Luděk Kubát ANI TROCHU MODRÉ KRVE
Odpovědný redaktor Vladislav Mikmek
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ivana Vaszily
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2026 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz
© Luděk Kubát, 2026
Obálka © Ivana Vaszily, 2026
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2026
Vydání první Vychází jako 433. svazek v edici PČD.
ISBN 978-80-279-2449-3
Jitce, Markétě, Jakubovi, Sáře, Martinovi, Dašce, Žofii, Fauně, Jonatánovi a Zuzce a Peťovi Kollárovcům.
Dále věnuji svému městu Klášterci nad Ohří.
Nikdy si nepředstavovala, že tuto podělanou situaci
někdy zažije, alespoň ne v tomhle věku, kdy má kariéru před sebou. Včera vpodvečer, když skončil další natáčecí den, odmítla každodenní návštěvu restaurace a ze zámku se nenápadně vytratila. Strmou, kameny vydlážděnou uličku, příhodně nazvanou Kamenka, skoro vyběhla a na jejím konci odbočila vpravo do nedalekého supermarketu. Mezi regály chvilku tápala, ale konečně se dostala do oddělení drogistických potřeb. I tam chvíli trvalo, než našla to, co jí možná změní život – a nejen jí. Krabičku uložila do košíku a zamířila k samoobslužným pokladnám. Zaplaťpánbůh za ně, nedovedla si představit, že tu odpornou věc položí na pojízdný pás a pak bude muset sledovat uštěpačný pohled pokladní, která si určitě v duchu říká:
Dobře ti tak, máte si dávat pozor. Možná si to ale moc bere, určitě není jediná, která se do této situace dostala, a pokladní možná ani přijíždějící sortiment nevnímá, automaticky jako robot jej naskenuje a pošle dál.
U samoobslužných pokladen si vystála menší frontu, než se na ni dostalo, pak krabičku rychle naskenovala, do otvoru na bankovky vložila stokorunu, a když jí vyjel účet a vypadly mince, krabičku strčila do kapsy a tentokrát zamířila do hotelu, ve kterém byla spolu s ostatními ubytovaná, po chodníku, který kopíroval výpadovku na Karlovy Vary. Na konci města přešla po přechodu silnici, seběhla kopec a byla na místě.
Zaplaťpánbůh se ostatní ještě z večeře nevrátili, což přivítala, určitě by se zajímali, kde byla. Zalezla si do svého pokoje, krabičku rozbalila a několikrát si pročetla
návod, jak postupovat. Chvíli se rozmýšlela, jestli to provede ještě dnes večer, ale pak si to rozmyslela. Možná že se nervuje zbytečně a ráno bude všechno v pořádku. S tímto přáním kupodivu usnula během několika minut.
Ráno bylo ale vše stejné jako včera večer. Nic, nic a zase nic. Rozbrečela se a schoulila do klubíčka.
„Proč jsem tak blbá?“ zaječela do polštáře, který výkřik trochu ztlumil.
„Co se děje?“ ozvalo se za dveřmi. „Seš v pořádku?“
„Jo,“ utřela si slzy a vysmrkala se do papírového kapesníku.
„Hele, máme si pospíšit, ani není čas na snídani, prej něco dostaneme na place, tak koukej makat.“
Takže další odklad, povzdechla si, nechám to na zámek, až bude nějaká pauza.
Vstala, trochu si pocákala oči, vyčistila zuby, rukama projela rozcuchané vlasy, stejně si ji vezme na starost kadeřnice, a hodila na sebe nejnutnější oblečení. Krabičku uložila do kabelky a připojila se ke skupince kolegyň.
Když je správce zámku vpustil dovnitř, v rychlosti se v šatně nasoukala do kostýmu a pak netrpělivě poklepávala nožkou, než jí kadeřnice nasadí paruku. Když byla s úpravou účesu spokojená, byla rozhodnutá. Má ještě pár minut, tak to nebude odkládat. Omluvila se, že musí ještě na toaletu, a od skupinky herců se odpoutala.
Místnost pro dámy byla naštěstí prázdná, tak vklouzla do první kabinky a zamkla za sebou. Vykasala si bohatě
zdobenou sukni, spodní kalhotky a posadila se na prkénko. Pak udělala vše podle návodu, který si celkem zbytečně pročetla ještě jednou. Pak TO položila na roličku toaletního papíru, trochu se nadzvedla a stiskla splachovadlo. Když voda došuměla, opět se posadila a sepjala ruce mezi koleny. Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Čekalo ji nejdelších sto dvacet vteřin napětí. Když vydržím minutu nedýchat, všechno dopadne dobře. Nevydržela. Strach byl silnější. Při čísle padesát se rozkašlala a pootevřela jedno oko. Ač nechtěla, mrkla na rámeček.
Zatím nic, ale ještě je čas.
Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, opatruj ji ve dne v noci… další slova dětské modlitbičky si nepamatovala.
Ještě jednou do šedesáti.
Tentokrát cíle dosáhla, ale počítala trochu rychleji.
Stále s pevně zavřenýma očima vstala, natáhla si kalhotky, upravila sukni a až pak pomalu otevřela oči.
Udělalo se jí zle, a protože od rána nic nejedla, do krku se jí hrnuly pouze žaludeční šťávy. Naštěstí nezvracela, ale hlava se jí zamotala tak, že se musela rukama opřít o bílou stěnu. Znovu zkontrolovala rámeček, ze kterého na ni dělaly kiš kiš dvě tmavé rysky.
Do konce života jí zbývalo třicet šest hodin.
„Karolíno! Sakra, kde se courá?“ hlas vousatého muže, sedícího v rozkládacím plátěném křesle, na kterém bylo vytištěno slovo REŽISÉR, se rozléhal renesanční místností kláštereckého zámku.
„Rejžo, klid,“ snažil se ho upokojit podobně zarostlý muž, který si hrál s tlačítky na kameře, připevněné na stativu. „Nenervuj ji, máme ještě chvíli čas.“
Než stačil režisér, kterému na čele pulsovala vystouplá žíla, odpovědět, ozvalo se z chodby: „Už pádím,“ a do dveří se vřítila dívka v bohatě zdobeném brokátovém kostýmu. Ve spěchu zapomněla na schůdek, tak jako před ní mnozí ostatní, a klopýtla. Jak široká, tak dlouhá se natáhla na dlaždice a dojela až k nohám režiséra Nezamysla Ráže.
