Nevinné oběti by Nakladatelství MOBA

Nevinné oběti

Věnuji Jitce, Markétě, Martinovi, Dašce, Kubovi, Sáře, Žofii, Fauně a Jonatánovi a Kollárovcům

Po deseti minutách zběsilého úprku se na chvíli

zastavila, předklonila se a rukama se opřela o třesoucí se kolena. Jsou to slzy, nebo pot? ptala se v duchu, když si tu studenou vlhkost stírala z rozpálených tváří. Když se jakžtakž vydýchala, narovnala se a pokusila se zorientovat, kde vůbec je. Být to ve dne, věděla by, kudy se vydat. Kopce nad vesnicí Lestkov měla z dřívějška důkladně prošlapané. Teď jí to bylo k ničemu. Skrze husté koruny smrků a borovic neviděla ani kousek oblohy nad sebou. Běh o život začal nahoře na kopci, takže musí dolů. Až se dostane na kraj lesa, na louku, kde bude alespoň trochu vidět, určitě si bude vědět rady, jak se dostat k cíli.

V koutku duše věřila, že by mohla uniknout. Ne mohla, ale musí. Snad díky té milosrdné tmě. Její pronásledovatel na tom musí být s orientací stejně jako ona a taky má před ním náskok. Pokud se dostane k silničnímu mostu – a ten, jak věděla, už není až tak daleko – slíbil jí, že bude volná, tak žádné zdržování. Prsty si prohrábla rozcuchané vlasy a rozběhla se. Po několika krocích narazila na porost nízkých jehličnanů. Nezdržovala se a rukama rozdrásanýma do krve začala rozrážet jejich pichlavé větve, a když se z nich konečně vymotala, téměř se jí zastavilo srdce. Tělem narazila na vysoký drátěný plot.

Kudy se dát?

Napravo? Nalevo?

Opřela se rukama o pletivo a znovu těžce oddychovala. Alkohol, který koloval v její krvi, už dávno vyprchal,

asi tím vypětím, co nyní prožívala. Srdce jí začalo tlouci

šíleným tempem a ona měla dojem, že v tichu lesa musí být slyšet na kilometry daleko.

Pitomá obora. Podrápaným loktem si utřela ledový pot z čela a pokoušela se pletivo nadzdvihnout, třeba by mohla vzniklým otvorem podlézt, ale dolní část byla pevně zapuštěna v zemi. Pak si vzpomněla, že lesníci při stavbě plotu postaví vždy několik dřevěných provizorních žebříků, aby mohli kontrolovat vysazené stromky, ale okamžitě nápad, že by mohla žebřík vyhledat, zamítla. Nechce ztrácet drahocenné minuty. Pozvedla oči a přeměřila výšku plotu, možná by se mohla přes něj nějak dostat a ukrýt se na druhé straně mezi vysázenými listnáči, ale vzápětí i tento nápad zavrhla. Pokud by její pronásledovatel zjistil, kde je, a stejně jako ona by plot přelezl, snadno by ji v uzavřeném prostoru chytil a to by byl její konec. V uzavřeném prostoru by si s ní hrál jako kočka s myší.

Musí tedy vymyslet něco jiného a hodně rychle.

Někde poblíž zapraskala větev. Nastražila uši.

To snad ne, jak může v té tmě poznat, kudy běží?

Zhluboka se nadechla a pak zatajila dech.

Ten příšerný hlas.

„Děvenko, jdu si pro tebe. Už ti moc času nezbývá. Nevzdáš to?“

Oči se jí zalily slzami. Pomalu se sesula k zemi. Pravou nohou jí projela ukrutná bolest, když koleno narazilo na špičatý kámen.

„Zabiju tě, zabiju,“ zašeptala a pokusila se kámen vyviklat z hlíny, ale bylo to marné, vězel hluboko.

Zvedla se.

Nalevo, nebo napravo?

Byla dezorientovaná, vůbec netušila, kde je most, který byl pro ni záchranou.

Musela se rozhodnout rychle, vstala a kulhajíc zamířila doleva, kde nebylo tak husté trní, které by ji zpomalovalo.

Pryč.

Co nejdál. Husté ostružiní bylo stokrát horší než smrkové větve, ale ona pichláky ani nevnímala a stejně tak si ani neuvědomila, že ztratila tenisku.

Běžela o život.

Nataženýma rukama zkoumala terén před sebou, až narazila do mohutného smrku, rozčíslého bleskem při nedávné bouřce. Stoletý strom se nakláněl k zemi pod ostrým úhlem a před zřícením mu bránily tlusté provazce kořenů.

„Už se blížím. Vzdej to.“

Klopýtla a po zadku sjela mezi spleť kořenů do hluboké díry. Kdyby se tak mohla jako krtek mezi ně zavrtat. Objala nejsilnější kořen a pokusila se dýchat pouze ústy.

Její pronásledovatel se musel vznášet jako duch. Na obličej se jí snesla sprška zeminy, vnikla jí do pusy a ona se rozkašlala. Pak tmou prolétl tmavý stín a dopadl před ni.

S těmi podivnými okuláry na očích vypadal jako nějaký obří brouk.

„Pavlo,“ zašeptal a sklonil se k jejímu obličeji, „dal jsem ti šanci, k mostu už zbývalo pár set metrů, ale asi to

tak má být. Já vím, že sis celou dobu říkala, proč zrovna ty, proč ne někdo jiný, ale nesmíš se na mě zlobit, jsi součástí mé pomsty. Trošku mě to mrzí, ale holt to takhle musí být. Snad tvoje smrt nebude zbytečná.“ Sundal si brýle pro noční vidění a ona, přestože panovala černočerná tma, pochopila, že její krátký život se chýlí ke konci.

Když jí pomáhal vylézt z díry, nekladla mu žádný odpor. Věděla, že není úniku. Jediné, co ji utěšovalo, bylo, že se možná setká se svým synkem.

