MENDEL GREEN 1/2026

ČASOPIS MENDELOVY UNIVERZITY V BRNĚ 1/2026

MENDEL GREEN

ODVAHA

Rektor Klimánek:

Je naším posláním, abychom vytvořili odpovědné a udržitelné prostředí

Experimenty, které letí do vesmíru.

Vědecký tým bude zkoumat mikrořasy i stres v kosmu

Říct si o pomoc znamená udělat první krok k tomu, aby se věci mohly změnit

VÁŽENÉ ČTENÁŘKY, VÁŽENÍ ČTENÁŘI,

aktuální vydání časopisu Mendel Green vás zavede do světa vědy, vzdělávání i příběhů, které vznikají na Mendelově univerzitě v Brně i za jejími hranicemi. Společným jmenovatelem je tentokrát téma odvahy, nikoli jako abstraktního pojmu, ale jako konkrétní zkušenosti lidí, kteří tvoří naši univerzitní komunitu.

Hned v úvodu se podíváte na projekt, který míří doslova za hranice naší planety. Výzkum mikrořas a sledování stresové zátěže v podmínkách vesmíru ukazují, kam až dnes může sahat spolupráce našich vědců a vědkyň. V dalších článcích pak nahlédnete do každodenní reality vědecké práce, zjistíte, kolik trpělivosti a vytrvalosti stojí za publikováním výsledků.

Významnou část tohoto čísla tvoří témata, která se dotýkají lidské zkušenosti. Dozvíte se, proč je někdy nejtěžším krokem říct si o pomoc a jakou roli v tom hraje univerzitní prostředí. Silnou výpověď přináší rozhovor z ukrajinského akademického života, který ukazuje, jak se studuje a učí v podmínkách války.

Nechybí ani pohledy na širší společenské souvislosti nebo témata spojená s krizovými situacemi a jejich řešením. Vedle toho vás čekají i příběhy studujících a absolventek a absolventů, které připomínají, že univerzita není jen místem vzdělávání, ale i osobního růstu a hledání vlastní cesty.

Jak již bylo řečeno v úvodu, toto vydání spojuje téma odvahy. Věřím, že vám aktuální číslo nabídne nejen inspirativní čtení, ale také chvíli k zamyšlení nad tím, co pro vás osobně odvaha znamená. Možná ji najdete v příbězích na následujících stránkách a možná i ve svém vlastním každodenním rozhodování.

Přeji vám příjemné čtení.

Martin Klimánek rektor

MENDEL GREEN

Časopis

Mendelovy univerzity v Brně

Ročník 18 / číslo 1 / rok 2026

Vychází 2× ročně

Vydává:

Mendelova univerzita v Brně

Zemědělská 1, 603 00 Brno www.mendelu.cz

Šéfredaktorka:

Tereza Pospíchalová

Telefon: 545 135 187

E‑mail:

tereza.pospichalova@mendelu.cz

Obálka:

AVC MENDELU

Grafická úprava:

Kateřina Páleníková

Tisk:

Ing. Vladislav Pokorný – LITERA BRNO

Elektronická podoba: mendelgreen.mendelu.cz

Redakční rada:

Martina Garčicová

Jan Mikulášek

Monika Pevná

Vojtěch Pospíšil

Jiří Skládanka

Jiřina Studenková

Pavlína Vodičková

Lenka Zouhar Ludvíková

Vaše připomínky, tipy a náměty posílejte na: redakcemg@mendelu.cz

Uzávěrka tohoto čísla byla: 27. února 2026

Registrační č.: MK ČR E 18409

Tištěná verze: ISSN 2533-6517

Neprodejné!

Obsah

TÉMA / Experimenty, které letí do vesmíru. Vědecký tým bude zkoumat mikrořasy i stres v kosmu

TÉMA / Vytrvalost ve vědě: Člověk musí několikrát propadnout, aby se uměl otřepat

TÉMA / Říct si o pomoc znamená udělat první krok k tomu, aby se věci mohly změnit

TÉMA / Noční obloha plná křídel

TÉMA / Učit v době války znamená především dodávat studujícím odvahu a být jim oporou

TÉMA / Ukrajina chce vstoupit do Evropské unie, její zapojení by mohlo posílit vyjednávací pozici Visegrádské čtyřky, říká Lacina

TÉMA / Pomoci má armádě i záchranářům. Na MENDELU vzniká výživa pro krizové situace

TÉMA / Houby: Tichá odvaha lesa

TÉMA / Pecina: Učitelství vyžaduje vytrvalost, houževnatost a zaslouží si větší úctu

Rektor Klimánek:

Je naším posláním, abychom vytvořili odpovědné a udržitelné prostředí

Nové vedení představuje své vize pro následující funkční období

STUDENTKA / Člověk roste a poznává sám sebe, pokud má odvahu nechat se změnit

ABSOLVENTKA / Doktorandka a IT vývojářka: Zkoušejte, jděte do všeho s odvahou a trochu po hlavě

OSOBNOST / Antonín Dyk: Muž, který chtěl, aby les měl budoucnost (1871–1952)

Experimenty, které letí do vesmíru. Vědecký tým

bude zkoumat mikrořasy i stres v kosmu

Na přelomu let 2027 a 2028 má na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) odletět český kosmonaut Aleš Svoboda. Stane se tak v pořadí druhým Čechem ve vesmíru. Součástí jeho mise bude provést dva výzkumné experimenty ve spolupráci s vědci a vědkyněmi z Ústavu chemie a biochemie na Agronomické fakultě MENDELU. Jeho úkolem bude monitorovat vlastní stresovou zátěž a také pracovat s mikrořasami v kosmických podmínkách.

TEXT: Jan Mikulášek

FOTO: archiv Lukáše Nejdla

Monitorování stresové

zátěže

Sledovat zdraví lidí ve vesmíru není jednoduché. A tím spíše, když se zaměříme jen na jednu rovinu – stres. Právě ten má za cíl zkoumat tým Lukáše Nejdla z Ústavu chemie a biochemie na Agronomické fakultě. Ve spolupráci s Vysokým učením technickým, spo lečností Lightly Technologies a dalšími institucemi bude cílem vytvořit takzva né digitální dvojče kosmonauta Aleše Svobody. „Je to virtuální model zpra covaný umělou inteligencí na základě přesně naměřených dat, která budeme sbírat. Virtuální model bude následně

Tamponek na odběr slin kosmonauta. Vloží se do úst a nasaje sliny, které se na Zemi odstředí v centrifuze a dále analyzují.

predikovat změnu kognitivních funkcí, jež nastane například vlivem spánkového deficitu kosmonauta,“ vysvětluje Nejdl.

Celý experiment bude složen z několika částí. K vytvoření digitálního dvojčete bude totiž potřeba získat velký objem různorodých dat. Ta budou shromažďo vána za pomoci senzorů v hodinkách nebo speciální vestě, kterou bude mít kosmonaut na sobě. Úkolem Nejdlova týmu pak bude chemická analýza slin. „Sliny jsou vhodný materiál z několika důvodů. Odebírají se neinvazivně, což je asi největší výhoda. Můžete je odebírat několikrát po sobě, stále dokola. Velmi dobře navíc odráží fyziologický stav člověka, zda je zdravý, nebo nemocný. A stejně tak odráží i psychický stav. Existuje totiž celá řada biomarkerů akutního nebo kumulativního stresu, které se dají změřit. Mezi hlavní biomar kery reflektující stres patří kortizol a pak třeba alfa‑amyláza, melatonin a další,“ vysvětluje vědec.

Kosmonaut bude sliny odebírat tak, že do úst vloží válečkový tamponek. Ten nasaje sliny a následně se uzavře do zkumavky. Součástí experimentu je také vyzkoušet způsob skladování tak, aby vzorek nepodlehl degradaci. Po ná vratu na Zemi přijde analytická část, kdy se bude vzorek zkoumat pomocí

fotolýzy. „To znamená, že silný zdroj UVC záření spustí řadu fotochemických reak cí. Vzorek se při tom rozpadá na menší části a mohou vznikat i nové fotopro dukty, které budeme dále zkoumat,“ říká Nejdl.

Po získání všech parametrů ze slin, hodi nek i speciální vesty bude vědecké kon sorcium moci vytvořit digitální model, který dokáže určit akutní i kumulativní stres a jeho vliv na kognitivní funkce člo věka. „Díky tomuto digitálnímu dvojčeti budeme moci kognitivní funkce před vídat dopředu. Pokud se technologie osvědčí, může být přenositelná kamkoliv,

prototyp fotochemického analyzátoru Zdroj: Lukáš Nejdl

kde působí vysoce exponovaní lidé, což mohou být nejen kosmonauti, ale třeba i vojáci, hasiči nebo lidé vykonávající vysoce kvalifikované profese. Na základě našich výsledků by šlo odhadnout, zda a jak moc jsou tito lidé ovlivněni stresem a jak moc jsou soustředění k plnění náročných úkolů,“ uzavírá Nejdl.

Projekt AstroDesmus

Náročným podmínkám na oběžné dráze nebude vystaven jen Aleš Svoboda, ale také Desmodesmus armatus. To je řasa – přesněji řečeno mikrořasa. Mikrořasy jsou na Zemi ekologicky neodmyslitel nou součástí přírody. „Spolu se sinice mi vytvářejí o mnoho více kyslíku než samotné stromy. Díky tomu je můžeme vzít i do kosmu a zde je kultivovat. Současně dokážou produkovat různé zajímavé metabolity, antioxidanty i látky s léčivými účinky,“ popisuje Katarína Molnárová, která se zaměřuje na výzkum mikrořas, sinic a rostlin v extrémních

test odolnosti mikrořasy

Desmodesmus armatus na marsovské koncentrace chloristanů

Zdroj: Mendelova Univerzita v Brně

podmínkách. Právě díky tomu, že mik rořasy umí z oxidu uhličitého a světla vytvářet kyslík a zároveň čistit prostředí od toxických látek, jsou pro výzkum ve vesmíru ideálními organismy.

Cílem experimentu je především prověřit přežití a odolnost mikrořas vůči marsov ským chloristanům. To jsou soli, které se přirozeně vyskytují na Marsu a komplikují budoucí pěstování rostlin i zacházení s vodou na této planetě. „Donedávna se předpokládalo, že marsovské chloristany jsou jednou z příčin, proč na Marsu nemůže být život. Mikrořasa Desmodesmus armatus je ale extremofil a existují i další organismy, které doká žou v těchto podmínkách přežít,“ vysvět luje Molnárová, která je hlavní zástupkyní řešitelského týmu.

Výzkum mikrořas a jejich odolnosti pro bíhal až doteď na Zemi a v optimálních podmínkách. Vědce však zajímá, zda mikrořasa přežije i v případě, že se přidají další nepříznivé faktory, jako třeba radi ace nebo mikrogravitace. Experiment bude probíhat tak, že se řasy uzavřou do pevného hydrogelu, který je udrží na místě i v podmínkách beztíže. Vědci jim následně zajistí přesně řízené světlo a teplotu, aby mohli sledovat reakci řas na různé koncentrace chloristanů. „Pokud se při kultivaci mikrořas ve ves míru vytvoří biofilm, budeme analyzovat jeho složení a strukturu. Po návratu mik rořas z vesmíru budeme provádět i jejich molekulární analýzu a zjišťovat například jejich genovou expresi a tvorbu sekun dárních metabolitů,“ říká Molnárová.

Jeden z testů fotochemického analyzátoru. Dobrovolníci byli vystaveni stresu a následně vědecký tým zkoumal jejich sliny.

Zdroj: Lukáš Nejdl

Biomining těžkých kovů ve vesmíru

Jednou z vlastností mikrořas

Desmodesmus armatus je také schop nost akumulovat těžké kovy, a tím tyto látky z prostředí účinně získávat nebo odstraňovat. „Této vlastnosti se na Zemi využívá při čištění odpadních vod. Naším cílem je zjistit, zda si tyto vlastnosti zachová řasa i ve vesmíru,“ přibližuje Molnárová další rozměr experimentu. Kromě chloristanů tak budou řasy v kos mu vystavovány i různým koncentracím mědi, niklu a kadmia a vědci a vědkyně budou testovat takzvaný biomining těžkých kovů. Na experimentu vědecký tým spolupracuje i s dalšími firmami, kte ré mají k dispozici technologie, ve kte rých lze řasy ve vesmíru uchovávat a kultivovat.

Ověření, jak mikrořasy reagují v kosmu, by mohlo v budoucnu pomoci s ekolo gickým čištěním důlních vod, dekontami nací průmyslových oblastí či s recyklací kovů z odpadů. Projekt tak představuje významný krok k soběstačným misím i k čistším vodám a surovinám na Zemi. Pokud se potvrdí, že mikrořasy zvládnou fungovat v kosmickém prostředí, mohly by se stát cenově dostupným a spo lehlivým biologickým nástrojem pro uza vřené ekosystémy i získávání místních surovin na jiných planetách. Bude to vůbec poprvé, co bude tento druh řasy testován v kosmu na toleranci k chlo ristanům a biominingu těžkých kovů. Kromě výzkumů s vědci a vědkyněmi z Mendelovy univerzity v Brně bude mít kosmonaut Aleš Svoboda za úkol provést ještě dalších 11 vědeckých a technologických experimentů z celé České republiky, které získaly podporu Evropské kosmické agentury.

ve vědě: Člověk musí několikrát propadnout, aby se uměl otřepat

Výuka, ale i výzkum a s ním spojené publikování vědeckých článků je nedílnou sou částí práce akademiků a akademiček na vysokých školách. Ne vždy se ale daří vě‑ decký text publikovat už napoprvé, často to vyžaduje opakované úpravy, doplňující měření, čas a značnou trpělivost. Ivo Soural ze Zahradnické fakulty přibližuje úskalí s publikováním článku z výzkumu, v rámci kterého se on a jeho tým rozhodl upravit už zaběhnutou metodologii.

TEXT: Tereza Pospíchalová

FOTO: archiv Iva Sourala

Publikování článků je nutné pro kariérní růst vědkyň a vědců. „Cílem je mít člán ky v databázi Web of Science. Ty, které tam nejsou, se prakticky nepočítají. Ideální je být v horní čtvrtině nebo po lovině citovanosti. Pokud chce výzkum ník či výzkumnice kariérně růst, udělat docenturu a případně profesuru, musí mít v této databázi články i citovanost. I na titul Ph.D. je potřeba mít publiko vané články, je to součást naší práce,“ vysvětluje Ivo Soural z Ústavu posklizňo vé technologie zahradnických produktů. Tvůrčí činnost zároveň představuje jeden ze zdrojů, odkud škola získává fi nance, druhý příjem je za výuku, v rámci které záleží na počtu studujících.

Vlastní publikování článku může trvat v řádu měsíců nebo v delším případě i přes rok. Na docenturu je nutné mít pu blikovaný určitý počet článků i minimální počet citací, na tvůrčí části je tedy tře ba pracovat s předstihem. „Když člověk začne pozdě, musí mít zajímavé články a počkat nějakou dobu, aby byl citovaný. I v rámci nových akreditovaných před mětů by mělo být vidět, že vyučující roste kariérně. Zároveň je dobré, když je věda přenesena do výuky. Je tendence, aby se bádání a výuka prolínaly. Existují nepsaná pravidla, že by akademici a aka demičky měli mít alespoň jeden článek za rok,“ přibližuje Soural.

Jak přetavit výzkum v publikovaný článek

Když jsou výsledky publikovatelné, je hotová například nějaká větší analýza, článek se posílá do redakce. Editor v redakci si jej prohlédne, a pokud téma vyhodnotí jako zajímavé, zajistí k člán ku oponenty. Většinou bývají dva, ale některé redakce mívají více oponentů.

