Jiří Dobrylovský & Jana Vitoušová
Ohavné mordy boleslavské
Odpovědná redaktorka Anna Sances
Grafická úprava Tereza Bierská
Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2026 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz
© Jiří Dobrylovský, 2026
© Jana Vitoušová, 2026
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2026
Vydání první
ISBN 978-80-279-2465-3
Vstala ještě za tmy. Sotva se na obloze objevily první známky úsvitu, mladičká Lenka, děvečka v měšťanském domě bohatého kupce Pavla, už vycházela z domu s velkou dřevěnou štoudví, aby v ní z kašny na rynku přinesla čistou vodu do kuchyně. Vstávat tak záhy nebylo úplně běžné dokonce ani pro služebnictvo, jenže dnes se měl pán vrátit z obchodní cesty, pozítří bude v Boleslavi to zatrolené posvícení, a v domě bylo tudíž všechno vzhůru nohama. Kuchařka jančila v kuchyni a každá místnost v pánově domě se musela lesknout čistotou.
Vzdychla si. Obloha na východě sice prozrazovala zrod nového dne, avšak na náměstí dosud panovalo šero. Lépe řečeno spíše tma skoro jako v pytli. Odhodlaně si povytáhla sukni, aby si ji na hrbolaté dlažbě nepřišlápla, a vyrazila napříč náměstím ke kašně. Tam si nejdříve rukama vytvarovanýma do podoby misky sama nabrala chladivého nápoje, aby se občerstvila, a pak do vody ponořila i přinesenou nádobu.
Lenka byla sotva probuzená a z představy dne plného pracovních povinností, který ji ještě čekal, se jí dělalo mdlo. Na chvíli se posadila na kamenný stupeň na obvodu kašny a zasnila se.
V rohu návsi něco zašramotilo, snad jen myš, ale Lenku to vytrhlo ze zamyšlení. Polekaně sebou škubla; co
když někdo z měšťanů vykoukne z okna a zahlédne ji, jak tu vysedává? Pomluvy se šíří rychle a snadno by mohla o svou službu přijít. A to v žádném případě nechtěla. Její pán, bohatý kupec Pavel, neplatil špatně, a navíc byl i vcelku shovívavý, což platilo též pro jeho ženu Matyldu. V dalších měšťanských domech, jak věděla od jiných dívek, jež tam pracovaly, bývaly poměry většinou o dost horší. Rychle se zvedla, uhladila si šaty a vydala se zpátky k domu.
Před domem si nejprve chtěla své břemeno odložit na zápraží. Dveře byly těžké a klika u nich drhla, takže potřebovala obě ruce, aby si dokázala otevřít. Položila štoudev na vyvýšený schod a užuž se chtěla narovnat, avšak na poslední chvíli se zarazila. Co to tam je, nějaký klacík? Nebo tam snad nějaké psisko zanechalo nevábné znamení?
Sklonila se, protože ještě pořád bylo dost šero, aby si to prohlédla zblízka a případně to odklidila. Hned však zase uskočila a zděšeně zaječela. Její jekot se rozlehl celým mladoboleslavským náměstím a nepochybně probudil mnohé spáče ze sna, ale to bylo v té chvíli Lence úplně jedno.
Bodejť by se nevyděsila! Vždyť na zápraží ležel lidský prst. Nejspíš uťatý nějakým ostrým sekáčkem. Prst, z jehož krvavého konce vyprýštilo několik kapek krve, která už stačila vytvořit malou rudou loužičku.
Snad nikde se realita „království dvojího lidu“ neprojevovala tak zřetelně jako v Boleslavském kraji. Lidé pod jednou i pod obojí žili v celé zemi v křehkém příměří udržovaném jednotlivými krajskými landfrýdy, jenže v ostatních krajích mívali utrakvisté či katolíci zpravidla pohodlnou většinu, a vzájemné konflikty proto probíhaly spíše latentně. Ne tak na Boleslavsku, kde byly početní poměry obojího lidu daleko vyrovnanější.
Hejtmany Boleslavského kraje byli zvoleni přesvědčený kališník Jiří z Poděbrad a ryzí oportunista Jan ze Smiřic, formálně sice vystupující rovněž jako utrakvista, avšak nijak neskrývající svou náklonnost ke katolické straně. Vzájemný vztah obou hejtmanů nebylo možné označit jinak než jako obtížně potlačovanou nevraživost1.
Nejbohatším velmožem kraje však byl katolík Jindřich z Michalovic, synovec nedávno zemřelého Petra z Michalovic. Jindřichovi patřila v kraji rozsáhlá panství včetně Bezdězu a samotné Mladé Boleslavi. Jako naprostý paradox se tudíž mohlo jevit, že Mladá Boleslav byla ryze kališnická. Jejím obyvatelům byla v roce 1436 předchozím majitelem Petrem z Michalovic, rovněž katolíkem, přiznána nejenom náboženská svoboda, nýbrž dokonce i ta výsada, že ve městě, těšícím se stejným právům jako královské město Nymburk, nesmějí žít žádní katolíci.
Majetek těch, kteří tam žili dříve a za husitských válek, když se Boleslav připojila k táborskému svazu, z města uprchli, byl se souhlasem Michaloviců jednoduše zkonfiskován a připadl městu.
Jako katolík by měl mít Jindřich z Michalovic blíže k hejtmanovi Smiřickému, tím spíš, že byl jeho švagrem, přesto však jako racionální muž vycházel lépe s pragmatickým Jiříkem. Vinu na tom nesl sám Jan Smiřický, který svého hejtmanského postavení i toho, že byl o dost starší než nezkušený Jindřich, zneužíval ve vzájemných majetkových sporech. S takovým švagrem je ovšem těžké vyjít, a proto Jiří z Poděbrad, druhý z krajských hejtmanů, představoval pro mladého Jindřicha vcelku přirozenou oporu. Ne že by však jejich vzájemné vztahy byly zcela bez komplikací.
Správcem mladoboleslavského panství, zahrnujícího vedle města též rodový hrad Michalovice, byl Jindřichem ustanoven zkušený úředník Jiřík z Mnichova a Tajné. Ten měl na starost především záležitosti hospodářské, jimž bylo třeba věnovat mimořádnou pozornost; celé panství bylo po husitském období značně zadlužené. A odpovídal i za prosazování práva včetně soudnictví.
O bezpečnost v samotném městě se však staral rychtář, boleslavský měšťan Dušek, nepříliš uvědomělý kališník. Ne že by se jednalo o nějakého bezcharakterního ničemu, nicméně jistá vypočítavost mu nebyla cizí a při vykonávání svého úřadu vždy dbal na to, aby ani on sám nepřišel zkrátka. Přičemž měl-li možnost vyřídit věci snadno a rychle, dával tomu přednost před komplikovanými a časově náročnými postupy…
Kupec Pavel mhouřil oči proti rannímu slunci, které již pozvolna začínalo pálit. Byl rád, že je konečně doma;
měl za sebou dlouhou noc a krušné ráno. Kola jeho vozu vrzala po městské dlažbě a sluhové, kteří jej na cestě doprovázeli, mlčeli jako zařezaní.
