Když manžel seje vítr, sklízí bouři by Nakladatelství MOBA

Když manžel seje vítr, sklízí bouri ˇ

Zítra už to bude dnes, čekáme tě já a pes… (Petr a Ricky mě čekali na víkend)

Tu vodu od uvařených vajec nevylévejte. Alena si ji dá zítra jako polévku.

(Kuba K. komentuje moji – převážně marnou – snahu zhubnout narážkou na moje zeleninové a bylinkové vývary, kamarádkami zvané „žabí šlem“)

Je více filozofie v lahvi vína než ve všech knihách… (Louis Pasteur… Ale nevím, nevím…)

Když hodiny odbíjejí čas bez lásky a ty už roky v zrcadle počítáš vrásky…

Pozor si dej…!

A hlavně, nikdy se nevdávej…!

„Aninko…“

Do mého pokoje vtrhla maminka.

Oznámila mi:

„Ten pán už je tady. Přinesla jsem mu šálek kávy, ale měla bys už asi…“

Maminku jsem přerušila:

„Mami, Mojmír. Jmenuje se Mojmír. Přišel o dost dřív, než jsme se domluvili, tak snad ještě chvilku počká, než se doobléknu. Opravdu nechápu, že je tak nedočkavý.“

Zasmála jsem se.

„Nejspíš očekával na silnici velký provoz a nechtěl přijet pozdě.“

Pak jsem maminku požádala:

„Prosím tě, řekla bys mu, že budu za minutku dole?“

Maminka neochotně přikývla.

„No jo, vyřídím to. Ale pospěš si, jo?“

Pak za sebou konečně zavřela dveře.

Seděla jsem před toaletním stolkem ve své ložnici zařízené nádherným ludvíkovským bílým pozlaceným

nábytkem. Neoklasicistní originál z osmnáctého století.

Do zrcadla jsem se dívala notně skepticky.

Nejsem žádná krasavice, ale na tohle rande jsem ji ze sebe moc chtěla udělat.

Povzdechla jsem si.

Pohled do zrcadla mi moji nemilosrdnou analýzu sama sebe potvrdil.

Ach jo…

To tedy ale bude těžké.

Vzala jsem do ruky řasenku a dělala jsem, co jsem mohla.

Jediné, na čem jsem mohla nechat aspoň chlup, jsou moje vlasy. Mé krásné, dlouhé, husté vlnité vlasy, které, když si je vykartáčuju, se lesknou jako tekuté stříbro. Ani nevím proč, ale nikdy je nenosím rozpuštěné, vždycky si je stočím do úhledného uzlu na šíji.

Ze skříně jsem si vybrala tmavě modré kytičkované šaty s ramínkem kolem krku, které mi sahají až ke kotníkům, k nim bílé sandály na platformě a malou bílou lakovanou kabelku, do které jsem hodila balíček papírových kapesníků, mobil a peněženku.

Jo, jdu sice na rande, ale kdybych si musela zpátky zavolat taxi… Nu, nestalo by se mi to poprvé. To je ta dnešní doba. Muži nemají trpělivost, chtějí všechno hned.

Naposledy jsem se prohlédla v zrcadle. Zlacený oválný skvost z mistrovské benátské dílny mi nabídl obrázek sice elegantní, ale rozhodně nikoli nějak extra atraktivní mladé ženy.

Ach jo…

Víc se sebou nezmůžu.

Otevřela jsem dveře, vyšla do haly s širokým ochozem v prvním poschodí našeho zámečku a vykročila jsem

k mramorovému schodišti se zlaceným zábradlím. Sešla jsem dolů a u titěrného stolku u paty schodiště jsem uviděla Mojmíra.

Moje dnešní rande.

A taky možná moje poslední šance na založení rodiny.

Můj kolega Mojmír vzhlédl a usmál se na mě.

Nijak povzbudivě, popravdě řečeno.

Což jsem, upřímně řečeno, moc nechápala. Mojmír totiž taky není žádný vzor mužské krásy. Je to takový obyčejný muž, kterému už klepe na dveře čtyřicítka (jestli ji už nepřekročil), s prořídlými pískově blond vlasy, modrýma očima a vysokou postavou.

Vlastně se mi ani moc nelíbil, ale ráda bych se už konečně vdala, založila rodinu, a tady, v okolí malebného zámečku, v němž dosud s rodiči bydlím, je o případné ženichy nouze.

Upřímně řečeno, nejsou tu žádní.

Náš zámeček stojí na břehu malého jezírka nedaleko obce Mnich, mezi Kardašovou Řečicí a Jindřichovým

Hradcem, kde pracuji jako lékařka na chirurgii v nemocnici.

Tam jsem se taky seznámila s Mojmírem, který je ortoped.

A taky poslední svobodný mládenec v široširém okolí.

A že je mám fakt spočítané, to mi věřte.

Zaznamenala jsem, že Mojmír mě přišel vyzvednout v džínách, bílé košili a tmavě modrém saku, ale bez obligátní kytky. Nu, co bych taky jako docela obyčejná pětatřicetiletá svobodná ženská vůbec chtěla, že jo? Rozhlédla jsem se.

Maminka, jakmile mě viděla na schodech, se z haly vypařila. No jasně. Mojmír se jí moc nelíbí, na případného ženicha pro mě má vysoké nároky (ohledně vystupo-

vání, nikoli vzhledu, samozřejmě) a tohle je její způsob, jak to dát najevo.

Akorát že Mojmírovi to bylo očividně jedno.

Vstal a navrhl: „Tak půjdeme?“

Přikývla jsem.