„Autor či autorka oponenty nikdy nezná. Ti si článek pročtou a zhodnotí. Někdy napíšou, že se do daného žurnálu článek nehodí, i když je zajímavý, což se nám také stalo,“ přiznává.

Někdy editor na základě posudků článek zamítne. Pokud ne, posudky přijdou autorům, kteří následně zpracovávají úpravy v článku podle návrhů oponentů. „Někdy jde o minoritní změny, doplnit nějakou drobnost nebo sladit typografii. Někdy jsou to velké změny, které vyža dují velké úpravy či další detailní měření.

Někdy si oponentské posudky navzájem protiřečí, ale zároveň je nutné nějak vyhovět oběma. Upravená verze se po šle zpět na kontrolu oponentům. Může probíhat více procesů, kdy se článek opakovaně upravuje. Většinou jsou tyto úpravy opravdu k lepšímu,“ nastiňuje vědec. Když je článek nakonec schválen oběma oponenty, potvrdí editor jeho přijetí do žurnálu.

Požadavky v rámci tvůrčí vědecké činnosti (ve zjednodušené podobě):

Na Ph.D.:

→ 2 články v databázi

WoS nebo Scopus

Na docenturu:

→ 10 článků v databázi WoS nebo Scopus

→ alespoň u 3 článků na WoS či Scopus musí být jako první autor či autorka

→ minimálně 3 články v Q1, Q2 v databázi WoS, kde je spoluautorem či spoluautorkou

→ 30 citací v databázi WoS (bez autocitací)

Na profesuru:

→ totéž jako u docentury v dvojnásobném počtu

Dva způsoby publikování článků:

→ uzavřené = nejsou veřejně přístupné a pro přečtení je nutné si je u redakce zaplatit

→ Open Access = autoři zaplatí poplatek redakci (cca 40 000 – 70 000 korun), článek je pak volně dostupný pro kohokoliv

Působení látek

v řádu dní místo minut

Ve výzkumu se Ivo Soural a jeho tým za měřili na antioxidační kapacitu látek, kte ré jsou běžně obsažené v potravinách. Často jsou antioxidanty fenolické látky, které se v potravinách vyskytují v menší míře, například vanilín je složka aromatu vanilky, eugenol je klíčová aromatická složka u hřebíčku. Vědci a vědkyně mě řili, jak moc daná látka brání nežádoucí oxidaci. „Vzhledem k tomu, že my lidé dýcháme, je pro nás oxidace potřeba. Ale když žluknou tuky nebo hnědne rozkrojené jablko, je to nežádoucí. Nebo když v našem těle probíhají oxidační procesy jinde, než mají. Proti volným radikálům i jiným reaktivním formám kys líku a dusíku působí právě antioxidanty,“ vysvětluje Soural.

Pro zhodnocení množství antioxidantů v potravině nebo nápoji se používají různé metody, množství antioxidantů se vyjadřuje jako antioxidační kapacita. V případě metody FRAP se sleduje, jak se v roztoku redukuje železo, což se vyhodnotí přibližně za deset až patnáct minut. „V naší studii jsme vzali látky, kte ré jsou běžně v potravinách, ale měřili jsme je v čisté formě. Vodné roztoky jsme proměřili nejen běžných deset

minut, ale nechali jsme je delší dobu –hodinu, den až dva dny. A bylo vidět, jak ty, které po deseti minutách vykázaly nevýrazný efekt, po dvou dnech ex trémně vzrostly. Naopak ty, které byly silné už po deseti minutách, ukázaly, že v těch delších časech už nemělo co reagovat,“ popisuje Soural.

Metoda FRAP je zajetá už dlouhé roky. Nejsou u ní úplně striktní pravidla, výsledky se běžně měří po deseti až třiceti minutách reakce, dost často to bývá právě deset minut. „Nebyli jsme v rámci úpravy metody úplně první. Tahle úprava napadla kolegu, když si ne chal na stole nepoklizené vzorky a zjistil, že jsou tmavší. Antioxidanty nemusí být barevné, ale všechny metody, co měří antioxidační kapacitu, jsou spektrofoto metrické. V rámci měření se buď vytvoří nějaké barvivo, nebo se naopak jiné barvivo odbarvuje. U metody FRAP se s více antioxidanty roztok intenzivněji zabarvuje. Vzhledem k tomu, že pone chané roztoky v druhém dni byly tmavší, jsme se rozhodli si to důkladně prověřit,“ přibližuje.

Publikování

vyžaduje odolnost

Tým Iva Sourala se ve výzkumu rozhodl porušit zajetá pravidla metodologie,

místo několika desítek minut nechal lát ky působit někdy až dva dny. S článkem následně neuspěl ve třech žurnálech. „U čtvrté a poslední redakce jsme prů vodní dopis napsali jinak než předchozí, ve stylu, že čekáme velkou citovanost, protože praktikujeme metodu trochu jinak, než je běžné. Ve starších článcích jsme však prezentovali i výsledky dosa žené klasickým způsobem, takže jsme si v tomhle případě tak trochu podko pali své předchozí výsledky. Tak to ale ve vědě někdy je,“ hodnotí vědec.

Žurnály nepřijmou přibližně 30 % článků, takže odmítnutí je do jisté míry běžné, někdy i dvě nebo tři. V tvůrčí činnosti se ale vždy počítá až vydaný článek. A dokud není vydaný, jako by předchozí práce vůbec neexistovala. „Důležitá je vytrvalost, teď nám vychází článek v na kladatelství Taylor & Francis a je to už naše sedmá redakce. Šestkrát nás vy hnali a teď nám to konečně vyšlo. Chce to odolnost. Člověk musí několikrát propadnout, aby to zkusil znova a uměl se otřepat. Předchozí zkušenost nás utvrdila v tom, že ani čtvrtý pokus není marný, ale naopak, že i přes odpor to vyjde. Díky této zkušenosti jsme zvládli to, že i když nám článek už po šesté vyhodili, nevzdali jsme se a poslali jsme ho do sedmé redakce. Pokud člověk spadne a znovu se zvedne, naučí ho to se zvedat a lépe chodit,“ uzavírá.

si

znamená udělat první krok k tomu, aby se věci mohly změnit

V době, kdy se od nás očekává, že bychom všechno měli zvládat, může být nejodvážnější krok přiznat si, že potřebujeme podporu. Poradenské a profesní centrum MENDELU v roce 2025 evidovalo stovky zájemců o individuální služby – nejčastěji kvůli stresu, úzkostem a depresím.

TEXT: Barbora Šímová, Barbora Kubant, Adéla Štěpánková (PPC MENDELU), Pavlína Vodičková FOTO: AVC MENDELU

Odvaha se často spojuje s velkými gesty a výkony – ustát zkouškové období, zvládat práci, rodinu, udržovat kvalitní vztahy, být co nejvíc v pohodě. „Jenže realita univerzitního života bývá jiná: tlak na výkon, neustálé srovnávání, nejistota a někdy také pocit osamocení. A právě proto považujeme v Poradenském a profesním centru MENDELU (PPC) za jednu z největších podob odvahy schopnost zastavit se a přiznat si: Teď je toho na mě moc, potřebuju podporu,“ popisuje Barbora Šímová z PPC.

Podle psycholožek z Poradenského a profesního centra není rozhodnutí vyhledat odbornou pomoc projevem absence strachu, ale schopnosti postavit se několika zásadním výzvám. Důležité je například uvědomit si, že nám není dobře a že ná stroje, které jsme byli zvyklí používat doposud, už nám neslou ží. A také přiznat si, že situaci nezvládneme sami, a následně sebrat sílu říct si o podporu či pomoc. „Nejčastěji se lidé oz vou ve chvíli, kdy už dlouho jedou na pomyslného autopilota. Dodání si odvahy je často právě tím prvním krokem – vyslovit nahlas, že se necítím dobře,“ přibližuje Šímová. A dodává, že prosba o pomoc není selhání, ale naopak dovednost: „Když se učíme žádat o podporu, posilujeme tím i vlastní zodpovědnost sami za sebe.“

Během terapie pak téma odvahy znovu přichází na řadu, a to ve formě schopnosti podívat se do sebe, přiznat si i své slabé stránky a podívat se do očí svým bolestem, smutkům a trápením. Nejčastěji se u klientek a klientů opakují zejména úzkosti, depresivní prožívání a stres. „Ne vždy se jedná o něja kou diagnózu. Někdy je to ‚jen‘ pocit zahlcení, ztráta motivace, problémy se spánkem nebo obavy, že to nezvládnu,“ doplňuje Barbora Kubant.

Mnoho lidí má obavu, že musí přijít až s pomyslným velkým problémem. Ve skutečnosti je často největším přínosem, že člověk získá praktické nástroje pro každodenní fungování a začne si všímat varovných signálů dřív. „Hodně pracuje me s jednoduchými, ale účinnými kroky: stabilizací dechu, uzemňovacími technikami, plánováním a prací s energií během

dne, nastavením hranic, komunikací, hledáním zdrojů podpory,“ říká Adéla Štěpánková. U části klientely může být vhodným doplňkem také EEG biofeedback, který pomáhá s tréninkem koncentrace a regulací stresové reakce.

Cílem psychoterapie či psychologického poradenství není pomoci lidem dosáhnout pomyslného života bez problémů, ale vybudovat si a posílit své zvládací strategie i důvěru v sebe sama, a získat tak větší odolnost a schopnost reagovat.

„Často se ptáme: Co už jste zkoušeli, co vám dřív fungovalo a co teď potřebujete jinak? Odvaha spočívá i v tom připustit si, že dosavadní strategie už nestačí,“ shrnuje Štěpánková.

Zkušenost každého člověka s psychoterapií je rozličná. Terapeutický vztah je ale vztahem jako každý jiný, a proto je potřebná chemie k navázání důvěry mezi terapeutem a klien tem či klientkou, aby terapie fungovala. „Někdy lidé cítí, že si s poradcem nesedli, a berou to jako důkaz, že pomoc nefunguje. Přitom je úplně v pořádku říct to nahlas a hledat jinou cestu a souznění s někým jiným. I to je odvaha,“ uzavírá Kubant.

V roce 2025 projevilo zájem o služby Poradenského a profes ního centra, jako je individuální poradenství nebo EEG bio feedback, 481 osob. Z kapacitních důvodů bylo obslouženo 359 klientů a klientek – část zájemců se zejména na konci roku přesouvá do dalšího období. Zájemci tvoří z 84 % studující od bakalářských po doktorské programy, z 5 % zaměst nanci a zaměstnankyně a z 11 % absolventi a absolventky, uchazeči a uchazečky o studium nebo – dle kapacit – zájemci a zájemkyně z řad veřejnosti. Kromě toho PPC v roce 2025 evi dovalo 226 studujících se specifickými potřebami.

Vzhledem k omezeným kapacitám nabízí PPC v rámci indivi duálního poradenství maximálně deset setkání za akademic ký rok. Pokud je potřeba dlouhodobější péče, PPC pomůže nasměrovat klienta či klientku do externích služeb. Někteří studující se do PPC vracejí opakovaně v průběhu studia nebo využívají různé formy podpory podle aktuální situace.

Noční obloha plná křídel

Noční obloha se zdá tichá a klidná. Ve skutečnosti je však plná života, obzvláště na jaře a na podzim. Statisíce a někdy až miliony ptáků překonávají stovky kilometrů na své tahové cestě. Noční migrace patří k nejpozoruhodnějším přírodním fenoménům mírného pásma. Výzkum posledních desetiletí ukazuje, o jak složitý a promyšlený proces se jedná.

TEXT: Tomáš Pospíšil, Monika Pevná

FOTO: archiv Tomáše Pospíšila

Migrace ptáků představuje jeden z nej komplexnějších prostorově‑časových jevů v živočišné říši. Zatímco denní tah je vizuálně nápadný a dobře známý, noční přesuny probíhají ve velkých výš kách a bez možnosti přímé oční kontroly člověkem. Noční migrace se překvapivě týká většiny našich drobných pěvců, jako jsou červenky, pěnice, rehci nebo drozdi. Současné vědecké možnosti, které kombinují radarovou technologii, bioakustiku, geolokační nástroje i experi mentální neurobiologii umožňují odbor níkům a odbornicím hlouběji do tohoto fenoménu proniknout.

Bez tukových zásob by to nešlo

Důvodů, proč ptáci migrují raději v noci, je hned několik: „Prvořadá je energetická efektivita. Noční vzduch je chladnější a díky menším turbulencím a slabším vzestupným proudům bývá stabilnější. Výsledkem je nižší energetická nároč nost letu a také snížení rizika přehřívání při vysoké námaze během dlouhých pře sunů. Nezanedbatelnou roli hraje i nižší riziko predace, protože denní dravci nemají v noci šanci útočit. Někteří noční lovci, jako například sovy, aktivitu ptáků

po setmění rádi využívají, jejich počet je ale výrazně nižší,“ popisuje výhody noční migrace ornitolog Tomáš Pospíšil.

Denní dobu pak ptáci v krytu využívají k odpočinku a doplnění zásob sběrem potravy. Pro malého pěvce o hmotnosti několika desítek gramů je totiž migrace extrémní fyzickou zátěží. Před odletem musí zvýšit vytvořením tukových zásob svou tělesnou hmotnost o třicet až padesát procent. „Tuk poskytuje ptákům více než dvojnásobek energie na gram hmotnosti oproti sacharidům nebo bílkovinám. Tomu, aby před odletem dokázali uložit zásoby tuku, jsou schopni přizpůsobit i svou vnitřní stavbu těla. Z úsporných důvodů redukují některé trávicí nebo pohlavní orgány, a tím získají více prostoru pro své palivo na náročný přesun,“ říká ke strategii ptačích poutní ků ornitolog.

Rychlost letu se obvykle pohybuje mezi 30 až 60 kilometry za hodinu, přičemž výběr letové hladiny mezi 500 až 2000 metry nad mořem závisí na aktuál ních klimatických podmínkách. Ptáci přirozeně vyhledávají vrstvy vzduchu s příznivým větrem v zádech, díky tomu optimalizují poměr výdeje energie a pře konané vzdálenosti.

Let pod rouškou tmy

Otázka navigace ptáků při migraci fascinovala vědce a vědkyně po staletí, ale ještě zajímavější se stala po zjiš tění, že ptáci táhnou masivně i v noci: „Experimentální studie prokázaly, že ptáci využívají několika orientačních mechanismů. Jedním z nich je hvězdná obloha, tedy hvězdný kompas. Mladí jedinci se učí nalézt rotační centrum noční oblohy jako referenční bod, podle kterého potom určí zeměpisný sever. Pokud je jim obloha uměle posunuta, na příklad experimentem v planetáriu, mění i svůj směr letu. Dalším důležitým kom pasem je magnetické pole Země. Ptáci disponují specializovaným smyslovým systémem, který jim umožňuje vnímat sklon magnetických siločar, a nikoliv jen jejich polaritu. Přesný mechanismus je stále předmětem výzkumu, ale důležitou roli pravděpodobně hrají světlocitlivé bílkoviny v sítnici oka a také magnetický receptor v oblasti zobáku. Navigační systém je dále doplněn o sluneční kom pas využívaný při soumraku a za úsvi tu a orientaci podle krajinných prvků i smyslových vjemů, které vyplývají ze zkušeností z opakovaných tahů. Směr a doba tahu je také částečně geneticky zakódována,“ objasňuje Pospíšil mecha nismy nočního tahu ptáků.

