Věnováno Bilovi. Jsem na tebe moc pyšná. Jdi za svými sny a nikdy to nevzdávej!
Prolog
„Auuuu!“
Do tváře mě udeří prudká facka a tak mě vyleká, že mi srdce začne bušit jako o závod. Co to proboha bylo?
Zrovna jsem se procházela po tiché pláži přímo na kraji moře, užívala si čerstvý vzduch a božský klid a chystala se přijmout pozvání Garryho Barlowa na koktejl v liduprázdném baru. Přisunul mi židli, nalil mi drink a chtěl, abych mu o sobě vyprávěla. Byla jsem v sedmém nebi.
Zvládla jsem mu říct jen, že miluju sýr, cibulové chipsy a červené víno – často si ho otevřu a namlouvám si, že ho potřebuju na vaření. Taky ráda sleduju pořady o bydlení.
Dříve jsem si brala pauzu na oběd co nejpozději, abych je stihla, ale teď už na ně vůbec nemám čas.
Chvíli mi trvá, než se mi zklidní tep, trochu si uspořádám myšlenky a uvědomím si, kde jsem a co se stalo.
Najednou na rtech ucítím studenou a vlhkou pusu. Hřbetem ruky si přejedu rty a pak tvář stále bolavou od té rány. Teprve potom se pomalu začnu vracet do reality.
Když si moje oči zvyknou na světlo v místnosti, otočím hlavu k dívce, co leží vedle mě. Stále tvrdě spí a zjevně vůbec netuší, že mě právě praštila. Zadívám se do té spící tváře, stejně andělské, jako když se před čtyřiadvaceti lety narodila. Je jí skoro tolik, jako bylo tehdy mně. Působí tak klidně. Vůbec nepřipomíná tu ubrečenou hromádku neštěstí, co se tu před pár dny objevila se všemi věcmi a s ní i Harry a Willy, štěňátka
mopslíka. Ve skutečnosti jsem neslyšela hukot vln na pobřeží, ale Willyho chrápání.
Zvednu ruku, která mi stále spočívá na tváři, a zlehka ji odsunu na druhou stranu postele. Harry leží mezi námi, zírá na mě a pořád se olizuje.
Garry Barlow je pryč a s ním i prázdný bar na pláži při západu slunce. Otočím se k oknu, kterým do pokoje skrz ošuntělé závěsy proudí světlo. Navzdory deštivému počasí je mi horko. Ty závěsy nesnáším. Pověsila jsem je sem jen jako dočasné řešení, když jsem se nastěhovala, a jsou tu dodnes. Kdykoliv se na ně podívám, bodne mě u srdce. Připomínají mi prázdné hnízdo, které jsem opustila, když bylo mému nejmladšímu synovi osmnáct a museli jsme se odstěhovat z domu, kde děti vyrůstaly. Šlo o nový začátek pro nás všechny. Dluh, který mi zanechal můj exmanžel Rob, byl splacený. Můj nejmladší potomek Luke odešel studovat práva jako jeho otec, starší dcera Ruby nakonec zakotvila u organizování firemních akcí. Začala pracovat na jachtách k pronájmu, kde se seznámila s jedním z kuchařů a nastěhovala se k němu. No a teď pracuje pro agenturu, kde pořádají nejrůznější oslavy a akce. Moje mladší dcera Edie se rozhodla studovat umění, našla si spolubydlení a práci v místní kavárně, kde pekla dorty na farmářské trhy a podobné události. Všechny děti už měly vlastní život, takže jsem v tomhle malém přízemním bytě mohla začít znova. Ale ve skutečnosti se to nikomu z nás nepodařilo. Jedno po druhém se všechny děti vrátily a moje prázdné hnízdo zase zaplnily. Ediinu domácímu banka zabavila dům, který jí pronajímal. I se svým přítelem Reggiem se pak nastěhovala sem, dokud si nenajdou vlastní bydlení. V jejich finanční situaci to nebude lehké. Luke po rozchodu s přítelkyní na rok přerušil studium, aby mohl cestovat
po světě. Ale vrátil se dřív, než měl v plánu, a nevypadá to, že se ke studiu v dohledné době vrátí. A Ruby opustila svého dlouholetého partnera.
Potřebujeme větší prostor, kde budeme všichni mít svoje pohodlí. Ty závěsy, které jsem koupila v dobročinném obchodě, před světlem příliš nechrání. Ani před výhledem na sousední zahradu, která vypadá spíš jako skládka.
Ležím a poslouchám, jak starší dcera zhluboka oddychuje a její mopslík chrápe. Užívám si chvíle ticha, než se celý dům probudí a sousedovic pes se rozštěká, takže začnou vyvádět i Harry s Willym.
Zazvoní mi telefon. Šmátrám po něm, ale než ho stihnu vzít, tak se vypne. „Sakra!“ Vyskočím z postele, což Harryho a Willyho rozruší. Při hledání nabíječky mě doprovází jejich štěkot. Na obvyklém místě na nočním stolku není. Vběhnu do obýváku, kde se na rozloženém gauči rýsuje obrys Lukeova těla. Je tam absolutní tma, takže jak se k němu natahuju pro svoji nabíječku, shodím sklenici s vodou. Vlastní si nikdy nepořídil.
Na zemi se válí jeho zmuchlané triko, použiju ho jako hadr a nohou utírám rozlitou vodu, zatímco se snažím zapojit telefon do zásuvky. Synátor se ani nepohne. Uvědomím si, že ta sklenice stála na mých knihách, ze kterých si udělal noční stolek. Konkrétně šlo o moje školní skripta. Roztáhnu závěsy, což se Lukeovi vůbec nelíbí.
„Co to…,“ zabručí. Jak pokoj zalévá ranní světlo, šklebí se a mne si oči. Smrdí to tam, takže otevřu okno. Pak se zase podívám na svoje skripta, která taky otřu jeho tričkem, ponožkou a barevnými trenkami. „Kolik je hodin? Co se sakra děje? Zatáhni závěsy,“ mumlá Luke ospale.
„Proč ti psi štěkají?“ Edie vyleze z ložnice pro hosty, kterou obývá se svým přítelem. Reggie dává po internetu
hodiny hry na kytaru a oba přitom šetří na vlastní byt. Edie se poškrábe na hlavě a odšourá se v Reggieho trenkách a tričku do koupelny.
„Moje knihy!“ zařvu na Lukea, ale on se jen převalí na bok a něco zabručí. Možná to bylo „promiň“, ale nejsem si jistá. Zamířím do kuchyně, která je celá zaneřáděná po nočním pečení. Asi dílo Edie. Jakmile telefon zapojím do nabíječky, začne zase zvonit. Zvednu ho.
