Jana Boušková: Není hezčího povolání než hudby strana 3
Lípa Musica dětem strana 8
mezinárodní hudební festival
Jono McCleery: Nejtěžší je být trpělivý strana 11
20. září – 25. října 2014 Objevujeme festivalová místa: zámek v Doksech strana 17
festivalový zpravodaj
3 / 2014
soutěž: Vyhrajte roční předplatné MF DNES strana 23
|2
Vážení a milí příznivci Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica, mezinárodní hudební festival 20. září – 25. října
2014
v období pomyslného festivalového „adventu“, kdy přípravy na letošní ročník nabírají na obrátkách a současně se zraky nás organizátorů už musí ubírat i směrem k roku 2015, jsme pro vás připravili další číslo našeho zpravodaje – poslední předfestivalové. Osobností tohoto vydání je jedna z velmi výrazných postav české hudební scény, harfistka Jana Boušková, se kterou jsme si povídali o umění i životě. Tato vynikající umělkyně, profesorka několika prestižních akademií a atraktivní žena je bez nadsázky jednou
z nejlepších harfistek na světě, proto nás velmi těší, že přijala naše pozvání a vystoupí na sólovém recitálu 5. října v Kravařích a současně že nám poskytla rozhovor i přes peripetie způsobené prodělanou dopravní nehodou. Od klasického žánru si na dalších stránkách odskočíme k originální směsi jazzu a folku, kterou letos představí britský objev Jono McCleery, kterého se nám také podařilo vyzpovídat. Poté si na zámku v Doksech zatančíme fandango, představíme další festivalo-
vou kapitolu české hudby, klubového partnera a také projekty, které letos věnujeme těm nejmenším. A nezapomeňte si s námi zasoutěžit. Tentokrát můžete získat roční předplatné MF DNES v elektronické podobě. Za festivalový tým vám za vaši přízeň děkuje, krásný zbytek léta přeje a na setkání na koncertech dalšího ročníku festivalu se těší Lucie Johanovská
aktuality Festivalový zpravodaj vydává MHF Lípa Musica, Klášterní 464/11, 470 01Česká Lípa Redakce: Ing. Lucie Johanovská, marketing a PR, lucie.johanovska@lipamusica.cz, tel.: + 420 608 823 973 grafické zpracování: DÍLNA.com foto: archiv festivalu a kniha Českolipsko na dlani www.lipamusica.cz www.facebook.com/lipamusica
zpět na obsah
Lípa Musica podpoří charitu V rámci letošní koncertní řady se uskuteční benefiční koncert, jehož výtěžek bude věnován Nadačnímu fondu Ozvěna, který se zabývá podporou sluchově postižených dětí a mladistvých. Přijeďte, anebo se námi nechte zavést do nového německého místa – saské obce Schirgiswalde, kde pro dobrou věc vystoupí Ensemble Inégal vedený Adamem Viktorou a zahraje Lužanskou mši a další díla Antonína Dvořáka. Koncert se uskuteční v neděli 12. října. Vstupné je dobrovolné.
Prodej vstupenek Vstupenek na koncerty stále ubývá, na několik akcí už vstupenky k dostání nejsou, přesto v případě neuspokojení vašeho zájmu na stránkách festivalu či ve festivalové kanceláři doporučujeme vždy zkontrolovat i stav v předprodejní síti Ticketportal, kde je ještě část naší prodejní kapacity. Připomínáme také, že v srpnu má naše prodejní kancelář otevřeno jen v pondělí a ve středu od 15 do 18 hodin, od září pak již ve stejnou dobu každý všední den. A i v letošním roce vám nabízíme možnost dopravit se s námi na vybrané koncerty zdarma festivalovým autobusem. Podmínkou je platná vstupenka a registrace v příslušném formuláři, který najdete na našich webových stránkách..
Festivalový spot Podívejte se na náš nový festivalový spot! Již brzy se s ním budete setkávat i v kinech a a ve vysílání Regionální televize.
pokračování
|3
Jana Boušková: Není hezčího povolání než hudby Mstislav Rostropovitch si osobně vyžádal kontakt na Janu Bouškovou poté, co uslyšel její hru v rozhlase a hned si ji vybral ke spolupráci na festivalu ve francouzském Evianu pro uvedení premiéry Sonáty pro violoncello a harfu Ravi Shankara. Susann McDonald, světoznámá profesorka harfy v USA, o Janě Bouškové prohlásila, že je talent století. I řada zahraničních kritik se o Janě Bouškové vyjadřuje v podobných chválách. Vskutku není mnoho umělců, kteří by dosáhli podobných ocenění a na tak vysoké úrovni reprezentovali Českou republiku v zahraničí… Profesorka Jana Boušková přijala festivalové pozvání, v neděli 5. října vystoupí na sólovém recitálu v Kravařích a při této příležitosti jsme pro vás připravili i tento rozhovor. Harfa je velmi zajímavým nástrojem, nástrojem královským, andělským, s převážně velmi subtilním a něžným zvukem. Hra na ní však patří vůbec k nejtěžším. Čím je to dáno a co považujete Vy na hře na harfu za nejobtížnější? Přesto, že mnozí na harfu nahlížejí, jako na nástroj, který rozeznívá struny hlavně v glissandech, či v úvodních akordech Vyšehradu, je to přitom nástroj, který dokáže dosáhnout i zvukový pocit celého orchestru. Vůbec není nutné, aby se na harfu hrálo pouze subtilně, andělsky. Sílu zvuku a dynamiku, vytváří interpret na harfě, svými prsty sám a pak záleží, zda má vycvičenou sílu v rukou, aby dynamiku dokázal odstupňovat nebo ne. Na harfě je složitá koordinace rukou a nohou, jelikož používáme chodidla k sešlápnutí sedmi pedálu, které slouží k přelaďování do různých tónin. Také, oproti klavíru, s kterým se harfa nejvíce připodobňuje, díky stejnému notovému zápisu, máme ztíženou techniku. Na harfě nepoužíváme k hraní všech deset prstů, ale pouze osm. Malíčky, vzhledem ke své velikosti, se ve hře neuplatňují. Avšak dobří harfisté si s tímto nedělají zpět na obsah
starosti a nakonec, i jak já tvrdím, nic není nemožné. Harfa je nástroj, na který jen zřídka hrají muži. Předurčuje to subtilita její strunné části, zvuku nebo něco jiného? Právě tento náhled bych publiku ráda vyvrátila. I když v České republice opravdu bohužel muže na harfu shlédneme jen zřídka (výjimkou je harfista Severočeské filharmonie v Teplicích, Lukáš Dobrodinský), ve světě to již taková úplná vzácnost v mladé generaci není. Pokud je ale muž harfista ještě dobrým interpretem, má ve své kariéře určitě víc otevřené dveře, než žena, která má stejné nebo i lepší interpretační kvality. Muž je asi stále přeci jen pro společnost zajímavější, právě ke své výjimečnosti ve spojení s harfou. Hrajete na vynikající nástroje značky Lyon & Healy. Jaký je vůbec trh s harfami? Lze jej připodobnit například tomu klavírnímu, kde dominuje značka Steinway a v podstatě jej globalizuje a stírá tak i rozdíly mezi národními klavírními školami, nebo je více harfových výrobců mistrovských
nástrojů se specifickým zvukem? Máte naprostou pravdu. Trh s harfami se dá hodně připodobnit klavíru. Značka Lyon & Healy je tou prestižní, kterou si pořizují do nejlepších světových orchestrů a vlastní je sólové harfistky. Přesto, že existují i harfy jiných firem z Francie, Itálie, Japonska, Německa, Švýcarska, tato americká firma Lyon & Healy patří mezi tu špičku nejen pro svou dlouholetou tradici, ale také díky plnému zvuku, kterým disponuje. Je to dáno celkovou proporcí nástroje a hlavně kvalitní výrobou ozvučné desky. Tato firma má na výrobu harf mnoho patentů a ty si samozřejmě chrání. Letos oslavila Lyon & Healy již 150 let své existence. Váš festivalový program je složen takřka výhradně z české hudby a je tak jedním z příspěvků k letošním oslavám Roku české hudby. Tyto oslavy vměstnávané do roků končících 4 jsou tématem, které má své příznivce, ale i odpůrce. Jak se na to díváte Vy? Jsou podle Vás oslavy tohoto druhu přínosem? Já přijala Rok české hudby jako výzvu k nastudování českého repertoáru. Propokračování
|4 to se určitě řadím mezi ty příznivce. Jelikož však naší velikáni - čeští autoři 19. století – harfě nevěnovali pozornost jako sólovému nástroji, převzala jsem skladby z klavírní literatury, které si myslím na harfě zní velmi krásně a jsem tak ráda, že mohu teď sdílet s publikem i ta díla, která v klavírní literatuře obdivuji a nezůstávají pro mě již jen pouhým snem. Jste světově uznávanou umělkyní vystupující na předních světových pódiích, přesto Vás však má české publikum možnost vidět i na menších koncertech v regionech či hudebních festivalech jako je Lípa Musica. Je rozdíl ve vnímání publika mezi kulturními metropolemi a menšími koncertními místy podle Vás zřetelný? Máte ráda atmosféru menších hudebních festivalů? Já jsem zastánce toho, že hudba je jedna a ta patří všude. Protože všude ji lidé potřebují a všude by měla naplňovat lidské duše svou krásou. Koncerty v menších městech jsou osvícené jinou, ale o to víc nezapomenutelnou atmosférou, jelikož takové obecenstvo přijímá kulturní akce jako svátek, a tak také k nim přistupuje. Lidé tam nejsou tolik přesyceni kulturou, jako velké metropole a proto opravdu ta úcta je vidět v publiku nejen štěstím v obličejích, ale i v jejich přístupu k oblečení, v kterém na koncerty přicházejí. Váš repertoár je velmi pestrý a obsáhlý. Lze říci, že je Vám některá epocha bližší? Prošla jsem si v životě obdobím, kdy jsem měla ráda hudbu romantickou, pak impresionistickou, soudobou a teď doslova zbožňuji baroko. Každé hudební období mě posunulo jinam, a proto nemohu říct, ani se to nedá, zpět na obsah
které mám nejraději nebo které mě oslovilo nejvíce. Domnívám se, že je to vždy umocněno hlavně tím, co člověk sám v té době prožívá. Všechny epochy mají něco osobitého a jiného. V impresi jsou nádherné barvy, které autoři dokázali vepsat do notových osnov a ta muzikalita, kterou muže interpret v ní nechat rozvinout, je inspirující. V romantismu mě oslovovala neskutečná virtuozita, díky které skladatelé uměli představit nástroj ve všech podobách technických možností, jako nikdo jiný a v baroku mě oslovuje teď obrovská duchovní hloubka, která je obsažena doslova v každé notě, kterou člověk zahraje. Nejraději se snažím kombinovat program ze skladeb různých období, abych harfu představila v co nejširším hudebním rozměru. Mnoho soudobých skladatelů složilo skladby přímo pro Vás. Soudobá hudba si však jen těžko hledá své místo na běžných koncertních programech, jelikož publikum se jí stále spíše bojí a organizátoři se bojí malé návštěvnosti. Jak oslovuje soudobá hudba Vás a jaké ze skladeb, které jste v této oblasti měla možnost interpretovat, byste takovýmto posluchačům doporučila? Je-li hudba dobrá, pak osloví vždy. A to dle mého názoru platí i o skladbách soudobých skladatelů. Je pravda, že mnohdy právě v soudobé hudbě velmi záleží na její interpretaci, jelikož i z dobré hudby se pak dá udělat hudba špatná. Ale to jsou výjimky. Měla jsem tu čest, že mi opravdu nemálo skladatelů věnovalo svá díla. Nejdříve bych ráda zmínila mladého skladatele Lukáše Sommera, který mimo Jarní fantasie pro flétnu a harfu, mi věnoval harfový koncert s orchestrem. Ten jsem premiérovala v Německu a velmi bych si
přála ho také brzy představit českému publiku. Dalším mladým českým skladatelem je Jiří Pazour, který mi napsal Suitu pro sólovou harfu a je to opravdu krásná věc, která obohacuje harfový sólový repertoár. Významný český, jazzový skladatel, Emil Viklický mi věnoval dvojkoncert pro hoboj a harfu s orchestrem, skladbu, která je unikátní nejen svým nástrojovým složením, ale též ojedinělá jazzovým nábojem. A nakonec nemohu opomenout zmínit Kryštofa Mařatku, skladatele, již teď ve světě velmi uznávaného, který mi napsal a věnoval koncert pro harfu a orchestr PRAHARPHONA. Tento koncert se těší již mnoha repríz nejen v ČR, ale hlavně v zahraničí. Mimo českých autorů jsou i skladatelé zahraniční, kterým jsem skladby premiérovala nebo kteří přímo skladby pro mě napsali. Byli to: Benjamin Yusupov (Maximum, koncert pro pět sólistů - flétnu, housle, violu, harfu a klavír - s orchestrem. Jeden ze sólistů byl Maxim Vengerov), Ravi Shankar (Sonáta pro violoncello a harfu, s Mstislavem Rostropovichem), americký skladatel Roger Briggs: Koncert pro harfu a orchestr a mnoho premiér od různých dalších autorů. Avšak nemohu opomenout složit svůj dík i těmto dalším významným českým skladatelům, kteří mi své skladby napsali: Jan F. Fischer, Ijla Hurník, Lukáš Hurník, Václav Kučera, Ivanka Loudová, Jan Vičar a mnoho dalších. Jak přistupujete k intepretaci skladeb? Je pro Vás důležitější absolutní věrnost partituře či přesah daný vlastním emocionálním prožitkem a virtuózním vkladem? Notový zápis je dle mého názoru „pouhá“ předloha, která by se měla dodržet, ale zároveň, kterou by měl dokázat kapokračování
