Jonáš ve velrybím břiše by Nakladatelství MOBA

ve velrybím břiše

Tátovi a mámě za všechnu podporu.

A Nikolce, jak jinak.

„Domnívám se, že člověk by měl až do krajnosti usilovat o svou životní výhru.“

Robert Browning

Z pootevřených dveří vycházelo na chodbu slabé světlo. Dopadalo na lino, špinavé od rozlitého kafe, a z vedlejších záchodků se ozýval kapající kohoutek plechového umyvadla. V jinak prázdné policejní služebně se rozléhaly nervózní kroky a rozčílené hlasy.

V jedenáct hodin večer to bylo velmi neobvyklé a vrátný z toho byl nesvůj. Přítomnost dalších lidí v budově takhle pozdě rušila jeho zavedený noční klid. Noviny a křížovky. A tak. Nakonec mu to nedalo a snažil se odposlechnout, o co jde. Marně. Kromě občasných nadávek nerozuměl rozhovoru odehrávajícímu se v kanceláři kapitána Kameníka ani slovo.

Ulevilo se mu, až když se u něj na vrátnici nahlásil schvácený poručík Peterka, kterého Kameník sháněl už asi před hodinou. Teď mohl vrátný doufat, že to nepotrvá dlouho a v budově nebude zase ani živáčka. Tak mu to vyhovovalo. Hlavně žádný vzruch.

„Nazdar, Franto. Volal Kameník, že se musím okamžitě dostavit. Nejdřív jsem si myslel, že si dělá srandu, ale zněl smrtelně vážně. Takhle jsem ho neslyšel mluvit

od toho průšvihu před pěti lety, když byla v Radotíně

nezvěstná ta malá holka. Je u sebe?“

„Jo, u sebe v kanclu,“ odpověděl ledabyle vrátný a nedal si ani práci típnout cigaretu. Dobře věděl, že hlásiče ve vestibulu už několik let nefungují. O to se postaral. „Nějakej průser?“

„Vůbec nevím, Kameník o tom nechtěl do telefonu moc mluvit.“ Peterka pokrčil rameny a hledal v brašně čip ke vstupnímu turniketu. „Do zítra to prej ale nemohlo v žádným případě počkat, takže to bude něco vážnýho.“

„Tak jo, ale zavři pak za sebou laskavě dveře. Poslouchám tady rádio, a když tam ti vedle hulákaj, jak hulákaj, není vůbec rozumět, kolik je fotbal.“

„Liga mistrů? Kdo hraje?“

„Jo, Barca proti Liverpoolu. Slušnej mač. Mám naloženo na domácí, i když nižší kurz je na Anglány. Bůkmejkři tomu hovno rozumí. Za mě je to tutovka a jasná ostrá jednička. Uvidíš.“

„Vole, Franto, s tebou se rozvedla stará kvůli sázení, a ty si furt nedáš říct. A seš fakt pitomec! Na Barcu by dneska vsadil jenom blázen, dyť o víkendu vypadli i z domácího poháru. Dveře za sebou zavřu, ale příště se na to vyser.“

„Ale to víš, že jo, Václave, to víš, že jo,“ ušklíbl se vrátný. „Jo a u Kameníka je Zdechlina. Pěknej zmrd. To si ještě užiješ.“

„Do prdele, jaká zdechlina?“

„No, major Zdechlovský. Než se vypracoval, tak se mu tady na kriminálce říkalo Zdechlino. Ale tys vlastně

nastoupil až po listopadu, tak jste se minuli, protože to už byla naše stará dobrá Zdechlina dávno na kraji. To to letí, co?“

Peterka majorovo jméno samozřejmě znal. Jeho obtloustlá tvář byla v poslední době několikrát vidět v televizních reportážích k exponovaným policejním kauzám.

Při slavnostních akcích se zase neváhal fotit s politiky napříč celým politickým spektrem.

„Tak to je výborný. Doufal jsem, že to bude nějaká krávovina. Třeba nějaká vazebka, u který se musí udělat výslech ještě dneska v noci. Ale tohle vypadá na pořádnou chuťovku, když nás navštívila taková vysoká šajba. Hele, tak já jdu, ať to mám z krku.“

Z rádia se ozval zklamaný výkřik komentátora nad zmařenou šancí útočníka Barcelony a vrátný kroutil nasupeně hlavou. „To jsou fakt hovada. S takovouhle budu žrát před vejplatou zase jenom rohlíky a za chvilku ze mě bude vegan. Debilové.“

Peterky si úplně přestal všímat a ten prošel turniketem. Pokračoval až na konec chodby ke kanceláři kapitána Kameníka. Cestou se mu na špinavé lino lepily podrážky a každý krok provázelo nepříjemné mlasknutí.

Pomyslel si, že by Franta místo sázení mohl občas umýt podlahu, ale to už by po něm chtěl asi moc.

Věděl, že musí jít o něco hodně důležitého, jinak by ho Kameník nevolal zpátky do kanclu takhle pozdě. Se staženým žaludkem nakráčel do kanceláře, osvětlené jenom malou lampičkou, a zabouchl za sebou dveře.

Byl nervózní a čekal, s čím Kameník přijde.

„Václave! To je dost, že jdeš!“ Kameníka nepřekvapil Peterkův příchod. Vzhlédl zpoza masivního dřevěného stolu a naznačil mu, aby si sedl naproti němu. Peterka se nenechal přemlouvat a pohodlně se usadil. Po půlhodinovém postávání v tramvaji mu to přišlo vhod. Ztuhlá a bolavá záda začala okamžitě povolovat. Cítil se zatraceně staře a unaveně. Tyhle noční výjezdy na služebnu by už radši přenechal mladším.

