Jestli je milujete, tak se omlouvám. V téhle knize knír prostě nemohl dopadnout jinak. Jestli je nenávidíte, budete spokojení. Ale ani to není moje zásluha.
Fletcher a Goldie všechno zvládli sami.
Tuhle knihu chci vlastně věnovat jim. Děkuju za všechny ty hodiny čiré radosti (a smíchu), které mi vyprávění vašeho příběhu přineslo. Nikdy na náš společně strávený čas nezapomenu.
Kapitola 1
Goldie Collinsová – životní koučka, která momentálně nelituje žádného ze svých rozhodnutí… což se brzy drasticky změní
Není nic lepšího než zjistit, že se člověk, kterého nemáte rádi, rozhodl zohyzdit svůj obličej příšerným knírem.
Jasně, já vím. Většina lidí asi v životě udělá horší rozhodnutí než si deset let neoholit horní ret.
Ale z příšerného kníru Fletchera Huxleyho mám radost tak škodolibou, že to asi nespraví pouhý příspěvek do potravinové banky nebo dobrovolnická pomoc při darování krve.
A on si ještě přijde darovat krev s fotografem za zadkem a nechá se fotit na každém kroku, zřejmě kvůli publicitě na sociálních sítích.
Jo, moje škodolibost narůstá do obřích rozměrů.
„Jé, podívej, Evelyn,“ ukáže na mě moje dvaasedmdesátiletá černošská sousedka a zároveň pro bono klientka Odette. Má na sobě zářivě růžové tričko s názvem svého klubu Přežijeme svoje ex. „Goldie dělá oči na jednoho z hráčů ragby.“
„Fuj.“ Zhnuseně se na ni zašklebím. „To ani náhodou.“
„No jasně.“ V jejím vědoucím úsměvu a pochybovačném pohledu hnědých očí čtu, že mi vůbec nevěří.
„Na kterého?“ vyzvídá Evelyn. Je to devětašedesátiletá běloška a má na sobě stejné tričko, její džíny i nahnědo
obarvené vlasy přesně kopírují módní trendy. Je o pár centimetrů vyšší než Odette a ve spolku zralých dam, kterému její kamarádka předsedá, zastává funkci místopředsedkyně.
„Tenhle vypadá jako MacGyver,“ poznamenala Odette. Všechny tři se zadíváme na svalnatého potetovaného bělocha, který se připravuje na odběr krve. Jsme v klubu důchodců nedaleko hokejového stadionu a moje společnice zapisují, kolik dnes přišlo dárců. Chtějí jich získat víc, než se minulý týden podařilo jejich soupeřům ze spolku Zralí jezdci.
„Kdyby mi bylo o čtyřicet let míň, tak bych to na něj zkusila. Ale nejdřív bych mu nakázala, ať se kouká oholit,“ prohlásí Evelyn.
Zpod stolu s občerstvením u zdi vytáhnu krabici malých pytlíků se slanými krekry. „Kdyby tak ten knír byl jeho jediný problém,“ zamumlám si pro sebe.
„Já bych s ním chodit nemohla,“ pokračuje Evelyn zamyšleně. „Natáhla bych bačkory dřív než on a to by bylo pěkně na houby.“
„To teda,“ ujistím ji hlasitě, aby mě slyšela. „I kdyby natáhl bačkory jako první, chodit s ním by určitě bylo úplně na houby.“
„Ale mohly bysme skoncovat s tím knírem,“ namítne Odette.
„A napsat mu nekrolog,“ zasměje se Evelyn.
„Knír toho mrzutého potetovaného obra předčasně skonal, když ho splašené kuchyňské nůžky…“
„Ne, potkala ho nehoda s křovinořezem,“ přeruší ji Evelyn.
„Když se křovinořez starší než barevná televize porouchal v tu nejnevhodnější dobu,“ recituje Odette.
Ta představa mě rozesměje.
Aby bylo jasno, na světě je jen velmi málo lidí, které opravdu nemám ráda. Přesněji řečeno tři.
Můj ex.
Moje bývalá nejlepší kamarádka.
A Fletcher Huxley.
Věřte, že si to všichni zaslouží.
Ani na jednoho z nich skoro nemyslím, ale Fletcher se objevil přímo tady a s tím knírem ho nejde přehlédnout. Při každém pohledu na něj se mi vybaví, co udělal při našem posledním setkání. A nemám z toho příjemný pocit.
Mělo to být naše úplně poslední setkání v životě.
Bohužel ale nebylo.
„Tím křovinořezem si nejsem jistá,“ namítne Evelyn. „Může nadělat horší škody než jen skoncovat s knírem.“
„To záleží na schopnostech toho, kdo s ním pracuje.“
Ze všech sil se snažím zklidnit svůj tep a bavit se vtipkováním kamarádek. K našemu stolu přichází mladá běloška, která právě darovala krev, tak se rychle obrátím k ní.
„Vítejte! Moc děkujeme, že jste dnes darovala krev. Jste úžasná! Jak se cítíte? Dáte si jablečný džus a krekry?“
Obojí si ode mě vezme, ale pohled přitom upírá na čtyři židle obsazené vypracovanými muži, co přišli po ní. „Co jsou tihle chlapi zač?“
Je o něco mladší než já, má zářivě modré vlasy a kroužek v nose. Její oblečení prozrazuje, že asi pracuje z domu.
„To jsou Bijci z Copper Valley,“ odpovím.
„To je nějaký univerzitní hokejový klub nebo něco?“
„Profesionální hráči ragby. Tady ve Státech docela novinka. Bijci ale patří mezi nejstarší kluby místní ligy. Už se prodávají lístky na příští sezónu, přijďte se mrknout. Ragby se podobá americkému fotbalu, ale má jiná pravi-
dla a hráči nenosí chrániče.“ Každé z těch slov mi hořkne na jazyku, ale mám dobrý důvod tenhle tým podporovat.
