Naďa Horáková
Anděl královny Konstancie
Odpovědný redaktor Martin Krátoška
Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.
Obálka Marcel Bursák/PT MOBA
Mapa Ondřej Vašíček/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2026 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz
© Naďa Horáková, 2026
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2026
Vydání první
ISBN 978-80-279-2460-8
Tento příběh nás zavede do dob dávno minulých, k nimž listinné prameny chybí, nebo jsou neúplné. Můžeme se jen domnívat, jakými cestičkami se vydávaly osudy našich předků. Čerpá z doložených historických událostí, avšak pro jejich torzovitost je líčení obohaceno fantazií legend, pověstí, tradic a folkloru. Protože psané kroniky mlčí, ke slovu se dostává lidová slovesnost po staletí ústně předávaná z generace na generaci jako na perutích větru. Ten se často proměnil ve vichřici a spoustu slov rozcupoval na jednotlivé hlásky. A autoři jsou lovci, kteří ty hlásky chytají v povětří jako motýly a spřádají je do písní a příběhů, aby na ně přilákali všechny, kdo ještě vnímají vůni a dávné ticho močálů kolem Hodonína. Mnozí dokonce zaslechnou i šepot prastarých bytostí, které povstávají, když Hodonínsko zahalí hustá, neproniknutelná mlha, a snaží se nás varovat před chybami táhnoucími se staletími. Leč my pošetilci mnohdy raději předstíráme, že neslyšíme.
Dotkneme se doby, kdy staří bohové odcházeli do zapomnění a o vládu se hlásil jediný Bůh. Jejich souboj trval několik staletí, než se rozhodlo o vítězi. Tento čas patřil magii, starým vědmám, tajemným symbolům a také mnichům, kteří nesli znamení kříže a putovali naší krajinou.
Ponořme se tedy do středověku, poděkujme za dochované záznamy, ale nechejme se unášet i vším, co naše
nitra zdědila po předcích. Možná se nám tak podaří proniknout skrze ty mlhavé brány močálů, v jejichž existenci se dřív věřilo, a nahlédneme do minulosti s laskavým porozuměním.
Morava
Před koncem druhého desetiletí
9. století po Kristu
Kníže Moymar stál na dřevěné věži hradiska Nákla, důležitého bodu svého území. Náklo leželo na nejvyšším kopci v krajině, jehož jménem bylo hradisko také nazváno, a bylo z něho vidět až půl dne cesty koňmo. Hlídkám neušel ani osamělý jezdec, jenž se kdy objevil na obzoru kterékoliv světové strany. Pak stačilo světelné nebo kouřové znamení z Nákla a hradiska a vesnice v okolí byly okamžitě varovány o případném nebezpečí.
Dnes Moymara útoky nájezdníků neznepokojovaly. Téměř sto let bojů, které na tomto území svedl jeho kmen s kmeny ostatními, bylo dávno pryč. Zůstalo jen jméno jeho kmene, vítězných Moravanů. Ostatní jména již neexistovala. Jen Moravané a jejich Morava v dolním toku řeky Moravy, až do jejího soutoku s Dyjí.
Objevil se však jiný nepřítel. Či snad spojenec? To Moymar zatím nevěděl. Kněží s křížem na krku již roky brázdili jeho zemi. Moravané byli smířliví. V době míru u nich každý nalezl pohostinnost a zájem vyslechnout ho. Již za života jeho předků byla na západě uzavřena dohoda mezi křížem a mečem. Moymarův otec měl nepříjemné mrazení v zátylku, když kupci přinášeli zvěsti o krutostech, kterých se dopouštěli křesťanští vládci ve jménu šíření svého nového jediného boha. I Moravané, když vojáci krále Karla podnikali trestné výpravy proti Avarům v Podunají,
pocítili na své kůži tu nebetyčnou oddanost, s níž pod znamením kříže dobývali nová území. Za pověstí o velikém králi Franků, jenž se pasoval na spasitele světa, následoval strach. Bylo to nové, nezvyklé a matoucí.
Bohové Moravanů a široko daleko i ostatních kmenů, mluvících podobným jazykem, se uměli střídat ve vládě. V době bojů vládl Perun, v době míru Veles. I ostatní početní bohové si přišli na své. Slovanský panteon byl po staletí uctíván bez rozdílu.
Prvorozené dcery nejpřednějších velmožů se stávaly kněžkami a strážkyněmi posvátných hájů. Bylo to to nejlepší, co mohlo ženu potkat. Služba bohům, kteří poté, co dostali oběť, uměli přivřít oči i nad potřebami svých služebnic.
Již několik let však velká rada mocných kněží upozorňovala Moymara na neklid, který mezi bohy vládne. Perun již dlouho zahálí, netěší ho oběti, chybí mu boj. Rozčilují ho ladem ležící železné doly v horách, které již dávno lidem ukázal. Nůž na krku bezbranného zvířete, třesoucího se strachy, ho neuspokojuje. Chce vidět krev prýštící z ran bojujících mužů. Zato Veles odmítá dobývat zdroje
Matky země, v míru půda uživí i ten nejpočetnější lid. Klid, stohlavá stáda dobytka a plné sýpky jsou pro něho tou nejlepší odměnou. Vládnoucí božští bratři se sváří. Handrkují se o trůn a přestávají si všímat svých lidí. A nový bůh povstav v čele kříže toho využívá a sílí.
