Jedna dvě ovečky (Ukázka, strana 99)

„Chtěla bych koupit lístky do divadla pro nás tři a ukázat Joy, že to jde i jinak,“ nadhodila Hedvika. Ještě jsme ani nedošly na konec ulice. „Potřebujeme jí ukázat, že stojí za to, aby se k ní lidi chovali jako k sobě rovný.“ Zastavila jsem se. Ona udělala ještě pár kroků, než se překvapeně otočila. „Co? Tobě se ten nápad nelíbí?“ Popadla jsem ji do náruče a pevně ji objala. „Odkud ses vzala a proč ses tu neobjevila dřív?“ Zachichotala se a byl to tak opojný zvuk! Budu nejšťastnější člověk pod sluncem, když ho budu moct slýchat každý den svého života. „Daphné?“ „Ano?“ „Když pojedeme do divadla v Bunbury, myslíš… že bychom se mohly stavit u tvých rodičů?“ Odtáhla jsem ji na délku natažené paže. Ošívala se jako dítě, jež vyvedlo nějaký malér, a celkově vypadala, že skoro měla strach to navrhnout. „Neříkala jsi, že bydlí na farmě hned za městem?“ dodala nejistě. „Do Bunbury je to odsud jenom hodina. A za město by to nebyla velká zajížďka.“ „Proč bys chtěla jet zrovna za nima?“ „Protože patří k tobě? Chtěla bych je poznat… nevadí?“ Představila jsem si, jak budou mí stejně podivínští a uzavření rodiče nadšení, že zapadám do party. Jak nás táta provede po farmě za holkama, jak říkal svým dvěma krávám, které vlastnoručně dvakrát 98