|5 ždý interpret naplnit tou svou představivostí a svým „já“. Skladba by se měla stát živou, oslovující a srozumitelnou svým obsahem. Každý jsme jiný, a proto také stejná skladba může od odlišných interpretů znít jinak. V tom je ta krása hudby. V tom je ta ojedinělost. Každý může do hudby vložit to, co cítí, to jaký je v duši a srdci on sám a to pak předává prostřednictvím hudby posluchačům. Je to srdce každého interpreta, které se do not vepsat nemůže, ale které právě, mimo krásných tónu, dokáže posluchače oslovit. Vaše kariéra je od samého počátku lemována vynikajícími úspěchy, kritiky o Vás píší v superlativech. Co podle Vás bylo s odstupem času klíčové pro její správné nastartování? Rodinné zázemí, pedagogové, úspěchy v soutěžích...? Dostávám tyto otázky v poslední době hodně často a tak ráda bych znala odpověď i já sama. Vyrůstala jsem v rodině muzikantů, kde hudba byla pro mě tak samozřejmou součástí, jako pro jiné jsou jiné obory. Má maminka je harfistka a tatínek flétnista. Od kolébky jsem je doprovázela na jejich koncertech a hudbu jsem milovala. Ve čtyřech letech jsem začala hrát na klavír a o dva roky později slavila úspěchy v soutěžích Lidových škol umění. Když jsem byla asi v první třídě základní školy, začala jsem se učit na harfu. Říkám slovo asi, protože si to sama opravdu nepamatuji. Určitě mě nikdo nenutil. Našla jsem ale fotky, kdy v sedmi letech již hraji na školní besídce. Mé první počiny, ale opravdu neznám. Asi jsem maminku stále okukovala, jak na harfu hraje, až jsem jednou za harfu usedla sama. Pamatuji si totiž, že jsem po mamince některé skladby opakovala, jelikož jsem sama neznala noty. zpět na obsah
Byla jsem ale také do harfy velmi zamilovaná a cvičení jsem ani v tak útlém věku nebrala jako povinnost. Cvičila jsem ve svých deseti letech již čtyři až pět hodin denně sama od sebe. Ve dvanácti jsem byla přijata do přípravky konzervatoře, kam jsem za tři roky pak nastoupila do řádného studia již s repertoárem absolventa školy. A tak se to nějak stále posouvalo dál. Během studia jsem již účinkovala sólově s orchestry a na různých festivalech, protože jsem měla již harfový repertoár nastudovaný. Přišly první zahraniční úspěchy a vítězství ve světových soutěžích a pak od dvaceti let jsem začala pravidelně koncertovat v zahraničí se zahraničními interprety a orchestry. I když to může znít nevěrohodně, ale nikdy jsem nikoho sama neoslovovala, nabídky od pořadatelů a interpretů přicházely sami, a tak to vlastně je stále až dosud. Jsem životu za tento dar nesmírně vděčná. Jsem vděčná všem, kteří jsou mi věrnými příznivci, jsem vděčná za všechna setkání s vynikajícími muzikanty, což bylo a je vždy obrovské hudební obohacení a samozřejmě jsem vděčná rodičům, že mi byli tak úžasným vzorem. Vyučujete v Praze, Bruselu, USA. Setkáváte se tedy s širokou paletou mladých talentů. Cítíte rozdíly v přístupu jednotlivých studentů? Jaká je nastupující generace harfistů? V současné době učím pouze v Praze a v Bruselu. V USA a Švýcarsku jsem byla jen hostujícím profesorem na dobu tři měsíců. Ale zkušenosti jsou to vždy nenahraditelné. Má třída na Královské konzervatoři v Bruselu je složena ze studentů různých národností, mohu si tam opravdu vybírat ty nejlepší talenty z celého světa, kteří přijdou ke zkouškám a ta práce se stu-
denty je pak nadstandardně inspirující. Mám obrovskou radost ze všech úspěchů, které moji studenti mají a já je jen podporuji, aby harfu dále reprezentovali v tom nejlepším světle, který se musí předávat dalším generacím. Jedna studentka vyhrála konkurz na první harfistku ve Vídeňské Filharmonii, další získala druhé místo na světové soutěži v Izraeli, jiná studentka zase první místo na mezinárodní soutěži v Petrohradu, jeden student vyhrál konkurz do orchestrální akademie v Berlíně, kde teď hraje pod taktovkou Daniela Barenboima. Opravdu mám z mých studentů velkou radost. Současně se těším i mé velmi krásné třídy na Akademii Múzických Umění v Praze. Zde jsou studentky především z České republiky, i když přicházejí i zahraniční výjimky. Výběr studentů zde ale bohužel už není tak velký, přesto kvalita je výborná. Přístup žáku ke studiu je různý tak, jak různí jsou žáci samotní. S každým studentem se musí jednat jinak. Každý student přistupuje ke studiu jinak. Když učíte, nejste jen rádce v oboru, ale zároveň i psycholog, matka, přítel a citová opora. A já se snažím vše toto skloubit. Najdou se ale bohužel někdy i takoví žáci, kteří chtějí za každou cenu své neumění, lenost, či až příliš vysoké sebevědomí, na úkor svých dovedností, otočit proti kantorovi, a pak to opravdu dokáže udělat nepříjemnou atmosféru, která citlivě založeného učitele, který děla práci s láskou a vědomím toho nejlepšího, velmi zasáhne. Co je podle Vás z pedagogického hlediska klíčové vštěpit mladým harfistům? Věřit si a hlavně pospíchat pomalu. Mladá generace jakoby si někdy myslela, že, když skladbu hned hrají ve finálpokračování
|6 neděle 5. října, 17.00 h. Kravaře, kostel Narození Panny Marie Jan Ladislav Dusík (1760–1820): Sonáta Es dur, op. 34 František Antonín Rössler-Rosetti (1750–1792): Sonáta Es dur Antonín Dvořák (1841–1904): Suita A dur Americká, op. 98 Josef Suk (1874–1935): Letní dojmy, op. 22b (orig. pro klavír) Bedřich Smetana (1824–1884) / v úpravě Hanuš Trneček (1858–1914): Vltava
Jana Boušková – harfa
ním tempu, znamená to jejich posun dál. A ono je to úplně naopak. Vzpomínám si, jak jsem se sama, ve věku svých dnešních studentek, dokázala soustředit na preciznost a detaily každého taktu, dokud nebyl naprosto „dokonalý“. Tuto trpělivost, jakoby mladá generace ztratila. Je to možná doba, která je celkově uspěchaná, ale pokud se začátky v mládí nepodchytí v dokonalosti a preciznosti, pak brzy zmizí a tomu se snažím u mých žáků předejít. Ne všichni žáci však tomu hned uvěří. Většinou až časem, ale i za to jsem ráda, i když to vyžaduje pak na nějaký čas mou obrovskou trpělivost. Jak se Vám daří spojovat život výkonné umělkyně, profesorky prestižních světových škol s životem osobním, rodinným, každodenním? Není to jednoduché, ale záleží hodně na tolerantnosti okolí. Mám dvě děti, které již od malička se mnou všude
cestují, tak jako jsem i já cestovala se svými rodiči. Teď, když jsou již několik let školou povinné, je těžší je omlouvat ze školy, ale jsem velmi vděčná mým rodičům a mému bývalému manželovi, že po dobu mých zahraničních zájezdů dávají mým dětem rodinou oporu a zázemí. Neumím si představit, že bych byla odkázána na chůvy. To by v mém případě bylo nemožné. Vystupujete na prestižních pódiích po celém světě, spolupracujete s předními světovými umělci, soudobí skladatelé píší skladby přímo pro Vás. Máte ještě nějaké nesplněné sny? Každý máme své sny, které nakonec možná i jen pouhými sny zůstanou. Já jsem však vděčná za vše co mám, ale i za to co nemám, protože mohu stále snít. Jsem si ale vědoma, že jsem dostala do vínku již teď toho víc, než jsem si mohla vůbec přát a jsem za to nesmírně vděčná. Pokud mám, a samo-
zřejmě, že mám, stále nějaké sny, pak si je nechám v tajemství a budu o nich stále snít. Třeba se mi ještě někdy splní. Jaké jsou Vaše plány pro nadcházející novou koncertní sezónu? Čekají mě mnohá krásná vystoupení, mezi které samozřejmě počítám sólový recitál na festivalu Lípa Musica a na festivalu v Maďarsku, sólo vystoupení s orchestrem v Aténách, účast v porotě Mezinárodní harfové soutěže v Petrohradu a natáčení dvou nových CD. Mimo tyto sólové aktivity se v následující sezóně těším i na mnoho krásných koncertů v pozici první harfistky České filharmonie, včetně zájezdu do USA a též na své báječné studenty na dvou prestižních vysokých školách v Praze a Bruselu. Sezóna bude krásná, i když opět náročná. Ale hudba je tak naplňující, že nemůže být hezčího povolání.
Vstupenky na tento koncert k zakoupení zde.
Podívejte se na videoukázky umění Jany Bouškové:
zpět na obsah
pokračování
|7
Mstislav Rostropovitch si osobně vyžádal kontakt na Janu Bouškovou po té, co uslyšel její hru v rozhlase a hned si ji vybral ke spolupráci na festivalu ve francouzském Evianu pro uvedení premiéry Sonáty pro violoncello a harfu Ravi Shankara. Susann McDonald , světoznáma profesorka harfy v USA o Janě Bouškové prohlásila, že je talent stoleti. Mnoho zahraničních kritik se o Janě Bouškové vyjadřuje v podobných chválach. Jana Boušková se díky výrazným uměleckým úspěchům rychle stala velmi žádanou harfistkou vystupující na renomovaných světových pódiích nejen sólově, ale i komorně s takovými interprety, jako Maxim Vengerov, Jurij Bashmet, Patrick Gallois, Jiří Bárta, Christian Tetzlaff, Sharon Kam, či již zmíněný Mstislav Rostropovitch. Mimo sólové činnosti se Jana Boušková věnuje pedagogické dráze a současně vyučuje na třech školách. Karlovské konzervatoři v Bruselu, Akademii Múzických Umění a Konzervatoři v Praze. Od roku 2005 je též sólo harfistkou České filharmonie. Jana Boušková je zatím jedinou harfistkou České republiky, která vyhrála světově nejvýznamnější a nejuznávanější harfovou soutěž. Toto vítězství si přivezla z USA v 1992 a ve stejném roce získala i druhou cenu v Izraeli na jiné renomované světové soutěži s největší historickou tradicí, kde společně s nejvyšším oceněním drží též i prvenství jediné české harfistky, která byla do této významné soutěže pozvána. Mezi další četná ocenění patří i vítězství v Concours International de Musique de Chambre v Paříži a v Torneo Internazionale di Musica v Itálii. Za mimořádné koncertní úspěchy a přínos v rozvoji hry na harfu získala ocenění ve Švýcarsku a také se stala laureátkou festivalu Juven-
zpět na obsah
tus ve Francii. V Čechách získala cenu Talent roku 96´ a jako jedna z deseti nejvýznamnějších žen České republiky, a první interpretka z klasické hudby vůbec, byla vyznamenána cenou „Lady Pro“, která jí byla předána za přítomnosti prezidenta republiky Prof. Václava Klause na Pražském hradě. Jana Boušková absolvovala konzervatoř v Praze a Ostravskou univerzitu ve třídě profesorky Libuše Váchalové a pokračovala studium na renomované americké škole Indiana University u profesorky Susann McDonald. Jana Boušková vystupuje pravidelně sólově i v komorních sestavách na významných domácích i světových koncertních pódiích a festivalech. Mezi nejvýznamnější bezpochyby patří její sólové recitály v Alice Tully Hall – Lincoln Center (New York), v Chatelet v Paříži , na festivalu Pražské jaro a Berliner Festtage; účinkování na Gala-Koncertu pořádaném k 50. narozeninám Jurij Bashmeta v Moskvě, na kterém se představilo mnoho dalších významných světových umělců a přítomny byly celebrity z celého světa ; velké turné po Izraeli a Evropě společně s houslistou Maximem Vengerovem, s kterým mimo jiné uvedla také preméru skladby „Maximum“ Benjamina Yusupova pro čtyři sólové nástroje – (flétnu, housle, violu, harfu) – a orchestr ; komorní spolupráce s mnoha vynikajícími interprety na festivalu „Spannungen“ v Německu, Parry Sound v Ontariu, Festival des Lauréats Juventus Cambrai nebo Elba Isola Musicale d´Europa, v Théâtre de la Ville společně flétnisty Emmanuelem Pahudem a Mathieu Defourem a harfistkou Marie- Pierre Langlamet, a velká německá tourné s flétnistou Patrickem Gallois. Jako sólistka orchestrů (např. České filharmo-
nie, Pražské komorní filharmonie, Chicago Sinfonietty, Amsterdam Sinfonietty, Israel Philharmonic Orchestra, MDR Symphonieorchester Leipzig či Tokyo Chamber Orchestra) vystoupila v sálech Berlínské a Kolínské filharmonie, Suntory Hall v Tokiu, v Gewandhausu v Lipsku, v Symphony Center v Chicagu, Concertgebouw v Amsterdamu, pražském Rudolfinu a mnoho dalších. Jana Boušková je pravidelně zvána k účinkování na světových harfových kongresech a sympoziích, stejně tak i jako pedagog k vedení řady mistrovských kurzů po celém světě. V roce 2004 byla členkou poroty Mezinárodní harfové soutěže v USA , v roce 2005 mezinárodní harfové soutěže Lily Laskine ve Francii ,stejně tak jako v International Harp Contest v Izraeli v roce 2006.
na festivalu Rencontres Musicales d´Evian ve Francii spolu s Mstislavem Rostropovitchem; Koncert pro flétnu, housle, violu, harfu a orchestr Benjamina Yusupova s houslistou Maximem Vengerovem, Koncert pro dvě harfy Jana F.Fischera s Isabelle Moretti premiérovaného na Sedmém světovém harfovém kongresu v Praze v roce 1999, Koncert pro solo harfu “Praharphona” od Kryštofa Mařatky s premiérou v německém měste Kiel, Sólovy harfový koncert Lukáše Sommera, Jazz koncert pro flétnu a harfu Emila Viklického a mnoho dalších sólových a komorních děl. Jana Boušková hraje na nástroj americké firmy Lyon & Healy, který získala za vítězství v USA International Harp Competition v roce 1992.