Moymarova nejstarší dcera Veljana byla od útlého mládí vychovávána k službě bohu Velesovi. Dvacáté první jaro svého života přinese Velesovi svou panenskou oběť a stane se součástí nejposvátnějšího místa v posvátném háji s Velesovou kamennou sochou, do něhož mohou vstoupit jen kněží, kněžky a vládnoucí kníže. Tak tomu bylo do minu-
lého měsíce. Veljana dosáhla osmnácti let. Po své matce z kmene Mazovjanů zdědila zlaté vlasy a oči zelenomodré jako moře na severu, právě takové, jaké má Veles u svých kněžek nejraději. A Moymar tušil, že svého boha zklame.
Bavorský velmož Rudgard, jeden z nejvýznačnějších hodnostářů na západ od hranic, vyslal poselstvo s žádostí o její ruku pro svého mladšího syna Waldemara. Měl to být výraz díků a pocta za Moymarovu pomoc Frankům při jejich boji s Avary. Moymar však tušil, že je to jen zástěrka. Rudgard byl bratrem bývalého pasovského biskupa Urolfa. Podmínka, kterou poselstvo uložilo, aby se sňatek mohl uskutečnit, dokládala jejich záměr. Moymar přijme bavorského stavitele, který v jeho sídle na Valech postaví křesťanský chrám, v němž se uskuteční pokřtění a zásnuby Veljany a Waldemara v zastoupení vyslaného velmože. Teprve pak odjede Veljana za svým budoucím manželem.
Nejenom mečem, ale i sňatky se vliv nového boha šířil. Dalším krokem mělo být zasnoubení prvorozeného Moymarova syna, dvaadvacetiletého Mojmíra, s některou z Rudgardových početných dcer. Ta pak přijede do země Moravanů a musí mít připraven chrám své víry.
Moymar nebyl příliš zaskočený. Již dlouho cítil tlaky ohledně změny víry. Nebránil se tomu. Varovné signály, které velká rada nejmocnějších kněží vysílala, byly příliš znepokojující, než aby je bral na lehkou váhu. Ostatně události kolem jeho bratrance Graga byly stále příliš živé. Franská říše se rozpínala a stálo za to být s ní zadobře prostřednictvím posvěcených sňatků.
A příliš dobře chápal i moc jednoho boha. Jeden bůh, jeden vládce, spojená síla. Ano, je čas změn. Počínající století kříži přeje. Staří bohové jsou už slabí proti silám, které ovládal Grago. A pokud přežil jeho syn Gragon, brzy
dospěje. Vyvstane hrozba o to silnější. Grago v sobě spojil síly svého otce a matky a předal je svému synovi. Síly z obou břehů starých časů. Jen kříž je proti nim imunní. Čas určený k rozjímání uplynul. Moymar sešel z věže a vyzval svůj doprovod k odjezdu. Vracel se na Valy. Projížďkou k Náklu chtěl vybít svůj nepokoj. Rudgardovo poselstvo zítra odjíždí a dnes chce jasnou odpověď. Dá jim Veljanu? V sedle koně se Moymar cítil jistý. Nepřítel zřejmý. Buď ho zabiješ, nebo zabije on tebe. Ale tady nevěděl, zda dělá dobře. Zpronevěřit se svým bohům? Přišel by trest. A co když mladý Gragon opravdu přežil? Nepříjemnost, ale i možná zkáza pro Moymarovu mužskou linii.
Odpoledne přijal Moymar bavorského velmože Rupa, Rudgardovu pravou ruku, a pět nejváženějších mužů z jeho doprovodu v přijímacím sále na svém sídle ve Valech.
Nacházelo se na několika ostrovech v toku řeky Moravy a obklopovaly je bažiny, mokřady a lužní lesy. Tvořily tak přirozenou ochranu hradišti, které zde v posledních desetiletích vyrostlo. Ochranné valy se nacházely jen kolem mohutné opevněné brány, u níž končila přístupová cesta.
A právě podle nich dostalo hradiště své jméno.
Rup i jeho muži se dostavili do přijímacího sálu vyšňoření a v plné zbroji. Chtěli tak doložit svou důležitost, než aby Moymara nějak ohrozili. I on to tak bral.
Když Moymar oznamoval své rozhodnutí, nedokázal Rup skrýt uspokojení. Úspěch poselstva se odrazí i na jeho dalším upevnění pozice u Rudgarda.
„Jakmile dorazí stavitel, do roka může chrám stát a být vysvěcen,“ řekl Rup. „A pak se můžou uskutečnit sňatky, které domluvíme.“
„Jistě,“ přitakal Moymar.
Dobře věděl, jaké zprávy Rup Bavorům přinese. O skvělém bohatství Valů a nádheře v nich. Bavoři musí poslat schopného stavitele. Jejich pohled na Moravany se změní.
„Gragův syn brzy dospěje,“ řekl Moymar a Rupovi zmizel z tváře spokojený úsměv.
Nechápal, jak mohl Moymar poznat, o čem právě přemýšlí. Slýchal sice o schopnosti moravských kněží číst myšlenky, nevěřil však tomu. A navíc Moymar není ani kněz.
„Pokud přežil,“ řekl Rup a zachvěl se. Znal všechna proroctví spojená s Veljanou a Gragonem. Nebál se proroctví, ale toho, že Moymara ovlivní, a on přiveze Rudgardovi zamítavou odpověď.
„Kdybych to věděl jistě, nikdy bych vám Veljanu nedal,“ řekl Moymar, čímž potvrdil vážnost situace. „Ten chrám musí do roka stát! Jinak nemohu za nic ručit.“
„Ano,“ přikývl Rup již zkrotle.
