by ho sluhové našli v mé komnatě a otec by jej dozajista nechal oběsit. Neměla jsem dýku, abych se mohla zachovat jako Lukrécie, a byla jsem úplně bez sebe, jako by mne stravoval oheň. Navíc jsem měla pocit, že omdlím. Naštěstí nikdo nic neslyšel, neboť jsem měla hrůzu, že nás někdo objeví, a můj rytíř mne, zaklínaje se věčnými přísahami a nikým neviděn, opustil uprostřed noci. Řekl, že jsme se před Bohem stali manželi, a za důkaz prý považuje, že v jisté chvíli jsem řekla „ano“, byť já sama nevím, kdy ani k čemu jsem svolila. Domnívám se však, že můj otec by jeho názor na věc nesdílel. Díky Bohu v tuto chvíli není ve Florencii, neboť bych se mu nedovedla podívat do očí. Po zbytek noci se ve mně strnulost mísila s takovým rozrušením, že jsem nebyla s to zamhouřit oka, a dnes od rána neustále pláču, takže matka, jež netuší, co mne k tomu vede, se obává, že jsem nemocná. Ach, jak jsem nešťastná! Přiznám se, že dnes v noci nastal okamžik, kdy jsem už vůbec nevěděla, co činím, a bála jsem se, že umírám, a nepochybně by to tak bylo lépe. Pro lásku Boží, poraďte mi, co mám dělat. Nebo jsem snad ztracená? Ostatně má-li ten obraz ve svém držení, proč jej jednoduše nezničí? Já snad zešílím. Pomoci mi můžete jen a jen Vy, a Vy jste tak daleko. Tento dopis svěřím své věrné komorné, která už bude vědět, jak ho dostat na francouzský dvůr, aniž by na mne padlo podezření.
67. Kateřina Medicejská, francouzská královna, Marii Medicejské Fontainebleau, 25. února 1557
Drahé dítě, netrapte se více, než je nutno, a dovolte mi, abych Vám opět sdělila několik pravd, jež mi vštípil život. Tím nejdůležitějším bodem Vašeho vyprávění je skutečnost, že jste dokázala nekřičet. To je velice dobře, neboť tou pravou urážkou pro nás ženy je pohoršení ( 97 )