5/říjen 2020
Vladimír Roubal: Nebojte se být normální Ačkoli jsme pro aktuální vydání plánovali dokončení rozhovoru se sopranistkou Annou Hlavenkovou, takřka “pohádkový“ zákaz zpěvu nás z Miroslavovy země posunul do Půlnočního království a koncert s Musicou Bohemicou, kde se mimo jiné měla tato pěvkyně představit, jsme museli k naší velké lítosti zrušit. Dobrou zprávou však je, že se na něj můžete těšit příští rok. Druhým koncertem, na kterém se projevila neblahá vládní nařízení, je vystoupení Českého filharmonického sboru Brno, který nahradí varhanní recitál mimořádného virtuosa a improvizátora Vladimíra Roubala společně s ikonou mezi trumpetisty Miroslavem Kejmarem. Při této příležitosti vám coby pozvánku přinášíme rozhovor s varhaníkem Roubalem, který letos slaví 30 let působení v pozici strahovského regenschoriho a který připravil náš partnerský portál Operaplus.cz.
Jste známý jako vynikající varhaník, dirigent a fenomenální improvizátor. Máte nějaké stylové preference, ať už ve varhanní literatuře nebo improvizaci? U jakých skladatelů čerpáte inspiraci?
Největší bohatství v oblasti harmonie a barev jsem vždy nacházel hlavně na domácí půdě. Hlavním zdrojem inspirace byl a stále je Antonín Dvořák, Josef Bohuslav Foerster, Zdeněk Fibich, Leoš Janáček. Ale to jsou ti nejviditelnější. Během své praxe varhanické i kapelnické jsem se seznámil i s tvorbou našich tzv. „kůrovců“, a to především z období 18. – 20. století, jejichž jména se objevují hlavně v tvorbě chrámové hudby a kteří neprávem zůstali světu neznámými (F. X. Brixi, J. V. Tomášek, V. E. Horák, K. F. Pitsch, R. Führer a další). Tím nechci vyloučit zahraniční tvorbu, ale v naší zemi
jsme vždy měli dostatek hodnotné hudby církevní i světské. Rád bych vyzdvihl českou tvorbu pastorální. Myslím, že na tomto poli nemáme ve světě konkurenci. Věřím, že každý varhaník začíná s improvizací inspirován vánoční tvorbou (a nemyslím jen Jakuba Jana Rybu). Podívejte se, kolik máme vánočních mší, pastorel, motet i nepřeberné množství koled. Nebývají harmonicky náročné, jsou čitelné i pro lidové hudebníky, a navíc mají ducha laskavosti, radosti a hravosti. I zbožnosti. A zde je patrná paralela s folklórem v jednotlivých regionech. Dostáváme se k úplnému základu naší přirozené muzikality a tím je lidová píseň. V ní vnímáme jak melodiku, tak nejpevnější základy harmonie. Dne 1. července 2020 jste slavil třicetileté výročí svého působení jako regenschori Královské kanonie premonstrátů na Strahově. Jak byste toto období zhodnotil? V čem přesně spočívá Vaše práce?
Kontinuita činnosti varhaníků a chorregentů byla válkami i komunismem často narušena, a tak jsem volil cestu tradice a čerpal z vyprávění pamětníků a kronik v přímé
Lípa Musica septet a zajímavá symbióza interpretů s dílem Festival Lípa Musica v sobotu zavedl své diváky v rámci putování po severních Čechách do majestátního i pitoreskního děčínského zámku. Zde se představil velmi unikátní a pro potřeby festivalu vzniklý ansámbl Lípa Musica septet, pracující pod vedením uměleckého garanta festivalu a houslisty Josefa Špačka.
