Issuu

FESTIVALOVÝ MAGAZÍN 2021

OBSAH

NA OBĚŽNOU DRÁHU dosáhneme, když naše stožáry postavíme na sebe. Jejich celková výška je přes 550 km.

Vybíráme z obsahu: Martin Prokeš: Stál bych o další rozvoj, ale musím se krotit

Pavel Haas Quartet: Hudba je křehká vzácnost, co žije ve vztahu umělce a posluchače

Ľubica Čekovská: Je potřebné pěstovat porozumění, respekt, odpuštění…

Každý metr pravidelně ošetřujeme.

Jsme společnost ČEPS.

Michaela Fukačová: Hudebník musí umět vyčarovat nejkrásnější kouzlo a zastavit vám dech

Znovuzrozená barokní perla v Horní Polici

Zajišťujeme spolehlivý provoz, rozvoj a bezpečnost české přenosové soustavy.

Magazín Lípa Musica Vydal: ARBOR – spolek pro duchovní kulturu Žižkova 528/6, 470 01 Česká Lípa info@lipamusica.cz +420 608 917 973 www.lipamusica.cz

Redakce: Ing. Lucie Johanovská Mgr. Pavel Ryjáček (s. 6) Mgr. Kristýna Kňákal Brožová (s. 28) Korektor: Mgr. Jana Kočová

Boris Giltburg: Na koncertech se vznáším a objevuji nové světy…

Graﬁcké zpracování: Ak. mal. Atila Vörös DÍLNA.org Fotograﬁe: archiv umělců a festivalu

Ivo Kahánek: Snažím se zachovat si „mladické natěšení“, jako kdybych hrál poprvé…

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

zlaté listy

platinové listy

hlavní partneři

exkluzivní partneři Koncertu pro Liberecký kraj

diamantové květy zlaté květy

stříbrné květy Jiřina a Lubomír Parohovi

Jan Roztočil

MUDr. Alena Sellnerová MUDr. Tomáš Kočí – Astmacentum, s. r. o.

kmenové partnerství

hlavní mediální partneři

partnerství kořenů mediální partneři

Kamenický Šenov

Teplice

Prysk

Zahrádky

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

Großschönau

Oybin

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

ROZHOVOR | MARTIN PROKEŠ

V případě, že byste se chtěli stát součástí Lípy Musicy a podpořit naše aktivity, kontaktujte nás na telefonu +420 608 111 973 či e-mailem: martin.prokes@lipamusica.cz, rádi s vámi probereme individuální možnosti spolupráce.

bronzové listy ﬁnanční partneři

zelené listy

podporovatelé

Květinářství U Podloubíčka

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

ROZHOVOR | MARTIN PROKEŠ

co dělat, a různé politické hrátky vždycky měly zásadní dopad na celou českou kulturu, samozřejmě špatný. Toho se nějak nemůžeme zbavit. Tady máme ještě hodně velký prostor ke zlepšení.

Martin Prokeš:

Ono to asi platí i pro umělce, pokud jsou takzvaně na volné noze. Ano, je to tak. Teprve když už mají jméno, můžou si klást určité podmínky, můžou chtít i vyšší honoráře. Od toho se všechno odvíjí.

A teď po covidovém roce to vidíš jak? Tohle období naléhavě ukázalo, že kromě jiného bude potřeba pořádně deﬁnovat, kdo je to vlastně svobodný umělec a co to vlastně znamená být na volné noze. A také je jasné, že by se měl vytvořit fond, který by do budoucna mohl lidem v umělecké branži pomáhat, protože nemají donekonečna odkud brát. Ale v Česku pořád máme ten problém, že vždycky někam nalejeme peníze, vlastně i docela dost, někdy i nečekaně, jenomže utrácejí se pak strašně nesmyslným způsobem – a tam, kde by byly potřeba, prostě nejsou. Mimochodem, to neplatí jenom v kultuře, ta je jen střípek. Prostředky pro kulturu jsou samozřejmě v přímé úměře s tím, jak funguje celá ekonomika, a v tomto ohledu nás určitě čekají méně tučné roky. Zároveň to, co je ministerstvo schopno do balíčku pro kulturu nalít, má vlastně docela zajímavý vývoj. Přitom ale pořád vnímám, že jsou u nás určitá „centra zájmu“, která vždycky měla jistá privilegia. Regiony to oproti Praze nebo Brnu mají neskutečně těžké. Nějak se zapomíná, že mimo centra taky žije spousta lidí a že jejich práce je neskutečně důležitá. Tahle viditelná disproporce má dopad na rozvoj celé společnosti. Bohužel, zatím se to žádným vývojem nemění.

Nasbíral jsi při pořádání festivalů dost zkušeností. Jakou to dává představu o české kulturní politice? Jsme na tom celkem dobře, anebo bys za ty roky většině našich politických reprezentací nejraději dal pohlavek? Momentálně jsem rád za ministra Zaorálka. Vybojoval totiž pro kulturu mimořádné prostředky, které zatím nemají obdoby. Je to jistě dáno jeho politickou zkušeností, v téhle zvláštní covidové situaci. Ale často u nás byli v čele lidé, kteří tam opravdu neměli

Zažil jsi někdy při přípravě festivalu takovou tu svírající obavu, že se něco nepovede, že něco krachne, že něco vyzní úplně do hlucha? Anebo jsi šťastlivec, jehož důvěrou v dobrý chod světa nic neotřese? Pokud se mi někdy zdá sen, ze kterého se probudím zpocený, pak se netýká situace pořadatelské, ale umělecké. Třeba, že jsem někde měl koncertovat, přišla tam kvůli tomu spousta lidí, a já jsem na to úplně zapomněl. Jinak ale černé scénáře moc neprožívám. Zato mě dohání

Stál bych o další rozvoj, ale

musím se krotit Martina Prokeše znám od jeho studentských časů a myslím, že k němu pokaždé patřila jistá bezelstnost. Ta s ním kupodivu prošla všemi lety a společenskými ději, zdaleka ne vždycky čistými, a pořád si ji drží. Ředitelé festivalů častěji mívají jinou povahu, řekl bych „lstivější“, někdy dokonce poněkud maﬁánskou. Pokud bychom si ale mysleli, že srdce na dlani v tomhle podnikání rozhodně nefunguje, Martin podle všeho tvoří výjimku: upřímnost a přímost mu otevírají dveře. Alespoň to tak vypadá. Začnu určitou pochybou: v Česku se pořádá spousta festivalů a mnoho lidí si zvyklo na jakýsi „festivalový způsob existence“. Festival je svátek, pak se ale člověk vrátí „do všedna“ a na všechno zapomene. Není to vlastně pro kulturu málo? Nemělo by se spíš pracovat na jakémsi stálém podhoubí? Naštěstí jsme právě tohle v České Lípě měli už dávno předtím, než jsme vůbec začali dělat nějaký festival. Skoro padesát let před námi tu fungoval Kruh přátel hudby, který měl v době největší slávy třeba i sto abonentů, a to je skvělý potenciál. Navíc těsně po revoluci tu Josef Zadina s chrámovým sborem začal prošlapávat cestu duchovní hudby. Takže jsme vůbec nebyli v nějakém vzduchoprázdnu, rozhodně jsme měli na co navazovat. A pokračujete v tom? Určitě. Tenhle potenciál se pořád udržuje a snad i vylepšuje. Česká Lípa má díky tomu „zdravé jádro“ kulturních lidí, a to se projevuje nejenom na koncertech vážné hudby: víc lidí se zajímá o divadlo, vznikají tady různé spolkové aktivity a posiluje se tím celková kultivovanost města. To je nakonec to hlavní, o to nám jde.

Může si v dnešních dobách pořadatel festivalu dovolit nekompromisně sledovat uměleckou úroveň? Jak se rozhoduješ třeba v situaci, kdy bys mohl pozvat umělce s populárním jménem, který by jistě přitáhl publikum, ale jako muzikant přitom víš, že jeho umění je o dost horší než jeho obraz? Řekl bych, že ze začátku jsem určité kompromisy dělal, i když vždycky se snahou, aby jich bylo co nejméně. Občas jsme pozvali někoho, kdo měl takzvaně velké jméno, přestože jsme věděli, že hudebně není zase tak výjimečný. Dneska se na to dívám jako na projevy jisté nutnosti. Celou dobu jsem věděl, že nechci jít komerční cestou, jenomže potřebovali jsme zaujmout také tu část publika, u které to není snadné. Ale troufám si říct, že v současnosti už jdeme nekompromisně za kvalitou. Dá se v současných českých podmínkách v oblasti pořádání koncertů vážné hudby pracovat opravdu profesionálně? Mám na mysli to, že člověk má zajištěný příjem a může se věnovat umění, případně dramaturgii, organizaci… Z mého dnešního pohledu je možné se takovou profesí i živit, ale to jenom v případě, že ji člověk

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

dělá systematicky, poctivě, dlouho a vybuduje si jméno. Ale vzpomínám na doby, kdy jsem dotoval festival ze svých honorářů, z prodeje aut a podobně. Byl to vždycky vabank. Bavilo mě to hrát, ale jen dokud jsem neměl rodinu: jakmile totiž přijdou závazky, ten úhel pohledu se mění. Naštěstí festival už měl jméno a dařilo se získávat partnery a stabilnější základnu. Takže když to shrnu, jde to, ale člověk musí vytrvat.

dost drobností – takové ty detaily, na které bych neměl zapomenout. A úplně osobní otázka: jak ten Tvůj zápal pro hudbu, ať už interpretační nebo organizační, působí na Tvoje dcery? Přitahuje je to k hudbě, anebo je to odpuzuje? Obě varianty by měly logiku… Ty dvě starší jsou teď zrovna v období, kdy se vymezují vůči úplně všemu, takže to není úplně jednoduché. Ale my nejsme rodiče, kteří by za každou cenu chtěli něco podle svých představ. Když holky mají přirozenou lásku k muzice, baví je zpívat, samy si sednou ke klavíru nebo ke kytaře, těší nás to mnohem víc – je to taková ta přirozená cesta. Ovšem určitě jsou přímo ovlivněné tím, co táta poslouchá, a tím jim to vlastně pořád „cpe“. Někdy to komentují ve stylu „co to zas je?“, ale po čase se k tomu dostanou znovu a zní to: „Jé, to znám!“ Ještě bychom neměli zapomenout na jednu věc: Lípa Musica není jediný festival v České Lípě. Sice se hodně rozrostla, ale vznikl vedle ní ještě Komorní cyklus. Proč vlastně? Tím se vracíme znovu na začátek. Měl jsem svého času štěstí, že jsem zažil při práci ty, kteří vedli Kruh přátel hudby. A ve chvíli, kdy někteří už tady nejsou, člověk zjistí, jak mu to chybí a o kolik ho to ochuzuje.

Já jsem si s nimi rád povídal i o jejich plánech, byli to pro mě takoví mentoři: je moc dobře, když máš někoho zkušenějšího, komu můžeš cokoli říct a on ti řekne svůj názor. A bylo mi líto, že ta koncertní řada, kterou pořádal Kruh přátel hudby, skončila. Takže z úcty k těm lidem a s ohledem na to, jaký je tu potenciál, jsme se rozhodli jednou za měsíc udělat koncert. Jdeme svou cestou, chceme mít moderní dramaturgii i pojetí, ale je jasné, z čeho vycházíme. Když tě tak poslouchám, ani bych se nedivil, kdybys měl ještě nějaké další „rozšiřovací“ úmysly… No, pokaždé, když jsem u nás v městském parku, který je krásný a je v něm ten secesní altánek, sním o tom, že bych tam dělal další koncerty. V létě, každou sobotu a neděli… Ale jistě – jedna věc je, že bych stál o nějaký rozvoj, a druhá, že to někdo musí celé zařídit a připravit. Já se musím hrozně krotit! Pavel Ryjáček

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

ROZHOVOR | PAVEL HAAS QUARTET

Pavel Haas Quartet:

Hudba je křehká vzácnost,

co žije ve vztahu umělce a posluchače

ROZHOVOR | PAVEL HAAS QUARTET

Stalo se již dobrým pravidlem, že nad dramaturgií festivalu Lípa Musica bdí v posledních letech výrazná umělecká osobnost. Světově proslulého hornistu Radka Baboráka, který se role uměleckého garanta ujal poprvé, vystřídal v minulých dvou letech neméně úspěšný houslista Josef Špaček. V roce dvacátého festivalového jubilea přichází další výrazný subjekt reprezentující českou klasickou hudbu na nejvyšší světové úrovni – „čtyřjediná“ osobnost fenomenálního Pavel Haas Quarteta. A o výjimečné hudební večery a impulsy, které kvarteto vnuklo festivalu, nebude nouze. Nejen o nich jsme si povídali se zástupcem tohoto špičkového komorního souboru, violistou Markem Zwiebelem. Na festivalu Lípa Musica jste takřka pravidelnými hosty, čím je pro Vás tento festival výjimečný a vzpomínáte rádi na některá z předchozích vystoupení? K festivalu Lípa Musica chováme už dlouhodobě velmi pozitivní vztah a vzájemné sympatie s lidmi, kteří ho vytvářejí. Dramaturgické počiny a umělecké vize se vždy zrcadlí na žánrové pestrosti tohoto festivalu, který svojí prestiží a významem už dávno překročil regionální rámec. Posluchači i interpreti se mají vždy na co těšit. Mně osobně utkvěl koncert v Rudolfově galerii na Pražském hradě v roce 2012,

Domov / Heimat, jíž se na Vaše doporučení ujala slovenská komponistka Ľubica Čekovská. Co Vás s touto výjimečnou hudební osobností pojí, čím je Vám její tvorba blízká a jak se těšíte na uvedení této nové skladby? Jako kvarteto jsme se s Ľubicou poprvé setkali v roce 2016 na festivalu Concentus Moraviae, kde jsme byli rezidenčním souborem. V tom roce byl festival zaměřený na smyčcové kvarteto a Ľubica byla oslovená k napsání skladby. My jsme její kvartet rádi premiérovali a jelikož šlo o skladbu plnou hravých momentů, barevných ploch, náznaků jazzu a obsahově zajímavou, tak jsme se

všech hudebních nástrojů k lidskému hlasu opravdu asi nejblíže, myšlenka spojit kvarteto se skutečnými hlasy se zdá být velmi přirozená. V minulosti jsme spolupracovali se skvělou zpěvačkou Bernardou Fink, šlo o velmi zajímavý projekt, úpravu Janáčka pro kvarteto a mezzosoprán – Moravská lidová poezie v písních. Hrát a vůbec poslouchat lidský hlas, jako způsob komunikace, je nejen pro každého hudebníka inspirující, jako například právě pro Janáčka, jehož hudba vychází z lidské řeči, ale všeobecně poslouchat hlas je pro člověka velmi přirozené, a dokonce bytostně důležité.

„Do dalších, minimálně 20 let :-), přejeme festivalu Lípa Musica hodně oddaných posluchačů, a aby všechny umělecké nápady a přání, našli co nejkratší cestu k uskutečnění.“ protože to byl pro mě jeden z prvních koncertů v Pavel Haas kvartetu. :-) Role „uměleckého garanta“ festivalu či koncertní řady není pro Váš proslulý soubor ničím výjimečná, čím Vás v tomto smyslu oslovila nabídky Lípy Musicy? Na některých festivalech se stala úloha uměleckého garanta pěknou tradicí, ať už je to umělecká osobnost anebo celý soubor, a k našemu potěšení tomu tak je právě i na Lípě Musice. Těší nás to nejen z hlediska interpretačního, ale i lidského. Pro nás to je záležitost velmi osobní, protože nás pojí dlouholetý vztah k festivalu i k lidem, kteří se mu věnují, a láska k hudbě, bez které nejde vytvořit žádný takovýto úspešný projekt. Prvním z koncertů, na kterém se letos představíte, je mimořádný narozeninový projekt, který nabídne světovou premiéru kantáty 10

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

ji rozhodli o několik let později zařadit do naší sezóny. V podobném duchu napsala na náš podnět smyčcový oktet a její celkový přístup k hudbě je velmi upřímný, nám blízký. Tento projekt je neotřelý i nástrojovým obsazením, kdy budete spolupracovat s komorním sborem Martinů Voices, bude to pro Vás premiéra, nebo jste se již společně setkali? Je obecně spojení smyčcového kvarteta a komorního sboru časté, máte ve Vašem repertoáru i jiná taková díla? Přináší Vám tato spolupráce nějaké speciální výzvy? Hudebních premiér neuvádíme mnoho a s komorním sborem jsme ještě nikdy nehráli, samozřejmě se na tuto novou zkušenost, jako i na Ľubicinu novou skladbu velmi těšíme. Jelikož je kvarteto často přirovnávané k čtyřem lidským hlasům a smyčcové nástroje mají ze

Dalším z Vašich projektů bude spolupráce s vynikajícím klavíristou Borisem Giltburgem, kterého nazýváte vaším přítelem. Kdy jste se poprvé setkali na jednom pódiu a čím Vás umění Borise Giltburga oslovuje? S Borisem jsme se poprvé setkali před několika lety na hudebním festivalu v holandském Zeiste. Vzájemně jsme si hudebně i lidsky od prvního okamžiku porozuměli. Boris je hluboce cítící a přemýšlející člověk, jeho energie a zápal pro hudbu je velmi inspirující. Je nejen fantastickým klavíristou, ale skvělým umělcem. Vaše společné kvintetní nahrávky a vystoupení jsou kritikou vysoce ceněny. V čem tkví kouzlo této jedinečné spolupráce? Jde o podobné hudební cítění, technické dispozice, interpretační přístup, nebo hraje roli i osobní sympatie?

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

ROZHOVOR | PAVEL HAAS QUARTET

ROZHOVOR | MONS. JAN BAXANT

Mons. Jan Baxant:

Léky na dnešní dobu máme ve svých srdcích Rozhovor s dvacátým biskupem Litoměřické diecéze, Mons. Janem Baxantem, se stal již stálou rubrikou festivalového magazínu, jelikož duchovní kořeny festivalu rezonují v dlouholeté spolupráci a laskavé podpoře ze strany místně příslušné církevní provincie. Stálost však neznamená rigiditu, povídání s naším nejvyšším duchovním správcem přináší vždy laskavou moudrost a naději…

Pravděpodobně jakýsi průnik těchto věcí. Pro nás je ale důležitým aspektem lidský rozměr. Po čas zkoušek si toho můžeme hodně povědět, ale myšlenky „prohovořené“ jen prostřednictvím nástroje jakousi niternou komunikací mají podle mě ještě silnější výpověď. Osobně mám rád, když si v komorní hudbě nemusíme většinu věcí povídat, anebo „nacvičit“. Přichází jaksi spontánně samy od sebe. Věřím tomu, že na celkovém vyznění je tato komunikace pro hudbu naprosto zásadní. Vraťme se k Vašemu kvartetu a jeho obsazení. Na violové pozici jsme v posledních letech zaznamenali několik jmen. Čím to je? Je těžké najít dnes dobrého hráče na violu? V letošním roce představujete novou členku – Luoshu Fang. Představili byste ji našim čtenářům blíže? Jak k výběru této umělkyně došlo? Život v kvartetu přináší různé výzvy. Kvarteto funguje paralelně ve vícero vrstvách – umělecké, nástrojové a lidské. Vzájemně se tyto vrstvy prolínají a ovlivňují nás jak osobně,

tak i kolektivně. Zatímco možná v jiných lidských činnostech člověka poznáváte postupně, s nástrojem v ruce to jde většinou rychleji :-), někdy okamžitě. Je to zajímavý proces poznáváni, po dobu kterého se dozvíte hodně o druhých, ale i o sobě, jsou to věci anebo i momenty, na které byste v běžném životě přicházeli jen velmi těžko anebo pomalu. Myslím si, že každý hudebník by si to měl aspoň jednou vyzkoušet :-) . S Luoshou hrajeme momentálně relativně krátce. Je původně houslistka, velmi talentovaná houslistka, i violistka. Je univerzálním typem hudebníka, hrávala sólově s orchestry, ale prošla si i různými soubory v komorní hudbě. V procese zkoušení a hraní přináší mnoho inspirativních a uměleckých podnětů k celkovému obohacení kvarteta. Závěr Vaší letošní koncertní řady bude patřit Vašemu sólovému vystoupení a čistě českému repertoáru. Dnes je Váš soubor mezinárodně obsazený, má proto ještě česká hudba své speciální místo ve Vašem repertoáru a je

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

od pořadatelů ve světě od Vás vyžadována, nebo se stáváte více kosmopolitními? Jako hudebníci máme to privilegium hrát hudbu, která nás naplňuje a baví, o které si myslíme, že jí rozumíme, a která je opravdu dobrá. Česká díla mají v našem repertoáru nezastupitelné místo a pro jejich krásu, výpověď a originalitu se na tom už asi ani nic nezmění. Už druhým rokem prožíváme dobu, která nepřeje živému umění a přináší kultuře a uměleckému sektoru řadu výzev, jak se s touto situací vyrovnáváte a co vám tato doba přinesla? Mně osobně se jen potvrzuje (bohužel) zaužívané klišé, že nic není samozřejmé. Hudba je zázrak, křehká vzácnost a na svoji existenci náročná, ale nežije jen pro sebe, ale ve vztazích umělce a posluchače. A to je jí v poslední době bohužel odpíráno. No na druhou stranu nám to přineslo víc klidu, víc času se zastavit, zrelaxovat, čas pro naše blízké, pro vztahy, rodinu… nejen z hudby žije člověk… :-)

V loňském roce jsme se v našem rozhovoru zastavili u čerstvé pandemické zkušenosti, která pro nás všechny byla nepříjemným překvapením. S nadějí jsme hleděli do dalších měsíců, ale bohužel i ty nám přinesly další nejistoty, obavy a mnohým i velká utrpení, a ani další vyhlídky nejsou bez otazníků.

si nemůžeme dovolit všechno, co bychom ve svém rozmaru chtěli, že potřebujeme jeden druhého a že se nepohneme vpřed bez osobních živých kontaktů s druhými lidmi. On-line komunikace bývá dobrá vždy, ale pouze na přechodnou dobu. Léky tedy hledat nemusíme, protože je už máme ve svých srdcích. A hudba, jako lék?