Před domem sesedl a v ústrety mu vyšla jeho žena Matylda.
Neusmívala se: „Vítej doma.“
Její přepadlý výraz Pavla zarazil: „Stalo se něco?“
„Pojď radši dovnitř,“ řekla tiše a rozhlédla se plaše po rynku.
Takhle jsem si radostné uvítání po dlouhé cestě nepředstavoval, pomyslel si o chvilku později, zatímco zíral na useknutý zkrvavený prst. Místo aby si po namáhavé cestě užil zasloužený oddech, čekaly ho jen problémy. A to ještě ani netušil, jak velké.
Když se kupcův sluha, neprodleně vyslaný pro rychtáře, vrátil, nenásledoval ho jen rychtář, nýbrž i jeho pochopové. Na Pavlův zdvořilý pozdrav odpověděl rychtář Dušek posupným gestem biřicům, kteří kupce hned v domovních vratech ze všech stran obstoupili. Prozatím se však ještě zdrželi jakýchkoliv projevů nepřátelství, zato rychtář Dušek hned zprudka spustil: „Můžeš mi říct, pane Pavle, jaký je tvůj vztah s truhlářem Štěpánem?“
„Proč?“ nechápal kupec.
„Odpovídej laskavě, na co se tě ptám!“
„No, moc dobře spolu nevycházíme, to ví přece každý. I proč tomu tak je.“
„Aha. A prý jste se nedávno i několikrát chytli, nemám pravdu? Někdo by totiž o vás dvou mohl bez přehánění říct, že jste vyložení nepřátelé do morku kostí. Slyšel jsem svědectví pár lidí, jak jste se před časem na trhu dali do hádky, až vás okolní nakupující museli uklidňovat. Tady Ondřej,“ ukázal na jednoho z biřiců, „byl u toho. A před
pár nedělemi jste se dokonce v hospodě málem pustili do rvačky, až vás od sebe museli ostatní hosté odtrhávat.“
„To všechno je pravda, nic z toho nepopírám. Ale rychtáři, volal jsem tě v jisté naléhavé věci,“ snažil se Pavel vyložit Duškovi objev prstu na svém zápraží.
„Co je, nebo není naléhavé, to posoudím sám.“
„Samozřejmě,“ přitakal Pavel. Z let strávených u vojska si odnesl zvyk nehádat se s hňupy. Pro samolibé hňupy v nadřízených pozicích to platilo tuplovaně. „Jedna z mých děveček, co šla za brzkého úsvitu ke kašně pro vodu, našla při návratu do domu na prahu ležet useknutý prst. Zřejmě tam ležel, už když vycházela, ale byla ještě skoro tma, a proto ho asi přehlédla.“
„Asi?“ zopakoval rychtář posměšně. „Zajímá mě pravda, ne tvoje dohady. Máš ještě pořád ten prst? Doufám, že jste ho nevyhodili?“
„No, samozřejmě že jsem ho jako důkaz uschoval. Dal jsem ho odnést do chladu ve sklepě. Mám ho nechat přinést?“
„Buď tak hodný.“
„Jistě,“ přikývl Pavel a vzápětí zavolal do zadní části domu, kde dvojice podomků urovnávala slámu na podestýlku pro koně. Jednomu poručil: „Doběhni pro Bořislava! Odnášel brzo ráno něco do sklepa; řekni mu, ať to okamžitě přinese sem.“
Poté co sluha odběhl, rozhostilo se mezi šesticí napjaté ticho. Pavel se ho sice pokoušel rozptýlit tím, že pozval rychtáře dál do domu, avšak ten byl i se svými biřici ochotný popojít maximálně pár kroků do mázhauzu, kde se zastavili. Napětí se nezmírnilo, naopak.
Čekali poměrně dlouho, Bořislav zřejmě nebyl hned k nalezení, avšak po nějaké době se konečně objevil a přinášel jakousi mělkou misku, na níž bylo možné rozeznat
malý předmět. Zblízka pak bylo patrné, že se jedná o lidský prst. Rychtář misku převzal, důležitě si prst prohlédl a vzápětí jej ukázal jednomu ze svých lidí. Ten po krátké prohlídce souhlasně přikývl.
„Zdá se, že je to ono,“ pronesl rychtář Dušek poněkud záhadně, načež okamžitě vypálil další otázku: „Před chvílí jsem se tě ptal na toho truhláře Štěpána. Nechceš mi k tomu ještě něco říct?“
„Nerozumím. Jak souvisí něčí useknutý prst na mém prahu s tím, že se se Štěpánem nemusíme?“
„K tomu se dostaneme. Takže chceš k tomu Štěpánovi něco říct, nebo ne?“
„Ne.“
„Dobře,“ pokýval Dušek významně hlavou, jako by si právě potvrdil nějakou důležitou domněnku. „Možná bys mi tedy místo toho mohl sdělit, cos dělal včera?“
„Byl jsem na několikadenní obchodní cestě. Ale vždyť to víš, rychtáři. Hlásil jsem to městské radě před odjezdem.“
„Odpovídej, na co se ptám. V tomto městě zastupuji právo já.“
„Takže tohle je výslech?“ užasl Pavel.
„Kde přesně jsi byl?“ přešel rychtář Dušek Pavlovu otázku, jako by byla jen řečnická.
„Udělal jsem velký okruh po svých dodavatelích a obchodních partnerech v Kopidlně, Jičíně, Hostinném a pár dalších městech a před chvílí jsem se vrátil do Boleslavi.“
„Kde jsi na dnešek nocoval?“
„U přítele v Bělé pod Bezdězem.“
„To si ještě ověřím. Kdy přesně jsi vyrazil z Bělé?“
„Hned po otevření městských bran, tedy za úsvitu.“
„Za úsvitu,“ bručel si pro sebe zamyšleně Dušek.