Žádné zdvořilé sluší ti to.

Nu což.

Vykročila jsem ke dveřím, nečekala jsem (nebylo to naše první rande), že je přede mnou Mojmír otevře, a vyšla jsem ven, do sloupoví, které se obtáčelo kolem celého klasicistního domu. Viděla jsem Mojmírovo praktické tmavě modré auto.

Mojmír se hrnul k volantu, ani ho nenapadlo, aby mi otevřel dveře.

Posadila jsem se na sedadlo spolujezdce.

Mojmír navrhl:

„Zajdeme si na večeři k Černýmu ptákovi, co říkáš?“

Přikývla jsem.

Bylo mi celkem jedno, kde se najíme.

V restauraci jsme si objednali nějaké steaky, protože ty jsou jejich černoptačí speciality, a povídali si o nemocnici, o pacientech, a taky trochu o opeře a klasické hudbě, protože tuhle zálibu s Mojmírem sdílíme. Někdy uprostřed večera jsem si uvědomila, že by mi bylo líp doma, v pohodlném křesle s knížkou a sklenkou vína, buď na zahradě, nebo na terase s výhledem na nádvoří s kašnou.

Zamyslela jsem se, jestli mi to založení rodiny stojí za to.

Z rozjímání mě vyrušil Mojmírův hlas:

„Zdáš se mi nepřítomná, Anno.“

Vzpamatovala jsem se.

„Promiň, už jsem tady.“

Na omluvné vysvětlení jsem dodala:

„Jsem nějak unavená. Ty hodiny na sále mě zmáhají.“

Mojmírovi moje únava neležela ani v patě.

Dál mi vykládal:

„Zrovna mě napadlo, jestli by sis nechtěla vyjet na prodloužený víkend do Verony na operu v amfiteátru.

Zrovna nedávno na mě vyskočila na netu nabídka.“

Pak se přímo zeptal:

„Co bys řekla, kdybychom si koupili lístky na Aidu?“

Automaticky, jak jsem zvyklá přikyvovat, jsem přikývla.

Mojmírovi to stačilo.

Začal vyhledávat na mobilu, pak jeho displej otočil ke mně.

„Podívej, tady jsou volné lístky. Mám je objednat?“

No tak do veronské arény se chci podívat už dlouho.

Souhlasila jsem.

„Ano, objednej je.“

Mojmír tak učinil, pak mi řekl:

„Pošlu ti do zprávy číslo svého konta a částku, kterou

mi máš poslat.“

Malinko jsem se ušklíbla.

No tak jasně.

Tohle není romantické pozvání.

Řekla jsem tedy:

„Objednám dva pokoje v hotelu, pak se vyrovnáme.“

Mojmír na mě, snad úplně poprvé, pohlédl jako na ženu.

Usmál se.

„Ale no tak, Anno, snad nám bude stačit jen jeden pokoj, ne?“

V duchu jsem kapitulovala.

No tak jo.

Chci se přeci vdát a mít děti, ne…

Přikývla jsem.

Druhý den jsem měla volno. Pomáhala jsem mamince vyčistit od plevelu její milovanou bylinkovou zahrádku, kterou si před lety založila vedle kuchyňských dveří, aby měla všechny ty voňavé přísady hezky po ruce. Nejsem tak dobrá kuchařka, jako je moje maminka, ale když už se do vaření pustím, oceňuju, že mám koriandr, bazalku a petrželkovou nať (nic dalšího, z toho, co tady roste, nepoznám) pěkně čerstvé.

Maminka jako by nic najednou poznamenala:

„Aninko, doufám, že sis včera s tím upjatým mužem vyšla naposledy. Vůbec se mi totiž nelíbil. Ani ti neotevřel dveře u auta a nepřidržel ti je, když jsi nastupovala.“

Pak, velmi odsuzujícím tónem, dodala:

„A přišel si pro tebe bez kytky?“

Z tónu jejího hlasu nesouhlas neodkapával, ale doslova tryskal.

Zkusila jsem Mojmíra obhajovat:

„Mami, Mojmír je lékař, zaměstnaný muž…“

Ale maminka mě přerušila:

„Ale no tak, Aninko. Neumí se chovat, tak to je, pan doktor. A ani nám nepochválil dům. Aspoň ze zdvořilosti to mohl udělat. Je to přece vyhlášený architektonický skvost…“

Nadhodila jsem:

„Mami, pamatuješ si, kdy jsem předtím měla naposledy rande?“

Maminka s povzdechem uznala:

„Je to už dávno. Ale to je proto, že pořád pracuješ. A co je on vlastně zač?“

Mamince, celý život rozmazlované mým aristokratickým tatínkem, jsem vyložila:

„Mojmír Lendek je ortoped.“

Maminka nasadila upjatý výraz:

„Vím, že je doktor, ale vůbec mi to tak nepřipadalo. Podle mě je nezdvořák.“

Rozesmála jsem se.

„Mami, to se přeci nevylučuje.“

Maminka se ujišťovala:

„Takže se s ním už nesejdeš? Tedy kromě nemocnice, asi…“

Řekla jsem:

„Mami, vyjedeme si spolu do Verony. Na Aidu.“

Maminka odložila motyčku a podívala se na mě.

Nabádala mě:

„Aninko, nechceš zkusit raději seznamku? Nemusíš si přeci vzít někoho jen proto, že tě pozve na operu. Rozhlédni se okolo sebe pořádně. Vždyť přece vídáš nejen doktory, ale i pacienty. Není mezi nimi nějaký džentlmen? Někdo, kdo ví, že na první rande se bez kytky nechodí a že chovat se k ženě dvorně je navzdory staletím pořád hezké?“

Pokývala jsem hlavou.

