Issuu

Zdeněk Grmolec Císařský kurýr Marie Terezie Odpovědná redaktorka Anna Straková Grafická úprava Zdenka Gelnarová Obálka Emil Křižka Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 www.mobaknihy.cz © Zdeněk Grmolec, 2018 Obálka © Emil Křižka, 2018 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 Vydání první ISBN 978-80-243-7658-5

Rodině a přátelům

„A doufám, že si vezmeš k srdci tohle: člověk, který nemá svědomí, který není dobrý, netrpí.“ Khaled Hosseini

Prolog V krajině kolem vsi Svatoslav, kde se objevují skupiny stromů uprostřed polí jako oka na polévce, jako zelené oázy v pískově zbarvené půdě, slyší lidé ráno nejkrásnější zpěv přírody, zpěv ptáků. Vysoké buky, jilmy, duby či jasany často ochraňují boží muka, pokorně děkující za stín, který vydávají stromy. Sedávají pod ním i poutníci křižující krajinu o významných svátcích a jejich zpěv se táhne až k lesům, které nikde nekončí, tak jako představy lidí toužících poznat, co je v dálce i ve výšce, přiblížit se k bytosti, o jejíž existenci jsou přesvědčení. Do zpěvu poutníků zaklinkají zvony zvoucí k ranní pobožnosti. Úzká políčka a cesty lemované jabloněmi a švestkami jako by jim naslouchala, a když vyzvánění skončí, rozlehne se krajinou pokoj, nastane zvláštní okamžik bezvětří, vteřina, kdy se lidem zatají dech a pocítí neznámou sílu tajemství stvoření. Jedna z těch cest končila na statku, v bráně zdobené vzory, které lidé na Moravě uchovávali od antických časů. Příchozího do selského dvora vítala rozložitá lípa. I na ní bylo znát rozechvění. Konečky prstů malých větví na konci haluzí se chvěly a nebylo to větrem. Jako by i ten strom cítil bolest ženy rodící dítě. Vycházelo slunce, ale žena, která rodila celou noc, je nevnímala. Její muž seděl vedle ve světnici za stolem a čekal. Jak už bývá obyčejem ve venkovských rodinách, nechyběla na stole slivovice vypálená ze švestek nasbíraných v sadu táhnoucího se za statkem. I když byl muž opilý, snažil se skrýt, co se mu honí hlavou. Nečeká jako ostatní v úzkostech, zda žena porod přežije, nečeká, jestli bude dítě mrtvé, nebo živé, nečeká, jestli to bude syn nebo dcera. Nejvíc ho zajímá, jak bude dítě, které vytáhnou ženě z břicha, vypadat.

Konečně svět uslyšel vřískot tvorečka, který způsobil matce tolik bolesti. Sotva mu přestřihli pupeční šňůru a omyli ho, přivinula si ho matka k prsům a na bolest zapomněla. Jedna z děveček vzala chlapce se zlatavou svatozáří kolem hlavy do náruče a šla ho ukázat muži sedícímu za stolem. Co ho vedlo k tomu, že ani nevstal, aby se šel sám na dítě podívat? K židli ho přikoval strach, obava z poznání. Dlouho muži trvá, než se na dítě podívá, a když to konečně udělá, zakroutí hlavou: „Tak přece, věděl jsem to.“ Skloní hlavu, jeho čelo dopadne na desku stolu. Předstírá, že se opil tolik, že nevstane a bude spát tam. Scházejí se lidé a děvečka jim kluka ukazuje. Je to cvalík, už nepláče a pozoruje lidi očima barvy švestek. Jeho pohled se zastaví na obličeji jednoho souseda, který se sklonil k ženě stojící vedle něho a něco jí pošeptal. Jeho slova neslyšel nikdo jiný než ona. „Vidíš, narodil se už druhý Vidlák a my pořád nic.“ Žena mlčí, dítě si důkladně prohlíží a promluví až po cestě domů: „Vidlák? Žádný Vidlák nemá žluté vlasy a světlou pleť.“ „Je to děcko, vlasy mu ztmavnou,“ zabručel muž. Na cestě se objevily první hloučky vesničanů. Šli robotovat na panské.