To teda opravdu nedám, zhrozil jsem se, když jsem se konečně podíval z dřevěné plošiny dolů do údolí, jehož středem meandrovala řeka Ohře. Ač výtvarník, strachy jsem ani nevnímal tisíce odstínů barevného listí stromů, vysazených podél řeky a táhnoucí se dále až ke vzdáleným vrcholkům Krušných hor. Nejsem sebevrah. Zavřel jsem oči, dělal krok dozadu a narazil na měkké tělo.

„Ale copak, copak, pane Karafiáte,“ ozval se za mnou podmanivý alt, „snad se nebojíte?“

„No dovolte. Já?“ řekl jsem, víčka stále pevně zavřená. „Chcete slyšet pravdu? Cejtím se strašně.“

„Z toho si nic nedělejte,“ instruktorka mi poklepala na rameno, „devadesát devět procent účastníků je na tom stejně jako vy, ale pak když letíme, strach je rázem pryč a všichni si vychutnávají tu krásu pod námi.“

Hluboce jsem si povzdychl a instruktorka se rozesmála.

„Tak co,“ dloubla do mě, „jdeme na to?“

„Nefouká moc vítr?“ snažil jsem se ji zviklat, nebo aspoň oddálit ten krok do neznáma. Třeba mě ten nahoře vyslyší a vyšle sem nahoru nějaký silnější větřík a instruktorka naši sebevražednou misi odpíská. Nemělo by jí to vadit, zaplaceno dostala předem a taky jde i o její život.

„Pane Karafiáte, nebuďte posera,“ snažila se mě uchlácholit, „a z větru nemusíte mít obavy, předpověď počasí na další hodinu je perfektní.“

Kdyby řekla půl hodiny, to bych možná ukecal, ale hodinu, to i s mojí výřečností nedám.

„Heleďte,“ začal jsem smlouvat, „co se dohodnout? Já vám přidám tisíc korun a zrušíme to. Dole řekneme, že se počasí zhoršilo, a všichni budeme spokojení, co vy na to?“

Neustoupila, i když jsem se skřípěním zubů nabídl ještě jednu fialovou bankovku s portrétem ukecaného buditele a ještě přidal nabídku, že namaluju její portrét, a pokud by nebyla proti, klidně i její akt.

Vůbec na moje velkorysé nabídky nereagovala, asi peníze nepotřebuje a taky se možná nechce svlékat před neznámým chlapem.

Tudíž jsem rezignoval a děj se vůle boží.

Přinutil jsem se znovu podívat dolů do propasti a na louku pod námi, kde stála skupinka lidí, kteří hleděli s vyvrácenými hlavami naším směrem a drželi palce svému manželi, tatínkovi, zeťovi, kamarádovi a bůhví, komu ještě.

Doufám, že tyto funkce nebudou vytištěny na papírech velikosti A4 s černou ořízkou a černým křížem, vylepených po celém Klášterci a čtoucí udivení známí si nebudou ťukat na čelo, že se Ctirad Karafiát na stará kolena zbláznil a pokoušel se konkurovat ptactvu, což jsem já nikdy nechtěl. Ale teď tu stojím a kolena mám jako rosol.

Mám to vůbec zapotřebí?

Abych to vysvětlil.

Dostal jsem totiž k narozeninám od rodiny adrenalinový zážitek, a to tandemový seskok z Černého vrchu, tyčí-

cího se na pravé straně Ohře kousek nad Kláštercem, kde si skupina nadšenců vybudovala dřevěnou plošinu a ve volných chvílích jako ptáci krouží nad městem a okolím, a aby toho nebylo málo, ještě ke všemu k podobným věcem lákají lidi, kteří touží po dobrodružství, což neplatí v mém případě. A ještě si za to nechávají zaplatit.

Já si narozeninový dárek představuji úplně jinak.

Krásnou výpravnou publikaci o výtvarném umění, karton červeného španělského vína a jeho popíjení buď v létě pod naší pergolou, nebo v zimě u krbu, ale toto?

Adrenalinu v krvi mám dostatek, když mám každý rok na jaře na poště platit daně.

Lucie i Bára tento způsob, jak se přinejlepším nadosmrti zmrzačit, absolvovaly a byly nadšeny, tak předpokládaly, že to máme v rodině, a zážitek na celý život byl na světě.

Škodolibý kapitán Petr Beránek také přispěl určitým

obnosem a prý se u toho děsně šklebil. Jestli se mi něco stane, a to jsem mu vmetl do očí, má utrum s večeřemi. Šárka mu určitě, tak jako já, vyvařovat nebude. Ta bude do konce života truchlit a vyčítat si, že byla pro, abych ten osudný krok do prázdna udělal. Kosmonaut

Armstrong při prvním krůčku na Měsíci prý pronesl tu profláklou větu o velkém kroku pro lidstvo, ale já na podobné kecy nemám ani trochu náladu. Pokud se nezabiju, tak si budu možná muset běžet do nedaleké řeky vyprat trencle.

I náš farář František mi dole držel palce. Ač věděl, že jsem ateista, určitě se za mě u svého nadřízeného při-

mluvil a teď se modlí, ať se vrátím na zem pokud možno v jednom kuse.

Markéta s Martinem, netušíce, co se mi může stát, byli nadšeni a teď stojí pod kopcem a možná vidí svého tatínka naposledy celého.

„Kameru mám nastavenou,“ informovala mě instruktorka a poklepala na rameno, ať se připravím. Bude počítat do tří. Snad to nebudou poslední tři mého života.

Pevně jsem stiskl víčka. Můj výkřik, který následoval poté, co jsem udělal osudový krok, nebo spíš byl popostrčen do předpeklí, musel být slyšet na kilometry daleko.

Mně, kterému se dělá zle, když vidí točící se řetízkový kolotoč, se ocitl žaludek v krku, když jsem neskutečně dlouhý čas padal a padal a…

„Tak co?“ křikla mi instruktorka do ucha. „Krása, že jo?“

Tak jsem se odhodlal a otevřel nejprve jedno oko a pak druhé.