Jejich nejnovější přírůstek se mi ale vůbec nezamlouvá. A hlavně by měl pořád být za mořem, ne tady.
„Aha.“ Vezme si ode mě občerstvení a popojde sedm kroků ke stolům, kde si dárci po odběru můžou sednout a dát si svačinu, aby neomdleli. Připomíná to tam jídelnu osvětlenou zářivkou.
„Ty ses s ním už někdy setkala?“ chce vědět Odette.
„S kým?“
„S panem příšerným knírem.“
Jednou.
Bylo to opravdu dávno, když ten knír ještě neměl tak hrozný.
V paměti mi o něm ale utkvělo něco jiného.
Ani on si na mě asi moc nepamatuje. Jestli přece, pak má tu vzpomínku ukrytou někde v hlubinách toho hrozného kníru.
A vzhledem k tomu, co mi tenkrát řekl, by tam měla zůstat.
„Ne,“ odpovím a předstírám, že si upravuju podprsenku. Ve skutečnosti si masíruju srdce, abych se zase pokusila ho zklidnit. Ten chlap mi tenkrát opravdu ublížil. „Nikdy jsem s ním nemluvila.“
„Když si odmyslíš ten knír, nevypadá špatně,“ uvažuje Evelyn. „Hele. Podrž si takhle prst a přivři oči, uvidíš jeho obličej bez kníru.“
„Přestaň na něj zírat,“ napomene ji Odette. „Bude si myslet, že o něj máš zájem.“
„Nebo že mám hezkou vnučku. Svoje sexy geny jsem už pár generacím předala. Jé, teď se dívá naším směrem!“ Mrkne na něj a laškovně zamává prsty.
On upře arogantní pohled zpátky na fotografa.
A já se mimoděk zachvěju.
Za posledních šest let jsem se přenesla přes spoustu věcí.
Ale ne přes jeho slova.
„Co když hlasitě žvýká?“ rozumuje Odette. „Nebo nechává trenky vedle koše na prádlo? Když s někým chodíme my, je to jedna věc. Už jsme tak staré, že od toho nečekáme nic víc než trochu zábavy. Ale když pomáháme s randěním vnučkám, musíme mít vyšší nároky. Samozřejmě se nemusí vdávat. Ale kdyby chtěly, nesmíme dopustit, aby skončily s chlapem, co hlasitě žvýká nebo nepomáhá v domácnosti.“
„Hej, obsluho,“ zařve jeden z hráčů přímo na mě. „Je mi nějak slabo. Dej sem pár krekrů. Ty grahamové. V tom růžovo-modrém pytlíku.“
Který hráč se takhle chová?
Ten, který sem dovedl všechny ostatní.
Sám přišel, protože jsem mu pohrozila, že pokud sem nedostane půlku města, budu jeho spoluhráčům vyprávět, jak si v šestnácti spletl vlastní sople s mozkovou hmotou.
Opravdu bych to neudělala, přísahám. Ale můj bratr se během posledních dvou let občas choval tak příšerně, že se někdy bojí pomsty.
A já chci udělat všechno pro to, abych Odette, Evelyn a třetí člence jejich klubu Sheile pomohla předehnat Zralé jezdce.
Ano, opravdu si tak říkají. A ne, nejezdí na motorkách.
Jde o několik postarších pánů z naší čtvrti, kteří za pěkného počasí pořádají společné výlety na kolech po Copper Valley.
Když sečteme úspěchy Odette, Evelyn a Sheily, chodily už s půlkou Jezdců. Jenže to bylo ještě před tou obrovskou zradou. Teď už spolu nerandí.
Až příští měsíc odjedu, budou mi tyhle ženské hrozně chybět.
Ale zůstaneme v kontaktu před zprávy a sociální sítě. Slíbily, že až jim zemře další ex, pošlou mi nekrolog se všemi pikantními detaily. A já jim zase slíbila opravdový britský čaj a spoustu fotek Londýna.
Možná za mnou přijedou na návštěvu.
„Nejdřív musíš darovat krev, odměnu dostaneš až potom,“ zavolám na Silase.
Dva z jeho spoluhráčů se uchechtnou. Ten třetí – Fletcher s příšerným knírem – po něm střelí rozzlobeným pohledem a řekne něco fotografovi, který zachycuje každý jeho pohyb.
Asi vezmi to znova, protože tenhle záběr mi Silas zničil.
Nemá přitom ani páru, že mu záběr ničí především ten jeho knír. Je hustý, zakrývá mu rty a uprostřed má pěšinku. Na okrajích je ještě hustší a jeho majitel se s ním zjevně pokusil… něco… udělat pomocí gelu na vlasy.
Horní ret Fletchera Huxleyho zkrátka vypadá jako pokus o mužný knír umírající na souchotiny.
Tahle zlomyslná myšlenka mi pomůže zpomalit tep líp než cokoliv, co jsem zkoušela od chvíle, kdy jsem ho tu před dvaceti minutami uviděla.
Nakonec bráškovi vyhovím a přinesu mu balíček krekrů a láhev jablečného džusu.
Sice si ho ráda dobírám a poslední dva roky mi úplně ničí milostné vztahy, ale nechci, aby omdlel.
„Vidíš?“ otočí se Silas na nejbližšího spoluhráče. „Líbí se jim, když je hezky poprosíš a dáš jim nějakou přezdívku.“
Porter se ušklíbne. Je novou posilou týmu pro nadcházející sezónu, drobnější a mladší než ostatní. Má zrzavé vlasy a plnovous. Prý uvažuje, že si ho oholí, aby se nejvýraznějším prvkem jeho tváře stal knír.
„Jseš ocas, Silasi,“ odseknu.
Zašklebí se na mě a v modrých očích mu pobaveně zajiskří. „Ocas mám pořádný!“
Nenechám se vyvést z míry. „Takže když ti ragby nevyjde, zvažuješ kariéru v pornu?“
Jeho spoluhráči vyprsknou smíchy.
Tedy aspoň dva z nich.