Koncert festivalu Lípa Musica, uspořádaný právě tam, bude pro každého návštěvníka příležitostí si uvědomit, že naši dávní i nedávní předkové nám po sobě zanechali skvostná dědictví. Hudební literatura našich umělecky nadaných předků, je rovněž cenná.

„Dvě dekády v lidském životě oprávněně ručí za to, že je člověk už skutečně dospělý. Nicméně i dvacetiletí mladí lidé mají před sebou jistě ještě několik dalších dekád. Pro hudební festival Lípa Musica je 20 ucelených ročníků znamením, že má svou vitalitu, že se neveze na vlně povrchní přízně. Svou dospělostí vyzrává a s ním i všichni, kteří za ním stojí, stejně tak i my, jeho vděční posluchači a podporovatelé. Přání je prosté: Bůh, nechť je jeho trvalou inspirací!“ Připočteme-li neutěšenost současné doby pramenící z dění kolem nás, společností čím dál více prostupuje negativní naladění. Každá doba přináší své obtíže, v čem byste však spatřoval a hledal lék pro současné dny? Může jím být i hudba? Pandemie v současné době nastávajícího léta 2021 pomalu doznívá, ale každý si snad uvědomuje, že nemáme vyhráno. Ono je to vlastně, svým způsobem, dobře. Ne, netoužím po trvalé pandemické době, ale přál bych si, abychom se ze zakoušení půldruhého roku zkoušek, poučili. Neměli bychom si totiž nikdy neskromně myslet, že máme vyhráno, ať by se jednalo o rozmanitá „zápasiště“ světa, který obýváme. Blahodárným lékem se v době pandemie, dle mého soudu, stalo vědomí, že nejsme pány, ale ani otroky, že

Jistě, vždycky tomu tak bylo, a jistě bude. I když, „ve válkách, bojích, ohroženích a nemocech, múzy mlčí, nebo utichají“. To abychom si na ony boje a války nezvykali. S vděčností a pokorou jsme připravili letošní narozeninový ročník, kterým chceme přinášet našim příznivcům především radost a krásu. A proto i festival nabídne oblíbenou návštěvu nového koncertního místa. Bude jím novotou zářící poutní kostel Navštívení Panny Marie v Horní Polici. Čím je toto místo v Litoměřické diecézi výjimečné a zajímavé? Jedna ze stavebních perel křesťanského stavebního umění v naší diecézi je bezesporu poutní areál s kostelem Navštívení Panny Marie v Horní Polici. Podobných perel máme, Bohu díky, v diecézi více.

Letošní rok je spjat s 1100. výročím úmrtí sv. Ludmily. K oslavám a připomenutím této významné české světice se připojuje jedním z festivalových koncertů i Lípa Musica. Čím je podle Vás i po jedenácti století odkaz této národní patronky stále živý a měl by pro nás být i nadále inspirací? Jsem vděčný pořadatelům hudebního festivalu Lípa Musica, že do letošního ročníku zařadili důstojným způsobem i významné výročí sv. Ludmily. Její odkaz je nepochybně nesmrtelný tím, že v kořenech stvoření je postava babičky vždy významnou osobností rodiny. Životní moudrosti, zkušenosti starších, zvl. žen, jsou pro rodinu nesmírným bohatstvím. Tyto drahé osoby každé rodiny si nezaslouží, abychom je ve své pohodlnosti odkázaly na ústavy jakéhokoliv druhu.

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

LIBERECKÝ KRAJ

Lípě hudební festival, působilo to s přihlédnutím k tehdejším poměrům až trochu bláznivým dojmem. Ale dokázali to a díky nim se zrodil multižánrový klenot, který je dnes jednoznačně jednou z nejlepších hudebních událostí v republice,“ zmínil hejtman.

ale vždy vše zrovna hladce. Složitou zkouškou pořadatelé procházejí během posledních dvou ročníků. Koronavirová pandemie po celém světě, Česko a Liberecký kraj nevyjímaje, nepěkně zamíchala kartami a řada odvětví lidského konání včetně kulturního života

emocemi překypující zážitek, jakým je živé vystupování, je však dobré, že kontinuita zůstala nepřerušena a umělci i diváci věděli, že i přes nelehkou dobu mají pořád jeden druhého,“ doplnila Květa Vinklátová. Právě vzájemné sepětí je jednou z nejcennějších věcí, které festival

„Z celého srdce bych Lípě Musice, respektive Martinu Prokešovi a týmu, který ji připravuje, popřál, aby po současných vyšinutých časech měli do budoucna opět klid na práci a nemuseli při organizaci setrvávat v nejistotě, jak a v které podobě festival připravit. Přeji jim, aby se opět vrátily časy plných koncertních sálů, nabitých fanoušky do posledních míst, a aby mohli při dramaturgickém výběru lovit i ve vzdálenějších zahraničních uměleckých vodách.“ Martin Půta

Lípa Musica – dvacet let toho nejlepšího za podpory Libereckého kraje Jubilejní dvacáté narozeniny si v letošním roce připomíná Mezinárodní hudební festival Lípa Musica. Od svých relativně skromných, toliko regionálních počátků, se postupem dvou desetiletí vyvinul v respektovanou a v Česku i cizině uznávanou akci, která již dávno překročila své někdejší hranice a kromě klasické hudby v ryzím slova smyslu představuje i další odstíny pestrého světa muziky. Vždy a za každých okolností jde přímou cestou rovnou k tomu nejlepšímu a do kraje importuje výhradně hudební špičky. Dlouhá léta tento hudební svátek se zeměpisným i hudebním přesahem podporuje Liberecký kraj a na mnoha koncertech nechyběli v hledišti hejtman Libereckého kraje Martin Půta a Květa Vinklátová, jeho náměstkyně pověřená řízením resortu kultury, památkové péče a cestovního ruchu. „Jsem rád, že Liberecký kraj a festival už k sobě neodmyslitelně patří. Tento hudební svátek náš region výrazně zviditelňuje, za což patří dík celému týmu organizátorů v čele s ředitelem Martinem Prokešem. Svojí 14

usilovnou pilnou prací a originálním pojetím festivalové dramaturgie dokázali vybudovat této kulturní události výborné jméno a Liberecký kraj ji proto významně podporuje i ﬁnančně,“ prohlásil hejtman Libereckého kraje Martin Půta. Když festival před dvaceti roky začínal, vypadala hudební scéna ve zdejším regionu i v celé zemi jinak. Význačné kulturní události se zpravidla konaly pouze ve velkých městech a jejich okolí, v okrajových částech republiky zasvitla hudební supernova jen zřídka. Postupem času

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

se ale ukázalo, že předsudky o určité nízké kulturní úrovni v pohraničí jsou zcela liché. „Na sever Čech se dříve pohlíželo jako na území, kde se kultuře příliš nedaří. Lípa Musica tyto domněnky jednoznačně vyvrátila a jasně dokázala, že i v této oblasti žijí schopní, cílevědomí a podnikaví lidé, kteří leckdy i přes nepřízeň osudu dokáží své myšlenky a plány prosadit a dotáhnout do zdárného konce. Rád bych se proto poklonil před organizátory. Když před dvaceti lety přišli s myšlenkou uspořádat v České

S tím, že pořadatelé Lípy Musicy zaslouží poděkování, naprosto souhlasí i náměstkyně hejtmana Květa Vinklátová. „Festival má velice vysoko nastavenou laťku a drží si úroveň. Jde o velmi noblesní událost. To vše je zásluhou Martina Prokeše a jeho spolupracovníků. Pro město Česká Lípa a vůbec pro

v loňském roce dopadla kvůli hygienickým omezením, ústícím až v neprostupné lockdowny, na samé dno. Poprvé v novodobé historii světové kulturní scény se turné a koncerty rušily, letadla nelétala, umělci i jejich publikum zůstali ve svých domovech. „Pořadatele to ovšem nezastavilo

nabízí. A to nejen mezi účinkujícími a publikem, ale také mezi jednotlivými národy. Krom toho, že festival propojuje Česko a sousední Německo, už během své existence představil hosty z celé řady vzdálenějších zemí: například japonskou zpěvačku Yumiko a sbor Gjosan-rjú Tendai šómjó, moskevský patriarchální sbor

„Já přeji festivalu, aby se mu dařilo i nadále těšit své návštěvníky servírováním těch nejvybranějších hudebních lahůdek. Zároveň by se mi velice líbilo, kdyby se působiště Lípy Musicy přesunulo i na více zajímavých míst, která v celém kraji máme. A v neposlední řadě přeji všem hlavně pevné zdraví.“ Květa Vinklátová. celý region jsou z hlediska toho, co dokázali, skutečným požehnáním. Jejich dílo, to je dvacet let práce, píle, nápadů i skvělého organizování. Tento hudební klenot vykřesali zcela z ničeho, od naprosté nuly. To je něco, co má můj respekt a obdiv,“ prohlásila náměstkyně hejtmana Květa Vinklátová. Za uplynulých devatenáct let existence festivalu se díky němu v severočeském regionu uskutečnilo více než 370 koncertů za účasti renomovaných tuzemských i zahraničních interpretů převážně klasické hudby, které navštívilo na šedesát tisíc posluchačů. Nešlo

a Lípu Musicu, byť v poněkud okleštěné době, uspořádali i v této celosvětově vypjaté atmosféře. Jen na rozdíl od předchozích ročníků festival v ten rok nezavítal, jak patřilo k dlouholeté tradici, do sousedního Saska. Zároveň výrazně zeštíhlel festivalový program, v němž se po dlouhých letech poprvé nepředstavili žádní hosté z ciziny. Zároveň organizátoři v souladu se světovým trendem využili možností, které současná počítačová a internetová éra, v níž žijeme, nabízí. Koncerty se tak přenášely online. Pro hudebníky a ani pro jejich publikum to sice nepředstavuje stoprocentní,

Drevněrusskij raspěv, ukrajinskou zpěvačku a klavíristku Katerynu Kolcovou, maďarského varhaníka Istvána Mátyáse a další. „Hudba je univerzální jazyk, kterému rozumí bez výjimky všichni lidé na světě, a to nejen v psané formě prostřednictvím notového záznamu. Má magickou moc, dokáže v každém člověku probudit ty nejhlubší city, ovlivňuje naše myšlenky a emoce. Lípa Musica tak buduje mosty mezi lidmi. Nejde totiž pouze o řeč, kterou spolu hovoříme. Kvalitní muziku si vychutnají společně všichni. Ke společnému souznění není potřeba slov,“ řekl hejtman Martin Půta.

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

ROZHOVOR | ĽUBICA ČEKOVSKÁ

Komponujete raději na zakázku, na přesně dané zadání, nebo je Vám bližší naprostá volnost a naslouchání vlastnímu vnitřnímu kompozičnímu hlasu? I tuto skladbu jsem psala na objednávku, s textem, neboli zadání bylo jasné, že to má být skladba o čtyřech částech pro sbor a smyčcové kvarteto. Volnost a naslouchání vlastního kompozičního hlasu jsou přítomné i při konkrétním zadání, tedy i v tomto případě. Nedá se psát pod jakýmkoli tlakem, možná jen pokud se jedná o čas, říká se, že deadline je největší talent. Já se však snažím si svoji práci vždy dobře naplánovat, abych nebyla příliš v časovém stresu.

Ľubica Čekovská:

Je potřebné pěstovat

porozumění, respekt, odpuštění… Oslava dvacátých festivalových narozenin se stala příležitostí pro speciální a dlouho toužený dárek – kompozici nové skladby přímo pro Lípu Musicu. S novou uměleckou garancí Pavel Haas Quartetu se obzory festivalové dramaturgie rozšířily o mnoho zajímavých hudebních podnětů a jedním z nich bylo i bližší seznámení s tvorbou současné slovenské skladatelky Ľubice Čekovské. Tvorba charismatické dámy pocházející z východního Slovenska osciluje mezi soudobou klasikou, operou i hudbou k ﬁlmům a divadelním hrám. Patří k nejtalentovanějším ve své generaci a pyšní se řadou prestižních ocenění a uznání na mezinárodní scéně. Proslulý skladatel Arvo Pärt o Čekovské prohlásil: „V jejím díle je cítit čistota, střízivost a dramatičnost… její hudba vyzařuje pocity svěžesti a radosti ze života… krása a vážnost.“ Také už se těšíte, jaká bude nová festivalová kantáta Domov/Heimat? K narozeninám MHF Lípa Musica jste festivalu dala jeden z nejkrásnějších dárků – skladbu napsanou přímo pro festival. Slyšela jste někdy předtím vůbec o naší hudební přehlídce? Budu upřímná, ne, neslyšela jsem o něm. Ale když mě oslovili ke spolupráci moji přátelé z Pavel Haas Quartetu, abych napsala skladbu pro váš festival Lípa Musica, který má letos 20. narozeniny, byla jsem zahanbená, že jsem o vás nevěděla dříve, o to více se těším, že vašemu festivalu mohu s láskou k výročí věnovat svoji kantátu Domov/Heimat. Za možností navázat spolupráci s Vámi stojí, jak jste již poznamenala, náš letošní umělecký garant – Pavel Haas Quartet. Jak dlouho již společně spolupracujete a čím je pro Vás tento soubor výjimečný? S těmito výjimečnými lidmi jsem začala spolupracovat v roce 2015, kdy jsem

pro festival Contentus Moravie napsala skladbu Midsummer Quartet. Záhy potom jsem jim ještě napsala skladbu pro smyčcový oktet Ascent/Descent. Jsou to fenomenální muzikanti, lidé obrovské energie a profesionality, kteří s lehkostí bytí provozují hudbu na té nejvyšší možné úrovni, „bez servítek, intravenózně přímo od srdce k srdci“… Téma, ke kterému se kantáta Domov/ Heimat vyslovuje, je historicky citlivou kapitolou našich dějin. Jak je Vám osobně toto téma blízké a čím Vás osobně oslovuje? Je to vážné téma našich dějin, které není „zahojené“ a žádá si svoji pozornost. Uvědomuji si, jak jsme jako lidstvo jeden na druhém závislí, jak je potřebné pěstovat porozumění, respekt, odpuštění… jak je důležité hledat v nás lidech to, co nás spojuje, a ne to, co rozděluje, jak je důležité mít morálně čisté hodnoty, být lidský

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

a charakterní a rozpouštět nenávist láskou… Když komponujete skladbu s jasně daným tématem, věnujete se také hlubšímu studiu jeho faktických souvislostí, nebo je Váš přístup ke kompozici, řekněme, více emocionálně založený? Když člověk komponuje skladbu, měl by mít jasno, co v té skladbě chce z hlediska (stavebního) kompozičního povědět. Jen samotnými emocemi se dá skladba těžko zkomponovat. Důkladně jsem si prostudovala dostupnou literaturu, pojednávající o tomto citivém tématu… bylo to místy hrůzostrašné čtení, když si uvědomíte, že se takové křivdy děly „jen přednedávnem“… po osvobození… když si svět konečně vydechl po útrapách druhé světové války… Pracovala jsem s hloubavým textem Tomáše Cidliny, který mě emocionálně vedl při samotném procese psaní.

říct, či nejúspěšnější, které by to bylo? Mám svoje oblíbené skladby, ale já se této otázce raději dobrovolně vyhnu… :-). Věnujete se také ﬁlmové hudbě a hudbě k divadelním hrám. Je složitější přizpůsobit se „rytmu“ a scénáři ﬁlmu či hry, než vytvořit na čistém listu vlastní kompozici? Nebo je to pro Vás spíše odpočinek od klasické kompoziční práce? Je to jiný druh práce, jste jako skladatel v roli druhých houslí, musíte se přizpůsobit režisérské poetice, hledáte společnou řeč, ale to řemeslo je obdobné, vždy se živá hudba musí řemeslně napsat, orchestrovat, vyprodukovat. Mám ráda komponovaní hudby k obrazu, scénám…

„Drahá Lípo Musico! Přeji šťastnou a vytrvalou cestu do dalších let, nechť jsou plodné, zdravé a hodnotné!“ Jak byste Vy sama charakterizovala svůj kompoziční styl a hudební jazyk? Co považujete v tomto smyslu za klíčové? A je potřeba podle Vás při kompozici uvažovat také nad budoucím posluchačem a třeba se i přizpůsobovat obecnému vkusu v zájmu úspěchu a popularity díla? Je to velmi těžké i nevděčné charakterizovat svůj kompoziční styl, nevím, jak to verbalizovat, možná snad, že se snažím roky pěstovat svůj kompoziční „software“, kterému rozumím, a v kterém se umím s jistotou pohybovat, jako v domácím prostředí. Je příjemné slyšet i ze strany publika, jak s nimi vaše hudba komunikuje. Hudba by se měla psát pravdivě a bez kompromisů, pokud tu nemáme „pandemii“ :-)… minulý rok jsem takto musela zkracovat kvůli přísným restrikcím svoji operu „Impresario Dotcom“ napsanou pro festival v Bregenz o 40 minut. Ale dopadlo to výborně.

Jak je podle Vás vnímána soudobá hudba u dnešních posluchačů a návštěvníků koncertů? Je těžké zavděčit se dnešnímu publiku a přimět ho otevřít se novým impulsům? Narážíte spíše na konzervativní přístup, anebo se dnešní posluchač už méně bojí nové hudby? Myslím si, že i posluchač se v dnešní době víc otvírá novým hudebním obzorům a podstatně více se soustředí na samotné poslouchání nové hudby už i bez předsudků. Ty mnohokrát z psychologického hlediska způsobují blok v posluchači. Je dobré hudbu poslouchat „nanovo“, jakoby poprvé „v životě“, a nechat ji na sebe znovu a znovu působit. Když člověk přijde na koncert si jen „oddechnout“, jistě jej dokáže všelicos vyrušit, když přijde na koncert „poslouchat–naslouchat“, možná odejde o něco bohatší a možná i zaslouženě odpočatý.