Pavel neměl z Duškova přemýšlení dobrý pocit, proto sám od sebe dodal: „Včera ráno jsem vyjížděl z Turnova. Nezamířil jsem přímo do Boleslavi, ale stavil jsem se u přítele Ctirada v Bělé, kde jsem se zdržel na noc, a ráno jsem vyrazil co možná nejdřív k domovu. Zeptej se na to mých sluhů, co jeli se mnou.“
„To udělám. Ovšem jistě chápeš, že tví sluhové nejsou nestranní svědkové, když je živíš. Někoho jiného, kdo by mohl potvrdit tvůj včerejší odjezd z Turnova, bys neměl?“
„Jsem si jistý,“ pokrčil kupec Pavel už dost podrážděně rameny, „že si na mne bude pamatovat turnovský hostinský, u kterého jsem přespával předcházející noc. Ale teď už bys mi snad mohl vysvětlit, co má tenhle výslech v mém vlastním domě znamenat?“
„Dnes brzo ráno byl Štěpán objevený.“
Kupci chvíli trvalo srovnat si v hlavě, o čem to vlastně
Dušek mluví. Pak se ale rozohnil: „Co tím chceš říct, že byl objevený? On utekl? Má s tím uťatým prstem něco společného, že jo? To už je opravdu vrchol, takhle urážet moji rodinu. Mělo mě hned napadnout, že v tom má prsty.“
„Jeden.“
„Co prosím?“
„Jen jeden prst. Ten prst zřejmě patří Štěpánovi. Dneska brzo ráno ho objevil porybný v městském chovném rybníku. Je pátek, postní den, takže tam porybný šel zařídit, co je třeba na odlov potřebného množství ryb pro trh. A přitom tam u břehu v rákosí našel jeho mrtvolu. Probodnutou, ne utopenou. Ještě pořád k tomu nechceš nic říct?“
„Ne! Proč bych k tomu měl co říkat?!“
„Třeba proto, že ten Štěpán byl původně snoubencem tvé ženy Matyldy. Ona ale nakonec zasnoubení s ním
zrušila a vzala si tebe, takže je celkem přirozené, že jste nemohli jeden druhého ani cítit. A abych nezapomněl, oběti chyběl na levé ruce prsteníček. Jaká náhoda, že?“ podotkl rychtář ironicky. „Tady Ondřej,“ pokynul Dušek k jednomu z biřiců, jemuž před chvílí odťatý prst ukazoval, „přivážel Štěpána od rybníka do márnice. Měl tedy čas si ho prohlédnout a před chvílí mi potvrdil, že na první pohled ten prst vypadá podobně jako ostatní prsty oběti. Myslím velikostí, tvarem a tak podobně. Samozřejmě se ještě přesvědčíme, jestli ten prst k té ruce přesně pasuje. Ale bylo by velmi zvláštní, kdyby se tu po okolí potuloval ještě nějaký jiný useknutý prst, nemyslíš? Až moc velká náhoda. Proto se tě naposled ptám, jestli máš něco, čím bys mohl tohle všechno vysvětlit a rozptýlit podezření, které na tebe padá?“
„Ty mne podezíráš z vraždy?“ otázal se kupec Pavel nevěřícně. „Proč? Proč bych něco takového dělal?“
„To bych taky rád věděl,“ přiznal rychtář. „Někdy se odpovědi dočkám, až když je dotyčný na mučidlech. Tady ale mám určité tušení už teď. Copak není dost pádný důvod to, že byl Štěpán tvůj někdejší sok v lásce? Sám jsi přiznal, že jste se nesnášeli. Případ je o to závažnější, že oběti chybí prst, který se našel na prahu tvého domu. Kromě toho se zdá, že Štěpán musel zemřít dnes v noci, a to za městem, kde je rybník. A ty jsi dnes v noci ve městě nebyl. Vlastně se dá říct, že nad ránem jsi byl také za městem.“
Pavel byl přednesenými argumenty, respektive jejich nesmyslností, zcela ohromen: „Ale pokud bych toho truhláře opravdu zabil, proč bych si jeho prst pokládal ke svému domu? A proč bych mu ho vůbec usekával?“
„Co já vím?“ pokrčil rychtář Dušek rameny. „Jsem počestný občan a dobrý křesťan,“ zdůraznil a hruď se mu pyšně nadmula, „a ne vždycky dokážu pochopit, co se
zločinci honilo v hlavě. Ale v tomhle případě by se klidně dalo říct, že ses právě tím, cos mi tu vyjmenoval, ze sebe pokoušel každé podezření setřást. No, proč by na sebe vrah dobrovolně ukazoval tím, že si část těla oběti pohodí ke svému domu, že? To by přece nedávalo smysl. Možná ses tak snažil sám sebe vyloučit z podezření.“
Pavel nad těmi důvody zavrtěl hlavou. „Jsem tedy podle tebe vrah? Takhle rychle jsi mne usvědčil?“
„Ještě ne,“ namítl rychtář, „a právo na spravedlivý soud ti nikdo neupírá. Ale lítáš v tom pěkně. O své nevině jsi mě rozhodně nepřesvědčil. Tvá tvrzení musíme teprve ověřit. Do té doby zůstaneš pod zámkem, aby tě snad nenapadlo mařit výkon práva, nebo dokonce vzít roha.“
„A z čeho přesně jsem podle tebe podezřelý? Nebo snad dokonce obviněný?“
„Z úkladné vraždy a z rituálního znesvěcení těla.“
Náhle zsinalý kupec Pavel hleděl na rychtáře se zděšeným výrazem. Až po hodné chvíli ze sebe dokázal vypravit: „Dovolíš mi aspoň, abych se rozloučil se svou ženou?“
„Samozřejmě, nejsem žádný nelida. Ostatně, někdo ti bude muset do městské šatlavy nosit stravu, takže je jen v pořádku, když to své ženě vysvětlíš. Přirozeně, mluvit s ní budeš jen pod mým dohledem.“
„Jako třeba abych jí neřekl, že má zamést stopy?“ pokusil se kupec přiškrceným hlasem o náznak černého humoru.
„No, třeba.“
„Jak si přeješ,“ kývl strnule Pavel a vzápětí zavolal jednoho z podomků, aby přivedl jeho manželku Matyldu.
Ta přiběhla za pár okamžiků celá vyděšená. Sluha jí zřejmě stačil vysvětlit, že se děje něco zlého.
„Co se stalo, Pavle?“ volala už zdálky, a když došla až k domovním vratům, připojila ještě: „Proč tahle zhurta,
pane rychtáři? Vždyť jsme tě sami zavolali, aby ses ujal té záležitosti s useknutým prstem.“
„V tuhle chvíli nemůžeme dělat unáhlené závěry, paní Matyldo,“ zavrtěl Dušek odmítavě hlavou, „vyšetřování teprve probíhá. Řeknu ti jen tolik, že tvůj muž je ve vážném podezření, že s tím má něco společného. Proto si ho odvádím do městské šatlavy k dalšímu řízení. Samozřejmě že ti bude povoleno ho navštěvovat a mluvit s ním, pochopitelně vždycky za přítomnosti někoho z mých lidí. Nezapomeň mu nosit jídlo.“
„Ale proč… vždyť…“ koktala ohromená manželka.
„To nemá smysl,“ zavrtěl kupec hlavou. „Věřím, že se všechno brzo vysvětlí, ale jen pro jistotu, zajeď za hejtmanem Jiřím a požádej ho, aby se sám začal o věc zajímat. Jistě mi vyhoví. Vždyť se známe už od lipanské bitvy.“
Poté se se svou ženou objal. Dusil v sobě úzkost, zatímco Matylda propukla v hlasitý pláč. Vzápětí si rychtář Dušek kupce v doprovodu čtyř biřiců odvedl „k dalšímu řízení“, jak to vzletně nazval.
