Iva Bittová: Ulítávám často a ráda rozhovor s Ivou Bittovou strana 3
Pozvánka na nejbližší koncerty strana 6
Pražský komorní balet: Nejen na hranici krásy
mezinárodní hudební festival
strana 8
20. září – 26. října 2013 Poznávame festivalová místa: papežská bazilika v České Lípě strana 12
festivalový zpravodaj
2 / 2013
soutěž
Vyhrajte dva lístky na Pražský komorní balet! strana 11
|2
Vážení a milí příznivci Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica, mezinárodní hudební festival 20. září – 26. října
2013
Čas se nachýlil a již tento pátek otevřeme pomyslné slavnostní brány 12. ročníku MHF Lípa Musica a vpustíme Vás do kouzelného světa hudby v různých podobách a podáních. První dny festivalu jsou již tradičně zasvěceny domovskému městu Česká Lípa, kde se budete moci setkat s Václavem Hudečkem, Ivou Bittovou, Carmen, Louskáčkem či Pražským komorním baletem. Jsme velice potěšeni pozitivním ohlasem, který jsme zaznamenali na první číslo našeho zpravodaje, a doufáme,
že vás potěší i druhé vydání, které vás provede právě prvními festivalovými dny. Připravili jsme pro vás rozhovor s Ivou Bittovou, zastavíme se u zajímavého baletního projektu s Pražským komorním baletem a z festivalových míst vám nabídneme pohled do historie a současnosti nejvýznamnější sakrální památky České Lípy – baziliky Všech svatých.
12. ročníku festivalu přinesou krásné hudební zážitky. Příjemné zářijové dny Vám za festivalový tým přeje a na setkání na koncertech letošního ročníku festivalu se těší
Lucie Johanovská
Zahajovací koncert je již beznadějně vyprodán, ale na další akce se stále ještě můžete vypravit a zpříjemnit si tak zářijové dny. Věříme, že vám koncerty
aktuality
Festivalový zpravodaj vydává MHF Lípa Musica, Klášterní 464/11, 470 01Česká Lípa Redakce: Ing. Lucie Johanovská, marketing a PR, lucie.johanovska@lipamusica.cz, tel.: + 420 608 823 973 grafické zpracování: DÍLNA.com www.lipamusica.cz www.facebook.com/lipamusica
zpět na obsah
Slavnostní zahájení festivalu Slavnostní zahájení 12. ročníku festivalu se uskuteční za přítomnosti hejtmana Libereckého kraje pana Martina Půty, velvyslance Spolkové republiky Německo J. E. Detlefa Lingemanna, starostky České Lípy paní Hany Moudré, zástupců partnerů a čestných hostů na radnici města Česká Lípa dne 20. září 2013.
Vstupenky na koncerty Zahajovací koncert je již vyprodán, na operní galakoncert Dagmar Peckové (12. 10. 2013 v Liberci) a slavnostní závěrečný koncert Josefa Špačka a Severočeské filharmonie Teplice (26. 10. 2013 v Děčíně) zbývají již jen poslední místa! Vstupenky na koncerty si můžete zakoupit online nebo ve festivalové kanceláři v Klášterní ulici 464/11 v České Lípě. Otevírací doba je každý den od 15.00 do 18.00 hodin.
Doprava zdarma Na vybrané koncerty jsou festivalem vypravovány autobusy z České Lípy a v případě, že trasa vede přes Nový Bor, i odtud. Cesta je pro návštěvníky koncertu zdarma, podmínkou je včasná rezervace a vstupenka na vybraný koncert. Více informací na www.lipamusica.cz/ doprava-festivalovym-autobusem
www.lipamusica.cz/cs/program-vstupenky
pokračování
|3
Iva Bittová: Ulítávám často a ráda Iva Bittová není na festivalu Lípa Musica nováčkem, vzpomeňme například její poslední vystoupení v prologu festivalu v roce 2009 na Vodním hradě Lipý. V letošním roce do České Lípy přiváží svůj nový úspěšný projekt Fragments, se kterým se v bazilice Všech svatých představí v pondělí 23. září od 19 hod. Setkání s touto nonkonformní zpěvačkou, houslistkou a skladatelkou je vždy zárukou neopakovatelného originálního zážitku, který vás přenese do zcela jiných neuchopitelných hudebních sfér, s nimiž se běžně nesetkáte. A ani tentokrát tomu nebude jinak, neboť hudební předivo složené z útržků melodií, rytmů a nálad, tedy fragmentů, vás dozajista zcela omámí… Iva Bittová poskytuje rozhovory velice málo, proto jsme se rozhodli přetisknout zde zajímavý rozhovor, který vyšel v našem partnerském Týdeníku Rozhlas na jaře tohoto roku. Kořeny vašeho zpívání a hraní na housle jsou známé. Vaše improvizační schopnosti jsou záviděníhodné. Stane se vám někdy, že při koncertu zcela „ulítnete“ někam, kam jste neplánovala? Ulítávám často a ráda. Je však těžké sestoupit po koncertě opět na zem a přijmout znovu tvrdou realitu všedního života. Je to hodně o disciplíně. Někdy se mi stává, že se vědomě vrátit nechci. Umění je dar a musí se opečovávat, pak přináší i takové krásné chvíle, kdy jste zcela při vědomí, ale někde úplně jinde. Utíkáte tedy z reality do světa tónů? Proč? Ubližuje vám současný svět? To je téma na hodně dlouhé povídání. Velmi stručně řečeno, přikláním se k tomu, co je spjato s přírodou a je zcela přirozené. V dnešní době je hodně věcí, které nás fascinují, ale zároveň i pohlcují a deformují, a ne každý umíme správně rozlišovat a brát si z toho množství, co je komu prospěšné, zdravé a může ho pozitivně formovat. Vždyť už i dnešní ladění nástrojů se dostává do výšek kmitočtů, které zpět na obsah
působí na náš organismus ne zrovna zklidňujícím způsobem. A podobných aspektů je velmi mnoho. Dá se nějak vystihnout, jaký kus cesty jste urazila od angažmá v divadle Husa na provázku do současnosti? To by bylo na knížku a na velké vyprávění. Každopádně, všechny zkušenosti byly velmi užitečné a snažím se je prakticky transformovat do hudby. Žádná z mých životních etap nebyla ani marná, ani zbytečná a ani jednoduchá. Která z nich byla nejtěžší? Zcela jistě to byly začátky mého působení, kdy jsem vůbec nevěděla, co se to se mnou děje. Jasně jsem si však i v těch mladých letech uvědomovala, co se mně nelíbí. V divadle byla tehdy velmi silná energie, ale zároveň v něm už tenkrát vládla jakási nespravedlnost. Samozřejmě, že také díky komunistickému režimu v celé společnosti, divadla nevyjímaje. Adekvátně reagovat nebylo vůbec příjemné a jednoduché, protože vše bylo pro mladého, začínají-