Zpočátku jsem viděl všechno poněkud rozmazaně, ale když jsem si utřel slzící oči, otevřela se přede mnou a pode mnou nádhera, kterou můžou opravdu vidět jen opeřenci.

A teď i já.

Po mé levici se táhly Doupovské vrchy a přede mnou zvlněná pahorkatina Krušných hor. Klínovecká rozhled-

na svítila do dálky jako stříbrný maják, stejně tak stužka

řeky Ohře.

Nevím, jak to dívka připoutaná nad mými zády provedla, ale pomalu jsme zatočili na pravou stranu a začali se přibližovat ke zřícenině hradu Egerburg. Zatajil se mi dech. Tak takhle jsem ho nikdy neviděl. Dvakrát jsme ho obkroužili a pak profičeli průrvou mezi dvěma kopci, Mravenčákem a Černým vrchem, odkud jsme před chvílí odstartovali.

Letěli jsme proti proudu Ohře, po které se plavila skupinka vodáků, kteří na nás mávali, a já jako zkušený vzduchoplavec jsem jim blahosklonně kynul. Prolétli jsme nad nimi a zamířili k vesničce Kotvina, pak opět zatočili nad řeku a vraceli se zpátky. Nad místem přistání se začalo rogalo spirálovitě snášet ke skupince jásajících postaviček.

Dvacet minut, z kterých jsem měl obavy, uplynulo nějak strašně rychle.

Přistáli jsme na travnatém pažitu, kousek od skupinky, ze které se oddělily dvě malé postavičky a pádily k nám.

„Tatínku, tatínku, ty ses nám vrátil,“ volala Markéta a začala mě objímat. Zřejmě jí došlo, k čemu jsem se propůjčil a že se z nich mohli stát poloviční sirotci.

Ještě jsem se nestačil vyvléknout z popruhů, a tak mě její nápor povalil na zem. Naštěstí jsem dopadl na instruktorku a bylo to docela příjemné. Pro mě.

Markéta měla dost rozumu a bystře vyskočila. Já se ještě chvíli na těle instruktorky převaloval a přitom

se omlouval, že jsem se nějak zamotal a nemůžu se ze zamotaných popruhů vybabrat.

Nějak se jí z postrojů povedlo vyprostit, poté mě ze sebe sundala a hekajíc vstala.

„Tak co jste na to říkal?“ zeptala se, když dostala z popruhů i mne. „Spokojen?“

„Nadmíru,“ zaculil jsem se. Vzápětí jsem chopil její ruku a vtiskl na ni vřelý polibek. „Let byl úžasný a měkké přistání bylo vskutku přenádherné.“

„Jak pro koho,“ zamumlala, ale pak mě upozornila, že se blíží moje manželka, tak ať jí ruku laskavě pustím.

Vyhověl jsem jí a obrátil se k přibližujícímu se houfci.

Nastalo velké objímání, jako bych se vrátil z cesty kolem světa. Pouze kapitán Beránek se přišoural a obhlížel si létající stroj.

„Taky byste měl chuť se prolétnout?“ zeptala se instruktorka. „Zítra odpoledne máme jeden volný termín a tady váš přítel, jak byl zpočátku nedůvěřivý, vám může potvrdit, že pohled z výšky je neopakovatelný.“

„Chraň bůh,“ málem se pokřižoval, „já jsem radši, když mám pod nohama pevnou zem.“

„Tady pan Karafiát říkal před letem to samé,“ namítla, „ale zeptejte se ho, jak si to užíval, myslím tím let,“ podívala se na mě úkosem a stáhla si vyhrnutou bundu.

„Komisaři,“ řekl jsem nadšeně, „být vámi, jdu do toho. Ten pocit, když se vznášíte, je neuvěřitelný a ještě k tomu s takovým líbezným pilotem,“ obrátil jsem se k instruktorce, vedle níž se nějakým kouzlem objevil asi dvoumetrový svalovec s potetovanými pazourami.

„Všechno v pořádku, Stáňo?“ zeptal se a zamračeně si prohlédl Beránka.

„V naprostém,“ odpověděla, „tady pan Karafiát je nadšen a možná si to zase někdy zkusí, že?“

„Nepopírám, že jsem měl zpočátku obavy,“ přiznal jsem se, „a vůbec není vyloučené, že si to ještě někdy zopáknu.“

„A co vy?“ zeptal se Herkules Beránka, který trochu poodstoupil a jal si prohlížet rogalo, „vypadáte na tvrdého chlapa. Jestli budete chtít, klidně se s vámi prolétnu.“

Petr se po mně podíval a trochu se nafoukl.

„Ještě si to rozmyslím,“ pravil, ale rychle se vytratil a připojil k diskutující skupině.

„Určitě budete chtít záznam letu, budete mít na něj památku na celý život,“ připomněla mi instruktorka Stáňa, zatímco se její kolega vydal pro dodávku.

„Hodím vám to do mobilu,“ řekla Stáňa, „nadiktujte mi svoje číslo.“

Vytáhl jsem z kapsy spolehlivou tlačítkovou Nokii.

„Co to je?“ pozvedla Stáňa obočí, když spatřila můj přístroj. „Tak to asi nepůjde,“ povzdychla si.

„To je v pořádku,“ Bára mi přispěchala na pomoc a vytáhla svoje pádlo, jak jsem nazval její ultramoderní mobil.

„To víte,“ řekla ta mrška omluvně a protočila panenky, „starší generace.“

Já ti dám starou generaci, zaskřípal jsem zuby, ale následoval jsem Beránka a ještě jsem stačil zaslechnout,

jak sděluje Františkovi, že raději přetrpí nějakou čtyřhodinovou Wagnerovu operu, než aby si zlámala haksny.

