I. KAPITOLA
Pouť do Svaté země probíhala bez jakýchkoliv komplikací, navzdory tomu, že téměř před sto lety Jeruzalém obsadili nevěřící muslimové. Pokud se zrovna neválčilo, nechávali křesťanské poutníky svobodně navštěvovat Kristův hrob a celkem slušně na tom vydělávali. To si ověřil i Petr z Michalovic. Utratil tam skoro vše, co si na cestu vzal. Platil totiž nejen za sebe, ale i za sekretáře nejvyššího komořího. Jmenoval se Vasil, ale léta žil v Praze, kde přijal jméno Václav. Hovořil plynně nejen řecky, ale i jazykem seldžuckých Turků a domluvil se také s Araby.
Jenže po opuštění Jeruzaléma jako by se všechno zadrhlo. Člověk prostě nemůže mít štěstí pořád. Zvláště rytíř, který zabije v souboji svého soka v lásce. Snad by to Petrovi z Michalovic prošlo, pokud by se ovšem ten zabitý mládenec nejmenoval Fridlín ze Škvorce a nebyl by synovcem nejvyššího komořího. Do Svaté země se Petr z Michalovic vydal nikoli z vlastní vůle kvůli pokání, ale za trest. A sekretář nejvyššího komořího ho doprovázel proto, aby dohlédl na splnění jeho slibu.
Během návratu k moři onemocněl Petr z Michalovic horkostí a dva týdny bojoval o život v jakési osadě, která snad ani neměla jméno. Nakonec se uzdravil a v Akkonu se přece jen nalodil na první obchodní koráb, který byl ochotný dopravit ho zpátky do Benátek. Při plavbě po moři však bouře zahnala loď daleko od plánovaného směru a nakonec ztroskotala. Petr přišel o všechny své věci a kromě trochy peněz zachránil jen holý život.
A samozřejmě i svého průvodce Vasila. Osobně ho vytáhl z rozbouřeného moře na holé skalisko.
Trosečníkům nezbylo nic jiného než dál pokračovat po souši. Nebyli první a ani poslední poutníci, kterým se cesta domů protáhla. V divoké krajině se sice museli před hordami lupičů skrývat, ale nakonec se přece jen šťastně dostali až do Konstantinopole. V sídle byzantské říše jako by všechno dosavadní utrpení skončilo. To si naivně mysleli. Že je to město nejen nádherné a bohaté, ale nabízející přepych a všemožnou zábavu, to věděli už dříve. Ale že je tak skvostné, to si neuměli představit ani v nejdivočejším snu. Hned po příchodu se vydali do špitálu pro křesťanské poutníky ze Západu, který spravovali johanité. Ti také ochotně Petrovi z Michalovic půjčili peníze za rozumný úrok. Dluh měl splatit jejich řádovým bratřím doma v Českém království.
Bylo by samozřejmě správné, kdyby Petr z Michalovic hned pokračoval domů. Jenže těch lákadel bylo tolik! Pravdou navíc bylo, že ho sekretář nejvyššího komořího nijak zvlášť nepopoháněl a vůbec se nesnažil ho od hříchů odrazovat. Sám je totiž ochotně okoušel také. Po týdnu zjistili, že ve váčcích mají tak málo, že jim zbylé stříbrňáky stěží postačí na cestu do Čech. Bylo třeba poohlédnout se znovu po někom, kdo by jim byl ochotný znovu půjčit. Jenže teď už to tak snadné nebylo. Johanité další půjčku striktně vyloučili. Zámožní benátští a janovští kupci poutníkům zásadně nepůjčovali, a rytířům zvláště ne. Nakonec se Petr z Michalovic ze zoufalství obrátil přímo na císařský dvůr. V úřadu logothétise tu dromu, který měl mimo jiné na starosti vztahy císařství se zahraničím, vyložil, že je důležitým českým velmožem, královým oblíbencem a významným diplomatem. Samozřejmě přeháněl, jenže jak jinak by mohl uspět? Vše, co řekl, Vasil
překládal, a ještě trochu nadsadil, neboť věděl, jak to mezi Řeky chodí. Petr vyprávěl, jak ztroskotal, to si mohou úředníci snadno ověřit. Řekl jim i jméno lodi. Protože přišel o všechno, žádá je, aby mu pomohli vrátit se do Prahy.
„Kde je Praha?“ zeptal se chladně muž v nádherném brokátovém oděvu. Byl jedním z mnoha písařů a jeho povinností bylo vše sepsat a předat tajemníkovi logothétise, který chod úřadu řídil. Víc pravomocí tenhle písař neměl. Zvláště nesměl nikomu nic slibovat, protože císařská pokladnice byla skoro prázdná. Proto se v posledních letech razily jen málo kvalitní miskovité mince zvané stameny z billonu, což byla slitina stříbra nebo zlata s mědí. Drahých kovů v mincích stále ubývalo. Kde byly časy zlatých solidů!
Písař si nechal vysvětlit, že Praha je sídelním městem nejmocnějšího vládce v římské říši Přemysla Otakara, krále českého, markraběte moravského a kraňského, vévody rakouského, štýrského a korutanského a pána Chebské marky. Písař vše pečlivě zapsal, zeptal se, kde „ton árchontas Petros“ najdou a doporučil mu, aby se vrátil do johanitské komendy a vyčkal rozhodnutí úřadu.
Ihned poté Petr z Michalovic ve Vasilově doprovodu císařský palác v Blacherne opustil. Říkalo se mu Nový palác, protože ten původní, starobylý a honosný na břehu Propontu, byl v troskách. Za vlády Benátčanů, kteří před osmdesáti lety Konstantinopol dobyli a vydrancovali, byla dokonce stržena a prodána jeho olověná střecha.
Palác v Blacherne ležel až u třetího pásu hradeb na opačné straně města u Zlatého rohu. Na cestě zpět museli tedy projít ulicemi kolem četných bazilik a mnoha výstavných domů až k Druhému pahorku, kde johanitská komenda se špitálem ležela. Počítání podle pahorků bylo podle Petra směšné. V Konstantinopoli se totiž nacházelo
jen několik téměř neznatelných kopečků, ale protože jich bylo při troše dobré vůle sedm, počítali místní podle nich stejně jako kdysi obyvatelé slavného Říma. Palác v Blacherne ležel až u toho sedmého.
