklidný večer plný vzpomínek.
Host pozvedl skleničku k přípitku. „Snad není pozdě popřát ti šťastný nový rok, Jerry.“
Harrison mlčel. Jen zabořil nos do svojí sklenky.
„Něco mi dlužíš, kamaráde,“ prohlásil druhý muž stále přívětivým tónem.
„Dlužím? To tak,“ zavrčel Harrison.
„A já si přišel pro splátku. Neříkej, že jsi mě dřív nebo později nečekal.“
„Napadlo mě, že jednou přijdeš,“ přiznal Harrison.
„Tak vidíš, Jerry. A tady mě máš. Víš, měl ses radši zdekovat, dokud to šlo. Tím, žes tady zůstával, sis vždycky koledoval o problémy. Jen si to představ – mohl jsi tuhle chalupu prodat a koupit si něco někde v teple. Třeba ve Španělsku nebo v Itálii. Copak sis na mě ani nevzpomněl?“
„Proč?“ vyštěkl Harrison. Vztek v něm opět začal vřít a vytlačoval ten šokem způsobený pocit bezmoci. „Proč bych měl sakra prodávat chalupu? Naprosto mi vyhovuje, a hlavně ti do toho nic není. Vůbec nic! S mým životem nemáš nic společného. Nikdy jsi neměl. Tvoje názory mě vůbec nezajímají.“
Jeho slova vyvolala úsměv bez nejmenší špetky veselí. „Ale to by měly, Jerry. To přece musíš vědět. Možná mě vůbec neznáš tak dobře, jak sis vždycky myslel, starý brachu.“ Znovu pozvedl sklenku. „Pohřební úlitba! Samozřejmě na tvůj pohřeb,“ dodal a obrátil do sebe whisky na jeden zátah. Harrison věděl, že jeho šance už nejspíš zmizela v nenávratnu, ale znovu se v něm rozhořel vztek a ten mu dodal sílu a odhodlání, které potřeboval. Co nejlhostejněji řekl: „Ty vtípky si klidně nech.“
Přitom se natáhl pro láhev whisky, jako by návštěvníkovi
nabízel, že mu dolije skleničku. Druhou ruku volně spustil podél křesla a ucítil, jak mu malý nůž vklouzl do dlaně. Bylo to jako nečekaný, uklidňující dotyk přítele. Pevně sevřel prsty
rukojeť, až se mu do kůže obtiskly nepravidelné rytiny v kosti.
Hlavou mu bleskla myšlenka: Takhle většinou dochází k vraždě. Neplánujete ji, jen se prostě… stane. Pak mrštil láhví
přímo po vetřelci. Když sebou ten lump trhl, aby se střele vyhnul, Harrison po něm vystartoval s nožem v ruce.
Kapitola 3
Jess Campbellová otevřela dveře spolujezdce. Teplý vzduch z interiéru auta se okamžitě rozptýlil, ledový vítr jí rozcuchal krátké zrzavé vlasy a ona se zachvěla zimou. Seržantka Bennisonová, čerstvě povýšená a už teď začínající pochybovat, jestli jí to celé stálo za to, zahučela nespokojeně od volantu něco o smůle být povolaná ven za tak chladného rána.
„To je součást práce, Tracy,“ odpověděla jí Jess. „Berte to jako výlet na čerstvý vzduch. Aspoň jsme se dostaly ven z kanceláře.“
„Na ústředí máme topení,“ opáčila Bennisonová a odhrnula si dlouhé černé copánky. Rychle dodala: „Nechci, aby to vypadalo, že si stěžuju na práci. Jen přemýšlím nahlas, madam.“ Připomněla si, že rozhodně není ta správná chvíle začít fňukat. Všechno to přece bylo součástí kariéry, kterou si tak cílevědomě budovala.
Bylo jasné, jaká událost je sem přivedla. Všechna ta dobře známá vozidla zaparkovaná okolo mluvila za vše. Jess, hlavní vyšetřovatelka spáchaného zločinu, zjevně dorazila jako poslední. Vystoupila z auta a rozhlédla se po místě činu.