Ten třetí na oba i na mého bratra znovu vrhne naštvaný pohled.
Jo, tenhle, vzpomenu si na Silasovo vyprávění, když jsme spolu minulý víkend zašli na večeři.
Nastoupil k nám takový přestárlý blb, co ho v Británii vyhodili z Premiere League. Fletcher Huckleberry nebo jak se jmenuje. Dělá, jako by ragby vynalezl. Nosí se jako pánbůh. Všude s sebou tahá fotografa, jako by byl nějaký influencer. Hraje pěkně mizerně a je tady jenom proto, že když ho z Nottingshire vykopli, žádný jiný anglický tým ho nechtěl. Úplně nás zničí a naše pitomé vedení si to neuvědomuje.
Tahle sezóna bude pro Silase asi zábavná.
Ale vzhledem k tomu, co můj povedený bráška udělal, když jsem naposled měla rande a předtím a ještě předtím a – chápete, prostě pokaždé –, nemůžu říct, že by mě představa jeho utrpení způsobeného Fletcherem Huxleym nebavila.
Ale zblízka to sledovat nemusím.
Bráchu mám moc ráda, ale náš vztah by se dal celkově nejlépe popsat jako komplikovaný.
Díky moc, rodičové.
„Ty a tvůj bratr jste důkazem, že geny se dědí opravdu prapodivně,“ poznamená Odette, když se vrátím za ní ke stolku s občerstvením. Evelyn zatím odešla pomoct Sheile u registrace na opačné straně stanu.
„Pořád čekám, kdy máma přizná, že přiletěl na vesmírné lodi a je součástí nějakého experimentu mimozemšťanů na naší planetě, který musí držet v tajnosti.“
Mrkne na mě a rozesměje se.
A pak udělám nejhorší chybu svého života. Podívám se na Fletchera Huxleyho.
Fotograf ho už opustil a sestřička, co mu vyndala injekci z paže, zjevně taky. Přidržuje si dva prsty na gáze na předloktí, pak ji pustí, natáhne se za sebe a přetáhne si triko přes hlavu, takže tu teď sedí s odhaleným hrudníkem.
Tetování na pažích a ramenou? Samozřejmě má.
Chlupy na hrudi? Ty taky.
Vyrýsované šlachy na krku a předloktí, které u mužů většinou znamenají, že tráví příliš mnoho času v posilovně?
Že se ptáte.
Ani ne za čtrnáct dní už si určitě bude po městě vykračovat s přítelkyní z nejvyšších společenských kruhů v Copper Valley. Ta představa mě úplně znechutí.
Ale to není můj problém.
Jenže zrovna v tuhle chvíli s Fletcherem Huxleym jistý problém mám.
Jaký?
Celý úplně zbledl. V obličeji, na břiše i na pažích.
Vypadá jako duch a já přesně vím, co to při darování krve znamená.
„Přiveď sestřičku,“ křiknu na Odette a vyrazím mu na pomoc. „Kteroukoliv.“
„Vždycky se to stává těm největším svalovcům,“ zamumlá. Já popadnu krekry a jablečný džus, ona obejde stůl a zamíří opačným směrem.
Nacpu si občerstvení do kapes mikiny. „Od doby, co jste tu loni začaly pomáhat, je to už šestý.“
Netuším, jestli mě slyšela, protože už jsem na půl cesty k poslední židli v řadě.
Fletcher vstává ze stanoviště pro darování krve. Je tak bledý, že tmavé chlupy na nepotetované části jeho hrudníku vypadají uhlově černé.
„Fletchere. Sedni si,“ nařídím mu.
Možná by si měl radši lehnout.
Což se asi stejně nakonec stane.
Zaslechnu smích a mlhavě si uvědomím, že můj bratr flirtuje s oběma sestřičkami na naší straně stanu.
Ruší je od práce a snaží se získat jejich telefonní čísla.
Neskutečně mě tím štve.
„Fletchere,“ zopakuju, když se dostanu až k němu.
„Sedni si.“
Upře na mě pohled zářivě zelených očí. Očí, které mají rozšířené zorničky. „Jsem v pohodě.“
Chytnu ho za paži. „Nevypadá to. Sedej.“
Popojde o krok blíž ke mně. „Kolibříku,“ zamumlá.
Cože?
Jak cože?
Překvapením otevřu pusu a sama zavrávorám.
Kolibříku.
Takhle mi nikdo neřekl už léta.
Proč mi Fletcher Huxley říká Kolibříku?
Otřepu se a chytím ho i za druhou paži.
Nebo se o to aspoň pokusím, má opravdu silné paže. „Fletchere. Sedni si.“
Oči se mu obrátí v sloup, ale ten tvrdohlavý pitomec stejně udělá další krok ke mně.
Jako by si myslel, že to dokáže rozchodit. Nebo že ho chytím, celou jeho víc než metrákovou váhu.
„Fletchere!“ strčím do něj ve snaze dostat ho zpátky do židle, ale už je pozdě.
Protože Fletcher se i se svým směšným knírem a celou vahou svých extrémně svalnatých paží, krku i stehen zřítí přímo na mě.
Voní jako letní východ slunce v borovém lese.
Tohle mi proběhne hlavou, když se oba svalíme na zem. Já se přitom snažím natočit, abych nedopadla na špatný bok, on je úplně v bezvědomí. Pekelný knír se ocitne pár centimetrů od mého obličeje.
Zasténám, jak mi jeho váha drtí plíce. Přibíhají k nám sestřičky.
A nad námi se objeví jeho vysoký hubený emo fotograf a hned začne fotit. „Jo, tohle je super. Můžete se trochu usmát? Možná ho trochu s úsměvem poplácejte po tváři. Tohle bude na sociálních sítích hit. Bude z toho mít radost.“
Je to oficiálně potvrzené.
Fletchera Huxleyho opravdu nemůžu vystát ani ve chvíli, kdy omdlí po darování krve.