Výborný nápad, co dát k Beránkovým blížícím se narozeninám. Jeho vytříbený hudební vkus, jak říkal, skončil u Josefa Valdaufa. Ještě to se Šárkou proberu.

„Mám takový dojem,“ Beránek ukázal rukou někam ke Karlovým Varům, „že nás čeká pěknej slejvák, tak si radši pospíšíme a odpoledne můžeme zakončit nějakým občerstvením. Začíná mi podezřele kručet v břiše.“

„Výbornej nápad, komisaři,“ poplácal jsem ho po zádech, „kam nás pozvete? Chtělo by to nějakou nóbl restauraci.“

„Že byste se, mistře, nestyděl, narozeniny máte přece vy,“ uculil se, „takže předpokládám, že jste něco většího k zakousnutí připravil. Mám hlad jako vlk.“

„Jasně, jako obvykle, ale nemějte obavy, něco malého se u nás určitě najde,“ uklidnil jsem ho. „Ale opravdu si budeme muset pospíšit.“ Mraky se přibližovaly docela rychle, a od Doupova jsme dokonce zaslechli dunění hromů.

„Nechcete pomoct?“ přistoupil jsem k dvojici, která skládala rogalo, ale odmítli, jsou sehraní, tak jsem se rozloučil, poděkoval a celá naše skupina spěchala k vozům, zaparkovaným na parkovišti kousek odtud.

Jen co jsme dorazili domů, spustil se prudký liják, doprovázený oslnivými záblesky a pekelným duněním hromů.

Díky bouřce se docela ochladilo, tak jsem zapálil připravená polena v krbu, zatímco dámy nosily na stůl, u kterého se jako obvykle první uvelebil kapitán Beránek s tvářičkou jako měsíček v úplňku. S nelíčenou radostí obhlížel porcelánové tácy s obligátními chlebíčky a ostatními pochutinami a nabádal nás, ať to nezdržujeme a koukáme si sednout.

Jaroslav Vrána se omluvil, jeho Andulka má pravidelný aerobik, a jestli nebude ze cvičení unavená, staví se všichni později.

„Tak už to pusťte,“ vyzval nás Beránek, když jsme se konečně všichni posadili, a vzápětí si k sobě přitáhl ovál s obloženými chlebíčky. „Mrkneme se na našeho Batmana.“

Bára si chvilku hrála se svým mobilem a notebookem a my netrpělivě čekali, až bude hotova a spustí se ten spektákl. Konečně.

Jako první se na monitoru objevila moje vyděšená tvář, což nezapomněl Beránek s plnou pusou jízlivě okomentovat, a pak už jsme mohli sledovat zajímavější část záznamu.

Konec září tady v Krušných horách patří nejen pro milovníky výtvarného umění mezi nejkrásnější. Hotová pastva pro oči. Namíchat tolik odstínů barev by nezvládl žádný z francouzských impresionistů. Tisíce odstínů žlutých, zelených, červených a hnědých skvrn se rozprskly po kopcích okolo Klášterce a vytvářely nádhernou

atmosféru, což ocenil dokonce i Petr Beránek, který, když nás navštívil a měl dobrou náladu, požádal Markétu a Martina, ať mu donesou papír a on jim předvede, jak se kreslí kachna jedním tahem. Nutno přiznat, že po několika pokusech se mu to povedlo a on hrdě vyzval děti, ať to zkusí taky. Odmítly a za snahu ho pochválily, ale obě si schovávaly tvář do dlaní a měly co dělat, aby nevyprskly.

Kapitán si toho nevšímal a za nějaký čas, při nějaké oslavě, kterých u nás probíhalo poměrně dost, požádal o tužku a papír a začal se opět předvádět. Tentokrát se pokoušel jedním tahem nakreslit domeček. S vyplazeným jazykem se mu to napotřetí povedlo a žádal si náležitý aplaus.

„Až bude lepší počasí, tak se nahoru k plošině vypravíme,“ navrhl jsem osazenstvu. „Vede tam zadem sice krkolomná pěšinka, ale při troše opatrnosti jsme za půl hodinky na místě. To budou panoramata,“ rozplýval jsem se.

„Dobrej nápad,“ odvětil Beránek, „věřím, že to může bejt pěknej vejlet, ale já na vás počkám radši dole. Vy se budete nahoře kochat, nafotíte pár snímečků a já zatím rozložím dole na louce deku a připravím pro vás občerstvení. Určitě vám přijde vhod, až se dotrmácíte dolů.“

Hlavně aby na nás ještě něco zbylo.

Kamera mezitím zabírala údolí mezi oběma vrchy, Mravenčákem a Černým vrchem. Záznam byl samozřejmě vlivem mírného větru trochu roztřesený, ale viditelnost byla vynikající. Rogalo letělo asi padesát metrů nad

úsekem s polámanými stromy, vyvrácenými nedávným

orkánem, ke kterým se ještě lesní technika nedostala.

„Koukejte,“ ukázal jsem prstem na střed monitoru.

„Tady jsem něco zahlíd. Co to může bejt?“

„Jako co?“ zeptal se Beránek a zašvidral očima.

„Můžeš to, Báro, vrátit?“ poprosil jsem.

„Rozkaz.“

Zastavila záznam a pak znovu zapnula.

„Až ti řeknu, tak to stopni.“

Povedlo se.

„Půjde to přiblížit?“ zeptal jsem se.

„Tak to bohužel. Až takovou technikou telefon nedisponuje.“

„Já tam nic nevidím,“ mžoural na monitor Beránek. „Není to nějaká srnka nebo něco podobnýho?“

„Moment, hned jsem zpátky,“ vyskočil jsem a donesl z ateliéru velkou lupu. Chvíli trvalo, než si moje oko zvyklo, ale pak jsem ji podal Beránkovi. Tomu to trvalo o něco déle než mně, ale pak lupu s trochu roztřesenou rukou položil na stůl.

Ještěže nebyly přítomny naše děti, protože vypustil z úst velmi hrubou nadávku.

