Čekání na letišti neměla Dita ráda. A neměla ráda ani pasové kontroly, protože skoro každý policista u okénka si myslel, jak je vtipný, když v pasu uviděl jméno Afrodita Rossová. Těch několik málo vzdělaných řeklo obvykle něco v tom smyslu, zda náhodou nemá otce Zea nebo Zeuse. „Druhý pád je Dia,“ opravila je vždycky. „Ne, mým otcem byl Aurelianus Rybáček, přáteli zvaný Rypáček, čili Rostrum Magnum. A tak se jmenuji po matce. Jak vidíte, byla ze Skotska, a proto mám dvojí občanství. Ještě něco?“
„Pokračujte!“ zněla vždycky strohá odpověď.
Ti hloupější obvykle jméno otce bohů neznali, zato znali jméno jeho nádherné dcery a vždycky naprosto stereotypně podotkli: „Afrodita, to je bohyně lásky, že?“ A zadívali se jí do jejího příjemného obličeje. Měla nakrátko ostříhané vlasy barvy slámy, chytré oči a ve tvářích malinké dolíčky. A když chtěla, hezký úsměv.
Ti drzejší, jako ten dnešní, upřeli ovšem oči o něco níže, protože i tam bylo na co se podívat. Dita neměla postavu Twiggy. Tu nenáviděla, stejně jako většina jejích vrstevnic, které vzhledem nepřipomínaly plaňky u plotu. V tisku obdivovaná anglická modelka totiž vážila na 168 centimetrů výšky jen něco přes 45 kilogramů.
Ve Skotsku by se o Ditě řeklo, že je „braw, sonsie lass“. Česky tedy „krev a mlíko“. Mezi muži v Čechách naštěstí
nebyla Twiggy vysněným ideálem. Jak je to momentálně ve Skotsku, to nevěděla, protože tam od smrti svých rodičů nebyla. Teď ovšem mířila do Edinburghu.
„Tak co bude?“ zeptala se chladně pracovníka cizinecké policie za přepážkou. Ještě chvíli studoval její dekolt, pak jí vrátil pas a s výrazem Dona Juana jí dovolil pokračovat do letištního terminálu. Byl přesně ten typ mužů, kvůli kterým zůstala Dita i ve svých třiceti letech stále svobodná. Ne že by o ni nebyl zájem, ale mrtvé jazyky a středověká historie jí připadaly smysluplnější než ztrácet čas s podobnými hlupáky.
Někdy si říkala, jak je možné, že kalhoty dodávají některým tvorům tolik sebevědomí. Ona sama nosila texasky, ale nikdy velkým sebevědomím neoplývala. I když tohle se v posledních týdnech trochu změnilo. Od té doby, co chodila s bývalým spolužákem Petrem Lípou, kriminalistou, s nímž objevila poblíž Templštejnu zlatou templářskou truhličku, se dívala na svět přece jen optimističtěji. Se smrtí rodičů, zvláště otce, se sice stále nedokázala vyrovnat úplně, ale dokázala přece jen jít dál. Jak říkával tvůrce stoické filozofie Seneca: „Co nemůžeš změnit, tím nemá cenu se trápit“. To se sice snadno řekne, ale hořkost nezmizí.
Původně doufala, že do Skotska pojede s Petrem, jenže jako nový pracovník Interpolu měl na starosti ochranu uměleckých památek. Vystudoval totiž dějiny umění. Strávili spolu jen dva měsíce a poté byl odvelen k jakémusi případu do Belgie. S těžkým srdcem se s ním rozloučila. Byli spolu tak krátce, a i když mu věřila, přece jen… Znala staré přísloví, že mužská věrnost je jako aprílové počasí.
Ani ona nechtěla zůstávat pořád sama, zvláště v noci, čas přece jen neúprosně běžel. A tyhle pomyslné hodiny tikaly nespravedlivě ženám rychleji než mužům.
Jak se o jejím objevu dozvěděl skotský strýc sir Malcolm Ross of Cromarty, to netušila. Nález poháru, který by mohl být svatým grálem, dosud nepublikovala. Jenže mohla to být náhoda, protože nedávno jí vyšla studie o templářských listinách. Ve svém dopise sir Malcolm psal jen obecně, že potřebuje pomoc s jakousi templářskou záhadou. Současně dobromyslně upozorňoval, že ji viděl naposledy, když končila svá studia v Oxfordu při Degree Ceremony. Tehdy jí věnoval starožitný zlatý prsten s erbem rodu Rossů. Podle jeho názoru by se slušelo, aby ho konečně navštívila na jeho skromném zámku na severu Skotska, kde byla naposledy jako malá holčička.
Byl jedním z jejích strýců, tak říkala všem mužským příbuzným klanu své matky, kteří ji na studiích podporovali a jako dárky jí posílali drahou whisky ze svých palíren. Ovšem strýc Malcolm dělal mnohem víc. Staral se o majetek, který Dita ve Skotsku po matce zdědila, a pravidelně jí na účet posílal nemalé částky peněz. Nedalo se nic dělat, jeho pozvání odmítnout nemohla, i když se jí příliš nehodilo. Do tisku právě připravovala studii o nálezu relikvie, kterou templáři po likvidaci svého řádu ukryli nedaleko Templštejna. Kromě toho se chystala na obhajobu své vědecké kandidatury.
Pila v křesle kávu, dívala se na letištní plochu a čekala. Konečně se ozvalo: „Ladies and gentlemen, passengers of flight CE513 to Edinburgh, we are now boarding at gate 21. Please have your boarding passes and identification ready. Priority passengers and families with children will board first. All other passengers, please proceed to the gate.“
Na český překlad ani nečekala. Uchopila do ruky velkou tašku, víc si toho s sebou nevzala, a zamířila k příslušné odletové bráně. Pas a palubní lístek měla v kapse, hledat je nemusela.
Ještě včera byla trochu rozmrzelá, měla ráda svůj klid, ale teď se na cestu přes moře do Skotska těšila. Byla zvědavá, jaká záhada tam na ni vlastně čeká.
II. KAPITOLA (1307)
Třiadvacátý velmistr templářského řádu Jacques de Molay seděl u okna své pracovny ve Velké věži pařížského Templu. Bylo mu už více než šedesát let, ale stále ještě chodil vzpřímeně a dokázal vládnout mečem. Celý svůj život zasvětil Ježíši Kristovi a Panně Marii a věřil, že smyslem jeho pozemského bytí je bojovat proti nevěřícím. Za to byl vždycky ochoten položit svůj život. Jenže teď stál před těžkým rozhodnutím, protože se mu donesly důvěrné zprávy, že mu hrozí nebezpečí nikoli od pohanů, ale od pilíře křesťanstva, od francouzského krále Filipa.