Pokud byste měla vybrat jedno dílo z Vašeho dosavadního odkazu, které máte nejraději a považujete jej za nejzdařilejší, pokud se to takto dá

Jak těžké je uspět v dnešní době jako hudební skladatel/ka? Co Vám nejvíce pomohlo prorazit se svými skladbami na světová pódia? Jsou podobně

potřebné úspěchy v soutěžích, jako v případě výkonných interpretů, nebo je budování skladatelské kariéry odlišné? Je to dennodenní práce, která se buduje lety a zkušenostmi. Respekt přijde po čase, kdy se se po těžké práci objeví první plody. Je na škodu usnout na vavřínech stejně jako zůstat ležet na zemi… Měla jste či máte své skladatelské vzory, pokud ano, jaké? Kde hledáte dnes inspiraci pro svoji tvorbu? Skladatelských vzorů je velmi mnoho, líbily se mi osobnosti z dávných dob až po ty žijící, hlavně ty svérázné, silné a temperamentní s výrazným skladatelským podpisem… a těch je mnoho. Je užitečné se od takových Mistrů učit. Vraťme se ke skladbě Domov/Heimat. Mohla byste ji našim čtenářům z hudebního hlediska trochu představit? Prozradíte, kolik času trvá napsat skladbu takovéhoto rozsahu? Domov/Heimat jsem začala psát v létě minulého roku, Tomáš Cidlina mi poslal svoje texty, a pustila jsem se do komponování. Každá část tohoto cyklu má svoji poetiku, svůj temporytmus, a tak jsem každé části věnovala vlastní charakterový hudební portrét. Kantáta má ale z hlediska kompozičního svého společného jmenovatele, který se odvíjí od začátku do konce. Hlavním hudebním „hostitelem“ a průvodcem Kantáty je smyčcové kvarteto, Pavel Haas Quartet, které uvádí posluchače do hudebního děje, pak se přidává vlídné „slovo“ v podaní Martinů Voices pod vedením dirigenta Lukáše Vasilka, které ve spolupráci se smyčcovým kvartetem promítá příběh ve čtyřech částech. Skladbu jsem psala asi osm měsíců. Jaký je Váš přístup ke kompoziční práci, věnujete se jí příležitostně, když pociťujete inspiraci, nebo spíše systematicky a soustavně? Pracuji soustavně a pokud je to možné i systematicky…

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

ROZHOVOR | TOMÁŠ CIDLINA

ROZHOVOR | HANA KLÍMOVÁ

Tomáš Cidlina:

Hana Klímová:

Teprve když pochopíme vzájemná

Lípa Musica si vybudovala

můžeme se stát přáteli

renomé výjimečného festivalu

traumata,

Osobností, která je s Lípou Musicou léta spjatá a která k festivalovým návštěvníkům příležitostně promlouvá i průvodními slovy v koncertních programech, je českolipský historik Tomáš Cidlina, jenž působí ve Vlastivědném muzeu v České Lípě. V ohnisku jeho zájmu je palčivá kapitola českých poválečných dějin již několik let, a tak bylo nasnadě vyzvat jej, aby své exaktní znalosti propojil s hudbou a poprvé si díky festivalu a jeho narozeninovému dárku vyzkoušel i roli libretisty a básníka… Poprvé se objevujete v roli libretisty, byla to pro Vás výzva s vědomím významné odlišnosti od běžné vědecké práce, které se soustavně věnujete, nebo spíše splnění snu? Přestože vlastní text není natolik obsáhlý, bylo pro mě jeho napsání velkou výzvou právě proto, že zpravidla píši texty docela jiné povahy. V historických statích si nelze vymýšlet, tady jsem naopak měl volnost, která mi ale byla velmi příjemná. Dopustil jsem se literárního stylu, s jakým jsem koketoval před více jak dvaceti lety. Psalo se to samo. Splnění snu je především v tom, že má práce inspirovala další lidi k tomu, aby se zhostili hudební adaptace. To mě moc těší. Tématu, kterého se kantáta Domov/ Heimat dotýká, tedy poválečného odsunu německého obyvatelstva z Čech a zejména z České Lípy, se při svém historickém bádání dlouhodobě věnujete. Čím je pro Vás toto téma osobně důležité a významné a v jaké rovině by podle Vás mělo zůstat mementem pro naše i příští generace? Jaksi osobně důležitým se pro mě téma stalo, když jsem se seznámil s lidmi, kteří divoký odsun z České Lípy v roce 1945 jako děti absolvovali. Raňovalo je, když cítili, jak je téma 18

ještě dnes současnou populací mnohdy vytěsňováno. Jejich traumata spojená se ztrátou domova jsem zaznamenával a sám za sebe, lidsky i jako historik, jsem se rozhodl, věnovat této kapitole místních dějin náležitou pozornost a informovat o něm veřejnost. Teprve když pochopíme vzájemná traumata, můžeme se stát přáteli. Při svém bádání jste měl možnost setkat se i s několika pamětníky, připomněl byste čtenářům některý z osobních příběhů, který Vás osobně nejvíce zasáhl? Těch příběhů je celá řada, každý z nich je odlišný, ale má stejnou intenzitu. Ve skladbě Domov/Heimat jsem se v části Luž věnované odsunu nechal inspirovat příběhy dvou Českolipanek, které byly vyhnány se svými rodinami 15. června 1945 společně s 5 000 dalšími občany města. Jedné bylo tehdy sedm let, druhé sedmnáct. Nejvíce se mě dotkl osud té starší z nich. Pocházela z rodiny antifašistů, za války byli perzekvováni a museli se mít celých šest let na pozoru. V červnu 1945 to nikoho nezajímalo, byli Němci a museli odejít spolu s ostatními. Otec rodiny, přesvědčený demokrat Raimund Graf, by dnes měl mít v České Lípě ulici. Místo toho odešla okradená a vystrašená rodina

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

s pár zavazadly v rukou. Na této rodině se odehrála obrovská křivda. Své libreto jste se rozhodl vydat i knižně a s potěšením toto vydání představíme i na premiéře díla 4. září v České Lípě. Knihu zdobí i zdařilé výtvarné zpracování, s kým jste na něm pracoval a jaký byl v tomto ohledu Váš záměr? V posledních několika letech máme osvědčenou tvůrčí dvojici s graﬁkem Pavlem Krausem. Dělá se nám spolu dobře, máme za sebou několik knih a výstav. Na Pavlovi je důležitým elementem, že je to člověk s vynikajícím všeobecným přehledem, zkušeností a citem pro materiál, se kterým pracuje. Je to graﬁk, který čte, což vždycky není pravidlem. Díky Pavlovi a připravované publikaci vznikne velice komplexní umělecký počin, který má svojí literární, hudební a nyní i výtvarnou formu. Nejvíce mě na tom těší to, že ten můj text snad dostatečně autenticky nese emoci, když na něm svá díla vystavěli paní Čekovská a pan Kraus.

Akciová společnost ČEPS se v České republice stará o přepravu elektrické energie od výrobců k distribučním společnostem, od kterých pak elektřina putuje ke spotřebitelům. Je také důležitým spojovacím článkem v přenosu energie mezi Českou republikou a Evropou. Mimoto je také významným podporovatelem kulturního dění na tuzemské scéně a do rodiny podporovaných projektů již několik let patří i Lípa Musica. Nejen o tom jsme si povídali s Mgr. Hanou Klímovou, vedoucí odboru Komunikace akciové společnosti ČEPS. Jak se všemi pády skloňovaná „koronakrize“ dotkla Vaší společnosti? Posláním ČEPS je zabezpečit spolehlivý přenos a bezpečné dodávky elektrické energie. Tento úkol musí plnit neustále, nehledě na okolnosti. ČEPS měl po nástupu pandemie oproti jiným společnostem tak trochu „výhodu“. Je totiž subjektem kritické infrastruktury státu a jako takový má připravené detailní postupy a krizové plány, které navíc pravidelně ověřuje a procvičuje. Dá se říci, že samotnou činnost společnosti pandemie de facto neovlivnila. Dotkla se spíše organizační stránky chodu ﬁrmy, kdy zaměstnanci téměř ze dne na den začali pracovat z domova a více méně všechny pracovní procesy bylo nutné převést do online prostředí. Výjimku tvořili zejména kolegové z dispečinku nebo přípravy provozu, kteří z domova pracovat nemohou. Vaše společnost je také jedním z významných podporovatelů kulturního života v České republice. Mezi podporované projekty se již řadu let s potěšením řadí i festival Lípa Musica. Jaké místo zaujímá mezi Vašimi podporovanými akcemi a co Vás přimělo k jeho podpoře? Lípa Musica si za dobu své dvacetileté existence vybudovala renomé výjimečného festivalu, který spojuje kvalitní hudební zážitek s geniem loci zejména severu Čech. Liberecký a Ústecký kraj jsou navíc pro ČEPS velice důležité z pohledu bezpečného provozu přenosové soustavy. Možnost podpořit tak významný, (nejen) regionální kulturní počin nás proto velmi těší.

Podpora kulturních projektů nabývá v pandemické době nového významu. Kultura je na jedné straně vnímána jako nositel společenských hodnot, jako bohatství národa, které je třeba chránit a rozvíjet. Na druhé straně je pohled čistě ekonomický, kdy kultura může být v nepříznivé situaci, do které se v důsledku pandemie dostáváme, vnímána jako zbytná nadstavba. Jak by podle Vás měla být zdravě nastavena hranice vnímání kultury a rozsah společenské odpovědnosti firem v kontextu dnešní doby? Společenská odpovědnost firem je téma, které začalo během pandemie ve veřejném prostoru rezonovat mnohem silněji než kdy předtím. Řada firem si uvědomila, jak jsou tyto aktivity pro vnímání značky důležité. Ekonomický faktor zde však svou roli hraje i nadále. ČEPS vnímá svou roli na poli CSR jako velice zásadní. Prostřednictvím svého Dárcovského programu ročně podpoří stovky projektů zaměřených na pomoc lidem v nouzi a humanitární pomoc, ochranu životního prostředí nebo regionální rozvoj. Nedílnou součástí je také podpora kultury v regionech, která je důležitým stavebním kamenem české společnosti.

Zde by se slušelo říci, že společnost ČEPS podporuje kulturní projekty v regionech, bez ohledu na osobní preference :). Shodou okolností však osobně mám ke klasické hudbě blízko. Věnovala jsem se sólovému zpěvu a hraji na klavír. Jubilejní dramaturgie festivalu je vystavěná na osvědčených základech a přichází letos mimořádně i s dvěma světovými premiérami. Jedním z vrcholů narozeninových oslav bude Vámi podpořený zahajovací koncert a Koncert pro Liberecký kraj s titulem Dvořák Gala. Co zaujalo z letošního programu Vás a na jaké koncerty se případně chystáte zavítat? Koncert pro Liberecký kraj si určitě nenechám ujít, Dvořák je má srdeční záležitost. Dodnes si pamatuji na velice emotivní debatu s přáteli z USA, kteří s vervou tvrdili, že Antonín Dvořák je americký skladatel! Jen velice neradi a po předlouhé diskuzi připustili, že Dvořák je Čech a bez českých kořenů, které jsou přece jen odlišné od těch americky-proslule „slovanských“, by byl jen těžko schopen svou Novosvětskou složit. Koneckonců, i sám Dvořák o sobě tvrdil, že „byl a zůstane prostým českým muzikantem“. Dramaturgie festivalu ale nabízí řadu dalších velice zajímavých koncertů, ze kterých bych si určitě vybrala.

Často je mezi podporou kulturních projektů a kulturností, resp. oblibou kultury jejich podporovatelů přímá úměra. Jaký Vy osobně máte vztah ke klasické hudbě, je Vašemu srdci blízká nebo preferujete spíše jiné žánry? MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

ROZHOVOR | MICHAELA FUKAČOVÁ

Představíte se na mimořádném galakoncertu, který je stěžejním v oslavách 20. výročí našeho festivalu, jež jsme mimo jiné snoubili i s výročím dvořákovským. Naši návštěvníci se tedy mohou těšit na Vaši interpretaci Dvořákova Violoncellového koncertu h moll. Nasnadě je tedy poněkud otřepaná otázka, jaké místo ve Vašem repertoáru i srdci zaujímá právě toto ikonické dílo? Jistě nepřekvapím, když odpovím, že naprosto klíčové místo. Nejen cellový koncert, ale Dvořáková hudba vůbec. Nezapomenu na první setkání s ní, bylo to v už mateřské školce, kde nám pouštěli Dvořákův klavírní valčík A dur k našemu „tanečkování“. Tolik krásy a kouzla! Zůstala jsem místo tančení stát jako očarovaná – a zůstávám dodnes. Možná dokonce lety ještě víc, krásy života dojímají člověka věkem stále intenzivněji, alespoň já tak to vnímám. V Dvořákovi je nadčasová krása, která oslovuje posluchače velmi hluboce i bez znalosti jakéhokoliv kontextu tak jako kdysi moji dětskou duši. Jeho hudba je čistá, prostá jakékoliv pretence, okázalého efektu, jde přímo od pramene inspirace… Dvořákova pokora k životu, ke kráse, nebo jeho slovy k Bohu dýchá každou frází a já jeho hudbu vnímám jako živoucí modlitbu.

Michaela Fukačová:

vyčarovat nejkrásnější kouzlo

Hudebník musí umět a zastavit vám dech

Jedním z vrcholů letošních festivalových narozeninových oslav bude zahajovací koncert věnovaný Libereckému kraji. Jeho lákadlem je nejen festivalový debut dalšího z významných českých symfonických orchestrů, ale také představení jedné z výrazných českých umělkyň, která dosáhla nebývalého renomé po celém světě. Michaela Fukačová je ceněnou violoncellistkou, jež se představila snad na všech prestižních scénách světa, přesto jak se říkává „doma není nikdo prorokem“, a proto se o této výjimečné osobnosti, jež přesídlila před lety do Dánska, u nás stále mluví spíše jen v odborných kruzích. Ke splacení tohoto dluhu se festival rozhodl alespoň trochou přispět svým narozeninovým pozváním na narozeninové dvořákovské gala…

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

Pocházíte z Brna, ve svých vzpomínkách, tedy alespoň těch zachycených v rozhovorech, se ráda vracíte na moravský venkov, kde jste vyrůstala, přesto Vás osud zavál až na dánský ostrov Fyn spjatý s dánskými velikány Carlem Nielsenem, Hansem Christianem Andersenem či Vám drahým spisovatelem Johannesem Ankerem Larsenem, kde žijete už více než tři desítky let. S láskou hovoříte o svém dánském domově a rodině, přesto, nestýská se Vám s postupem času více po moravské vřelé domovině? To víte, že moje moravské kořeny ve mně silně žijí dál a lehce mě při každé příležitosti dojmou. Stačí cesta do rodné vísky a už tečou proudy slz. :) Ale i jakékoliv jiné setkání, které rezonuje se vzpomínkami z dětství, s moravskými tradicemi. A legrační je, jak mě často nejvíc dojme nějaký náhodný „binec“, nějaký kus „za-

rostlého chodníčku“, neupravené zákoutí, zchátralé stavení, zkrátka něco, co tu v Dánsku jen tak nevidím. Samozřejmě se stále cítím jako Češka tím vším, co mě s češstvím navždy nerozlučně spojuje. A někdy uvažují, jestli se na stará kolena vrátit do vlasti a uzavřít tak svoji cestu jako správné hozený bumerang. Ale obávám se, že by můj stesk po nynějším dánském domově a hlavně po moři byl příliš silný. Dvakrát se mi traumatem přesazování procházet nechce. Vaše mezinárodní zkušenosti, rozhled, úspěchy a renomé jsou více než úctyhodné. Začněme však osudovým paradoxem, kdy se violoncello a hudba staly vlastně jakousi Vaší záchranou poté, co Vám v důsledku normalizačních ústrk bylo znemožněno studovat na střední škole. Čím byste byla, kdybyste se nevěnovala hudbě? Zvítězila by přeci jen rodinná hudební tradice, nebo by se Vaše kroky ubíraly jiným směrem? Je to docela dobře možné. Přestože jsem s hudbou v nejbližším kontaktu už od dětství, vůbec nevylučuji, že bych po gymnáziu bývala šla na nějaké to „rozumné“ studium. :) Nakonec i můj syn, který měl evidentní hudební talent, zvolil ve ﬁnále studium fyziky a matematiky (Zrovna to by ovšem nebyl býval můj případ!). Ono rozhodnout se vědomě v tak útlém mládí čemu naplno věnovat své životní síly není vůbec lehké. Navíc pokud jste celkem šikovní ve více oblastech. Znám jen málo jedinců, co měli od maličká naprosto jasno bez jakékoliv indoktrinace okolím a šli vědomě za svým cílem. To je potom samozřejmě cítit v jejich nádherném, někdy až bláznivém zaujetí a neutuchající vášní. Je to fascinující a moc to obdivuji, můj případ to není. Já se cítím tak nějak multifunkčně a vícevrstevně. Na něco je to dobře, na něco asi méně. Stále mám chuť dělat ještě i úplně jiné věci než hrát na cello, tolik mě toho oslovuje a baví, ale nakonec to většinou dopadne tak, jako když víte, že máte uklidit celý dům. Nevíte, kde začít, a tak si raději uděláte kafe a otevřete nějakou prima knihu… :)

Úspěšná studia na konzervatoři a akademii jste dále rozšířila u věhlasných umělců v zahraničí, jako např. Navarra, Tortelier či Rostropovič, s nímž považujete spolupráci za nejpřínosnější. Co s odstupem času považujete za klíčové pro raketový start Vaší mezinárodní kariéry, kterou zdobí bezpočet mezinárodních soutěžních úspěchů, angažmá a ocenění? Byl to raný vstup do mezinárodního studijního prostředí, soutěžní úspěchy či vliv výše zmíněných osobností, které katalyzovaly Vaše nadání a píli k zaslouženým mimořádným úspěchům? Výjimečně budu úplně konkrétní. :) Vlastně to byli dva lidé, kteří mi zprostředkovali ten „raketový“ start. Moje tchyně a Mistr Josef Suk. V roce 1985 jsem ukončila AMU a měla jsem na kontě několik koncertů i natáčení v Československu, ale odstěhováním do Dánska jsem začínala prakticky znovu od nuly. Když jsem se vrátila v roce 1986 z moskevské soutěže s medailí, zavolala moje nová dánská maminka do redakce Televizních novin, jestli je náhodou nezajímá, že v Dánsku žijící a studující cellistka dosáhla tak mimořádného úspěchu, jako zatím nikdo jiný z dánských hudebníků (to jsem žila už rok v Kodani a začala studovat v sólové třídě Královské konzervatoře). Televize se toho chytla a pozvala mě k rozhovoru a hudební ukázce do večerního vysílání. Přemluvili mě, ať mluvím dánsky, přestože jsem toho ještě moc dánský neuměla, dobře předpokládali, že si tím získám sympatie Dánů. Další den mě byly plné noviny a koncertní nabídky se jen hrnuly. Byl mi nabídnut k dispozici krásný nástroj, ozvala se mi nahrávací společnost a ke spolupráci mě pozvala místní agentura Wilhelm Hansen. A během následujících sezón jsem už hrála s orchestry po celé Evropě, debutovala v Paříži, Londýně, Berlíně. Josef Suk se zase přičinil o můj rychlý start na asijská pódia. Hrála jsem s ním Brahmsův Dvojkoncert v Ostravě a on mě vzápětí přizval na společně asijské turné se slavným orchestrem NHK. Sám musel nakonec účast odříct, ale já se díky debutu s nejlepším japonským orchestrem dostala okamžitě do povědomí tamějšího publika (všechny koncerty

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

ROZHOVOR | MICHAELA FUKAČOVÁ

byly vysílány živě v televizi), a to mi zajistilo moře dalších nabídek. Co Vás osobně z Vašich úspěchů nejvíce těší? Jsou to konkrétní úspěchy soutěžní, nahrávací nebo koncertní, anebo vůbec možnost zasvětit svůj profesní život hudbě a jejímu předávání posluchačům a novým generacím hudebníků? Já takhle vlastně nepřemýšlím. Mám prostě hudbu ráda, vlastně ani to není úplná pravda. Jsem s ní zajedno, cítím ji v sobě jako samu sebe. Po těch všech letech soužití už v tom není o moc víc či míň, je to zkrátka moje nerozlučná živoucí součást. Úspěchy? Co s nimi? Kdo je hodnotí a jak? Nahrávky, některé, mám ráda, ale většinu bych nejraději vymazala z éteru. :) A soutěže, to byla ještě moje doba ledová. :) Nejvíc mě vždy těšilo a naplňovalo, když jsem dokázala něco ze sebe předat tak, že se to druhých dotklo v té naší společné tajemné hloubce, pod povrchem zdánlivé rozdílnosti. V případě koncertování je to magie okamžiku, kterým se nás hudba tak