„Dobrý den, Price a Rutherby, jak vám mohu pomoci?“ Snažím se působit jako profesionální recepční v realitce, a ne jako někdo, kdo zaspal a právě se vzbudil. Rozhlédnu se, kam bych se mohla posadit, ale přes každý kus nábytku je přehozené oblečení. Luke svou roční pauzu v půlce ukončil. Teď prý zvažuje, co dál – a zjevně u toho musí být zachumlaný pod peřinou. Vytáhnu telefon z nabíječky a střelím po něm zlostným pohledem.
„Možná by sis měl promluvit s tátou a jít chvíli pracovat pro něj,“ syknu s telefonem v ruce. Žádná odpověď. Musím vyřídit ten telefon!
Když uslyším, že se dveře koupelny otevírají, zasyknu skrz zuby. Edie míří zpátky do ložnice pro hosty. Rychle se přesunu do předsíně. Vidím odsud do ložnice na Harryho a Willyho, jak stojí na zadních na toaletním stolku a štěkají z okna na sousedovic vlčáka. Využiju šance a s knihami, telefonem a nabíječkou vběhnu do koupelny, než ji obsadí někdo jiný. Zamknu se, připíchnu mobil k Lukeově powerbance, zavřu víko záchodu a sednu si na něj. Zhluboka se nadechnu, abych uklidnila svoje rozjitřené nervy, a zavolám zpátky.
„Dobrý den, tady Eliza Bythewayová. Promiňte, asi se přerušilo spojení. Děkuji za trpělivost, pracuji teď z domu,“ vysvětlím a vzpomenu si přitom, jak odlišně můj život vypadal ještě před pár měsíci. Tenhle dvoupokojový byt se
pro mě stal domovem, z ložnice pro hosty jsem si udělala domácí pracovnu a jen občas tam ubytovala děti, když přijely na návštěvu. Teď pracuju z domu, snažím se dokončit kurz na vysoké škole a byt praská ve švech. „Jak vám mohu pomoci?“ zeptám se.
„No, už nějakou dobu se snažím dovolat. Hledám nějaký malý dvoupokojový domek nebo byt,“ odpoví hlas na druhém konci.
„Podívám se, co máme k dispozici. Kdyby vás cokoliv zaujalo, ozve se vám jeden z našich agentů s podrobnějšími informacemi, ano?“
„To by bylo skvělé. Abych pravdu řekla, v tomhle domě mám v poslední době až moc místa a je tu hrozné ticho.“
„To zní úžasně!“ poznamenám. Snažím se, aby můj hlas nezněl příliš hystericky.
„Pro mě je toho ticha až moc. Radši bych někam blíž k centru, kde budu mít sousedy. Ráda bych si trochu užila života,“ odpoví zákaznice.
„Určitě pro vás něco vhodného najdeme. Jaké je vaše jméno?“
„Betty Foxová.“
„Tak se mrkneme, co tu pro vás máme, paní Foxová.“
Rozhlédnu se po koupelně. Dva pokoje, pěkný kuchyňský kout spojený s obývákem a arkýřové okno. Kéž by tak šlo…
Někdo zaklepe na dveře. „Budeš tam ještě dlouho? Fakt potřebuju na záchod,“ ozve se Ruby.
Kdyby tak můj byt neokupovaly tři – nebo spíš čtyři –dospělé děti. Jsou jako bumerang, pořád se vracejí. Opravdu je miluju, ale potřebuju si od nich trochu odpočinout.
„Mohla bych vám zavolat zpátky, paní Foxová? Jen se podívám do našeho portfolia.“
„Samozřejmě, počkám.“
Položím telefon, popadnu knihy a nabíječku, odemknu a otevřu dveře koupelny. Než stihnu odejít, vběhne dcera dovnitř a prosmýkne se kolem mě.
„Díky, mami,“ křikne. Ucítím její obvyklý parfém. Jeho sladká vůně, karamelová a zároveň trochu pikantní, jí na kůži vydržela ještě od včera. Takhle brzo ráno mi přijde příliš těžká, ještě jsem si ani nedala šálek čaje.
Zbývá už jen jedna možnost. Zamířím ke vchodovým dveřím, vytáhnu klíč ze zámku a vydám se ven k autu. V županu a pantoflích se usadím na sedadle řidiče a zamknu všechny dveře. Projde kolem mě soused, jeho vlčák si vesele vykračuje vedle něj. Kývnu na pozdrav a doufám, že si nevšiml mého úboru. Když se zdá, že horší už to být nemůže, objeví se můj exmanžel. Vyskočí ze svého Audi TT a rozhlédne se. V ruce zřejmě drží přání k narozeninám pro Lukea. Zamračí se na mě. Zhluboka se nadechnu a zamávám mu, jako by tohle všechno bylo úplně normální. Pak odemknu telefon a zadívám se před sebe. Jsem ráda, že nevidí, jak se mi ježí chlupy.
„Tak kde jsme skončily, paní Foxová? Hledáte nějaké klidnější prostředí?“
„Ne,“ zasměje se. „Myslím, že to spíš vy.“
Ohlédnu se směrem ke svému přeplněnému bytu. Rob, jako vždy elegantně upravený, právě Lukeovi předává obálku – určitě v ní je pár bankovek. Opustil je, ale snaží se jim to vynahradit narozeninovými úplatky. Střelím pohledem po jeho ženě, která sedí v autě a nevraživě mě pozoruje. Je skoro stejně stará jako moje děti a sama má dítě na cestě, ale pořád vypadá, jako by se právě vrátila od kadeřníka. Já během těhotenství stěží zvládala fungovat. A po porodu se teprve dostavila pořádná úzkost. Třetí dítě bylo nečekaným překvapením a po jeho narození
zbyl z té zábavné dívky, která svého nastávajícího poznala v nočním klubu a ráda tančila jako o život, jenom stín. Byla jsem nevyspalá a sžíral mě smutek, ačkoliv jsem měla tři krásné děti.
Dívám se, jak Rob syna trochu rozpačitě objímá a pak ho poplácá po zádech. Ani jeden z nich neví, jak se chovat. Willy a Harry mu se zájmem očichávají kotníky. Luke má sice narozeniny až za týden, ale Rob se zas o tolik nespletl a prokázal tak aspoň nějakou snahu. Po předání narozeninového úplatku Rob zamíří zpátky k autu. Jak dlouho asi bude trvat, než si budu moct dát sprchu, uvařit si čaj a začít s prací do školy? Musím si vybrat téma závěrečné eseje. Dělám základní kurz na místní univerzitě, Škole sportu a zdravotních věd.