„Tak vás, jasná princezno Filoméno, pěkně vítám,“ řekl vousáč sarkasticky. „Klidně jste si mohla ještě zdřímnout a pak si dát ještě kafíčko, my máme přece času, že jo,“ přejel pohledem asi patnáct postav oděných ve stejně honosných kostýmech. Většině z nich se po tvářích rozlil úsměv, pouze jedna dívka, oděná ve stejně bohatém rouchu, ji sledovala s nenávistným pohledem. „Spoooustu času.“
„Omluvám se,“ špitla dívka a začala se zvedat.
„Do prdele,“ zařval režisér, „víš, co stojí jedna natáčecí hodina? A to nepočítám všechny ty hadry. A naše princeznička si dává na čas.“
„Vždyť už jsem tady,“ pípla Karolína Šašková a tvář se jí zkřivila, když došlápla.
„To… to…,“ zesinal Ráž a jako čertík se vymrštil z křesla, které se převrátilo a narazilo do stativu. Kameraman ho duchapřítomně chytil a zachránil drahý přístroj před pádem. Vyčítavě se podíval na režiséra, který si ho ale nevšímal, protože ten se skláněl nad dívkou, která se celá jakoby scvrkla. „Ještě si zlom haksnu a můžu si hodit mašli.“ Prohrábl si rozcuchané vousy. „Mám tohle zapotřebí? Že jsem kejvl na to, že budu točit takovou srágoru, a ještě k tomu se samejma amatérama. Seš v pořádku? Co noha?“
„Jo, jsem v pořádku a noha taky,“ Karolína si prsty pročísla blond paruku, která se jí svezla na jednu stranu. „Můžeme začít.“
„To určitě,“ zavrčel Ráž, jenž se mezitím vracel ke křeslu, které mu kdosi úslužný postavil na své místo, „udělejte jí něco s těma vlasama a fofrem.“
Přispěchala menší boubelka s brašnou, ze které vyndala hřeben a na paruce rychle zapracovala. Po několika minutách poodstoupila, zkontrolovala výsledek a kývla na režiséra, že je hotová.
Ten se mezitím posadil do křesla a podíval se na kameramana Pavla Kudlu. „Můžeme?“
Vousáč přikývl.
Ráž se úkosem podíval na mladého muže atletické
postavy, který stál opodál s rukama v kapsách.
Syn jednoho z hlavních sponzorů Křesomysl Souček znuděně pokrčil rameny a obrátil zrak k houfu komparsistů, ve kterém převládaly hlavně osoby ženského pohlaví.
Ráž mávl rukou k oknu.
Přiběhla drobná dívčina s klapkou.
„Akce!“ křikl Ráž.
Po celou tu dobu, co se na zdejším zámku odehrával tenhle spektákl, jsem proklínal Báru, že jsem se nechal zlákat k této šaškárně. Na stará kolena takhle zblbnout, a ještě se nechat buzerovat. Já, který se nejlíp cítím ve svém ateliéru, kde mě nikdo neotravuje, jsem takhle dopadl. Mám to vůbec zapotřebí?
Nemám, ale už jen pár hodin a život se mi vrátí do starých kolejí. Proč tu takhle trpím?
Před rokem Bára a její ateliér pracovaly na zakázce pro jakéhosi multimilionáře, který byl s jejich prací nadmíru spokojen, a když před časem vložil své peníze do připravované výpravné pohádky, která se měla z větší části odehrávat na našem zámku, navrhl jí, jestli by si v ní nechtěla zahrát menší roli dvorní dámy. Zároveň se jí zeptal, jestli neví o nějakém místním výtvarníkovi, který by nebyl tak drahý jako většina pražských akademiků a byl by ochoten navléknout se do dobového kostýmu a před kamerou, aby to bylo autentické, malovat portrét
princezny, který se měl poslat bohatému princi ze vzdáleného království. Jednalo by se o pár záběrů, a ještě bych se možná mohl mihnout tu a tam mezi dvořany a pak i na svatbě, kterou by pohádka měla vyvrcholit. Samozřejmě ji nenapadl nikdo jiný než já a brala to jako hotovou věc, tak mecenášovi slíbila, že to pro ni nebude žádný problém. Dlouho jsem odolával jejímu vábení, tu a tam padlo i několik sprostých nadávek, ale prosila skoro na kolenou, jak teď bude před milionářem vypadat, když už mu to slíbila. Dokonce i pár krůpějí steklo po její tváři, ale ty si možná cákla na tvář, když jsem se nedíval.
Pak nasadila těžký kalibr, když si na pomoc přivolala Lucii, a korunu všemu nasadila, když přede mě postavila předem přemluvená dvojčata. Šárka zůstala tentokrát stranou, ale prevít kapitán Petr Beránek se škodolibě připojil k přemlouvající skupince. Zřejmě si myslel, že se vmísí mezi početný kompars a bude využívat bohatě zásobeného cateringu, což mu, bohužel pro něj, nevyšlo.
„Jedná se, Ctirade, jen o pár dnů,“ našeptávala mi Bára, stejně jako zloduch Jago příteli Othelovi, že mu jeho žena někde nasazuje parohy, „a penízky také nebudou k zahození,“ a já jsem, abych měl od ní pokoj, nakonec se skřípěním zubů souhlasil.
Kdybych tušil, co to bude obnášet, odmítl bych smlouvu podepsat a zůstal bych v klidu svého ateliéru.
Asi šest měsíců před první klapkou jsem dostal několik fotografií herečky Petry Vydrové a na pět pláten jsem měl její portrét rozpracovat v postupných fázích.
