7/říjen 2021
Ivo Kahánek: Snem každého hudebníka je přidat ke skladbě něco svého Druhá klavírní hvězda 20. ročníku festivalu, která se po Borisovi Giltburgovi představí v pátek 15. října v Žitavě, je jedna z nejvýraznějších osobností současné české klavírní generace – Ivo Kahánek. Ten se na festival po letech vrací, aby se představil v česko-německém programu společně se svým přítelem a kolegou, klarinetistou Irvinem Venyšem. Přinášíme vám rozhovor, který s Ivem Kahánkem připravil při příležitosti vzniku jeho nového dvořákovského kompletu v reakci na 180. výročí narození skladatele náš hlavní mediální partner – portál Klasikaplus.cz. V tiskovém komentáři k vašemu kompletu klavírního díla Antonína Dvořáka je napsáno, že jeho tvorba pro sólový klavír „představuje neprobádanou krajinu“. Je to i váš názor a možná taky důvod, proč jste se do projektu pustil?
Dvořákova klavírní tvorba je velmi probádaná muzikologicky, to určitě ano; neprobádanost se týká jednak frekvence uvádění jeho klavírních děl na pódiích, a jednak právě tomu úměrnému menšímu zájmu mladých pianistů. Z Dvořáka se občas slýchají části z Poetických nálad nebo ze Silhouet, některé kusy se hrají na dětských soutěžích, třeba Perličky a podobné věci; jinak dost málo. Ale přitom je tam spousta hodin hudby, která se takřka nehraje a na školách neučí. Zaujala vás lyrická nota, která je Dvořákovým skladbám vlastní?
Důvodů bylo víc, určitě i lyrická nota. Navíc – snem každého pianisty, a vůbec každého hudebníka, je samozřejmě najít něco, co je nejen krásné, ale k čemu ještě můžete dodat něco svého. Zvláště v dnešní době, kdy máte na jeden dva kliky v počítači nebo v mobilním telefonu prakticky k dispozici jakoukoliv nahrávku. Ano, hudby je vážně všude plno, je těžké k ní ještě něco přidat…
Když například budete nahrávat Čajkovského Koncert b moll, samozřejmě ho můžete provést dobře, ale před vámi to už nahrálo sto velikánů. A šance, že k tomu vy řeknete něco zásadního, co v těch notách je a nikdo to zatím neobjevil, není velká. Zatímco třeba zrovna u Dvořáka je dost neprobádané, přesněji – na pódiích nepříliš často uváděné – hudby. Můžete k ní dodat vlastní komentář, něco ze sebe. Nedávno jste s Bamberskými symfoniky nahrál Dvořákův Klavírní koncert, což je velmi úspěšná a oceňovaná deska. Co bylo náročnější: tento koncert, nebo sólové skladby?
Víc práce bylo jednoznačně na sólovém kompletu.
Vydal: ARBOR – spolek pro duchovní kulturu Žižkova 528/6, 470 01 Česká Lípa, info@lipamusica.cz, +420 608 917 973 Fotografie: archiv umělců, Lukáš Marhoul Photography, Martin Špelda
Byť klavírní koncert je trošku skladba jiného druhu v tom, že je virtuózní, je to přece jen koncertní sazba. Navíc na té nahrávce byl i Martinů. U sólových skladeb bylo podstatně víc práce. A kromě toho, u Dvořáka se rozhodně nelze nechat zmást tím, že většina jeho klavírního díla jsou malé až maličké formy. Byl totiž mistrem v tom, že napsal i drobné věci pro pianistu náročně. Tak, že se to nehraje snadno, ale přitom zároveň to musí působit velmi lehce a samozřejmě. Jinak řečeno, obtížnost nesmí být poznat. A v tom je právě náročnost Dvořákova sólového klavírního díla. Skutečně tam máte miniatury, které se počítají v jednotkách minut, ale aby k něčemu vypadaly, je na ně třeba vynaložit až překvapivě hodně práce. Které skladby jsou natočeny vůbec poprvé?
Zejména dvě polky, Polka Pomněnka a Polka Per pedes. Jde vlastně o jeden hudební nápad, ve druhé polce trochu košatěji rozvinutý. V podstatě jsou to mladické, skoro dětské práce, takže výsledně to nezní úplně jako Dvořák, ale spíš jako zajímavost, kuriozita. Je to důkaz, že i po všech letech a muzikologických bádáních se tu a tam dá najít něco nového. Ale já nechci tu nahrávku prezentovat skrze sdělení, že je na ní světová premiéra Dvořákových děl. Protože to jsou sice Dvořákova díla, ale mají spíše instruktivní charakter.