Dramaturgie večera rozvinula loňský ročník, kdy Josef Špaček obdobně vytvořil, tehdy velmi internacionálně, složený festivalový sextet. Nyní bylo septetem jiného, českého díla orchestrální houslové literatury, a Josef Špaček, jak–uvedl v interview před Vydal: ARBOR spolek pro duchovní kulturu koncertem, ho01poprvé nastudoval v Žižkova 528/6, 470 Česká Lípa, info@lipamusica.cz, +420 608 917 973 jedenácti letech. Fotografie: archiv festivalu
12/9–28/10/2020
konfrontaci s požadavky a svým vnitřním založením. Na Strahově působila celá řada velkých osobností (J. L. Oehlschlägel, J. K. Kuchař, R. Führer, aj.). Významnou událostí byla návštěva W. A. Mozarta, který si zahrál na velké strahovské varhany přestavěné P. J. L. Oehlschlägelem. Jeho improvizaci zaznamenal na papír tehdy zastupující varhaník P. Norbert Lehmann. Stačil zaznamenat 57 taktů. To pokládám za úctyhodný výkon. Mozart si velmi vážil i J. K. Kuchaře, kterému vzdal hold v opeře Don Giovanni. Vstupní inspirací pro moji činnost v roli chorregenta byla krásná liturgie, jejíž nedílnou součástí je hudba. Mše jako forma a neměnná část (Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Benedictus, Agnus Dei) se stala pilířem činnosti kapelníka a sboru. Doprovod obecného lidu, vytváření předeher, meziher a doher je praxe varhanická. Ta v sobě zahrnuje i velkou příležitost k maléru v podobě chytání odpovědí na invokace celebrantů, kteří si vůbec neuvědomují, že chudáka varhaníka „vymáchají“ ve všech existujících (i neexistujících) modech. Varhaník musí rychle reagovat a suverénně se pohybovat ve všech tóninách, což je také základním ––– pokračování na druhé straně
kolegia muzikantů na zajímavý loňský projekt navázáno. Soubor je složený z interpretů etablovaných ve velkých tělesech či ve vytížených komorních ansámblech, kteří přesto nerezignovali na možnost si zahrát ve velmi osobitém komorním projektu. Jmenovitě se potom kromě Josefa Špačka před děčínským publikem představili violista a komorní hráč par excellence Pavel Nikl, koncertní mistr violoncell České filharmonie Václav Petr, vedoucí kontrabasista z téhož orchestru Adam Honzírek a za dechy hornista Radek Baborák, vedoucí fagotistů České filharmonie Ondřej Roskovec a univerzální klarinetová osobnost Tomáš Kopáček. Dá se tedy říci, že se jednalo o velmi vybraný gentlemanský hudební klub, od nějž se dal čekat adekvátně intelektuální repertoár. Ten skutečně konvenoval osobnostem interpretů. Naprosto originálním směrem odstartovaný večer, tak by se dal charakterizovat úvod koncertu, který obstarala groteskní variace či résumé na Straussovu symfonickou báseň Enšpíglovo šibalství od Franze Hasenöhrla. Zde ale vystoupil pouze kvintet muzikantů, a sice v obsazení bez violy a violoncella. Skladba by si vysloužila jistě spoustu dalších charakteristik, jednou z nich je i to, že je napsána velmi hutně, na o polovinu zmenšeném prostoru převypravuje původní symfonickou báseň, a proto je skladba doslova nabitá. Vyžaduje po svých hráčích skutečnou virtuóznost. K plusům patřil i zvolený prostor, který byl někdejším zámeckým knihovním sálem, nyní ovšem bez knih. A tak byla akustika dobrá a nic nepohlcovalo zvuky zajímavého tělesa, naopak docela holé stěny a zaklenutý strop vytvořily zajímavý, až hallový, ale při tom nestudený efekt, který příležitostné zámecké kapele samozřejmě velmi přál. V následující skladbě, kterou byl Beethovenův Septet Es dur, se už skutečně představil plně obsazený ansámbl Lípy Musicy. Jedná se o skladbu, kterou její autor napsal jako mladý člověk plný tvůrčích sil. Dílo je velmi energické a žánrově je zajímavě rozkročené mezi doznívajícím světem mozartovských amplitud a svou současností. Nese v sobě už odvahu říci závažnější sdělení o době svého vzniku, kdy bralo staré uspořádání světa za své. Ono důležité sdělení bylo v první části, stále dosud rozverné, pouze naznačeno a soubor jej skrze hudbu vyslovil až v druhé části Adagio Cantabile. Zde se opravdu výrazně zpomalilo, aby jistou dynamiku a tanečnost přinesl následující menuet. I v něm už ale byla obsažena jistá naléhavost doby, kterou z Beethovena interpreti správně vyčetli i zreprodukovali. Další věty daly velmi vyniknout jednotlivým nástrojům. Mezi tanečkem a opravdovou hřmotností se na výrazové škále pohyboval Radek Baborák, zatímco dva dechy vedle něj ho jakoby konejšily a lemovaly. V těchto momentech skutečně dechy nesly na sobě atmosféru skladby, zatímco konec díla zase dával vyniknout instrumentalitě smyčců, zejména houslí, a krásné party zde mělo rovněž violoncello. Závěr zněl velmi od podlahy, rustikálně, byla to taková skoro skočná, i když pořád silně ovlivněná zámeckým prostředím. Velmi svěží a srozumitelný závěr. Chytře napsané dílo dalo vyniknout všem interpretům, každý nástroj zde měl velmi důležitou a nezastupitelnou roli, které se jejich interpreti chápali s vášní i humorem, a přitom vše neztratilo svůj původně nastavený intelektuálský rozměr. Recenze T. Cidliny pro www.Klasikaplus.cz.