Přišla jsem se podívat na den otevřených dveří a hned se mi tam zalíbilo. Chci dělat něco praktického a pracovat z domu a oni nabízejí spoustu různých kurzů z oblasti zdraví a péče o sebe, alternativní medicíny, podiatrie nebo sportovních masáží. Nejdřív ale musím dokončit základní kurz, protože nemám maturitu. Tehdy mě příliš bavilo zkoušet nejrůznější práce, takže jsem se nezatěžovala takovými detaily, jako je chození na zkoušky. Ať už jsem doplňovala zboží v supermarketu nebo škrábala brambory ve stánku s hranolky, po směně jsem se vždycky vyrazila bavit.
Když si na to vzpomenu, musím se usmát. Jenže teď bohužel nemám žádnou kvalifikaci, takže to musím dohnat a dodělat si ten základní kurz. Pak se můžu rozhodnout, co studovat dál. Až budu mít možnost začít podnikat, budeme si moct dovolit přestěhovat se do většího. Ale nejdřív musím zvládnout ten základní kurz. Už dvakrát mi prodloužili termín odevzdání závěrečné eseje kvůli rodinným okolnostem a staré známé úzkosti. Naštěstí
mám flexibilní a chápavou lektorku, která se taky rekvalifikovala, když děti odešly z domu. Ale teď mám poslední šanci. Všichni už to odevzdali. Zbývá mi jen něco přes dva týdny. Jestli esej neodevzdám do konce srpna, před začátkem podzimního semestru, nebudu se moct přihlásit do dalšího kurzu. Nesmím to podělat. Otevřu iPad a v postranním panelu se objeví známá reklama.
Betty Foxová má pravdu. Potřebuju si jen chvíli v klidu odpočinout.
Kapitola první
„Je to jen na pár týdnů,“ ujišťuju je. Nebo možná sama sebe. Zase se bojím, že to byl unáhlený a úplně pitomý nápad. Ještě bych mohla vycouvat. Mohla bych tam zavolat a vymluvit se, že mi do toho něco přišlo. Mohla bych lektorce říct, že ten termín nestihnu. Jenže to nemůžu. Mám poslední šanci.
„Budeme v pohodě, mami,“ snaží se mě Edie uklidnit, jako by mi četla myšlenky.
Začalo to vlastně jako vtip. Zatmění mysli, když mi pošťák podával dopisy skrz okno auta. Seděla jsem ve své červené fiestě a cítila se trochu jako bezdomovkyně v dodávce, o níž psal Alan Bennett. Jenže já nemám ani dodávku, ani pozemek, kde bych mohla parkovat. Zrovna jsem se dívala, jak to vypadá s různými našimi klienty: paní Bevingtonová v domě na Glue Pot Lane nechá pračku, až se bude stěhovat, a pan Grey musí před odjezdem posekat trávu, jinak by zájemci vycouvali.
A pak se mi na obrazovce zase objevila ta reklama.
„Tady je kontakt na tu agenturu, co zprostředkovává hlídání domů.“ Podám Edie kus papíru s adresou, telefonním číslem a vším možným, co mě napadlo a co by nám mohlo pomoct zůstat v kontaktu. „Zavolám ti, hned jak dorazím.“
„Nebo si radši uděláme rodinnou skupinu na whatsappu,“ navrhne Ruby. Palce se jí po klávesnici mobilu míhají rychlostí světla.
„Skvěle!“ odpovím a zaplavuje mě stará známá úzkost. „Co to je?“ zeptám se nepřítomně a snažím se soustředit.
„Co co je?“ nechápe Ruby. Pořád přitom něco píše.
„Whatsapp.“
To slovo mi duní v hlavě. Zírám na ni, ale vím, že její odpověď teď v hlavě neudržím, protože jim toho před odletem ještě potřebuju spoustu říct.
„V úterý se vyvážejí popelnice. V mrazáku je spousta mražených pizz. A těstoviny. Stačí slanina a vejce a vždycky si můžete něco uvařit, omeletu, špagety carbonara, quiche…“
„Jasně, mami, zvládneme to. Ať nezmeškáš let,“ ozve se Luke, který už je vzhůru a stojí v předsíni ve zmačkaném triku a trenkách.
„A nezapomeňte,“ snažím se působit rodičovsky, „žádné párty. Lukeu, vím, že máš příští týden narozeniny, ale opravdu žádné večírky. A taky se nezapomeňte sprchovat a používat deodorant. Když záchod nebude pořádně splachovat, spláchněte podruhé. V ledničce je trocha hummusu, který je potřeba sníst, než projde. Ještě je v pořádku… A nezapomeňte venčit psy a nenechávejte je spát na posteli. Jo a zvonek občas blbne. Když si něco objednáte z internetu, buďte vzhůru, až to budou doručovat. A Edie, uklízej prosím po pečení.“
Strkají mě ke dveřím. Je to taková jemná pobídka, jako když klisna pomáhá hříbátku na nohy. Tak jemná, že si skoro neuvědomím, jak mě všichni tři vedou ven. Ve dveřích ucítím na kůži kapky deště. Všechny je znova obejmu a snažím se nebrečet, mnu si svědící nos a směju se, jak se na mě celá moje bláznivá rodinka usmívá. Najednou mě přepadne panika a hrozná chuť vběhnout zpátky dovnitř a vrátit se k nim. Do bezpečí našeho přeplněného bytu, kde jsme všichni spolu.
„Tak už běž!“ pobízejí mě se smíchem.
Zhluboka se nadechnu a vykročím k čekajícímu taxíku. Když mě řidič odváží, mávám, stáhnu okno a ještě zavolám: „Nezapomeňte, žádné párty! A psi nesmí na postel!“
Když se mi ztratí z dohledu, klesnu do sedadla a zadívám se ven skrz čelní sklo. Snažím se přemoct úzkost. Už jsem se odhodlala. Znovu se zhluboka nadechnu. Nevím, jestli se spíš těším, nebo bojím. Asi od každého trochu. Ale čekají mě dva týdny dovolené ve Španělsku, kde se budu starat o nádherný dům a dva psy. Budu moct v klidu dokončit práci do školy. Tohle je moje chvíle. Konečně mám šanci změnit naše životy k lepšímu.
Kapitola druhá
„Takže nezapomeňte, žádné párty a rozhodně nepouštějte psy na postel. Tady jsou pokyny pro vyvážení odpadu,“ podává mi majitel domu Josep Santiago kus papíru.
„Jistě,“ odpovím. Připadám si jako v paralelním vesmíru.
V duchu si přehrávám svůj odlet dnes brzo ráno. Nemůžu uvěřit, že jsem v Andalusii! Je polovina srpna a slunce pálí. Dokonce i na zastíněné terase na konci dlouhé prašné příjezdové cesty, kde obdivuju výhled na stromy a hřebeny hor tyčící se v pozadí. Fouká vánek, přesto si po cestě do cortija, tedy na statek, ovívám obličej papírem s informacemi.