Z okna se zahleděl přes střechy města na Seinu, na vznosné věže nedostavěné katedrály Notre Dame i na královský palác na Île de la Cité. I tam vládl stavební ruch, protože se budovalo nové opevnění a přestavoval se palác za starobylou kaplí Sainte-Chapelle. To vše samozřejmě spolu s náklady na válku a rozmařilý život panovníkova dvora stálo spoustu peněz. Dluhy, které měl král Filip u templářů, byly už závratné a velmistr prostě nemohl dovolit, aby poskytli králi další peníze. Ty byly v první řadě určeny na boj ve Svaté zemi.
Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil Hugues de Pairaud, jeho zástupce a senešal řádu. Doprovázelo ho několik mladších rytířů, z nichž velmistr znal jménem jen některé. V jejich čele stál Guillaume de la More, známý odvahou v boji a věrností řádu.
„Ctihodný velmistře,“ začal senešal zdvořile, „je na čase učinit rozhodnutí. Zprávy, které k nám přicházejí, jsou hrozivé, a i když se nechce nikomu věřit, že by si král Filip něco takového před tváří celého křesťanstva dovolil, musíme mít na mysli, že majetek, který spravujeme, nepatří nám, ale Ježíši Kristovi. A proto musíme udělat vše, aby nepadl do nepovolaných rukou.“
„Velká rada souhlasí,“ potvrdil s povzdechem Jacques de Molay. „Otázka je, kde budou naše poklady v bezpečí?“
„Rozhodně tam, kam nesahá vliv francouzského krále.
I když se mi to říká těžce, pak i tam, kde není vliv Svatého otce velký. Samozřejmě musíme vybrat taková místa, kam se můžeme dostat s našimi poklady bezpečnou cestou. Ale i taková, kam se můžeme dostat nepozorovaně a později si je zase vyzvednout.“
„Jak tě znám, bratře Huguesi, máš určitě už plán,“ vybídl ho k pokračování velmistr. I když ho před týdnem Velká rada prosila, aby i on opustil Paříž, odmítl to.
„V tuhle chvíli se jeví jako nejbezpečnější cesta po moři.
Už jsem tu věc projednal s našimi provinčními mistry v Portugalsku a Skotsku. Tam odplují všechny naše lodě. Po cestě se zastaví ještě v Aragonii, Anglii a Irsku a naloží peníze a zlato, které je uloženo tam. Bohužel z Paříže můžeme odvézt jen část našeho jmění. Nemáme dost povozů a další tak rychle, ale hlavně nepozorovaně neseženeme. Kromě toho zamíříme i do Čech. Tam tajně dopravíme naše největší svátosti. Naši bratři půjdou pěšky převlečení za poutníky.“
„Proč zrovna tam?“ „Jsou k tomu dobré důvody,“ vyhnul se senešal odpovědi. Jen on a několik zasvěcených vědělo o tajném úkrytu, který se více než rok budoval nedaleko moravského Templštejnu. Ještě ten večer opustilo Templ pět desítek plně naložených povozů v čele s velkopreceptorem Francie Gérardem
de Villiers. Karavanu doprovázela více jak stovka po zuby ozbrojených rytířů.
O několik dní později vyplula z přístavu v La Rochelle flotila osmnácti templářských galér. Královské loďstvo se jim sice pokusilo přehradit cestu, ale bylo příliš slabé, aby se pustilo do boje. Sto templářů na palubách byla příliš veliká síla. A tak se galéry dostaly na širé moře a tam se podle dohody rozdělily.
Král Filip zvaný Sličný zuřil a rozhodl, že se zásah proti templářům musí urychlit. O dva dny později, byť šlo o pátek, den, kdy byl ukřižován Ježíš Kristus, třináctého dne měsíce října vpadli jeho ozbrojenci do Templu a zatkli velmistra a jeho blízké. Jacques de Molay a další významní templáři se už nikdy nedostali na svobodu a po téměř sedmi letech byli po krutém mučení upáleni jako kacíři.
III. KAPITOLA (1993)
Letiště v Edinburghu nebylo velké, navzdory tomu, že sem mířilo tolik letů. Pro mnohé cestující z Evropy bylo totiž pohodlnější skončit tady než letět až do Glasgow. U pásu, který přivážel kufry, čekat nemusela, a tak si přehodila kabelu přes rameno a bez problémů prošla pasovou kontrolou. Tady samozřejmě předložila svůj pas Spojeného království.
I když nevěděla proč, dvakrát se během cesty chodbou ohlédla. Měla nepříjemný pocit, že ji někdo sleduje. Měla ho vlastně už v letadle, ale donutila se hodit to za hlavu. Od svého dobrodružství v podzemí byla pořád trochu ustrašená.
V prosklené letištní hale se tísnila spousta lidí. Zastavila se u betonového sloupu s poutačem, který zval na blížící se festival dudáků, a nerozhodně se rozhlédla. Strýce Malcolma samozřejmě znala. Byl to dobře živený padesátník, měl hranatou tvář s výraznou čelistí, hnědé kudrnaté vlasy, zelené oči a trochu širší nos. Jenže nikoho takového kolem neviděla.
„Slečna Afrodita?“ ozval se příjemný hlas. Patřil mladíkovi asi tak v jejím věku. Měl sportovní vytáhlou postavu, ale jeho tvář příslušnost ke klanu Rossů nezapřela. „Posílá mě strýček Malcolm. Jsem Iain a mám tě odvézt.“
Zaváhala. Mladík pochopil, usmál se a z náprsní kapsy šedého saka značky Harris Tweed z kvalitní skotské vlny vylovil její dopis, kterým svůj příjezd potvrzovala. Za chvíli
už seděla v koženém sedadle stříbrného rolls-royce. První minuty na skotských silnicích byly pro ni vždycky trochu stresující. Před lety tu bez problému řídila a uměla jezdit vlevo, jenže už spoustu let jezdila „po evropsku“, a musela si zvyknout. I na to, že nebyla v Anglii, kde studovala, ale ve Skotsku. Tady bylo skotské úplně všechno, na to nesměla v hovoru zapomínat.
„Jak dlouho pojedeme?“ zeptala se. Panství jejího strýce leželo na severu u moře, až za Inverness. Společnost Raynair, s kterou letěla, nepodávala cestujícím ani kávu. Naposledy jedla ráno doma ve svém bytě ve Vršovicích. Zastávku na dlouhé cestě u nějaké restaurace nebo alespoň benzínové stanice by tedy rozhodně uvítala.