V roce 1999 byla uměleckou ředitelkou VII. světového harfového kongresu v Praze. Od roku 2000 je členem Umělecké rady Akademie múzických umění a od letošního roku též i České filharmonie. V roce 2002 přijala pozvání k dvouměsíčnímu vyučování na Indiana University v USA a letos vyučovala tři měsíce na Haute Ecole de Musique v Ženevě. Jana Boušková nahrála přes dvě desítky CD pro domácí i zahraniční firmy, natáčí pro rozhlasové a televizní společnosti. V roce 2004 vydala společnost EMI nahrávku z jejího koncertu na Festivalu „Spannungen“. Široký repertoár Jany Bouškové obsahuje díla všech období, mnoho současných českých i zahraničních autorů zkomponovalo skladby přímo pro ni. Mezi světové premiéry patří mimo jiné i Sonata pro cello a harfu od Ravi Shankara uvedena
pokračování
|8
Lípa Musica dětem Jako každý rok i tentokrát nezapomíná Lípa Musica na nejmenší posluchače a děti a mladistvé hudbou nadané. Pro děti z mateřských škol a žáky prvního stupně základních škol jsme letos vybrali program, který je také příspěvkem k oslavám Roku české hudby. Představí totiž tvorbu jednoho z našich předních skladatelů Bohuslava Martinů a nabídne i odkaz lidové hudební tvořivosti v úpravách různých autorů. Pro mladé zpěváky Lípa Musica vloni vytvořila jedinečnou platformu, která jim na celokrajské úrovni umožňuje porovnat jejich dovednosti – soutěž Lípa Cantantes. Ta bude letos pokračovat druhým ročníkem.
Otvírání studánek Krásné dětské hlasy, vysoká umělecká úroveň a především úsměv a radost ze zpěvu – tím vším už padesát let obdarovává své posluchače doma i za hranicemi Severáček, liberecký dětský sbor ZUŠ. Od svého založení v roce 1958 manželi Jiřinou a Milanem Uherkovými představuje Severáček velkou „sborovou rodinu“ – ve čtyřech přípravných odděleních a koncertním sboru nyní zpívá na dvěstěsedmdesát děvčat a chlapců od čtyř do osmnácti let. Za pět desetiletí trvání prokázal Severáček své mimořádné kvality mnohými vítězstvími v domácích i zahraničních soutěžích. V programové linii věnované nejmenším posluchačům zazní v podání tohoto tělesa a barytonisty Jiřího Kubíka ryze český sborový program – poetická kantáta Otvírání studánek Bohuslava Martinů, Kdyby tu nic nebylo od Petra Ebena a úpravy lidových písní z pera zakladatele sboru Milana Uherka. Role vypravěče se ujme populární český herec Pavel Soukup. Milan Uherek studoval v Brně na Filozpět na obsah
zofické fakultě, pedagogické fakultě a na JAMU. Jeho další působení bylo od padesátých let spojeno s Libercem, kde působil po 60 let jako sbormistr, korepetitor a dirigent opery v Divadle F. X. Šaldy. Tamtéž se společně se svou ženou Jiřinou stali zakladateli a inspirátory sborové práce s dětmi a mládeží. Dětský sbor zde založil již v roce 1954. Od roku 1958, kdy sbor přijal jméno Severáček, stál Milan Uherek v jeho čele až do devadesátých let. Ani poté nezůstal stranou a jako umělecký poradce do činnosti sboru dále promlouval. Dětem Milan Uherek věnoval i takřka celý svůj notový materiál, jeho kompozice a úpravy byly většinou určeny právě pro Severáček. Autorem četných písní určených pro sborové provedení byl i Miroslav Raichl, který byl jinak univerzálním skladatelem komorní, orchestrální i vokální hudby. Jeho cyklus Písničky bez deštníku již sbor uvedl v loňském roce na festivalu Pražské jaro. Skladba krom jiného uplatňuje smysl pro humor a poezii a je v programu příjemným odlehčením.
Bruno Coulais, současný francouzský skladatel, se výrazně profiluje na filmovou hudbu a je autorem hudebních podkladů k desítkám francouzských filmů. Za hranice Francie přesáhl ohlas filmu Slavíci v kleci (Les Choristes), který pojednává o sboru složeném z problémových chlapců konzervativní internátní školy. Z tohoto filmu jsou na programu připraveny dvě písně. Možnostem sborového hlasu vychází vstříc i píseň Kdyby tu nic nebylo z cyklu Zelená se snítka skladatele Petra Ebena. V díle Eben sledoval průběh celého roku od jara do zimy a docílil v něm spojení modernosti s atraktivitou pro dětského posluchače i interpreta. Program uzavře kantáta Bohuslava Martinů s názvem Otvírání studánek, která dává název celému koncertnímu programu. Dílo je inspirováno pobytem Martinů na Českomoravské vysočině a upomíná na symbolický obřad jarního otvírání studánek. Vzniklo ale až v několikaletém odstupu na slova básníka Miloslava Bureše, který pokračování
|9 Úterý 23. září, 9.00 a 10.30 Česká Lípa, Jiráskovo divadlo
Lípa Musica dětem Otvírání studánek Severáček – liberecký dětský sbor ZUŠ Silvie Pálková – sbormistryně Martin Bárta – baryton Pavel Soukup – vypravěč Jurij Horbačuk – housle Olessia Voliček – housle Ištván Matejča – viola Eva Dvořáková – klavírní spolupráce Milan Uherek (1925-2012), úprava: Ej, děvča olšanské (moravská lidová) Dúbravěnko zelená (moravská lidová) Už ho vedou, Martina (suita českých a moravských lidových písní)
se rituálu otvírání studánek účastnil a napsal o něm báseň. Potom se obrátil na svého přítele Bohuslava Martinů, který slova básně zhudebnil. Více se této skladbě budeme věnovat v našem seriálu o české hudbě.
Severáček a Silvie Pálková SEVERÁČEK, liberecký dětský sbor ZUŠ má na svém kontě mnohá vítězství v domácích i zahraničních soutěžích; mimo jiné 4x ve španělském Cantonigros, v estonském Pärnu, 2x v řecké Preveze a na Rhodosu, 2x na britském ostrově Jersey, 5x v belgickém Neerpeltu, ve francouzském Nantes a Tours, v italském Arezzu, ve slovinském Celju, ve švýcarském Winterthuru, 3x v Praze, nejnověji 3x v Bratislavě (celkem přes 30 prvenství). Nadšené ovace
publika provázely Severáček na třech kontinentech - ve dvaceti zemích Evropy, v Sýrii a Jordánsku, v USA, Kanadě, Jižní Koreji a také v Japonsku, kde sbor reprezentoval Českou republiku na Světové výstavě EXPO 2005. Severáček bývá též hostem Pražského jara – naposledy vystoupil se samostatným recitálem v r. 2013 i dalších mezinárodních hudebních festivalů (např. Basilej, Paříž, Toronto, Bělehrad, Athény, Barcelona, Brno).
často experimentující sborové kompozice. Výrazný podíl tvoří úpravy lidových písní zpívaných převážně v originálním jazyce. Léta prožitá v Severáčku poznamenala všechny jeho generace. Vedle stovek hudebních pedagogů je mezi bývalými členy také mnoho profesionálních hudebníků a pěvců, operní sólisty je možné slyšet nejen na našich předních operních scénách, ale též v Mnichově, Drážďanech nebo v Paříži.
Severáček pravidelně natáčí pro rozhlas a televizi, na svém kontě má několik gramofonových desek a osm samostatných CD. Významná je jeho spolupráce s našimi předními orchestry, dirigenty i operními scénami (především s Divadlem F. X. Šaldy v Liberci). V repertoáru sboru najdeme skladby všech slohových období od středověké hudby po současné,
Sbormistryní a uměleckou šéfkou Severáčku je Mgr. Silvie Pálková, absolventka Pardubické konzervatoře a Univerzity Hradec Králové. Je často zvána do porot našich a mezinárodních soutěží (Llangollen, Cantonigros ad.), organizuje sborové přehlídky a semináře, působí též jako sbormistryně smíšeného pěveckého sboru Ještěd a sólová zpěvačka.
Miroslav Raichl (1930 – 1998): Písničky bez deštníku (cyklus písní pro dětský sbor a klavír) Bruno Coulais (1954): Caresse sur l ´océan Cerf-volant (písně z filmu Slavíci v kleci) Petr Eben (1929 – 2007): Kdyby tu nic nebylo (z cyklu Zelená se snítka) Bohuslav Martinů (1890 – 1959): Otvírání studánek (kantáta pro dětský sbor, dvoje housle, violu, klavír, barytonové sólo a recitátora)
Vstupenky na představení 10.30 hod. je možné zakoupit ve festivalové kanceláři. První představení je rezervované pro školky a školy. Hromadné objednávky přijímáme telefonicky a e-mailem.
zpět na obsah
pokračování
| 10
SOUTĚŽ V KLASICKÉM SÓLOVÉM A KOMORNÍM ZPĚVU
Lípa
Cantantes 2014 Kategorie pro sólový zpěv 1.
7–9 let
2.
10–12 let
3.
13–15 let
4.
16–18 let
5.