„Majora Zdechlovskýho asi znáš.“

Peterka pohlédl k otevřenému oknu, u kterého postával Zdechlovský v černém kabátu a kouřil. Tvářil se znechuceně a zabodl do něj nepříjemný, vodnatý pohled. Dával mu jasně najevo, že je pro něj jenom bezvýznamný řadový policajt.

„Jasně.“ Peterka mu lehce kývl na pozdrav. „Proč jste si mě zavolali takhle narychlo? Zrovna jsem mastil v hospodě karty a docela mi to šlo.“

„Co si pamatuješ z případu Jonáše Kučery?“

Mžitky před očima, ostrá bolest hlavy. Jak by mohl zapomenout na téměř třicet let starý případ, který tehdy sledovala snad celá republika? Vyjadřoval se k němu i premiér a celý první měsíc vyšetřování to bylo hlavní téma večerních televizních zpráv. Když se k velkému vyšetřování přidal i on, povídali mu, že to je jeho velká šance zazářit. Nestalo se a všechno se nakonec podělalo.

„Ten parchant chcípl, než jsme si pro něj stihli dojít.“

„Jo, to jsme si tenkrát mysleli,“ povzdechl si kapitán Kameník. „Až doteď.“

„Co tím sakra myslíš?“

Peterkovi se v hlavě honily myšlenky, co nového se mohlo v dávno uzavřené kauze objevit. Pokud šlo o něj, Kučerův spis mohl zůstat pohřbený na dně archivu. Když se ho v minulých letech na slavný případ vyptával čas od času některý z kolegů, rázně ho odbyl, že se o tom vůbec nechce bavit.

„Dostali jsme zprávu z Interpolu, že se měl před měsícem najít v Argentině v nějakým zapadákově. Nějakej Polák se jménem Piotr Bielik měl po autonehodě otisky prstů Jonáše Kučery,“ ozval se od okna Zdechlovského opilecký chraplák.

Peterka měl v hlavě prázdno. Představu, že by jeden z nejhledanějších vrahů devadesátých let mohl být stále mezi živými, jednoduše nedokázal vstřebat. Znamenalo by to, že on i ostatní vyšetřovatelé totálně selhali. Ještě víc, než si myslel.

Po dlouhém mlčení přidušeně promluvil: „Chcete mi říct, že Kučera je naživu? To je hodně špatnej vtip.“

„Tak jednoduchý to zase není,“ pokračoval Zdechlovský. „Byla to obyčejná dopravní nehoda, a jen co tomu Bielikovi sebrali otisky, zase ho pustili. Neměli důvod ho pro takovou prkotinu dál zadržovat. Než pak na tý jejich zapadlý policejní stanici otisky založili do elektronickýho systému a celá ta šlamastyka vyšla najevo, uběhl dobrej týden a Polák byl dávno pryč. Kde je ten Bielik dneska, už zase nikdo neví.“

„Nejspíš půjde o nějaký zatracený administrativní pochybení,“ mávl Kameník rukou a bylo na něm znát, že v to doopravdy doufá. „Ale musíme si být jistí.“

„Když nám naposled Argentinci něco hlásili, byli si jistí, že je Kučera mrtvej,“ zamračil se Peterka. „Měli doklady, svědky, všechno papírově potvrdili.“

„Musíme si prostě jenom ověřit, že to je všechno jedna velká blbost. To je všechno,“ uklidňoval ho Kameník. „A proto jsme si tě zavolali.“

„Nechápu, kam tím míříš. Co s tím mám proboha já společnýho?“

„Nemůžeme si dovolit, aby z toho média udělala hned bramboračku. Vypadali bychom jako neschopní debilové.“ Zdechlovský típl cigaretu do zavařovačky.

„Nikdo kromě nás o zprávě z Interpolu neví a prozatím to tak necháme.“

„Poletíš do Argentiny a zjistíš víc. Už jsme ti zařídili letenku do Buenos Aires a odtud se pak vydáš pěkně postaru autobusem do Ohňový země. Do přístavu El Quique,“ oznámil mu suše Kameník. „Jo, přesně tam policie legitimovala toho Bielika. Nebo Kučeru. Do prdele, co já vím, koho to tam vyhmátli.“

„Děláte si ze mě srandu? Že jo?“

„Peterko, četl jsem si tvoji složku.“ Zdechlovský poodešel od okna a ztěžka se opřel o masivní stůl. „Kromě toho případu s Kučerou žádná sláva. Posledních pár let drobná hospodářská kriminalita, kterou běžně dělají zelenáči nebo vyšetřovatelé odsunutí na druhou kolej. Nulová vidina povýšení.“

Po uzavření Kučerova případu měl doma Peterka velké rodinné problémy. Do toho pil víc, než bylo zdrávo, a nakonec se to podepsalo i na jeho práci. Musel si

několikrát brát dlouhé neplacené volno, aby si dořešil

osobní záležitosti, a to ho stálo místo v elitním vyšetřovacím týmu u mordparty.

Zpočátku ho to štvalo, ale nakonec si na pozici na hospodářské kriminálce zvykl. Znamenalo pro něj sice daleko více papírování a kancelářské práce, zato ale výrazně ubyla práce v terénu a stres a díky tomu se mu později po rozvodu podařilo najít aspoň nějaký balanc i v soukromém životě.