Zásadní posun v pochopení noční migrace ptáků přineslo využití meteo rologických radarů, které jsou primárně určené ke sledování srážek a oblačnosti. Technologicky pokročilé radary doká žou zachytit i hejna táhnoucích ptáků a analýza radarových dat v kombinaci se záznamem zvuku umožňuje mimo jiné odhadnout hustotu tahu, výšku letu či rychlost migrujících populací. Díky kom binaci radarů, akustiky, satelitních dat či využitím miniaturních geolokátorů umís těných na zádech ptáků dokážou vědci a vědkyně sledovat i ty nejmenší jedince na jejich mezikontinentálních cestách. „Nejedná se však o žádnou chaotickou vlnu pohybu. Pro jednotlivé druhy jsou přesně vymezena časová okna jejich pohybu. Například některé druhy pěnic odlétají ze střední Evropy už v srpnu, zatímco červenky nebo drozdi táhnou až v listopadu. Na jaře bývá tah rychlejší, protože vzrůstá tlak na brzké obsazení

noční kroužkování strnada obecného

teritoria a včasné hnízdění,“ objasňuje kroužkovatel a člen České společnosti ornitologické Tomáš Pospíšil.

V České republice, konkrétně v oblasti Červenohorského sedla v Jeseníkách, od roku 2010 probíhá unikátní výzkumný projekt zaměřený na noční migraci. „Zúžený migrační koridor přes horský hřeben umožňuje pozorovat obrovské množství táhnoucích jedinců a dru hů na jednom místě. Výzkum během podzimního tahu je prováděn s využi tím umělého osvětlení, odchytových sítí a kroužkování. V průběhu jedné sezóny bývá na terénní ornitologické stanici odchyceno deset až patnáct tisíc ptáků sto třiceti druhů. Kromě druhů, které jsou u nás běžné, zde bylo zaznamenáno i několik zatoulanců a rarit. Mezi ně patří například sibiřský budníček temný (Philloscopus fuscatus) nebo nenápadná pěvuška horská (Prunella montanella). Ani jeden z těch to druhů na území České republiky do té doby nebyl zaznamenán,“ přidává další zajímavost zkušený ornitolog.

Nebezpečí nočních tahů

Noční tah přináší i četná nebezpečí, kromě vyčerpání a nepříznivého počasí představuje zásadní problém například i antropogenní světelné znečištění nebo větrné elektrárny. Umělé osvětlení měst, průmyslových areálů či ropných plo šin může ptáky dezorientovat. Zvláště za nocí, kdy není vidět hvězdy, krouží ptáci kolem zdrojů světla a narážejí do budov. Kolize se skleněnými fasádami patří k hlavním příčinám úhynů v urbani zovaných oblastech. Řešením může být zhasínání světel během vrcholu tahu, po užívání speciálních skel nebo architekto nické úpravy, které snižují odraz oblohy. V Holandsku moderní větrné parky nad mořskou hladinou využívají ornitologické radary k detekci velkých hejn. Na zá kladě těchto dat jsou turbíny větrných elektráren zastavovány, pokud hrozí vysoké riziko kolize. Dalším ohrožujícím faktorem je bezesporu klimatická změ na, která posouvá fenologii – termíny

pravidelných sezónních dějů v přírodě, jako je například výskyt hmyzu či přílet ptáků – a narušuje tak soulad mezi příletem ptáků a maximem dostupnosti potravy. Pokud se hmyzí potrava objeví dříve, než ptáci dorazí na hnízdiště, dochází k nesouladu, který sníží úspěš nost hnízdění. Migrace je totiž evolučně nastavená na určité klimatické vzorce, jež se nyní rychle mění.

Noční obloha tedy není prázdným pro storem. Je živou dálnicí, která propojuje kontinenty. Každý podzim a jaro se nad našimi hlavami odehrává příběh odvahy, dobrodružství a vytrvalosti, který je svě dectvím tisícileté evoluční adaptace.

Učit v době války znamená

především dodávat studujícím odvahu a být jim oporou

Už jsou to čtyři roky, co se život na ukrajinských univerzitách kvůli probíhající válce převrátil naruby. Studující i vyučující se učí fungovat mezi sirénami, výpadky elektřiny a improvizovanými úkryty, zatímco se snaží udržet kontinuitu výuky i pocit normálnosti. Přesto právě v těchto podmínkách vzniká něco mimořádného –nová podoba odvahy, solidarity a odhodlání, která drží univerzitní komunitu pohromadě. Tetiana Matusevych z Katedry sociální filozofie na Ukrajinské státní univerzitě Dragomanova přibližuje, jak dnes vypadá každodenní realita akademického prostředí v Kyjevě.

TEXT: Martina Nuňez Alvarenga

FOTO: archiv Tetiany Matusevych

Jak válka proměnila výuku, roli vyučujících i celé univerzity?

Dnes už nejsme jen vzdělávací insti tucí jako dřív – stali jsme se místem, kde se lidé navzájem drží, podporují a kde hledají pocit bezpečí. Univerzita převzala mnohem silnější sociální roli: je to prostor solidarity, soudržnosti a lidské blízkosti. Před válkou jsme fungovali jako každá jiná vysoká škola – probíhaly přednášky, věnovali jsme se výzkumu a měli přirozený kontakt s kolegyně mi, kolegy a studujícími. Pak ale přišla válka a všechno se zlomilo: nepřetržitá bezpečnostní opatření, raketové útoky, sirény, výpadky elektřiny, zima v budo vách a kolabující internet. Studovat a vy učovat v takových podmínkách je velmi náročné. Vzpomínám si na první hodiny po vypuknutí války. Během dvou týdnů jsme dokázali přesunout všechnu výuku do online prostředí. Úvodní setkání se však nevěnovala učivu, sloužila hlavně k psychologické podpoře studentů a studentek, kteří byli v šoku. Někteří se nacházeli na dočasně okupovaných územích. Jedni se připojovali ze sklepa, druzí z úkrytů na venkově a u některých byly v pozadí slyšet exploze.

Jak jste se vyrovnala s tak náročnými podmínkami pro svou práci?

Upřímně, myslím si, že jsem se s nimi ještě pořád nevyrovnala. Stres je všudypřítomný, nejen u mě, ale v celé společnosti, která žije pod neustálým tlakem, protože válka neskončila. Jediné, co vám zbývá, je snažit se jít dál a po kračovat ve výuce tak jako dřív. Právě rutina a struktura mi pomáhají udržet si alespoň nějaký pocit normálnosti. Věřím, že přesně to stejné potřebují i student ky a studenti – prostor, který nabízí pocit stability, smyslu a naděje i v době války. Moje práce dnes už nejsou jen odpra cované hodiny, výplata a splněné úkoly. Stala se z ní mise, skutečné poslání.

Byla chvíle, kdy jste na sobě zpozorovala, že vás okolní dění proměňuje?

Jedním z nejvýraznějších osobních prožitků bylo zjištění, jak stres ovlivňu je kognitivní schopnosti. Před válkou jsem měla angličtinu na úrovni C1, ale během prvních tří měsíců po vypuknutí konfliktu jsem měla pocit, že jsem spad la na úroveň A2. Nedokázala jsem se v cizím jazyce srozumitelně vyjadřovat. I běžné úkoly mi trvaly mnohem déle. To, co jsem dříve zvládla za deset minut, mi najednou zabralo hodinu. Postupně jsem si ale uvědomila, jak rychle se člověk do káže adaptovat, moje kognitivní funkce se zlepšily a opět se ustálily. Člověk se

učí žít, pracovat a nacházet radost na vzdory válečným útrapám, ale vyžaduje to obrovské úsilí a podporu. I proto si nesmírně vážím pomoci, které se naší univerzitě i zemi dostalo od mezinárodní komunity, včetně možnosti pokračovat ve spolupráci s partnerskými univerzita mi v České republice.

Dokázala byste popsat budoucnost vysokého školství na Ukrajině?

Většina výuky dnes probíhá hybridní formou. Některé přednášky jsou online, ale kdykoliv nám to podmínky dovolí, preferujeme setkání na kampusu. Na in stitucionální úrovni je vše postavené na dodržování přísných bezpečnostních opatření a formálních postupů, díky nimž víme, jak se v různých situacích zachovat – ať už začnou nálety, nebo je ve třídě nesnesitelná zima. Univerzita je však především o lidech, a proto je pro její budoucnost zásadní nejen institucio nální struktura, ale také lidská odolnost, schopnost ustát náročné podmínky a jít dál. Bohužel jsme o řadu studujících i kolegů a kolegyň ve válce přišli a tyto ztráty je velmi těžké, ne‑li nemožné, nahradit. Uvědomujeme si, že válka negativně ovlivňuje kvalitu studia i výuky a dopadá i na výzkum, který z velké části nelze provádět online. V této době však pro nás zůstává prioritou bezpeč nost a psychické zdraví lidí. Studujícím i vyučujícím proto poskytujeme zdarma anonymní konzultace a terapeutickou

podporu na Katedře psychologie. Do bu doucna je možné, že vlivem demografic kých změn a situace na pracovním trhu dojde ke sloučení některých škol, zatím co velké výzkumné instituce budou dál růst. Zajímavé ale je, že i během války vznikají nové vysoké školy, nejčastěji soukromé. Lidé jsou stále ochotní inves tovat do vzdělání a studovat na vysoké škole na Ukrajině.

Vnímáte, že se změnily priority studentů a studentek vzhledem k zaměření studia?

Určitě. Hodně studujících se teď chce věnovat poválečné obnově a rozvoji Ukrajiny a vidí se v roli budoucích lídrů této transformace. Ačkoliv slyšíme, že spousta mladých lidí odchází do zahra ničí, já se každý den setkávám s ta lentovanými a oddanými studentkami a studenty, kteří milují svou zemi a chtějí přispět k její budoucnosti. Někteří dokonce vstoupili do armády. Je to ob divuhodná generace – zodpovědná, sta tečná, otevřená budoucnosti a schopná vybudovat prosperující Ukrajinu.

Nacházíte podobné inspirativní příběhy i mezi kolegy a kolegyněmi z akademické obce?

Každý den na ně narážím. Udivuje mě, jak rychle se lidé dokážou přizpůsobit okolnímu prostředí a ztíženým pod mínkám. Média nedávno informovala o učitelce fyziky, která během zimních výpadků proudu v Kyjevě učila své stu dující s laptopem na parkovišti, protože jen tam se jí podařilo chytit wifi signál. Seděla tam v zimě venku a prostě učila dál. My ostatní se vlastně snažíme o to též – pokračovat ve své práci navzdory nepříznivým okolnostem. A právě v tako vých chvílích se ukazuje, kolik síly v sobě skutečně máme. Odolnost, kterou dnes projevujeme, není jen reakcí na přítom nost, ale také základem pro budoucnost, kterou chceme společně budovat.

učitelka na parkovišti

online setkání v rámci projektu s FRRMS

Ukrajina chce

vstoupit do Evropské unie, její zapojení

by mohlo posílit

vyjednávací

pozici

Visegrádské čtyřky, říká Lacina

Lubor Lacina vede mezinárodní projekt, který se zaměřuje na vstup Ukrajiny do Evropské unie a jeho dopady na státy Visegrádské čtyřky. Cílem je nabídnout zemím V4 konkrétní doporučení, jak postupovat při vyjednávání s Ukrajinou a evropskými institucemi. Do spolupráce se zapojily univerzity ze všech čtyř zemí V4 a také Charkovská národní univerzita z Ukrajiny.

TEXT: Vojtěch Pospíšil FOTO: AVC MENDELU

Projekt sleduje, jak by případné přijetí Ukrajiny ovlivnilo Evropskou unii i samot ný region střední Evropy, přičemž každá ze zapojených univerzit se zaměřuje na jinou oblast. „Univerzita v Budapešti se soustředí na otázky obrany a vnitřní bezpečnosti, univerzita v Katovicích sle duje politické souvislosti a spolupráci V4 při vyjednáváních, univerzita v Bratislavě analyzuje mezinárodní vztahy a my na PEF MENDELU hodnotíme finanční dopady vstupu Ukrajiny na rozpočet EU,“ říká Lubor Lacina z Ústavu financí a daní PEF MENDELU.

Součástí projektu jsou také semináře na všech zapojených univerzitách, vždy zaměřené na jedno konkrétní téma. Účastníci a účastnice z nich následně

zpracovávají krátké dokumenty s do poručeními pro média a politickou reprezentaci zemí Visegrádské čtyřky. Dosud vznikly dva: první se věnoval rozpočtovým dopadům vstupu Ukrajiny do EU, druhý se zaměřil na vztahy mezi Ukrajinou a zeměmi V4 před a po případ ném členství.

„V jednom z doporučení navrhujeme, že by Ukrajina po vstupu neměla hned čerpat stejné prostředky z evropského rozpočtu jako stávající členské státy. Podobně jako při vstupu zemí V4 v roce 2004 by mělo fungovat přechodné období, během něhož by se finanční podpora postupně navyšovala. Tím by se zmírnil tlak na rozpočet Evropské unie,“ říká Lacina.

Druhé doporučení pracuje s myšlenkou vzniku pomyslné V5, tedy užší spolu práce zemí V4 s Ukrajinou. „Ukrajina je přirozeným partnerem regionu a její zapojení by mohlo posílit vyjednávací pozici Visegrádské čtyřky v rámci EU,“ přibližuje Lacina. V minulosti měla V4 silnější hlas díky spolupráci s Velkou Británií, po jejím odchodu z Unie však část této váhy ztratila. Ukrajina by podle Laciny mohla tuto roli alespoň částečně převzít.

Ukrajina momentálně má status kan didátské země EU a postupně jedná o splnění všech podmínek pro plnohod notné členství. Podle Laciny je členství silným nástrojem vnitřní proměny státu.

„Tlačí na stabilizaci ekonomiky, posílení parlamentní demokracie, lepší kont rolu korupce i fungování institucí. Je to zásadní pro to, aby do země přišli soukromí investoři, kteří jsou důležití pro obnovu infrastruktury a hospodářství po válce,“ říká.

Evropská unie podle Laciny nabízí rámec, který investorům dává jistotu ochra ny jejich prostředků a zároveň snižuje rizika spojená s korupcí či geopolitickou nestabilitou. Pro Ukrajinu tak členství nepředstavuje jen ekonomickou příleži tost, ale také dlouhodobé bezpečnostní ukotvení. Lacina v této souvislosti připo míná zkušenost pobaltských států, které po vstupu do EU a NATO upevnily svou

pozici v Evropě a omezily vliv Ruska. Podobnou cestou by se podle něj mohla vydat i Ukrajina.

Otázka, kdy by se Ukrajina mohla stát členem EU, zůstává otevřená. Podle Laciny se odborníci shodují alespoň na jednom: „Vstup není možný bez ukončení konfliktu a jasně vymezeného území. Evropská unie totiž vyžaduje, aby kandidátská země měla stabilní hranice. Teprve po dosažení dohody o východní hranici Ukrajiny bude možné o členství reálně uvažovat,“ uzavírá.

i záchranářům.

Na MENDELU vzniká výživa pro krizové situace

Speciální výživa pro taktické, profesionální a krizové nasazení vzniká na Ústavu technologie potravin na Agronomické fakultě. Cílem je tyto potravinové dávky navrhnout a v praxi následně ověřit, aby co nejlépe odpovídaly reálným potřebám lidí v náročných podmínkách. V takových případech tělo nepotřebuje jen doplnit energii, ale potřebuje funkční výživu, která podporuje výkon, soustředění a regeneraci. Pozornost přitom vědci přesouvají od výhradně taktického využití i k uplatnění těchto potravin u hasičů, policie, záchranářů nebo humanitárních pracovníků.

TEXT: Jan Mikulášek

FOTO: archiv Alexeje Georgijeviče

Navrhnout a v praxi ověřit speciální potravinové dávky, které budou co nejlépe odpovídat reálným podmínkám taktického, profesionálního i krizového nasazení. To je hlavním cílem pro jektu, na kterém spolupracuje Alexej Georgijevič s vědeckým týmem na Ústavu technologie potravin. V současnosti hledají odpověď na to, co by mělo být hlavním složením nové spe ciální stravy. „Nejde pouze o dodání energie, ale o vytvoření funkční výživy, která podporuje výkon, soustředění a regene raci v situacích, kdy je organismus vystaven extrémní fyzické i psychické zátěži. Ambicí je vybudovat moderní systém výži vy, který bude sloužit nejen armádě, ale všem, kdo se pohybují v náročných a krizových podmínkách,“ vysvětluje Georgijevič.