Kapitola 2
Fletcher Huxley – muž stále na vrcholu kariéry, který je pánem vlastního osudu, sakrapráce
Goldie Collinsková je fakt hustá.
A to je dobře. Někoho fakt hustého zrovna potřebuju.
„Má víc sledujících než já,“ poznamenám směrem ke své fence. Sedíme spolu za volantem mého range roveru a já si projíždím Goldiein instagramový profil. Chci o ní zjistit nejnovější drby, než vystoupíme a „náhodou“ na ni narazíme po konci dopoledního fotbalového tréninku, který vede.
Otevřu záložku, kde ji ostatní označili ve svých příspěvcích.
Na rozdíl od mého instagramu tam nemá stovky označení na čtyřech fotkách od náhodných lidí, kteří zachytili, jak jsem omdlel a skácel se na ni při darování krve.
Ani fotky, které jakože vůbec nepořídil můj vlastní fotograf.
Jsou příšerné. Skoro na každé z nich ležím rozplácnutý na jejím břiše, bez trička, s otevřenou pusou a napůl zavřenýma očima, jako bych byl mrtvý.
Ale Goldie?
Na jedné z fotek na mě zírá, tmavé vlasy rozhozené po kachličkách na podlaze a jednu ruku uvězněnou pode mnou. Na další má zavřené oči a snaží se mi třást rame-
nem. Na další se mračí a její výraz k sestřičce, která právě přiběhla, říká: Když jsem mu šla pomoct, takhle jsem si to teda nepředstavovala. A na té poslední sedí vedle mě na podlaze a usmívá se na postarší černošku, zatímco sestřička má ruku na mé tváři.
Asi se mě snaží mírným poplácáním probrat.
Facka by rozhodně byla účinnější.
Pitomé jehly.
Pitomé darování krve.
Ale pozornost, kterou moje mdloby vyvolaly, prodává lístky a zviditelňuje můj tým, takže to stálo za to.
Ale Goldie?
Tu spokojení klienti označují na fotkách, kde přebírají vysokoškolský diplom, otevírají svou vysněnou pekárnu, zvedají činky nebo s ní pózují, když jim podepisuje knihu.
Fotka, kde Goldie povzbuzuje starší paní při posilování, je opravdu působivá. Té paní musí být aspoň tři sta let a paže má jako párátka, ale stejně uzvedne skoro patnáct kilo.
Já uzvednu o něco víc, ale taky mám paže tlustší než párátka. A ještě tu nejsem ani půl století, natož tři.
Princezna mi olízne obrazovku mobilu.
Palcem ji pohladím po krátké černé srsti, zbytek mé ruky svírá její malé tělíčko. „Nech toho, ty potvůrko. Tohle není snídaně.“
Vyplázne na mě jazyk, její obrovské černé oči září radostí. V těle hyperaktivního trpasličího jezevčíka s krátkýma nohama, co věčně vrtí ocasem a váží jen něco přes dvě kila, dřímá nebojácný duch. Kdyby mohla mluvit, byla by jako ten stromový panáček ve filmech od Marvelu, ale místo svého jména by celý den jen vykřikovala: Všichni mě milují!
Což by taky měli.
Tvrdím sice, že jsem si ji pořídil, protože se bude pěkně vyjímat na sociálních sítích, ale ve skutečnosti si tohle stvoření získalo celé moje chladné černé srdce – a oba to dobře víme.
„Jdeme na to,“ oznámím jí.
Ta mrňata už běhají po hřišti půl hodiny. Při jejich vzrůstu a v tomhle počasí už určitě brzo skončí.
Zase tak chladno není – aspoň na tuhle roční dobu.
Podle mých informací by měli hrát uvnitř ve velké tělocvičně vedle stadionu, ale zjevně využili nebývale teplého lednového počasí.
Jenže i během nebývale teplého ledna je pořád zima, obzvlášť mojí Princezně.
Připnu jí růžové vodítko, ale přenesu ji přes štěrk na parkovišti až na travnatou plochu kolem fotbalového hřiště. Přemýšlím, jestli ji nedat do nosítka, ale to by bylo příliš.
Aspoň prozatím.
Jestli mě dneska Goldie odmítne, zkusím to za pár dní znova s Princeznou v nosítku. Nikdo nemůže odolat vypracovanému svalovci s maličkým pejskem v růžovém nosítku.
Pro případ, že by se Goldie nechala přesvědčit, se na chvíli zastavím a udělám si pár selfie s Princeznou a Goldie v pozadí. Obličeje dětí tam vidět nejsou, aspoň ne moc jasně.
Vypadá to dokonale.
Tráva je ještě mokrá od ranní rosy, takže Princeznu stejně vezmu do náruče. Ujdu několik metrů směrem ke hřišti, kde je Goldie, ale zastaví mě nějaká žena a začne se rozplývat, jak je ten pejsek roztomilý.
Má v kočárku dítě přikryté peřinou. Zjevně tu čeká, až jeho jen o trochu staršímu sourozenci skončí fotbal. Ale nemá snubní prsten.
Samozřejmě, že pořádně zatnu svaly, když si hladí Princeznu. A samozřejmě nemám bundu.
Musím vypadat dobře. Co kdyby mě někdo poznal a lidi si mě začali fotit? Ne že by to bylo pravděpodobné, ale stát se to může.
Na těch fotkách by mohl záviset osud celé americké ragbyové ligy.
A kromě toho jsem přece ten Fletcher Huxley.
Mně nikdy není zima.
„Máte tam taky prcka?“ usměje se na mě ta žena přátelsky, zatímco se mazlí s Princeznou.
„Jenom čekám na kamarádku,“ odpovím.
„Dneska dopoledne je hezky.“
Souhlasně zamručím.
„Musíme si to užít, než se počasí zase zhorší. V předpovědi říkali, že bude sněžit,“ dodá.
„To jo.“
Její dítě se v kočárku zavrtí, takže ukáže směrem k němu a klidí se mi z cesty.