Uvědomil si, že Moymara podcenil, a nadával si do hlupáků za předchozí samolibý výraz.
Po odchodu poselstva navštívil Moymar své syny. Mojmír se cvičil ve střelbě lukem a čtrnáctiletý Bosa a osmiletý Ljudevít byli v péči služebnictva a právě se učili latině. Oba mladší synové byli živí a rychlí. Mojmír však byl rozvážný a tichý po své matce, Moymarově první manželce, která porod syna nepřežila. Jeho povaha Moymara znepokojovala. Jaký bude jednou vládce? Dokáže uchovat to, o co jeho předkové tolik let usilovali a bojovali? Zdálo se mu, že Bosa bude daleko pevnější. Ale ta doba je ještě daleko. Moymar je v nejlepších letech.
Poté vyhledal Veljanu. Chystal se jí sdělit, co stejně již tušila. Odjede do Bavor.
Veljana ležela na posteli ve svém pokoji. Jako budoucí Velesova kněžka měla výsady. Neslušelo se, aby s ní kdokoliv kromě jejího boha sdílel místnost. Velesovy sošky a symboly byly po celém pokoji. Veljana ani neuměla konat
ženské práce. Její ruce musely být jemné, bohu příjemné.
Většinu času trávila se svými učiteli, kteří ji zasvěcovali do tajů víry a prastarých umění vládnout lidskou myslí.
Když se Moymar objevil, ani nevstala. Jen se posunula na stranu, aby si mohl lehnout vedle ní, což také učinil.
„Vezmeš si Waldemara a budeš žít v Bavorech,“ řekl Moymar.
„Když myslíš,“ odpověděla klidně.
„Možná tě už nikdy neuvidím,“ řekl Moymar.
„Nemáš jen mě,“ namítla Veljana. „Máš hodně dětí.“
„Víš, že stojím jen o tebe,“ řekl Moymar.
„Kvůli mé matce,“ řekla Veljana. „Nevidíš mě, ale ji.“
„Možná máš pravdu,“ připustil.
„Chtěla bych také zažít takovou lásku,“ zasnila se Veljana. „Aby mě někdo miloval až za hrob.“
„Není o co stát,“ povzdechl Moymar. „Láska jen bolí.“
„Ty jsi ji zažil,“ řekla Veljana. „Ale já ji nikdy nepoznám. Nejdřív Veles a teď nějaký Bavor.“ Poslední slovo vyznělo pohrdlivě.
„Nerouhej se!“ ulekl se Moymar.
„Už nejsem jeho kněžka,“ řekla Veljana. „Prodal jsi mě.“
„To není pravda! Kdybych měl na výběr, nikdy bych tě od sebe nepustil.“
„Co mě tam čeká, otče?“ chtěla vědět Veljana.
„Nevím,“ pokrčil Moymar rameny. „Budeš mít manžela a nového boha. Snad to takový rozdíl nebude.“
„Jejich bůh nemá rád ženy,“ řekla Veljana. „Mohou mu sloužit jen muži.“
Moymar mlčel.
„Je jiný,“ pokračovala Veljana. „Proč dělá rozdíl mezi mužem a ženou?“
„Myslím, že on nedělá,“ usoudil Moymar. „To jen muži víc stojí o jeho sílu a vliv.“
„A jak se s nimi domluvím? Nerozumím jim.“
„Jejich jazyk není těžký,“ řekl Moymar. „Naučíš se ho rychle. Až přijede stavitel, přijede i kněz, aby tě naučil jazyku.“
„Nevím, otče,“ řekla Veljana. „Veles je nespokojený.“
„Dostane místo tebe dvacet panen,“ upokojoval ji Moymar.
Veljana neodpověděla. Byla s Velesem již příliš dlouho svázaná, než aby ho uspokojil i takový velkolepý dar.
„Něco se děje,“ pokračovala po chvíli. „Nechápu to. Veles mi něco říká. Nerozumím mu však. Nějaká jména.
Hned je ale zapomenu.“
Moymar se nespokojeně ošil. Na mysli mu opět vytanul Grago a jeho syn Gragon.
Druhý den ráno se Veljana v doprovodu svého otce dostavila do posvátného háje, kde již čekali kněží. Uctivě zůstala stát opodál.
„Odvracíš se od našich bohů,“ řekl s kamennou tváří velekněz knížeti.
„Neodvracím,“ odpověděl Moymar. „Veles dostane dvacet panen za Veljanu.“
„Víš, že trvá roky, než se vyučí kněžka,“ oponoval velekněz. „Veljana ho slyší, mluví k ní. Velesova přízeň nám zaručí hojnost všeho pro náš lid. Z rohu hojnosti se najedí všichni. Není třeba zavazovat si nového boha. Naši bohové nás ochrání.“
„Velekněže, podívej se na západ,“ namítl Moymar. „Jak ochraňují naši bohové naše bratry tam? Pomalu je polykají Frankové. Není přece zločin dát dceru křesťanovi.“
„Dceru ne, ale Velesovu kněžku ano,“ řekl velekněz.
„Zajistím tím klid pro náš lid,“ podíval se na něho Moymar vážně.
„Jsi vládce, máš právo na rozhodnutí,“ odvětil velekněz. „Ale Veles tě potrestá.“
„Vyberte dvacet dívek,“ řekl Moymar. „Za tři roky je dostatečně vycvičíte. Věřím, že Veles tuto výměnu přijme.