V rytířském sálu hradu Michalovice, vzdáleného necelou hodinu pěšky od Mladé Boleslavi, to hučelo jako ve včelím úlu. Šlechtic Jindřich z Michalovic, toho jména druhý, si dobře uvědomoval, jak je pro udržení moci potřebné udržovat přátelské vztahy, a proto uspořádal u příležitosti boleslavského posvícení velkou hostinu pro pozvanou společnost. Stoly se prohýbaly pod donesenými lahůdkami a pod džbány s nejlepším vínem a pivem a několik muzikantů si ladilo nástroje, aby hodokvas doprovodili svou hudbou. Pán z Michalovic právě povstal s pohárem v ruce, aby jako hostitel pronesl první přípitek. Po něm pak budou nepochybně následovat přípitky další a další, pronášené jednotlivými hosty a vinšující hostiteli štěstí, zdraví a dlouhá léta, jak už to tak při podobných příležitostech bývá.
Aby si zjednal pozornost, zacinkal Jindřich z Michalovic na skleněný pohár ve své levici, nadechuje se k delšímu proslovu: „Přátelé,“ oslovil osazenstvo, „děkuji vám, že jste mne poctili svou… Co je?“ otočil se nerudně, nemile ve své řeči vyrušen, k vstupním dveřím, na něž se ozvalo dosti hlasité zaklepání.
„Odpusťte, pane,“ vstoupil do sálu Mladota, velitel hradní posádky, za nímž postával jakýsi neznámý muž.
„Ptal jsem se, co je,“ odvětil přísně Jindřich z Michalovic. „Rád bych věděl, proč mne rušíš při slavnosti.“
„Pane, na hrad přijel posel krajského hejtmana Jiřího z Kunštátu a Poděbrad,“ ukazoval Mladota za sebe na neznámého příchozího.
„No, to je od něj hezké,“ odvětil hradní pán s poněkud nakyslým úsměvem, poněvadž jako katolík neměl s kališnickým hejtmanem úplně jednoduché vztahy. „A co chce?“
„Dovolíš?“ odstrčil příchozí Mladotu rázně stranou a sám se ujal úkolu představit se a objasnit důvod svého tak nenadálého příjezdu ve zcela nevhodnou dobu. „Jmenuji se Dobromil a přijíždím za vámi z rozkazu krajského hejtmana.“
„To už jsem se dověděl od svého velitele stráží,“ poznamenal popravdě hradní pán, „co ale nevím a nesmírně mne to zajímá, to je důvod tvého příjezdu.“
„Přináším vám list,“ napřáhl před sebe Dobromil papírový svitek převázaný tkanicí s přivěšenou pečetí.
Očividně hejtmanovou.
„Děkuji ti za námahu,“ odvětil pán z Michalovic stroze. „Ale jak vidíš, mám společnost, takže ten list bude muset počkat do zítřka, kdy si ho přečtu a následně na něj hejtmanovi odpovím. Postarej se o našeho hosta,“ kývl na velitele stráží, načež se od nenadálého příchozího bez zájmu odvrátil a chystal se pokračovat v přerušeném přípitku. Daleko se však nedostal.
„Odpusťte, pane,“ uslyšel za sebou, takže se takřka proti své vůli znovu obrátil, „ale hejtman trv…, chci říct –naléhavě vás žádá, abyste si jeho list přečetl neprodleně.“
Pán z Michalovic zbrunátněl. Co si o sobě ten Ptáčkův patolízal vůbec myslí? Že zavelí a on, jeden z nejbohatších českých pánů, srazí podpatky a bez řečí poslechne?
Užuž se chystal vybuchnout, avšak povšiml si zvědavých pohledů svých hostí, do jednoho upřených na něho, a na poslední chvíli se ovládl.
„Proč je ten list tak naléhavý?“
„Jde o vyšetřování vraždy, která se před pár dny stala v Mladé Boleslavi.“
„Nerozumím. Tu vraždu přece vyšetřuje městský rychtář, a podle toho, co se mi doneslo, tak je prý případ prakticky vyřešený.“
„A v tom je právě ten problém.“
Jindřich z Michalovic drahnou chvíli beze slova hleděl na posla a v jeho pohledu se viditelně svářila chuť přikázat sloužícím, aby toho drzouna vyhodili ven, s opatrnou zdrženlivostí, velící poslechnout a přesvědčit se, co že mu to vlastně pán z Kunštátu a Poděbrad, pravá ruka Nejvyššího hofmistra Hynce Ptáčka z Pirkštejna, vlastně chce.
Po delším vnitřním boji se nakonec rozhodl pro druhou možnost. První si ale ponechával v záloze. Jestli se ten dopis ukáže jen nepatrně méně důležitý, než Jiříkův posel tvrdil… no tak tedy pozná, zač je toho loket!
Energickým pohybem rozlomil hejtmanskou pečeť, rozbalil svinutý list a začal jej číst. Přičemž jak se postupně probíral řádky předlouhého dopisu, jeho brunátný obličej zvolna přecházel až do sytě nachové barvy.
Když dočetl do konce, naprázdno polkl, načež si vzápětí uvědomil, že všude před sebou má o dost lepší věci na polykání. Nejprve vyprázdnil svůj vlastní pohár, který si před čtením odložil, a hned poté dvěma hostům bez omluvy sebral ze stolu jejich vlastní po okraj naplněné poháry a na pár loků je do sebe obrátil. Teprve pak polohlasně zahuhlal: „Omlouvám se, to ten dopis.“ Posilněn zvedl pohled, přejel jím veškeré osazenstvo u hodovní tabule, a nahlas pronesl: „Promiňte mi, přátelé, ale neodkladná povinnost mne volá. Vy se však, prosím, klidně bavte dál, jako by se nic nestalo; zastoupí mne pan purkrabí. Norberte,“ oslovil mladého muže s tmavě
Společně se pak všichni tři odebrali do soukromé komnaty hradního pána, kde jim hostitel gestem ukázal, aby se usadili na bytelné židle. Avšak ještě než sám stačil cokoliv říci, přerušil ho Dobromil: „Odpusťte, pane, ale počítal jsem, že jenom předám list a hned se zase budu vracet do Boleslavi do hostince a zítra ráno pokračovat za pánem z Poděbrad. Proto jsem po příjezdu strčil otěže svého koně čeledínovi, který zrovna po nádvoří procházel, aby mi ho chvíli pohlídal, že jsem co nevidět zpátky. Jelikož se ale asi zdržím déle, s vaším dovolením bych nejdřív koně odvedl do stáje.“
Obdržev Jindřichův souhlas v podobě roztržitého pokývnutí, odebral se hejtmanův posel zpět na hradní nádvoří, avšak sotva se za ním zavřely dveře a na chodbě dozněly jeho kroky, pán z Michalovic se mohutně nadechl.
„Ten rychtář je vůl!“ zařval, až skleněné tabulky v oknech zadrnčely. „Neschopný vůl a idiot! A nejhorší na tom je, že teď budu před hejtmanem za idiota i já sám, že jsem někomu takovému svěřil rychtářský úřad!“
„Co se stalo?“ zeptal se věcně rytíř Norbert z Malkova. „Ten případ je prý vyřešený, sám jsem byl u toho, když ti to sem na Michalovice přijel rychtář nahlásit a oznámit, že brzy zasedne městský soud a vynese rozsudek.“
„A já jsem další vůl,“ vykřikl Jindřich z Michalovic, stále ještě v ráži, „že jsem to tomu blbovi uvěřil!“
„Takže?“ otázal se Norbert, dávaje najevo, že dosavadní vysvětlení považuje za, mírně řečeno, pramálo dostačující.