19–25 let
Kategorie pro komorní zpěv A
7–10 let
B
11–14 let
C
15–17 let
D
18–25 let
Pěveckou soutěž Lípa Cantates vyhlašuje festival Lípa Musica společně se Základní uměleckou školou v České Lípě a v tomto roce se koná její druhý ročník. Účastníky soutěže jsou žáci ZUŠ Libereckého kraje. Pravidla soutěže stanovují věk účastníků na 7–25 let a rozdělují je do pěti věkových kategorií a jedné zvláštní kategorie pro komorní zpěv. Smyslem jejího konání je podpoření zájmu o interpretaci písní českých i světových autorů a vytváření příležitostí pro talentované žáky. Slavnostní koncert ve foyer ZUŠ v České Lípě představí vítěze všech kategorií soutěže. Repertoár soutěže, jejíž porotě předsedá mezinárodně uznávaná sopranistka a profesorka zpěvu na pražské AMU Magdalena Hajóssyová, tvoří lidové a umělé písně a árie s klavírním či jiným instrumentálním doprovodem. Během slavnostního večera dojde i na předávání všech cen v soutěži. Porota soutěže Magdalena Hajóssyová, Katedra zpěvu, Hudební fakulta AMU Praha Bc. Lucie Mairichová, dipl. um, Pěvecké oddělení, Konzervatoř Teplice Mgr. Michal Kutek, vedoucí pěveckého oddělení, ZUŠ Turnov Alena Losová, radní pro školství a zaměstnanost Libereckého kraje, pedagog ZUŠ Česká Lípa Hana Moudrá, starostka města Česká Lípa Marek Kučera, ředitel ZUŠ Česká Lípa
ceny 1. – 3. cena bude udělena ve všech kategoriích Mezinárodní festival Lípa Musica věnuje do soutěže finanční částku 5 000,- Kč, která bude rozdělena vítězům dle uvážení poroty, a 2 000,- Kč pro absolutního vítěze. zpět na obsah
Porota uděluje Cenu ZUŠ Česká Lípa za mimořádnou interpretaci české lidové písně. Porota uděluje Cenu starostky města Česká Lípa pro absolutního vítěze. Porota uděluje Cenu Pavly Šimkové za muzikální projev v komorním zpěvu. Jak se přihlásit? Soutěž vyhlašuje Mezinárodní hudební festival Lípa Musica a Základní umělecká škola Česká Lípa, Arbesova 2077, příspěvková organizace. Termín konání soutěže: 24. října 2014 Místo konání soutěže: Základní umělecká škola Česká Lípa, Arbesova 2077, příspěvková organizace, 470 01 Česká Lípa Účastnický poplatek: Kategorie jednokolové: 200,- Kč Kategorie dvoukolové: 400,- Kč Termín uzávěrky přijímání přihlášek: 10. října 2014 Rozhodující je datum na razítku na obálce. Přihlášky jsou k dispozici ke stažení na stránkách www.zuscl. cz nebo na www.lipamusica.cz. Součástí přihlášky bude kopie potvrzení (složenky nebo příkazu) o uhrazení účastnického poplatku na běžný účet GEMB č.: 42820824/0600. Pro zjištění totožnosti plátce uveďte variabilní symbol datum narození soutěžícího a specifický symbol 2222 (jednou platbou lze platit i za více účastníků z jedné školy – pak stačí VS datum narození nejstaršího soutěžícího). Účastnický poplatek je nevratný. V případě, že soutěžící nebude mít vlastního korepetitora, zašle noty společně s přihláškou (prosíme, využívejte tuto možnost jen v krajním případě). Přihlášku posílejte pouze poštou na adresu: Základní umělecká škola Česká Lípa, Arbesova 2077, příspěvková organizace, 470 01 Česká Lípa. Veškeré vaše dotazy rádi zodpovíme na tel 487 827 323. pokračování
| 11
Jono McCleery: Nejtěžší je být trpělivý Osobitý folkový anglický písničkář, zpěvák a kytarista Jono McCleery vydal své první album Darkest Light nezávisle za pomoci svých fanoušků v roce 2008. Posléze uzavřel smlouvu s nezávislým britským vydavatelstvím Ninja Tune a vydal album There Is, které mimo jiné představí i na festivalu Lípa Musica. Tato nahrávka získala významnou popularitu a je označována jako vybraná směs Malese Davise, Massive Attack, Johna Martyna, Fink a Radiohead. McCleeryho hudba je osobitá, nadčasová, trvalá, reflektující současně minulost, přítomnost i budoucnost. A o tom se budou moci přesvědčit i návštěvníci jeho festivalového vystoupení, které se uskuteční ve středu 24. září v Centru textilního tisku v České Lípě. Bude Váš festivalový debut také českým debutem? Co vám vytane na mysli, když se řekne Česko? V Čechách jsem nikdy doposud nebyl, ačkoli v okolních zemích jsem již vystupoval, takže je to pro mě jako návštěva ztraceného dílku puzzle. A když se řekne Česko, vždy se mi vybaví překrásné obrázky Prahy. Už se moc těším, až ji uvidím na vlastní oči. Jaký program chystáte na své vystoupení v České Lípě? Rozhodl jsem se, že vyberu písně ze všech mých předchozích alb a současně představím i novinky z připravované nahrávky. Budou to zkrátka sólové akustické interpretace staršího i nového materiálu. Jak jste se vůbec dostal k hudbě? Byl to váš sen od dětství být profesionálním kytaristou a zpěvákem? Ne, chtěl jse raději být atletem nebo hercem, když jsem byl malý. Hudba ke mně přišla až mnohem později, nicméně můj otec je jazzový pianista, a byl to právě on, kdo mě ovlivnil a kdo způsobil, že hudba se pro mě stala nepostradatelnou. zpět na obsah
Vaše kariéra jistě nezačala vydáním prvního alba, jak se můžeme dočíst ve vaší biografii. Jak jste se připravoval na svoji profesionální dráhu a kdy jste začal veřejně vstupovat? Vystupovával jsem od devatenácti let v barech a klubech a prožíval své akustické noci jako selfproducent vydávající malé LP s prvními písněmi, které jsem napsal. O 6 let později jsem vydal své první album Darkest Light. Vaše první album bylo financováno fanoušky a druhé již vydal prestižní nezávislý label Ninja Tunes. Zdá se to jako sen. Bylo to opravdu tak jednoduché? Nejtěžší věc na tom dělat, co člověk má rád, je být trpělivý a věřit, i když ostatní vás zrazují a nevěří tomu. Takže z tohoto pohledu to není vždy jednoduché a i mě trvalo dlouhou dobu dosáhnout tohoto stavu. Ale jsem velice šťastný, kam se mi podařilo dojít, těším mě, že mohu spolupracovat s Ninja Tunes a mám pocit, že se moje kariéra vyvíjí přirozenou cestou. Na vašich stránkách se můžeme dočíst, že Vaše hudba je nadčasová,
trvalá, reflektující současně minulost, přítomnost i budoucnost, že jde o vybranou směs Malese Davise, Massive Attack, Johna Martyna, Fink a Radiohead. Jak byste ji popsal vlastními slovy? S velkými obtížemi :-) Myslím, že se každý umělec – hudebník, malíř atd. vždy musí až stydět, když má teoretizovat o svém umění. Je to něco, čemu se i já snažím vyhýbat, abych mohl zůstat pohlcen v průzračné nevědomosti svojí hudbou, jak jen to je možné. Kde hledáte inspiraci? V jiné hudbě či zcela mimo hudební svět? Někdy v hudbě, většinou velmi staré. Ale také se snažím zůstat otevřený inspiraci pocházející ze všech možných situací, se kterými se potkávám v každodenním životě. Celkem často se mi stává, že moje hudba mě nepřímo dostává do inspirativních situací, jako například vystoupení v České Lípě, takže je to vlastně koloběh. Jste písničkářem a skladatelem v jedné osobě. Co vytváříte jako první – slova nebo hudbu? V mém případě většinou první přichází pokračování
| 12 THERE IS: OSOBITÝ LONDÝNSKÝ FOLK středa 24. září, 19.00 Česká Lípa, Centrum textilního tisku
Jono McCleery – zpěv, kytara Vstupenky k zakoupení zde.
hudba, melodie, akordy a teprve poté se snažím najít slova a témata, která cítím, že se hodí do hudebního obsahu. Improvizace je při mém psaní klíčovým prvkem. Jakou hudbu sám rád posloucháte? Mám rád jakoukoli hudbu, u které cítím, že je autentická. V poslední době mým playlistům vévodí Cocteau Twins, John Coltrane, Q-tip, Baden Powell nebo Ralph Vaughan Williams. Moc se to u mě nemění. Co vás nejvíce činní šťastným ve spojením s hudbou? Je to skládání nebo spíše vlastní provozování hudby pro přátelé či koncertní publikum?
Nejšťastnější jsem, když si mohu s přáteli zahrát na kontrabas, koncertovat ve zvlášních prostředích se zajímavou atmosférou, tančit s mojí přítelkyní a řada dalších nejrůznějších věcí, které prožvám skrze hudbu.
kapelou a těším se, že je představím. Mám už v podstatě připravený nový materiál pro další nahrávku, kterou se chystám natočit. Jsem docela spokojený s těmito třemi projekty, které připravuji a uvidím, co se bude dít dál...
Váš život ale určitě není jen hudba. Co děláte, když máte volno? Povídám si o hudbě :-) a sportuji, rád plavu ve volné přírodě, hraju basketball v Rotterdamu, s rodinou jezdíme na kole a všechno to živí moji hudbu. Jaké jsou vaše umělecké ambice do budoucna? Brzy chci vydat svoje nové album a album ve spolupráci s jednou skvělou
Podívejte se na video s Jonem McCleerym:
zpět na obsah
pokračování
| 13
Česká hudba na Lípě Musice III. V třetím díle našeho seriálu o české hudbě opustíme trojici velikánů Dvořák – Smetana – Janáček a zamíříme jednak hlouběji do historie a jednak k osobnostem Josefa Suka a Bohuslava Martinů. Na tradičním koncertu při svíčkách v Zahrádkách představíme novodobé premiéry virtuózních sonát Františka Bendy a Františka Jiránka. S díly Jana Ladislava Dusíka, Františka Antonína Rösslera Rosettiho nás seznámí Jana Boušková na svém recitálu v Kravařích. Pojďme si tyto osobnosti zasadit hlouběji do kontextu dějin hudební literatury.
zpět na obsah
Parafráze přezdívky Josefa Myslivečka (Il divino Boemo), s vloženým italským označením houslí naznačuje téma programu, se kterým vystoupí v Zahrádkách naše přední houslistka zaměřená na interpretaci staré hudby – Lenka Torgersen. Tím tématem jsou komponující housloví virtuosové z českých zemí 18. století. Nejvýznamnějším, jehož vliv byl srovnáván s Tartinim, byl bezpochyby František Benda. Jakkoli inspirován Vivaldim, vytvořil si vlastní osobitý interpretační styl, který je oslavován i v hudebním cestopise Charlese Burneyho. Na koncertu zazní sonáty dochované v Praze v dobových opisech.
v Gothě. V roce 1763 napsal Benda autobiografii, která přináší řadu detailů z jeho života a je cenným pramenem k hudebním dějinám 18. století (v roce 1939 vyšla česky).
Praotec českých houslistů Houslista a skladatel František Benda je dnes považován za jednoho z hlavních představitelů tzv. české hudební emigrace, početné skupiny českých hudebníků, kteří odcházeli z náboženských nebo existenčních důvodů za hranice a nacházeli uplatnění mimo české země. František Benda odešel z nábožensky nesvobodných Čech do protestantského Pruska a později sem přivedl, z důvodu osvobození od náboženského útlaku, i celou svou rodinu. Jeho mladší bratr Jiří Antonín Benda (1722–1795) nalezl uplatnění
Za hranice země se dostal poprvé v roce 1721 jako dvanáctiletý. Tajně odešel z Prahy, kde byl diskantistou u benediktýnů na Starém městě, do Drážďan na stejné místo k jezuitům. V roce 1723 se vrátil do Prahy a začal studovat pražské jezuitské gymnázium. Zde se pokoušel poprvé komponovat, skladby se však nedochovaly. Definitivně odešel do ciziny roku 1726, postupně procestoval řadu míst a jako houslový virtuos získával značné renomé. Doložena jsou jeho působení např. ve Vídni, sedmihradské Sibini, Vratislavi nebo Varšavě, kde od roku
František Benda se narodil 22. listopadu 1709 ve Starých Benátkách do rodiny tkalce – lidového muzikanta Jana Jiřího Bendy a matky Doroty pocházející z hudební dynastie Brixiů. Je známo, že byl v mládí výborným zpěvákem, na housle začal hrát od osmi let. Ve hře na nástroj zůstal vždy samoukem, kompoziční vzdělání získal až mnohem později.
1732 zastával pozici prvního houslisty v královské kapele Augusta II. Silného. Na doporučení Johanna Joachima Quantze (1697–1773) se 17. dubna 1733 stal v Ruppinu houslistou kapely korunního prince Friedricha II. Pruského. Friedricha pak následoval v roce 1736 do nedalekého Rheinsbergu a po korunovaci v roce 1740 do Potsdami a zůstal mu věrný do konce svého života. Teprve ve Friedrichových službách prošel soustavnějším kompozičním školením od J. G. Grauna a C. H. Grauna. Jak dokazuje Bendova autobiografie a především Charles Burney ve známém hudebním cestopise, těšil se Benda na Friedrichově dvoře velké vážnosti a měl nezastupitelný podíl na tamním hudebním životě. Roku 1772 byl jmenován koncertním mistrem. V dobových pramenech byla v Bendově hře spatřována neobyčejná zpěvnost výrazu v kombinaci s bezchybně ovládnutou technikou. Dnes je označován za následovníka umění německého virtuosa Johanna Georga Pisendela (1687–1755), s nímž se osobně znal. Společně s bratry Graunovými, J. J. Quantzem a C. Ph. E. Bachem bývá řazen k tzv. berlínské škole spjaté s tradicí barokního slohu. Přestože Benda pokračování
| 14 svým skladatelským dílem náleží k baroknímu stylovému okruhu, najdeme u něj i prvky nového klasicistního tvarování. Tíhl spíše k homofonní sazbě, v oblasti formy anticipoval sonátovou formu. Volné věty houslových sonát ukazují obeznámenost s „citovým“ slohem (empfindsamer Stil), který představuje jeden z přechodových typů hudebního projevu mezi barokem a klasicismem a je charakteristický intimností výrazu a zaměřením na detail. Uvádí se také, že Benda užíval prvky české světské melodiky a rytmiky. Skladatelskou činnost lze časově vymezit léty 1735–1750. Interpretační zkušenost a důkladná znalost idiomatiky nástroje na virtuózní úrovni předurčily Bendu k tvorbě pro housle. Patnáct houslových koncertů, houslové sonáty, capriccia a etudy jsou základem jeho kompozičního odkazu. Kromě houslových kompozic obsahuje soupis jeho děl také symfonie, triové sonáty a další komorní skladby. Za Bendova života vyšlo tiskem jen minimum skladeb, většina je dochována v opisech v Saské zemské knihovně v Drážďanech. Tematický katalog jeho děl se poprvé objevil v roce 1924, nové znění pak v roce 1984 vydal Douglas A. Lee. Nově objevený žák Vivaldiho Druhý pól zahrádeckého koncertu pak tvoří dosud nepovšimnuté skladby hudebníků donedávna prakticky neznámých. Život Františka Jiránka je významně spojen s kapelou hraběte Václava Morzina – a bezprostředně i s osobou A. Vivaldiho. Hrabě Morzin měl v Itálii svůj orchestr, který možná rozšířil o místní hudebníky, nicméně je nepochybné, že základ jeho vynikající kapely (virtuosissima orchestra) tvořili i v Itálii jeho z domova přivezení hudebníci čeští, kteří byli nejen zdatnými hráči, ale i vynikajícími komponisty, ba co víc jejich hudba se vyrovná i jejich slavnějšímu vzoru a učiteli Antoniu Vivaldimu. Jednalo se především o Jana Antonína Reichenauera a Františka Jiránka, které teprve nedávno v zahraničních archivech objevil zpět na obsah
český muzikolog Václav Kapsa. Instrumentální skladby a církevní hudbu obou autorů ukrývala drážďanská knihovna a knihovna ve Stockholmu. O jejich existenci vědělo dosud jen pár odborníků. Od 19. století se vědělo o skladateli Antonínu Jiránkovi, jenž měl zemřít roku 1760 v Drážďanech. V Drážďanech se však nepodařilo najít žádný doklad o úmrtí a působení Antonína Jiránka, za to bylo objeveno několik dalších Jiránků – včetně Františka, který v Drážďanech zemřel roku 1778. Právě jeho hudba byla dlouho přisuzována neexistujícímu Antonínovi. František Jiránek (1698-1778) se narodil 24. července 1698 v Lomnici nad Popelkou. Hrabě Morzin byl velkým milovníkem mo-
derní italské hudby a sólového koncertu, jehož nejvýznamnějším představitelem byl Antonio Vivaldi, a tak hrabě Morzin poslal Jiránka na studia do Benátek ke slavnému italskému virtuosovi, u něhož byl český houslista zaměstnán. Později našel Jiránek své působiště v Drážďanech, kde byla jeho další tvorba postupně formována galantním stylem a nastupujícím klasicismem. V Praze působil Jiránek až do roku 1737, kdy hrabě zemřel a jeho kapela byla rozpuštěna. Z tohoto období se u nás nedochovala téměř žádná Jiránkova instrumentální hudba, avšak jeho koncerty uložené v dvorní knihovně v Darmstadtu jsou stylově starší a vykazují silný vliv Vivaldiho, což svědčí pro tvrzení, že vznikly za jeho pražského pobytu. Oblíbenec královny Marie Antoinetty Jana Boušková nás zavede o století dále k hudbě nejvýraznějších a nejzajímavějších autorů české i evropské hudby přelomu XVIII. a XIX. století. Ve své době byl Jan Ladislav Dusík jedním z nejslavnějších klavíristů, skladatelů a hudebních pedagogů. Ačkoliv se narodil v době vrcholícího klasicismu, jeho hudební řeč i cítění byla už od prvních skladeb směřována do 19. století, do okruhu prvních skladatelů romantismu (Schuberta, Webera, Mendelssohna, Chopina ad.). Celý život zůstal věrný klavíru – zasloužil se i o další technické zdokonalování a rozvoj nástroje, klavíru věnoval i většinu svých kompozic. Z více než tří set skladeb je převážná většina pro sólový klavír nebo koncertantní klavír s doprovodem melodických nástrojů. Je však také autorem mše, orchestrální ouvertury The Feudal Times nebo opery The Captive of Spilberg a dalších skladeb, zejména pro harfu nebo vokálních. Narodil se v Čáslavi, první hudební vzdělání dostal od svého otce, vynikajícího hudebníka a učitele. Po gymnaziálních studiích v Jihlavě, Kutné Hoře a Praze a krátkém studiu filozo-
fie na pražské univerzitě, odjel na pozvání hraběte Männera do Nizozemí, kde zahájil svou dráhu koncertního klavíristy, skladatele a pedagoga. Podnikl několik úspěšných turné po Evropě a Rusku. V roce 1786 byl pozvaný do Francie, aby zde předvedl své umění. Dusík pozvání přijal a nakonec se v Paříži usadil. Protože byl oblíbencem královny Marie Antoinetty a návštěvníkem šlechtických salónů musel uprchnout před Francouzskou revolucí. Jeho útočištěm se stal Londýn, kde si v krátkém čase vybudoval dobré postavení – měl žáky i z nejvyšších kruhů, byl úspěšným koncertním klavíristou a jeho skladby tu získaly velkou oblibu.