Protože jsem byl jediný, kdo se v dotyčném prostředí jakžtakž vyznal, Petr Beránek mě se skřípěním zubů vyzval, ať je na místo zavedu. Kolona vozů zaparkovala

kousek od místa, kde jsem před pár hodinami přistál.

Poté jsem převzal vedení, zakroužil nad hlavou velkou baterkou, to jsem viděl v nějakém akčním filmu, načež Beránek zavrčel, ať nešaškuju a koukám mazat. Tak jsem jej poslechl a vyrazil. Naštěstí už přestalo pršet, ale při jakémkoliv dotyku s křovinami nás skropily kapky vody, takže to bylo z bláta do louže. A vysoká tráva byla také pěkně nacucaná. Šel jsem v čele a za mnou jako husy tři technici už na pohled s těžkými kufry, pak policejní lékař, Šárka, Jaroslav, kterého odvolali z příjemně vytopeného pokoje, a na konci lamentující Beránek.

„Jinudy to nahoru nevede?“ zavolal poslední muž v řadě.

„Bohužel,“ houkl jsem za sebe a trochu ho popíchl, „snad něco vydržíte, ne?“

Chvilku dal pokoj, hlavně díky tomu, že jsme museli dávat pozor na popadané větve a kameny, které nám do cesty nahromadil proud vody, jemuž i několikakilogramové šutry nedělaly žádné problémy.

Po pár metrech, které byly docela schůdné, se opět reptal přihlásil.

„Už tam budeme?“ Vzápětí se ozval praskot větve a velmi hrubá nadávka.

„Slabou půlhodinku,“ zavolal jsem přes rameno a radši jsem se neptal, jak je na tom. Asi by mě někam poslal.

Pak už jen vzdychal. On jediný. Ostatní členové raději nemluvili, neradi by si překousli jazyk.

Asi po pěti minutách jsem zavelel stop a pokusil jsem se i přes hlubokou tmu nějak zorientovat, ale bylo to

zbytečné, což ten vzadu asi vycítil a začal se dožadovat, abych hlásil, jak jsme na tom. „Nebyl jsem tu hezkejch pár let,“ přiznal jsem se, „dost se to tu změnilo.“

„To si z nás děláte srandu,“ ozval se zoufalým hlasem Beránek. „To jsme si tedy vybrali vůdce. Sakra.“ Opět prásknutí větve a žuchnutí osmdesátikilového těla do vodou nacucané trávy.

Otřel jsem si čelo od potu, třebaže teplota vzduchu určitě nepřesahovala deset stupňů.

„Proč furt stojíme?“ ozval se věčný rejpal. „Takhle tam dojdeme bůhví kdy.“

Neodpověděl jsem a dal se opět na pochod.

Když jsem minul první vyvrácený smrk, vytušil jsem, že na to, co jsme na záznamu viděli, brzy narazíme.

„Mám dojem,“ zastavil jsem se a obrátil se za mnou lezoucími techniky, kteří oproti rejpalovi Beránkovi po celou dobu naší túry nevydali ani hlásku, „že jsme na místě.“

„Zůstaňte stát, ať to tam nepohamtáte,“ zavolal na mě Beránek, který mou hlášku zaslechl a začal se drát dopředu.

Poslechl jsem ho a světlem baterky prohlížel prostor před námi.

„Asi ji vidím,“ zavolal jeden z techniků a zadržel dychtivého Beránka. „Nejdřív my.“

„Vždyť vím,“ poslechl a opřel se o vyvrácený strom. Šárka, Jaroslav a já jsme jej napodobili a sledovali, jak technici rozevřeli jeden z kufrů. Po krátké manipulaci rozsvětlila noc silná lampa.

Už jsem za posledních pár let, co jsem poznal Šárku a její kolegy, viděl pár mrtvol, ale pohled na ženskou postavu, klečící na zemi, mnou otřásl a domnívám se, že to platilo i o ostatních. Scéna jako z nějakého hororového filmu. Okolo tma jako v pytli a lampou osvícená žena v šortkách a tílku, opírající se čelem o kmen rozložitého buku. Klečíc na kolenou vypadala, jako by se modlila.

Tři muži v bílých overalech mi zakryli výhled. Naklonil jsem se, abych viděl více, ale kapitán Beránek mě chytil za rukáv a odkázal mě do patřičných mezí.

„Myslím si, a nejsem sám, že Šárko,“ podíval se na mou manželku, „že tady mistr už je tu celkem zbytečný, takže by nás mohl nechat pracovat a odebrat se do kanafasu, což by se líbilo i mně, a kdyby to šlo, klidně bych si to s ním vyměnil.“

„Klidně tu s vámi počkám, děti hlídají holky,“ namítl jsem, „a jak víte, jsem nespavec a rád se zapojím, i díky tomu, že jsem vás sem dovedl.“

Při pohledu na jeho tvář jsem pokrčil rameny a obrátil jsem se k nim zády. Ještě budete prosit, říkal jsem si při skluzavce dolů.

Za slabou hodinku jsem byl doma. Děti, včetně Lucie a Báry, spokojeně v pokojících oddychovaly, tak jsem ze sebe pod sprchou spláchl špínu a jehličí a ulehl do postele. I přes to, co jsem dnes zažil, jsem během pár minut usnul jako špalek.

„Tak co nám řeknete?“ zeptal se Petr Beránek, když viděl, že si policejní doktor, podle holé hlavy nazývaný Kojak, sundává rukavice.

„Udušená,“ odpověděl smutným hlasem, „a to dost brutálně, krk je jedna podlitina, ale to není bohužel všechno. Má vypíchnuté oči a podle krve v uších to vypadá, že jí něco provedl i s nimi, ale to zjistíme až po pitvě. Je tu mizerné světlo, tak to berte s rezervou.“

„A čas, kdy zemřela?“ zeptala se Šárka rozechvělým hlasem.