„Mami, o seznamkách slyším jen horrory, navíc na to nemám čas. Vždyť sama vidíš, kolik práce mám v nemocnici. Mojmír je kolega, vlastně to je docela dobré řešení.“

Maminka se postavila a vyzvala mě.

„Nech toho, Aninko. Pojď, dáme si kávu.“

Následovala jsem maminku do kuchyně. Maminka se posadila ke stolku u okna, kde spolu občas snídáme, když

ráno nemám moc času, a spěchám do nemocnice, a já pro nás pro obě připravila cappuccino do šálků z kostního porcelánu.

Věděla jsem, že mě čeká přednáška, tak jsem s přípravou kávy dost otálela.

Také že jo. Jakmile jsem před maminku postavila šálek, maminka spustila:

„Aninko, co jsi odešla na medicínu, pořád jen studuješ a pracuješ. Vůbec se nepamatuju, že by sis s někým vyšla poté, co jsi chodila s Jardou Navrátilem, a to ti bylo sedmnáct.“

Rozesmála jsem se.

„Mami, Jarda byl moje první láska, ale byly jsme tenkrát ještě děti.“

Maminka se na chvilku odmlčela, napila se kávy.

Pak se na mě zpříma podívala a udeřila:

„Byla jsi vůbec někdy zamilovaná, Aninko?“

Tohle jsem nečekala, takže jsem nedokázala zabránit svým emocím, aby mi na tváři nevytvořily přeliv v barvě našich skvělých chrupek, které právě dozrávají na zahradě.

Mlčela jsem.

Popravdě řečeno, zarytě jsem mlčela.

Jsou věci, o nichž s maminkou mluvit nechcete.

Maminka se mě ale zeptala:

„Kdo to byl?“

Přemýšlela jsem, jak mám odpovědět.

Nakonec jsem bezmocně pokrčila rameny.

Přiznala jsem:

„Někdo, koho jsem nemohla mít.“

Maminka se zamračila.

Pak se zeptala: „Znám ho?“

Zalhala jsem:

„Ne.“

Maminka mi ale asi moc nevěřila, protože začala pátrat ve vlastní paměti.

Nahlas přemýšlela:

„No, asi je ženatý…“

Pak se vyděsila.

„Nebo je snad kněz?“

Já dál zatvrzele mlčela.

Jasně, že na to maminka nekápla.

Musím mít vždycky něco extra.

Muž, do kterého jsem se zamilovala už asi ve třinácti, a pořád jsem si jeho podobu uchovávala ve vzpomínkách i ve svém srdci, nebyl vázaný jinde. Ne tak, jak maminka předpokládala. Ale byl to, a asi ještě pořád je, dobrodruh. Muž milující svobodu nade vše. Strávili jsme spolu jeden nádherný a pro mě nezapomenutelný víkend před skoro dvaceti lety, bylo mi tehdy osmnáct, a když jsme se loučili, Libor mi řekl:

„Anuško, zamiloval jsem se do tebe, ale nechci, a vlastně asi ani nemůžu se vázat. Chci cestovat, brázdit moře a zlézat hory, chci poznávat poslední divočiny na Zemi.“

Pak dodal, ale to neměl dělat, protože mi v srdci vzklíčila divoká naděje:

„Kdybych se ale někdy rozhodl usadit, bylo by to jedině s tebou.“

Pak už jsem ho nikdy neviděla. Nemám tušení, co se s ním stalo. Nevím, kde žije, co dělá, ani jestli zůstal taky svobodný, jak mi tvrdil, že zůstat chce. Zkoušela jsem ho vyhledat na netu, ale jeho příjmení Novák jakékoli hledání prakticky znemožňuje.

Zapomněla jsem, že moje maminka má rentgenové oči. Viděla do mě jako do hubené kozy.

„Aninko, pověz mi, kdo to je?“

Jen jsem zavrtěla hlavou.

Maminka mi nabádavě řekla:

„To ale neznamená, že si musíš vzít toho Mojmíra.“

Pak ji napadlo:

„Proč si vůbec myslíš, že si tě bude chtít vzít?“

Na to jsem mamince odpověděla ráda:

„Mami, tohle poznám na první pohled. Je to stejný zoufalec jako já, mám na to zjitřené instinkty. Mojmírovi je přes čtyřicet, a zjevně jsou sestřičky, s nimiž si až dosud, co vím, občas někam vyšel, pro něj málo dobré. Nebo o něj zase tak moc nestojí.“

Ušklíbla jsem se.

„Zato paní doktorka, jako jsem já…“

Povzdechla jsem si.

Pak jsem maminku požádala:

„Mami, tohle nech, prosím tě, na mně.“

Víkend ve Veroně nakonec dopadl tak, jak měl.

Tedy asi, no…

Mojmír z neznámých důvodů striktně odmítl jet mým sportovním kabrioletem, takže jsme brzy ráno vyrazili tím jeho tmavomodrým tankem, který se mi špatně řídí, protože nemá automat, ale navzdory tomu cesta probíhala celkem příjemně.

Maminčina hospodyně Klára mi na cestu připravila obligátní řízky a vejce uvařená natvrdo, pár baget obložených sýry a salámy, do velké termosky mi uvařila kávu. Všechno mi to naskládala do piknikového košíku, včetně šálků a příborů.

