5/září 2022
Andreas Staier: Neumím si představit, že bych hrál pořád to samé dokola Jeho pedagogy byli guruové historicky poučené interpretace Gustav Leonhardt, Nikolaus Harnoncourt a Ton Koopman, tři roky vystupoval s renomovaným souborem Musica Antiqua Köln, téměř deset let vyučoval na jedné z nejvyhlášenějších institucí pro studium staré hudby, jíž je basilejská Schola Cantorum ve Švýcarsku. Na Mezinárodní hudební festival Lípa Musica přijede německý cembalista a hráč na kladívkový klavír Andreas Staier, špička ve svém oboru, neúnavný „hledač“ méně hraného nebo zcela neobjeveného repertoáru. Spolu s uměleckou garantkou festivalu sopranistkou Hanou Blažíkovou uvede 10. září v kostele sv. Josefa v Krásné písně autorů 19. století, slavné Schubertovy či Schumannovy, a také pozapomenuté Chopinovy. V bleskovém telefonickém rozhovoru, který u této příležitosti připravil časopis Harmonie, však nemluvili jen o nich… Kdy u vás nastal onen klíčový moment, že jste se coby student klavíru začal zajímat o hru na cembalo a kladívkový klavír? Těch rozhodujících momentů bylo několik. První přišel, když jsem asi jako dvanáctiletý objevil v obchodě s hudebninami Fitzwilliam Virginal Book, sbírku klávesových skladeb různých autorů z doby kolem roku 1600. Samozřejmě jsem si je zkoušel hrát na klavír, protože jsem o cembalu vůbec nic nevěděl. Vždycky jsem rád improvizoval, bavilo mě víc hrát z listu než cvičit… (smích) Také jsem si pečlivě pročetl předmluvu k té sbírce, a to ve mně vzbudilo zvědavost. Později jsem občas hrál s dívkou, která se učila na housle a jejíž rodiče měli doma cembalo. Sice ne moc dobré, ale příležitostně jsem si na něj něco zkoušel. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že existují i jiné klávesové nástroje než klavír. Mnohem později, když jsem coby student navštěvoval letní kurzy v Antwerpách, objevil jsem tam muzeum Vleeshuis, jeho krásnou sbírku dobových cembal ze 17. století a také překrásný vídeňský kladívkový klavír ze Schubertovy doby, postavený v roce 1826 Conradem Grafem. Možnost zahrát si na originál byl pro mě nesmírně důležitý. Hodně mě to inspirovalo a opět vyvolalo řadu otázek zejména ohledně interpretace Schuberta, například co se týče používání pedálu. Zdá se, že setkání s dobovým nástrojem byl pro vás zážitek téměř iniciační. Jak byste popsal, co se tehdy stalo? Začala vám Schubertova hudba dávat větší smysl nebo jste měl dojem, že jí začínáte lépe rozumět? Nedokážu říct, jestli mi jeho hudba začala dávat větší smysl, ale určitě zněla mnohem přesvědčivěji a přirozeněji. To pro mě bylo největší překvapení. Sám jste dnes majitelem několika klávesových nástrojů.