ROZHOVOR | ROMAN KRACÍK

hlasovými symfoniky. Jak se těšíte na spolupráci s tímto tělesem, se kterým jste před několika lety například úspěšně nastudovala Elgarův koncert a nyní budete spolupracovat s jeho současným šéfdirigentem Alexanderem Liebreichem? Vy jste milí, děkuji. Ale já to vlastně necítím jako dluh. Sama jsem se kdysi odstěhovala směrem do daleka, a tak je to zkrátka přirozené, že tu hraji méně, než kdybych bydlela na Moravě. Naopak, jsem vděčná, že na mě doma úplně nezapomněli. A vašemu festivalu děkuji za tak milé pozvání a opravdu mi nemáte co splácet. :) Víte, já jsem v mladí často hrála víc, než bych si zasloužila (ani ujezdit se to málem nedalo), později bylo zase období, kdy jsem hrála méně, než bych si zasloužila :), ale to už jsou životní cykly a ve ﬁnále se to snad vyrovná. Co se rozhlasového orchestru týče, naposledy jsme spolu hráli před několika lety Brahmsův dvojkoncert s Václavem Hudečkem. Na Elgara už jsem přiznávám trošinku pozapomněla, ale nezapomenu nikdy na svůj comeback

Hudebník musí být jako mág, protože hudba je magie. Musí umět zastavit čas a přemístit vás do jiné dimenze, vyčarovat nejkrásnější kouzlo a zastavit vám dech. To všechno jediným tónem. :) Váš repertoár je široký, přesto se některé tituly obecně uplatňují na koncertních scénách více, což je případ i našeho Dvořáka. Je těžké uchovat v takovém případě v sobě stále svěží inovativní přístup a nesklouznout k určité rutině? Nesnažím se o inovaci. Ona snaha je vždycky tak trošku křeč. V tom je možná celé tajemství svěžesti. Nebýt v něčem příliš utvrzený, zůstávat otevřený a nechat se nést potřebou okamžiku, který je vždy přirozeně čerstvý a živoucí. Raději budu plynout v otevřenosti a pozorně vyciťovat, o co si hudba v té chvíli a v tom prostoru právě říká. Já jsem spíš intuitivní typ, přestože z hudebně intelektuálního prostředí (táta uznávaný hudební vědec) anebo možná právě proto, abych se coby jablko odkutálela co nejdál

Přejí vám neutuchající nadšení, dobře pracovní podmínky, spousty nádherných umělců a uměleckých těles a samozřejmě plně sály vděčného a spokojeného publika. výjimečně citové dotýká. V učení mě pak nesmírně těší, když se daří nejen něco povrchově zkorigovat, ale opravdu otevřít novou dimenzi slyšení a vyjádření se a objevit a uvědomit si ten obrovský rozdíl mezi poloslepým hledáním a vědomým tvůrčím nacházením. Občas se tento zázrak uděje jako záblesk náhlého osvícení, a to je pak nesmírná radost na všech stranách. České kulturní prostředí má navzdory Vašemu mimořádnému formátu k Vaší osobnosti stále jistý dluh, k jehož splacení se pokouší alespoň trochu přispět i festival Lípa Musica. Vaše vystoupení doma jsou velkým svátkem, a proto jsme opravdu poctěni, že Vás budeme moci představit poprvé našemu publiku, a to ve spolupráci s pražskými roz22

po takřka dvouleté cello-pauze právě s tímto orchestrem a Vladimírem Válkem, na Mezinárodním festivalu v Brně. Samozřejmě s Dvořákem – a byl to jeden z těch, na které moc ráda vzpomínám. Na setkání s orchestrem se samozřejmě těším, stejně tak na pana dirigenta Liebreicha, se kterým budu hrát poprvé. Paleta Vašich uměleckých aktivit zahrnuje i zdařilé fotografování nebo psaní. Vaše snímky z přírody mají osobitý půvab a ukazují na Váš cit pro zachycení krásy. Vrátíme-li se k hudbě, jaké sdělení by prizmatem Vašich zkušeností měla hudba nést? Co kladete na první místo při interpretaci? Hudba musí dojmout, dotknout se cítění, oslovit duši. Připomenout krásu a kouzlo světa, ve kterém žijeme.

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

do světa. :) Dlouho jsem nevěděla, co to vlastně intuice je. Měla jsem za to, že ani žádnou nemám, protože jsem si představovala, že se jedná o nějakou až nadpřirozenou schopnost předvídání. Ne, intuice je velmi přirozená, je to jistota vnitřního vědění / vedení. :) Je kvalitativně úplně jiná, než sbírání znalosti a dovednosti. Otevřít se intuici je cesta do hlubin, cesta oprošťování se a noření se do podstaty věci, pozorného naslouchání a pěstění vnitřního ideálu. Opravdu intuitivní přístup k dílu rutinu vlastně vylučuje. Pokračování rozhovoru najdete v jednom ze zářijových vydání Festivalových novin.

Roman Kracík:

Chceme být parťákem, který se spolehlivě postará Exkluzivním podporovatelem festivalu z řad finančního a pojišťovacího sektoru je již několik let Kooperativa Pojišťovna, v čele jejíž Agentury severní Čechy stojí Ing. Roman Kracík, MBA, vynikající manažer a milovník dobré hudby. V loňském roce jsme si na stránkách magazínu společně povídali o tom, co přináší dnešní doba a jaké výzvy klade kultuře, ekonomice i sektoru pojišťovnictví. Historie jako by se opakovala a ačkoli jsme doufali v příznivější vývoj, ani letošní rok se v důsledku dalších pandemických vln neobešel bez opětovné celospolečenské uzávěry vybraných sektorů. A i budoucnost zůstává nadále nejistá… Na co se podle Vás, pane řediteli, máme v nadcházejících měsících a letech připravit z hlediska ekonomického vývoje? Díky celosvětově probíhající pandemii si lidstvo vyzkoušelo důsledky různých forem krizového řízení na úrovni jednotlivých států, se ztrátami na životech a s nárůstem obrovského zadlužení veřejných financí a zvýšení rizika v ekonomikách států a vybraných odvětvích. A vlastně jsme si určitou formu krizového řízení vyzkoušeli i ve firmách. Zdálo se nepředstavitelné, že dokážeme během pár týdnů pracovat z domova, ale zvládli jsme to. Kooperativa v letošním roce slaví 30 let působení na českém trhu, což jistě vybízí k bilancování. Na jaké dosavadní úspěchy jste nejvíce hrdí a s jakou vizí hledíte do dalších let? Kooperativa plánuje svůj rozvoj na dlouhá léta, chceme tu působit

dalších 100 let a být aktivním článkem v moderním pojišťovnictví a partnerem pro regiony, kde působíme. Budeme pomáhat potřebným a rozvíjet projekty v oblasti kultury, sportu, péče o seniory a ﬁnanční gramotnosti. I v dalších letech chceme být hodně vidět jako parťák, který se spolehlivě postará. Přejděme k hudbě, letošní rok festival opět podporujete na pozici exkluzivního partnera Koncertu pro Liberecký kraj, který je narozeninově spojen s oslavou české hudby a osobnosti Antonína Dvořáka. Jak se na tento večer a setkání s výjimečnou umělkyní – violoncellistkou Michaelou Fukačovou těšíte? Právě na tomto koncertu budeme s pozvanými klienty a vybranými kolegyněmi a kolegy slavit naše třicetiny společně s MHF Lípa Musica,

který slaví dvacetiny, a věřím, že si hudbu Antonína Dvořáka v Liberci užijeme. Na MHF Lípa Musica a jeho řediteli, panu Martinu Prokešovi, velmi obdivuji schopnost přilákat věhlasné interprety a soubory a působivé zasazení koncertů do historických objektů našeho kraje. V tomto období je důležité mít nablízku oddané partnery a mecenáše, kteří budou festival ﬁnančně podporovat. Za festival přejeme Vaší společnosti léta plná prosperity a mnoho spokojených klientů! Upřímně Vám děkuji za milé přání.

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

ROZHOVOR | JOSEF KUBEŠ

Josef Kubeš:

podpora kultury je morální daní za možnost podnikat

Otec mi řekl, že

v našem regionu

Stavební premiant Libereckého kraje a současně dlouholetý hlavní partner festivalu, to je Ještědská stavební společnost, která už více než třicet let úspěšně provádí komplexní dodávky a servis pozemních, inženýrských a vodohospodářských staveb, a to včetně rekonstrukcí objektů. Lídrem, vizionářem, jednatelem a ředitelem této společnosti byl dlouhé roky Václav Kubeš. Počátkem roku 2020 byla zahájena zásadní změna struktury společnosti a novým ředitelem byl vybrán Josef Kubeš, syn původního ředitele. Společně jsme si povídali nejen o Lípě Musice, ale i jeho podnikatelských vizích a výzvách dnešní doby. Ještědská stavební společnost, kterou s úspěchem vybudoval Váš otec Václav Kubeš, slaví v letošním roce s úspěchem 30 let na českém trhu. V loňském roce jste se po „generační obměně“ ujal jejího vedení. S jakou vizí hledíte do nadcházejících let? Moje vize se budou v základu shodovat s tím, na čem stavěl můj otec. Chci poctivou a kvalitní prací pokračovat v budování dobrého jména naší společnosti a věřím, že tím si udržím naše dlouholeté zákazníky a získám i další, nové. Chci i rozvíjet naše developerské projekty, které máme převážně postavené na znovuoživení brownfieldů. Do jaké míry se pandemické peripetie doby, oslabení ekonomiky a rostoucí dluhové zatížení veřejných financí promítá do hospodaření a aktivit Vaší společnosti? Stejně jako většina lidí a firem i my musíme šetřit a vytvářet si „polštář“ na horší časy, které přijdou. Nicméně

přestože jsou naši zákazníci z nemalé části města a obce, tedy veřejné ﬁnance, úbytek zakázek zatím necítíme. Značně nás ale v současné době ovlivňuje raketový růst cen materiálu a neuvěřitelně dlouhé dodací lhůty. Na to jsme nebyli připravení. Vaše společnost ctí kvarteto zásad: spokojení zákazníci a zaměstnanci, kvalitní realizace, ochrana životního prostředí a pozitivní vliv na oblast podnikání. V jakých oblastech vnímáte Vaši roli z pohledu společenské odpovědnosti? Vzpomínám si, že mi otec řekl, že podporou kultury a sociálních služeb odvádí svoji morální daň za možnost podnikat v našem regionu. Jeho myšlenka zůstala v mojí hlavě a partneři, které dlouhodobě podporujeme, včetně Vašeho festivalu, s námi mohou počítat i nadále. Váš otec je nejen vynikajícím vizionářem a lídrem, který

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

vybudoval ojediněle stabilní a úspěšnou společnost, ale je rovněž zapáleným ﬁlantropem a milovníkem klasické hudby. Potatil jste se v tomto ohledu i Vy? Je i Vám klasická hudba blízká? Já jsem se „nepotatil“, doufám, pouze v lásce ke klasické hudbě. Rád si ji poslechnu, bohužel znalostí a zaujetí mého otce nedosahuji. Ale budu na sobě v tomto směru pracovat. Oslovil Vás narozeninový program festivalu, chystáte se osobně navštívit některé z koncertů? Které případně? Každý rok navštívím několik představení Vašeho festivalu, každý rok mě něco osloví, zaujme. Nepamatuji si, že bych byl kdy zklamán. I letošní program je zajímavý a mám pár představení vybraných. Určitě to bude Zahajovací koncert, koncert pro Liberecký kraj a dále například #alighieri700 – prolog.

NOVÁ FESTIVALOVÁ MÍSTA | HORNÍ POLICE

Znovuzrozená barokní perla v Horní Polici Každoroční festivalová nabídka přináší nejen hudební novinky, ale také pozvánky na nová zajímavá místa. Jedním z letošních premiérových zastavení Lípy Musicy bude nově zrekonstruovaný poutní areál v Horní Polici. V kostele Navštívení Panny Marie zazní výběr z Růžencových sonát Jindřicha Ignáce Františka Bibera v podání houslistky Lucie Hůlové Sedlákové za doprovodu varhaníka Jaroslava Tůmy. Koncert navíc doprovodí komentovaná prohlídka areálu a promluva P. Stanislava Přibyla. Dříve než zavítáme na toto posvátné místo, připomeňme si, jak náročnou rekonstrukcí v uplynulých letech prošlo… V sobotu 27. června 2020 se po dvou letech intenzivních prací otevřely brány obnoveného poutního kostela Navštívení Panny Marie v Horní Polici. Opravy tohoto chrámu bylo možné realizovat díky finanční podpoře Evropské unie v rámci programu IROP. Na rekonstrukci hornopolického areálu se podařilo již v roce 2016 získat dotaci z evropských prostředků. Celková finanční hodnota tohoto programu pro Horní Polici byla získána ve dvou etapách ve výši 121 499 727 Kč. Rekonstrukci významnou finanční částkou podpořil také Liberecký kraj. Hejtman Libereckého kraje Martin Půta k tomu podotýká: „Kostel Navštívení Panny Marie i s ambitem, farou a zvonicí je významnou dominantou zdejší krajiny, navíc zapsanou na seznam národních kulturních památek. Liberecký kraj na její obnovu finančně přispěl a jsme rádi, že díky naší pomoci se mimo jiné mohly do kostela vrátit unikátní zrestaurované varhany. Přeji Horní Polici, aby byla pro poutníky navždy místem duchovního osvěžení.“ V první etapě byl opraven kostel, zvonice, pět věžiček na ambitech a prostranství mezi jednotlivými částmi areálu. Kostel má obnovené krovy a nové střechy, nové fasády a zrestaurovaná okna a dveře. Byl obnoven barokní odvodňovací systém. Novotou září zrestaurovaný hlavní oltář a dva boční oltáře v hlavní lodi, kazatelna a baldachýn, pod nímž původně leželo tělo římské mučednice sv. Kristýny. Celebrant usedá na zrestaurovaném křesle vévodkyně Anny Marie Karolíny z roku 1756. V hlavní lodi kostela byla zrestaurována štuková výzdoba, obnoveny barokní nástrop26

ní malby, restaurátorským zásahem prošly balustrády na kůru a emporách. Samozřejmostí je nová elektroinstalace, citlivé osvětlení, zabezpečovací, kamerový a protipožární systém. „Horní Police získala obnovou kostela Navštívení Panny Marie zpět duchovní stánek v celé kráse. Jedná se o významné poutní místo, které přivede do obce nejen věřící, ale také obdivovatele sakrální architektury,“ říká Květa Vinklátová, radní pro kulturu, památkovou péči a cestovní ruch Libereckého kraje. Ve zvonici byla opravena báň, obnovena fasáda a sochařská výzdoba Ondřeje Dubkeho. V patru zvonice se nachází zvonová stolice, na níž visí tři nové zvony od Petra Rudolfa Manouška. Byly odlity v roce 2019 v holandském Astenu a na počest investorky areálu nesou jména Marie, Anna a František. Největší zvon Marie váží 970 kg. Zvony budou požehnány na závěr mše svaté a budou zvonit každý den v poledne díky elektrickému vyzváněcímu systému. O patro výše se nachází hodinový stroj z přelomu 18. a 19. století, který byl citlivě zrestaurován a doplněn o elektrické natahování a automatické seřizování podle rádiového signálu. Kolem kostela se zachovala původní barokní štětová dlažba a byl položen nový travní koberec. Podobná dlažba byla zhotovena na prostranství mezi farou a zvonicí. Tento prostor doplněný osmi lipami a doplněný lavičkami, zve k odpočinku. „Požehnáním obnoveného kostela sice skončila první etapa prací, ale život právě začíná. Areál bude otevřen každý den

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

a čekají nás kromě liturgických oslav také různé kulturní událost,“ dodává P. Stanislav Přibyl. Od loňského roku je hornopolický kostel bohatší o další skvost, a to o zrestaurovaný oltář sv. Aloise Gonzagy. Na své původní místo, tedy do jižní postranní lodě, byl zpět instalován na konci července 2020. „Oltář sv. Aloise Gonzagy je jedním z deseti postranních oltářů, které zkrášlují interiér poutního kostela Navštívení Panny Marie v Horní Polici. S ohledem na generální rekonstrukci poutního areálu, která proběhla v rámci programu IROP a zahrnovala též obnovu interiéru kostela, byly všechny postranní oltáře demontovány. Dva z nich, které se nacházejí v hlavní lodi a jsou zasvěceny Navštívení Panny Marie a Pietě, byly zrestaurovány z prostředků IROP a od znovuotevření poutního areálu, jež proběhlo na konci června, se opět skví ve své kráse. Obdobným nadějným vyhlídkám se ovšem vzhledem k omezeným ﬁnančním prostředkům z programu IROP nemohly těšit zbývající postranní oltáře situované v bočních lodích kostela, včetně oltáře sv. Aloise Gonzagy,“ doplnil P. Stanislav Přibyl. Provoz obnoveného poutního areálu, který je denně přístupný, opravy, které nejsou podporovány z dotačních programů, a spoluúčasti farnosti (i na restaurování oltáře sv. Aloise Gonzagy) jsou ﬁnancovány z darů. Pokud byste chtěli přispět i Vy, je to možné na účet hornopolické farnosti, číslo 900444379/0800. Dar je možné odečíst od základu daně z příjmu.

Z historie: První zmínka o kostelu pochází z roku 1291. Tehdy patřilo patronátní právo premonstrátskému klášteru v Doksanech (až do roku 1849). V roce 1523 byla na břehu Ploučnice nalezena soška Panny Marie. Dle tradujícího vyprávění ji zbožné ruce vytáhly z vody a darovaly zdejšímu kostelíku. Od této doby se traduje vznik poutního místa. Soška byla brána jako nebeský dar a lidé se jí přicházeli poklonit. V roce 1682 byl zaznamenán takový příchod poutníků (na 4 000 lidí), že se farář Michael Gabriel Jantsch obrátil s hejtmanem panství Janem Jiřím Hertychem na majitele a patrona kostela Julia Františka, vévodu Sasko – Lauenburského, aby nechal kostel rozšířit. Této žádosti vyhověl a povolal k sobě litoměřického stavitele Julia Broggia, který v roce 1688 začal se stavbou nového kostela. Starý kostelík byl téměř celý zbořen a na jeho místě postaven větší. V roce 1689 převzala panství po Juliu Františkovi jeho dcera Anna Marie Františka, která po něm stavbu kostela dokončila. Brzy se ukázalo, že nový kostel se stal opět nedostatečným, a tak Anna Marie rozhodla o jeho dalším rozšířením. K nově postavenému kostelu se přistavovaly obě postranní lodi, byly zbudovány empory a přistaven chór a sakristie, zvonice, křížová cesta a fara. To vše bylo hotové v roce 1725. V roce 1723 byla zřízena zadní budova pro čtyři kaplany, tzv. kaplanka a v roce 1725 byl mezi farou a kaplankou zřízen spojovací trakt. Nejen v oktávu svátku Navštívení Panny Marie, ale i v ostatních mariánských svátcích sem putovalo mnoho poutníků. Proto se velkovévodkyně rozhodla zdejší faru povýšit na arciděkanství, založila nadaci pro jednoho arciděkana a čtyři kaplany. Tento výnos schválil 10. září 1723 litoměřický biskup Jan Adam hrabě Vratislav z Mitrovic a byl zanesen do zemských desek 22. listopadu 1723. Anna Marie Františka stále usilovala o zvýšení lesku a prestiže poutního místa. Na její žádost udělil papež Klement XII. 6. července 1736 arciděkanu v Polici práva používat pantiﬁkálie ad instar abbarum, tzn. právo nosit při slavnostní mši sv. biskupskou mitru a pedum (berlu) a mši svatou odsloužit jako biskup (dnes je titul arciděkanství spojen jen s poutním místem a právo nosit berlu a mitru už bylo zrušeno). Pro povznesení velkovévodkyně darovala dvě těla svatých, tělo mučednice sv. Kristiny získala od papeže Innocence XIII. dne 3. června 1722 a tělo mučedníka sv. Pavla od papeže Alexandra VII. dne 10. ledna 1727. V roce 1861 nechal majitel panství císař Ferdinand provést renovaci kostela. Poslední úprava střech kostela i křížové cesty, jakož i zdiva se začala provádět z důvodu poničení od bomb na konci války roku 1945. Vrcholnou návštěvnost lze vidět v údobí let 1730–1760. Některé prameny dokonce uvádí, že Mariánská Police byla vedle Bohosudova nejvíce navštíveným poutním místem v severních Čechách.