Od podmalby až ke konečnému výsledku. Popravdě mě to až tak nebavilo, ale snažil jsem se, přeci si neuříznu před celým národem, který se díky reklamám v televizi a barevných časopisech na pohádku těšil, ostudu. Když jsem byl téměř hotov, dostavila se z Prahy viditelně nervózní členka štábu s tím, že došlo ke změně v obsazení a já musím všechna plátna přemalovat. To jsem odmítl, protože bych nebyl schopen v takovém šibeničním termínu portréty namalovat. Ani nabídka dost vysoké částky mě nezlomila. Když jsem ale viděl její utrápený obličej, proto asi poslali ji, tak jako pokaždé, když jsem měl před sebou nešťastnou ženskou tvář, ještě k tomu krásnou, já mamlas podlehl. Navrhl jsem jí, že bych eventuálně rozmaloval čtyři obrázky, ty bych s vypětím všech sil, trochu jsem přeháněl, stihl. Potom by fotograf vyfotil náhradní princeznu, fotografie by se zvětšila, napasovala do rámu a já bych před kamerou obraz jako dokončoval. Při dnešní technice to určitě nebude žádný problém, podle mě to divák v kině ani nepozná. Neváhala a okamžitě, než si to ještě rozmyslím, zavolala někomu kompetentnímu do štábu a po konzultaci s ním byl můj návrh schválen. Dívčina, celá zrůžovělá štěstím, že její mise skončila úspěšně, ani neprotestovala, když jsem jí jemně připomněl její nabídku navýšení honoráře. Už veselejší, než přijela, se rozloučila a vrátila se do matičky Prahy a obě strany byly víceméně spokojeny.
Portréty náhradnice Karolíny Šaškové jsem během deseti dnů dokončil a věnoval se svým zakázkám, ze kterých jsem měl oproti těm filmovým skutečnou radost.
Poté, co se početný filmový štáb nastěhoval na zámek, přišel i můj čas. Tři dny, navlečen ve škrtícím kostýmu, jsem většinu času nečinně postával v koutě. Když nastala pro mě ta slavná chvíle, postavil jsem se před malířské štafle a s kamerou v zádech jsem dělal, že portrétuji sedící aristokratku. Všechno jako.
Po třech dnech skončilo mých patnáct minut slávy a já měl volno, než hadry zase obléknu a zúčastním se svatební hostiny. Ten kus žvance si snad zasloužím a doufal jsem, že když se jedná o svatbu královské dcery, její otec nebude na jídle šetřit a před ženichem se ukáže.
Během natáčení jsem poznal několik komparsistů žijících v Klášterci, kteří většinou představovali vesničany, jásající a provolávající slávu, když kolem nich projížděla v kočárech královská rodina. Byli na tom stejně jako já, pohádka byla pro nás premiéra a zároveň i derniéra. Pár komparsistů si štáb dovezl přímo z Prahy a podle některých, s kterými jsem se trochu sblížil, je to pro ně celkem dobrý přivýdělek. Jsou zaregistrovaní a režiséři si je vybírají podle toho, jestli se jim do filmu hodí. S nimi jsem trávil převážnou dobu, kdy jsme se jen tak poflakovali po nádvoří zámku nebo v zámecké cukrárně, než přišla jejich chvíle a postavili se na místo, které jim bylo určeno. K těm, kteří budou v titulcích na předních místech, jsme se nějak nedostali. Bylo to rozkastováno jako někde v Indii. Pouze starý král a jeho žena se tu a tam k nám připojili a já se od nich dozvěděl pár zajímavých historek, které zažili s předními českými herci
při některém z dřívějších natáčení. Po jednom natáčecím dnu dokonce zazvonili u nás doma s prosbou, jestli bych jim mohl ukázat své obrazy, a paní královna si po příjemné hodince v ateliéru zakoupila dvě drobné grafiky. Jejich dvě filmové dcery, nápadník mladší princezny a rádci tvořili samostatnou jednotku, ale nutno říci, že nám to až tak nevadilo. Stejně jako normální mládež, jakmile měli volno, popadli mobily, a ač se příběh odehrával podle kostýmů někde v hluboké renesanci, na moderních přístrojích pařili, než dostali příkaz moderní techniku odložit a dostavit se na plac.
Abych se ale přiznal, trochu jsem začal tomuto mumraji přicházet na chuť, a pokud to šlo, posadil jsem se někde v koutě, abych se nedostal do záběru, a pozoroval dění na place.
Ač to vypadalo, že mezi herci panuje naprostý soulad a profesionalita je na prvním místě, opak byl pravdou.
Při natáčení jednotlivých obrazů se všichni účinkující na sebe mile usmívali, vysekávala se pukrlata, ručky se líbaly, ale jakmile režisér zavelel stop, úsměvy zmizely, což platilo hlavně pro královské dcery. Jak jsem se od zasvěcenějších dozvěděl, podle původního scénáře se mělo všechno točit kolem starší dcery, princezny Vilemíny, kterou představovala Petra Vydrová, a její mladší sestra Filoména v podání Karolíny Šaškové měla hrát vedlejší roli. Nikdo nevěděl proč, ale scénář se ze dne na den změnil a slečny princezny se vyměnily, což se podle očitých svědků Petře hrubě nelíbilo. V hotelu v Třeboni, kde natáčení začalo, byly tyto dvě filmové dcery ubytovány
v jednom pokoji a do doby, než se role vyměnily, bylo vše v pořádku, pak ale začalo peklo. Z pokoje se dost často linul hlasitý křik a lidi ze štábu, kteří nocovali vedle, museli bušit na zeď, aby se sestry zklidnily. Relativní klid nastal, když každá dostala svůj pokoj. Drobné neshody ovšem nekončily. Jedné i druhé princezně se záhadně ztrácely střevíce, části garderoby a vše vyvrcholilo, když Karolína dostala hysterický záchvat poté, co večer objevila v posteli pod dekou mrtvou myš. Viník se nevypátral, třebaže všichni tušili, kdo za tím stojí. Toto extempore konečně naštvalo režiséra Ráže, který si zavolal obě filmové sestřičky do svého pokoje a důrazně jim promluvil do duše. Asi padaly i pokuty, protože od té doby nastal relativní klid a natáčení probíhalo podle scénáře.
Téměř jsem v koutě na židli nadskočil, když se ozval režisérův hromový hlas.