„Tady si to pak celé přečti, budeš to potřebovat!“ hodil pán z Michalovic srolovaný list na stůl. „Stručně řečeno, hejtman mi tu píše, že rychtářovo vyšetřování bylo nevy-
19 ryšavými vlasy, „byl bys tak laskav a šel se mnou? Ty samozřejmě taky,“ pokynul nevítanému Dobromilovi.
hovující, že jím označený pachatel je nevinný, že jsou na to důkazy a že podle jiných důkazů nebo spíš,“ opravil se velmož, „podle různých hodnověrných náznaků se rychtář Dušek snažil rychlým určením pachatele shodit celý případ ze stolu, aby v době probíhajícího boleslavského posvícení nepřicházel o kšefty ve svém hostinci.“
Norbert z Malkova významně hvízdl: „To je tedy nadělení! Ať už je Jiří z Poděbrad, jaký chce, jedno se mu nedá upřít – většinou nemluví do větru. Takže pro to, co píše, má nejspíš hodně pádné důvody.“
„To si myslím i já,“ odvětil unaveně Jindřich z Michalovic, jehož vztek byl konečně přemožen obavou z hrozící ostudy. „Vlastně bych mu měl být vděčný, že mi tím listem poskytl možnost se od Duškova pátrání oficiálně distancovat. Nic totiž Jiříkovi nebránilo prohlásit z pozice krajského hejtmana veřejně celé pátrání za zmatečné a zmanipulované, a pokud by to následně prokázal, pěkně by mne tím zesměšnil.“
„A Jiřík ví, kdo je pachatelem?“ zajímal se Norbert.
„Ne, a proto jsem tě požádal, abys šel se mnou. Jiřík mi totiž mimo jiné napsal, že se vzhledem k dosavadním nevyhovujícím výsledkům pátrání rozhodl pověřit jednoho ze svých podřízených, aby celou tu vraždu znovu prošetřil a pokud možno odhalil skutečného viníka. Vlastně tím zasahuje do mých vrchnostenských pravomocí.“
„To se ale nijak nevymyká z pravomocí krajského hejtmana,“ mínil Norbert střízlivě, „jehož prvořadou povinností je dbát na bezpečnost v kraji. Počítám, že vraždy tu bezpečnost ohrožují taky,“ odfrkl si, dávaje tím najevo, že svou uštěpačnou poznámku myslí ironicky. „A navíc je jen rozumné, že se o to stará. Rozhodně lepší než odsoudit nevinného a skutečného vraha nechat běhat po svobodě, kde bude dál všechny ohrožovat.“
„To jistě, ale proto se necítím o nic míň nepříjemně, že jsem se do téhle situace dostal,“ pokrčil rameny Jindřich z Michalovic.
„A jakou roli v tom mám sehrát já?“ zeptal se zcela k věci Norbert, který už tušil, o co jej Jindřich hodlá požádat. „Mám obavu, aby to purkrabí Jiří z mé strany nepovažoval za zásah do svých kompetencí.“
Jindřich na něj upřel ohromený pohled: „Co blázníš?
Jiří z Mnichova,“ jmenoval majitele vsi Stránka, který již několik let zastával úřad správce celého boleslavského panství a který toho času jménem svého pána bavil hosty na slavnosti, „je sice mým zástupcem, ale se správou panství má práce až nad hlavu. Nemyslíš, že kdyby ta vražda zasahovala do sféry jeho odpovědnosti, tak že by ji vyšetřoval on, a ne rychtář Dušek?“
„Máš pravdu. Vraždu ve městě musí řešit městský rychtář, v Boleslavi tedy Dušek. Jen jsem si říkal, že Jiří z Mnichova má s takovými věcmi víc zkušeností v rámci celého panství. Pokud tedy hledáš někoho, kdo má to Duškovo vyšetřování prověřit, jestli jsem to dobře pochopil.“
„Norberte, hledám někoho, komu můžu věřit. Můj purkrabí Jiří z Mnichova je spolehlivý, ale sám neví, kam dřív skočit. Ty jsi čestný chlap, nejspolehlivější člověk, jakého znám, a hlavně jsi můj přítel. Vím, že je to nepříjemná záležitost, a omlouvám se ti za to. Ale zkrátka a dobře potřebuji, aby ses zítra s tím poslem vypravil za hejtmanem a sdělil mu, že mě mrzí, co se v souvislosti s vyšetřováním té vraždy stalo. A že tě posílám, abys pomohl napravit to, co ten blbec Dušek tak pokazil. Jestliže má Jiřík nějakého vlastního vyšetřovatele, tak ty se k němu připojíš a jako můj zástupce budeš pátrat společně s ním. Chápeš mne?“ upřel pán z Michalovic na přítele významný pohled.
„Chápu,“ přikývl Norbert, kterému svitlo. Věc byla jasná, Mladá Boleslav byla již od vymření přemyslovského rodu poddanským městem pánů z Michalovic, kterým tedy náležela pravomoc v prosazování práva na území města. Této pravomoci je nezbavovalo ani zpackané vyšetřování nedávné vraždy, které přimělo hejtmana k zásahu. Čistě teoreticky mohl Jindřich z Michalovic jakoukoliv intervenci Jiřího z Poděbrad odmítnout jako neoprávněnou, jenže Jiřík by mu pak mohl na veřejnosti náležitě omlátit o hlavu, že ve svých službách zaměstnává neschopné lajdáky vynášející falešné rozsudky. „Je lepší s hejtmanovým vyšetřováním souhlasit než si koledovat o potíže. Mým úkolem bude koukat tomu hejtmanovu člověku na prsty a případně i dohlédnout, aby se Jiří z Poděbrad ve svém hejtmanském úřadu příliš neroztahoval.“ Jinými slovy dávat pozor na to, aby zájmy rodu Michaloviců neutrpěly žádnou újmu, doplnil si sám pro sebe.
„Přesně tak, jsem rád, že jsi mne pochopil,“ přikývl spokojeně hradní pán.
„A co bude s Duškem?“ otázal se ještě Norbert.