„Musíme se obrnit trpělivostí. Císařské úřady rozhodně nepracují rychle. Jejich chod je složitý a živí se tam příliš mnoho úředníků, jejichž rukama musí spis projít,“ utěšoval ho Vasil. Ve skutečnosti to věděl jen z doslechu, protože se narodil v Makedonii, a to byla Konstantinopol ještě centrem Latinského císařství. Teprve v roce dvanáctistém jednašedesátém ji dobyl současný císař Michael z rodu
Palaiologů zpět a udělal z ní centrum Byzantského císařství. Všechny své příjmy věnoval na obnovu bývalé moci a krásy města. Proto byla jeho pokladnice stále prázdná. „Co nám zbývá?“ povzdechl si rezignovaně Petr z Michalovic. Ani se neohlédl po hezké, i když výstředně zmalované nevěstce, která je lákala do svého domu. Do johanitské komendy dorazili záhy odpoledne. Protože nebylo co dělat, a hlavně za co, lehli si na lůžko, měli jedno společné, ale dostatečně široké. Prospali se a večer se vydali do refektáře, kde se poutníkům podávala skromná večeře. O dva dny později je překvapil mladík v černém, s celkem dlouhými černými vousy na bradě. Ty tu nosili prakticky všichni duchovní, kteří se přidržovali konstantinopolského patriarchy. Právě svým vzhledem se na první pohled odlišovali od obchodníků a řemeslníků.
Přišel se vzkazem, aby se árchontas Petros ihned odebral do domu ctihodného Chrysóstoma Georgia, patriarchova tajemníka, který byl pověřen půjčit mu peníze na cestu domů. Protože Petr z Michalovic a ani jeho průvodce Vasil netušili, jak to ve městě chodí, ochotně poslechli.
V doprovodu onoho mládence se vydali širokou ulicí podél hradby nad Zlatým rohem ke Čtvrtému pahorku, kde
se nacházela biskupská katedrála svatého Georgia. I když se sem soustřeďoval duchovní život města, centrem východního křesťanstva byla katedrála Svaté Moudrosti. Vedle ní sídlil patriarcha Josef Galisiótis a k němu se sbíhaly nitky nejen z celé říše, ale i ze zemí, které byly sice pod cizí nadvládou, ale východní křesťanství tu mělo své chrámy. Za výstavným chrámem svatého Georgia se rozkládal klášter a řada budov, kde žili mniši, církevní úředníci, ale také někteří významní duchovní a myslitelé císařského dvora. A nacházel se tu rovněž palác konstantinopolského biskupa Anastásia.
Obešli chrám, byl postavený z červených a bílých cihel a centrální kupoli kryly červené pálené tašky jako většinu staveb ve městě. Prošli zahradou, její svěží trávníky, záhony s květinami i stromy byly každé ráno zavlažovány vodou z úzkého kanálu, který zahradou protékal. Konečně došli k patrovému domu se sloupovým atriem.
„Dál jen árchontas Petros,“ oznámil nekompromisně jejich průvodce.
„Nedomluví se,“ protestoval Vasil.
„Ale domluví,“ ušklíbl se jejich průvodce a velmože postrčil do otevřených dveří. Vstoupil rovněž, pečlivě je za sebou zavřel a zajistil na závoru. Petr z Michalovic se ocitl v honosné předsíni, podlaha byla vyložená mramorem, v rozích stály vysoké vázy s květinami a u stěny dva pozlacené stolky s mísami, které nabízely všemožné ovoce.
„Tvoji dýku,“ řekl jeho průvodce a natáhl ruku. Petr zaváhal, ale mládenec, podle vzhledu snad už vysvěcený na kněze, mu dobrotivě vysvětlil, že jsou na církevní půdě a takový je tu obyčej. Se zbraní nesmí nikdo před patriarchovy spolupracovníky předstoupit. Přesto dál váhal.
„Chceš peníze, pak se musíš řídit našimi zvyklostmi,“ přemlouval ho. Nakonec rytíř poslechl.
Mladý kněz dýku i s pochvou položil na stolek vedle mísy s ovocem a pokynul mu, aby ho následoval. Nízkými dvířky vyšli do chodby, která byla na jedné straně otevřená arkádami do jiné menší zahrady s fontánou. Na jejím konci museli vystoupit po schodech do prvního patra a pak mládenec v černém otevřel dveře a vybídl Petra z Michalovic, aby vstoupil.
Poslechl, ale sotva byl uvnitř, kněz dveře za jeho zády přirazil. Petr se ocitl v nevelké klenuté komnatě bez oken, byla tu jen prostá dřevěná lavice a svícen, v němž hořelo pět voskovic. Obrátil se a začal do dveří bušit, ale nikdo neodpovídal. Pokusil se dveře vylomit, jenže byly nad jeho síly. Byly masivní a zvenku jištěné dvěma závorami.
Vasil čekal jen chvíli, ale měl naštěstí krev Byzantinců, a tak mu rychle došlo, že je to nejspíše úskok. A bylo by tudíž pošetilé, a možná i nebezpečné čekat ve sloupovém atriu před domem. Pokud chtěl něco podniknout, musel zůstat naživu. Rychle prošel zahradou ven na ulici a ukryl se ve vchodu nedalekého kláštera. Čekal tam asi hodinu, když se objevil konstantinopolský stratégos Andromáchos s několika ozbrojenci. Ve městě zastával podobný úřad, jaký měl na Starém Městě pražském královský rychtář. Tady měl však více pravomocí a byl mnohem lépe placený.
Vešel do zahrady, ale za chvíli zase vyšel na ulici. Jeho ozbrojenci odváděli spoutaného Petra z Michalovic. Ten se bránil, ale bylo to marné. Nikdo mu nerozuměl a ani rozumět nechtěl. Vasil stratégův oddíl z bezpečné vzdálenosti sledoval. Nepřekvapilo ho, že zamířil do Blacherne. Ovšem Petra neodvedli do císařského paláce, nýbrž k nedalekým hradbám, kde se nacházelo proslulé vězení
Anemas. Víc zjistit nedokázal. Chvíli nerozhodně postál na ulici a pak se rychle vydal zpátky k johanitům. Ti jediní mohli v téhle ošemetné situaci pomoci, protože na půdě patriarchy byl zajat křesťan, stoupenec římského papeže.
Preceptor Gervasius přijal Vasila ihned. Jeho hlavní povinností bylo starat se o bezpečí poutníků do Svaté země. Tohle byl od prvopočátků smysl johanitského řádu. I když museli po ztrátě Jeruzaléma přesídlit do Akkonu, byli stále nesmírně vlivným a mocným řádem.
