Viola Janáková
Lady detektiv
Odpovědná redaktorka Kateřina Havelková Štěpančíková
Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.
Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2026 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz
© Viola Janáková, 2026
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2026
Vydání první
ISBN 978-80-279-2454-7
Drahá Fiolo, obracím se na Vás s naléhavou prosbou o pomoc. V poslední době se tu v našem městečku Gingerheart dějí podivné události, které nám nedají spát.
Abych nechodil kolem horké kaše, přejdu rovnou k věci. Asi před čtyřmi či šesti týdny tu nedlouho po sobě došlo k několika ošklivým vraždám. Případu se samozřejmě hned ujala místní policie, avšak jak jistě sama víte, tato venkovská parta obtloustlých chlapíků, která není na podobné situace zvyklá, zatím na nic nepřišla.
Celá ta věc se zdá nadmíru podivná. Jistě jste již z mého líčení pochopila, jaký problém nám tu vzniká. A stejně tak nejspíš rozumíte tomu, proč od Vás potřebujeme pomoc. Vím, že nemáte lichotky zrovna v lásce, ale patříte zkrátka mezi nejlepší detektivy, které znám. Obrátil jsem se samozřejmě s touto záležitostí nejprve na vaši společnost Something and Nothing, kde mé mínění potvrdili.
Tímto Vás zvu na naše sídlo Summerhouse, bude Vám zde zajištěno veškeré pohodlí a zázemí k vyšetřování. Jsou také zváni i Vaši případní kolegové.
Předem děkuji za odpověď a těším se na spolupráci s Vámi. Posílám srdečné pozdravy ze Summerhouse od celé naší rodiny.
S úctou, William Jenkins
Září 1947
„Ne, to prostě nepřipadá v úvahu,“ řekla jsem rozhodně. „Sám víš, co je to detektivní praxe. Vzala jsem zrovna jeden případ a nemůžu se o ni starat. Prostě to nejde.“
Benjamin Riding se snažil něco namítnout. Otevřel ústa a hned nato je zase zavřel. Bavili jsme se o té záležitosti už více než čtvrt hodiny a ani jeden z nás nechtěl ustoupit.
„Ale Fiolo, je jí šestnáct, nebude ti nijak na obtíž. Udělej si z ní společnici, klidně ji zauč něčemu z řemesla.“
„Bene, to prostě nejde. Nemůžu ji vzít s sebou mimo Londýn.“
„A ty zase dobře víš, že už nemůžu couvnout. A brát ji s sebou je v mé situaci nemyslitelné.“
„Copak nemáte nějaké příbuzné? Babičky, tetičky, strýčky… Co já vím? Tos musel přijít zrovna za mnou? S dětmi to neumím a nemám je ráda,“ ohradila jsem se důrazně proti jeho prosbám.
„Vždyť víš, že z manželčiny strany nikoho nemá. A z mojí už také ne, tedy alespoň ne tady v Anglii. A dítě už také není, je skoro dospělá,“ namítal Benjamin.
Dostala jsem se do trochu vyhrocené situace. Dlouholetý přítel a kolega za mnou přišel s prosbou, zda bych si k sobě nemohla na nějakou dobu vzít jeho dceru. Možná na půl roku. Nebo na rok. Odjíždí zanedlouho pracovně do Evropy, má to snad něco společného s poválečnou situací. O ničem konkrétním se mi nezmínil. A protože je, jaký je,
myslel na ty praktické záležitosti až nakonec. V duchu jsem nad tím obracela oči v sloup.
Nechtěla jsem mu vyloženě zavřít dveře před nosem, ale jeho požadavkům jsem také neměla v úmyslu vyhovět.
Nedokázala jsem si představit, jak bych s sebou po Anglii tahala jeho patnáctiletou žábu a řešila v její společnosti případ. Vraždy, to není zrovna lehké téma. A pokud si vzpomínám, James Rogers mě taky nebral všude s sebou hned. Na svém prvním případu jsem směla asistovat až v šestnácti letech, téměř po roce výcviku. A navíc to byla taková několikadenní záležitost.
Posadila jsem se na židli, opřela se a ruce založila na hrudi.
„Bene,“ začala jsem, „jsi skvělý detektiv a kriminalista, ale máš prostě jeden nedostatek. Všechno řešíš až na poslední chvíli. A ne každému to takhle vyhovuje.“
Provinile se usmál. „Odpusť mi to. Jsem už takový. Snažím se na to nezapomínat, ale to víš, svět kolem je divoký a jeden dělá, co může, aby se v něm neztratil. Pochopíš snad, že na domácnost sám úplně nestačím.“
Věděla jsem, že se jeho žena před několika lety ztratila. Bylo to těsně před válkou. Prostě jednou někam zmizela a už se neobjevila. Benjamin pořád doufá, že je naživu, vysvětluje si její nepřítomnost různě. Ale domácnost vést moc neumí, to bohužel ne.
„Promiň, ale to, jak zajistíš dceru, mezitím co budeš v Evropě, je snad zásadní věc, nemyslíš?“ optala jsem se už trochu unaveně. Napadlo mě, jestli to snad neudělal schválně, přijít za mnou na poslední chvíli, abych už nemohla ustoupit. Ale ne, takový snad není.
„Je mi líto, že tě s tím musím obtěžovat. Byl jsem za svojí sestrou, ale ta za měsíc odjíždí na archeologické výzkumy, a navíc je mladá, má přítele… Nevím, jak by to fungovalo.“
Taky jsem mladá, pomyslela jsem si trpce. Strkáš ji ke mně jen proto, že žádného chlapa nemám?
„Žádal jsem o to i Angelu Blytonovou, ale ta mě s tím poslala rovnou někam. Ani se nedivím, je to taková stará rachejtle. Tak jsem si řekl, že už zbýváš jen ty. Jsi nejspolehlivější a nejzodpovědnější ze všech ženských v celé společnosti. A známe se tak dlouho…“ Zadíval se na mě provinilým pohledem.
Pokud si myslel, že mě dostane na lichotky, tak byl vedle. Nebyla jsem z těch žen, které podlehnou slovům muže, i kdyby byla sebelaskavější. Preferovala jsem muže inteligentní, samostatně a logicky uvažující. Nepotrpěla jsem si na dary a poklony.
Na druhou stranu mi bylo jasné, že bude žadonit tak dlouho, dokud nesvolím. Nechtěla jsem mu odporovat pouze proto, abych si zachovala neoblomnost. Šlo o praktické účely. Nedokázala jsem si představit, že se budu starat o mladou dívku, kterou ke všemu ani neznám, a řešit u toho případ.