Vždyť jemu jde také jen o jeho lid. A Veljana tím sňatkem může zaručit bezpečí.“
„Předbíháš dobu,“ řekl velekněz. „Ještě není čas, aby se naši bohové stáhli do ústraní. Na Moravě je čisto. Necítím žádné zlé síly. Grago byl před lety zničen. Důvěřuj našim bohům. Dokud se k nám nepřijdou z území dobytých křížem ukrýt nečistí běsi, není důvod něco měnit. Pokud budeš souhlasit s tím sňatkem, Veljana zemře.“
Moymar sebou při jeho slovech trhl a jeho tvář přelétl stín nelibosti a bolesti současně.
„Včera jsme vyvolali Velese,“ oznámil velekněz vážně a ostatní kněží chmurně přikývli. „Chtěli jsme pohlédnout do budoucnosti. Nechtěl s námi mluvit. I budoucnost byla zastřená mlhou. Jedno však víme jasně, Veljana nikdy neopustí území Moravy. Nesmí. Nestav se vůli Velesově. Zničíš svou dceru.“
„Proč na ní Velesovi tak záleží?“ znepokojil se Moymar. „Nebude přece první kněžka, kterou nedostal.“
„Nezapomínej na svůj původ a původ Rujany z Mazovjanů,“ zahřímal velekněz. „Oba pocházíte z krve nejvyšších zasvěcenců na celém území našich bratrů. Staletí se čekalo, až se obě krve spojí, aby zplodily Velesovi kněžku. Tolik trpělivého čekání provázeného vírou a modlitbami nelze nenaplnit. Jen sám Veles může dát znamení a od Veljany upustit.“
„Mírni svůj hlas, velekněže,“ ozvalo se náhle od Velesovy sochy, před níž všichni stáli. Otočili hlavu k soše a strnuli v pokoře. Zpoza sochy vystoupil starý šedovlasý muž v prostém plátěném rouchu.
„Selte,“ vydechl velekněz, a ač sám starý, sklonil před mužem hlavu.
Ostatní následovali jeho příkladu. Selt byl nejstarší moravský velekněz. Již dávno odešel do močálu daleko od jakýchkoli povinností, aby tam v tichu rozmlouvaje s bohy
jednou odešel za mlhavou bránu. Stále se však k údivu kněží několikrát za rok vracel mezi svůj lid a zvěstoval mu, co mu bohové sdělili.
„Nemáš pravdu,“ řekl Selt. „Morava již dávno není čistá. To, že běsy necítíš, neznamená, že tu nejsou.“
„Bože,“ klesl velekněz na kolena s otřeseným výrazem ve tváři.
I ostatní kněží se zatvářili vyděšeně.
„Co to znamená, Selte?“ zeptal se Moymar znepokojeně.
„Mladý Gragon žije,“ odpověděl Selt.
„Při Velesovi,“ zavřel Moymar oči. Pochopil, že Selt tu zprávu nemá od bohů. Někdo ho našel a navštívil. Obešel ho mráz. Dragomar.
Nastalo hrobové ticho. Všichni v zamyšlení sklopili oči k zemi, a když je opět zvedli, Selt byl pryč. Ztratil se tak náhle, jak přišel. Veljana měla hlavu stále skloněnou, ale Moymar na ní poznal, že se usmívá.
Velekněz se na Moymara podíval a důrazně ho varoval:
„Střež Veljanu jako oko v hlavě. Všichni věří věštbě, že její syn jednou usedne na moravský trůn. Ať ji dáš komukoliv, každý to bude mít na paměti a bude vznášet nárok. Ať to bude Waldemar, Gragon či někdo jiný. A bude to na úkor tvých synů.“
Uplynul měsíc a Moymar opět stanul na věži Nákla. Dopoledne přijel z Nákla jezdec a upozorňoval na blížící se nebezpečí. Od východu se sem blížilo tři sta jezdců. Podle všeho Avaři. Hlídači z Nákla byli na rozpacích. Nechtěli poplašit obyvatelstvo varovnými signály. Jezdci se pohybovali zvolna, bezstarostně. Tohle nebyl nájezd. Avaři dobře věděli, že sýpky jsou prázdné. Tohle nebyla dobrá doba na rabování.
Ostatně samoty na okolních kopcích a v údolích jezdci minuli bez zájmu. Kdyby to byl nájezd, vypálili by nejdřív je. Nikde však ani stopa po ohni či větším kouři. Uklidnil se. Po chvíli jezdci spořádaně objeli i první vesnici, z níž se lidé ukryli v lesích. Moymar pochopil, že je to poselstvo.
Zatrnulo mu. Hlavou se mu začaly honit chmurné myšlenky. Veljana! Gragon jede žádat o Veljanu.
Okamžitě slezl z věže a vrátil se na Valy. V pozdním odpoledni Avaři dorazili před Valy. Ukázněně zastavili asi čtyři sta metrů od hradeb a srovnali se do vyrovnaných přehlídkových šiků. Z nich se vydělila skupina dvaceti mužů a přiblížila se na sto metrů k bráně hradiště, zastavila se a trpělivě čekala.
Moymar je teď pozoroval z věže nad vstupní bránou.
Zaskočilo ho to. Ti muži se mu vydali všanc. Byli na hranici dostřelu. Krupobití šípů by je vyřídilo. Věděl však,
že povel ke střelbě nevydá. Tato rozzuřená horda by sice Valy nedobyla, ale vyplenila by vesnice. Ti muži nepřijeli válčit. Něco chtěli.