Roku 1792 se oženil a s otcem své manželky, Domenicem Corrim, založil hudební nakladatelství. To po několika letech zkrachovalo a Dusík musel znovu utéci, tentokrát před věřiteli. Necelé dva roky pobýval v Dánsku a Německu, roku 1802 navštívil České království, s nesmírným úspěchem koncertoval pokračování
| 15 několikrát v Praze a Čáslavi. Odmítl nabídky, kterých se mu v Čechách dostalo a roku 1803 vstoupil do služeb pruského prince Louise Ferdinanda, velmi nadaného klavíristy a skladatele. Princ se stal Dusíkovým žákem, spoluhráčem a přítelem, padl však roku 1806 v jedné z bitev napoleonských válek. Zdrcený Dusík uctil památku padlého přítele jednou ze svých nejkrásnějších skladeb – Élégie harmonique sur la mort de Louis Ferdinand de Pruse op.61. Élégiíse otevírá poslední Dusíkovo životní i tvůrčí období. Krátkou dobu byl ve službách knížete Isenburga, roku 1808 se vrátil do Paříže a přijal místo domácího učitele hudby a pořadatele koncertů u knížete Talleyranda. Jeho poslední veřejný koncert se konal v říjnu roku 1810. V té době byl už Dusík vážně nemocný - nezdravý životní styl a deprese ukončily předčasně jeho život v pouhých padesáti dvou letech. Úroveň jeho tvorby je někdy nevyrovnaná vinou určitého kompozičního chvatu, zaviněného vlastní potřebou koncertovat. Najdeme vedle sebe skladby poměrně konvenční a naopak díla romanticky vypjatého výrazu. Melodika některých témat je nápadně podobná českým lidovým písním. Ve skladbách se mnohdy odrážejí jeho myšlenky, či osudy. Objevuje se v nich subjektivismus, do té doby nevídaný, klavír se mu stává nástrojem osobní výpovědi (například sonáty Elegie harmonique, Les Adieux, Le retour a Paris, L´Invocation, La Consolation, Fantasia op.76 aj.) Jeho tvorba, originální, nadčasová a nemající v jeho době obdoby, pomohla připravit půdu pro nástup nového hudebního směru - romantismu a Dusíkovi samotnému přinesla titul „hudební prorok“. Růžička z Mimoně František Antonín Rössler známý též pod italským pseudonymem Francesco Antonio Rosetti neboli Růžička byl pozoruhodný zpět na obsah
český kontrabasista, dirigent a hudební skladatel německého původu. Jeho tvorba představuje vrchol hudebního klasicismu. Ostatně byl faktickým současníkem Wolfganga Amadea Mozarta a datum jejich narození i úmrtí se liší jen o několik měsíců. Také se předpokládá, že Rösslerovy slavné koncerty pro lesní roh, posloužily Mozartovi jako vzor pro jeho čtyři hornové koncerty. Franz Anton Rössler přišel na svět v Mimoni, to víme jistě, pokud nelžou ti, co uvádějí jeho křest 26. října 1745. Jenže pak je tu druhá skupina, která by přísahala na Litoměřice, kde však jeho jméno v matrice není. Podle těchto informací se však mohl narodit v rozpětí let 1746-1750. Je s ním problém proto, že příjmení Rössler bylo poměrně rozšířené a sám autor nám to nijak neusnadňuje, spíše různými podobami svého jména dále jen mate. Podle vlastního životopisu byl ve svých sedmi letech dán do kněžského semináře v Praze, kde získal hudební i teologické vzdělání. Byl sice vysvěcen na kněze, ale dal přednost první z možných kariér. Papežský dispens mu to umožnil a na církevní dráhu se již nikdy nevrátil. Počátkem 70. let působil patrně krátce ve službách hraběte Alekseje Orlova jako Compositore della Musica u ruského pěšího pluku tohoto hraběte, později knížete Česmenského. Jisté je, že od září 1773 působil Rössler jako kontrabasista a později kapelník ve dvorní kapele v bavorském Wallersteinu, kde žila větší skupina českých hudebníků. Současně s ním tu působili například i čeští hudebníci a skladatelé strýc Josef a synovec Antonín Rejchové. Hrabě a později kníže Kraft Ernst zu Oettingen-Wallerstein jej uvádí ve svých dokumentech hojně, i když zpočátku jen jako člena skupiny služebnictva, teprve od července 1774 je Antonio Rosetti veden v účtech jako kontrabasista. Velice brzy se také objevují jeho první skladby pro wallersteinskou dvorní kapelu.
Slavným se stalo Requiem, které Rosetti složil pro knížete po smrti jeho první manželky v březnu 1776. V lednu následujícího roku se oženil s Rosinou Neherovou, dcerou hostinského ve Wallersteinu, se kterou přivedl na svět tři dcery. Rosina jej přežila o více než dvacet let. Na konci 70. let byl již Rössler – Rosetti v Německu poměrně proslulým skladatelem a jeho skladby tištěné v Frankfurtu n. M., Mohuči, Vídni, ale i Amsterdamu, Paříži a Praze se výtečně prodávaly. V letech 1781-2 podnikl studijní cestu do Paříže, roku 1786 navštívil Mnichov, 1788/89 několikrát Augsburg. V roce 1789 přijal dobře honorované místo dvorního kapelníka vévody meklenbursko-zvěřínského, kde mohl počítat nejen s dobrým orchestrem, ale vévoda vydržoval též velký pěvecký sbor. Tady Rössler – Rosetti komponoval na objednávku symfonie a oratoria, byl zván k nastudování svých děl (v únoru 1792 na dvůr do Berlína k provedení oratoria Jesus in Gasemathe a kantátyHalleluja). V Praze bylo 14. prosince 1791 hráno jeho rekviem na paměť zemřelého W. A. Mozarta.
Přesto, že se hlásil k němectví (spíše však byl kosmopolitou), lze v jeho bohaté melodice objevit i názvuky českých lidových písní. Je jen dobře, že se v nedávné době jeho jméno začalo vracet do povědomí širší veřejnosti. Letní dojmy Josef Suk je v povědomí hudební veřejnosti ponejvíce zapsán jako žák Antonína Dvořáka, tvořící pod vlivem svého učitele. To je ovšem, jak už to bývá, pouhá část pravdy o části tvorby, a sice část pravdy o tvorbě do třicátého roku Sukova života. Vliv nějakého vzoru u velkých skladatelů, zvláště v jejich rané tvorbě, byl vždy zcela běžný jev, podstata mladého Suka však tkvěla v něčem jiném. Ač se vliv Antonína Dvořáka projevuje ještě v symfonické básni Praga z roku 1904, je od počátku individualizovaný osobitým nadáním a cítěním Suka jako lyrika, který přirozeně tíhl k subjektivnímu romantismu, na rozdíl od klasicizujícího založení Dvořákova.
Za svůj nedlouhý život napsal asi 35 symfonií, 50 koncertů pro různé nástroje (zvl. lesní roh, jimiž přispěl k rozvoji techniky nástroje), mše, kantáty a oratoria, mnoho komorních skladeb, hudby pro klávesové nástroje a písní. Bohužel nelze mnoho skladeb jednoznačně připsat jeho peru, neboť může být a bývá zaměňován i s dalšími autory podobných jmen, v Itálii např. působil jeho jmenovec Antonio Rosetti. Rössler – Rosetti patřil ve své době vedle Mozarta a Haydna mezi nejhranější skladatele vůbec. Lze jej bez ostychu zařadit k nejvýznamnějším skladatelům symfonické hudby v poslední třetině 18. století, jeho vrcholně klasicistní tvorba předznamenala romantismus.
Významným milníkem tvorby mladého Suka byla práce pro Julia Zeyera. Když byl požádán o scénickou hudbu k jeho dramatické pohádce Radúz a Mahulena, vytvořil kompozici, pokračování
| 16 která představovala u nás v tomto žánru zcela novou hodnotu. Zeyerova imaginace a kolorit, citový obsah a humanistická etika jeho pohádkového i mýtického námětu inspirovaly skladatele ke svébytnému lyrismu a měly na jeho tvorbu trvalý vliv. Tvůrčí setkání se Zeyerem, které se událo v nejšťastnějším období Sukova života, mu také umožnilo v tryskající melodice a šťavnaté lyrice vyzpívat dosažené štěstí s Otilkou, neboť pro něj našel přímo symboliku v naplněné lásce hlavních postav obou Zeyerových her: v Radúzovi a Mahuleně se jedná o oslavu síly lásky, kterou nezničí ani kletba, v legendě Pod jabloní o křesťansky podbarvenou oslavu hodnot rodinného štěstí. Melodický a instrumentační odstín typický pro hudbu k Zeyerovým hrám se rozvíjí v expresivní barvitost ve Fantastickém scherzu, op. 25 (1903), které předjímá příznačná fantaskní scherza ze Sukovy vrcholné symfonické tvorby. Tři posledně jmenované opusy jsou dokumentem postupného Sukova příklonu k expresivitě a po formové, výrazové i obsahové stránce posunují jeho tvorbu k nové periodě. Obě houslová díla, Fantazie g moll a Čtyři skladby, představují posun k bolestnému napětí a neklidnému hledačství. V případě Fantazie má tato změna i osobní souvislosti v podobě obav z Otilčiny srdeční choroby, v jejích rámujících částech můžeme vnímat cosi jako tušení hrozeb. Emocionálním bohatství předchozích děl jsou sice rovněž sugestivně vykresleny temně melancholické a tragické polohy, ale celkové ladění těchto děl je slunné, prosycené Zeyerovou pohádkovostí a Sukovým štěstím. Velkou intenzitu a barvitost tato slunně lyrická inspirace, příznačná mj. též pro témata a tah Symfonie E dur, dostala v klavírním cyklu Jaro, op. 22 a (1902). Suk jej složil po narození synka spolu s trojicí eklog Letní dojmy, op. 22 b (1902), které jsou vyvrcholení zeyerovského optimistického ladění tvorby s předznamenáním impresionismu. zpět na obsah
Otvírání studánek 2. července 1955 se dostává Bohuslavovi Martinů do rukou dopis od přítele, a taktéž poličského rodáka Miloslava Bureše. Nebylo by na tom nic zcela tak zvláštního, kdyby dopis neobsahoval báseň nazvanou Píseň o studánce Rubínce, a přání, zda-li by bylo možné zkomponovat ji. Je tedy více než jasné, že Martinů přijal výzvu rád a s velkou chutí a nadšením se pustil do práce. Není se čemu divit, vždyť skladatel strávil posledních 17 let mimo domov a věk se mu blížil k šedesáti pěti letům. Tudíž během pouhého jednoho měsíce vznikla kantáta. Otvírání studánek, jak ji Martinů později nazval.