„Nech mě si to alespoň chvilku rozmyslet,“ požádala jsem ho. „Běž domů. Večer ti zavolám, jak jsem se rozhodla.“
„Ale co budu dělat, když odmítneš?“ zeptal se zoufale.
Opřela jsem si tvář do dlaně a povzdychla si. Co s ním mám proboha dělat? „Tak dobře,“ připustila jsem nakonec ke svému vlastnímu údivu. „Vezmu ji k sobě. Ale když mě bude rozčilovat, bez okolků pro ni najdu někoho jiného, i kdybych mu za to musela zaplatit. Dobře?“
Benjaminova tvář se rozjasnila. „Fiolo, jsi zlatá. Doslova k nezaplacení. Tedy,“ zarazil se, „samozřejmě ti na Virginii budu finančně přispívat, o tom žádná.“ Znovu se nervózně pousmál. „Kdy ji k tobě budu moci přivést?“ zeptal se.
Zamyslela jsem se. „Za tři dny. Máš tou dobou ještě doufám čas?“ pozvedla jsem jedno obočí.
„Samozřejmě,“ zatetelil se. Skoro bych řekla, že se musel ovládat, aby neskákal radostí do stropu. „Tak tedy ve čtvrtek odpoledne.“
„Ano,“ přikývla jsem.
Už byl málem jednou nohou ve dveřích. „Jsem ti neskonale zavázán. Ani nevím, jak se ti odvděčím.“
Protočila jsem oči. „To je dobré. Běž už.“
„Děkuju ti,“ špitl ještě a s blaženým úsměvem zmizel.
Celé ty tři dny jsem přemýšlela, jak jsem mohla na takovou věc přistoupit. Svolit Benjaminu Ridingovi, aby mi předal do péče svou dceru. Čtvrtek přišel závratnou rychlostí, dokonce se mi zdálo, že byly předešlé dva dny jako naschvál kratší.
Odpoledne se přede dveřmi skutečně objevil Ben se svojí dcerou. Možná se bál, abych si to ještě nerozmyslela, že tak spěchal. Rozloučil se s ní rychle, tvrdil, že má ještě nějaké záležitosti k vyřizování. I přes to, že ji jen objal a nechal se políbit na tvář, jsem pocítila osten dávného zklamání.
Matka je opustila, ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu, ale Benjamin zůstal stejně dobrým otcem, jakým byl. Miloval svou dceru a dělal pro ni první poslední. Na rozdíl od toho mého, který se na mě vykašlal a nikdy se pořádně nepřestal utápět v lítosti. Bodl mě pocit závisti k té dívce.
Stála jen tak v předsíni, u nohou dva kufry. V ruce třímala klobouk a svetr. Byla ještě tak dětsky naivní a roztomilá. Světlé, zlatavé vlasy měla elegantně natočené po stranách svého srdčitého obličeje s modrýma očima, růžovými ústy a usměvavými tvářemi. Byla to hezká dívka, taková, která se hodí pro měřítko dnešního světa. Měla na sobě elegantní šaty, otec jí zřejmě nic neupíral.
„Dobrý den! Tak ráda vás poznávám. Jsem Virginie Ridingová,“ řekla upřímně a vesele. Byla mi překvapivě
milejší, než jsem očekávala. „Tatínek mi o vás hodně vyprávěl,“ pokračovala. „Jak úžasná jste detektivka a co už jste všechno dokázala. Moc si vás vážím.“
„Ehm, děkuji. A prosím tě, tykej mi,“ odpověděla jsem a přešla její uznání téměř bez povšimnutí. Neměla jsem ráda přílišný obdiv. Nebyla jsem z těch detektivů, kteří své úspěchy a chválu vynášejí do nebes.
Ukázalo se, že Virginie je mým úplným opakem. Umělecká duše s nadšením pro malbu, hudbu a nekonečné hovory o poezii a románech. Na první pohled naivní a příliš snivá pro svět, do kterého se narodila. Přesto na ní bylo něco, co mě upoutalo.
Byt Fioly Fenomenové byl sice malý, ale útulný. Čítal tři nevelké místnosti, kuchyň, obývák a její pokoj. Svůj prostor jsem dostala na pohovce v obývacím pokoji. Ač by se to zdálo velmi provizorní, mně to ani v nejmenším nevadilo. Na postarším otomanu potaženém zeleným, trochu vydřeným sametem se spalo docela dobře a většinu času jsem měla i své soukromí, Fiola se v obýváku příliš nezdržovala. Beztak se vracela až večer.
Fiola měla svůj domov zařízený až nezvykle jednoduše.
Nikde jsem neviděla žádné vystavené předměty, obrazy nebo ozdoby. Nábytku také měla spíš poskrovnu, většina kusů byla ještě z edwardovského období. Ovšem všechno bylo zachovalé a bezvadně uklizené. V každém pokoji vládl naprostý pořádek, každá věc byla důkladně uložená na svém místě.
Téměř jsem se až bála, abych tu něco o centimetr neposunula, Fiola by to určitě poznala. Ale ta o mě neměla přílišný zájem, moc se mnou nemluvila a stejně většinou nebývala doma. Přemýšlela jsem, jaké to s ní takovou dobu bude, a začalo se mi stýskat po otci. Najednou jsem zatoužila po našem bytě na Langton Road, po své vlastní posteli a pohodlí.
Fiola na mne působila zvláštním dojmem. Byla velmi mlčenlivá, neprojevovala nijak své pocity, ani se příliš nesmála. Skoro jako by nosila jakousi masku. Někdy mi bylo trochu nepříjemné, že jsem pod ni neviděla a nemohla tak pochopit její smýšlení. Zajímalo mě totiž, jaký na mě asi má
názor, jestli ji neotravuji nebo se podle jejího vkusu nechovám nevhodně. Pokoušela jsem se s ní navazovat nenucenou konverzaci, avšak nakonec to vypadalo, že příliš mluvím. Ale to nebylo tím, že bych ráda mluvila o sobě a přitahovala tím pozornost. Tedy, možná k něčemu takovému občas sklony mívám, ovšem snažím se temperamentní část svého já neupřednostňovat před ostatními stránkami své povahy.
Ale když mi Fiola odpovídala jen stručně a sama neměla motivaci rozhovor dále rozvádět, snažila jsem se konverzaci trochu osvěžit. Nicméně jsem to po nějaké době stejně vzdala a stáhla se do ulity své nynější samoty.