„Opravdu netušíš, co se stalo?“ zeptal se preceptor. Pak se obrátil na dva řádové bratry, kteří byli slyšení přítomni, aby ho doprovodili. Měli stejně jako on černé pláště s červeným křížem, oficiální oděv rytířů, kteří přijali řeholi svatého Jana Jeruzalémského.
Spolu s Vasilem se vydali k chrámu Svaté Moudrosti, tady ovšem Hagia Sofia, kde se nacházela patriarchova rezidence. Sekretář však k jejich údivu prohlásil, že jeho úřad netuší nic o křesťanském poutníku, který by byl toho dne pro nějakou bezbožnost popotahován a uvězněn.
Teprve když Vasil vysvětlil, kde se ta věc udála, pokýval sekretář smutně hlavou. „Ano, slyšel jsem o té tragické záležitosti. Nějaký muž oloupil a zabil tajemníka Chrysóstoma Georgia. Ovšem hrdelní zločiny nespadají pod pravomoc ctihodného patriarchy, nýbrž přímo našeho vznešeného císaře. Musíte se obrátit na jeho kancelář.“
S tím se museli vyslanci johanitů spokojit. Když se vrátili na ulici, zeptal se preceptor Gervasius ostře: „Zabil rytíř Petr toho muže?“
„Rozhodně ne. Proč by to dělal?“ podivil se Vasil a znovu vyložil, jak se to celé seběhlo. A upozornil rovněž na to, že pan Petr, když ho odváděli, neměl u sebe dýku. To by samozřejmě nebylo nic překvapujícího, jenže jemu u pasu nevisela ani pochva.
„Budu ti věřit. Je to ale mimořádně ožehavá záležitost.
Pokud křesťanský poutník někoho zavraždí, ztrácí nárok na ochranu našeho řádu. Jak ovšem dokázat, že je nevinný?“ povzdechl si ustaraně preceptor.
„Pokud je ten rytíř chráněncem českého krále, musí císařské úřady postupovat mimořádně korektně. Jeho vina musí být nesporná, než soudce vynese trest. V určitých situacích máme právo účastnit se vyšetřování, ba dokonce i soudního jednání,“ upozornil mladý johanita. Do Konstantinopole přišel před rokem a byl horlivým bojovníkem za odkaz Panny Marie.
„Jen jako pozorovatelé, bratře!“ upozornil ho suše preceptor. „Víš dobře, bratře Guillermo, jak to tu chodí. Patriarcha má mimořádný vliv a bude žádat exemplární potrestání, byť je to záležitost světského práva. Jenže obětí se stala církev!“
„Ovšem císař Michael nemá v tomto případě důvod vycházet patriarchovi příliš vstříc,“ vykládal se zanícenou horlivostí mladý johanita. Mezi sebou hovořili latinsky a Vasil jim rozuměl každé třetí slovo. „Má přece zájem na tom, aby Svatý otec v Římě sňal z Byzantinců cejch kacířů a odpadlíků. Brzy se má pod patronací francouzského krále konat velký sněm mezi oběma církvemi v Lyonu. Poprava vlivného stoupence českého krále by usmíření příliš nepomohla.“
„Souhlasím. To je naše jediná naděje,“ potvrdil po chvilce uvažování preceptor a v čele malého hloučku vyrazil do Blacherne.
Díky svému postavení si sjednal slyšení v úřadu logothétise tu dromu ihned. Nikoli ovšem u bezvýznamného písaře, přijal je sám tajemník Filokrítis. Mlčky si preceptora vyslechl, nehnul ani brvou, jen jeho oči prozrazovaly, že nad něčím usilovně uvažuje. Byzantští úředníci se uměli
ovládat a jejich tváře byly jako z vosku, nevyjadřovaly vůbec nic, aby nemohli být později osočeni, že je něčí prosby dojaly, a dostatečně proto nehájili zájmy svého císaře.
Teprve když Gervasius skončil, zeptal se tajemník suše, nezúčastněně: „Jak že se ten obviněný rytíř jmenuje?“
I když to jméno zaznělo během johanitovy řeči několikrát, znovu mu ho zopakoval. Tajemník si ho zapsal a slíbil, že toho muže v městském žaláři vyhledá a nechá ho převést do palácového vězení, které je pohodlnější. Nad ním má jeho úřad přímý dohled. Až to zařídí, pošle do johanitské komendy zprávu.
„Jakmile zpráva dorazí, náš řád ti za tu laskavost věnuje dvacet zlatých solidů,“ slíbil Gervasius, neboť to byla jediná cesta, jak s vysokými úředníky jednat a věci významně urychlit. Zlatý solid měl na rozdíl od stamenů svou hodnotu a johanité drželi v truhlicích dost peněz určených pro mimořádné případy, jako byl tento.
Hned druhý den se do špitálu dostavil písař a požádal, zda by preceptor co nejdříve nenavštívil tajemníka Filokríta. Johanita věděl, co to znamená. Proto si zlaté mince vzal s sebou. Tentokrát spolu jednali mezi čtyřma očima. Johanita neovládal řečtinu, ale Filokrítis mluvil plynně latinsky, neboť studoval v Bologni.