Když se mi ten inzerát na hlídání domu objevil na obrazovce, seděla jsem v županu v autě a trochu jsem se zasnila. Pak jsem to ukázala Ruby. Spíš jako vtip, než že bych to myslela vážně. V hloubi duše jsem o tom ale uvažovala. Jen jsem asi potřebovala, aby mě děti trochu popostrčily. Všem to přišlo jako skvělý nápad a radily mi, abych do té agentury zavolala a přihlásila se.
Najednou jsem měla spoustu výmluv, proč to nejde. Po dlouhém rozhovoru s Ruby, Lukem a Edie, kdy všichni souhlasili s pravidly domácnosti – žádné párty a žádné hádky –, jsem svolila, že to zkusím.
A teď jsem na jihozápadě Španělska a stojím tady ve stínu cortija, cizího domu, kde budu příští dva týdny bydlet. Má to tu zvláštní, ale docela příjemnou vůni dřeva a včelího vosku, sluncem vyprahlé země a jasmínu. Z kuchyně je cítit česnek a olivový olej. A ještě něco,
co nedokážu rozeznat. Pak v kuchyni zahlédnu na lince kýtu šunky a přemýšlím, jestli to slané kouřové aroma vydává ona. Má lesklou zlatohnědou barvu a v místě, kde je uříznutá, je vidět nádherný žilkovaný vzor.
Podívám se na Josepa. Aby mu tmavé kudrnaté vlasy nepadaly do očí, posunul si sluneční brýle nad čelo. Má husté obočí a hluboké hnědé oči. Je hladce oholený a oblékl si vyžehlenou košili a džíny. Kdykoliv promluví, objeví se za jeho bílými zuby růžový jazyk.
Zvedne ruku a ukáže na dva vycvičené psy. „Máte doufám zkušenosti se psy? Podle agentury ano.“
Vzpomenu si na Harryho a Willyho. „Jistě…,“ přikývnu s pohledem upřeným na ty bílé obry.
„Jsou to maremmansko-abruzští pastevečtí psi.“
„Jak se jmenují?“ zeptám se.
Jeho vážné rysy změknou v úsměvu.
„Tohle je Mateo a tohle Diego,“ odpoví, jako by je formálně představoval.
Taky se na ně usměju. Tohle místo je dokonalé – je tu naprostý klid. Budu práci do školy dělat z domova, ale nikde není psáno, že to musí být můj domov. Tady mě od dokončení eseje nic nezastaví. Vlastně už se nemůžu dočkat, až se do ní pustím.
„Zvládneme to tu spolu. Nemusíte se bát.“
Ve tváři se mu zračí spousta pochybností. Zjevně přemýšlí, jestli má vůbec odjíždět. Ten pocit znám.
„Slibuju, že se o váš dům postarám. A o psy taky.“
Oba k němu vzhlédnou.
Na tmavé dřevěné kredenci za ním vidím fotografii, na níž se směje spolu s nějakou ženou. Asi s partnerkou. „Pojede s vámi na ten výlet i vaše žena?“ vyzvídám.
Ztěžka polkne. Tenhle pocit znám taky. Skrývání emocí, které si člověk dovolí projevit jen, když je sám,
skrytý pohledům ostatních. „Ne. Já nejsem… jedu sám.“
Radši se už na nic neptám a zastydím se za nevhodné vyzvídání.
„A co farma?“ změním téma a kývnu hlavou směrem k výběhu a kamenným stodolám za budovou.
„O tu se starat nemusíte. Přes dobytek je tu Pedro. Pracuje pro mě.“
„Máte hodně dobytka?“ zajímám. Snad jsem ten přešlap dostatečně zamluvila.
„ Pata negra,“ odpoví. Vůbec nic mi to neříká. „Černá iberská prasata. Nejlépe vyšlechtěná prasata, ze kterých se dělá šunka bellota. Ta nejkvalitnější šunka na světě. Většina místních farmářů chová prasata. Ale máme i slepice, občas krávy nebo koně. Chovat různá zvířata je důležité pro dehesu, což je… no…“ Opíše rukou kruh a snaží se najít vhodný výraz. „Nevím, jestli pro to angličtina má nějaké slovo. Prostě krajina, ekosystém. Proto máme tak skvělá prasata a výbornou šunku. Díky naší krajině a díky tomu, že žijeme v souladu s přírodou.“
„Aha,“ přikývnu. O prasatech nic nevím, takže nemám, na co dalšího se zeptat.
„Pedro udělá všechno, co je potřeba,“ ujistí mě. Zjevně vidí, že netuším, která bije. „On se o prasata postará.“ Chvíli stojíme mlčky. Potřebuje pobídnout k odchodu, stejně jako předtím já.
Znovu se ho snažím ujistit, že psi budou v pořádku. Nakonec se mi konečně podaří vyprovodit Josepa Santiaga nenápadně ven z domu s kufrem a cestovní taškou, tak jako ráno moje rodina vyprovodila mě.
„Takže kontakt na mě máte,“ poznamená. „Možná bychom měli založit konverzaci na whatsappu, abychom se mohli rychle spojit.“
„Vaše číslo mi stačí,“ odpovím. Pořád si ovívám obličej papírem od něj. „Mám ho tady.“
Oblékne si lehké sako, pak vytáhne z kapsy telefon a spolu s ním mu vypadnou ven nějaké papíry.
„Jejda!“ Posbírám pár listů, a než mu je předám, letmo se na ně podívám. Vypadá to jako rezervace ubytování v hotelu a nějaké adresy.
Neprozradil mi, kam jede nebo co tam bude dělat. A proč taky? Jsem cizí člověk a mám za úkol starat se o psy a o dům. To důležité mi řekl: nemám pořádat večírky a pouštět psy na postel, když vyrazím ven, musím zamknout. A zavolat mu, kdykoliv se vyskytne nějaký problém. Pousměju se, když si vzpomenu na instrukce, které jsem před odjezdem dávala doma. Vím, jak se postarat o domácnost. Dělala jsem to posledních pětadvacet let. A ještě s dětmi.
Ještě naposled zkontroluje, že mám jeho číslo, a schová telefon. Pak zaváhá, jako by se chtěl rozmyslet, přesně jako předtím já. Ale já nechtěla opustit děti, tak jsem je aspoň pořádně objala. Jeho objímat nebudu, ačkoliv je opravdu pohledný.
„Všechno bude v pořádku. Zvládnu se o váš dům postarat,“ zopakuju. Snažím se o profesionální tón, jako bych to dělala už dlouho. Zahledím se do jeho hnědých očí. Musím ho prostě přesvědčit, že to myslím vážně. Ať už má jakékoliv další starosti, o tohle se strachovat nemusí. Opětuje můj pohled. Opravdu by potřeboval uklidňující objetí.