Odpověď na mou otázku, co se vlastně se mnou bude celou tu dobu u Fioly dít, přišla až nečekaně brzo. Ani ne po dvou týdnech mého pobytu přišla Fiola s tím, že se bude balit. V prvních okamžicích mě napadlo, že pojedeme na nějaký výlet či něco podobného. Ale Fiola mé iluze velmi rychle rozbořila.
„Kam pojedeme?“ zeptala jsem se – a snad to znělo i trochu naivně –, když mi Fiola bez okolků náš brzký odjezd oznámila.
„K mým známým na venkov. Mají tam takové pěkné panství,“ odpověděla neurčitě.
„Budeme tam na víkend?“
„No…“ Fiola chvíli váhala s odpovědí. „Nejen na víkend. Sbal si všechno, co máš.“
Už od začátku se mi to zdálo zvláštní, ale při těchto slovech jsem se trochu zarazila. „Jak dlouho tam budeme?“
Zase chvilku váhala. „To těžko říct. Nejspíš několik týdnů, měsíců. Sama nevím.“
„Aha.“ Začala jsem se cítit zmateně. Něco mi uniklo? Nějaká důležitá informace, o které už se mluvilo? Nevzpomínala jsem si, že by bylo řečeno něco zásadního. „Tomu nerozumím.“
Zdálo se mi, že se Fiola začíná trochu bavit. Nedávala to sice nijak najevo, ale nějak jinak jí jiskřilo v očích. I intonace v hlase to prozrazovala. „Asi ti dlužím vysvětlení,“ přiznala nakonec. „Jde o to, že jsem začala pracovat na jednom případu – no, není to zrovna příjemné téma, jedná se o nějaké vraždy. Začalo se to dít v jednom městečku severně od Londýna, Gingerheart se to tam myslím jmenuje. A mí tamní známí, lady a lord Jenkinsovi, mě požádali, abych se toho ujala. A opravdu netuším, na jak dlouho to bude.“
Přemýšlela jsem nad jejími slovy. „Dobře. Ale kam budu chodit do školy? A proč jste mi to neřekli už dřív? Ví o tom vůbec otec?“ Otázek podobných těmto mě napadalo mnohem víc. Připadalo mi od Fioly trochu nečestné, že to říká až teď, ani ne dva dny před odjezdem. Cítila jsem se trochu jako malé dítě, kterému není potřeba se s takovými záležitostmi svěřovat. A přitom je mi už šestnáct.
„O školu se neboj. Budeš mít domácí vyučování s dětmi Jenkinsovými,“ odpovídala na moje otázky Fiola. „A co se týče toho… No, tvůj otec to samozřejmě ví, byla to moje podmínka. Nemůžu tě tu v Londýně nechávat samotnou na takovou dobu, tak pojedeš se mnou.“
Pocit zklamání vystřídala zvědavost. Přece jen se konečně něco začne dít a já nebudu pořád jen v Londýně. Přemýšlela jsem, jaké to je bydlet na zámku. Jsou ti lidé bohatí?
Mají velké sídlo? Doufala jsem, že se v příjemném očekávání nezklamu. Vyskočila jsem z křesla a vydala se do obývacího pokoje.
„Kam jdeš?“ zarazila mě Fiola.
„Balit,“ odpověděla jsem, teď už s lepší náladou než na počátku rozhovoru. Pokývala hlavou a nechala mě jít. Sama se pak také zvedla s úmyslem se připravit.
Ač byla sobota dopoledne, na nádraží King’s Cross panoval ruch. S Fiolou jsme procházely hlavní halou a mířily k okénku s prodejem jízdenek. Vlastně jsem ani neměla tušení, kam pojedeme, neboť jsme se od našeho posledního rozhovoru s Fiolou téměř neviděly. Byla od rána do večera někde pryč, a když se vrátila, neodvažovala jsem se ji obtěžovat.
Fiola požádala o dva lístky do Gingerheartu. To jméno mi nic neříkalo, ale nebylo divu, když jsem po většinu svého krátkého života nevystrčila nos z Londýna. Poté, co jsme opustily místo před výdejním okénkem, zamířila Fiola skrz dav někam do rohu haly. Po chvilce jsem poznala, že je tam malý krámek s čerstvým, voňavým pečivem.
„Vyber si něco na cestu,“ řekla mi Fiola, když jsem ji dohnala. Upřela jsem zrak na regály s všelijakými dobrotami. Byly tu různé druhy koblih, vdolečků, koláčků, sendvičů a podobně. Téměř nebylo možné si vybrat. Fiola s tím ovšem zřejmě takový problém neměla. Bez otálení si nabrala pár koláčků zvaných „scones“ a tázavě se zahleděla na mě.
Nemohla jsem pochopit, jak často jedná naprosto bez fantazie. Právě teď si Fiola vzala pár kousků absolutně nudného pečiva, bez jakékoliv zajímavé příchutě, i když tu o jiné druhy nebyla nouze. To bych nikdy neudělala. Vždyť život není nekonečný, a když má člověk možnost vyzkoušet tolik věcí, proč by se uchyloval k jediné variantě obyčejných scones?
Tenhle Fiolin prohřešek jsem se rozhodla přejít a pečlivě jsem si vybrala od každého druhu jeden koláček. Fiola unaveně vypadající prodavačce podala pár pencí a pak jsme pomalu vyrazily na nástupiště. Vlak do Birminghamu odjížděl z osmé koleje o půl dvanácté, takže jsme měly ještě nějaký čas.
Táhla jsem v ruce těžký kufr a rozhlížela se kolem. Dívala jsem se na spěchající lidi a přemýšlela, kam asi
zrovna jdou. Jak zajímavé, že každá lidská bytost má nějaký cíl, kterého chce dosáhnout, a tak se pak potkávají na tomhle nádraží, i když je žádný společný záměr nespojuje. Po druhé straně nástupiště zrovna skoro běžel jakýsi muž, v rukách držel očividně k prasknutí nadité kabely. Byl dost hubený, obyčejné, až chatrné oblečení na něm jen vlálo. Za čím asi právě spěchá? Kam ho jeho vlak doveze?
Zaměřila jsem se na mladou ženu, která vlekla za ruku chlapečka. Chudák jí sotva stačil, nejspíš mu to ani nebylo nijak příjemné, zdálo se, že se každou chvilku rozpláče. Jeho matka měla ve tváři neústupný výraz a spěchala, jako vlastně většina lidí, která tu byla. Proč je ten svět tolik uspěchaný?
