Jaroslava Černá
PRAVDA V PLAMENECH
Odpovědná redaktorka Kateřina Havelková Štěpančíková
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2026 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz
© Jaroslava Černá, 2026
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2026
Vydání první
ISBN 978-80-279-2459-2
Praha, 15. únor 1648
„Borku, vstávej,“ budila Anička manžela jemným ťukáním prstem na čelo.
Borek ale neměl sílu otevřít oči, pouze stáhl pootevřená ústa, zachroptěl, zamlaskal a hodil sebou na bok.
„Tak to ne, můj drahý,“ pousmála se Anička. „Je nejvyšší čas, abys přestal chrápat a vylezl z lože. Podezřelé zvuky z tvé ložnice vyplašily i nečekanou návštěvu a já bych před večeří chtěla na krátkou procházku.“
„Jaké zvuky? Jaká návštěva a jaká procházka před večeří?“ Borek konečně otevřel oči, olízl si suché rty, posadil se a udiveně se rozhlédl kolem sebe. „Neříkej mi, že jsem prospal den,“ chytil se za hlavu. „Mám žízeň,“ pronesl prosebně.
„Jak můžeš mít žízeň, když jsi nad ránem přišel nalitý jako náš sud na dešťovou vodu?“ dobírala si manžela, ale podala mu hrnek s heřmánkovým odvarem.
„Jsi moje dobrá víla, jako vždy,“ nadechl se Borek, když se zhluboka napil. „Věřím, že stejné pochopení u svých manželek najdou i soudce a mistr Hanuš, protože jsme myslím včera v krčmě vypili všechno, co teklo. Všechno
ti povyprávím, tedy všechno, co se mi vybaví a co jsem si zapamatoval, ale teď se opláchnu a hned jsem dole. Kdo nás navštívil?“
„Dva mniši od františkánů, vzácná návštěva, trochu je zabavím, než se vzpamatuješ.“
Anička se vracela po schodech z ložnice, byla ráda, že se Borek probral, a i když se jí nelíbilo, že se společně s přáteli opili, tentokrát proti jejich posezení nic neměla. Věděla, že pomáhali Hanušovi, staroměstskému mistru popravčímu, zapít žal za přítele Jana Roušara, který přišel o život při vyšetřování jejich posledního velkého společného případu vražd.
Byli to tři důležití muži jejího života a ten čtvrtý, malý roční Boleček trávil odpolední čas s chůvou. Jak podivně, ale příznivě se dokáže život ubírat, pousmála se a v zamyšlení došla do velkého denního pokoje, kde tiše seděli dva mniši.
„Omlouvám se, bratři, víte, můj manžel až do dnešního rána popíjel s přáteli a teď vyspává. Potřebovali se společně uvolnit, popít, probrat život, ale vzbudila jsem ho a přijde hned,“ vysvětlovala rozpačitě.
„Milá paní, vůbec se neomlouvejte, to my jsme přišli nevhod,“ ujal se slova jeden z mnichů. „Kdybychom jen tušili, že váš manžel, náš vážený mladý soudní vyšetřovatel, trávil čas s důležitými přáteli, návštěvu bychom odložili. Vždyť víme, kdo je pro něho významný a pro koho je on nepostradatelný. Všichni to vědí, celé město vašeho manžela zná a váží si ho za jeho moudrost a schopnost řešit ty nejtěžší závažné případy. Vzhledem k jeho mládí je obdivuhodné, jak si vždy ví rady, dokáže správně vyslýchat svědky a naslouchat lidem, dokonce i drbům.“
„Ctěný pan soudce měl šťastnou ruku, když si vašeho manžela Boleslava Rybáře vybral jako svého soudního vyšetřovatele,“ přidal se druhý mnich. „Vždyť i vraždu v klášteře objasnil, a to se zdála neřešitelná.“
„My o vás, paní, víme snad všechno,“ usmíval se první mnich. „Víme, že teď jste vlastně rodina, protože soudce Hykl se oženil s vaší matkou, a říká se, že jsou v očekávání potomka stejně jako vy,“ tázavě se zahleděl na Aniččin zvětšující se život.
„Říká se to a je to pravda,“ zrůžověla Anička. „Moje maminka byla soudci oporou, když přišla rukou vraha o život jeho manželka Ludmila, a zamilovali se do sebe.
A Bůh nám oběma požehnal.“
„Především soudci,“ pokýval hlavou druhý mnich, „protože v prvním manželství se mu zplodit potomka nepodařilo a najednou, nečekaně, se stane otcem. Bůh vám oběma žehnej,“ pokřižoval se.
„Omlouvám se, vážení bratři františkáni, že jsem vás nechal čekat,“ ozvalo se ode dveří, „ale potřeboval jsem dospat probdělou noc, popíjeli jsme s přáteli U Zelené žáby a nějak se to protáhlo,“ vysvětloval Borek.
„Vždyť víme,“ pokyvoval hlavou s pochopením mnich, „řekněte, jak je na tom náš mistr popravčí? Už se smířil se ztrátou přítele a tragickým koncem jeho syna? On sice pro hloupé lidi vypadá jako bezcitný muž zákona, ale víme, jak to pro něho muselo být těžké.“
„Myslím, že jsme včera spláchli všechny chmury a náš mistr popravčí je zase sám sebou,“ byl si jistý Borek. „Vím, že při mučení a popravách vypadá jako bůh pomsty, ale on jen dělá svoji práci, řídí se zákony a pro mě i pro ctěného pana soudce je nenahraditelný. Nedokážu si představit, jak bych se bez jeho moudrosti a znalosti lidského
těla obešel. Je vzdělaný a velmi sečtělý, radím se s ním, dokáže odhadnout dokonce dobu smrti oběti a vražedné nástroje.“
Oba mniši pokyvovali souhlasně hlavami.
„Tu moudrost a vzdělání má po svém otci, dobře jsem ho znal,“ souhlasil starší, vrásčitý mnich. „Staroměstský mistr Jan Mydlář byl pro svoji zručnost při práci kata známý po celé zemi a všichni si ho vážili. Změnil pohled lidí na práci kata, a i když pořád bydlíte za hradbami města, dávno už na vás nehledí jako na méněcenné, ponížené muže, kteří berou lidem život.“
„Nejsou všichni stejní,“ zavrtěl Borek hlavou. „Lidé mají před katem jakýsi strach, obavu z jeho meče a přiznám se, já, když ho vidím, jak vyšňořený do svého svátečního černého koženého obleku stojí rozkročený a s kamennou tváří sleduje dění kolem, taky mám před ním respekt. Ale znám ho asi více než ostatní. Je to dobrý a moudrý člověk, smířený se svým životem a posláním.“
„Pokud je nám známo,“ pokyvoval hlavou mnich, „jeho práce a pomoci si váží i konšelé, slavná městská rada, purkmistr i samotný primátor Mikuláš Turek, toho se chystáme navštívit zítra,“ starý muž se najednou plácl do čela. „Bože můj, my jsme ale hlupáci, vždyť jsme při mudrování zapomněli, proč jsme vlastně přišli, až teď, když padlo jméno primátora, jsem si vzpomněl!“
„My jsme vám zase zapomněli nabídnout něco k jídlu,“ chtěla se zvednout Anička od stolu, ale mnich ji zarazil.