Jídlo

jako strategické palivo pro vojáky

K výzkumu Georgijeviče přivedl válečný konflikt na Ukrajině. Jako odborník se už více než dvacet let věnuje potravinářské technologii a inženýrství. Válka pak prohloubila jeho zájem o stravování vojáků během bojových nasazení v extrémních podmínkách. „Rozdíl mezi běžnou stravou a výživou pro spe ciální složky nespočívá pouze v počtu kalorií, ale především v její funkčnosti. Zatímco běžná strava je často otázkou chuti, pohodlí a společenského rituálu, pro člověka v první linii před stavuje nutriční štít a strategické palivo. Musí totiž fungovat tam, kde není prostor pro komfort ani klasickou přípravu jídla,“ popisuje Georgijevič funkci speciální výživy. Mezi ztížené pod mínky může patřit třeba nedostatek času, omezený přístup k vodě nebo i nepříznivé klima.

Navrhování nové výživy do takových situací je poměrně komplexním a složitým úkolem, mimo jiné i proto, že je nutné dodržovat normy NATO a doporučení Organizace pro výži vu a zemědělství (FAO) a Světové zdravotnické organizace

(WHO). „Tyto normy pro nás nejsou administrativními materi ály, ale pevným základem a kompasem, podle kterého ladíme recepturu. Doporučení FAO a WHO navíc do vývoje vnášejí fyziologickou logiku podle skutečné míry zátěže, takže může me složení cíleně upravovat podle typu mise,“ přibližuje účel norem Georgijevič. Pro oblast výživového zabezpečení vojáků je klíčová specifikace požadavků na potravinové dávky v bojo vých situacích. Tehdy totiž není možné zabezpečit zásobování teplým jídlem. Pro tyto situace existují různé typy dávek po travin, od nejrozšířenější individuální dávky přes specializované nouzové dávky až po dávky pro přežití, které jsou připravené k okamžitému použití i v extrémních podmínkách s omezeným přístupem k vodě.

Strava pro krizové situace musí mít ideální poměr makroživin i energetické hodnoty. Například individuální dávka musí splňo vat kompletní a zdravotně nezávadné nutriční zabezpečení vo jáka po dobu jednoho dne s minimální energetickou hodnotou zhruba 3200 kcal. Neexistuje však univerzální určení poměru makroživin a energie a ve vývoji tak hrají roli fyziologická data. „Tato data nám pomáhají zajistit dodání maximální využitelné energie v co nejmenším objemu a hmotnosti jídla. Produkty jsou nyní ve fázi vývoje, půjde však o nutričně kompletní jídlo ve formě kaše v praktickém balení,“ říká Georgijevič, který za vývojem stojí. Součástí jeho práce bude ale také logistická rovina dodávek těchto potravin. Zohlednit chce totiž bezpeč nost těch, kteří jídlo dodávají v nebezpečných zónách.

Zásobování pomocí dronů

Potraviny pro krizové situace chce Georgijevič dodávat pomo cí bezpilotních systémů. Ideální logistika by podle něj vypadala tak, že zásobování bude autonomní. „Měl by to být komplexní řetězec složený minimálně ze tří fází – skladového třídění, samotného autonomního letu s navigací a obletem překážek

Řešitel projektu Alexej Georgijevič u poškozené ruské vojenské techniky. Foceno po osvobození Kyjevské oblasti ukrajinskou armádou.

a doručení zásilky na určené místo. Hlavní předností této formy logistiky je schopnost překonávat geografické bariéry, jako jsou husté lesy, bažiny nebo oblasti bez cestní sítě, a do ručovat kritické zásoby do krizových zón s vysokou přesností a rychlostí,“ popisuje vývojář proces doručování potravinových balíčků. Do logistického cyklu by ale měly být zapojeny i speci alizované pozemní týmy, které zajistí nakládku na startovacích rampách, a vzdálená řídicí centra.

Potraviny navržené pro profesionální využití mají mít i delší trvanlivost. Ta bude v rozmezí 24 až 42 měsíců a bude zajiš těna tepelným zpracováním nebo sublimací, které uchovávají nutriční hodnoty v poživatelném stavu. Vše by pak mělo být zabaleno v bariérových obalech. A důležité je i to, jak jídlo chutná. Tento test chce vývojář provést pomocí senzorických analýz. Hlavním důvodem je, aby se v krizových situacích pře dešlo odmítání stravy vlivem únavy nebo stresu vojáků a zá chranářů. I když je teď hlavním cílem zdokonalit potravinové dávky pro krizové nasazení, jednou by mohla strava najít své uplatnění i u lidí věnujících se sportu, cestování nebo turistice.

Návrh základní nouzové dávky doplněné o nutričně kompletní nápoj. Konzumace je možná za studena, bez použití příboru a přidání vody. Bezlepkový chléb je tvarovaný tak, aby mohl sloužit jako lžíce.

Georgijevičovo vybavení používané v rámci projektu STAND WITH UKRAINE spolu s potravinovou dávkou

Houby: Tichá odvaha lesa

Odvaha se někdy rodí i na kmeni starého stromu, v prasklinách kůry a jindy tiše pod našima nohama, v půdě. Houby, i ty přehlížené, jsou nepostradatelnými rozkladači organické hmoty. Některé vstupují do intimního vztahu se stromy: rozkládají dřevo, proměňují ho a dávají vzniknout novému životu. Jiné trpělivě pracují v půdě a vracejí živiny zpět do oběhu lesa. Nejsou nepřáteli lesa, ale jeho tichými architekty. Bez jejich odvahy pronikat tvrdou hmotou i beztvarým opadem by koloběh živin ustal. Popsaný mikrosvět už při čtení těchto řádků vypadá zase trochu jinak, než jak ho zachytil fotoaparát – život nelze zastavit.

TEXT: Monika Pevná; Jiří Rozsypálek (Ústav ochrany lesů a myslivosti)

FOTO: Pavel Jelínek

1 | Lakovka ametystová (Laccaria amethystina)

Dobou jejího růstu je červen až listopad, nejlépe se cítí na listovém opadu a v mechu, zaznamenat ji ale můžeme i v jehličnatých lesích, parcích a zahradách s lesními stromy.

2 | Čepičatka jehličnanová (Galerina marginata)

Houby tohoto rodu rostou na tlejícím dřevě, pařezech, dřevní štěpce, méně často na půdě bohaté na organickou hmotu.

2 1

3

3 | Outkovka pestrá (Trametes versicolor)

Saprofyt rozkládající mrtvé dřevo listnatých dřevin. Rozkládá lignin i celulózu. Řadí se ke klí čovým rozkladačům dřeva, přispívá ke kolobě hu živin, tvorbě humusu, vytváření mikrostano višť pro hmyz a další organismy.

4 | Špička bělostná (Marasmiellus candidus)

Rozkládá odumřelý rostlinný materiál, vysky tuje se v listnatých i smíšených lesích, často ve vlhčích mikrostanovištích. Nejčastěji roste na opadaném listí, menších větvích.

4

5 | Kržatka zimní (Tubaria hiemalis)

Roste výhradně na zbytcích dřeva, jako jsou spadlé větvičky, na štěpce nebo pilinách, od pozdního podzimu do jara. V růstu ji zastaví až silnější mrazy. Jakmile se oteplí, pokračuje dál bez újmy v růstu.

6 | Hlíva hnízdovitá (Phyllotopsis nidulans (Pers.) Singer) 1936 Saprotrofní druh rostoucí výhradně na mrtvém dřevě jak jehličnatých, tak listnatých stromů. Vůně hlívy hnízdovité bývá přirovnávána ke shnilému zelí či zkaženému ovoci.

7 | Březovník obecný (Piptoporus betulinus)

Patří mezi klíčové rozkladače březového dřeva, čímž se podílí na koloběhu živin v boreálních a mírných lesích. Zprvu „vyčkává“, zaujímá roli parazita oslabených stromů, po jejich odumření přechází do saprotrofní fáze, kdy živiny získává z mrtvého dřeva a s plnou silou rozkládá dřevo bříz.

8 | Hnojník obecný (Coprinus comatus)

Nejčastěji rozkládá odumřelé dřevo těsně pod povrchem půdy. V dospělosti je pro tuto hou bu typický rychlý samorozklad (delikvescence) plodnic, při němž se mění v černou tekutinu.

9 | Václavky (Armillaria sp.)

Houba mající řadu životních strategií. Často je parazitem, který napadá kořeny silně oslabe ných stromů, ale pro část rostlin je tato půdní houba i mykorhizním symbiontem, neboť tvoří prospěšné společenství s kořeny rostlin.

Pecina: Učitelství vyžaduje vytrvalost, houževnatost a zaslouží si větší úctu

Původně vystudovaný učitel fyziky a informatiky Pavel Pecina v počátcích své kariéry působil na základní i střední škole. Později se začal věnovat přípravě budoucích vyučujících v rámci studijních programů Institutu celoživotního vzdělávání MENDELU. Pomáhá je vést k tomu, jak kvalitně a efektivně vyučovat, plánovat i realizovat výuku. Proč podle něj učitelské povolání vyžaduje dávku odvahy? Jak se žáci a žákyně v čase mění a jaké vlastnosti by měl mít správný učitel či učitelka, odpovídá v rozhovoru.

TEXT: Tereza Pospíchalová

FOTO: archiv Pavla Peciny, AVC MENDELU

Máte zkušenosti z praxe. Kde a jak dlouho jste působil?

Už po absolvování magisterského studia jsem začal působit jako učitel, nejprve tři roky na druhém stupni základní školy na malé vesnici a poté tři roky na střední velké sídlištní škole v Brně, kde jsem učil fyziku a informatiku. Takže pocházím z praxe, i když není dlouhá.

Na co se odborně zaměřujete teď?

Zaměřuji se na to, co by měli budoucí nebo stávající vyučující vědět o výuce. Jak kvalitně a efektivně vyučovat, jak výuku naplánovat, realizovat a vyhodno covat. Dále se zabývám problematikou středoškolského odborného vzdělávání. S pedagogickou praxí jsem dlouhodo bě v kontaktu, spolupracujeme s řadou vyučujících a chodíme do škol v rámci praxí, projektů i výzkumu.

Jaké jsou podle vás hlavní rozdíly mezi základní a střední školou?

Na druhém stupni základní školy se víc řeší výchovné záležitosti a problé my. Potýkali jsme se s běžnou nekázní žactva, jako je bavení se na hodinách, případně nevhodné a neslušné chová ní. Řešili jsme i patologické jevy, jako je agrese a šikana. Na střední škole se vyučující potýkají spíše s pasivitou stu dujících, se špatnou docházkou, nízkou motivovaností a s problémy se zvládnu tím učiva odborných předmětů.

Roste tato tendence?

Bohužel mám pocit, že se to stává stále intenzivnější. Vyučující říkají, že žáci a žákyně mají problém se zvládnutím i základního učiva. I na učebním oboru ve třetím ročníku se stále potýkají s tím, že neumí základní věci, které potřebují pro to, aby se mohli oboru věnovat v re álné praxi. Je otázka, proč to tak je, ale zhoršení je reálné, to slyšíme z mnoha stran.

Co všechno je v rámci učitelství nutné zvládnout?

Aby někdo mohl učit, musí mít odborné znalosti v oboru, který vyučuje, a dru hým pilířem je oblast pedagogicko ‑psychologická. Oba pilíře jsou důležité, pokud některý chybí, výuková činnost se musí zákonitě zhroutit. Řešíme právě to, jak odborné informace zprostředko vat a přiblížit se cílové skupině. To odli šuje učitelství od obecné odbornosti.

Existují nějaké predispozice vhodné pro to, aby člověk mohl učit?

Učit na průměrné úrovni zvládne každý, ale ne každý může učit na vynikající úrovni, na to musí mít určité předpokla dy. Máme případy našich absolventů a absolventek, kteří zkusili učit a odešli. Myslím si, že jim chyběla vytrvalost, houževnatost a přizpůsobivost, protože učitelství vyžaduje rozmanité činnosti, a hlavně důslednost a pečlivost. Malé procento našich absolvujících odejde, ale máme hodně těch, kteří v oboru zůstávají.

Je časté, že učitelé a učitelky po čase z povolání odchází?

Učitelství je svými nároky velmi ohro ženo syndromem vyhoření. Ale máme zkušenosti s těmi, kteří vydrželi celý svůj profesní život, a je jich dost. Pokud se člověk adaptuje a má odpovídající pod mínky, může vydržet. Máme i případy, kdy absolventi a absolventky učitelství vydrželi ve škole pět nebo deset let a potom odešli. Ale ne proto, že by nezvládali práci s dětmi nebo odbornost. Často byly na vině nevyhovující podmín ky – špatný kolektiv nebo nerovnoměrné rozložení pracovních aktivit. Učitelství zahrnuje hodně činností, které je třeba zvládat a nejsou vidět, jako je příprava na výuku, porady, dozory, administrativa nebo další vzdělávání.

Vzpomenete si na situaci, kdy vás žáci a žákyně překvapili?

Na střední škole jsem byl i třídním učitelem. V mé třídě byli nadprůměrně schopní a inteligentní žáci a žákyně, dobře se mi s nimi spolupracovalo. Cestu jako třídní učitel jsem si k nim ale hledal trochu problematicky, protože jsem převzal třídnictví po kolegyni a oni ke mně neměli důvěru. Byl jsem skeptic ký, ale podařilo se mi důvěru získat tím, že jsem s nimi jel na třídenní výlet. Lépe jsme se poznali a mnozí žáci a žákyně se chovali úplně jinak než ve škole. Začali mi věřit a svěřovali se mi i s různými svý mi problémy. Když cítili nějakou křivdu ze strany jiných učitelů nebo učitelek, věděli, že budu diskrétní a budu se jim snažit pomoct.

Existuje podle vás nějaký univerzální návod pro úspěšné začínající učitele a učitelky?

Bohužel žádný univerzální návod není. Ale snažíme se je na to co nejlépe připravit, zdůrazňujeme jim, aby se pře devším nevylekali a dali tomu povolání šanci. Je dobré dát tomu čas a nedělat unáhlené závěry. Bez boje není vítězství, takže je potřeba zabojovat a myslet na to, že když překonají prvotní pro blémy, tak to povolání může přinášet benefity.

Může autenticita člověka zvýšit jeho oblíbenost?

Ano, osobnost má určitě svou roli. Někdo zastává názor, že je úplně jedno, kdo před žáky stojí. Já si to nemyslím, přirozenou autoritu člověk buď má, nebo nemá. Já jsem autoritu u své třídy neměl, ale podařilo se mi ji získat tím,

že jsem svým žákům a žákyním doká zal, že to s nimi myslím dobře. Že chci, aby zvládli poznatky na takové úrovni, na které je mohou potom využít v živo tě. V každé třídě se našel někdo, komu jsem byl nesympatický. Ale s většinou jsem vždycky dokázal vyjít po dobrém.

Na co se v rámci učitelství zapomíná?

Každé povolání vyžaduje určitou odvahu, ale v učitelství je to velice specifické právě díky rozmanitosti a nárokům, které se kladou na učitelské povolání. Myslím, že by si rozhodně zasloužili větší úctu a respekt ve společnosti, než tomu je teď. Přežívá spousta nesprávných a zavádějících informací, mnoho lidí nemá jasnou představu, o čem učitelství je. Obdobně jako lékaři, policisté, hasiči a lidé dalších profesí, i učitelé tvoří nedíl ný pilíř fungování společnosti.