Z úvah mě vytrhla Fiola. „Pojď, náš vlak už je tady.
Můžeme nastoupit,“ řekla a hbitě vystoupala po schůdkách na plošinu vagonu. Položila na zem svůj kufr a natáhla ruku, abych jí podala ten svůj. Když jsem měla volné ruce, následovala jsem ji nahoru a pak jsme se i se zavazadly vydaly hledat nějaké místo k sezení. Prošly jsme dvěma vagony druhé třídy, zatím tu nebylo mnoho lidí, do odjezdu zbývalo dost času. O kus dál byly připojeny vagony první třídy, jež nabízely útulná malá kupé s měkkými polstrovanými sedadly. Fiola do jednoho takového vklouzla, uložila si kufr, svlékla si kabát a usadila se na místo k oknu. Svůj kufr jsem si také dala nahoru, rozepnula si podzimní kabátek a sedla si naproti Fiole. Vyhlédla jsem z okna. Na nástupišti se to stále hemžilo lidmi, část z nich nastupovala do téhož vlaku jako my.
Po několika minutách se vlak se supěním pomalu rozjel. Sledovala jsem, jak vagony zprvu zvolna míjí perony a postupně celá souprava nabírá rychlost. Zanedlouho jsme vyjeli z města a krajina se začala měnit, panorama s loukami střídaly lesy a háje, mezi poli se kroutily stříbrné říčky
a potoky. Užívala jsem si ten pohled, už proto, že jsem se ze zatuchlého Londýna často nedostala.
„Nechceš si zahrát?“ zeptala se Fiola po nějaké době a z příruční tašky vytahovala dřevěnou krabičku. Otevřela ji, do klína si vysypala bílé a hnědé vyřezávané figurky, krabičku rozložila a postavila ji na malý stolek u okna. Figurky začala skládat na jednu i druhou stranu šachovnice, podle předem určených míst. Byla to moc pěkná souprava, sice už dost ohmataná a vybledlá, ale měla svoje kouzlo.
„Proč ne. Ale nejsem v tom moc dobrá,“ řekla jsem.
„To nevadí,“ odpověděla Fiola a přitom dál soustředěně rovnala figurky. Měla je až přehnaně přesně srovnané, všechny figurky stály uprostřed jednotlivých políček a byly natočené stejným směrem. Ze začátku jsem si myslela, že je prostě naučená mít věci v pořádku, ale teď jsem začínala mít pocit, že je to jakási její obsese.
„Ty jsem dostala kdysi od Jamese Rogerse.“
„Aha. Kdo to byl?“
„Můj učitel a přítel. Naučil mě všemu z detektivního umění. Díky němu dneska můžu dělat to, co dělám.“
„Pracuje taky ve společnosti Something and Nothing?“
„Už ne. Krátce po skončení války odjel do Ameriky, zakládají tam novou policejní školu a požádali ho o spolupráci. Prý to má být něco exkluzivního.“ Fiola se na okamžik zahleděla do prázdna, jako by vzpomínala. Pak se ušklíbla svým slovům, jako by opovrhovala institucí, o které se zmínila. „No nic,“ prohlásila. „Chceš bílé, nebo černé?“
„To je jedno. Třeba bílé.“
„Tak začínáš.“
Po třech solidně prohraných partiích jsem založila ruce na hrudi a znuděně vyhlédla z okna. „Už mě to nebaví.“
„Skutečně?“ zeptala se Fiola a spokojeně přerovnávala figurky zase zpět. Ještě aby tak byla zklamaná, když ve všech třech hrách mistrně zvítězila, ani se nemusela moc snažit. „Dáme ještě jednu?“
Protočila jsem oči. „Už se mi nechce. Stejně jsem dočista hloupá a vůbec mi to nejde.“
„K šachům nepotřebuješ jenom chytrost, ale hlavně logické myšlení. Časem zjistíš, že existuje určitých pár vzorců, jakými figurami hrát, a vytříbí se ti schopnost předvídat. Musíš vždycky promyslet několik tahů dopředu, nejen bezduše hopsat po šachovnici.“
Začala ukládat šachy do dřevěného pouzdra, do sametem potaženého prostoru s malými otvory přímo určenými pro figurky. Bílé na jednu stranu, černé na druhou. Pak krabičku zaklapla, zavřela na kovový filigránový uzávěr a schovala do tašky.
Rozhostilo se ticho.
„Jak dlouho ještě pojedeme?“ Cesta se mi už zdála nekonečná.
Fiola pohlédla na hodinky. „Budeme tam tak za tři čtvrtě hodiny. Nemáš hlad?“
Pustila jsem se do svých scones. Vybrala jsem si dobře, s rozinkami, čokoládou i s jahodovou marmeládou chutnaly báječně. Fiola měla ještě v termosce horký čaj, takže oběd neměl chybu. Ale přála jsem si konečně vyskočit ven na čerstvý vzduch. Co mě tam čeká?
Virginie nestačila skrývat svůj úžas. Už když spatřila moderní elegantní vůz Rolls-Royce, málem jí spadla čelist. V duchu jsem se tomu musela trochu smát, bavilo mě sledovat její údiv. Je ale pravda, že kdybych byla na jejím místě, asi bych se nedivila méně.
Když jsme vystoupily z vlaku, který za mohutného odfukování páry rychle odsupěl (proč by se také zdržoval v takovém zapadákově, jako je tento), čekal na nás už řidič ze Summerhouse Hall. Náležitě vyšňořený a s dokonalými způsoby naše zavazadla naložil do kufru vypulírovaného vozidla, otevřel nám zadní dveře, abychom se mohly posadit na polstrovaná kožená sedadla, a přitom se ještě příjemně usmíval a nešetřil zdvořilými frázemi.
Vzpomněla jsem si na svoji první cestu, která se celkem podobala této, jen s tím rozdílem, že jsem cestovala sama a místo rollse pro mě přijela bryčka – a to ještě se značným zpožděním. Nemluvě o tom, že jsem na Birchwoodu nebyla příliš vítaná.
Cesta na sídlo Summerhouse nebyla dlouhá. Projeli jsme kousek přes městečko Gingerheart a pak po dlouhé úzké silnici vedoucí stejnou anglickou přírodou, kterou jsme měly možnost pozorovat po celou jízdu vlakem. Lesy se střídaly s loukami a vřesovišti, stromy už se pomalu oblékaly do podzimního hnědočerveného hávu a ptáci se na obloze houfovali k odletu na jih. Po celou tu dobu jsme
nepotkali žádné jiné auto a nepadlo ani příliš mnoho slov, Virginie zaujatě hleděla z okna a prohlížela si okolí.