cího umělce až příliš rafinované. Ztvárnila byste třeba Eržiku dnes jinak? Určitě bych dnes mnohem lépe intonovala. Filmová verze Balady pro banditu je tak falešná, že se za ni mohu jen stydět. Byla jsem mladé tele... To jste mě překvapila. Tuto vaši roli lidé milují. Kdyby vám ji nabídli dnes, vzala byste ji? Roli Eržiky mi dnes už nikdo nenabídne. To, co se dělo okolo filmu Balada pro banditu, se nemůže opakovat. Osobně jsem milovala to jednoduché, poetické ztvárnění celé hry na divadle. Chtěla byste se vrátit k herectví? Herectví mně nepřináší to pravé uspokojení. Je to jen příjemné vybočení z mého hudebního světa. Možností je mnoho, ale konkrétně nevím. Pohybujete se na takzvané alternativní scéně. Vyvíjí se tento žánr nějakým směrem? Nebo záleží pouze na umělci, kam se vrtne? pokračování
|4 Předpokládám, že se takzvaný alternativní žánr během patnácti let zařadí mezi ostatní, staletími prověřené, jako je třeba klasicismus nebo renesance. Je to překlenutí dalšího století. Alternativní směr je naprosto přirozený a rozšířený po celém světě, jistě již vzniká nějaký další styl. Sama jsem opravdu hodně zvědavá na příští vývoj hudby. Dělala byste ráda i jiný druh hudby? Co třeba opera? Operu jsem dělala a moc mě bavila. Ráda bych se jí klidně věnovala i v budoucnu, hlavně proto, že se dá interpretovat i jinak, než jak ji vidí současní konzervativní producenti. Ovšem musel by se jí ujmout vybraný a velmi sofistikovaný tým lidi, aby měl výsledek hlavu a patu a nebyl to jen další planý pokus, jak učinit operu přitažlivější. Což se bohužel stalo v Mozartově opeře Don Giovanni, ve které jsem zpívala Elvíru. Byla jsem v té inscenaci na jevišti jako jediná odjinud a neměla adekvátního pěveckého partnera... Operní svět je ale úžasný. Realizace však stojí příliš mnoho peněz a na škodu věci je i to, že se počítá každá minuta. A to je
Iva o sobě… Narodila jsem se v roce 1958 do muzikantské rodiny na severní Moravě v Bruntále. Maminka Ludmila, narozena ve slováckém kraji, byla učitelkou v mateřské škole a svůj čas věnovala zejména rodině a zpěvu. Tatínek Koloman Bitto, narozen na jižním Slovensku, kde se v době jeho dětství mluvilo převážně maďarským jazykem, byl tělem i duší muzikant hrající na mnoho nástrojů – nejvíce vsak na kontrabas a cimbál, zpět na obsah
jedno z mnoha úskalí, protože hledání něčeho nového a skvělého vyžaduje hodně času. Vidíte před sebou nějakou metu, nějaký cíl? Mým cílem je tvořit a stále se snažit vzdělávat. A v mém věku již i předávat kus svých poznatků mladším generacím hudebníků. Dá se vůbec vaše tvorba předat? Každá tvorba se dá předat, když je o ni zájem a nachází pochopení. Jaký je váš hlasový rozsah? Čtyři oktávy, od D po tříčárkované d. Sáhla jste si někdy na hranice svého hlasu? Nevím o tom. Zpívám tak, jak to v dané chvíli cítím. Můj učitel, profesor Rudolf Šťastný, mi často říkával, abych nic nedělala silou a nikdy nešla přes bolest. A to je velmi moudrá rada platící i pro můj hlas.
věku, vypovídá i o genech a vašich předcích, a hlavně je v něm odraz toho, co právě prožíváte. Hlas prozradí i vaše nejistoty a pochybnosti. Umíte-li ho používat dobře, pak máte k dispozici nejbohatší nástroj, jaký kdy byl stvořen. Dá se hudbou opravdu vyjádřit vše? Ano, zcela jistě, snad i víc... Máte ráda ticho? Ticho je pro mne zásadní tvůrčí předpoklad, teprve v tichu slyším nahlas svůj vnitřní hlas. Prošla jste kus světa, poznala jste mnoho lidí a různých směrů hudby. Co vám to vše dalo a dává do života? Nejdůležitější je, že všechny moje poznatky mě posunují dál a že přijímám vše nové jako další poznání a vzdělání, které moji tvorbu obohacují. Co vás inspiruje k tvorbě? Život sám a můj boj s ním.
Jak vnímáte lidský hlas? Vyjadřuje všechno, co jste, co je v člo-
zdroj: Týdeník Rozhlas, 13/2013, autor: Pavel Sršeň, publicista
kytaru a trumpetu. Jeho povoláním byla hra na kontrabas v divadelnim orchestru v Opave a později také v Rozhlasovém orchestru lidových nástrojů v Brně. Věnoval se klasické i lidové hudbě a v tomto duchu jsem s mými dvěma sestrami vyrůstala. Starší sestra Ida se věnuje zpěvu a vede mezinárodní školu hlasu v Bystré u Poličky. Její workshopy získaly jméno v celé Evropě. Založila také nadaci pro romské děti Miret. Mladší sestra Regina vede dramatické kroužky v Luhačovicích.
Tatínkova nemoc v jeho padesátém roce života mu zcela znemožnila pokračování v jeho tvorbě a práci. Po jeho předčasném odchodu jsem se rozhodla převzít po něm muzikantskou štafetu a věnovat se naplno hudbe. Po přípravě v lidové škole umění v oboru housle a balet jsem byla přijata na Konzervatoř v Brně, kde jsem studium ukončila maturitou v oboru hudebně-dramatickém. Již od prvního ročníku se mi naskytla příležitost působit jako herečka a zpěvačka v avantgardnim divadle pokračování
|5
Iva Bittová: Fragments 23. září 19:00 hod. bazilika Všech svatých, Česká Lípa
Husa na provázku v Brně. Cením si této velké zkušenosti, divadlo jezdilo se svým repertoárem po celém světe. V době studií jsem získala několik filmových rolí a některé velmi sporadicky přijímám dodnes. Natočila jsem několik rozhlasových i televizních snímků. Později, při práci v divadle a v době tatínkovy nemoci, se mi vrátila touha hrát opět na housle, a proto jsem navázala spolupráci s profesorem Rudolfem Šťastným, který byl tehdy primarius Moravského kvarteta. Do soukromých hodin docházím průběžně dodnes. Housle se staly mým životním hnacím motorem a důležitým průvodcem mou cestou životem, neboť stejně jako hra na tento úžasný nástroj vyžaduje přísný řád, tak i mé hledání a přístup k práci vyžaduje maximální píli.
Po 17 letech života v rodinném domě v Lelekovicích u Brna, kde jsem osm let vedla dívčí pěvecký sbor Lelky, jsem se rozhodla dočasně prestehovat do Spojených státu do údolí Hudson Valley ve státě New York, kde vprostřed přírody vznikají nové hudební podněty.