Sešel dolů a nasedl na koně. S dvaceti muži vyjel před bránu Valů a jel Avarům vstříc. Jak se blížil, uvědomil si, že má před sebou avarského velmože. Bohaté šaty a odznaky urozenosti naznačovaly, že tento muž má závažné poslání.
Zastavili se asi deset metrů od Avarů. Jediný náznak nepřátelství a moravské šípy je zasypou. Ze skupiny Avarů se odtrhli dva muži, velmož a mladý plavovlasý chlapec. Zastavili se na délku koně před Moymarem. Moymar pobídl koně o dva kroky a vyjel z řady svých mužů.
Avarský velmož položil zaťatou pěst na své srdce, náznak přátelství. Moymar jeho gesto zopakoval. Avar podal chlapci něco do ruky a chlapec s nataženou rukou popojel ještě blíže k Moymarovi. Jeho muži zpozorněli a koně z nervozity přešlápli. Moymar je rukou zarazil, že je vše v pořádku. Chlapec otevřel dlaň a podal Moymarovi kaptorgu. Pak se klidně vrátil na své místo po boku velmože.
Moymar si kaptorgu rozpačitě předával z ruky do ruky. Byla to překrásná stříbrná filigránová krabička na stříbrném řetízku. Podobné nosili na srdci jen ti nejbohatší příslušníci Moravanů.
„Otevři ji, pane,“ řekl chlapec. Moymar se na něho nevraživě podíval: „Ty jsi Nitran, že?“
„Ano,“ přikývl chlapec.
„Spřáhl ses s Avary!“ řekl mu Moymar nepřátelským tónem, ale tiše. Pro Avary byl jazyk Slovanů těžký, ale někteří z nich mu rozuměli, hlavně pokud měli slovanské
matky. V průběhu několikasetletého soužití obou národů
vznikl i jakýsi spojovací jazyk, který obsahoval slova slovanská, avarská i latinská.
Avar vyštěkl na chlapce několik nesrozumitelných slov.
Chlapec stejně nesrozumitelnou řečí odpověděl. Avar se uklidnil. Moymar pochopil, že mu Avar nerozumí a že chlapec jejich rozmluvu nepřeložil přesně.
„Otevři ji, pane,“ požádal chlapec znovu.
Moymar poslechl. Uvnitř schránky byl namalovaný portrét jeho mladší dcery Marharji. Překvapeně se na velmože podíval. Ten začal mluvit. Chlapec překládal.
„Vybral jsem si tvou dceru Marharju za ženu. Jsem Arvan, syn tuduna Baiana. Po žních si pro ni přijedu. Očekávám věno odpovídající významu této ženy a významu mého postavení předního avarského velmože.“
Moymar na něho užasle hleděl, neschopen slova. Avar mlčel. Čekal na odpověď. Tuduna Baiana znal. Jeho tudunluk ležel u Dunaje, den a půl jízdy koňmo. Předpokládalo se, že právě tam žijí Dragomar a Gragon.
„Musím to promyslet,“ řekl Moymar konečně.
Avar stáhl rty k pohrdlivému úsměšku a vyštěkl znovu několik vět, které chlapec ihned přeložil.
„Slyšel jsem už, že se Moravané ptají i na mínění svých žen. Budiž. Odpověď chci znát zítra v poledne. Dlouhý kouř z Nákla znamená souhlas. Žádný kouř odmítnutí.“
Chlapec pak pokračoval stejným monotónním hlasem, jako kdyby překládal dál. „Dejte mu ji, pane. Dokážou být velkorysí.“
Avar vůbec nepostřehl, že chlapec do překladu zamíchal i vlastní mínění.
„Jaké výhody bude mít ten sňatek pro nás?“ zeptal se Moymar.
„Klid od nás a později pomoc, až vás napadnou Frankové,“ odpověděl Avar chlapcovými ústy.
Moymar přikývl, že rozumí. Avar opět položil pěst na srdce a obrátil koně. S chlapcem po boku důstojně odjížděl zpět ke svým mužům.
Moymar se vrátil do hradiště. Odlehlo mu. Měl obavy, že se jedná o Veljanu. Okamžitě dal svolat kněží a radu starších na zítřejší ráno. Do poledne se musí rozhodnout, jestli nabídku přijme. Už teď však věděl, že to udělá. Ještě před pár lety panovaly mezi Slovany a poraženými Avary, kteří se stáhli do oblasti Avarské marky vytyčené Franky v Panonii, krvavé boje. Až franský císař Karel musel obě strany ukáznit. Nyní si dávali pozor Slované i Avaři, aby se boji příliš nevyčerpali. Hrozbou pro obě strany teď byli mocní Frakové.
Poté zamířil za svou manželkou Gonou. Našel ji čekat v jejím pokoji.
„Co chtěli?“ zeptala se rozčileně. To, že ji Moymar ihned navštívil, ji vyděsilo. Tušila, že pro ni nese špatné zprávy. Moymar těžce dopadl na truhlici u dveří a sklopil hlavu. Nechtěl vidět Goniny oči, až jí to řekne.
„Přijeli si pro Marharju,“ řekl tiše.
„Cože?“ vyděsila se Gona.
Moymar svíral v ruce kaptorgu.
„Nemůžeme ji přece poslat mezi ty divochy!“ zavzlykala Gona.