„Gracias,“ přikývne. „Podle agentury máte velmi dobrá doporučení.“
Dala jsem jim dvě. Jedno je od mojí nejlepší kamarádky Alice, se kterou jsem se poznala v předporodním kurzu, když jsem čekala Ruby. Od té doby jsme si blízké. Má
vlastní podnikání, vymýšlí recepty na kvalitní hotová jídla, co se pak prodávají v supermarketech. Vždycky se u nás objevila s nějakou novou dobrotou na vyzkoušení. Nevím, co bych si bez ní jako máma s třemi malými dětmi počala. Prý chtěla znát můj názor, ale ve skutečnosti mi pomáhala, abych si aspoň občas odpočala od vaření pro tři náročné jedlíky.
Druhé doporučení mi dal Jez, spolužák z kurzu na univerzitě, který si dělá rekvalifikaci po kariéře v centru Londýna a vážném vyhoření. Stejně jako já došel k názoru, že by mu sportovní masáže nebo podobná práce z domova mohly zajistit potřebný příjem a víc volného času. Taky jsme podobně staří a obklopení mladými studenty. Spřátelili jsme se, protože máme oba rádi Freddieho Mercuryho a v dětství jsme milovali bonbóny Spangles. Je milý, ale nic víc v tom není. Vlastně už o mužích vůbec nepřemýšlím jako o mužích. A on ve mně určitě taky nevidí nic víc než matku tří dospělých dětí, která pamatuje doby, když televize měla jen tři kanály. A taky vánoční vydání časopisu
Radio Times. Ale je fajn nebýt ve třídě jediný dinosaurus.
Jejich doporučení hýří superlativy. Až zčervenám, když na ně pomyslím. Připadám si provinile, že jsem nemohla dodat profesionální doporučení, ale šéfa bych těžko mohla žádat o doporučení do jiné práce během letní dovolené v realitce. Tahle firma se ke mně chová vstřícně. Když děti chodily do školy i teď, když studuju, mě nechali pracovat na částečný úvazek.
Přijímám telefonáty od lidí, kteří si prohlížejí nabídky a sní o novém životě v novém domově, pak jim pošlu informace nebo je odkážu na náš web. Domlouvám prohlídky, zjišťuju, jak dopadly, a sleduju průběh prodeje – například jestli na místě zůstanou závěsy nebo jestli se vyprázdní septik, než se noví majitelé nastěhují. Občas zákazníci
prostě potřebují ujištění. Opustit domov znamená velkou změnu, obzvlášť pokud tam člověk byl šťastný. A Josep si teď potřebuje připomenout moje doporučení. Rozhodně věří, že se o jeho domov a psy budu starat dobře, protože už nepůsobí tak nervózně. Chápu jeho obavy. Svůj domov, farmu i psy nechává v péči cizího člověka.
„Slibuju,“ ujistím ho. „Všechno bude v pořádku.“
Koutky se nám oběma roztáhnou v mírném úsměvu. Zvládneme to.
„Já… jenom jedu navštívit pár klientů. Dodávám jim jamón ibérico de bellota, iberskou šunku,“ vysvětluje. „Jen chci zkontrolovat situaci.“ To mi rozhodně dává smysl.
„Ještě jedna věc…“
„Ano?“
Pohled jeho tmavých oči se zabodne přímo do těch mých. „Kdyby se někdo ptal, proč jste tady…“
„Ano?“
„Nemusí vědět, kde jsem. Můžete si třeba něco vymyslet.“ Vypadá nesvůj.
„Samozřejmě. Žádný strach, rozhodně mám co dělat. Neplánuju sem nikoho vodit.“
Rozhlédnu se po zalesněných kopcích zahalených v oparu slunečního světla. Nadechnu se teplého vzduchu, až mi polechtá chloupky v nose, a opájím se tou nádhernou samotou.
Josep přikývne a vděčně se na mě usměje. Moc mu to sluší, až mě z toho zašimrá v podbřišku. Ale to se jen těším. Jak jsem řekla, už o mužích nepřemýšlím jako o mužích, stejně jsem se pro ně dávno stala neviditelnou. Asi někdy v době, kdy jsem porodila první dítě a brzo po něm druhé, následované dlouhou poporodní depresí, nečekaným třetím těhotenstvím a sebeobviňováním, že jsem zase otěhotněla. Dohodli jsme se, že si pořídíme jen dvě děti.
Se dvěma caparty jsem se ale cítila ztracená a potřebovala
jsem objetí, ujištění a blízkost svého muže, takže jsem si nedávala pozor. Nadechnu se a zaženu vzpomínky, to už je všechno minulost. Teď strávím dva týdny tady úplně
sama a mám šanci soustředit se na budoucnost. Zadívám se na bazén s třpytivou vodní hladinou a hory pokryté lesy, pak dolů do údolí, kde na slunci září malá bělostná vesnička. Tady tu práci konečně dodělám. Můžu začít plánovat budoucnost s vysokoškolským titulem a konečně se cítit jako člověk, ne jenom jako máma.
Josep Santiago se rozhodným krokem vydá k autu. Krátce se ohlédne, pokývne mi na rozloučenou, pak nastartuje a odjede. Stojím na terase a dívám se za ním. Zamávám, jako bych se loučila s návštěvou, ačkoliv tou návštěvou jsem já. Josep zmizí v oparu letního žáru. Zkušeně se vyhýbá výmolům a kola jeho auta víří hnědý prach.
Pak se ztratí v ohybu cesty. Přemýšlím, jestli se taky ohlíží a volá z okna: „Pamatujte, žádné párty!“
Pak se otočím a přejedu očima terasu z terakotových dlaždic, nekonečné pastviny posázené stromy všude kolem a půdu zbarvenou do oranžova. Zaposlouchám se. Až na hlasitý zpěv ptáků a bzučení cikád v horkém odpoledním slunci je tu úplně ticho.
Kapitola třetí
Slunce se sklání k západu a já cítím úžasný vnitřní klid. Neubráním se úsměvu. Konečně ticho… Pokud nepočítáte kohouta, hašteření kosů na živém plotě a občasné zachrochtání prasat na okolních pastvinách a v lesích – na dehese, jak tomu říká Josep. Prasata, se kterými nepřijdu do styku, mi vůbec nevadí. Teď už se usmívám od ucha k uchu.
Cítím se jako dítě v cukrárně. Celé dva týdny budu mít tohle všechno pro sebe.
Udělám fotku a pošlu ji do rodinné skupiny na whatsappu. Aspoň doufám, že se mi to povedlo. V pořádku jsem dorazila! Je tu nádherně! Přidám smajlíka a hned se mi dostane spousty odpovědí. Jsem na sebe pyšná, že už to s tím whatsappem umím.
Závidím ti, píše Luke.
Užij si to! Odpočívej! přidá se Edie.
Dodělej práci, nabádá mě Ruby.