Vladimír Roubal: pokračování předpokladem toho, aby se naučil improvizovat. To souvisí se stupnicemi, akordy, pedálovou technikou, souhrou manuálu s pedálem atd. Tím jako varhaník musím procházet. Je to řemeslo ke zvládnutí role. Jako kapelník pracuji se smíšeným sborem, orchestrem, trubači, sólisty, studiem partitur a dirigentské „gramatiky“. U tzv. figurální mše potřebuji mít u varhan člověka, který zná liturgii, je schopen doprovodit sbor vhodnou registrací a zároveň je s to doprovodit odpovědi kněze, vytvářet předehry, mezihry a dohry. Tuto krásnou, leč někdy náročnou práci ve Strahovském klášteře dělám 30 let. Je to práce s lidmi a zároveň práce na sobě samém, a jak známo, kde člověk, tam malér… Občas to působí více jako vzájemná psychoterapeutická setkávání s duchovní hudbou. Úžasná zkušenost. A jedinečná možnost sdílení se… Kteří pedagogové nebo osobnosti Vás v životě nejvíce ovlinili a jak? Váš profesor improvizace Jaroslav Vodrážka prohlásil, že jste byl jeho nejtalentovanějším žákem. Jaký je podle Vás jeho odkaz pro budoucí generace?
Mým prvním kantorem byl pan učitel Karel Hofman, violista Symfonického orchestru ČR v Plzni. Učitel ze „staré školy“. Vždy v obleku a s vázaným motýlkem. Dokázal výborně improvizovat a často mi předváděl různé styly s otázkou, co mě nejvíce zaujalo. Skvělý průzkum hudebnosti. Bohužel zemřel, když mi bylo 11 let, ale nikdy na jeho noblesu nezapomenu. Po jeho smrti mě rodiče přihlásili na harmoniku (akordeon) na LŠU 1 v Plzni a paní učitelka Špačková na konci 1. cyklu rozhodla, že půjdu na konzervatoř a basta. Ani nebylo možné protestovat. Učitel byl ve výchově mých rodičů autorita. Ta rozhodla, jakou cestou dál. Varhany mě přitahovaly díky vlivu varhaníka Dr. Václava Větrovce. Právě ten měl největší zásluhu na tom, že se varhany staly mým osudovým nástrojem. Na konzervatoři se mě ujala prof. Jitka Chaloupková, později v Praze prof. Jan Hora. Oba byli studenty J. Reinbergera a J. E. Köhlera, takže hovořili jedním jazykem, třebaže byli rozdílnými osobnostmi. Setkávání s prof. Jaroslavem Vodrážkou byla nezapomenutelná. Nemohu hovořit o výuce v oboru improvizace, ale o velkých exercíciích. Nejenom o hudbě, ale i o životě. Vždy se pozastavoval nad tím, jak se lidé v dnešní době bojí být normálními.
Pozvánka na další koncerty: JURKOVIČOVY UKOLÉBAVKY pondělí 20. října 19.00 Doksy, zámek H. Blažíková – soprán, J. Semerádová – barokní flétny, M. Srovnal – viola da gamba, J. Krejča – theorba, J. Dvořáková Marešová – varhanní pozitiv Jurkovič | Michna z Otradovic | Kapsberger ad.