„Když ji nedáme, můžou plenit naše vesnice,“ řekl Moymar. „To musíš pochopit.“
„Ale přece víš, jak se chovají k ženám!“ zhrozila se Gona. „Jsou pro ně míň než pes! K takovému životu chceš odsoudit naši dceru?“
„Nemám jinou možnost, když chci udržet mír,“ řekl Moymar. „Nejsme připraveni na válku.“
„Ani Avaři. Přece se říká, že jsou slabí… a že se jim kaganát rozpadá. Kdyby to byla Veljana, nedal bys jim ji, raději bys válčil,“ plakala Gona. „Ale moje dcera tě nezajímá. Vždycky jsi měl jen Veljanu.“
„Gono, takový už je úděl našich dcer,“ konejšil ji Moymar. „Zajistit klid našim lidem. Vždycky jsi věděla, že jednou odejde.“
„Ale ne k Avarům!“ zabědovala Gona. „Obrať se na Bavory a Franky o pomoc.“
„Nepomohou nám,“ řekl Moymar. „Mají sami své problémy. Teď válku nechtějí. A to dobře vědí i Avaři. Proč myslíš, že přišli právě teď? Protože s žádnou pomocí proti nim nemůžu počítat. A my máme Avary za zády. My se musíme zabezpečit. Nitrané již své dcery Avarům dali. Nebudeme první.“
Ráno kněží a rada starších Moymarovo rozhodnutí potvrdili. Válka by v současné době znamenala katastrofu.
Avaři se sice po porážce v bojích s Franky stáhli k Tise, kde sídlí jejich kagan, a uznali franskou svrchovanost, ale stále byli silou, s níž je nutno počítat. Hlavně okrajové tudunluky sousedící s Moravou mohou být nebezpečné. Mohou se znenadání probudit. Na Franky si Avaři již netroufnou, ale s jejich pomocí mohou dělat problémy Moravanům. S tím Frankové i počítají. Snad se tím sňatkem podaří udržet Avary na uzdě, aby Moravu nechali v klidu. Lepší je Avary zpacifikovat, než je, i když zatím poražené, dráždit. Jejich hrinky se již začínaly vzpamatovávat z katastrofy utržené před lety.
V poledne stoupal z Nákla dlouhý černý kouř. Avarská hlídka čekající na obzoru se ztratila z dohledu.
Moymar znovu navštívil Gonu. „Nachystej Marharje výbavu. Musí být slušná, ale ne přepychová.“
Dobře věděl, o čem mluví. Byl to těžký úkol, odhadnout, jak velká výbava má být. Kolik zlata si mohou dovolit ukázat. Když dají Avarovi málo, nastanou problémy, když moc, mohou si Avaři myslet, že je na Valech zlata přehršel. Velké věno by mezi Avary vzbudilo zájem. I jiní avarští velmoži by pak mohli přijít s žádostí o ruku jeho dalších dcer.
Tušil však, že tohle není náhoda. Poznal dobře tu kaptorgu. Stejnou měl i jeho otec. Patřila členu jejich rodiny. Tipoval, že je Dragomarova. První kontakt po tolika letech. A Marharjin obrázek svědčil o tom, že má Dragomar ve Valech své špehy.
Uvědomil si však, že Dragomar udělal první chybu. Avaři nedělali mezi ženami velké rozdíly. Knížecí dcera je dcera knížete z hlavní manželky. A Moymar měl s Gonou, svou třetí manželkou, dcery čtyři. Veljana je jako osoba příliš nezajímala. Cizí bohové je nezajímali. Dragomar jim může těžko vysvětlovat, proč je Veljana pro Moravany tak důležitá. A Marharja je chytrá. Může u Avarů udělat kus dobré práce, když bude vědět, jak na to. Avaři měli mezi sebou také rozbroje. Byl to početný lid s mnoha velmoži, kteří spolu soupeřili o moc po rozprášení původního kaganátu. Toho musí využít. Musí udržet mír s Avary. Věděl, že největší soupeř v následujících letech budou Frankové. Dali to jasně najevo zřízením marky proti Slovanům v Bavorsku. A požehnání sňatku Rudgardova syna s Veljanou svědčilo o tom, že mají své plány. I když měl s Marharjou původně jiné úmysly, chtěl ji nabídnout Nitranům, musí ji obětovat v zájmu klidu.
Za necelý měsíc konečně přijeli vyslanci z Bavor. Deset mužů s pěti vozy plnými nejrůznějších nepochopitelných předmětů. Dalších dvacet mužů, kteří je doprovázeli, se chystalo po několikadenním odpočinku odjet zpět.
Stavitel chrámu, sporý, asi padesátiletý muž se stále začervenalýma očima, okamžitě po příjezdu obhlédl Valy, aby našel nejpříhodnější místo pro stavbu. Ostatní muži dohlíželi na vykládání vozů a popoháněli otroky, které jim Moymar vyhradil k ruce. Zatím skládali věci na jedno místo, ale až stavitel určí, kde bude kostel stát, postaví otroci novou ubikaci co nejblíže stavbě, aby se tam mohli Bavoři ubytovat.
Do týdne poblíž místa budoucího chrámu opravdu vyrostla kolonie pro stavitele a jeho muže. Základy chrámu již byly vyměřeny a navozena část materiálu. Stavba začala. Veljana vše pozorovala s nadhledem. Nikdy neopustí hranice říše. Věděla to a snažení Bavorů i jejího otce jí připadalo naivní.
Toho dne vstala záhy. Měla neklidnou noc. Divoké sny ji budily a nenechaly v klidu vyspat. Veles k ní promlouval tu laskavě, tu výhružně a vnesl jí do duše zmatek. Jsi jen moje, nezapomeň na to! Připadal jí však neklidný, jako by cítil nějaké nebezpečí, jako by pouto mezi nimi někdo přetrhával.