Dodělám. Díky, že jste mě k tomu dokopali! Odpovím, přidám dalšího smajlíka a spoustu pusinek. Taky mi pošlou pusinky a bláznivé smajlíky. Chvíli si telefon podržím u pusy. Všichni mi chybí, ale trocha odloučení nám prospěje. Jen kdybych se o ně dokázala přestat strachovat: o Ruby a její rozchod, o Edie, která hledá práci, a o Lukea, který se zjevně pořád nedostal z rozchodu s přítelkyní. Kéž by tu byli se mnou.
Dva velcí psi s jemnou srstí se vydají za mnou a lehnou si na terakotové dlaždice. Skloním se k nim a pohladím
je. Leží mi u nohou a funí, růžové jazyky vyplazené.
Vzhlédnou ke mně, jako by se ptali: „Takže co teď? Ty to tady máš na povel, ne?“
„Zvládneme to,“ řeknu jim. Vrtí huňatými ocasy, jako by se mnou souhlasili. Všimnu si misky na vodu a jdu ji do kuchyně naplnit. Chci co nejdříve začít pracovat, ale ještě předtím musím udělat něco, čeho se už nemůžu dočkat a o čem jsem roky snila. Sama si zaplavat. Celý bazén mám pro sebe a nemusím se bát, že by někdo zíral na moje tělo, které rozhodně není ve formě. Ne že by v ní někdy bylo. Vždycky jsem toužila zaplavat si v bazénu, který nebudu muset s nikým sdílet. Nemůžu uvěřit, že teď mám příležitost.
Zajdu dovnitř, abych našla plavky. Jsou trochu vybledlé. Kdysi měly červenou barvu, teď jsou spíš do růžova a nejsem si jistá, jestli se do nich ještě vejdu. Ale stejně mě nikdo neuvidí. Vyndám je z kufru ve svém pokoji. Ten kufr patří Ruby a jeho výrazná barva kontrastuje s bílou stěnou skromně zařízeného pokoje na konci dlouhé chodby z obýváku. Mám tu mahagonovou skříň, postel s nočním stolkem a jednoduchou vykachlíkovanou poličku na věci. Podlaha je taky z terakotových dlaždic, bílé záclony rámují velké okno s okenicemi z tmavého dřeva, které se otevírají dovnitř. Vidím z něj na lesy a hory kolem farmy. Ten pohled je dechberoucí – už chápu, proč se to tak říká. Chvíli jen tak nechám sluneční paprsky nahřívat mi tvář a zhluboka se nadechnu horkého lesního vzduchu. Zpívají ptáci, v dálce štěká pes a hýká osel. Cítím vůni mateřídoušky. Stočím pohled k modré hladině bazénu, která se třpytí na slunci, a k pomerančovníkům v kamenných květináčích. Opravdové pomeranče, co vypadají jako malá sluníčka. Cítím se zvláštně. Jako loď, co vyplula z přístavu na širé moře. Tady nejsem jenom máma. Jsem tu prostě jen Eliza.
Přijde mi to divné, jsem nadšená a zároveň mám strach. Nikdo mě tu nezná a nic o mě neví. Můžu být kýmkoliv. Když se svléknu a skáču z nohy na nohu, jak se snažím napastovat do příliš malých plavek, zaplaví mě podivné vzrušení. Už léta jsem si na sebe plavky nevzala, neměla jsem na to dost sebevědomí. Nevytáhla jsem je od doby, co jsem s dětmi chodila na koupaliště. Nesnášela jsem to a hned, jak se naučily plavat, jsem přestala. Samotné plavání mi nevadilo. Líbil se mi ten pocit beztíže, když se moje tělo ponořilo do vody, ale nemohla jsem vystát svoji tvář bez make-upu a svoje tělo odhalené pohledům cizích lidí. A taky sprchy a převlékárny a přecházení mezi nimi. Vždycky jsem si celou dobu přála, aby se mi tak netřásla stehna, a rukou jsem si zakrývala velká prsa. Ale tady nikdo není. Nikdo neuvidí moje kila navíc, k nimž jsem přišla díky sýru a dojídání po dětech, nebo strie, které mi zůstaly na prsou i na břiše po těhotenství. Zadržím dech a jedním pohybem si plavky konečně natáhnu, abych se na ně nemusela dívat ani já. Doma bych dneska plavat rozhodně nešla. Ale dotek chladné vody na těle bez nežádoucích diváků, takový luxus si nehodlám nechat ujít. Zabalím se do velké osušky, kterou jsem našla v prádelní skříni na chodbě spolu s poskládaným povlečením. Objevila jsem ji vedle dalších dveří. Když jsem je otevřela, zjistila jsem, že vedou do tmavého sklepa, z něhož se nesla vůně soli. Vzpomněla jsem si na dovolenou ve Španělsku s Robem, ještě než jsme měli děti, a na úžasné lahůdkářství, které jsme tam objevili. Chodili jsme si tam každý den pro chleba, šunku a olivy. Venku je horko, ale ze sklepa zavane chlad. Otřesu se zimou a zavřu dveře, pak mě teprve upoutá vyhřívaná skříň.
Teď jdu naboso po chodbě k terase. Pod nohama cítím příjemně chladivé dlaždice a připadám si hrozně odvážně.
Pořád nemůžu uvěřit, že jsem opravdu tady. Teprve dnes ráno jsem v dešti opustila domov a ani jsem si s sebou nevzala pantofle, své věrné společníky od doby, kdy jsem začala pracovat z domu. Tady mají moje nohy volnost a já taky. Vyjdu ven do hřejivého slunečního světla, vyklouznu z ručníku a užívám si horský vánek na nahé kůži. Nikdo mě nemusí přesvědčovat, abych vlezla do osvěžující vody.
Zaváhám jen chvilku, v novém působišti bez dětí se cítím divně. Pak si vzpomenu, jak mi kladly na srdce, abych pobyt tady využila co nejlíp. Myslely sice práci, ale tohle by určitě schválily. Je to přece pohyb! Sejdu po schůdcích, voda mi teď sahá do pasu. Postavím se na špičky a zvednu ruce. Po letech si zase užívám doteku vody na těle. Pak se potopím celá. Cítím, jak jsem s každým tempem uvolněnější. Plavu sem a tam a pozorují mě u toho jen psi. Potom se položím na záda, nastavím tvář slunci a vychutnávám si ten krásný pocit, že mám celý bazén jen pro sebe.
Jsem v sedmém nebi! Přesně tohle jsem potřebovala. Úžasný klid. Nikdo mě nevyrušuje. Nezvoní mi pracovní telefon, který by mi připomínal, že jsem pořád v práci, ačkoliv jsem doma nebo sedím v autě.
Nakonec vylezu z vody ven. Na kůži ucítím teplý vzduch a pramínky vody a užívám si samoty a soukromí.