„No jo, už to nějak doklepu. Kolegy mám fajn a práce je taky v pohodě.“

„Zkrátka major chtěl zdůraznit, že to tenkrát byl i tvůj případ,“ snažil se situaci zachránit Kameník. „Koho jinýho tam teď máme takhle narychlo poslat než tebe, Václave?“

V devadesátým pátým Peterka u mordparty teprve začínal, ale hned se podílel na vyšetřování vraždy

Milana Sedláčka, prominentního psychiatra celebrit a kandidáta do Poslanecké sněmovny. Stalo se to krátce před volbami a násilná smrt vycházející hvězdy opozice šokovala širokou veřejnost. Případem žila celá republika několik měsíců.

„To byl, Jirko, tvůj nápad si mě sem zavolat?“ Peterka vyčítavě koukl na Kameníka.

„Nikoho vhodnějšího nemáme. Vezmeš si dovolenou na tři týdny. Prověříš, co se stalo před měsícem v El Quique, a ujistíš se, že naši milí argentinští kolegové mají jenom bordel v papírech. Nic víc. Všechno ti samozřejmě proplatíme. Normální policista by byl z takový

nabídky nadšenej. Víš, na kolik by tě vyšel výlet do

Ohňový země, kdyby sis to musel platit sám? Ani se neptej.“

„A není vyloučený, že se přece jenom na starý kolena dočkáš, Peterko, povýšení, nebo ať se propadnu,“ Zdechlovský praštil pěstí do stolu, „když to dopadne!

Bylo by lepší, kdyby Jonáš Kučera přece jenom zůstal pod drnem. To snad chápeš. Nepotřebujeme žádnou špatnou publicitu. Vždyť by to nabouralo důvěru veřejnosti v naši práci.“

Nastalo dlouhé ticho. Na podobné úkolování a závan devadesátek nebyli Peterka ani Kameník zvyklí, ale chtěli mít nepříjemnou noční schůzku co nejdříve za sebou a s vysokou šajbou se nechtěli přít. Zdechlovského poznámky radši vůbec nekomentovali.

„Ale nepředbíhejme,“ křečovitě se pousmál Kameník. „Uděláš si v pátek hezkej výlet. Uvidíš velryby a tučňáky a mezitím zjistíš, co se tam doopravdy stalo.“

„Asi jsem špatně slyšel. V pátek? Tenhle pátek mám letět do Jižní Ameriky? Jste se snad dočista zbláznili?“

„Jo, tenhle pátek. Nedá se nic dělat, musíme to vyřídit co nejdřív.“

„A proč takovej spěch? Proč mám letět už za tři dny?“

„V tom je právě, Václave, zakopanej pes. Ten pitomec si dal pěkně načas, než se uráčil vstát z mrtvých. Za tři měsíce to bude přesně třicet let a případ bude promlčený.“

„Takže máme ještě pořád dost času. Za tři měsíce tam musíte stihnout dopádlovat na kajaku.“

„To se pleteš. Moc času nemáme. Jediný, co nám zatím byli Argentinci k tomu Bielikovi schopní sdělit, je, že nejspíš žije na některým z okolních ostrovů. Na pevnině o něm nic neví.“

„No a?“

„Do prdele, víš, kde je Ohňová země? Za pět týdnů je duben a to tam všechno zamrzne. Pak se až do září nikdo na ostrovy nedostane a to už bude pozdě.“

„Proč teda jednoduše standardně nepožádáme Argentince o součinnost?“

„Václave, víš moc dobře, jak dlouho by trvalo vyřídit takovou žádost o mezinárodní spolupráci. To by byl červen pryč. Navíc ostrovy v okolí Ohňový země jsou i britský. Taky proto je v tom takovej bordel. To máme rovnou žádat i je? Že tam možná někde u nich na ostrově

žije nějakej Bielik, kterej je teda možná spíš Kučera?“

„Dobře, to samozřejmě chápu,“ uznal Peterka a zamračil se. „U Poláků jste si toho Bielika už stihli proklepnout? Máte od nich něco?“

„Jo. Po pádu železný opony frnknul do zahraničí. Živil se jako přístavní dělník v Hamburku, Rotterdamu a nakonec skončil s nějakou přepravní společností, hádej kde? Jo, přesně tam. V Ohňový zemi. Od tý doby o něm Poláci neslyšeli. Novou občanku nebo pas mu nikde nevystavovali, nikdy nebyl volit, ale neevidujou ho ani jako mrtvýho. Všechno nasvědčuje tomu, že už tam nadobro zůstal a o nějaký Polsko se

nestaral. Asi se mu v Argentině zalíbilo a starej život hodil za hlavu.“

„To to tam musí být fakt nádherný, že se tam rozhodl zmrznout,“ utrousil Peterka. „Takže tam přiletím, když budu mít kliku, tak zjistím, co se stalo, a co pak? Koupím mu letenku all inclusive Mírov i s mýdlem do sprchy a hezky ho poprosím, ať dobrovolně nastoupí na letadlo? To bude brnkačka.“

„Pokud ten parchant přece jenom žije, okamžitě tady u nás v Čechách zahájíme trestní stíhání a tím zabráníme promlčení případu. Získali bychom tak dost času a mezitím požádali Argentince nebo Brity o jeho předání. Zase bych z toho nedělal takovou vědu.“

„Pokud!“ zvýšil Zdechlovský hlas. „Pokud Jonáš Kučera žije. A tomu nevěřím ani za mák.“

„Ani já,“ přikývl Peterka.