„Za chvíli tam budeme,“ usmál se a prudce zabočil vlevo. Tudy se nejelo na dálnici, ale do města. Když postřehl, že se trochu polekala, dodal: „Strýček má na Starém Městě, kousek pod hradem, dům. Tam přespíme a zítra vyrazíme společně do Cromarty.“
„Proč ne hned? Zbytečně ztrácíme čas.“
„Můžeme, pokud na tom trváš. Ale myslím, že by sis měla nejdříve promluvit se strýčkem Malcolmem. Momentálně je v Edinburghu.“
Ten dům pod hradem byl starobylý palác, na dohled od historické budovy skotské národní knihovny. Byl zařízený moderně s výjimkou salonu. Z něj dýchala starobylost toho místa. Zdi byly obloženy tmavými dřevěnými kazetami a visely tu portréty některých členů klanu Rossů. Široká kožená křesla pocházela z časů, kdy sem na whisky chodíval Adam Smith a diskutoval tu o svém pojetí ekonomie. Jeho socha stála na cestě k hradu.
Sir Malcolm Ross of Cromarty vypadal, jako by ho z románů Johna Galta přenesli do moderní doby. Na sobě měl kilt s tartanem v typických červených, modrých a zelených
barvách, kostkovanou vestu s kovovými knoflíky, v jedné ruce doutník a ve druhé broušenou sklenku s whisky. A nechal si narůst knír. Srdečně ji uvítal a pak zavolal služebnou, aby jí ukázala pokoj, pomohla vybalit, dala jí najíst a pak ji přivedla zpátky do salonu. I když se Dita vždycky považovala za Češku, jako by ji něco pohladilo. I tady byla doma.
Tašku vybalovat nepotřebovala, rychle zhltla několik sendvičů a za chvíli už usedala do křesla proti svému strýci. Whisky odmítla, dala si jen kávu a sklenku portského. Byli sami, Iain někam zmizel. Bylo zřejmé, že si s ní strýc chce v klidu popovídat. Měli na co vzpomínat.
„Má drahá, jsem opravdu rád, že jsi přijela tak rychle.
Já totiž opravdu potřebuji tvou pomoc. Snad tvá pověst nelhala. Tady to je,“ řekl bez dlouhého úvodu a po desce nízkého stolku před ni posunul krabici potaženou šedavým plátnem. V rohu víka byl vyražen erb Rossů s trojicí lvích hlav, symbolizujících sílu a věrnost. I když se někdo pokoušel krabici očistit, do plátna byl zažraný letitý prach.
Dita odklopila víko. Uvnitř ležela jakási kniha vázaná v kůži a pod ní několik starobylých pergamenových listin pečlivě probalených hedvábným papírem. Knihu vzala opatrně do ruky a otevřela. Podle materiálu bylo na první pohled zřejmé, že je to starý středověký kodex. Zašedlé pergamenové listy byly popsány úhledným písmem. Přelétla pohledem stránku, ale moc moudrá z toho nebyla. Ten text nedával žádný smysl. Vlastně nenašla jediné slovo, kterému by rozuměla.
Odložila ji a podívala se na listiny, které ležely na dně krabice. Některé byly psány latinsky, jiné skotsky, všechny pocházely z první poloviny čtrnáctého století. Na dvou byla pečeť krále Roberta Bruce a na ostatních pečeť templářského řádu.
„Odkud to máš?“ zeptala se a opatrně vše do krabice vrátila. Ke starým písemnostem vždycky chovala velikou úctu.
„Naše dávné rodové sídlo Balnagown teď vlastní včetně celého panství jeden egyptský zbohatlík. Jistý Mohamed al-Fayed. Naštěstí má pro historii smysl, a protože jsme prakticky sousedé, dělí nás jen úzký mořský záliv, požádal mne o pomoc. Chce sepsat inventář toho, co mí předkové na jeho hradu zanechali. Já totiž zaměstnávám jako archiváře a knihovníka historika Anguse MacRae. Hned se dal s nadšením do práce. Je určitě nejlepší znalec dějin našeho klanu a o Rossech vydal už několik knih. Tuhle krabici našel zapadlou ve výklenku za policí s knihami mezi smetím a pavučinami. Tajně ji odnesl, aby ty písemnosti prozkoumal. Jsou rozhodně starší než hrad Balnagown, ten založil Hugh Ross až někdy ve druhé polovině čtrnáctého století. A tak podle mého názoru tyhle starší písemnosti alFayedovi nepatří, je to majetek klanu. Jenže Angus tu knihu nedokáže přečíst. A ty listiny mu také moc smyslu nedávají. Proto jsem pozval tebe.“
„Jestli o mně nemáš příliš vysoké mínění,“ opáčila Dita skromně, ale v duchu se už celá třásla, až se vrhne do práce. Pokud byly listiny templářské, pak by i šifra v té knize mohla pocházet z jejich dílny. Templáři používali několik různých a Afra znala všechny.
„Ale je tu ještě něco,“ pokračoval strýc Malcolm. „Ráno mi Angus telefonoval. Celý se zajíkal, jak byl rozrušený. Našel prý něco naprosto mimořádného. Nechtěl o tom do telefonu mluvit, ale jak ho znám, on zřídka přehání. Kdybys dneska neměla přijet, hned jsem se za ním rozjel. No, snad nám do zítra nic neuteče. Ráno vyrazíme do Cromarty spolu.“
Pak se řeč stočila na to, co celá léta dělali. Skoro by zapomněli na večeři, kdyby pro ně služebná nepřišla.
Na počest své neteře nechal Malcolm připravit haggis, ovčí vnitřnosti smíchané s cibulí, ovesnými vločkami a kořením, k tomu trocha brambor a tuřín. Dita měla hlad a na tomhle proslulém pokrmu si opravdu pochutnala. Jedla rychle i proto, že už se těšila do svého pokoje. Ne aby šla spát, ale na zašifrovanou knihu.
Ložnice byla v patře a okna měla do dvora. Ale večer tu byl klid všude, i na ulicích. Ve svém pokoji měla naštěstí psací stůl, starožitný kus nábytku z časů královny Viktorie. Rozsvítila lampičku a chvíli si text prohlížela.
Nezmýlila se, šlo o standardní substituční šifru, původně hebrejskou, kterou templáři s oblibou používali. Nesla jméno Atbash a šlo o jednoduchý systém založený na tom, že se písmena psala v obráceném zrcadlovém pořadí. To znamená, že A se psalo jako Z, B jako Y a tak dále až k Z, které se psalo jako A. Kdysi napsala jméno Afrodita touhle šifrou. Dodneška si pamatovala, že by znělo ZUILWRGZ. Napsala si abecedu do tabulky a hned začala text přepisovat do svého zápisníku. Litovala jen, že tu nemá svůj počítač.