Dojdu až na poslední schůdek a ohlédnu se na prašnou zemi a hory za sebou. Pozoruju, jak se mění stíny, které vrhají mraky nade mnou. Najednou málem spadnu zpátky do bazénu, protože kolem projde mladík v pracovním oblečení, co směrem k farmě žene stádečko neklidných prasat.
Zakryju se ručníkem. Tohle musí být Pedro od prasat. Je mladý, má snědou pleť, tílko a sluchátka v uších.
„Dobrý den! Tedy Buenos días – buenas noches,“ vykoktám. Zvednu ruku, tou druhou pevně svírám ručník na prsou.
Pokývne hlavou. Neusměje se, ale se zájmem si mě prohlíží. Zjevně přemýšlí, kdo jsem a jak jsem se tam vzala. „Jmenuju se Eliza Bythewayová,“ dodám a zalituju, že to neumím říct španělsky. Zvednu ruku ještě výš v univerzálním pozdravu.
Zírá na mě a já netuším, jestli mám ruku nechat viset ve vzduchu. Trochu mě podráždilo, že můj pozdrav neopětoval. „Eeee…“ Netuším, co dalšího říct a jestli jsem nezpůsobila nějaký trapas. Pokud ano, tak čím?
„Pedro,“ odpoví. „Starám se o prasata.“
Usměju se a uleví se mi, že odpověděl. Nejde ale zrovna o nejpřátelštější přivítání. Zajímalo by mě, co mu Josep řekl o mém pobytu tady. „Bydlím teď v domě,“ vysvětlím. Připadám si poněkud směšně.
Přikývne.
„Dejte vědět, kdybyste cokoliv potřeboval,“ dodám. Doufám, že mi řekne to samé, ale nedočkám se.
„Vy tu teď bydlíte?“ zeptá se s podezíravým pohledem.
„Ano, jen na chvíli.“ Příliš detailů mu sdělovat nebudu.
Něco mi říká, že s Pedrem během mého pobytu nebudeme chodit na kafíčko. Bude dělat, co je potřeba na farmě, a já se budu držet v domě. Ale to mi vůbec nevadí. Čím míň
rozptýlení, tím líp.
„No,“ prohodím rozpačitě a snažím se donutit k úsměvu, „určitě toho máte spoustu na práci. Nechci vás zdržovat.“ Znovu zvednu ruku a zase ji rychle spustím. „Musíte se starat o prasata.“
„Tahle selátka přišla o maminku,“ prohlásí najednou.
Překvapí mě, že umí i celou větu. Pak vykročí směrem ode mě, ale pořád se na mě a na statek otáčí. Ani se nepohnu, aby nebylo ještě víc vidět, že mám jen plavky.
Za ním, na druhé straně živého plotu, vidím vykukovat hřbety černých selátek. Následují ho jako děti ve školce
vracející se z výletu, připravené na svačinu před spaním.
Dívám se, jak Pedro odchází s průvodem prasátek. Zajímalo by mě, jestli se takhle chová pořád, nebo jsem mu nesympatická jen já. Prasátka nemotorně pobíhají a hrnou se za ním a já nevím, jestli jít dovnitř, nebo zůstat stát. Ještě nikdy jsem nebyla tak blízko stádu prasat a nechci je vyplašit. Netuším, jestli by reagovala přátelsky. Bez hnutí pozoruju, jak procházejí kolem. Pedro po mě střelí pohledem. Prasata ho následují, jako by je očaroval. Kupodivu skoro nesmrdí. Mám dost citlivý nos – hnijící ohryzek z jablka cítím už z dálky, a když to nějaký mladík přežene s vodou po holení, začnu lapat do dechu a musím pootvírat okna.
Prasátka při chůzi vrtí zadky a uši jim padají přes oči. Občas radostně vykviknou. Když jsou v bezpečné vzdálenosti a Pedro zajde za roh směrem k pastvinám, takže zmizí z dohledu, rozběhnu se zpátky do pokoje. Psi za mnou. Zatáhnu bílé závěsy na oknech a osprchuju se, psi zatím trpělivě čekají před koupelnou. Zjevně chtějí nakrmit a došlo jim, že jsem jediná, kdo to může udělat.
Když se osprchuju a nakrmím psy, naliju si sklenici vína z otevřené lahve na kuchyňské lince a usadím se na pohovku na terase. Psi mi leží u nohou a já si z kuchyně na talíři přinesla sýr, olivy a šunku. Podle instrukcí si můžu dát cokoliv, co v domě najdu. Nastavím tvář pomalu zapadajícímu horkému slunci. Tohle nemá chybu. Vezmu do ruky tenký plátek šunky, kterou jsem ukrojila z kýty v kuchyni, a strčím si ho do pusy. Nic podobného jsem v životě neochutnala. Vezmu si další kousek a tentokrát nasaju i jeho slanou vůni, teprve pak si ho pomalu vložím do úst. Chutná úžasně. Je to slaná, dokonale uzrálá šunka,
která se rozplývá na jazyku. Snažím se nemyslet na prasátka, která se šťastně batolila z lesa za Pedrem.
Co víc bych si mohla přát? Mám klid, ticho, slunce, bazén a skvělé jídlo. Jestli tu esej nedopíšu teď, tak už nikdy.
Kapitola čtvrtá
Ráno mě probudí olíznutí. Okamžitě otevřu oči. Jeden ze psů leží natažený vedle mě a jeho komplic, co nesebral tolik odvahy, sedí u postele. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde jsem, a vzpomenu si, že ve Španělsku. Žádné zvonění telefonu, jen klid – a dva psi s heboučkými kožíšky. Dveře do pokoje jsou pootevřené, asi jsem je včera zapomněla pořádně zavřít.
“Huš, huš!” směju se. “Budu kvůli vám mít průšvih u vašeho šéfa!” Psi na to jen vrtí ocasy.
V pyžamu, které je do tohohle počasí příliš teplé, přejdu po chladivých dlaždicích po chodbě, nakrmím psy a uvařím si kávu. Rozhodnu se vypít si ji venku a vystoupám po schodech na střešní terasu. Zase kolem prochází Pedro a já se znovu rozhodnu to risknout a zavolám na něj: „Dobré ráno“.
Vzhlédne ke mně, kývne na pozdrav a dál před sebou tlačí kolečko. Možná jsem mu měla nabídnout kávu, ale už je pryč.
O dvě hodiny později zase sedím ve stínu terasy s výhledem na třpytící se bazén. Už jsem si po whatsappu vyměnila zprávy s rodinou, prohlédla si novinky na facebooku a twitteru a pokusila se vygůglit pár nápadů, ale se závěrečnou esejí na kurz jsem vůbec nepohnula. Ťukám si propiskou do sešitu.