Stála tam dodávka úklidové firmy, jejíž pravidelná návštěva byla naplánovaná na dnešní ráno. Firma měla klíče od nemovitosti, a když její zaměstnanci otevřeli dveře, našli tělo. V poněkud morbidním průvodu po nich následovali místní policisté, koroner, který měl potvrdit smrt, vedoucí
ohledání místa činu, fotografové a další specialisté. Přítomnost auta Toma Palmera, místního koronera, naznačovala, že čekal, až se ukáže kriminálka.
A nejen Palmer. Ten černý vůz bez oken, zaparkovaný opodál, byl připravený odvézt tělo zabalené v plastovém vaku, hned jak Jess a Bennisonová prohlédnou místo činu. Ještě někdo z obvyklé sestavy dorazil před nimi. Jess poznala rodinné SUV, zaparkované nenápadně pod stromy o kus dál. Seržant Sean Stubbs se pohyboval někde poblíž.
Bennisonová se vyškrábala ze sedadla řidiče a zabouchla za sebou dveře způsobem, který dokonale vyjadřoval její pocity. Z nedalekého dubu se ozvalo ševelení listů a mávání křídel. Vzápětí se do vzduchu vznesly vrány a začaly jim kroužit nad hlavou. Ještě před chvílí seděly na větvích prastarého stromu a pozorovaly dění kolem, ale teď je vyplašil hluk. Vědí, že se tu něco stalo, pomyslela si Jess. Vrány vždycky vycítí smrt.
Stejně jako vrány, i najatí uklízeči tiše pozorovali situaci. Seděli tam schoulení a rozmrzelí a chtěli se odtamtud co nejdřív dostat pryč. Jenže jim přikázali, aby zůstali, kdyby bylo potřeba zodpovědět nějaké otázky. Když zahlédli dvě policistky v civilu, využili příležitosti a dali průchod svojí nespokojenosti. Řidič otevřel dveře a zavolal: „Vy jste ty, na který jsme tu museli čekat?“
„To jsme my,“ potvrdila Bennisonová se znatelně lepší náladou. Zjevně ji potěšilo, že je někdo stejně otrávený jako ona.
„My přece jenom našli to zpropadený tělo!“ rozčiloval se jejich mluvčí. „Neřekneme vám, co se stalo. Jen jsme vešli dovnitř a… tam leželo. Hrůza.“ Byl bledý, téměř popelavý, a ve tváři měl stále vepsaný šok. „Hned jsem zavolal policii. To se přece má, ne? Tak jsem volal. A řekli nám, ať zůstane-
me tady. Mysleli jsme, že stačí, když tu počkáme do příjezdu prvních policajtů. Od tý doby už tudy prošly celý procesí a my tady pořád tvrdneme… A přitom máme dneska na seznamu ještě další místa. Šéf už je z toho na prášky!“
Jess nechala Bennisonovou, aby sepsala jejich výpovědi, a sama se zatím propletla mezi kalužemi směrem ke vchodu. V časných ranních hodinách se přes krajinu přehnala vydatná přeháňka. Vrah, ať už to byl kdokoli, musel mít radost. Déšť buď smyl stopy kolem chalupy, nebo je alespoň zamaskoval stojatou vodou. Teď sice vysvitlo slunce, ale jeho ostýchavé paprsky vůbec nehřály.
U dveří stál uniformovaný strážník a sledoval její příchod skeptickým pohledem. Nezdálo se, že by se s ním už někdy setkala. Možná se jen nudil a ani se mu nedivila. Zatímco ostatní měli na starost odbornou práci, on tu jen postával. Když ji uviděl, rychle nasadil ostražitý výraz.