NOVÁ FESTIVALOVÁ MÍSTA | HORNÍ POLICE

#dobijimsevluzihorach

foto: © Michal Křepel

ZDRAVICE HEJTMANA ÚSTECKÉHO KRAJE

ROZHOVOR | KATHARINA BÄUML

Jan Schiller:

Přeji, aby festival stále sklízel takový úspěch

Katharina Bäuml:

hudba může oslovit každého, pokud se jí chce otevřít

Věřím, že

Vážení přátelé, Mezinárodní hudební festival Lípa Musica letos slaví krásné kulaté výročí a já jsem hrozně rád, že mu k tomuto mohu jako hejtman Ústeckého kraje pogratulovat. Již dvacet let se můžeme radovat z pestrého programu plného hudby a radosti, který pro nás přichystali organizátoři festivalu. Přes rok se potýkáme s pandemií koronaviru, která ovlivnila životy nás všech a na dlouhou dobu zcela zastavila společenské i kulturní aktivity. O tom, že je onemocnění COVID-19 nebezpečný nepřítel, se přesvědčila podstatná část nejen obyvatel Ústeckého kraje a občanů České republiky, ale především pak lidské populace. Dopady koronavirové krize na lidské zdraví, českou ekonomiku, zaměstnanost, kulturu či společnost jsou obrovské a veskrze

negativní. Na druhou stranu nám částečná, nebo dokonce úplná izolace ukázala nové možnosti. Moderní technologie se ještě více zdokonalily a ukázaly nám cesty k přechodu do světa elektronizace a digitalizace. Jsem rád, že se situace kolem pandemie koronaviru dokázala stabilizovat natolik, abychom mohli začít zase volněji dýchat a užívat si lidských radovánek. Již nemusíme sedět doma a sledovat pořady v televizi či ﬁlmy, divadelní představení a jiné společensko-kulturní události pouze na internetu. Otevřete dveře a vyjděte ven. Zapomeňte na chvíli na své starosti a nechte se okouzlit zpěvem a dokonalým zvukem hudebních nástrojů z produkce nejlepších českých i zahraničních interpretů, kteří vystoupí na Mezinárodním hudebním festivalu Lípa Musica. I letos se

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

můžete těšit na nezapomenutelné festivalové zážitky a příjemné požitky z hudebního umění. Chtěl bych poděkovat pořadatelům festivalu za jejich neskonalé úsilí, díky kterému získala Lípa Musica za dvacet let své existence velké renomé. Přeji jim, aby festival stále sklízel takový úspěch jako dosud a lákal mnoho návštěvníků.

Ing. Jan Schiller hejtman Ústeckého kraje

V minulosti zněla dechová hudba z věží a balkónů, což soubor Capella de la Torre připomíná už svým názvem. V roce 2005 jej založila hobojistka Katharina Bäuml a dodnes hraje v původní sestavě. Mezitím se ale stal jedním z předních souborů staré hudby a nasbíral celou řadu prestižních ocenění. Jejich cílem je oživit hudbu minulých století pro dnešní posluchače, o čemž českolipské publikum přesvědčili už v rámci speciálních Jarních dialogů v roce 2017 a letos tak učiní u českokamenického sv. Jakuba. Nejen o originálním přístupu jsme si s Katharinou Bäuml povídali… Existuje spousta hudebníků, kteří se snaží o původní zvuk a dobově poučenou interpretační praxi, kteří chodí do knihoven a stírají nánosy prachu z rukopisů, které tam leží už po staletí. Kteří pak studují každou předehru a každou notu, aby mohli tuto hudbu hrát. Mnohdy se to povede, ale trochu komplikované může být, pokud na první místo postavíte ideologii a tvrdí se, že se přesně ví, jak to bylo dřív… V jednom rozhovoru jste uvedla, že Vy to prostě děláte jinak. Jak? Myslím, že musíte udělat vše, co popisujete. Samozřejmě musíte jít do knihovny a tam je někdy více, někdy méně prachu. Myslím, že je opravdu důležité spolupracovat s muzikology, abyste se opravdu chytře zamysleli a řekli si, co bylo v té době možné, jak to mohlo být. V případě Capelly de la Torre jsme si však řekli: Žijeme dnes, kolik toho vlastně můžeme vědět o tehdejší době? Žijeme úplně jinak, slyšíme úplně jinak. Musíme hudbu

převést do dnešní doby. A proto vždycky říkám: Samozřejmě se informujeme, jak nejlépe umíme. A pak se podíváme na to, jak z toho můžeme vytvořit něco, co dnešní posluchači uslyší dnešníma ušima a bude je to bavit. Nejprve jste studovala moderní hoboj a určitě jste se musela vyrovnávat s klišé a výhradami vůči barokním nástrojům a baroknímu muzicírování. Přesto jste se v určitém okamžiku rozhodla hrát na barokní hoboj a šalmaj. Kdy přeskočila jiskra a řekla jste si, ať si ostatní říkají, co chtějí, tohle je pro mě to pravé? Pro mě to byl na jedné straně badatelský zápal. Vždycky jsem si říkala, že bych ráda poznala, jaký zvuk měl Johann Sebastian Bach v uchu, když psal tyto nádherné hobojové árie. A pak jsem se začala ptát, co vlastně bylo před Bachem. Samozřejmě nezačal komponovat ve vzduchoprázdnu, ale byl obklopen zvuky. A tak se to vyvíjelo

dál. Ale jsem opravdu přesvědčena, že v případě staré hudby musíme měřit úplně stejnými měřítky jako orchestrální hudebníci. V případě šalmaje, na který hraji, se stále často stává, že lidé říkají: „No, možná ten nástroj není tak dokonalý, protože je to jen předchůdce hoboje.“ To by byla ale škoda… Říká se, že stará hudba má vlastně velmi blízko k jazzu… Ano, v určitém okamžiku jsme si uvědomili, že jazzoví hudebníci a hudebníci staré hudby jsou tak trochu dvě strany jedné mince. Protože je tu tolik podobností. Na jedné straně jsou standardy a na druhé straně improvizace a zábava. Věřím, že hudba může oslovit každého, kdo se jí chce otevřít. A vždycky mě potěší, když mi lidé říkají, že je to skvělá hudba. A ne: Tohle je skvělá nová nebo stará nebo jakákoli jiná hudba. Pokračování rozhovoru najdete v jednom ze zářijových vydání Festivalových novin.

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

ROZHOVOR | JITKA VOLFOVÁ

Jitka Volfová:

Mám radost, že festivalu můžeme

poskytnout jistotu a ﬁnanční zázemí Mezi největší podporovatele Lípy Musicy patří i město Česká Lípa. Je těžké každý rok najít pro festival podporu napříč zastupiteli? Nejen o tom jsme si tradičně povídali se starostkou města Česká Lípa Ing. Jitkou Volfovou. I v letošním roce patří město Česká Lípa k největším ﬁnančním podporovatelům festivalu, čehož si moc vážíme. Panuje o podpoře festivalu napříč zastupitelstvem shoda? Mezinárodní hudební festival Lípa Musica byl podporován městem bez ohledu na to, jaká politická reprezentace zrovna na radnici seděla. Dokazuje to význam a velikost festivalu, bez kterého si již podzim v České Lípě neumíme představit. Ani v letošním roce tak nebyl

sica přiváží do regionu špičkové umělce, kteří bývají velmi zaneprázdnění a je třeba si u nich zamluvit termín i rok dopředu. Díky jistotě, kterou věřím, že festivalu jako město dáváme, si mohou organizátoři dovolit tyto umělce pozvat. A my, návštěvníci koncertů, pak každý rok žasneme, čím nás organizátoři překvapí a jaké zvučné jméno světové klasické hudby opět k nám, do naší milé České Lípy přivezou.

Festivalu přeji, aby měl i nadále štěstí na lidi, kteří jej tvoří, na interprety, kteří sem jezdí a na diváky, kteří zůstávají festivalu věrní a jeho slávu šíří dál. se schválením podpory problém, za což patří dík všem kolegům v zastupitelstvu. Festival získal v roce 2021 od města podporu 800 tis. Kč, nově byla tato částka zařazena rovnou do rozpočtu. Dříve festival peníze čerpal z fondu vyhrazeném pro individuální dotace a ukrojil z něj vždy značnou část. Díky zařazení položky přímo do rozpočtu máme více možností, abychom podpořili i jiné významné akce v regionu. Co znamená podpora festivalu přímo pro vás? Mám radost, že příspěvkem mohu dát organizátorům festivalu větší klid, jistotu a ﬁnanční zázemí, které k plánování a fungování festivalu potřebují. Lípa Mu30

Jste pravidelným návštěvníkem koncertů Lípy Musicy. Je to pro vás jen formální záležitost, nebo na koncerty chodíte ráda? Vzhledem ke svému zaměstnání se mi občas samozřejmě stane, že někde jsem, protože tam být musím. Ale to rozhodně není případ Lípy Musicy. Každý rok se těším na zveřejnění programu, ze kterého si pak jako z bonboniéry vytahuji jednotlivé bonbony – koncerty, na které se pak těším dlouho dopředu. Z Lípy Musicy si vždy odnáším nezapomenutelné zážitky a ještě se mi nestalo, že by mě nějaký z koncertů zklamal. Prozradíte, na který z koncertů se těšíte letos?

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

Těším se vždy na všechny českolipské koncerty, protože je zde Lípa Musica doma. Nevynechám ani koncert se ZUŠ Česká Lípa. Tento projekt mě moc baví, protože dává šanci mladým talentovaným žákům, aby se učili od mistrů svého oboru. Těším se také na objevování nových míst, např. zámku v Lomnici nad Popelkou, kde jsem nikdy nebyla. Mám radost také z toho, že je do programu jako jedno z míst zařazen kostel v Horní Polici, který teď prošel náročnou rekonstrukcí. A jelikož se festival opět vrátil i do Německa, ráda bych stihla také některý z koncertů u našich německých sousedů. Festival v letošním roce završí druhou dekádu své existence. Tyto narozeniny festival slaví i díky setrvalé podpoře ze strany Vašeho města. Dovolte nám, proto, neskromnou otázku, co byste Vy osobně popřála festivalu do dalších let? A jaká přání by na oplátku měl festival splnit České Lípě? Festivalu přeji, aby měl i nadále štěstí na lidi, kteří jej tvoří, na interprety, kteří sem jezdí, a na diváky, kteří zůstávají festivalu věrní a jeho slávu šíří dál. Vůči festivalu má naše město ještě jeden dlouholetý dluh – a to chybějící kvalitní koncertní síň. Věřím, že toto prázdné místo alespoň částečně zaplní nově zrekonstruované divadlo. Pokud bych tedy mohla mít nějaké přání, doufám, že až se divadlo otevře, připraví do něj Lípa Musica nějaký skvělý koncert.

OCHUTNEJTE POCTIVOU Į'/'5.017 24 %+ < .7m+%-¹%* *14 2KXQ W P½U UV½NG MXCUÉ PC QVGXįGPÅ URKNEG C \TCLG X RŃXQFPÉO MCOGPPÅO NGz½EMÅO UMNGRø 2TQ XÙTQDW RKXC UG RQWzÉX½ XQFC \ .WzKEMÙEJ JQT \ XNCUVPÉJQ XTVW mCVGEMÙ RQNQTCPÙ êGTXGĢ½M C UNCF \G <½DįGJW

www.pivovarcvikov.cz

ROZHOVOR | BORIS GILTBURG

ROZHOVOR | JAROMÍR NOSEK

Boris Giltburg:

Na koncertech se vznáším a objevuji nové světy… Izraelský klavírista narozený v Moskvě je po celém světě oceňován jako hluboce citlivý, bystrý a přesvědčivý interpret. Kritika oceňuje jeho „zpěvnou linii, rozmanitost doteků a širokou dynamickou paletu schopnou velkých přívalů energie“ (Washington Post) i jeho vášnivý, vypravěčský přístup k interpretaci: „souhra duchovního klidu a přesvědčivého nasazení je strhující a nelze si přát více osvětlující, lyričtější a frázovitější interpretaci“ (Suddeutsche Zeitung). Je doma v širokém spektru repertoáru, v posledních letech je stále více uznáván jako přední interpret Rachmaninova, v roce loňského beethovenovského výročí na sebe strhl pozornost svým unikátním projektem Beethoven 32, v rámci nějž nahrál kompletní sonátový odkaz autora včetně videa a komentářů každého opusu na vlastním blogu. Do České Lípy přiveze svůj nový recitálový program zaměřený na fenomén tance a představí se i v kvintetních dílech Dvořáka a Brahmse společně se svým milým Pavel Haas Quartetem. Giltburg pravidelně koncertuje v nejprestižnějších světových sálech, zejména v amsterdamském Concertgebouw, Carnegie Hall, hamburské Elbphilharmonii, londýnském Southbank Centre, pražském Rudolﬁnu, Auditoriu Radio France, Bozar Brussels, Teatro Colon, Shanghai Oriental Arts Centre, tokijském Toppan Hall a v roce 2021 se představil i ve vídeňském Konzerthausu. Na svém kontě má spolupráce s významnými dirigenty a orchestry po celém světě. Začátky však neměl jednoduché, od klavíru ho zrazovala i vlastní matka… „Pocházím z muzikantské rodiny a doma jsme vždy měli klavír. V pěti letech mi přišlo samozřejmé, že klavír je tu pro mě, abych na něj hrál, a směle jsem požádal maminku, aby mě to naučila. Řekla, že ne! V rodině je příliš mnoho klavíristů, řekla, a já bych se měl věnovat něčemu jinému. Ale já jsem byl tvrdohlavý jako každé pětileté dítě, které něco chce a nemůže to dostat, a po týdnech přemlouvání máma nakonec souhlasila, že mi dá lekce. Nebylo to rozhodnutí, spíš nezastavitelná zvědavost. Zkoušel jsem také tři měsíce hrát na housle, ale to šlo opravdu špatně; zatímco u klavíru jsem se cítil jako doma od prvního dne,“ říká Giltburg. 32

Dnes je Gitlburg nejen špičkovým interpretem, ale i ceněným nahrávajícím umělcem. V roce 2015 zahájil plodnou spolupráci s vydavatelstvím Naxos Records a vydal řadu kritikou oceňovaných nahrávek děl Beethovena, Schumanna, Liszta, Rachmaninova a Šostakoviče. Nesmíme zapomenout zejména na Gramophone Award za Dvořákův klavírní kvintet pro Supraphon s Pavel Haas Quartet, který společně provedou i na Lípě Musice. Co vlastně sám prožívá při koncertech? „Nejpříjemnější je zvláštní pocit během koncertu: jakési vznášení se, kdy se váš mozek odpojí nebo rozdělí na dvě části. Jedna (menší) část je ve střehu a sleduje hudbu a možná trochu řídí hudební tok, druhá (mnohem větší) část je zcela ponořena do hudby, prožívá ji jakýmsi niterným, instinktivním způsobem, který vylučuje logické myšlení a zdá se být napojen přímo na vaše nejhlubší pocity, bez jakýchkoli nárazníků nebo obran. To jsou obvykle ty nejlepší koncerty. Zanechají ve vás vzrušení, vyčerpání, často zmatek – ale to stojí za to…,“ uvádí Giltburg. Giltburg navíc cítí silnou potřebu zaujmout publikum i mimo koncertní sál. Jeho blog „Klasická hudba pro všechny“

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

je zaměřen na nespecializované publikum a doplňuje jej články v periodicích, jako jsou časopis Gramophone, BBC Music Magazine, deník Guardian, Times nebo Fono Forum. Během covidové výluky Giltburg pravidelně streamoval živá vystoupení a mistrovské kurzy z domova; do dnešního dne tyto streamy zaznamenaly více než 1 milion zhlédnutí. A kde při nekončícím nasazení hledá tento vítěz prestižní soutěže Královny Alžběty inspiraci? „Je to hlavně v hudbě samotné – při práci na partituře se vám naskýtají pohledy do neuvěřitelných světů, které skladatelé ve svých partiturách načrtli nebo zmapovali a které vy objevujete. Cvičení vůbec není jen o technické práci, je to spíše proces objevování skladatelových nápadů a myšlenek prostřednictvím partitury. Považuji to za nekonečně fascinující – tyto „světy“ se mohou týkat emocí, barev, obrazu, smyslu pro prostor, vyprávění – skladatel od skladatele a skladbu od skladby se to velmi liší. Snažit se tyto světy znovu vytvořit nebo je oživit během koncertu je pravděpodobně hlavním cílem interpreta a mít tento téměř přímý přístup ke skladatelově mysli je hluboce naléhavé,“ uzavírá Giltburg.

Jaromír Nosek:

Hudba má úžasnou schopnost

komunikovat a spojovat Dokský zámek v letošním roce rozezpívá jedna z výrazných pěveckých osobností, která se pohybuje zejména na poli staré hudby. Basista Jaromír Nosek je festivalovému publiku známý ze spoluprací s významnými tuzemskými soubory Collegium 1704 nebo Cappella Mariana, na svém kontě má však i řadu zahraničních úspěchů. V roce 2020 se z ansámblových vod vydal vlastní cestou a založil a umělecky vede komorní soubor ANMOEN, s kterým se věnuje interpretaci hudby raného baroka a jejímu citlivému propojování se skladbami soudobých autorů. A právě o tom jsme si při příležitosti jejich nadcházejícího festivalového vystoupení, které se uskuteční 22. září, popovídali… Jste renomovaným pěvcem, který spolupracuje s předními českými i zahraničními soubory. Co Vás přimělo k tomu založit si vlastní ansámbl? Těch důvodů bylo hned několik. Jednak ve mně po zhruba patnácti letech, co se pohybuji na profesionálních koncertních a operních pódiích jako zpěvák na volné noze, uzrála myšlenka, že by nebylo špatné zkusit si realizovat nějaký vlastní projekt a nahlédnout hudbu z trochu „jiného úhlu“ než jsem zvyklý. Zároveň jsem cítil dluh vůči sbormistrovskému oboru, který jsem vystudoval na Pedagogické fakultě UK a kterému jsem se doposud věnoval jen minimálně. ANMOEN sice není žádný sbor ani vokální ansámbl, ale přesto tam některé prvky nabytého vzdělání (ať už jde o vedení zkoušek či občasné dirigování) uplatním. S ANMOEN se věnujete propojování staré a soudobé hudby. V čem vidíte

potenciál právě takovéto fúze? Propojování muziky různých období, žánrů či kultur se mi líbilo vždy. Vidím v něm velký zdroj vzájemné inspirace a potenciálu ke vzniku nových kvalit. Zároveň jsem přesvědčen, že pokud se taková fúze pojme vkusně, má jednotící myšlenku a není jen jakýmsi ad hoc mixem různorodých skladeb, tak nám může pomoci lépe pochopit jednu z úžasných vlastností hudby, a tou je její schopnost komunikovat a spojovat. Na festivalu Lípa Musica se představíte se svým programem Zrození – zánik – naděje, mohl byste jej našim čtenářům trochu více představit? Řekl bych, že jde o celkem natradičně koncipovaný program, v němž se prolíná vyprávění příběhu (naznačeného již v samém názvu koncertu) s opakováním jakési ideé ﬁxe. Ta je postavena na improvizacích na úvodní téma závěrečné skladby Tomáše Hanzlíka De profundis, které tak prostupuje

celým koncertem. Jednotlivé skladby, ať už sólové či společné, se snažíme zahrát a zazpívat tak, aby nepůsobily jako oddělené a na sobě nezávislé entity, ale právě naopak jako jednolitý (ač vnitřně proměnlivý) tok hudby rozdělený do tří velkých samostatných oddílů. Ze soudobých autorů uvedete díla Tomáše Hanzlíka a Marka Kubáta. Vznikla některá z nich přímo na Vaši objednávku? Čím Vás právě jejich tvorba oslovuje? Chtěl jsem, aby se každý z muzikantů v rámci programu realizoval nejen interpretačně, ale i autorsky – alespoň formou již zmíněných improvizací. Theorbista Marek Kubát měl před námi v tomto ohledu náskok, protože mohl do programu přispět svou již dříve zkomponovanou krásnou skladbou „Sdílení“. Pokračování rozhovoru najdete v jednom ze zářijových vydání Festivalových novin.