„STOP!“
Trochu jsem se nadzvedl a pohlédl na Rážovu brunátnou tvář. Na jeho čele opět tepala rudá žíla a sledoval jsem jeho roztřesenou, nataženou paži, která ukazovala k otevřenému oknu. V něm, opřen o parapet, sledoval natáčení pracovník stavební firmy, která už několik měsíců opravovala fasádu západní strany zámku. V zapadajícím slunci vypadala jeho sírově žlutá bakelitová helma, jako by byla ukuta z ryzího zlata, ale v tomto dobovém spektáklu působila poněkud nepatřičně, stejně tak cigareta, ležérně zasunutá mezi chlapíkovy rty. Slavný
mořeplavec byl ještě v této době nemluvně, k objevení Nového světa ještě zbývalo hezkých pár let a stejně takovou dobu si museli obyvatelé Evropy počkat, než mohli ochutnat tabákové výrobky, a ještě k tomu s filtrem. Aby toho nebylo dost, korunu všemu nasadila PET lahev umístěná na parapetu. Trochu otrlejší režisér by toho mohl využít, neboť světoznámá etiketa na lahvi by při troše štěstí mohla od případného výrobce nápoje přinést nějaké finance, ale stejně jako tabák, i výtažek z keře byliny teprve čekal, až bude objeven.
„Sražte ho z lešení!“ zařval režisér a vymrštil se z křesla. Možná by to vykonal sám, ale zakopl o okraj koberce a dopadl stejně jako před chvílí chudák princezna.
Zvědavý zaměstnanec ovšem na nic nečekal, duchapřítomně popadl lahev, bleskem sjel po lešení na zem a zmizel v blízkém houští.
„Rejžo, seš v pořádku?“ zeptal se kameraman, který svůj drahý přístroj pro jistotu vypnul.
„Já jo,“ řičel Ráž, mnoucí si naražené koleno, „ale ten, kdo nezatáh závěsy, si to vodsere. Aleno!“
Jeho rudá tvář a bledé líce dívčiny, která před něj poklekla a s hrůzou čekala na ortel, nevěstily nic hezkého.
„Já… já, jsem asi zapomněla, slibuju, že se to už víckrát nestane,“ sepjala ruce a rozplakala se.
„Rejžo,“ kameraman střelhbitě přiskočil a postavil se mezi ně, „uklidni se. Víš, že se nemáš rozčilovat. Jeden infarkt už jsi prodělal.“
„Kurvafix, jak se mám uklidnit?“ zavrčel Ráž, ale inzultace slečny Aleny byla zřejmě protentokrát zažehnaná. „Další prachy vyletěly voknem. Votevřeným,“ dodal a namáhavě se zvedl.
„Běž to napravit,“ popostrčil kameraman plačící dívčinu. „Hele, teď to dáme,“ poplácal Ráže po zádech, „to ti slibuju.“
Naštěstí se poslední záběr dnešního dne povedl a Nezamysl Ráž vypadal na první pohled už spokojenější, ale třas v rukou neustával.
Herci a kompars, včetně mě, se kvapem rozešli a v sále zůstali jen technici, kteří místnost museli připravit na zítřejší poslední den natáčení v areálu zámku. Od pondělí se štáb přesune na hrad Šumburk, kde dojde k závěrečnému souboji mezi princem a drakem, to už naštěstí bez mé účasti, a natáčení v Klášterci chválabohu skončí.
„Tak jak se ti, Ctirade, dnešní natáčení líbilo?“
„Co ti asi tak na to mám, Báro, říct?“ odpověděl jsem kysele své bývalé modelce, která na mě čekala před místností, která sloužila jako mužská převlékárna. „Jestli to takhle probíhá pokaždé jako dneska, tak režisérské povolání je vysoce rizikové.“
„Je asi trochu cholerik, ale jak jsem slyšela, je docela splachovací, takže za pár minut, co vypění, je v pořádku.“
„To já bejt na jeho místě, tak už mi nosíte kytky na krchov.“
„Jdi, ty brepto,“ zcuchala mi paruku, kterou jsem si zapomněl sundat, „trochu mírně sklerotickej…“
Ještěže mě na to upozornila, možná by mě cestou domů lidi obcházeli širokým obloukem.
„Tak jak to s tebou vypadá? Večer vyrážíme?“ zeptal se Jaromír Vratký Stanislava Buřiče, s kterým seděl na lavičce před sala terrenou. Dělili se o dvoulitrovou lahev zteplalého piva a jointa marihuany. Nasládlý dým oproti nim zřejmě nedělal dobře dvěma pávům, kteří seděli na bidle ve velké voliéře a jejich pronikavý řev trhal oběma mladíkům ušní bubínky.
„Mrzí mě to, ale… Jardo… nemůžu,“ Stanislav dorazil zbytek jointa a zašlápl jej do písku, „něco mi do toho nečekaně přišlo.“
„Di do prdele, dyk si se celou dobu těšil, jak to na Měděnci roztočíme,“ rozčílil se jeho druh, „tentokrát přijedou i Sasíci, kerý vloni chyběli. Vypadá to na pěknou řežbu. Možná že překonáme i tu předminulou.“
Každoroční koncerty kapely Pěst, jejichž skladby odmítly hrát všechny rozhlasové stanice, podle nichž jsou jejich texty xenofóbní a nabádají k rasové nenávisti, přilákaly na jejich vystoupení davy příznivců jak českých, tak německých, kteří odmítají poslouchat mainstream, linoucí se po rozhlasových vlnách. Stejně jako před sametovou revolucí, kdy underground nesměl do rádia a zakázaná hudba se hrála na utajených místech, která ale až tak tajná nebyla, neboť odlehlé vesnice, kde měly koncerty večer probíhat, byly už od ranních hodin obklíčeny hustým kordonem členů Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí a ti všemi možnými prostředky
zamezovali vstupu hudbymilovných mániček, které se v mnoha případech nezalekly ozbrojené přesily a vrhly se do předem prohrané bitvy. Nyní na pořádek během vystoupení skupiny Pěst dohlíželi pouze pořadatelé a jen v jednom případě v historii měděneckých koncertů museli povolat příslušníky bezpečnostních sil, kteří byli nuceni použít hrubé síly. Odneslo to tenkrát naštěstí jen pár modřin a boulí na obou stranách bojiště a po předčasném ukončení koncertu bylo několik silně podnapilých, většinou německých nadšenců převezeno do záchytných stanic, kde strávili pár hodin, než trochu vystřízlivěli a zaplatili poplatek za ubytování.
„Kámo,“ pokrčil Stanislav rameny, zatímco si zručně balil další medicínu, „sorry, ale fakt nemůžu. Otázka života a smrti.“
„Co blbneš?“ zaťukal si Jaromír na čelo. „Jaká votázka?“
„To bys nepochopil,“ odvětil Stanislav tajemně, „ale slibuju, že příště si to vynahradím.“ A na důkaz toho udeřil pravou pěstí do otevřené dlaně levé ruky.