„Zatím nic.“
„Nic? Po tom všem?“
„Právě. Nejdřív potřebuju uklidnit situaci. Až k tomu dojde, tak si to s ním vyřídím.“
„A když k tomu nedojde? Co když se za tou vraždou ukáže být kdovíjaké spiknutí a všechno se protáhne?“
„Nestraš, Norberte. Je to vražda jako každá jiná, jen se Dušek nenamáhal kvůli posvícení a svým hostinským kšeftům hledat skutečného vraha a popadl prvního chudáka, který se mu namanul. Nejenže upřednostnil své osobní zájmy před povinností vůči mně, ale ještě překrucoval pravdu. Takže Dušek dorychtářoval, je to jen otázka času, než ho propustím a potrestám. Ale nebude to dřív než po
A protože na chodbě se zrovna v tu chvíli ozvaly kroky, pán z Michalovic ještě rychle dodal: „Co tu zaznělo, to si nech pro sebe. Tomu poslovi všechno vysvětlím.“
Když se dveře konečně otevřely a vstoupil Dobromil, považoval hradní pán za vhodné pronést vstřícnou otázku: „Všechno v pořádku?“, aby trochu napravil své nerudné chování prve na hostině. Jiříkův posel poděkoval a zdvořile
Jindřicha ujistil, že vše je v nejlepším pořádku. Pak hradní pán ještě dodal: „Děkuji ti za tvou námahu, s kterou jsi vážil cestu na můj hrad. A děkuji tvým prostřednictvím i hejtmanovi za jeho zprávu, že mi tím umožnil vyvarovat se mrzutého pochybení, dřív než by bylo pozdě.“
Norbert se v duchu usmál. Jindřich to se slovy uměl, jak se na schopného šlechtice slušelo a patřilo. Nazvat hrozící popravu nevinného člověka mrzutým pochybením, nu…
Jindřich věděl, že posel Dobromil hejtmanovi převypráví každé slovo, jež tu zaznělo. Proto zdůraznil svůj odstup od zpackaného vyšetřování rychtáře Duška: „Z nastalé chyby vyvodím patřičné důsledky a zjednám okamžitou nápravu. Proto tě zítra, až se budeš vracet za pánem z Poděbrad, doprovodí tady můj přítel rytíř Norbert z Malkova. Hejtman Jiří je teď v Nymburku?“
„Buď tam, anebo ve svých Poděbradech.“
„No, to naštěstí není od sebe daleko. Ještě dneska večer napíšu odpověď na list pána z Poděbrad.“
„Děkuji vám za ochotu, pane z Michalovic,“ uklonil se lehce Dobromil. Pravdaže, ochota to byla, vždyť ještě před chvílí neměl hradní pán v úmyslu si list dneska ani přečíst, natožpak na něj odpovídat. O pravém důvodu
23 dopadení skutečného mordýře. Jen ať se Dušek zatím snaží být loajální a nápomocný. To poslední, co bych teď potřeboval, je, aby se mi chtěl pomstít nějakým podrazem.“
Jindřichovy vstřícnosti si však Dobromil nedělal iluze. Přesto byl rád, že se mu podařilo úkol splnit a získat odpověď pro krajského hejtmana.
„Ale teď už dost řečí o starostech,“ uzavřel debatu Jindřich z Michalovic, „a vraťme se na hostinu. Dnes je přece posvícení. Ty, Dobromile, jsi samozřejmě také mým hostem. Jak jsem říkal, na cestu do Nymburka se oba vydáte až zítra ráno.“
Slunovratové dny jsou neskutečně dlouhé, a proto i když si Dobromil s Norbertem po vyčerpávajícím hodokvasu druhého dne trochu přispali, měli by podle Jiříkova posla do Nymburka bez problémů dorazit někdy krátce před polednem.
„Přečtu si cestou ten list od Jiřího z Poděbrad,“ oznámil po tomto zjištění Norbert. „Bude vhodné přijet k hejtmanovi informovaný.“
To byla nepochybně pravda, však také Dobromil chápavě přikývl. Jenže ze strany Norberta se jednalo o pouhou výmluvu. Ze svého poslání a hlavně ze svého nechtěného průvodce neměl žádnou velkou radost. Jistěže bylo rozumné vstřebat všemožné informace, jenže Norbert hejtmanův list četl už včera. Jeho skutečným důvodem byla snaha co nejvíce omezit hovor se svým společníkem. Proti Dobromilovi osobně vlastně nic neměl, vždyť ho až do včerejška vůbec neznal, ale – byl to posel Jiřího z Poděbrad, a tedy kališník. To bylo zlé provinění. Norbert neměl, mírně řečeno, husity v lásce. Vinil je ze smrti svého otce, který padl v divokých dobách husitských válek. Nedošlo k tomu v nějakém střetu s husitskými bojovníky, nýbrž při přepadení jednou z mnoha lupičských tlup, které bezostyšně zneužívaly zmatků v zemi k vlastnímu kořistění. Ale i za to podle Norbertova mínění mohli ti kacíři. Hořce litoval
otcovy zbytečné, nedůstojné a bohužel také nepomstěné smrti. Často si říkal, že kdyby nebylo husitského povstání, nikdy by se řádění těch lotrovských lapků tolik nerozmohlo. To kališníci svým rouháním rozvrátili celé království. Pravda, nyní byl konečně nastolen náboženský smír a krajské landfrýdy usilovně pracovaly na obnově pořádku v zemi; i kališník Jiří z Poděbrad se v čele silného východočeského landfrýdu snažil o totéž, to mu nikdo nemohl upřít. Jenže nic z toho nemohlo husity v očích Norberta z Malkova očistit. Nesnášel je do morku kostí.
Pohroužil se do četby předlouhého sdělení, které již ze včerejška znal, a o to víc nad ním přemýšlel. Vůbec se Jindřichovi z Michalovic nedivil, že tak vybuchl. To, co v listě stálo, bylo jedním slovem neuvěřitelné, a přízviska „vůl“ či „idiot“ na adresu rychtáře Duška vyznívala až příliš ohleduplně:
Podle jeho vlastního prohlášení, které jsem si nechal hodnověrnými svědky potvrdit, byl boleslavský kupec Pavel od 14. června na obchodní cestě po městech Boleslavského a Hradeckého kraje, a to až do pátku 22. června, kdy se vrátil zpět do Mladé Boleslavi, psalo se v hejtmanově listu a hned po tomto tvrzení následovaly i nezpochybnitelné důkazy:
Nechal jsem si kupcovu výpověď ověřit. Jednak u členů hlídky z Bělské brány v Boleslavi, kteří měli 22. června strážní službu a potvrdili, že kupec Pavel se vrátil ráno, a dále v Bělé pod Bezdězem, odkud kupec nad ránem v pátek 22. června odjížděl a následně se již ubíral přímo do Boleslavi. Spolehlivý člen městské rady Ctirad z města Bělá přísežně prohlásil, že u něj kupec Pavel nocoval ze čtvrtka 21. června na pátek 22. června a že jej brzy ráno vyprovázel k Dolní bráně. Totéž potvrdili dva strážní, kteří toho dne na Dolní bráně v Bělé drželi strážní službu. Vidě-
li kupce Pavla brzy ráno z města touto branou odjíždět.
O toto poslední zjištění se rychtář Dušek sám při svém vyšetřování ani nepokusil, a je nezbytné se ptát, jaké vlastní zájmy ho k tomu vedly.
Pokládám proto za jisté, že kupec Pavel se skutečně po tuto dobu zdržoval zcela mimo dosah Mladé Boleslavi a že se do města samého navrátil až v pátek 22. června ráno.
Pro noc ze čtvrtka 21. na pátek 22. června, kdy byl zabit truhlář Štěpán, tedy lze určit, kde se kupec Pavel nacházel, s naprostou přesností. Bylo to město Bělá, a nikoliv Mladá Boleslav.