Konečně se za další zatáčkou otevřel výhled na Summerhouse Hall. Tohle panorama mi rozhodně nebylo neznámé, byla jsem tu už několikrát, ale nikdy mě neomrzelo. Rozlehlá budova, nebo spíše zámek si hověl na nevelkém prostranství obklopeném lesy a krásným anglickým parkem s mnohými zákoutími. Štěrková cesta nás dovedla až přímo k zámku, kde řidič zastavil a opět nám galantně otevřel dveře, a tak jsme byly nuceny opustit pohodlné prostory vozu.
Čekali na nás již dva zástupci služebnictva, mladá drobná dívka myšího vzhledu v černých šatech a bílé zástěře a vysoký distingovaný muž středního věku se šedivějícími vlasy, na sobě měl tmavou livrej s decentními svislými proužky. Oba jsem už ze svých předchozích návštěv znala. Archie Wright byl muž velice diskrétní a pohotový, vždy se objevil ve správný čas na správném místě a nikdo netušil, jak to dělá. Představoval tedy ideálního anglického sluhu, který je na každém podobném sídle nepostradatelný. Molly Staceyová, slušná a spořádaná dívka, alespoň na první pohled, na zámku pracovala už také delší dobu. Donesly se mi o ní nějaké drobné klepy, jakési aférky se služebnictvem mužského pohlaví, ale jinak nic hrozného. Mám zajímavou schopnost nachomýtnout se při různých situacích a dozvědět se tak informace jakéhokoli druhu. Ať už se jednalo o milostné románky slečny Staceyové, soukromé hádky služebnictva nebo vesnické tajnosti. Zkrátka mi nic neunikne, ač podobné příležitosti záměrně nevyhledávám. Ovšem vždy mě bavila představa, že vím něco víc než ostatní.
„Dobré odpoledne, rád vás opět vidím, slečno Fenomenová. Jaká byla cesta?“ optal se srdečně Archie a hned se i s Molly ujali našich zavazadel.
„Děkuji, cesta byla celkem příjemná,“ usmála jsem se na sluhu. „I já vás ráda znovu potkávám.“
Virginie vedle mě se rozhlížela a tiše všechno kolem obdivovala. Archie nám pokynul, abychom ho následovaly. Vstoupili jsme hlavními dveřmi do haly, rozlehlé poloprázdné místnosti s mozaikovými dlaždicemi. Po stranách stály stolky s drobnými tretkami a dekoracemi, v některých velikostně velmi odlišných vázách byly nařezané čerstvé květiny, z nichž se linula příjemná sladká vůně. Prostředku vstupní haly dominovalo obrovské dřevěné schodiště, nádherně vyleštěné a pokryté červeným sametovým kobercem.
Právě po tomto schodišti jsme zamířili nahoru, do prvního a pak do druhého patra. Všechny chodby tu byly příjemně prostorné a vzdušné, naše kroky tlumily koberce s filigránovými motivy. Po stěnách visely nejrůznější obrazy, klasickými zátišími a krajinami začínaje a portréty konče. Párkrát jsme zabočili, minuli několikero stejně vypadajících dveří, až nám konečně Archie oznámil, které pokoje jsou teď naše. Následně nám do nich nastěhoval zavazadla. Já jsem dostala jako obvykle svůj oblíbený prostorný pokoj laděný do jemných odstínů modré a bílé, s velkou pohodlnou postelí s nebesy a prachovými přikrývkami. Byl odtud nádherný výhled velkým oknem do zahrady a většinu dne sem svítilo slunce. Měla jsem tu vždy i příjemné pracovní zázemí v podobě psacího stolu, pohodlné židle a malé knihovny. Samozřejmou součástí každého pokoje byla čisťoučce bílá koupelna.
Virginie nejspíš dostala pokoj nedaleko, protože sotva ji tam služebnictvo stačilo ubytovat, už přiběhla ke mně.
„Ty máš taky tak nádherný pokoj!“ zvolala nadšeně ještě ve dveřích. Aniž by se ptala, bez okolků vstoupila a začala si všechno prohlížet. Na chodbě zatím stál Archie a decentně
si odkašlal. „Večeře se podává v půl sedmé, jako obvykle. Přejete si mezitím nějaké občerstvení?“
Krátce jsem zkontrolovala čas na hodinkách. Nebylo ještě ani půl druhé, do večeře zbývalo plno času a ten provizorní oběd ve vlaku skládající se ze scones a čaje příliš nezasytil. „To by bylo velmi laskavé, děkuji,“ odvětila jsem tedy Archiemu a ten spolu s Molly odkráčel kamsi do rozlehlých útrob zámku.
„Já tomu skoro nemůžu uvěřit,“ vydechla po chvilce Virginie, jen co za sloužícími zaklaply dveře.
„No… Neboj, na to se zvyká dost snadno.“ Doufala jsem, že tu Virginie příliš nezpohodlní.
„Ty se máš. Kdo má takové štěstí, mít za známé takhle bohaté lidi? Odkud je vůbec znáš?“
„Je to už pěkných pár let. S Williamem Jenkinsem jsem se seznámila, když jsem byla v odboji…“
„Opravdu? Ty jsi pracovala v odboji?“ projevila svou nevědomost a zároveň obdiv Virginie. Místo abych se pyšnila svými zásluhami, potlačovala jsem spíše nutkání protočit oči nad jejími otázkami.
„Ano,“ odpověděla jsem s mírným podrážděním. „Ale neudělala jsem nic světoborného, prosím tě. Pokud to chceš vědět, tak s lordem Jenkinsem jsem se seznámila za války, určitým způsobem jsem mu pomohla a spřátelili jsme se. To je všechno.“
„Hm, to zní zajímavě. A co jsi tam dělala?“ vyzvídala dál Virginie a mně už její otázky začaly pomalu lézt na nervy. Vzpomínky na všechny ty hrozné věci jsem si nechtěla přehrávat stále dokola.
„Nebuď zvědavá, budeš brzy stará. Měla bys jít a vybalit si svoje věci, ať se ti v tom kufru nezmačkají, dělej.“ Začínala jsem být protivná, už jsem si chtěla konečně odpočinout.