Rektor Klimánek: Je naším posláním, abychom vytvořili odpovědné a udržitelné prostředí

Mendelova univerzita v Brně má nového rektora.

Stal se jím dosavadní prorektor pro strategii, udržitelnost a účelovou činnost, který byl součástí vedení tři předchozí funkční období.

V rozhovoru přibližuje, jak zúročí své předchozí zkušenosti z pozice prorektora i na co se chce ve své nové funkci přednostně zaměřit.

TEXT: Tereza Pospíchalová

FOTO: AVC MENDELU

Aktuální číslo časopisu nese podtitul Odvaha. Co pro vás znamená odvaha v kontextu vedení univerzity?

V kontextu vedení univerzity je podoba odvahy mentální, psychická. Odvaha učinit těžká rozhodnutí o věcech, které nemají jen jedno řešení nebo které neza ručí všem pozitivní změnu v jejich práci nebo v očekáváních, která stála za jejich rozhodnutím působit na naší univerzitě. Odvaha zariskovat, když nemáte dosta tek informací nebo času k uvážlivému rozhodnutí a výsledek může být dost nejistý nebo i zhoršit stav věcí. S tím se pojí řada souvisejících záležitostí, které odvahu podporují, jako je sebekázeň denního pracovního programu, jež vede k efektivnímu rozhodování, předchází prokrastinaci a dodá energii na celý náročný den.

Je to také odvaha čelit vlastním nejis totám, zda jsem se dostatečně připravil na společná jednání či zda budou moje rozhodnutí správná. Nebo také odvaha pustit se do věcí, u nichž na začátku vů bec netušíte, jak je budete řešit. Odvaha řešit nové neočekávané situace, které se objevují se změnami vnějšího pro středí, nebo věci, které se již na univer zitě řeší delší dobu nebo jejichž stav se neustále pomalu zhoršuje a u nichž hle dáme vhodné řešení. A to vás v různých kombinacích potkává téměř každý den. A k tomu si ještě, možná také s nějakou formou odvahy, musíte najít čas na jiné aktivity, které vám energii zase doplní, protože není možné se jen stále věnovat pracovním záležitostem.

Byl jste součástí vedení univerzity tři předchozí funkční období. Je to podle vás výhoda, kterou můžete nyní zúročit z pozice rektora? Domnívám se, že to pro mne bude výho da. Za ta tři funkční období jsem získal mnoho informací o univerzitě, pochopil jsem procesy, které zde probíhají a znám její kampusy, součásti a účelová zařízení. Mohu se tak soustředit na podstatu věcí a pouze si doplňovat aktuální informace. Vzpomínám, když jsem v roce 2014 začal působit ve vedení univerzity, jak náročné bylo začít naplňovat svoji gesci a záro veň se seznamovat s celou agendou.

A jen co se mi to podařilo, přišla novela zákona o vysokých školách, první strate gické celouniverzitní operační programy a celá řada dalších změn.

Mám i za tu dobu jistou institucionální paměť, vím, proč byla některá rozhodnutí

v minulosti realizována, a mohu s větší mírou zkušeností posoudit, kde byly slepé uličky nebo naopak co se podařilo a mělo by smysl na tom dál nyní stavět. Některá témata se totiž neustále vracejí a každé vedení univerzity je řeší znovu. Rovněž si ale uvědomuji, že musím být otevřený novým nápadům a myšlenkám, protože by mne dlouhodobá znalost sta vu věcí mohla limitovat v hledání nových řešení nebo rychle zavést ke konzervaci současného stavu. Věřím, že moji kole gové a kolegyně jak ve vedení univerzity, tak i v kolegiu rektora a v akademickém senátu mi pomohou rozpoznávat pravý stav věcí a spoluutvářet možná řešení.

V čem má podle vás univerzita v současnosti největší rezervy?

Na všech rezervách už univerzita víc jak sto let úspěšně pracuje. Je zapotřebí si říct, že naše univerzita nikdy nebude v první desítce ani první stovce evrop ských univerzit. Musíme být realisté se zdravou mírou optimismu, protože dobou vzniku univerzity, naším posláním a naši mi vizemi naplňujeme jiné cíle. Zároveň by nám prospělo, kdybychom našli větší míru sounáležitosti napříč ce lou univerzitou, mezi fakultami, školními podniky, ale i akademickými a neaka demickými pracovnicemi a pracovníky a také samozřejmě se studentkami a studenty. Často nás totiž v první řadě napadnou rezervy a potenciál, který máme v odborné oblasti, v projektech, transferu znalostí a samozřejmě ve fi nančních záležitostech a rozpočtu. Ale očekávání našich budoucích absolven tů a absolventek, abychom je dobře připravili na jejich další vstup do života, mnohdy řešíme až jako něco druho řadého nebo samozřejmého. Kvalita naší vzdělávací činnosti je nezbytným předpokladem, abychom dokázali získat celou řadu benefitů, které nám naši úspěšní absolventi a absolventky mohou následně přinést.

Také by nám prospělo, kdybychom spolu dokázali více komunikovat, podporo vat se a pomáhat si. Chápu, že je to nelehké, často si neseme neshody z minulosti, ale větší míra pochope ní a možná i pokory by nám prospěla všem. Každý z nás by totiž mohl začít sám u sebe a řečeno parafrází známého výroku bychom se neměli pořád dokola ptát, co může univerzita udělat pro nás, ale co můžeme my udělat pro svoji univerzitu. Původní verze není výrokem W. Churchilla, jak se obecně mylně míní,

ale J. F. Kennedyho z jeho inaugurační řeči v roce 1961.

Jaké jsou hlavní cíle, na které se chcete zaměřit? Kam by se podle vás měla univerzita za následující čtyři roky posunout?

Pokud si představím čtyři roky rektor ského mandátu a ohlédnu se za těmi uplynulými třemi funkčními obdobími, kdy jsem měl tu možnost se na vedení univerzity podílet, je mi jasné, jak rychle to zase uplyne a jak bude zapotřebí každý den posunout alespoň pár věcí kupředu. Chtěl bych vyjít z několika základních předpokladů. Naše univerzita je živý ekosystém a jeho srdcem jsou lidé a naší vzájemnou spoluprací bude me úspěšnější. Naše úspěchy budou vycházet z kompetence a ochoty nás všech spolupracovat a využívat potenci álu, který máme, ale naše týmová práce bude o každodenním nalézání kompro misů mezi tradičním a novým a o spo luvytváření prostředí, v němž ovlivníme naši budoucnost. Neočekávám, že to půjde lehce, a spousta z toho nebude na první pohled vidět, některé výsledky se dostaví až postupně. Rektoři odchá zejí a přicházejí, ale naše alma mater má obrovský potenciál, honosí se jménem, na které slyší celý svět.

Žijeme ve velmi turbulentní době, kdy právě univerzity představují pilíř vzděla nosti, stability, ale i rozvoje, a je naším posláním, abychom vytvořili odpověd né a udržitelné prostředí v rámci naší společnosti a otevřeně komunikovali naše cíle. Budu usilovat o to, aby naše tvůrčí výsledky měly jasně měřitelný růst kvality a transferu znalostí v přímé spolupráci se školními podniky jako živými laboratořemi. Vzdělávací činnost bude využívat moderní výukové trendy a příležitosti celoživotního vzdělávání s přímým dopadem na zvýšení kvality a konkurenceschopnosti našich absol ventů a absolventek. Budu podporovat plně integrovaný přístup k udržitelnosti a společenské odpovědnosti s implementací ESG standardů v našich činnostech. Posílím naši infrastrukturu, která bude odolnější a s integrovaným přístupem k AI, jenž povede ke smysluplné digitalizaci a reál ně sníží administrativní zatížení pracov níků a pracovnic univerzity. Nastavíme kariérní systém a cílené vzdělávání pro zaměstnané včetně souvisejících systé mů adaptace a bezpečného pracovního prostředí. V neposlední řadě bude mít naše univerzita aktivní celospolečen skou roli při popularizaci vědy a v dialogu s odbornou i laickou veřejností v oblas tech naší odbornosti.

Ve volbě se vám podařilo získat 24 hlasů od 31 přítomných senátorek a senátorů. Jak tento úspěch vnímáte?

Velmi si toho vážím a upřímně musím říct, že jsem tak velkou podporu neče kal. Není žádným tajemstvím, že jsem se účastnil voleb již potřetí. Příprava voleb ních tezí mi umožnila si řadu věcí ujasnit, zamyslet se nad možnými řešeními a promyslet si možné přístupy k řešení. Na univerzitu jsem přišel před třiceti lety jako student, pracoval jsem v oboru již při studiích a potom jsem zamířil do pra xe. Vrátil jsem se na částečný úvazek, protože jsem věřil, že mohu studujícím předávat aktuální znalosti a dovednosti, a nakonec jsem již zůstal na univerzitě. Vždy mě bavilo řešit praktické či mana žerské věci a postupně jsem si prošel různé role od akademického senátu přes disciplinární komisi, programovou radu, interní akreditační komisi, oborové rady, poradní sbory školních podniků a různé univerzitní pracovní skupiny a komise až do vedení univerzity. Reprezentuji také univerzitu při spolupráci na regi onální inovační strategii a v celé řadě projektů se Statutárním městem Brnem a Jihomoravským krajem. Letos je to dvacet let, co vedu jeden z ústavů na Lesnické a dřevařské fakultě, který nyní rád předám svému nástupci.

Všechno na naší univerzitě jsem si vždy poctivě odpracoval, stejně tak jako mno ho dalších kolegyň a kolegů, pro něž se naše univerzita stala jejich životním pří během. O to víc mě těší tento úspěch, protože mě to v životě stálo nemálo odříkání a menších či větších osobních obětí. Věřím, že se mi podaří navázat na úspěchy mých předchůdců a posu nout univerzitu opět o kus dál!

Ve vaší gesci prorektora byla mimo jiné i udržitelnost, kterou jako důležitou zmiňujete i ve svých tezích. Jaké hlavní kroky by měla univerzita podniknout k větší udržitelnosti?

Udržitelnost je velmi široký pojem, který je vhodné užívat v souvislosti s kon krétní oblastí pro niž je míněn, jinak si většinou pod tímto pojmem představí každý z nás různá témata a jiné priori ty. Od roku 2025 máme na univerzitě Strategii udržitelnosti. Je to historicky první dokument, ve kterém jsme se snažili uchopit myšlenky udržitelnosti v prostředí veřejné vysoké školy. Jeho naplňováním přispějeme k vyšší míře udržitelnosti naší univerzity. Možná to zní až příliš byrokraticky, protože je zřejmé, že to strategie sama o sobě nevyřeší. Její naplňování bude na každém z nás, v našich gescích, v rolích, které na uni verzitě máme. Je to však rámec, jehož se můžeme držet a jímž také můžeme průběžně hodnotit, jak se nám v tomto směru daří.

Nadále naše univerzita předsedá Pracovní skupině pro udržitelnost České konference rektorů a můžeme tím čer pat zkušenosti od ostatních vysokých škol, sdílet naše nápady a společně vytvářet prostředí, které nám dopomůže k vyšší míře udržitelnosti. Limitujícím prvkem jsou v této oblasti většinou finanční zdroje, takže bude zapotřebí vy hledávat další projekty a dotace, stejně jako se soustředit na hlavní cíle a ne rozptylovat se celou řadou marginálních aktivit, které mohou mít na první dojem nálepku udržitelnosti nebo celospole čenského dopadu, ale ve výsledku jen čerpají zdroje s minimálním efektem. Nedílnou součástí je rovněž vnitřní ko munikace tématu udržitelnosti ve vazbě na zapojení cílových skupin a ideálně zís kání synergických efektů ve financování či v realizaci odborných témat napříč celou naší univerzitou.

Nové vedení představuje své vize pro následující funkční období

Hana Středová

prorektorka pro vzdělávací

činnost

V gesci prorektorky pro vzdělávací činnost převezmu odpovědnost za roz voj studijních programů, akreditační procesy a příslušnou část systému řízení kvality. Vnímám přitom kontinuitu práce, která byla v uplynulých letech na univerzitě úspěšně nastartována, i hodnotový rámec, který připomíná odkaz G. J. Mendela – učitele, vědce i duchovního, jenž dokázal propojit více světů a disciplín.

Ve spolupráci s jednotlivými fakulta mi chci přispět k vytvoření prostředí podporujícího moderní a prakticky

orientované vzdělávání, smysluplné za pojení inovací včetně umělé inteligence a mezinárodní rozměr studia. V kontextu demografických změn i proměn trhu práce považuji za klíčovou také kvalitu a strukturu celoživotního vzdělávání.

V oblasti akreditací je mým cílem další zpřehledňování a aktualizace procesů a posilování podpory garantů i hodnoti telů či hodnotitelek. Nadcházející institu cionální akreditace v roce 2030 bude příležitostí potvrdit kvalitu vzdělávání v širokém portfoliu oblastí, v nichž je uni verzita již dnes oprávněna studijní pro gramy uskutečňovat, a zároveň usilovat o její rozšíření tam, kde je to v souladu s naším odborným profilem a dlouhodo bými potřebami.

Uvědomuji si také, že mezi dlouhodo bé institucionální úkoly patří i ucelený digitální systém studijní agendy. V tomto směru chci ve spolupráci s odpovědný mi pracovišti podporovat kroky vedoucí k adekvátnímu a funkčnímu řešení.

Mou ambicí je univerzita, která rozvíjí vzdělávací činnost jako stabilní a sebe vědomý pilíř své identity. Moderní, kvalit ní a mezioborově ukotvené vzdělávání je nezbytné nejen k naplnění vize univer zity, ale i pro každodenní praxi, ve kte ré studující i jejich vyučující, mentoři a osoby provázející studiem nacházejí podmínky pro svůj dlouhodobý osobní i osobnostní růst.

V následujících čtyřech letech povedou univerzitu společně s rektorem Martinem Klimánkem dvě prorektorky a tři prorektoři. Proměnili se nejen lidé ve vedení, ale i samotné prorektorské oblasti. Ubyla pozice prorektora pro informační a komunikační technologie, doktorské studium bude nově v gesci prorektora pro tvůrčí činnost a také se spojila oblast vnějších vztahů a vnitřní komunikace. Členové a členky nového vedení přiblížili, jaké mají ve své funkci stanovené hlavní priority a kam chtějí univerzitu za následující čtyři roky posunout.

Robert Pokluda

prorektor pro tvůrčí činnost

Jako prorektor budu mít v gesci stra tegický rozvoj tvůrčí činnosti a dok torského studia. Tato agenda je pro naši univerzitu klíčová: neurčuje pouze naši vědeckou prestiž, ale především naši schopnost připravovat špičkové odborníky a odbornice pro 21. století. Má role spočívá v kultivaci prostředí, kde se snoubí badatelská svoboda s efektivní projektovou podporou a transferem znalostí do praxe.

Mým cílem není jen udržovat status quo, ale posunout univerzitu v několika prioritních oblastech. První je rozvoj doktorského studia. Navážu na koncept rozvíjející se Ph.D. školy, ale s důrazem na hlubší integraci fakult a klíčovou roli školících. Doktorand či doktorandka pro mě není jen studující, ale mladý vědecký

kolega či kolegyně potřebující systémo vou podporu pro svou tvůrčí činnost.

Dalším cílem je aktivní internacionaliza ce. Pro zvýšení úspěšnosti v prestižních mezinárodních grantech chci vybudovat specializovaný tým projektové podpory, který aktivně vyhledá příležitosti a po může s jejich realizací.

Chci se také zaměřit na proaktivní trans fer technologií. Přejdeme od pasivní správy duševního vlastnictví k aktivnímu vyhledávání partnerů v komerční sféře. Univerzita musí být iniciátorem spoluprá ce, nikoliv jen čekatelem na poptávku.