„Jen seďte, paní, předáme vám, co jsme přinesli, a vydáme se zpět do kláštera,“ sehnul se k noze stolu a zvedl košík.
„Vy jste nám přinesli brambory?“ žasla Anička. „V tuto dobu? Minulá dvě léta jste nás zásobovali na podzim.“
„To je sklízíme,“ přikyvoval mnich, „ale v našich chladných sklepeních nám vydrží až do jara. Umíme je uskladnit, a dokonce jsme se je naučili i pěstovat. Není to tak složité, spousta našich bratrů je na jaře zasadí a pak zásobuje všechny, kteří si je oblíbili. Musím říct, že zatím jsme ty hlízy dodávali pouze vybraným zákazníkům a vy mezi ně patříte, stejně jako vážený pan soudce, toho máme v plánu navštívit s košíkem zítra. Snad jeho nové rodině přijdou brambory vhod.“
„To si, bratři, můžete být jistí. Moje maminka si brambory nemůže vynachválit, jak jí chutnají. A nejraději je má uvařené, oloupané, polité teplou smetanou a posypané bylinkami.“
„Ve šlechtických zámožnějších rodinách je podávají s masem, ale my je máme nejradši smažené jako placky se zelím,“ popisoval nadšeně mnich. „Hodně nám radil kuchař od šlechtice Viléma Slavaty, který je jako první začal před lety v Českých zemích pěstovat. A jestli budete chtít, poradíme, jak je sadit, a budete mít vlastní sklizeň. Máte zahradu, nic více nepotřebujete,“ usmíval se starý muž a pomalu se zvedal od stolu.
„Moc vám děkujeme, udělali jste nám radost, už se těším, jakou pochoutku z nich vymyslíme,“ řekla Anička nadšeně.
„Rádi jsme vás potěšili, protože my jsme vděční, že máme tak zdatného soudního vyšetřovatele, a za to, že naše město zbavujete provinilců, chceme být prospěšní alespoň bramborami. Přejeme hodně štěstí a Božího požehnání,“ sklouzl očima na Aničku a její zvětšený život. „Nebude vadit, když dám polovinu brambor našemu příteli mistru Hanušovi?“ ještě zdržel mnichy Borek. „Je to vzácný muž a také si zaslouží ochutnat.“
„To ne, mladý pane, tyto brambory jsou všechny pro vás, my ještě ve sklepě nějaké zásoby máme, mistru Hanušovi dodáme košík osobně, ať vidí, že si jeho práce i postavení vážíme,“ vysvětlil jednoduše mnich a oba muži se konečně rozloučili.
„Máme brambory!“ jásala Anička. „Bratři františkáni jsou na nás tak hodní, hned je dám Františce, ať něco vymyslí k večeři, a my konečně můžeme na procházku, vždyť se za chvíli setmí.“
„Doufal jsem, že si procházku rozmyslíš,“ zavrčel Borek.
„To ne, celý den sedím nad výšivkami a potřebuji se protáhnout, rozhýbat nohy, a tobě čerstvý vzduch také prospěje. Alespoň se ti pročistí hlava. Neboj se, nepůjdeme daleko, brambory se vaří sotva půlhodinku, tak ať je máme teplé.“
„Mělas pravdu, čerstvý vzduch mi dělá dobře, ani hlava už tak nebolí,“ pochvaloval si Borek procházku v mírném mrazíku. „Zajímalo by mě, jak je na tom pan soudce a Hanuš Mydlář. Nikdo z nás není zvyklý popíjet a už vůbec ne se opít tak jako včera, snad se o ně jejich manželky postaraly jako ty o mě.“
„Musím se starat, je dobře, že Hanušovi pomáháte v těžkých chvílích, od toho přece přátelé jsou a vy tři se navzájem potřebujete. Že dokážeš řešit ty nejtěžší případy vražd, není pouze tvoje zásluha, soudce si tě vybral a stojí za tebou a mistr Hanuš je moudrý pomocník a rádce. Těší mě, že si rozumíte a doplňujete se. A že jsme teď dokonce se soudcem rodina, to je snad znamení osudu, on našel lásku v nejtěžších chvílích svého života a moje maminka se znova zamilovala nejen do muže ve významném společenském postavení, ale do čestného a hodného chlapa. Co více si jako dcera mohu přát?“ Anička na chvíli ztichla, zamyslela se. „Snad jen, aby se nám narodily zdravé děti. To pak budeme všichni šťastní.“
„Jestli tvoje maminka Apolena porodí soudci syna, bude ji samým blahem nosit na rukou, tolik štěstí! Vždyť
už jsou oba ve věku, kdy mít prvního společného potomka je více než požehnání.“
„Necítíš něco?“ Borek se zastavil, potáhl nosem a rozhlížel se kolem.
„Necítím,“ nevnímala ho Anička. „Jen to musíme udělat tak, aby maminka neporodila dříve než devět měsíců od svatby, to by ji drbny zle pomluvily a maminka si žádné pomluvy nezaslouží. Prostě nikdo nesmí tušit, že se spolu sblížili ještě před svatbou, tak brzy po smrti soudcovy první manželky. Osud tomu chtěl, stalo se a tak je to dobře,“ rozumovala Anička, ale musela se také zastavit, protože Borek za ní zůstal stát a pořád se starostlivě rozhlížel.
„Opravdu nic necítíš?“ zavrtěl hlavou. „Zápach jako od spáleniště, a jak se vzdalujeme od Staroměstského náměstí a našeho domu, tak se mi zdá, že je to silnější. Půjdeme ještě kousek a uvidíme, co se děje.“
„Borku, podívej se na komíny kolem. Ze všech stoupá dým, lidé topí v krbech, protože je zima, a dým asi klesá k zemi, to je ten tvůj pach spáleniště. Bůh ví, co do ohně házejí, jestli jim došlo dříví, přikládají všechno, co jim přijde pod ruku.“
„Asi máš pravdu,“ pokrčil Borek rameny. „Už ses dost prošla? Můžeme domů? Přece jen se mi trochu třesou kolena, také mi vyhládlo, těším se na brambory. Copak z nich asi Františka vymyslela?“ Borek bezděčně zamlaskal, pak ale zase potáhl nosem, zamračil se, ale už raději nic neříkal.