Šla za otcem, aby se mu se svými sny svěřila. Moymar však u sebe nebyl. Její nevlastní matka Gona jí sdělila, že je v přijímacím sále, že přijel někdo od Bavorů.
Zamířila tedy do místnosti za přijímacím sálem. Byla to vlastně součást přijímacího sálu oddělená jen dřevěnou přepážkou s otvory pro pozorování. Samostatný vchod umožňoval sledovat dění v přijímacím sále, aniž by neznalý člověk cokoliv vytušil. Byla využívána rodinou vládce, kdykoliv se neslušelo, aby děti či manželky byly účastny přijetí poslů.
Otec právě stál s nějakým knězem u okna. Mluvili spolu přátelsky a shlíželi na nádvoří. Kněz, vyšší tmavovlasý muž kolem pětatřicítky, byl k přepážce otočen zády. Vyzařoval zvláštní znepokojující energii, kterou Veljana vnímala jako nepříjemnou.
Najednou se kněz otočil a podíval se jejím směrem. Nápor síly, kterou vyslal do stěny pronikavýma černýma očima, ji donutil o krok ustoupit. Ten muž ji za stěnou cítil. Ihned se však znovu věnoval otci. Mluvili spolu cizím jazykem. Moymar znal řeč Bavorů i Franků. Naučil se jim při společných taženích proti Avarům.
Veljana opět přistoupila k přepážce. Ucítila jakési mámivé vlnění, které k ní přes dřevo pronikalo. Byla zmatená. Přitiskla oko ještě víc k průzoru. Náhle jí výhled zakryla nějaká vysoká postava v koženém kabátci. Najednou ten muž vstrčil do pozorovacího otvoru prst, až se málem dotkl Veljanina oka. Ucukla. Pak postava odcházela od přepážky k Moymarovi a knězi.
Veljana sledovala vysokého světlovlasého muže v jezdeckém úboru. Když se otočil a znovu se podíval na přepážku, zahlédla na jeho hrudi velký zlatý kříž. Jeho věk odhadla na pětadvacet let. Sálalo z něho sebevědomí a pyš-
ná vznešenost, avšak na rozdíl od kněze postrádal jakýkoliv náznak arogance. Pohled měl nesmírně inteligentní a přátelský. Veljany se zmocnila jakási podivná úzkost spojená s nadějí i strachem. Takový pocit ještě nepoznala. Kdo to je? Snad její budoucí manžel? Ale co ten kříž, znamení jejich boha?
Tiše se vykradla ze sálu. Však se brzy dozví, kdo je ten cizinec.
Nemýlila se. Odpoledne k ní otec přivedl onoho černookého kněze.
„To je Oda,“ řekl Moymar. „Bude tě učit bavorské řeči.“
Oda kývl hlavou na pozdrav. Pozorně si Veljanu prohlížel, stejně jako ona jeho. Oba cítili, jak na sebe narážejí ochranné obaly jejich těl.
Oda se mírně zamračil. Nebyl zvyklý, aby ho někdo od sebe dokázal odrazit a nepustit k sobě. Veljana však byla od mládí cvičena na podobné situace. Velesovu kněžku nesměl nikdo ovládnout.
Moymar po chvíli odešel a nechal je samotné.
„Dovol, paní, abych tě směl učit řeči našeho lidu,“ pronesl Oda jazykem kmene Holasiců.
„Ty jsi Holasic?“ zeptala se Veljana překvapeně.
„Moje matka,“ řekl Oda. „Já jsem Bavor.“
„Jak dlouho zde budeš?“ chtěla vědět Veljana.
„Než se spolu domluvíme bavorsky,“ odpověděl Oda. „Abys svému muži rozuměla.“
„Otec ti neřekl, že Veles nedovolí, abych odešla?“ zeptala se Veljana.
„Právě proto stavíme náš chrám,“ usmál se Oda sebejistě. „Až budeš pokřtěná, budeš volná.“
„Jsi si až moc jistý,“ podotkla Veljana. „Kříž není na našem území mocný.“
Vzala do ruky stříbrný kříž, který měl pověšený na hrudi. „Vidíš? Neublíží mi.“
„Kříž neubližuje,“ řekl Oda. „Chrání všechny bez rozdílu, ovšem jen ty s čistými úmysly. Tvůj roh hojnosti a můj kříž nejdou proti sobě. Společně bojují proti běsům.“
„Slyšela jsem o tom,“ přikývla Veljana. „Postavený kříž proniká i do země. Ale roh hojnosti nepotřebuje chránit podzemí. Všechno, co potřebujeme, nám dá půda. A spokojení lidé se neuchylují k vyvolávání běsů z hlubin. Všichni vědí, že tam jsou, ale umíme s nimi žít v míru.“
„A co Grago?“ zeptal se Oda. „Spojil se s běsy vyhnanými z území kříže. A nebude jediný. Kříž se přibližuje k Moravě a žene před sebou všechny zlé síly, které kvůli němu nemohou uniknout ani do podzemí. Pokud se Morava nepřipojí, během pár let bude nečistá a vyvstane vládce, který se nebude řídit ani křížem, ani rohem hojnosti, nýbrž mocnostmi pekelnými.“
„Tak nazýváte běsy?“ zeptala se Veljana. „Mocnosti pekelné? Po staletí jsme s běsy žili v klidu. Rovnováha světa nikdy nebyla narušena. Pokud nebudou mít běsi kam uniknout, stejně si najdou tajné místo, kde se skryjí, a budou ještě nebezpečnější, protože nebudeme umět rozlišit dobro a zlo. Nebo se nastěhují do lidí.“
„Jsi znalá,“ pokývl Oda obdivně. „Máš dobré připomínky.“
„Spojení meče a kříže je možná dobré pro období nebezpečí, ale nastálo to dobrotu nepřinese,“ řekla Veljana. „V době míru u nás vládne Veles a jeho roh hojnosti. V době válek Perun a jeho sekyra. Nikoho ještě nenapadlo spojit je v jedno. Sekyra a hojnost nikdy nemohou žít ve svornosti. Tak ani kříž a meč. Kříž je přece znamení milosrdenství a meč znamená násilí. U nás umí sekyrou vlád-
nout každý muž. Kdežto meč je výsadou šlechty. A vaše spojení kříže a meče mluví tedy za vše.“
Oda se při její řeči zakabonil: „Jsi žena a žena nerozumí meči.“
„To opravdu ne,“ přikývla Veljana. „A ani nechci.“
„Chrám bude do zimy stát,“ odbočil Oda raději od tématu, které se mu nelíbilo. „Pak se bude zdobit a na jaře si vezmeš Waldemara v mém zastoupení. Koncem července přijedeš do Bavor. Tam se bude konat regulérní svatba. A pokud je pravda to, co se o plodnosti vašich žen říká, v dalším jaře může mít Waldemar dědice.“
„Kdo byl ten muž v přijímacím sále?“ zeptala se Veljana.