1. Slavný otec a briliantový ženich „Konečně stojí v čele habsburské monarchie muž. Shodou okolností je to žena.“ Fridrich II. o Marii Terezii Do zoufalství ze smrti otce se nenápadně, v podobě různých ministrů a předních mužů říše, plížilo – budeš vládnout! A vůbec nevíš jak. Otec asi do poslední chvíle věřil, že zplodí mužského potomka, a proto se o výchovu budoucí vládkyně nestaral. Zajistil jí nástupnictví pragmatickou sankcí, ale to bylo vše. Byla to jen malá výčitka velkému císaři, kterou okamžitě překryla vzpomínka na událost v ulici Graben: Pozorovala z okna domu „U Bílého hroznu“ božítělový průvod a v něm svého otce. Byl oblečený do zlata a purpuru, klobouk zdobený vlajícími pery. Jel v černém kočáře, nikdo kromě něho nesměl mít kočár černé barvy. Byla jím tak oslněná, že zapomněla na etiketu a vykřikla: „Tatínku, tatínku, jak jsi krásný!“ Jak ji asi otec miloval, když oslavil její narození zhotovením zlaté sošky dítěte, kterou nechal umístit v poutním kostele Magna Mater Austriae v Mariazellu ve Štýrsku! Poděkoval tak patronce rodu Panně Marii. A jak byl její otec, císař Karel VI., velkolepě oslavován! Malíř Paul Troger ho vymaloval na nástropní fresce císařského schodiště v klášteře Göttweig jako Apollóna, boha slunce, na slunečním voze. A v hlavním sídelním městě byl na otcovu počest postaven říšský kostel Karlskirche podle návrhu slavného architekta Johanna Bernharda Fischera von Erlach. Mistr stavitel v něm dokázal spojit slohové prvky antického světa k chvále sacrum imperium. Kostel byl zasvěcen svatému Karlu Boromejskému, který se tolik zasloužil o vítězství pravé víry v na-

šich zemích. Ano, její otec patřil k nejzbožnějším panovníkům, jaké kdy země nosila, a proto věřil, že císařskou korunu propůjčil Habsburkům Bůh. A ona, jeho dcera a následovnice, bude do konce svého života věřit v totéž. Její skvělý otec! Nedokáže se mu nikdy vyrovnat! Třiadvacetiletá arcivévodkyně pozorovala návrh otcova sarkofágu. Dominovala mu zlatá lebka. Měla pocit, že se to zlaté monstrum vrhne na její krk a bude se snažit prokousnout tepnu… „Dejte to pryč!“ přikázala lokajům, návrh však nezamítla. Prý si otec takový náhrobek přál a co si přál otec, to jí bylo svaté. Lebka se však teď před jejíma očima proměnila v hyenu s obličejem jejího bratrance Fridricha. Ke smrti Karla VI. poslal soustrastný telegram, v němž ji ujišťoval, že ho může považovat za dobrého a něžného bratrance… Není na světě podlejší zrůdy, než je pruský král Fridrich! Ve chvíli, kdy od něho držela telegram v ruce, jeho početná a dobře vycvičená armáda vnikla do jejího Slezska, aniž by formálně vypověděl válku. Proti jeho po zuby vyzbrojené armádě čítající čtyřicet tisíc vojáků stálo jen jejích šest tisíc. Netrvalo ani rok a všichni chtěli z její země urvat, co se dá, pod záminkou, že je jen žena. Jen žena! Sešli se ve Frankfurtu nad Mohanem a dojednali, že bavorský kurfiřt Karel Albrecht dostane Tyrolsko, Horní Rakousy a Čechy a prohlásí se dokonce českým králem! Saskému kurfiřtovi a polskému králi Augustovi III. byla přisouzena Morava a nový titul moravského krále a část Horního Slezska až po řeku Nisu. Zbývající část Slezska a Kladska měl dostat Fridrich Pruský. ✳✳✳ Nebylo v povaze Habsburků vzdávat se svých území. Mladá panovnice vymyslela plán, jak svoji zemi chránit, proto její cesta vedla do Uherska. Doprovázel ji její manžel František Štěpán Lotrinský a jeho bratr Karel. Její manžel!