Nejprve přijal zlaté solidy, jinak jejich jednání začít nemohlo. Pak svému hostu nabídl sladké pečivo a výtečné červené víno. Teprve poté starostlivě začal: „Rytíře Petra máme v našem vězení. Tam v Anemas by nejspíše dlouho nepřežil. Jakmile by se přiznal, zmizel by, poprava by ani nebyla nutná. Ovšem nevypadá to s ním dobře. Jeho vina je nesporná a pozůstalí po tajemníku Chrysóstomovi žádají jeho hlavu.“
„Z toho, že palác navštívil, nelze přece vyvozovat, že někoho zabil.“
„To jistě ne. Ale pan tajemník byl zabit jeho dýkou. Trčela z jeho těla, když tam stratégos Andromáchos dorazil.“
„Jak to rytíř Petr vysvětlil?“
„Prý mu tu dýku při příchodu odebrali. Ovšem nenašel se jediný svědek, který by to potvrdil. Podivné však je, že si žádný z palácových služebníků nevzpomíná, že by toho křesťanského rytíře uvedl dovnitř. Nenašel se ani ten mladý kněz, který ho tam měl dovést.“
„Takže šlo o připravený úskok.“
„Tak bych to neformuloval, ctihodný preceptore,“ zachmuřil se Filokrítis nepřívětivě. „Jsme v Konstantinopoli a naše civilizace je mnohem starší než ta vaše. Naše víra nám nedovolí jednat tak zákeřně, jak naznačuješ. Na druhou stranu připouštím, že se člověk může mýlit. Mýlit se mohou služebníci v tajemníkově paláci, mýlit se mohou i úřady, i když to není běžné. V každém případě se však nepodařilo nalézt nic, co by mohlo vést k osvobození pana Petra z Michalovic.“
Preceptor Gervasius nemínil diskutovat o formálních pochybnostech a suše se zeptal: „Kolik?“
„Byla by tu snad jistá cesta,“ opáčil nevzrušeně tajemník. „Souhlas musí ovšem dát vznešený císař Michael! K němu může jít s tou žádostí jen představený našeho úřadu. Sto solidů.“
„A co za to?“
„Panu Petrovi nikdo nezkřiví ani vlas na hlavě, zůstane ovšem ve vězení. Jeho pomocník Vasil se urychleně vydá do Prahy, aby český král jmenoval vyšetřovatele, který sem přijede a celý případ osobně přezkoumá. Pokud odhalí, že to bylo jinak, než se domnívají naše úřady, árchontas Petros bude propuštěn. Pokud ne, skončí na popravišti. Víc opravdu udělat nelze.“
„Mohu si s rytířem Petrem promluvit?“
„Ne dříve, než císař vysloví s tímto návrhem souhlas.“
„A ne dříve, dokud nezaplatím,“ došlo preceptorovi. Byl ochotný ty peníze dát, jenže znal Byzantince a chtěl nějaké záruky. Jenže více než slovo tajemníka Filokríta dostat nemohl. Naštěstí se ukázalo, že to tentokrát míní úřad logothétise tu dromu vážně a o tři dny později vyrazil
Vasil v doprovodu jednoho z johanitů na koni do Prahy.
Dostal glejt, který nesl pečeť samotného císaře Michaela Palaiologa.
II. KAPITOLA
Panoš Ota skončil práci na Moravě a vracel se na Bezděz. Protože mu však zbývala ještě trocha času, rozhodl se zastavit na pár dní na Starém Městě pražském. Důvodem tentokrát nebyla dívka, i když jich tu žilo dost, které by si daly ochotně říci. Ota byl hezký mládenec, vysoký a urostlý a od většiny rytířů se odlišoval pečlivě upraveným vzhledem. Zvláště na své dlouhé světlé vlasy si potrpěl, měl je nakadeřené podle německé módy. Uměl hovořit, byl zábavný a díky své pověsti byl mezi určitými dívkami vždycky vítaný.
Jenže panoš Ota nemiloval jen ženskou krásu, ale také divadlo. Sám hrál na loutnu, hezky zpíval a elegantně dokázal tančit. Co však miloval snad nejvíce, to byla vystoupení potulných herců, stejně jako představení žáků církevních škol. Dokázal strávit spoustu času i při vystoupení kejklířů a akrobatů. A právě to ho ve městě zdrželo.
V zájezdním hostinci U Zlaté husy potkal Ondřeje a jeho dvanáctiletou dceru Rozárku. Byli skvělí akrobaté, provazochodci a žongléři. Během dne vystupovali na rynku nebo na některém jiném vhodném místě, kde se mohli zastavit diváci a po představení je obdarovat. Večer konali ještě jedno představení na dvoře zájezdního hostince. To vždycky přitáhlo spoustu diváků, a proto je šenkýř ubytoval u sebe zdarma. I když dostali jen tu nejhůře zařízenou komůrku v podstřeší, byli spokojení. Zvláště proto, že v maštali mohli mít svého koně a o toho pečovali lépe než o sebe.
Panoš Ota se do zájezdního hostince U Zlaté husy odstěhoval a skoro každý večer trávil čas u stolu s kejklířem Ondřejem a jeho dcerou. Pokaždé jim rád zaplatil večeři. Do noci rozprávěli o artistickém řemesle a kejklířova dcera ráda přidala pár historek z jejich potulného života. Říkala si Rybka a byla to půvabná holčička, hovorná a usměvavá, která si nikdy nepřipouštěla fakt, že se na ně lidé dívají jen o něco málo lépe než na žebráky a pobudy. Hrdě říkávala, že jsou umělci. Ani tohle řemeslo však nemělo mezi zámožnými měšťany dobrou pověst.
Teprve třetí den se panoše Oty zeptala, co je vlastně zač a čím se živí. Trochu neuváženě přiznal, že slouží správci severních Čech Oldřichovi z Chlumu, ale jeho hlavní prací je pomáhat při objasňování zločinů. Jeho pán je totiž nejlepší vyšetřovatel v Českém království.
„Vyprávěj o nějakém zločinu. Ale aby tam bylo hodně rvaček a láska,“ prosila. Poslechl. Pak už ho nenechala vydechnout a nakonec ji musel otec skoro násilím odvést do jejich komůrky, aby vůbec šla spát.
Ráno musel panoš Ota na staroměstskou rychtu, protože ve městě došlo k přepadení a rychtář ho požádal o pomoc. Tohle přepadení totiž nevypadalo na obvyklý zločin pobudů. Když Rozárka seběhla do výčepu, byl panoš Ota už pryč. O to větší pozor dávala večer, aby ho nepropásla, ale Ota se dlouho neobjevoval.
Už to vypadalo, že nepřijde vůbec, když se přece jen rozlétly dveře a on vstoupil. Byl na první pohled utahaný a dlaň levé ruky měl ovázanou. Sám si ke kejklířům přisedl a v rychlosti pověděl, jak se mu podařilo zločince najít a dopadnout. Byli dva a při šarvátce ho jeden z nich lehce zranil tesákem. Ovšem nakonec oba přemohl a spoutal. To v očích malé Rozárky ještě zvýšilo jeho prestiž a slávu. Panoš Ota ovládal totiž nejen milostné umění a hru na
loutnu, ale také meč. Dokonce zvítězil ve dvou rytířských turnajích.
„Zítra se rozloučíme,“ řekl, když šli spát. „Vracím se na Bezděz.“
„Ne!“ vyhrkla spontánně. „Ještě den. Prosím, zůstaň!“
„Nejde to,“ vrtěl hlavou.
„My taky pojedeme dál,“ přerušil svou dceru kejklíř
Ondřej. „Lidí chodí pořád míň a míň, už jsme tu moc okoukaní.“
Rozárka se ten večer na lůžku tiše modlila, aby mohli s Otou ještě nějakou dobu zůstat. Napadlo ji, že by mohl vystupovat s nimi. Hrál by na loutnu a zpíval, a tak by určitě vydělali mnohem víc peněz. A protože to usměvavé a hodné holčičky často mívají tam nahoře dobré, Bůh její přání vyslyšel. Tedy, ne že by se panoš Ota stal kejklířem, ale všechno se zašmodrchalo tak, že ho nejen nemuseli opustit, ale naopak, přidali se k pátrání, které zavedlo Oldřicha z Chlumu až do daleké Konstantinopole.
