Konečně jsem se vzpamatovala a donutila své nohy jít ulicí směrem k nim. Musela jsem něco udělat. Musela jsem jim zabránit, aby Sollyho sebrali. Ale co? Jak? Když jsem se k nim přiblížila, Solly vzhlédl a naše pohledy se setkaly. Rychle a téměř neznatelně zavrtěl hlavou a odvrátil pohled. Policisté ho strčili do zadní části auta. Na ulici vylétly z obchodu další knihy a přistály mi u nohou. „Padej!“ zařval na mě jeden z policistů. Nějak jsem přiměla své nohy, aby pokračovaly v chůzi, kolem Sol lyho a dál, pryč, i když jsem celou svou bytostí toužila vrhnout se za ním do toho auta. Pod nohama mi křupalo rozbité sklo, rozbité a roztříštěné jako moje srdce.
97