Fragments
melodií, rytmů a nálad se vzájemně proplétají, a přitom dohromady tvoří jeden zážitek, předávaný i přijímaný. Je to podobné jako na sólových koncertech Bittové, zvlášť když se konají v prostorech příznivých z hlediska akustiky i atmosféry, a tudíž se povedou nad běžný standard. I z nich posluchač odchází okouzlen, jakoby omámen, ale emočně obohacen. Bittová k předání sdělení tentokrát téměř vůbec nepotřebuje slova: i jediné dva zhudebněné texty od Gertrudy Steinové a od Chrise Cutlera mají v kontextu celého projektu spíše zvukomalebný než obsahový význam. Dialog hlasu a houslí je rozhovorem dvou nástrojů, každý z nich má
Mam dva syny: Matouše (1982) a Antonína (1991). U mladšího z nich se rozvíjí hudební nadání, a tak již vzniklo naše společné koncertní duo. Prošla jsem mnoha hudebními žánry od alternativy přes jazz, rock, klasickou hudbu včetně hostování v opeře /role Dony Elviry W.A.Mozart/. Dodnes se hledá pojmenování mého hudebního jazyka, který je pro mnohé naprosto originální. Mé skladby
a kompozice vznikají z podnětu všedního života. Důležité je ticho a ničím nerušená pozitivní atmosféra, která se do hudby vtiskne. Housle mne provázejí a usměrňují celý můj život, obtížná technická cvičení mi dodávají řád, jistotu, a odhalují mé vnitřní pochybnosti. Jsou zrcadlem mých vnitřních snů a představ, které nesnesou povrchnost. Má komunikace je založena na vibraci a rezonanci zvuku houslí a hlasu. Jejich souzněni mne vede k dokonalosti, i když vím, že cesta k ní je nekonečná. www.ivabittova.com
Vstupenky k zakoupení zde >>>
Podívejte se na ukázky z programu Fragments už nyní: Fragment I
video zde
Fragment VII
video zde
Fragment XI
zpět na obsah
video zde
„Housle jsou zrcadlem mých snů a představ,“ říká Iva Bittová v souvislosti s vydáním nového sólového alba, nahraného a produkovaného Manfredem Eicherem ve švýcarském Luganu. Vyjadřuje podstatu jedinečné a mimořádné sólové práce umělkyně. Skladby, skromně pojmenované „Fragmenty I-XII“ odolávají definicím. Svérázný „folk“, moderní kompozice, improvizace – to vše se proměňuje a navzájem prolíná každým okamžikem. Hudba Bittové je živá, měnící se věc. „Pojmenování pro můj styl hudby je zatím v nedohlednu“. Útržky
nepřeberně barev i významů. Oproti minulosti je však výrazně klidnější a zcela se vyhýbá jakýmkoli klišé, tedy klišé, která si v některých případech vytvořila sama. Ondrej Bezr, MF DNES Další recenze tohoto projektu si můžete přečíst v časopisu Harmonie na www.muzikus.cz/ klasicka-hudba-jazz-recenze/Iva-Bittova-Fragments~19~zari~2013/ nebo na portálu allaboutjazz.com: www.allaboutjazz.com/php/article. php?id=44087
pokračování
|6
Pozvánka na nejbližší koncerty pátek, 20. září 2013 - 19:00 Česká Lípa, bazilika Všech svatých
Festival otevřou tóny houslových koncertů mistrů pozdního
Václav Hudeček – housle Barocco sempre giovane
Corelliho. Do Itálie 18. století vás tímto zvou Václav Hudeček
baroka – Antonia Vivaldiho a Johanna Sebastiana Bacha – a concerta grossa vrcholně barokního skladatele Arcangela a soubor Barocco sempre giovane. vstupenky jsou již vyprodány
sobota, 21. září 2013 - 19:00 Nový Oldřichov, kostel Povýšení sv. Kříže
První polovina latinská, druhá česká, aneb něco pozdní
Královéhradecký dětský sbor Jitro Jiří Skopal - sbormistr Michal Chrobák – klavír
zavítá na svůj první festivalový koncert na Lípě Musice.
neděle, 22. září 2013 - 18:00 Česká Lípa, kino Crystal
Osoby a obsazení :
Carmen Dirigent: Yannick Nezet-Séguin
renesance a baroka, ale především průřez českou sborovou tvorbou od Antonína Dvořáka po Petra Ebena – to je charakteristika programu, s nímž světově úspěšný dětský sbor
vstupenky k zakoupení zde >>>
Barbara Frittoli (Micaëla), Elina Garanča (Carmen), Roberto Alagna (Don José), Ted Tahu-Rhodes (Escamillo). Orchestr a sbor Metropolitan Opera New York.
Režie: Richard Eyre
vstupenky k zakoupení zde >>>
Nastudováno ve francouzském jazyce.
Poslechněte si rozhovor s Elinou Garančou na rádiu Classic FM.
V záznamu jsou použity české titulky. zpět na obsah
pokračování
|7
Pozvánka na nejbližší koncerty pondělí, 23. září 2013 – 19:00 Česká Lípa, bazilika Všech svatých
Program koncertu mimořádné umělkyně vychází ze stejno-
Iva Bittová: Fragments
s útržky melodií, rytmů a nálad, které se vzájemně proplétají
jmenného CD. Obsahuje její jedinečnou autorskou tvorbu, která je v tomto případě skutečně „fragmentární“ – pracuje a jako celek vytvářejí neopakovatelný zážitek. vstupenky k zakoupení zde >>>
úterý, 24. září 2013 – 19:00 Česká Lípa, Jiráskovo divadlo Pražský komorní balet Program: Nevyřčené ticho, Hádej kolik je hvězd, Mono No Aware
Tři krátká představení legendárního baletního souboru nabízejí originální choreografie nesoucí příběh a poselství. Vznikly na hudbu tří velikánů – Leoše Janáčka (Nevyřčené ticho), Arvo Pärta (Hádej, kolik je hvězd) a Georga Friedricha Händela (Mono No Aware). vstupenky k zakoupení zde >>>
Choreografie: Tomáš Rychetský, Hana Turečková Hudba: L. Janáček, A. Pärt, G. F. Händel a Štěpán Polanský
středa, 25. září 2013 – 8:30 a 10:30 Česká Lípa, Jiráskovo divadlo
Dramatizace a režie: Jiří Untermüller
Kocour Modročko
Choreografie: Jiří Untermüller. Zdeněk Tomeš
Hudba a texty písní: Marek Eben Scéna a kostýmy: Miloslav Sajler, Jiří Untermüller
Představení pro děti a mateřské školy dle literární předlohy Josefa Koláře. zpět na obsah
pokračování
|8
Pražský komorní balet: Nejen na hranici krásy Pražský komorní balet má své počátky v 60. letech 20. století. Soubor Studio Balet Praha (později jen Balet Praha) byl založen roku 1964. U jeho zrodu stáli Luboš Ogoun, Pavel Šmok a Vladimír Vašut. Vznik tohoto souboru znamenal velký zlom ve vývoji tehdy ještě československého baletu. Jeho posláním bylo experimentovat a vyzkoušet, co při velkých divadelních domech nebylo možné, dokonce ani myslitelné. Přes veškeré úspěchy a ocenění nezískal soubor stálou podporu a zázemí. Domácí činnost byla omezena na minimum, převážně se hrálo v zahraničí. Nakonec přijala většina členů souboru spolu s Pavlem Šmokem angažmá v Basler Theater ve Švýcarsku (1970-1973). Po této krátké, ale úspěšné pauze následoval krok zpět. V komunistických poměrech, o výborného choreografa, který se vrátil ze zahraničí, nikdo nestál. Trvalo dva roky, než se Pavlu Šmokovi povedlo oživit základní ideu Baletu Praha a vystoupit 19. listopadu 1975 v divadle Rokoko pod názvem Pražský komorní balet. Jako baletní soubor divadla Rokoko byl zařazen pod Městská divadla praž-
zpět na obsah
ská, v letech 1980-1982 přešel soubor na „volnou nohu“ a o zprostředkování se staralo Středočeské kulturní středisko (Jiří Opěla), pak fungoval PKB pod Českým hudebním fondem a nakonec i Pragokoncertem. Po převratu v roce 1989 byl součástí Českého uměleckého studia, jeden jediný rok 1994 se těšil z přímé podpory Ministerstvy kultury ČR a od roku 1995 se stal samostatným. Na malou chvíli (1998-2001) vystřídal Pavla Šmoka v uměleckém vedení souboru Libor Vaculík. I na pozici manažera souboru se v letech 19992001 objevil místo Jiřího Opěly Antonín Schneider. Soubor si v té době pod názvem Balet Praha prošel velkou existenční krizí. V roce 2003 byl přičleněn ke Státní opeře Praha s nadějí, že konečně nalezne stálou „střechu nad hlavou“. Nový umělecký šéf baletu SOP Pavel Ďumbala však nepokračoval v dalším budování moderního tanečního souboru, čímž došlo k nečekaným změnám při formování souboru. V důsledku těchto nechtěných událostí všichni původní tanečníci PKB odešli a soubor se v roce 2007 stal opět
samostatným. Uměleckého vedení se na sklonku roku 2007 ujala mladá choreografka Lucie Holánková, která na pozici umělecké vedoucí setrvala do roku 2011. Na pozici manažera souboru nastoupila v roce 2007 Ladislava Jandová. Od sezony 2012/2013 má Pražský komorní balet ustavenou uměleckou radu z předních osobností české taneční scény (prof. Ivanka Kubicová, Markéta Perroud, Hana Turečková), která je pověřena přípravou dramaturgie a umělecké vize souboru. Na repertoáru Pražského komorního baletu se za více jak 35 let vedle choreografií Pavla Šmoka zařadila díla hostujících choreografů (R. North, Ch. Bruce, P. Delacroix, P. de Ruiter, J. Hackman, J. Kylián, L. Vaculík, P. Zuska, P. Tyc, J. Kodet, J. Przybylowicz, L. Holánková, a další).