Jindřich z Michalovic byl muž ve středních letech a spravoval nemalé statky kolem Jizery. Svůj hrad přestavěl a rozšířil, a protože nedávno ovdověl, rozhlížel se po nové ženě. Ta první mu nedala potomky a jako každý rozumný muž toužil po tom vychovat svého dědice. Jinak hrozilo nebezpečí, že by majetek zdědil jeho mladší bratr Petr, nezodpovědný mládenec, který dělal neustále problémy.
Když však k němu dorazil vyšehradský kanovník Boruta se zprávou, že jeho bratra chtějí v Konstantinopoli popravit, nerozpakoval se ani minutu. Hledání nevěsty muselo počkat. Nechal si osedlat koně a vyrazil okamžitě na Bezděz za svou sestřenicí Ludmilou z Vartemberka. Protože kdo jiný by mu mohl pomoci než její manžel?
Trochu se však obával, zda uspěje. Se svým bratrancem Markem z Vartemberka si rozuměl, ale s ní moc ne. Důvod byl prostý, kdysi se snažil provdat příbuznou své první manželky za nového správce severních Čech Oldřicha. To bylo ještě předtím, než se Oldřich z Chlumu začal o Ludmilu ucházet, ale ta to Jindřichovi nikdy neodpustila.
Měl štěstí, Oldřich z Chlumu právě pobýval na Bezdězu. To nebylo tak často, protože ho kromě obvyklých povinností český král Přemysl pověřoval úkoly, které se správou kraje nesouvisely a které ho často odváděly na mnoho dní z domova.
Ludmilu z Vartemberka vychovali v klášteře a byla to žena zbožná, která věděla, jaké jsou povinnosti manželky urozeného muže a že pokora zdobí křesťanku. Leč navzdory tomu se jí nelíbilo, že zůstávala tak často sama. A dělala vše, aby to změnila. Byla vzdělaná a dostatečně chytrá, aby pochopila Oldřichovu práci, a navzdory dvorské tradici se mu snažila s ní pomáhat. Pak by mohli být spolu častěji. To byl důvod, proč Jindřich z Michalovic požádal o soukromé slyšení jen jeho.
Oldřich z Chlumu ho i s kanovníkem Borutou přijal okamžitě. Byl konec jara, ale slunce už na bezmračné obloze viselo nad okolními lesy a nemilosrdně pálilo. Proto nechal místo piva donést víno míšené s vodou a pro sebe číšku medoviny. Téměř je nenechal domluvit a rozmrzele se ohradil, že tohle není práce pro něj. Copak může odjet do Byzance a pátrat v Konstantinopoli? Nezná jazyk té země a nemá tam žádné pravomoci.
Kanovník Boruta samozřejmě tyhle výmluvy čekal. Proto se ještě před cestou sem dohodl s českým králem, že tam svého nejlepšího vyšetřovatele pošle. Šlo přece o čest Přemyslovců a vlastně všech křesťanů. Místo zbytečných slov se vytasil s glejtem císaře Michaela Palaiologa. Polo-
žil ho na stůl, byl sepsaný latinsky, a tak si ho mohl Oldřich z Chlumu přečíst.
„Jak vidíš, tvé obavy jsou liché, pane královský prokurátore,“ začal přátelsky kanovník, když listinu odložil. Úmyslně ho oslovoval jeho čestným titulem, protože tenhle
úřad Oldřich z Chlumu zastával rovněž. Umožňoval mu pátrat v panovníkových službách i mimo severní Čechy.
Boruta měl otylou tvář, byl zpocený, ale hovořil výmluvně a jeho příjemný hlas většinou slavil úspěch. „V glejtu byzantský císař výslovně uvádí, že vyšetřovatel, kterého český král pošle, obdrží dočasně titul zvláštního stratéga. To znamená, že budeš mít mimořádné pravomoci. K ruce ti bude sekretář našeho nejvyššího komořího. Jistě pana Václava znáš, ale asi nevíš, že se původně jmenoval Vasil a řecký jazyk ovládá. I já pojedu, abych se jménem církve domluvil s úřadem konstantinopolského patriarchy, protože jsem rodem rovněž Markvartic, ze zvířetické větve. Navíc nám bude pomáhat johanita Alfonso, který s Vasilem do Prahy přijel. Zná cestu, nebudeme se nikde zbytečně zdržovat.“
Protože se Oldřich z Chlumu stále tvářil odmítavě, pokračoval o poznání přísněji: „Král Přemysl už vyslovil souhlas a nařídil, abychom dostali peníze nejen na cestu, ale i na jednání v Konstantinopoli. Rod Markvarticů ovšem přispěje také. Nebudeme tam za chudé prosebníky.“
Oldřich z Chlumu měl chuť jim zlomyslně navrhnout, aby tohle vše zopakovali jeho ženě a přesvědčili i ji, že jiná možnost není. Jenže Ludmilu nesmírně miloval a nechtěl ji v očích jiných shazovat. Vlastně ji chápal, ovšem svět už takový byl, že nedával nic zadarmo. Z bezvýznamného rytíře se vypracoval na předního muže království, a to něco stálo. Nemohl mít pohodlí a domácí klid a současně majetek a úspěch. Ale především nemohl zpochybňovat
svou úřední autoritu. V očích jiných ten, kdo nezvládl svou ženu, těžko mohl zvládat problémy kraje.
Chvíli si dlaní uhlazoval krátké, pečlivě pěstěné vousy na bradě. To dělával vždycky, když přemýšlel. Byl vysoký a urostlý, nesmírně vzdělaný a na první pohled z něj čišela přísnost. Ovšem jeho laskavé oči svědčily o opaku. Jindřich z Michalovic i kanovník Boruta ho znali, proto se nezneklidňovali výrazem jeho tváře ani dlouhou odmlkou.
„Jde zřejmě o nesmírně důležitou záležitost,“ ozval se konečně Oldřich z Chlumu.
„To jistě. A ta věc nesmírně spěchá!“
„Přání našeho krále jsem vždycky respektoval. Poobědváme spolu a hned pak vyrazíme do Prahy. Zatím si odpočiňte, já se půjdu připravit.“ O tom, že si musí v první řadě promluvit se svou ženou, nepadlo ani slovo.
