KAPITOLA DEVÁTÁ
Konec dobrý, všechno dobré Všechno bylo pryč, všechno skončilo a všechno bylo v klidu, v podstatě po deseti letech, celá dekáda, která začala nedostatkovými angličáky a skončila rozmazlenýma frackama z Německa. Nikdo netušil, proč to všechno tak bylo. Snad jenom Procházková mohla vědět víc, doktorky si hodně všímají běžného života kolem sebe. Když pro mě šel táta tehdy do nemocnice si mě jako vyzvednout, skoro by ji přehlídnul, ale znáte to, když potkáte někoho, koho nečekáte. Někde dole u výtahu čekal s malou igelitkou s nějakým prádlem pro mě, a než mu to docvaklo, tak se probral a mile pozdravil: „Dobrý den, paní doktorko, co tady děláte? Vy jste tady v nemocnici?“ „Jojo, já už jsem téměř prduch a chodím sem na služby, jenom občas jezdím k vám,“ odpověděla takovým letním, odpočinkovým, lehkým, až nevázaným způsobem spokojená čerstvá důchodkyně Procházková. „No, ale co vy tady?“ pokračovala na tátu. „Já jdu tady pro syna, brali mu mandle.“ Procházková se usmála: „Tak přece na to došlo, co ho pamatuju, byl na angíny. Ale teď počká a vy pojďte na kafe, když už jsme se potkali, kdo ví, kdy se ještě potkáme.“ Táta šel, Procházková udělala turka, sedli si a vzpomínali na naše městečko. Jak pili turka, hladina postupně kroužkovala po hrnku jako bezchybně natočené pivo v poctivě vychlaze-
97