pokračování
|9
Pražský komorní balet poprvé na festivalu Lípa Musica Novinkou letošního programu festivalu je zařazení dramatického hudebního žánru balet v ryzí, živé podobě. V úterý 24. září roztančí Jiráskovo divadlo Pražský komorní balet s trojicí choreografií na hudbu tří velikánů – Leoše Janáčka, Arvo Pärta a Geroga Friedricha Händela. Pojďme se podívat pod pokličku tohoto programu nesoucího příběh a poselství… NEVYŘČENÉ TICHO Hudba: Leoš Janáček, Klavírní sonáta I.X. 1905 „Z ulice“ Choreografie: Tomáš Rychetský „Třicet až pětatřicet až čtyřicet hodin týdně vyučovat, dirigovat zpěvácký spolek, řídit koncerty, vést kůr kláštera Králové, přitom složit Její pastorkyHÁDEJ KOLIK JE HVĚZD Hudba: Arvo Pärt - für Alina, Štěpán Polanský Choreografie: Hana Turečková Spadnout do své duše a pátrat po jejím
MONO NO AWARE Hudba: Georg Friedrich Händel, Štěpán Polanský Choreografie: Hana Turečková Název „mono no aware“ se objevuje v japonské literatuře a lze ho volně přeložit jako autentický povzdech bytosti. Jedná se o schopnost velké zpět na obsah
ni, oženit se, ztratit děti – bylo třeba zapomenout na sebe.“ Ale ve svém soukromí se Janáček nikdy nepřestal zajímat o člověka, nedovedl být lhostejný k lidské bolesti a úzkosti, ke křivdě a bezpráví. Když v říjnu 1905 byl zabit při manifestaci za zřízení české univerzity v Brně dělník František Pavlík, napsal Janáček pod dojmem této události klavírní sonátu „Z ulice 1. X. 1905“, v níž vyjádřil svou solidaritu s těmi,
kdož bojovali za svá práva. „Bílý mramor schodiště Besedního domu v Brně – klesá tu zbrocen krví prostý dělník František Pavlík – přišel jen horovat za vysoké učení a byl ubit surovými vrahy…“ Inspirace touto klavírní sonátou Leoše Janáčka vedla k vytvoření intimní niterné baletní miniatury pro jednoho muže a tři ženy.
obsahu, vyjít ze sebe a poznat v sobě jiného člověka, otevřít svou mysl a putovat vesmírem bez hranic. Choreografie volně inspirovaná knihou Jacka Londona Tulák po hvězdách, ve které hlavní hrdina uvězněný ve svěrací kazajce umrtvuje své tělo, aby oživil svou duši
a putoval bez hranic životy lidí, a tím poznával duši lidstva. Je to příběh o svobodě a síle ducha, které překonají všechny ubohé stavy těla a rozletí se ke hvězdám.
citlivosti, o uvědomění si krásy a pomíjivosti estetického předmětu nebo bytosti, jejíž ztělesněním je v Japonské tradici například krátké trvání sakurového květu. Je to jakýsi „výkřik duše“, vyřčení úžasu nad pomíjivou křehkostí nádherných lidských snů, ale i nad prchavostí, bolestí, stárnutím a často zvrhlou, neodbytnou žádostivostí, i nad všudypřítomným zánikem a roz-
kladem. V zachycení této rozpadající se krásy v tanci se dotýká Hana Turečková kolektivní paměti lidstva. Myšlenku na toto téma vytvořit choreografii jí vnukl butó workshop s geniální japonskou butó tanečnicí Sumako Koseki a její výklad a ztvárnění krásy, která pomíjí.
pokračování
| 10
profil Pražský komorní balet je největší český nezávislý profesionální taneční soubor. Počátky sahají do roku 1964, kdy Luboš Ogoun, Pavel Šmok a Vladimír Vašut zakládají původní Studio Balet Praha. Na ideu Baletu Praha navazuje choreograf Pavel Šmok v roce 1975 a zakládá Pražský komorní balet. Vznik tohoto souboru znamenal velký zlom ve vývoji tehdy ještě československého baletu. Na repertoáru byly zejména choreografie Pavla Šmoka, zároveň však hostujících českých i zahraničních choreografů (L. Vaculík, P. Zuska, J. Kylián, R. North, Ch. Bruce, P. Delacroix, P. de Ruiter, J. Hackman, J. Kodet, J. Przybylowicz, L. Holánková, a další). Za téměř půl století úspěšné činnosti a umělecké tvorby soubor prošel cílevědomým a úspěšným vývojem, stal se významným reprezentantem tanečního umění České republiky a hlavního města Prahy v zahraničí (Izrael, Libanon, Indie, Čína, Austrálie, Kuba, Thaiwan, Německo, Lucembursko, Thajsko, Gruzie, Bosna a Hercegovina, Jižní Korea) a získal řadu významných ocenění (Ceny Českého literárního fondu za nejlepší choreografie, Ceny Thálie za mimořádné jevištní výkony, Ceny Tanečního sdružení ČR, aj.). Současnou tvář Pražského komorního baletu reprezentuje 8 stálých a 6 externích tanečníků, kteří zvládají rozsáhlý pohybový rejstřík od technik vycházejících z klasického tance, přes techniky moderního i současného tance a technik založených na improvizaci. Tanečníci mají za sebou bohaté zkušenosti z kamenných divadel i alternativních tanečních scén v České republice nebo zahraničí. Od 1.8.2013 nově jmenovaná umělecká vedoucí Hana Polanská Turečková společně s dlouholetou sólistkou a pedagožkou Pražského komorního baletu Kateřinou Dedkovou – Frankovou navazují na tradici inovativního a progresivního souboru s českým a mezinárodním repertoárem s jasným zřetelem na uchování původní tvorby Pavla Šmoka. Oslovována je mladá generace úspěšných a tvůrčích českých i zahraničních choreografů (H. Polanská Turečková, T. Rychetský, Ji-Eun Lee, J. Greben & U. Ivgi, aj).