Jakou v něm nyní měla útěchu i pomoc. Na cestě po Dunaji do Prešpurku, sídelního města uherského království, se dívala do vody a vzpomínala na první chvíle seznámení s Františkem Štěpánem i na jejich sňatek. Když jí bylo šest let, vzal ji otec na svoji korunovaci českým králem do Prahy. Jak mu česká koruna na hlavě slušela! Zastavili se v zámku v Brandýse nad Labem, kam rád jezdil i jejich nešťastný předek císař Rudolf II. Zámek se nejevil jako přívětivé místo. Mohutné zdivo, okna propouštějící jen málo světla a temné místnosti. Jako doma v Hofburgu! Tlusté stěny připomínající staré městské opevnění. Jako by ji svíraly do tvrdé náruče. Ještě že s ní jela i milovaná chůva hraběnka Fuchsová, které říkala aja. Mohla se jí svěřovat. Nechtěla do tmavých místností zámku, ale tatínek nedal jinak. A pak jí sdělil, že se tady setká s pozoruhodným mladíkem z Lotrinského rodu. Psal se rok 1723. Na nepříjemné světlo tmavé místnosti zapomněla hned, jak ho uviděla. Byl o devět let starší a nebylo možné si nevšimnout jeho výrazných očí v podlouhlém obličeji. Měly barvu hladiny jezera v zapadajícím slunci. A klenuté obočí, položené vysoko nad očima, dosahovalo renesanční dokonalosti. Ty oči na ni hleděly a zároveň měla pocit, že se dívají ještě dál, kamsi za její hlavu. Ne že by o ni nejevily zájem, ale zároveň se ten zájem jaksi rozplýval v prostoru kolem ní. Když pak se svojí vychovatelkou o tom zvláštním pohledu mluvila, hraběnka se obdivovala jejímu postřehu a přitom jí naznačila, že se rozhodně nemohl na šestiletou dívku podívat zamilovaným pohledem. „Takže toho šestiletého žabce klidně přehlížel…,“ řekla smutně Marie. „Vyjádřila jste to přesně, Výsosti.“ „Já jsem se do něj zbláznila, a on to ignoroval. Musel přece poznat…“ „V patnácti?“ „Byla jsem mu tehdy ukradená.“

„Vyjádřila jste to naprosto přesně, Výsosti.“ Tento rozhovor mezi nimi ovšem proběhl až ve chvíli, kdy se chystal mezi ní a Františkem Štěpánem Lotrinským sňatek. S milou ajou štěbetaly a smály se pak tak, že za nimi matka poslala lokaje, aby toho nechaly. Jak si tehdy, co by budoucí nevěsta, přála, aby za ní matka přišla! Měla jí přece říct pár vět, jak to matky před svatbou dělají, kterými by ji poučila, co ji v manželství čeká! Nepřišla. Přišel lokaj se zákazem. Tak už to většinou s maminkou Alžbětou Kristýnou chodilo. Byla objevem patnáctiletého Štěpána Lotrinského tak plná, že se musela se svojí radostí svěřit i svému učiteli historie Spannagelovi. „Dobrota vašeho otce nezná mezí,“ odpověděl tehdy učitel. A pak se od hraběnky Fuchsové dozvěděla, co pošeptal jí: „Postřehneme někdy, madame, kdy se mění dobrota v politický kalkul? Ubohé Lotrinsko!“ Hraběnka Fuchsová se v té chvíli zatvářila dotčeně, ale jen na oko. Nebylo v její povaze na někoho se zlobit. Zvláště ne na Spannagela, se kterým někdy hráli pro ukrácení dlouhé chvíle karty. O peníze. Nebyla sama. I Marii Terezii karty, na rozdíl od jejího muže, který raděj holdoval biliáru, upoutaly. Obzvlášť hra zvaná faraon. Není jednoduchá, ale naučila se ji perfektně. Ovšem ne tak, aby občas neprohrála nějakou tu tisícovku zlatých. Inu, hra je hra. ✳✳✳ Jak krásné dopisy uměl její budoucí manžel psát! Nejjasnější arcivévodkyni Andělské nevěstě Poté, co mi Jeho Veličenstvo císař udělil nejvyšší povolení napsat Vám, nemohu již čekat a využívám této příležitosti k tomu, abych Vaši Výsost ujistil, že pro mne není nic tvrdšího než to, že k Vám mohu promluvit jen písmem, jelikož se

Vám nemohu položit k nohám, což mi Vaše Výsost snadno uvěří, neboť se obracím k té nejmilejší nevěstě, a žádný ženich na světě nemůže být naplněn větší oddaností, než jsem já vůči Vaší Výsosti, své andělské nevěstě. Nejoddanější služebník František A jak dlouhá souvětí uměl její budoucí manžel spřádat, nestyděl by se za ně ani nějaký slavný humanistický spisovatel. A jak honosně a vkusně se uměl její budoucí manžel oblékat! Celý Prešpurk, kde byl tehdy místodržícím, se mu prý obdivoval. Na jejich zásnuby přišel v šatech posázených padesáti knoflíky z briliantů. Prý stál 300 000 zlatých! A na svůj miniaturní portrét, darovaný nevěstě, nepoložil křišťálové sklo, jak bylo obvyklé, ale velký briliant. Kavalír a budoucí pozorný manžel, jak má být. Nikdy svého sňatku s Františkem Štěpánem nelitovala. I když ten jeho vídeňský palác… Na to ale raději zapomenout. Na svatební obřad přijel František Štěpán celý v bílém – barvě nevinnosti. Nevinnosti! Teď se tomu musela smát, tehdy byla však unešená. Oddával je papežský nuncius Domenico Passionei. „Milá Resl,“ oslovil ji tehdy papá jménem, které používal pouze v rodinném kruhu, „ten pacholek nuncius chtěl při obřadu zůstat sedět, ale náležitě jsem ho poučil – před dědičkou trůnu musí stát!“ A tak se i samotný papežský nuncius musel podřídit přání, lépe řečeno rozkazu, který vydal tak velký muž, jakým byl její otec císař. Nuncius se zeptal nejdříve ženicha, zda si bere nejjasnější nevěstu za manželku. „Volo“ odpověděl František Štěpán a i ona vyslovila své „chci“ latinsky. Použila by raději vídeňskou němčinu, kterou ráda mluvila, ale latina byla úředním jazykem říše. Nasadili si snubní prsteny, byli pokropeni svěcenou vodou a vyslechli i s ostatními svatebními hosty Te Deum. Po něm následovaly salvy z bašt. Přesně jak to naplánoval tatínek.