Ludmila z Vartemberka ho vyslechla a pochopila, že ani teď se nedá nic dělat, jako mnohokrát dříve. Jindy ho prosívala, zda by nemohla jet s ním, jenže tohle bylo něco jiného. Spolkla slzy a tiše špitla, že se za něj bude modlit. A že by se měli rozloučit jinak než jen pouhým požehnáním na dlouhou cestu. Odvedla ho do ložnice, a tak oba po delší době zmeškali začátek oběda.
Oldřich z Chlumu udělil pokyny nejen veliteli své posádky na Bezdězu, ale i Ludmile. Věděl, že ho v řadě důležitých věcí zastoupí, o zbytek se postará Diviš. Byl voják a mnohokrát pomáhal při vyšetřování, takže měl zkušenosti, jak udržet pořádek. Oldřich předpokládal, že v Praze zastihne svého pomocníka panoše Otu a ten bude na Bezdězu v době jeho nepřítomnosti rovněž pomáhat. Neměl se tedy čeho obávat. Jakmile projeli hradní bránou a majestátný kopec s Bezdězem měli za zády, začal se
vlastně na tohle dobrodružství těšit. Nikdy ještě nebyl tak daleko.
Jeho nevelký houfec přenocoval v zájezdním hostinci za Mělníkem a za úsvitu pokračoval v cestě, takže k brodu na Štvanici dorazili záhy poté, co se otevřely pražské brány. Tam také potkali panoše Otu, který se zrovna vracel domů na Bezděz. Když zahlédl svého pána, zastavil a radostně na něj zamával. Na Bezděz se mu moc nechtělo a předpokládal, že tohle setkání znamená nové vyšetřování, zvláště když v houfci zahlédl Jindřicha z Michalovic. Tenhle muž jako by problémy přitahoval. Nebylo by to poprvé, kdy byl zapletený do nepříjemných událostí.
Oldřich požádal ostatní, aby pokračovali na Pražský hrad, že za nimi přijede. Sesedl a s Otou se usadili na předměstí v rybářské krčmě. Ta byla po ránu prázdná a byl tu tedy klid. Jakmile však svému pomocníkovi vysvětlil, co ho čeká a že se má vrátit na Bezděz, udělal panoš Ota něco, co nikdy předtím. Místo aby mlčky přisvědčil, sepjal ruce a začal zoufalým hlasem prosit, aby ho pán neopouštěl a vzal ho s sebou.
„Umíte si představit, urozený pane, jakým pokušením tu budu bez vás vystavený?“ vykládal s vážnou tváří.
„Paní Ludmila se utrápí žalem, až shledá míru mých hříchů. V Konstantinopoli vám budu užitečný. Někdo bude muset pátrat ve městě mezi prostým lidem. To není práce pro vás,“ smlouval, když postřehl, že se Oldřich z Chlumu netváří zcela odmítavě.
„Nedomluvíš se tam. A Vasila ti jako tlumočníka půjčit nemohu. Sám ho budu potřebovat,“ bránil se.
„Budu mít svého. A lepšího,“ vyhrkl okamžitě Ota, protože dostal nápad. Vzpomněl si, jak se kejklíř Ondřej chlubil, že se tam na jihu několik let pohyboval. A to znamenalo, že se nějak musel s tamními lidmi domluvit.
Nebyl si tím sice jistý, ale doufal, že ho úsudek nezklame. A hned sebejistě pokračoval: „Pojedu v převleku a nikdo nepozná, že k vám patřím. Tak se toho dozvím nejvíce.“
„Takhle ty přesvědčuješ holky, které svádíš?“ zasmál se
Oldřich z Chlumu. „Nepodlehnout ti není opravdu snadné. Pokud mi to teď rozumně vysvětlíš, budu o tom vážně přemýšlet.“
„Čistě náhodou jsem se tu spřátelil s jedním akrobatem a jeho dcerou. Abyste si o mně nemyslel něco špatného, je to malá holka, skoro ještě dítě. Budu vystupovat s nimi, kejklíři jsou v Byzanci oblíbení. Potuluje se jich tam spousta. Dostanou se všude a nikdo si jich nevšímá. On už tam žil a domluví se.“
„Nevymýšlíš si?“
„Na mou hříšnou duši, ani v nejmenším. Jen potřebuji váš souhlas, aby mi neodjeli. Chtějí Prahu opustit, musím je zadržet. Takže nás vezmete s sebou?“
Oldřich z Chlumu si dlaní přejel po bradě a dobromyslně si prohlížel tvář mladého pomocníka. Měl Otu rád, skoro jako svého syna, a prožili toho už neuvěřitelně hodně. Při vyšetřování byl na něj zvyklý a najednou si uvědomil, jak moc by mu v Konstantinopoli scházel.
„Najdi je a přiveď mi je ukázat,“ rozhodl po chvilce uvažování. „Promluvím si s tím Ondřejem a pak ti řeknu, jak jsem se rozhodl.“
Panoš Ota poděkoval, vyskočil na koně a hnal se zpátky do města. Jak předpokládal, Ondřej nebyl ranní pták, jako většina kejklířů, kteří byli zvyklí vystupovat dlouho do noci a ráno si rádi přispali. Když dorazil do zájezdního hostince U Zlaté husy, právě se zíváním sestupoval po vrzajících dřevěných schodech do šenku a Rozárka poskakovala za ním. Když zahlédla Otu, přehoupla se přes zábradlí a seskočila dolů, i když to bylo dost vysoko. Jenže
co to bylo pro ni? Při vystupování dělávala kousky mnohem těžší. Jako by tušila, proč se Ota vrátil, utíkala k němu a spontánně ho objala kolem pasu.
Usadili se k prvnímu volnému stolu a tam jim panoš Ota vysvětlil, co je čeká. Poslouchala s otevřenou pusou a ani nedutala. Věděla, že tohle musí rozhodnout otec. Jenže k jejímu údivu Ondřej nejásal. Měl stažené obočí a mrzutě přemýšlel.
„Po cestě nás bude samozřejmě můj pán živit, zaplatí noclehy a dopravu a co vyděláme, to si můžete nechat,“ uzavřel panoš Ota a rovněž nechápavě sledoval odmítavý výraz ramenatého kejklíře. Ondřej byl svalnatý, vysoký a štíhlý, a když lákal publikum, měl ve tváři neodolatelný výraz. Teď však ne.