Otvírání studánek je, dnes vlastně již byl, společně například s vynášením smrti, jedním z lidových zvyků na Vysočině, kterým se vítalo jaro. Avšak nikdy se nepodařilo najít písemné důkazy, že tento zvyk opravdu exis-
toval. Byly nalezeny zmínky o všedním čistění studní, ale to nijak s folklorním zvykem nesouviselo. I dnes ovšem můžeme od starých lidí na Poličsku slyšet, že se vskutku na jaře čistění pramenů provádělo, ale pouze účelově, bez obřadu.
nazvat až chvalozpěvem českého domova. Tato skladba zůstává doposud nepřekonanou ve svém stylu. Zdroj: zdroj: Ústav hudební vědy Masarykovy univerzity Brno, Český Rozhlas
Jednoduše to bylo potřeba, jelikož lidé byli na zdroji vody závislí. Ale přeci jen musel existovat nějaký zdroj, podle kterého byla později napsaná báseň na toto téma. Skladba je určena pro ženský sbor, sóla, recitátora, dvoje housle, violu a klavír. Děj tohoto lidového zvyku se odehrával v okolí Tří Studní a rybníka Sykovce, což Martinů velmi dobře znal, a tak se vracel do Poličky a jejího okolí. Velmi se mu stýskalo a toužil rodnou zem opět navštívit. Avšak musel zůstat pouze u vzpomínek, a to mu pomohlo do kantáty vložit všechen cit a prožitek. Pouze v textu se vrací na svá tolik oblíbená místa. Kantáta není nijak hudebně složitá. Martinů naopak využívá jednoduchosti a čistoty hudby. Používá často pouhé kvintakordy a jednoduché nápěvy, které tak připomínají hudbu lidových písniček na Vysočině. Hudba je stejně čirá jako voda ve studánkách této básně a je zde vyznáním lásky k rodnému kraji. Od začátku až do konce je plná vcítění se do obyčeje vítání jara a čištění studánek na Vysočině. Konec skladby uzavírá barytonové sólo, které jak básník, tak hlavně skladatel, bere jako svoji vlastní výpověď. Jde o vzpomínání starého poutníka, který si před očima promítá celý svůj život a hlavně pak svá mladá léta, která trávil doma mezi přáteli. Toto sólo je zkomponováno s vážností a velikou hloubkou, již zde nejde o dětské hry a zaříkávadla. Jde o zpěv doprovázený klidným a temným zvukem violy, což samo o sobě působí zajímavou atmosférou. Jednak tedy vážně s promluvou do duše, na druhou stranu zase poněkud uklidňujícím a utěšujícím dojmem. Kantátu Otvírání studánek lze pokračování
| 17
Poznáváme nová festivalová místa:
Zámek v Doksech roztančí fandango
V seriálu, ve kterém vás blíže seznamujeme s novými festivalovými místy se tentokrát vypravíme do srdce Máchova kraje – Doks. Zdejší zámek zajímavý, svou bohatou historií, se stane 20. října místem konání hudebně tanečního projektu Fandango, které poodhalí roušku podmanivého světa tohoto tradičního španělského tance a jeho reflexí v klasické hudbě. Podívejme se ale blíže do historie dokského zámku, který v loňském roce přešel do nájmu města Doksy. Dokské panství Značného významu dosáhly Doksy ve druhé polovině 16. století, kdy se staly centrem tzv. dokského panství, které vzniklo v roce 1553 rozdělením bezdězského panství. Když jeho majitel Mikuláš Zajíc z Házmburku panství prodal v roce 1558 Kateřině z Hungerkoštu, manželce Adama Berky z Dubé, zdálo se, že Berkové rozšíří své rozsáhlé državy v severních Čechách. Ovšem nestalo se tak, neboť smrt byla rychlejší a ovdovělá Kateřina odkázala svůj majetek rovným dílem svým dětem. Tím se v roce 1566 dostalo dokské panství do držení Jana z Vartenberka a vidina scelených berkovských držav se rozplynula. A byl to právě Jan z Vartenberka, šikovný a prozíravý hospodář, který položil základy dnešního zámku, když „…buduje tu uprostřed skromných domů měšťanských stavení panské s dvorcem – základ pozdějšího zámeckého střediska v Doksech.“ (Zdeněk Kalista. Město mezi horami. Liberec: Severočeské nakl. 1969, s. 56). Vartenberkové Jan z Vartenberka postupně od svých sourozenců vykoupil jednotlivé državy, panství rozšířil a scelil a v roce zpět na obsah
1588 jej od císaře Rudolfa II. odkoupil. Královské, byť od časů Václava IV. zastavované zboží, se tak stalo majetkem Jana z Vartenberka a Doksy se staly poddanským městečkem. V roce 1595 se bezdězské panství vrací zpět Berkům, neboť Barbora z Lobkovic, vdova po Janu z Vartenberka, vstoupila ve stav manželský s Václavem Berkou z Dubé. Ten v roce 1619 vystavuje listinu, v níž potvrzuje Dokeským stará privilegia a rozšiřuje o další. Za to požaduje mimo jiné povinnost měšťanů pomáhat při stavbě zámku a dvora v Doksech. Zde může dojít k záměně s domem, který pravděpodobně nechal stavět otec Václava Berky, Adam (1558-1566) a který byl označován jako „starý zámek v Doksích“, později zván Berkův dům, v němž sídlila Barbora z Lobkovic, manželka Jana z Vartenberka. Tento dům byl postupně přeměněn v hostinec, v němž musel šenkýř čepovat pivo z panského pivovaru. Berkův dům, zájezdní hostinec, byl zbourán v roce 1927 a na jeho místě byla postavena dnešní budova pošty. Tuto domněnku podporuje i zápis v městské dokské knize ze 2. poloviny 16. století, kde se
mluví o domě paní Barbory z Lobkovic v jedné řadě s jinými dokskými domy – tedy nikoli jako o význačném panském stavení. Berka, Valdštejn, Buttler Z výše uvedeného budeme považovat za zakladatele dokského zámku Jana z Vartenberka a dobu založení zámku konec 16. století.Václav Berka z Dubé se však ze svého rozsáhlého panství netěšil dlouho, neboť jako jeden z čelných představitelů českého stavovského odboje v letech 1618-1620 musel po nešťastné bitvě na Bílé hoře uprchnout ze země. Jeho zkonfiskovaný majetek koupil za babku Albrecht z Valdštejna a včlenil jej do svého frýdlantského vévodství. Po Albrechtově násilné smrti v únoru 1634 bylo ohromné Valdštejnovo panství rozděleno mezi jeho vrahy. Doksko připadlo irskému plukovníkovi Walteru Buttlerovi. V roce 1638 panství přešlo díky sňatku Anny Marie z Donína, vdovy po W. Buttlerovi, do rukou Kryštofa Ferdinanda z Heissensteinu, pána velice krutého. Valdštejnové získali Doksy opět v roce 1680 a až do roku 1945 byli jejich držiteli. Za jejich působení zámek zaznamenal několik rozsáhlých přestaveb (barokní pokračování
| 18
fotografie z knihy Českolipsko na dlani
ve druhé polovině 18. století, druhá spojená s modernizací interiéru – centrálním topení, vodovod a zavedení elektřiny na počátku 20. století), neboť si ho vybrali za své sídlo. Tanková stanice Historie zámku v letech 1945 – 1962 V roce 1945 byl majetek Valdštejnům zkonfiskován a Valdštejnové museli odejít z Čech. V roce 1952 byla v Doksech založena vojenská posádka a Vyšší škola důstojníků tankového vojska. Zakladatelem této školy byl generál plukovník Vladimír Janko, velitel českoslozpět na obsah
venských tankových jednotek v SSSR během druhé světové války. Vyučovalo se na zámku a v klášteru Voršilek. Posluchači byli ubytováni v hotelu Bellevue a v budově dnešního zdravotního střediska na Továrním vrchu. V roce 1956 ministerstvo národní obrany – tanková a automobilová správa – rozhodlo zřídit z vojenského opravárenského podniku ve Šternberku Tankovou výzkumnou a zkušební stanici (TVZS) a umístit ji do valdštejnského zámku v Doksech, kde toho roku byla zrušena Vojenská škola tankových techniků, protože k tankovým útvarům nastupovali
první absolventi brněnské Vojenské technické akademie Antonína Zápotockého. V roce 1957 byla TVZS přeorganizována na Vědeckovýzkumný tankový polygon (VVTP) Doksy. V roce 1960 se VVTP reorganizuje na vojenské pracoviště s názvem Výzkumné zkušební středisko 020 (VZS 020) Doksy. Vzhledem k narůstajícím úkolům již nevyhovuje dosavadní provizorní umístění v zámku. Proto se ještě téhož roku (1960) začíná budovat pro středisko na Břehyni nový moderní areál, do něhož se vlastní středisko přemísťuje v roce 1962.
Zemědělská škola Když se ze zámku v roce 1962 odstěhovalo Výzkumné zkušební středisko 020 (VZS 020) Doksy, přešel zámek do vlastnictví ministerstva zemědělství. To zde v roce 1963 otevřelo střední odbornou školu – zemědělské učiliště. V roce 2000 bylo převedeno, jako všechny střední odborné školy, pod nového zřizovatele, jímž byl Liberecký kraj, a stalo se příspěvkovou organizací pod názvem Střední odborné učiliště zemědělské a Učiliště Doksy. V rámci I. kola optimalizace se od 1. 9. 2007 sloučila škola na zámku se SOŠ Česká Lípa, pokračování
| 19 Lužická ulice. V další vlně optimalizace byla k 1. 9. 2011 celá Střední odborná škola opět sloučena, tentokrát se Střední odbornou školou a Středním odborným učilištěm v České Lípě, ulice 28. října. V dokském zámku zůstalo pouze odloučené pracoviště této střední školy. Pro Liberecký kraj bylo využívání budovy zámku pro účely školy a domu mládeže neefektivní, a tak byly od září 2012 zbývající obory přesunuty do zadních budov v areálu zámeckého parku. Budovu zámku museli opustit také všichni nájemci, aby mohlo proběhnout zakonzervování celého objektu. Od srpna 2012 byl zámek nabídnut k prodeji a nyní je jeho nájemcem město Doksy. Kulturní památkou je zámek od 3. 5. 1958. Zámecký interiér Zámek v Doksech je pozoruhodnou, historicky cennou památkovou stavbou. V minulosti byl také místem, kde členové rodiny Valdštejnů, někdejších majitelů, shromažďovali a uchovávali své mimořádně hodnotné rodové sbírky – obrazy, grafická díla, knihy, předměty umělecko-řemeslného charakteru (nábytkové zařízení, keramika, sklo a další). V období po první pozemkové reformě sem Valdštejnové navíc přiváželi cenný historický mobiliář i ze svých dalších zámků, např. z Mnichova Hradiště. Dokský zámek získal na významu, když se posléze stal sídlem valdštejnské majetkové správy. S historií rodu Valdštejnů úzce souvisí dějiny dalších rodových sídel – například pražského Valdštejnského paláce (dnes sídla Parlamentu ČR), zámků Duchcova, Kozlu, Šťáhlav, Mnichova Hradiště, Bělé pod Bezdězem, Třebíče a dalších. Z většiny těchto rodových rezidencí se, stejně jako z Doks, zachovalo původní historické zařízení. Zdaleka ne všechny mobiliární fondy jsou však vystaveny v rámci prohlídkových tras památkových objektů. Množství cenných valdštejnských předmětů stále ještě leží v nepřístupných depozitářích. Historické záznamy hovoří o tom, že po konfiskaci zámku v Doksech (podle dekretu prezidenta zpět na obsah
republiky č. 12/1945) byl jeho bohatý mobiliární fond převážen do depozitářů řady státních hradů a zámků. Materiály zmiňují dvanáct takových míst. Do dnešních dnů se mnohé z těchto svozových fondů zachovalo. Například na nedalekém zámku v Zákupech je uložen tzv. grafický kabinet. Byl to kdysi jeden z nejpozoruhodnějších interiérů zámku v Doksech. Jde o řadu historických grafických listů v jednotné panelové montáži, zdobících kdysi celoplošně jeden z dokských salónů. V současné době není tato unikátní dekorativní interiérová sestava zpřístupněna veřejnosti ani na zámku v Zákupech. Z památkového hlediska je návrat tzv. grafického kabinetu do místa svého původu, do zámku v Doksech, bezpochyby žádoucí. Části někdejšího historického zařízení dokského zámku bohužel nadále leží v nepřístupných depozitářích. Jen některé z předmětů již byly využity v interiérových instalacích státních zámků. To je třeba případ někdejšího zámecký interiér valdštejnského zámku Duchcova. Historicky, s rodem někdejších majitelů související mobiliář, je například uložen v depozitářích zámku Kozel a Mnichovo Hradiště. Ani rodový fond pražského Valdštejnského paláce není v úplnosti uplatněn v prostorách sídla Senátu. Některé jeho části jsou uloženy v depozitáři. Řadu takových předmětů by případně bylo možno na zámku v Doksech využít v interiérové instalaci. Při přípravě konkrétního plánu využití zámku v Doksech je třeba mít na paměti, že hrady a zámky s původním historickým interiérovým zařízením se dnes těší největšímu zájmu návštěvníků památek. Prohlídkový okruh by měl vzniknout v prostorách tzv. piana nobile – místností prvního zámeckého patra. Právě zde by měl být uplatněn i tzv. grafický kabinet uložený na zámku v Zákupech a další kmenový dokský fond z depozitářů památkových objektů, případně také v depozitářích uložené předměty z valdštejnských sbírek jiných objektů.