Můj marketingový poradce by z toho asi mlátil hlavou o zeď. Buďte milý, Huxley. Trochu s ní flirtujte, ale zas ne moc, aby si všimla loga Bijců. Řekněte jí, ať si koupí lístky na příští zápas.
Ohlédnu se na tu ženu. Zrovna otevírá krabičku s přihrádkami plnými nakrájených hroznů vína, kostiček sýra a už trochu nahnědlých kousků banánu, aby dítě nakrmila. Zavrtím hlavou.
Tahle určitě není typ na ragby.
Na hřiště dojdu ještě předtím, než Goldie skončí trénink. Zdržuju se v dostatečné vzdálenosti, abych vypadal jako náhodný chlápek, co se snaží přesvědčit svého psa, ať vykoná potřebu. Pes zatím poskakuje v mokré trávě, čímž říká no tak, zvedni mě, ty pitomče, je tady zima.
Ale nejsem zas tak daleko, abych nemohl pozorovat dění.
Goldie má na sobě tlusté černé legíny a volnou mikinu s velkým nápisem Fotbalový klub Reynoldsův park.
Na její růžové kšiltovce je taky nějaké logo, které z dálky nepřečtu, a na očích má sluneční brýle.
Netuším, jestli mě viděla nebo ne.
A jestli mě poznala.
A jestli to pro ni něco znamená.
Stejně by mě teď nejvíc zajímalo, proč se sakra někdo s uhlově černými vlasy jmenuje Goldie.
„Skvělá práce, Campbelle,“ chválí malého zrzavého kluka jen o pár centimetrů vyššího než fotbalový míč.
Nebo možná o víc centimetrů. Ale stejně jsou tak malinkatí! „Kopni do něj znova! Sienno, tohle byla parádní rána, doletěl až ke kuželům! A Hallie! Pojď si plácnout!
Doma jsi trénovala, že jo?“
Těm prckům to vůbec nejde. Možná někdy za deset let teprve pochopí, co znamená ofsajd. Když zakopnout o balón, rozplácnou se na něj jako Princezna, kdyby dokázala tak vysoko vyskočit.
Může to být roztomilé, pokud máte rádi malé děti.
A pokud máte tu smůlu, že vás fotbal baví víc než ragby.
Ty děti samozřejmě nemůžou za to, že jejích rodiče mají ve sportu špatný vkus.
Po tréninku se děti na Goldie namačkají ve skupinovém objetí a ona prohlásí, že jsou ti nejtalentovanější malí fotbalisti, jaké kdy trénovala.
Není to poprvé od mého návratu do Států z jediné země, kde jsem se v dospělosti cítil doma, co ucítím nepříjemné pnutí mezi lopatkami a před očima mi vyvstane tvář bývalého trenéra.
Ať jde obojí do háje, to pnutí i ta vzpomínka. A trenér taky.
Potom Goldie obklopí rodiče. Dlouho se baví s nějakou blondýnou, která mi je odněkud povědomá, ale netuším odkud. Její malá holčička se začne dožadovat, aby ji zvedla, a ona jí vyhoví.
Pak se dítě vrhne na Goldie, která ji bez problémů chytí, jako by to dělala pořád. A začne dítě pusinkovat po celé tvářičce.
„Ještě, teto Goldie!“ piští holčička.
Teto Goldie.
No do hajzlu.
Proto mi ta blondýna byla tak povědomá. Viděl jsem ji na parkovišti u stadionu.
Že by měla dítě se Silasem Collinsem? To by vysvětlovalo tetu Goldie.
Zrovna tohle svět rozhodně potřebuje.
Konečně se začnou trousit lidi na další trénink a rodiče svěřenců Goldie pochopí, že mají vypadnout. Dojdu za ní, když uklízí míče do obrovské černé síťované tašky.
„Dobrá práce,“ oslovím ji.
Vzhlédne ke mně, oči pořád skryté za skly brýlí. Zbytek její tváře ale říká sakra, on tu ještě pořád je. Odpoví, teprve když se zase skloní k míčům.
„Dobré ráno, Fletchere. Co tě dnes přivádí na fotbalové hřiště?“
„Nemám ve zvyku omdlévat a padat na ženy, aniž bych jim to vynahradil pozváním na večeři.“
Znovu zvedne hlavu.
Neusmívám se, ale ani se nemračím. Můj marketingový a PR guru mě zjevně naučil aspoň něco užitečného.
„To bylo obdivuhodně přímočaré,“ řekne nakonec.
„Horkou kaši nemám moc rád, tak kolem ní nehodlám chodit.“
„Kdyby ti spálila pusu, vypadal bys asi pořád líp než teď.“
Zamrkám. „Co se ti na mém vzhledu nelíbí?“
Povzdechne si takovým způsobem, že mám pocit, jako bych se zase ocitl na střední škole a další lehkou otázku zodpověděl špatně. Ne proto, že bych se to nedokázal naučit, ale protože mi to bylo jedno.
Moje budoucnost nezávisela na škole, ale na ragby.
Ať už si o tom otec myslel cokoliv.
Sundá si brýle z očí a posune si je na kšilt čepice, aby se mi mohla zpříma podívat do očí. „Aspoň tři rodiče jsem musela ujišťovat, že se tady nechystáme natáčet retro filmy pro dospělé, když tě tu viděli s tou věcí, co ti roste pod nosem.“
Princezna škodolibě zaštěká.
Nebo snad souhlasně?
Střelím po ní pohledem a ona se na mě zašklebí.
Goldie se nad ní nerozplývá. Obrátí se ke mně zády, předkloní se a začne sbírat kužely.
Dává přitom na odiv svou dokonalou prdelku. Když už jsme u filmů pro dospělé…
Odkašlu si a okřiknu svůj penis, ať jí přestane zírat na zadek. „Ještě jsem neměl příležitost ti poděkovat za pomoc při té nehodě. Můžu tě vzít na večeři?“
„To není nutné, ale díky.“
Pohladím si knír. „Tak na oběd?“
„Ne, díky.“
„Tak na snídani. Kafe, pečivo, omeleta…“
„Tvé laskavé nabídky si velmi vážím, ale opravdu si s tím nedělej hlavu. Lidi na mě padají pořád, dokonce i chlapi s takovým knírem.“
„Fakt?“
Narovná se s kužely pod paží. „Ne, popravdě jsi první.