Teprve po chvíli ticha Ondřej zabručel: „Je to už pár let, co jsem Byzanc opustil. Rozárka se tam narodila. Kdybych nemusel, žili bychom tam i teď. Cosi jsem provedl a musel jsem utéct. Je tam pár měst, kterým se musím vyhýbat, ale Konstantinopol k nim nepatří. Věřím tedy, že tam se o mně nic neví. Když budeme opatrní, s boží pomocí nás snad nechají úřady být. Pojedeme s tebou. Ne kvůli tobě, ale kvůli mé Rybce.“
A tak se panoš Ota stal dočasně komediantem a Oldřich z Chlumu vysokým byzantským úředníkem.
III. KAPITOLA
„Nemůžeme jet stejnou cestou, po které jsme sem do Prahy přijeli,“ vykládal suše, skoro nezúčastněně mladý johanita. „Mně nebezpečí nehrozí, ale vám ano. Přes Uhry služebníky českého krále neochrání žádný glejt. Král Štěpán nenávidí Přemysla, s tím nic nenaděláte. Stejně tak bude lepší vyhnout se Bulharsku a Srbsku. Zvláště teď, když se albánským králem stal Karel z Anjou. Všechny sousedy spojil pod svým velením, aby odstranil císaře Michaela. Od Balduina, to je vyhnaný achajský kníže, si totiž v podstatě koupil titul latinského císaře. A teď usiluje o obsazení celé Byzance. Ne, tudy bych také neradil cestovat.“
„Tak kudy, bratře Alfonso?“ zeptal se vyšehradský kanovník Boruta. V jeho hlase zněla nekonečná trpělivost, neboť věděl, že církev má mnoho možností.
„Do Benátek a pak lodí,“ navrhl bez váhání johanita. Tu odpověď měl zjevně připravenou.
„Benátky jsou přece úhlavním nepřítelem císaře Michaela. To on jim vyrval Konstantinopol z rukou,“ nechápavě kroutil hlavou Jindřich z Michalovic. Tohle se dozvěděl od svého bratra, ještě než se vydal na cestu do Svaté země.
„Benátčané jsou kupčíci, kteří za zlaťák zaprodají i svou duši,“ ušklíbl se pohrdavě johanita Alfonso. „Po dobytí Konstantinopole je sice císař vyhnal z jejich čtvrti Galatei a teď tam jsou jejich úhlavní nepřátelé Janované, ale povolil jim usídlit se jinde ve městě. A navíc jim ponechal řadu obchodních výsad. Pokud Benátčanům zaplatíme, bezpečně nás dopraví do Ragusy, nebo chcete-li
po vašem do Dubrovníku. To je jejich největší přístav na jadranském pobřeží. Odtud musíme na koních a občas i pěšky přes hory k Egejskému moři. To bude nejnebezpečnější část našeho putování. Už dvakrát jsem ji vykonal.
V Thessaloniki budeme mít vyhráno. Odtud prý k vám přinesli křesťanství Cyril a Metoděj. Nu a ze Soluně lodí do Konstantinopole. Je to sice mnohem delší trasa, než jsme putovali my s Vasilem, ale po moři se pluje rychleji, takže bychom to měli zvládnout do třiceti dnů. Stejně jako když jsme jeli sem na koních přes Uhry.“
Tenhle plán po krátkém zvažování všichni přijali. Pouze Jindřich z Michalovic byl roztrpčený, protože mu bylo jasné, že zaplatit si místo na lodi bude drahé. S tímto mimořádným výdajem pokladna českého krále nepočítala a náklady tedy ponese on. „Zatracený Petr!“ klel snad už posté na adresu svého mladšího bratra.
Ještě na konci jara ležely hlavní alpské průsmyky pod sněhem, ale cesty byly upravené a prošlapané, protože tudy denně proudily desítky kupců a nejrůznějších poutníků, od poslů, vyslanců, řeholníků a studentů až po kazatele a různé šejdíře. Nevelká družina v čele s Oldřichem z Chlumu dokázala zvládnout cestu přes Korutany do Benátek za pouhých jedenáct dní.
Pouze kejklíř Ondřej se o den opozdil, protože se jeho kárce polámalo kolo a v Klagenfurtu musel čekat na jeho opravu. Panoš Ota ho samozřejmě neopustil a tam si také poprvé vyzkoušel, co to obnáší vystupovat s kejklíři jako zpěvák. Měli úspěch a vydělali skoro tolik, kolik oprava jejich dvoukolové káry stála.
Ostatní dorazili do Benátek dříve a hned zamířili do proslulého přístavu v laguně, aby našli vhodný koráb pro
plavbu přes Jadranské moře. Kotvilo jich tu několik. Leč ukázalo se, že to nebude tak snadné, jak si johanita Alfonso představoval. Teprve tam se přiznal, že se odtud plavil sice už několikrát, ale vždycky na lodi patřící jeho řádu.
S najímáním kupeckých korábů zkušenosti neměl.
Správce přístavu jim sdělil, že se tu momentálně nenachází žádný kupecký koráb, který by se chtěl do Ragusy vydat. Jeden odtud sice včera připlul, ale ten hodlá pokračovat do Terstu. Všichni obchodníci, kteří do Dubrovníku směřovali se svým zbožím, odpluli už dávno, hned jak na moři skončily zimní bouřky.
Správcův palác opustili mimořádně rozladění. Kráčeli po kamenném molu a hlasitě se dohadovali, co dál. Došli až na jeho konec a rozpačitě hleděli na nekonečnou vodní pláň, která v dálce přecházela v jasně modré nebe. Byl krásný slunečný den, paprsky se od vody odrážely jako stříbrné šípy a bodaly do očí.
„Hledáte loď?“ ozval se za nimi bodrý hlas. Ten muž byl snědý, kolem čela měl ovázaný rudý šátek a hovořil německy, i když přízvuk nezapřel Benátčana.
„Jsi kupec?“ zeptal se kanovník Boruta. Na první pohled však bylo zřejmé, že tenhle muž je všechno, jen ne ctihodný benátský obchodník. Na různé otrapy rozhodně náladu neměli.