„Takže máme shodu,“ usmál se vlezle major. „Prostě si tam, Peterko, zajedeš, dáš si pěkně oraz od práce, nebudeš tam mít moc co vyšetřovat a pak se tomu tady v Praze zasmějeme u točenýho pivínka, jasný? Dobře, tak to by bylo. A ty mě, kapitáne, nezapomeň informovat, až budeš vědět víc. Chci slyšet o všem, co se bude dít. Jo a ostatním ani slovo. Rozumíte?“ Zdechlovský vzal mlčení jako souhlas a chystal se k odchodu. Hodil na sebe kabát, a než prošel kolem Peterky, významně se na něj podíval. „Počítám s tebou, Peterko. Neposer to.“

„Jasně, majore.“

„Jo a chlapi?“ otočil se ještě ve dveřích s cigaretou v puse a zapalovačem v ruce. „Na recepci vám nejde

„Jasně, majore,“ odpověděli naráz Peterka s Kameníkem.

S majorovým odchodem se nálada v místnosti uvolnila. Kameník vstal od stolu a vytáhl z baru lahev levného rumu. Drahý zásadně nekupoval, protože odrostl na božkovu a zakládal si na tom, že není žádná fajnovka. Nalil sobě i Peterkovi a sedl si na okraj stolu. Lampičkou osvětlené kruhy pod Kameníkovýma očima prozrazovaly, že posledních pár dnů pro něj muselo být náročných.

„To je pěknej vůl, co?“ Kameník si hrál se skleničkou v ruce. „Nezapře v sobě starýho komunistu. Myslí si, že policie pořád funguje jako v osmdesátkách, když začínal, a že si jen tak může úkolovat vyšetřovatele, jak se mu zlíbí.“

O Zdechlovského angažmá ve straně před revolucí se všeobecně vědělo, ale ještě před pádem železné opony stihl rychle vyměnit kabát a prohlašoval o sobě, že je polepšený komunista. Podobně to udělala spousta jiných. Někdo z přesvědčení, někdo z prospěchu, ale Zdechlovský rozhodně nebyl člověk, co něco dělá jenom pro dobrý pocit. Celou kariéru u policie šel přes mrtvoly. V jeho životopise něco nehrálo. Na první pohled působilo zvláštně, jak nezvykle rychle a vyso-

17 hlásič, tak s tím něco udělejte. Když jsem tam přišel, ten váš vrátnej spal a vůbec nereagoval. Připadal jsem si jak někde v chráněný dílně. Chtěl jsem ho pořádně vylekat, tak jsem si zapálil a čekal, až spustí hlásič. Dal jsem dvě cigarety a nic. Příště ať je to v pořádku.“

ko se stihl ještě před revolucí vypracovat v policejních strukturách. Bylo pravděpodobné, že bez nějaké větší či menší levárny se mu to určitě podařit nemohlo, ale žádná špína na něj nikdy nevyplavala. Dneska tak mohl spokojeně pošilhávat po nejvyšším policejním postu.

„Co to mělo sakra znamenat? Proč to řeší zrovna on?“

„Minulej týden nám přišla ta zpráva z Interpolu. Hned jsme věděli, že to je citlivá a potenciálně dost výbušná věc, tak jsme to poslali rovnou na kraj. A k mýmu překvapení si to vzal pod svý křídla Zdechlovský a uvalil na případ informační embargo.“

„To ti jako přijde normální?“

„Vůbec ne. Je to od něj dost nestandardní, ale myslím, že i dost pochopitelný. Povídá se o tom, že by se během půl roku mohl stát policejním prezidentem, takže si teď nemůže dovolit žádnej přešlap. S vládními politiky je teď jedna ruka a není snad týden, aby nevystupoval v televizi. Zkrátka teď má vítr v zádech, ale to se může se šťouráním médií v Kučerově případu pěkně rychle změnit a ministr vnitra Pavlík není někdo, kdo by chcal kvůli Zdechlině proti větru. Kdepak. Blbá kauza a Zdechlina půjde ke dnu.“

Peterka vypil skleničku až do dna – rum ho pořádně zahřál – a odkašlal si. „Jo, mám pocit, že se to snaží zamíst pod koberec. Hlavně aby ho to nestálo teplý místečko. Na takový divadlo starýho komunisty nejsem vůbec zvědavej.“

„Hele, nebudu chodit kolem horký kaše. Na to se známe moc dlouho, abych ti to neřekl na rovinu.“

Kameník se taky napil, až se zakuckal. Možná by měl přece jenom přejít na kvalitnější rum. „Zdechlovský neoblomně trval na tom, aby to nedělal nikdo z mordparty, ale někdo z hospodářský kriminálky.“

„Prostě aby se to nevyšetřilo, co? Pěkná prasárna.“

„Jo, ale to nevěděl, že mám schovaný eso v rukávu.“

Kameník spiklenecky poplácal Peterku po rameni. „Na něj se vykašleme a prostě zjistíme, co se v tý zatracený Argentině doopravdy odehrálo. Žádný klacky ti pod nohy během vyšetřování házet nebudu. Na to se spolehni. A když ho to bude stát povýšení, tak ať.“

„Už jsem se bál, že jsi pod jeho nátlakem vyměkl. Kdyby do toho měl pořád kecat, tak bych to nevzal, to ti je snad jasný.“ Peterka se začínal smiřovat s tím, že pojede na druhý konec světa. „Kučerův spis dostanu k dispozici? Už je to doba a potřeboval bych si pár věcí osvěžit v paměti.“

„Hned ráno ho budeš mít na stole. O to se postarám. Společně se složkou, ve který budeš mít připravený letenky a všechny informace, co budou potřeba na cestu. Najdeš tam i kontakt na argentinskýho inspektora Molinu, se kterým se v El Quique spojíš. Když bude potřeba, bude ti k ruce. Jo a neboj, vízum máš vyřízený a dovolenou taky. O nic se už nemusíš starat.“