Bránit se argumenty, že dálnici lemují četná občerstvení, bylo marné.

Zdálo se, že Mojmírovi to vyhovuje.

Občas koupil vychlazené vody a ani po mně nechtěl zaplatit za ty určené pro mě. Jo, vím, že jsem cynická, ale tak to prostě je. Nakonec se ukázalo, že Mojmír není lakomý, jen má rád ohledně financí pořádek. Což zase není tak špatná vlastnost.

Popravdě, u mě byste ji hledali marně.

Ubytovali jsme se v hotelu Milano nedaleko Arény a Mojmír mě pozval na večeři do restaurace L´Oste Scuro, kterou i (překvapivě) zaplatil. Pochutnali jsme si na báječné mušlové polévce a krevetách, i na skvostném lehkém bílém italském víně.

Nu, po malé procházce okolo řeky Adiže nastala noc. Nakonec nebyla tak špatná, jak jsem se přece jen trošku obávala.

Mojmír se ukázal jako nenáročný milenec, což mi vyhovovalo, protože jsem necítila žádnou vášeň. Neusínali jsme si v náručí, ale když jsem se ráno probudila, Mojmír mě držel za ruku.

Připadalo mi to jako milé, něžné gesto.

Po snídani jsme si šli prohlédnout starobylé město. Na dvorku pod Juliiným balkonem, kde bylo narváno, že jsme si ho prohlédli jen z dálky, se mě Mojmír zeptal:

„Anno, co bys řekla tomu, že bychom se vzali?“

Málem jsem spolkla vlastní jazyk.

Pak jsem si ale uvědomila, že je to vlastně přesně to, co chci.

Na Mojmíra jsem se usmála a přikývla jsem.

„Ano.“

Mojmír si mě k sobě přitiskl, políbil mě na skráň a řekl:

„Věděl jsem, že nám to spolu půjde.“

Vzhlédla jsem k balkonu, z něhož Julie před dávnými roky vyhlížela svého milence. Alespoň nějaká romantika, i když staletí stará, byla svědkem té zásadní chvíle v mém životě.

Žádné miluji tě, žádné jsem šťastný.

No, tak to prostě je.

Alespoň někdy.

Ach jo.

Večer, když jsme se v hotelu vypravovali do Arény, mi Mojmír podal modrou sametovou krabičku. Bylo přehledně jasné, co v ní najdu, přesto mě překvapilo, že ji Mojmír vůbec u sebe má. Znamenalo to, že žádost o ruku plánoval, že to nebylo spontánní gesto.

Možná to plánoval stejně chladnokrevně jako já.

Ach jo…

Kde je romantika?

Na vteřinu se mi před očima objevila Liborova mužná tvář.

Rychle jsem zamrkala, abych od sebe tu vzpomínku odehnala.

Abych zakryla své vlastní rozpaky, raději jsem otevřela tu sametovou krabičku a vyndala z ní docela hezký prstýnek. Bílé zlato a jiskřivý kulatý kamínek, prostě klasika.

Každý, kdo si ho na mé ruce všimne, pozná, že jsem zasnoubená.

A o to tady jde, ne…?

Navlékla jsem si kroužek na levý prsteníček.

„Děkuju, Mojmíre. Je hezký.“

Můj budoucí manžel pokýval hlavou.

Pak přiznal:

„No, když jsem ho vybíral, poradila mi prodavačka.“

Myslím, že tragický příběh nešťastné etiopské princezny Aidy a egyptského vojevůdce Radama, kteří sdíleli společný osud, zazděni v cele, byl vhodným rámcem mého vskutku neromantického zasnoubení bez vzájemné lásky. Nikdy by mě nenapadlo, že naplním slova podivného úsloví z devatenáctého století:

Sňatek z rozumu.

Ze všech árií z Aidy nejvíc miluju tu smutnou píseň Ó, patria mia, v níž princezna oplakává svou ztracenou vlast, vyjadřuje touhu po domově a ztracené rodině, kterou musí obětovat kvůli lásce k Radamesovi, s nímž se rozhodla sdílet krutý osud.

A ten večer jsem se i já loučila se svou dávno ztracenou láskou.

Slzám jsem se neubránila.

Maminka si zásnubního prstýnku všimla, sotva jsem vystoupila před naším domem z Mojmírova auta a mávla jsem rukou. Když jsme přijížděli po štěrkem vysypané příjezdové cestě, zrovna tam stříhala modré hortenzie do váz v jídelně.

Maminka na Mojmíra, který mi jen otevřel kufr u auta a ani ho nenapadlo, aby vystoupil, takže jsem si tašku musela vyndat sama, jen ledabyle mávla, a hned se k němu otočila zády.

Kormidlovala mě k domu.

Ve vstupní hale odložila košík s hortenziemi na stolek a zasyčela na mě:

„Aninko, co znamená ten prstýnek?“

Pokrčila jsem rameny.

Ani mi nenapadlo mamince nabídnout vysvětlení.

Odpověděla jsem jí otázkou:

„No, co asi, mami…?“

Maminka se na mě rozkřikla:

„Zbláznila ses, Aninko?“

Pochopila jsem, že si sklenku vína po dlouhé cestě v klidu nevypiju.