Text byl, jak ostatně předpokládala, ve staré skotštině. Začínal slovy: „Já, Alasdair Ross, který v mládí vstoupil do řádu Chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu, sepisuji toto pojednání o příkoří a bezpráví, které postihlo náš řád skrze hanebného francouzského krále Filipa. A o boji, který se rozhořel v mém rodném Skotsku.“
IV. KAPITOLA (1308)
Větší část templářské flotily mířila pod velením Pierra de Aumont na sever. Zatímco devět galér proplulo průlivem podél východního pobřeží do Edinburghu, jedna galéra se odpojila a přistála v Dublinu. Na ní se plavil kromě jiných i Alasdair Ross a jeho přítel Ewan Munro. Znali se od dětství, sídla jejich klanů ležela ani ne hodinu cesty od sebe. Před osmi lety, to jim ještě nebylo ani osmnáct let, vstoupili společně do templářského řádu. Pokud to šlo, stýkali se i pak, i když Ewan zůstával v Paříži, zatímco Alasdair čtyři roky bojoval ve Svaté zemi. Pak skoro půl roku strávil v zajetí seldžuckých Turků a teprve po svém vykoupení z vězení se vrátil do Paříže. Teď prchali před hrabivostí francouzského krále.
Co bylo ukryté v truhlicích v podpalubí, to nikdo z řadových templářů netušil. Truhlice byly zamčené a zapečetěné a klíče měl u sebe velitel lodi. Nebyl jím nikdo jiný než Guillaume de la More. To samo o sobě ukazovalo na to, že jejich mise je důležitá.
Z Irska pokračovali na sever. Obepluli celé Skotsko a kolem Orknejí zamířili do nejdůležitějšího přístavu na severu, do Inverness. Končila zima a všichni se už těšili na jaro, ale ve vzduchu stále ještě poletoval sníh, když hlavní lodník přivazoval lano jejich korábu ke kamennému patníku u mola. Bylo mu divné, že přistání nesleduje z paluby velitel, a tak se za ním vydal do kajuty.
Guillaume de la More ležel v krvi na podlaze a v zádech měl vraženou dýku. Jeho vražda se utajit nedala, protože na palubě už byl správce přístavu a pídil se po kapitánovi. Ten mu měl předložit listiny a vysvětlit, proč s lodí připlul. Jenže kapitán je u sebe neměl a sdělil mu, že o lodi rozhoduje templář Guillaume, neboť koráb patří jeho řádu. A tak do velitelské kajuty na zádi dorazil správce přístavu ve chvíli, kdy ji templáři prohledávali. To už zjistili, že klíče od truhlic zmizely.
„Jsme služebníci boží. My bychom na bratra ruku nikdy nevztáhli,“ ujal se za všechny slova James Douglas. Na lodi bylo kromě zavražděného deset templářů. Polovina byli Skotové, zbytek Francouzi a jeden Angličan. S převahou pokračoval: „My se zpovídáme jen Bohu a našemu velmistrovi. Můžeš však vyslechnout posádku.“
Bylo to zbytečné. V době, kdy ke zločinu došlo, loď právě přistávala a každý muž z posádky měl své předem určené místo. Někteří byli v ráhnoví, další u kotvy, jiní stáli s bidly u vyřezávaného zábradlí, aby odstrkovali loď od mola, dokud nebude pevně připoutaná. A podle výpovědí byli všichni na svých místech.
Správce přístavu dospěl logicky k závěru, že vraha by měl hledat mezi templářskými rytíři. Jenže to bylo něco, k čemu pravomoc neměl. A tak se spokojil se svědectvím, že prý někdo zahlédl na molu cizince, který se choval divně. Vraždu uzavřel tak, že ji spáchal onen cizinec a pak utekl.
„Jistě,“ ušklíbl se jízlivě Alasdair Ross, když rytíři osaměli. „Nějaký cizinec vnikl na loď a našeho bratra zamordoval, aby mu vzal klíče od truhlic. Ovšem měšec s penězi nechal ležet na stole.“
„Souhlasím, vraha musíme hledat mezi sebou,“ potvrdil chladně Brian z Forei, jediný Angličan mezi nimi.
Dokud žili společně v komunitě templářského řádu, jejich nepřítelem byli nevěřící. Jenže mnoho se změnilo, to cítili všichni. Byli stále templáři, ale pokradmu začali s náznakem nedůvěry přemýšlet o ostatních. Zvláště o tom, odkud kdo pochází. Tohle by je dříve nenapadlo. V komendě byli všichni bratři. Chránila je autorita řádu a nepřicházelo v úvahu, aby zasahovali do domácích třenic. Teď si však museli hledat spojence. Ve Skotsku to byl logicky skotský panovník, ať se to Angličanům a Francouzům líbilo nebo ne.
„Ale co s truhlicemi? Čtyři vezeme z Paříže a dvě jsme naložili v Irsku. Ví snad někdo, co s nimi hodlal bratr Guillaume podniknout? Já to tedy nevím,“ přiznal se Ewan Munro.
Všichni templáři, kteří stáli v kruhu kolem mrtvého, vrtěli hlavami.
„I když nemáme klíče, nebude problém je otevřít,“ navrhl po chvilce ticha Skye MacNeil a ukázal na ně. Byly složené v rohu kajuty a schované za závěsem, na němž byl vyšit templářský kříž.
„Ne, nebyl by problém je vypáčit,“ potvrdil Alasdair Ross. Ale hned ostře pokračoval: „Jenže je chrání svatá pečeť. A když je otevřeme, co uděláme s tím, co v nich najdeme? Chcete to zlato utratit? Nebo někomu darovat?“
„Velmistr řekl jasně, že se náš majetek má ukrýt do doby, než se řád očistí. Ta obvinění jsou přece absurdní,“ přidal se na stranu svého druha Ewan Munro. „Proč bychom museli truhlice otevírat? Musíme je jen chránit tak, jak jsou, nic víc.“
„A ty víš, kde jsme je měli ukrýt? A kdo je měl střežit?“ oponoval Gui d´Alisson. Postavil se do čela malé skupinky Francouzů. Ten spor nečekaně přerůstal ve spor úplně jiný.