„Ty bys měl, Jirko, dělat v cestovce. Tady mrháš svým talentem. A někoho od nás k sobě dostanu?“

„Budeš na to sám. Asi tě nepřekvapí, že Zdechlina k tomu nepustí víc lidí. Prej kvůli tomu, aby ze spisu neunikly citlivý informace, ale oba asi chápeme, že reál-

ně to je spíš proto, aby se nic nevyšetřilo. Aspoň to pro tebe bude pořádná výzva.“

„Chápu. Dobře. Tak teda jo, Jirko, jsme domluvení.“ Peterka se zvedl od stolu a podal si s Kameníkem ruku. „Jestli už nic nemáš, tak vyrazím domů. Poslouchat toho starýho komouše mě pěkně utahalo.“

„Jasně, utíkej. Jo a Václave? Dík, žes to vzal. Seš dobrej chlap.“

Jako bych měl na výběr, pomyslel si Peterka. Kameníka měl ale za férového chlapa, co drží slovo, takže na sobě nedal nic znát. Navíc chápal, že ani Kameník si nemůže jen tak vyskakovat a dělat si, co chce. Mít nad sebou takového Zdechlovského nebude žádný med. „Je to moje práce a kromě toho jsem tenhle svinčík s Kučerou nadělal i já, takže si ho i uklidím,“ mávl Peterka rukou.

„Jo, ale dobře si pamatuju, že ti tehdy tenhle případ ve finále nadělal v životě dost paseky, takže bych pochopil, kdyby ses k tomu nechtěl už vracet.“

„Jirko, je mi pětapadesát, jsem starej chlap.“ Peterka se nevědomky zamračil a zvýšil hlas. „Nejsem žádnej malej kluk, a co bylo, už mám v sobě dávno dořešený.

Jestli je ten hajzl pořád někde naživu, tak ho dostaneme. To ti slibuju.“

„O tom nepochybuju. Tak mazej, už tě tady nebudu zbytečně zdržovat.“

Kolem vrátnice se chtěl Peterka proplížit. Těšil se do postele a ani Franta nevypadal, že by měl chuť si povídat. Jediný pohled na něj stačil, aby Peterka pochopil, že

zápas pro Barcelonu neskončil vůbec dobře, takže nejpozději příští týden si Franta řekne o drobnou hotovost, aby vyšel do příští výplaty. Nebylo divu, že to s ním stará nevydržela a poslala ho k vodě.

Naštěstí ho to nemuselo trápit. Bude někde v Ohňové zemi a Franta si bude muset najít jinou oběť, která ho založí. A ne že by mu stokrát neříkal, ať se na to vykašle. A navíc ani není schopný vytřít tu zatracenou špinavou podlahu.

2

Při čekání na noční tramvaj byl Peterka utahaný a skleslý. V životě toho hodně podělal a teď to vypadalo, že dostal šanci napravit aspoň něco ze své minulosti. Pozdě, ale přece. Nebyl ale tak naivní, aby si myslel, že se mu vyšetřením staré neobjasněné vraždy změní život k lepšímu.

Na zastávce panoval klid. Téměř nikdo tady nepostával, jenom z postranních uliček se ozýval hlasitý smích opilců směřujících do centra města. I Peterka býval takový a místo péče o malé dítě se vracel domů několikrát týdně až nad ránem. Tyhle časy byly dávno pryč. V oknech administrativní budovy naproti tramvajové zastávce se ještě svítilo. V jednom z nich Peterka zahlédl ztrhaný obličej mladíka zahleděného do monitoru. Pracoval, i když byla půlnoc dávno pryč. I taková uměla být Praha. Hodně zábavy, peněz, ale taky spousta stresu a práce. Tohle město dokázalo člověka pořádně semlít. Peterkovi připomněl mladík jeho samého, když před třiceti lety pracoval dlouho do noci na Kučerově případu, který v létě roku devadesát pět zaměstnal prakticky

všechna kriminální oddělení v Praze a ve Středočeském kraji.

Stejně jako tenhle mladík byl tenkrát i Peterka přesvědčený, že práce, kariéra a noční zábava jsou v životě to nejdůležitější, a přitom mu to podstatné utíkalo pod rukama. Musel si pěkně nabít hubu, zažít ztráty blízkých a projít nespočtem zklamání z neúspěchů, než na to přišel.

Ale tehdy v pětadevadesátém to ještě nevěděl a na místě u policie v drsné mordpartě mu záleželo nejvíc. A pak to přišlo. Po pár měsících nudné kancelářské práce a rozpačitého začátečnického rozkoukávání dostal na stůl první velký případ, na kterém se měl podílet.

Psychiatr Sedláček tehdy pár měsíců před volbami do poslanecké sněmovny zničehonic zmizel z povrchu zemského a jeho červený renault s ním. Zpočátku ho ale nikdo nepohřešoval a v den zmizení nikdo nic podezřelého nenahlásil, takže vyšetřovatelé ztratili drahocenný čas.

Policii kontaktovala Sedláčkova manželka až druhý den. To, že večer nepřišel z práce, ji nezarazilo. Myslela si, že po pracovní době popíjel někde s kolegy a že přespal u některého z nich. Občas to tak dělával, protože bydleli na okraji Prahy a z centra to bylo daleko.

Když se ale manžel nevrátil ani další den a nezanechal žádný vzkaz, pochopila, že je něco špatně. Začala to řešit a nejdříve zavolala na lékařskou fakultu jednomu z manželových kolegů, ale ten vyloučil, že by šel Sedláček s někým z kantorů na pivo. Podobně pochodila na

soukromé psychiatrické klinice, která byla manželovým hlavním zdrojem obživy. Teprve potom se obrátila na policii.