Když během darování krve začne omdlívat tak obrovský svalovec, většinou ho někdo dokáže přesvědčit, aby si sám lehl na podlahu, než ztratí vědomí. Nebo si aspoň sedne na židli. Ale neboj, až budu při darování krve pomáhat příště a nějaký další velký chlap s alergií na jehly bude potřebovat pomoc, taky posloužím.“
„Takže jde o ten knír.“ To zabolelo.
Mně se ten knír líbí.
Jde o mé sebevyjádření. A nechal bych si ho i v případě, že by kníry zrovna nebyly v módě.
Ostatně ho už nosím tak dlouho, že jsem tu módu v podstatě začal já. A v Evropě jsem byl opravdu známý, takže jsem klidně mohl udávat trendy.
„Ráda jsem tě viděla, Fletchere. Přeju ti úspěšnou sezónu.“ Přehodí si tašku s míči přes rameno a obejde mě.
„Byla by to pro náš tým skvělá reklama, kdyby se mnou tak významná osobnost jako ty šla na večeři a já jí mohl poděkovat za záchranu života.“
Její zlatohnědé oči se do mě zabodnou, ale neřekne ani slovo.
Aspoň ne nahlas, její výraz mluví sám za sebe.
Ve zkratce znamená ty jsi fakt debil, co?
„Goldie?“ ozve se za námi mužský hlas. „Obtěžuje tě tenhle týpek?“
Oba se ohlédneme na vysokého tmavovlasého bělocha, který mi je taky zvláštně povědomý. Na dlouhé noze mu visí malé tmavovlasé dítě a kousek za ním tlačí baculatá žena dvojkočárek.
„Jo, ale jsem v pohodě,“ odpoví Goldie. „Díky, trenére Becku.“
„Opravdu?“
„Je to spoluhráč mého bratra.“
Chlápek povytáhne obočí v tiché otázce, jestli tohle Goldie považuje za odpověď.
„Já jsem neškodný,“ zvednu Princeznu do náruče. „Vidíte? Mám roztomilého pejska, jsem dobrý člověk.“
Dobrý člověk sice nejsem, ale zloduch obtěžující ženy taky ne.
„Ptal se, co by podle mě měl dělat se svým knírem,“ rýpne si Goldie. „A nelíbila se mu moje odpověď, že mu nad horním rtem nevyroste nový pes.“
Trenér Beck se škodolibě zasměje.
Dvě ženy, co přicházejí s dětmi, se k němu přidají.
„Můžeš to říct ještě jednou na kameru?“ požádám ji. „Bude se to skvěle vyjímat na sociálních sítích.“
„V žádném případě. Bylo to ode mě velmi neslušné a neměla jsem to vůbec vypustit z úst.“
„Bylo to zatraceně vtipné.“
Zamračí se a zjevně přemýšlí, proč jsem takový idiot. Pak potřese hlavou. „Užijte si trénink, trenére Becku,“ zavolá.
On na ni pokývne. Zřejmě usoudil, že má situaci pod kontrolou. „Zůstaneš tu do konce sezóny?“
„Jo.“
„Rádi bychom tě se Sarah pozvali na večeři, než odjedeš. Našim holkám budeš chybět.“
„To by bylo super, díky.“ Zamává jim a skloní se, aby se ještě rozloučila přímo s mrnětem přilepeným k trenérově noze. Pak zamíří na parkoviště.
Následuju ji. „Bývalý přítel?“
„Bývalý model spodního prádla. Loni na jaře jsem ho naučila trénovat tříleťáky. Má milou ženu a roztomilé děti.“
Netuším, jestli to myslí vážně. „Kam na konci sezóny odcházíš?“
„Do nové práce.“
„A kdy končí sezóna učení prcků kopat do balónu?“
„To tě nemusí zajímat.“
„Ty mě moc nemusíš, co?“
Střelí po mě pohledem, pořád si to přitom rázuje na parkoviště. „Proč jsi řekl Kolibříku těsně před tím, než jsi na mě spadnul?“
„Cože?“
„Těsně než jsi při darování krve omdlel, podíval ses na mě a řekl jsi Kolibříku. Proč?“
„Nic jsem neřekl.“
„Ale jo. Řekl jsi Kolibříku. Opravdu nevíš proč? Protože já nemám ani páru, co tě k tomu vedlo.“
Když mi naposled takhle zrudly uši, zíral jsem do tváře svého bývalého trenéra a srdce mi bušilo stejně rychle, jako se mi bortila celá kariéra.
„Je to tvoje znamení zvěrokruhu nebo něco?“
Princezna si odfrkne, jako by se mi smála.
Můj vlastní pes se mi směje.
I jí je jasné, že přesně vím, co znamená oslovení Kolibříku.
„Byla to moje přezdívka,“ pronese Goldie zvolna s důrazem na každé slovo. „Na vysoké. Když jsem hrála fotbal. Když jsem si zlomila kyčel.“
Musím se přiznat: to, že je Goldie Collinsová hustá, vím už dost dlouho.
Několik let ji sleduju na sociálních sítích – stejně jako další statisíce jejích sledujících, kteří se dívají na její videa a připadá jim, že jim promlouvá přímo do srdce, když říká dneska to bude těžké, ale to bylo i včera, a zvládli jste to. Dneska to zvládnete taky. Věřím vám a chci, abyste si taky věřili.
Mám obě její knížky o tom, jak na sobě pracovat. Jednu z nich jsem dokonce přečetl.
Vím, že měla na hřišti přezdívku Kolibřík. Vím to už roky a byl bych radši, kdyby ona nevěděla, že to vím.