„Uvnitř je pár vašich lidí, madam,“ oznámil jí. „A taky doktor.“
Přikývla. „Jste místní?“ naznačila rukou blízké okolí. „Chci říct, znáte to tu?“
„Nejsem přímo odsud, madam, ale už jsem tady párkrát byl. Mají tady docela slušnou hospodu. Jmenuje se Formanka a podle ní pojmenovali i celou tuhle oblast. Dobře tam vaří, ale taky si pěkně připlatíte. I tak sem lidi často jezdí na jídlo. Tahle chalupa se normálně pronajímá na dovolenou. Teda, aspoň podle toho, co říkali v hospodě. Ale prý tu teď přes zimu někdo bydlel, snad majitel. Takže ta mrtvo – ehm, oběť,“ opravil se honem, „bude nejspíš on. Ale moc toho o něm nevědí. A jestli ano, tak nám nic neprozradili,“ dodal zachmuřeně. „Lidi tady drží jazyk za zuby.“ Ukázal ke dveřím chalupy. „Uvnitř je vedoucí ohledání, jeden z vašich seržantů, detektiv konstábl a koroner.“
Jess vstoupila do maličké předsíně a rozhlédla se kolem. Naproti sobě zahlédla spodní část úzkého schodiště, které se stáčelo doprava, takže na horní podestu nebylo vidět. Ani samotné stupně nebyly příliš široké, vyžadovalo jistou opatrnost vyjít je nebo sejít. Možná lidé v minulosti mívali menší nohy. Tam nahoře teď každopádně někdo byl, protože se jí nad hlavou ozývaly těžké kroky. Tipovala, že je to vedoucí ohledání s dalším policistou. Na pravé straně visela řada kabátů, které ještě víc ztěžovaly pohyb v už tak stísněném prostoru. Natáhla ruku a dotkla se jednoho z nich. Všechny byly suché, ale na dlaždicích pod nimi se ještě leskla loužička vody. Z kabátu vraha, napadlo ji. Musel být pozván dovnitř, odložil si mokrý svrchník a udělal si pohodlí. Mluvila o něm v mužském rodě, protože předpokládala, že to byl muž. Byl snad očekáván?
Přímo naproti sobě, vpravo od schodiště, zahlédla otevřené dveře do kuchyně. Zdálo se, že se nachází v přístavbě. Vydala se tím směrem, ale zarazil ji výkřik: „Pozor na střepy!“
Zastavila se a pohlédla dolů. Zvenčí vypadala všechna okna neporušená, ale teď si uvědomila, že se ve vzduchu vznáší slabý zápach whisky a přímo u jejích nohou leží rozbitá láhev. A ještě nějaké jiné střepy. O zeď se opíral bohatě vyřezávaný dřevěný rám, ale zrcadlo, které v něm dříve bylo, někdo rozbil na kousky. Jess si představila, jak letící láhev whisky zasáhne zrcadlo a vyrazí ho z rámu. Škoda, pomyslela si. Vypadalo to na kousek z viktoriánské éry a sklo bylo možná původní.
Ve dveřích do obýváku po její levici se objevil Stubbs. Byl to právě on, kdo ji předtím hlasitě varoval. „Dobré ráno, madam,“ pozdravil.
Byl to urostlý mladík s plavými vlasy a růžolící pletí, otec malých dětí. Na místě vraždy působil trochu nepatřičně,
ale Stubbsovi málokdy něco uniklo, a navíc měl výjimečný talent uklidnit svědky. Důstojné dámy určitého věku ho údajně toužily krmit koláči a domácími sušenkami.
„Kde jsou skleničky, ze kterých pili tu whisky? Tady jsou hlavně střepy z láhve,“ ukázala Jess na zem.
„Jedna zůstala celá a stojí na odkapávači u dřezu spolu s kousky té druhé, rozbité,“ odpověděl Stubbs, otočil se a ukázal do místnosti za sebou. „Někdo to všechno umyl. Ta láhev od whisky pořád leží na podlaze. Nerozbila se, ale whisky vytekla a vsákla se do koberce. Škoda,“ dodal.
Zdálo se, že lituje spíš vylitou whisky než oběť. Jess ho ale znala dost dlouho na to, aby věděla, že soucit mu rozhodně nechybí, jen byl od přírody šetrný a neměl rád plýtvání.
Nenechala se rozptýlit a vrátila se k důkazům.
„Útočník umyl jednu nerozbitou sklenku, posbíral střepy z druhé a taky je opláchl. Ale láhev nechal ležet tam, kam dopadla…“
„Vrah se vyznal v otiscích prstů,“ poznamenal Stubbs stále trochu rozladěně.