Zámecký park V době vzniku panského dvora se kolem renesanční tvrze s největší pravděpodobností nacházela zahrada, zřejmě převážně užitného charakteru. První přibližná podoba zámecké zahrady je skromně zachycena na mapě Doks z roku 1766. Je zde patrná již barokní dispozice zámku s čestným dvorem (označení pro nádvoří uzavřené ze tří stran křídly zámku) a směrem k zámku se otevírající hospodářský dvůr. Před nádvořím a v zahradní části zámku je dobře rozeznatelný renesanční formální parter, je zde zakreslena i fontána. V západní části zahrady pak najdeme ovocný sad, který je v jedné horní části protažen ve stromořadí ubíhající západním směrem za hranice zámecké zahrady. Podobu zámecké zahrady dokládá výřez mapy stabilního katastru obce z roku 1843. Zde je velmi detailně zaznamenán zámecký park již v přírodně krajinářské úpravě. Původní ovocný sad si stále ještě zachovává pravidelný renesanční charakter. Formální parter byl nahrazen nepravidelnými Mapa Doks, Hirschbergu z roku 1766, ze sbírky R. Czana Plán zámecké zahrady z roku 1860, se sbírky R. Czana historie zámeckého parku travnatými plochami a pravidelná skupina stromů byla rozdělena klikatící se cestní sítí. Na indikační skice, také z roku 1843, dochází dále k zakreslení skleníku, domku zahradníka a jižní budovy hospodářského dvora. Představu si můžeme udělat také z ilustrací z této doby. Z roku 1860 pak existuje ambiciózní návrh zámeckého parku v přírodně krajinářském stylu, který počítal se zhruba zdvojnásobením rozlohy parku. Tento projekt však nebyl nikdy realizován. Od poloviny 19. století můžeme další podoby zámeckého parku sledovat už jen z dobových maleb pohlednic a fotografií. Na následujících fotografiích jsou patrné změny probíhající nejen v zahradě, menšími úpravami prošla i budova zámku. Je zde zachycena fontána v zahradní části před zámkem z doby kolem roku 1920, která byla asi o 10 let později nahrazena malým jezír-
kem. Nynější podoba parku pochází z 20. let 19. století, bohužel jsou některé scenérie dnes nevhodně narušené nebo zcela zničené. Také skleník, zahradníkův domek a okrasné záhony jsou již minulostí, zrušený je i ovocný sad. Karel Hieke se v knize České zámecké parky a jejich dřeviny z roku 1984 zmiňuje o druhové pestrosti parku. Zdroj: Zvláštní číslo Dokského zpravodaje (9/2013, autor Renata Mauserová)
pokračování
| 20 pondělí 20. října, 19.00 Doksy, zámek
FANDANGO Lucie Guerra Žáková, Petra Žďárská – cembalo Ludovica Mosca – barokní tanec a kastaněty J. H. d´Anglebert (1629 – 1691): Troisième suite, Prélude, Allemande, Courante et Double, Sarabande Grave, Gigue, Gaillard, Gavotte, Menuet, Variations sur les folies d´Espagne A. Soler (1729 – 1783): Concierto No. 2 en La menor, Andante, Allegro, Tempo de minué Fandago A. Scarlatti (1660 – 1725): Toccata, Folie A. Soler: Concierto No. 3 en Sol mayor, Andantino, Minué L. Boccherini (1743 – 1805): Fandago
Vstupenky na koncert k zakoupení zde.
Podívejte se na video k tomuto projektu:
zpět na obsah
Fandango roztančí Doksy
Program s názvem Fandango uvádí posluchače do španělského barokního dědictví. Propojuje se v něm složka instrumentální s tancem, neboť už samotný název projektu Fandango upomíná na tradiční španělský tanec, jehož vznik je datován počátkem 18. století. Autory nejstarších forem fandanga jsou anonymové a poprvé pohybové prvky tance popsal kněz Martín Martí v roce 1712. Poměrně brzy začalo být fandango populární a začala se o něj zajímat aristokracie. Spolu s ní poté cestovalo po Španělsku a Evropě, záhy začalo být začleňováno i do oper a baletů. S jeho formami se lze setkat v dílech J. P. Rameaua, A. Scarlattiho, D. Scarlattiho, A. Solera, L. Boccheriniho, ale i W. A. Mozarta, či M. Ravela. Ze světa kytar a kastanět se tak fandango dostalo do prostředí nejednou plně orchestrálních. Svůj tradiční španělský rytmus a háv si však ponechalo. Celou přehrávku barokních tanců nabízí třetí suita pro cembalo od Jeana Henri d‘Angleberta, dvorního skladatele krále Ludvíka XIV. Suitu zakončují španělské folie, které již posluchače připravují na iberskou, a tedy stěžejní část večera. Katalánec Antonio Soler proslul skladbami pro klávesové nástroje. Jeho hudební kariéra začala již v šesti letech nástupem do slavného chlapeckého sboru kláštera v Montserratu. Později se Soler stal kapelníkem katedrály v Lleidě a posléze vykonával tutéž funkci při královském dvoře v El Escorialu. Z dílny tohoto autora jsou posluchačům zprostředkovány kon-
certy pro dvě cembala a fandango pro cembalo a kastaněty. Zvuk kastanět nebyl neznámým ani Italovi Alessandru Scarlattimu. Tento zakladatel neapolské operní školy je spojen také s dalšími místy po celé Itálii, na začátku i na konci svého pestrého hudebního života pak působil v Římě. Scarlatti byl nesmírně plodným skladatelem, z jehož dílny vzešlo na šedesát oper a kolem dvou set mší. Koncert naproti tomu uvádí jeho dílo instrumentální, z něhož jsou vybrány cembalové tokáty a folie. Autorem programové tečky koncertu je italský kosmopolitní skladatel Luigi Boccherini. Také tento skladatel a violoncellista, který ve Španělsku strávil posledních dvacet let svého života, byl španělskou hudbou silně ovlivněn. Kromě bohaté smyčcové literatury se u něj setkáváme i se skladbami pro cembalo, z nichž bude uvedeno právě Fandango, které tak podtrhne a zvýrazní zaměření celého večera. Lucie Guerra Žáková je česká cembalistka a varhanice žijící a působící ve Francii a Španělsku, kde již odvedla nemálo práce pro propagaci české hudby. V obou zemích provedla premiéru díla Petra Ebena složeného na text Komenského opusu Labyrint světa a ráj srdce. Je zvána na prestižní festivaly v České republice i v zahraničí (např. mezinárodní festivaly Smetanova Litomyšl, Český Krumlov, Arte Sacro v Madridu či Festival Internacional de Órgano de Morelia v Mexiku) a zahrála si také
na varhany katedrály Notre-Dame v Paříži. Lucie Guerra Žáková také vystupuje ve varhanním duu pro 4 ruce a 4 nohy se Španělem Carlosem Arturo Guerra Parra nebo v souboru Prague cembalo duo společně s Petrou Žďárskou, se kterou se potkala ve třídě prof. Giedrė Lukšaitė–Mrázkové na AMU v Praze. Vynikající hudebnice své generace, Petra Žďárská, je v oboru cembalo nejúspěšnější českou laureátkou Pražského jara 2012. Studovala na CNSMD v Lyonu a zúčastnila se mnoha mistrovských interpretačních kurzů po celé Evropě. V září 2012 debutovala na festivalu Mladá Praha Koncertem pro cembalo a malý orchestr od Bohuslava Martinů. Aktuálně pokračuje v doktorandském studiu na AMU ve třídě prof. Giedrė Lukšaitė–Mrázkové. Jejím hlavním studijním zájmem jsou zapomenuté cembalové a komorní skladby Josefa Antonína Štěpána z arcibiskupského archivu v Kroměříži. Zajímavým prvkem projektu Fandango je španělská tanečnice a hráčka na kastaněty Ludovica Mosca. Tato všestranně umělecky nadaná hudebnice a malířka je profesorkou na Escuela Luthier–Música y Danza v Barceloně. Koncertně vystupuje po celém světě v nejrůznějších seskupeních a často působí jako vyučující na mistrovských kurzech. V letošním roce působí jako lektorka na Akademii Múzických Umění v Praze. Projekt vznikl za podpory Velvyslanectví Španělska. pokračování
| 21 fotografie z knihy Českolipsko na dlani
Představujeme partnery Klubu přátel festivalu
Centrum textilního tisku
Novinkou letošního roku je zavedení Klubu přátel pro věrné příznivce festivalu. Klubové členství nabízí nejen možnost získat zvýhodněné vstupné na festivalové koncerty, ale také příležitost vypravit se na další zajímavé místo na Českolipsku. Tím dnešním tipem pro vás je českolipské Centrum textilního tisku a Vodní hrad Lipý, na jejichž návštěvu vás zve jeho ředitelka Jiřina Kučerová. Možná si někteří návštěvníci při své návštěv všimli, že náš kraj oplývá bohatým dědictvím industriálních památek. Většina těchto skvostných budov byla vybudována pro potřeby textilního průmyslu. Není všeobecně známo, že Českolipsko bylo po mnohá staletí významným textilním centrem naší země. Samotná budova, v které se nachází Centrum textilního tisku, nemá s textilním odkazem našich předků nic společného. Je to budova bývalé stodoly, která náležela k přilehlému mlýnu, ten stával naproti přes silnici, kudy dříve teklo jedno z ramen řeky Ploučnice. Během 20. století byla tvář České Lípy výrazně pozměněna. Pokud někdo viděl fotografie původního vzhledu města, jsou na nich vidět rozvětvená ramena řeky Ploučnice, která vytvářela krásnou iluzi malých Benátek v našem městě. Za vlády Marie Terezie dochází k rozmachu textilního průmyslu. Začaly se stavět kartounky, manufakturní dílny, ve kterých se potiskovaly kartounové látky. První kartounku v Čechách postavil na svém Sloupském panství v roce 1763 hrabě Josef Maxmilián Kinský. Slovo kartoun pochází z arabského katon, neboli bavlna. Bavlněné zpět na obsah
látky byly potiskovány různými vzory, mnohdy složených až z dvaceti barev. Z počátku se i v kartounkách potiskovalo vše ručně. Barvy se na sebe musely systematicky skládat, aby nedocházelo k přetiskům, rozpitím a dalším chybám tisku. Tiskaři k orientaci sloužily vzorníky, které měli v každé kartounce. Kniha obsahovala vzory – návody, podle kterých se tiskaři při svých pracích řídili. Vzorníky, které v Centru textilního tisku máme vystavené, jsou součástí šestnácti dílného souboru. Dva z nich nám zapůjčilo Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě. Než byly v CTT vzorníky vystaveny, prošly náročnou opravou. Ač byl ruční potisk látek potisk dokonalou řemeslnou prací, byl to pomalý proces. Popularita potisknutých látek byla obrovská. Vznikají velkovýrobny a je potřeba výrobní proces zrychlit. Dochází k mechanizaci většiny pracovních postupů. Francouzský inženýr Louis-Jerome Perrotem sestrojil v roce 1833 deskový potiskovací stroj, na jednoduchém principu potisku dřevěnými deskami – tzv. Perrotinka. Během 20. století však upadá zájem o potisk látek a kartounky postupně zanikají.
Centrum textilního tisku není jen centrem potiskování textilu, ale prostory se využívají i k dalším činnostem. V Centru textilního tisku po celý rok 2014 probíhají v malé galerii tematicky různě zaměřené výstavy. V roce 2014 mohou návštěvníci ještě vidět v naší galerii výstavu kreslíře Zdeňka Hofmana „Kreslené vtipy na hradu Lipý“. Od října poté bude instalována výstava nová – fotografií a esejí Zdeňka Pokorného „Podoby a hlavy“, která potrvá do 31. 12. 2014. Podzim v Centru textilního tisku bude opět věnován již tradičním cestovatelským přednáškám, které se uskuteční jednou za měsíc vždy ve čtvrtek, již nyní se návštěvníci mohou těšit na cestovatelské povídání a zpívání z Irska v podání Věry Kláskové a cestování po Jižní Americe v podání cestovatele Petra Ivana. V Centru textilního tisku tři prosincové adventní soboty budou svým programem zaměřeny na nadcházející vánoční svátky ve formě workshopů. Velkou a poslední akcí roku 2014 bude „Vánoční jarmark na hradě“, který tradičně bude probíhat celý den na nádvoří hradu Lipý v první adventní neděli, pokračování
| 22
Lipý Česká Lípa, příspěvková organizace U Vodního hradu 63, 470 01 Česká Lípa www.lipy.cz tel: 737 527 042 email: info@lipy.cz GPS souřadnice 50°41´2.265´´N, 14°32´21.668´´E
Otevírací doba: Centrum textilního tisku Září úterý – sobota 9-17 hodin, neděle 13-17 hodin říjen – prosinec středa – sobota 10-16 hodin hrad Lipý Září úterý – sobota 9-17 hodin, neděle 13-17 hodin od října uzavřen, prohlídky probíhají po předchozí domluvě
zpět na obsah
30. 11. 2014. V programu se objeví řada vystoupení českolipských školských zařízení, příjemnou atmosféru Vánoc dotvoří vokálním koncertem skupina Lužická tráva.
Kunhuty. Umírá roku 1607. Zámek v Lipé se nakrátko dostává do držení saského rodu Salhauzenů. Těm je však majetek roku 1620 zabaven pro účast na stavovském povstání.