Plna dobré vůle jsem navrhla:

„Tak jo, mami. Odnesu si kufr do šatny, vybalím ho, zapnu pračku, osprchuju se, pak přijdu dolů za tebou do salonu. Otevřu lahev Ludmily a napijeme se spolu na moje štěstí. Co na to říkáš?“

Maminka temně (a bohužel vizionářsky, jak se ukázalo) pravila:

„Tohle není žádné štěstí, Aninko. Ty ses zbláznila. Ještě bych to snad mohla pochopit, kdyby tě Mojmír miloval. Ale kromě toho, že ty nemiluješ jeho, je jasné, že ani on nemiluje tebe. A věř mi, že to není dobrý základ pro uzavření manželství.“

Připomněla jsem:

„Mami, je mi pětatřicet. Chci mít děti.“

Maminka ale řekla:

„Co čekáš od chlapa, který se k tobě ani nechová dvorně? Nezáleží mu na tobě, na tvých citech, na tvých přáních. Nikdy na tebe nebude brát ohledy, Aninko. Dobře si to rozmysli.“

Opět jsem pokrčila rameny.

Pak jsem znovu řekla:

„Chci mít děti, mami.“

Maminka, jak je jinak staromódní jako embéčko, navrhla:

„Děti můžeš mít i jako svobodná. Nemusíš se hned kvůli nim vdávat. Nemusíš si kvůli tomu uvázat na krk nepříjemného, nevychovaného chlapa, kterého sotva snášíš.“

Povzdechla jsem si a opakovala jako nějakou mantru: „Mami, já chci rodinu.“

Maminka cynicky nadhodila:

„No, když vám to nevyjde, máš se kam vrátit.“

Vykulila jsem na ni oči.

Informovala jsem ji:

„Myslela jsem, že budeme s Mojmírem bydlet tady. Tak jak, jako vrátit…?“

Tentokrát pokrčila rameny maminka.

Pak řekla:

„To samozřejmě můžete. Ale…“

Opakovala jsem po ní:

„Ale…?“

Maminka mi oznámila:

„Jsem si jistá, že Mojmír tady nebude chtít bydlet.“

Vyjevila jsem se.

A na maminku uhodila:

„Jak to můžeš vědět…?“

Maminka se na mě zamračila.

Pak mě informovala:

„Jsi sice doktorka, Aninko, ale emoční inteligenci jsi nejspíš zaklapla do koše na smetí. Opravdu si myslíš, že by tu chtěl s námi bydlet muž, který po návratu z výletu ani nevystoupí z auta, aby se přivítal se mnou, zeptal se mě, jak se mám, a rozloučil se s tebou? Ne, kdepak. Tomu se náš domov zdá hodně výstřední, možná námi jako stavem dokonce opovrhuje. Navíc to není džentlmen. Ani ho nenapadne, aby ti pomohl s kufříkem nebo ti přidržel dveře, když vystupuješ z auta.“

Přikývla jsem.

„Mami, je pravda, že Mojmír má asi velice moderní výchovu, která nezahrnuje dvornost k ženám, a taky je pravda, že jsme o tom, kde budeme po svatbě společně bydlet, zatím ještě nemluvili, ale co vím, tak on sám bydlí v pronajatém bytě ve městě nedaleko nemocnice, a tady máme luxusní bydlení se zahradou…“

Maminka mi jen řekla:

„Zeptej se ho a sama uvidíš.“

Pár dní jsme se s Mojmírem v nemocnici díky rozdílným směnám míjeli. Do telefonu jsem o budoucím společném bydlení (ani o dalších důležitých aspektech spolužití) mluvit nechtěla, takže na kruciální rozhovor došlo až asi za týden.

Mojmír mě pozval na večeři do restaurace v Holenském dvoře, kam spolu rádi chodíme, ale já vytáhla eso z rukávu a kontrovala pozváním k nám, na rodinnou večeři.

Apelovala jsem na snoubence:

„Mojmíre, chtěla bych, aby ses seznámil s mými rodiči, když se budeme brát, a teď se to zrovna hodí, protože tatínek se na pár dní vrátil ze Skotska domů. Tak, prosím tě, přijď asi tak v sedm, jo, večeře se u nás podává v osm, maminka si na přesnost potrpí.“

Pak jsem ne zrovna popravdě, ale vstřícně, dodala:

„Maminka s Klárou se s večeří určitě vytáhnou.“

Mojmír řekl:

„Tak jo, proti tomu nic nemám, rád přijdu. Ostatně, máma mi taky říkala, že tě mám s sebou příště přivézt k ní do Kunžaku, až za ní pojedu na víkend. Ráda by se s tebou seznámila.“

Pak ale dodal:

„Víš, myslel jsem, že bychom si ale měli předtím promluvit.“

S tím jsem nemohla nesouhlasit.

Navrhla jsem proto:

„V sobotu určitě přijď k nám. Táta se hned v pondělí zase vrací do Edinburghu, kde přednáší na univerzitě, takže se to opravdu hodí. Promluvit spolu si můžeme tenhle týden třeba někdy přes oběd, nebo si dáme odpoledne rychlé kafe.“

Mojmír hned řekl:

„Rád bych si s tebou promluvil, dřív než se půjdu seznámit s vašima.“

Připomněla jsem:

„Moje rodiče už znáš, není to seznámení. Je to něco jako oslava.“

Mojmír mlčel, tak jsem navrhla:

„Tak jo. Dneska končím ve čtyři. Zajdeme na kávu?“

Mojmír přikývl.

„Jo, to mi vyhovuje. Vyzvednu tě u vás na oddělení.“

Usmála jsem se.

„Jsme domluveni.“

Mojmír mě vyzvedl, jak jsme se domluvili, ale namísto do města se mnou zamířil do nemocničního bistra u staré vrátnice. Nic proti němu, mnohokrát mi už zachránilo život, když jsem po hodinách na sále padala nejen únavou, ale i hlady, ale…“

Skepticky jsem si pomyslela:

No, na rande to tedy dneska opravdu nevypadá.