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

ROZHOVOR | TOMÁŠ TICHÝ

ROZHOVOR | JAN ČIŽMÁŘ

Jan Čižmář:

hudební archeologie

Loutna je taková Tomáš Tichý:

Kultuře se lépe daří ve férové společnosti V loňském roce jsme si po prvních covidových zkušenostech povídali o možných dopadech na mecenášství a na kulturní sektor. Letošní rok bohužel přinesl další vlny a tím i opětovné zmrazení kulturního života. Jak pohledem mecenáše a aktivního návštěvníka vnímá nejen zasažení kultury, ale i vlastní nastavení protiepidemických restrikcí, opatření a pravidel, se kterými se sektor musel a do určité míry stále musí vyrovnávat dlouholetý podporovatel festivalu RNDr. Tomáš Tichý se svojí rodinou? Omezení koncertů bylo nepříjemné, ale z mého pohledu odůvodněné. Teď, když se zdá být koronavirus na ústupu, možná hodnotíme opatření jako

aktualizace častěji než jindy. Jestli se krize promítne do tržeb, pocítíme na přelomu roku, až budou zákazníci upgradovat účetní software.

Ať je jubilejní ročník co nejméně ovlivněn nehudebním děním okolo. Hodně spokojených posluchačů a postupný návrat do normálu. Do dalších let stálou a zaslouženou podporu z veřejných i soukromých zdrojů.

přehnaná a přísná, ale v vzpomeňme si na náladu a obavy třeba v březnu. Pro absenci přesně stanovených pravidel a časté změny mám v době nejistoty jisté pochopení. Na druhou stranu čísla nelžou, krize se dala zvládnout lépe, snad se poučíme do budoucna. Sám jste velmi úspěšným podnikatelem, dotkla se nějakým způsobem opakovaná koronavirová krize i Vašeho byznysu, zaznamenal jste například určité změny v chování zákazníků, partnerů či konkurence vyvolané dnešní dobou? Pro nás jako dodavatele účetního programu to znamenalo více práce v průběhu roku, kdy se obvykle v daňové a mzdové oblasti nic moc neděje. Nyní jsme kvůli programu Antivirus a další podpoře pro zasažené obory vydávali 34

Portfolio Vámi podporovaných projektů je velmi široké a vedle kultury zde najdeme i projekty zaměřené na oblast zdravotní a sociální péče, ale také například projekt Paměť národa nebo platformy Rekonstrukce státu a Hlídač státu. Co Vás přimělo zabývat se i projekty zaměřenými na ochranu a posílení demokracie či kontrolu transparentnosti a hospodaření státu? Podpora politických neziskovek je pro mnohé kontroverzní téma. My věříme v jejich užitečnost. Pomáhají vzdělávat, nezapomínat na minulost, vyvažovat opomíjené zájmy při tvorbě zákonů, být protiváhou všemocnému státu. Férové soupeření různých skupin přispívá k zdravější společnosti, ve které se i kultuře daří lépe.

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

Dnešní doba nepřináší jen výzvy spojené s pandemií a jejími přímými a nepřímými dopady do ekonomické a společenské sféry, ale také určitou krizi hodnot, kultury, morálky… Jak vnímáte tuto situaci Vy? Mohou drobné ostrůvky kulturního života vůbec pomoci dostatečně k potřebné kultivaci naší společnosti? Každý ostrůvek je užitečný, ale jsme menšinový žánr, klasická hudba hýbá jen malou částí společnosti. Žijeme s respektem vedle vyznavačů jiných hodnot, i ty mohou kultivovat. Jubilejní dramaturgie festivalu je vystavěná na osvědčených základech a přichází letos mimořádně i s dvěma světovými premiérami. Co zaujalo z letošního programu Vás a na jaké koncerty se chystáte zavítat? Letošní program pochopitelně zaměřený na domácí interprety přináší špičkovou nabídku, proto se tradičně potkáme na většině koncertů. Po dlouhém půstu budeme vděční za každou živou hudbu, ale obzvlášť se těšíme na projekty Pavel Haas Quartetu, který je po Josefu Špačkovi novým uměleckým garantem Lípy Musicy. Vybíráme si také podle koncertních míst, znovu se vypravíme do Zahrádek, do Prysku…

Jan Čižmář studoval loutnu v Londýně a v Haagu u skutečných mistrů (Nigel North, Joachim Held, Jacob Lindberg, Mike Fentross či Christina Pluhar) a dnes je ve světě vyhledávaným sólistou i komorním hráčem. Začínal však netypicky jako kytarista v big bandech… Ve svém novém projektu, který vznikl podle rukopisu loutnových tabulatur, známého pod názvem Codex Jacobides, dává v různých kombinacích zaznít osmi loutnovým nástrojům rozličné velikosti a ladění. Tato degustace hudebního světa rudolfínské Prahy je skutečnou delikatesou nejen pro znalce. Některé skladby jsou zasvěceným povědomé z legendárního alba souboru Spirituál kvintet Písničky z roku raz dva. Skladby z jedné z nejvýznamnějších českých památek loutnové a instrumentální hudby Prahy okolo roku 1600 rozezní v letošním roce ikonickou zahrádeckou Barboru, kterou opět osvětlí jen vřelé světlo svící… Studoval jste hru na loutnu například u Nigela Northa, Joachima Helda či Jacoba Lindberga. Jak vzpomínáte na tento čas? Úžasné roky, kdy každý den otevřel novou kapitolu, nové objevy, nové hudební zkušenosti a kontakty. Získal jsem hudební i osobní přátelství, ze kterých čerpám dodnes. Zejména Nigel North mne nesmírně ovlivnil jak hráčsky, tak pedagogicky. Stejně tak Joachim Held, se kterým i nyní často vystupujeme na společných koncertech a objevujeme repertoár pro dvě loutny – ostatně do koncertního programu nyní zařazujeme i skladby z Codexu Jacobides. Loutna, bezesporu nejoblíbenější nástroj v Evropě 16. a 17. století. Jaká byla vaše cesta k tomuto pozoruhodnému nástroji ve 21. století? Od kytary, jak jinak… Prošel jsem si zážitky s kytarou u táboráku, v garáži, v tehdy ještě zakouřených klubech, na zábavách, ale i na silvestrovských galakoncertech v Lucerně či v grandhotelu Pupp po boku hvězd pop music. Také angažmá v divadle, v muzikálu, s bigbandy…, nakonec ale zvítězila klasická kytara a studium na konzervatoři. Pak se to vše tak nějak propojilo a dostal jsem se ke kořenům – podvědomě ve mně

snad byly i ty písně Spirituálu… – a objevila se loutna, obrovská kapitola sama pro sebe, která propojuje historii, umění a kulturu obecně, je to taková hudební archeologie. Ostatně jsem z archeologické rodiny. Co bylo při nahrávání alba Codex Jakobides nejsložitější? Asi balancování na hraně mezi editorem-badatelem a interpretem. Editor, který ví o všech chybách a omylech v rukopise stejně jako o možnostech, co vše by mohlo nebo mělo být jinak. A na druhé straně interpret, který chce bavit posluchače, předávat radost a krásu. Věřím, že se podařilo vybalancovat obojí. Být věrný odkazu našich předků a zároveň sám sobě, své vlastní interpretaci dávno zapomenutých melodií. Co vás nejvíce těší na tomto projektu? Jednak návaznost na odkaz pana Tichoty. Setkávání a spolupráce s ním je vlastně splněný sen. A pak mám velikou radost z toho, jaká pestrá nahrávka se nám podařila. Není to obyčejné album sólové loutny, ale pestrá mozaika, jak repertoárově, tak barevně. Jsem rád za vrstvené skladby, kde sám se sebou hraji na řadu nástrojů a zvukově to vyšlo moc hezky. Jde vlastně o takový moderní studiový přístup, rozhodně

ne běžný v klasické branži. Ale pokud by takové možnosti měl hudebník v 17. století, věřím tomu, že by je taky využíval… Velký dík patří režiséru Jakubovi Hadrabovi za skvělou práci. Hlavně věřím, že si posluchači uvědomí, že to, co je zapsáno a co se nám dochovalo v muzeu, není to, co tehdy znělo, a není to ani to, co zní z alba. Každý interpret otiskne svoji stopu… A v neposlední řadě je třeba si uvědomit, že album je „jen“ třešnička na dortu nádherné edice té mimořádné památky české hudební historie, jakou Codex Jacobides je. Probrali jste s Jiřím Tichotou jeho osobní vhled k těmto skladbám? Pan Tichota je pro mě velkým vzorem. Mne vlastně ty písně obrovsky inspirovaly, když jsem se učil hrát na kytaru, a otevřely mi i svět historické hudby a s ní spojené poetiky. Vše ostatní se na to pak nabalilo a cesta k loutně byla vzpomínáním na Růžičku a Podzimní, kterou jsem hrával předtím u táboráku. Moje účast na několika živých koncertech se Spirituálem byla také úžasným zážitkem.

Pokračování rozhovoru najdete v jednom ze zářijových vydání Festivalových novin.

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

ROZHOVOR | IVETA KARDIANOVÁ

Iveta Kardianová:

Ti, kdo se snaží zlepšovat místa, kde společně žijeme,

si zaslouží naši podporu Klíčovým partnerem MHF Lípa Musica je již řadu let „severočeská voda“, nejprve v podobě podpory ze strany společností Severočeská vodárenská společnost a. s. a Severočeské vodovody a kanalizace, a. s., od roku 2018 prostřednictvím Nadačního fondu Severočeská voda, který zmíněné společnosti založily a jehož reprezentantkou je Ing. Iveta Kardianová MBA, ředitelka komunikace a marketingu. Společně jsme si povídali o cílech fondu i nástrahách dnešní doby… Na první pohled by se mohlo zdát, že všemi pády skloňovaná „koronakrize“ se Vašich společností asi tolik nedotkla, jelikož vody je zapotřebí stále, nebo tomu je jinak? „Koronakrize“ se samozřejmě dotkla i činností našich společností ve skupině Severočeská voda. V návaznosti na vydání mimořádných opatření vlády a vyhlášení nouzového stavu pro Českou republiku bylo nutné přistoupit k nastavení nouzového režimu v rámci fungování zaměstnanců společností s cílem zajištění plynulé dodávky pitné vody a odvádění a čištění odpadních vod při zachování bezpečnosti všech zaměstnanců. Všechny základní činnosti společností jsme si nastavili tak, abychom minimalizovali kontakt zaměstnanců se zákazníky a zároveň i mezi sebou. Jen tak bylo možné snížit riziko uvalení karantény na větší skupinu zaměstnanců a předcházet možnosti zavlečení nákazy. Naším cílem je dodržet plynulé zásobování a zároveň chránit zdraví našich zaměstnanců. Prioritou je dodávka kvalitní pitné vody, která odpovídá ve všech parametrech předepsané legislativě, pro 1 159 107 obyvatel Ústeckého a Libereckého kraje. Nadační fond Severočeská voda podporuje již několik let rozvoj severočeského regionu v mnoha oblastech. Mezi podporované projekty se již řadu let s potěšením 36

řadí i festival Lípa Musica. Jaké místo zaujímá mezi Vašimi podporovanými akcemi a co Vás přimělo k jeho podpoře? Nadační fond Severočeská voda vznikl jako prvek ﬁremní kultury společností ve skupině Severočeská voda. Jeho cílem je podpora kulturně společenského, sportovního života obyvatel všech věkových kategorií. Ochranu životního prostředí a rozvoj severočeského regionu považujeme za klíčový faktor pro spokojený život místních obyvatel. Zároveň věříme, že ti, kdo se snaží zlepšovat místa, kde společně žijeme, si zaslouží naši podporu. Podpora kulturních projektů nabývá v pandemické době nového významu. Kultura je na jedné straně vnímána jako nositel společenských hodnot, jako bohatství národa, které je třeba chránit a rozvíjet. Na druhé straně je pohled čistě ekonomický, kdy kultura může být v nepříznivé situaci, do které se v důsledku pandemie dostáváme, vnímána jako zbytná nadstavba. Jak by podle Vás měla být zdravě nastavena hranice vnímání kultury a rozsah společenské odpovědnosti ﬁrem v kontextu dnešní doby? Prostřednictvím Nadačního fondu Severočeská voda podporujeme ty, kteří svým uměním vnášejí mezi lidi krásu a umožňují jim na chvilku zpomalit v dnes tak uspěchaném světě. S pomocí

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

kultury totiž lidé dokážou zapomenout na své každodenní problémy a získávají nové zážitky. Nicméně v kontextu koronakrize ne každá ﬁrma měla možnost vyjádřit svou společenskou zodpovědnost ﬁnanční podporou, neboť se potýkala s vlastními, leckdy existenčními problémy. Věřím, že se vše brzy vrátí k „normálu“. Často je mezi podporou kulturních projektů a kulturností, resp. oblibou kultury jejich podporovatelů přímá úměra, čehož jste i Vy velmi dobrým příkladem, coby dlouholetá pravidelná návštěvnice festivalových koncertů. Jaký z těch, které jste v minulosti navštívila, Vás nejvíce oslovil a zůstal ve Vaší paměti? Nerada bych jmenovala jeden koncert a nechtěně pozapomněla jmenovat jiný. Já jsem přesně ten návštěvník vděčný za kulturní zážitek, který svou hloubkou odvede člověka od každodenních starostí. Jubilejní dramaturgie festivalu je vystavěná na osvědčených základech a přichází letos mimořádně i s dvěma světovými premiérami. Co Vás zaujalo z letošního programu a na jaké koncerty se případně chystáte zavítat? Zahajovací koncert je každý rok famózní a v letošním roce je takových v programu více. I narozeninový dárek bude rozhodně stát za to.

ROZHOVOR | ONDŘEJ VINKLÁT

kreslit, a tak se z téhle hlíny uplácá tvar, který se postupně konkretizuje. Jak jsem zmínil v předchozí odpovědi, jedná se o naprosto otevřené pole působnosti.

Ondřej Vinklát:

Není zapotřebí mluvit, abychom sdělili pocit či myšlenku

Na objednávku festivalu Lípa Musica připravujete choreograﬁi Stabat Mater, která bude opřená o hudební předivo z dílny soudobého skladatele Marca Rosana. Jak Vás oslovil tento námět a Rosanův kompoziční styl? Souzní s Vaším tvůrčím hlasem? Stabat Mater je látka, která není nikterak pozitivní. Vždyť matka přichází o syna! To, co tohle pochmurné téma zvelebuje a povyšuje, je právě hudba. A hudba, kterou napsal Marco Rosano, je přenádherná. Dekkadancers je souborem, který je známý díky svému neotřelému humoru, který mnohdy jde až za hranu, ale zároveň choreograﬁemi, které jsou vážnějšího rázu. Tento dramaturgický balanc nás vždy oslovoval a stále oslovuje.

Jak bude Stabat Mater podle Ondřeje Vinkláta a Dekkadancers vypadat? Na co se mohou festivaloví návštěvníci těšit? Bude se jednat o trio jedné ženy a dvou mužů. Diváci se můžou těšit na dynamicky uchopenou choreograﬁi, která bude partnerem Rosanových tónů, naplněnými vynikajícím kontratenoristou Andreasem Schollem. Jaké plány a ambice máte do budoucna? Chcete se více věnovat svým projektům, a to i mimotanečním s ohledem na Váš bohatý talent sahající třeba až ke zpěvu, nebo se ohlížíte po novém baletním angažmá? Momentálně se po novém baletním angažmá neohlížím. Rád bych potenciál svého talentu naplnil co nejvíce, a to bohužel velké soubory typu baletu ND neumožňují. Jsem tvor, který pro kreativní činnost potřebuje mít prostor, klid a lidi, kterých si váží a má rád.

Tento předpoklad zatím naplňují Dekkadancers, a pokud budu cítit, že jim stále mám co dát, a oni zase mně, není důvod cokoliv měnit. Čím Vás osobně balet, tanec, pohyb obecně nejvíce naplňuje? V čem podle Vás tkví jeho kouzlo? A jak těžké je si zapálení pro tanec uchovat navzdory fyzickým těžkostem, divadelní mašinérii apod.? Tanec je naprosto univerzálním jazykem. Není zapotřebí mluvit, abychom sdělili pocit či myšlenku. Pohyb říká o lidech víc, než si mnoho z nás myslí. Prozradí na nás úplně všechno. Pro mě tanec byl vždy prostředkem k tomu být svobodný a naplno přítomný. Každý okamžik prožít každičkým milimetrem svého těla. Rozpustit se v hudbě a být jí. Zapomenout na čas a zapomenout na problémy, které nás na tomto světě obklopují.

Splněním dalšího narozeninového snu je uvedení druhé letošní festivalové premiéry a představení výrazné osobnosti současné baletní scény. Nadaného tanečníka, choreografa, takřka renesančního umělce, jenž je bytostně svázán s rodným Libercem a který současně dosáhl nebývalých úspěchů zračících se v trojnásobném zisku prestižní ceny Thálie! Ano, baletní hvězdu Ondřeje Vinkláta, který přijal nabídku festivalu připravit zbrusu novou choreograﬁi na téma Stabat Mater za hudebního doprovodu soudobého italského skladatele Marca Rosana. Povídali jsme si o jeho plánech, o slastech a strastech působení na volné noze a samozřejmě i o chystané Stabat Mater… Toto představení se uskuteční na festivalu hned dvakrát – 7. 10. v Městském divadle v Děčíně a 10. 10. v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Jste trojnásobným držitelem ceny Thálie, na svém kontě máte řadu úspěchů i angažmá na naší první scéně. Před dvěma roky jste se postavil na volnou nohu. Jaké možnosti Vám tento krok přinesl a jak těžké je svobodné taneční povolání v kontextu dnešní doby? Po relativně dlouhém angažmá v baletu Národního divadla jsem cítil potřebu se posunout lidsky i umělecky a rozhodnutí postavit se na vlastní nohy mi přineslo spoustu krásných pracovních příležitostí. Za období pandemie jsem společně s kolegy stihl připravit tři premiéry! Díky souboru Dekkadancers, jehož dramaturgie je velmi speciﬁcká, ale zároveň široce rozkročená, můžu být v tvorbě svobodný, nijak se umělecky 38

neomezovat. Po finanční stránce to už není z daleka tak pozitivní, ale jelikož jsem svobodný a bez závazků, a ještě k tomu dělám co mám rád, mě tento nedostatek nijak obzvlášť netrápí. Ovšem není to něco, na co bych si do budoucna chtěl zvykat. Pevně věřím, že se nám soubor podaří dostatečně finančně zabezpečit, mít tak volné ruce pro tvorbu a ještě si adekvátně vydělat. I když se to pomalu lepší, je tristní, v jakém stavu se česká kultura, potažmo její financování nachází. O tanci nemluvě! Na festivalu Lípa Musica se představíte společně se souborem Dekkadancers. V této progresivní taneční skupině jste od roku 2015 ve vedení coby choreograf

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

i tanečník. Představte nám, prosím, tento soubor blíže co do fungování a zaměření. Jakou vizi a rukopis se mu Vy osobně snažíte vetknout? Dekkadancers je projektovým uskupením tanečníků a choreografů, jejichž potřeba tvořit vlastní představení byla tak velká, že dali hlavy dohromady a s chutí se do toho pustili. A takhle to od roku 2009, kdy byl soubor založen, funguje dodnes. Přes všechny překážky, které během příprav premiér musíme přeskočit, než doběhneme do cíle, je to vždy ohromná zábava. Pokud to forma představení dovolí, rádi využíváme i jiných talentů, kterými naši tanečníci oplývají. Někdo umí bouchnout do bubnu, někdo umí zahrát na piano, někdo umí zpívat, někdo umí krásně

Poslouchejte každý den hudební pořady Českého rozhlasu Vltava! přímé přenosy / záznamy /rozhovory / události vltava.rozhlas.cz / #umenislyset

ROZHOVOR | MARCO ROSANO

tanečních představení. Ondřej Vinklát a Štěpán Pechar jsou skvělí lidé a úžasní choreografové a interpreti! Je mi ctí s nimi tvořit! Práce na hudbě spočívala v tom, že jsme si v příběhu představili nový příběh, extrémně překomponovali některé pohyby a posunuli hranici zvuku až na samou mez. Velmi zajímavý proces, hodně jsem se toho naučil. Pocházíte z Itálie, pokud se nemýlím, nyní žijete v Belgii, měl jste již ve své kariéře někdy možnost spolupracovat s českými umělci? Po více než dvaceti letech v zahraničí jsem se vrátil do Itálie a toto je moje první spolupráce s českými umělci. Znám pouze hudbu českých klasiků, ale vím, že Česká republika má velmi dlouhou tradici vynikajících umělců a tvůrců, a také věřím, že umělecká scéna je dnes v České republice velmi aktivní.

