1/burke.qxd
10.10.2007
8:43
Str. 99
MÍSTA VĚDĚNÍ: CENTRA A PERIFERIE
99
vily v čínských zeměpisných pojednáních, i když čínskou kartografickou tradici nijak zvlášť neovlivnila.54 V kontrastu vůči chabému zájmu Číňanů o Evropu stojí situace v Japonsku. Navzdory vládní izolační politice (viz str. 77n.) – anebo snad právě díky ní – začali Japonci především od druhé poloviny 18. století projevovat o zahraniční kulturu živý zájem. Mezi prvními, u nichž západní vědomosti – v dané době označované obratem „holandské vědomosti“, rangaku (ze slova „Oranda“ = Holandsko) – podnítily zájem, byli tlumočníci z Nagasaki. Na japonské plentě přibližně z roku 1625 vidíme mapu světa, jež je odvozena z Planciovy mapy z roku 1592, a šógun si brzy po zveřejnění v roce 1648 opatřil i Blaeuovu mapu. Plamínek zvědavosti se rozhořel a někteří japonští učenci začali navštěvovat Nagasaki, aby se o Západu dozvěděli více. Například Arašijama Hoan tu studoval západní medicínu a vydal na toto téma v roce 1683 učebnici. Roku 1772 vyšel v japonštině prostřednictvím holandštiny úryvek z Hübnerova zeměpisu. Skupina japonských lékařů přeložila z japonštiny učebnici anatomie a roku 1774 ji vydala tiskem. Po návštěvě Nagasaki vydal učenec Ócuki Gentaku roku 1788 úvod do západního vědění. Teprve někdy kolem roku 1800 odborníci na rangaku zjistili, že je možná výhodnější učit se jinému západnímu jazyku než holandštině.55 Číňané a Japonci se s exotickými poznatky vyrovnávali podobně jako Evropané: přenesli je do vlastních kategorií a začlenili je do vlastních klasifikačních soustav. A právě otázkami vědomostní klasifikace se budeme zabývat v následující kapitole.
54 55
Yee (1994b), 170, 174–5. Unno (1994), fig. 11.22, 434.