Od hraběnky Fuchsové se pak dozvěděla různé drby, nejvíc ji zaujalo, co na svatbě poznamenal učitel Spannagel. Přistoupil prý k hraběnce Fuchsové jako pardál ke své oběti, tak tiše našlapoval, a s úšklebkem na rtech, až nebezpečně blízko jejímu uchu, pošeptal: „Viděla jistě ten briliant na portrétu Lotrinského, který dostala moje milá žačka od svého budoucího manžela, že ano. A uvědomila si, že František Štěpán musel svému císařskému otci odevzdat dar daleko cennější? Aby se mohl stát manželem naší milované Marie Terezie, musel se navždy zříci lotrinského vévodství a zavázat se, že za svou osobu nebude na dědičné rakouské země vznášet žádné dědické nároky.“ A hraběnka mu prý odpověděla: „Příteli, vůbec mě nezajímá, co mi to tu vyprávíte. Podívejte se, jak jsou novomanželé šťastní!“ „Šťastní jsou, to máte pravdu, ale jsme přece na jednom z nejmocnějších panovnických dvorů, tam nemá štěstí dlouhé trvání.“ Tentokrát se Spannagel mýlil. Marie Terezie byla se svým mužem šťastná až do smrti. Nakonec byly problémy s Františkem Štěpánem jen zapomenutými maličkostmi. Lucemburk Karel IV. měl, tak jako mnozí jiní panovníci, na svém dvoře šaška, který mu vmetal do tváře nepříjemnosti a císař si tak mohl uvědomovat, co není v jeho říši zrovna v pořádku. Napadlo ji, že by tím vzácným šaškem mohl být učitel Spannagel. Už proto, že neměl ve velké lásce římskou kurii. Mohla by se dozvědět leccos zajímavého, co by jí nikdo jiný neřekl. Ostatně se ztrátou Lotrinska měl pravdu. Ani ji nenapadlo, aby svého učitele-šaška za ta slova potrestala. ✳✳✳ Ve velkém divadle císařského hradu byla na počest jejího sňatku s vévodou Lotrinským provedena svatební ope-

ra „Achille in Sciro“ a 14. února 1736, v poslední den masopustu, který oslavovali Vídeňané zvlášť bujaře, byla svatba ukončena skvělou tabulí a maškarním plesem ve Španělském sále Hofburgu. A pak začalo těžké a zároveň krásné období. Krásné proto, že se jí začaly rodit děti. Její vzpomínky zahnala do kouta realita. Jede do Uherska, aby žádala Uhry o pomoc. Nevyužijí situace k tomu, aby omezili její moc? Její říši rvou nepřátelé jako vlci mrtvou srnu. Ale naše země není mrtvá. Bude bojovat do poslední chvíle! Svět ještě uvidí, kdo je Marie Terezie! Znovu si vzpomněla na svého mrtvého otce: Můj mrtvý tatínku, kolik tě to stálo úsilí a obětí prosadit pragmatickou sankci, aby i ženy habsburského rodu mohly usednout na trůn! Marně. Pravdu měl princ Evžen Savojský, když prohlásil, že by mi víc pomohla silná armáda a plná státní pokladna. Avšak lze otce vinit? Ne, myslel to dobře. „Nevýslovná bolest oživuje posvátný popel zbožňovaného nejjasnějšího císaře Karla VI.,“ ano, taková budou první slova nápisu na sarkofágu jejího otce. Nezklame ho.