Ale poslušně jsem po Mojmírově boku mířila k bistru.

Posadili jsme se k volnému stolku a Mojmír nám přinesl kafe.

Pak hned vstoupil in medias res:

„Podívej, Anno, můj byt pro nás dva není zrovna nejvhodnější. Má sice tři pokoje, ale oba jsme zvyklí na svůj prostor, tak si myslím, že bychom si měli najít nějaké společné bydlení, kam bychom se oba bez problémů vešli, i s případnými dětmi.“

Nevěděla jsem, jak zdvořile nadhodit bydlení na zámečku, tak jsem mlčela.

Mojmír mě informoval:

„Začal jsem se rozhlížet po nějakém vhodném domě a mám pár tipů.“

Zírala jsem na něj asi naprosto nechápavě.

Bylo mi jasné, že musím něco říct.

Zeptala jsem se tedy, ne zrovna důvtipně:

„Ty chceš koupit dům?“

Mojmír přikývl.

„Jo. Mohli bychom se na ty, co jsem vybral, podívat začátkem příštího týdne.“

V duchu jsem si už už sumírovala, jak nabídku na to, abychom bydleli u našich, vyslovit co nejlákavěji. Sama sobě jsem připomínala argumenty, které jasně mluví pro. Proto jsem byla návrhem, abychom si koupili dům, úplně konsternovaná.

Sakra.

Tak maminka měla zase pravdu.

Řekla jsem velmi jemně:

„Jak víš, Mojmíre, jsem jediné dítě svých rodičů a zámeček po nich zdědím.“

Mojmír mávl rukou, jako by odháněl obtížný hmyz, nikoli myšlenku na to, jak prožít zbytek života na jednom z nejkrásnějších míst na světě, v překrásném starobylém domě.

Pak tuto možnost kategoricky odmítl:

„Ten můžeme potom, co ho zdědíš, prodat.“

A, asi abych náhodou netápala v nepochopení, dodal:

„Já tam bydlet nechci.“

Pokrčila jsem rameny.

To, že Mojmír nechce bydlet s mými rodiči, jsem dokázala pochopit. Komu by se taky chtělo bydlet s tchány, že jo? Čekala jsem, že budu muset svého budoucího manžela nastotisíckrát ujišťovat, že budeme mít na zámečku samostatný apartmán s vlastním vchodem a že se s mými rodiči – nebude-li si to přát – nemusí vůbec potkávat.

To, že by můj domov a moje rodinné dědictví, které je v naší rodině (s výjimkou pár desetiletí, pochopitelně) po staletí, Mojmír chce tak bez skrupulí prodat, jsem ale pochopit nemohla. A ani nechtěla. Samozřejmě jsem na to nehodlala nikdy přistoupit, ale zatím mi takové plány přišly tak předčasné, že jsem o tom nehodlala vůbec uvažovat a rozhodla se tento problém – pro tuto chvíli – odložit stranou.

V duchu jsem si odříkala mantru, že zámeček, který určitě jednou bude jen můj, nikdo proti mé vůli prodat nemůže, a rozhodla se, že vůči mým rodičům bude ohleduplnější, když se s manželem zabydlíme jinde, aby ho neměli denně na očích.

Jo, pořád ještě jsem si chtěla Mojmíra vzít.

Proto jsem klidně, protože o konflikt jsem nestála, řekla:

„Tak jo. Jestli chceš koupit dům, nastěhuju se k tobě.“

Mojmír odtušil:

„Díky, že mě chápeš, moc to pro mě znamená. Ale já ten dům nechci koupit sám, Anno. Myslel jsem, že bychom ho koupili společně, když v něm budeme společně žít.“

Podíval se mi do očí a navrhl:

„Každý složíme polovinu ceny a dům budeme vlastnit společně…“

To se mi nějak nelíbilo.

Argumenty, proč se mi to nelíbí, jsem však v hlavě lovila marně.

Sakra…

Pak mě osvítila spásná myšlenka.

Mojmíra jsem informovala:

„Já ale žádné peníze nemám.“

Z překvapeného Mojmíra vylítlo:

„Jak to, že ne?“

Usmála jsem se.

A bez výčitek zalhala:

„Vždyť přece víš, Mojmíre, jak to chodí. Studovala jsem v Anglii, musela jsem si vzít pěkně mastnou studentskou půjčku, no a tu budu splácet ještě hezkých pár let…“

Mojmír se (zdálo se mi, že upřímně) podivil:

„Copak tě rodiče na škole nevydržovali?“

Rozesmála jsem se.

Pak jsem vysvětlila:

„Moji rodiče vložili své úspory do rekonstrukce domu. Nic jsem od nich nechtěla. Záleží mi na tom domě, patří naší rodině už tak dlouho… Ne, rodiče mi peníze dát nemohli.“

To sice nebyla pravda, ale potřebovala jsem záminku, abych nemusela Mojmírovi dávat peníze na dům, o který, popravdě řečeno, nestojím. Proto jsem navrhla:

„Mojmíre, kup nějaký dům sám, ještě před svatbou. Nastěhuju se k tobě, ale dům bude tvůj. Pokud nemáš dost peněz, vezmi si na něj hypotéku, tím budou finance průhledné.“

Mojmír pokyvoval hlavou.