Ale donedávna jsem nevěděl něco, z čeho nemám absolutně žádnou radost. Něco, co jsem zjistil teprve před třemi dny, když jsem omdlel na tom pitomém team buildingu, kam jsem šel kvůli propagaci – že Goldie Collinsová a Silas Collins mají stejné rodiče.
Naprázdno polknu a dělám, že nejsem její oddaný fanoušek. „Ty jsi na vysoké hrála fotbal?“
Obrátí oči v sloup. „Ano, Fletchere. Hrála jsem za Kalifornskou univerzitu. V posledním ročníku jsem jela na šampionát do Londýna, ale nemohla jsem hrát, protože jsem měla zlomenou kyčel. Tak jsem seděla ve VIP lóži. S tebou.“
Venku je destet stupňů a já na sobě mám jen tričko, ale stejně se potím.
Na tu VIP lóži si pamatuju. Nikdy na ni nezapomenu. „V Londýně jsem celebrita, ve VIP lóžích jsem strávil spoustu času. Musíš být konkrétnější.“
„Byla to ta, kde jsi svému kámošovi řekl to Collinsovic děcko je hrozně ubulené. Už si vzpomínáš?“
Trhnu celým tělem, jako by do mě v plné rychlosti vrazil zadák. Princeznu zmáčknu tak silně, že vyštěkne. Uvolním stisk a zavrtím hlavou. „Ne.“
„Jaké překvapení.“
„Nic takového jsem neřekl.“
„Nepamatuješ si to, protože ti to bylo jedno. Já na to nikdy nezapomenu, protože to bylo hnusné, zbytečné a popravdě mě to fakt naštvalo. Bylo mi jednadvacet a snažila jsem se smířit s tím, že svůj život nestrávím na fotbalovém hřišti, jak jsem plánovala.“
Znova zavrtím hlavou, ale ona ani na chvíli neuhne pohledem a pokračuje. „A tys byl profesionální sporto-
vec, co už dvakrát vyhrál mistrovství. Ne nějaký náhodný zbohatlík, co si koupil místo v lóži. Tys mohl – spíš měl – chápat, jak příšerný je to pocit, když ti zranění ukončí kariéru. Takže díky, že mě zveš na rande, co by tobě pomohlo víc než mně. Vždycky je užitečné, když mi moji nepřátelé ukážou, že se nezměnili.“
Zamíří pryč a teď už za ní nejdu, jen stojím na místě. Boty mám mokré od ranní rosy a Princezna na mě zírá, jako bych byl někdo úplně jiný, než za koho mě pokládala.
„To bych o tobě nikdy neřekl,“ zavolám za Goldie, hned jak zase dokážu promluvit.
Neodpoví.
Ani nemusí.
Klidně za sebou zavře dveře svého stříbrného SUV značky Audi a ani se nepodívá mým směrem, což mluví samo za sebe.
Goldie Collinsová mi sdělila všechno, co mi chce říct až do konce života, a já jsem naprostý idiot.
Kapitola 3
Goldie
Když v neděli večer dorazím do podniku s názvem Tvoje vína, už bych z Fletchera Huxleyho dávno neměla být rozčilená, ale stejně mi pořád straší v hlavě.
Odpoledne jsem dokonce úplně přestala vnímat, co mi klientka říká, a musela jsem ji během videohovoru požádat, aby zopakovala poslední tři věty. Navíc jsem zjistila, že jsem zapomněla vypít kafe a o šest hodin později jsem ho našla na lince. A po cestě z bytu na večeři jsem nepochytila ani slovo z audioknihy, kterou jsem poslouchala.
Nemůžu toho týpka dostat z hlavy.
„Máš starosti kvůli stěhování, nebo kvůli chlapům?“ vyzvídá Odette, sotva se posadím na oválnou sedačku potaženou červeným sametem vedle Sheily. Asi jednou týdně mě sem dámy z klubu jako jeho čestnou členku pozvou. Vždycky se scházejí ve své oblíbené vinárně Tvoje vína jen pár bloků od bytovky, kde všechny bydlíme.
Čím víc se blíží můj odjezd, tím častěji spolu chodíme na večeře.
Přemýšlím, že je odbudu výmluvou – stěhování je opravdu stresující. Ony by mě ale hned prokoukly. „Fletcher Huxley mě pozval na rande, ale v podstatě by šlo
jenom o marketingový tah pro zviditelnění jeho týmu.
Jsem v pohodě, stejně odjíždím do zahraničí. Ale pořád na něj myslím. Proč? Když se s ním nemusím už nikdy z žádného důvodu vidět?“
Nejde o to, že bych uvažovala o přijetí jeho nabídky, ale o to, že mi ublížil. Jako sportovce jsem ho obdivovala, jenže měl hnusnou poznámku k mému rozhodnutí skon-
čit se sportem, které ve skutečnosti vůbec nebylo moje. Ke kterému mě donutily okolnosti.
Odette mi podá sklenici vína plnou až po okraj.
Růžový střik.
Těmhle ženským na mně opravdu záleží. A teď se mi trochu derou slzy do očí.
Už za tři týdny a šest dní odjíždím z Copper Valley do Londýna a netuším kdy – a jestli vůbec – se vrátím. Ale stáž na pozici interního kouče ve Světové asociaci koučů v Londýně bude úžasná. Hrozně se těším, ale mrzí mě, že musím opustit své blízké.
Taky to chci natřít všem pochybovačům.
Je moc mladá. Nemá dost zkušeností. Musí mít dobrého poradce, který jí napovídá, co říct.
Člověk není nikdy moc mladý na to, aby mohl pomáhat ostatním.
A po konci fotbalové kariéry jsem v koučinku našla smysl, přinesl mi spoustu radosti a zadostiučinění.
Neskutečně se tam těším, zároveň je to pro mě i velká čest. Připravovala jsem se dva roky, studovala a rozšiřovala nabídku svých služeb.
„Oholil si už ten knír?“ chce vědět Odette.