Hádka se vyostřovala a ruce některých templářů dokonce sjely k jilcům mečů. Ty měli u pasu zavěšené neustále, i při bohoslužbě v kostele. Ale horké hlavy se přece jen podařilo uklidnit, když zasáhl James Douglas. Byl starší než ostatní a byl přítelem skotského krále Roberta Bruce. Někteří mu to měli za zlé, jenže v dané chvíli byl jejich osobní názor nepodstatný.
Problém s Robertem Brucem byl z církevního hlediska ten, že korunu získal v předešlém roce mimořádně nečestně. Po hádce před hlavním oltářem minoritského kostela v Dumfries těžce zranil dýkou svého soka Johna Comyna. Údajně proto, že prozradil jeho plány anglickému králi Eduardovi. Když Robert Bruce vyšel před kostel s krví na rukách, oznámil shromážděným rytířům, že svého soupeře bodl a možná i zabil, ale jistý si tím není. „I mak siccar“, tedy „já to dodělám“, nabídl se ihned Roger de Kirkpatrick, vběhl dovnitř a těžce zraněného Comyna před oltářem dobil. Pár týdnů poté byl Robert Bruce korunován skotským králem ve Scone a současně papežem exkomunikován.
Všichni templáři na lodi uznali, že za současné situace je pro ně exkomunikovaný král nejjistějším ochráncem. Proto poslechli Jamese Douglase a vrátili zbraně do pochev. Jenže to stále neřešilo jejich problém, co s truhlicemi.
„Asi bychom se měli obrátit na bratry templáře do Edinburghu. Tam sídlí náš provinciál, ten rozhodne,“ navrhl jeden z rytířů.“
„Nesouhlasím. Pokud by ctihodný velmistr chtěl, aby byly uloženy tam, neoddělili bychom se od ostatních korábů a nejeli sem na sever,“ oponoval Alasdair Ross. „Je v tom jistě nějaký bohulibý záměr a ten musíme respektovat. Tenhle kraj patří mému klanu. Je tu spousta vhodných míst, kde můžeme truhlice bezpečně ukrýt. Pak pošleme něko-
ho za naším velmistrem. Než rozhodne, budeme je střežit společně.“
„Ale Rossům nic o skutečném důvodu našeho pobytu prozrazovat nebudeme. To není věc žádného klanu. Nikomu ani slovo!“ varoval James Douglas. S tím všichni souhlasili. I Alasdair Ross.
V. KAPITOLA (1993)
Ráno Edinburgh ožil, i Staré Město. Ulicemi k hradu se valili turisti a nespočetné restaurace a kavárny otevíraly a zvaly kolemjdoucí k posezení. Dita se rychle osprchovala a pak seběhla dolů. Na všechny čekala v jídelně vydatná snídaně. Tady ve Skotsku se jí sice neříkalo anglická, ale byla v podstatě stejně bohatá. Služebná připravila tradiční toasty, vejce, grilované houby a rajčata, smaženou slaninu, fazole v rajčatové omáčce, cumberlandskou bílou klobásu a bramborové placičky. K pití byl samozřejmě pomerančový džus, čaj nebo káva.
Dita byla v jídelně první. Dala si kávu, trochu fazolí se slaninou a v opékači si připravila dva tmavé toasty. Posadila se k oknu a vyhlížela do ulice. Strýc s Iainem dorazili o chvíli později. Naložili si plné talíře a sir Malcolm dobromyslně Ditu varoval, že jíst po ránu tak málo není zdravé. Poslechla ho a vzala si ještě dvě grilovaná rajčata. Oba Rossové ctili zásadu, že u jídla se nepracuje a hovor se musí vést o obvyklých banalitách, jako je počasí, jak se kdo vyspal a co dělá královna. Příští týden měla dorazit na tradiční týdenní návštěvu do Edinburghu.
Hned po jídle všichni tři vyrazili stříbrným rolls-roycem na sever. Iain řídil a tentokrát bylo strýci Malcolmovi jedno, zda je poslouchá nebo ne. S Ditou seděl na zadním sedadle a dychtivě se vyptával, zda už rozluštila něco z toho
starobylého kodexu. Bylo zřejmé, že Iain ví přesně, o čem se hovor vede, protože se do něj začal zapojovat. Byl dobrý řidič a zdatně se proplétal ranní špičkou k mostu přes mořský záliv v Queensferry a dál po E15 na sever.
Dita nedělala se zprávami žádné tajnosti, naopak, ráda se pochlubila. Vyložila jim podstatu templářské šifry a také to, že jde o zápisky jejich předka, jistého Alasdaira Rosse. To sira Malcolma nadchlo, protože tohle jméno v rodokmenu klanu nebylo. Už to byl mimořádný objev. Další historicky doložený předek z počátku 14. století. Ovšem zpráva, že připlul s templáři a někde v okolí Inverness pravděpodobně ukryl truhlice s templářskými poklady, ta ho doslova šokovala.
„Tak dál, děvenko,“ pobízel ji, když zmlkla.
„Dál jsem se nedostala. Potřebuju čas. A taky trochu klidu. Stará skotština z Vysočiny, a navíc v podání našeho předka, to je čtení skoro tak nesrozumitelné jako The Sunday Times,“ zasmála se. Věděla, že správný Skot čte The Herald. Tyhle noviny zahlédla i ve strýcově salonu. Zvážněla a pokračovala: „Jsou tam výrazy, kterým nerozumím. Máš doma nějaké slovníky?“
„Ale jistě, po tvé matce mi zbyla celá knihovna. To ještě z časů, když studovala a jezdila ke mně na léto. Ležela víc v knížkách než na pláži u moře. Ty jsi asi po ní, že?“
Pokrčila rameny, podrobnosti se jí nechtělo rozebírat. Všichni zmlkli, protože strýc začal dřímat a Iain se musel soustředit na řízení. Dita byla ráda, konečně mohla v klidu sledovat z okénka ubíhající krajinu. Jejich cesta vedla napříč přes celou Skotskou vysočinu. Kdo ji navštívil a při pohledu na ni nic necítil, ten nemohl pochopit skotské dějiny.
Byla to drsná krajina, skalnatá a travnatá, místy pokrytá fialovými vřesy, jinde vystupovala až na povrch černá rašeliniště a blata. Míjeli jezera, horské bystřiny, projížděli
skalnatými soutěskami a půvabnými vesnicemi. Kdysi tu byly i lesy, ale ty horalé postupně vyklučili, aby měli pastviny pro ovce. V současné době žilo v některých oblastech mnohem více ovcí než lidí. Ohrady stály snad všude, často až k okraji silnice. Tohle byla jedna z nejdůležitějších cest na sever, k evropským dálnicím však měla hodně daleko. Tahle úzká a trochu zanedbaná silnice symbolizovala opuštěnost celé krajiny.
