6/září 2021
Ondřej Vinklát: Mám rád, když můžu být v tvorbě co nejsvobodnější Splněním dalšího narozeninového snu je uvedení druhé letošní festivalové premiéry a představení výrazné osobnosti současné baletní scény, trojnásobného držitele ceny Thálie Ondřeje Vinkláta. Ten se ujal vytvoření nového tanečního projektu na hudbu italského soudobého skladatele Marca Rosana. Jeho Stabat Mater zazní 7. října v Děčíně a 10. října v Liberci. Přinášíme vám rozhovor, který s Ondřejem Vinklátem při této příležitosti pro speciální festivalovou přílohu připravila MF DNES. V rámci jubilejního ročníku Festivalu Lípa Musica 2021 uvedete v světové premiéře taneční představení Stabat Mater. Má pro vás osobně jinou atmosféru skutečnost, že jej jako první uvidí diváci z regionu, odkud pocházíte (Liberec, Děčín – představení Stabat Mater)?
Jsem samozřejmě velmi rád, že mám možnost svou práci uvést ve svém rodném městě. V Liberci jsem se nejen narodil, ale jako malej klučina jsem tam také poprvé stál na jevišti. V hledišti bude sedět celá moje rodina. To je přeci paráda! Hostování tak pro mne nejspíš bude nepatrnou nostalgií okořeněnou špetkou sentimentu.
Je ovlivněná barokními postupy ale zároveň současná, mísí vlivy. A zpěv Andrease Scholla má takovou sílu, že by mohl trhat tektonické desky. Když jsem hudbu poslouchal dokola, a zapisoval si dojmy a obrazy, které se mi během poslechu ukazovaly, napadlo mě, že bychom tu čistou formu mohli na pár místech zašpinit invazivními elektronickými vlivy. A Marco nebyl vůbec proti, naopak. S nadšením se pustil do komponování. Téma Stabat Mater je věčné. Tedy pokud budou lidé za tisíc let stále chodit po světě. A co když ne? Ponese dál někdo nebo něco tento příběh? A jak? Ta představa je bizarní.
Proč si váš soubor Dekkadancers vybral zrovna toto téma, které líčí bolest Panny Marie pod Kristovým křížem? S nápadem přišel ředitel festivalu Martin Prokeš, který Stabat Mater Marca Rosana znal. Hudbu mi poslal, já si ji poslechl, a bylo jasné, že takovou krásu chci dělat. Potom jsem ji dal poslechnout Štěpánovi Pecharovi, který se na tvorbě podílí a bylo to! Marcova hudba je nádherná.
Lidé znají Stabat Mater především jako hudební a pěveckou skladbu. Taneční provedení však není příliš obvyklé. Bylo pro vás, společně s kolegou Štěpánem Pecharem, s nímž jste na choreografii spolupracoval, těžké téma nějak uchopit? Bylo pro vás třeba něco inspirací nebo jste se při přípravě choreografie vedli výhradně svými pocity, zkušenostmi?
Stabat Mater v novém pohledu představí festival ve světové premiéře
„Stabat Mater je látka, která není nikterak pozitivní. Vždyť matka přichází o syna! To, co tohle pochmurné téma zvelebuje a povyšuje je právě hudba. A hudba, kterou napsal Marco Rosano je přenádherná. Dekkadancers je souborem, který je známý díky svému neotřelému humoru, který mnohdy jde až za hranu, ale zároveň choreografiemi, které jsou vážnějšího rázu. Tento dramaturgický balanc nás vždy oslovoval, a stále oslovuje. Bude se jednat o trio jedné ženy a dvou mužů. Diváci se můžou těšit na dynamicky uchopenou choreografii, která bude partnerem Rosanových tónů, naplněnými vynikajícím kontratenoristou Andreasem Schollem,“ představuje projekt choreograf a tanečník Ondřej Vinklát.
Působivá hudba, dramatický příběh, ojedinělé uchopení příběhu a jeho vyjádření tancem. I tak by se dalo stručně shrnout představení, které čeká Mezinárodní hudební festival Lípa Musica 2021 hned dvakrát a navíc ve světové premiéře. Diváci v Děčíně a v Liberci uvidí ojedinělé provedení baletního kusu Stabat Mater, kterou na hudební zpracování soudobého italského skladatele Marca Rosana nastudoval taneční soubor Dekkadancers v čele s úspěšným tanečníkem a choreografem Ondřejem Vinklátem. Děčínská premiéra bude k vidění 7. října, diváci v Liberci se dočkají o tři dny pozdě, 10. října. Premiérové představení si nenechá ujít osobně ani skladatel hudby Marco Rosano, který bude hostem festivalu.