„Jsem patron! Bertollino jméno mé!“ vypjal ten muž hrdě hruď. Ale protože pochopil, že nechápou význam slova patron, dodal: „To znamená, že jsem majitelem lodi, ale neobchoduji se zbožím. Mia Santa Lucia. Překrásná loď, labuť na vlnách. Přepravuji poutníky do Svaté země a zase zpět. Každý, kdo se tam chce pohodlně dostat, si mne může najmout. Na mé lodi je mnohem větší pohodlí než na těch kupeckých. Já vím, co se sluší a jak se o zámožné poutníky postarat. Vy hledáte volnou loď, mám pravdu?“
Než stačil kanovník Boruta nadšeně přisvědčit, ujal se slova Oldřich z Chlumu. Itálii kdysi navštívil a dobře věděl, jak se tu uzavírají obchody. Nemohl souhlasit hned. Nasadil nerozhodný výraz a s hranou lhostejností odpověděl: „Přemýšlíme o tom, ale ještě jsme se nerozhodli. Chceme jen do Ragusy a odtud dál do Konstantinopole. Zrovna se dohadujeme, zda by to nebylo lepší po souši.“
„Co vás nemá!“ vykřikl zděšeně Bertollino. Rychle si spočítal, že tohle by byl dobrý obchod, i když nešlo o plavbu až do Akkonu. Před dvěma dny se vrátil z Palestiny a bylo mu jasné, že v tomhle čase tu už asi mnoho poutníků do Svaté země nenajde. Ti, kteří tam toho roku mířili, byli již na cestě. Přesto bloumal přístavem a doufal, že bude
mít štěstí a na někoho třeba narazí.
„Vy chcete putovat pěšky přes Makedonii?“ kroutil hlavou a chytal se za srdce. „Neznám nikoho, kdo by to dokázal. Koho tam nezabili, toho alespoň okradli a zmrzačili. Radím vám dobře, jeďte lodí. Ušetříte čas a odpočinete si.“
„Až do Konstantinopole?“ zeptal se opatrně Jindřich z Michalovic.
„Jistě. Každý rozumný muž to tak dělá. Podél pobřeží, žádné nebezpečí nehrozí a v přístavech vždycky nakoupím čerstvé pečivo, ovoce, maso a sýry. Jíst budete lépe než na knížecím dvoře.“
„Hm... A kolik to bude stát?“ zabručel velmož. Další vydání!
„Maličkost ve srovnání s tím, že si pronajmete celou loď i s posádkou. Na Santa Lucii mám dvě pohodlné kabiny pro cestující. Každý týden čisté prostěradlo a přikrývky. Nový ubrus na stole. K obědu i k večeři bílé i červené víno, bílý chléb, dvojí pečené maso, polévka, těstoviny s parmezánem. Zeptejte se, kde chcete, Bertollino je primisima kuchař. Vařím svým hostům osobně!“
„Kolik?“ přerušil ho popuzeně Jindřich z Michalovic.
„Třicet stříbrných benátských grossi za den. Pokud nevyužijete mé služby na cestu zpět, pak to bude pětatřicet na den. Zpátky se totiž budu muset plavit prázdný. Levněji vás nikdo na svou palubu nevezme. Kupecké koráby jsou stejně drahé, ale péče žádná. Já být patron křesťan a lidumil!“
Jindřich z Michalovic vrhl tázavý pohled na mladého johanitu, protože v Benátkách byli jen pár hodin a netušil, jakou hodnotu mají u směnárníků české denáry. Jenže ani Alfonso to nevěděl. Naštěstí jim na pomoc přispěchal Vasil.
„Grossi jsou velice žádané mince, protože obsahují hodně stříbra. Pokud vím, jeden dostanete tak za čtyři, při troše štěstí i za tři naše denáry. Záleží na váze.“
„Takže sto denárů za den?“ zaúpěl Jindřich z Michalovic. Teď hovořil česky. „Nikdy!“
„Mai? Niente?“ opakoval překvapeně benátský námořník. A spustil tirádu, v níž hovořil o své lodi, jako by to bylo to nejkrásnější, co může křesťan ve svém životě zažít.
„Pokud chceme tvého bratra zachránit, nedá se nic dělat, nemůžeme šetřit,“ upozornil důrazně naříkajícího velmože Oldřich z Chlumu. „I za cenu, že nám mnoho peněz do Konstantinopole nezbude. Já bych jeho nabídku přijal.“
Na jeho stranu se postavili i ostatní, nakonec se musel Jindřich z Michalovic podvolit. Umiňoval si však, že až Petra zachrání, tohle mu bratr do posledního stříbrňáku splatí.
„Musíme samozřejmě smlouvat. Jinak budeme za hlupáky a určitě to lze pořídit levněji,“ upozornil polohlasně Vasil, který věděl, jak to tady chodí. V Byzanci to bylo stejné.
Smlouvali dobrou hodinu, než se s majitelem lodi Santa Lucia dohodli. Slíbil dopravit je do Konstantinopole za
pět set padesát stříbrných benátských grossi, bez ohledu na to, jak dlouho bude plavba trvat. Tím měli zajištěno, že se kapitán nebude nikde zbytečně zdržovat. Sliboval, že při dobrém počasí poplují i v noci, protože to pobřeží zná jako své škorně. A deset dní tam na ně počká, aniž by za to museli něco platit. Za zpáteční cestu, pokud s ním pojedou, zaplatí jen dvě třetiny z téhle ceny.
Následující ráno, když do Benátek dorazil panoš Ota s oběma kejklíři, se nalodili. V miniaturní ohradě na zádi lodě se našlo místo i pro jejich koně. Santa Lucia nebyl mohutný těžký koráb, ale lehká trojstěžňová karaka. Že je plavba touhle lodí pro každého křesťana nezapomenutelným zážitkem zjistili skoro všichni záhy po vyplutí na zdánlivě klidnou vodní hladinu. Dostali mořskou nemoc a tři dny nebyli schopni pozřít nic z toho, co jim Bertollino sliboval k jídlu. Ovšem pak si na houpání lodě zvykli a zdatně u stolu doháněli to, co na začátku zameškali. Protože měli dobrý vítr a skoro pořád klidné moře, do Konstantinopole dopluli dvacátý první den od opuštění Benátek.
Těsně před polednem dorazili do přístavu, který kdysi nesl jméno císaře Theodosia. Po vydrancování Konstantinopole to byl hlavní přístav pro obchodní lodě, protože byl největší a většina námořníků ho znala jako Vlangu. Byl dostatečně hluboký a ze všech stran obklopený hradbami. Vjezd byl možný jen pečlivě střeženým kanálem mezi dvěma věžemi obsazenými střelci s kušemi. Teprve když kapitán předložil dokumenty a zaplatil, mohl pokračovat k molu.
Vojenské lodě císařské flotily kotvily jinde, v menší zátoce, jíž se říkalo přístav svaté Sofie nedaleko starého císařského paláce. Ten chránila proslulá Belisarova věž.