Marco Rosano:

dýchá, objímá, povznáší život… Hledám hudbu, která

Hudební předlohu k ikonickému tématu Stabat Mater, se kterou v letošním roce pracujeme pro zmíněnou taneční premiéru v podání Ondřeje Vinkláta a jeho spolupracovníků z Dekkadancers, zkomponoval soudobý italský skladatel Marco Rosano. Osobnost, která není v českých luzích a hájích příliš známá, avšak když se zaposloucháte do nahrávek jeho děl, okouzlí vás na první poslech. A tak tomu bylo i v případě Stabat Mater a zrodu této unikátní festivalové myšlenky, kterou pojal ředitel festivalu Martin Prokeš. S Marcem Rosanem jsme si povídali nejen o tomto díle, ale i o jeho přístupu ke skladbě a dalších plánech… Na letošním ročníku festivalu bude ve světové premiéře uvedeno taneční nastudování Vašeho díla Stabat Mater. To vzniklo v roce 2008. Co Vás přimělo k tomu zabývat se tímto ikonickým duchovním tématem? Krása textového předlohy mi byla tou největší přitažlivou silou, je to, téměř, jako by hudba byla již obsažena v básni a jen potřebovala umožnit, aby vyšla najevo. Po dlouhý čas jsem byl fascinován speciﬁckým druhem emoce, který plyne z duchovní barokní hudby, jedinečným momentem, kdy skladatelé této doby byli schopni vytvořit jakýsi vnitřní prostor modlitby a meditace. Moje dílo se snaží evokovat 40

tento emoční prostor soudobým pohledem a v současném významu, v jednoduché a moderní struktuře. Na jeho přípravách jste spolupracoval se známým kontratenoristou Andreasem Schollem. Čím Vás oslovilo jeho pěvecké umění a jak se pěvec na ﬁnální podobě díla podílel? Kontratenorový rejstřík mi umožnil zrušit rozdíl mezi mužským a ženským hlasem a vyhnout se klasickému opernímu klišé soprán – tenor. Hlas „kompletní lidské bytosti“ integrující genderové rysy, idealizovaný hlas, nadčasový, bez přídavných jmen. Když jsem se s Andreasem v roce 1998 seznámil,

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

bylo to okamžité přátelství, velmi brzy jsme začali mluvit o hudební spolupráci a já jsem navrhl myšlenku Stabat Mater, byl nadšený! Hudba je šitá na míru jeho hlasu, pomáhal mi během celého procesu, pozitivními ohlasy a radami; trvalo mi šest let, než jsem ji dokončil. Festival Lípa Musica Vás oslovil k úpravě díla pro taneční zpracování. Byla to pro Vás premiéra, nebo jste už ve své kariéře komponoval i hudbu taneční nebo baletní? Do jaké míry jste musel své dílo upravit a přizpůsobit představám choreografa? V minulosti, když jsem žil v Belgii, jsem napsal hudbu pro několik

Vedle Stabat Mater patří k Vašim slavným dílům i Requiem. Kde hledáte nejčastěji inspiraci pro svoji kompoziční práci? Poezie textů je mým hlavním inspiračním zdrojem, obsahují již rytmické a melodické informace. Snažím se je jen sledovat a respektovat z hudebního hlediska. Částečně jsem také vstřebal emocionální jazyk některých minulých mistrů: Vivaldiho, Pergolesiho, Bononciniho, Corelliho, Faurého… Jak byste sám popsal svůj kompoziční jazyk a přístup? Čím je speciﬁcký a jak si přejete, aby promlouval k posluchačům? Vždycky jsem byl tak trochu outsider, nepatřím k žádné konkrétní škole nebo stylu. Mám rád, když je moje hudba jednoduchá, bez nálepek, spíš jako cesta, výzva k nalezení vlastního místa, vlastního ticha; most mezi zvukem a představivostí. Hledám hudbu, která dýchá, přívětivou hudbu, která odstraňuje bariéry, která objímá, povznáší život… Na jakých dalších zajímavých projektech aktuálně pracujete? Dokončuji Requiem, bude to čtyřicetiminutové dílo, duetová verze mé Stabat Mater se dvěma sólovými hlasy, dále evoluční verzi mé Stabat Mater, s klasickými a elektronickými nástroji. Připravuji řadu alb: „Sólový klavír“, „Soundtracks Volume 2 a Volume “, „Organ Solo“, „Italské modlitby“, „Electronic Ambient“, „Italský pop“ a mnohho dalšího…

ROZHOVOR | PAVLA SALVOVÁ A JAN ROTREKL

Pavla Salvová a Jan Rotrekl:

Na čtyři ruce a na čtyři manuály Pavla Salvová má za sebou studium v Praze na AMU a na Královské hudební akademii v Londýně, do Británie se vrací ke koncertům. Působí teď jako varhanice a pedagožka na Berounsku. Jan Rotrekl studoval ve Francii na konzervatoři v Saint-Maur-des-Fossés a ve Vídni na Univerzitě hudby a umění, koncertuje po Evropě – ale studuje zároveň ještě chemii. Oba mladí umělci mají jedno společné – začínali pod vedením varhanice Ireny Chřibkové. A právě ta se před lety sama představila na varhanním recitálu v saském Großschönau, kam letos zavítá toto mladé unikátní varhanické duo. Čtyřruční varhanní hra je proto jedním z témat dvojitého RozhovoruPlus, který připravil náš hlavní mediální partner – portál Klasikaplus.cz a který vám s laskavým svolením částečně nabízíme… Jak jste se každý z Vás dostal k varhanám? Přes hraní v kostele? Pavla Salvová (PS): Mě k varhanám přivedli rodiče. Otec je sám varhaníkem, matka sbormistryní. Jako dítě jsem zpívala ve schole pod vedením rodičů. Velmi mě to bavilo, i když to bylo časově náročné. Všechny svátky – Vánoce, Velikonoce – byly protkány neustálými zkouškami. Jan Rotrekl (JR): V mém případě za to, že hraju na varhany, může moje učitelka Blanka Rejmanová, u které jsem začínal s klavírem na kladenské „zušce“. Jednou ji totiž napadlo, že vezme nás – klavíristy – k varhanám, abychom si vyzkoušeli něco jiného. To bylo v roce 2000 a od té doby už mě varhany provázejí stále.

Pane Rotrekle, vy jste ale vystudoval také chemii. Jak s ní jde hraní na varhany dohromady? JR: Pro mě se chemie a varhany doplňují a vyvažují, u jednoho si můžu odpočinout od druhého. Jak věda, tak umění jsou samozřejmě časově náročné, ale ani bez jednoho bych si dnes svůj život nedokázal představit. Občas se také povede oba obory spojit. Každoročně pořádám adventní koncerty, převážně pro kolegy z Ústavu chemických procesů. Také jsem už měl možnost přednést koncerty jako hudební doplnění vědeckých konferencí, naposledy v červenci pro kongres IUPAC – Mezinárodní unie pro čistou a užitou chemii – v Paříži.

Oba jste začínali u Ireny Chřibkové, jak na ni vzpomínáte? PS: Velmi pozitivně. Velice se nám věnovala, jezdila s námi po soutěžích a koncertech, vedla nás téměř mateřsky. JR: Během šesti let studia u Ireny Chřibkové jsem dostal vše, co hudebník může potřebovat. Další věci se pak samozřejmě ke stávajícím připojovaly, vyvíjely se a krystalizovaly do pevné podoby. Ale pořád čerpám z toho, co mě naučila, a jsem jí za to stále velmi vděčný. Nejde pouze o hraní not, ale i lidský pohled na umění a jeho smysl, který mi poskytuje pevný rámec, ve kterém se mohu pohybovat.

Paní Salvová, vy vedle koncertování vyučujete. Kde a koho? PS: Velmi různě. Mám žáky klavírní i varhanní, děti i dospělé. Někteří docházejí soukromě, jiné učím na berounské soukromé ZUŠ.

Hrajete často společně? Odkdy? PS: Společně hrajeme na koncertech vlastně od studijních let, jen nás nikdy nenapadlo hrát varhanní dueta. Až teď. JR: My varhaníci se většinou potkáváme, když při koncertech potřebujeme pomoc s rejstříkováním během hry. Člověk to při hře často sám nemůže stihnout a nejlépe s tím pomůže někdo, kdo sám na varhany

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

také hraje. Zahrát si čtyřručně je tak proti tomu příjemná změna. Je dostatek repertoáru pro varhany na čtyři ruce? JR: Literatury pro čtyřruční varhanní hru je opravdu málo a za čtyřručním klavírem zůstává dost ve stínu. Varhaníci proto často hrají skladby určené pro čtyřruční klavír, kterých je od dob klasicismu řada. Ovšem zvukové možnosti varhan jsou širší než u klavíru, a tak je samozřejmě nejlepší mít skladbu buď psanou či upravenou přímo s ohledem na zamýšlené obsazení. O to jsem také usiloval při úpravě úvodní části ze Zelenkovy Sinfonie, kterou náš koncert zahájíme. PS: Moc repertoáru není. Je to spíše novodobý trend. Právě proto se kolega Rotrekl rozhodl upravit orchestrální skladbu Jana Dismase Zelenky. Nesetkáváte se s názorem, že jde o kuriozitu? Přece jen čtyřruční klavír je obvyklejší… PS: Obvyklé to určitě není. Varhaníci se spolu moc nesetkávají, většinou spolupracují s instrumentalisty, zpěváky. Toto je skvělá příležitost spolu si zahrát. JR: Myslím si ale, že je to dost silné uspořádání, aby mohlo obstát. A i kdyby to kuriozita byla, na kuriozitách není nic špatného. Pokračování rozhovoru najdete v jednom z říjnových vydání Festivalových novin.

ROZHOVOR | IVO KAHÁNEK

Minimálně část té otázky není úplně pro mne, ale spíš pro publikum. Nicméně mnohé věci se asi změnily. S větším odstupem od mých studentských let a naopak s vlastní praxí z výuky si asi dokážu lépe proﬁlovat nějaký svůj interpretační rukopis. S většími zkušenostmi jsem taky schopen repertoár rychleji nacvičit. Na druhou stranu rapidně přibylo mimohudebních povinností, které však s kariérou klavíristy bezprostředně souvisejí (třeba rozhovory, e-maily, propagace), což samozřejmě výrazně ubírá čas na cvičení. Repertoárově jsem asi nezměnil své těžiště, ale třeba v poslední době jsem se rozhodl zabrousit i do skutečně soudobé hudby (dva projekty z děl Johna Cage, Rudolfa Komorouse a Petra Kotíka), což je u mne opravdu novinka.

Ivo Kahánek:

Snažím se zachovat si „mladické natěšení“, jako kdybych hrál poprvé… Osobnost jednoho z nejpopulárnějších současných českých klavíristů je dalším z velkých lákadel letošního narozeninového programu festivalu. S Ivem Kahánkem se festivalové publikum již mělo možnost na Lípě Musica setkat. Co se za tu dobu u našeho „básníka klavíru“ změnilo a co si připravil pro svůj festivalový návrat 15. října do královské Žitavy? Nejen o tom jsme si s ním s potěšením popovídali… Pane Kahánku, na festivalu Lípa Musica jste se poprvé představil před deseti lety na recitálu nazvaném Visegrádská noc v českolipském Jiráskově divadle. Vzpomenete si ještě na svůj festivalový debut v záplavě Vašich aktivit? Pamatuji si velmi dobře! Tehdy nebyla ještě Lípa Musica tak známá, jako je teď, takže mne na místě příjemně překvapila vysoká míra profesionality, kterou jsem na každém kroku cítil. Spíš to bylo jako takové „Českolipské jaro“ :-).

Od té doby se mnohé změnilo a Vy jste dosáhl celé řady mimořádných úspěchů, od vystoupení s Berlínskou ﬁlharmonií a Sirem Simonem Rattlem až po prestižní ceny Classic Prague Award, BBC Music Magazine či českého Anděla. Z čeho Vy osobně máte největší radost? Nemám u těchto cen nějakou hierarchii. Všechny mi profesně velmi pomohly a s každou z nich jsem měl spojeny speciální emoce. Třeba vystoupení s Berlínskými ﬁlharmoniky bylo výjimečné tím, že jsem si ho mohl

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

prožít přímo na pódiu. U ceny BBC zase bylo fajn, že to byla dlouhodobá radost – od titulu CD měsíce, přes nominaci, podporu spousty hlasujících a následně zisk ceny. Rozhodně je pro mne povzbudivé, že tyto úspěchy jsou rozloženy v delším časovém úseku, a že tedy nejde o náhodnou povedenou sezónu. Jak se za tu dobu proměnil klavírista Kahánek ve svém přístupu k interpretaci, publiku, repertoáru, kariéře…?

Jaké mety a cíle máte před sebou do dalších sezón? Nechci si stavět hmatatelné cíle typu „musím si zahrát tam a tam s tím a s tím“. Samozřejmě doufám, že

by mělo vyjít u Supraphonu v září. Živé hraní pro publikum ale samozřejmě nelze nahradit… Co Vám osobně tato doba přinesla či naopak vzala? Vzala mi, stejně jako mým kolegům, mnoho krásných koncertů a vnesla celkově dost nejistoty do celé hudební branže. I oblast hudebního byznysu, např. zahraničních agentur, je momentálně dosti chaotická a neví se s jistotou, co bude. Na druhou stranu mě to zase donutilo hledat alternativní způsoby, jak se věnovat hudbě a jak ji šířit mezi lidi. Také jsem dostal čas na nahrávání a – alespoň částečně loni na jaře – na sebe a své nejbližší. Prozraďte našim čtenářům, jak intenzivně se věnujete přípravám na své koncertní a nahrávací aktivity. Kolik hodin denně strávíte u klavíru a u jakých činností naopak rád relaxujete? Jen s lehkou nadsázkou mohu říct, že činnostem spojeným s koncertováním

... Takže si dovolím Lípě Musice popřát, aby rostla rychle jako mladá lípa, zapouštěla hlubší a hlubší kořeny, měla vždy po ruce lidi, kteří ji budou pravidelně zalévat a hnojit, a hlavně lákala čím dál tím víc těch, kteří budou obdivovat její krásu a uchylovat se do jejího stínu. budu stále hostem prestižních sálů a orchestrů a budu i nadále potkávat na pódiu skvělé hudební partnery, ale nejvíc si přeju, abych si zachoval takové to „mladické natěšení“, jako kdybych hrál koncert poprvé. Ve Vašem životopise stojí, že jste obdařen okamžitou schopností navázat citovou vazbu s publikem. Ta je jistě posléze klíčovou pro Váš výkon a celkový úspěch Vašeho vystoupení. Jak jste se vypořádával s absencí publika v období koronavirových útlumů živého umění? To bylo samozřejmě pro všechny nesmírně těžké. Ale snažil jsem se hledat cesty. Už deset dnů po prvním lockdownu jsem odvysílal první online koncert na Mall TV a od té doby jich přibylo kolem třiceti. Kromě toho jsem se pustil do nahrávání kompletního klavírního díla Antonína Dvořáka, které

či nahráváním se věnuji skoro pořád, bez ohledu na víkendy či svátky. Čistě cvičení na nástroj bych odhadl průměrně na čtyři hodiny denně, ale je dost pasáží v roce (třeba zrovna teď), kdy tento čas šplhá někam k osmi hodinám. Relaxuji nejraději při sportu (horské kolo, běh, turistika, posilovna) nebo při čtení politických komentářů. Vyznaným pilířem Vašich aktivit je také péče o nastupující generaci hudebníků například v rámci akademie MenArt. Čím Vás tato činnost obohacuje a jak se díváte na potenciál mladých klavíristů? Je to trochu jako pohled do zrcadla. Vidím tu směsici touhy, ambicí, strachu a dalších vlastností a snažím se pomoci těm mladým se v tom trochu zorientovat. Je pro mne nesmírně inspirativní a trochu i dobrodružné

dívat se na malé pianisty koncepčně s výhledem na x let dopředu. Trochu to někdy připomíná věštění z křišťálové koule, ale tím je to zajímavější. Potenciál je u nás tradičně velký. Teď jde o to, co z něj vytěžíme, což jsou často dvě různé věci. Když to ale sedne obojí, pak jsou – slovy klasika – pouze nebesa limitem… Vraťme se k Vašemu letošnímu festivalovému vystoupení, kdy se představíte v duovém programu s klarinetistou Irvinem Venyšem. Co Vás svedlo dohromady ke spolupráci a jak často a rádi spolu vystupujete? S Irvinem jsme blízkými přáteli už od školy. Myslím, že sdílíme mnoho společných hodnot a při společném koncertování pociťuju určitou uměleckou chemii, kterou člověk nemá s každým. Vzhledem k tomu, že jsme spolu již dlouho vystoupit nemohli, vzal jsem nabídku z Lípy Musicy jako skvělou příležitost si to zase společně užít a zároveň představit festivalovému publiku tohoto výjimečného muzikanta. Program tentokrát nebude „visegradský“, ale spíše česko-německý. Na co se mohou návštěvníci Vašeho koncertu těšit? Je to opravdu tak, mohou se těšit na česko-německý hudební dialog. Z německého prostředí jsme vybrali díla Roberta Schumanna a Johannese Brahmse, z toho českého stálice Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Zejména v „české“ části koncertu však nebude nouze o, řekněme, hudební překvapení. Mám na mysli zejména výběr z Dvořákových Poetických nálad pro klavír, což jsou skladby velmi krásné, ale ne příliš často hrané, nebo Janáčkovu původně houslovou Sonátu v transkripci pro klarinet a klavír. Tu, pokud vím, od nikoho jiného než od Irvina Venyše v této verzi neuslyšíte. Závěrem dovolte neskromnou otázku. Lípa Musica slaví 20 let, co byste jí k jejím narozeninám popřál? Myslím, že to není ani trochu neskromná otázka – jestliže má za sebou festival 20 úspěšných sezón a expanduje i za hranice, je to nesmírně úspěšná akce a rozhodně si zasluhuje velkou gratulaci.