2. Rodinný outsider „Proč se otec na mě někdy tak divně dívá?“ šeptal malý Šimon Vidlák psíkovi, který ho měl tak rád, že se od něho ani nehnul. „Protože vypadám jinak než oni?“ Maminka měla krásné lesklé dlouhé tmavé vlasy, otec i starší bratr Karel a mladší Jaromír měli statné postavy, černé vlasy, oči barvy kaštanů a snědou pleť. On měl postavu štíhlou, úzké boky a širší ramena, světlou pleť a žluté vlasy. Nejraději by se ostříhal dohola! Je jiný a štve ho celý svět. A nejvíc ta holka, ta Tereza! Kdykoliv ho potká, tak se mu směje a popichuje ho. Před rokem se s ní často pral, ale teď už mu bylo patnáct, zápasit s ní nemohl, kluci by se mu smáli, že se rve s holkou. Aby jí dokázal, že není žádný břídil, udělá něco, co by nikdo jiný nedokázal. Vyleze na mlýnský komín a udělá tam stojku. Když se mu to podařilo, viděl pod sebou celou vesnici i Terezu. Musí vydržet na rukou co nejdéle, tím na ni ještě víc zapůsobí. Když ho začaly brnět ruce, seskočil a utíkal po střeše dolů, pak do vikýře a honem z mlýna ven. Kdyby ho viděl mlynář, tak by ho přehnul přes koleno a pořádně mu naplácal. A to kdyby viděla Tereza! Proběhl kolem ní a z jejího výrazu zjistil, že na ni jeho výkon vůbec nezapůsobil. Naopak, zašklebila se a zaťukala si na čelo. Co musí udělat, aby nad ním ta holka neohrnovala nos?! ✳✳✳ Nos nad ním neohrnovala jenom Tereza, ale také oba bratři. Pro staršího Karla byl jen ten mladší, o kterého se musí starat. A mladší Jaromír? Podle „Dědičného řádu“ vydané-

ho valdštejnským panstvem se stal dědicem statku a nemovitostí. Proto považoval Šimona za sobě nerovného. S bratry si to dokázal vyřídit ručně, ale co otec, jenž se ho snažil při každé příležitosti zesměšnit? Šimon dlouho nevěděl proč. Matka ho chlácholila, aby si z řečí otce a bratrů nic nedělal, ale jeho jejich jednání trápilo čím dál tím víc. I ty dlouhé frňáky, které se málem dotýkaly spodního rtu, jim záviděl a za svůj krátký rovný nos se styděl. Jednou, když bylo Šimonovi osmnáct, zůstali s matkou v kuchyni sami. Kachlová kamna sálala teplo, v místnosti bylo příjemně. V matčině ruce se objevila flaška slivovice. Šimon pochopil, že se jedná o vzácnou chvíli. Matka nalila jemu i sobě do skleniček. Připili si. Nalila znovu. Opět si beze slova připili. Nalila potřetí, ale ruku k přípitku nezvedla: „Musím ti to konečně říct. Už jsi poznal, že tě tvůj otec nemá zrovna v lásce. Vím, proč to je.“ Připili si s matkou potřetí. „Otec si myslí, že jsi syn Janka Kalandry, ale to není pravda. Kdysi jsem se Jankovi líbila, ale měla jsem radši tvého otce a vzala jsem si jeho. Neudělala jsem dobře!“ „Mami?!“ „Nebudu už o tom mluvit, ale chtěla jsem, abys to věděl. Opravdu nejsi Jankův. Otce k těm domněnkám svádí tvoje podoba, protože vypadáš jinak než tvoji bratři. Tvému otci jaksi nedochází, nebo možná ani nechce, aby mu to došlo… Ale to jsou už jen věci mezi mnou a jím… Jsi totiž podobný na mého dědečka, ten měl taky tak světlé vlasy.“ Matka se chytila za bradu, pokývala hlavou ze strany na stranu: „No vlastně tak žluté ne, ale světlé je měl. Jméno jsi dostal po svobodném pánu Šimonu Vidlákovi z Radslavic. Po požáru panství to šlo s rodem tvých předků z kopce. Stali se už jen dvořáky. To všechno jsem se dozvěděla od tvého dědečka. Ten byl jiný než tvůj otec. S tím jsem si rozuměla. Na nic se neptej, víc ti nepovím. A teď už běž, protože chci tu flašku dopít sama.“

