i za cenu vlastní smrti. Často ho mám před očima, jak leží, troska člověka, v hadrech. Schönová je v Izraeli slavná. Izrael je malá země. Všichni všechny znají. Své talenty oceňují. Byl nebo je v tvém životě takový přítel, o kterém bys mohl na závěr říci spolu s řeckým autorem Menandrem: „Není činu, není myšlenky, aby mi v nich nechyběl…“ Ano. Zdeněk Picek. Ota Pavel. Jiří Justic, který skočil mezi mne a pistoli v ruce esesmana, který mě chtěl zastřelit, a křikl na něj: Nestřílejte! Měl jsem vrátit chleba, ukradený z německého proviantního vozu, ale hodil jsem ho před sebe kamarádům, kteří ho nechytili, zachytili ho ale jiní hladoví, takže opravdu jsem ho už neměl. Tihle kamarádi nejsou jen v mých myšlenkách. S Otou Pavlem jsem denně. Chybí mi, kamkoliv vkročím, kdekoli jsem. Chybí mi, chybí mi, chybí. Je se mnou jen v myšlence. Je to málo. Skoro nic. Jistě jsem takhle, v emigraci, chyběl jemu. Napsal mně: Nemůžu za tebe najít náhradu. Vrať se. Čím dřív, tím líp. Čím budeš venku déle, tím je nepravděpodobnější, že se vůbec vrátíš. Takže mohu dnešní rozhovor ukončit Menandrovými slovy: „Je šťasten ten, komu bylo dáno setkat se byť i jen se stínem přítele?“ Neboť jeho slova platí o všech tvých přátelích, a zejména o Kamarádech, knize, kterou jsme dnes začali. Ano, můžeš. — Konec konců č. 4/2008
109