„Jestli je v tom nějaká baba, tak seš pěknej blbec. Další koncert bude až za rok. Možná. Jestli se to dneska nezvrhne a starosta další koncerty nezatrhne. Nerozmyslíš si to? Anebo, vole, vem holku s sebou, ať si užije trochu kultury, co?“
„Tak baba v tom rozhodně není… i když…“
„Víš co, blbe,“ naježil se Jaromír Vratký, „vyliž si.“ Popadl poloprázdnou lahev a kamaráda, který kvůli
nějaké buchtě propásne dvě hodiny euforie, nechal napospas řvoucím okrasným ptákům.
„Jak je, mediální hvězdo? Užil sis svých patnáct minut slávy?“ přivítala mě Lucie, když jsem se vrátil domů. Oproti Báře, která se v pohádce několikrát mihla a podle mě jí to náramně slušelo, jakoukoli roličku rázně odmítla. „Jak to dneska šlo? A co catering? Bylo šampáňo a kaviár?“
„Ani jedno, ani druhý. A ani se neptej,“ mávl jsem rukou, „kdo to nezažil, neuvěří, co je to za martýrium. Já bych se tímhle rozhodně neživil.“
„Prosím tě,“ zasmála se milovaná dcerka, „vždyť jsi před kamerou pečenej vařenej.“
Tím ta potvora narážela na několik mých výstupů před kamerou klášterecké kabelové televize. Při vernisážích, kterých se pravidelně zúčastňuji, to ještě víceméně jde, tam jsem docela pevný v kramflecích, protože se příslušní redaktoři ptají pokaždé na jedno a to samé, ale párkrát jsem byl odchycen někde na ulici, kde zrovna probíhaly různé ankety, a já se nestačil ukrýt v postranních uličkách. Na jednoduché otázky, které kladla redaktorka, jsem odpovídal neuvěřitelnými bláboly, které naštěstí střihač ve studiu obratně sestříhal, jinak bych musel pár týdnů chodit po městě kanály nebo až za tmy. V pohádce, do které jsem se nechal ukecat, naštěstí nepromluvím ani slovo, takže režisér Ráž ani jednou nemusel kvůli mně zvyšovat hlas. Na to jsou ve štábu jiní, jak jsem to Lucii převyprávěl.
„Ještěže jsem Báře odolala,“ zašklebila se Lucie, „určitě bych byla taky za pitomce. Přinejmenším.“
Slovo TAKY jsem radši přešel.
„Co Šárka?“ změnil jsem téma. „Nevolala?“
„Mluvila jsem s ní před chvílí, na stanici mají prý docela pohodičku. Až na pár výjimek jsou lidi slušní, a tak mohou dohánět resty. Tím myslela papírování. Mordy mají vyřešeny všechny.“
I díky mně, pomyslel jsem si v duchu.
„Jo, abych nezapomněla,“ dodala, „ozval se děda, děti jsou v pořádku a máš zavolat, jestli přijedete na víkend.
A mě s Bárou zve samozřejmě taky. Alespoň se zase jednou konečně najíme. Jo, abych nezapomněla, trošku jsem vám probrala ledničku, dneska nestihnu nic nakoupit.“
Ta troška představovala dvě igelitky, pod kterými se docela prohýbala. Takže budu muset ještě dneska zajet do krámu a zásoby doplnit.
„Dědovi zavolám, ale já bych mohl až v neděli,“ odpověděl jsem.
„Jak to? Vlastně proč se ptám?“ zašklebila se znovu. „V sobotu natáčíte.“
„Hm,“ škleb jsem jí vrátil. „Ale zaplaťpánbůh pro mě je to poslední den.“
„Bude hostina, co?“
„Pokud to nebude nakašírované, prej musejí šetřit. To bylo vidět dneska, na stole pár okoralejch chlebíčků a instantní kafe. Fujtajbl.“
„V tom případě v sobotu bacha na zuby, ať si o sádrový stehýnko nevylomíš svoje poslední.“
„Dovol,“ vycenil jsem na ni krásných šestnáct tesáků.
Pomohl jsem jí s proviantem do auta, pak zavolal Šárce a domluvili jsme se, že za dětmi vyrazíme až v neděli ráno a zůstaneme u dědy do středy.
Po otevření lednice ji bylo opravdu nutno zajet doplnit.
„Pavle, řeknu ti, už aby to bylo za náma,“ povzdychl si režisér Ráž, ležící v hotelovém pokoji na rozestlané posteli se sklenkou whisky položenou na břiše. „Tohle kino mi byl na mou duši čert dlužen. Někdy si, člověče, přečtu scénář a těším se na natáčení jako malej Jarda a ono je to po celou dobu znát. Všechno běží jako po másle. Samo sebou, nějakej zádrhel se vždycky najde, však to znáš, ale na place je pohodička. Ale toto?“ Lokl si jantarové tekutiny a sklenku vrátil na své místo. „Tenhle biják se sral už od samého začátku. Scénář teda není špatnej, kdyby byl, odmítl bych ho. Teď si to už dovolit můžu. Ne že bych se vytahoval, jednoho Českýho lva, stejně jako ty, už mám, ale jakmile ti do natáčení začne kafrat kdejaká rychlokvaška, vraždil bych. Korunu všemu nasadili s tím zasraným přeobsazením, to mě vopravdu dorazilo. Holky jsou jako fúrie, každá si představuje, jak za každým rohem čeká se smlouvou agent z Holyvůdu. Frňáky nosej nahoru a prakticky uměj hovno. Ještěže už končíme. Příští tejden to zapíchneme, pak postsynchrony, střižna a minimálně rok si dám pauzu.“
Kameraman Kudla, sedící v křesle naproti němu a zamyšleně hledící do sklenky se stejnou tekutinou, jako
měl jeho kolega, se ovšem nenapil. Skleničku položil na konferenční stolek.