Pak řekl:

„Dobře, uděláme to tak, jak navrhuješ. Ale teď mě napadlo… co kdyby sis vzala u banky hypotéku ty a dům bychom vlastnili společně? Není to snad u manželů obvyklé? Co na tohle říkáš? Sepsali bychom u notáře neprůstřelnou vlastnickou smlouvu…“

Sakra…!

Kdyby řekl: Chci, aby to byl i tvůj dům, snad bych na to přistoupila.

Ale takhle…

Pak jsem nasadila na tvář přemýšlivý výraz.

Zakroutila jsem hlavou.

„Víš, mám tu studentskou půjčku. Pochybuju, že mi dá banka hypotéku.“

Mojmír přikývl.

Pak dost neochotně souhlasil:

„Tak jo. Ten dům koupím sám. Ale sepíšeme předmanželskou smlouvu. Aby bylo jasné nejen co kdo vlast-

ní, ale i co kdo bude v manželství platit a jak rozdělíme příjmy, kterých dosáhneme v manželství. Kolik kdo bude přispívat do společné kasy, kolik bude posílat na společný spořicí účet. Tohle je opravdu hodně důležité, Anno.“

Musím se pochlubit.

Neomdlela jsem.

Chci se přece vdát a mít rodinu.

A že nejsem zamilovaná?

No a co…?

Hezky jsem se na Mojmíra usmála.

Ten jeho návrh jsem ale ani nekomentovala.

Pro jistotu.

Ovládat se sice umím, ale…

O možnosti bydlet u našich jsem se už radši nezmínila.

Ale na sobotní večeři s Mojmírem u mých rodičů jsem se fakt moc netěšila.

V sobotu ráno jsem vstala brzo, protože jsem tatínkovi slíbila, že ho vyzvednu v Praze na letišti. Tatínek přednáší na edinburské univerzitě aplikovanou matematiku, a jako hostující profesor jezdí přednášet i na další světové univerzity, doma jsme tedy obvykle s maminkou samy, což vede k tomu, že máme takovou línou holčičí domácnost. S vařením to moc nepřeháníme, radši si čteme, než abychom otročily kolem sporáku. Uvědomila jsem si, že mně už tohle lážo-plážo asi brzo skončí.

Bezstarostně jsem potřásla hlavou.

Nebo možná také ne.

Maminka si občas za tatínkem vyjede na pár dní, aby byli vůbec někdy spolu, a já se na výlet do Skotska také už delší dobu chystám, ale nějak mi to časově nevychází.

Zatímco jsem vyjížděla svým jasně červeným kabrioletem na silnici směr Kardašova Řečice, uvědomila

jsem si, že se do Skotska asi v nejbližší době nepodívám.

Měla jsem před sebou asi stopadesátikilometrovou cestu, tak jsem si pustila rádio a zaposlouchala jsem se do dopravních informací. Zdálo se, že cestu mi žádné zvláštní překážky nezkříží. Střechu jsem si samozřejmě dala dolů, vítr se mi proháněl ve vlasech…

Moc ráda řídím, ale nejraději po přímořských silnicích.

Napadlo mě, že se musím Mojmíra zeptat, kam pojedeme na svatební cestu.

Když jsem přijela na letiště, tatínek už stál venku před budovou a čekal na mě. Podařilo se mi zaparkovat mezi dvěma taxíky a vystoupila jsem z auta, abych se s ním mohla přivítat.

Tatínek mě objal, ujistil mě, že mi to moc sluší (to jsem mu tedy ale moc nevěřila, nikdy nikomu nevěřím, když mi to říká), zběžně se zmínil o asi dvouhodinové cestě a nedobré kávě, svůj kufřík si uložil do auta a oba jsme nasedli.

Jakmile jsem se vymotala z pražského, nebo spíše „okolopražského“ provozu a najela jsem na výpadovku na Benešov, tatínek nakousl kyselé jablko. Pro mě kyselé, samozřejmě. Protože cesta nám bude trvat skoro dvě hodiny, bylo mi jasné, že bouřlivému tématu (doufala jsem, že mezi námi zůstane jen viset) neuniknu. Moji rodiče si denně volají, tak mi mělo být jasné, že tatínkovi maminka o mém snoubenci poreferovala a svými osobními názory na něj jistě nešetřila.

Tatínek jemně nadhodil: „Tak ses prý rozhodla, Aninko, že se vdáš.“ Zakoulela jsem očima.

Nikoli na tatínka, ale na vozovku před námi.

„No ano. A mého snoubence dneska večer poznáš.“

Tatínek pokýval hlavou.

Diplomaticky mi sdělil:

„No, už se na něj těším, Aninko. Maminka říkala, že je také lékař.“

Přikývla jsem a tatínkovi sdělila:

„Ano, Mojmír je ortoped, pracuje také u nás v nemocnici.“

Pak, protože tatínek mlčel, jsem ho pobídla:

„A co ještě ti maminka o Mojmírovi řekla?“

Tatínek se rozhodl, že diplomacii pošle k šípku.

Informoval mě:

„Že ti tvůj budoucí manžel nepřinesl kytku a nepřidržel ti dveře při nastupování do auta, bych mu ještě odpustil. I když v naší generaci by to bylo naprosto nepřijatelné.“

Tatínek se nadechl, než pokračoval:

„Mnohem alarmující mi ale připadá maminčina jistota, že tě Mojmír nemiluje a že ani ty nemiluješ jeho.

To mi nedává žádný smysl, Aninko. Copak se okolo tebe netočí nějaký muž, který by si vážil toho, že dostane za manželku tak výjimečnou ženu, jako jsi ty?“

Mlčela jsem.