Vydal: ARBOR – spolek pro duchovní kulturu Žižkova 528/6, 470 01 Česká Lípa, info@lipamusica.cz, +420 608 917 973 Fotografie: archiv umělců, Lukáš Marhoul Photography, Martin Špelda
Stabat Mater líčící bolest Panny Marie pod Kristovým křížem je odjakživa jednou z nejpřitažlivějších duchovních předloh, která zlákala nespočet hudebních skladatelů různých hudebních stylů a epoch.
4/9–28/10/2021
Mám rád, když můžu být v tvorbě co nejsvobodnější. Scénář, nebo spíše sled obrazů a dramaturgie, jsou pevným nosným pilířem, ale prostředky, se kterými pracujeme vznikají na místě, impulzivně. Zkoušení je pro nás hřištěm, kde je prostor pro všechny nápady. Potom se postupně tvaruje a nehodící se odpadává. Za studiem pak máme malý hřbitůvek, kde končí obrovské množství nápadů, které se do představení nevešly. Na premiéře zůstává pouze to, na čem se všichni shodneme, a co zapadá do celku. Máte trému před premiérou? Mám. Máme. To k tomu patří! Momentálně jsme v půlce příprav. Představení se tvaruje do poslední chvíle a nikdo z nás momentálně neví, jak celá choreografie bude vypadat, jaké bude mít vyznění. Bude dobrá? Bude se líbit? Divadlo je živým uměním a za těch čtyřicet minut se stát cokoliv, stejně tak jako každou vteřinu v našem životě.
Novým způsobem se tohoto úkolu zhostil italský soudobý hudební skladatel Marco Rosano, jehož kompozici na nahrávce zvěčnil kontratenorista Andreas Scholl. Rosano navíc na objednávku festivalu své dílo Stabat Mater doplnil o kontrastní expresivní hudební plochy, které katalyzují duchovní téma do nové podoby. MHF Lípa Musica představí, jakým způsobem se touto skladbou nechal inspirovat progresivní taneční soubor Dekkadancers složený ze špičkových tanečníků národních baletních scén v Praze, Brně, Mnichově či baletní Mekce Moskvě v čele s Ondřejem Vinklátem, výjimečnou baletní osobností mladé generace, trojnásobným držitelem Ceny Thálie, který se ujme spolu se svým kolegou Štěpánem Pecharem i role choreografa. Lípa Musica tak nabídne mimořádný umělecký zážitek ve světové premiéře v podání jednoho z předních souborů v oblasti současného tance u nás...
Pavel Haas Quartet uvedl na Lípě Musice svého přítele Borise Giltburga
Pozvánka na příští koncerty:
Prosluněný nedělní podvečer jako by lákal k výletu. Festival Lípa Musica se ale tentokrát nikam nevydal a zůstal na své takřka domovské adrese. V bazilice Všech svatých v České Lípě uvedl program s názvem Pavel Haas Quartet 4+1. Oním nenápadným +1 byl klavírní virtuóz Boris Giltburg, se kterým Pavel Haas Quartet poprvé spolupracoval v roce 2014. V neděli v podvečer jmenovaní interpreti provedli romantický večer věnovaný kvintetům Johannesa Brahmse a Antonína Dvořáka. Účast Borise Giltburga na festivalu je jedním z dramaturgických vrcholů letošního jubilejního ročníku Lípy Musicy. Místním posluchačům se zde představil hned dvakrát, kromě nedělního vystoupení s Pavel Haas Quartetem také v sólovém recitálu v pondělí. Haasovci byli ostatně těmi, kdo mladého, leč věhlasného klavíristu na festival přivedli. Po nějaké době sólistu i smyčcový kvartet lákalo si opět společně zahrát. V neděli na to k radosti všech zúčastněných došlo. Pro večer v České Lípě si Giltburg s Haasovci připravili nejdříve Klavírní kvintet f moll, op. 34 od Johannesa Brahmse. Hned úvodní Allegro dalo pocítit, že večer bude čistokrevně romantický a že toto předznamenání hráči maximálně dodrží, a to i za cenu potlačení muzikantského ega. Kýženého romantického obsahu a formy se tak všichni interpreti drželi poctivě celý večer. Tímto pokorným přístupem šli Brahmsovi přímo naproti. Jeho dlouho cizelované dílo bylo v nedělním provedení barvité, avšak nikoliv nepatřičně expresivní. Ani při maximální koncentraci interpreti nepřestávali klást důraz na jemnost, přirozenost a lehkost. K hudbě samotné bylo ostatně málo co přidávat, byla napsána tak, aby byla maximálně účinná, emocemi skladba doslova přetékala a pro hráče ani posluchače