„Vzhledem k okolní teplotě, plus mínus dvacet čtyři hodiny,“ odpověděl lékař. „Taky po pitvě.“

„Teď máme sobotu, třiadvacet hodin,“ mrknul Beránek na hodinky, „takže včera touto dobou?“

„Tak nějak,“ přikývl lékař, „jak jsem řekl, plus mínus.“

„Mimo očí a uší ještě něco?“ zeptala se Šárka. „Sexuální napadení?“

„Nedomnívám se. Pojďte za mnou,“ vyzval je.

„Podívejte,“ ukázal na dívčiny paže a nohy, když se nad ní trojice kriminalistů sklonila.

„Má je pěkně zrasované,“ řekl Vrána. „Od nějakejch trnů. Vypadá to, jako by před někým prchala.“

„V tričku a šortkách,“ otřásla se Šárka. „A bez bot,“ dodala.

Kapitán Beránek se narovnal a rozhlížel se po hustých křoviskách.

„Po tom lijáku nám asi bude pes houby platný, ale budeme to muset zkusit, třeba chytne stopu, kudy to děvče utíkalo.“

„Nějaký průkaz totožnosti nebo mobil?“ zeptala se Šárka jednoho z techniků.

„Vůbec nic,“ odpověděl, „jen v zadní kapse šortek měla účtenku z restaurace Satanka. Z pátku.“

Podal Beránkovi igelitový sáček. „Bohužel, na prohledání okolí si budeme muset počkat, až bude vidět,“ s čímž Beránek musel souhlasit.

„Problém bude, jak tělo dopravíme dolů,“ zabrblal.

„Sami to nezvládneme, to je o krk.“

„Já tu s ní do rána zůstanu,“ nabídl se Vrána a k jeho úlevě se Petr Beránek nabídl, že ve dvou jim noc uteče rychleji.

„Šárko, ty se vrať s ostatními a ráno přivez hodně kafe,“ poprosil a ta samozřejmě ráda souhlasila.

„Nechte nám tu nějaké pytle, ať si můžeme sednout,“ poprosil Vrána techniky, kteří jim rádi vyhověli. Pak si rychle sbalili fidlátka a dvojice kriminalistů záhy osaměla.

„Nejhorší noc v mém životě,“ bědoval zmrzlý Beránek a Vrána, třebaže byl o dost mladší, mu přitakal. Celou noc nezamhouřili oči a sedět taky dlouho nevydrželi.

„Kdybych to byl bejval věděl,“ láteřil Petr, „vzal bych si něco teplýho. To určitě vodmarodim. V nejlepším případě rýma jako prase. Kolik je, prosím tě, hodin?“

„P… pět,“ zajektal Jaroslav zuby a začal dělat dřepy. Petr se jej ani nesnažil napodobit, vzhledem ke svým bolavým kolenům. Rukama prováděl prostocviky, které si pamatoval ze spartakiády, aby se alespoň trochu zahřál. Na chvíli mu to pomohlo, ale když přestal, pustila se do něj opět třesavka.

„Není to vrtulník?“ přestal mávat rukama a nastavil ucho směrem před sebe.

Pravidelný svist se přibližoval a za okamžik mohli vidět na obloze přibližující se stroj.

„Díkybohu,“ pokřižoval se neznaboh Vrána. „Ještěže je to napadlo.“

Rozsvítil baterku a začal s ní opisovat kruhy.

Během pár minut se vrtulník zastavil nad jejich hlavami. Větve zbylých stromů, které odolaly minulému orkánu, se ohýbaly pod náporem lopatek a oni raději poodstoupili a dychtivě sledovali létající stroj.

Otevřela se boční dvířka a v nich spatřili muže v černém, který se okamžitě začal spouštět dolů. Za ním se slaňoval druhý.

„Vás seslalo samotné nebe,“ přidal se další zapřisáhlý ateista Beránek, když od jednoho z mužů převzal dvě zlatavé termodeky, do kterých se s Vránou okamžitě zabalili.

„Co čaj?“ uculil se jeden z uniformovaných příslušníků.

„Hurá,“ pozvedl Beránek oči k nebi, „s rumem?“

„Jste ve službě,“ připomněl druhý a podal mu litrovou termosku. „Já vám to radši naleju,“ pravil, když viděl třesoucí se kriminalistovu ruku.

Do dvou umělohmotných kelímků nalil horký čaj a podal jim je. Petr s Jaroslavem si o ně chvíli hřáli ruce a pak pomalu usrkávali vařící tekutinu. Že je pouze s cukrem a citronem, jim v tuto chvíli vůbec nevadilo. Oba muži mezitím přendali tělo do černého pytle, připevnili k popruhům a zamávali nahoru. Černý pytel se vznesl k vrtulníku a po chvíli zmizel v jeho útrobách.

„Vaši kolegové už jsou na cestě,“ sdělili už trochu spokojenější dvojici a rozloučili se s nimi. Petr s Jaroslavem pak závistivě hleděli za vzdalujícím se vrtulníkem.

„Nejhorší máme snad za sebou,“ prohlásil Vrána a nastavil prázdný kelímek.

„Doufejme,“ přitakal Petr a dolil mu.

„Snad Šárka nezapomene na kafe,“ zabručel Petr a odložil prázdný kelímek vedle pařezu, na který se oba posadili, ještě těsněji se zabalili do zlaté termofólie a přitiskli se k sobě. Z dálky vypadali jako dvě hroudy zlata.

Horký čaj je začal pomalu ukolébávat a oba dva začali pochrupovat.

„Petře,“ Jaroslav vystrčil hlavu zpod fólie, „slyšels?“

Petr sebou trhnul a hlavu vystrčil také. „Koho?“

„Vlci tu nejsou, tak to bude pes.“

Petr se zaposlouchal a pak zavrtěl hlavou. „Já nic neslyším,“ hlavu ale nechal venku.

„Zase,“ tvrdil Jaroslav.

