Millie Adamsová
jinak mám stejně pravdu. Opustil jsi hrad, abys splnil úkol. Tak to musíš udělat.“ „A co by to podle tebe mělo být?“ „To nevím. Ale vyprávěl jsi mi o Irině. Že zemřela tak mladá. A o tvém dětství. Jsi pohádkově bohatý. Možná by ses mohl zaměřit na tohle. Třeba právě toto je tvůj úkol. Ty jsi při té havárii nezemřel. Dostal jsi novou šanci. Možná je to kvůli tomu, že máš naplnit nějaké poslání. Něco světu předat.“ „A jaké poslání máš ty, Atheno? Budeme snad spolu soutěžit ve filantropii?“ „Možná patřím mezi pohřešované osoby,“ odpověděla. „Možná bych měla pomáhat najít lidi, které někdo pohřešuje. Jako jsem já. Lidi, kteří jsou někde uvěznění, zavření. Možná bych to mohla alespoň částečně napravit. Aby nikdo nemohl prodávat dívky a ženy. Aby je nikdo nenutil ke sňatku. Aby se dívkami, jako byla Rose, moje kamarádka, nemohly splácet dluhy. Až od tebe dostanu peníze, pustím se do toho.“ „Věnuju stejnou částku. Abys nemusela utratit všecky své peníze.“ „A co s ní budeš dělat?“ „Žádné dítě by nemělo spát na ulici,“ řekl. „Skvělý nápad.“ „Je to zkušenost, která tě odlidští. Udělá z tebe zvíře, jako jsem já. Snad bych se pro ně mohl stát poslední možností, jak jim v tom zabránit.“ „Možná právě proto jsi tady. Možná právě proto jsi po deseti letech opustil hrad.“ „Jsi hrozná,“ řekl. „Snad,“ zašklebila se na něj rozpustile. „Každopádně se teprve poznávám. Léta mě nutili, abych byla poslušná a dělala jen to, co se po mně chce. A já jsem byla vždycky přesvědčená, že taková vlastně vůbec nejsem. Že v sobě mám mnohem víc, než si ostatní myslí.“ Cameron se na ni dlouze zadíval a Athena se marně snažila uhodnout, co výraz jeho tváře znamená. 98