Návrat na venkov (Ukázka, strana 99)

omlouvala jsem se rychle a zastavila jsem, abych donutila zastavit i jeho, pokud by do mě nechtěl narazit. Wyden ale pohotově uhnul a obešel mě s kamenným, zatvrzelým výrazem. Hrklo ve mně, že jsem překročila nějakou mez a ohrozila jsem naše křehké začínající přátelství; ať už jsem si to chtěla připustit, nebo ne, tahle tři odpoledne s Wydenem mi po tolika měsících v depresi konečně vlila trochu krve do žil, a přestože jsme ani jeden nebyli úplně komunikativní, čas trávený s ním byl příjemný. A tys to teď totálně zazdila, připomnělo mi moje podvědomí a žaludek se mi nervózně stáhnul. Otočila jsem se, popoběhla jsem, abych Wydena dohnala, a zařadila jsem se mu po boku. „Wydene, vážně se omlouvám, jsem úplně pitomá. Nechtěla jsem tě nějak urazit nebo tak. Promiň.“ Wyden se náhle zastavil (a já si uvědomila, že už jsme na kraji parku, protože mi teď místo šedivých budov svítila do očí svěží zeleň stromů, jejichž jména jsem neznala, trávy a keřů s barevnými květinami) a já ho ihned napodobila. Upřel na mě pohled, který byl stále ještě zatvrzelý, a z očí mu sršely jiskřičky. „Myslel jsem, že jsme se ve středu na něčem domluvili,“ zabručel a založil si ruce na prsou, až se mu kelímek s kávou nebezpečně naklonil. Zamračila jsem se a horečně jsem přemýšlela, na čem jsme se to ve středu domluvili, co by mělo souvislost s rozhovorem, který jsme teď vedli. Wyden mě propaloval očima a já mu pohled nejistě oplácela a 98