Než se na cestě otočili, aby se vrátili ke svému domu, zahlédl Borek na konci ulice skupinu mužů, zastavili se a vypadalo to, že se chystají rozejít do svých domovů.
„Počkej chvíli, poptám se,“ rozběhl se k nim Borek a vzápětí zjistil, že dobře udělal.
„Chlapi, odkud jdete? Vypadáte schvácení,“ zapředl řeč.
„Mladíku, jdeme domů, od rána jsme pomáhali hasit a jsme celí promočení,“ zabručel jeden z mužů.
„Nevidíš, kdo to je?“ napomenul souseda druhý muž.
„To je přece náš soudní vyšetřovatel Boleslav Rybář, vždyť ho každý zná! Poznáš ho podle jeho pověstného copánku, tomu musíme hned nahlásit, co se stalo.“
„Mluvte, kde hořelo?“ zajímal se Borek. V duchu ho potěšilo, že se nemýlil a také že mu Anička stihla zaplést vlasy, protože podle copánku ho opravdu každý poznal.
„Tomu neuvěříte, pane vyšetřovateli, zahořel ten velký dům Vodňanských, skoro až na konci ulice, víte, jak se vyjíždí na Plzeň, ale uhasili jsme to, než shořelo úplně všechno. To víte, kdyby se oheň rozšířil, byla by to hrůza. Proto vždy hasí každý, kdo má ruce a nohy. Naštěstí hned vedle zahrady teče potok, tak jsme udělali řetěz a podávali si vědra.“
„Rodina Vodňanských byla doma?“ vyptával se Borek.
„To nevíme, ale na místě zůstali dva biřici a prohledávají spáleniště. To víte, je to hrozná práce, špinavá, smradlavá, ale udělat se to musí, zjistit, jestli někdo neuhořel,“ pohodil muž rameny a zachvěl se.
„Nebudu vás zdržovat, jste celí prokřehlí, snad neochoříte, jen jděte domů do tepla, kdybych vás potřeboval, najdu si vás.“
Muži se rychle rozprchli ke svým domům, k Borkovi pomalu dokráčela Anička.
„Tak přece jen jsi měl pravdu,“ podivila se s úsměvem.
„Ty, když ucítíš nějakou nepravost, jdeš za tím jako honicí pes,“ i když zaslechla, že šlo pouze o zahoření domu, v hlase měla hrdost. Její manžel prostě vždy ví více než ostatní.
„Požáry se mě netýkají,“ prohodil klidně Borek, nabídl Aničce rámě a rychlým krokem se rozešli ulicí směrem ke Staroměstskému náměstí. Blízko něj měli svůj velký pohodlný dům přidělený městskou radou, aby se jim dobře bydlelo, měli všechno, co potřebují, a nemuseli se o nic starat, když je Boleslav Rybář zabraný do vyšetřování těch nejkrutějších zločinů v hlavním městě. Městská rada tak dala mladému vyšetřovateli najevo svůj vděk za vyřešení několika vražd, týkajících se především významných rodin vysoce postavených mužů, konšelů, radních, a závažných případů ve šlechtických kruzích.
„Rodina Vodňanských je sice nižší šlechta, ale jsou velmi bohatí,“ pátrala Anička v paměti těsně před jejich domem. „Tak snad půjde pouze o požár a nikdo nepřišel o život.“
„Na pouhé žhářství by mě soudce neposlal, na to má jiné vyšetřovatele a bůhví, kdo se chtěl rodině pomstít, nebo pouze chytil dům z vypadlého polena z krbu,“ rozumoval Borek zároveň s otevíráním hlavních dveří do domu. Než ze sebe svlékli teplé kabáty, tentokrát ucítila vůni Anička.
„Večeře je hotová,“ pochvalovala si.
„A je na stole,“ vítala je Františka.
„Dnes povečeříš s námi, když máme takovou pochoutku, je dost pro všechny?“ lákala Anička ke stolu i jejich služebnou, pomocnici v domácnosti Františku. „Chůva už jedla? Dostala brambory?“
„Brambory se smetanou a bylinkami,“ hlásila Františka, „tak, jak je má ráda vaše maminka. Pokud půjdete k řezníkovi, budou brambory v neděli s pečínkou.“
„Chtělo by to žebírka,“ mlaskl Borek už na cestě do jídelny a hned se posadil ke stolu. Anička krmila malého
ročního Bolečka a po celou dobu jídla bylo slyšet pouze spokojené pomlaskávání.
„Moje drahá,“ Borek si spokojeně hladil břicho. „Půjdu spát, mám co dohánět, přijď brzy za mnou, ať mi není samotnému v ložnici smutno,“ žadonil unaveně, chytil Aničku za ruku, jemně ji políbil a vstal od stolu.
„Jsem u tebe hned,“ ujistila Anička manžela, „jen uložím do postýlky Bolečka.“
Taky se potřebuji vyspat, ujistila se v duchu, protože Borkovi neprozradila, že starostí o něho minulou noc špatně spala.
Nad ránem
„Někdo zvoní,“ zvedla Anička hlavu z polštáře.
„Slyším,“ zavrčel Borek. „Něco se muselo stát, jinak by se nikdo neodvážil nás tak brzy budit, vždyť venku je ještě tma,“ soukal se pomalu z lože, ale další naléhavé zazvonění ho pohánělo.
„Vždyť už jdu,“ vrčel na schodech, ale vzápětí bylo jasné, že se už do lože nedostane.
Nezvané návštěvě otevřela ospalá Františka, mezi dveřmi stál biřic.
„Pane vyšetřovateli, je mi líto, ale posílá mě samotný pan soudce Hykl. I jeho jsme museli probudit nad ránem, nahlásit strašnou událost, protože nám to přikázal velitel.“
„Co se stalo?“ vzpamatoval se rychle Borek.
„Jde o ten včerejší požár u Vodňanských, vždyť víte.“
„Z venku jde zima,“ Františka pustila biřice dovnitř a zavřela za ním dveře.
„Proč do požáru musí zasahovat soudce, copak byl dopadený žhář? A co s tím mám společného já, vždyť žháře nevyslýchám, požáry nevyšetřuji,“ bránil se Borek. „Pane vyšetřovateli, na místě spáleniště byla nalezena tři mrtvá těla,“ oznámil hrdě biřic. „Velitel takové neštěstí musí bez prodlení hlásit soudci a ten nás poslal za vámi, prý už budete vědět, co dělat.“
„Jistě že vím, ale za světla,“ namítl Borek. „Vrať se na místo, hlídejte a všechno podezřelé zapisujte. Umíš psát?“
„Jistě pane, umím číst i psát, měl jsem učitele, otec se postaral, a nějaké svědky už jsem si i zapsal,“ chlubil se biřic.
„Setkáme se na spáleništi,“ uzavřel hovor Borek.
„Jdu se pořádně obléct, musím k případu,“ oznámil Aničce scházející ze schodiště od ložnic.