„Snad máš pravdu,“ povzdychl si Petr, kterému i přes donesenou termopřikrývku a čaj začalo vibrovat levé koleno, což znamenalo, že v příštích hodinách se mu spustí rýma.

„Šárka,“ křikl na něj Jaroslav, když mu zazvonil mobil. „Do čtvrt hodiny jsou tady,“ což Petr z celé své promrzlé duše přivítal.

Neuplynuly zmíněné minuty a kousek pod nimi se objevila a za ní policejní psovod se svým černým kamarádem.

„Máš kafe?“ Petr sebral z pařezu kelímek a hnal se k Šárce, která už vytahovala z batohu termosku, a pak už dychtivě sledoval černou tekutinu, jak do něj teče, z čehož by měl slovutný sovětský profesor Pavlov obrovskou radost. A z Jaroslava, který se postavil do řady, jakbysmet.

„Tak žádný zdržování,“ utlumil jejich chvilku štěstí psovod. „Pokusíme se o nemožné, Daenerys,“ pohladil psí dámu po zádech.

Šárka mezitím vyndala z batohu igelitový pytel, rozevřela jej a psovod z něj vyňal triko, patřící oběti, které si převzali od posádky vrtulníku.

Fena do něj zabořila čumák, pak zvedla hlavu a zavětřila. Popoběhla k místu, kde našli tělo, a začala okolo něj opisovat kruhy. Na chvíli se zarazila a pak se vydala nahoru do hloubi lesa.

Petr s Jaroslavem ze sebe sundali zlaté přehozy, které by jim dozajista překážely, a srolované strčili pod paždí. Pak se spolu se Šárkou připojili k psovodovi.

Psice si z včerejšího deště kupodivu nic nedělala. S čumákem u země capala mezi stromy a netrvalo dlouho a zastavila se u vyvráceného smrku. Podívala se na svého pána, který přivolal kriminalisty.

Mezi kořeny ležela zablácená teniska.

Jaroslav se opatrně spustil do vývratu, tenisku vyfotil a uložil ji do igelitového sáčku. Petr mu podal ruku a pomohl nahoru.

Daenerys nedočkavě přešlapovala, jako by se nemohla dočkat dalšího pochodu.

„To víš, holka,“ psovod ji pohladil po hlavě, „jsou to jen lidi, zmáhá je to.“

Petr Beránek se nadechl a pak mohutně kýchl. Rýma byla na cestě. Jakýkoliv komentář k psovodovi si odpustil.

Daenerys se konečně dočkala a vyrazila vpřed. Vedla skupinku příkrým svahem nahoru, prodírajíc se křovisky až na vrchol kopce. Tam se zastavila a s vyplazeným jazykem čekala, až dorazí opozdilci.

„Ještěže máme dlouhé rukávy,“ nadával Vrána, odstraňuje si z bundy a kalhot kuličky bodláků.

„Máme druhou,“ zavolal psovod a ukázal k nohám usmívajícího se psa.

„Šikovnej pejsek,“ pochválil Daenerys Beránek a chtěl ji pohladit.

„Radši to nezkoušej,“ varoval jej psovod, „nemá to ráda. Hlavně od cizích lidí.“

Petr rychle odtáhl ruku, vzpomínaje, jak jej při jednom vyšetřování rafnul jakýsi pidipes a on musel vyhle-

dat lékařské ošetření. Několik dní před kolegy úpěl a ukazoval jim neviditelnou ranku.

Druhá teniska byla taktéž vyfocená, putovala do dalšího sáčku a Daenerys mohla pokračovat. Další úsek cesty byl už schůdnější. Klikatou stezkou mezi stromy sestupovali z kopce, až se dostali na kraj lesa. Před nimi se rozkládala obec Lestkov.

„Mrkněte,“ ukázal psovod na travnatou cestičku. V jedné ze dvou vyjetých kolejí, pravděpodobně od čtyřkolek, spatřili v bahně dvoje otisky od bot směřující nahoru do kopce, odkud přišli. Jedny větší a druhé podstatně menší.

Petr Beránek si navlékl rukavice, vyndal ze sáčku levou tenisku a opatrně ji přiložil k šlépěji.

„Podle mě totožná,“ řekl. „Budou se muset odlít,“ dodal a spojil se s laboratoří. Vysvětlil jim, kde se nachází a někdo tu na ně počká.

Šárka se nabídla a ostatní pokračovali dolů do vesnice.

Na malém náměstíčku se Daenerys posadila a pohlédla na svého pána.

„Tak tady jsme skončili,“ prohlásil, když fena na jeho další povely nereagovala.

„Jestli můžu něco říct,“ pokračoval, „byla sem dotyčná určitě dopravena autem. Pak se ti dva společně vydali nahoru,“ ukázal na kopec.

„Jestli to je tak,“ mínil Vrána, „tak vůz tu musel stát dost dlouho, někdo si ho musel určitě všimnout.“

Rozhlížel se po staveních, ale nikde ani živáčka. Byla neděle a v tuto hodinu všichni normální lidé ještě spí.

„Nedá se nic dělat, budeme je muset probudit,“ řekl

Beránek, „vezmeme dům od domu.“

„Já tu počkám na kluky,“ řekl psovod, „až budou hotovi s odlitím stop, hodí mě k autu.“ Poté se spokojeně usadil pod stříšku autobusové zastávky na lavičku, otevřel batoh a vytáhl svačinu pro sebe i pro Daenerys.

Beránek s Vránou se raději vzdálili, aby neslyšel, jak jim kručí v břiše.

Vzali to od krajního domu, stojícího hned pod autobusovou zastávkou. Otevřela jim mladá žena s nemluvnětem v náručí a podle obrovských kruhů pod očima bylo zřejmé, že se v noci moc nevyspala. Přestože, jak se od ní dozvěděli, oka nezamhouřila, ničeho si nevšimla.