Co bych asi na to tak mohla říct, že jo…

Rodiče, kteří vás milují, vás nevidí objektivně.

Tatínek ale naléhal:

„Aninko, je to pravda? Nemilujete se?“

Připustila jsem:

„No tak hormony s námi necloumají, tati. Jsme už dospělí, máme oba náročné povolání… Ale rozumíme si a oba máme jasno v tom, že chceme založit rodinu a že je na to nejvyšší čas.“

Dovolávala jsem se tatínkova souhlasu:

„To přece není špatný základ.“

Když tatínek (nejspíš otřeseně) mlčel, dodala jsem: „Na tom se přece dá budovat společný život.“

Tatínek ale prudce zavrtěl hlavou.

„Aninko, tomu nevěř. Manželé si musí vzájemně důvěřovat, respektovat se. A hlavně, a to je nejdůležitější, musí se mít rádi. Maminka mi už řekla, že vy dva máte pocit, že vám tikají biologické hodiny, a to proto se beznadějně řítíte do propasti.“

Tatínek si povzdechl.

Pak mě nabádal:

„Zamysli se ještě nad celým tím nápadem, Aninko. Ty jsi přece citlivá bytost. Věř mi, že láska ti bude chybět.

A když ti ji nedá manžel… Když budeš žít bez ní… Budeš se trápit, uvidíš.“

Povzdechla jsem si.

„Tati, ve svém věku už opravdu nemám moc času. A chci děti.“

Tatínek, stejně jako maminka, a ostatně i já, prošel dost přísnou katolickou výchovou, to mu ale nebránilo, aby mi navrhl, tak jako maminka, takže mi bylo jasné, že spolu o tom už mluvili a měli v tom jasno, nabízející se řešení – mít dítě sama.

Já na to ale namítla:

„Tati, vždycky by tu byl nějaký otec, který by se mohl kdykoli přihlásit o svoje práva. Nechci se s nikým o dítě přetahovat. Chci, aby moje děti vyrůstaly v rodině.“

Tatínek nepatrně (ale opravdu jen nepatrně) přikývl.

„Já ti rozumím, Aninko. Ale aspoň mi slib, že si to pořádně promyslíš.“

Přikývla jsem, abych ho uchlácholila. Ale byla jsem už napevno rozhodnutá.

Maminka nás čekala s pozdním obědem, k němuž připravila jen zeleninovou polévku a květákový mozeček se slaninou, a připomněla, že budeme mít slavnostní večeři, k níž hodlá servírovat kompletní menu, na němž už s Klárou od rána pracují.

Přísně se na mě podívala:

„Aby si tvůj snoubenec uvědomil, do jaké rodiny se přižení.“

Protočila jsem panenky.

Maminku jsem suše informovala:

„Tím ho leda vyděsíš.“

Maminka mávla rukou.

„No, na to si bude muset zvyknout.“

Diplomaticky jsem si nechala pro sebe informaci, že čtyřicetiletý, vysokoškolsky vzdělaný a značně autoritativní muž si na nic, co mu není po chuti, docela určitě zvykat nebude.

Další informaci jsem ale řekla radši hned, aby se to neprobíralo večer u stolu.

Tedy, pokud bylo možno doufat.

„Mami, tati, my tu bydlet nebudeme.“

Bylo vidět, že i tuhle možnost spolu moji rodiče probírali.

Vyměnili si dlouhý, vědoucí pohled, pak oba upřeli zrak na mě.

Tatínek mi připomněl:

„Tenhle dům bude jednou patřit tobě, Aninko. To snad víš. Tak proč byste se měli tísnit někde jinde, když tady máš připravený několikapokojový byt? Pro výchovu dětí nenajdeš lepší prostředí, a jsme tu my, tedy hlavně maminka, abychom ti pomáhali.“

Pak dodal, aby bylo jasno:

„Večer si o tom s tím tvým Mojmírem promluvím.“

Zaprotestovala jsem:

„Tati, radši to nedělej. Mojmír není žádný mladíček, abys mu mohl mluvit do života. Je to dospělý muž. A jestliže se mu nechce bydlet s tchány, musíme to všichni respektovat.“

Pak jsem toužebně nadhodila:

„Třeba, až se líp poznáte, svoje rozhodnutí změní.“

Tatínek mi ale vpálil:

„Jeho rozhodnutí? Takhle to vidíš?“

Maminka se hned přidala:

„Tohle by mělo být přece vaše rozhodnutí, ne?“

Neochotně jsem připustila:

„No tak asi jo…“

Tatínek vstal a řekl:

„Kávu si vypiju v pracovně. Musím ještě projít nějaká skripta.“

Podíval se na mě a zopakoval:

„Večer si o tom všichni promluvíme.“

Povzdechla jsem si a pochopila, že veškeré protesty jsou marné.

Přesto jsem ještě s nadějí v srdci (rovněž marnou, samozřejmě) navrhla:

„Nebylo by lepší, kdyby první společný večer proběhl bez střetu názorů?“

Maminka se tatínka zastala:

„Ne, nebylo. Některé postoje bychom si měli vyjasnit hned na začátku.“

Pak ji napadlo:

„A kde tedy, podle Mojmíra, budete bydlet?“

Vysvětlila jsem:

„Mojmír pro nás koupí dům.“

Tatínek, který mi na tu malou lež skočil, připustil:

„Tak to ho v mých očích staví do lepšího světla.“

Když manžel seje vítr, sklízí bouři

alena jakoubková

Když manžel seje vítr, sklízí bouri ˇ