„O otiscích má dneska ponětí skoro každý, a kolikrát toho vědí ještě víc. Ale podle všeho si byl jistý, že na tu láhev nesáhl, takže si s ní nemusel lámat hlavu. Souhlasíte?“
„Vypadá to tak,“ přikývl Stubbs. „Podle mě byl vrah host. Ten chudák, co skončil tamhle na koberci, byl hostitel a doléval skleničky. Pokud tu tedy nebyl ještě někdo třetí, ale to asi těžko, protože tu není žádná třetí sklenka, ani celá, ani rozbitá, tak tu prostě seděli jen ti dva, pili a povídali si. Ale co se stalo potom, to nevíme. Pohádali se kvůli něčemu?“ Na okamžik se odmlčel a pak pokračoval: „Whisky už byla dávno vsáklá do koberce, když jsme přijeli. Tipoval bych, že k tomu došlo včera večer.“
„A známe jméno oběti?“
„Úklidová firma tvrdí, že se jmenoval Harrison, Jeremy Harrison. Tak je aspoň uvedený na jejich dnešním seznamu. Takže pan Harrison měl noční návštěvu. Ale myslím,“ přemítal Stubbs nahlas, „že ji nečekal.“
„Proč?“
„Bylo hnusně. Kdo by v takovém psím počasí vylézal ven?“ opáčil Stubbs s jednoduchou, praktickou logikou. „Obzvlášť tady v tom zapadlém koutě. Kdyby šlo o mě, i kdybych měl předem domluvenou návštěvu, zavolal bych a přesunul to na další den.“
No jo, pomyslela si Jess, Stubbs je rodinný typ a musí brát ohledy na děti, takže vždycky hledá to nejpříhodnější řešení. Ale pro někoho jiného mohlo být včerejší počasí z jistých důvodů naopak výhodou. Venku se pohybovalo málo lidí a ti, co tam přece jen museli, se chtěli co nejrychleji dostat domů.
Těžké kroky na schodišti jim oznámily příchod vedoucího ohledání místa činu – zavalitého, tmavovlasého Cornwallana, kterého už Jess znala. Podali si ruce a Jess se ho zeptala: „Tak co máme?“
„Zatím jsme nenašli žádný pas, řidičák ani platební kartu na to jméno. Ani žádné osobní doklady, dopisy nebo něco podobného. V garáži je jeho auto, ale ani v něm jsme nic nenašli. Upřímně je to celé dost zvláštní.“
„Že by si vrah dal tu práci, aby všechny ty věci našel a odnesl?“ prohodil Stubbs, který pozorně poslouchal. „Jestli ano, jako by nám chtěl úmyslně ztížit práci.“
„Když k vraždě dojde v domácím prostředí, většina vrahů se snaží spíš zajistit, abychom nenašli nic, co by identifikovalo je,“ zamumlala Jess. „Nesnaží se nám ztížit identifikaci oběti. Ten muž byl majitelem domu, to už nám potvrdili najatí uklízeči.“
Stubbs přikývl. „Jo, je to divný případ, to bezpochyby.“
Otočil se a vedl ji zpět do obývacího pokoje, přičemž se musel sehnout, aby se nepraštil do hlavy o nízké zárubně. Vtom se nad nimi ozvalo šramocení.
„Detektiv konstábl Carrová pořád prohledává ložnice,“ vysvětlil Stubbs. „Řekl jsem jí, ať to ještě jednou zkontroluje. Kdybychom našli aspoň nějaký doklad, pomohlo by to. Ale jak říkal vedoucí ohledání, všechno bylo odstraněno.“
Jess přikývla. „Nakonec zjistíme proč.“
Samotný pokoj byl zařízen velmi tradičně a pohodlně, ale podle Jess trochu tuctově. Postrádal jakýkoli osobitý styl. Pokud dům sloužil většinu roku jako rekreační objekt, dávalo to smysl. Ale právě ty usedlé květinové vzory a nevýraznost celého interiéru jen umocňovaly šok z toho, jaké běsnění se tu odehrálo. Převrácené židle, spadlá knihovna, jejíž obsah ležel rozházený kolem. Většinou se jednalo o paperbacky, dílka o místní historii, romantické příběhy a detektivky. Ty poslední působily poněkud nepatřičně, když uprostřed koberce skutečně ležela mrtvola.
Tělo, groteskně stočené do polohy embrya, patřilo muži středního věku a vzbuzovalo smutný dojem, jako by se uzavřel kruh. Začal život skrčený v lůně a tak ho i ukončil, na podlaze vlastního obýváku.