zpět na obsah
Pavel Šmok: Ze života doyena Pražského komorního baletu Pavel Šmok se narodil 22. října 1927 v Levoči. Pochází z rodiny českého stavebního inženýra. Přišel na svět v době jeho pobytu na Slovensku, kde také vychodil základní školu. Po vyhlášení Slovenského státu se rodina přestěhovala do Prahy, kde studoval na reálném gymnáziu a po kvartě pokračoval ve studiích na Vyšší škole průmyslové v Betlémské ulici. Po maturitě na „strojárně“ se zapsal na České vysoké učení technické. Zdárně absolvoval čtyři semestry na fakultě strojní, ale v té době se jeho zájem již soustřeďoval na umělecké aktivity a Vysokou školu nedokončil. Nebylo se čemu divit, k divadlu ho to táhlo již od dětství v Nekoři. Suchopárné studium si zpestřoval ochotničením (např. v Divadle mladých pionýrů, nebo v Divadle Na Slupi) a mimo to i tancováním u Vycpálkovců. V té době mu Alexej Gsollhofer, herec Vesnického divadla, doporučil zkoušky na konzervatoř. Byl přijat. V období 1948-49 navštěvoval hodiny dramatického oddělení pražské Konzervatoře (měl výborné kantory – Krejču, Lukavského, Plachého), ale prohloubil se zde jeho zájem o tanec a tak po roce přešel na taneční oddělení, které dokončil v roce 1953, tedy ve svých 26 letech. Na své pedagogy si opravdu nemohl stěžovat, hodiny klasického tance vedla Marie Anna Tymichová, lidový tanec sólistka Národního divadla Zora Šemberová a novodobý tanec
Laurette Hrdinová. Během studií ho významně, ne-li osudově, ovlivnila herecká spolupráce s E.F.Burianem v jeho divadle. Hostoval v Déčku do doby, než přišla role ve filmu Zítra se bude tančit všude (1951), která obnášela dva měsíce mimopražských exteriérů, což vylučovalo účinkování v divadle a na činoherní prkna se již nevrátil. Jako mnoho jiných umělců začínal i Pavel Šmok u sportu. Propadl krasobruslení (při kterém se poprvé setkal s klasickou taneční technikou v lekcích Heleny Štěpánkové a Marty Aubrechtové), byl juniorským mistrem ČSR, vystupoval jako člen groteskního tria Syblík-Šmok-Krapeš a v ledních revue (např. v Pyšné princezně po boku Dáši Lechové, hvězdy první velikosti a mistryně Evropy). Později se ke sportu vracel jako choreograf soutěžních krasobruslařských jízd a ledních revue, spolupracoval s moderními gymnastkami a zajímal se o skoky do vody, přesněji řečeno od závodů na debl kánoi ho k vodě přivedla jeho druhá žena Marie (Hatina) a stal se dlouholetým trenérem této osminásobné mistryně ve skocích do vody z třímetrového prkna. První profesionální angažmá získal ještě v posledním roce konzervatorního studia v Armádní opeře Luboše Ogouna. Mělo to neocenitelné výhody, mohl si zde odkroutit vojnu, udržet se ve formě a vystupovat pravidelně na scéně. Bohužel byl soubor v roce 1956 zrušen. Po velmi krátkém působení v Národním divadle v Praze (přesně šest dní) se stal členem
baletu Divadla J.K.Tyla v Plzni, který v té době vedl Jiří Němeček. Jako nový sólista si zde zatančil nepřeberné množství rolí všech žánrů, přes charakterní, komické, až k princům i moderním partům. Za všechny uvedu alespoň legendárního „Peťku“ v inscenaci J.Němečka Mládí, která byla oceněna jako nejlepší představení roku 1956. V Plzni jeho interpretační kariéra vyvrcholila i skončila. V té době mu bylo již přes třicet a občas se ozývaly i dřívější potíže s páteří. Byl však vyhlášen konkurz na místo šéfa a choreografa ve Státním divadle v Ústí nad Labem, které ambiciózní umělec získal na tři roky. Přes všelijaké problémy se mu povedlo soubor pozvednout, ale především se zde formoval jako choreograf. Opery a operety si vyzkoušel již v Plzni, ale první premiéra, kterou uvedl s ústeckým souborem v roce 1958 tvořily Valčíky (A. Dvořák), Svatební košile (J. Novák) a Karneval (R.S chumann). Největšího úspěchu a umělecké kvality dosáhly Valčíky, které naznačily budoucí choreografické směřování. Následovaly další čtyři premiéry – Sedm krasavic (K. Karajan 1959), Sluha dvou pánů (J. Burghauser 1959), Louskáček (P. I. Čajkovskij 1960) a poslední Nová Odyssea (V.Burns 1960). V dalších letech působil jako druhý choreograf vedle Emericha Gabzdyla v Ostravě. Zbavil se šéfovských starostí a za tři a půl sezóny inscenoval devět kratších baletů – Viktorka (Z. Vostřák 1961), Lašské tance (L. Janáček 1962), Američan v Paříži pokračování
| 11
(G. Gershwin 1962), Čarodějná láska (M. de Falla 1963), Pygmalión (J. Duchoň 1963), Rossiniáda (G. Rossini 1963), Závrať (Č. Gregor 1964), Milostná píseň (P. Eben 1964), Svědomí (W. Bukový 1964) a několik oper a činoher. Volný čas, díky benevolentnímu Gabzdylovi, trávil hostováním v televizi a v jiných divadlech, především v Brně – Sedm smrtelných hříchů maloměšťáků (B. Brecht/K. Weill 1962), Rhapsody in blue (G. Gershwin 1962) a Capriccio (J. Novák 1964), nebo v polské Bytomi – Florella (Učitel tance, K.Kupka 1963). Tvorbě pro televizi a film se Pavel Šmok věnuje dodnes. Vedle České televize spolupracoval i se zahraničími společnostmi v Rakousku, Německu, Velké Británii, Jugoslávii a hlavně Švýcarsku – Lišák, Les Notes, Historie vojáka, Zpěv slavíka (I. Stravinskij 1980-82). Získal i ocenění za televizní choreografii, např. na soutěži Zlatá Praha, v Montreux, v Helsinkách aj. V roce 