„Jak jsi slyšela, večeře začíná v půl sedmé. Buď do té doby
připravená, přijdu pro tebe. A obleč si něco reprezentativnějšího na sebe, bude to taková slavnostnější večeře na uvítanou, ať nám neuděláš ostudu.“
Virginie už nejspíš vycítila mojí podrážděnou náladu a odcupitala honem ke dveřím. „Promiň, už tě nebudu obtěžovat.“ Provinile se usmála a zmizela.
Ačkoliv jsem měla původně v plánu taky vybalovat, nějak jsem ztratila energii a jen si přála na chvilku nad ničím nepřemýšlet a nemít nikoho na starost. Péče o děti je vyčerpávající. A otravná. Stále se na něco ptají a jsou neodbytné.
Taky už mám dávno věk na to mít děti, uvědomila jsem si. To je děsivé. Ale nijak mě představa rodinného života neláká, muži jsou nudní, hloupí, necitliví, bordeláři…
Unaveně jsem klesla na postel, zabořila se do měkkých přikrývek. Ano. Určitě je lepší zůstat celý život sama než mít na krku kupu domácích povinností, strachovat se o druhé, někoho ztratit… To je vlastně ono. Na nikoho se neupínat, tak je to nejlepší. Nikoho nemilovat znamená nikoho neztratit.
Propadala jsem se do otupujícího pocitu melancholie, z něhož mě ale surově vytrhlo zaklepání na dveře. Pomalu jsem se zvedla. „Dále,“ řekla jsem.
Dveře se otevřely a vstoupil Archie. V rukou nesl velký stříbrný tác s objednaným občerstvením, malou etažérku se sendviči dole a koláčky nahoře a k tomu čajový set obsahující konvičku a hrníček s podšálkem, vyvedené v jednotném designu květinového vzoru. Z konvice se kouřilo a místnost prostoupila vůně kvalitního čaje. Sluha položil podnos na komodu vedle pohodlně vypadajícího ušáku a mínil se vzdálit.
„Ještě nějaké přání, slečno?“ optal se zdvořile.
Zamyslela jsem se. „Děkuji, asi ne.“ Už se chystal zavřít za sebou dveře, když jsem ho zarazila.
„Archie, promiňte mi tu otázku, jste ženatý?“
Zkoumavě na mě pohlédl, ale odpověděl bez váhání.
„Nikoliv, slečno.“
„A jste šťastný?“
„Ano. Jsem spokojen se svým životem. Měl jsem hodné rodiče, kteří mě naučili vážit si maličkostí. Nyní jsem dobře zaměstnán a nic mi nechybí.“
Podívala jsem se na jeho klidnou vyrovnanou tvář.
Nebýt livreje s nažehlenými lampasy, působil by dočista jako pohádkový dědeček.
Povzbudivě se pousmál a zavřel dveře. Nechal mě v místnosti samotnou s konvicí čaje a talířem sendvičů.
Konečně už se mi téměř podařilo z Fioly něco vytáhnout. Ale bohužel zase jen téměř, samozřejmě rozhovor musela utnout v tu nejzajímavější chvíli. Jistě má za sebou velmi napínavý život, jak ráda bych se o ní něco dozvěděla. Ale měla jsem spíš pocit, že jí svými otázkami ubližuji, jako bych sypala sůl do ještě nezahojených ran.
Takto jsem rozjímala nad šálkem výborného čaje a neméně dobrým sendvičem, které jsem dostala přímo do pokoje. Takový přepych jsem si snad ještě nikdy neužila, musí se tady vážně mít jako pěkní zazobanci. Přemýšlela jsem, co všechno bych si mohla poručit, aby se mi to bez váhání splnilo. Dostala bych mísu exotického ovoce? Krabici bonbonů? Nové šaty? Jak se asi musí mít děti těchhle pánů, ty snad mají úplně všechno. Na okamžik jsem jim docela záviděla. Jak je možné, že má někdo takové štěstí narodit se do bohaté rodiny?
Zakousla jsem se do vynikajícího sendviče a opřela se o čelo postele. Dostala jsem nádherný pokoj, celý v jemných růžových a bílých tónech. Na zdech byly nalepené tapety s drobným květinovým vzorem, na okně visely nadýchané záclony a závěsy, laděné se zbytkem čalounění a barvami přikrývek a polštářů. Postel jsem měla měkoučkou, s příjemnými peřinami, jen se do nich zavrtat. V pokoji také stála velká dřevěná skříň, kam už jsem si zčásti uložila své oblečení, dále psací stůl a židle, malá komoda a hlavně
pohodlné křeslo u okna. Na zemi ležel draze vypadající růžový koberec, po kterém mi bylo až líto šlapat. Také jsem tu měla svůj vlastní toaletní stolek se zrcadlem, a dokonce i koupelnu.
Z okna byl překrásný výhled ven do zahrady, ve které se skrýval nespočet různých exotických rostlin a stromů, laviček, zákoutí a několik altánků. Nedalo se ani dohlédnout z jednoho konce na druhý, tak byla zahrada rozlehlá. Už jsem se těšila na procházky po všech těch malebných cestičkách. Ještě aby tam protékal i nějaký potůček, pak bych se cítila dokonale.
Jakmile jsem snědla svačinu, pomalu jsem se začala nudit. Zatím jsem se neodvážila vycházet ven z pokoje, zaprvé to tu vůbec neznám a hrozilo by, že bych se ze spletitých chodeb zámku nevrátila zpátky, a zadruhé by se Fiola určitě zlobila, říkala mi přece, že pro mě přijde, až bude čas. Přecházejíc po pokoji jsem tedy dumala co s časem. Vzala jsem si knížku a usadila se do křesla, ale nemohla jsem se na čtení soustředit. Oči mi sice běhaly po řádcích, ale text jsem nevnímala. Odložila jsem tedy román na noční stolek a místo toho otevřela blok a vytáhla tužku. Jenže co kreslit? Rozhlížela jsem se po pokoji, pak jsem vyhlédla z okna. Otevřela jsem ho, posadila se na parapet a v duchu hodnotila, který pohled je nejhezčí. Po chvilce jsem si nakonec vybrala výhled směrem k vysokým bukům na nepříliš vzdálené straně parku. Hezky se tam vyjímala fontánka, kolem které rostly dokonale sestřižené keře, přičemž přece jen svou dokonalostí vůbec nekazily celkový dojem spíše volněji pěstované zahrady. Začala jsem si črtat obrysy jednotlivých prvků, vodotrysk jsem samozřejmě umístila do středu papíru. Pak keře, cestičku a stromy. Mezi zelení jsem zaznamenala zahradníka, který si zaujat svou prací nevšímal ničeho
kolem. Z jeho pohybů bylo patrné, že s rostlinami zachází velmi láskyplně.