Šimon se zvedl a šel ke dveřím. Matka se ozvala znovu: „Pojď ke mně, kluku.“ Vstala, objala ho a dávala mu do ruky pytlík zlatých: „Kup si koně. Otec mě zabije, že jsem ti ty peníze dala, ale chci, abys měl koně. A nauč se dobře jezdit. Kdo to umí s koněm, toho tvrdé selské palice tady kolem uznávají. A teď už opravdu běž.“ Nebylo oddanějšího opatrovníka koní ve vesnici nad Šimona Vidláka, za svým černým koněm Satanem chodil někdy do stáje i spávat. ✳✳✳ Uběhl rok a proháněl se na Satanovi po kraji. Terezin otec měl několik starých tažných koní a jednoho bělouše ve stejném věku jako byl Šimonův Satan. Zahlédl na něm jednou Terezu, uměla to s koněm podobně jako on. Rád by s ní závodil, ale trochu se bál, že vyhraje bělouš, protože chápal, že je stejně dobrý jako jeho kůň. A úplně stejné pocity měla asi i Tereza, protože mu závod nikdy nenavrhla. Jednou večer u stolu Šimona Karel s Jaromírem provokovali – neumí prý jezdit, je posranej z holky, která má lepšího koně. Bojí se s ní závodit. Řekl jim, ať se raděj starají o ty svoje hnědé herky, které neumí ani pořádně projet. Hádku ukončila až matka. Další den ho na vyjížďce dráždila všechna slova ze včerejší noci a nejvíc povýšené ksichty bratrů. Když Terezu potkal, zeptal se: „Nedáme si závod, Terko?“ Věděl, že by se Tereza nikdy nesnížila k tomu, aby odmítla. „Cíl bude u vstupu do rybníka,“ zakřičela a vyrazila. Držel se za ní na délku koně. Zvířata nabírala rychlost, v letním horku vydávala pach, který Šimon miloval. Byl už vedle Terezy, a když ucítil Satanovy napnuté svaly a jeho sílu,

věděl, že má na to, aby závod vyhrál. Dostal se na půl délky koně před Terezina bělouše, pak na délku celou. Jak asi té hrdé holce musí být, když prohrává? A neprohraje u ní definitivně, když vyhraje? Co vlastně chce? Vyhrát, nebo Terezu? Terezu! Ale ta ostuda, když dojede až za ní! Nekonečné pošklebování bratrů i otce. Ten ho snad bude ještě víc nesnášet! Jel pořád před Terezou a zahlédl už svatoslavský rybník. Do cíle zbývalo asi dvě stě metrů. Zpomalil ve chvíli, kdy věděl, že se Tereza vřítí do cíle. Sesedla z koně a přiběhla k němu: „Ty hnusnej parchante, proč jsi mě nechal vyhrát!“ Tak ono je to úplně jinak. Všichni se mu budou posmívat, že prohrál s holkou, a ještě ztratí i ji… „Neztratím,“ umínil si. Seskočil z koně, chytil Terezu za boky, přitáhl ji k sobě. „Co to děláš!“ Jeho pusa se ocitla na její puse. Kousla ho, ale přestala se bránit. Za chvíli ho odstrčila a řekla: „Napřed se vykoupeme.“ Svlékli se a plavali až k rákosí, kde rybník končil. Tam ho sama objala. Za rákosím bylo místo, kde je nikdo nemohl vidět. Když leželi nazí a vyčerpaní, pohladila ho po tváři: „Nikomu neřeknu, že jsem vyhrála závod já.“ „Vyhráli jsme přece oba, Terezko.“ ✳✳✳ Brzy měl Šimon pochopit, jak moc ho otec nesnáší. Za dva dny po závodu s Terezou mu oznámil, že pro něho není na statku místo. Jedinou možností je pro tebe vojsko! Matka ho bránila, jak mohla, ale nebylo jí to platné. Satana si vzal s sebou.

3. Uherský dámský gambit V době, kdy Marie Terezie cestovala do Uher, měla za sebou již čtyři porody. Přežily pouze dvě děti, Marie Anna a následník trůnu Josef. Toho na cestu do Uher vzala také. Byly mu tři měsíce. Měla ho u sebe, aby Uhrům ukázala, že Habsburkové žijí a arcivévoda se má k světu. Uvidí v něm svého budoucího krále? Ale to by museli korunovat nejdříve ji! Spatřila prešpurský hrad tyčící se nad Dunajem, přitiskla si malého Josefa k prsům a pošeptala mu, že nyní nastává pro budoucnost Habsburků nejdůležitější chvíle. Do Prešpurku se sjela veškerá uherská šlechta. Hrabě Pálfy, ten věrný spojenec, jí napsal, že uherské panstvo je nacionalističtější než všechny evropské dohromady, měla proto vymyslet něco, co by zahrálo na tuto strunu. Napadlo ji vyzdobit loď, na které přijížděla po Dunaji, národními uherskými barvami – červenou, zelenou a bílou. Stejně barevné šaty mělo i služebnictvo. A tak mohli uvidět uherští stavové na přídi lodi mladou stojící ženu s odhodlaným výrazem ve tváři. Nejenom odhodlání ji dělalo krásnou, ale i její zjev. Štíhlá, s rovným držením těla, obličej usmívající se panenky s koutky rtů nahoru, z tváří ještě nezmizely dívčí důlky, a oči, které se bezelstně dokázaly soustředit a pečlivě pozorovat vše kolem. Co se skrývá za vysokým čelem, věděli uherští magnáti moc dobře. Neměla to s nimi mít tato jedna z nejpohlednějších žen Evropy jednoduché. Její kráse ale podléhali okamžitě a chovali se velmi zdvořile. Ve chvíli, kdy proti ní kuli pikle její nepřátelé a dělili si habsburskou říši, ji vítaly v Prešpurku dělové salvy. Vzácnou návštěvu z Vídně ubytovali na kopečku oddělujícím Rakousko a Uhry, v prostorném stanu, kde se odehrála slavnost-