„Františko, prosím, velký hrnek teplého mléka s medem, chleba, sýr, ať se Borek pořádně nají, vždyť víš, jak to chodí, zapomene na všechno, bůhví, kdy se ukáže, jestli jde o vraždy,“ požádala hospodyni.
„Ať mi podkoní připraví hnědáka!“ ozvalo se z prvního patra.
Než se Borek vrátil, jídlo bylo na stole a Aničce nezbývalo než mu rozčesat vlasy a zaplést copánek. „Můžeš vyrazit hledat zločince,“ utáhla černou sametovou stužku.
„Možná se ubožáci jen otrávili kouřem a žádný zločin se nestal,“ prohodila smutně.
„Proč by před ohněm z domu neutekli?“ obrátil k ní Borek pohled a Anička věděla, že už je duchem na spáleništi domu Vodňanských a v hlavě se mu honí první domněnky.
Borek sklouzl ze sedla, zůstal stát a pozorně si prohlížel místo spáleniště. Okamžitě se k němu stočily desítky zvědavých pohledů čumilů, kteří navzdory chladnému počasí potřebovali zjistit, co se vlastně stalo.
„Je to pravda, jinak by nepřijel soudní vyšetřovatel,“ donesl se k němu hlasitý šepot.
„Co je pravda?“ zajímalo Borka.
„Říká se, že se staly vraždy,“ pokrčil rameny jeden z mužů.
„Uvidíme,“ Borek neuhnul pohledem od domu. Zaujalo ho, že vyhořela pouze jeho polovina.
„Sousedé stihli část domu uhasit?“ ptal se známého biřice, hlídkujícího před spáleništěm.
„Naštěstí,“ přikyvoval biřic. „Začalo hořet včera odpoledne a hned se hasilo vodou z potoka, aby nepřeskočila jiskra na vedlejší domy, nebo nedejbože na statek vedle domu a za domem.“
V té chvíli si Borek vzpomněl, že rodina Vodňanských má velkostatek a obchoduje s dobytkem. „Tak to bylo štěstí,“ souhlasil a neustále se rozhlížel kolem.
„Zvířata už se zklidnila,“ hlásil biřic.
„Je tady spousta zvědavců,“ pronesl Borek tiše. „Možná je náš žhář mezi nimi. Znáš ty lidi?“
„Většinu z nich znám, pane vyšetřovateli, tato část města je můj rajón a bez obav, všechny jsem si je zapsal. Jsou to buď sousedé, nebo zaměstnanci ze statku.“
„Jsi velmi pečlivý a všímavý mladík,“ pochválil biřice Borek. „Umíš číst a psát, jak se jmenuješ?“
„Tomáš, pane,“ srazil biřic paty. „Ještě potřebujete obhlížet spáleniště, nebo vám mohu ukázat mrtvoly?“
„Říká se oběti, Tomáši,“ usmál se Borek a vykročil do místa, kde ještě včera byly dveře. Pak zpomalil, a i když mu pod nohama čvachtalo černé bláto a popel, pořád se rozhlížel kolem, po ohořelých zdech. Litoval, že neví, jak dům vypadal před požárem, pořád mu něco nesedělo, nechápal, proč dům neshořel celý.
„Tak pane vyšetřovateli, tady leží první mrtvola, vlastně oběť,“ upozornil ho Tomáš a ukázal pod ohořelé schodiště, které vypadalo, že se každou chvíli zřítí. „A já jsem si jistý, že je to syn pana Jiřího, také Jiří, otec a syn bydleli v domě společně.“
Borek se sklonil k mrtvému, hned poznal, že je to muž, věk se neodvážil odhadnout. Zběžně si ho prohlédl. Byl rád, že mu Anička dala staré rukavice a pevné vysoké boty.
„Nevidím žádné zranění,“ zvedl hlavu. „Možná spadl ze schodů, když utíkal před ohněm,“ přemýšlel nahlas.
„To jsem si taky myslel,“ přikyvoval Tomáš, „ale pojďte se podívat na další dvě oběti,“ vedl Borka do ložnice za kdysi velkým honosně zařízeným salonem.
„To vypadá jako malá ložnice,“ podivil se Borek, protože ve velkých šlechtických vilách byly ložnice většinou vždy v patře domu.
„Myslím, že je to pokoj pro služku,“ upřesňoval Tomáš.
„Ale co v pokoji pro služku dělal ten muž?“ prohlížel si Borek první oběť. „Je celý ohořelý, že by se udusil kou-
řem? Proč by neutekl? Přece museli nejprve cítit kouř. Je to muž a žena. Žena zůstala v loži, on se asi snažil utéct, když skončil na kolenou,“ sklonil se k mrtvému, který měl horní část těla a hlavu na loži. V té chvíli ale na temeni ve vlasech uviděl velkou ránu, a kdyby nebylo všechno zčernalé, jistě by objevil i krvavé skvrny. Pozorně ránu zkoumal.
„Vidíte, pane, a to je důvod, proč jsme museli neštěstí neprodleně nahlásit soudci. Je to vražda!“ ozval se mladý biřic Borkovi za zády. „Všimněte si, jak divně leží ta žena. Přece kdyby ležela v milostné pozici, byla by na zádech, ale ona leží jinak, než je normální.“
„Vidím, Tomáši,“ souhlasil Borek. „Našels tu ránu nad levým uchem?“
„Jistě, pane, hned jsem si jí všiml a usoudil, že ti dva byli nečekaně a krutě zavražděni, jen ten muž pod schody na hlavě žádnou ránu nemá, tak nevím, co se mu stalo,“ pokrčil biřic rameny.
„Vsadil bych se, že obě rány na hlavách ubožáků způsobil stejný předmět,“ usoudil Borek. „Tomáši, vezmi si k ruce ještě jednoho biřice a pečlivě prohledejte okolí, pokud to půjde, i vnitřek domu. Hledejte zbraň, která by mohla takové rány způsobit, možná sekeru, motyku nebo snad rýč. Já zatím znovu pečlivě prohlédnu oběti, jestli nemají nějaké další známky zápasu, také toho chudáka pod schody a pak dám zavolat mistra popravčího a jeho holomky, aby nešťastníky převezli do márnice.“
„Hned se dáme do práce, pane,“ otočil se mladík.
„Tomáši, počkej,“ zastavil ho Borek. „Jak dlouho pracuješ u biřiců?“
„Osm let, pane vyšetřovateli, od mých dvaceti, domluvil mi to otec, nelíbilo se mu, že pracuji na statku, když
„Dokážu si to představit,“ pokýval hlavou Borek. „Po hlavním městě a okolí v této době bloudí spousta zběhů, vojenských vysloužilců a potřebují se nějak živit. Vím, jsou zvyklí bojovat, zabíjet, krást, neštítí se ničeho, ty se jich nebojíš?“
„Pane, kdybych se bál, nemohl bych být biřic, já se snažím bojovat se zlem, chytat provinilce, chránit poctivé lidi.“
„Na biřice je tě, Tomáši, škoda,“ zvážněl Borek. „Jsi chytrý mladý muž, vzdělaný, souhlasíš, abych o tobě promluvil se soudcem, jestli bude příležitost?“
„Jak to myslíte, pane?“ žasl mladík.