1964 založil spolu s Lubošem Ogounem Balet Praha (původně Studio Balet Praha), který zastřešilo Státní divadelní studio (ředitel – Miloš Hercík). Oba umělce pojilo podobné umělecké cítění, chuť experimentovat s pohybem a stali se ideálním tvůrčím tandemem. Jádro tanečníku si s sebou přivezli z Brna (Synáčková, Koželuh, Janečka), z Ostravy (Martiníková, Brom) a dalších pět absolventů konzervatoře bylo vybráno konkurzem. Produkce této dvojice byla velmi rozsáhlá. Díky zájezdové činnosti doma, ale zejména v zahraničí, měli tvůrci možnost sledovat taneční dění v Evropě a zároveň si utvářet představu o českém tanci v mezinárodním kontextu. Nejvýznamnější díla Pavla Šmoka pro Balet Praha: Rossiniáda (G. Rossini 1964), Reflexy (Z. Zouhar 1964), Jazzová suita (K. Krautgartner 1965), Fresky (B. Martinů 1965), Nedbalky (O. Nedbal 1966), Largo a Fuga a-moll (J. S. Bach/ zpět na obsah
K.Velebný) a hlavně Listy důvěrné (L. Janáček 1968). Když se v roce 1968 L. Ogoun rozhodl vrátit na velkou scénu v Brně, převzal Pavel Šmok šéfovský post. Obtížné existenční podmínky však vedly k ukončení činnosti souboru. V letech 1970-73 působil Pavel Šmok jako šéf baletu v Basileji (Švýcarsko). Nastudoval zde některé starší choreografie – Fresky, Listy důvěrné a nově vytvořil – Dona Juana (Ch. W. Gluck 1971), Sinfoniettu (L. Janáček 1971) a Šeherezádu (N. Rimskij-Korsakov 1972). Při této práci si ve volném čase ještě odskočil do Brna – Glagolská mše (L. Janáček 1969), Norimberku – Strašáci do zelí (A. Reimann 1971), Bernu – Poeme élektronique (E. Varese 1972), Darmstadtu – Rossiniáda (1973), Listy důvěrné (1975) a Tessinu – Maličkosti (W. A. Mozart 1972). Přestože mu v Basileji nabídli další smlouvu, československý Pragokoncert se rozhodl, že už nadále nebude podepisovat našim umělcům dlouhodobá zahraniční angažmá. Kdo zůstal „venku“ stal se emigrantem. To ale Pavel Šmok nechtěl a tak se v roce 1973 vrátil. Socialistický režim se však postaral o „vřelé“ přijetí a tak o tohoto choreografa nikdo nejevil zájem. Až Boris Slovák, tehdejší šéf baletu Slovenského národního divadla v Bratislavě, podal pomocnou ruku a nabídl možnost nastudování Ptáka Ohniváka (I. Stravikskij) a Listů důvěrných v roce 1973. Po premiéře došlo ke skandálu – soudruhům se nelíbila scéna, při níž spustí Carevič Ivan zlatou klec na Ptáka Ohniváka, což na ně působilo jako jinotaj na nedávné „osvobození od kontrarevoluce“. Další tři roky se naskytla práce pro televizi, operu, operetu nebo činohru, ale žádný balet. Pavel Šmok se však nevzdával. Nakonec přece jen přišla nabídka spolupráce, poskytnutí divadelních prostor a podpora od Miloše
Hercíka (tentokrát ředitele divadla Rokoko) a tak vznikla, zpočátku při Městských divadlech pražských a od roku 1980 samostatně fungující, malá skupina tanečníků pod názvem Pražský komorní balet, která svou činností navázala na Balet Praha. Postavení na české scéně měl soubor výsadní, ale existenční potíže ho pronásledovaly celou dobu. Zato chudý na výrazné taneční osobnosti nebyl nikdy – K. Franková, L. Rajn, V. Kloubek, J. Klár, J. Kavková, P. Zuska, L. Ovsová, M. Plzáková, M. Blahutová, P. Kolář, K. Rejmanová. Z rozsáhlého repertoáru jmenujme alespoň – Americký kvartet (A. Dvořák 1977), Záskok (F. von Suppé 1977), Pia fraus (K. Odstrčil1974), Z mého života (B. Smetana 1983), Musica slovaka (I. Zelenka 1983), Zjasněná noc (A. Schónberg 1986), Trio g-moll (B. Smetana 1991), Holoubek (A. Dvořák 1992), Stabat Mater (A. Dvořák 1995). V této době měla jeho práce mimořádný rozsah, vedle práce pro „Šmokovce“ spolupracoval s řadou zahraničních divadel a souborů – Polski Teatr tańca v Poznani (1976,1982), Komisches Oper v Berlíně (1979,1982), Nederlands Dans Theater 2 (1981), nebo se souborem Choreografičeskije miniatury v Leningradě (1983, 1986, 1987). Choreografie Pavla Šmoka byly přenášeny i na většinu ostatních československých scén. Dále spolupracoval s Laternou Magikou, uplatnil se jako režisér – např. Prodaná nevěsta v ND Praha (1992). Choreografické ambice podporoval i u svých interpretů (K. Franková, P. Tyc, P. Zuska) a od roku 1990 působí jako pedagog oboru choreografie na taneční katedře Akademie múzických umění v Praze (žáci např. M. Blahutová, M. Eliášová, L. Holánková).
úterý, 24. září 2013 – 19:00 Česká Lípa, Jiráskovo divadlo Pražský komorní balet vstupenky k zakoupení zde >>>
soutěž Vyhrajte dvě vstupenky na vystoupení Pražského komorního baletu, které se uskuteční dne 24. září 2013 od 19:00 hodin v Jiráskově divadle v České Lípě. Soutěžní otázka: Jaké národnosti je soudobý skladatel Arvo Pärt? A. Lotyš B. Litevec C. Estonec Své tipy zasílejte na e-mailovou adresu: soutez@lipamusica.cz do neděle 22. září.
pokračování
| 12
Poznáváme festivalová místa: papežská bazilika v České Lípě Každé město se pyšní svou historií i svým duchovním zázemím, neboť to, jakým způsobem se město stará o své památky je jeho prvořadou vizitkou. S nemalou hrdostí můžeme podotknout, že Česká Lípa patří v tomto směru mezi ta vzorová města, která návštěvníkům dokazují, že jim osud historických památek není lhostejný. Jedním z příkladů je právě bazilika Všech svatých a bývalý Augustiniánský klášter.