Ve vzduchu byl cítit pach krve. Na koberci zanechala tmavou skvrnu a rozstříkla se kolem. Štiplavý zápach rozlité whisky však nepřehlušil. Jess si vzpomněla, jak kdysi, v začátcích kariéry, asistovala u následků hospodské rvačky, která skončila smrtí. Tehdy se jí v nose mísil pach krve, alkoholu a ještě něčeho dalšího. Něčeho, co nebylo vidět, ale bylo to cítit: náhlého výbuchu zuřivosti posílené nenávistí. Nacházeli se tu pouze dva lidé, vrah a oběť, nebo jich bylo víc? V kuchyni na odkapávači stály jen dvě sklenky,
jedna rozbitá. Jakou roli sehrál v celém tom neštěstí alkohol?
V místnosti s nimi byl ještě někdo, ale zatím se nepokusil zapojit do diskuze, protože se plně soustředil na svoji práci. Doktor Tom Palmer, oblečený do jednorázového bílého overalu, stál nad tělem a mračil se. Byl vysoký a v chalupě s nízkým stropem hlavou téměř drhnul omítku. Jess ta scéna, kterou měla před sebou, připadala skoro strašidelná – bledá postava, rovná jako svíce, s přísným výrazem, jako by nad mrtvým právě vynášela poslední soud. Když k doktorovi opatrně došla, vzhlédl a pozdravil ji: „Ahoj.“
„Ahoj, Tome, díky, že jsi počkal,“ odvětila Jess. „Mrzí mě, že jsme to sem nestihly dřív.“
„To je v pohodě. V tomhle kraji jsem už dlouho nebyl. V létě tu musí být hezky.“
„Příčina smrti?“ zeptala se automaticky, i když odpověď už nejspíš znala.
„Bodná rána do krku. Ten chlap pravděpodobně vykrvácel dost rychle.“ Tom na ni pohlédl. „Chceš se zeptat, jestli měl vrah štěstí, nebo věděl, co dělá.“
„Tak jo – co z toho?“
„Ta rána mohla být cílená. Je to samozřejmě jen můj názor. Na druhou stranu ho mohl praštit naslepo a náhodou trefit správné místo. Z toho, co zatím vidím, táhne tomu muži na šedesát. Působí celkově fit, i když má trochu nadváhu. Víc ti povím, až ho prohlédnu důkladněji. Ale zatím to vypadá, že ho zabila jediná hluboká rána, vedená cíleně a velkou silou. Možná náš pachatel opravdu věděl, kam bodnout.“
Tom znovu sklopil pohled k mrtvému, pak se obrátil zpátky k Jess. „Zatím jsem na jeho rukou ani pažích neviděl žádná obranná poranění. Ale podle všeho došlo k nějaké
potyčce nebo zápasu, než přišel na řadu nůž.“ Ukázal na nepořádek kolem nich.
„Nejspíš se pohádali a jeden z nich vytáhl nůž…“ zamyslela se Jess. „Ale přišel sem s úmyslem zabít? Nošení nože ‚pro vlastní ochranu‘ se bohužel stalo až příliš běžnou záležitostí.“
Palmer pokrčil rameny. „Zatím můžu říct jen tolik, že to bylo náhlé a cílené. Tipnul bych si, že vraha poháněly silné emoce. I když bez pitevního rozboru je to pochopitelně jen moje domněnka. Možná to byl člověk, kterému násilí nebylo cizí.“ Rozpačitě se uchechtl a nahrbil ramena. „Ale neber mě za slovo – aspoň ne dřív, než ho pořádně prohlédnu.“
„Díky,“ odvětila Jess. Cítí to taky, pomyslela si. Tu osobní nenávist, která za tím útokem stála. Pořád visí ve vzduchu.
„Zbraň jsme nenašli,“ ozval se Stubbs. „Vrah ji asi odnesl.“ „Takže hledáme muže? Žena by něco takového nezvládla?“ zeptala se Jess.
Oba muži se na ni podívali a Palmer odpověděl: „Nic není nemožné, ale musela by být silná, vysoká a v dobré kondici. Oběť měla poměrně mohutnou postavu. Vsadil bych si na chlapa.“
Za Jess se objevila Bennisonová a s odporem se zadívala na mrtvolu. „Fuj.“ Pak se rozhlédla po zaneřáděném pokoji a na chvíli se zastavila u rozházených knih. „Před pár lety jsme si s přítelem pronajali podobný domek. Taky tam měli hromadu knížek jako tyhle. Kdyby pršelo nebo kdyby nedávali nic v telce.“
„Řekněte jim, že můžou to tělo odvézt,“ přikázala jí Jess a Bennisonová rychle zmizela.
