mu někdo kráčí v patách, ale nikoho nezaregistroval. Pokračoval v chůzi, papír zmačkaný v levé pěsti. V asi dvoutřetinové vzdálenosti od začátku bloku bylo otevřené květinářství Eden & Co. Vešel dovnitř a přitom využil příležitosti ohlédnout se směrem, kterým přišel. Pokud ho někdo pronásledoval, tetování a instinkty mu sdělily, že ho v merku nemá nikdo z přibližně šesti lidí, kteří se k němu blížili. V krámku panovalo chladivé, vlhké ovzduší, obtěžkané směsicí vůní linoucích se z desítek různých květů. Ze zadní místnosti vyšel muž středního věku s dokonale zastřiženým knírkem, který sledoval linku jeho úst jako třetí ret, a zeptal se Harryho, jestli shání něco konkrétního. „Jen se dívám,“ odpověděl Harry. „Víte, já květiny přímo zbožňuju.“ „Tak mi pak dejte vědět, jestli jste se pro něco rozhodl.“ „Jasná věc.“ Prodavač s dokonalým knírkem prošel korálkovým závěsem zpátky do zadní části obchodu a okamžitě portugalsky navázal na rozhovor, z něhož ho Harry svým příchodem zjevně vyrušil. Jakmile spustil, do řeči mu skočila žena s dvakrát rychlejší vyřídilkou, jíž lomcoval pořádný vztek. Harry se na pozadí jejich vášnivé konverzace procházel po obchodě, přičemž tu a tam vzhlédl, aby zjistil, jestli ho z ulice někdo nesleduje. Když se ubezpečil, že po něm žádný špeh nejde, povolil pěst a uhladil zmuchlaný papír. Než si stihl přečíst první slovo, poznal, že je od Normy: Nechoď ke mně do bytu. Není to dobré. Jsem na starém místě. Přijď ve tři ráno. Jestli ucítíš svědění, odejdi. „Máte nějaký vzkaz?“ zeptal se ho ženský hlas. Vzhlédl. Sotva dokázal spolknout užaslé panebože!, které mu při pohledu na ni málem splynulo ze rtů. Její tvář byla ze tří čtvrtin tvořena tvrdou masou skvrnitých a zvrásněných jizev. V kontrastu se zbylou čtvrtinou –