ve Lvově. „Všechno bude dobré. Všechno bude dobré,“ opakoval stále dokola. Na západě země nakonec Saša strávil několik týdnů. Chvíli živořil ve Lvově. Spal v hostelu. Město bylo přeplněné uprchlíky ze severu, východu i jihu, takže s bydlením začal být problém. Odjel tedy zkusit štěstí do Ivano-Frankivsku. Snažil se najít zaměstnání v oboru, ale všude se prý setkával s odmítnutím. „Všichni mi pořád předhazují, že jsem z Charkova. Někteří zaměstnavatelé už ani nezavolají zpátky. Tady měli k lidem z východu vždycky podivný vztah,“ stěžoval si do telefonu. Mohl se na západní Ukrajině registrovat jako uprchlík, ale to z neznámého důvodu odmítal. Vždy z něj vypadla jenom věta: „Tam, nebo tady? Stejně si pro mě armáda přijde. To už radši půjdu domů!“ Peníze ale začaly docházet. Práci se najít nedařilo. Přišel pocit zoufalství. Tři měsíce od únorových událostí se Saša přihlásil do armády dobrovolně. „Když jsem se vracel do Charkova, už jsem věděl, že půjdu bojovat. Zavolal jsem kamarádovi, jestli by mě vzali. Řekl: ‚Co blázníš? Vždyť jsi prošel vojenskou službou. Střílet umíš. Proč by tě nevzali?‘“ Bylo rozhodnuto. Po zápisu do armády Saša dva týdny strávil na cvičeních v Charkovské oblasti, načež vstoupil do nově vzniklého 17. samostatného střeleckého praporu. Vojenská jednotka se skládala z dobrovolníků. Na nášivkách nosili vojáci pumu odhalující špičáky na znamení brzkého útoku. O deset měsíců později, 15. února 2023, ukrajinské armádní velení jednotku oficiálně rozpustilo. Z necelé tisícovky členů zůstala naživu sotva polovina. Ztráty na bojišti podléhají přísnému utajení. Ukrajinský generální štáb nikdy nezveřejnil žádná konkrétní čísla. V západních médiích se hrubé počty zraněných a mrtvých v minulosti objevily. V srpnu 2023 novináři amerického listu The New York Times napsali, že na obou stranách fronty ztráty dosahují pěti set tisíc. Údaje měli posbírat od anonymních zdrojů v amerických bezpečnostních kruzích.
100