Poděkovali a zazvonili na další dveře. Tentokrát je přivítal vousatý kmet s dlouhou fajfkou. Očividně se nudil a rád by si s policisty popovídal, ale když zjistili, že spal celou noc jako dudek, k jeho nevoli se s ním rozloučili. Stejně mizerně to dopadlo v dalších dvou domech a ve zbývajících v této řadě jim ani nikdo neotevřel. Štěstí se na něj usmálo až v posledním domku na druhé straně rynku, kousek za autobusovou zastávkou, kde psovod se svou fenou po vydatné snídani i přes dost velké chladno spokojeně oddychovali. Beránek stiskl tlačítko zvonku, na kterém bylo trochu roztřeseným písmem napsáno propisovačkou: KLEINOVÁ MAGDALÉNA. Po chvíli jim

otevřela žena hodně po šedesátce, zvědavě si je měřila a určitě přemýšlela, co to asi bude za návštěvu v tuhle hodinu. Vzápětí se to dozvěděla.

„Kapitáni Beránek a Vrána,“ představili se. „Vy budete asi paní Kleinová.“

„Už drahně let,“ usmála se dotázaná. „Copak, mládenci, potřebujete? Ale nestůjte ve dveřích, pojďte dál, dopékám buchty, nerada bych je připálila.“

„To je vůně,“ nadechl se Beránek, když vešli do útulné kuchyně. A pěkně vyhřáté.

„Přijede dcera s vnučkou,“ vysvětlovala, hledíc do trouby. „Ještě tak deset minut,“ řekla a vybídla je, ať se posadí. „Vypadáte drobet zdrchaně a třesete se jako ratlíci,“ prohodila, když si všimla jejich rudých tváří, „chcete kafe, nebo čaj?“

„To by nám píchlo, a pokud si tedy můžeme vybrat,“ poprosil Vrána, „tak raději ten čaj. Kafe už jsme dneska ráno měli.“

„Černej, zelenej, ovocnej, nebo domácí šípkovej?“

Oba si vybrali šípky.

Ta hodná žena přešla ke kuchyňské lince, do hmoždíře nasypala z plátěného pytlíku, visícího nad kamny, hrst sušených šípků, paličkou je rozdrtila a směs nasypala do dvou bucláků. Z rychlovarné konvice do nich nalila vroucí vodu a hrnky postavila před policisty.

„Za pět minut je sleju, pak si pochutnáte.“ Posadila se na židli proti nim a položila mozolnaté ruce na igelitový ubrus, kryjící bytelný kuchyňský stůl. Upřela na ně modré oči a zeptala se: „Vyšetřujete nějaký mord, mládenci?“

„Jak jste na to, paní Kleinová, přišla?“ podivil se Vrána.

„Nejsem hloupá, známí klášterečtí kriminalisti,“ prohlásila a oba dva to velmi potěšilo, „vždyť všichni tady v okolí ví, co děláte. Ještě chybí vaše parťačka, ale mezi nejpopulárnější přece jen patří váš pomocník.“

„Pomocník?“ zeptal se nechápavě Beránek a vzápětí se zašklebil, když se dozvěděl jméno.

„Pan Karafiát není žádný náš pomocník,“ řekl trochu důrazně.

„Však já vím,“ spiklenecky na něj mrkla, „je něco jako tajnej, mně to klidně můžete říct. Mlčím jako hrob.“

Petr Beránek se rezignovaně podíval na Vránu, a ten než se stačil vyptávat, paní Kleinová vstala a přecedila jim čaj do jiných hrnků. Ještě donesla sklenici s medem a vybídla je, ať si čaj přisladí.

Konečně bylo vše hotovo. Napili se, čaj pochválili a Vrána se začal vyptávat.

„Paní Kleinová, byla jste v pátek odpoledne a navečer doma?“

„To jsem byla, krájela jsem celej den jablka na křížaly. Proč se ptáte?“

„Nevšimla jste si, že by na rynku stálo nějaké auto? Támhle,“ ukázal z okna směrem, kde seděl psovod se psem a stále klimbali.

„A víte, že jo?“ přisvědčila. „U poštovní schránky, dost tam překáželo, autobusák nadával jako špaček, nemohl se vytočit a řeknu vám, že tam stálo pěkně dlouho. Šla jsem spát kolem jedenácté a furt tam zaclánělo

a nebylo nikoho tady vod nás. Ti si svoje auta dávají do garáží, nebo aspoň před svůj barák.“

„Nepřišlo vám to divné?“ zeptal se Beránek.

„Mladý muži,“ usmála se, „takových aut je tu přes léto habaděj, a když tu ještě stála hospoda, nebylo kolikrát ani kde zaparkovat. Teď už to není až tak horký, ale pořád tu někdo parkuje. Hlavně turisti. Vodstaví tu auťáky a mažou nahoru na hrad, ale abych se přiznala, takhle dlouho nahoře nikdo nebýval, kor teď, když je brzy tma. Dolů je to vo život. Ale na druhou stranu, ti dva, co jsem je zmerčila, na zájemce o zříceninu nevypadali.“

„Jací dva?“ zbystřil Vrána.

„Chlap a ženská a docela se k sobě měli. Držel ji kolem pasu a šlapali nahoru. Ti určitě měli v plánu něco jiného než prolejzat hrad a kochat se šutrama.“

„Tak si to zopakujeme,“ Beránek vytáhl blok a tužku. „V kolik hodin přijeli?“

„V kolik přesně, nevím, ale když skončil Večerníček, mrkla jsem z okna a už tam stálo, takže něco před sedmou.“

„Typ auta a barvu si pamatujete?“

„V autech se nevyznám, ale bylo bílé.“

„Co espézetka?“

„Stálo bokem a já ven nešla,“ odpověděla, „proč taky? Co mi je do nich, ať si mládí užije. Já když byla v jejich letech…,“ zasnila se.

„Jak ti dva vypadali?“ vrátil ji zpátky na zem. „Starý, mladý?“

Nevinné oběti

LUDĚK KUBÁT

Nevinné oběti