nebyla nadmíru rafinovaná. Teprve třetí část, kterou bylo scherzo, ukázala dramatický potenciál Brahmsova kvintetu. A také přesně od tohoto momentu začal mít koncert kromě „profesorskosti“ také pořádnou šťávu. Najednou to nebyly noty, moc not, ale hudba, hudba, která nic neříkala, a přitom vypovídala. Rychle se přelévající party a měnící se rytmy, až chvílemi létaly žíně. Jistá emociální komplikovanost v Brahmsově díle někdy způsobuje složitou orientaci v něm, posluchač z něj může být až mírně vyčerpaný. Pavel Haas Quartet dílo důsledně rozebral, snad trochu chladně, což ovšem nelze říci o živelném a nekonečně dlouhém a v dobrém slova smyslu afektovaném finále. Vzápětí se po krátké přestávce přistoupilo ke kvintetu Brahmsova současníka a přítele Antonína Dvořáka. Jeho tvorba je vždy libozvučná a nekomplikovaná, plyne přirozeně, autor nevkládal do tvorby nadbytečné explozivy, jeho emoce se projevují v hudbě jaksi niterněji a určitě zpěvněji. Ani jeho Kvintet č. 2 dur neoplývá tvrdostí, nýbrž neváhá při expresi užít nápěvových až lidových postupů. Výsledkem je, že jeho hudba proudí českému posluchači do ucha bezprostředněji a srozumitelněji. Proti úvodnímu Brahmsovi bylo v Dvořákově kvintetu o mnoho více lyriky a celkové spokojenosti a vyrovnanosti, hudebně řekněme harmonie…
Varhany pro čtyři ruce 3/10/17.00 | Großschönau, evangelicko-lutheránský kostel Pavla Salvová, Jan Rotrekl – varhany Mozart / Warlock / Bedard ad.
Plné znění obou reflexí Tomáše Cidliny najdete na www.klasikaplus.cz.
Dekkadancers: Stabat Mater 7/10/19.00 | Děčín, Městské divadlo 10/10/19.00 | Liberec, Divadlo F. X. Šaldy hudba: Marco Rosano, zpěv ze záznamu: Andreas Scholl koncept a dramaturgie: Ondřej Vinklát choreografie: Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar tančí: Nikol Šneiderová, Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar Kahánek & Venyš v královské Žitavě 15/10/19.00 | Žitava, radnice Irvin Venyš – klarinet, Ivo Kahánek – klavír Brahms / Schumann / Dvořák / Janáček/ Martinů
Boris Giltburg. Skvost Festival Lípa Musica naděluje při příležitosti svého dvacátého jubilea jeden dárek za druhým. A tak v pondělí večer začal všední týden naprosto svátečně. V klavírním recitálu Borise Giltburga, který vystoupal na téže pódium, tedy v bazilice Všech svatých v České Lípě, jako předcházejícího večera, kdy se zde představil v kvintetu s osobitým Pavel Haas Quartetem. Tentokrát mělo jít o něco jiného, klavír značky Fazioli zapůjčený pro tyto účely z Rakouska zde nebyl jedním z pěti, nýbrž si měl pod rukama výjimečného interpreta s prostorem naplněné baziliky poradit sám. Na program připravil diváky pregnantním a aktuálním proslovem Pavel Ryjáček, který podtrhl společnou valčíkovou dramaturgii jednotlivých děl, ale přitom přichystal posluchače na drama, které je mělo čekat. Vysvětlil, že valčíkové melodie a rytmy jsou prostředky, jak zobrazit zkušenost ideálního a noblesního světa. Zároveň však autoři jejich děl své romantické aluze konfrontovali s dramatickou dobou dvacátého století. Výsledkem byl velký dramatický nářek nad zmizelým světem doby vzniku prvních valčíků, který, třebaže nebyl ideálním, nepostrádal vznešenost. Večer načala nesmírně hluboká, nejednou osudově tísnivá, lkavá, místy tektonická Sonáta A dur Sergeje Prokofjeva. Úzkostné dílo bylo provedeno s přirozenou autoritou až dominancí. Boris Giltburg provedl diváky skladbou, tak jak chtěl. Od počátku se to dělo strhujícím způsobem. Z emocí, které skladbou tryskaly, muselo být každému jasné, že ji stvořila buď nemocná hlava, nebo spíše nemocná doba. Dílo českolipské publikum doslova fixovalo a angažovalo k poslechu. I v době svého vzniku snad skladba musela být považována za popis něčeho brutálního a násilného, byť přímo nevyřčeného. Dějiny nepřestaly dávat skladbě za pravdu. Dvacáté století přineslo a vyplodilo tolik úzkosti, že by se Prokofjevova sonáta mohla stát soundtrackem k filmu o něm…