Vydal: Bohemorum, s. r. o. Žižkova 528/6, 470 01 Česká Lípa, info@lipamusica.cz, +420 725 843 104 Fotografie: archiv festivalu a umělců
Kolik jich doma máte? Vlastním dvě cembala a dva kladívkové klavíry, jeden z Mozartovy doby s rozsahem pěti oktáv, druhý vídeňský, který je kopií právě onoho nástroje z Antwerp. Nikdy jsem na něj totiž nezapomněl a řekl jsem si, že pokud na to budu mít prostředky, musím si jeho kopii pořídit. Ve všech případech jde o kopie, jediným mým originálem je klavír značky Broadwood z roku 1804. Na koncertě v Krásné budete hrát na kopii kladívkového klavíru Conrada Grafa, kterou vyhotovil Paul McNulty. Co byste řekl o tomto nástroji třeba co se zvuku týče? O zvuku se moc mluvit nedá. Je to trochu jako byste mi řekla: Byl byste tak laskav a popsal mi, jak chutná jahoda? Co bych vám tak mohl říct? Asi že chutná sladce, zkrátka jako jahoda. (smích) Nejlepší bude, když lidé na koncert přijdou, otevřou uši a mysl a zaposlouchají se. Jde hlavně o to, aby přišli se zvídavostí. Není třeba se na to nijak připravovat. Přece jen bych ale něco k tomuto raně romantickému nástroji řekl. Zní zřetelněji a lehčeji než moderní klavír, což vás dovede ke zjištění, že mnohá pedálová označení se na moderní nástroj nedají kvůli akustice hrát přesně tak, jak je skladatelé zapsali. Pedál, jak asi budete souhlasit, je duší hry na klavír, a musíte-li měnit pedál kvůli akustice, je to vlastně drastická manipulace. Tohle je velké téma, teď ale obraťme list. S Hanou Blažíkovou spolupracujete již několik let. Pamatujete si, jak vaše spolupráce začala? To si pamatuji velice dobře. Jeden z mých bývalých studentů mě pozval do Kolína nad Rýnem na koncert hudby převážně 17. století. Tehdy jsem Hanu slyšel poprvé naživo a její projev mi připadal úžasný. Věděl jsem, že už toho hodně natočila, že má za sebou třeba Bachovy kantáty s Bach
20/8–15/10/2022
Hana Blažíková umělecká garantka
Collegium Japan a Masaaki Suzukim a tak dále. Pak nás dva vyzval Chopinův festival ve Varšavě, abychom připravili program zejména Chopinových písní, a to byla naše první spolupráce. Zajímalo by mě, jak silná je vaše vzájemná hudební chemie nebo empatie, jak moc potřebujete o interpretaci diskutovat, zkrátka jak se vám s Hanou hraje? S Hanou spolupracuji skutečně moc rád. Jednak má nádherný hlas, jednak je skvělá, inteligentní a citlivá hudebnice, což je výborná kombinace. Na hraní s ní se pokaždé těším. Myslím, že nepotřebujeme o skladbách moc mluvit, ale tohle je hodně subjektivní. Řekl bych, že se na základních věcech, jako je třeba tempo a základní charakter, shodneme natolik, že o nich mluvit nemusíme, ale vlastně nepotřebujeme moc mluvit o ničem. Hana by možná odpověděla něco jiného (smích), ale mně přijde, že je při našich zkouškách mluvení skutečně málo. Ve video pozvánce na váš koncert Hana říká, že je pro ni tento program osobní, a upozorňuje také, že písně, které spolu budete provádět, jsou především o touze, stesku a smutku. Jak to vnímáte vy? Víte, písně v 19. století pojednávají většinou o těchto tématech, zpívá se v nich o ztrátě, lásce a bolesti, náš program tedy není výjimkou. Z těch, které v Česku zahrajeme, je mi asi nejbližší Schumannův cyklus op. 39 na Eichendorffovy texty, protože se jedná o krásné písně zhudebněné v podstatě ideálním způsobem. Kombinace Eichendorffa a Schumanna mi připadá prostě dokonalá… Pokračování rozhovoru Diny Šnejdarové najdete na www.casopisharmonie.cz.