HUDBA STŘÍBRNÉHO PLÁTNA závěrečný koncert středa 28. října 19.00 Nový Bor, Městské divadlo Komorní filharmonie Pardubice Jan Kučera – dirigent filmová hudba z českých i zahraničních filmů a seriálů
Více informací: www.lipamusica.cz
Být „normální“ považoval za vstupní nutnost do světa kreativity spolu s duchovním životem. Velmi ho fascinoval J. S. Bach svým dokonalým řádem, i A. Dvořák svými harmoniemi s využitím chromaticko-terciové příbuznosti. O tom jsme vedli mnohé nezapomenutelné debaty. A vzkaz budoucím generacím? Nebojte se být normálními… Kromě toho, že jste velkým znalcem varhan, jste také organologem Královské kanonie premonstrátů. Jak se díváte na současný stav varhan u nás, respektive vztah k nim ze strany společnosti, církve, varhanářů a varhaníků? Dle mého názoru se u nás nejen starší, ale bohužel i mladší generace koukají stále na romantický typ varhan skrz prsty, byť na západě se pohled na ně dávno rehabilitoval.
V naší zemi se nachází mnoho zajímavých nástrojů, ať už barokních, romantických nebo varhan impresionistického typu. Bohužel, mnoho jich chátrá, a tak jsou odsouzeny k zániku. Některé přežijí, ale vždy to vyžaduje velké finanční náklady a mnohdy se ani odborníci nemohou shodnout, co s příslušným nástrojem udělat. Takto to odneslo i několik romantických varhan, když se je někdo pokusil „vylepšit“, aby bylo možné interpretovat „staré mistry“. Na Vašich koncertech je obdivováno zejména umění registrace (výběr varhanních rejstříků a jejich kombinace, pozn. redakce). Máte nějaký návod, jak si vypěstovat cit pro barvu, určitou estetiku registrování?
K otázce registrace mohu jen doporučit vnímání odezvy od nástroje i z prostoru (samozřejmě i znalost interpretované hudby). Mně velmi pomohla práce se sborem a ještě více s orchestrem. Například u Antonína Dvořáka můžeme postřehnout, jaké nástrojové skupiny těsně spolupracují a jaké rozhodně ne. Jakou roli měly pozouny kontra lesní rohy, proč druhý fagot nepoužíval jako basový v rámci skupiny dřev, ale raději kontrafagot nebo basklarinet a tak podobně. A tento způsob uvažování aplikuji při registraci. Za léta svého působení jste toho spoustu zažil. Máte nějakou vtipnou „historku z natáčení“, která by uzavřela náš rozhovor?
Před lety jsme zpívali při velikonoční bohoslužbě Mariazellermesse Josepha Haydna a na závěr Regina coeli Karla Ditterse von Dittersdorfa. Pro náročnost provedení Haydnovy mše se na Dittersdorfa při zkoušce nedostalo času. Během provedení jsem si uvědomil, že chybí druhý sólový soprán. S taktovkou v ruce jsem jen odvrátil tvář od kvarteta sólistů a pud sebezáchovy mi nadělil do hrdla sopránovou fistuli. Od prvního pultu prvních houslí po tympány jsem registroval pohyby ramen a slzy od smíchu, leč dole nikdo nic nepoznal. Po produkci jásala nadšením maminka naší sopranistky: „Holka, to ti bylo tak náádherný… a ti dva andílci na konci …“ Představil jsem se hlubokým hlasem a rychle odešel. Převzato z portálu Operaplus.cz. Informace k vracení vstupného za zrušený koncert 6. října v Teplicích: Vstupné bude vráceno v místě nákupu, tj. hotovostní prodeje na festivalové pokladně v Žižkově ulici č. 528/6, příp. v Turistickém centru VisitTeplice či přes ColosseumTicket, zde je nutné vyplnit tento formulář: https://www.colosseumticket.cz/cs/for mular-pro-vraceni-vstupneho. Zakoupené e-vstupenky budou automaticky stornovány a částky vráceny na účty návštěvníků. Děkujeme za pochopení!