A v neposlední řadě chci cílit na moder ní vědeckou etiku. Implementujeme prin cipy Open Science jako standard, nikoliv jako administrativní zátěž. Současně posílíme mechanismy pro zvyšování odolnosti proti nelegitimnímu ovlivňo vání a zajistíme bezpečnost našeho výzkumu.

Mým cílem je stav, kdy naši doktorandi a doktorandky mají jasně definované zázemí, vědkyně a vědci cítí administra tivní úlevu díky profesionálnímu projek tovému servisu a výsledky naší práce pravidelně nacházejí uplatnění v průmys lu i společnosti.

Martina Rašticová prorektorka pro internacionalizaci

V gesci internacionalizace budu usilovat o to, aby se Mendelova univerzita v Brně dále profilovala jako otevřená, moderní a konkurenceschopná instituce pevně zakotvená v mezinárodním akademic kém prostoru. Tato agenda zahrnuje zejména rozvoj globálních kompetencí studujících a zaměstnanců a zaměstnan kyň, posilování strategických partnerství se zahraničními institucemi a vytváření skutečně multikulturního univerzitního prostředí. Internacionalizaci vnímám

nejen jako podporu mobility, ale jako průřezové téma, které má zásadní dopad na kvalitu vzdělávání, výzkumu i spole čenské role univerzity.

Mezi hlavní priority patří systematický rozvoj dlouhodobých zahraničních poby tů studujících a pracovníků a pracovnic, posilování jazykových a mezikulturních dovedností a aktivní zapojení do mezi národních projektů. Klíčové bude také prohloubení spolupráce se strategický mi partnerskými institucemi v Evropě i mimo ni, a to jak v oblasti výzkumu, tak ve společných vzdělávacích aktivitách. Zvláštní důraz chci klást na aktivní roli

MENDELU v alianci evropských univerzit HEROES, která představuje jedinečnou příležitost pro rozvoj sdílených studij ních programů, inovativních forem výuky i mezinárodních výzkumných týmů.

Současně je nezbytné posilovat atrak tivitu univerzity pro zahraniční studující a zaměstnance. To znamená nejen kvalitní propagaci anglických studijních programů, ale také systematickou pod poru wellbeingu, integrace a zapojení zahraničních členů a členek akademické obce do života univerzity.

Kýženým cílem mého funkčního ob dobí je posunout MENDELU k modelu skutečně mezinárodní univerzity, kde je zahraniční spolupráce přirozenou součástí každodenního fungování a kde absolventi a absolventky disponují dovednostmi potřebnými pro globální pracovní trh. Internacionalizace by měla být nástrojem zvyšování kvality, nikoli samoúčelným cílem – prostředkem k tomu, aby univerzita obstála v rychle se měnícím světě 21. století.

Petr Kupec

prorektor pro strategii, udržitelnost a účelovou činnost

Ve své činnosti navážu na úspěšnou prá ci svého předchůdce, protože zastávám názor, že věci, které fungují, se nemají měnit. Za klíčovou považuji v dalším ob dobí především implementaci strategie odpovědného a udržitelného rozvoje do, pokud možno, všech činností univerzity.

V úrovni strategického řízení univerzity je pro mě zásadní harmonizace všech strategických dokumentů univerzity, jasná a racionální definice indikáto rů plnění jejich plánů realizace, jejich průběžné vyhodnocování a přijímání a realizace opatření vedoucích k tomu, aby byly strategie univerzity naplňovány.

V této úrovni chápu jako nejvýznamněj šího spolupracovníka akademický senát univerzity. Za stejně významnou považuji v této oblasti průběžnou komunikaci se všemi součástmi univerzity. Jsem přesvědčen, že forma i obsah plnění strategie univerzity musí být společným konsensem všech součástí.

Zasadím se o to, aby výsledky žeb říčků hodnocení univerzit, stejně jako výsledky hodnocení MEP, byly průběž ně zapracovávány do strategických

dokumentů univerzity a aby opatření formulovaná na jejich základě byla prů běžně realizována.

Mojí ambicí dále je, aby byly školní podniky v hlavní činnosti hřištěm pro všechny součásti univerzity, samozřejmě s tím, že obsahově řídící musí v jejich činnostech zůstat fakulty, které zaštiťují jejich odbornost. Strategie odpovědné ho a udržitelného rozvoje by na školních podnicích neměla být požadavkem, ale

pravidlem. Dlouhodobým cílem v oblasti školních podniků univerzity, se kterým se ztotožňuji, musí být to, aby byly svý mi přístupy k obhospodařování majetku univerzity příklady dobré praxe a vzory v oblasti lesnictví, zemědělství a zahrad nictví nejen v ČR, ale i v kontextu těchto oborů v rámci Evropské unie.

Jiří Skládanka prorektor pro kvalitu, komunikaci a personální záležitosti

Chci podpořit pozitivní pracovní prostře dí, úroveň komunikace uvnitř univerzity a rovné pracovní příležitosti. Zaměřím se na další vzdělávání všech zaměstnanců, a to ve vazbě na jejich kariérní růst a roz voj. Budeme v této souvislosti potřebo vat kariérní řád a nastavit kariérní dráhy. Rozvoj zaměstnanců a zaměstnankyň, vzdělávání a vědu nelze řešit izolovaně, ale komplexně. Jen tak zajistíme udrži telné zvyšování kvality na univerzitě.

V rámci HR Award je třeba naplnit aktuální akční plán a připravit nový od roku 2027. Strategickou transfor maci personalistiky chci podpořit

prostřednictvím implementace mo derního HR softwaru, který umožní centralizaci požadavků, efektivní správu vzdělávání i transparentní odměňování. Právě to bude jedním z nezbytných kro ků i s ohledem na směrnici Evropského parlamentu, podle které bude potřeba o rozdílech v odměňování pravidelně reportovat.

Chci, aby univerzitní pracoviště, v jejichž gesci je personalistika a kvalita, fungova la jako metodický partner zaměstnanců. V neposlední řadě se chci ve spolupráci s odbory věnovat také otázce zaměst naneckých benefitů.

V oblasti vnější komunikace chci, aby se univerzita výrazněji prosadila v oblasti popularizace vědy v České republice, protože otevřená a srozumitelná věda

je klíčem k důvěře veřejnosti i k řešení problémů, které dnes společnost trápí. Současně chceme oslovovat ty nejlepší uchazečky a uchazeče, kteří hledají kvalitní vzdělání a smysluplné prostředí, kde se studium opírá o vědu, je provázá no s praxí a má skutečnou hodnotu pro společnost.

Naše univerzita se v oblasti vědy a výzkumu, stejně jako ve vzdělávání, významně podílí na rozvoji regionů. Nicméně budeme chtít ukázat, že jsme silní nejen na regionální pozici, ale rovněž patříme mezi moderní evropské univer zity, které svým působením významně přispívají rozvoji lidského poznání na me zinárodní úrovni.

Člověk roste a poznává sám sebe, pokud má odvahu nechat se změnit

Už samotné rozhodnutí strávit měsíc v cizí zemi je pro řadu studujících výrazným vystoupením z komfortní zóny, a tedy i zkouškou odvahy. Ema Bahledová, studentka prvního ročníku magisterského studia Mezinárodní teritoriální studia na FRRMS, vyrazila v listopadu 2025 se skupinou dalších pěti studujících na měsíční pobyt na Taichung na Taiwanu, kde rozvíjela svůj projekt zaměřený na krátké potravinové řetězce.

TEXT: Martina Nuňez Alvarenga FOTO: archiv Emy Bahledové

Proč jste se rozhodla zkoumat krátké potravinové řetězce na Taiwanu?

FRRMS má na Taiwanu partnerskou univerzitu a Ivo Zdráhal z Katedry regi onální a podnikové ekonomiky se zde dlouhodobě angažuje. Výjezd s akade mikem je specifický typ zahraniční stáže MENDELU, který umožňuje studujícím bakalářských a magisterských programů absolvovat delší pobyt v zahraničí. Já jsem se na něj přihlásila s projektem, který zkoumal propojení místních far mářů a výrobců s koncovými zákazníky

a dostupnost kvalitních regionálních potravin. Pomocí dotazníkového šetření jsem se snažila identifikovat zákaznic ké segmenty navštěvující organický farmářský trh na National Chung Hsing University v Taichungu a porozumět jejich motivaci, vnímaným benefitům i překážkám spojeným s tímto trhem prostřednictvím rámce Value Proposition Canvas. To je taková mapa, která umož ňuje pochopit, proč lidé chodí právě tam, jak vytvořit nabídku, která odpoví dá jejich potřebám, nebo jak se odlišit od konkurence.

S jakými očekáváními jste na pobyt odjížděla a co jste si od něj slibovala?

Mým největším cílem bylo získat nové znalosti v oboru a poznat místní odbor né instituce, jejichž návštěva je vždy součástí každého výjezdu. Ale upřímně, když jsem viděla, co všechno nás čeká, zachvátila mě obava, zda a jak to všech no zvládnu. Toužila jsem poznat i místní kulturu a objevovat lokální krásy po svém, ale tušila jsem, že na to nebude moc prostoru. Když jsme pak dorazili na místo, o nějakém vlastním volném času se dalo mluvit až tak předposlední den.

Jak jste se na cestu připravovala?

Už jsem za sebou měla Erasmus v Portugalsku, takže jsem věděla, co obnáší život v jiné zemi. Tohle ale měl být můj první let mimo EU, takže jsem se připravovala spíš psychicky – na dlou hý let, na intenzivní program v uzavřené skupině lidí, na místní počasí a podobně. To jsou ale spíš myšlenky, které vás před odjezdem napadají, úplně připravit se na to nedá. A musím se přiznat, že jazyk jsem se neučila vůbec. Mandarínština není něco, co se dá rychle zvládnout, a pravdou je, že na místní univerzitě všichni mluvili anglicky. Horší to bylo třeba na trhu nebo když jsme opustili prostory univerzity, tam by se mi lepší příprava určitě vyplatila. Připravovala jsem tedy hlavně svůj projekt.

Korean heart neboli korejské srdce je typické gesto lidí ve V a JV Asii znamenající mír.

dotazníky pro místní farmáře

Co pro vás na místě bylo nejtěžší přijmout nebo si na to zvyknout?

V Evropě se téměř všude domluvíte angličtinou, ale na Taiwanu s ní často neobstojíte ani mezi mladými. Skutečná jazyková bariéra dokáže být frustrující, a to vám dojde až ve chvíli, kdy vám už ani ruce a nohy nestačí, abyste se na něčem domluvili. Naštěstí nás nepo tkala žádná krizová situace a lidé vám většinou nikdy nedají napřímo najevo, že je něco obtěžuje. Kromě nemožnos ti popovídat si s místními pro mě byly náročné ještě tři věci: jako vysokou světlovlasou holku si mě všude neustále fotili, kýchání a smrkání se najednou zdá lo jako něco, co je potřeba sdílet všude a se všemi, a v MHD se nesmělo mluvit. Zákaz mluvení ve veřejné dopravě nebyl zákaz v právním smyslu, ale šlo o vel mi silnou společenskou normu, kterou místní opravdu dodržovali. Šlo o re spekt, ohleduplnost a důraz na harmonii ve veřejném prostoru. Do MHD si navíc nesmíte brát žádné jídlo a pití, což bylo v tamních vedrech náročné, obzvlášť při delších přesunech. Zachraňovaly nás venkovní fontány s pitnou vodou.

Setkala jste se s kulturním nedorozuměním, které vás něco naučilo?

Na začátku jsem nechápala, proč se lidé neustále vyhýbají očnímu kontaktu –v obchodě, ve výtahu, v MHD nebo při setkání s cizincem. I při předávání dárků, které se na Taiwanu vždy dávají oběma rukama, se lidé často dívají spíš na před mět než na druhého člověka. Je to ale spíš ostych nebo projev respektu než neochota nebo nezájem, jak bychom si to mohli evropsky interpretovat. Naučilo mě to, že k pochopení mezikulturních situací je důležité nevnímat věci jen vlastníma očima, ale hledat souvislosti, a především lokální kontext. S dárky to také nemusí být tak jednoduché. Jako zástupci univerzity jsme všude vozili knihy, ale později jsme se dozvěděli, že darovat knihu na Taiwanu třeba před zkouškou nebo před svatbou může zna menat smůlu nebo neúspěch.

Byly chvíle, kdy jste měla chuť to vzdát?

Týden před odletem mě přepadla úzkost, asi taková ta klasická cestov ní horečka. Nešlo jen o dlouhý let, ale i o to, že jsem necestovala s celou skupinou – letěla jsem jen s jednou další osobou z MENDELU. Navíc na mě možná

dolehl i fakt, že během pobytu budu mít narozeniny, které jsou pro mě hodně osobní záležitostí, a já je budu trávit s lidmi, které ještě neznám. Asi v polovi ně pobytu jsme si s ostatními říkali, jak to tempo vůbec zvládneme. Když se ale blížil závěr, shodli jsme se, že bychom tam klidně zůstali i déle.

Co vás nejvíce posunulo, ať už profesně, nebo osobně?

Kromě doktora Zdráhala, který celý pobyt organizoval a zaštiťoval, jsme měli na místě i přiřazeného mentora – vyu čujícího z tamní partnerské univerzity, s nímž jsme svůj projekt konzultovali. V mém případě se jednalo o velmi skromného a pracovitého akademika, který mě svým odborným, a zároveň lidským přístupem skutečně inspiroval. Když máte jasně danou strukturu a kon krétní výsledky, které musíte prezento vat, můžete to vnímat jako tlak. Zároveň ale vidíte i pokroky, kterých postupně dosahujete. Z osobního hlediska jsem si uvědomila, že jsem mnohem samo statnější, než jsem si myslela. Na jednu stranu máte všechny aktivity naplánova né, na druhou stranu potřebujete velkou dávku osobní disciplíny a samostatnosti, abyste se zorientovali v neznámém prostředí a podávali výsledky. Výjezd s akademikem podle mě ideálně kombi nuje výhody praktické stáže, terénního výzkumu a intenzivního mentoringu.

Co byste doporučila studujícím, kteří se na podobný pobyt chystají?

Výjezd s akademikem není jen příležitost pro studenty a studentky vycestovat, ale představuje také závazek vůči uni verzitě i zemi, kterou v zahraničí repre zentujete. Je potřeba něco vypracovat a zanechat po sobě konkrétní výstup. Zároveň je to skvělá příležitost, jak se připravit na závěrečnou práci, naučit se fungovat pod tlakem a ověřit si v praxi dovednosti získané během studia. To vše se může zdát jako tlak, kterému se ne všichni chtějí vystavit. Jedno je ale jisté – člověk se učí a zdokonaluje jen tak, že se vystavuje výzvám a učí se je překonávat. A dokud je člověk mladý a nemá žádné závazky, kdy jindy risko vat než právě teď. Určitě je dobré mít na paměti, že mnohé zkušenosti člověk docení až s odstupem – teprve časem si uvědomí, kolik mu daly a jak rád je, že tehdy našel odvahu se do nich pustit.

Doktorandka a IT

vývojářka: Zkoušejte, jděte do všeho s odvahou a trochu

po hlavě

Eliška Chylíková studuje doktorský program Otevřená informatika na Provozně ekonomické fakultě a zároveň už dva roky pracuje jako full‑stack vývojářka ve startupu Citymind. Ten pomáhá obcím i firmám lépe komunikovat s lidmi a v minulosti uspěl ve studentské soutěži MENDELU Boost. Eliška se podílela i na vývoji aplikace MyMENDELU, kterou na univerzitě denně používají studující i zaměstnanci a zaměstnankyně. Svou dosavadní profesní dráhu popisuje v rozhovoru.