ní ceremonie. Uvítací řeč pronesl uherský primas v latině, oslovoval ji titulem „domina et rex nostra“. Poté pozdravil Františka Štěpána i jeho bratra Karla. Odpověděla také latinsky. Pak mohla začít slavnostní jízda městem. Ulice zaplnili lidé. Rakouská arcivévodkyně vždycky věděla, jak důležité je zapůsobit na lid. Proto jela v nádherném kočáře, po boku měla manžela, nešetřila úsměvy a její gesta byla předem promyšlená. A zvlášť ženy ohromila oděvem jak z pohádky. Byl bílý, protkaný zlatem a ozdobený modrými květy. Provolávání slávy ukončil až vjezd do prešpurského hradu. Ne, nepředstoupila před uherský sněm v uherském národním kroji a v náruči s malým Josefem, jak se později povídalo. Ani ve smutečním šatu opásána mečem svatého Štěpána a s uherskou korunou na hlavě, uplakaná a prosící o pomoc. To všechno jsou smyšlenky. Bylo jí jasné, že na Uhry sice okázalost platí, ale bude potřeba jiného kalibru. Uspokojit je mohly jedině ústupky a záruky. Proto jim předložila návrh inauguračního diplomu, kde byly zachovány jejich práva a svobody, jež byly uděleny předchozími panovníky. Svatoštěpánská koruna měla být v Uhrách, a pokud by vymřel habsburský rod, mohli si sami zvolit krále na sněmu. Některé požadavky Maďarů ovšem akceptovat nemohla, a to vyvolalo nevoli a bouřlivé jednání trvalo devět hodin a hned další den pokračovalo. Ustoupila jim v tom, aby si zvolili svého palatina, protože věděla, že se jím stane hrabě Pálfy. Jeho slova použitá ve slavnostní přísaze: „Chci svůj život a svou krev zasvětit královně a vlasti,“ ji dojala a na přítomné silně zapůsobila. Milý Pálfy! Marie Terezie v něčem Uhrům ustoupila, ale vláda v Uhrách zůstávala i přesto pevně v jejích rukou. Uhrům rozhodně nepovolila svobody, které by vedly k jejich přílišné samostatnosti. 25. června 1741 byla Marie Terezie korunována v kostele sv. Martina uherskou královnou a dostala korunovační dar ve výši sto tisíc dukátů. To člověka potěší, zvláště když je jeho země v nebezpečí.

Který muž kdy odolal mladé krásné ženě? Ani uherští magnáti to nedokázali a poskytli navíc armádu čítající dvacet tisíc mužů. Mohla tedy vyrazit do boje. Bylo jí čtyřiadvacet let a stála proti ní polovina Evropy podporovaná Francií. A Češi? ✳✳✳ Zprávy, které dostávala z Čech, v ní vyvolávaly pobouření a zoufalství. Od svojí aji hraběnky Fuchsové se pak dozvěděla, co poznamenal učitel Wilhelm Spannagel – nepamatuje prý den, kdy by v Hofburgu řádila větší fúrie. Doporučuje jí, aby si v takové situaci sedla ke kartám a zahrála si faraona. Bouřlivé city se přesunou do hry, vyhraje, nebo prohraje, to je jedno, ale uklidní se. Moudrý muž! Nicméně troufalost a chamtivost bavorského kurfiřta dosahovala obludných rozměrů. Jeho padesát tisíc vojáků zaútočilo na špatně opevněnou Prahu, kde bylo jen sedm tisíc bránících vojáků. Jak asi mohlo všechno dopadnout? Praha padla a Karel Albrecht se vydal z břevnovského kláštera na Pražský hrad, kde mu ve Vladislavském sále vzdali hold rytíři, měšťané, preláti i kanovníci. A také pět set rodů šlechty, což bylo zvlášť pobuřující, jelikož to byli většinou ti, jejichž vzestup nastal právě z přízně habsburského rodu. Všichni ti Mansfeldové, Buquoyové, Kolovratové, Nosticové, Valdštejnové ji zradili! A někteří dokonce napsali dopisy, v nichž svoji zradu obhajovali, nic jiného jim prý nezbývalo. Typicky česká vlastnost – hrát to na obě strany a nakonec se přidat k té, která zvítězí. Českou šlechtu, až na vzácné výjimky, neměla nikdy ve zvláštní oblibě, a tento čin jen potvrzoval její prohnanost. Kam vítr, tam plášť – to jsou Češi! Někteří se ale přece jen zachovali čestně, Albrechtovo právo na trůn neuznali Lobkowiczové, Schwarzenbergové, Kaunitzové a Lichtensteinové. A církev? Také se rozpoltila. Pražský arcibiskup hrabě z Manderscheidu celebroval velkou mši při