Jen co jsem měla základní proporce obrázku rozvržené, začala jsem vykreslovat konkrétnější tvary a stínovat. Pohled jsem střídavě upírala na papír a do krajiny, postupně jsem se ztratila v myšlenkách a vnímala jen tahy tužkou po povrchu papíru. Proto jsem se trochu ulekla, když jsem pohledem zabloudila pod sebe na pískovou cestičku, odkud mě bez hnutí pozoroval nějaký člověk. Mladý chlapec měl na sobě jezdecké kalhoty a sako, pod paží držel kulatou sametovou čapku a v druhé ruce krátký bičík. Byl ode mě sice příliš daleko na to, abych mohla posoudit, zda má hezkou tvář, ale podle postavy to jistě musel být krasavec. Delší zlatavé vlasy mu v mírném větru povlávaly kolem tváře.
Podvědomě jsem se stáhla trochu víc do pokoje, jako by mi hrozilo nějaké imaginární nebezpečí. Mladík stále hleděl mým směrem. Po chvilce, která mi připadala jako celá věčnost, si ladným pohybem odhrnul vlasy z tváře a vydal se k zámku. Okamžik mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a pokračovala zase v kreslení. Kdopak to asi byl?
Obrázek jsem dokreslila těsně předtím, než se ozvalo zaklepání na dveře. Za nimi se objevila Fiola, už zase se svou neproniknutelnou tváří bez emocí. Přejela mne pohledem, z něhož jsem nedokázala nic vyčíst, a pokývla hlavou. „Je čas jít.“
Skutečně, ten čas, kterého se mi zdálo až příliš mnoho, utekl jako voda. Uhladila jsem si sukni tmavě modrých šatů, do kterých jsem se předtím převlékla a nejspíš prošly i Fiolinou kontrolou, a vklouzla do vyzutých bot. Následovala jsem detektivku chodbou a snažila se zapamatovat cestu, kdybych se musela vracet zpět sama. Sešly jsme dolů po schodech o patro níž, v široké chodbě zahnuly doleva
a Fiola se zastavila před velkými dřevěnými dveřmi. Pocítila jsem mírnou nervozitu z neznámého, ale pokusila jsem se nedávat nic najevo. Ještě aby se mi tak Fiola vysmála. Najednou jsem měla docela chuť odsud zmizet a obejmout otce v našem skromném bytě. Jenže on je teď kdovíkde, tak jako já. Ve velkém světě.
Fiola zaklepala, a aniž by čekala na vyzvání, vstoupila.
Následovala jsem ji. Ocitly jsme se v prostorné místnosti s vysokým stropem a velkými okny. Byla obložená světlým dřevem a vlastně působila docela jinak, než takové jídelny na zámcích bývají, tedy alespoň podle mých představ. Prostředku místnosti dominoval velký oválný stůl, celý nablýskaný a skvostně prostřený tím nejkrásnějším porcelánem, který jsem kdy viděla. Okolo něj bylo několik polstrovaných židlí s vysokými zdobenými opěradly a po stranách jídelny stály různé stolečky s vázami a drobnostmi. Na jednom konci se vyjímal vysoký krb, nyní vyhaslý, s připravenou hraničkou dříví uvnitř na roštu a kolem něj souprava křesel se sofa a malým čajovým stolkem.
Kromě nábytku se v místnosti taktéž nacházely už i osoby. Zatím neseděly u stolu, nýbrž postávaly v různých částech jídelny. Vstříc Fiole vyšel sympaticky vypadající muž a jeho paní. Lord Jenkins byl nepříliš vysoký pohledný pán středního věku s milým obličejem a hnědými uhlazenými vlasy. Na sobě měl velmi kvalitně vypadající oblek, zřejmě na míru šitý. Jeho manželka, lady Jenkinsová k němu dokonale pasovala, jak vzhledem, tak i příjemným umírněným vystupováním. Spíše menší žena působila celkem svěžím dojmem, hezkou tvář měla lehce nalíčenou, vlasy upravené do dokonalého stylového účesu. Světle šedý tvídový kostým seděl na její hezké postavě s geometrickou přesností, skoro jako by ho ani nešil krejčí, ale architekt.
„Drahá Fiolo,“ zvolal bodře lord Jenkins. „Jak rád vás opět vidím. Omluvte, že jsme vás nemohli přivítat již dříve, měli jsme jakési důležité záležitosti k vyřizování.“
„Potěšení je na mé straně, Williame. A vůbec se neomlouvejte, rády jsme si po cestě nejprve trochu odpočinuly,“ usmála se Fiola svým formálně nepřehnaným způsobem, z něhož pro změnu byla cítit trocha vřelosti. Podala si s ním ruku a pak se otočila k lady.
„Má milá Fiolo, vítejte,“ usmívala se jako sluníčko lady Jenkinsová a políbila se s Fiolou na obě tváře, jak to mají ve zvyku spíše Francouzi.
„Jsem ráda, že se znovu shledáváme, Angeline,“ věnovala Fiola úsměv i lady. „Tohle je Virginie Ridingová, moje společnice.“ Trochu zaváhala, jak mě představit, nejspíš nechtěla úplně přiznávat, že jsem jí teď spíš akorát na obtíž. „Je to dcera mého kolegy detektiva Benjamina Ridinga. Odjel pracovně do Evropy a Virginii mi na nějaký ten čas svěřil,“ dodala.
„Je mi potěšením,“ usmála se na mě zářivě lady Angeline a podala mi ruku. Stisk jsem opětovala a snažila se o co nejméně nervózní úsměv. Pak mne pozdravil i lord, jeho stisk byl pevný a pohled jasný. Kromě manželů byly v místnosti jejich dvě děti. Jedním byla asi třináctiletá dívka s tmavými vlasy načesanými do vzdušného účesu a hnědýma uhrančivýma očima. Netvářila se nijak nadšeně, že nás vidí, spíše se lhostejně rozhlížela po místnosti. Drobná štíhlá postava nechala vyniknout jejím pěkným šatům v délce těsně nad kolena, převázaným v pase saténovou stuhou. Na výzvu rodičů se šla pozdravit s Fiolou a pak se představila i mně. „Margaret-Rose.“
„Virginie,“ usmála jsem se a lehce pokývla hlavou. Už od prvního pohledu se mi zdálo, že tahle dívka bude asi docela rozmazlená. No není divu.