Z toho vyplývá, že těžko mohl řečeného truhláře Štěpána zavraždit, a to ještě takovým způsobem, aby tělo stihl pohodit do rybníka kus cesty za městskou hradbou. Nemluvě o tom, že kupec Pavel nejel sám, nýbrž ve společnosti několika svých sluhů, kteří by se v případě neoznámení zločinu stali spolupachateli vraždy. Takto by mohl na loajalitu sluhů, jimž by hrozil ten nejtěžší trest, spoléhat pouze blázen; je prakticky vyloučené, že by ani jeden z nich nebyl ochoten proti svému pánovi vypovídat. A také jen naprostý blázen by důkaz svého zločinu pohodil na práh svého vlastního domu. To ostatně přiznává i sám Dušek, u něhož to prý vzbudilo jistou pochybnost – avšak zůstalo pouze u ní. Ostatní „důkazy“ podle něj prý byly naprosto přesvědčivé. Vražda truhláře tedy zůstává stále neobjasněná a její pachatel neodhalený, což k bezpečnosti v Boleslavském kraji, za kterou jako zvolený hejtman zodpovídám, v žádném případě nepřispívá.
Vedle tohoto naprosto spolehlivého konstatování, jehož nejpodstatnější součást představovalo nezpochybnitelné svědectví konšela Ctirada z Bělé, obsahoval list Jiřího z Poděbrad ještě celou řadu dalších informací. Jednak soukromých údajů o osobě kupce Pavla a jeho podnikání,
kde jeho obchodní partneři vypovídali, že se jedná o muže nanejvýš poctivého a úctyhodného, dále nějaká zjištění o osobě zavražděného Štěpána, jež na něj nevrhala zrovna nejlepší světlo, a konečně i několik jízlivě zabarvených úvah o intelektuální úrovni rychtáře Duška, který se spokojil s tím nejjednodušším vysvětlením o zamordování neúspěšného soka v lásce. To bylo samo o sobě nepravděpodobné už proto, že od svatby kupce Pavla s jeho ženou Matyldou uplynulo asi 18 let. Nemluvě o tom, že pokud by již vzájemný konflikt obou mužů vyvrcholil vraždou, daleko spíše by byl vrahem ten, kdo dostal košem, a jen sotva by na to čekal tolik let, po které manželství měšťana Pavla trvá. Rychtář Dušek prý byl motivovaný vyřídit celý případ co nejrychleji a s minimem práce, i když to měl odnést člověk prokazatelně nevinný, jelikož v neděli 24. června se v Boleslavi koná posvícení, přičemž on, rychtář, provozuje největší šenk a hostinec na boleslavském rynku. Veřejný neklid a strach o bezpečnost by mu tudíž zejména po setmění odrazovaly hosty. Autor listu neváhal vyjádřit pochybnost, zda by boleslavský rychtář při své neschopnosti dokázal uklidnit se svými biřici aspoň hospodskou rvačku.
Jen pokud by vypukla v jeho vlastní hospodě, pomyslel si v duchu jízlivě Norbert.
Nebylo pochyb, že krajský hejtman pojal svou zprávu Jindřichovi z Michalovic s důkladností, jež pisateli dělala čest. Žádný div, že se o adresáta při jejím čtení pokoušela mrtvice. Ať už byl Dušek jakýkoliv, za rychtáře jej jmenoval pán z Michalovic a nesl tedy za jeho počínání, když ne jinou, tedy přinejmenším morální odpovědnost. Jindřich měl pravdu, rychtářovo pochybení na něj vůbec nevrhalo dobré světlo.
To všechno stačilo k tomu, aby si Norbert o boleslavském rychtáři myslel své. A vůbec to neznělo lichotivě, vedle
výrazů vůl a idiot se v Norbertově mysli zaskvěly i takové perly jako lenoch a křivák. Nechtěl bych být na jeho místě, až s ním Jindřich zúčtuje, pomyslel si.
Norbert uložil srolovaný list do sedlové brašny, a jelikož měli před sebou ještě dalekou cestu, se sebezapřením se odhodlal začít rozhovor: „Kam vlastně jedeme? A neříkej, že do Nymburka!“
„Do Kamenného domu.“
„No, tos mi toho prozradil.“
„Tak odpusť,“ pokrčil rameny Dobromil, jenž vycítil chlad, čišící z jeho společníka. „Kamenný dům je bývalý městský hrad, postavený v Nymburku ještě za Přemyslovců. Samozřejmě že se v posledních dobách hodně změnil, ale jako sídlo úředníků království slouží pořád.“
„Kde to tam přesně je? Na náměstí?“
„Jak dobře to v Nymburku znáš?“ odpověděl protiotázkou Dobromil.
„Párkrát jsem přes něj projížděl, ale moc to tam neznám.“
„No, tak tedy do města se dostaneme přes dva hluboké vodní příkopy a skrz Boleslavskou bránu. Dojedeme na náměstí a za ním, až skoro u Labe, leží Kamenný dům.“
„A proč jsi říkal, že hejtman bude možná v Poděbradech, když teď tvrdíš, že ho najdeme v Kamenném domě? Copak ty sám nevíš, kde bude?“
„Nic takového jsem netvrdil. Říkal jsem, že jedeme do Kamenného domu. A ne, nevím o každém hnutí mysli svého pána,“ urazil se Dobromil.
„Jak to? Říkals přece, že–“ Norbertovi tenhle Dobromil začínal lézt na nervy.
„Ptal ses mě, kam jedeme, a na to jsem ti odpověděl, že do Kamenného domu. Ale jestli tam hejtmana najdeme…“ doprovodil posel Jiřího z Poděbrad svou odpo-
věď dalším pokrčením ramen. „Naštěstí nikde jinde než v Nymburce nebo Poděbradech být nemůže,“ pokračoval sdílně, „a do Poděbrad je z Nymburka jenom skok. Takže je to vlastně skoro jedno.“
„No tak doufám, že si ten skok odpustíme,“ vzdychl Norbert. „Čím dál pojedeme, tím větší dálku se pak budeme vracet. Nebo aspoň já, ty už asi nikam nepojedeš.
Mimochodem…“
„Ano?“
„Kdo je ten vyšetřovatel, o kterém se hejtman zmiňuje, že mu svěřil případ boleslavské vraždy?“
„Hejtman by nebyl rád, kdybych ti bez jeho souhlasu cokoliv v té záležitosti prozrazoval.“
„Ale no tak, aspoň něco bys mi o něm snad říct mohl,“ dotíral Norbert. „Jak se jmenuje, je malý, velký, mladý, starý …“
„Aspoň něco bych ti opravdu říct mohl,“ uvolil se Dobromil milostivě a koutky mu zacukaly zlomyslným úsměvem. „Je chytrý. Nesmírně schopný a mazaný. Samotného hejtmana jsem o něm několikrát slyšel mluvit jako o nejchytřejším člověku, jakého zná. A věř mi, že když něco takového řekne Jiří z Poděbrad, tak je to opravdu chvála jako hrom.“
„Hm,“ zahučel zamyšleně Norbert, který byl rovněž všechno možné, jenom ne hlupák. Pokud s ním mám po něčem pátrat, tak je to jedině dobře, pomyslel si. Jenom doufejme, že to nebude jeden z těch nadutých páprdů, který prošel polovinu evropských univerzit a kvůli tomu nosí frňák tak nahoru, až mu do něj prší. „Takže je to nějaký studovaný muž,“ řekl nahlas, aby si potvrdil své úvahy a taky aby Dobromila přiměl k větší sdílnosti.
