Malý Buddha: Cesta za štěstím (Ukázka, strana 99)

že někde najde stinné místo, ale marně. Tu a tam zahlédl malý kámen nebo uschlý keř, ale jinak jen žlutý, žhnoucí písek. Bylo to poprvé na cestě, kdy malý buddha pocítil strach. Netušil, co má dělat a jak se z této situace dostat. Při hledání stínů se už tolikrát otočil kolem vlastní osy, že nevěděl, kudy dál. Úplně ztratil orientaci. Snažil se uklidnit tím, že za chůze trochu meditoval, ale nepomáhalo to. Nezbavil se ani žízně, ani strašného vedra, ani strachu. Pak se mu náhle udělalo černo před očima a omdlel. Když znovu přišel k sobě, slyšel děti, jak si hrají, a taky zpívat ptáky. Jeho rozpálené kůže se dotýkal lehký chladivý vánek. Otevřel oči a uviděl, že leží pod baldachýnem z palmových listů. „Tu máš, napij se.“ Nějaká žena mu podávala dřevěný džbán s čerstvým kokosovým mlékem. „Děkuji,“ řekl malý buddha. Měl strašnou žízeň a vypil celý džbán naráz. Pak se kolem sebe rozhlédl. Všude byly palmy a hliněné domky a na každém rohu stály velké hliněné hrnce. Tu a tam zahlédl lidi v pestrobarevném oblečení a v dálce obrovskou písečnou dunu, která byla dokonce vyšší než palmy. „Kde to jsem?“ zeptal se viditelně zmateně. „V oáze,“ odpověděla žena jemným hlasem. Malý buddha se pokoušel vzpomenout si, co se stalo. Usilovně přemýšlel, ale v hlavě měl prázdno. „Omdlel jsi uprostřed pouště,“ řekla nakonec žena. „Kdybych náhodou nešla kolem s kozami, 97