I v dopoledním slunci působila Vysočina ponuře a nepřívětivě. Dita dobře věděla, kolik krve tu bylo v bojích mezi klany prolito. Ty zápasy trvaly celá staletí a byly mnohem nesmiřitelnější a krutější než v Evropě, neboť se většinou nevedly kvůli majetku. Tedy v českém slova smyslu. Kromě ovcí a snad ještě pár kusů oblečení nebylo totiž nepřátelům co vzít. Bojovalo se především o čest, o vliv a také se mstily dávné křivdy. Byl to koloběh, který neměl konce. Maně ji napadlo, zda to platí i dnes. Krajina byla přece stále stejná a lidé se měnili pomalu. Pokud vůbec. Nebe se zatáhlo a začalo poprchávat.
Zavřela oči a i ona začala dřímat. Auto jelo tiše a měkce, na uspání ideální prostředek. Když je zase otevřela, jeli po břehu jezera Loch Ness a u zříceniny hradu Urquhart opustili hlavní silnici na Inverness a venkovskými silničkami pokračovali do sídla jejího strýce.
Právě kvůli těm silničkám měli před sebou ještě hodinu jízdy, i když to nebylo zase tak daleko. Cromarty leželo na konci poloostrova, který navzdory tomu, že nešlo o ostrov, nesl název Black Isle. Lidé ho tak pojmenovali proto, že se na něm jen zřídka v zimě udržel sníh, na rozdíl od okolní kopcovité krajiny. Černý ostrov v bílém moři. Sir Malcolm však tvrdil, že ten název nevznikl proto, že tu nezůstává sníh a půda je úrodná, ale je to místo, kterým procházejí temné síly zla. Tady se od pradávna vyloďovali Norové a pozdě-
ji Angličani a jejich slavní předci Rossové s nimi urputně válčili. O dávných mrtvých svědčily mohyly, kamenné kříže a lidské kosti, které tu a tam psi vyhrabávali na pastvinách.
Cromarty House bylo typické sídlo venkovského šlechtice. Bylo postaveno v klasicistním stylu na místě starého hradu. Ten byl rozbořen a materiál z něj byl použit na stavbu zámku. Šlo o dvoupatrové stavení s honosným portálem v průčelí a nižšími postranními křídly. Obklopovala ho rozlehlá zahrada v anglickém stylu.
Projeli bránou a po příjezdové cestě pokračovali mezi budovami stájí a hospodářských stavení k zámeckému průčelí. Výhled jim částečně zakrývaly stromy, ale i tak bylo zřejmé, že se něco vážného stalo. Před schodištěm stály dva bílé policejní vozy s pruhováním, jemuž se tu posměšně říkalo „jam sandwich“. Modrý středový pruh byl nahoře i dole lemován úzkým červeným páskem.
Hned jak zastavili, důstojným krokem k jejich vozu přistoupil mladý konstábl a důležitě jim oznámil, že tady stát nemohou. Sir Malcolm si ho nevšímal a křikl na jiného policistu, aby mu hned zavolal toho, kdo tady velí. Zneklidněl teprve, když se nahoře na schodišti objevil robustní muž v černých kalhotách a v tmavě modrém svetru. Měl světlé kudrnaté vlasy a obličej posetý pihami. Sir Malcolm ho znal. Jmenoval se Fergus Foulis a byl superintendantem v Inverness. Nemohlo tedy jít o něco bezvýznamného.
Vrchní inspektor pružným krokem seběhl dolů a sira Malcolma pozdravil. Hovořil sice s náznakem důvěrnosti, Rossové měli tady na severu Vysočiny stále jistý respekt, ale současně ostře a komisně. „Vyšetřujeme tu vraždu. Odpusťte, sire, kde jste byl dneska v noci?“
„Se svou neteří a synovcem v Edinburghu,“ ušklíbl se ironicky. „Nemyslíte, superintendante, že je to zbytečná otázka? Koho zabili?“
„Vašeho knihovníka Anguse MacRae. Znal jsem ho, dobrý chlapík. Výtečně hrál bridge.“
„Anguse,“ opakoval nezněle sir Malcolm. To už stála Dita za ním a okamžitě se jí začaly vybavovat zneklidňující souvislosti. Objev záznamů jejich předka Alasdaira, truhlice s poklady, které templáři někde ukryli, Angusův telefonát o jakémsi mimořádném objevu, o kterém nechtěl do telefonu hovořit, pocit, že ji v letadle někdo sleduje, a jeho násilná smrt. To spolu muselo souviset. Ale předpokládala, že zatím není důvod o tom policii říkat.
Sir Malcolm byl zjevně stejného názoru, protože se začal superintendanta Ferguse Foulise vyptávat, jak se to stalo, kdo to mohl udělat a hlavně proč. Jeho knihovník žil přece jen pro historii.
„Mnoho otázek, ale jsme teprve na začátku vyšetřování. Proto potřebuji vaše svědectví,“ opáčil superintendant zdrženlivě.
„Mám za sebou několikahodinovou cestu v autě. Půjdu se upravit a za půl hodiny se sejdeme v salonu. Jistě si rád dáte trochu čaje a nějaký sendvič.“
Superintendant jen pokrčil rameny a beze slova je opustil.
„Moc příjemný není,“ řekla Dita, když spolu zamířili do zámku.
„Který policista je? Zvláště když má před sebou obtížný případ,“ pousmál se sir Malcolm. „Chceš být u toho rozhovoru? Může se to nějak týkat těch starých listin.“
„Samozřejmě! Tedy, pokud to dovolí.“
„O to se nestarej. Ale o templářích zatím ani slovo!“
„To je snad jasné,“ souhlasila skoro uraženě. Nebyla přece naivní.
Do ložnice v prvním patře ji odvedl majordom. Jmenoval se James a vypadal jako vystřižený z románů Charlese Dickense. Měl knír, licousy, pečlivě vyžehlenou zelenou
vestu a hovořil monotónně. Kromě jiného vyjádřil hluboké znepokojení nad tím, že si mladá dáma nese tašku s věcmi sama a odmítá mu ji svěřit. V ložnici jí ukázal, kde se rozsvěcí světlo. Překvapivě to byl vypínač vedle dveří. Pak jí ukázal toaletní stolek a vysvětlil, že koupelna je na konci chodby. Uklonil se a chtěl odejít, ale zadržela ho.