„Tak to já bohužel říct nemůžu,“ odvětil smutně, „jakmile tady skončíme, za tejden začínám točit s Márou Pilousem. Znáš ho, točit s ním je vopruz, natáčí jeden film ročně, hraje si na Vůdyho Elena, ale kinosály má prázdný. Divím se, kde bere prachy na natáčení, ale to neřeším, jsem rád, že si mě vybral, a hlavně platí dobře a včas. Alimenty nepočkají.“
Dvě nevydařená manželství, tři děti a nynější náročná manželka, o dvacet let mladší, vyžadovaly totiž neustálé pracovní nasazení, takže zatímco si ostatní většinou po skončení natáčení dávali nějaký čas pauzu, on musel kmitat jak fretka.
„Jo, kamaráde,“ ušklíbl se dosud svobodný Nezamysl Ráž, který se sice nebránil nadbíhání slabšího pohlaví, kterého měl kolem sebe díky své profesi dostatek, ale do chomoutu se nehodlal dostrkat, alespoň v nejbližší době, „musíš v tom umět chodit.“
„V příštím životě si to hodlám zařídit jinak, narodím se do rodiny nějakého saúdskoarabského šejka a budu papínkovi rozfofrovávat petrodolary,“ prohlásil Kudla prorocky, hodil do sebe obsah sklenky a zvedl se z křesla.
„Anebo,“ řekl neméně prorocky Ráž, „přinejhorším se narodíš v hliněné boudě jako desáté dítě etiopské mamině.“
„Hele, Nostradame, nestraš. Jdu radši spát. Zejtra mě prosím tě vzbuď, vezmu si prášek na spaní, poslední dobou nějak blbě spím.“
„Já udělám to samé,“ řekl Ráž zívaje, div si nevyvrá-
til sanici, „ale já bez prášků spím jako mimino.“
Když kameraman odešel, osprchoval se a ulehl do čerstvě povlečené postele.
„Snílek,“ zasmál se, když se obracel na levý bok. „Syn šejka.“
Po pár vteřinách usnul.
„Čekám tě v devět.“
„Kde?“
„Jako obvykle a připrav se.“
„Nějaká romantika?“
„Pro tebe rozhodně ne.“
„Jak to myslíš?“
„To poznáš.“
„Tak, šéfiku, pro dnešek jsme skončili.“ Albert Krůta, vedoucí technického štábu, který po skončení dnešního natáčení měl za úkol připravit sál na zítřejší den, podal svazek klíčů správci zámku Vilému Valečkovi, který už dobrou půlhodinu netrpělivě procházel po nádvoří.
„Dneska jste si, pánové, dali nějak na čas, jindy jste hotoví raz dva.“
„Jo, milej zlatej,“ pravil Krůta, „byl to náročnej den a zejtra nás čeká to samý, takže jsme museli všechen verk prověřit radši dvakrát. Rejža dneska nebyl nějak ve svý kůži, takže ho nebudeme zbytečně dráždit, ale nezoufejte, brzy se nás zbavíte a budete mít klídek.“
„Klídek… Jo, vtipálkové, tady nikdy není klid.“
„Prosím vás, za chvíli máte po sezoně. Návštěvníci
vás přestanou votravovat, zamknete bránu a do dubna máte veget.“
„Tak to se v zimě přijeďte podívat,“ řekl správce kysele, „dostanete hadr a koště a budete kmitat,“ přitom se podíval na hodinky. „A za pár šupů.“
„Zase na mariáš?“ zeptal se mistr Krůta.
„Máme pátek,“ odvětil správce. „A dneska,“ podíval se na hodinky a pravil smutným hlasem, „opět meškám.
Tak to bude runda za pozdní příchod.“
„Sveďte to na nás,“ řekl Krůta.
„Nemějte, pánové, obavy, však škodnej nebudu,“ zasmál se správce, „cejtím v kostech, že mi dneska večer půjde karta. Pánové se prohnou.“
„Tak hodně štěstí.“
Vilém Valeček se rozloučil, zamkl za partou filmařů hlavní dveře a spěchal do správcovského bytu, kde už na něj čekala trojice, se kterou už několik let každý pátek večer mastil královskou hru.
Stanislav Buřič seběhl Zahradní ulici a vedlejší bránou, nalézající se kousek od loděnice, vešel do zámeckého parku. Byla tma jako v pytli, takže předpokládal, že vzhledem k této pokročilé době po cestě nikoho nepotká. Přesto nehodlal riskovat střetnutí s nějakým bláznivým sportovcem, který se rozhodl, že si ještě před spaním dá pár kilometrů, a k zámku se vydal raději spodní cestou, jež kopírovala líný proud Ohře. Leknutím nadskočil, když vyplašil párek kachen, které se hlučně zvedly
z úkrytu pod břehem a s kejháním odletěly doprostřed řeky. Klid, Stando, říkal si v duchu, a když mu srdce začalo pracovat normálně, vyšlapal dobrých osm desítek schodů, až se dostal na místo. Pro jistotu ještě nakoukl na terasu pod zámkem a poslouchal, jestli neuslyší něco podezřelého. Když byl spokojen, vrátil se, natáhl si pracovní rukavice a z nedalekého křoví vytáhl kovový
žebřík, který tam odpoledne ukryl. Vyhnul se hromadě písku, žebřík opřel o podlážku nejnižšího patra lešení a postupně po žebřících, které spojovaly jednotlivá podlaží lešení, vystoupal až do prvního zámeckého patra. Třebaže se snažil nedělat hluk, vrzající fošny položené na trubkách lešení vydávaly strašidelný zvuk, jenž se nesl ztichlým parkem. Konečně se dostal k oknu, které odpoledne, když skončili s prací na fasádě zámku, nechal pootevřené a zajištěné kouskem izolepy. Tu odlepil, zmačkal do kuličky a strčil pro jistotu do kapsy. Ještě jednou nastražil uši a pak vlezl do místnosti. Okno přivřel, na hlavu si nasadil čelovku, ale zatím ji nerozsvítil. Nebylo to třeba, v tuto nezvyklou dobu nebyl v zámku poprvé, klidně by mohl jít i poslepu.
Asi před měsícem si pozdě večer, když odvedl svou přítelkyni domů, uvědomil, že když jako poslední odcházel pozdě odpoledne z pracoviště, nechal pravděpodobně otevřené okno v prvním patře. Uvědomil si, že by si to mohl šeredně odskákat, pokud by si otevřeného okna, pod kterým stálo lešení, někdo všiml, a napadlo ho po něm vyšplhat do zámeckého objektu a popřípadě zcizit
některý z exponátů, z nichž mnohé, jak se dozvěděl, patřily mezi unikáty.