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

ROZHOVOR | JAROMÍR DVOŘÁK

Nadační fond

Jaromír Dvořák:

Nejzásadnější je

Vaše značka je pro nás zárukou kvality

společné sdílení zkušeností Čas od času se na programu festivalu objevuje beneﬁční koncert na podporu aktivit Nadačního fondu Ozvěna, který pomáhá sluchově handicapovaným. O úspěších, strastech i výzvách jsme si povídali s jeho ředitelkou, Pavlou Prokešovou. Váš fond funguje už sedmým rokem, na jaké úspěchy jste nejvíce pyšná? Já považuji za úspěch každý jednotlivý příběh rodiny, který jsem měla možnost poznat, vyslechnout a zároveň jsme dokázali pomoci. Každá rodina potřebuje a hledá něco jiného, každé dítě je osobnost nikdy stejná, i když všechny spojuje absence dokonalého sluchu. Jsem moc ráda, že si na cestě za hledáním sluchu pro své dítko vybrali nás. Neskromně tedy přiznávám, že jsem pyšná na téměř 120 rodin, kterým jsme mohli a dokázali pomoci při pořízení nových kvalitních sluchadel nebo jejich příslušenství, kterým jsou například mikrofony, taktéž velmi přínosné a důležité, zároveň však ﬁnančně náročné. V neposlední řadě, pro mě však nejzásadnější, je společné sdílení zkušenosti rodičů. Myslím, že to je pro rodiny to nejdůležitější v samotném začátku po zjištění skutečnosti, že sluch jejich dítěte není úplně v pořádku. Jsou jimi naděje a víra v budoucnost jejich dětí, ujištění, že i takové děti mohou mít plnohodnotný a spokojený život, studují vysoké školy, ovládají cizí jazyky, sportují, cestují, zažívají úspěchy i strasti jako my ostatní. To vědomí, že někdo před nimi, před jejich holčičkou nebo chlapcem tu pomyslnou cestu okusil a není tak trnitá, je velkým uklidněním tolik potřebným pro celou rodinu. Žijeme v době pandemické, jakým způsobem se promítá do Vašich aktivit? Hádám, že potřebných přibývá, ale naopak získávání podpory je těžší... Pandemická doba, kterou zažíváme, je pro nás všechny nová a v mnoha ohledech naprosto bezprecedentní. Bohužel,

ani v těchto časech se nepřestávají rodit děti nedoslýchavé nebo s úplnou ztrátou sluchu, to se nezměnilo, každý rok se narodí takových dětí v ČR kolem stovky, to není malé číslo. Pandemie připravila mnoha rodinám velké starosti se ztrátou zaměstnání, tím pádem je jasné, že počet žádostí, které k nám přicházejí, je ještě vyšší než v dobách minulých. O to větší radost mám, že se mohu podělit o skutečnost, kdy se nám v letošním roce podařilo získat novou formu podpory od společnosti ČEPS, a. s. Jsem velmi vděčná, že se nám podařilo nejen zaujmout v řadě mezi dalšími žadateli, ale především představit a obhájit smysl podpory nadačního fondu Ozvěna. Společnost ČEPS, a. s. se tak přidala ke stávajícím podporovatelům Libereckému kraji a městu Česká Lípa. Je to naplňující pocit, když se nám daří oslovit dárce, a těm dává smysl, hloubku a dobrý pocit směrovat ﬁnanční prostředky právě do Ozvěny. Děkujeme vám. Proměňují se časem nějakým způsobem potřeby Vašich klientů a zaměření podpory Vašeho fondu? Zacílení naší pomoci potřebným vnímám za sedm let stále hodně podobně. Zaměření naší pomoci rovněž. Pravdou však je, že tím hlavním pilířem v Ozvěně jsou děti nedoslýchavé, to znamená, že jim postačí být uživateli sluchadel. Ty jsou tedy tou pomocnou berličkou k relativně dobrému slyšení. Druhá skupina dětí jsou ty, které mají úplnou ztrátu sluchu, sluchadla jim nestačí a jsou možnými kandidáty na kochleární implantát. Ten je malým zázrakem, zrovna jako sluchadla, s rozdílem větší ﬁnanční náročnosti při jeho opravách, pojištění

Nadační fond Ozvěna

proti ztrátě a samotné příslušenství ke KI je rovněž nákladné. A tak jsme velmi často postaveni do situace, kdy řešíme i takové žadatele, kteří se na nás čím dál častěji obracejí. V začátcích jsme byli jasně vyhraněni „jen“ na sluchadlové děti, postupem času se snažíme pomáhat i těmto dětem v rámci našich kapacit, ať už personálních či finančních. Velmi často dostávám otázku, jaký objem finančních prostředků by byl dostačující, kolik bychom rozdělili, kdyby byla truhla bezedná. A já odpovídám stále stejně, i po sedmi letech fungování. Naše truhla by žádné dno nepotřebovala, žadatelů je velké množství. Tudíž prostředky na pomoc nemají limity, rozdělili bychom každé další finance, které se nám podaří získat na pomoc potřebným. Toto je ta chcete-li materiální pomoc, kterou dokážeme nabídnout. Myslím si, že mnohem zásadnější je poradenská pomoc, kterou vykonáváme, a snažíme se tak dorovnat tu odbornou, v té nejryzejší lidské podobě. Zcela zásadně je vnímána později ze zpětných vazeb od samotných rodičů. Málokdo si dovede představit večerní telefonáty a komunikaci s nešťastným rodičem na druhé straně. Jsem připravená pomoci, kdykoliv je to třeba. Ono se řekne „počkej do rána“! Ale když se k vám nastěhují strach, nejistota, obavy z neznáma, je těžké vydržet i pár minut. Ne nadarmo se říká, že sdílená starost je poloviční a radost dvojnásobná. A já si užívám i ty radosti a pokroky, rodiče mi volají a pyšně se chlubí, jsou šťastní a já s nimi. To celé mi dává smysl a tvoří hnací motor pro další práci v Ozvěně. Pokračování rozhovoru najdete v jednom z říjnových vydání Festivalových novin.

ozvena.org

„Ozvěna vzniká tam, kde je překážka a velký prostor…“

Ačkoli srdce Lípy Musicy tepe v České Lípě, srdeční festivalovou lokalitou je již řadu let sklářská metropole Nový Bor, v jejímž čele stojí Mgr. Jaromír Dvořák a která festival vždy vítá s otevřenou náručí. Se starostou Nového Boru jsme si povídali o letošním mimořádném narozeninovém koncertu i o evergreenu dnešní doby – covidové pandemii…

V loňském roce nám covidová pandemie neumožnila odehrát tradiční závěrečný koncert festivalu v Novém Boru a tím de facto i uzavřít devatenáctý ročník. Věřme, že až budou čtenáři číst tento magazín, koncert s názvem Hudba stříbrného plátna bude s úspěchem za námi. Pro letošní jubilejní ročník jsme pro Nový Bor připravili speciální narozeninový koncert

s ikonou české kultury panem Jiřím Suchým a divadlem Semafor. Jak se na tento koncert Vy osobně těšíte? Snad se vracíme k běžnému životu, ve kterém koncerty Lípy Musicy patří ke každoročním vrcholům podzimního kulturního dění v Novém Boru. Jsem velmi vděčný za to, že pro novoborské publikum jsou připravovány akce, které jsou něčím výjimečné, či naopak přinášejí hudbu prověřenou časem. Myslím si, že sem právě patří umění

Jiřího Suchého a divadla Semafor. Je pro nás velkou ctí, že zde v regionu jejich hudba zazní. Osobně mám rád texty pánů Suchého, Šlitra. Některé umím nazpaměť nebo se mi stává, že při určité životní situaci si broukám jejich melodii. To je pro mě důkaz, že jsou prostě živé, že jsou součástí každodenní reality.

Pokračování rozhovoru najdete v jednom z říjnových vydání Festivalových novin.

Vaše oči do světa klasické hudby www.casopisharmonie.cz

ROZHOVOR | JIŘÍ SUCHÝ

Jiří Suchý:

Za většinu problémů si člověk může sám

ROZHOVOR | JIŘÍ SUCHÝ

Jiří, veřejně vystupuješ od roku 1955, tedy jednašedesát let, z toho padesát sedm let v Semaforu a je ti právě pětaosmdesát. Začněme tím, jestli ti stáří poskytuje větší svobodu… Jsem svobodnější v tom směru, že se chci daleko intenzivněji držet svejch starejch zásad a nenechat se zviklat. Nerad bych svobodu ventiloval tím, že bych si začal vyřizovat účty z minula. Mně to připadá nedůstojný. Přestože existuje snaha z mnoha míst, abych poodhalil pozadí různejch sporů, moje svoboda spočívá v rozhodnutí, že je nepoodhalím. Spíš se pokusím zpytovat situace, naznačit vlastní pochybnosti, nedostatky a svůj vztah k nim, než osočovat. Stáří člověku jasněji vyjeví, že za většinu problémů si mohl sám. Proto bych u tématu stáří zůstal: pětaosmdesát, to už je úctyhodný věk, který přemýšlivým lidem dává možnost dívat se na běh světa s jistou zkušeností, s širší kontinuitou, kterou ostatní nemají… Před pár lety, a není to tak dávno, jsem si všiml ve svý povaze dosti převratných změn. Celou řadu událostí hodnotím úplně jinak než v minulosti. Jsem shovívavější k lidem, kteří mě v životě podtrhli a podrazili, protože jsem si uvědomil, že neznám jejich pohnutky. To je dost klíčová věc. Začal jsem si rovněž uvědomovat, že celá léta jsem dělal podvědomě to, co mně šlo k duhu, a sice že jsem si z ničeho nic moc nedělal a až zrůdně optimisticky řešil všechny trable. Nebyla to však má zásluha, ale genetická dispozice. Proto jsem potíže šedesátých let i těch dvaceti let normalizace a poslední ekonomické krize překonal poměrně snadno a dodneška mně tenhle pohled na život pomáhá řešit různý problémy.

„Když jsme začínali, byli jsme taková čistá tabule a netušili, jaká úskalí nás mohou čekat. Co to vůbec obnáší. Kdybych to tenkrát věděl, určitě bych se některejm věcem vyhnul,“ vzpomíná na své divadelní začátky zakladatel slavného Semaforu Jiří Suchý. Publicista Karel Hvížďala s ním hovořil nejen o divadle a lidech, kteří se kolem něj pohybovali a pohybují, ale i o stáří, o otci, o ideologiích, politice či materializaci společnosti. Bilanční rozhovor vydalo nakladatelství Galén pod titulem Legenda Jiří Suchý při příležitosti jeho 85. narozenin. Jak lépe si představit neobyčejnou osobnost Jiřího Suchého při příležitosti mimořádného závěrečného koncertu dvojnarozeninové Lípy Musicy a Jiřího Suchého, než kvalitním rozhovorem, který jde pod povrch…

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

Všiml jsem si, že jste s bratrem Ondřejem začali vzpomínat na vašeho otce Jaroslava Suchého. Může za to stáří, že se víc vracíš ve vzpomínkách do dětství? Já se vracím do dětství již hodně dlouho, dobrejch pětatřicet let. Upřímně řečeno já nikdy nepřestal,

nikdy jsem se od něj neizoloval. Když jsem přijel do Klatov či do Plánice, odkud náš rod pochází, nebo do Plzně, probouzelo to ve mně vzpomínky. Za tím účelem jsem tam i rád jezdíval a jezdím dodneška. Vždycky jsem byl trochu nostalgik. Tatínek ale nebyl jen muzikant a loutkář, ale prý ti dal poprvé do ruky i kameru… Jáša, jak se mu říkalo, začal pracovat ve ﬁlmovém středisku ministerstva dopravy a jednu z mnoha kamer, který tam měli, si půjčil, když viděl, že je nikdo nepoužívá. A byla u nás dlouho, než jsme ji vrátili. Já si s ní už ve dvaceti mohl natáčet, co jsem chtěl. Co jsi tenkrát snímal? Všechno podivný, co jsem viděl, třeba dvě stébla trávy, který vyrostly z žulový dlažby, nebo v kryptě kostela v Karlových Varech jsem točil výklenek plný lebek. Lepil jsem záběry za sebe a chtěl z toho udělat surrealistickou koláž. Když se dnes dívám na některý klipy, který jsou ilustrovaný jen volnýma nápadama, říkám si: totéž jsem dělal před pětašedesáti lety. Když jsem v osmadvaceti letech vydělal první peníze, koupil jsem si Pentaﬂex, šestnáctimilimetrovou kameru, a Miloš Forman s ní natočil pár pokusných záběrů, než začal pracovat na Konkursu. Práce s mou kamerou se mu zalíbila a druhý den si koupil tu samou.

O penězích a kapitalismu A co vztah k penězům, mění se s věkem? Můj vztah k penězům se nezměnil nástupem stáří, ale vyvíjel se tak od mých čtyřiceti, padesáti let. Mám je čím dál méně rád, i když si nemohu stěžovat. Jejich přísun je poměrně slušnej, ale daleko nižší, než kdybych se do toho obul a vrhl se na vydělávání. Určitě bych měl desetkrát tolik. Zajímavé je, že různí přátelé z kapitalistických oblastí to nemohou pochopit a někteří mi to i vyčítají. Říkají: Támhle sis nechal ujít lukrativní příležitost! A když nějakou nabídku přijmu a dostanu za ni větší honorář,

vzápětí ho za něco utratím. Koupím si třeba do sbírky vzácnou přilbu. Peníze nemám v lásce, protože vidím, jak deformují lidi, a už z tohoto aspektu jsou mi nesympatický. Je to rouhání, protože lidi, kteří peněz mají nedostatek, si budou myslet, že jsem idiot. Asi jsem. Jak se změnil tvůj vztah k vlastní slávě, úspěšnosti? Zvyk jsem si na ni. Dobrou stránkou je, že jsem kvůli tomu v určitých kruzích respektován. Když jsme měli v divadle nedávno ekonomickou krizi, postavila se za nás řada pozoruhodných osobností. A podobně tomu bylo i v šedesátých, sedmdesátých i osmdesátých letech. Ale na druhý straně se vynořili lidi, kteří se snažili situace využít, aby nás potopili. Je to půl na půl. Má stáří nějaké výhody? Když jsem byl mlád, bylo mně šedesát nebo tak, vytvořil jsem si představu stáří, na které jsem se těšil. Viděl jsem kdysi fotku Chestertona, kterej mě dost ovlivňoval, jak sedí v ušáku a má skotský pléd přes kolena. Myslím, že dokonce držel v ruce šálek s čajem. A takhle jsem si představoval, že budu jednou sedět v křesle, lidi ke mně budou chodit na návštěvu, budeme si povídat, pak si chvilku zdřímnu a přijde zase někdo jinej. Stáří je úplně jiné, než byla má představa, ale určitě jsem se ho nikdy nebál. Dlužno dodat, že tehdy mě ani nenapadlo, že přijde doba, kdy si budu moci v televizi pouštět ﬁlmy, jaký budu chtít. Nevěděl jsem, že život bude úplně jinej a hlavně že na takový věci nebudu mít čas. Na ﬁlm se mohu dívat jen v noci, když přijdu z divadla a ukradnu si na to čas. Stáří je úplně jiné, než byla má představa, ale určitě jsem se ho nikdy nebál, taky proto, že bylo vzdálený. Dneska nemůžu říct, že bych se ho bál, ale zajímavý je, že když jsem si prohlížel s odstupem poslední tři svý knihy básní, v každý z nich je několik básniček o smrti. Při psaní jsem si to neuvědomil. I tyhle básně mají ale trpce humornej tón, a tou skutečností jsem se sám překvapil. Pokračování rozhovoru najdete v jednom z říjnových vydání Festivalových novin.

MHF Lípa Musica | Festivalový magazín 2021

letos již po páté

4+4dny v pohybu

s Ozvěnou

Blues Alive Colours of Ostrava

pátek 10. 12. 14–19 h sobota 11. 12. 10–19 h

Concentus Moraviae

Centrum textilního tisku v České Lípě

MHF Lípa Musica Folkové prázdniny

Vázaná publikace s graﬁckými listy a CD Martin Prokeš:

Hudební festival Znojmo JazzFestBrno

Cestou hudby

Letní Letná

Publikaci Cestou hudby vydal při

Moravský podzim

příležitosti 20. výročí založení MHF

Respect

Lípa Musica spolek ARBOR jako ex-

Vstupné zdarma.

kluzivní výpravnou publikaci, která

Struny podzimu

Výtěžek bude použitý na pomoc dětem s trvalou ztrátou sluchu.

přináší autentický pohled na vznik

Svatováclavský hudební festival

Těšíme se na setkání s vámi v předvánočním čase.

a vývoj této hudební přehlídky. Přílohou publikace je CD s živou nahráv-

Tanec Praha

kou Lípa Musica Sexteta z mimořádNadační fond

Nadační fond Ozvěna

ného koncertu, který se uskutečnil 3. října 2019 ve Waltersdorfu v rámci 18. ročníku festivalu za účasti vynikajícího houslisty Josefa Špačka

Za laskavé podpory:

a dalších světových hráčů.

více na www.

ozvena.org

United Islands of Prague

lipamusica.cz

Přinášíme Vám svět umění czaf.cz

Festival MHF Lípa Musica je hrdým členem České asociace festivalů.

zpívání vánočních koled svařené víno a domácí nealko punč cukroví vánoční trh s ručně vyráběnými dárky pro vaše blízké tradiční tvořivé dílničky pro děti ručně vyráběná bylinná mýdla z farní mýdlárny Koukol ve Volfarticích obchůdek U Květu lipového

PROGRAM 20. ROČNÍKU MEZINÁRODNÍHO HUDEBNÍHO FESTIVALU LÍPA MUSICA

4/9–28/10/2021 #alighieri700 pá 27/8/21 h | Oybin, zřícenina gotického kostela Kchun: Martin Prokeš, Marek Šulc – zpěv Vladimír Javorský – umělecký přednes Atila Vörös – kresby, Rudolf Živec – projekce Purgatio Pavel Haas Quartet I: Domov / Heimat narozeninový galakoncert so/4/9/19 h | Česká Lípa, bazilika Všech svatých Pavel Haas Quartet, Martinů Voices Lukáš Vasilek – dirigent Dvořák Gala Koncert pro Liberecký kraj, zahajovací koncert so/11/9/19 h | Liberec, Divadlo F. X. Šaldy Michaela Fukačová – violoncello Symfonický orchestr Českého rozhlasu Alexander Liebreich – dirigent Smetanovo trio na zámku út/14/9/19 h | Lomnice nad Popelkou, zámek Smetanovo trio

Čeští světci v nebeském Jeruzalémě út/28/9/19 h | Hrádek nad Nisou, kostel sv. Bartoloměje Schola Gregoriana Pragensis David Eben – umělecký vedoucí Pavel Jurkovič: Ukolébavky so/2/10/19 h | Prysk, kostel sv. Petra a Pavla Hana Blažíková – soprán, Jana Semerádová – barokní ﬂétny Mélusine Srovnal – viola da gamba, Jan Krejča – teorba Jiřina Dvořáková Marešová – varhanní pozitiv Varhany pro čtyři ruce ne/3/10/17 h | Großschönau, evangelicko-luteránský kostel Pavla Salvová a Jan Rotrekl – varhany Dekkadancers: Stabat Mater čt/7/10/19 h | Děčín, Městské divadlo ne/10/10/19h | Liberec, Divadlo F. X. Šaldy Dekkadancers – taneční skupina Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar – choreograﬁe

Musica Bohemica: Poezie lidové písně pá/17/9/19 h | Česká Lípa, bazilika Všech svatých Anna Hlavenková – soprán, Martin Prokeš – tenor Orchestr Musica Bohemica Jaroslav Krček – umělecký vedoucí, David Švec – dirigent

Na Broadwayi s Prague Cello Quartetem Koncert na přání / narozeninový dárek pá/8/10/19 h | Kamenický Šenov, kino Hvězda Prague Cello Quartet

Růžencové sonáty so/18/9/19 h | Horní Police, kostel Navštívení Panny Marie Lucie Hůlová Sedláková – housle, Jaroslav Tůma – varhany

Kahánek & Venyš v královské Žitavě pá/15/10/19 h | Zittau, Radniční sál Irvin Venyš – klarinet, Ivo Kahánek – klavír

Triumf pištců ne/19/9/17 h | Česká Kamenice, kostel sv. Jakuba staršího Capella de la Torre, Katharina Bäuml – um. vedoucí

Pavel Haas Quartet III: České kvartety so/16/10/19 h | Teplice, Zahradní dům

Zrození – zánik – naděje st/22/9/19 h | Doksy, zámek ANMOEN, Jaromír Nosek – um. vedoucí

Změna programu vyhrazena.

Když klavír tančí… po/27/9/19 h | Česká Lípa, bazilika Všech svatých Boris Giltburg – klavír

S loutnou při svíčkách koncert při svíčkách so/25/9/19 h | Zahrádky, kostel sv. Barbory Jan Čižmář – barokní loutny Pavel Haas Quartet II: 4+1 ne/26/9/17 h | Česká Lípa, bazilika Všech svatých Boris Giltburg – klavír Pavel Haas Quartet

Jiří Suchý 90 aneb nezapomenutelné písně, na které se zapomnělo… závěrečný koncert čt/28/10/19 h | Nový Bor, Městské divadlo Jiří Suchý a Jitka Molavcová – zpěv Orchestr divadla Semafor, Jiří J. N. Svoboda – kapelník Má to smysl? Se Sekerou na Špačka! čt/18/11 a pá/19/11 | Česká Lípa, ZUŠ a KD Crystal mistrovské kurzy a koncert se žáky ZUŠ Česká Lípa Josef Špaček – housle, Miroslav Sekera – klavír žáci ZUŠ Česká Lípa