„Jamesi, kdo toho mrtvého našel?“
„Superintendant mi zakázal o tom hovořit,“ opáčil zdvořile. Pak ztišil hlas, a protože to byl loajální sluha, pokračoval: „Našel jsem ho já v parku. Seděl v altánku na lavici, hlavu měl položenou na stole a v zádech vraženou dýku. Ne nůž, skutečnou starobylou dýku. Pán má tady na zámku slušnou sbírku starých zbraní, asi to bude jedna z nich.“
„Ještě moment. Kromě tebe, kdo tady na zámku žije?“
„Moje žena je hospodyně a kuchařka. Z městečka sem dochází Mary, ta tu uklízí, ale nespí tu. Ostatní, to jsou dva zahradníci, údržbář a dva chlapi, co se starají o koně, ti žijí v domku u brány.“
„A Angus?“
„Ten spával tady na zámku. Měl ložnici v bočním křídle v přízemí, slečno.“
„Protože ho určitě nezabil nikdo z vás, musel tu být ještě někdo cizí. Kdo včera večer zámek navštívil?“
„Nějací dodavatelé z města tu byli. S těmi jednala moje žena, ale to bylo dopoledne. Odpoledne se tu mihnul konstábl Lachlan z města. Šlo o nějaké ukradené slepice. Pak se tu zastavil pan Roderic Campbell. To je majordom z Balnagown, chtěl hovořit s nebohým panem Angusem. Ale nedočkal se ho, a tak zase odjel. Pan Angus přijel až těsně před večeří. Najedl se a šel se projít do parku. Nikoho dalšího jsem pak už neviděl, byl tu celkem klid.“
Ditě se zdálo, že majordom James se snaží odvést řeč. Ruku neustále natahoval po klice a jen zdvořilost mu nedo-
volila zmizet hned. Zkusila to a řekla: „Chápu, byl tu však ještě tvůj příbuzný. Chodívá sem, jen když tu můj strýc Malcolm není. Neboj se, neřeknu mu o tom. Jeho jméno!“
„Jak to víte?“ vyděsil se. Sklopil oči k zemi a lítostivě pokračoval: „Liam, to je synovec mé ženy Morag. Je z klanu MacKenzie, ten Rossové moc rádi nemají. Takže chápete, že…“
„To jistě není ten důvod. Znám strýčka. Pravdu!“
„Seděl ve vězení. Zcela nevinně, on za to nemohl. Promiňte, mám práci,“ zabručel a tentokrát opravdu zmizel. Dita si pobaveně vzpomněla na slavný román Pes baskervillský o uprchlém trestanci z Dartmooru. Jenže věděla, jak škodlivé bývají předsudky. Ten, kdo je vzdělaný a usměvavý a vyšetřovatel ho považuje za slušného člověka, může být ve skutečnosti lump. A bývalý trestanec se nakonec ukáže jako hodný a obětavý člověk. Ne vždycky, samozřejmě. Umínila si, že si musí s tím mládencem promluvit. Pokud si někdo uměl všímat svého okolí, pak to obvykle bývali propuštění vězni.
Vzala si čisté triko, ale džíny si nechala ty, v nichž cestovala. Tolik toho s sebou na převlečení zase neměla. Učesala se a seběhla dolů do salonu. Její strýc tam už se superintendantem seděli. Na pohled idylická scéna. Měli klidné výrazy ve tvářích a hovořili nevzrušeně. Dva starší pánové s porcelánovými šálky v rukách, na stolku před nimi čajová konvice a stříbrný podnos s hromadou sendvičů. Světlé toasty byly vzorně rozkrojené na trojúhelníky, plněné šunkou a sýrem a proložené ubrousky. Když si však Dita k těm dvěma přisedla, zjistila, že to rozhodně taková idylka není, jak to od dveří vypadalo.
„Sire, nic vám říci nemohu. Na to není vhodná doba, ten případ se teprve vyšetřuje.“
„Vážený superintendante, kolik let už platím výroční oslavy vašeho sboru? Až za měsíc přijdete, nejspíše také nebude vhodná doba, abychom o tom jednali.“
„Policii si kupovat nemůžete.“
„Já si ji přece nekupuji. Jsem příznivcem pořádku, a proto vás podporuji. Nic víc. Zabili mého zaměstnance a mohu říci, že i přítele. V jeho těle jste prý našli starou dýku. Ukažte mi ji, mohu vám pomoci. Já ji určitě identifikuji lépe než kdokoli od policie.“
„A co když je vaše?“
„To je možné, ale i to by nás posunulo dál.“
Superintendant Fergus Foulis chvíli váhal, ale pak došel k oknu a křikl na jednoho z konstáblů, aby donesl doličný předmět číslo jedna.
Za chvíli už dýka ležela na stole. Samozřejmě uložená do průhledného igelitového sáčku, aby ji bylo možno poslat na daktyloskopii. Sir Malcolm se na ni jen zběžně podíval a pak řekl, že z jeho sbírek rozhodně není. Nic víc. Dita věděla, proč je najednou tak skoupý na slovo. U skotských dýk bylo obvyklé, že jílec byl zakončen hlavicí se znakem klanu. Jenže na téhle byl templářský kříž.
VI. KAPITOLA (1308)
Na lodi templáři trvale zůstat nemohli a ani nechtěli.
Nesměli však jednat ukvapeně. Hlavním úkolem bylo odstěhovat truhlice, které byly uložené v kajutě v podpalubí. Chtěli je dopravit na Vysočinu a najít vhodný úkryt.
Z přístavu Inverness to byly necelé dvě hodiny cesty na hrad Dingwall, kde sídlil William Ross, hlava klanu. Bylo však třeba objet mořskou zátoku a pak přejet pobřežní kopce. Na koni to problém nebyl, jenže s povozem, na němž by byly těžké truhlice, to v kopcovitém kraji tak snadné nebylo. Cesty byly mizerné a v tuhle roční dobu podmáčené a blátivé. Navíc by nebylo moudré jet s nimi na Dingwall. Co by asi William Ross udělal, pokud by se před bránou objevilo deset po zuby ozbrojených templářů s vozem, do něhož by mu nedovolili nahlédnout. Tady měla církev mnohem menší autoritu než hlava klanu.
Problém však byl, že svou přítomnost utajit nemohli. Pohybovat se po kraji nešlo, aniž by k tomu nedal William souhlas. Tady vládli Rossové pevnou rukou.
„Bratr Alasdair se musí vypravit domů. Oznámí svému strýci naši přítomnost a vysvětlí, že jsme utekli z Paříže. Nic víc! Musí ho přimět, aby nám poskytl ochranu. Pak nebude divné, zahlédne-li nás někdo na Vysočině. Do doby, než se vrátí, jsou truhlice na lodi v bezpečí,“ navrhl na poradě James Douglas. Mezi skotskými bratry měl asi největší autoritu.
