drmolím pořád dokola. Odmítnutí je můj živel. Můj stín. Ale dnes na tohle tak nějak nemám náladu. Žádná mudrosloví ke mně nedoléhají, koupu se v tom svém smutku a opuštění, které si znovu a znovu způsobuju sama. Dnes mě tenhle stín irituje. A hlavně nevím, kolik z tvého stínu, který zpracovávám, seš vlastně ty. Jestli jsem si to náhodou trochu nepřibarvila… Nepřimíchala do tvého stínu traumata z předchozích šmodrchanců. Ztrácím se v sobě, ve svém stínu, který si pletu s tvým nezájmem. Ztrácím se v touze být pro tebe objektem zájmu. Umírám touhou po lásce, ale je to spíš hlad odněkud zevnitř. Být objektem? Nebo možná nejdřív subjektem? „To, o čem hovoříme, je vždy něco jiného než my, je to něco, na co se my, subjekty, zaměřujeme — na nám naproti stojící, objekty. Když sami sebe učiníme předmětem našeho přemýšlení, stáváme se sami téměř něčím jiným a jsme pořád zároveň přítomni jakožto ono myslící já, které vykonává toto myšlení o sobě samém, ale samo o sobě nemůže být adekvátně chápáno jako objekt, protože je znovu a znovu předpokladem každého stávání se objektem.“ Carl Jaspers Jdu do lesa. Vidím houštinu plnou malin. Trhám. Nejdřív se nasytím. Potom si vzpomenu, že mám v batohu igelitovou tašku. Hážu bobule do tašky. Dám tašku opatrně do nosiče na kole a jedu zpět do kolonie. Maliny zasypu cukrem, lehnu si na balkon a díky guglu se stávám expertkou na zavařování. V krabici s tříděným sklem (to je tu jediné, co se tu třídí, protože se ukázalo, že umělci jsou sice dospělí lidé, ale třídit odpad nezvládají) najdu pár skleniček, vymyju je, vyvařím. Když mám hotovou hmotu, zařvu na
97