„Myslím, že by ses hodil na vyšetřovatele. Jsi velmi pozorný a bystrý, takového pomocníka bych potřeboval, ale zatím nic neslibuji, uvidíme, jak se nám podaří vyřešit tento zapeklitý případ, pak se ukáže.“
„Pane! Budu pracovat za dva!“ promnul si Tomáš nadšeně ruce.
„Nejprve zajdi za druhým biřicem, který hlídá venku, a vyřiď mu, aby hned vyrazil pro mistra Hanuše, že ho prosím, aby se dostavil na místo zločinu. Ať ho požádá mým jménem, že potřebuji jeho pomoc a také holomky, aby se postarali o oběti.“
„Zdůrazním, aby parťák spěchal nejraději na koni,“ přikyvoval Tomáš, než mu to stačil Borek doporučit.
Bystrý kluk, toho bych skutečně potřeboval, pomyslel si, jakmile osaměl. A pak se hned věnoval obětem.
19 umím číst a psát, tak promluvil s velitelem a za týden už jsem měl svůj rajón. To byste se divil, kolik hlupáků, zlodějíčků a rváčů už jsem dopadl, usvědčil a předal spravedlnosti. Víte, kolik vysloužilců a zběhů už se pokoušelo krást na statku zvířata?“
Všechny ještě jednou důkladně prohlédl, ujistil se, že ranami do hlavy byly zavražděny pouze dvě oběti v ložnici, ale důvod smrti u třetího muže nenašel. Snad mistr Hanuš poradí, zamyslel se, stáhl si smradlavé rukavice, z brašny vylovil notes a vydal se před dům.
Dav zvědavců pomalu řídl, přesto jich ještě zůstalo dost na to, aby jim nic neuniklo a mohli zasvěceně o neštěstí vyprávět nově příchozím.
„Vidíte tu ženskou?“ ozvalo se Borkovi za zády. „Je tady zase. Včera přiběhla jako první a zírala do ohně, dnes nehoří a zírá zase,“ tlumeně upozorňoval Borka všímavý Tomáš.
„Vidím, vypadá, že nevěří svým očím a nechápe, co se stalo, je mi podezřelá,“ přiznal Borek.
„Já ji znám, pane, je to jedna ze souložnic starého pána Vodňanského, pracuje na statku, dohlíží na telata, vybírá slabší kusy na jatka. Tam pracuje její otec a dodává maso do celého hlavního města, všichni řezníci mají zboží od Vodňanských.“
„Co se ti na ní nelíbí?“ vyptával se Borek.
„Já ji podezřívám, pane, že může mít ve všem prsty, když tak zírá, a přece víme, že vrah se vrací na místo zločinu.“
Borek se k Tomášovi otočil a vzal ho kousek stranou. „Mluv, co tě napadá, když tak dobře znáš místní poměry.“
„Říká se, že ta ženská, jmenuje se Žofie, chodí za starým pánem nejčastěji, protože jí slíbil, že se s ní ožení.
Představte si, že jí opravdu něco takového ve slabé chvilce slíbit mohl, ona za ním přišla, našla ho s jinou, zatmělo se jí před očima, v zoufalství popadla motyku nebo sekeru nebo prostě něco, co jí přišlo pod ruku, a udeřila.
Nepřemýšlela, jen je chtěla za tu zradu zabít, musela být
zoufalá, vždyť se podívejte, jak se tváří, je úplně mimo sebe.“
Borek musel uznat, že má Tomáš v něčem pravdu, jen mu přišlo divné, že by mladá žena byla tak otrlá a zírala na místo zločinu, kdyby věděla, že tam leží oběti, které vlastní rukou a velmi krutě zavraždila.
„Co navrhuješ?“ zahleděl se na Tomáše.
„Já bych ji, pane, nenechal odejít, dal bych ji za katr a nechal ji tam pár dnů, ať se vzpamatuje, dokud budeme ještě pátrat na spáleništi. Třeba se jí rozsvítí v hlavě, a co my víme, ženské jsou upovídané, možná nám bude chtít všechno říct, přiznat se, ulehčit svědomí a brzy se dozvíme pravdu. Myslím, že potřebuje trochu času, aby si uvědomila, co udělala, protože vypadá, že se z té hrůzy ještě nevzpamatovala. Pro mě je to první a důležitá podezřelá,“ rozumoval Tomáš a sledoval Borkův výraz, co si asi o jeho názoru myslí.
„Souhlasím,“ Borek s odpovědí neváhal, mávl na dalšího hlídkujícího biřice a společně s ním přistoupili k Žofii.
Nevnímala je, jen pořád zírala na vyhořelý dům.
„Paní, rozhodli jsme se vás zajistit,“ pronesl Borek mírně. „Jste naše svědkyně a taky podezřelá osoba, proto půjdete tady s biřicem. Odvede vás na Staroměstskou radnici do šatlavy. Tam si odpočinete a vzpamatujete se,“ kývl na biřice, ať se ujme své povinnosti, ale oči ze Žofie nespustil.
Nevypadalo to, že pochopila, co jí říkal, ani se na něho nepodívala, když ji starší muž chytil za rameno, cukla sebou. „Půjdeme, paní,“ oznámil tvrdě biřic. Musel ji pošťouchnout, aby se rozešla, a ona se kupodivu nebránila. Sklonila hlavu, a když konečně udělala první krok, zajímaly ji už jen vlastní nohy. Krok za krokem mecha-
nicky kladla chodidla, hlavu už nezvedla, nechala se klidně vést a Borek usoudil, že netuší, kam vlastně jde.
„Našels něco, čím se mohlo vraždit?“ zajímalo Borka, když se dvojice vzdálila.
„Našel, pane, a nechal jsem to ležet na místě, ukážu vám to.
„Tak přece jen se vraždilo sekerou,“ zabručel Borek, když se sklonil k velké nebezpečně vypadající zbrani, kterou vrah zahodil ke špalku za domem.
„Vůbec se nenamáhal ji očistit,“ podivil se.
„Protože byla celá mimo sebe, přece v tak zoufalé situaci nebude myslet na čištění sekery,“ byl si jistý Tomáš.
Borek nechal sekeru zatím ležet na místě, kde ji našli, věřil, že mistr Hanuš jeho domněnky potvrdí.