Albrecht z Valdštejna Kostel patřil řádu sv. Augustina, který do České Lípy přišel r. 1624. Zakládající listina nese datum 12. března 1627. Iniciátorem založení kláštera byl osobní kaplan Albrechta z Valdštejna augustinián Paulus Konopeus. Albrecht z Valdštejna získal Českou Lípu s novozámeckým panstvím v roce 1624. Veden snahou čelit protestantství zdejšího obyvatelstva a odlivu měšťanů městu potvrdil jeho privilegia. Rozhodl se zajistit rozvoj vzdělanosti a z Prahy roku 1624 přivedl dva augustiniánské mnichy z kláštera u sv. Tomáše, aby děti zdejších měšťanů začali vyučovat. Současně se založením kláštera nechal Valdštejn zřídit latinskou školu, seminář a tiskárnu. Zakládající listiny (30 ks) byly napsány v latině a opatřeny Valdštejnovou pečetí. Jimi určil, že součástí kláštera bude velký výchovný ústav a církevní latinská škola, přičemž se inspiroval již existujícím jezuitským gymnáziem v Jičíně, kde měl svůj knížecí dvůr. U školy vznikla Kolej u Všech svatých. Tímto aktem sledoval výchovu budoucích vyšších úředníků nejen na Českolipsku, ale i ve svém Frýdlantském velkovévodství. Finančně se rozhodl klášter zabezpečit výnosem zpět na obsah
z vrchnostenského pivovaru a Novozámeckých rybníků (J. Macek uvádí, že klášteru Albrecht z Valdštejna věnoval malý statek Stráž u České Lípy, který měl řeholníkům poskytovat prostředky k udržování školy a kláštera). Dokončení stavby kláštera se však Valdštejn nedočkal, protože byl 25. února 1634 v Chebu zavražděn. Augustiniáni Augustiniáni již roku 1624 začali připravovat v České Lípě založení své latinské školy. Podle později vydané zakládací listiny z roku 1627 byl konvent s kostelem Všech svatých založen k povznesení katolické víry, vymýcení kacířství a k nasycení duší novým pramenem „na paměť vítězství na Bílé hoře v oktávu Všech svatých“. Augustiniáni dostali místo vedle staršího malého zámečku a k němu příslušné pozemky. V konventu mělo být 10-12 řeholníků, kteří jsou povinni denně obětovat za vévodu a jeho rodinu mši svatou, dále učit světskou mládež latině, podobně jako u otců jezuitů v Čechách nebo jinde u otců augustiniánů. Latinská škola o několika třídách dostala stejná privilegia jako latinské školy v Jičíně. Dále byli augustiniáni
v České Lípě zabezpečeni dodávkami nejrůznějších naturálií. Ke stavbě kostela a konventu měli dostávat po 10 let 1000 zlatých a dále dříví, vápno a kámen. Konvent sám má dát práci a povozy. Roku 1627 vyjádřil Albrecht z Valdštejna nespokojenost nad pomalým postupem prací. Téhož roku mu byl předložen dřevěný model kláštera. Stavba však ani nyní nepostupovala rychle a byla ukončena teprve v polovině roku 1631, kdy byl stavitel povolán s dělníky zpět do Jičína. Kounicové Dostavba kostela proběhla až za hraběte Viléma Kounice. Předtím když roku 1680 zemřel tehdejší majitel města Arnošt František Kounic, získal ho ustavením závěti na pár let jeho synovec Karel František Valdštejn. Klášterní budovu nechal opravit a nechal k ní přistavět opěrné pilíře. Kounicové, kteří se znovu města ujali roku 1696, dali pokyn k vybudování svaté chýše, Lorety. Byla dostavěna v roce 1698. O 20 let později byly vybudovány ambity s nárožními kaplemi a roku 1707 byl dostavěn barokní kostel Všech svatých, roku 1725 byly postaveny Svaté schody a roku 1761 studentská kaple Nejsvěpokračování
| 13 něn veřejnosti. Další rekonstrukce byla provedena v letech 1986 až 1990, týkala se celého areálu a stála přes 15 milionů Kč. Loretánská kaple byla po roce 1950 uzavřena.
20. století Klášter přetrval v dobách josefínských
reforem, zrušen byl prakticky až v roce 1950, kdy byla augustiniánská komunita v rámci akce Kláštery 30. dubna 1950 násilně zlikvidována. Budovu pak využíval až do roku 1962 internát učiliště automobilových opraven ČSAO a celý objekt chátral. Od roku 1960 byly některé prostory poskytnuty Okresnímu vlastivědnému muzeu a Okresnímu archivu, několik let zde sídlil i pionýrský dům. Později muzeum přebralo většinu dalších prostor včetně ambitu. V letech 1963 – 1968 byla v objektu provedena první rozsáhlá rekonstrukce, aby prostory muzeu lépe vyhovovaly. Poté byl opraven i ambit a zpřístup-
Prohlídka baziliky
a na stříšce sv. Augustinem, u jehož nohou drží andělé znak řádu.
Kostel je orientován od severu k jihu. Je dlouhý 34.60m a široký v presbytáři 10m, v lodi 13.20m. Je vysoký 20m. Klenba je valená, dlažba z pískovce. Nad vchodem do baziliky je uprostřed socha sv. Augustina, nalevo sv. Tomáše z Villanovy, napravo sv. Ambrože.
Oltář u kazatelny - Panna Maria Potěšující Obraz je od italského malíře Antonia Dardaniho z Bologne. Po stranách obrazu jsou sochy dvou řádových světic.
Oltář nalevo u vchodu - Panny Marie, Matky dobré rady Postaven v letech 1717-1723. Při požáru 1787 shořel a byl nahrazen oltářem, který pochází ze zrušeného kostela P. Marie Na šancích v Praze. Na velkém obraze je sv. Mikuláš Tolentinský, dole obraz P. Marie, Matky dobré rady. Po stranách oltáře sochy dvou řádových světců.
tější trojice, později přejmenovaná na Biberovu, podle barokního hudebního skladatele, působícího ve Stráži pod Ralskem. Kostel Všech svatých byl vysvěcen 1. listopadu 1707 provinciálem řádu P. Pelikánem. Při požáru 12. 5. 1820 shořela značná část původně cibulovité věže kostela. V následujících letech již nedošlo k její dostavbě. Klášterní kostel byl 9. července 1927 povýšen na Baziliku minor - na papežský kostel, jak ukazuje znak papeže Pia XI. nad vchodem do baziliky.
Hlavní oltář Kombinace mramoru a dřeva. Hlavní obraz znázorňuje sv. Augustina ve slávě nebeské spolu s českými patrony. Nad ním je obraz Krista jako soudce při posledním soudu. Zcela nahoře drží andělé znak řádu augustiniánů. Po stranách hlavního obrazu jsou postavy řádových světců sv. Mikuláše Tolentinského a sv. Viléma. Kazatelna Kazatelnu nechal zbudovat prelát Heubner z Českého Krumlova. Je ozdobena sochami čtyř evangelistů zpět na obsah
Oltář vpravo uprostřed - sv. Anna Hlavní obraz znázorňuje tzv. velkou svatou rodinu s ústřední postavou sv. Anny. Obraz namaloval J.J.Heintsch a samotný oltář byl pořízen z milodarů věřících. Po stranách obrazu jsou dvě sochy světic a nad ním socha sv. Václava. Oltář vpravo u vchodu - sv. Rita Pořídil jej neznámý dobrodinec. Po bocích obrazu jsou sochy sv. Josefa a sv. Jana evangelisty. Nahoře socha Panny Marie - Neposkvrněného početí. Pod obrazem ve skleněné rakvi je socha ležící světice.
Dnes je areál muzea rozsáhlým vzdělávacím komplexem s bohatými sbírkami jak v oblasti historie, vlastivědy, děti milují expozici zvířat. Je zde prostor pro galerií, pořádají se zde různé výstavy a mnohé další kulturní akce. Za návštěvu stojí i nově zrekonstruované prostory klášterní zahrady s přírodním amfiteatrem.
Oltář vpravo uprostřed - sv. Jan Nepomucký Byl postaven Tobiášem Opitzem, arcijáhnem a prelátem pražské kapituly. Autorem obrazu Ignác Raab. Po stranách oltáře jsou sochy sv. Vojtěcha sv. Prokopa. Oltář je překrásná řezbářská práce a je původní z doby před požárem. Oltář vlevo vpředu - Snímání z kříže Tento oltář dal pořídit hrabě Vilém Kounic.
pokračování
| 14 Hrobka hrabat Kouniců a řádová hrobka Před oltářem Snímání z kříže je hrobka rodu Kouniců. Ta byla při opravě r. 1914 otevřena a jsou v ní pochováni čtyři členové tohoto rodu. Před hlavním oltářem je hrobka členů řádu v letech 1704 až 1785 a jsou v ní též některé osoby, které se zasloužily o klášter. Rovněž tato hrobka byla otevřena v r. 1914. V chrámové lodi jsou staré dřevěné lavice, z nichž přední dvě řady jsou umělecky vyřezávány a přečkaly též velké požáry. U vchodu po levé straně je vstup na kůr, kde jsou umístěny varhany, které postavil mistr Feller z Království u Šluknova. Křtitelnice pod kazatelnou pochází z doby 1. světové války.
