Zvon v jezeře (Ukázka, strana 99)

kůži, za kterou jsem zaplatil Janu Brendenovi. Dostal peníze za vlka, ale teď vidím, že to nebylo správně. Nemohlo dojít k nějaké záměně? Anebo jsou to lišky ze stejné rodiny? Kde že jste ji ulovil?“ „Nahoře na Øverlihøgdě.“ „Ach tak. Dobrá, Røene. Dám přednost slitování. Třeba to je liška ze stejného vrhu. Obvykle odříznu z packy dva drápy na důkaz toho, že jsem prémii vyplatil, ale pan Brenden říkal, že ji stáhl bez pracek, a vidím, že vy jste udělal totéž.“ „Ó ano, ano, bez pracek, ano.“ „Je to tu asi taková zvyklost při stahování, že?“ „Ano. Takhle to děláme, ano.“ „Tak dobrá, teď se dívejte,“ řekl Kai Schweigaard a položil kůži na psací stůl. „Vidíte tohle razítko? Ten kříž znamená, že je to církevní razítko. Teď ho namočím do červeného inkoustu a – takhle – orazítkuji kůži na rubu. Ode dneška to budeme dělat takhle. Obstaral jsem si inkoust se silným obsahem taninu, aby se nesmyl ani v dešti.“ „Aha, tak jo.“ „Takže se nemusíte bát, že se smyje anebo že si kůži vyměníte s někým, kdo už odměnu dostal.“ „Ne, to jistě ne.“ „Tady máte odměnu, pane Røene. Gratuluji. Nepotřebujete na ty mince váček?“ „V kapse mám místa dost a panu pastorovi děkuji.“ „Uvidíme se v neděli v kostele, že? S celou rodinou?“ „To se může stát.“ „Pane Røene! Řekněte mi – může se to stát, anebo se to stane?“ „No. Tak jó. Snad se to stane.“ „Pak se tedy uvidíme v neděli. Šťastnou cestu domů. Užijte peníze rozumně. Pozdravení rodině.“ PO JEHO ODCHODU sklesl Schweigaard na židli u stolu potřísněného zbytky peří a srsti. Nejspíš to byla vážně stejná kůže a tím pádem zaplatil dvakrát za stejnou lišku a poprvé dokonce jako za vlka. Nu což, odvážnému štěstí přeje. Muž byl vyhublý a děti na tom jistě nebyly o nic líp. Prémie posílají z církevního úřadu, jde jen o to, aby je vyúčtoval, pošlou mu další. A je to dobré nařízení. Umožňuje chudým si 97