„Hezky se nám to skládá,“ pochvaloval si. „Teď ale půjdu za zvědavci před domem, možná jsou mezi nimi důležití svědci, které musíme vyslechnout.“
„Mám je zapsané, hlavně ty ze včerejška a dnešní zvědavce z rána, než se začali rozcházet. Nikdo mezi nimi nebyl tak podezřelý jako Žofie, většinou se známe, jsou to lidé ze sousedství nebo zaměstnanci na statku, ti jsou pěkně vystrašení, mají strach, co s nimi bude, když je starý pán po smrti. Ať byl, jaký byl, přece jen zaměstnával muže i ženy z celého okolí. Navíc má další statky na venkově, to bude vyplašených lidí ještě víc.“
„Snad je v rodině někdo, kdo se o chod statků postará, to by byla škoda,“ doufal Borek. „A když říkáš starý pán, kolik bylo Vodňanskému let, že byl tak zdatný milenec?“
„Kolem čtyřicítky, ale choval se jako nevybouřený mladík, žádná sukně mu neutekla a to víte, která děvečka ze statku by si nedala říct, když se o ni zajímal sám pan majitel a šlechtic. Navíc byl asi rok vdovec, a to se sna-
žily všechny, na které se mlsně zahleděl. Každá v duchu doufala, že by z toho mohlo být něco více, a nijak se neupejpaly, samy mu do lože uléhaly,“ vysvětloval zasvěceně Tomáš.
„Pořád mě svým přehledem o místních poměrech příjemně překvapuješ,“ pochválil ho Borek. „Seznam svědků si později společně projdeme, ale v jednom se, chlapče, mýlíš a na to si dávej před naším panem soudcem Václavem Hyklem pozor. Tomu je jednačtyřicet, nedávno se oženil s maminkou mojí manželky, jsou v očekávání společného potomka, a jestli se před ním zmíníš, že muž kolem čtyřicítky je starý pán, špatně dopadneš, protože my všichni si myslíme, že je v nejlepším věku, a on sám má pocit, že právě začal nový život.“
„Jsem hlupák, odpusťte, pane,“ plácl se Tomáš do čela. „Děkuji, že jste mě varoval, to bych váženého pana soudce urazil, a to opravdu nechci.“
„Pana soudce je dobré mít na své straně, je to moudrý muž, vzdělaný a soudí spravedlivě. Nesmíš si ho znepřátelit, protože s ním chci o tobě promluvit a o dalším vyšetřovateli musí mít to nejlepší mínění.“
„Budu se snažit, to mi můžete věřit,“ ujišťoval Borka Tomáš.
Dav za jejich zády najednou obdivně zahučel. Muži se ohlédli. Na mohutném hnědákovi se blížil vysoký statný muž v dlouhém kabátci, hned za ním klusal na koni biřic. Borek se lidem zaskočeným pohledem na přijíždějícího muže nedivil. Mistr popravčí Hanuš Mydlář vypadal majestátně, ostatně jako vždy, když se objevil na veřejnosti.
„Mistře Hanuši,“ Borek mírně sklonil hlavu před staroměstským katem, dobře věděl, co dělá, lidé z davu je velmi pozorně sledovali a žasli, jak uctivě se oba muži pozdravili. Netušili, jak blízcí jsou přátelé, nemohli vědět, že jsou domluvení na uctivém chování na veřejnosti, která jim nic neubrala z jejich pověsti kata a soudního vyšetřovatele. Přátelství před světem skrývali, protože lidé chtěli vidět důstojného mistra kata a přísného soudního vyšetřovatele, kteří se s nikým nebratříčkují, zato velmi důsledně konají svoji práci.
Podobně to měl Borek nastaveno i se soudcem. Byli rodina, měli se rádi a důvěřovali si, ale na veřejnosti si vykali, stejně jako při výslechu a práci v mučírně.
„Potřebuji vaši pomoc, mistře popravčí,“ pronesl Borek nahlas, aby ho bylo dobře slyšet.
„Jsem připravený k práci, pane soudní vyšetřovateli,“ odpověděl stejně hlasitě Hanuš a oba muži se vydali do vyhořelého domu.
„Jak je ti, kamaráde?“ zastavil se Borek, když byli z doslechu davu.
„Už jsem vystřízlivěl,“ usmál se Hanuš. „Moje Bětuška mě z chlastu vyléčila silným vývarem, vy dva se soudcem
zase ze všech smutků. Můžeme se pustit do práce. Času je dost, holomci s vozíkem dorazí později, přece jen je to z mého domu kus cesty.“
„Co to máš na sobě za kabátec? Po kom jsi takový starý kus oblečení zdědil?“ ušklíbl se Borek.
„Když moje Bětuška slyšela, že jdu na spáleniště s mrtvolami, dohlédla, abych se oblékl do šatů, které pak může vyhodit. Už jsem to zažil a páchl jsem stejně jako nebohé oběti. Však uvidíš, jak tě Anička přivítá, až se vrátíš domů,“ tentokrát se ušklíbl Hanuš a rozesmál se, když si Borek přičichl k rukávu.
„Jsem u ohořelých obětí poprvé,“ pokrčil Borek nos.
„A když máš zkušenosti, pomůžeš mi? Podíváme se na ty nebožáky společně? Zajímá mě hlavně jeden,“ vedl Hanuše spáleništěm k oběti ležící pod schody, a když se Hanuš sklonil a pozorně si mrtvého prohlížel, trpělivě čekal.
„Nevidím žádné známky útoku,“ zvedl hlavu ke schodišti. „Snad jen spadl, když utíkal před ohněm.“
„Napadlo mě to samé, ale potřebuji vědět, jestli zemřel před požárem, nebo až po něm.“
„Nevím, jak to zjistit, ale napadá mě, že mám doma spoustu moudrých knih po otci, hlavně podrobné záznamy z první pražské pitvy lékaře Jana Jesenia. Tam by se snad něco mohlo najít. Až tady skončíme, třeba v podvečer, zajdeme k nám a budeme pátrat. Kde jsou další oběti?“
Borek vedl Hanuše do malé ložnice. Mistr popravčí se bez jediného slova sklonil k první oběti, důkladně ji prohlížel, pak se zaměřil na ženu ležící na břiše na loži. Rána na hlavě ho zaujala, pak obrátil oběť na záda, pokýval hlavou.