Proto neváhal a spěchal, aby svou chybu napravil. Zjistil, že se nemýlil, okno bylo otevřené. Uvažoval, jak se vyšplhat nahoru a okno zajistit, když žebřík, pomocí něhož se dostávali k první podlážce, byl uzamčen v kontejneru na nářadí, takže se musel obejít bez něho. Přinesl si dvě europalety, které objevil opodál na hromadě písku, a opřel je o trubky lešení. Pak už to pro něj nebyl problém dostat se oknu. Přemýšlel, jak by okno alespoň trochu zabezpečil, tak vlezl dovnitř a hledal něco, co by mohl použít. Nakonec se rozhodl pro izolepu, se kterou zvenčí přelepí okenní rámy. Než tak učinil, napadlo ho, že když už je tady, mohl by se po sálech trochu pocourat. Docela ho bavilo procházet se prázdnými sály a představovat si, že mu to tady všechno patří. Někde podlezl tlusté provazy, které sloužily k tomu, aby příliš zvědavé návštěvníky odradily od sahání na exponáty, a rozvalil se na krásně čalouněných pohovkách. Když si pomalu prošel všechny sály, vrátil se zpátky, sebral kotouč izolepy, vylezl oknem na lešení a okno provizorně zabezpečil. Sešplhal dolů, europalety vrátil na své místo a spokojeně odešel.
Takhle navštívil noční zámek ještě třikrát a při předposlední návštěvě s sebou vzal i svou přítelkyni, která byla z prohlídky unešená. Poslední půlhodinku nezvyklé prohlídky spolu strávili na trochu nepohodlném kanapátku, ale všechno dopadlo relativně dobře. Krásný polstrovaný rokokový nábytek vydržel.
Protože nechtěl po sobě zanechat jakoukoli stopu, která by ho, nedejbůh, v případě dopadení mohla usvědčit, vyndal z batohu hadrové návleky, které si vlastnoručně spíchl, a navlékl si je na boty. Déle neotálel a začal procházet jedním sálem za druhým, až na začátek prohlídkového okruhu, kde na něj čekal předmět, o který měl zákazník zájem. Za pár okamžiků byl na místě, kde v prostoru mezi okny stála skleněná vitrína a v ní ty dva unikátní kousky, které, jak si vygůgloval, patří mezi nejcennější exponáty kláštereckého muzea porcelánu.
„Na to, že je to taková cennost, je zabezpečenej dost mizerně,“ zamumlal, když si před vitrínu klekl, rozsvítil čelovku a trochu pohrdavě si vzácný porcelán prohlížel. Kafe bych z toho asi nepil.
Přestal mudrovat, sundal si pro tento úkon neforemné pracovní rukavice, strčil si je do kapsy montérkové bundy a nahradil je bílými chirurgickými latexovými.
Z postranní kapsy batohu vyndal řezák s diamantovým hrotem. Sklo zaskřípělo, když do něj vyryl písmeno X.
Pak sklo loktem prorazil.
„Nic moc, viděl jsem hezčí věci, ale náš zákazník, náš pán,“ ušklíbl se, když opatrně, aby se nepořezal o zbytky skla, které zůstaly v kovové konstrukci, sáhl do vitríny a vyndal na jeho vkus obyčejný hrnek s nápisem Vivat Böhmen… ale tři tisíce, které měl za něj dostat, mu trochu vylepší mizernou finanční situaci. Opatrně položil porcelán na parkety a natáhl ruku pro podšálek.
„Au, do prdele,“ sykl, když přestal dávat pozor a jeden ze skleněných hrotů mu prořízl rukavici. Rána
se okamžitě zalila krví, ale otřel si ji do kalhot a popadl podšálek a položil ho na podlahu vedle šálku.
Z batohu vyndal papírovou krabičku a zmuchlanou kouli bublinkové fólie. Hrnek fólií důkladně obalil, vložil do krabičky a tu pro jistotu zabalil do zbytku fólie. To samé provedl i s podšálkem. Pak oba balíčky uložil opatrně do batohu.
Narovnal se, ale když baterka osvítila další exponáty v místnosti, napadlo ho, když už je tady, podobná příležitost se už určitě nenaskytne, mohl by si čórnout ještě něco pro sebe. Možná že zákazník vezme i něco dalšího a on by k těm tisícovkám mohl přidat ještě něco navíc. Přejížděl světlem po ostatních vitrínách a přemýšlel, co by se mohlo zákazníkovi líbit. Porcelánu ani trochu nerozuměl – a bez toho by ho stejně neměl do čeho zabalit –, tak se rozhodl pro nějakou menší malbu.
„Jo, tohle by možná vzal,“ pronesl do ticha a sundal ze stěny malý obrázek s nějakým vycmrndlým harantem s bílým límcem okolo krku. Zasunul ho do batohu a chystal se zpátky, když vtom zaslechl na schodech kroky.
„Boha jeho,“ zašeptal, „kdybych se vykašlal na tu mazanici, mohl jsem bejt pryč.“
Utíkat nemělo smysl, prozradily by jej vrzající parkety, proto zhasl čelovku a přikrčil se za intarzovanou komodu, stojící vedle otevřených dveří.
Kroky se blížily a on skoro přestal dýchat. Jakýmsi šestým smyslem vytušil, že nezvaný návštěvník vešel do místnosti, ve které se on ukrýval. Opatrně vystrčil hlavu.
Díky měsíčnímu svitu, který do sálu pronikal okny, poznal osobu, která kolem něj prošla.
Několik minut předtím dívka prošla hlavní bránou do liduprázdného parku a rychlým krokem spěchala k zámku. Když došla k vratům, vyndala z kapsy džínsů kovový kroužek, na kterém visely dva klíče. Větším z nich si potichu odemkla, prosmýkla se úzkým otvorem, vrata opatrně zavřela, ale nezamkla. Jelikož cestu ke dveřím po levé straně vydlážděné chodby absolvovala už párkrát, hluboká tma, která tu panovala, jí vůbec nevadila. Druhým klíčem si skleněné dveře odemkla a po schodišti vyšlapala do prvního patra. Dveře, kterými vešla do sálu, se po skončení prohlídky obvykle zamykaly, ale byla domluvená, že když bude potřebovat, dá vědět a dveře zůstanou odemčené. Byla rozrušená, a tak nekoukala napravo ani nalevo a spěchala na místo schůzky, takže si ani nevšímala drobných střípků, které se třpytily na podlaze napravo od ní. Prošla kolem komody, za kterou se krčil Stanislav Buřič, a zmizela v protilehlých dveřích. K sálu, kam mířila, musela projít několika ztemnělými místnostmi, ale jelikož tuto trasu absolvovala už několikrát, mohla jít takřka poslepu.