V jednom rozhovoru jste prohlásil: „Nejhezčí bylo objevování některých takřka neznámých hudebních drahokamů.“ Které máte na mysli?
Jmenoval bych například rozměrem malé Impromptu d moll, skladbičku do pěti minut. Přiznám se, že jsem ji nikdy předtím neslyšel. Je mimo jiné zajímavá tím, že má překrásný volný prostřední díl. Kdybych nevěděl, že je od Dvořáka, nejspíš bych si vsadil na Josefa Suka. To je skutečně hudba, která už trošku ukazuje cestu k impresionistickým harmoniím. Zachází s klasicko-romantickou harmonií už takovým způsobem, jak s ní na přelomu 19. a 20. století zacházeli právě impresionisté nebo Josef Suk. Uchvátila mě třeba taky krása Humoresek. Nemohu říct, že bych je vyloženě objevil, protože jsem je znal už předtím. Ale obecně známé a hrané moc nejsou. Každý zná Humoresku číslo 7, přitom je Humoresek osm. Je v nich nepřeberné množství lyrických, ale i dramatických nálad. Skutečně drahokamy. Rozhodně k nim patří i některé valčíky nebo Eklogy. Forma Eklogy se vlastně už dlouho příliš nevyužívá. A právě v těchto skladbách má Dvořák někdy překvapivé kontrasty a virtuózní místa. Neměl bych zapomenout ani na Silhouety, ty jsou sice známější, ale hrají se z nich sotva dvě nebo tři. A přitom, když se zahrají jako celek, může to pro publikum báječně fungovat. Vyzkoušel jsem si to v Rudolfinu loni při recitálu na Dvořákově Praze.
Tím celkem myslíte celý cyklus?
Jde o vyváženost v cyklech. Dvořák má mnoho cyklů i v nich je spousta miniatur. A vy samozřejmě řešíte, do jaké míry je cyklus sevřený, v jaké míře spolu jednotlivé části souvisí. Nebo jestli jde spíš o velmi volný cyklus, který není myšlen jako sevřený celek. Třeba zrovna Poetické nálady, které jsou asi největším Dvořákovým sólovým klavírním dílem, mají třináct částí s programními názvy; myslím, že jde o velmi volný cyklus. Ale zrovna tady není problém s dramatikou, protože Poetické nálady obsahují i velmi dramatické kousky.
4/9–28/10/2021
Celý komplet je velice působivý i „dvořákovskou“ vřelostí, lidským teplem, je v něm pohoda. Cítil jste to podobně?
To je právě to, o čem jsem mluvil. Manuálně je to pro pianistu velmi často „nepohoda“, ale přitom z toho musí sálat přesně to, co říkáte. A jak už jsem zmínil, hodně jsem řešil, jak moc exponovat dramatické prvky a jaký udělat poměr mezi nimi a lyrikou, která na rozdíl od Dvořákových velkých symfonických děl z klavírních skladeb většinou opravdu sálá. Ano, je tam pohoda, vřelost, někdy až „domáckost“, ale zároveň křehkost a fantazie. O tomhle poměru jsem hodně přemýšlel.
Dnes je ve světě trend mít v nahrávce hodně energie, jít do maximálních poloh. Ale já si myslím, že klavírnímu Dvořákovi není radno tohle za každou cenu dodávat. Až na některé výjimky, například v druhé větě Suity A dur, která je velmi dramatická. Myslím, že tento komplet je spíš taková hudební bonboniéra, kde by si člověk měl vybrat, co momentálně podpoří jeho náladu. Nejsem si jist, zda je to určeno k pětihodinovému soustavnému poslechu v jednom tahu. Určitě se dá poslouchat i tak, ale myslím, že z velké části jsou to náladové kusy, které si člověk vybere, potěší se s nimi… a příště si vytáhne jiné. Myslím, že Dvořák u některých svých skladeb neměl potřebu vytvářet veliké pravdy nebo veliké střety jako v symfoniích, ale spíš to pro něj byla každodenní hudební zpověď.
Pozvánka na příští koncerty:
Dvořák se často inspiroval tanečností, tanečními rytmy. Čím se podle vás liší od Smetanových tanečních skladeb?