„Tak přece jen jsi za tou stěnou byla ty,“ usmál se Oda. „To je Thaiso z Obersbachu. Synovec pasovského biskupa Urolfa.“
„Waldemarův bratr?“ chtěla vědět Veljana.
„Ne, bratranec,“ odpověděl Oda. „Syn Urolfovy sestry.“
„Kněz?“ pátrala dál Veljana.
„Zatím ne,“ řekl Oda.
„Co to znamená?“ podivila se Veljana. „Naši kněží jsou vychovávaní už od dětství na službu bohům. A jsou pečlivě vybíráni.“
„U nás záleží na rozhodnutí člověka, jestli chce být kněz, či ne,“ řekl Oda. „A Thaiso je všestranný muž. Když bude chtít, dostane kněžský stolec, když ne, bude něčím jiným. Třeba bojovníkem, třeba stavitelem.“
„On umí stavět chrámy?“ užasla Veljana.
„Ano,“ přikývl Oda.
„Nerozumím tomu,“ řekla Veljana. „Proč urozený muž staví chrámy?“
„Dohlíží na stavbu,“ upřesnil Oda. „Pro nás je čest sloužit svému bohu jakýmkoliv způsobem.“
„Jaké má postavení?“ zeptala se Veljana.
„Druhorozený syn Norberta z Obersbachu,“ odpověděl Oda. „Má ale i šanci získat rodinný erb. Jeho starší bratr Bert se chce věnovat kněžské dráze.“
Veljana zavrtěla hlavou. Nechápala, jak může někdo prvorozený uvažovat o takové věci. Jeho povinností je přece převzít po otci odpovědnost za rod.
„Thaiso má ženu?“ zeptala se raději.
„Před bohem ne,“ řekl Oda.
„Jak tedy?“ nechápala Veljana.
„Má dvě vedlejší ženy a pět dětí,“ řekl Oda. „Ale nevzal si je v kostele. Jejich děti nikdy nebudou právoplatní dědici.“
„Ale říkali mi, že vy můžete být jen jeden muž a jedna žena!“ oponovala Veljana. „Jaký je tedy rozdíl mezi námi, když můj otec má jednu ženu hlavní a pět vedlejších? A jen děti hlavní ženy jsou dědici?“
„Mělo by to tak být, jeden muž a jedna žena,“ připustil Oda. „A jednou tomu tak i bude. Ale…“
„… ale jste stejní jako my,“ dokončila Veljana.
„Máš neobvyklou sílu,“ vyhnul se Oda odpovědi.
„Jsem Velesova kněžka,“ uzavřela Veljana rozhovor.
Thaiso z Obersbachu stál uprostřed základů chrámu a přeměřoval je očima. Stavitel odvedl perfektní práci.
Vždyť dostal přísné pokyny, aby byl chrám co nejmohutnější. První dotek kříže musí Moravany ohromit.
„Thaiso!“ uslyšel Odův hlas.
Otočil se. Spatřil Odu, jak doprovází dívku, která mu okamžitě vzala dech.
„Thaiso, to je Waldemarova budoucí žena,“ řekl Oda bavorsky.
Thaiso se uklonil. „Je krásná. Má ten moula ale štěstí!“
„Thaiso říká, že je poctěn, že tě poznává, paní,“ překládal Oda.
„I já,“ kývla Veljana. „Ať se mu u nás líbí.“
„Taky se jí líbíš,“ přeložil Oda Thaisovi.
„Nelži, Odo,“ usmál se Thaiso. „To by Velesova kněžka nikdy neřekla.“
„Ona už ale není kněžka,“ upozornil ho Oda. „Bude křesťanka.“
„Vždyť je to na ní vidět,“ nesouhlasil Thaiso. „Jako by ani nebyla z tohoto světa. Je nádherná.“
„Dej si pozor, Thaiso!“ varoval ho Oda. „Není pro tebe.“
„Škoda,“ povzdechl Thaiso a nespouštěl z Veljany oči.
„O čem se bavíte?“ zeptala se Veljana nespokojeně.
„O stavbě,“ řekl Oda duchapřítomně.