Opožděně nahlášené zmizení učinilo z paní Sedláčkové první podezřelou. Že manžela pohřešuje, nahlásila osobně na nejbližší policejní stanici a místo pochopení se od policistů dočkala zamračených a podezřívavých pohledů. Po sérii dotěrných a velmi osobních otázek si připadala sama jako zločinec.

Podezření se ale podařilo velmi rychle rozptýlit. Advokátka Sedláčková, psychiatrova manželka, měla neprůstřelné alibi z práce v advokátní kanceláři a od sousedů, se kterými v den manželova zmizení popíjela a grilovala na terase pozdě do noci.

Pozornost vyšetřovatelů se obrátila na pražskou lékařskou fakultu, kde měl Sedláček v den, kdy se po něm slehla zem, pracovat. Jeho kolegové potvrdili, že měl odpoledne přednášku a že jinak byl u sebe v kabinetu a opravoval zápočtové práce, dokud mu někdo nezavolal. Nikdo ze zaměstnanců nebyl schopen říct, s kým mohl mluvit. Běžně mu na fakultu ale nikdo netelefonoval.

Po skončení hovoru působil Sedláček podle svých kolegů z kabinetu zaraženě a nakonec fakultu opustil o něco dříve než obvykle s tím, že si musí vyřídit něco neodkladného. Jeden z kantorů ho ještě zahlédl z okna, jak někomu volá z telefonní budky před fakultou.

Policii se nikdy nepodařilo s jistotou objasnit, s kým si měl z telefonní budky volat. Předpokládalo

se, že muselo jít o stejnou osobu, která mu volala už do práce. Teoreticky to ale mohl být i někdo úplně jiný. Tahle stopa policii nikam nepřivedla a vyšetřovatelé se museli zaměřit na další střípky příběhu Sedláčkova zmizení.

Z výpisu z účtu zjistili, že nedaleko lékařské fakulty stihl v bankomatu ještě vybrat dvacet tisíc korun. To byly na devadesátý pátý rok obrovské peníze. Prokázaný výběr nezvykle vysoké částky vedl k prvním reálným vyšetřovacím verzím.

Sedláček se mohl stát obětí vydírání nebo se z neznámého důvodu rozhodl zmizet. Devadesátá léta byla plná naivních podnikatelů, kteří chtěli rychle zbohatnout, a zapletli se proto s nebezpečnými lidmi. Kvůli tomu je šlo lehce vydírat, což mohl být důvod útěku z republiky. Za odchodem mohly stát i osobní problémy.

Policie v prvních dnech prověřování nechtěla vyloučit žádnou vyšetřovací verzi, která připadala v úvahu. Příslušníci útvaru byli rozděleni do dvou hlavních týmů.

Jeden se zabýval Sedláčkovou politickou a pracovní kariérou a druhý jeho osobním životem.

Jeho manželka při opakované policejní návštěvě odmítla, že by měl manžel nějaké nepřátele nebo že by měl jakýkoliv důvod ji opustit. Manželství považovala za funkční a kategoricky vyloučila, že by měl manžel finanční problémy nebo nesplacené půjčky, a výpisy ze Sedláčkova účtu to potvrdily. Stejně tak rázně popřela, že by mohl mít milenku, nicméně jak se později ukázalo, nebyla to tak úplně pravda.

Vše nasvědčovalo tomu, že muž nebyl na útěku, ale

že se musel stát obětí závažné trestné činnosti. Policie vyhlásila rozsáhlé pátrání, ale jelikož v té době již od zmizení uplynulo více než čtyřicet osm hodin a nikdo se stále neozval s požadavkem na výkupné, šance na nalezení Sedláčka živého byly mizivé a s každou další hodinou se blížily nule.

V terénu byly ve dne v noci stovky policistů a dalších dobrovolníků, kteří pročesávali hlavní město a celý

Středočeský kraj. Nasazeni byli i psovodi a vrtulníky s termovizí. Případ se v těch dnech stal hlavním tématem všech televizí i novinových plátků.

Na každém kroku visel plakát s tváří pohřešovaného. Na některých místech jste ho paradoxně mohli zahlédnout vedle propagačních plakátů z jeho politické kampaně jako dvojky na kandidátce hlavní opoziční strany. Hranice mezi úspěchem a neštěstím byla zatraceně tenká. Ještě před pár dny měl našlápnuto stát se novým ministrem zdravotnictví, ale místo toho se zřejmě stal obětí zločinu.

Až zhruba dva týdny od jeho zmizení došlo k zásadnímu posunu ve vyšetřování. Náhodný houbař našel kousek od Třeboně na okraji odlehlého a zřídka navštěvovaného březového lesa ohořelý červený Renault Laguna. Houbaře zdevastované vozidlo zarazilo, a navíc si vzpomněl na včerejší televizní zprávy, kde říkali, že podobné vozidlo hledá policie.

První policejní hlídka dorazila na ohlášené místo nálezu do několika desítek minut. Vozidlu chyběla

espézetka, ale podle vyraženého VIN kódu v motorovém prostoru a na bočním sloupku dveří u řidiče si policie rychle potvrdila, že se skutečně jednalo o hledané vozidlo.

Celé okolí zběžně ohledali první policisté a přivolány byly veškeré dostupné posily, které se tam povedlo takhle narychlo dostat. Dokud existovala sebemenší naděje, že je Sedláček naživu, policie ji musela využít. Od okraje lesa vedla zarostlá cesta na mýtinu, kde se nacházel kostel. Jenom torzo bez střechy. Podle špinavé matrace a hromady odpadků u základů vstupního portálu zde museli v minulosti pobývat bezdomovci. V době příjezdu prvních policejních jednotek tady už ale nikdo nebyl. Místo bylo dávno opuštěné.