„Ne, to bych neřekl. Tedy vlastně…“ Dobromil se zarazil. Došlo mu, že už řekl víc, než by měl. Rozhodl se
proto pro úhybný manévr: „Je to kališník velmi oddaný Husovu odkazu. Ale to je ve východních Čechách, kde bylo hlavní sídlo sirotků, dost běžné. Máš radost?“ šklíbil se spokojeně, jak nakonec odvedl hovor jinam.
Norbert radost neměl. Stěží ovládl nutkání shodit na oplátku Dobromila z koně.
Zbytek cesty už dojeli mlčky.
„Buď zdráv, Luboši!“ pozdravil Dobromil bodře velitele hlídky v bráně nymburského Kamenného domu.
„I ty, Dobromile,“ odpověděl mu strážný. „Koho nám to přivádíš?“
„To je rytíř Norbert z Malkova. Jde rovnou k hejtmanovi. Je, doufám, pořád tady?“
„Pořád – od včera,“ zasmál se strážný.
Když prošli bránou dovnitř do objektu, nedalo to Norbertovi, aby na svého společníka nevrhl udivený až lehce pohoršený pohled: „To tady na hejtmanství panuje tak uvolněná kázeň, že může zbrojnoš mluvit s hejtmanovým poslem jako rovný s rovným?“
„Nevím, za koho mě považuješ ani jaké mravy panují na malkovském panství,“ odpověděl odměřeně Dobromil, „ale já jsem obyčejný nymburský měšťan. Měl jsem prostě jen to štěstí, že jsem se uchytil na hejtmanském úřadě. A pokud jde o Luboše, tak s tím jsme ještě jako malí kluci u břehu Labe společně lovili raky. Mám si teď před ním hrát na pána?“
Norbert si pro sebe cosi mumlal; moc urozeně to neznělo. Aby ale nepůsobil nezdvořile, vzápětí dodal: „Máme štěstí, že hejtman je opravdu tady v Nymburku.“
„Vskutku,“ přitakal stručně Dobromil. Byl rád, že svůj úkol splnil a že se toho nabručeného rytíře co nevi-
dět zbaví. Zamířil ke schodišti, po němž vystoupali do prvního patra. Stanuli před zdobnými dveřmi, na nichž byl namalovaný stříbrný štít s třemi černými břevny, erb pánů z Kunštátu a Poděbrad. Dobromil zaklepal.
„Kdo je?“ ozvalo se zevnitř.
„Já, Dobromil, pane.“
„Pojď dál.“
Dobromil otevřel a gestem ruky vyzval Norberta, aby vstoupil. Sám do prostorné místnosti vešel hned za ním a zavřel za sebou.
„Pane hejtmane,“ oslovil svého představeného a chystal se pokračovat v připravené řeči, avšak nevysoký černovlasý muž s knírem, sedící za stolem s hromadami rozložených listin, netrpělivě mávl rukou: „Nezdržuj! Koho mi to vedeš?“
„Tohle je rytíř Norbert, posel Jindřicha z Michalovic.“
„Vítej!“ pozdravil ho stručně Jiří z Poděbrad. „Co tě ke mně přivádí?“ Při tom zvědavě pozvedl hlavu a trochu se za stolem narovnal, čímž se ukázalo, že se na jeho těle začínají projevovat neklamné známky otylosti.
Jiří z Poděbrad mohl být zhruba stejného stáří jako Norbert, který ještě nepřekonal ani čtvrtstoletí, avšak tělesná vitalita Jiříka se té Norbertově ani zdaleka nevyrovnala. Norbert sice nebyl žádný obr, nicméně svou tělesnou zdatnost věru chátrat nenechával. Byl svalnatý, ramenatý, a zakládal si na tom, jak dobře dovede vládnout mečem. I teď v dobách míru vytrvale cvičil boj s těžkými zbraněmi a v rytířském turnaji se mu jen tak někdo nevyrovnal. Bohužel, v poslední době se jich moc nepořádalo. Tajně doufal, že Jindřich z Michalovic u příležitosti posvícenské slavnosti druhý den, tedy právě dnes, uspořádá alespoň soutěž s kvintánou2.
Vlastně, pomyslel si hořce, možná ji opravdu uspořádal, jenže mě už se to netýká. Napřímil hlavu a rozhodl se
čelit svěřeným povinnostem jako muž činu: „Přicházím jako posel Jindřicha z Michalovic, pane hejtmane. Přináším jeho odpověď na váš list.“
S těmi slovy podal Jiřímu z Poděbrad zapečetěnou listinu. Hejtman po ní hbitě chňapl.
„Děkuji,“ přikývl s nádechem roztržitosti, protože svou pozornost již plně věnoval svitku. Rozlomil michalovickou pečeť a strhl tkanici, jež srolovaný list obepínala. „Pánové,“ odtrhl od něj pohled, „posaďte se oba, než si to přečtu.“ Ukázal k pohodlné a jistě velice drahé polstrované rohové lavici v koutě pracovny. „Poslužte si, na stolku je džbán s vínem a něco k zakousnutí.“
Norbert věděl, co se v listu píše, protože Jindřich z Michalovic mu ho dal přečíst, než jej zapečetil, a proto na hejtmana zvědavě pohlížel, jak se bude při jeho čtení tvářit. Marně. Ve tváři Jiřího z Poděbrad se nepohnul ani sval. Bleskurychle přelétl těch asi třicet řádek, načež dopis odložil na hromadu dalších listin před sebou.
Pak zabodl zkoumavý pohled do Norberta, který se právě osvěžoval číší vína. Nyní ji pomalu odložil na stůl a nasadil výraz všech rytířských ctností3, aby zapůsobil co nejlepším dojmem.
„Takže tebe mi pan Jindřich posílá jako vyšetřovatele toho prožluklého případu,“ zkonstatoval Jiří a z jeho očí se nedalo vyčíst, jestli je spokojen, nebo ne.
Norbert mu pohled oplácel. Bylo to smělé a hrdé gesto, on však byl odhodlán čelit případným urážkám svého přítele Jindřicha z Michalovic s rovnými zády.
„To je od něj velmi svědomité a pozorné,“ pokračoval Jiří. „To se ale naneštěstí nedá říct o vyšetřování, které vedl ten podařený rychtář. Nicméně jak jsem sám panu Jindřichovi psal, já už jednoho vyšetřovatele mám. Anebo snad i on sám trpí nepozorností a v mém listu to přehlédl?“