„Já už taky půjdu,“ oznámil jim Palmer a odporoučel se.
„Po zbrani pořád ani památky,“ ozval se Stubbs, který stál celou dobu ve dveřích a poslouchal. „A taky to nevypadá,
že by ho překvapil zloděj. I když takovéhle opuštěné baráky patří k ideálním terčům. Mate nás však skutečnost, že jsme zatím nenašli telefon ani počítač. V dnešní době byste čekala aspoň něco z toho, i kdyby to byl jen tablet. Vypadá to, že je někdo vzal. Možná se jednalo jen o impulzivní krádež.“
Možná, pomyslela si Jess. Ale pachatel mohl mít i jiný důvod, proč je odnést. Snad kvůli jejich hodnotě? Nebo by v nich policie mohla najít něco, co by ho identifikovalo?
„Pořád se může ukázat, že vyrušil zloděje,“ pokračoval Stubbs, „ale podle mě to nesedí. Co vy na to, madam? Vypadá to, jako by tady spolu seděli a popíjeli.“
„Zloděj si nesundá promočený kabát a nepověsí ho spořádaně do předsíně,“ zamumlala Jess. „Jak do toho zapadá ta rozbitá láhev whisky?“
„Byla to jediná věc, kterou mohla oběť použít k obraně?
Uvědomil si, co se děje, a – já nevím – hodil ji po útočníkovi? Nebo se jí ohnal a vrah uhnul. Nebo to bylo naopak? Ať tak, či onak, prolétla otevřenými dveřmi a rozbila to zrcadlo v chodbě.“ Stubbs svěsil ramena. „Myslím, že museli nadělat pořádný rámus. Možná to netrvalo moc dlouho, ale určitě se odsud musel ozývat křik, tříštění skla, dunění převrženého nábytku. Bohužel tady nejsou žádní blízcí sousedi, kteří by něco zaslechli. Nejbližší jsou až u hospody, jenže tam bývá dost rušno. Lidi tam prý často jezdí na výlet. Místní hlídka, která sem přijela po hlášení uklízečů, se tam ptala, jestli někdo něco neslyšel nebo si něčeho nevšiml. Ale zatím se nikdo nepřihlásil.“
„Zajedu tam teď s Tracy.“ Jakmile to dořekla a vyšla z chalupy, zaslechla za sebou startování motoru a viděla, jak dodávka úklidové firmy rachotí pryč, až kola rozstřikují kalnou vodu na všechny strany.
Jako na zavolanou se ve dveřích objevila Bennisonová. Měla na sobě prošívaný kabát a válenky, a přesto jí zřejmě
byla zima. Choulila se do sebe, ruce zabořené hluboko do kapes.
„Sepsala jsem s nimi výpovědi a řekla jsem jim, že můžou jet,“ oznámila jí. „Ale moc jsem se toho od nich nedozvěděla. Jejich firma tady má smlouvu na úklid už nějakou dobu. Mimo sezónu sem jezdí jednou za čtrnáct dní uklízet pro majitele. V létě, když se majitel odstěhuje a dorazí dovolenkáři, je to jiné. Úklidový tým sem jezdí pravidelně mezi jednotlivými návštěvníky, aby chalupu připravil pro další skupinu. A pak se zase vrací, když návštěvníci odjedou, a tak pořád dokola. Takhle to prý funguje už několik let. Ale nejde pořád o ty samé uklízeče. V téhle práci se lidi rychle střídají. Ti, co našli tělo, pocházejí většinou z východní Evropy, až na řidiče. Byli celkem čtyři.“
„Jo, ale většinou jsou spíš naštvaní. Zvlášť ten řidič. Jedním z těch ostatních to pěkně otřáslo a něco si mumlal ve svém jazyce. Kolega ho musel uklidňovat. A další jen prohlásil: ‚Přesně tohle Angličani na venkově dělají – vraždí se mezi sebou navzájem! Četl jsem jejich detektivky.‘“
„Možná nám spisovatelé detektivek zadělali na špatnou pověst,“ podotkla Jess. „Ale pokud má ta úklidová firma smlouvu tak dlouho, vyvstává otázka, kde vlastně majitel bydlel přes léto, když se odsud vystěhoval?“
„To nevědí. Ale vedení té firmy na něj určitě bude mít nějaký kontakt, adresu nebo číslo. Celý ten byznys, od rezervace ubytování až po úklid, má na starosti agentura, která se zabývá pronájmem rekreačních objektů. Dali mi na ně adresu.“
Jess se otočila ke Stubbsovi. „Seane, zajeď tam a promluv si s nimi. Pokud s ním pravidelně spolupracovali, měli by mít jeho údaje v evidenci. Kdyby třeba nájemníci způsobili
škodu nebo nastala nějaká naléhavá situace. Neznamená to, že o něm vědí něco osobního. Měl někde rodinu? A vůbec, jak se k téhle chalupě dostal? Jak dlouho ji vlastnil? Bydlel tu v zimě vždycky sám? A kam jezdil v létě?“ V duchu si přidala ještě jednu otázku: A co tu celé dny vlastně dělal?