Z lavic zůstaly jenom neurčité řady ztrouchnivělého dřeva. Před náznakem oltáře se zachoval v dobrém stavu masivní mosazný kříž. Bylo s podivem, že ho nikdo neukradl a nedal do sběrného dvora. Všechno ostatní, co vypadalo, že má aspoň nějakou hodnotu, zmizelo.

Více než kostel připomínala rozpadlá a zarostlá stavba hřbitov.

Při prohledávání pozůstatků kostela se rozštěkali psi. Nedaleko oltáře se na první řadě lavic našly stopy zaschlé krve. Vyšetřovatelé nepochybovali, komu patřila, a zajistili stěry. Byli na místě činu. Zpozorněli a v rojnici kolem kostela hledali další důkazy, které by je přivedly až k Sedláčkovi.

Netrvalo to dlouho – psi chytli stopu a táhli psovody k okraji lesa. Tam polámané větvičky a cestička

vyšlapaná v trávě naznačovaly, že tudy někdo nedávno

vláčel něco těžkého. Pěšinka vedla hlouběji do lesa až k malému rybníku.

V zakalené vodě plné rákosí se bez techniky nedalo pokračovat v hledání. Pátrání bylo přerušeno, dokud nedorazily posily s technikou. To trvalo skoro hodinu, protože přivolaní potápěči z Českých Budějovic nemohli najít mýtinu a kostel. Pak už události nabraly rychlý spád a potápěči během půlhodiny našli na dně rybníka

Sedláčkovo tělo. Třináct dnů od okamžiku, kdy bylo nahlášeno jeho zmizení.

Oblast o velikosti několika stovek metrů čtverečních se zajistila policejními páskami a o události nebyla informována žádná média. Ani to ale nezabránilo tomu, aby se druhý den odpoledne na místě činu objevili první zvědavci. Policie nikoho za pásku nepouštěla a nesdělovala k případu žádné podrobnosti, ale informace z terénu se stejně dostaly ven.

Nález mrtvoly vyvolal v médiích poprask. Spekulovalo se o tom, že Sedláčka nechala popravit albánská mafie. Podobných vražd měla v té době na svědomí více. S ohledem na blížící se volby se objevily i divoké teorie, že se dokonce mohlo jednat o vraždu na politickou objednávku. Podobné úvahy přiživovaly šokující události v sousedním Slovensku, které mělo za sebou několik politicky motivovaných vražd a únosů. Pravda ale ležela někde jinde.

Místo nálezu těla donutilo policii změnit taktiku. Nově se zaměřila primárně na celý Jihočeský kraj a při

nahodilé obhlídce jedné z benzínek blízko Třeboně se na ni usmálo štěstí. Jedna z pumpařek si vzpomněla, že u ní zhruba před dvěma týdny pozdě večer opravdu tankoval postarší muž v červeném renaultu.

Zapamatovala si ho hlavně díky modelu Laguna, kterých tehdy v republice ještě moc nejezdilo, a protože ten večer hrála česká hokejová reprezentace přípravný zápas s Finskem, na který se dívala pod pultem na televizi. Zarazilo ji řidičovo zvláštní chování.

Natankoval benzín. Potom si dal kafe a zjevně se mu nechtělo domů nebo na někoho čekal. Asi po půl hodině na něj mával před benzínkou nějaký mladík. Nebylo mu vidět do obličeje. Pumpařka byla přesvědčená, že musel dorazit autobusem, protože nepřijel autem a nedaleko benzínky se nacházela zastávka. Pěšky sem nikdo po nebezpečné silnici nechodil a nejbližší vesnice oběma směry byly navíc vzdálené několik kilometrů.

Dále vypověděla, že si měl postarší muž koupit další kafe, což jí přišlo zvláštní, protože byl už podvečer. Donesla mu ho z automatu a zažertovala, že s takovouhle dneska v noci určitě neusne, ale muž se vůbec nezasmál. Při placení mu dokonce vypadly mince z peněženky a působil značně nervózně. Taky si nemohla nevšimnout, že ji měl plnou bankovek. To potvrzovalo vyšetřovací verzi s vydíráním.

Kelímek s kafem nakonec dostal mladík čekající před benzínkou. Pak se společně odebrali do altánku vzdáleného asi padesát metrů od vchodu. Pumpařka

nemohla slyšet, o čem se bavili, a vlastně ji to ani nezajímalo. Pozornost věnovala hokeji v televizi. Strávit tam mohli tak deset patnáct minut maximálně. Během té doby na benzínku žádný další zákazník nepřijel.

Později zahlédla, jak spolu v renaultu někam odjíždějí. Kdo řídil, neviděla. Policii se s ohledem na velký časový odstup nepodařilo zajistit kamerové záznamy z benzínky, protože ty se každých čtyřicet osm hodin přemazávaly.

Vyšetřovatelé nemohli pochopit, proč se pumpařka policii neozvala dříve. Obličej nezvěstného byl v té době všude a kromě pumpařky snad v republice neexistoval nikdo, kdo by ho během těch dvou hektických týdnů někde neviděl. Vymlouvala se, že doma vůbec nemá televizi a v práci si nikdy nepouští zprávy, protože jim nevěří. Noviny na benzínce neprodávali, takže o žádným Sedláčkovi nikdy předtím neslyšela.

I přesto odtamtud policie neodešla s prázdnou.

