„Támdleta vesnice to je.“ Blížili jsme se k malé vesničce, ničím se neodlišující od těch, kterými jsme už projeli. Jenom ulice byly podivně klidné, nikde žádná mrtvola. Tryskáč odbočil z hlavní cesty a sjel k říčce. Zastavil a vystoupil. Se samopalem v ruce, jak jinak. Vylezl jsem a šel za ním, Punťa se mnou. Stál u splavu a zálibně se na něj díval. „Koukej,“ ukázal. „Elektřina.“ „Hmm,“ zabručel jsem. Nějak mě to nevzrušovalo. Možná mělo, ale bylo mi ten den všechno naprosto fuk. „Patří to k tady tomudle baráku. Je to napojený na veřejnou elektrickou síť, takže když si trochu pohrajeme s místním transformátorem a rozvodem, ani nebudem muset tahat kabely. Vokouknem to pozdějc. Pojedem se podívat na ten náš vysněnej barák.“ „Dobře,“ zahučel jsem a vrátil se do auta. Zapálil jsem si cigáro. Punťa na mě štěkl. „Neotravuj, já vím, že to není zdravé, a je mi to úplně jedno,“ odpověděl jsem mu. Budu si muset dát do auta popelník, pokud s tím budu pokračovat, řekl jsem si, když jsem klepal cigaretu z otevřeného okna a trocha popele vletěla dovnitř. Tryskáčův vytipovaný barák byl až notný kus za vesnicí. Od okresní silnice k němu vedla široká vybetonovaná cesta a byl obehnaný živým plotem. Na zahradě rostlo pár stromů, ale ze samotného baráku byla vidět jenom střecha. Přijeli jsme k bráně, která byla samozřejmě zavřená. Ale bylo přes ni vidět místo, které Tryskáč považoval za nejvhodnější. Majitel vily byl asi pěkně zazobaný. Bílý barák byl totiž obludně velký, načinčaný a upravený, stranou stál dokonce velký bazén. V hlavě se mi rozjela čísla, když jsem 94
Kronika konce sveta_sazba final.indd 94
16.05.2024 15:15