Konečně dorazila. Uprostřed rozlehlého sálu stál bílým ubrusem pokrytý stůl a na něm slavný thunský servis. Odborník přes porcelán a keramiku by byl určitě vzácným servisem unesen, ale ona, když je správce zámku prováděl a upozorňoval na bělostný porcelán, bohatě zdobený matným zlatem, z něj až tak unesena nebyla.
Ona měla raději prostý bílý, který mohla s jídlem vložit do mikrovlnné trouby a pak rychle zhltnout.
Zkontrolovala si na hodinkách čas, který tomu kreténovi ještě zbývá, než ho postaví před hotovou věc. Pak přešla k oknu, opřela se o parapet a tiše pofňukávala. Znovu se podívala na hodinky, vytáhla papírový kapesník, utřela si slzy a vrátila se ke stolu. Odsunula jednu ze židlí, zapalovačem zapálila svíčku nasazenou v porcelánovém svícnu, posadila se a vyčkávala.
Standa Buřič se rozhodl ještě nějakou chvíli počkat, protože věděl, že dívka dlouho sama nezůstane. Před čtrnácti dny, kdy opět v noci procházel sály, načapal dívku, kterou tu a tam potkával mezi herci, a neznámého muže, jak si to rozdávají na stejném kanapi jako pár dní předtím on se svou přítelkyní. Teď stál opřený o komodu a přemýšlel, kudy se vytratit. Vzít to dveřmi, které nechala dívka pootevřené, zavrhl, mohl po cestě potkat jejího amanta. Než se rozhodl, co dál, ozvaly se na schodišti další kroky a za moment kolem něj tentokrát prošel muž s kapucí na hlavě. Pěkně ti dva riskují. Jestli jim na to správce přijde, šeredně si to odskáčou. Ale já jsem momentálně v pěkným průseru, otázka je, jak se odtud nepozorovaně dostanu. Na druhou stranu, jestli si to budou zase někde rozdávat, nebudou koukat, co se kolem děje, a já bych mohl nenápadně kolem nich proklouznout.
Chvíli přemýšlel a pak to riskl. Jelikož tu nebyl poprvé, do místnosti, kde na něj čekalo otevřené okno, se
vydal po tlustých kobercích, které tlumily jeho kroky. Do vytouženého cíle mu zbývalo projít ještě jedním sálem, když tu zaslechl hlasitou hádku. Tak to na nějaké milostné dostaveníčko nevypadá. Opatrně našlapoval a pak nakoukl do místnosti osvětlené svíčkou zasazenou v masivním svícnu. Dívka stála u stolu čelem k němu a muž před ní rozčileně mával rukama.
Tak to opravdu na příjemné zakončení schůzky nevypadá, láteřil Stanislav v duchu a přemýšlel, jak se odtud dostat. Ty vole, napadlo ho, lešení je přeci kolem celé západní zdi, stačí si otevřít jakékoli okno a po lešení sešplhat. Obrátil se, a jen co udělal dva kroky, zaslechl zoufalý výkřik a poté zvuk, jako když spadne za zem pytel brambor.
Vrátil se zpátky, opatrně nahlédl do místnosti a i přes tmu spatřil muže, jak se sklání nad zhroucenou postavou ležící na podlaze.
Vyjekl, a místo aby utekl, zůstal stát jako solný sloup. Tři vteřiny stačily, aby muž v kapuci přiběhl, a než se mladík vzpamatoval, přelomil se po ráně do břicha, kterou od muže inkasoval. Pak následovalo několik úderů do hlavy a už vůbec se nebránil, když jej muž táhl po podlaze k otevřenému oknu a přehodil přes parapet na dřevěnou podlážku lešení. Pak se útočník vrátil zpátky ke stolu, za kterým ležela dívka.
Přiložil prsty na její krční tepnu a zamručel: „Takhle to nemuselo skončit, stačilo se domluvit.“
Z kapsy vyndal kapesník, namotal si ho na ruku, z podlahy sebral rozbitý svícen a důkladně jej celý otřel.
Pak ho položil zpět na podlahu a vrátil se k oknu. Prolezl jím a vstoupil opatrně na lešení. Všiml si, že mladíkovi koukají z kapsy pracovní rukavice. Vyndal je a natáhl si je na ruce. Poté uchopil bezvládné tělo a shodil ho dolů. Následoval i jeho batoh.
Ještěže měl ty rukavice, říkal si, když obratně slézal po špryclích kovového žebříku. Poté, co seskočil na trávu, s trochou námahy nadzvedl bezvládné tělo a ještě několikrát udeřil mladíkovým čelem o lešenářskou trubku. Pak mu, ani nevěděl proč, stáhl z rukou latexové rukavice a strčil si je do kapsy.
„Byl jsi, hochu, holt v nesprávném čase na nesprávném místě,“ rozloučil se a zmizel ve tmě.
„Tak, pánové, zase pudete domů v trenkách, co?“ zasmál se správce poté, co zinkasoval trojici karbaníků.
„To máme, to máme…,“ pečlivě přepočítával mince, vyrovnané do úhledných komínků, „sto dvacet tři korun českých, ještě něco přidám a máme na příště půllitrovku slivovice.“
„Kdybych tě neznal, tak bych si myslel, že švindluješ,“ řekl trochu kysele lékárník Mazoch, který prohrál nejvíce.
„Jo, kamaráde,“ zachechtal se Valeček, „chce to cvik a nehrát při zdi. Trochu riskovat, kamaráde, a cvičit, cvičit.“
„Kdybych měl tolik času jako ty, přišel bys i o trenky.“
„Času? Tak to se pěkně mejlíš,“ oponoval správce, „kor teď, když tu mám ty komedianty, ale zejtra tady končí a zase budeme moci pouštět turisty.“