„Je to tu pěkné,“ prohlásila Bennisonová nečekaně. „A na úřadě určitě budou mít jeho jméno v evidenci kvůli místní dani.“
„To všechno zařídíme, až se vrátíme na stanici.“
Na schodišti se ozvaly kroky a objevila se detektiv konstábl Vicky Carrová. „Dobré ráno, madam!“ pozdravila Jess. Pohlédla na Stubbse a pak zpátky na ni. „Znovu jsem prošla celé patro, každou místnost, ale pořád jsem nenašla žádný počítač ani osobní dokumenty, madam. Je to divné. Kdo dneska nemá počítač, mobil nebo něco takového?“
„Není to tak, že by oběť nic z toho nevlastnila,“ zavrčel Stubbs. „Vrah to tady prohledal a odnesl si všechno s sebou.“
„Seane, vezměte Vicky zpátky do města a vysaďte ji, než pojedete do té agentury,“ požádala ho Jess a pak se otočila k Bennisonové, která stále ještě zamyšleně zírala na tělo.
„A my dvě zatím půjdeme zkusit tu hospodu, když už jsme tady. Pojďte, Tracy.“
Už se chystaly vyrazit směrem k Formance, když vrány na větvích starého stromu něco rozrušilo. V koruně dubu nastal rozruch a mezi ptáky vypukla hlučná hádka. Svými drsnými hlasy na sebe křičeli urážky a Jess s Bennisonovou se zastavily a vzhlédly, aby zjistily, co se děje. Jako raketa vystřelila z koruny stromu černobílá straka. Straka byla natolik nerozvážná, že se odvážila sama vlétnout do doupěte výtržníků, a teď se raději dala na ústup. Neodpustila si však poslední vzdorovité zakrákání. Vrátí se později, tentokrát možná i s dalšími.
„Vrány a straky se nemají rády. Jsou jako dva pouliční gangy,“ poznamenala Jess. „Hlídají si svoje teritorium.“
Bennisonová na ni překvapeně pohlédla a pak se usmála. „Nevěděla jsem, že patříte mezi pozorovatele ptáků, madam.“
„Nejsem žádná ornitoložka, nemyslete si,“ opáčila Jess. „Ale jako malá holka jsem s rodiči bydlela v domě, kde na zahradě rostl velký starý strom podobný tady tomu.“
„To máte štěstí,“ odtušila Bennisonová. „Já jsem vyrůstala v paneláku.“
„Aspoň jste strávila dětství na jednom místě. Já jsem byla z vojenské rodiny a často jsme se stěhovali.“ Jess ukázala zpátky na strom. „Vrány nadělají takový hluk, že se nedají ignorovat. Škoda, že s námi neumí mluvit. Ať se tu v noci stalo cokoli, musely to slyšet. I tam nahoře určitě poznaly, že je tu vetřelec a že došlo na rvačku a rozbíjení skla.“ Chvíli se zamyslela.
„Taky vím, že se o vranách říká, že nosí smrt.“
Seržantka se přes rameno ohlédla k chalupě. „Jak příznačné!“