Hille a Marthe Perl a jejich Živly mezi poli Sobotní večer zavedl festival Lípa Musica a jeho diváky na jedno z nejmalebnějších zastavení, a sice do kostela svaté Barbory, jenž stojí osamoceně mezi poli nedaleko Zahrádek u České Lípy. Hosty festivalu byly pro tento večer violistky da gamba Hille a Marthe Perl z Německa, které přivezly částečně autorský program nazvaný Živly. Kostel svaté Barbory je v rámci festivalového běhu skutečně výjimečnou destinací. Unikátní atmosféra je dána už tím, že do odlehlého kostela není zaveden elektrický proud a světlo zde zprostředkovávají desítky svíček. Jedná se skutečně o výjimečný prostor pro intimně laděné komorní programy. Tématem večera, jak bylo předesláno, byly živly. Tomu odpovídalo rozdělení programu do čtyř částí nazvaných Oheň, Voda, Vzduch, Země. V těchto částech byly provázeny skladby několika století, které danému tématu odpovídaly, či jej rozvíjely. Každou z částí ale uvádělo Preludium, jehož autorkou byla mladší z obou protagonistek Marthe Perl. Část Oheň počínala velmi jemně a neživelně, korespondovala s poklidně planoucími svíčkami, které interpretky obklopovaly. Následovaly kusy s tématikou ohně, které byly irské lidové provenience a pro violy da gamba jejich aranžmá vytvořila Hille Perl. Lidové písně Flag of Fire, Fire in the Mountain a Hag by Fire na irskou melodičnost a charakter odkazovaly jen částečně, ale dostatečně zřetelně. Jinak se ovšem jednalo o autonomní kompozice, ve kterých byl lidový kód zachován, ale nebyl nijak dominantní. Rodinná souhra obou interpretek byla velmi zřetelná a radostná a hudební a osobnostní napojení obou violistek da gamba přinášelo maximální potěšení publiku i jim samotným. Tato vzácná energie doslova prýštila na konci části Oheň, kdy zaznělo temperamentní Fandango Antonia Solera, které si Marthe a Hille Perl pro své potřeby společně zaranžovaly. Dále večer pokračoval částí Voda. Voda, jak známo, nelze chytit, a stejně tak těžké bylo postihnout slovy úvodní fluidní preludium. Na něj navázala relativně konzervativní raně a vrcholně barokní část repertoáru s díly Telemanna, Richarda Sumartea nebo Johna Dowlanda. Sólový Telemann v podání Hille Perl byl intenzivní a virtuózní. Starší Lamentace kapitána Humea byla proti tomuto kusu v intimním kontrastu a jednalo se o procítěný a krásný kus programu. Další díla této části měla meditativní charakter.
Děčínský koncert pro dva hlasy – Hanu Blažíkovou a cink Nedělní podvečer byl ve znamení pokračování letošního ročníku festivalu Lípa Musica. Během něj se publikum na zámku v Děčíně mohlo poprvé těšit z projektu letošního uměleckého garanta festivalu, sopranistky Hany Blažíkové. Pro tento večer nazvaný Na dechu andělů si ke spolupráci přizvala mezinárodní seskupení muzikantů pracující pod názvem The Breathtaking Collective, a především avizovanou hvězdu večera a hráče na cink Bruce Dickeyho. Program doznal ze zdravotních důvodů jistých změn. Hana Blažíková ve velmi nedávné době prodělala covid a po přestálé nemoci se dosud necítila ve stoprocentní pěvecké kondici. Proto bylo několik vokálních čísel v programu nahrazeno kusy instrumentálními. Ve hře ale bylo i to, že koncert bude pouze instrumentální, což by byla, jak ukázaly následující okamžiky, obrovská škoda. Kromě zmíněného cinku byli koncertními partnery Hany Blažíkové vynikající instrumentalisté na housle, violu da gamba a theorbu. Jednalo se tedy o spojení pro provozování čistokrevné staré hudby, došlo ale i na kousky soudobé. Program načaly ukázky z nedávno objeveného rukopisu signovaného Carlo G. Hana Blažíková v Panis Angelicus a v Mater Hierusalem otevřela zpívanou část programu. Zpočátku to vypadalo, jako by chtěla šetřit hlas, protože s ním bylo třeba vystačit do konce, z toho pramenila jistá počáteční nejistota. Zakrátko ale zpívala na hraně pro ten večer možného. Následovala instrumentální skladba Giovanniho Pierluigiho da Palestriny pro varhany a cink, která umožňovala bližší poznání a oposlouchání tohoto dnes už nezvyklého dechového křížence. Nato bylo uvedeno číslo docela moderní, a sice píseň O archandělech a andělech od soudobého autora Ivana Moodyho. Zde už rozezpívaná a odhodlaná Hana Blažíková předvedla sugestivní výkon. Její part byl de facto duetem pro lidský hlas a cink, oba tyto hlasy si dobře naslouchaly a odpovídaly si, i promlouvaly společně. Oporou jim byl violista da gamba Matthias Müller. Hrál jaksi zezadu, jeho partitura nabízela až neevropsky znějící intervaly, oběma muzikantům byl ale ve svém rámci skromnou a nesobeckou, přesto pevnou oporou.
