Natalie Andersonová
do několika málo hektických dní. Pak ho ale začaly plně zaměstnávat plány na rozšíření podniku a poslední čtyři měsíce strávil všechny víkendy prací. „Mohli bychom se tu zdržet o den déle,“ navrhl zastřeným hlasem. „Páni.“ V očích jí zajiskřilo pobavením. „Celý jeden den volna?“ „Jo.“ Odmítl si připustit ironický podtón jejího hlasu, protože něco bylo lepší než nic. „To je přece štědrá dobrá nabídka, ne?“ „Myslíš?“ Svraštila obočí, pak ale zavrtěla hlavou. „Ne. Měli bychom se co nejrychleji vrátit do Londýna a začít pracovat na žádosti o opatrovnictví.“ „Moji právníci už shromažďují rady a informace, aby nás na to oba připravili. A je přece víkend… Můžeme se zdržet až do zítřejšího večera a pořád se vrátit dřív, než v Londýně začnou úřadovat. První schůzka je domluvená na pondělní ráno.“ Na zlomek vteřiny se jí zamžil pohled. Ihned opar pokušení rozptýlila zamrkáním. „S Lily se ale vídám v neděli odpoledne.“ Věděl, že se teď za malé pochybení cítí provinile, proto se na ni povzbudivě usmál. „Tak tu zůstaneme dnes a na zpáteční cestu se vydáme hned zrána, abys to stačila.“ Její výraz změkl, v očích jí ale zůstávala ostražitost. „Víš to jistě?“ „Rozhodně. Můžeme lenošit u hotelového bazénu, báječně se najíst a celý den promarnit nicneděláním.“ Do očí se jí vrátil šibalský lesk. „Tohle nedokážeš.“ „To je pravda,“ ušklíbl se na ni. „Asi se budu muset nějak zaměstnat. Co třeba tebou?“ O čtyřiadvacet hodin později procházel Elias letištní halou a opájel se vzpomínkou na to, jak se jeho rozkošně rozcuchaná manželka marně snažila před přistáním v Londýně včas zapnout bezpečnostní pás. 98