„No tak, o čem mám psát?“ lámu si hlavu. „Tak mysli přece,“ zlobím se na sebe.
Rozhodla jsem se konečně zkusit studium na univerzitě, abych dohnala, co jsem jako mladá zameškala. Odešla jsem
ze školy, hned jak to šlo, a začala se živit po brigádách. Pracovala jsem, abych si vydělala vlastní peníze, ale taky abych se dostala z domu. Toužila jsem se odstěhovat od rodičů, ale vůbec jsem neměla představu, co chci dělat a jestli jít na univerzitu. Věděla jsem, že chci vlastní domov a rodinu, pak jsem v nočním klubu potkala Roba. Užili jsme si opravdu hodně zábavy. Já stále nevěděla, co chci v životě dělat, ale on měl v plánu stát se právníkem. Takže jsem vydělávala, zatímco on studoval. Roky běžely, Rob nastoupil do práce a zařizovali jsme společnou domácnost, otěhotněla jsem a vzali jsme se – v tomto pořadí. Vypadalo to, že dobu na vlastní studium jsem prošvihla. Ale nikdy neříkej nikdy. Teď mám šanci to dohnat. Dělám si základní kurz, protože nemám maturitu. Konečně získám nějakou specializaci. Jako bych si teď, když mám děti odrostlé, uvědomila, že vlastně nevím, kdo jsem. Kdo je Eliza Bythewayová, když to není máma, co se snaží skloubit rodinu s částečným úvazkem? Co jsem zač?
Když jsem otěhotněla, myslela jsem, že už mi nic nechybí. Rob byl nejdřív nadšený – natolik, že brzo po narození Ruby začal plánovat druhé dítě. Ale když se nám narodilo třetí dítě, neduživý Luke, všechno začalo jít z kopce.
Po stresující vánoční večeři, kdy jsem v kuchyni brečela a spálila nádivku, se Rob rozhodl, že už toho má dost, a opustil nás. S pomocí kamarádky Alice jsem to období nějak přežila. Pak děti postupně odešly z domu a já musela kvůli dluhům, které Rob nadělal, prodat dům. Když byly dluhy splacené, zbylo tak akorát, abych si pořídila vlastní bydlení. Ocitla jsem se sama v přízemním bytě plném krabic a netušila jsem, kam zmizel celý můj dosavadní život. Teď jsem se rozhodla najít něco, co mi půjde, zjistit, co chci studovat, a získat k tomu kvalifikaci. Nazvala bych to rekvalifikací, ale to by nedávalo smysl, protože zatím
žádnou nemám. Kdybych nějakou měla, neocitla bych se v téhle situaci. Jak ráda bych řekla „Vracím se k.…“ –k čemukoliv, co jsem dělala před založením rodiny. Ale na žádné zaměstnání navázat nemůžu. Měla jsem jiné priority než studium: práci, kde jsem dostávala výplatu každý týden, stabilitu, rodinu. Věci, které mi v dětství chyběly. Ale práce, manželství ani rodina mi stabilitu nepřinesly. Když budu mít za jménem nějaký titul, budu si připadat jako něco víc než jen máma Ruby, Edie a Lukea a Robova exmanželka.
Všechno to na mě padlo, když Luke nastoupil na práva. Vysadila jsem ho na univerzitě, přijela domů, zavřela dveře a opřela se v tom tichém a prázdném bytě o zeď. Říkala jsem si tenkrát: bude z něj právník, a co bude z tebe, Elizo Bythewayová? Připadalo mi, že jsem něco ztratila. A nebylo to jen tím, že moje nejmladší dítě odešlo z domu. Vůbec jsem nevěděla, kdo jsem. V mém životě zela obrovská díra, kterou měla zaplnit jiná část mého já –ta s kariérou, k níž bych se mohla vrátit. Ale zbyla ze mě jen prázdná skořápka, kterou jsem toužila něčím vyplnit. Mateřství mě bavilo. Zároveň jsem se ale cítila ztracená a hrozně osamělá a měla jsem zlomené srdce. Ne že bych chtěla muže, jednou to rozhodně stačilo. To není odpověď. Ale připadala jsem si úplně sama. Uvědomila jsem si, že se potřebuju vrátit do toho rozhodujícího momentu, kdy jsem chtěla jít studovat, ale místo toho jsem otěhotněla. V tomhle základním kurzu chci dosáhnout co nejlepších výsledků. Probíhá sice online a ne ve třídě, kde bych se mohla poznat s dalšími lidmi, jak jsem původně doufala, ale jsem ráda, že jsem se do toho pustila.
Když jsme dům konečně prodali, zbylo mi trochu peněz. Dluhy byly vyrovnané a byt zaplacený, takže jsem se rozhodla investovat do nového začátku. Stačí dokončit
tenhle kurz a můžu si vybrat, které navazující kurzy mi nejvíc pomůžou k nové práci.
Vstanu a protáhnu se. Přemýšlím, jestli si zase zaplavat, a rozhlédnu se po Pedrovi. Určitě bude někde poblíž.
Radši ještě počkám.
Vrátím se dovnitř a obdivuju, jak je dům krásný. Okenice z tmavého dřeva, výhled na pole posázená stromy chvějícími se ve větru, vzory na dlaždicích na podlaze, otevřené dveře do kuchyně a příborník. Všechno to vyfotím a pošlu do rodinné skupiny na whatsappu.
Napsala jsem jim brzo ráno, ale ještě nikdo neodpověděl. Asi ještě spí. Rozhodnu se dům znova prozkoumat, teď už pěkně v klidu. Nejdřív ale musím zavřít dveře do ložnice, odkud na mě dýchl závan kolínské. Po dlouhé době jsem ucítila něco jako příjemné zhoupnutí v žaludku. To bude tím sluncem a tichem…
Usadím se u stolu na zastíněné terase a vezmu do ruky propisku. Zírá na mě nepopsaná první stránka sešitu. Musím se do toho dát. Potřebuju jenom nápad, jiskru inspirace. Sepíšu si seznam věcí, které mi přinášejí radost. Děti – většinou. Co dál? Sýr. A ta šunka! Vzpomenu si, jak se mi úplně rozplynula na jazyku, ale stále jsem cítila její chuť.
Tohle nemá cenu. Znovu si pročítám projekty, které jsem odevzdala během roku, a listuju učebnicemi. Do googlu zadám slova „zdraví a štěstí“. Projíždím výsledky a pročítám spoustu receptů, které musím vyzkoušet, až se vrátím domů. Poznamenám si je na stránku, kam bych měla psát esej. Odložím propisku. Psi sedí vedle mě, funí s vyplazenými jazyky a přesouvají se do většího stínu. Povzdechnu si. Něco vymyslím. „Zdraví, štěstí a pohoda,“ zopakuju, vezmu propisku a znova to napíšu.