V odpadkovém koši vedle altánku se v hromadě kelímků od kafe našel jeden s otisky prstů, které odpovídaly Sedláčkovým otiskům zajištěným v místě bydliště na jeho osobním počítači. Použitelných otisků na kelímku bylo více a během několika dní bylo jasno. Se Sedláčkem se ten večer sešel čerstvě zletilý delikvent se záznamem v rejstříku trestů. Jonáš Kučera.

Identifikace možného pachatele vyvolala mezi vyšetřovateli poprask. Psychologické profily potenciálních pachatelů a jejich motivů, pečlivě vyhotovené na začát-

ku vyšetřování, se ukázaly být k ničemu. Kučera nezapadal ani do jednoho z nich.

Od sedmi let v dětském domově. Otec neznámý, matka skončila jako prostitutka na psychiatrii a po několika měsících tam spáchala sebevraždu. Jako mladistvý se stihl dopustit lehkého ublížení na zdraví a byl za něj odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Díky tomu měla policie v evidenci Kučerovy otisky prstů. Jinak by ho možná nikdy nenašla.

Jen co přišly výsledky daktyloskopie a Kučera byl identifikován jako vysoce pravděpodobný vrah, začal na něj opravdový hon. Podezřelý na útěku měl ale proti policii náskok skoro tří týdnů a ty se později ukázaly být rozhodující.

Policie na něj neprodleně vydala mezinárodní zatykač a státní zástupce okamžitě nařídil prohlídku dětského domova, ve kterém Kučera údajně pobýval. Vyslechnuti měli být všichni, kdo s ním přišli do styku.

Dětský domov v Lišově ležel asi patnáct kilometrů vzdušnou čarou od benzínky, na které se Kučera se Sedláčkem setkali. Všechno do sebe pomalu zapadalo. Adresa dětského domova také odpovídala dalším poznatkům policistů. Byla to právě telefonní budka na náměstí v Lišově, ze které někdo volal Sedláčkovi na lékařskou fakultu v den jeho zmizení.

Existovalo riziko, že se Kučera stále nachází v dětském domově a že může být nebezpečný. Z opatrnosti dorazila zásahová jednotka na místo až pozdě v noci. Do budovy vtrhli po zuby ozbrojení policisté. Prohledali

všechny místnosti několikapatrové budovy a ztotožnili

všechny osoby, které se v budově nacházely. Přišli pozdě. Kučera byl dávno pryč.

Na nic se nečekalo a policisté už v noci začali s prvními výslechy. Šokované vychovatelky o Kučerovi hovořily výhradně jako o Jonáškovi. Vypověděly, že nedávno dodělal učňák, a protože mu bylo čerstvě osmnáct, musel dětský domov opustit. To bylo v den Sedláčkova zmizení. V dětském domově po sobě nechal některé osobní věci s tím, že už je nebude potřebovat. Ani to jim nepřišlo podezřelé, protože se jednalo jenom o pár knih, které ponechal ke čtení ostatním. Nic cenného neměl.

Dále se vychovatelky ke Kučerově osobě vyjadřovaly tak, že jde o vcelku bezproblémového hocha, ale zhruba před rokem že měl napadnout jiného chovance, protože se mu posmíval, že je synem prostitutky.

Vychovatelka se začervenala a na vysvětlenou dodala, že nezaznělo slovo prostitutka, ale špinavá kurva.

Dostal za to jako mladistvý pachatel mírnou podmínku a vychovatelky tím považovaly celou záležitost za uzavřenou.

Posledních pár měsíců v dětském domově měl Kučera působit podrážděně, což vychovatelky připisovaly jeho blížícímu se nucenému odchodu. Postěžovaly si, že stát nechává chovance po opuštění ústavů na holičkách. Pak se nelze divit, že bez jakéhokoliv zázemí něco provedou. Nakonec ale uznaly, že to s případem vůbec nesouvisí.

Zajištěné důkazy a provedené výslechy stačily k tomu, aby byla policie schopna případ zrekonstruovat s vysokou mírou pravděpodobnosti. Přímé i nepřímé důkazy se navzájem doplňovaly a tvořily ucelený řetězec, který usvědčoval Kučeru z vraždy.

Nebylo pochyb, že mladík inkriminovaného dne po telefonické domluvě se Sedláčkem opravdu přijel autobusem na benzínku nedaleko svého dětského domova v Lišově. Následně z ní společně odjeli ke kostelu, tam Kučera zasadil Sedláčkovi celkem osm ran nožem o délce pěti centimetrů.

Později se nůž našel na dně rybníka. Jednalo se o klasickou zavírací rybičku, kterou měl tehdy snad každý kluk v republice. Svázanou oběť Kučera zatížil kamením a svalil ji vedle požeráku do zakaleného rybníka. Auto polil benzínem a zapálil. Zatíženou poznávací značku zahodil do téhož rybníka jako oběť.

Ve věci ustanovili soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, aby vyhodnotil zranění způsobená nožem. Podle hloubky a umístění ran byl schopen posoudit mechanismus jejich vzniku. Dospěl k závěru, že útoky byly vedeny různou intenzitou, pravděpodobně kvůli zoufalé sebeobraně bezbranné oběti.

Výsledky znalecké expertízy ale přinesly především překvapení. Ukázalo se, že bodné rány nebyly bezprostřední příčinou úmrtí. Oběť pravděpodobně rychle krvácela a omdlela. Následně musela být v době, kdy ještě žila, vhozena do rybníka. Smrt tak nastala až v důsledku utopení.

Jonáš ve velrybím břiše

Lukáš Zárybnický

Jonáš

ve velrybím břiše

2