Hrad Lipý Hrad Lipý byl založen rodem Ronovců koncem 13. století v údolí řeky Ploučnice, která na svém středním toku vytváří celou řadu romantických meandrů a slepých ramen. První písemná zmínka pochází z roku 1277, kdy se po hradě píše Čeněk z Lipé. Osudy hradu jsou úzce spjaty s historií města, které pravděpodobně nechal vystavět nejslavnější z rodu Rohovců, Jindřich z Lipé. Jindřich z Lipé roku 1319 prodává zdejší slibně se rozvíjející panství svým příbuzným Berkům z Dubé, ti hrad drží až do husitských válek. Roku 1426 byl hrad a město dobit vojsky Jana Roháče z Dubé. Lipá poté slouží husitským vojskům jako nejsevernější základna k jejich výpadům do Lužice. Správy hradu a města se ujímají husitští hejtmani. Na sklonku husitských válek hrad opanoval Zikmund Děčínský z Vartenberka, následně vypukl další konflikt, který vstoupil do dějin jako lužicko-vartenberská válka, během níž byl hrad s městem roku 1444 obsazen, tentokrát vojskem lužického Šestiměstí a poté předán Jindřichovi Berkovi z Dubé. V 16. století byl hrad přestavěn na zámek. Roku 1502 dochází k dělení Berkovského majetku na čtyři díly. Město Lipá i hrad jsou rozděleny na čtvrtiny, část tohoto majetku postupně získává rod Vartenberků. V 16. století tedy na hradě sídlí dva rody, a tak tomu je až do roku 1591, kdy paní Kunhuta Berkovna skupuje druhou polovinu hradu. Posledním z Berků, který na hradě sídlil, byl pan Adam Berka, vnuk paní
Po bitvě na Bílé hoře zámek a město skupuje jako konfiskáty vojevůdce Albrecht z Valdštejna, ten přesouvá správu panství na Nový Zámek v nedalekých Zahrádkách. Hrad Lipý přestává být sídlem šlechty a pomalu chátrá, ale ještě roku 1778, při manévrech „bramborové války“, zde poobědval císař Josef II. se svými generály Laudonem a Lascym, tím však slavná historie hradu Lipý končí. V roce 1820 vypukl ve městě ničivý požár, který zachvátil i staré panské sídlo. V 19. století je chátrající areál hradu pronajímán a poté přestaven na továrnu, rafinérii cukru. Za německé okupace byla sice snaha hrad opravit a zpřístupnit, ale práce byly pro nedostatek peněz zastaveny. V únoru roku 1957 je hlavní zámecká budova z příkazu Národního výboru odstřelena. Celý areál poté řadu let pustne a upadá v zapomnění. V roce 1992 je zahájen rozsáhlý archeologický průzkum, ten přinesl překvapující poznatky o počátcích osídlení České Lípy a stavebně historickém vývoji tohoto panského sídla. Současně probíhají práce na rehabilitaci celého areálu.
archeologickým průzkumem. Z hlavní zámecké budovy se zachovaly unikátní gotické sklepy druhé poloviny 14. století, které jsou nádhernou ukázkou stavebního umění dřívějších mistrů. Od června roku 2003 je hrad přístupný široké veřejnosti. V současné době je pro návštěvníky připraven prohlídkový okruh, který umožňuje prohlídku nádvoří s prezentací pozůstatků hradní architektury, návštěvu unikátních hradních sklepení s drobnou ukázkou archeologických nálezů, jediné dochované stavby hradu Lipý – branské věže kde je instalována expozice připomínající život na hradě Lipý na přelomu 19. a 20. století. Prohlídka je s odborným výkladem průvodce. Za pozornost bezesporu stojí také budova půvabného renesančního letohrádku, zvaného Červený dům, postavený Jiřím Jetřichem Berkou roku 1583 na místě bývalého předhradí a také nedaleký kostel Sv. Kříže, spojovaný s účastí parléřovské stavební huti. Hrad Lipý se nalézá v historickém centru města a je součástí městské památkové zóny, nádvoří hradu slouží také jako scéna pod širým nebem pro kulturní akce. zdroj: www.lipy.cz
Dominantou hradu je mohutná hradba s renesančním oknem a dvě branské věže. Na nádvoří si návštěvníci mohou prohlédnout základy útočiště věže, takzvaného bergfritu, ten patří spolu se základy středověkého srubu a pece k nejstarší vývojové fázi hradu odkryté pokračování
| 23
SOUTĚŽ Soutěžte s námi a vyhrajte elektronické předplatné MF DNES. Soutěžní otázka: Víte, jak se jmenuje významný rodák z dokského zámku, potomek zde žijících šlechtických rodů, který je knězem řádu svatého Benedikta, angažuje se v rozvoji česko-německého dialogu a je autorem řady kulturněhistorických statí?
Správné odpovědi zasílejte na e-mail soutez@lipamusica.cz do 10. 9. 2014.
zpět na obsah
pokračování
SVATOVÁCLAVSKÝ KONCERT DOBRÁ MEDITACE sobota 27. září, 19.00 Kamenický Šenov, kostel Narození sv. Jana Křtitele Clarinet Factory cena vstupenky: 150 Kč
| 24
mezinárodní hudební festival
20. září – 25. října 2014 ZAHAJOVACÍ KONCERT: OPERNÍ GALA sobota 20. září, 19.00 Česká Lípa, Kulturní dům Crystal Štefan Margita – tenor Filharmonie Hradec Králové, Marek Štilec – dirigent F. Schubert / G. Donizetti / G. Bizet / G. Gershwin P. I. Čajkovskij / P. Mascagni / F. Cilea / J. Offenbach J. Strauss ad. ceny vstupenek: 690 | 590 | 490 Kč ARMIDA: PREMIÉRA MOBILNÍHO BAROKNÍHO DIVADLA pondělí 22. září, 20.00 Česká Lípa, Kulturní dům Crystal Florea Theatrum Musica Florea a Hartig Ensemble Marek Štryncl – dirigent G. Scarlatti komorní opera ze zámeckého archivu Českého Krumlova pro sóla, balet a orchestr ceny vstupenek: 590 | 490 | 390 Kč LÍPA MUSICA DĚTEM: OTVÍRÁNÍ STUDÁNEK úterý 23. září, 9.00 a 10.30 Česká Lípa, Jiráskovo divadlo Severáček – liberecký dětský sbor ZUŠ Jiří Kubík – baryton, Pavel Soukup – vypravěč B. Martinů / P. Eben / M. Uherek cena vstupenky: 100 Kč THERE IS: OSOBITÝ LONDÝNSKÝ FOLK středa 24. září, 19.00 Česká Lípa, Centrum textilního tisku Jono McCleery – zpěv, kytara cena vstupenky: 250 Kč VARHANNÍ HUDBA V PROMĚNÁCH STALETÍ pátek 26. září, 19.00 Česká Lípa, bazilika Všech svatých Bernhard Marx – varhany J. S. Bach / D. Buxtehude / C. P. E. Bach / V. Petrali E. Forrer / A. K. Winteler cena vstupenky: 150 Kč
zpět na obsah
SVATOVÁCLAVSKÝ KONCERT IN FEMINEA FORMA: HUDEBNÍ PRAXE ŽENSKÝCH KLÁŠTERŮ neděle 28. září, 17.00 Jezvé, kostel sv. Vavřince Ensemble Musaicum, Karolina Brachman – umělecká vedoucí Markéta Cukrová – alt, jako host H. von Bingen / G. Baptista / C. Assandra / L. O. Vizzana C. M. Cozzolani / B. Strozzi / A. Bembo / F. C. Romana E. J. de la Guerre / C. Sessa cena vstupenky: 190 Kč ROZJÍMÁNÍ O LÁSCE, ŽIVOTĚ A SMRTI úterý 30. září, 19.00 Cvikov, hotel Sever středa 1. října, 19.00 Nový Oldřichov, kostel sv. Kříže Hradišťan, Jiří Pavlica – umělecký vedoucí cena vstupenky: 250 Kč SLOVANSKÉ TANCE čtvrtek 2. října, 19.00 Šluknov, zámek – Koncertní sál Ivan a Lukáš Klánských – klavír A. Dvořák cena vstupenky: 190 Kč Z MÉHO ŽIVOTA pátek 3. října, 19.00 Großschönau, evangelicko-luteránský kostel Waltersdorf Zemlinského kvarteto L. Janáček / B. Smetana / A. Dvořák cena vstupenky: 200 Kč TRADIČNÍ KONCERT PŘI SVÍČKÁCH IL VIOLINO BOEMO sobota 4. října, 19.00 Zahrádky, kostel sv. Barbory Lenka Torgersen – housle, Václav Luks – cembalo F. Benda / F. Jiránek / G. H. Stölzel cena vstupenky: 220 Kč KOUZLO HARFY neděle 5. října, 17.00 Kravaře, kostel Narození Panny Marie Jana Boušková – harfa B. Smetana / A. Dvořák / J. Suk / F. A. Rosseti ad. cena vstupenky: 190 Kč SLAVNÉ BAROKNÍ KANTÁTY A MOTETA čtvrtek 9. října, 19.00 Děčín, zámek – Knihovní sál Collegium 1704, Collegium Vocale 1704, Václav Luks – dirigent J. S. Bach / H. Schütz / Ch. Bernhard ceny vstupenek: 390 | 290 Kč
LUŽANSKÁ MŠE sobota 11. října, 19.00 Stráž pod Ralskem, kostel sv. Zikmunda Ensemble Inégal, Adam Viktora – umělecký vedoucí Vladimír Roubal – harmonium A. Dvořák / J. I. F. Biber cena vstupenky: 190 Kč LUŽANSKÁ MŠE neděle 12. října, 17.00 Schirgiswalde, kostel Mariä Himmelfahrt Ensemble Inégal, Adam Viktora – umělecký vedoucí Vladimír Roubal – harmonium A. Dvořák vstupné dobrovolné PÍSNĚ NĚMECKÉHO ROMANTISMU A SECESE sobota 18. října, 19.30 Zittau, Radnice – Burgersaal Martinů Voices, Lukáš Vasilek – umělecký vedoucí J. Brahms / R. Wagner / G. Mahler cena vstupenky: 250 Kč FANDANGO: PODMANIVÝ SVĚT TRADIČNÍHO ŠPANĚLSKÉHO TANCE pondělí 20. října, 19.00 Doksy, zámek Ludovica Mosca – tanec a kastaněty Lucie Guerra Žáková, Petra Žďárská – cembalo J. H. d‘Anglebert / A. Soler / A. Scarlatti / L. Boccherini cena vstupenky: 190 Kč SVĚTOVÝ VELIKÁN KLAVÍRU čtvrtek 23. října, 19.00 Teplice, Dům kultury Gerhard Oppitz – klavír F. Schubert / J. Brahms ceny vstupenek: 250 Kč (150 Kč pro abonenty Severočeské filharmonie Teplice) LÍPA CANTANTES: PĚVECKÁ SOUTĚŽ pátek 24. října, 17.00 Česká Lípa, foyer ZUŠ v České Lípě Slavnostní koncert vítězů krajské pěvecké soutěže žáků ZUŠ vyhlášené festivalem vstup zdarma ZÁVĚREČNÝ KONCERT Z NOVÉHO SVĚTA sobota 25. října, 19.00 Nový Bor, Městské divadlo Gerhard Oppitz – klavír PKF – Prague Philharmonia, Tomáš Brauner – dirigent L. van Beethoven: Klavírní koncert č. 5 Es dur op. 73 „Císařský“ A. Dvořák: Symfonie č. 9 e moll op. 95, B178 „Z Nového světa“ cena vstupenky: 250 Kč
pokračování
| 25
Pivovar Cvikov – Pivo Lužických hor Jak chutná pivo ze Cvikova? Po desítkách let, kdy cvikovský pivovar pouze chátral, opět máme odpověď. V Pivovaru Cvikov se za použití tradičního výrobního postupu a pouze českých surovin mění pramenitá voda z Lužických kopců v dobré české pivo. Příslušnost k místnímu kraji odráží i ve svých názvech, které připomínají zdejší nejznámější vrchy – desítka nese jméno Luž a dvanáctka Klíč. Trojici doplňuje osmička Sklář, která svlaží nejen hrdla vyprahlá z horkých sklářských provozů…
Ochutnejte pivo ze Cvikova.
zpět na obsah
pokračování
Spolupořadatel festivalu:
Finanční partneři:
za podpory Mgr. Martin Kolář
Exkluzivní partner festivalu:
CarTec Liberec
Oficiální partneři:
Donátoři: www.reditelstvijr.cz
Hlavní partneři festivalu: obec Stružnice | obec Kravaře v Čechách | obec Nový Oldřichov | obec Zahrádky město Kamenický Šenov | RNDr. Lubomír Paroha | JUDr. Jarmila Holovčáková C
M
Mediální partneři:
Y
CM
MY
CY
CMY
K
www.kdykde.cz
Festival se koná díky laskavé podpoře: Partneři Klubu přátel festivalu:
100 95 75
25 5 0
ceskolipskonadlani.cz
město Nový Bor | město Děčín | město Stráž pod Ralskem | město Teplice město Zittau | město Großchönau | město Doksy | město Cvikov
Sanamus musica
MUDr. Věra Pokorná | MUDr. Alena Sellnerová | MUDr. Dagmar Schneebergerová
Léčíme hudbou:
MUDr. Vlasta Baudischová | MUDr. Tomáš Kočí | MUDr. Martina Křivánková | MUDr. Hana Dečiová MUDr. Lenka Šepsová | MUDr. Pavla Vránová | MUDr. Břetislav Ulrich | MUDr. Štěpánka Rohlíčková
obec Schirgiswalde
MUDr. Anna Nováková | MUDr. Gruntorádová s.r.o. | MUDr. Pavla Antošová | MUDr. Zina Ropková MUDr. Zina Synáková | MUDr. Marie Hullová | MUDr. Jana Maričová
Hlavní mediální partneři:
Podporovatelé festivalu: MLADÁ FRONTA
Dílna.com | Lukáš Pelech Atelier | Ajeto spol. s r. o. Czech Glass Craft | Perfect System, s. r. o. Kavárna Split | INTER FLAG s.r.o. | Jabor pro s. r. o. | Tiskárna Irbis | Wildcook Catering Kultura Česká Lípa, p. o.
LZE POUŽÍT SAMOSTAN BEZ TEXTU, DOPORU ENO VŠAK "P EDPRODEJ VSTUPENEK" LIBOVOLNÉ VELIKOSTI A FONTU
Prodej vstupenek:
zpět na obsah