„Je to muž a žena, ale to asi víš,“ začal promlouvat s přimhouřenýma očima. „Žena je téměř nahá, myslím,
že se chystali na milostné hrádky, někdo je přistihl a velmi krutě zaútočil. Ten někdo musel mít velkou sílu, rány na hlavě jsou hluboké, ostré. Byl to rozzuřený žárlivec, nebo silný muž, nebo obojí.“
„Odhadoval jsem rány motykou, rýčem nebo sekerou a pak jsme za domem sekeru našli, můžeš se na ni podívat?“
„Zkoušíš mě?“ zahleděl se Hanuš vyčítavě na Borka. „Vždyť je celá zakrvácená, a dokonce jsou na ní i vlasy. Je to jistě vražedná zbraň, na to mě přece nepotřebuješ.“
„To ne, příteli, spíše se potřebuji ujistit, že máš na vraždu stejný názor, nemám zkušenosti se spálenými mrtvolami a hlavně chci vědět, jestli zemřeli před požárem, nebo během požáru, tedy především ten ubožák pod schody, jeho smrt je mi záhadou.“
„Vrátíme se k němu,“ otočil se Hanuš a vykročil k prvnímu mrtvému. Tentokrát ho otočil, chytil za hlavu. „Ale podívejme se!“ zvýšil překvapeně hlas. „Neřeknu ti, kdy zemřel, ale vím jistě, že má zlámaný vaz. Vidíš, co mu dělá hlava? Je celá uvolněná, přerušila se páteř.“ „Páteř? Jak to víš?“ žasl Borek. „Vidíš, to já bych nezjistil.“
„Borku, co nejdříve musíš k nám, ukážu ti svoji knihovnu a doporučím knihy ke studiu. Měl bys toho o lidském těle vědět co nejvíce, pomůže ti to určit dobu a způsob smrti a taky myslím, že se dozvíme, kdy nešťastníci zemřeli. My už končíme, nechám odvézt oběti do márnice a ty si udělej čas nejlépe ještě dnes.“
„Vidíš, příteli, že tě potřebuji? Co bych si bez tebe počal? Jsi můj moudrý rádce,“ děkoval Borek. Ohlédl se na přicházejícího biřice Tomáše, zaostřil na cestu. Přijížděli katovi holomci s vozíkem na mrtvé.
„Chcete můj seznam všech svědků?“ ptal se Tomáš.
„Zatím ne, ale jak to půjde, nejlépe hned zítra se sejdeme, to už snad budu vědět více.“
„Já zajistím uložení obětí a v podvečer tě čekám v katovně,“ loučil se mistr Hanuš.
Borek osaměl, ale nějak se mu ještě odejít nechtělo. Procházel spáleništěm, mlčky si všechno prohlížel, nechal mysl, ať pracuje, a v duchu si promítal průběh zločinu ve velkém domě rodiny Vodňanských.
Později v soudní budově
„Pane soudce, chtěl jste se mnou mluvit?“ ptal se opatrně Borek, protože usoudil, že soudce Hykl není zrovna dobře naladěný.
„Co je nového v případu Vodňanských? A buď stručný, od biřice vím, že byly nalezeny tři oběti, tak se soustřeď pouze na to, co jsi zjistil,“ přikázal chraptivě soudce a unaveně se posadil za stůl do velkého křesla.
„Byl jsem na místě spáleniště, všechno prohlédl, mistr Hanuš mi pomohl zjistit způsob vraždy, protože s ohořelými mrtvolami nemám zkušenosti. Dvě oběti byly krutě zavražděny, třetí, mladý muž si zlomil pravděpodobně při útěku vaz. Jedná se o statkáře Jiřího Vodňanského, jeho syna a mladou ženu, se kterou se chystal smilnit. Máme seznam svědků a jednu podezřelou ženu v šatlavě. Je zmatená a necháme ji uklidnit, než ji vyslechnu.“
„Chci být u toho, ale nejdřív zítra,“ povzdechl soudce. „Vypadáš svěže, jak je na tom mistr Hanuš?“ změnil téma i tón hovoru.
„Já už jsem se probral a Hanuše dostala z opilosti manželka.“
„Moje Apolenka dělala, co mohla, ale já se nějak probrat nedokážu, asi je to věkem a nejsem zvyklý pít,“ postěžoval si trpce soudce.
„Pane soudce, nikam nespěcháme, jen odpočívejte, já mám dnes schůzku s Hanušem, musíme zjistit, kdy oběti zemřely, a k tomu potřebujeme projít pár učených knih. Sejdeme se, až budu vědět více, pokud dovolíte.“
„Tentokrát dovolím,“ souhlasil unavený muž a zvedl se k odchodu zároveň s Borkem. Musel si přiznat, že potřebuje dospat předešlou noc a být trpělivý, než se mu zase vrátí bystrý úsudek a síla věnovat se práci.
Později odpoledne
„Hanuši, myslel jsem, že se setkáme u vás doma, a ty mě zatím zveš do márnice,“ divil se Borek ve dveřích ponuré místnosti, jindy tmavé, dnes osvětlené loučemi.
„Dobře že tě biřic zastihl a předal ti můj vzkaz, něco mě totiž napadlo a chtěl jsem, abys byl u toho, když budu provádět něco jako pitvu.“
„Jak můžeš vydržet v tom zápachu?“ přitiskl si Borek rukáv na nos.
„Mám ochranu před tím nejhorším smradem i pro tebe,“ vytáhl Hanuš z kapsy navoněný šátek a uvázal ho Borkovi přes nos a ústa. „To napadlo moji Bětušku, když jsem jí oznámil, na co se chystám. I když jsem na mrtvolný zápach zvyklý, přece jen je to lepší,“ huhňal do šátku, ale už se chopil nástroje, který vypadal jako malá pilka, a sklonil se nad hrudníkem první oběti. Pracoval rychle a zručně.
„Pojď se podívat,“ vyzval Borka, když hrudník otevřel a uřezal kousek plíce.
„Co mám vidět?“ ptal se znechuceně Borek, protože se najednou necítil nejlépe.
„Jakou mají plíce barvu?“ ptal se vítězoslavně Hanuš.
„No, takovou narůžovělou, trošku do červena, snad mají takové být,“ dodal Borek nechápavě.
„No právě,“ souhlasil Hanuš nadšeně. „A teď se rychle podíváme na plíce dalších obětí.
„Jsou všechny stejné,“ zaujalo Borka a sledoval, jak Hanuš rychle všechny hrudníky zavřel, rány zamaskoval plátnem a pokynul mu k odchodu.
„Potřebuješ vysvětlení?“ sundal si mistr na vzduchu šátek z nosu. „Nebo už jsi to pochopil?“
Borek chvíli přemýšlel, najednou mu svitlo v očích a celý se rozzářil.
„Asi tuším!“ zvedlo se mu obočí. „Plícemi přece dýcháme, a kdyby se oběti při požáru nadýchaly kouře, vypadaly by plíce jinak, možná by byly začouzené, nebo ne?“
„Přišel jsi na to, příteli, vzpomněl jsem si, že mi to říkal můj drahý otec. Takže co z toho vyplývá?“
„Přece že ubožáci zemřeli před požárem,“ bylo Borkovi hned jasné. „U těch dvou zavražděných jsem došel ke stejnému závěru, ale u muže pod schody jsem si nebyl jistý. Tys mé úvahy potvrdil. Nejdříve tedy došlo k vraždám, ke shození nebo pádu ze schodů a pak teprve vrah zapálil dům a doufal, že tím zakryje svůj zločin. Asi si myslel, že oběti shoří a nikdo nic nepozná.“
„Byl to hlupák, mrtvola jen tak neshoří a kosti už vůbec ne. To by musel být velmi silný oheň, a toho zapálením domu nemohl dosáhnout,“ pronášel sebejistě Hanuš, spokojený, že na to přišli.