provolání Karla Albrechta českým králem, kdežto olomoucký arcibiskup Jakub Arnošt hrabě z Lichtensteina a Kastelkornu ji neschvaloval. Chování šlechty ji pobuřovalo, ale obyčejný lid ji potěšil a zamilovala si jej. Zatímco české horní vrstvy líbaly Albrechtovi ruku a klaněly se před ním, lid, vehnaný na nádvoří Pražského hradu, stál mlčky a dával tak Bavorovi najevo své opovržení. Karel Albrecht pořádal pro své věrné hostiny a sliboval a sliboval. A na to Češi slyší. Dobře se napapat a nabumbat, o nic se nestarat, to ponecháme jiným, jen když nám slíbí výhody a pohodlný život! Nakonec se Bavorovi podařilo, aby byl ve Frankfurtu nad Mohanem za pomoci francouzských vojsk korunován císařem Svaté říše římské. Dlouho se z toho neradoval, za tři roky zemřel a jeho syn Maxmilián Josef uzavřel s Marií Terezií příměří. Korunovace Albrechta císařem byla urážkou, na císařském trůnu chtěla mít svého manžela. Sama císařský trůn obsadit nemohla, jelikož byla žena! Prahu obsadili spojenci Bavora – Francouzi. Chovali se tam jako hovada. Obyvatelstvo je muselo vydržovat, jejich pobyt přišel na víc jak milion zlatých! Vojáci vypalovali vesnice, zahrady, vinice a lesy za hradbami s odůvodněním, že by se tam mohl skrývat nepřítel. Vyhořela tenkrát i ves Břevnov s klášterem. To vše nahrávalo do karet úhlavnímu nepříteli, pruském Fridrichovi. Prý má nejlépe vycvičenou armádu v Evropě! Ale za jakou cenu, když prohlásil, že voják se musí bát svých důstojníků víc než nebezpečí, do něhož je veden. A přesto se Bavoři, Francouzi i Fridrich přepočítali. Marie Terezie stáhla některé jednotky z Itálie, Chorvatska a od tureckých hranic a za pomoci věrných Uhrů postavila novou patnáctitisícovou armádu v čele s velmi schopným generálem Ludwigem Khevenhüllerem. Pruský král se tehdy smál: „Vy snad věříte v rakouský zázrak?“ psal ve svých listech. A „rakouský zázrak“ se dostavil! Khevenhüller obsadil Bavorsko a rakouská vojska oblehla Prahu. Měli tam už prý takový hlad, že lovili kočky a potkany. Francouzský ve-

litel, uvězněný se svým vojskem v Praze, pohrozil, že pokud mu nebude dovolen svobodný odchod, podpálí město a vyhodí do vzduchu Hradčany. To samozřejmě nemohla panovnice připustit, a tak se Francouzům podařilo z Prahy vyváznout bez jediného šrámu. Hraběnky Fuchsové se pak zeptala, jestli dvorní mudrc, učitel Spannagel, tuto situaci nějak komentoval. Aja odpověděla, že ne, z čehož měla Marie Terezie radost. I tomuto posměváčkovi vítězství, kterého dosáhla, vyrazilo dech! Praha byla dobyta zpátky, ale jak už to v životě bývá, jednou jsi dole, podruhé nahoře. To se stává králům i císařům a stalo se to i rakouské arcivévodkyni. S vítězstvím nad Francouzi v Praze se nesmířil její úhlavní nepřítel Fridrich II. Došlo k bitvě u Chotusic v Čechách.