„Ahoj děti, přeji vám krásný den!“ zavolal na nás. „Ahoj tati, my tobě taky!“ zahučeli jsme sborově a otočili se zpátky k Jindrovi. Zubil se od ucha k uchu. „Pamatujete si, jak jsme byli nedávno na velkém nákupu s taťkou? U pokladny stála dlouhá fronta a taťka dal přednost dvěma lidem. A já jsem včera stál u pokladny a zeptal jsem se stařenky, co stála za mnou, jestli nechce jít přede mě. Ona s radostí odpověděla: ‚Ano!‘ A potom jsem si řekl, raději dvakrát než vůbec, a pustil jsem před sebe i dalšího zákazníka. Když už jsem se tak rozjel, počkal jsem ještě, až se za mě postavil další, a toho jsem pustil taky, a tak to chvíli trvalo. Dal jsem přednost spoustě lidí a Poppy si toho všiml, a dokonce mi dal čokoládu, protože jsem byl milý k jeho zákazníkům.“ Neměla jsem slov. „Ale vždyť ty jsi měl jenom droždí? Jedno prťavé droždí?“ žasla Marlena. Jindra přikývl. „To měli ti s větším nákupem spíš pustit tebe!“ Malina vypadala krapet rozzlobeně. „Ale co, vždyť je to fuk. Nezáleží na tom, kolik má kdo věcí. Důležité je, že každý poděkuje a je
98