„I to víš od svého otce?“ zajímalo Borka.
„Od otce nebo z jeho knih. Vždyť jsem ti vyprávěl, že studoval lékařství na univerzitě, a i když studia nedokončil, měl hluboké znalosti lidského těla. Já mám v knihov-
ně jeho učebnice a spisy od profesorů i jeho kolegů. Mám se pořád co učit a doporučuji to i tobě, alespoň něco by sis mohl přečíst. Proto jsem tě zval k nám a myslím, že je nejvyšší čas k odchodu do mého domu.“
„Shoďte ze sebe ty páchnoucí hadry,“ vítala oba muže Hanušova manželka Alžběta. Borek jako vždy žasl, jak je hezká. Byla dcerou trutnovského kata a i přes svůj půvab by měla potíže s vdavkami. Muži se nechtěli ženit s dcerou kata, a i kdyby byla sebekrásnější a bohatá, ani rodina by jim to nedovolila. Když se setkala s Hanušem, byla to láska na první pohled, do roka svatba a dnes spolu měli tři syny, nejstaršího Jana po otci a dědečkovi.
„Copak jsi, Boleslave, od rána jedl?“ zaskočila Borka nečekaná otázka, když odhodili na venkovní lavici smradlavé kabátce a vešli do domu. Překvapeně se na paní Alžbětu zadíval.
„Tak se posaďte, nejdříve se najíte,“ usoudila podle rozpačitého pohledu a hned nalévala hustou polévku, přidala krajíce chleba.
„Děkuji, Alžběto, za dobré jídlo, ani jsem netušil, jak moc jsem hladový,“ zvedal se Borek od stolu, protože Hanuš už byl netrpělivý, přesto ještě políbil manželku na tvář a otočil se k odchodu do své pracovny.
„Něco takového jsem nečekal,“ pronesl Borek obdivně, zůstal stát mezi dveřmi útulného pokoje a zvědavě se rozhlížel. Zaujala ho velká knihovna, ale než se k ní vydal, zastavil se u jakéhosi malého oltáře, kterému vévodil velký krucifix s ukřižovaným Kristem, malý stolek s otevřenou biblí a svícemi, před ním klekátko. Tázavě se zahleděl na svého hostitele.
„To je památka po mém otci a přiznám se, že i já někdy potřebuji pokleknout a pomodlit se,“ pronesl Hanuš zamyšleně.
„Můj drahý otec na klekátku a v modlitbách strávil několik dnů,“ začal zvolna vysvětlovat. „Bylo to v červnu, v roce 1621, po popravách na Staroměstském náměstí. Tehdy tam bylo různými způsoby popraveno dvacet sedm českých pánů, významných moudrých mužů, šlechticů, měšťanů. Vykonavatelem krutého rozsudku byl právě můj nešťastný otec. Nebylo vyhnutí, musel sklonit hlavu, podřídit se ortelu soudu a příkazu císaře. Myslím, že to byl nejhorší den v jeho životě, tehdy jsem ho poprvé viděl plakat.“
„Ten den a události před ním i po něm změnily mnoho životů,“ mírně přikývl Borek. „Byla to a stále je krutá doba, v Evropě se bojovalo, důsledky dodnes dopadají na urozené pány i na prostý lid v českých zemích. Bůh sám ví, kdy skončí zabíjení, vraždění, znásilňování, loupeže a přepadávání. Já sám jsem vyšetřoval několik případů, kdy zabíjel vojenský vysloužilec, zdivočelý, hladový, zvyklý na krev a na smrt.“
Borek se odmlčel, a než přistoupil ke knihovně, zahleděl se na tři popravčí meče visící na zdi. „Ty zbraně máš také po otci? Ten jeden znám, tím stínáš hlavy, o další se opíráš, když davy potřebují trochu divadla a napětí, ale ten třetí?“ tázavě se zahleděl na mistra popravčího.
„Milý Boleslave, ty zbraně chovám s úctou, především ten jeden, památečný. S láskou pečuji o ten, kterým stínám hlavy, protože má duši, svoji vlastní paměť. Chceš, abych ti vyprávěl neuvěřitelný příběh, který se přihodil právě v souvislosti s popravami českých pánů? Vyprávěl mi ho s pláčem můj otec, nikdy na to nezapomenu, je k neuvěření,“ zahleděl se na udiveného Borka.
„Povídej, příteli, jsem celý napjatý,“ posadil se Borek do nabídnutého křesla a netrpělivě se zahleděl na zamyšleného mistra.
„Všechno se seběhlo dva dny před oznámenou veřejnou pitvou doktora Jana Jesenia. Ohlásili se k nám na návštěvu dva vážení muži, právě ten, který měl pitvu provádět, a profesor Zalužanský z vysokého lékařského učení, a překvapili mého otce nečekanou prosbou. Potřebovali k pitvě mrtvolu a kdo jiný jim ji mohl dodat než můj otec? Musela být nepoškozená, taková se naštěstí nacházela v márnici. Byl to oběšenec a otec jim ho slíbil. Byli nadšení, k otci velmi srdeční, po dobré večeři se odebrali právě do této pracovny. Můj otec vešel první, oba muži ho následovali, když tu náhle zaslechl cinknutí. V té chvíli by se v něm krve nedořezal. Bál se otočit, nohy mu vypověděly službu, naskočila husí kůže, chloupky na zátylku mu málem zvedaly límec jeho bílé košile. Zůstal stát, pomalu otočil hlavu, aby viděl, komu se jeho popravčí meč stane osudným. Mezi dveřmi stál a zíral do pokoje doktor Jesenius!
,Máte, mistře, nádhernou bohatou knihovnu!‘ zajásal s obdivem a rychle prošel dveřmi. V tom okamžiku meč zazvonil podruhé. Tentokrát se pohnul na druhou stranu, cinkl ostrou hranou o další vystavenou zbraň. Zvonivý zvuk zaslechl i profesor Zalužanský.
,Co to bylo?‘ ptal se otce, zatímco doktor Jesenius obdivoval svazky knih a spisů.
,To zazvonil památeční popravčí meč,‘ zašeptal otec, raději sklonil hlavu, aby nebyla vidět jeho lítost a zároveň hrůza v očích.
,Celý jste, mistře, zbledl,‘ všiml si Zalužanský. ‚Co se stalo, co to znamená?‘