Další částí byl Vzduch, který začal opět sólovým preludiem, tentokrát v podání jeho autorky Marthe Perl. To bylo alegorií mírného povětří, ve kterém byly obsaženy jemné rozklady a souzvuky, které nebyly vůči posluchači invazivní, nýbrž mu dávaly dostatek času k promýšlení a uchopení skladby.
Dalším instrumentálním kusem byla sonáta pro dvoje housle a violu da gamba od Francesca Cavalliho. Smyčce prokazovaly krásnou souhru, ladnost a dostatečný výraz, který byl až překvapivě silný, zejména to platí o viole da gamba, která byla skutečně velmi dobře slyšet. Zezadu trio smyčců jistily varhany, ale nikoliv na úkor tohoto především smyčcového čísla.
Přechod k dalšímu již baroknímu repertoáru v provedení obou protagonistek nebyl násilný, byť se jednalo o temperamentnější Bourrasque Marina Maraise, z jehož dílny byly i dva následující kusy Le Jeu du Volant a La Musette. První z nich by se dal parafrázovat jako hravá variace na sny o létání. Byla to velmi vzdušná a velkorysá kompozice vytvářející komfortní a radostný pocit… Na souhru náročná pizzicatová Musette nikam nespěchala…
Ve vzduchu se vznášela zvláštní atmosféra duchovního lyrična a nejednou, platí to i v souvislosti s dalšími uvedenými díly, dával název programu Na dechu andělů velký smysl. Jednalo se o čísla křehká a neinvazivní, ale přesto se silným duchovním základem. Jemností kypící program se odvíjel i dále v obdobném duchu…
Pokračování recenze Tomáše Cidliny najdete na portálu Operaplus.cz.
Pokračování recenze Tomáše Cidliny najdete u našeho hlavního mediálního partnera:
Obě recenze si celé můžete přečíst u našeho hlavního mediálního partnera.
Pozvánka na příští koncerty: Severáček: Sanctissima so 17/9/19 h Kryštofovo Údolí, kostel sv. Kryštofa Josef Kovačič – bas Severáček – dětský sbor ZUŠ Liberec Silvie Langrová – um. vedoucí Koronthály / Gallus / Campanus Vodňanský / Bach Saint-Saëns / Duruflé / Gounod / Dvořák / Franck / Eben spirituály
Stabat Mater so 24/9/19 h Prysk, kostel sv. Petra a Pavla Kchun: Martin Prokeš – tenor, Marek Šulc – baryton Eduard Šístek – violoncello Hidegard von Bingen: Hymnus Ave generosa a další středověké zpěvy / Johann Sebastian Bach: Suita pro violoncello č. 2 d moll, BWV 1008 / Marco Rosano: Stabat Mater – premiéra
Jistebnický kancionál koncertní řada umělecké garantky st 28/9/19 h Česká Kamenice, kostel sv. Jakuba staršího Tiburtina ensemble, Barbora Kabátková – umělecká vedoucí
Cantigas de Santa Maria koncertní řada umělecké garantky pá 30/9/19 h St. Marienthal, klášterní kostel Hana Blažíková & Barbora Kabátková – zpěv, harfa M. Übellacker – dulce melos, M. Novák – perkuse Cantigas de Santa Maria – výběr Vstupenky v prodeji na www.lipamusica.cz a ve festivalové pokladně v Žižkově 528/6 v České Lípě. Otevřeno po–čt od 14 do 16 hodin.