MÁ TO SMYSL? Se Sekerou na Špačka! | epilog čt/19/11/19.00 (náhradní termín za 5/11/2020 – zakoupené vstupenky zůstávají v platnosti) | Česká Lípa, Kulturní dům Crystal žáci ZUŠ Česká Lípa Josef Špaček – housle Miroslav Sekera – klavír
Myslím, že Smetana měl ambici postavit českou národní hudbu, takže u něj jsou tance uváděny daleko doslovněji, přímo programně. Další věc – a ta se týká spíše pianistické stránky: Smetana se dle mého soudu snažil skloubit určitý dramatismus a naléhavost obsahu, k nimž byl inspirován například u Wagnera (ale nechci z něj dělat wagneriána), s virtuozitou a kreativností klavíru Ference Liszta. To bylo myslím jeho východisko. Smetanovy tance, přestože idealizované, jsou jednoznačně taneční. A u Dvořáka?
U Dvořáka je tanečnost spíše jakousi abstraktnější inspirací. Vidíme to třeba u furiantů: jeho furianty jsou nesmírně virtuózní a náročné, jedny z nejnáročnějších v jeho díle, ale zároveň „furiantství“ je tam pouze v náladě, ty skladby nemají nic společného s furiantem ve smyslu ryze hudebním. Jmenuje se to furiant, ale reálně, hudebně to furiant (tedy mateník) vlastně není. Dá se říct, že jste měl pro práci na kompletu příznivé podmínky? Byla přece koronavirová omezení, nekoncertovalo se, nejezdilo… Pomohlo vám to k soustředění?
„Pomohlo“ je poněkud silné slovo. V březnu, kdy jsem začal točit, byl skutečně ještě klid, ale jak se postupně začala opatření rozvolňovat, už v dubnu se objevily některé zahraniční koncerty: hrál jsem dvě Lisztova koncertantní díla v Monaku, v květnu jsem měl rezidenci na Janáčkově festivalu v Ostravě. Ale samozřejmě bylo fajn, že aspoň během tvrdého lockdownu jsem mohl cvičit a připravovat se. Jak jsem říkal, Dvořáka se člověk nenaučí za dva dny. Za CD s Bamberskými symfoniky jste dostal cenu Anděl, byl to myslím první ročník, kdy se tu udělovala cena i za klasiku. Jak jste se cítil ve společnosti muzikantů jiných žánrů a vůbec v „andělském“ prostředí?
Já si otázku předem kladl taky. S Jakubem Hrůšou jsme Anděla přebírali v podmínkách ještě trochu přiškrcených koronavirem, takže ceny se nepředávaly na slavnostním večeru, ale předtáčely se, dělal se z toto filmový záznam. Na promítání jsme pak byli pozváni spolu s ostatními držiteli. Pamatuju se, že to bylo trošku komické, přišli jsme tam oba s Jakubem Hrůšou v sáčkách, mezi uvolněné a jinak oblečené lidi. Ale musím říct, že nakonec jsem byl velice spokojen, protože po počátečních lehkých rozpacích jsme se tam nakonec cítili velmi dobře. Měl jsem z toho až trochu kýčovitě dobrý pocit, vyjádřil bych to tak, že muzika je fakt jenom jedna, že jsme sice hodně rozdílní, ale jsme taky „jejich“. Je dobře, že v Andělech byla zřízena kategorie klasiky.
Určitě je to fajn. Klasika tam už má za sebou tři ročníky, tak doufám, že vydrží. Stojí za pozornost, že severní a severovýchodní Morava, odkud pocházíte i vy, je plodnou líhní špičkových muzikantů. Třeba Martin Kasík, Tomáš Netopil, Martina Janková a další. Čím to podle vás je?
Má to některé hmatatelné příčiny. Já v této souvislosti s velkou láskou myslím zejména na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Mám k ní jistě sentimentální vztah, vždyť jsem tam studoval mladý a na to se dobře vzpomíná. Ale zpětně si stále víc uvědomuju, jak exkluzivní plejádu kantorů jsme tam měli. Nejen v hlavním oboru, ale i v dalších předmětech – v češtině, dějepisu, v hudební teorii nás učili skvělí učitelé… pokračování rozhovoru Agáty Pilátové najdete na www.klasikaplus.cz.
Pavel Haas Quartet III: České kvartety 16/10/19.00 | Teplice, Zahradní dům Pavel Haas Quartet Bedřich Smetana: Kvartet č. 2 d moll Leoš Janáček: Kvartet č. 1 „Kreutzerova sonáta“ Antonín Dvořák: Kvartet F Dur, op. 96 „Americký“ Vstupenky v prodeji v síti Ticketportal.
Ve spolupráci se ZUŠ Česká Lípa. Vstupenky ve festivalovém předprodeji a na www.lipamusica.cz