TEXT: Vojtěch Pospíšil FOTO: archiv Elišky Chylíkové

Co vás přivedlo k projektu Citymind a jaká je v něm vaše role?

Práci mi nabídl kolega z týmu Moje MENDELU Andrej Gono, který je jedním ze zakladatelů firmy a také doktorand na PEFce. Ve firmě působím jako full‑stack vývojářka. To znamená, že řeším jak vizuální část webové aplikace, kterou vidí uživatel, tak i její serverovou část, co se děje na pozadí.

Co přesně v Citymind vytváříte?

Vyvíjíme inteligentní komunikační platformu pro veřejnou správu i firmy. Začínali jsme chatbotem, který auto matizuje dotazy na úřadech a občanům během pár vteřin srozumitelně odpo vídá na dotazy. Když jsem v Citymind začínala, města chatboty spíš nevy užívala. My jsme ho poprvé spustili v Mokré‑Horákově, kde to získalo silný mediální ohlas. Dnes spolupracujeme s radnicemi, univerzitami i komerční sfé rou. Mezi naše velké firemní klienty patří například O2 arena.

Váhala jste, jestli jít na doktorát?

Co nakonec rozhodlo?

Na bakaláři jsem si vůbec neuměla před stavit, že bych to někdy mohla dělat. Během studia jsem se stala součástí vý vojářských a výzkumných týmů. Nejprve v aplikaci Moje MENDELU na bakalář ském stupni a potom v týmu laboratoře Spatial Hub na magisterském. Postupně jsem přebírala víc zodpovědnosti.

Plánovala jsem úkoly ostatním z vývojář ského týmu, řešila směr vývoje aplikace a měla na starosti web. Byla jsem díky tomu víc v kontaktu s doktorandy a dok torandkami i akademičkami a akademiky a tehdy mi došlo, že Ph.D. pro mě bude správná cesta.

Chtělo to odvahu zapojit se do těchto týmů už během studia?

Na prvním meetingu jsem se hrozně bála. Byla jsem mezi akademičkami a akademiky a Ph.D. studujícími úplný nováček a měla minimum zkušenos tí. Starší studenti a studentky se mě ale snažili zapojit a dávali mi prostor. Postupem času se zlepšilo i moje sebevědomí a zjistila jsem, že už něco zvládnu udělat sama.

Jako vývojářka jste si vybrala obor, který je stále vnímán jako spíše mužská doména. Setkala jste se v souvislosti s tím s nějakými předsudky?

Mě počítače vždycky bavily. Od mala jsem zkoušela, co všechno na nich jde dělat, zkoumala jsem různé programy, psala blog nebo hrála Simíky. Na gymplu jsem absolvovala kurz programování, při šlo mi cool. Předsudky vůči oboru jsem neměla. Neřešila jsem, jestli tam budou samí kluci. Dřív jsem chodila do kroužku moderního jojování a teprve když jsem tam přišla, tak mi došlo, že jsem tam

jedna ze dvou holek a zbytek jsou kluci. Takže to pro mě není nic nového.

Na který svůj dosavadní úspěch v IT jste nejvíc hrdá?

Nejvíce hrdá jsem na fakt, že jsem se postupně dostala do fáze, kdy mám dostatek zkušeností na to, abych mohla rozhodovat o věcech. Získala jsem dů věru lidí kolem sebe a i já svým názorům víc věřím. Neříkám, že jsou všechna má rozhodnutí vždy správná, ale už jsem zís kala sebevědomí, které jsem na začátku postrádala.

Jakou radu byste dala studentům a studentkám, kteří chtějí už při studiu začít pracovat nebo

podnikat, ale mají obavy, jestli na to mají?

Důležité je uvědomit si, že většina rozhodnutí se dá vrátit. Když zjistíte, že vám něco nefunguje, prostě to změníte, přestanete a zkusíte něco jiného. Já jsem třeba v jednu dobu kromě Citymind pracovala ještě ve dvou dalších týmech a zároveň studovala navazující studium a učila na fakultě. To bylo opravdu náročné skloubit dohro mady. Takže jsem se nakonec musela rozhodnout, kterou práci si chci nechat a čeho se vzdám. Proto radím, zkoušej te. Jděte do toho s odvahou a trochu po hlavě, hlavně na začátku. A najděte si parťáky. S lidmi kolem sebe je všechno jednodušší.

Zkoušejte a jděte do všeho s odvahou a trochu po hlavě, hlavně na začátku. A najděte si parťáky. S lidmi kolem sebe je všechno jednodušší.

Antonín Dyk:

Muž, který chtěl, aby les měl budoucnost (1871–1952)

Když se 5. března 1871 v myslivně Harabaska u Kbelan na Plzeňsku narodil Antonín Dyk, nikdo nemohl tušit, že právě tady začíná příběh jedné z nejvýraznějších osobností českého lesnictví a myslivosti. Příběh muže, který dokázal propojit vědu s praxí a který celý život hájil jednoduchou, byť ne vždy přijímanou pravdu: má‑li odrůst zdravý les, početnost zvěře musí být odpovědně regulována.

TEXT: Monika Pevná

FOTO: archiv MENDELU

Sám se celoživotně považoval více za praktika než vědce a důraz na praxi kladl později na srdce i svým studentům. Jeho životní cesta je tohoto motta důkazem. Po studiích lesního inženýrství na Vysoké škole zemědělské ve Vídni a absolvování vojenské služby nastoupil do lesnické praxe. Tu poznal důklad ně z pozic lesního asistenta, adjunkta, nadlesního i ředitele lesů a statků.

Lesnická praxe na prvním

místě

Práce v reálných provozních podmínkách mu dala přesvědčení, že teorie bez praxe je slepá a praxe bez odborného zázemí ne bezpečná. Tento postoj ho provázel po celý život a později se stal jedním ze základních pilířů jeho pedagogické práce. Další kapitola jeho profesního života se začala psát v roce 1920, kdy začal působit na nově založené Vysoké škole zemědělské v Brně, dnešní Mendelově univerzitě v Brně. Zpočátku sou běžně zastával i funkce v lesnickém provozu, ale postupně se rozhodl věnovat výhradně akademické dráze. Už v roce 1922 byl jmenován řádným profesorem ochrany lesa a myslivosti.

Na brněnské vysoké škole nezůstal jen u přednášek. Založil Ústav ochrany lesů a myslivosti, budoval odborné sbírky, sháněl učební pomůcky a důsledně prosazoval výuku v teré nu. Studentům nepředával jen znalosti, ale i způsob myšle ní: les je komplexní živý organismus a tak je k němu potřeba přistupovat.

„Odborně se profesor Dyk zaměřoval především na ochranu lesa proti hmyzím škůdcům, myslivost a vztahy mezi stavem

zvěře a zdravotním stavem lesních porostů. Zcela mimořádný význam má takzvaná Dykova‑Ambrosova metoda sledování populační dynamiky bekyně mnišky, která představovala jeden z prvních systematických přístupů k prevenci hmyzích kalamit. Tato metoda položila základy pozdější integrované ochrany lesa,“ doplnil Jiří Kamler z Ústavu ochrany lesů a myslivosti. Tento přístup nám dává tušit, že studijní program Integrovaná ochrana přírody akreditovaný v roce 2025 na Lesnické a dře vařské fakultě MENDELU by mu udělal radost.

Myslivcem

i hudebním skladatelem

Vedle vědy se ale intenzivně věnoval i myslivosti. Sám byl aktivním myslivcem a tradici hluboce respektoval, nikdy však neztratil nadhled. Odmítal nekritické navyšování stavů zvěře a otevřeně upozorňoval na důsledky. Jeho slova zní aktuálně i dnes: „Hříchem proti myslivosti je chovati a zejména pře zimovati více zvěře, než je možno vyživiti bez úhony pro její zdravotní stav, jakož pro honbiště samo.“

Tento postoj mu přinášel respekt, ale i spory. Přesto byl v letech 1927–1941 zvolen předsedou Československé mys livecké jednoty, kde sehrál klíčovou roli při jejím formování. Pro myslivce navíc zkomponoval lovecké signály, které se hrají dodnes. Další důkaz, že jeho vztah k oboru byl jak odborný, tak i hluboce osobní.

V lesích Mendelovy univerzity v Brně je profesoru Antonínu Dykovi věnována jedna ze studánek zdejšího Lesnického Slavína. Notový zápis loveckého signálu Lovu zdar, bez nějž se neobejde snad žádný lov a který je na přední straně studánky umístěn, připomíná hudebně laděnou část jeho osobnosti. Kdo v těchto lesích vstoupí do řícmanického ar boreta a udělá jen pár kroků, nemůže přehlédnout impozantní Památník Stromů, na jehož jižním průčelí se nachází notová partitura Dykem zhudebněné básně Stromy básníka Jaroslava Vrchlického. Provedena je v takové velikosti, aby pěvecký sbor před památníkem mohl skladbu podle not zazpívat.

V akademickém světě zastával řadu funkcí, opakovaně byl děkanem lesnického odboru a v letech 1936–1937 i rektorem Vysoké školy zemědělské v Brně. Antonín Dyk zemřel 29. čer vence 1952 v Brně. Jeho odkaz ale zůstává. V době, kdy si klademe otázky, jakou zátěž je les schopen dlouhodobě unést, jaké počty zvěře jsou pro les únosné a jak smysluplně propojo vat vědu s praxí, jsou jeho myšlenky možná naléhavější než kdy dřív.

LDF MENDELU vede projekt ochrany jasanu

LDF se v mezinárodním projektu zaměřuje na ochranu jasanu úzkolistého v lužních lesích, zejména v CHKO Soutok. Pomocí dendrometrů sleduje vitalitu stromů ohrožených invazní voskovičkou jasanovou a připravuje podklady pro udržitelné lesnické postupy.

Vědkyně na Antarktidě zkoumá DNA mikroorganismů

Na ostrov Jamese Rosse v lednu odcestovala Stanislava Bezdíček Králová. Dva měsíce zde zkoumala, jakým způsobem lokální mikroorganismy produkují bioaktivní peptidy a jak jsou specifické pro antarktické prostředí. Výzkum může přinést nové poznatky pro chladovou chemii i ochranu rostlin.

PEF MENDELU zavádí bakalářský projekt

První studující bakalářských programů letos místo bakalářské práce absolvují studium projektem řešícím konkrétní praktický problém, který obhájí před komisí státní závěrečné zkoušky. PEF tím reaguje na nástup nástrojů generativní AI.

V Lednici přibude nový technologický pavilon

Nová budova nahradí nevyhovující objekt ze 70. let a soustředí výuku i technologie Ústavu posklizňové technologie a Ústavu vinohradnictví a vinařství do jednoho bezbariérového centra. Studující získají moderní zázemí pro zpracování ovoce, zeleniny a hroznů v souladu s aktuálními standardy i praxí.

Mikrocertifikát Manažer udržitelnosti na FRRMS

FRRMS má svého prvního držitele mikrocertifikátu Manažer udržitelnosti. Navazující magisterský program Regionální rozvoj je jedním z mála studijních oborů v Česku, které umožňují získat tento mikrocertifikát zdarma. Stačí úspěšně absolvovat tři předměty zaměřené na oblast ESG.

Mobilní Univerzita třetího věku

v regionech

Mobilní U3V reaguje na potřebu zpřístupnit kvalitní vzdělávání i seniorům a seniorkám žijícím mimo města a větší centra. V regionech nabídne tematické moduly s přednáškami a exkurzemi –místní partner zajistí prostor, univerzita obsah, lektory a lektorky i organizaci. Pilot startuje v březnu ve Ždánicích.

Cosmic experiments: Research team to study microalgae and stress in space

In late 2027 or early 2028, Czech astronaut Aleš Svoboda will blast off for the International Space Station (ISS). He will be the second Czech to go to space. As part of his mission, he will conduct two experiments in collaboration with scientists from the Department of Chemistry and Biochemistry at the MENDELU Faculty of AgriSciences. His job will be to monitor his own stress levels and test how microalgae respond to conditions in outer space.

TEXT: Jan Mikulášek

PHOTO: courtesy of Lukáš Nejdl

Monitoring human health in space is no easy task, especially when we look at one aspect of it: stress. That’s what Lukáš Nejdl’s team from the Department of Chemistry and Biochemistry at the Faculty of AgriSciences plans to study. Working in collaboration with the Brno University of Technology, Lightfly Technologies, and other institutions, the team’s goal will be to create a “digital twin” of astronaut Aleš Svoboda.

“It’s a virtual model designed using artificial intelligence based on precisely measured data that we will collect.

The virtual model will then predict the changes in cognitive function that happen, for example, when an astronaut is suffering from sleep deprivation,” says Nejdl.

The experiment will have several parts. Creating a digital twin requires a large

volume of various data. They will be collected using sensors on a watch and a special vest the astronaut will wear. The next task of Nejedl’s team will be to conduct chemical analyses of saliva. “Saliva is a suitable material for several reasons. Taking samples is non‑invasive, which is probably the biggest advantage. You can take samples one right after the other, constantly. It also does a good job reflecting a person’s physiological condition, whether they are healthy or sick. It also reflects one’s mental state. There are many biomarkers of acute and cumulative stress that can be measured. The main biomarkers indicating stress are cortisol and then alpha‑amylase, melatonin, and others,” says the researcher.

The astronaut will take samples by putting in his mouth a cotton roll, which will absorb saliva. He will than place it in a sealable test tube. As part of the experiment, different storage methods will be tested so that the samples do not deteriorate. After returning to Earth, the team will analyse the samples using photolysis. “That means that a strong source of UV‑C light will be used to spark a range of photochemical reactions. In the process, the sample is broken down into smaller components and new photoproducts may emerge that we will then study further,” says Nejdl.

After collecting all the data from the astronaut’s saliva, watch, and vest, the researchers will create a digital model that will be able to determine acute and cumulative stress and how it influences cognitive function. “Thanks to this digital twin we will be able to predict cognitive function ahead of time. If the technology proves successful, it can be transferred anywhere where there are people exposed to high levels of stress, which could be not only astronauts but also soldiers, firefighters, and highly qualified professionals. Our findings could be used to estimate whether and how much these people are affected by stress and how concentrated they are on fulfilling demanding tasks,” says Nejdl in conclusion.

AstroDesmus project

Aleš Svoboda won’t be the only one exposed to the harsh conditions of life in orbit; so too will Desmodesmus armatus, a species of algae, or, more precisely, microalgae. Microalgae are an ecologically indispensable part of life on Earth. “Together with cyanobacteria they generate more oxygen than trees do. As a result, we can take them to space and cultivate them there. At the same time, they produce various interesting metabolites, antioxidants, and substances with healing properties,” says Katarína Molnárová, whose research focuses on microalgae, cyanobacteria, and plants in extreme conditions. Because microalgae can create oxygen out of carbon dioxide and light while simultaneously cleaning the environment of toxic substances, they are ideal organisms for studying in space.

The primary aim of the experiment is to test the survivability and resilience of this microalga to Martian perchlorates, salts that naturally occur on Mars and will complicate growing plants and managing water on this planet. “Until recently, it was assumed that Martian perchlorates are one of the reasons there can’t be life on Mars. The microalga Desmodesmus armatus, however, is an extremophile, and other organisms also exist that can survive in such conditions,” explains Molnárová, the head of the research team.

Thus far, microalgae and their resilience have been studied on Earth under optimal conditions. Scientists, however, are interested in whether microalgae can survive when they add in adverse factors, like radiation or microgravity. For the experiment, the algae will be enclosed in a solid hydrogel, which will keep them in place under weightlessness conditions. The researchers will then precisely control the illumination and temperature of the algae’s environment to study how they respond to various concentrations of perchlorates. “If biofilm is created while cultivating the microalgae in space, we will analyse its composition and structure. After returning from space, we will also conduct a molecular analysis and determine, for example, their gene expression and the creation of secondary metabolites,” says Molnárová.