Stěny jsou vyzdobeny sedmi freskami ze života P. Marie od Antonia Dardaniho. Kolem Lorety jsou ambity s kaplí Svatých schodů z r. 1730. Na ambity na západní straně navazuje bývalá studentská osmiboká kaple Nejsvětější Trojice z r.1761. Oltářní obraz maloval Ignác Raab. Objekt ambitů s kaplemi patří k muzeu a není používán pro náboženské účely. Mimo areál ambitů na rohu Loretánské uličky je barokní socha sv. Jana Nepomuckého s Paladiem země české.
V bývalé klášterní zahradě je lapidarium zachráněných barokních soch z Českolipska. Nalézá se zde též obelisk z r. 1756, který byl dříve umístěn Na Slovance v Železničářské ulici na památku nalezení uloupené monstrance z děkanského kostela sv. Petra a Pavla.
Z přilehlých budov kláštera jsou nejpamátnější: Loreta z r. 1698 vystavěná Karlem Ferdinandem Valdštejnem podle vzoru Casa santa v Loretě. Stavitelův znak je nad vchodem do kaple.
fotografie z knihy Českolipsko na dlani
zpět na obsah
pokračování
| 15
Zahajovací koncert pátek 20. září, 19.00 Česká Lípa, bazilika Všech svatých Václav Hudeček – housle Barocco sempre giovane Houslové koncerty slavných mistrů baroka
mezinárodní hudební festival 20. září – 26. října
2013
sobota 21. září, 19.00 Nový Oldřichov, kostel sv. Kříže Královéhradecký dětský sbor Jitro Jiří Skopal – sbormistr Michal Chrobák – klavír V dobrým sme se sešli neděle 22. září 18.00 Česká Lípa, kino Crystal Georges Bizet: Carmen Záznam přenosu z Metropolitní opery v New Yorku pondělí 23. září, 8.30 a 11.00 Česká Lípa, kino Crystal Louskáček 3D Záznam z Mariinského divadla v Petrohradu pondělí 23. září, 19.00 Česká Lípa, bazilika Všech svatých Iva Bittová Fragments úterý 24. září, 19.00 Česká Lípa, Jiráskovo divadlo Pražský komorní balet Nevyřčené ticho, Hádej kolik je hvězd, Mono No Aware středa 25. září, 8.30 a 10.30 Česká Lípa, Jiráskovo divadlo Divadlo Krapet Kocour Modroočko pátek 27. září, 19.30 Zittau, radnice – Bürgersaal Michal Mašek – klavír B. Martinů, B. Smetana, F. Chopin, C. Debussy, A. Dvořák
zpět na obsah
Svatováclavský koncert sobota 28. září, 19.00 Jezvé, kostel sv. Vavřince neděle 29. září, 17.00 Filipov u Rumburka, bazilika Panny Marie Robert Crowe (USA) – mužský soprán Michael Eberth (Německo) – varhany C. Monteverdi, A. Grandi, G. Carissimi – sólová mariánská moteta pro virtuózní soprán s doprovodem continua čtvrtek 3. října, 19.00 Großschönau, Evangelische Kirche Královéhradecký dětský sbor Jitro Jiří Skopal – sbormistr Michal Chrobák – klavír Proč bychom se netěšili Tradiční koncert při svíčkách pátek 4. října, 20.00 Zahrádky, kostel sv. Barbory Tomáš Král – baryton Jan Krejča – theorba Dolcissimi sospiri sobota 5. října, 19.00 Železný Brod, kostel sv. Jakuba Tiburtina ensemble Jazzové trio Davida Dorůžky Apokalypsa – Zjevení sv. Jana neděle 6. října, 17.00 Kravaře, kostel Narození Panny Marie Stimmwerck (Německo) Im Himmel frei – písně německé renesance a moderny pátek 11. října, 19.30 Bautzen, Maria und Martha Kirche Schola Gregoriana Pragensis David Eben – umělecký vedoucí Tomáš Thon – varhany Antica e moderna – Gregoriánský chorál a Suita liturgica Petra Ebena
sobota 12. října, 19.00 Liberec, divadlo F. X. Šaldy Severočeská filharmonie Teplice Dagmar Pecková – soprán Martin Doubravský – dirigent „Operní gala“ – W. A. Mozart, P. I. Čajkovskij, C. Saint-Saëns, R. Wagner pátek 18. října, 19.00 Stráž pod Ralskem, kostel sv. Zikmunda Capella Collegium Marianum „Budiž požehnáno rodiště mé“ – koncert věnovaný strážskému rodákovi F. I. Biberovi sobota 19. října, 19.00 Nový Bor, Městské divadlo Ntjam Rosie (Holandsko) Úspěšná, původem kamerunská, soulová zpěvačka s kapelou úterý 22. října, 19.00 Česká Lípa, Kulturní dům Crystal Swingový a jazzový orchestr Melody Makers s Ondřejem Havelkou ...Hází perly swingu... pátek 25. října, 17.00 Česká Lípa, Biberova kaple Slavnostní koncert vítězů celokrajské pěvecké soutěže ZUŠ vyhlášené festivalem Lípa Cantantes Závěrečný koncert festivalu sobota 26. října, 19.00 Děčín, Zámek – Knihovní sál Severočeská filharmonie Teplice Josef Špaček ml. – housle Ondřej Kukal – dirigent W. A. Mozart – Kouzelná flétna (předehra) W. A. Mozart – Symfonie č. 38 D dur „Pražská“ A. Dvořák – Houslový koncert a moll
pokračování
Generální partner
Za poskytnuté dary děkujeme
Festival se koná díky laskavé podpoře
zástupci Radim a Rostislav Hoffmanovi
JUDr. Jarmila Holovčáková
Hlavní partner
Liberec Nový Bor
Děčín
Zittau
Bautzen
Großschönau
Zahrádky
Stružnice
Kravaře
Nový Oldřichov
Stráž pod Ralskem
Mediální partneři
Základní partneři
Oficiální partneři
www.kdykde.cz
Festival podpořili
100 95 75
25 5 0
®
Hlavní mediální partner
Spolupořadatel
Město Česká Lípa za podpory
zpět na obsah
Sanamus musica MUDr. Věra Pokorná, MUDr. Anna Nováková, MUDr. Alena Sellnerová, MUDr. Tomáš Kočí, MUDr. Pavla Vránová, MUDr. Gruntorádová s.r.o., GP Špičák s.r.o., MUDr. Jana Kostolná, MUDr. Dagmar Schneebergerová, MUDr. Břetislav Ulrich, MUDr. Zina Ropková, MUDr. Lenka Šepsová, MUDr. Zina Synáková - Gynekologie - s.r.o., MUDr. Martina Křivánková, MUDr. Hana Čerbáková