Poslední osobou v místnosti byl mladík, kterého jsem viděla odpoledne z okna. Jen jsem ho spatřila, nemohla jsem od něj skoro odtrhnout oči. Mohlo mu být nejvíce tak osmnáct, zlatavě hnědé vlasy se mu vlnily kolem obličeje, velmi hezkou tvář zdobily pronikavě modré oči, tenká ústa a dlouhý rovný nos. Na rozdíl od své sestry byl poměrně vysoký a pod oblečením se mu rýsovala pěkná štíhlá postava. Když ke mně přišel a podal mi na přivítanou ruku, tak krásně se usmál, že jsem na okamžik dočista zkoprněla.
„Christopher Jenkins,“ představil se. Vyzařovalo z něj sebevědomí a nenucená elegance.
„Eh… Virginie.“ Málem jsem se zakoktala.
Po krátké odmlce se slova znovu ujal lord William. „Tak tedy, posaďte se, nebudeme vás už déle trápit hlady,“ usmál se. Sám zaujal místo v čele stolu, jeho manželka na druhé straně. Jejich děti se posadily po jedné delší straně a já s Fiolou naproti nim. Nemohla jsem se ubránit tomu, abych stále nepokukovala po Christopherovi.
Angeline Jenkinsová zazvonila na malý zvonek. Rázem se otevřely dveře a do místnosti začalo přicházet služebnictvo. Mladá služebná přinesla velkou mísu s polévkou, postavila ji doprostřed stolu a začala nám nalévat do talířů. Všichni počkali, než budou talíře naplněné, a teprve pak nám lord Jenkins popřál dobrou chuť. „Přeji vám a hlavně našim milým hostům dobrou chuť. A také, ať se jim u nás líbí.“
Během jídla, které bylo mimochodem naprosto famózní, se rozběhl nenucený hovor, převážně tedy mezi Fiolou a manžely Jenkinsovými. Ukázalo se, že oba dva jsou velmi srdeční a vstřícní, tak jak působili od samého začátku. Kolem stolu panovala uvolněná atmosféra, služebnictvo odnášelo a přinášelo nádobí, jídlo i pití a všechno
se zdálo být úplně ideální. Když všichni dojedli, dospělí ještě pokračovali v hovoru. Margaret se očividně nudila a Christopher se zaujetím a tím svým božským výrazem poslouchal. Jakmile se ale téma začalo stáčet k nepříjemnostem ve městě, kvůli kterým tady vlastně Fiola byla (a k mému pohoršení mi nechtěla nic konkrétnějšího prozradit), Angeline Jenkinsová zaměřila svou pozornost na nás.
„Margaret, drahoušku, nechtěla bys Virginii provést po zámku? Mohla bys jí ukázat třeba svůj pokoj a nějaké věci.“ Řekla to velmi mile, ale vlastně to byl elegantní způsob, jak nás vyhodit od stolu a hlavně z dosahu řečí dospělých.
Margaret se beze slova zvedla a odkráčela směrem ke dveřím. Rozpačitě jsem ji napodobila. Na rozdíl od ní jsem ale poděkovala za večeři a popřála lordovi a lady dobrou noc. Christopher také vstal a přidal se k nám, podvědomě jsem se zatetelila blahem. Mlčky jsem následovala Margaret zámkem. Prošli jsme nejdříve prvním patrem. Otevřela vždy nějaké dveře a následoval stručný popis místnosti.
„Tady je salon… Tady učebna… Tady hudební salonek…,“ vyjmenovávala bezvýrazným tónem jednotlivé pokoje. Snažila jsem se nafoukané dívce zavděčit a žasla jsem nad vším, co jsem viděla, vychvalovala jsem každou věc málem do nebes, ale s ní to skoro nehnulo. Ovšem ten, kdo si neodpustil poznámku, byl její bratr.
„Asi nejsi moc zvyklá na takové věci, že?“ zeptal se Christopher. Zarazila mne jeho slova, ačkoli z nich nebyl vůbec cítit výsměch či pohrdání. Přesto se mě trochu dotkla.
„Ne. S otcem žijeme ve skrovném bytě v Londýně. Ale myslím, že člověk nepotřebuje mít mnoho věcí, aby byl
šťastný.“ Slova jsem mířila spíš na namyšlenou Margaret než na Christophera. Protože jakmile jsem na něj jen pohlédla, na všechno ostatní jsem zapomněla.
„To je zajímavé mínění,“ pokývl uznale. „Měla by ses tím někdy řídit, Margaret. Otec říkal, že zatím žádné nové šaty nepotřebuješ,“ popíchl sestru. Ta se na něj zlostně podívala.
„Nech si své hloupé řeči. A vůbec, nestrkej nos do mých záležitostí,“ vrátila mu to Margaret. Ovšem zdálo se, že Christopherovi jsou sestřiny výtky úplně ukradené a dál se rošťácky usmíval.
„Takže tvůj otec je detektiv?“ zeptal se mě a změnil téma.
„Ano.“
„To je ohromně zajímavé povolání. Chtěla by ses taky zabývat touto profesí? Slečna Fenomenová je velmi vážená žena.“
„No… Vlastně jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Baví mě spíš umění.“
„Vážně? Máš ráda hudbu? Já miluju hudbu. Hlavně jazz.“
„Trochu hraju na piano.“
„Opravdu? To je skvělé.“
Cítila jsem, jak se červenám. Tenhle chlapec se vážně neupejpal, zdálo se, že se snaží vést více než jen zdvořilou konverzaci. Na jednu stranu se mi to neuvěřitelně líbilo, na tu druhou mě tak rychlé sbližování děsilo.
Ani jsem si nevšimla, že už jsme došli do druhého patra. Margaret pozotvírala ještě pár dveří, ukázala mi svůj obrovský luxusní pokoj s hromadou hraček a také prozradila, kde má komnaty Christopher. Sice jsem tam kvůli jeho sestře směla nahlédnout jen krátce, avšak i ten krátký pohled mě přesvědčil o tom, že Christopher bude velmi chytrý a pečlivý.
Pak Margaret ukončila naši exkurzi s tím, že potřebuje něco dodělat, a svého bratra odtáhla proti jeho vůli s sebou. Došla jsem tedy do svého pokoje, nyní už patřičně zorientovaná v rozlehlých prostorách zámku, s nevysvětlitelně blaženým pocitem na duši. Využila jsem své vlastní koupelny, umyla se teplou vodou a vklouzla do jemných peřin měkké postele. V noci se mi zdálo o zlatých vlasech.