One test involving photochemical analysis. Volunteers were exposed to stress, and then researchers studied their saliva. Source: Lukáš Nejdl

Biomining heavy metals in space

One of the qualities of the microalga Desmodesmus armatus is its ability to accumulate heavy metals, and thus to effectively obtain them and remove them from the environment. “On Earth this quality is used to treat wastewater. Our goal is to determine whether the alga maintains this ability when in space,” says Molnárová about another aspect of the experiment. In addition to perchlorates, the algae will also be exposed to various concentrations of copper, nickel, and cadmium, and the researchers will test the “biomining” of heavy metals. The research team is collaborating on the experiment with several companies that have technologies for storing and cultivating algae in space.

Testing how microalgae react in space could in the future help with the ecological purification of mine water, the decontamination of industrial areas, and recycling metals contained in waste. The research project is thus an important step towards self‑sustainable space missions and cleaner water and raw materials on Earth. If it is confirmed that microalgae can thrive in space, they could become an affordable and reliable biological instrument for closed ecosystems and obtaining raw materials on other planets. It will be the first time this species of algae will be tested in space for its tolerance to perchlorates and its ability to biomine heavy metals. Besides contributing to research conducted by scientists from Mendel University in Brno, astronaut Aleš Svoboda will also be involved in another 11 scientific and technological experiments from elsewhere in the Czech Republic that have received funding from the European Space Agency.

Teaching during war means above all giving students courage and support

It has already been four years since life at Ukrainian universities was turned upside down by the ongoing war. Students and teachers have learned to function in between sirens, power outages, and improvised shelters while they try to maintain a sense of continuity in the classroom and a feeling of normalcy. Despite the hardships, something exceptional has emerged: a new form of courage, solidarity, and dedication that holds the university community together. Tetiana Matusevych from the Department of Social Philosophy at Dragomanov Ukrainian State University tells us what the day‑to‑day reality of academic life in Kiev looks like right now.

TEXT: Martina Nuňez Alvarenga

PHOTO: courtesy of Tetiana Matusevych

How has the war changed teaching, the role of teachers, and the entire university?

Today, we are no longer just an educational institution as we were in the past––we’ve become a place where people hold each other up, support each other, and seek out a sense of security. The university has taken on an even stronger role: it is a space of solidarity, unity, and human closeness. Before the war, we were just like any other university‑lectures took place, we did research, and we had natural contact with our colleagues and students. But then the war came, and everything was broken off: around‑the‑clock safety measures, missile attacks, sirens, power outages, freezing cold inside buildings, and patchy internet. Studying and teaching under such conditions is very challenging. I remember my first classes after the war broke out. Within two weeks, we had managed to bring all lessons online. But our first classes of the semester weren’t about what we’d be covering – they were mainly about psychological support for the students, who were in shock. Some found themselves on temporarily occupied territory. Some logged in from cellars, others from hiding places in the countryside. With some students,

you could hear explosions in the background.

How did you manage to handle working under such difficult conditions?

Honestly, I don’t think I’ve handled them yet. Stress is everywhere. It’s not just me that has it, but all of society, which is living under constant pressure because the war hasn’t ended. The only thing you can do is try to keep going and continue teaching like before. Routine and structure help me maintain at least some sense of normalcy. I believe that students need the exact same thing––a space that offers a feeling of stability, meaning, and hope during wartime. Today, my job means more than just hours worked, getting paid, and fulfilling duties. It’s become a mission, a true calling.

Were there times when you noticed that what was going on around you was changing you?

One of my most striking personal experiences was discovering how stress affects cognitive abilities. Before the war, my English was at the C1 level, but the first three months after the war broke out I had the feeling that I had fallen to A2. I couldn’t express myself meaningfully in a foreign language. Even ordinary tasks took me much

longer. What I had previously been able to do in ten minutes suddenly took an hour. However, I gradually came to recognize how fast you can adapt; my cognitive functions improved and levelled off again. You learn how to live, work, and find joy despite the suffering of war – but it requires enormous effort and support. That’s why I immensely appreciate the help our university and country received from the international community, including the opportunity to continue collaborating with partner universities in the Czech Republic.

How do you see the future of higher education in Ukraine?

Toady, most learning is hybrid – some lectures are online, but whenever the situation allows, we prefer to meet on campus. At the institutional level, everything is based on following strict security rules and formal processes, thanks to which we know how to act in different situations, whether there is an air raid or whether it’s unbearably cold in the classroom. Universities, though, are mainly about people, and therefore for their future not only is institutional structure critical but so too is human resilience, the ability to cope with difficult situations and keep going. Unfortunately, we’ve lost many students and colleagues in the war, and these losses are very hard, if not impossible,

to make up for. We realize that the war has had a negative influence on studies and teaching, and also affects research, which largely can’t be conducted online. But for us, the priority remains security and mental health––therefore, we offer students and teachers anonymous counselling and therapy at the Department of Psychology. In the future, some schools might merge due to demographic changes and the situation on the labour market, while large research institutes will continue to grow. Interestingly, even during the war, new universities are being founded, mostly private ones. People are still willing to invest in education and study at university in Ukraine.

Have you noticed any changes in what students want to focus on during their studies?

Certainly. Now lots of students want to work on the postwar reconstruction and development of Ukraine and see themselves as the future leaders of this transformation. Although we might have heard that many young people have

left the country, every day I meet with talented, dedicated students who love their country and want to contribute to its future. Some have even joined the army. It’s an admirable generation –responsible, courageous, open to the future, and capable of building a prosperous Ukraine.

Have you encountered similarly inspiring stories among your academic colleagues?

Every single day. I’m amazed how quickly people can adapt to their surroundings and difficult conditions. The media recently reported on a physics teacher who, during power outages in the winter in Kiev, taught her students using a laptop in a parking lot because that was the only place she had a Wi‑Fi signal. She sat out there in the cold and just continued teaching. The rest of us are trying to do the same thing––continue doing our job despite the unfavourable circumstances. And it’s

moments like this that show just how much strength we really have inside ourselves. The resilience we show today is not just a reaction to the present but also a foundation for the future, which we want to build together.

The night sky full of wings

The night sky appears to be calm and quiet. In reality, though, it is full of life, especially in the spring and autumn, when hundreds of thousands, sometimes millions, of birds travel hundreds of kilometres on their migratory flights. Nocturnal migration is one of the most remarkable natural phenomena to take place in the temperate zone. Research conducted in the past several decades has found how complicated and elaborate the migration process is.

TEXT: Tomáš Pospíšil, Monika Pevná

PHOTO: courtesy of Tomáš Pospíšil

Bird migration is one of the most complex spatiotemporal phenomena occurring in the animal kingdom. Whereas daytime migration is visibly noticeable and well‑known, nocturnal seasonal bird movements take place at great heights and cannot be observed by the human eye. Surprisingly, most small songbirds in the Czech Republic, such as robins, warblers, redstarts, and thrushes, migrate at night. Modern science, combining radar technology, bioacoustics, geolocation instruments, and experimental neurobiology, has allowed researchers to take a deeper look into this phenomenon.

Impossible without fat reserves

There are several reasons birds prefer to migrate at night. “First and foremost is energy efficiency. The nighttime air is cooler and, thanks to less turbulence and weaker updrafts, stabler. The result is that flying requires less energy and also that the risk of overheating during long migrations is reduced. A non‑negligible role is also played by the lower risk of predation, because daytime birds of prey have no chance of striking at night. Some

nocturnal hunters, like owls, do predate on birds active after sunset, but there are significantly fewer of them,” says ornithologist Tomáš Pospíšil, describing the advantages of nocturnal migration.

During the daytime, birds find hides, where they rest, and collect food. For small songbirds weighing only a few dozen grams, migration is an extreme physical challenge. Before departing, they must increase their body weight by 30 to 50 percent by creating fat reserves. “Fat provides birds with more than twice the energy per gram of mass in comparison to saccharides or proteins. To store enough fat before they leave, they are able to rearrange the insides of their bodies. They shrink some digestive and sexual organs and, in doing so, gain more space for the fuel they need for this demanding movement,” says Pospíšil about the strategy used by birds.

They usually fly at speeds of 30 to 60 kilometres per hour, at altitudes ranging from 500 to 2,000 metres above sea level, depending on climatic conditions. Birds naturally seek out layers of air with favourable tailwinds, which help optimize the ratio of energy expenditure to distance travelled.

Flying under the cover of darkness

How birds navigate while migrating is a question that has fascinated scientists for centuries, one that became even more interesting when it was discovered that birds move en masse at night: “Experimental studies have demonstrated that birds use several orientation mechanisms. One of them is the star‑filled sky, that is, they use a ‘star compass.’ Young individuals learn how to find the celestial pole in the night sky as a reference point they can use to determine geographical north. If the sky is artificially shifted, for example, during an experiment in a planetarium, they will change the direction of their flight. Another important compass is the Earth’s magnetic pole. Birds possess a special sensory system that allows them to sense the gradient of magnetic field lines, not just their polarity. The exact mechanism is still a subject of research, but an important role is likely played by photosensitive proteins in the retina and a magnetic receptor in the beak area.

The navigation system also includes a solar compass that birds use at dusk and dawn, landscape features that birds use for orientation, and sensory perceptions based on experience from repeated migrations. The direction and timing of migration are also partly genetically coded,” says Pospíšil about the mechanisms birds use to find their way at night.

A fundamental shift in understanding nocturnal bird migration came with the use of meteorological radars, which are primarily intended for monitoring precipitation and cloud cover. High‑tech radars can capture even a flock of migrating birds, and scientists can combine an analysis of radar data with audio recordings to estimate the density, altitude, and speed of the migrating flock. Thanks to a combination of radar, acoustic, and satellite data, and the use of miniature geolocators placed on the backs of birds, scientists can monitor even the smallest individuals on their intercontinental journeys. “But these waves of movement aren’t

chaotic. Every species has a precisely defined migration period. For example, some species of warbler leave Central Europe in August, whereas robins or thrushes migrate in November. The spring migration is usually quicker because there is growing pressure on occupying territory and nesting in time,” says Pospíšil, who is also a member of the Czech Society for Ornithology.

Near Červenohorské sedlo in the Jeseníky Mountains of the Czech Republic, a unique research project focused on nocturnal migration has been running since 2010. “The constricted migration corridor over the mountain ridge allows us to observe an enormous number of migrating individuals and species in one place. During the autumn migration, research is conducted using artificial lighting, nets, and ringing. During one season, 10,000 to 15,000 birds of 130 species are caught at this field ornithology station. Besides species commonly found in the Czech Republic, we have also recorded several vagrants and rarities. They include, for example, the dusky

warbler (Philloscopus fuscatus) or the unassuming Siberian accentor (Prunella montanella). Neither of these species had been observed in the Czech Republic before,” adds Pospíšil.

The dangers of nocturnal migration

Nocturnal migration also brings many dangers; besides exhaustion and bad weather, major problems include anthropogenic light pollution and wind turbines. Artificial lighting in towns, industrial areas, and oil platforms can disorient birds. Particularly at night, when the stars are not visible, birds tend to circle around light sources and crash into buildings. Collisions with glass facades are among the leading cause of bird death in urban areas. Possible solutions include shutting off lights during heavy migrations periods, using special types of glass, and making architectural modifications that reduce reflections

of the sky. In the Netherlands, modern offshore wind farms use ornithological radars to detect large flocks. If these data indicate an increased risk of collision, the turbines are stopped.

Another factor endangering migrating birds is climate change, which has affected phenology – that is, when regularly recurring seasonal events in nature happen, such as the appearance of certain insects or the arrival of birds – and thus can result in a mismatch between the arrival of birds and availability of food sources. If insects appear sooner than birds arrive at nesting sites, nesting success is negatively affected. Migration patterns have developed evolutionarily hand‑in‑hand with climatic patterns, which are now changing rapidly.

The night sky is not an empty space, but a lively highway connecting continents. Every autumn and spring, a tale of courage, adventure, and endurance takes place above our heads, a testimony to thousands of years of evolutionary adaptation.

Asking for help is the first step towards change

In today’s world, where we are expected to deal with so much, the most courageous thing might be admitting that we need help. In 2025 the MENDELU Counselling Centre was contacted by hundreds of people interested in our one‑on‑one services – most often to deal with stress, anxiety, and depression.

TEXT: Barbora Šímová, Barbora Kubant, Adéla Štěpánková (MENDELU Counselling Centre), Pavlína Vodičková

PHOTO: AVC MENDELU

We often associate courage with grand gestures and achievements – making it through exam period, juggling work and family life, maintaining good relationships, and keeping a cool head at all times. “But the reality of university life is different: there’s pressure to perform, constant comparison, uncertainty, and sometimes also feelings of loneliness. And that’s why we at the MENDELU Counselling Centre consider one of the most courageous things you can do is stop and admit to yourself that you’re struggling, that you need support,” says Barbora Šímová from the centre.

According to Counselling Centre psychologists, making the decision to seek out professional help is not about not being afraid but the ability to take on several basic challenges. For example, it’s important to recognize when you aren’t feeling good and that the tools you had been used to using to make you feel better are no longer working – and also to admit that you can’t handle the situation alone and then to muster the strength to ask for support or help. “Most often people reach out to us when they’ve been on autopilot for a while. Courage is often the first step – to say out loud that you don’t feel good,” says Šímová. She adds that asking for help isn’t failure but a skill: “When we ask for support, we also become more responsible for ourselves.”

During therapy, the topic of courage comes up again, when we are asked to look inside ourselves, to admit our weaknesses, and look our pain, sadness, and suffering in the eye. Most clients suffer from anxiety, depression, and stress. “But it’s not all about just diagnoses. Sometimes, it’s ‘just’ the feeling of being overwhelmed, losing motivation, sleep problems, or being afraid of failure,” adds Barbora Kubant.

Many people are worried that they have to come in with a “big problem.” But in reality, the biggest benefit of therapy is that people gain practical tools for everyday life and begin to recognize warning signals sooner. “We work a lot with taking simple but effective steps: breathing exercises, grounding techniques, planning and managing energy throughout the day, establishing boundaries, communication, seeking out sources of support,” says the centre’s Adéla Štěpánková. Some clients

can also benefit from EEG biofeedback, which helps improve concentration and regulate stress.

The goal of psychotherapy and psychological counselling is not to live a problem‑free life but to establish and strengthen coping strategies and faith in yourself, and thus to become more resilient and better able to respond. “We often ask, ‘What have you already tried? What worked earlier but now needs to be different?’ It takes courage to admit that the strategies we have been using no longer suffice,” says Štěpánková.

Everyone’s experience with psychotherapy is different. But the therapeutic relationship is a relationship like any other, and therefore a certain chemistry is needed to build trust between therapist and client to ensure therapy works. “Sometimes people have the feeling they don’t match well with their psychologist and take that as proof that professional help doesn’t work. But it’s perfectly alright to say it out loud and to seek out a different path and sense of understanding with someone else. That, too, takes courage,” says Kubant.

In 2025, 481 people reached out to the Counselling Centre asking about our services, which include one‑on‑one counselling and EEG biofeedback. We provided services to 359 clients – this year, we will be able to help some people who contacted us towards the end of the year but we didn’t have time for. Most people interested in our services are students, ranging from undergraduates to PhD students (84 %), followed by alumni (11 %), and employees (5 %). Potential applicants and even members of the general public also reached out to us. In 2025, the Counselling Centre also worked with 226 students with special needs.

Due to the Counselling Centre’s limited capacity, we offer a maximum of ten sessions of one‑on‑one counselling per academic year. If a client needs longer‑term care, the centre will help him or her find support elsewhere. Some students use the Counselling Centre’s services regularly over the course of their studies or take advantage of different forms of support depending on their current situation.

www.mendelu.cz