Druhý dech (Ukázka, strana 99)

elektrické kabely. Zato sametově červený šezlong v levém koutě místnosti kdosi uhnětl z jinačího těsta. Vyjímal se na vkusném vzorovaném koberci a vyzýval příchozí k polednímu šlofíku. „Knihovna pro vás bude otevřena po celou dobu pobytu. K psacím stolům jsem natahal prodlužovačky, takže si tu můžete nabít své telefony a počítače. Odpočinout si pak můžete na pohovce, ale – snažně prosím – chovejte se k této místnosti s vědomím její historické hodnoty.“ „Vážení,“ zahřímal Turín, aby si získal pozornost rozjívené skupinky. „Tady v prvním patře je ještě jedna věc, která vám bude – ehm – k službám. Už dopředu bych rád avizoval, že její jistá výstřednost není výplodem mé fantazie, ale přímým zadáním klienta. Mějte, prosím, na paměti, že jiný kraj znamená i jiný mrav.“ Svými slyšitelnými rozpaky si získal absolutní pozornost. Do patra skrze otevřené dveře najednou doléhal i tikot recepčních pendlovek. Dobiáš pokynul výpravě a navedl je do přilehlé chodby. Navzdory venkovnímu slunci musel rozsvítit. Slepé rameno hotelových uliček pozbývalo v těch místech oken. Společně dorazili k posledním dveřím, za nimiž už se nacházela pouze nenápadná nika a drobné paroží s pavučinou nataženou mezi výrůstky. Dobiáš se zazubil, jako kdyby se právě dozvěděl fantastický drb. „Normálně v tomhle kamrlíku schovávám mopy a věci na uklízení. Ale když mi pan Turín sdělil své potřeby, nechal jsem místnost vyklidit.“ „Znova opakuji: nejsou to MÉ potřeby. Jednali jsme zcela dle manuálu od klienta.“ „Osobně jsem zvědavý, jaké popularitě se tenhle kamrlík bude v dalších dnech těšit,“ promnul si ředitel ruce. „Tak už nám ty thajský děvky ukažte,“ prohodil Bohdan žoviálně. „Žádné ženy,“ kabonil se Dobiáš bez špetky smyslu pro humor. „Nic takového bych rozhodně nedovolil. Ačkoliv jistou hranici legality tu patrně překračujeme.“ Otevřel dveře a rozsvítil. Místnost byla prťavá: sotva pět metrů čtverečních. Namísto košťat, mopů a nahých Thajek v ní zářily dvě zapnuté prosklené lednice s precizně vyskládanou sestavou energetických, colových a dalších sladkých nápojů. Většinu z nich Adolf poznával ze supermarketů. Ty drobnější, svou velikostí připomínající spíš rtěnky, popsané nápisy typu ultra, triple 101