„Ne. Je stejně obrovský jako předtím. Možná si ho dokonce nechal prodloužit.“
Evelyn zavrtí hlavou. „Tak to nemá šanci. Kdyby mě někdo s takovým knírem pozval na rande, musela bych
se z toho několik dní vzpamatovávat sama doma, i kdyby to jinak byl opravdu fešák. A to říkám jako ženská, která celý život zbožňuje Burta Reynoldse.“
Málem se zadusím vinným střikem.
„Co je na tom kníru špatného?“ nechápe Sheila. Myslí to úplně vážně, jako by nebyla u jeho registrace na darování krve. V pětašedesáti je z trojice kamarádek nejmladší. Bílé vlasy jí už po chemoterapii, kterou loni na podzim absolvovala kvůli rakovině prsu, skoro dorostly. Už nemusí chodit ani na radioléčbu a pokaždé, když ji vidím, vypadá líp.
„Jde o velmi názorný příklad, proč by se většina mužů neměla pokoušet nechat si narůst knír,“ odpoví Odette.
Evelyn souhlasně zamručí.
„A velmi názorný příklad, proč by muži vůbec neměli existovat,“ zamumlám si pro sebe.
Ale nemyslím to vážně. Aspoň ne úplně.
Odette upíjí chardonnay a pozoruje mě, jako by přesně věděla, na co myslím a taky že o tom nechci mluvit.
Evelyn se mě chystá pobídnout, ať to vysvětlím, ale Odette dvakrát cinkne skleničkou o kraj stolu. „Kašli na něj a je to. Teď se bohužel musíme zabývat důležitějšími věcmi. Musím vám oznámit, že umřel Steve.“
Rychle se napiju vína, aby mi neuteklo automatické to je mi moc líto. I po dvou letech strávených s touhle skupinkou, která se se smrtí vypořádává pomocí černého humoru, se občas málem zapomenu.
„Steve z pohřebního ústavu?“ ptá se Sheila.
„Pošťák Steve?“ ozve se Evelyn zároveň s ní.
„Steve z lékárny,“ upřesní Odette. „Infarkt v oddělení kondomů. Opravdu nekecám, Evelyn. Přesně tak to bylo, a jestli mi nevěříte, klidně zvedněte zadek a zajděte si tam, lékárník to potvrdí.“
„To je příšerná smrt,“ polituje ho Sheila. Mám je ráda všechny tři, ale Sheila je z nich rozhodně nejlaskavější. Bez váhání by se vrhla pod autobus, aby zachránila dítě, a hodiny by pročesávala celé okolí kvůli ztracené kočce.
U jakéhokoliv příspěvku kdekoliv na internetu přátelsky napomíná neznámé lidi, aby netrollili a nebyli zlí.
„Musíme vidět bezpečnostní kamery,“ prohlásí Evelyn suše.
Odette se ušklíbne.
Ten výraz znám.
Záznam z bezpečnostních kamer už má.
„Kupoval si kondomy sám?“ vyzvídá Evelyn. „Nebo je doplňoval?“
Odette se sklenkou chardonnay v ruce zavrtí hlavou. „Ukazoval zákazníkovi, kde jsou.“
Sheila zalapá po dechu. „Představte si, že jste ten zákazník a vypadá to, že toho pána trefil šlak z vašeho sexuálního života. Měli by mu taky poslat květiny.“
Evelyn ji poplácá po ruce. „Určitě mu v lékárně dali pro zmírnění toho traumatu pár kupónů s pořádnou slevou.“ Otočí se zpátky na Odette: „Byl to někdo, koho znal?“
Odette zavrtí hlavou. „Ne. A ani se neptal na nic divného. Aspoň podle mých informací.“
„Měl nějakou známost?“ zajímá se Sheila. „Musíme jí poslat kondolenci?“
„Nedávno se znova oženil,“ odpoví Odette. „Myslím, že loni.“
„No ne,“ diví se Evelyn. „Nedalas mu přezdívku Steve proutník, když ses s ním rozešla?“
„Zjevně našel nějakou, co ho dostala do chomoutu.“
„Chudák ženská.“ Sheila položí na stůl svůj zápisník na nekrology. Má přebal ze světlemodré kožešiny a patří
k němu propiska stejné barvy s modrou bambulí na konci. „Doufám, že si ho vzala pro peníze. Ztrátu partnera člověk s věkem nenese o nic líp.“
„Rozhodně si ho nevzala kvůli skvělému sexu,“ zamručí Odette.
Evelyn taky vytáhne svůj zápisník na nekrology. Je potažený jemnou kůží a omotaný koženou šňůrkou s tlustým pergamenovým papírem uvnitř. Ještěže se chystám všechny své věci prodat nebo darovat před novou životní etapou – tříměsíční koučinkovou stáží v Londýně a pak aspoň dvěma lety cestování jako digitální nomádka po Státech. Jinak bych jim ty krásné zápisníky opravdu záviděla.
Obzvlášť, když vytáhne plnicí pero, kterým do něj píše. „Myslíš, že ji podváděl?“ zeptá se Evelyn Odette. Odette si povzdechne. „Pojďme se radši bavit o době, kdy Steve ještě nebyl naposled ženatý…“
„Kdy jsi se Stevem chodila?“ ptám se jí, zatímco v kabelce taky hledá svůj zápisník.
„Asi před třemi lety,“ odpoví a vytáhne mně dobře známý blok v pevných deskách s obrázkem kočky, která jede na jednorožci a z očí jim oběma proudí duha. „Šla jsem do lékárny – do té u parku asi čtyři bloky od nás, co má vždycky divné výlohy. Chtěla jsem krém na ruce, a odešla jsem s jeho telefonním číslem.“
„Byl to člen Zralých jezdců,“ informuje mě Sheila.
„To kvůli němu je nesnášíme,“ doplní Evelyn.
„Klidně si umře a ani se nedozví, že jsme vyhrály tu sázku s darováním krve,“ postěžuje si Odette.