„Pojedu s ním,“ nabídl se ihned Ewan Munro. „Někdo ho musí chránit. Poptával jsem se v přístavu a myslím, že jsme si nevybrali ideální dobu.“
„Jaká by byla ideální s ohledem na to, co provedl francouzský král?“ povzdechl si mrzutě Brian z Forei.
„Nezapomínej, že jsme na Vysočině!“ pokračoval Ewan Munro. „Teď tu vládnou zmatky. Začaly hned poté, co jsme spolu s Alasdairem vstoupili do našeho řádu. Williama Rosse zajal v bitvě u Dunbaru anglický král Eduard. Teprve po několika letech ho propustil, ale za to se musel zavázat ke spojenectví. Když Angličani loni napadli Skotsko, utekla manželka krále Roberta Bruce s dcerou a sestrami do Tainu a ukryla se v kapli svatého Duthaca. A tehdy William Ross porušil svaté právo azylu, kapli znesvětil, zajal je a vydal králi Eduardovi. Ten je odvezl do Londýna a vězní je tam. Jednu z královniných sester prý dokonce drží v kleci, která visí na útesu nad mořem.“
„To asi oblibě Angličanů mezi místními příliš neposloužilo.“
„To je pravda. Robert Bruce Eduardovy oddíly zahnal a posílil svůj vliv na Vysočině. Ke škodě Williama Rosse. Nedávno král oblehl hrad Urquhart u jezera Loch Ness. Horalé Williama Rosse ho sice brání, hrad je neobyčejně pevný, ale je otázka, zda ho ubrání. Jsme uprostřed války.“
„Copak na to nejsme zvyklí? Ve Svaté zemi nebyl mír nikdy. Stejně jako tady na Vysočině. To není otázka posledních let,“ mávl trochu bezstarostně rukou Alasdair. Prošel si tím při obraně Edessy několikrát. „Také jsem se v přístavu poptával a myslím, že si dokážu poradit. Pojedu do Dingwallu, ale sám. Tvůj otec, Ewane, bojuje po boku skotského krále Roberta Bruce. Proti Rossům. Nemyslím tedy, že by tě můj strýc viděl rád. A kdo ví, co by udělal, to snad chápeš.“
„Jsem templář a chrání mne Ježíš Kristus!“
„Našeho velmistra chránil rovněž!“
„Bratr Alasdair má pravdu,“ zasáhl do jejich sporu Skye MacNeil. „Williama Rosse nebudeme dráždit. Ale sám nepojede. Doprovodí ho bratr Brian z Forei. Je Angličan, ten snad jeho strýci vadit nebude. Naopak, může být při jednání užitečný.“
„Kdyby se tohle dozvěděl král Robert Bruce, začne nás logicky považovat za své nepřátele,“ namítl James Douglas. On tu hájil zájmy skotského krále. „Poslat jako vyjednávače Angličana! Neměl by jet s bratrem Alasdairem spíše někdo z Francouzů? Tím nepopudíme Williama, ani Roberta Bruce.“
Následovala hádka, jako už po několikáté. Tentokrát padala ostrá slova a vypadalo to, že snad opravdu poteče krev. Templáři byli spolu už příliš dlouho a útěkem z Francie jako by se zhroutilo vše, co představovalo smysl jejich života. Často se hádali pro bezvýznamné maličkosti. Zapečetěné truhlice ovšem drobnost nebyla. Byla to vlastně poslední věc, která je spojovala a dávala jejich řádovému slibu smysl. Utišit se je podařilo na poslední chvíli až Brianovi z Forei.
„Tak už dost,“ řekl ostře, sáhl do kapsy svého pláště a zvedl ruku, v níž držel svazek klíčů. Nemusel vysvětlovat vůbec nic. Byly masivní a všem došlo, že budou od truhlic ve velitelské kajutě.
„Kde jsi je vzal? To ty jsi bratra Guillauma zabil!“ vykřikl popuzeně James Douglas.
„Rozum do hrsti!“ napomenul ho Skye MacNeil. „Kdyby ho zabil, ty klíče nám přece nebude ukazovat. Odkud je máš?“
„Bratr Guillaume mi je svěřil. Něčeho nebo lépe řečeno někoho z vás se bál. A měl pravdu! Škoda, že mi o svém podezření neřekl víc,“ pokračoval chladně anglický rytíř.
„Požádal mne však o jistou službu, pokud by se mu něco stalo. Ať už je v truhlicích cokoliv, nesmí nikdy padnout do rukou francouzského krále. Proto jsme přece odjeli z Paříže. Nesmí však padnout ani do rukou krále skotského, aby za Kristovy peníze válčil s králem Eduardem. Stále je to majetek našeho řádu!“
„Ovšem za žádnou cenu nesmí padnout ani do rukou Angličanů, aby bojovali proti naší zemi,“ vybuchl popuzeně
James Douglas. Hrozil nový spor, možná ještě ostřejší než ten před chvílí.
Brian z Forei se záhadně pousmál a řekl: „To je snad samozřejmé. Žádný panovník by za naše peníze nebojoval za zájmy Ježíše Krista, ale sobecky jen za své. Vím, o čem mluvím. Pokud máme truhlice chránit společně, pak nesmí mít nikdo možnost je za zády bratří otevřít.“
Udělal pár kroků, zastavil se u otevřeného okénka, natáhl ruku a klíče vyhodil do moře.
„Zbláznil ses!“ vykřiklo polekaně hned několik templářů.
„V žádném případě! Teprve od téhle chvíle si zase můžeme jako bratři věřit. Někdo z nás má nejspíše na rukách krev bratra Guillauma, ale to je věc jeho svědomí. Ovšem nikdo teď nemůže s truhlicemi nic za našimi zády podnikat.“
„Má pravdu,“ souhlasil do nastalého ticha Alasdair Ross. „K čemu klíče? Stejně nemáme právo ty truhlice otevřít. Ráno odjedu za strýcem do Dingwallu. Pojedu sám, znám krajinu, mně se nic nestane. Umím se o sebe postarat.“
Tím byla vzrušená porada skončena. O chvíli později, když zůstali sami, se k němu Ewan Munro přitočil. Vypadal hodně naštvaně. Ostře vyštěkl: „O co ti jde?“
„Nechápu,“ podivil se jeho přítel a pozorně se mu zadíval do tváře.
„Jak daleko je z vašeho hradu k našemu ve Foulis? Ani ne hodina na koni.“
